|
Už v roce 1929-30 Veselý pochopil, že
smyslem života může být jenom to, co vyzařovalo z modrých očí prostého
bratra Teofila - Bohumila dominikána z Olomouce. A že tedy jenom to se
může stát životní láskou: ostatní je přelud...
Veselý odmítnul jít do bohosloví v Brně. Jak se však
dostal k dominikánům v Olomouci?
Veselý navštěvoval také "Sociální kroužek katolického
studentstva". Před maturitou jeli čtyři chlapci a čtyři děvčata na
několik dní na jednání moravské části "kroužku" do Olomouce. Chlapci
byli ubytováni u dominikánů a děvčata u řeholních sester.
Poslední den byli chlapci zpívat děvčatům pod okny
"serenády", čímž se trochu opozdili, takže se vraceli k dominikánům
kolem druhé hodiny v noci. Měli už výčitky, že je budou hubovat za
pozdní příchod. Zazvonili a čekali, co se bude dít. Jeden z dominikánů,
vrátný jim okamžitě otevřel dveře a s úsměvem na tváři je uvítal, že už
na ně čeká, proto ani nešel spát. Podal jim šálek horkého čaje a popřál
dobrou noc. V jeho očích viděl J. M. Veselý propast štěstí; byl to
šťastný a vyrovnaný člověk. Takový bych chtěl a měl jednou být, pomyslel
si. Po maturitě, po úporných celonočních bojích a modlitbách napsal
dopis dominikánům, zdali by jej přijali do řádu. Maminka s jeho
rozhodnutím nesouhlasila, ale nakonec prosadil svou.
Po delší době přišla z Olomouce odpověď, aby
přijel. ale vzal si s sebou peníze i na zpáteční cestu. Nevěřili, že tam
zůstane?
"Tehdejší farář v Protivanově P. Stříž, mi tehdy dal na
cestu značnou částku sto korun a řekl: „Když tam zůstaneš, věřím
opravdu v Boha“." a to byl světec", říká J. M. Veselý.
Zabalil si pár potřebných věcí a vydal se na cestu. V
Prostějově si koupil i zpáteční lístek z Olomouce do Prostějova a zbytek
peněz propili s přáteli. Tímto okamžikem - 1930 začalo nové období jeho
života... Z Leopolda Veselého se stal dominikán bratr Jiří Maria.
Po válce se na brněnském prvním českém klasickém
gymnáziu slavilo setkání žáků především maturantů z roku 1930.
Pozdravným projevem byl pověřen J. M. Veselý. Začal básníkem Sovou:
"Ještě jednou se vrátíme v místa, kde květ prudce voněl, když stříbrným
šerem potoky večer. A ještě jednou se vrátíme k oknům, odkud jsme
slyšeli píseň - "
ŘEHOLNÍ ČINNOST J. M. VESELÉHO
Původně nemyslel na řeholní povolání : snad advokát
nebo profesor ... Přitahovala jej nyní také krajní, ale rozumná chudoba.
Někdy sice jedli večer polévku a chleba, a to nejen novicové a studenti,
nýbrž i profesoři.
Jejich novicmistrem byl filosof a mystik otec Metoděj
Habáň, který přišel z Říma jako reformátor mladých. Otec Metoděj učil
rozlišovat mezi chudobou a bídou.
Být řeholníkem ukládalo chudobu, což však v podstatě
znamenalo osvobodit se od nadbytečných požadavků, mírou potřeb byla
životní úroveň průměrného dělníka. V cele otce magistra nebylo nic
nadbytečného, ale bylo tam vše potřebné pro vzdělání a pro apoštolát. K
chudobě ducha patřilo nezatěžovat se ani nadbytečnými poznatky. Vědomost
neznamená roztříštěnou zvídavost.
"Snad proto myšlenky a slova otce Habáně mi zněly
jako souladná, jasná hra zvonků ulitých z pročistěného kovu," říká J.
M. Veselý.
V Římě studoval v letech 1933-36 na univerzitě
Angelicum filosofii a teologii. Během studií byl v roce 1937 vysvěcen na
kněze v Olomouci. O rok později v německém Walberbergu na Studijním
centru dominikánském dokončil studium teologie a stal se "profesorem
teologie"(lector ).
S Filosofickou Revuí byl úzce svázán téměř od jejího
počátku až do násilného zániku v roce 1948. Po návratu ze studií v Římě
publikoval ve Filosofické revui své první podepsané příspěvky. Od ledna
1939 byl Habáňovým spoluredaktorem, později se stal šéfredaktorem
časopisu.
ČESKOSLOVENSKÝ ODBOJ V ITÁLII 1944 - 45
Po německé okupaci Československé republiky se spojili
Češi žijící v Itálii do dvou celků, římského a milánského.
Milánští Češi již v 1. světové válce pomáhali T. G.
Masarykovi a E. Benešovi, někteří byli příslušníky českých "legií" v
Itálii ( 1918 ). K milánské skupině patřil i J. M. Veselý, který v té
době působil v Miláně jako profesor slavistiky na katolické univerzitě.
Činnost skupiny byla pestrá. Pomáhali uprchlíkům před gestapem a
podporovali chudé krajany.
V květnu 1944 bylo odsunuto tzv. vládní vojsko z Čech
do severní Itálie. Jednalo se o 4 500 mužů, rozdělených do 11 praporů a
velitelství.
V této době se již blížila k našim hranicím ruská
fronta, a proto se Němci snažili odsunout z území protektorátu
nespolehlivou, organizovanou vojenskou složku. Styk s vládním vojskem u
nás v Protektorátě udržovala skupina ilegálních pracovníků "NAREV", přes
pplk. K.Emingera, který pracoval na generálním štábu. Po přesunu do
Itálie bylo nutno spojit vládní vojsko s československou vládou v
Londýně. Tímto úkolem byl pověřen právě pplk. K. Eminger.
Když se milánští Češi dověděli o příchodu vládního
vojska do severní Itálie, snažili se ihned navázat s českými vojáky
styky. Spojení bylo obtížné, protože čeští vojáci i česká kolonie byli
pod kontrolou gestapa. A navíc, Němci rozšiřovali o Češích zprávy, že
jde o jednotky speciálně cvičené na zabíjení partyzánů. Tím chtěli
poštvat místní obyvatelstvo proti Čechům a zabránit spolupráci.
Již v prvních dnech po přemístění ke strážní službě
měli Češi mrtvé a raněné po útocích italských partyzánů. Proto se
obrátil J. M. Veselý na italské kněze, kteří spolupracovali s partyzány,
aby partyzánům vysvětlil, že Češi nejsou jejich nepřátelé a nechtějí
proti nim bojovat. Po tomto zákroku prostřednictvím kněží útoky
partyzánů na vládní vojsko ustaly.
Ranění vojáci byli převáženi do nemocnice v Miláně, kde
bylo zřízeno samostatné oddělení pro vládní vojsko. Oddělení vedl
kapitán MUDr. František Staudek, se kterým navázal J. M. Veselý styky.
