Zdraví a nemoc
Většina současných lékařů svým přírodovědeckým pojetím vytváří definici nemoci nezávisle na společnosti a kultuře, a tak do značné míry zastírá sociálně-kulturní faktory nemoci, které jsou vedle jiných činitelů nezanedbatelné. Přírodovědec v tomto zúženém pozitivistickém pojetí zná pouze tělo a jeho vlastnosti, a vše, co je mimo ně nazývá transcendentním a transcendenci považuje za pomatení mysli. Vznik nemoci a samu nemoc redukuje na důsledek poruch fyziologických procesů v lidském organismu. Odtud vyvozuje veškeré nervové a psychické nemoci.
Přehlíží tak nejen sociální ráz mnohých zdravotních poruch člověka, ale také aspekt duchovní, protože člověk je jednotou těla a duše. Jestliže Durheim spolu s mnohými dalšími sociology shledává vlastní povahu nemoci v úchylce od normy, je to nepochybně v důsledku jejich společné iluze: společnost totiž každého odlišného jedince vypuzuje a odděluje jako nemocného v okamžiku, kdy stanoví diagnózu nemoci. Ti, kdo vidí v nemocném výhradně odchylku od normy, způsobují především jisté kulturní iluze. Chybí základ normy. Diagnóza patologické dění, poruchy či vady nesporně musí mít základ v jistém pojetí normálního procesu a zdraví. Tato norma však nemůže viset ve vzduchoprázdnu. Norma musí být založena v řádu. Musí spočívat na pravidle či řádu, jaký je vlastní lidské přirozenosti.
Ústředním předmětem našeho zájmu musí být v principu zdraví, a nikoli nemoc.

Co je to zdraví?
Zdraví je přirozený habitus, neboli zavedená a upevněná dispozice čili uzpůsobení, zatímco nemoc je pouze indispozice, která nemá základ v přirozenosti. Stvořitel způsobuje v člověku způsobem, odpovídajícím přirozenosti, toho či onoho člověka. Není to ovšem jediná forma přirozenosti. K nejzákladnějším patří tyto:
1) osobitost, kmenová, rodová, individuální,
2) hned vedle ní pak zdraví jako stav daný kmenu, rodu či jedinci. K zachování této druhé přirozenosti v přirozeném řádu možnost určitých úkonů, měnících se v potřebné zásahy.
Pozitivizmus ulpěl pouze na těchto úkonech. Povýšil je na vlastní tvořivou sílu, ačkoliv mají význam pouhého korektivu. Tvrdil, že stačí osvojit si tyto způsoby a ze stavu nemoci vytvořit nový stav zdraví. Jenže určitý habitus nemůže sám od sebe vyvinout takovou sílu, která by vytvořila stejný habitus. Pozitivisté tvrdí: zdraví pozbylo nemocí svou sílu, která je udržovala, a teď ochuzeno o tuto sílu, zesláblé, má ze sebe vytvořit sílu, která by je nově ustavila. Ve skutečnosti je celé toto učení krátkozraké. Mohou být přece oslabeny úkony, ale v principu nemůže být oslabeno zdraví, které existuje latentně.
Proto kdyby někdo podával zdravému člověku lék, snad by odstranil jen skrytý nedostatek jeho zdraví, ale podstatně by rozmnožit jeho zdraví nemohl. O marxistickém pojetí zdraví (a socialistickém vůbec) je zbytečné uvažovat, protože nikdy žádné ucelené pojetí nemoci a zdraví nevytvořilo.
Člověk je tvor společenský. Proto nikdy nemůžeme dost zdůraznit sociální dimenzi zdraví a zdravotní péče. Zdraví je vybavení jednotlivce a skupiny a dalekosáhle závisí na spolupráci a vzájemné závislosti v oblasti výživy, ubytování, pracovních podmínek, péče o děti, výchovy a samozřejmě také na možnostech společnosti převzít zodpovědnost za tělesně či psychicky postižené. Je však nutno vyhnout se nebezpečnému nepochopení: sociální zla nelze vyřešit pouze lékařskou intervencí. To je nutno říci např. proti tzv. "sociální indikaci", která se převážně uvádí ke zdůvodnění přerušení těhotenství. Právě integrální pohled na zdraví v podstatě odporuje chápání zdravotnické péče jako něčeho, c o I ze do d á vat n a ob j e d n á v k u . Je to výzva k individuální a společenské odpovědnosti.
Integrální pojetí zdraví směřuje k maximální harmonii tělesných a duševních sil, k maximálnímu zduchovění 'těla a psychiky a odpovídajícímu ztělesnění ducha.
Zdraví specificky lidské se projevuje v seberealizaci člověka, který dosáhl takového stupně svobody, jaký mu dovoluje zapojit všechny tělesně psychické energie do služby celkového povolání lidstva. Zdraví tedy není stav osobní pohody, ani pouhá dostupnost zdravotnických služeb, nýbrž všestranná harmonická funkce struktury celku lidského organismu, psychiky a rovněž ducha.
Nemoc je v podstatě něco nepatřičného, co nepatří k řádnému lidskému životu, co není jeho přirozená složka ani funkce, nýbrž porucha a omezení. Nemoc však není jen choroba, nýbrž také boj o zdraví a rovnováhu mezi agresivními silami a silami obrannými. Definice nemoci (vady) musí vycházet z pojetí živé struktury jako celku, a to především z pojetí daného celku jako informační soustavy. Choroba (vada) je případně alternativní program systému fenotypu), charakterizovaný sníženou entropií (potenciální možností) systému. To znamená, že možnosti člověka jsou případně omezeny chorobou.
Přijetí běžné informace nemění "očekávaný" program systému. Teprve pokud dochází ke změně programu - metody řešení - a snížení potenciální entropie, lze mluvit o chorobě.
Každá choroba představuje proces, v němž je narušováno či omezováno řízení fungování struktury a prostředí.
Porucha zdraví znamená iednak utrpení a bolest, iednak starost a bázeň, neiistotu a úzkost. To všechno má lékař svým zásahem mírnit. Bolest často bývá alarmujícím příznakem, nemoci. Je ochranným signálem při bezprostředním nebezpečí dílčí poruchy živé struktury. Je však také výrazným příznakem již vzniklé poruchy živé struktury. Bolest často ukazuje, bud kudy byla struktura zasažena patogenním činitelem, nebo prozrazuje pod dotykem lékařovy ruky, kde se porucha soustřeďuje.
Bolest je nemaskovaná. Je to zlo, o němž není možno se mýlit. Každý člověk ví, že něco není v pořádku, má-li bolest.
Bolest není jen bezprostředně rozpoznatelné zlo, nýbrž' je také zlo, ke kterému není možno zůstat netečný. Bolest si vyžaduje naši účast.
