|
Ročník XVI., číslo 9.
září 2010
Obsah: Druhý Dominik, JAK
ZÍSKÁME POKOJ, Chvilka mystického života, Osel duchovním vůdcem,
Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely, křesťanského
mučedníka z Osvětimi, Zprávy___________________________________
Onoho časného odpoledne vysedávali v krčmě dva zelenáči. Jeden příslušel
k intelektuálnímu poddruhu paštikovému a druhý náležel k poddruhu
klobáskového. Právě když zažívali svůj sýr nad číškou dobrého moku,
připojil se k nim další výtečník. Byl starší, ale vykračoval si pružně a
bujaře a nesl se křepce jako hrdina z Písně o Rolandovi.
Z každého jeho počinu se dalo poznat, že se příchozí těší vrcholně
dobrému rozmaru, a že kdyby neměl na hlavě klobouk, baret by jistě měl
nasazený odvážně na stranu. Vypadalo to, že je, jak se říká, pěkně
ovíněn. A skutečně se cítil právě tak, jak vypadal. Byl nádherný den,
modrá obloha a brázdy vysokého tlaku působily příznivě nad celou
Occitanií.
Hola hej! – Zdravil každého na potkání baron Lavort, protože takový sýr
je pamětník, a je-li dobře vyzrálý, pak přímo chodí a mluví, ba někomu
dokonce prý píše. Byl vytvořen párem pasáků léta Páně 1069, kteří za
věrné služby baronu Lavortovi při křižáckém tažení dostali darem
pastviny na jeho panství. Když rytíř vypustil duši, odkázal jim celé
panství, a sýr nese od té doby jeho jméno.
Salam! – Vítal každého zase sýr Chabichou de Poitou. Poitou je oblast
kolem města Poiters, jižně od Loiry. Až sem dorazili v osmém století
Arabové, a byli by se tam roztáhli, nebýt Karla Martella, který si na ně
došlápl. Zůstal tu však po nich kozí sýr Chabichou s jemnou, smetanovou
a nasládlou chutí, až se na jazyku rozplývá.
Halí, haló! – Hlásily se ke slovu Cammembert lat cru a Mimolette, Selles-sur-Cher,
Cantal, Comte, Ecir d´Aubrac, Tomme de Chevre, Chaource, Roquefort,
Beaufort, Epoisse a další výtečníci s náramně podbízivou chutí a vůní.
Bertrand se nedal dvakrát pobízet, a tak se sýry potkaly s jeho kusadly
a podlehly zkáze k blaživému pocitku žaludku.
Salut! – Ozývalo se jiskřivě a voňavě Gamay. - Beze mne neuděláš ani
krok, Bertrande. Jsem přátelské a velkorysé vínko a hodím se k různým
sýrům, ale můžeš si mě vychutnat samotné.
Ještě jsme tu my, ozývalo se to nejušlechtilejší, co objevilo na svazích
poblíže Chablis. První zmínka o Chablis pochází z roku 510 po Kristu.
Sigismond, první křesťanský král Burgunska zde založil klášter a v
devátém století to byl Karel Veliký, kdo nechal zbudovat kostel Matky
Boží. To zabezpečilo požehnání a rozvoj vína Chablis.
Když se, Bertrande, zastavíš v Chablis, neprohloupíš.
Hej, hej! – Nenenechávej nás stranou, jsme tu připraveny právě pro tebe.
Tady foie gras, zde moussinete a terriny. Jsou zde i bratři lanýži.
Jak je to možné? – Divil se Bertrand, - Copak to všechno nesebrali
křižáci na doplnění zásob při tažení za osvobození Jeruzaléma z rukou
pohanů?
To bys nemohl znát našince, aby sis myslel, že si dá zabavit zásoby a
vinné sklepy pro křižáky. Když vinař tvrdí, že má dvoje víno, buď si
jist, že má čtvero – dvoje pro sebe a dvoje pro ostatní.
Tak je to tedy? Když potom křižákům třeštila hlava u Jeruzaléma, neměla
to na svědomí jenom saracénská jízda, ale také onen druhákový bolehlav,
který si odváželi z Occitanie.
A jídlo? - Chachá! Na nás si křižáci nepřijdou. Ať pobrali, co pobrali,
zbývají tu stejně ještě sýry, bayonská šunka, Rosette d´Aoste, Andouille
foermiére, a další lahůdky hluboko ve sklepech a budou ještě vyzrálejší.
