VÝHLEDY K OBZORŮM
(Závěry)
Zápis č. 1 a 3, tj. potvrzení Jana Očka z Vlašimi a augustiniánská kronika z Brna prohlašují, že se na svatoklimentské hoře obnovuje klášterní život a kněžská činnost proto, aby se mohlo » posloužit slovem Páně (Božím slovem) lidu, který tam ve zbožnosti svého ducha chodí«. Podle listiny ge-

(113) VILÉM HRUBÝ, Velkomoravské hradisko sv. Klimenta..., str. 59 a 57.
(114) VILÉM HRUBÝ, Staré Mésto - Velkomoravský Velehrad, uv. pr., str. 209.

ncrálního vikáře Mikuláše - pro lid, který »tam bude chodit«, či prostě » přijde «. Ovocem má být mimořádně veliké prohloubení úcty k Božímu jménu, protože moravský lid tam chodí »ve zbožnosti ducha«. Právník Mikuláš podotýká, že se věc povoluje nejenom na základě žádosti markrabího Jana, ale že si to prošetřil i jinak a jinde (alias), a to všechno dopodrobna a pečlivě, a je na základě dostatečného a spolehlivého svědectví plně přesvědčen, že je to pravda. Z jakých kořenů tam rostla pro lid síla? A když se tělesná žíznivá ústa napila z dnes zasypané studny před vchodem do svatyně, nebo z » pěti žídel« u cesty, či ze studánky pod třetím okruhem vnějších valů, nyní zvané » Metodějova « - co a z čeho tam pila » zbožnost« vyprahlého ducha? O tom písemné prameny mlčí.
Vykopávky říkají, že se tu žilo již v 9. století, pravděpodobně mužské osazení, a jizby mají podobu mnišských kobek... Rozum se táže: Klášter? Listina říká, že kaple stojí od pradávna, daleko od lidí a farních kostelů, a nikdy nepatřila do žádné farnosti... Církevní právo se dohaduje: Biskupské sídlo? Klášter? Klášter biskupův? Pro jaké cíle? Pro školu? Čí?
V zakládací listině brněnského augustiniánského kláštera (115) se markrabí Jan Jindřich horoucně dovolává své pokrevní příslušnosti k rodu Přemyslovců po své matce Elišce. Ale ještě nadšeněji vyznává svou duchovní příslušnost k tomuto rodu, a výslovně k Ludmile a k Václavovi. Jako oni uprostřed královské nádhery si uchovávali chudé srdce a rozdávali nuzným, tak se to snaží dělat i Jan. Jako Ludmila a Václav stavěli nové kostely s domy pro Boží služebníky, a staré svatyně opravovali, tak i Jan po jejich stopách zakládá pro augustiniány v Brně nový kostel a klášter Zvěstování Panně Marii a sv. Tomáše apoštola ... K tomu náš rozum logicky doplňuje: » - a tedy i opravuje prastarou opuštěnou kapli sv. Klimenta. « Jména Cyril a Metoděj se zde nevyskytují prostě proto, že Jan - vládce - jde po stopách vladařů: kněžny Ludmily a krále Václava, příbuzných. A pak, náboženské ovzduší ve 14. století od Dalimila dál bylo tak cyrilometodějské, že kdo šel ve stopách Ludmily a Václava, nepotřeboval ujišťovat, že má ducha Soluňských bratří (Emauzy, remešský Evangeliář, kalendária, svátek Cyrila a Metoděje, atd.).
Pokud zatím víme, výslovně mluví o vztahu mezi Cyrilem a svatokli-mentskou horou až Středovský: hora je skrýš a útočiště pro Klimentovy ostatky. Rozum se ptá: Měl Cyril kolem r. 864 již tolik věrných pomocníků, aby je tam nechal jenom hlídat ostatky? Neskryl tam i » školu « - už jenom proto aby » učení« mohlo pokračovat i za války ? Neutekli se tam i lidé z nejbližšího okolí, jednak aby se skryli, ale také aby pomohli případně horu s » pokladem « bránit za ochrannými kruhy valů? Cyril s Metodějem, zvyklí

(115) V. BRANDL, Codex Diplomaticus... Moraviae (CDM), svazek 8 (1350-55) č. 7, Brno 1874.