Na rozdíl od bolesti fyzické, duševní bolest není tak dramatická. Je však častější a také se hůře snáší. Je-li příčina poznána, a pacient jí čelí, konflikt nakonec upevňuje a očišťuje charakter a bolest časem zmizí. Někdy se však stane, že přetrvává a důsledek je katastrofální. Pokud se příčině nečelí nebo není-li poznána, jejím následkem je bezútěšný stav chronického neurotika. Jsou však i takoví, kteří hrdinsky překonávají i duševní' bolest, zesílí a utuží svůj charakter.
Bolest plní v lidském životě metafyzickou funkci. Prožitek bolesti znamená, že se v individuální existenci ohlašuje sféra ontologická, která vybízí jednotlivce, aby se na objektivním dění, do něhož je fakticky vtažen, také sám podílel.
Jako rozumový a volní zážitek hraje bolest posléze roli podnětu, který dává člověku příležitost rozvinout činem heroické sebevědomí. V jistém smyslu tak ruší bolestivost utrpení vědomím hodnoty, jež svým příznivým podnětným účinkem mírní utrpení a někdy dokonce zcela zbavuje palčivosti. Aktivní heroické sebepochopení se tak rodí v konfliktu se základními sebezáchovnými sklony živé struktury. Utrpení má smysl lidský a zároveň nadpřirozený. Je hluboce lidské, protože člověk v něm nachází sám sebe, své lidství, svou důstojnost a poslání. Smysl utrpení je zároveň nadpřirozený, poněvadž je zakořeněn v Božím tajemství vykoupení světa.
Utrpením člověk překračuje své meze. Je totiž jedním z těch bodů, ve kterých je člověku určeno, aby překonal sám sebe, a je k tomu také tajemným způsobem povolán. (Jan Pavel II. - Salvifici doloris)
V lidském utrpení a bolesti je skryta v mimořádné intenzitě energie k růstu lidské společnosti do Božího království. Společnost udělá obrovský skok k Božímu království, pokud všichni nemocní a postižení obrátí svá trápení ve společnou touhu po uzrání Božího království prostřednictvím řízení, ovládání a organizaci společnosti lidské. Celý problém spočívá v tom, uvolnit tuto energii, dát jí zaměření či zapojit ji do ústrojí spolupůsobících při výstavbě Božího království ve společnosti lidské.
Třebaže bolest postižených je případně takto funkční, není to důvodem k pasivitě člověka vůči utrpení, ani nezájmu lékařů či zdravotníků o úlevu pacientovi, ba dokonce ani k zvrácenému zvětšování utrpení člověka v totalitní společnosti" naivně vystavěné na iluzi, že lidská společnost takovým sebetrýzněním snáze a rychleji dojde k dokonalosti.
Člověk se přirozeně musí snažit o omezení bolesti a utrpení ve společnosti, avšak, tak, aby toto odstranění bolesti bylo příznakem rostoucí vlády, člověka nad prostředím nejen vnějším, ale i vnitřním, totiž sebeovládání.
Vytvoření návyku na lék nebo jednostranné rozvíjení organismu a psychiky člověka směrem k "umělé bezbolestnosti" však vede k celkovému snížení adaptability dané živé struktury, přecitlivělosti na bolest. Ostatně i při eventuální minimalizaci bolesti, zůstává vždy úzkost, nejistota, starost a obavy, které doléhají na nemocného někdy tíživěji než fyzická bolest.
Člověk je mravně povinen užívat k uchování či obnově zdraví řádných prostředků. Může však používat také mimořádných prostředků. Řádné prostředky jsou ty, které podle stavu lékařské vědy a techniky patří k řádnému a pravidelnému udržování zdraví nebo léčbě. Jsou to všechny prostředky, které nejsou příliš nákladné, zdlouhavé a se kterými není spojeno velké riziko.
Z tohoto důvodu každý, kdo trpí vážnější chorobou, je povinen vyhledat lékařské ošetření, popř. i u specialisty, podrobit se v případě potřeby léčbě v nemocnici nebo i chirurgickému zákroku. Běžný chirurgický zákrok je řádný prostředek. Chirurgický zákrok, se kterým je spojeno riziko (může se jednat o zákrok běžný, avšak riskantní nebo obtížný v individuálním případě), nebo velká obtíž či utrpení, je možno odmítnout, protože se jedná o mimořádný prostředek.
Moderní lékařská technika umožňuje lékaři uměle udržovat delší dobu při vegetativním či senzitivním životě organismus, který by jinak dávno přestal fungovat. Nastává nepřirozené umírání. Zmíněné prostředky (nejen technické, ale i chemické, jako antibiotika apod.), které jsou jinak běžné a řádné, lze v tomto případě považovat za mimořádné, a lékař může od jejich aplikace upustit nebo ji zastavit a to po řádném uvážení, po poradě lékaře s pacientem či příbuznými pacienta. Rozhodující je však stav pacienta, a nikoli třeba nedostatek lužek, apod.
Individuální a sociální odpovědnost za zdraví
Vzhledem k rozsáhlému sociálnímu pojištění a obrovským výdajům státu na zdravotnictví (zdaleka však nepatrným proti výdajům na zbrojení), se příliš mnoho lidí domnívá, že péče o zdraví je především záležitost pokroku medicíny a státní zdravotnické péče. Zanedbávají vlastní odpovědnost. Naše vlastní odpovědnost za zdraví znamená mnohem víc než finanční příspěvek. Je to otázka životního stylu, v němž se projevuje životní názor člověka. Potřebujeme smysluplný životní rytmus práce a odpočinku, radosti z dobrého jídla i postu. Přitom nesmíme zapomínat na duchovní, transcendentální dimenzi.
Přesto je nutno zdůraznit sociální odpovědnost všech občanů a rozhodujících orgánů společnosti za zdravé životní podmínky a zdravotní výchovu. Péče o životní prostředí je nedílnou součástí péče o zdraví všech. K tomu přistupují státní zákony o ochraně zdraví a života, jako např. povinné vymezení rozumné rychlosti motorových vozidel, zavedení povinného používání katalyzátorů spalin. K zdravotní výchově patří objasnění společné odpovědnosti za zdravé životní prostředí, vlivu sociálních a hospodářských a technických struktur a mezilidských vztahů na lidské zdraví; dále otázka zneužívání psychofarmak, atd.

Vztah lékaře a pacienta
Lékař má před sebou pacienta jako osobu s nezadatelnou důstojností a s nezadatelnými právy. To vyžaduje, aby pečlivě respektoval vztahy pacienta k jeho rodině, k příbuzným, k přátelům, ke společnosti, ale i vůči Bohu.
Vzájemnost svědomí odpovídá společné odpovědnosti vůči společnosti. Lékař může být někdy nucen probudit svědomí pacienta např. vůči rodině v případě nakažlivých chorob nebo dědičného zatížení, jež by mohly postihnout jeho potomstvo nebo rodinu.
