Život

Počátek lidského života
     Počátek lidského života je z mnoha hledisek velkým tajemstvím. Současný vědecký svět se shoduje v názoru, že lidský život je vrcholem velkolepého vývoje. Třebaže je vývojová teorie zpochybněna, neboť nikdy nebyla nezvratně dokázána, přesto nelze takový vývoj jednoznačně vyloučit s ohledem na všemohoucnost Boha, který tak může dát člověku účast na svém rozvoji jako člověka. Stvoření, jež povstalo z životodárného Slova, z překypující lásky a plnosti života, dychtí po životě, po jeho větší míře a dokonalosti. Boží dílo je slovem, zvěstí. Jen z tohoto hlediska nadpřirozeného jednorázového stvoření člověka nelze díky všemohoucnosti Stvořitele vyloučit evoluci pozemského Života k stále vyšším formám, které skrze život, smrt a vzkříšení Ježíšovo směřuje k příštímu jeho příchodu, jako o rozvoji Božího zjevení.
    Vývoj člověka jako jednotlivce není pouhým opakováním dlouhého procesu hominizace. Ale podivuhodně se podílí na téže dynamice sebetranscendence růstu a úsilí po větší životní plnosti.
    Každá fáze už v sobě obsahuje možnosti příští fáze, a přesto je další fáze více než předešlá. Nenajdeme na zemi hmatatelnější znamení Boží tvůrčí přítomnosti než tento začátek a růst lidského života.
    Zárodečné buňky, vajíčka, která měsíc co měsíc dozrávají ve vaječníku ženy, a stamiliony spermatozií, jež měsíčně produkuje mužský organismus, nejsou při všem bohatství svých informací ještě individuálním lidským životem. Teprve po jejich splynutí v okamžiku zplození vzniká něco nového. Myslitelé mluví o počátku individuálního lidského bytí jako o "oduševnění". Někteří se domnívají, že duše přistupuje k tělesnému substrátu zvenčí, resp. "shůry". Sv.Tomáš však předpokládal (současně s tím, že Bůh, povznesený na veškerý čas, stvořuje jednorázově člověka) postupné oduševňování. Přitom počínající lidské individuum musí procházet fází vegetativního života s "vegetativní" duší, a pak fází animální s duší senzitivní, dokud oduševněním nesmrtelnou duší nedosáhne vlastní lidské fáze. Nejde o připouštění jakéhokoli samovývoje, nýbrž o soustavné rozvinutí pojetí vzniku člověka jednorázovým stvořením Božím pojetím z hlediska lidského tvora. U člověka se úplné spojení nesmrtelné duchové duše s tělem uskutečňuje tehdy, až je k dispozici odpovídající tělo. Dokud je lidské tělo jako gen, přistupuje k němu duše vegetativní, řídící jeho růst, ale až lidské tělo doroste do živočišného stavu, vegetativní duše ustupuje a je nahrazena duší senzitivní, řídící proces růstu i vyživování. Teprve až doroste mozek lidského tvora, ustupuje také duše senzitivní a přistupuje duše lidská, řídící procesy růstu, vyživování a myšlení. Tento růst však může probíhat jen proto, že Bůh stvořuje člověka od okamžiku početí jako člověka nadaného tímto vnitřním růstem.
     V první fázi po oplození se pouze rychle za sebou opakují buněčná dělení. Dělící se buňky mají úplně stejné vlastnosti a stavební materiál, jsou stejné. Tím se vysvětluje značný fenomén jednovaječných dvojčat. Každá z prvních 8 - 10 buněk, jež jsou nositeli prvních životních procesů,' se může oddělit, aby se za vhodných podmínek vyvinula v samostatné individuum. Tato skutečnost klade naléhavou otázku, zda zárodek po oplození v nejrannější fázi (morula) má už status lidské osoby.
     Pokud někdo došel k čestnému a morálně jistému přesvědčení, že morula, v níž jsou jen stejnorodé buňky, nedosáhla individuality a tím ani personálního bytí, zůstává přesto přerušení přirozeného procesu vývoje člověka vážnou morální otázkou. Nelze je ovšem nazývat potratem ve stejném smyslu jako v takové fázi těhotenství, kdy musíme počítat s jistotou, že stojíme již před lidskou individualitou, jaké. přísluší osobní důstojnost.
Vývoj velkého mozku a hominizace
     O rozvoji základní struktury velkého mozku člověka se rozhoduje mezi 15. až 25., nejpozději však 40. dnem po oplození. Brzy potom, co nastává proces diferenciace, začínají se v mladém zárodku oddělovat ty skupiny buněk, ze kterých se vyvíjí centrální nervový systém, mozek a mícha. Asi po osmi týdnech po početí lze zjistit elektrické proudy v mozku. Okolo šestnáctého týdne se stabilizuje kompletní struktura velkého mozku, nicméně ještě bez charakteristických závitů.
     Utváření lidského mozku nelze srovnávat s diferenciačními stadii fylogeneticky příbuzných živočichů. Ve fylogenezi živých bytostí je vývojový skok od organizační roviny vyšších savců k duchovnímu stupni člověka něco zcela neobvyklého, ohromující událost v dlouhém procesu evoluce, neslýchaný kvalitativní skok podle Božího plánu. V ontogenezi jednotlivého člověka směřuje všechno od počátku k vývoji specificky lidského mozku a duchovních schopností lidského individua. V 'každé oplodněné vaječné buňce (zygotě) je jako základní plán současně dán tento obdivuhodný skok sebetranscendence. Pouze nepříznivé podmínky mateřského prostředí, např. otrava nikotinem či škodlivou drogou, mohou vést k malformaci, která však nemusí bezpodmínečně postihnout jen specificky lidské znaky. Bez substrátu specificky lidského mozku není možné plné specificky lidské vědomí.