učit, rozdáváním slovanského » Slova « snadno proměnili toto hmotné útočiště v duchovní, kde v lesním tichu se tak našlo ticho duchovní: uspokojení rozumu a pokoj srdce, síla k životu.
Kliment, Cyril a Metoděj i Moravané byli křesťané. Podle svědectví archeologie a vykopávek z katakomb, ctili již první křesťané mučedníky jako hrdiny, v jejich tělesných ostatcích viděli záruku a zdroj pomoci Boží, a nad jejich hroby stavěli oltáře, na něž přicházel eucharistický Ježíš vést » dialog « o záchraně s každým pokřtěným. Avšak - ve 14. století již dávno Klimentovy ostatky na hoře nebyly, a lid tam stejně chodil jako odedávna. Byly tam sice tytéž prastaré zpustlé zdi, ale že ani ty samy nestačily, je vidět z toho, že se volalo po obnovení života. A tak nezbývá než věřit, že jedině Cyril, jeho práce a jeho odkaz, mohou vysvětlit tajemnou přitažlivost tohoto místa.
Latinský » Životopis Konstantinův se zprávou o přenesení sv. Klimenta « říká, že když Cyril a Metoděj přišli s Boží pomocí na Moravu, místní obyvatelé se nad zprávou o jejich příchodu velmi radovali, zvláště když uslyšeli, že s sebou nesou ostatky sv. Klimenta a evangelium, přeložené od zmíněného Filosofa do jejich jazyka. (116) Klimentovy ostatky a slovanské evangelium znamenaly dvojí poklad, jak pro Moravany (tak těžko se dnes věří mohučské synodě z r. 852, že » moravské křesťanství je rudis, hrubé, neuvědomělé «) -tak pro Konstantina Filosofa.
Cyril s Metodějem jsou vlastně také první slovanští archeologové, a možná vůbec křesťanští: zasloužili by si, aby byli úředně prohlášeni za nebeské ochránce archeologické vědy, která dnes odhaluje podle pravdy důležité poznatky lidstvu i křesťanům. Hledali a našli na Krymu Klimentův hrob a kostru s kotvou. Lásku a odbornost, s jakou to dělal, zachycuje Cyril sám ve své » Řeči o nalezení«. Když vášnivý cestovatel - píše Cyril - dokončí svou cestu, vypráví potom rád i po létech, co zažil. Tak ani Cyril » nepřestane nikdy vyprávět bratřím o skvělém a oblažujícím získání ostatků blaženého Klimenta, ve kterého věří a doufá, a kterého má rád... Veliká naděje z víry a z lásky k nevyčerpatelnému pokladu blažených ostatků svatého Klimenta se nevytvořila lehce ... Naše duše byla jako bodána ostnem, ale nepřestávala doufat... « Když se mu jeho sen splnil, popisuje Cyril, jak se napřed objevila hlava - jasné slunce z hlubin podsvětí - pak posvátná rakev, zachované částky ostatních údů, posvátné ruce, stehenní kosti a ostatní, a na konec objev kotvy. A kdežto údy podléhaly rozkladu, kotva byla pro svou tvrdost zachována až i do malých úlomků, od ní udrolených... Tak bylo objeveno toto nesmírné bohatství.

(116) Magnae Moraviae Fontes Historici, II, Brno 1967, str. 128 (hl. 7).

Cyrilova » Řeč « představuje vlastně první slovanskou vědeckou archeo-logickou » nálezovou zprávu «, jejíž spolehlivost byla později, kolem r. 868, v Římě potvrzena očitým svědkem nálezu, jimž byl smyrnenský biskup Metrofan Anastázij, kolem r. 861 vyhnaný na Krym.
V zaníceném závěru přirovnává Cyril ruce těch, kdo odkrývají podobné poklady (a tedy archeologů), k prorockým kleštím, jež vybírají z ohně » strašlivě žhavé uhle « ... A děkuje Klimentovi, že nezklamal jeho palčivou naději a svěřil se jemu ... » - chtěls být nalezen a objeven našima neobratnýma rukama, abychom se bohatě nasytili žádoucího pokladu. Bud i nám ... dobrotivým dárcem duchovním darů. Z tvé překrásné rakve bleskotá a prýští mystická, tajemná záře. Kéž se zbavíme duševních i tělesných strastí a všech nástrah protivníka ... abychom těmi velikými dary občerstveni a posíleni, potřeli a zničili veškeren rozvrat a sílu protivníka a slavili tvou přeslavnou památku v radosti nad tím... že naplňováni veškerou krásou... bezpečně budeme uchováni pro nebeské království toho, který tě dnes slavně zjevil a stale působí tvé svaté zjevování tvých ostatků - Krista, pravého Boha ... » (117)
Přitahovalo i Moravany do chřibských lesů k pustnoucí kapli toto mystické, tajemné vyzařování Klimcntovy trvající přímluvy ? Ještě i dnes, když se vstoupí po stezkách vedoucích na » Klimentek « do tichého lesního šera tamních pahrbkovitých hvozdů, které obklopují svatoklimentskou horu, začne padat cosi posvátného do mysli a srdce, a i člověk začne tichnout zvnitřku. Možná, že je to osobní dojem. Ovšem, tu šlo o křesťany, a podle nich by to mohlo být i tajemství » obcování svatých « - tj. trvající společenství » zasvěcených «.
Druhým pokladem Moravanů i Konstantina Filozofa bylo slovanské evangelium. Jak » vášnivě « miloval Cyril i tento poklad, o tom zpívá on sám ve svém » Předzpěvu ke slovanskému překladu čtveroevangelia «:

(117) Řeč na přenesení ostatků sv. Klimenta, neboli Legenda chersonská, česky J. VAŠICA, Literární památky epochy velkomoravské, str. 139-147, 54-62.

Slovanské evangelium je i podle cařihradského císaře Michala III. » dar větší a vzácnější nad všechno zlato a stříbro i drahé kamení a pomíjivé bohatství« (ZK 13). Je to hořčičné semínko, z něhož vyrostl mohutný strom slovanské vzdělanosti, plodný pro celou církev a pro celé lidstvo. A tento růst závisel na jediném slově: » učit«, což znamená » Školu «.
R. 863 přijal Rostislav Cyrila s velikou ctí, shromáždil učedníky a dal mu je učit (ZK 14). Asi po čtyřiceti měsících pokládal Cyril své žáky za vyučené a šel je vysvětit (ŽM 5; ŽK 15). Zajímavé je, že se neříká: šel je » dát« vysvětit. Cestou se zastavili u panonského knížete Kocela na Blatenském jezeře. Kocelovi se velmi zalíbilo slovanské písmo, a naučil se mu a dal jim padesát dalších učedníků (ZK 15). Vzhledem, k poměrně velmi krátké době » učení« byli tito učedníci zřejmě již vzdělaní, protože jinak by asi nebyli schopni naučit se tak brzy napřed sloviensky číst a psát, a ihned zvládnout všechny předměty předpokládané pro svěcení. Učilo se asi podle tehdy moderního sv. Jana Damašského (f 770), a tedy filozofie, dějiny víry a bludů, věrouka, mravouka, Bible, hudba, a na Moravě nadto ještě vlastní slovanská liturgika, moravský bohoslužebný obřad: officia divina, oíFicia Ecclcsiastica - Boží služba. Učilo se z řeckých pramenů, překládaných současně do slovanštiny, a protože se potom zkoušky dělaly v Římě, musily se tyto předměty umět říci i latinsky. Zkoušky byly tím těžší, že i v Římě na počátku » bylo hodně jistých lidí, kteří reptali proti slovanským knihám a říkali, že mít vlastní písmo nepřísluší žádnému národu kromě Židů, Řeků

(118) Sv. Konstantina-Cyrila, Předzpěv ke slovanskému překladu čtevroevangelia, česky J. VAŠICA, Lit. pam., uv. pr., str. 103-106, 25-28.