S F. Staudkem navázala postupně různé vztahy celá milánská česká skupina
pod záminkou návštěv raněných a nemocných vojáků. České nemocniční
oddělení se tak stalo střediskem příprav odbojové činnosti. Od raněných
vojáků se získávaly zprávy o smýšlení mužstva a velitelů jednotlivých
útvarů vládního vojska a jména spolehlivých důstojníků. "Zranění" byla
někdy způsobena záměrně, aby "zpravodaj" mohl do nemocnice.
Při jedné návštěvě v nemocnici se J. M. Veselý
"náhodně" setkal s plukovníkem MUDr. Špidlou, který byl přednostou
zdravotní služby u vládního vojska v Itálii. Od něho se dozvěděl, že
vládnímu vojsku chybí duchovní, kterého by jeho oddělení potřebovalo
také k vedení úmrtní matriky. Cestou z nemocnice "potkali" J. M. Veselý
s MUDr. Špidlou pplk. K. Emingera, který byl v té době služebně v
Miláně. Po vzájemném seznámení je oba J. M. Veselý pozval na prohlídku
dominikánského kláštera St. Maria Delle Grazie, kde bydlel. Zde se ho
pplk. Eminger dotazoval, zda nemá spojení do Švýcarska na Dr. Kopeckého
a k italským partyzánům, protože Praha potřebuje spolehlivého
informátora pro vládní vojsko. J. M. Veselý se nabídl, že bude vykonávat
u vládního vojska funkci smluvního duchovního on sám. Pplk. Eminger
přislíbil, že zařídí v Praze jeho přijetí do vládního vojska. Předběžné
přijetí bylo sice schváleno gen. Marvanem, tehdejším velitelem vládního
vojska v Itálii, ale Němci neměli důvěru k Čechovi, který žije v Itálii
a je obeznámen s místními poměry. V průběhu několika dalších měsíců byl
J. M. Veselý několikrát přijat a opět odvolán, až 15. října 1944 byl
definitivně potvrzen z Prahy v hodnosti majora duchovní služby díky
zásahu pplk. Emingera.
Již v prvních dnech po příjezdu vládního vojska
do severní Itálie začali přebíhat vojáci k partyzánům a spojencům, což
ještě více prohloubilo nedůvěru Němců k vládnímu vojsku. Odpovědí Němců
na zběhnutí bylo nařízení, že každý voják, který opustí svoji jednotku,
bude zastřelen, a rodinní příslušníci odesláni do koncentračního tábora.
Toto surové opatření mělo příslušníky vládního vojska
zastrašit, ale minulo se účinkem. Do 10. července 1944 zběhlo 15
důstojníků a 538 vojáků. Počet dezertérů později vzrostl na 800. Uprchlé
vojáky a jejich rodinné příslušníky chránili velitelé rot a praporů
fingovanými úředními hlášeními a násilném odvlečení zmizelých vojáků.
Největším hromadným útěkem byl přechod příslušníků 6. praporu, kdy naráz
přešlo do Švýcarska celkem 315 mužů včetně důstojníků. Tito vojáci se
později dostali do Anglie k naší západní armádě. Mezi další přechody
patřil též útěk 34 mužů od 7. praporu v čele s kap. Petříkem. Tito muži
přešli proti všem dohodám, vytvořili samostatnou jednotku u italských
partyzánů a později neblaze zasáhli do osudu J. M. Veselého : přešli do
služeb "londýnské vojenské misse" ( pplk. Podhora ) a doma se
"zachraňovali" u KSČ.
Stále vzrůstající "aktivitu" vládního vojska bylo nutno
organizovat. Proto byl v Miláně 14. července 1944 ustanoven Čes-koslovenský
politický národní výbor pro osvobození ( dále jen ČNV ). Jeho předsedou
byl zvolen J. M. Veselý. Snahou ČNV byl plánovaný hromadný přechod
vojáků vládního vojska k partyzánům nebo spojeneckým vojskům. Proto bylo
potřeba navázat přímé styky mezi vládním vojskem a velitelstvím
italských partyzánů. Schůzka se konala na milánské univerzitě ve
sborovně. Mluvčím italských partyzánů byl prof. Franceschini, za Čechy
se schůzky zúčastnil J. M. Veselý a MUDr. Staudek. Češi nabídli italským
partyzánům spolupráci, ale zároveň vznesli své požadavky na zajištění
bezpečnosti zběhlých příslušníků vládního vojska v horách. Během
následujících schůzek si obě strany vyjasnily svoje postoje a začátkem
srpna 1944 byla uzavřena písemná dohoda mezi ČNV a Italským národním
výborem pro osvobození. Mluvčím ČNV byl potvrzen J. M. Veselý a za
partyzány prof. Franceschini. Dohoda usměrňovala součinnost obou stran
při sabotážních akcích, přebíhání Čechů a při fingovaných předstíraných
přepadech střežených objektů.
Díky svému zařazení u vládního vojska se mohl J. M.
Veselý volně pohybovat mezi jednotlivými útvary, kde přes důvěrníky
předával pokyny čs.londýnské vlády, povzbuzoval morálku mužstva, či
naopak, usměrňoval přílišnou podnikavost některých "horkých" hlav, která
mohla vojsku uškodit. Velký vliv na posilování nálady mužstva měla jeho
kázání při mších pro vojáky. Na konci každé mše se zpívala Čs.hymna.
Při cestách mezi útvary vládního vojska používal J. M. Veselý
zpočátku automobil, který mu i s řidičem některé prapory zapůj-čovaly.
Později, po odzbrojení vládního vojska používal J. M. Veselý i jeho
kurýři, často jen motocykl, kolo a autostop.
Vzhledem k rozmístění útvarů vládního vojska na tak rozsáhlém
území, nebylo v silách jednoho člověka udržovat spojení a zajišťovat
souhru, soulad společného postupu mezi útvary. J. M. Veselému velmi
pomáhal MUDr. Staudek a spojky u jednotlivých útvarů.
22. srpna 1944 došlo k roztržce mezi civilními členy
ČNV v Miláně a vojáky. Hanzlík a Hostýnek ukládali vojákům okamžité akce
proti Němcům, které však tito odmítali jako neužitečné a neproveditelné.
4. září 1944 odevzdal prof. Franceschini J. M. Veselému
první dopis od Dr. Kopeckého ze Švýcarska, který obsahoval pokyny od
československé vlády pro činnost vládního vojska. ČNV okamžitě vyslal
souhlasnou odpověď, ale nepřítomný Hanzlík pak protestoval, že se na
něho nečekalo s odesláním odpovědi, a hrozil, že bude pracovat na
vlastní pěst. K němu se přidal i Hostýnek. Tyto rozpory a pomluvy měly
později těžké následky a zavinily zatčení J. M. Veselého, obžalovaného
lživě z "velezrady".
V polovině září 1944 byl vytvořen Čs. vojenský
národní výbor, který řídil a usměrňoval vojenské odbojové akce
jednotlivých útvarů vládního vojska. ČNV se od tohoto okamžiku stal
prostředníkem mezi československým vojenským národním výborem a
československou zahraniční vládou. Ilegální činnost u vojska tehdy
fakticky vedl MUDr. Staudek, padělal vojenské "cestovní rozkazy" pro J.