     Koneckonců nutno opakovat, že počátek lidského života je tajemství. Všechno současné i budoucí poznání nemůže umenšit jeho tajemný ráz, který obrací naši pozornost přímo k Bohu. Boží smlouva s lidstvem má charakter daru, a tak je především naléhavou výzvou, abychom se vzájemně přijímali, je výzvou ke spoluzodpovědnosti, a to především ve vztahu k těm nejslabším příslušníkům lidského druhu.
Předávání lidského života
     Jeden z nejušlechtilejších způsobů, jak projevit vděčnost za dar života a povoláni k věčnému životu, je odpovědné předávání lidského života a láskyplné péče o něj. Radost z tvůrčí sily a její smysluplné užíváni je znakem lidské osoby, která našla svou identitu, zralost a schopnost k vřelé lásce. To ovšem neznamená, že každý zralý člověk je povolán, aby předával život fyzicky.
     Důležitou zásadou předáváni zdravého života je, že svoboda manželů v tak intimní sféře, jako je plozeni děti a jejich výchova, nesmi být zbytečně omezována. Ale rostoucí břemeno, jež je důsledkem genetických defektů, nepostihuje jen jednotlivce a rodinu, nýbrž také společnost jako celek. Je to otázka sociální spoluzodpovědnosti.
     Genetická fakta by měla být vážně brána v úvahu při výběru partnera a v otázce potomstva. Genetika zná přes 800 recesivních dědičných chorob, tj. takových defektů, které se neprojeví, jsou-li přítomny pouze v jednom chromozómu, protože je přikryje druhá alela, tj. zdravý gen příslušného párového chromozómu. Nebezpečí je v tom, že setkají-li se dva takové defektní geny při plozeni mezi rodiči, kteří jsou oba nositeli takové skryté genetické vady, vznikne u zplozeného jedince homozygotie (stejnogenovost) a dědičná vada se projev i . Jiné dědičné defekty mohou být dominantní, tedy se uplatňuji i tam, kde se vyskytnou jen v jednom párovém chromozómu, nezávisle na tom, stoji-li proti němu zdravý nebo nemocný gen. Humánní genetika zná asi 120 dědičných chorob, jimiž je zatížen chromozómový pár, rozhodující o pohlaví.
     Genetický činitel je při volbě partnera a při rozhodováni o početí pouze jedním z mnoha faktorů, a ne vždy ten nejdůležitější. Partneři sice s genetickým rizikem, ale s vyššími lidskými kvalitami a vychovatelskými schopnostmi se mohou za jistých okolnosti snáze rozhodnout, že budou mít dítě, než ti, u nichž je geneticky všechno v pořádku, ale chybí jim schopnost či ochota předat dítěti zkušenost pravé lásky a zdravého prostředí se zdravými mezilidskými vztahy.
Populační problémy
    Mezi mnoha různorodými populačními problémy vynikají dva: na jedné straně se setkáváme s poměrně velkým a rychlým růstem populace v různých částech světa; na druhé straně se projevuje v některých zemích, mj. také v Československu, pokles touhy po dětech.
     Populační problémy mají mnoho společného s plánováním rodiny. Populační otázky jaksi vyúsťují do odpovědného rodičovství, ale mnohdy nabývají takových rozměrů, že přesahují odpovědnost jednotlivce. Přesto lze říci, že základním faktorem je odpovědné předávání života a pečlivá výchova v rodině. Pokud ponecháme stranou krajní případ přelidnění, nezpůsobují rodiče s velkým počtem dětí žádný populační problém, pokud je vychovávají k lidské zralosti a občanské zdatnosti: spíše přispívají k jeho smysluplnému zvládnutí. Zdrojem největších populačních problémů není počet dobře vychovaných a sociálně zdatných občanů, ale spíše velký počet špatně vychovaných, odborně nevzdělaných a sociálně nezodpovědných občanů. Bude-li země obydlena schopnými a moudrými lidmi, pak bude k dispozici také dost moudrosti a dovednosti k zvládnutí většiny populačních problémů.
       Důležitý úkol připadá v této problematice společnosti organizované ve stát. Populační politika může předvídat, plánovat, vytvářet předpoklady pro zdravý vývoj nebo čelit zjevně nebezpečným trendům. V současnosti však nespočívá hlavní problém ani tak v růstu obyvatelstva na zemi, jako spíše v lehkomyslném plýtvání a ve vykořisťování zdrojů blahobytnou společností průmyslově vyspělých zemí. Krajní zastánci plánování rodin zdůrazňují, že hlavní prostředek proti příliš rychlému tempu růstu populace je šíření antikoncepčních prostředků a povolení a propagace potratů. Jejich pojem svobody vlastně odpovídá svobodě bezmezného konzumu pro bohaté. Připouštějí raději zásahy do intimní sféry lidského života a propagaci potratů než omezení konzumu. Přehlížejí okolnost, že lidská plodnost je integrována do celku společenských životních podmínek, že souvisí s představami o mravních hodnotách a s náboženským přesvědčením.
     Katolická církev vidí řešení populačních problémů v podpoře rozvoje, jdoucího ruku v ruce s přerozdělením statků. Vychází z vědeckého poznání, že jisté zlepšení hospodářsko-sociálních podmínek vede často k snížení porodnosti. Proto doporučuje překonat analfabetismus, zrovnoprávnit pohlaví vzhledem k možnostem vzdělání, zdokonalit zdravotnickou péči, zavést intenzivní metody
hospodaření zejména v zemědělství, sociální zabezpečení osob ve stáří, atd.