Vzájemná důvěra, která může být pro uzdravení rozhodující, vyžaduje pravdivé a s citlivým taktem sdělované informace o vyhlídkách a riziku zamýšlené léčby. Nemocný a jeho příbuzní mají právo na pravdu, aby se mohli co nejaktivněji podílet na závažných rozhodnutích. Tento pozitivní vztah k pravdě má i svou stránku negativní. Vztah důvěry vyžaduje mlčenlivost o všech delikátních záležitostech. Úřední tajemství bylo odedávna nedílnou součástí lékařské etiky. Už Hippokratova přísaha říká: "Zamlčím vše, co by se nemělo dostat do řeči druhých". I státní autoritě může lékař poskytnout výpověď o věcech, které se dozvěděl v rámci důvěrných sdělení pouze tehdy, vyžadují-li to spravedlivé zákony. Není-li pacient schopen učinit sdělení, jež se týká veřejného blaha nebo jistého práva třetích osob, nebo brání-li se tomu, pak lékař může poskytnout danou informaci podle zásady subsidiarity.
Každé nespravedlivé chování vůči lékaři , jako je třeba neoprávněná soudní žaloba, ničí vztah důvěry mezi lékařem a pacientem.
V terapeutickém smyslu však ve vztahu pacienta a lékaře musí existovat do jisté míry vztah nerovnoprávných partnerů. Navazuje ho pacient, ale iniciativa během trvání vztahu přísluší lékaři.
Bolest, která vede pacienta k lékaři (resp. vyhledat pomoc v okolí), je částečně nežádoucí a vyžaduje léčbu a úlevu, zčásti je však spojencem a pomocníkem léčby, a to tím, že připravuje psychiku pacienta na působení lékaře, resp. činí ho povolnějším k podstoupení léčby. Tak bolest do jisté míry poskytuje podklad pro úspěšnou léčbu. Pacient přichází k lékaři ve snaze o dosažení úlevy. Lékař dopouští menší bolest, lokální otravu či nemoc pouze potud, pokud tak odstraní bolest větší, nebo vyloučí nemoc aj. zdravotní poruchu větší či se jí vyhne. Lékař totiž má zbavit bolesti a pokud možno mu nezpůsobovat nové útrapy.
Ačkoli také na pacientovi leží díl odpovědnosti za úsilí o obnovu zdraví, podnět lékaře - odborníka je rozhodující. Pouze v ideálních podmínkách je aktivita lékaře toliko na začátku léčby,. která pak přechází v sebeléčbu pacienta. V konkrétní praxi však lékaři jsou profesionálové, zatímco pacienti jen amatéři. Pro pacienta je nemoc výjimečnou záležitostí. Velké znalosti a technické dovednosti, o něž lékař usiluje, nemají ho činit neochotným chápat pacienta v komplexu celého jeho sociálního a kulturního bytí, jako člena rodiny; zaměstnance, příslušníka farního společenství, apod. Nejde přece jen o pacienta, nemocný organismus či psychiku.
Základem terapeutova vztahu k pacientovi je "afektivní neutralita". (T. Parsons, The Social System, X, 1951 Glencoe)
Tato orientace je mechanismem životního odstupu, zabraňujícího, aby lékař při své práci navázal s pacientem ryze emocionální kontakt, který by narušoval jeho objektivní úsudek. Přání ryze osobního vztahu lékaře k pacientovi znamená ze strany lékaře omezení nebo dokonce vyloučení objektivity v diagnóze i v terapii. Je ovšem známo, že pacienti často usilují o to, aby vztah jejich ošetřujícího lékaře k nim byl citově zabarven a nabyl tak intimnější povahy. Chtějí dosáhnout toho, aby lékař o ně pečoval a "staral" se o ně a nechtějí být pouze jedním z případů z mnoha.
Vlastní funkce lékaře je ve vztahu k pacientovi vztahem uvnitř zdravotnické instituce, a tedy není výhradně a plně osobní. Lékař má projevovat v léčebném procesu "objektivní zájem". Musí být citově nezaujatý ve svém profesionálním postoji k pacientovi, avšak musí se vyhnout objektivismu, byrokratismu a projevům necitlivosti a neosobnosti, což se může projevit na základě jeho krajní nezaujatosti.
(R. K. Merton - Some Prediminares ta a Sociology of Medical Education, In: Merton - Raade - Kendall - The Student Physician, 1954 Harvard Univ.)
Další rys vlastní funkce lékaře v jeho léčebném vztahu k pacientovi lze označit jako funkcionálně specifickou orientaci. Ta předpokládá, že lékař omezí svou léčebnou aktivitu na přísně vymezenou medicínskou sféru. Požadavek funkcionální specifičnosti ovšem není jednoznačný: je zřejmé, že krajní poloha této orientace může znesnadnit nebo vyloučit komunikaci mezi lékařem a pacientem.
Univerzalistický rys funkce lékaře zahrnuje předpoklad lékařova pohledu na pacienty jako do značné míry podobné jednotlivce. Potenciální vztahová oblast lékaře zahrnuje všechny ostatní příslušníky společnosti. Kritéria nevztahující se k léčebnému procesu, jsou v univerzalistické orientaci bezvýznamné. Universalismus vlastní funkce lékaře je silně omezován. Mnozí lékaři nemohou a ani nechtějí poskytnout lékařskou péči, když si to jejich pacienti přejí, a to jednak z odborných, jednak z administrativních důvodů. Tento stav je následkem krajní specializace v medicíně, jednak výsledkem nepřirozené zdravotnické politiky našeho státu. Organizace našeho zdravotnictví zde působí jako zvláštní několikanásobný filtr, který navozuje vznik léčebného vztahu často na základě nemedicínských znaků.
Kolektivní orientací funkce lékaře se rozumí očekávaná nezištnost lékaře v diagnosticko-terapeutickém vztahu k pacientovi, jako nekomerční postoj k němu. Některé vnější okolnosti narušují danou orientaci, a to jsou na jedné straně přehnaná komercionalizace zdraví a nemoci, jež se v minulosti uplatňovaly v některých kapitalistických společnostech, jednak přehnaná socializace zdravotnické péče v Československu.
Vztahy mezi lékařem a pacientem v současném zdravotnictví vytvářejí dilema protichůdných očekávání, vedoucích někdy ke konfliktům. Některým nesnázím ve vztazích lékaře a pacienta se lze' vyhnout zajištěním svobodné volby ošetřujícího lékaře, ale především toliko omezenou státní socializací zdravotnické a lékařské péče, totiž prováděnou pouze tam, kde se zdravotnické a lékařské péči nedostává iniciativy ze strany soukromých lékařů a jejich zájmových sdružení, nebo kde přesahuje jejich možnosti.
Obvodní lékař a ústavní péče
Na pomezí mezi zdravotnickou institucí a ostatní společností, mezi zdravotnickým zařízením a jednotlivým pacientem stojí obvodní lékař. Proto se jeho sociální postavení liší od postavení většiny ostatních lékařů a zdravotníků a ostatních pracovníků ve zdravotnictví. Rovněž jeho místo na rozhraní různých profesionálních a laických očekávání ozvláštňuje jeho sociální postavení.