M. Veselého a jednal po jeho boku s Italy a s Jugoslávci.
Neustálé útěky českých vojáků vyvolávaly stále větší
zákroky proti vládnímu vojsku ze strany Němců. Docházelo k zatýkání
důstojníků, odvolávání velitelů a k neustálému přemísťování útvarů
vládního vojska. Vše vyvrcholilo 4. října 1944, kdy bylo vládní vojsko
odzbrojeno úplně .
Odzbrojené útvary vládního vojska byly poslány k řece
Pádu v úseku mezi Adrií a Mantovou, kde měli budovat obranou "Sie-grádovu
linii". Směr přesunu vládního vojska na sever svědčil o tom, že Němci
potřebovali české vojáky odsunout mimo oblast hlavního boje, protože jim
nevěřili.
S vládním vojskem se k Pádu přesunul i J. M. Veselý.
Mezi českými vojáky a domácím obyvatelstvem i v novém
prostoru panovaly přátelské vztahy. Čs. vojenský národní výbor pracoval
zpravodajsky pro spojenecké armády v Itálii tak, že prostřednictvím
partyzánských vysílaček v Padově a v Miláně hlásil přesuny německých
vojsk, která spojenci pak následně bombardovali. Práci na opevnění Češi
soustavně sabotovali a veřejně se poslouchal Londýn.
V únoru 1945 byl téměř celý velitelský štáb vládního vojska odsunut do
Prahy. Na jejich místa přišli noví lidé neznalí poměrů, což ztížilo
odbojové práce. Po odsunu pplk. Vondráčka se sám J. M. Veselý stal
předsedou čs vojenského národního výboru. Důvod "Jsi zasvěcený Bohu,
a můžeš tedy být rád, když tě k němu Němci pošlou."
Koncem března 1945 přesunuli Němci všechny prapory
vládního vojska k severu do jižních Alp. V dubnu 1945 se očekával konec
války, členové československého vojenského národního výboru pracovali ve
dne v noci.
26. dubna okolo desáté hodiny přišel ke štábu vládního
vojska u Verony první americký důstojník : četlo se ihned revoluční
prohlášení, napsané J. M. Veselým za spolupráce přátel ze štábu.
Američané - informovaní z Říma o Dr. Veselém - viděli v českých vojácích
spojence. Štáb vládního vojska tak postupně navštívil gen. Kandell a
gen. Humme ( zpravodaj ). J. M. Veselý jako nejvyšší představitel čs.
vojenského národního výboru se 1. května 1945 ujal oficiálně vedení
vojáků. Ve velení setrval do 19. května, kdy se stal velitelem vládního
vojska pplk. Podhora, člen čs. vojenské mise v Itálii. V době svého
působení ve velení odevzdal J. M. Veselý hlášení o činnosti vládního
vojska také Dr. Vladimírovi Vaňkovi velvyslanci ČSR v Římě. O činnosti
také informoval pplk. Svobodu, náčelníka československé vojenské mise v
Itálii. Avšak :
- dne 16. května přijeli do Říma Češi z Milána, Hostýnem, Dr.
Opravil v uniformě slovenského poručíka a kap Petřík s udáním na J. M.
Veselého, že prý ničil odbojovou činnost a vedl ji ve prospěch Němců.
- 20. května 1945 zaslal J. M. Veselý za československý
vojenský národní výbor blahopřejný telegram prezidentovi E. Benešovi k
narozeninám, je to poslední oficiální čin výboru. Beneš odpověděl do
Prahy.
Z praporů vládního vojska byla koncem května
vytvořena "Československá samostatná brigáda". Službu polního četnictva
( M M ) plnila zmíněná skupina českých partyzánů, tzv. Petříkovci. Ti
označovali urážlivě vládní vojáky za zrádce: nikdo nebyl vlastencem, jen
oni.
7. července 1945 byl v Bošco u Verony J. M.
Veselý zatčen pro velezradu. Když se později ptal, proč je zajištěn,
řekli mu, že na základě udání z Milána. Udali jej Hanzlík, Chmelík a Dr.
Opravil. Prý ze msty, že je nedoporučil na zřízení čs. konsulátu ...
Většina z těch, co ho v Itálii zatkli a vyslýchali,
když se později v Praze obhájil, hlásili, že mu pomáhali v odboji. V
sobotu 21. července odjel J. M. Veselý s prvním trasportem z Verony do
Prahy, ovšem jako vězeň. Po vzrušujícím příjezdu do Prahy se obhájil,
byl propuštěn, a později byl za svoji odbojovou činnost vyznamenán
dekretem prezidenta Beneše, vojenskou medailí za zásluhy první třídy.
Ve vlasti vedl J. M. Veselý dále boj za očistu vládních
vojáků, a to nejen živých, ale i mrtvých, kteří zahynuli v Itálii při
bombardování, byli zabiti při útocích partyzánů nebo popraveni Němci.
Dne 13. dubna 1947 bylo slavnostní prohlášení uznání druhého italského
odboje a vřazení jeho příslušníků do Svazu národní revoluce. J. M.
Veselý se vrátil do kláštera v Praze. To však byla přestupní stanice
jeho další kalvárie. (Pokr.)
+++
Poselství bílého roucha
2.září
Milá duše,
jako náš Otec Dominik Guzmán, také já pocházím ze
šlechtických poměrů, ovšem v Itálii. Jako on se stávám kanovníkem.
Ovládám právo a mám dobře zajištěný pohodlný život v teplém místečku a
bohatství. Stejně jako ostatní zdejší kanovníci žiji odděleně. Toužím
však po větší dokonalosti. Proto sotva potkávám Otce Dominika a poznávám
společný život bratří Kazatelů, ochotně přijímám z jeho rukou bílé
roucho. Nebojím se chudoby, ani hmotné nezajištěnosti. Otec Dominik mě
pak zanedlouho posílá do Brescie. Odcházím tam a podle jeho pokynu tam
zakládám a řídím nový klášter. Naše přítomnost je tu nanejvýš zapotřebí.
Celou severní Itálií se valí vlna novopohanství. Je to pohanství pod
rouškou křesťanství. Tak hlásáme Krista opravdového. Lidé to ode mě
ochotně a rádi přijímají a mění svůj život podle učení našeho Pána.
Papež Řehoř IX., se kterým se dobře znám, mě pověřuje úkolem zmapovat
výskyt a rozsah novopohanského hnutí. Kromě toho využívá mých služeb u
světských velmožů. Zprostředkovávám spojení mezi papežem a Bedřichem II.
Usmiřuji také Modenu s Bolognou.
Pak na mě dopadá břemeno biskupského úřadu. Náš Otec
Dominik se takovému břemenu vyhýbá, ovšem ne z pohodlnosti, nýbrž aby
zůstal prostým, chudým bratrem v řádu. Dlouho odmítám, ale nakonec
svoluji. Papež mě jmenuje biskupem v Brescii. Brescie je pravé semeniště
novopohanství. Do jisté míry jsou tito bloudící lidé vháněni do tohoto
uchylování se od Církve svaté povýšeným úřednictvím, honosným blahobytem
a mravně uvolněným životem zdejších biskupů. Mnozí biskupové jezdí na
koních a v kočárech. Jsou ozbrojeni mečem a doprovázeni osobními
strážci. A není řídká výjimka, že se k biskupskému úřadu dostávají
pomocí podplácení a podvodů. Proto jimi mnozí prostí a chudí lidé
pohrdají. Kvůli nim chtějí Krista, ale bez Církve s tímto jejím nadutým
a nastrojeným duchovenstvem.