Pravda, vinice a mnohá pole byly zdupané koňskými kopyty a udusané
železnou botou křižáků, táhnoucích vzápětí zase proti blouznivcům v
Occitanii, ovšem po zimě přichází nové jaro. Znovu ti pošimrá chřípí
levandulová vůně a potěší tě zpěvy sladké Provence, povzbuzené novým
přílivem zkapalněného slunečného paprsku, sotvaže ho vinaři nanovo
zachytí do beček a zušlechtí silnými bylinami.
No tak, dopřej si ještě džbánek vínka, Bertrande! – Povzbuzovala ho
jedna z albigenských svůdnic ducha poněkud rozevlátého. Byla to bytost,
nad kterou by jistě vypískl i ten nejzarytější zbrojnoš v křižáckém
vojsku. Bůh ji sice nevybavil šedou kůrou mozkovou víc, než co by se
vešlo do burzičky na ostatky, neboť zrovna patrně usoudil, že se s dary
nemá plývat, ale jinak jí daroval všechno, takže se člověk nemohl
dvakrát moc divit, když o ní hrabě Rajmund VI. z Toulouse hovořil hlasem
chvíli nalomeným, chvíli rozechvělým.
Hrabě ovšem jako poživačník a zchytralý břichopas s dvojitou bradou
nebyl zrovna ten typ, jaký by nadchl uhrovitého mladíka. A také v jejím
vyzývavém počínání bylo něco, co mládenci napovídalo, že není tak
šťastná, jak vytrubuje ve svých přecukrovaných provencálských popěvcích.
Díky takovým oraženým existencím s maskou přečistých dušiček se v
Occitanii šířil způsob namlouvání docela jiný, než jaký býval běžný mezi
rytíři.
V žádné jiné oblasti nejsou změny tak patrné jako ve způsobu, jímž se
změnilo chování snoubence, který se uchází o ruku své vyvolené. Když se
počestný rytíř po nějakém čase uctivé zdrženlivosti dal u svatostánku
přesvědčit osvíceným vnuknutím, že náklonnost, kterou chová k paní jeho
srdce, je vskutku láska, pustil se do celé záležitosti půvabnými
oklikami. Předně ztrávil nějakou dobu dvořením, zatímco ostatní kolem
sledovali, zda nedochází k nepravostem. Jakmile si rytíř povšiml, že
paní jeho srdce sklopila víčka a lehce se zarděla, dospěl ke slovům:
Tobě jenom tobě! Vykládal si to jako mírné povzbuzení, avšak natolik
podnětné, aby plným právem podnikl další kroky směrem k otci a
výhledovému tchánovi. Sotva získal souhlas, že smí pokračovat dvoření,
potom už na ni jenom číhal v růžovém sadu, aby přivedl svůj záměr ke
zdárnému konci.
Jak rozdílné tvářnosti nabylo počínání snoubence v zdivočelém prostředí
occitanském! Tam se vyrazilo tvrdě a bez dlouhých okolků na věc slovy:
Miluji vás. Jste mým snem. Řekněte, vezmete si mě? A přesladká divoženka
horoucně vyhrkla: Ano, můj milý.
Něco takového mohlo nadchnout leda tak hraběte Rajmunda, tajného
podporovatele katarského hnutí, třebaže se navenek tvářil jako
nenahraditelná opora cisterciáků, jediných tehdy úředně schválených
misionářů v těchto krajích. Ve skutečnosti chtěl sedět na obou trůnech,
světském a duchovním, a tak zpupně vládnout jako orientální despota.
Sestry cisterciačky ho na první pohled prokoukly. Netušil, že mu
libozvučná úlisnost u nich vůbec nepomůže, a proto promluvil co
nejúlisněji. Dvorně se usmál a uklonil, což na matku představenou
působilo jako saracénská rána kinžalem zezadu, a zahalekal:
Ave Maria, matko představená!
Odpověděla jen s nezbytným milosrdenstvím.
Směl bych promluvit s tou novickou, kterou jste nedávno přijali?
Hůř už se zeptat nemohl. Než promluvil, pokládala ho za jednoho z těch
obtížných typů, které obcházejí kláštery a dělají průzkum, jestli
nepotřebují nějaké zásoby, aby se jim - po zjištění, čeho mají dost - v
noci vloupali do špižírny. Jeho řeč ho však odhalila, takže se neudržela
a odpověděla mu:
To byste neměl, - dodala ostře: Měl byste se stydět, ve vašem věku. Mohl
byste být jejím otcem!
Dvorný úsměv se vytratil z Rajmundovy vyleštěné tváře, jakoby tu slunce
bylo zastíněno sněhovými mraky a dolehla na něho doba ledová.
Mylně mne podezíráte, matko představená -, zabrebtal spěšně: - mám pouze
v úmyslu...