Je-li u nás každému občanu přiznáno právo na bezplatné poskytování lékařského ošetření a zdravotnické péče, pak tento moment sociálního pojištění zdraví nejenže posiluje neosobní, ústavní a institucionální ráz poskytované péče, a zároveň také mění postoje k event. nedostatkům a chybám ve výkonu služby, k nezdarům péče o nemocné či zraněné a pod. Je-li občanovi přiznán nárok na ochranu zdraví, je člověk nakloněn vykládat si to též jako nárok na udržení a záchranu zdraví.
S růstem úspěchů světové medicíny v terapii různých nemocí a s rostoucím školským vzděláváním občanů se snadno šíří ve veřejném mínění názor, že každý diagnostický a terapeutický nezdar, jemuž by se bylo možno při ideálním výkonu služby vyvarovat, je v rozporu a oprávněnými nároky občanů na ochranu zdraví. Sociálně rozsáhlá dostupnost lékařské péče implikuje návaly lidí v čekárnách ordinací obvodních lékařů. To omezuje dobu na ošetření pacienta. Zároveň se tím snižuje kvalita zdravotnických služeb i prestiž lékaře, a koneckonců i vzájemné vztahy lékaře a pacienta.
S postupující technizací a elektronizací společnosti, v níž se stanovení diagnózy a určení terapie bude víc a více stávat záležitostí kybernetických strojů, je práce lékaře možná zbavována námahy tělesné a psychické zátěže, ale současně snadno pozbývá zbytků osobních rysů a stává se stále anonymnější.
Jestliže dříve spočívala funkce lékaře především v tom, že navštěvoval nemocné doma a dával rodině praktické pokyny, jak má o nemocného pečovat, současná péče o nemocné se soustřeďuje do nemocnic a jiných ústavů. Značná část obyvatelstva se tam nechává preventivně vyšetřit, takže je to účelné zařízení. Jenže mnoho lidí je tam odesíláno i při lehkých případech onemocnění a zranění. Kromě toho mnoho lidí trpí a často i umírá právě tam v prostředí anonymity, daleko od rodin. Proto dnes u nás víc než kdykoli jindy nabývá na aktuálnosti úloha rodinného lékaře. Tato úloha se upevňuje spontánně osobní účastí osobně zainteresovaného lékaře a zdravotníka, kterou nenahraditelným způsobem zaručuje soukromá lékařská praxe. Nelze ji nahradit působením ústavem zřízeného obvodního lékaře, nýbrž pouze doplňovat tam, kde se soukromé iniciativy jednotlivců a jejich dobrovolných sdružení nedostává, nebo kde rozsah lékařské služby přesahuje meze soukromého podnikání.
Rodina a lékař
Pokud jde o léčebnou funkci rodiny, moment spoluposuzování poruchy zdraví a spolurozhodování o ní je mnohem závažnější, než se u nás předpokládá. Rodinní příslušníci jsou vůči nemocnému, zraněnému či jinak postiženému jedinci nejbližší, a to jak místně tak i citově. Proto mají jejich názory, hodnocení a postoje, jakož i rady při rozhodování a jednání postiženého velký význam.
V tomto kontextu je rodina podivuhodně citlivý, pohotově a účinně reagující mravní útvar. Např. při onemocnění dítěte lze často předpokládat, že se překvapivě odhalí navenek nepostřehnutelná a dlouho utajovaná případná rodinná krize. Onemocnění některého z členů rodiny vždy zasáhne celou rodinu, její sociálně kulturní atmosféru, dělbu úkolů, její vztahy k jiným sociálním útvarům, její životní úroveň, tedy celý její způsob života.
Odezva rodiny na nemoc jednoho z jejích členů, její tradice, zvyklosti, hygienické návyky, vzdělání a zkušenosti s nemocemi a vadami, které se v rodině vyskytly, vytváří soubor činitelů, významných při rozhodování o včasné návštěvě lékaře, a tím vlastně důležitých pro úspěšnou léčbu,
Přitom nabývá na aktuálnosti úloha rodinného lékaře, která je v naší společnosti se složitě rozbujelou výhradně státní zdravotní péčí zatlačována do pozadí.
Úlohy lékaře s rodinnou praxí:
1) Poskytuje služby obyvatelstvu jako osoba, realizující první kontakt pacienta se systémem lékařské služby;
2) Určuje celkový stav pacienta a požadavky na léčbu. Poskytuje pacientovi pomoc v rozsahu své kompetence a je-li to třeba, posílá jej k specialistovi, aniž přerušuje léčebný dohled nad pacientem;
3) Dohlíží na to, aby se pacientovi dostalo všestranné lékařské a sociální péče. Vystupuje v roli koordinátora veškerých zdravotnických služeb, podílejících se na léčbě pacienta:
4) Odpovídá za zajištění konzultantů pro odborné i veřejné problémy v rámci péče o pacienta.
Člověk nabývá jistotu o brzkém uzdravení či zlepšení svého zdravotního stavu, a důvěru v terapii, stanovenou lékařem, snáze tehdy, prosazuje-li se terapie lékaře v jednotě s postupem rodiny, rovněž v případě trvalého defektu jednotlivec snáze nalézá hlubší duchovní smysl poruchy svého zdraví a snáze se s ním vyrovná v souladném prostředí rodiny, úzce spjaté s působením rodinného lékaře, než izolovaně v ústavech, daleko od rodinného zázemí.

Nové perspektivy v pojetí lékařské služby
V mnoha částech světa se jednotlivci i různá sdružení snaží hledat nové cesty. Léčebná povolání by se mohla objevit v nových perspektivách, a pomáhat lidem, aby pokud možno zabránili vzniku choroba chronického strádání, aby chápali smysl nemoci jako výzvu a vzbudili vnitřní energie k uzdravení, aby se společně zejména v rodinném prostředí starali o zdravější prostředí a naplňovali nezhojitelnou nemoc smyslem z hlediska celkového růstu lidské osoby.
Naléhavá je zrněna ve vzdělávání lékařů, odborného a ošetřujícího personálu. Především je třeba vycházet z celostního pohledu na lidskou osobu, nemoc a terapii. To, co učinili zdravotnické organizace na poli prevence, zaslouží uznání. Je však stále otřesný pohled na to, jak si velká část obyvatelstva ničí zdraví nikotinem, alkoholem a drogovou závislostí, a jak na ně doléhají důsledky soustavně nezodpovědného užívání techniky v totalitních státech, jež se projevily po výbuchu atomové elektrárny v sovětském Černobylu.
Na jedné straně je stále nápadnějším problémem překrmování těla nezdravou, silně chemizovanou stravou, kdežto na druhé straně trpí stamiliony lidí těžké škody na zdraví v důsledku nedostatku výživy. Všichni pak jsou vystaveni působení narušeného globálního životního prostředí.
Je třeba vykonat mnohem více pro všeobecnou zdravotní výchovu, zdravější životní prostředí, zdravější bydlení, včasnou a účinnou pomoc pro postižené a slabě nadané jedince.