Moje snaha o obnovu Církve jako sloužící a chudé je obtížná.
Mnoho chudých získávám svým kázáním i osobním příkladem pro Krista.
Říkají mi "otec chudých, sirotků a vdov". Zato u většiny biskupů a
světských mocnářů si vysloužím nenávist. Nakonec mě vyhánějí do ciziny.
Na čas se skrývám u mnichů ve Vallambrose. Smím se vrátit teprve až na
přímý zásah papeže. Už však nepůsobím v Brescii. Tam na mě číhají
nepřátelé. Působím ve Valcamonice.
Jak těsně jsem spojen s Otcem Dominikem! Když Otec
hříšníků umírá, přichází mi ve snu dát rozloučení. Ukazuje se mi žebřík,
vyzdvižený od země až k nebi. Otec Dominik vystupuje po něm k Bohu.
Následuji velkého zakladatele ještě založením a po-svěcením kláštera v
rodném Bergamu. Pak už se natrvalo setkávám s Dominikem. Bůh budiž
veleben.
Tvůj bratr Guala z Rogno
+++
4.září
Milá duše,
od dětství prožívám těžké zkoušky. Míváme doma takový
hlad, že mně už jako novorozenou nosí kojit do sousedství, protože moje
maminka je strašně vyhladovělá. K tomu všemu nás trápí krutosti války,
které v těchto dobách slavné italské renesance doléhají ze všech stran.
Tak už od malička sedím u tkalcovského stavu, abych pomohla uživit
rodičům početnou rodinu. Právě při té mechanické a úmorné práci se učím
rozmlouvat s Bohem. Na nějaké vzdělání není čas.. Doma mě nejvíce trápí
stálý křik mojí matky a rozhárané poměry, kdy máti na čas utíká z domu a
uchyluje se k jednomu ze svých bratří. Tím spíš toužím po pokoji a pravé
duchovní rodině. Chci žít jen pro Boha. Proto se mu dobrovolně zaslibuji
a skládám před Bohem slib čistoty. Pán mě odměňuje vtisknutím svých ran.
Jsou viditelné. Proto si vyprošuji, aby ty viditelné rány byly nahrazeny
skrytou bolestí. Následkem toho jsou však moje ruce velmi neobratné.
Přesto si jimi v bolestech vydělávám na živobytí. Později mi vkládá ne
levé rameno svůj kříž, takže chodím až do smrti shrbená.
Ještě ani nejsem přijata mezi dominikánské terciářky, a
už se mi dostává důvěrných duchovních styků s dominikánským nebem.
Dostává se mi velké mystické milosti – výměny svého srdce se Srdcem
Nejsvětějším. Zdá se mi, že jsem strašně nečistá a nehodná těchto
milostí, a jen jediné místo v srdci zůstává čisté. Na něm čtu vnitřním
zrakem slova napsaná stříbrnými písmeny - JEŽÍŠ. MÁ NADĚJE. Zmocňuje se
mne velká bázeň. Můj duchovní průvodce, svatý Petr Veronský mě však
uklidňuje, že se prach ukáže i v uklízeném domě, když tam přijde nové
světlo. Doléhá na mne hrozná nemoc, ale s Boží pomocí se uzdravuji.
Je mi šestadvacet roků a stále žiji v našem chudém
domku a pracuji, jak jen mohu. Tu nás zastihuje strašná válečná vřava.
Vidím strašné pohromy, sleduji utrpení i strašnou duchovní a mravní bídu
vojáků. Začínám za ně konat tvrdá pokání. Toužím jít k Bohu cestou
svatého Dominika, jenže u nás ve městě dominikáni nejsou. Z Božího
řízení však urozený pán Claudio Savojský pozve do Racconigi dominikány.
Jenže tím zdaleka nejsem u cíle. Zlé jazyky mě obviňují z čarodějnictví.
Musím se kvůli tomu obvinění zpovídat svaté inkvizici až v Turíně. Jenže
ta zkouška se obrací v mé ospravedlnění. Tak mě zakrátko dominikáni
přijímají do Třetího řádu. Protože neumím číst, smím se místo povinných
řádových modliteb modlit jen Otčenáš. Toužím však po pravé modlitbě
spolu s ostatními bratry a sestrami. A tu mě sám Pán Ježíš naučí číst,
ale pouze modlitby.
Vyhledávají mě urození lidé. Načež mě moji nejbližší, s
nimiž od dětství žiji, pomlouvají. Pomluvy se šíří a dominikáni jim
věří. Jdou tak daleko, že překládají mého zpovědníka, který mne hájí, do
jiného kláštera. Nakonec musím odejít z rodného domu, doprovázená
posměchem a urážkami.
Nevděčnost a pomluvy mě pokoušejí k malomyslnosti.
Přemáhám to, když si rozhodně opakuji: Jsem vykoupena drahou Krví našeho
Pána. On se o mne postará. Pomoc Otců mého řádu není pro mě
nepostradatelná. Oblékla jsem bílé roucho jen z lásky k Bohu a ne pro
ně. Ježíš, má naděje, bude o mě pečovat jinými prostředky.
Žiji v opuštěnosti v Caramagno. Zříkám se každé lidské
opory a útěchy. Tak léta Páně 1547 opouštím svět ve svých jedenašedesáti
létech, zcela zapomenuta lidmi. Možná si řekneš, zas jedna venkovská,
nevzdělaná, nepochopená dívka, která po celý život zná jen samé hořkosti
a zkoušky. Bůh mě však chápe a vůbec na mně nezapomíná.
Tvoje sestra Kateřina z Racconigi
+++
6.září
Milá duše,
pocházím z vesničky Garrigue v jižní Francii. U nás se
pěstuje výtečné víno, sladké, jiskřivé, někdy až příliš sladké. Moji
krajané jsou tak trochu přesycení sladkostmi světa. Proto se u nás tolik
šíří různá zmatená učení.
Je to dílem z nevzdělanosti ve víře, dílem z přemíry dobrého
vína a znamenitých sýrů, ale i z rozmařilosti. Už v dětství jsem svědkem
vypálení kláštera cisterciáckých sestřiček od fanatiků z Albi. Proto mne
však Pán volá k vznešenějšímu poslání než je pěstovat víno a holdovat mu
- totiž sloužit Bohu. Odedávna hlásám Boží Slovo, ale zatím jen jaksi
okrajově a nenápadně. Rozhodující v mém životě je setkání s Otcem
Dominikem. Oba jsme kanovníci, ale žádnému z nás to nestačí. Pán nás
volá oba dva jako profesionální kazatele. Sleduji, co Otec Dominik hlásá
a koná v Bologni. Tak se k němu připojuji jako jeho první žák ve službě
Boží.