Tak to se vám tedy nepovede!
Avšak, matko. . .
Odstup, satane!
Většina lidí by v této chvíli usoudila, že se rozmluva ocitla na mrtvém
bodě a že se nenabízí žádné řešení přijatelné pro obě strany, ale hrabě
Rajmund se nevzdával tak snadno. Jeho letitá zkušenost ho poučila, že
každý má svou cenu. Odhadl matku představenou násobenou počtem dalších
sester na váček zlaťáků. Uvolnil od pasu jeden váček, který jí vtiskl do
ruky.
Doufám, že vás tento příspěvek pro klášter přesvědčí věnovat mé žádosti
laskavý souhlas, řekl obřadně, ačkoli s nádechem laškovnosti, a zase
přidal úlisný úsměv, který na ni měl už dříve tak hrozný účinek.
Matka představená zírala s nechápavým odporem na váček. Není snadné
popsat pocity sestry vychované v duchu strohé spirituality svatého
Bernarda, která provedla svou svěřenkyni úskalími mládí, a jakmile pak
dospěla, kdosi na ní chce, aby ji prodala za hrstku zlatek? Odmrštila
váček jako odporné ďáblovo lejno a přirazila vrata kláštera před jeho
nosem.
Takový bařtipán rajmundovského typu s libově vytříbenými způsoby,
vydržující si houf trubadúrů k vlastní oslavě, rozhodně nemohl nadchnout
odchovance cisterciáků, jakým byl Bertrand z Garrigou. Přesto i on v
mládí poněkud váznul ve světských radovánkách, nicméně v jeho šlechetném
srdci bylo místo hlavně pro půvabné dušičky v cisterciáckém klášteře,
velebící Pána živou zvonkohrou milých hlásků. Když si osvojil všechny
potřebné vědomosti a přijal svátost kněžství, stal se kanovníkem a
duchovním vůdcem sester cisterciaček.
Potom však zažil něco, co s ním od základu zamávalo.
Hoří klášter cisterciaček!
Když tam Bertrand dorazil, zkoprněl nad spouští, že nebyl schopen vydat
ze sebe ani slovo.
Ty roztomilé křehulky, které zpívaly v chóru Pánu podobny slavíčkům a
skřivánkům na obloze, byly bez dechu. Tolikrát je zatoužil něžně kolébat
ve svém náručí, jako pastýř pochroumanou ovečku, až by mu na jeho
mohutné hrudi pokojně usnuly, jako když dítě vzlykne. Vždy míval na
paměti Platonovu myšlenku, že všechno to, po čem se člověk celý den
pachtí a shání a nemůže to najít ani odhalit, se mu prý rázem vyjasňuje
v okamžiku, kdy usíná, jenže sotvaže se mu to dokonale objasní, ztratí
vědomí a usne a ráno si na to marně vzpomíná. Tak si vždy přál, aby ty
půvabné dívčinky usínaly právě v jeho otcovské náruči, jím zkonejšené a
ukolébané jako malé děti, až mu dojetím tekly slzy po tvářích. A
najednou je tu viděl v krvi a začouzené dýmem spáleného kláštera, kam ti
fanatičtí kataři z Albi nasadili červeného kohouta. Tak tohle jsou ti
čistí – tihle kataři, kteří se pokládají za tak osvícené, že přetínají
každé pouto mezi sebou a Kristovým Tělem, jeho svatou Církví! Napřed je
prý znásilnili přímo na oltáři, pak marně nutili zapřít Krista, potom
hanobit Kristův kříž, a když se jim to nepovedlo, mučili je ohněm,
bičovali a řezali nožem, až jim posléze odřezali – strašné! Nakonec se
znovu opili mešním vínem, jehož soudek vykutáleli ze sakristie, aby
vzápětí všechno pokáleli. Inu, albigenští! Možná mají někde své
obdivovatele, ale ne mezi těmi, kdo mají všech pět pohromadě.
Klášter v Bouchet byl ušetřen před vydrancováním jen duchapřítomností
jednoho včelaře, který převrátil řadu úlů tváří v tvář albigenským
fanatikům.
Bertrand se neudržel a dal vale všem lahůdkám světa, které byly jeho
posledním pokušením. Potom se celý rozechvělý svalil na chrámovou
podlahu. Když ho druhové vynesli z toho strašného místa ven, zůstal tam
nějakou dobu nehybně ležet na zemi s očima vytřeštěnýma hrůzou a děsem.