Sterilizace
     Sterilizace je zákrok do lidského organismu, který člověku odnímá plodivou schopnost. Přímá °sterilizace se děje za účelem znemožnit vznik života, nepřímá z jiného motivu (např. za účelem léčby onemocnělého pohl.orgánu). Kastrace na rozdíl od sterilizace má dalekosáhlejší účinky: odebírá tělu důležité hormony. Přímá sterilizace (např. aplikací antikoncepčního prostředku) je morálně nepřípustná. Odnímá totiž člověku plodivou schopnost a je v rozporu s jeho přirozenou finalitou. Ani veřejná autorita nemá právo nařizovat sterilizaci. Nepřímá sterilizace je morálně dovolená z přiměřeně vážného důvodu - např. z léčebných důvodů, aby se zabránilo velkému krvácení při menses.
     Stát má právo potrestat nebezpečné sexuální zločince kastrací. Je dovoleno použít kastrace jako krajního léčebného prostředku u těžkých sexuálních psychopatů. Kastrace se rovněž připouští při léčbě rakoviny a jiných vážných chorob. Avšak kastrace za účelem zachování chlapeckého hlasu je nedovolená, třebaže jde o kastraci nepřímou.
     Antikoncepční prostředky, užívané k potlačení ovulace, způsobují dočasnou sterilizaci. Jejich užívání je nedovolené (Humanae vitae). Používání antikoncepčních prostředků dlužno zamítnout nejen s ohledem na nepříznivé vedlejší účinky, ale především proto, že manželský úkon, který je úmyslně učiněn neplodným, je sám o sobě nemravný. Mínění, že je dovoleno zvolit menší zlo neobstojí; nikdy není dovoleno konat zlo, aby z toho povstalo dobro. Na druhé straně dlužno uvést, že je mravně přípustné užívat antikoncepčních tablet k tomu, aby se z nepravidelného menstruačního cyklu stal cyklus pravidelný.
     Manželé, kteří chtějí zachovávat metodu periodické abstinence a mají potíže s nepravidelnou ovulací, mohou použít tablet k tomu, aby se ovulační cyklus upravil a ustálil; avšak používání tablet nesmí způsobit, že se periodická abstinence stane zbytečnou. Sterilizace jako výraz nechuti k dětem či výraz nevázanosti je nemorální. Lékař nebo poradce, k němuž přicházejí takovíto zájemci, bude mít největší vyhlídku na úspěch, když jim vysvětlí, že se jednoho dne jejich cíle a hodnotový systém možná změní, a pak by fyzické sterilizace litovali. I kdyby lékař dospěl k názoru, že při silné nechuti k dětem či nevázanému způsobu života je sterilizace menší zlo než očekávaná řada potratů, nesmí sterilizaci doporučovat ani umožnit. Kategoricky je třeba odmítnout vynucenou sterilizaci. Nikdo by se neměl snažit nutit nebo přemlouvat ke sterilizaci manžele, kteří se mají rádi, jen proto, že nejsou dost intelektově nadáni. Je docela dobře možné, že mají pozoruhodnou schopnost mít se rádi a předávat svým dětem umění lásky a spokojenosti.
Umělý zásah do lidského rozmnožování
     Umělá inseminace v nevlastním smyslu, která spočívá v tom, že se používá nějakého fyzického či chemického prostředku k tomu, aby se styk stal možným či plodným, je mravně přípustná. Je dovoleno použití jistých umělých prostředků, určených k tomu, aby usnadnily přirozený akt, tj. umožnily, aby normálně uskutečněný akt dosáhl svého cíle.
     Umělá inseminace ve vlastním smyslu spočívá v tom, že se sperma vpraví do organismu jiným způsobem než přirozeným pohlavním stykem. Heterologa inseminatio je inseminace spermatem jiného muže, homologa spermatem vlastního muže. Umělá inseminace je mravně nepřípustná, protože se jedná o zplození života mimo přirozený řád, resp. nepřirozeným způsobem. Homologa je též nedovolená, protože sperma získává nepřirozeným způsobem. I kdyby bylo sperma získáno přirozeným způsobem (noční poluce, aj.), jedná se přesto o mravně nepřijatelný způsob plození. U heterologní inseminace, tj. když se použije spermatu neznámého "dárce", je tato procedura navíc mravně nepřijatelná pro anonymitu příbuzenství a odpovídající riziko nevědomého sourozenectví , ale i proto, že se porušují cíl spojení a oplození. Při inseminaci podchlazeným spermatem přistupují ještě další rizika.
     Zplození nového člověka a jeho způsob se řídí zákony přirozenosti: má se dít v manželství a úkonem specificky manželským, který je plodivý a je výrazem lásky. Při umělé inseminaci dochází k nepřirozenému oddělení biologické stránky od stránky personální. Provádění umělé inseminace by otevřelo cestu k dalším nešvarům, k biologickému manipulování lidským životem a mohlo by se stát strašným prostředkem v rukou totalitního státu.
     Výše uvedené platí též pro inseminaci in vitro. Spočívá v tom, že vajíčko ženy, odebrané z jejího těla, oplodní ve zkumavce spermatem muže, a potom již oplodněné se vrátí do těla matky nebo dokonce cizí dobrovolnice. Dochází zde k nestvůrnému experimentování s lidským životem; (řada vajíček se oplodní, vybere se nejzpůsobilejší, ostatní se usmrtí, atd.). Inseminace in vitro je mravně nepřípustná.
    Největší obavy však vzbuzuje genetické inženýrství. Vysoká úroveň tohoto odvětví techniky umožňuje člověku plánovat ovládnutí struktury dědičnosti tak, aby bylo možno zdokonalit např. rozsah a schopnost lidské paměti nebo odolnost vůči nemocem. Jde-li o zdokonalení v linii lidského genotypu, platí zde jako hlavní kritérium poměr mezi rizikem a nadějí na odpovídající službu lidskému zdraví, a to nikoli s ohledem na rasu nebo "třídu", ale s ohledem na jednotlivé lidi, kteří se takovým pokusům svobodně poddávají nebo podrobují. Jednotlivec však nesmí být za žádných okolností obětován plánovanému zlepšení lidského druhu.