Na rozdíl od našeho vznešeného nositele bílého roucha,
Otce Dominika, který je toho svou čistotou nejvíce hoden, sám se toho
cítím hoden nejméně. Necítím se tak čistý jako otec Dominik. Proto konám
pokání a znovu a znovu se snažím odčinit své minulé hříchy. Konám pokání
nejprve za sebe, pak za ty, kteří se dopouštějí hříchů kvůli mně, potom
za ty, které ani neznám, a konečně za celý hříšný svět. Až za mnou
přichází Otec Dominik a říká: "No tak, Bertrande! To už snad stačilo,
ne? Teď je třeba jednat pro spásu duší!" Od té doby sloužím mše svaté
raději za obrácení hříšníků než za duše v očistci. Když se mě bratři na
to ptají, odpovídám: "Duše v očistci jednou jistě dojdou spásy. Naproti
tomu hříšníci jsou ve větším nebezpečí, že nedojdou spásy. Tu se mně ptá
bratr Benedikt: "Podívej, Bertrande, kdybys viděl dva žebráky, jednoho
se zdravými údy, druhého docela chromého, se kterým bys měl větší
útrpnost?" Odpovídám, že s tím, který si už nemůže pomoci. Nato on: "Tak
vidíš! Měj více útrpnosti se zesnulými než se hříšníky! Zesnulí už
nemají ústa, aby za sebe mluvili, ani ruce, aby něco pro sebe vykonali,
zatímco hříšníci mají ústa i ruce, aby si sami pomohli."
Poslouchám ho, můj rozum souhlasí, ale moje srdce váhá.
Příští noc se mi ukazuje nějaká osoba, obtížená nákladem dříví, které se
sebe skládá a chce je vložit na mne. Od té doby se při každé bohoslužbě
modlím za duše v očistci, protože vím, že tímto způsobem z nich snímám
"náklad jejich hříchů".
Prožívám tam krušné chvíle. Je lidské přiznat, že ani
já, ani ostatní naši bratři v Paříži si zrovna nevíme rady. Tak se
vracím do Bologne ke společné modlitbě s Otcem Dominikem. Nato se
odcházím do Paříže.
Po splnění svého poslání, když úspěšně všechno
projednám s pařížskými kanovníky, odcházím z Dominikova pověření založit
provencálskou provincii. Přichází mnoho uchazečů. Tak zakládám řadu
klášterů. Jednoho dne slyším zvláštní volání Páně. Ne každé volání Páně
znamená volání k dílu. Pán Tě může odvolat z díla k sobě. Tak tedy
odcházím. Opouštím tento svět. Také Tebe jednou odvolá. Nuže, do díla!
Vinice Páně je zanedbaná.
Tvůj Bertrand z Garrigue
+++
18.září
Milá duše,
zatímco z rybáře Šimona činí Pán rybáře lidí Petra, mne
přivádí k tomuto dílu od stáda ovcí. Tam totiž v rodném Španělsku
vyrůstám. Na statku svého strýce se jako samouk učím číst a psát
Hlavní školou mi však je svatý růženec a ústraní v
horských pastvinách, kam vodím ovce na pastvu. V samotě, daleko od lidí,
se můžeš přiblížit andělům, ale také můžeš podlehnout ďábelskému
pokušení. Nejsi však bezbranný - naše panenská Maminka Ti zanechává
růženec jako zdroj útěchy i síly. Od svých šesti let se očím ovládat
tento mocný prostředek modlitby k ochraně a posvěcení sebe a všeho, co
je mi svěřeno do péče. Můj pobyt v ústraní odlehlých horských pastvin
neznamená však školu nepraktického unikání z každodenních životních
starostí. Naopak růžencová škola pod vedením naší Paní a Královny mi
vzdělává srdce pro chápání znamení doby a pohotové odpovídání na ně.
Když už se zdá, že jako pasáček ovcí projdu celým
životem, neboť právě u tohoto stádečka procházím i Kristovým věkem,
rozhoduje se Pán změnit můj úděl. Také Ty můžeš změnit svůj úděl,
třebaže se změna zdá být tak nedostupná jako cíl mé cesty. Zatímco mnozí
bratři promarňují své síly v bitvách, jako je ta na Bílé hoře, rozhoduji
se ve svých čtyřiatřiceti létech k plavbě na druhý konec světa. Jeden
můj příbuzný chová ovce a jiná domácí zvířata až v dalekém Peru. Zdá se,
že je to moje životní příležitost.
Netoužím po rychlém zbohatnutí, ani po dobrodružství,
třebaže i k tomu se v Novém světě nabízí dost příležitostí. Spíše
poslouchám celým srdcem volání dálek. Následuji hlas svého srdce. Po
dlouhé a vyčerpávající plavbě se opravdu dostávám do Limy. Vstupuji do
služeb svého příbuzného. Někdo by byl uchvácen rozdílem mezi pasáčkem
ovcí a honákem dobytka. Už neběhám pěšky za stádem ovcí. Jezdím tu na
koni, práskám bičem a obratně mávám lasem nad hlavou. Dokladem toho, že
sem přicházím z jiných důvodů než je zlato a povyražení, je to, že mi to
nestačí. Brzy shledávám, že i kdyby se člověk plavil na druhý konec
světa, nemusel by dosáhnout cíle. Cítím, že ani zde nejsem pořád u cíle.
Volám k našemu Pánu: Bože, dej mi znát svůj plán se mnou! Slibuji, že
když najdu tuto vzácnou perlu, dám za ni všechno.
Pán je můj dobrý pastýř. Vede mě ke svěžím
pastvinám. Musím jít za tímto hlasem ve svém srdci. Nejsem nevděčný,
nicméně po třech letech opouštím i službu u příbuzného v Novém světě.
Hlas mého srdce mě vede přeplavit se na ještě vzdálenější břeh, a přitom
je tak blízký i Tobě.
Nabízím své služby dominikánům v klášteře svaté Maří
Magdaleny v Limě. Bratři mě přijímají, avšak ne proto, aby si ode mne
sami nechávali sloužit. Nepotřebují si ode mne dávat sloužit tolik jako
to potřebují chudí, hladoví a nemocní. Tak mě přijímají právě pro službu
těmto nejubožejším. Hned po složení slibu chudoby, čistoty a
poslušnosti, a přijetí do Třetího řádu, mi bratři svěřují službu chudým,
hladovým a trpícím.
Z lidského pohledu je to ubohá kariéra,
stát se z úspěšného honáka dobytka vrátným jakéhosi domu. Z hlediska
vojevůdce Francesca Pizarra, španělského dobyvatele Peru, který zakládá
město Lima, je to strašný úpadek, když já, rodilý Španěl sloužím chudým
lidem v Peru, místo, abych jim vládl. Pro mne je to však závažná služba
rozdělovat přebytky kláštera chudým a trpícím. Je to zodpovědná služba.
Vyžaduje chápavé srdce pro znamení doby a pohotovost odpovídat na ně, a
sílu přivést tuto pomoc k úplnému uskutečnění. Ne každý, kdo přichází s
nastavenou rukou, je hoden této pomoci. Sám to nepoznáš. Potřebuješ
pomoc Pána, který jediný vidí do srdce lidí.
Denně přicházejí zástupy chudých. Mám jim rozdělovat
pomoc. Jen stěží to dokáži. Prostředky kláštera jsou velmi ome-zené.