a Latiníků « (ŽM 6). Látka se musila ovládat dokonale, protože podle latinského Konstantinova životopisu »vzali s sebou i několik ze svých žáků, které pokládali za hodné, aby přijali hodnost biskupskou« (ŽK přen 8). Zkoušky však dopadly dobře a skončily svěcením. Toto všechno předpokládalo zřejmě moravské vzdělance - inteligenci.
Podle dobře zpraveného latinského »Konstantinova života« se Cyril s Metodějem po svém příchodu začali horlivě věnovat dělání toho, proč přišli: především parvulos eorum docere litteras, officia ecclesiastica instrue-re - učit jejich děti písmu: číst a psát. Druhá věta se dá přeložit: začali zřizovat církevní úřady (= obsazovat slovanskými žáky, ale ti nebyli ještě vyučeni) - anebo lépe: začali zařizovat, zavádět církevní bohoslužby (slovanské). A zde nás udeří jedna věc: v tomto posledním smyslu » officia ecclesiastica « je totéž co » officia divina «. A listina č. 1-2-3 říká, že svatoklinientská kaple je už dlouho » omni cultu seu divinis officiis desolata « - bez »jakýchkoli bohoslužebných obřadů, bez jakékoli církevní bohoslužby«, ačkoli v pradávných dobách pro ni byla zřízena, postavena, ačkoli v pradávných dobách v ní církevní bohoslužby pro uctívání sv. Klimenta byly zavedeny. Navazovalo se těmito věcně totožnými výrazy ve 14. století na 9. století? Ale o tom později.
Cyril učil na Moravě především vzdělance. Doznívání tohoto »učení« máme možná ještě ve 14. století v názvu první středoevropské university v Praze - » Vysoké učení Karlovo «. Ale zahájili ihned i základní výuku dětí. (ŽK přen 7)
Podrobnější pohled na učitelskou činnost Soluňských bratří nám podává » Život Klimenta«, rozumí se » Ochridského «, jenž byl jedním z jejich největších a nejvěrnějších žáků. Život byl napsán původně staroslověnsky nějakým Klimentovým současníkem a žákem, a pak jej řecky přepracoval jeden z Klimentových nástupců, ocbridský biskup Theofylakt ("j" 1115). (119)
»Byli silní v učitelském slově « (II, 4, str. 66). (120) » Starali se, aby své žáky vyučili v božském učení. Z tohoto učitelského zřídla pili mnozí, mezi nimiž vybranými koryfeji (čelnými představiteli) byli Gorazd, Kli-ment, Naum, Angelár a Sáva « (II, 7, str. 67-8). K nim se počítá ještě Vavřinec. Po Cyrilově smrti se spolu s Metodějem nazývali »sedmipočetníci« a představovali nejvyšší moravsko-slovanský učitelský sbor. Za Cyrilova života k němu patří jako hlava Cyril a neuvádí se Vavřinec.
Duchovní velikostí Konstantinovou byl ohromen celý Řím. Hadiián II. viděl, že » překlad do slovanského jazyka je plodem duchovní milosti a Cy-


(119) THEOFYLAKT OCHRIDSKÝ, Život sv. Klimenta, MMFH, II, str. 200-234 (úryvky).
(120) Uváděno podle JÁN STANISLAV, Osudy Cyrila a Metoda a ich učenikov, v Živote Klementovom, překlad bulharskej a ochridskej legendy, Bratislava 1950. Prvá čísla znamenají rozdělení textu, poslední číslo udává stránky.