Současně vzniká otázka, jaká úloha v tomto směru přísluší církvi. Nové pojetí musejí prosazovat zvláště ti, kteří se ze samé starosti o kontrolu mravních norem prakticky brání celostnímu pohledu a omezují se na rozbor dílčích úkonů. Pojem terapie, především jde-li o sexuálně-etickou oblast, pak omezují na terapii orgánovou, místo, aby se hlouběji soustředili na blaho a zdraví osoby, a to v jejich základních vztazích.
Církev proto víc a více musí soustřeďovat své síly také na nábožensko-mravní aspekty zdravotní výchovy a péče o životní prostředí a na probouzení svědomí u jednotlivců a společnosti.
Lékař a informace
Důležitým prvkem léčebného procesu je informace. Málokterý nemocný se vyzná ve skutečné povaze své nouze. Jako první se objevují různé sebeklamy nemocného. Nemocní se odvolávají na obtíže tělesné, sociální nebo psychické povahy. Těch by rádi byli zbaveni, a proto vyhledávají lékařskou pomoc.
Vstup do zdravotnického zařízení je pro nemocného vstupem do míst naděje. Od prvních okamžiků vnímá se zvýšenou citlivostí okolní prostor, atmosféru, chování personálu, organizaci provozu. Jeho dojmy se skládají, aby posléze vyústily v celkový postoj, který je naladěním k očekávanému setkání s lékařem. Je nadmíru důležité, aby tato atmosféra nadcházejícího setkání byla příznivá. Pro nemocného skončila doba rozhodování. Došel k závěru, že situaci nezvládne sám a že se tedy musí obrátit na lékaře. Nemocný potřebuje především přiměřenou informaci o tom, co se s ním děje. Chce vědět, co mu působí obtíže, bolest, úzkost, co ho odlišuje od jiných lidí, co ho mění v někoho jiného, Potřebuje znát diagnózu, dát jméno tomu nerozlišenému celku hrozivých a zneklidňujících jevů a procesů, znát mechanismus jeho změn. Potřebuje se dozvědět, co proti tomu lze dělat obecně a co by měl dělat on sám.
Lékař a zdravotník musí věnovat pozornost překonávání iluzorních představ o zdraví a pomáhat lidem, aby se snažili zabráni t vzniku chorob, úrazů a chronického strádání, aby chápali smysl eventuální nemoci jako výzvu k mobilizaci vnitřních sil k uzdravení, aby společně s pacientem, zvláště prostřednictvím jeho rodiny pečovali o zdravější životní prostředí a naplňovali případně nevyléčitelnou nemoc či chronickou vadu smyslem z hlediska integrálního rozvoje lidské osobnosti.
Předmětem lékařství je předně zdraví jako základ a dále jeho poznávání. To dohromady tvoří řád zdraví, který lékař nesmí překročit, má-li zůstat lékařem. Především nesmí zapomínat, že zdraví je řád, ve kterém musí být hierarchicky řízeno tělesné, psychické i duchovní. Přitom nutno chápat, že lidské tělo a duše nejsou dvě věci od sebe izolované, a že duše nesídlí v těle jako cizí, nýbrž v člověku je duchovně spojena duše s tělem. Tělo je víc než pouhý znečišťující nebo poskvrňující element, víc než pouhý cíl asanace. Lékař se nikdy nesmí snížit k tomuto pojetí. Učiní-li přirozené zdraví člověka absolutním měřítkem jeho záchrany, potom zachází - pokud jde o jeho osobu - na scestí, i když svým způsobem nemocnému poněkud pomůže. Zdraví je nepochybně důležitý statek, a podporujeme-li je byť i problematickými prostředky, je to už pomoc a pozitivní výkon. Avšak záchrana, která má podobu zdraví fyziologického a psychického není úplná ani opravdová záchrana člověka. Je to jen případný prospěch, na kterém se teprve může stavět pravé lidské štěstí.
Je-li při terapii poruch zdraví důležitá přirozená informace, je obzvlášť důležitá při terapii psychických poruch. Rozbor chorobných mechanismů dochází vždy koneckonců k úzkosti, která je pro ni vlastním chorobným prvkem a jakýmsi ohniskem nemoci.
Úzkost jakožto formu zkušenosti, která. přesahuje své vlastní projevy, nelze postihnout analýzou přírodovědeckého typu, nýbrž jedině tak, když ji pochopíme zevnitř. Tato metoda musí chápat soubor jako totalitu, jejíž prvky nelze izolovat, i kdyby byly sebevíc rozptýleny. Nestačí již prohlásit, že dětský strach je příčinou fobií u dospělého, nýbrž je třeba za tímto dětským strachem a za těmito chorobnými příznaky odhalit jeden a týž "styl" úzkosti, který je spojuje. Diskursivní přemítání tu nic nepro¬spěje. Jestliže přírodovědecká analýza zkoumá nemocného s odstupem, jaký zaujímáme k nějakému přírodnímu předmětu, intuice se rozvíjí z jediného pohledu základní totality. Intuice, která se do nitra narušené psychiky přenáší rázem, snaží se poznat patologické procesy a útvary z hlediska nemocného. Pomocí takového porozumění je pak třeba restituovat jednak zkušenost nemocného o jeho nemoci - způsob, jakým prožívá jako nemocný a trpící jedi¬nec sebe sama, jednak chorobný svět, jemuž se toto vědomí nemoci otevírá, svět, k němuž toto vědomí směřuje a současně jej vytváří. (M. Foucault - Psychologie a duš. nemoc, 44-7,1971)
V souvislosti s rozvojem vědecké techniky, zvláště kybernetiky nabývá na aktuálnosti také technická informace. Informační technika má své pole působnosti i ve zdravotnictví a medicíně. Pomocí kybernetických strojů lze registrovat změny, vedoucí k narušení fyziologické rovnováhy a psychické vyrovnanosti člověka, a to dříve, než porucha na sebe upozorní bolestí. Lokalizace a výzkum systémů se zpětnou vazbou v organismu jsou nezbytné pro zvládnutí mnohých onemocnění. Použití kybernetiky ve zdravotnictví a medicíně vyžaduje nové promyšlení a upřesnění celé řady základních pojmů užívaných v lékařství. Základem životních procesů není kauzální průběh fyzikálně-chemických procesů v jednotlivých buňkách. Takovýto kauzální průběh fyzikálně-chemických zákonitostí existuje i v neživé přírodě. Život znamená řízení těchto procesů podle pravidelného, řádného uspořádání organismu. Smrt - to je konec tohoto řízení; v lidském těle se uplatňují už jen fyzikálně chemické zákonitosti a proto se tělo rozpadá. Choroba znamená poruchu v řízení a tím nebezpečí smrti, rozkladu dle fyzikálně-chemických zákonitostí. Pouze ve společném řízení se části organismu integrují do jednotného strukturálního pořádku a struktura plní funkce, které jsou víc než souhrnem funkcí jednotlivých složek. Lidský organismus tvoří dynamickou, funkční strukturu, skládající se z dílčích orgánu, které na sebe vzájemně působí. Tvoří strukturu, jejíž vnitřní zákonitost závisí od osobitosti řídících a regulačních zařízení. Není choroby, která by byla výlučně lokálně ohraničená. Každá choroba představuje proces, znamená poruchu koordinace funkcí, struktury a prostředí.