     Velké riziko s sebou přináší úsilí opravovat na člověku vadné geny a vůbec genová terapie. Na rozdíl od tradiční eugeniky a léčebné praxe, léčící nemoci symptomaticky, aniž by vymazala chybnou genetickou informaci, genová terapie se snaží chybnou informaci v dědičné výbavě nebo mutaci potlačit vložením zdravého genu do organismu. K nepředvídatelným vedlejším účinkům této změny patří Současná změna celé struktury individuálně zvláštní genové kompozice.
     Pokusy o změnu lidského druhu kombinací dědičné výbavy aj. genových vzorů je třeba odmítnout jako nemorální. Určité hranice totiž nelze překračovat. Jinak bychom se provinili na důstojnosti člověka, kterého sám Bůh stvořil k svému obrazu a podobě.
     Nepohlavní rozmnožování čili klonování (clonning) spočívá v odstranění buněčného jádra z vajíčka a jeho nahrazení jádrem s diploidní chromozómovou výbavou, vyňatou z ženského nebo mužského organismu, podle toho je-li plánováno zplození mužského nebo ženského individua. Nepohlavní rozmnožování je mravně nepřijatelné. Kromě rizik biologického rázu musíme myslet na dítě, které má být zrozeno. Lidské individuum má přirozené právo být vkořeněno do lidských dějin, v nichž je předávání života vázáno na rodičovskou lásku a péči. Každé dítě musí zásadně vědět, že pochází ze dvou rodičovských částí, že má otce a matku. U klonování je potomek biologicky pouhým opakováním jednoho člověka, toho, z jehož buněčného jádra byl vyňat. Člověk však podle své přirozenosti má od svých předků přejímat různou dědičnou výbavu. Patří to k dějinám svobody, tak jako pohlavní předávání života je poukazem na rodičovskou věrnost.
    Feticidium je chirurgická operace, kterou se přímo usmrcuje plod (fetus), craniotomie, cephalotomie, apod. Feticidium jako usmrcení nevinného, je vždy mravně nepřípustné.
       Abortus je vyhnání, odstranění plodu. Spontánní potrat je z přirozených příčin, umělý je vyvolán uměle.
      Umělý potrat je v každém případě mravně nedovolený, jakož i asistování při něm a jeho doporučování. Mravně nedovolený je i tzv.eugenický potrat. Není dovoleno provést potrat, i když je ohrožen život matky. Ditě není nespravedlivým útočníkem na život matky. Proto není mravně přípustné zbavit ho života. Přesto bylo v Československu v r. 1983 provedeno 135 104 umělých potratů, o rok později 140 232, v roce 1985 - 144 951, v r. 1986 už 149 576. Každý rok tedy přibývalo asi pět tisíc potratů. Tak tomu bylo až do r. 1986. Sotva vstoupil v platnost zákon o uvolnění potratové praxe a v souvislosti se známými účinky výbuchu Černobylu, vzrostl v r. 1987 počet potratů sedmi násobně oproti běžnému nárůstu, totiž naráz o 35 195 případů, a to na 184 771 potratů.
      Počet lidi usmrcených v matčině lůně přesáhl počet všech ostatních zemřelých (179 224). Růst této tiché genocidy pokračoval i v dalších letech. V r. 1988 dosáhla potratovost výše 187 833 případů. Tím se přiblížila úrovni klesající porodnosti, neboť počet živě narozených byl už jen 216 157 a přirozený přírůstek činil jen 38 927. (Demografie, XXXI, 3,264). Kdo je vinen za tuto strašlivou genocidu? Nepochybně každá matka, která se odhodlá k tak zoufalému činu. Žena však není jediným viníkem. Je jím také muž. Vždyť také on se podílel na vzniku nového života. Proto také on je spoluodpovědný za vznikající život. Je spoluvinen, pokud nechá ženu, nosící pod srdcem jeho dítě napospas nesnázím, vč. tlaku protinatalitního klimatu, legalizace potratu, společenských sdělovacích prostředků, a - a v neposlední řadě také lékařů, asistentů a sester, které se na tomto všem mlčky podílejí a nesou svůj díl viny. V současnosti se u v České republice potratovost výrazně snižuje, a to zejména v souvislosti s šířící se praxí antikoncepce.
      Potrat je především otázkou svědomí. Jde o to, probudit svědomí všech. Jinak nedosáhneme spravedlivého zákonodárství, a i dobré zákony se při všeobecné demokratizaci stěží prosadí. Stát však musí dovolit, aby. na něj byl energicky vznesen dotaz, jak chápe své podstatné úkoly, když vyhlašuje' potrat za soukromou záležitost, ba dokonce za soukromé právo, s nárokem na státní ochranu: nejpřednějším úkolem státu je přece ochrana nejslabších.
Rozhodne-li se někdo ve složité situaci pro přerušení těhotenství, je to tragická událost. Ale zakalkulovat potrat do vlastního životního plánu a spojovat se s jinými, aby bylo právo na potrat začleněno do základního plánu společenského a státně politického života - to mění veškeré mezilidské vztahy, a smysl lékařského povolání. Žena "emancipovaná" potratem se postupně stává objektem sexuálního vykořisťování. Manželství, v němž se od začátku počítá s potratem jako s možností, nemůže fungovat a jeho struktura se záhy rozpadá. Nejen sexuální vztahy, ale i jádro lidskosti a vzájemnosti manželů je hluboce zasaženo jejich společným rozhodnutím "přerušit" neplánované těhotenství potratem.