Během dvaceti let však dosahuje moje činnost velmi pozoruhodných
výsledků. Dávno se neomezuji na pomoc kláštera. Stále víc ji doplňuji z
prostředků bohatých mecenášů, kteří mi je ochotně svěřují. Nejde jen o
jídlo pro hladové, léky pro nemocné, nýbrž i o oděvy pro Indiány, kteří
nemají nic než svou rudou kůži. Nakonec mi dobrodinci svěřují k
používání i vojenskou poštovní službu. Někteří dobrodinci mě podporují z
čisté křesťanské lásky, jiní však i proto, že v tom vidí záruku pokoje a
míru v zemi. Tak moje služba chudým a trpícím přesahuje daleko za brány
Limy.
Když jde o pomoc trpícím, nikdy nedělám rozdíl mezi
Španěly, Indiány a Černochy. V každém z nich vidím Krista trpícího a
hladového. Někteří domorodci mě navštěvují kvůli hmotné pomoci. Jiní
však dobrovolně docházejí do shromáždění jen proto, aby se modlili se
mnou růženec. To už něco znamená, s ohledem na strašné pověry a hrozné
lidské oběti, které obklopují domorodce od nejútlejšího věku. Když stále
znovu a znovu dobrovolně přicházejí ke společné modlitbě růžence, tak už
to znamená velký obrat v jejich životě. Přitom se neustále vzdělávají,
protože při růženci si osvojují učení našeho Pána nejen rozumem, ale i
srdcem.
Tvůj bratr Jan Macias
+++
K nejvyššímu cíli (15)
Vyvolení pro vítězství
V tajemné noci Zeleného čtvrtku slavně ustanovuji na
světě dvě úžasné vymoženosti. Slavně ustanovuji proměnu tvého lidského
těla v Mé tajemné Tělo v podobě tvé všední obživy. Dále ustanovuji pro
tebe nový stav. Svým proměněným Tělem uskutečňuji pokoj, do té doby na
světě nebývalý, a tvůj stav v Mých nejvyšších službách, abys jej
rozděloval a rozléval. Obě slavné vymoženosti jsou tak těsně spojeny, že
jedna neobejde bez druhé. Dosavadní množství obětí a zástup jejích
vykonavatelů je pryč. Uprostřed nového lidstva pro tebe platí pouze
jediná oběť, a to Moje oběť. Každá tvoje účast je pouze účastí na Mé
slavné službě. Přináším jednu jedinou oběť navěky. Obecně máš tuto účast
na Mé službě našemu společnému Otci jako každý Můj přítel od křtu, kdy
jsi ke Mně připojen, avšak jedině tebe zvláště zvu k dospělému
přátelství se Mnou, aby ses naplno stal Mým důvěrníkem.
Přeji si, aby, aby Moje oběť byla věčně zpřítomňována,
aby k ní lidstvo mělo také viditelně pořád přístup. Proto slavně
ustanovuji tvou zvláštní účast na ní. Posláním tohoto ustanovení je
právě toto ustavičné zpřítomňování a pozemské uskutečňování této jediné
přijaté oběti. (Pokr.)
+++
TO JEDINÉ
Vyber si to oč nepřijdeš
Vyber si čekání
Čekání v lásce
Ona ví
Kdy spát a kdy vstávat
Kdy milující vyburcovat
k jednání
Vyber si jediné oč
nepřijdeš
Nech lásku ať tě
uchopí
Obejmi ji pevně
Jak Jákob s Bohem
zápasil
Dokud mi nepožehnáš
Dobrem svým
dotud tě lásko
nepustím
Jak přítelkyně Kristova
U nohou mistra
V ticho proměněná
V ticho z vosku
Jedinou skutečnost
vtiskuje si
Tady a teď jsem s Ním
Jeho příběhem se
proměním
Tak stává se novou
Marií
A s ní i všechny věci
které odložila
Pravda věcí je taková
O nic co jsme odložili
nepřijdem
Starosti, obavy,
nevyřčená slova
Jen uzdraveny
nalezneme znova
(htto://eva.lopourova.sweb.cz)
+++
Touto posvátnou součinností se Mnou přijímám tvou osobnost do
Mé osobnosti, takže právem působíš a jednáš Mým jménem. Obecně jsi jako
každý Můj věrný v Mých nejvyšších službách, a tvé zaslíbení se této
službě je pravá účast na Mé svrchované službě. Proto neseš ve své službě
tuto jedinou známku a úděl Mé služby, a to nelze přejít mlčením. Buď jsi
milován a ctěn nebo nenáviděn a stíhán, jako je tomu s Mou vlastní
službou na zemi.
Z tvého zvláštního díla jako profesionála v
nejvyšších službách vane dech Mé dokonalé služby. V ní si tě docela
přivlastňuji a činím si z tebe poddajný a dokonalý nástroj.
Od věčnosti jsem určen pro své osobní spojení s tebou. Protože jsem v
jedné Osobě, totiž Osobě věčného Slova, proto spojuji dvě nesmíšené a
nezměněné přirozenosti. Dvě úplné přirozenosti, Moji přirozenost s tvojí
přirozeností spojuji v jediné Osobě, tedy osobním spojením. Tím se
stávám největším a nedostižným. Tím se ti dostává svrchovaného
povznesení a slavného zaslíbení. Na základě tohoto spojení podávám
našemu věčnému Otci dostatečnou oběť za tvé hříchy. Jedině Moje bytost
rovná našemu Otci je schopná přinést dostatečnou náhradu za tvé hříchy.
Sám od sebe můžeš našeho věčného Otce jen urazit. Nemůžeš tu roztržku
sám urovnat. Tak vysoko nedosáhneš. V tom spočívá Moje služba, že za
tebe přináším dokonalou oběť. A Můj věčný Otec ji nemůže odmítnout
přijmout. Způsobuji, aby tato Moje oběť byla současně tvojí obětí
Slavná služba každého z Mých věrných přátel a celého
lidstva zpřítomňuje Mou oběť. Proto základ této vznešené a slavné služby
spočívá právě v Mém nezvratně dokonalém osobním spojení. Z něho vychází
Moje zadostiučinění. Z něho vyrůstá také tvoje ustavičné zpřítomňování a
podávání tohoto zadostiučinění. Bez toho bys byl zrovna tak ubohý. Stál
bys před naším věčným Otcem s prázdnýma rukama právě tak jako mnozí před
tebou.
Přináším svou oběť krvavě jen jednou, ale jednou
provždy. Z ní se stále oživuje Moje tajemné Tělo. Stále z ní žije.
Nepřetržitě z ní čerpá svou sílu. Z ní vyrůstáš ty sám uprostřed
ostatního lidstva. Odtud vychází celé shromáždění mých věrných přátel.
Tvým posláním uprostřed nich a spolu s nimi je stálý duchovní a mravní
růst. Tak mi skvělým příkladem získáváš stále nové účastníky. Chci, aby
se všem, a nejen tobě, dostaly všechny vymoženosti a přínosy Mé služby,
aby se i početně stupňoval jejich prodloužený účinek.
To je úkolem tvého důvěrného přátelství se Mnou. To je
poslání tvé osobní služby a těsné součinnosti se Mnou, abys prodlužoval
zpřítomnění Mé služby.