Technika řízení poskytuje medicíně určité testy pro adekvátní určování obtížně přehledných dynamických vlastností cyklických systému, které zásadně mají schopnost kmitání. Zároveň je zde dán počátek kvantitativně matematické formulace těchto systému.
Pronikání technické informace do zdravotnictví klade nároky nejen na přestavbu odborné přípravy lékaře a zdravotníka, ale také jeho nebývalý růst duchovně mravní. Běžně se již někde užívá ve zdravotnictví počítač, naprogramovaný jako diagnostik. Do jeho paměti jsou uloženy příznaky chorob, které byly dosud popsány. Rovněž lze užít počítač jako pomocník navrhující vhodnou terapii. I když dokáže počítač stanovit diagnózu a terapii zdánlivě přesněji, přesto se moment léčby nemocného nikdy neobejde bez osobní účasti lékaře. Pacient si nikdy nebude schopen sám stanovit počítačem diagnózu a terapii, protože vždy bude zapotřebí lékařovy intuice. Žádný výpočetní stroj nebude mít nikdy v paměti intuici, protože obsah intuice není analyzovatelný diskursivním myšlením a tím méně ho lze matematicky naprogramovat. Diagnostický nebo terapeutický počítač vždy poskytne jenom výběr nejpravděpodobnějších chorob a nejvhodnějších, ale bezpečné stanovení konečné diagnózy a terapie odvisí od lékaře.
V řadě moderních nemocnic působí již také elektronické sestry: měří automaticky řadu ukazatelů u pacientů, sledují chod jejich srdce, encefalogram, aj. procesy, a dodávají mnoho jiných údajů na stůl živé sestry, která se tak může starat o více oddělení. Změní-li se náhle u některého pacienta naměřené hodnoty či procesy, automatické sestry alarmují lékaře. V některých případech mohou přivolat pomoc rychleji a bezpečněji než sestra. Elektronický lékárník čte recepty a vydává léky lépe a rychleji než člověk. Perspektivně se rýsuje také uplatnění výpočetní techniky v chirurgii, např. předběžným tomograficko-kybernetickým simulováním operace a sledováním jejích účinků ve vlastním organismu a psychice konkrétního člověka, aj.
Kybernetika jako technika řízení ovlivňuje a mění tradiční strukturu zdravotnictví. Místo nemocnice, zabývající se odstraňováním nemocí a zranění, dostává se do popředí:
1) systém zjišťování primární poruchy v lidském organismu a psychice jakožto v dynamické a funkční struktuře, a operativního obnovování rovnováhy neurochirurgickými, neurotermálními a jinými zákroky;
2) systém tělesné a duševní hygieny, využívající postupy jógy apod., a vedoucích jednak k udržování stability struktury a harmonie fungování lidského organismu a psychiky jednak vedoucích k aktivizaci latentních částí mozku, apod.
S rozvojem kybernetizace zdravotnictví a medicíny se víc a více ukazuje, že přirozená technická informace se neobejde bez součinnosti s informací nadpřirozenou, resp. že se lékař či zdravotník při řešení mravních problémů spojených se svou profesí neobejde bez pomoci kněze, bez pomoci Boží milosti. Tak s růstem kybernetizace zdravotnictví a medicíny roste aktuálnost radostné novozákonní informace a přitažlivost Kristovy Církve .
Lékař, zdravotní sestra, lékárník aj. pracovníci zdravotnictví mají určitou mravní odpovědnost. Odpovídají nejen za léčbu těla a psychiky pacienta, ale i za přiměřenou péči o duchovní stránku jeho přirozenosti. Tato odpovědnost zavedením informační techniky nejenže nemizí, ale ve zvětšeném rozsahu se přesouvá také na vynálezce, konstruktéra a obsluhovatele počítače (programátora, operátora, analytika, atd.). kybernetizace zdravotnictví se nemůže uskutečňovat na úkor duchovně mravních hodnot. Také kybernetický stroj, používaný v medicíně k vyšetřování, ke stanovení diagnózy a terapie, aj. musí mít v programu jistá omezení své činnosti, směřující k léčbě nemoci a uzdravení pacienta. Pokud stroj např. zaregistruje stav pacienta jako vážný, pak musí signalizovat vedle tohoto zjištění a doporučené terapie přirozeně ještě potřebu terapie nadpřirozené, resp. výzvu k lékaři, aby osobně taktním způsobem připomínal nemocnému, aby vedle touhy po uzdravení pomýšlel i na spásu své nesmrtelné duše, a dále výzvu k příslušnému knězi k jeho osobní účasti u nemocného.
Záhada lidského údělu totiž nejvíce vyniká tváří v tvář smrti. Člověka netrápí jenom bolest a postupné slábnuti těla, ale ještě víc strach z trvalého zániku. Na základě intuitivního poznání se však hrozí naprostého zničení a konečné záhuby své osoby, a snaží se tomu vzdorovat. Všechno úsilí techniky nedovede rozptýlit úzkost člověka. Prodloužená biologická dlouhověkost nemůže uspokojit touhu člověka po dalším žití, které nezničitelně vězí v jeho přirozenosti. Tváří v tvář smrti selhávají všechny představy, avšak Církev, informovaná Božím zjevením, uvádí, že člověk je stvořen k blaženému cíli, který nachází za hranicemi pozemského života. Bůh vyzývá člověka, aby k němu tíhnul celou svou přirozeností. Kristus svou smrtí a Zmrtvýchvstání dosáhl pro člověka osvobození od věčné záhuby, jaká by mu hrozila v důsledku prvotní poruchy Jeho přirozenosti. Takto dobře zdůvodněná víra poskytuje kterémukoliv přemýšlejícímu člověku odpověď na jeho úzkost z toho, co ho v budoucnosti čeká. Zároveň mu dává možnost být v Kristu v kontaktu s milovanými bratry a sestrami již zemřelými a dává mu naději, že spolu s nimi dojde u Boha pravého života. (Past. konst. Gaudium et spes, 1,10)
Proniká-li informační technika víc a více do medicíny a zdravotnictví, projevuje se to také v oboru léčby psychických a nervových chorob. Pokud jde o odstraňování různých defektů v psychických činnostech je aktuální především zdokonalování paměti. Vzhledem k tomu, že neurologickým základem paměti je prostorové rozložení jistých sloučenin v nervových buňkách, a že paměť neurologicky souvisí, s látkovou výměnou zejména tří sloučenin acetylcholinu, adrenalinu a serotinu, lze pomocí kybernetického modelování výběrovým řízením těchto tří látek působit na nervový systém paměti. Podobné cesty se nabízejí kybernetizací psychiatrie při léčbě psychických poruch, pokud mají základ ve fyziologických defektech, často vrozených - v látkové výměně těla.