     Potrat nemůže být nikdy jen soukromá záležitost. Kromě plodu tu jde především o dvě osoby: o ty, které život vzbudily. Obě jsou tím činem postiženy, třebaže potrat chce provést jen jedna z nich. Pokus o popření sociální dimenze takového rozhodnutí má stejný význam jako popření sociální dimenze lidské osoby vůbec. Stane-li se používání sexuality a násilné popírání odpovědnosti za její následky výhradně soukromou věcí, pak přesáhne toto porušení mravního řádu oblast sexu a přímých osobních vztahů. Kdo je zásadně rozhodnut odstranit lidský život až do určitého časového limitu z utilitárních důvodů, ten degraduje lidský život vč. vlastního, jako celek.
     Vyhlásí-li státní moc potrat jako občanské právo, pak to implikuje také uznání práva na nezodpovědné sexuální chování. Prakticky je tu v pozadí uznání "kultury" sexuálního konzumu.
     První povinností státu je podniknout kroky k překonání hlavních příčin, jež vedou k potratové genocidě: jde např. o větší pomoc svobodným matkám, péči o přiměřené bydlení svobodných matek, snadno přístupné a kompetentní poradenství pro ty, kdo jsou v nouzi; mzdovou soustavu spravedlivou k rodinám, která by brala ohled na počet dětí, o spravedlivější rozdělení daní podle výkonu rodiny ve výchově dětí, o péči o přiměřenou sexuální výchovu a mnohá další opatření.
     Je třeba lidi pravdivě informovat, že přerušení těhotenství není nikdy neškodné, atd.
     Spontánní potrat, jemuž je možno zabránit, vyžaduje, aby se mladí manželé včas taktním způsobem dozvěděli o známých a předpokládaných příčinách spontánního potratu. Někdy může být příčinou ženina nepozornost a ta může mít svůj důvod ve více nebo méně vědomém přání zbavit se neplánovaného těhotenství, snad pod vlivem okolí a třeba i manžela. Nejednou je vina na straně manžela a dalších lidí, kteří s nastávající matkou zacházejí bezohledně. Zákonodárství a hospodářská opatření by měly více pečovat o to, aby matka měla před porodem i po něm více odpočinku.
Selektivní potrat
     Uvážený postoj k předávání života dovedl jistou část našich současníků k odpovědnému rodičovství: je to projev duchovní zralosti. U jiných je však postoj k dítěti záležitost krátkozrakého kalkulování, jež se nevztahují jen na žádoucí počet dětí, ale i na předpokládané kvality dítěte, a to tak dalece, že jsou takoví rodiče ochotni řešit tento problém "výběrovým" potratem.
     Hitler se zbavil milionů lidí jako "méněcenných", nehodných života. Není to stejná zrůdnost, když hlučně hlásáme nebo požadujeme právo rodičů rozhodovat podle vlastních měřítek o životní hodnotě nenarozeného dítěte a méně vyhovující dítě odstranit?
     Objevy genetiky umožňují zjištění dědičně poškozeného plodu nebo přibližné stanovení rizika. To může v mnoha případech zbavit rodiče strachu a též pokušení k potratu. Bohužel jde často genetickým poradnám především o to, aby umožnily nemorální přerušení těhotenství, když si to rodiče přejí. Mnozí genetičtí poradci dokonce sami nemorálně navrhují selektivní přerušení těhotenství, zjistí-li se mužské pohlaví plodu spojené s určitým rizikem postižení hemofilií, aj. Jdou ještě dále a radí k potratu při určitém stupni dědičné choroby, jejíž následky by se daly redukovat na minimum včas nasazenou dietou.
Potrat jako prostředek "kontroly porodnosti"
     Jedním z nejotřesnějších znamení naší doby je nedostatek rozlišování, takže se jako prostředek kontroly porodnosti nabízejí na téže úrovni antikoncepční prostředky a potrat. Západní statistiky potvrzuji, že tam, kde je veřejnost lépe informována o rozdílu mezi metodami antikoncepce a potratem, počet potratů klesá. Oboji pak - jak potratovost, tak výskyt sterilizace antikoncepci, ustupuje a klesá tam, kde se věnuje více pozornosti informaci veřejnosti jednak o nemorálnosti tohoto počínání, jednak o jeho nepříznivých vedlejších účincích zdravotních - fyziologických i psychologických.
Terapeutické přerušení těhotenství
     Je nutno jasně rozlišovat mezi potratem jako cílevědomým, zamýšleným činem, který je morálně nepřijatelný, a mezi potratem jako nezamýšleným důsledkem postupně uplatňovaného souboru léčebných opatřeni, sledujících ochranu zdraví a života matky, ohrožených jejím těhotenstvím, a to při maximálním ohledu na zdraví a život plodu. Dojde-li v takovémto případě přesto k usmrceni plodu, je to ospravedlnitelné.
     Uvádíme zde na tomto místě i názory jiné, opačné, extrémní. Ti, co např. interrupci propaguji, říkají, že postavit interrupci mimo zákon znamená "obnovit mafii andělíčkářů, pokoutních lékařů, vystavovat ženy a dívky stresům, celoživotních následků černých operaci. Dárkyni života je žena, ona dítě v bolestech porodí, a tedy jen ona po právu rozhoduje, zda dítě porodit chce, či ne".