rilovy duše opravdu apoštolské. Radostí nevěděl, co má dělat, velebil Konstantina i Metoděje a oslovoval je různými jmény: otcové, vytoužené děti, radosti moje, věnec víry, koruna slávy a krásy církve. Vzal přeložené knihy a přinesl je k oltáři Božímu ... « (III, 9, 96). Tito učitelé prokázali, že i jejich následovníci mají dostatečnou zběhlost a zkušenost ve slovanském písmu, a proto byli vysvěceni (III, 10).
Po přijetí » velkého andělského obrazu « umírá Konstantin jako » Cyril «: » Bere k sobě filozof filozofa, veliký učitel přijímá hlas Slova, vychovatel národů usídluje u sebe toho, jenž osvítil světlem poznání národy « (III, 11). Než Metoděj odešel z Říma, » objal hrob svého bratra a mnohokrát zavolal drahé jméno Cyril, plakal nad svou tělesnou osamoceností a volal na pomoc sílu jeho modliteb, a pak se vydal na cestu s učedníky na Moravu « - pokračovat v učení. Na Moravě předstihoval všechny v učitelském poslání (IV, 14, str. 73). Nepřestával poučovat a vést... dávat všechna poučení (IV, 15; V, 17). Prvé místo mezi jeho učedníky na Moravě zaujímal Gorazd (VI, 23).
Metoděj chodil s Cyrilem od počátku a sloužil mladšímu bratrovi jako otrok - »jako rab « - a byl mu poddán. » On přemáhal (nepřátele) modlitbou, kdežto Filozof slovy, a tak je naplňovali hanbou« (ŽM 4). A když se Cyril » vydal na cestu na Moravu, vzal Metoděje s sebou. Ten tam začal znovu Filozofovi sloužit, byl mu poddán v pokoře, a spolu s ním učil« (ŽM 5). Zacvičil se tedy do učitelského poslání již za Cyrilova života, a mohl potom pokračovat i sám.
Metoděj r. 885 umírá a jeho pomocný biskup Viching, jenž se podvodně za Svatoplukovy pomoci vetřel do Nitry, začíná ničit slovanské moravské křesťanství. Vichingova satanská zloba se obrátila především proti Metodějovým pomocníkům, proti slovanské » škole «. Říkal: » Pokud žije Gorazd -je živý i Metoděj «. Některé nelidsky mučil, druhým zabral majetek a úřady, jiné dal vláčet trním nahé, mladší kněze a jáhny prodal jako otroky Židům (XI, 34, str. 91). Podle » Života Naumova « se o těchto prodaných slovanských duchovních v Benátkách, v přístave, dověděl vysoký úředník cařihradského císaře, vykoupil je, a císař jim vrátil úřady a postaral se o ně všestranně - ovšem, ve východní církvi. Latinsko-německý biskup je prodal, byzantský císař je zachránil - hořkost zůstala (MMFH, II, 178-9).
Ti z nich, kteří na Moravě měli hodnost učitelů (dnešní universitní profesoři?), jako Gorazd, zběhlý v jazyku slovanském, řeckém (a podle Metoděje i v latinském, ŽM 17), pak Kliment, muž velmi učený, a dále Vavřinec, Naum a Angelár - ti všichni byli střeženi zvlášť přísně, svázáni v řetězech a osamoceni v temnicích, bez útěchy a návštěv... (XII, 35). Byli biti, týráni a tupeni bez ohledu na šediny a slabost (XII, 39). Nebylo dovoleno hodit jim ani kousek chleba, když v hladu a svlečeni do nahá byli vlečeni od vojáků biskupa Vichinga - v mrazivém větru a v hanbě – pravděpodobně z Nitry, za Dunaj. Stalo se to asi zjara 886. Gorazd se ztratil beze stopy, snad aby nešel do Říma, kam ho volal papež. Byl by tam řekl pravdu a to by bylo Vichinga zničilo ...
Skončili v Bulharsku, kde král Boris jásal nad takovými učiteli, darovanými mu od Boha. Vrátil jim čest, dal jim úřady kněžské a učitelské, a Klimenta jmenoval » učitelem « celé jedné oblasti, při čemž mu připadla i část Ochridského jezera, kde postavil klášter a kostel sv. Klimenta.
Co nyní Klimentův životopisec řekne o něm, vrhá ušlechtilé světlo i na Metodějovu učitelskou práci na Moravě: » Za vzor života si postavil velkého Metoděje, a snažil se a modlil se o to, aby se neuchýlil od přímé cesty za ním. Postavil si před sebe jeho život a činy jako vzor svého vlastního způsobu života. A pečlivě utvářel sebe podle něho jako když malíř znalý umění maluje nějaký obraz. Vždyť jako nikdo jiný znal jeho život, protože ho následoval od útlého mládí, a na vlastní oči viděl všechny činy svého učitele « (XXII, 65).