Možnosti uplatnění kybernetiky v psychiatrii jsou však omezenější, než v ostatní medicíně. Vliv osobního působení lékaře na pacienta je při léčbě psychických poruch mnohem méně zastupitelný technikou. Vztah lékaře k pacientovi zůstane vždy osobní. Proniká-li informační technika a elektronika do vlastní činnosti lékaře, usnadňuje mu výkon tohoto povolání, pokud jde o fyzickou námahu a nervové napětí, zatímco rostou nároky na lékaře po stránce psychické a duchovní. Nebezpečí neosobní léčby, které odnímá lékaři jeho největší moc - působit na psychiku nemocného, nespočívá ve vlastním působení techniky, nýbrž v event. zvrácení používání některé techniky v totalitárním státě, usilujícím o naprostou socializaci zdravotnictví a o náhradu osobní léčby anonymním úředním výkonem.
Psychosomatická choroba
V medicíně dnes vládne dalekosáhlá shoda v tom, že pojem nemoci, zaměřený na patologii jednotlivých orgánů, nestačí k objasnění komplexního fenoménu "nemoc".
Antropologická škola v medicíně a psychiatrie přispěly k novému pojetí nemocí, resp. především zdraví; v tomto pojetí tělesné a psychické nejsou dvě přísně oddělené oblasti. Somatické, psychické a psychosociální činitele se berou v úvahu zároveň, a to jak v terapii, tak v prevenci.
Pojem psychosomatika zahrnuje skutečnost, známou každému zkušenému lékaři, že tělesné nemoci vyvolávají také více nebo méně výrazné psychické odezvy, a naopak duševní poruchy vedou k vedlejším tělesným projevům.
Vzhledem k tomu, že vzájemné prolínání tělesné a psychické oblasti se v té či oné míře týká všech chorob, rozumí se pod užší definicí psychosomatické poruchy skupina těch chorob, jejichž vznik je rozhodujícím způsobem spolupodmíněn psychickým konfliktem. Sem patří např. žaludeční a střevní vředy, jisté formy astmatu, stejně jako onemocnění srdce a krevního oběhu, určité kožní choroby, poruchy zažívacího traktu, revmatické záněty kloubů, atd.
K základním schopnostem praktického lékaře proto patří umění brát v úvahu aspekty tělesné, psychické i psychosociální, a pacienta v určitých případech odkázat na kompetentního psychoterapeuta, pokud při negativním organickém nálezu vznikne podezření na psychickou příčinu obtíží. Naopak před každou psychoterapeutickou léčbou má předcházet medicínské vyšetření. O těchto souvislostech by měli vědět i pracovníci manželských poraden, sociální pracovníci aj., aby nepodlehli pokušení brát v úvahu pouze dílčí aspekty utrpení tam, kde je třeba celkové medicínské, psychoterapeutické nebo sociálně léčebné pomoci.
Psychoterapie
V psychoterapii se podle přístupu k psychickým poruchám a vývojovým vadám diferencovaly různé směry, jež používají odlišné metody.
a) Psychoanalýza patří k nejznámějším. I v rámci psychoanalýzy se vyhranily různé směry (Freud, Jung, Adler, aj.). Z mravního hlediska je nutno omezit praktickou použivatelnost psychoanalýzy, pokud se často zbytečně zabývá sexuálními záležitostmi, ba přímo na ně upozorňuje pacienty, kteří se tak z psychoanalýzy mohou dozvědět pohoršující záležitosti, o nichž by se nikdy nebyli dozvěděli, a jejichž léčebný účinek odhalené okolnosti se nevyrovná morálním škodám. Tak lze hodnotit většinu psychoanalytických metod jako mravně nevhodných pro léčbu nedospělé mládeže.
b) Logoterapie: Podle zakladatele logoterapie (Viktora Frankla) je hlavní motivací člověka úsilí po smyslu. Je-li tato "vůle k smyslu" omezována, vytváří se existencionální vakuum, tj. pocit ztráty smyslu a posléze noogenní neuróza. Proto je třeba psychoterapií oslovit člověka jako celek, jeho duchovní dimenzi. Logoterapie se nechápe jen jako metoda, jež by sama zprostředkovala svůj životní smysl. Terapie má úspěch, pokud se podaří hlouběji proniknout k smyslu a významu lásky. Podle Frankla se terapeut nemá přímo snažit vštípit pacientovi svůj vlastní světový názor. Podporuje pacienta spíše tím, že mu pomáhá odkrýt vlastní životní zdroje a síly, a tím nabývat znovu svobody k čestnému a odvážnému hledání posledního smyslu vlastního života, a tak ho nepřímo vede k jeho vlastní identitě. Tato metoda psychoterapie je rozšířená hlavně v USA (Allport), kde se omezuje na všestrannou pomoc pacientovi, aby se probojoval k systému hodnot a pohledu, který mu umožní vyrovnat se s poruchami. Také tato metoda má svá omezení u nedospělé mládeže, která si napřed musí správný systém hodnot osvojit ve výchově, aby se k němu eventuálně mohla dopracovat.
c) Léčba rozhovorem: Východiskem je rovněž nedirektivní chování psychoterapeuta. Ten se vyhýbá udílení rad, pokynů, poučení, zdržuje se jakékoli kritiky, morálního posuzování. Spíše se snaží podporovat atmosféru rozhovoru, prostou obav, jež rozvíjí příznivé síly v člověku a umožňuje pacientovi samostatně řešit konflikty a problémy. Účinek léčby závisí na těchto proměnách chování terapeuta: pozitivní hodnocení a emociální vřelost, vernalizace emociálních zážitkových obsahů, opravdovost a kongruence, při nichž se terapeut snaží v každé situaci být sám sebou (shoda slova a jednání); konečně se terapeut snaží vyvarovat jakéhokoli "nemilosrdného imperativu". Tato metoda je neúčinná tam, kde je nutno zaujmout hodnotící stanovisko a dát najevo odsouzení některé činnosti (např. agresivnosti při psychických poruchách nebo sebepoškozování, ba sebevražedných sklonů a pokusů pacienta, atd.).
d) Terapie chování: Vyhází z výsledků experimentální psychologie učení (Skiner, Pavlov). Podle ní je chování s příznivými nebo nepříznivými důsledky odměňováno nebo trestáno, a pak se vysky¬tuje častěji nebo řidčeji. Cílem je odbourání nežádoucích způsobů chování nebo osvojení si nuv9ch žádoucích vzorů chování. Metoda má své opodstatnění u těch poruch, které mohou vést k tomu, že pacienti poškozují sebe či své okolí (u nikotinismu, alkoholismu aj.), dále u psychoterapie dětí a mládeže, a to pokud možno jako předstupeň další terapie, která však směřuje k více či méně samostatnému nalezení identity, smyslu života. Sama terapie chování nezasahuje hlubší vrstvy osobnosti člověka, a v tomto smyslu je omezená.
e) Terapie skupinová a rodinná: Většina uvedených metod se používá nejen při léčbě jednotlivce, ale i ve formě skupinové terapie. V terapeutické skupině je asi 6 - 12 pacientů"l. Léčebným činitelem nejsou jen konflikty a problémy, které do skupiny vnášejí její členové a které se ve skupině zpracovávají, ale také aktuální skupinová dynamika (různé mechanismy skupinového procesu jako rozdělení rolí, vzájemná reakce členů skupiny, odezvy na určité způsoby chování, atd.). O zvláštním použití terapie individuální nebo skupinové musí rozhodnout psychoterapeut. V rodinné výchově, jež nabývá na aktuálnosti, je cílem terapeutických snah celá rodina jako vztahový systém a kompenzátor neurózy. Zde je úkolem lékaře resp. psychoterapeuta, aby spolu s rodinou pacienta rozhodl, kdy a zda je třeba dát přednost rodinné terapii před jinými formami léčby.