Proto se nic nevyrovná tomuto hlubokému tajemství
tvé služby pro Mne uprostřed lidstva a na Zemi uprostřed celého vesmíru.
Přeji si, aby Moje oběť byla věčně zpřítomňována, a čím dál tím víc
lidé, aby k ní mělo přístup. Proto slavně ustanovuji tvou zvláštní účast
na ní. Posláním tohoto ustanovení je právě toto ustavičné zpřítomňování
a pozemské uskutečňování této jediné přijaté oběti.
Právě tebe zvu k této spoluúčasti na Mém díle. Celá
tvoje spoluúčast spočívá právě ve spojení se Mnou a z tohoto spojení
vyrůstá. Nezrušitelným znamením se stáváš Mým úplným vlastnictvím, Mým
dokonalým prostředkem. Tak je tvoje osobnost v jistých okamžicích Mou
osobností, tvoje pohyby a slova jsou Mými pohyby a Mými slovy. Jde o
skutečné přivtělení ke Mně. Nejde tu jen o nábožná gesta, nýbrž o holou
skutečnost.
Od Poslední večeře rozlévám svou jedinečnou
součinnost s tvým i Mým věčným Otcem zvláště na tebe uprostřed ostatních
povolaných. A dokud je někdo, kdo se potřebuje viditelně spojit se Mnou
a okázale se opřít o Mou jedinou dokonalou oběť, ustavičně budeš mít co
na práci. Tak ustavičně viditelně spojuj nebe se zemí. Stále přiváděj na
zem svou krev, abych ji proměnil v novou Krev pro každého. Pořád
potvrzuj na zemi vznešené zalíbení našeho Otce nebeského v této jediné a
dokonalé oběti.(Pokr.)
+++
| |
UČITEL
Každému stéblu trávy
Se dávám celý'
Kolik unese
Jak psáno o mně
Nalomenou třtinu nedolomím
Doutnající knot neuhasím
Tvé víry tvého doufání
Z ega vycházení
Jak rád bych tě naráz
vysvobodil
Z Egyptských zemí tvých
Na orlích křídlech s tebou
vzletěl ,
Ale tak bych tvůj plamen
(htto://eva.lopourova.sweb.cz)
+++ |
|
Tvoje služba
pro Mne jako taková je stavebním kamenem a životním prvkem celého
shromáždění mých věrných , jakož i celého mého učení. I kdyby někdo
zlehčoval tvou zvláštní a slavně zaslíbenou součinnost se Mnou na
záchraně a obnově lidstva a celého světa, přesto nakonec i on sám žije a
umírá z oběti, kterou dennodenně slavně přinášíš.
Jak Mi poděkuješ za své vybrání, povolání, určení a slavné
zaslíbení pro spoluúčast na Mé dokonalé službě? Copak sis Mě vyvolil?
Sám si tě vybírám, aby byl ustavičně obnovován onen tajemný kruh kolem
kulatého stolu. To je ten kruh, který svírá kalich s Mou Krví, aby se
nepřetrhl řetěz rukou podávajících chléb věčného života a kalich
nezvratné dokonalosti.
Od věků tě mám ve svém plánu. Dokonce jsi v samotném
jádru všech Mých záměrů. Odedávna tě určuji k prožívání a sdílení
tajemství Mého Vtělení a tvé záchrany a obnovy uprostřed ostatního
lidstva a vesmíru. Proto jako zvláštní profesionál v nejvyšších službách
a Můj sekretář ve středu Mého záměru, jakož i ve středu Mé svrchované
lásky. Z lásky si tě volím a činím svým důvěrným přítelem a nejtěsnějším
pomocníkem. Sám si tě dokáži takto přitáhnout do své těsné blízkosti.
Jinak by ses nesměl ani odvážit pomýšlet na spojení s takovým závratným
a velebným tajemstvím, jakým je Moje Vtělení a Moje součinnost s Mým i
tvým Otcem v lidském těle a v lidské přirozenosti, kterou od tebe
přijímám.
Jenom si vzpomeň, jak zázračnou cestou dospíváš k
pochopení a hlubokému prožívání toho, že jsi už od křtu povolán k
důvěrnému přátelství a společné službě se Mnou.
Povznesení k takové společné službě se Mnou je však ještě
jiným způsobem středem všech ostatních darů. Každý dar, který ti zdarma
dávám, prochází rukama Mých zvláštních přátel a důvěrníků. Každý z Mých
oslavenců je oslaven díky některému z Mých pomocníků. Ten jim křtem
otevírá bránu k dokonalosti, očišťuje je, sytí je Mým Tělem, učí je a
vede. Tak se celé lidstvo a jeho putování dějinami točí kolem slavně
ustanovené spolupráce se Mnou. Proto se nediv, že duchovní stav lidstva
roste anebo kolísá podle dokonalosti, podle pokročilosti anebo
zaostalosti Mých zvláštních společníků ve službě, třebaže dokonalost
mých slavných ustanovení je základem a vlastně jedině ona je
rozhodující.
Jako každý jsi také ty od křtu vtažen do stále rozšiřujícího
záběru Mého Těla, přitahujícího z kříže k sobě stále víc a více celý
svět. Tak jsi uprostřed všech ostatních a spolu s nimi pozemskou solí,
potřebnou pro celý vesmír. Jsi majákem na rozbouřené hladině kosmického
oceánu. Proto podle tvého světla a věrnosti tvé služby se očividně řídí
celé Moje tajemné Tělo.
Proto se za tebe zvláštním způsobem modlím za své učedníky: "Za
ně prosím, protože jsou tvoji, Otče svatý, zachovej ve svém svatém jménu
ty, které jsi mi dal, aby byli jedno jako i my.“
Slavným zaslíbením se ti to, co máš od křtu, stává zvláštním
způsobem Mého vlastnictvím. Tak se stáváš profesionálem v Mých službách.
Takovému vyznamenání a zahrnutí vyššími dary odpovídá závazek opravdu
přizpůsobit svůj život této zvláštní životní dráze, abys Mně všechno své
opravdu přivlastňoval a oddal se Mé službě, abys Mně neodcizoval kus
svého "já" jednou provždy Mně obětovaného, ani pod záminkou ohledu na
domnělá lidská práva a údajnou důstojnost člověka. Jakápak by byla
důstojnost člověka, kdyby ji nepředcházela Moje důstojnost a velebnost?
Jestliže až do zvláštního slavného zaslíbení se Mé službě smíš patřit
sobě, teď už patříš výhradně Mně, Mé službě, a to v zájmu obnovy a
kultivace všeho tvorstva v čele s lidstvem.
Sestra Kateřina Sienská hlásá, že jsi Mé další Já. To
není jen její zbožné přání. To je holá pravda. Tušíš aspoň trochu, jak
závažně tě to zavazuje? Lidé se na tebe opravdu takto dívají. Berou si
na tebe zvětšovací sklo, ba mikroskop. Všichni, i ti, kdo Mi odporují,
nevěřící, touží vidět v tobě jako Mém příteli a důvěrníkovi vzor a
vrchol dokonalosti. Každý z mých věrných, ale ty obzvlášť Mně zastupuješ
a patříš k Mé dokonalosti. To už samo o sobě vyzývá, aby se jenom se
vznešeností svého života odvažovali přiblížit k této Mé svrchované
službě, která je zdrojem lidské dokonalosti.