Podle Metodějova vzoru asi také učil děti: » Nikdy jsme Klimenta neviděli nečinného. On sám vyučoval i děti, a to rozličnými způsoby: jedněm ukazoval, jak se píšou písmena, druhým vysvětloval smysl toho, co se napsalo, jiným vedl ruku při psaní. A nejenom ve dne, nýbrž i v noci buďto se oddával modlitbě, nebo se obíral čtením, anebo psal knihy. Někdy na sebe bral i dvě práce naráz: sám psal a přitom vyučoval děti nějaké nauce« (XVIII, 58, str. 109). Pokud jde o dospělé, měl Kliment v každém místě nějaké zvlášť vybrané žáky, a nebylo jich málo, napočítalo se jich asi 3.500. Byl většinou s nimi a odkrýval jim hlubší místa z Písem. (XVIII, 57).
Pisatel Klimentova života patřil zřejmě k nejbližšímu a nejvybranějšímu okruhu žáků: » A nás, ubohé a nedůstojné, podle hlubiny svého milosrdenství, učinil blízkými sobě více než ostatní. A my jsme s ním byli ustavičně a sledovali jsme ho ve všem, co dělal, říkal a učil« (XVIII, 58). A i při své pokoře doznává, že Klimentovi žáci byli nejlepší ze všech, životem i učením, neboť tak krásně zasazeni a tak důkladně zavlažováni, musili mít i růst z Boha (XVIII, 59). Podobná slova mají i »Ustanovení« olomouckého biskupa Jana Mráze z 5. února 1400 (naše str. 60): jsou cyrilometodějská.
V osmém roce této učitelské činnosti byl Kliment jmenován od Borisova nástupce Simeona biskupem. Také potom byl jeho vzorem Metoděj, a proto další líčení Klimentova života nám může prozradit mnoho i o Metodějovi-arcibiskupovi.
Klimentova činnost se rozšířila: staral se o umění (XXI, 63) - píše nové knihy, aby zbořil zed nevědomosti v celém lidu (XXII, 66) - skládá písně a církevní zpěvy ke cti neposkvrněné Boží Matky i svatých, prosebné a děkovné. Staví chrámy a kláštery, a krásou staveb chce obměkčovat lidská srdce a vést je k lidskosti (XXIII, 67). Štěpoval divoké stromy a proměňoval je v ovocné, a učil tomu i ostatní. Tím dával lidem obraz, jak se přerodit a přinášet zušlechtěné plody naštěpováním na Krista (XXIII, 68). Podle jedné německé kroniky prý Němci z nenávisti na Moravě káceli i ovocné stromy. Štěpoval je snad Metoděj? Naučil se tomu Kliment od Metoděje?
Tak se stal Kliment cele prospěšný duším a všemi prostředky šířil Pánovu církev. Bez ohledu na sebe se staral o ostatní, aby byli spaseni. » Před (Klimentovou) smrtí někteří z jeho učedníků viděli ve snách Cyrila a Metoda, kteří přišli k blahoslavenému a předpověděli mu konec jeho života.« (XXVIII, 76) »Jeho svaté tělo, podle cti rovnocenné s duší, ctihodné a ctihodně vykropené a uctěné... pochovali v tom klášteře (který založil), ve hrobě, který si sám připravil vlastníma rukama, po pravé straně, v přední části chrámu, dne 27. července 916. « (XXVII, 75)
Kliment a Metoděj, žák a učitel - to nebyla jenom úcta a láska, to bylo sžití, ztotožnění myslí, srdcí a životů. To nebylo pouze následování, to bylo » zasvěcení«. Celkem krátký, a přece tak jedinečně převratný zásah Cyrila a Metoděje na Moravě se dá nazvat »zázrakem« dějin. Tento moravský cyrilometodějský » zázrak « však není jen dílem svatosti a geniálnosti Cyrila a Metoděje - je to současně i » zázrak « spolu vytvořený ušlechtilostí, vyspělostí a nadšenou věrností velkomoravského lidu, Cyrilových a Metodějových žáků. Je spravedlivé to zdůraznit zvláště dnes, kdy tato velkomoravská síla ducha vybuchla » zázračně « znovu.
Snad ještě nikdy nebyla tak horoucně vyznávána láska a tak závratně vyzpívána chvála a tak vděčné žehnáno památce od žáků učitelům, jak to slyšíme ze staroslovanských pochval a hymnů o Cyrilovi a Metodějovi:
» O, rozume ohnivý - ó, polnice libohlasá - ó, slavíku zpěvavý - ó, vlaštovičko švitořivá - ó, jazyku sladší než med v podobenstvích, přemoudrý Cyrile, pamatuj na nás všechny - «
» Sladký učiteli Cyrile - ó, tichá řeči, milosrdné srdce a mysli přemoudrá! Přelétals všechny kraje jako orel, druhý Pavle a učedníku Petrův, v jehož městě jsi ráčil odpočinout. Pamatuj na nás hříšné u Boha - svými modlitbami spasiž nás! « (121)
Vraťme se však ke » Svatoklimentskému listáři«. Hledáme, proč lid » ve zbožnosti svého ducha « chodil právě sem, když ve 14. století bylo u nás více Klimentových svatyní a byly přístupnější a měly kněze i bohoslužby. A nestačil blízký cisterciácký Velehrad, dosahující právě vrcholného lesku?
Znal Očkův generální vikář, probošt Mikuláš, latinský » Život Konstantinův «, v němž je psáno - jak jsme se zmínili - že svatí bratři » zaváděli,