Svoboda a manipulace v psychoterapii
Hodnotově neutrální psychoterapie neexistuje. Pokud si to terapeut neuvědomuje a pokud to nedá najevo svému pacientovi, je na místě obava, že jeho jednání je ovlivněno povážlivým "vytěsněním", protože nedopřeje sám sobě ani svému pacientovi jasné vědomí o svém pohledu na svět, o svém systému hodnot a svých cílových představách.
Třebaže procesy přenosu samy o sobě v dlouhodobé terapii působí příznivě, mohou vést k nebezpečné manipulaci. Moc se může stát velkým pokušením a svádět lékaře k tomu, aby pacienta nepropustil do říše svobody a samostatnosti.
Kritériem správného použití přenosu je pomoc, kterou skýtá pacientovi, aby se osvobodil od zafixovaných dětských forem závislosti či zvráceného způsobu chování k terapeutovi jako otcovské postavě. Mnohé praktiky tomuto cíli zjevně neslouží, resp. neosvobozují člověka od jeho nedospělých závislostí na rodiči, který poskytuje vše nebo odpírá.
Dalším nebezpečím některých metod psychoterapie je, že vědomě nebo nevědomky krouží kolem sebenaplnění chápaného individualisticky. Správná humanistická psychologie odhaluje, že mnohé neurózy, poruchy, mají své nejhlubší příčiny v individualistickém, křečovitém soustředění na sobecké "JÁ". Uzdravení je možné jen tehdy, pokud terapeut i pacient jasně pochopí, že člověk se osobně uskuteční jedině tím, že se věnuje, že se oddá a otevře druhým a dobru všech.
Většina psychoterapeutických metod proto vyžaduje v rámci přípravy lékařů vedle dobrých teoretických znalostí, také důkladné osobní sebepoznání, tzn. tvořivé ovládnutí konfliktních a nevyrovnaných částí lékařovy osobnosti, stejně jako léčbu řady pacientů pod dohledem zkušeného kolegy. Při veškeré různosti terapeutických metod a postupů je vzájemný vztah lékaře a pacienta nesporně hlavním činitelem, který přirozeně ovlivňuje léčbu. Z toho důvodu má osoba lékaře důležitý význam. Lékaři, kteří často doporučují psychoterapii, měli by se proto snažit navázat kontakt s psychoterapeutem působícím v jejich blízkosti, a to jak proto, aby se zdokonalila odborná spolupráce, tak pro lepší osobní poznání.

Psychoterapie a působení kněze
Třebaže posláním léčby poruch zdraví je vedle léčby také tlumit bolest či úzkost nemocného aj. postiženého, přesto ryze přirozenými prostředky nelze nikdy docela a beze zbytku vyloučit bolest a úzkost. Jistá míra bolesti a stopa úzkosti při terapii nemoci je ostatně "funkční v duchovně-mravním smyslu. Z tohoto hlediska je tedy mírná bolest a úzkost pro terapii nezbytná. Vrácení vůle, na kterou jsme si činili „vlastnický“ nárok, je kdekoliv a kdykoliv samo o sobě bolestné. Vzdávat se však vůle, zanícené a zaběhnuté po létech násilné „okupace“, je druhem smrti. Z toho plyne nutnost umírat denně, cvičit se v umírání střízlivou askezí. Nezáleží na tom, kolikrát jsme podle sebe zlomili své vzbouřené "já". Tento proces nemůže být naprosto bezbolestný.
Psychoterapeut sleduje příznaky poruchy zdraví a hledá příčiny potíží nemocného. Vysvětluje je a tím uvolňuje vnitřní psychické napětí pacienta. Od tohoto přirozeného působení se podstatně liší působení kněze, třebaže kněz může jako nástroj používat i psychoterapie.
Svátost smíření následuje po obrácení kajícníka. Proces obrácení má dlouhou předehru, kdy si člověk uvědomuje a jasně formuluje svou vinu. Nejedná se zde - na rozdíl od pouhé psychoterapeutické činnosti - o nevědomou a nedobrovolnou vinu ve smyslu personální viny. Hřích nepatří do psychického systému hodnot, o jehož instanční zařazení se má psychoterapeut postarat. Vina je ryze osobní: Bohem stvořený člověk odpírá vůli Boží. Proto také vina může být počata jen ve vědomí a ve svobodné vůli člověka. Psychoterapie se může uplatňovat pouze v předfázi zpovědi. Člověk musí napřed o Bohu vědět, tzn. také být zbaven hříchů ve zpovědi. To se však neděje pouze vlastním vedením jako v psychoterapii lékařem, nýbrž jedině za pomoci Boží milosti ve sv. zpovědi. Tyto duchovní pochody se vymykají empirii a jsou přípustné jen v rovině víry. Tak vynikají dvě odlišné rodiny: psychoterapie působí toliko v rámci přirozeného života člověka, sv. zpověď na úrovni nadpřirozeného života věřícího člověka.
Obavy a nejistota u nemocného jsou přirozeného původu, zatímco obavy a nejistota u kajícníka jsou původu nadpřirozeného. Také pomoc psychoterapie je přirozená, lidská, kdežto pomoc zpovědníka je nadpřirozeného rázu.
Třebaže je mezi psychoterapií a působením svátosti smíření podstatný rozdíl, zpovědník by měl ovládat základy psychoterapie a užívat je ku prospěchu kajícníka, a naopak lékař by měl znát hodnoty, kterými disponuje sv. církev a směřovat pacienty v otázkách po smyslu života k církvi a jejím hodnotám. Je-li psychoterapie soustavné a cílevědomé využívání psychologického a sociopsychologického působení na nemocné za účelem léčby, pastorálně duchovní vedení zahrnuje vedle využívání nadpřirozených prostředků, kterými je církev vybavena od Krista, také použití přirozených psychologických prostředků a postupů za účelem dosažení jeho přirozené identity a úsilí o sebepřekonání v Kristu. Avšak jak krajní redukce terapie poruch lidského zdraví na ryze přirozené prostředky, tak i krajní omezování lidského rozvoje výhradně na nadpřirozené prostředky, jakož i oddělená působení psychoterapeuta a kněze, se nesetkává s trvalým efektem.