Některé zvláštní případy:
1) Mimoděložní těhotenství: Je-li možno zachránit dítě, je nutné čekat až do dozrání plodu, a potom dítě operativně vyjmout z mateřského lůna a snažit se udržet ho dále při životě. U mimoděložního těhotenství existují také případy, kdy není žádná naděje na záchranu plodu a život matky je vážně ohrožen. V takovém případě je dovoleno vyjmout celé ovarium (vaječník) i s plodem (tzv. tubectomia nebo ovarioctomia). Tyto orgány jsou v takových případech patologického charakteru, a jejich vyjmutí je lékařsky vzato nezbytné. V případě tzv. břišního těhotenství je nutné vyjmout celou placentu i s plodem. V tomto případě se však nejedná o přímé usmrcení. Morální řešení tohoto problému je různé. Někteří tvrdí, že plod je vlastně v takovém případě smrtelným nádorem v těle matky. Jiní doporučují vyčkat, až plod dozraje a otevření placenty učiní nutný lékařský zákrok. Obojí řešení jsou dosti umělá a násilná. Konečné rozhodnutí je nutno nechat svědomitému odborníkovi - lékaři, který je ochoten učinit vše možné pro záchranu plodu i matky, a který daný problém a případ soustavně konzultuje s jinými odborníky.
2) Rakovina dělohy - V daném případě je morálně dovoleno odstranit rakovinou postiženou dělohu, když je to nutné pro záchranu matky.
3) Hydramnion - onemocnění, které se léčí pomocí punkce. Tato punkce může způsobit potrat, ale nemusí. Je dovoleno jí použít, je-li nutná k záchraně života matky.
4) Abortus spontaneus - započatý spontánní potrat, který již nelze zastavit. Je dovoleno dokončit, vyčistit uteru, aby matka neutrpěla přílišnou ztrátou krve.
5) Hydrocephalus - nemůže se přirozeně narodit. Není však dovoleno použít craniotomie, tj. přímé usmrcení. Je morálně dovoleno užít punkce, aby vytekla tekutina, a plod se zmenšenou hlavou se mohl narodit.
5) Speciální vyšetřovací metody, jako je rentgen, ultrazvuk a pod. užívané při běžném vyšetření pacienta, nelze vždy snadno použít u gravidní ženy, pokud ohrožují zdraví a život plodu.

Úcta k životu
     Lidský život není jen předmětem práva, nýbrž činí člověka nositelem, subjektem práva. Proto je lidský život základem každého práva. Kdo se proviňuje proti lidskému životu,ten se proviňuje proti samotnému subjektu práva. Člověk nemůže s životem vlastním a s životem jiných lidí disponovat tak volně jako s jinými předměty práva. Člověk je povinen ctít svůj život a životy ostatních, a má právo tuto úctu od kohokoliv požadovat.
     Zvířata jsou pro člověka, člověk jich může užívat k. svému užitku. Je však nelidské způsobovat zvířeti zbytečnou bolest.
     Týrání zvířat je zakázáno občanskými zákony. Vyšší druhy zvířat mají také vyšší psychický život; pociťují proto bolest a křivdu, i když postrádají myšlenkovou reflexi. Je tedy nutno jim věnovat patřičnou péči. Jsou-li zvířata používána k pokusným účelům, je třeba volit takové metody a prostředky, které jim způsobují co nejmenší bolest. Rovněž tak při zabíjení zvířat na jatkách je nutno činit tak způsobem lidským, nezpůsobovat jim zbytečnou bolest a utrpení.
     Lidský život je Boží dar. Je proto podroben Boží moci. Jedině Bohu patří soud nad životem a smrtí (Dt 32). Život je nejvyšší přirozený dar a je podmínkou všech ostatních darů. Proto nemůže člověk disponovat se svým životem jako se svým absolutním panstvím. Je však uživatelem svého života. Má jej užívat v souladu se strukturou své přirozenosti zaměřenou k cíli, danou Stvořitelem. lidský život má velkou hodnotu, ale nikoli absolutní hodnotu. Je proto možné za určitých okolností ohroz i t nebo zmařit život např. nespravedlivého útočníka, zločince. Za jistých okolností je dovoleno vystavit vlastní nebo cizí život velkému nebezpečí. Z uvedených zásad se odvozují tyto důsledky:
1) právo nevinného na život je takového druhu, že vylučuje každý přímý útok;
2) rozlišujeme mezi přímým usmrcením a nepřímým usmrcením.
Přímé zabití je takový čin, který směřuje k zabití bližního. Toto zabití je zamýšlené.
Nepřímé zabití je úkon opomenutí, vnitřně směřující k jinému bezprostřednímu účinku, ale současně způsobí zabití člověka. Toto zabití není přímo chtěné.
3) Dále se rozlišuje mezi zabitím a vydáváním života ve velkém nebezpečí. Od zabití se též odlišuje zmrzačení.
Přímé zabití nevinného není dovoleno nikdy. Je dovoleno a někdy povinováno v určitých případech svůj život vydat v nebezpečí. Každý je povinen chránit život vlastní a životy druhých lidí. Občané, jejichž zvláštním úkolem je ochrana člověka, jsou povinni vystavit svůj život i vážnému nebezpečí, je-li např. ohrožen život bližních. Ostatní občané jsou povinni chránit život svých bližních s přiměřeně velkými obtížemi, resp. čím bezprostředněji je život bližního ohrožen, tím větší riziko je člověk povinen vzít na sebe, aby toto ohrožení odvrátil.
Sebevražda je proviněním proti mravnímu řádu pramenícím v lidské přirozenosti. Lidský tvor nemá absolutní vládu nad svým životem. Spiše má tento nezasloužený dar rozvíjet a přivádět k naplnění ve službě společnosti. Odhodit život jako neužitečný nebo z protestu - to je otřesný výraz zoufalství, i když je to jinak svobodný úkon člověka. Mnohdy leží část viny na společnosti či blízkém okolí, které stísněnému a utrápenému jedinci nedá pocit lásky a spravedlnosti. Často jsou staří nebo postižení lidé natolik odstrkováni a diskriminováni, že to chápou skoro jako požadavek, aby opustili svět. Sebevražedný pokus bývá leckdy posledním zoufalým voláním po pozorné lásce.