(121) Hymny na svátek Cyrila Filosofa, učitele slovanského národa, zpěv třetí a ve chválách stichiry. Česky J. VAŠICA, Literární památky, uv. pr., str. 114-119. Píseň byla zpívána »u rakve Cyrilova těla «, a tedy již v Římě. Složil ji asi Sáva (počáteční písmena troparůjsou: Sáva pěl).

tvořili, hlásali, zařizovali (slovanskou) bohoslužbu: officia ecclesiastica«? V každém případě, z popudu markrabího Jana a na rozkaz biskupův si zjistil vlastní cestou (alias), že v pradávné době » officia divina «, což zde je totéž jako » officia ecclesiastica «, u svatoklimentské kaple byla, ale už před dlouhým časem zanikla. Archeologie potvrzuje, že se u kaple žilo v 9. století a tedy v době cyrilometodějské, a zasvěcení kostela sv. Klimentovi v cyrilometodějské době se u nás nemůže vztahovat než na Cyrila nebo Metoděje. Proto » cultus « či » officia divina « v kapli sv. Klimenta byla slovanská bohoslužba, protože ji můžeme vysvětlit jedině ve vztahu k Cyrilovi a Metodějovi, a ti jinou nezaváděli.
Mikuláš upozorňuje, že dělal » sollicitam inquisitionem«: vyšetřování silně sledované, svědomité, napjaté a napínající, vrušené a vzrušující, jak to dopadne. (122) Opíral se o svědectví věrohodná a dostačující, jež vedla k naprosté jistotě. Tato svědectví mohla být ústní, tj. přísežné prohlášení žijících lidí o psaných pramenech a o ústním podání stran svatoklimentské kaple, a Mikuláš o tom jistě udělal zápis (instrumentum). Anebo hledal Mikuláš přímo sám v listinách, a také o těchto výsledcích by měl být jeho zápis. Snad se ještě najdou. Hledat mohl v Praze (archiv Přemyslovců), v Olomouci (kapitulní archiv), v Brně na Petrově, na Velehradě a na farách kolem » Klimentka «. (viz naše str. 33). Jistota, k níž Mikuláš mohl dojít, byla asi tato: Cyril a Metoděj zaváděli slovanské bohoslužby [ZKpřen 7) - zavedli je i v kapli sv. Klimenta [ústní podání, listiny dnes ztracené, pro nás to dnes potvrzují vykopávky) - lid tam chodí stále, proto je prospěšné obnovit tam » cultus « a » divina officia «, čili úřední církevní bohoslužbu s pořádáním slavností, jaké si toto místo zaslouží: povede to moravský lid do výsek i na hlubinu.
Lid je puzen na svatoklimentskou horu potřebou srdce, již listiny vyjadřují slovem » devotio «, běžně překládáno »zbožnost«. Avšak » devotio « má velmi široký a hluboký význam, a » zbožnost « to znamená až na posledním místě. Především to znamená slíbit, zaslíbit něco jako oběť, ano, přímo i darovat, obětovat, a podle starých Římanů hlavně sebe, život a hlavu (vitam, caput). V přeneseném smyslu je to zaříkávání zla, zažehnávání bolesti a odvracení nebezpečí, především těch, jež hrozí od moci temnot, pekelné zloby, a samozřejmě i svolávání vyšší pomoci. A konečně, např. u křesťanů, je to zasvěcení sebe zvláštním slibem, jako je křest a křestní slib, a po zpovědi slib zůstat už navždy věrný, nespojovat se se zlem a nezasvěcovat se satanovi. Podobným zasvěcením jsou i mnišské a vůbec řeholní sliby. Člověk, který učinil slib (votum), zasvětil se slibem (devovit), je potom zaslíbený, zasvěcený, vrcholně zbožný (devotus). » Devotio « však je i každá velká oddanost, projevovaná poslušností, věrností a úctou. Obrácená na Boha, znamená

(122) K. E. GEORGES, Ausführliches lateinisch-deutsches Handworterbuch, Leipzig, 1880 (»sollicitus«).