Když jsi zvláště zapojen do Mých služeb kněžství, tedy
od tebe ostatní lidé právem očekávají, že jim představíš Mne živého a
skutečného, že jim dáš najevo svou dobrotu, laskavost, ochotu, vlídnost,
trpělivost a ostatní ctnosti. Když jsou lidé někdy příliš nároční,
vzpomeň si, že mají právo na tvou dokonalost, že mají právo na to, abys
jim zpřítomňoval Mne skutečného, aby měli po-řád jednoznačnou cestu ke
Mně. K čemu by byla dobrá taková cesta, která by nevedla ke Mně?
Jako svému důvěrníkovi, kterého chci mít mezi všemi lidmi a v
celém vesmíru, ti dávám tu lásku jakou planu k našemu věčnému Otci k
Otci nebeskému a k lidem, pro něž přicházím do světa. Všechnu svou
lásku, moc, své království, soud nad dušemi, kladu do tvých do rukou,
protože je všechny vede k duchovnímu růstu a zralosti, k dospělému
přátelství se Mnou, k důvěrné součinnosti se Mnou. Až se naplní tvůj
čas, tak tě bude soudit Moje láska ve tvém srdci. Kdo by ztratil Mou
lásku ze svého srdce, soudila by ho prázdnota a odcizení jeho srdce.
Odpověz si na otázku? Nežádá si tolik Mé lásky a takové Moje vyznamenání
také od tebe podobnou lásku, aby ses Mi – své lásce - rozjel na plné
obrátky vstříc Odevzdal jsi se dílu Mé lásky bez výhrady a se vším, co
jsi? Čekám na konci tvé životní dráhy s otevřenou náručí a volám jako
milenec svou drahou: Odpověz Mi, lásko! Odpověz na Mou lásku naplno
otevřeným srdcem!
Komu je mnoho dáno, od toho se striktně a
bezvýhradně mnoho požaduje. Neopovažuj se zabalit talenty svého vyššího
poslání a povolání do šátku, ani si je nikde zakopávej! Přeji si, abys s
těmi vyššími dary a především se základním darem tvé účasti na osobním
spojení své, lidské přirozenosti s Mou přirozeností vyšší v jedné Osobě,
moudře spravoval. Zacházej s nimi osvíceně a snaž se o co největší
duchovní výnos pro sebe a pro ostatní, ale také o mé oslavení. (Pokr.)
+++
20.září
Milá duše,
už když vycházím z chudé kordóbské rodiny počínám jako
si malý kazatel. Shromažďuji kolem sebe chlapce svého věku, aby je
poučoval a vedl k Bohu. Jen s velkými obtíži se mi daří vystudovat. Pak
ale konečně oblékám na sebe bílé roucho Otce Dominika. Nevidím kolem
sebe žádné živé vzory. Většina bratří se spokojuje s prostředností a
polovičatostí. Hlásám Krista a zpovídám. Tolik se liším od své barokní
doby! Místo rozvleklých a honosných kázání mluvím prostě. A lidi to
uchvacuje. Tak mě bratři napodobují. Ani nevím, jak se to děje, ale
obnovuji původní působ apoštolského kázání. A jako každému, i Tobě,
kladu otázku: Co je užitečné pro Tvou duši? Skoro čtyřicet let působím
jako lidový misionář a zpovědník v jižním Španělsku. Párkrát mi
arcibiskup nabízí biskupský úřad. Pokaždé odmítám. Zdráhám se vzdát se
stavu chudoby, čistoty a pokory. Dvacátého září Léta Páně 1713 naposledy
pozvedám Tělo Páně, když tu mě Pán volá k sobě. Od té doby ho chválím
spolu s andělskými chóry jako jejich účastník.
Tvůj František Possadas
+++
23.září
Milá duše,
rád se řadím mezi ty, jejichž sláva jasně vynikne až v
poslední den. Toužím být skryt před zraky světa, abych byl tím blíže
Bohu. Moje úsilí o dokonalost cestou Otce Dominika se však neutajuje.
Lidé se na mě obracejí s velikou důvěrou. Jistá paní Lukrecie mě prosí o
uzdravení syna, ale ten mezitím umírá. Modlím se a říkám jí: "Je mu
dobře. Už je v nebi. Nechtěj ho, protože bys ho po čase ztratila s ještě
větší bolestí." Matka nesouhlasí. Tak se znovu modlím a beru chlapce za
ruku:
"Jene, ve jménu Pána Ježíše, vstaň!" Vzkříšený syn se vrací k
matce. Jenže po několik létech podléhá při metle moru.
Třebaže jsem jen jeden z velkého zástupu, láska k Bohu mě
povznáší na nejvyšší stupeň dokonalosti. Odtud Ti mohu pomáhat lépe, než
kdekoli na světě.
Tvůj Marek z Modeny
+++
24.září
Milá duše,
moji španělští rodáci mě honosně nazývají
"bratrem, který rozmlouvá s andělem". To proto, že se po své učitelské
kariéře vzdávám místa profesora na teologické univerzitě. Odcházím do
ústraní v dominikánském klášteře. Za mých časů je to sice místo s
upadlou řeholní kázní, nicméně já žiji v jeskyňce v ústraní klášterní
zahrady. Tam se za posměchu bratří oddávám životu plnému kajícnosti,
pokory a odříkání. Tam prožívám celá čtyři léta jen ve společnosti svého
strážného anděla. I když vypadám jako poustevník, přesto tak nežiji.
Nepromeškám ani chvíli ke společným modlitbám a chválám našeho Pána.
Tvůj Dalmác Moner
+++
28.září
Milá duše,
začinám svůj duchovní život v době uvolněné kázně v
klášterech. Přesto se tím nedám odradit. Sleduji Dominikovu cestu k
dokonalosti, třebaže ji mnoho dominikánů opomíjí. Sám důsledně plním
všechny předpisy Dominikových stanov v klášteře, kde je už dávno nikdo
nezachovává. Když ty poměry s uvolněnou kázní vidím, tak mlčím a sám
konám pokání za své bratry a za všechny hříšníky světa. Shovívavě
sleduji chyby těch, kdo nemají tak opravdové povolání k apoštolskému
hlásání Krista jako já. Je mi dáno napomenout beze slov výčitek, jen
pouhým dobrým příkladem. Mnohé bratry tím strhuji k následování. Vracejí
se ke mně ještě v době, kdy dosahují důležitých úřadů. Když roku 1446 je
bratr Antonín Pierozzi jmenován arcibiskupem a on se zdráhá přijmout
tento úřad, přemlouvám ho k přijetí úřadu, ovšem souhlasím s tím, že ho
nadále duchovně povedu. Také tebe mohu duchovně vést přes odlehlost
místa a doby, když o to poprosíš našeho Pána.
Tvůj Vavřinec z Ripafratta
+++
Brněnská akad.duch.života ct.Patrika Kužely O.P.
Co znamená moje nazírání cestou příznivou a co zápornou cestou? |