Pokud se setkáváme se sebevražedným pokusem, snažíme se ze všech sil zachránit život. Neměli bychom se při tom bát, že neoprávněně zasahujeme do svobody druhého. Lze důvodně předpokládat, že tento pokus nebyl úkonem plně uvážené svobody, ale spíše projevem zkratového jednání, okamžitého omezení či snížení svobody.
Objektivně není možno ospravedlňovat sebevraždu jako nenásilný odpor proti nelidskému útlaku. Vzít si život je totiž násilné jednání. Není tedy mravně dovolená ani tzv. hrdinská sebevražda, oběť života (sebeupálení, apod.). Nepřímé sebeusmrcení v zásadě není dovoleno, ale může se stát dovoleným z přiměřeně vážného důvodu (např. aby někdo zachránil druhé). V době pronásledování není dovoleno se přímo vydat do rukou pronásledovatelů. Není dovolena hladovka, která vede k smrti. Z přiměřeně vážného důvodu je dovoleno konat hladovku, kterou člověk skončí, než dojde k vážnému ohrožení zdraví. Koná-li někdo z přiměřeně vážného důvodu protestní hladovku, nemá se lékař propůjčovat k tomu, aby mu nutil umělou výživu, není-li prokazatelně ohrožen život a zdraví hladovějícího.
Není dovoleno na vlastním těle provádět takové vědecké lékařské pokusy, které jistě vydávají život nebo zdraví ve velké nebezpečí; je-li nebezpečí menší, a zdraví není nenapravitelně ohroženo, je dovoleno provádět tyto pokusy z přiměřeně vážného důvodu.
Vražda a zabití: Etika a zákonodárství pečlivě rozlišují mezi úmyslnou vraždou a neúmyslným zabitím, popř. usmrcením z nedbalosti. Mnoho dělníků by nebylo zahynulo na pracovišti, kdyby byla včas podniknuta účinná bezpečnostní opatření.
Vina z nedbalosti a neposkytnutí pomoci: Společnost, která vydává velké částky na zbraně, ale není ochotna poskytovat odpovídající částky pro charitativní účely, je spoluvinná na mnohé smrti, které by se dalo zabránit. Při tom nejde jen o anonymní ko¬lektivní v inu, ale o vinu všech a každého jednotlivce, který přes dané možnosti nepodniká nic pro zlepšení situace a není ochoten si uložit nutné oběti.
Nedostatečná ochota podporovat dědičně a ekologicky postižené děti a jejich rodiny vede k tomu, že rodiče a lékaři s útlumem svědomí nechávají dědičně postižené děti prostě zemřít. Typický je případ mongoloidních dětí, které potřebují drobný operativní zákrok, aby mohly přijímat potravu. Odmítne-li se tato operace, znamená to odsouzení k smrti. Neposkytnutí pomoci je i v takovém případě nutno hodno ti t jako přímé zabití ze strany těch, kdo jsou ze svého postavení a funkce povinni jednat.
Vražda a účast na hromadné vraždě
Vražda je úmyslné a nespravedlivé zabití druhého člověka. Dojde-li při přiměřené obraně vlastního života ke smrti nespravedlivé¬ho útočníka, nejde o zlovolnou vraždu, ale zabití v sebeobraně. Diktátoři, napadení těmi, kdo si chtěli vynutit svá nezadatelná práva, však nemají právo reagovat násilím. Zabije-jí-li přesto, je to vražda, resp. hromadná vražda. A všichni, kdo se k takovému násilí propůjčují, jsou spoluvinní na hromadné vraždě lidí. Usmrcení diktátora je morálně nepřípustné. Je zakázáno zabíjet rukojmí, zajatce. Není dovoleno provést punkci srdce u nemocného, který není prokazatelně mrtev. Je dovoleno ji však provést u prokazatelně mrtvého, aby bylo splněno jeho poslední přání. Není dovoleno zabít nevinného, ani na příkaz vyšší autority.
Trest smrti
Odstranění nebo omezení trestu smrti patří rovněž do etiky. Činy nebezpečných zločinců - teroristů a vrahů, recidivistů však podporují přítomnost trestu smrti. Život nevinného má totiž přednost před životem obecně nebezpečného zločince. Ale z dlouhodobého pohledu by měla preventivní péče přispívat k respektování života všech lidí. Teprve až stát udělá vše možné v prevenci zločinu, především výchovou a úsilím o spravedlivé a zdravé životní podmínky, lze smysluplně nastolit otázku po trestu smrti. Jinak jde jen o únik před odpovědností.
Integrita lidského života
     Vyžaduje úctu a ochranu. Není však absolutní hodnotou. Mutilatio (zmrzačení) je takové zmenšení tělesné integrity člověka, které se nedotýká pohlavních schopností. Může být dovoleno z přiměřeně vážného důvodu, jako je zdraví - operace postiženého orgánu, darování vlastních orgánů jiné nemocné osobě. Psychochirurgické zákroky, které bývají posledním prostředkem k vyléčení těžké psychické choroby, jsou morálně dovolené, je-li naděje na uzdravení či zlepšení stavu. Transfůze krve je darování krve jednoho člověka druhému za účelem léčby je dovolená. Transplantace párového orgánu nebo tkáně vážně nemocnému je mravně dovolena, není-li tím dárce sám ohrožen. Je dovolená transplantace orgánů zvířete na člověka, kromě pohlavních orgánů, a mozku.