» zbožnost « čí » nábožnost«, ale » zbožňovat« se může i člověk a myšlenka, prostě všechno, čemu se dá čestně zasvětit srdce a život. Téměř vždycky je se zasvěcením spojena myšlenka » smíru «, vyrovnávání spravedlnosti a nahrazování odpírané lásky a úcty. Aby zasvěcení bylo lidské, musí mít jako cíl štěstí toho, jemuž se zasvěcuje, i toho, jenž se zasvěcuje. To všechno se skrývá ve slově »in devotione spiritus«, ve zbožnosti ducha Moravanů.
Viděli jsme, jak opravdu bez hranic » zbožňovali« Cyrila a Metoděje jejich žáci, ale ne slepě. Cyril a Metoděj se úplně a svatě » zasvětili « Moravě a všem Slovanům. Moravané a všichni Slované viděli vlastníma očima, že soluňští bratři a jejich »škola « se obětavě a hrdinsky zasvětili hledání a uskutečňování pravého dobra Moravanů, soukromého i společného, přirozeného i nadpřirozeného, hospodářského, společenského a politického, náboženského a církevního. Cyrilometodějské moravské slovanské křesťanství vyvyšovalo Moravu nejenom na úroveň ostatních velkých národů, jak předpovídal Michal III. r. 863, ale stavělo ji do čela duchovní Evropy, jako vzor, model křesťanské vzdělanosti a vyspělosti (kultury a civilizace). Územně »velká« Morava se stávala Cyrilovou a Metodějovou zásluhou velká pře-devším duchovně, mravně. Moravané to pochopili. A jako se Cyril a Metoděj bez ohledu na svou lásku » k hoře «, ke" klášternímu tichu, zasvětili na život a na smrt Moravě - tak se Morava zasvětila na život a na smrt Cyrilovi a Metodějovi, cyrilometodějské myšlence. Každá z účastných stran zde vsadila všechno na čestnost a věrnost druhé strany: Cyril na Moravany -Moravané na Cyrila. A každá se snažila nezklamat. Proto moravský lid prostě neměl kam jinam chodit než k Cyrilovi a Metodějovi s Klimentem -a tedy na svatoklimentskou horu - »in devotione spiritus«: ve zbožnosti ducha, čili pro zasvěceni svého ducha Cyrilovi. Bible proklínala i duchovní cizoložství.
Vazbou v tomto vzájemném zasvěcení byla » moravská slovanská škola «. Na jedné straně patřila k Cyrilovi a Metodějovi, a oni skrze ni uskutečňovali své zasvěcení Moravě. Na druhé straně však, jak říká Metoděj před smrtí Moravanům o Gorazdovi, jsou: »- z vaší země « (ŽK 17). A Morava se skrze ně zasvěcuje Cyrilovi a Metodějovi. Z úst těchto učedníků zazněly prvé moravské chvály a díky, a prosákly do moravské duše nejenom v 9. století, ale v každém dalším, až dodnes. Také toto mohlo a může vábit na » Klimentek «.
Podle vykopávkových nálezů by se zdálo, že osídlení u kaple sv. Kli-menta šlo za sebou v jakýchsi vlnách. Začíná a prudce stoupá v druhé polovině 9. století (850-900). V 10. století nápadně slábne, ale nezaniká docela, a v n. století začíná opět pomalu růst, od začátku 12. století však klesá a kolem poloviny století mizí. Tolik archeologie. Promítnuto do rámce psaných dějin, by to šlo vysvětlit asi takto: Kolem r. 864 vzniká svatyně a obydlí, a počet obyvatel vzrůstá. Podle latinského Konstantinova života by také tu Cyril zařizoval slovanskou bohoslužbu a podle Středovského by tu skrýval drahocenný poklad, Klimenta (a »školu «). Pak okolo r. 906-10 je Velká Morava rozdrcena Maďary. Osazenstvo na svatoklimentské hoře - učitelé a žáci asi uprchlí do Cech, pokud nebyli už pochytáni od Vichinga, rozehnáni, prodáni Židům, anebo vyhnáni do Bulharska. Někteří z utečenců se vrátili - ovšem pouhá hrstka - a živořili zde celé století. R. 976 se uvádí nějaký moravský biskup v Mohuči, ovšem bez udání jména, zatímco u Kosmy čteme: » Říká se však, že na Moravě před časy (biskupa) Severa byl jakýsi biskup, zvaný, jak se mi zdá, Vracen «. (123) A to by šlo právě o konec 10. století.
Průběhem 11. století se život na svatoklimentské hoře rozrůstá. Je to budto vlivem Břetislavova zájmu o zbytky Velké Moravy a přitom i o svatoklimentské památky, takže dává razit svatoklimentský denár. Anebo vzrostl příliv slovanských mnichů ze slovanské Prokopovy Sázavy? Byla založena kolem r. 1031. Tento příliv v každém případě stoupal. R. 1095 je Sázava zrušena. Šli snad někteří mniši dožít na »Klimentek«? Kolem r. 1150 však tam asi vymírají poslední, a u svatyně nastává ten smutný stav, který zachycují všechny tři listiny týmiž slovy: V lesní samotě chátrá kaple, bez jakýchkoli úředních bohoslužeb, daleko od farních kostelů, a žádnému z nich nepodléhá. Ale moravský lid tam chodí dále, ve » zbožnosti svého ducha «... sám a sám. Od r. 1150 do r. 1358 je dvě stě let. Listiny říkají: « a mul to tempore - velmi dlouho. Cyrilometodějští slovanští žáci byli umlčeni, ale zřejmě Moravané uvěřili Ježíšovi: » Říkám vám - budou-li tito mlčet, začne volat kamení« (Lk, 19, 40).

(133) KOSMY PRAŽSKÉHO, Kronika Čechů, II, 21 (MMFH, I, str. 203. - Viz též CDB, I, 32.