Psychofarmaka: Žádný lékař se nesmí podílet ani přípravou a přímým návodem na podávání psychofarmak osobám z důvodu jejich politické či názorové odlišnosti, ani z příkazu vyšší autority, a to ani když tato psychofarmaka nezpůsobí trvalé poškození zdraví.

Eutanázie
      Ve vyspělém zdravotnictví znatná část lékařů vynakládá velké úsilí na prodloužení procesu umírání. To má za následek, že je mnohem méně místa. pro láskyplnou péči, která by mohla přispět k tomu, aby se smrt stala událostí v řádu svobody.
      Oslabení či ztráta přirozených, životně důležitých funkcí vzbuzuje v těžce nemocném ti umírajícím člověku dojem, že už je zaživa pohřben, třebaže je obklopen živými bytostmi.
Mnozí lékaři se jednostranně zaměřují na potírání smrti a tím, i na prodlužování života, dokud je to technicky možné. To vede často nejen k nesmyslnému prodlužování utrpení, ale i k potlačování myšlenky na smrt. A tak se umírajícímu vůbec nepomáhá, aby zemřel svou vlastní smrtí, aby se na ni připravil při nejjasnějším vědomí a svobodně, a aby poslední dny a hodiny věnoval nejhodnotnějším lidským vztahům.
     Jedním z nejnaléhavějších úkolů lékařské etiky je osvobodit značnou část lékařů od této ideologie antropotechnicismu. Tak, jako k hlavním úkolům lékaře patří služba důstojnosti člověka a jeho svobodě vůbec, tak musí lékař především myslet na tu svobodu, která dovoluje smrtelně nemocnému či umírajícímu tvůrčím způsobem a samostatně vyjádřit svůj souhlas se životem a smrtí.
     Přesným protikladem důvěryplného odevzdání života do rukou Božích v pravý čas, jakož i oné obětavé služby druhým, která za jistých okolností může vést i ke zkrácení živoření, je odhození života jako nehodnotného.
     Obhájci eutanazie se odvolávají jednak na soucit s trpícím, jednak na nízkou kvalitu jeho života. Omluva s poukazem na nesnesitelné bolesti je stále méně přesvědčivá, protože moderní medicína má účinné prostředky k tišení bolesti, jež nezbavují pacienta vědomí. Argument o kvalitě života, který má ospravedlnit eutanazii, předpokládá, že si nějaká skupina lidí nebo jedinec osobuje právo posuzovat hodnotu života těch ostatních. Jejich negativní rozhodnutí je prakticky rozsudkem smrti. I tam, kde jde o těžkou slabomyslnost, máme co dělat s lidským životem, který spočívá na božské komunikaci a vyžaduje od nás příslušnou odpověď.
      Většina zastánců eutanazie požaduje jako absolutní podmínku souhlas nebo výslovné ptání trpícího člověka. Vyjít však vstříc takovému přání z "milosrdenství" nebo spíš z útlocitnosti není snad vražda, ale v každém případě jde o zabití.
     Mravním základem povinnosti každého člověka, zvláště lékaře zabránit něčí sebevraždě je ověřená skutečnost, že většina přání o provedení eutanazie není skutečně svobodným projevem touhy po větší pozornosti a láskyplnější pomoci ze strany okolí.
     Na rozdíl od aktivní eutanazie, tj. přímého opatření ke zkrácení nebo ukončení života, pasivní eutanazie spočívá v neposkytnutí léčby, na jakou by měl pacient za normálních podmínek přirozené právo. Mravně je do značné míry dovolená pouze pasivní eutanazie, to zn. omezení či vynechávání různých opatření, které nedovedou zachránit ztracený život člověka, nýbrž jen prodlužují živoření nemocného resp. udržují jen jeho vegetativní život za cenu dalšího utrpení. Lékař zde pouze přestává zadržovat neodvratitelnou smrt a přerušuje "špatné", nedůstojné umírání. Vždyť právě pomocí moderní techniky (respirátory, podpůrný či umělý krevní oběh, elektrické stimulátory funkcí, atd.) lze skutečně zachovat důležité životní funkce s výjimkou vědomí. Na rozdíl od aktivní eutanázie, tj. přímého opatření ke zkrácení nebo ukončení života, spočívá pasivní eutanázie v omezení či vynechávání různých opatření, které nedovedou zachránit ztracený život člověka, nýbrž jen prodlužují živoření nemocného, neboť udržují pouze jeho vegetativní život za cenu dalšího utrpení. Pasivní eutanázie znamená vypnutí či odpojení přístrojů a neposkytnutí další léčby, pokud jejich uplatnění znamená vlastně jenom prodlužování nedůstojného umírání. U pasivní eutanázie nejde o přímé usmrcení pacienta, ani o prosté zanedbání povinné péče, nýbrž odepření nadstandardní péče, na jakou by měl pacient za normálních podmínek přirozené právo, avšak nikoli v tomto konkrétním nenormálním případě, tj při prodlužování jeho nedůstojného udržování při životě a zadržování neodvratitelné smrti. Mravně je odůvodněná pouze pasivní eutanázie, kdy lékař pouze přestává zadržovat neodvratitelnou smrt a přerušuje "špatné", nedůstojné umírání. Vždyť právě pomocí moderní techniky (respirátory, podpůrný či umělý krevní oběh, elektrické stimulátory funkcí, atd.) lze skutečně zachovat důležité životní funkce s výjimkou vědomí. Měřítkem pro uplatnění pasivní eutanázie z hlediska lékaře je výhradně jeho svědomí, zabývající se případ od případu jednotlivým pacientem, ale nikdy sama hospodářská nákladnost léčby, nadstandartnost používané léčby či lékařských přístrojů, nikdy pouze samotná diagnóza ani pouhé stáří pacienta.