Když se posléze zvedl, popadl jeden z odhozených zakrvácených nožů,
které se tam válely, a křečovitě jej sevřel v pravici, až mu naběhly
bílé šlachy, a chtěl vykřiknout: Zabít tyhle stvůry je málo! – Pak se
ale ovládl a uklidnil, odhodil nůž, a vydal se zpět do chrámu. Procházel
tou spouští už jaksi netečně a neohroženě, až spočinul před křížem
vysoko na zdi, a tam uvízl nadlouho. Nevěděl, jak dlouho tam byl a co se
dělo kolem, protože se celý svět roztočil na způsob Heronovy parní
baňky, až pozbyl všechny obrysy. Po uplynutí věčnosti se všechny věci
zaostřily a vrátil se jim zřetelně očividný tvar.
Bratře!
Vzhlédl nad sebe. Nad ním se skláněl anděl, ale byl v lidské kůži a ta
měla jemu důvěrně známý kanovnický hábit, jen trochu omšelý.
Věci jdou dál. Potřebují kromě našich modliteb ještě naše kázání, Řádí
tu horší nepřítel Krista a jeho církve než jsou albigenští.
Kdo to je? – Vyjekl s výrazem ve tváři vyjadřujícím nejvyšší vzrušení,
obraz to jedince, kterého život dohnal do mezní situace.
Nevzdělanost ohledně Kristova učení víry.
Hm – a dovolí nám to biskupové?
Už se na tom pracuje, řekl anděl v lidské podobě a ukázal prstem vzhůru:
– Otec biskup Diego, kterého doprovázím, to potvrdí.
Nebylo třeba mnoho slov a najednou už byl Duch svatý v plné akci. Než
bys řekl papež, Bertrand patřil k prvním šesti kazatelům, kteří se
shromáždili kolem otce Dominika.
Okolnosti zdeptaly Bertranda natolik, že nutně potřeboval každé slůvko
soucitné útěchy. Proto se rozhodl nic před svým srdečným přátelským
společníkem netajit. Moc nechybělo, a byl by se mu rozplakal na rameni.
Jenže sotva přijal bílý hábit a pás s růžencem, byl konec s jeho
bolestínstvím. Necítil se dost čistý pro tak velké poslání jako otec
Dominik a přitom ho chtěl následovat. Nezbývalo, než tvrdé pokání. Nejen
půst od všech těch kulinářských divuplodů, jakými ho častovalo okolí, a
on si donedávna dopřával plnými doušky, ale i tvrdé rány. Zarývalo se to
do uší stejně otřásajícím způsobem, jako vlastní rány, zanechávající na
jeho těle modřiny a nateklé podlitiny, místy propouštějící krev. Konal
pokání nejprve za své hříchy, pak za ty, kdo se dopouštějí hříchů kvůli
němu, pak za neznámé hříšníky, a konečně za celé hříšné lidstvo.
No tak, Bertrande! To už snad stačilo za hříšníky, ne? Teď je třeba
jednat i něco obětovat pro spásu duší! – Řekl mu otec Dominik.
Od té doby obětovával otec Bertrand mše svaté hlavně za obrácení
hříšníků.
Rok se sešel s rokem a na místě původní šestice už stála v pohotovosti
celá šestnáctka.
Po roce života v toulouském převorství udělal Zakladatel čáru přes
rozpočet všem zápecníkům, kteří se hodlali uvelebit na nějakém teplém
místečku v klášteře:
A vy, Bertrande a Matouši, půjdete do Paříže. Poblíž vysokého učení bude
nutno zřídit náš dominikánský konvent.
Letěli tam jako ohaři s větrem o závod. Sotva se dílo povedlo, už tu
čekal další úkol.
Kam? - S Janem Navarským do Bologni.
V Bologni se roztrhl pytel s povoláními. To nebyla zdaleka jen zásluha
několika jedinců, ovládajících řemeslo vyvolených. Bez milované duchovní
zálohy sester v Prouille by se nic nehnulo z místa. A nejen tam, ale i
sestry cisterciačky, jejichž něžnou duchovní péči otec Bertrand nikdy
nezanedbal uprostřed zakladatelského shonu, neboť také ony účinně
duchovně dobíjely řádové baterie. Potom se ovšem jako houby po dešti se
klubalo jedno ohnisko modlitby a hlásání radostné zvěsti za druhým.
Doprovoď mě, bratře, do Paříže, požádal otec Dominik Bertranda v
Toulouse.
Tohle Rocamadour, - uznával cestou Bertrand, který už s Dominikem
zakusil ledaccos, ale tentokrát zůstal úplně paf, - to jářku nebyla jen
zastávka k přenocování.
Dar jazyků je dar jazyků, rozhodil rukama otec Dominik: - Pán má
bezesporu taková esa v rukávě nejen pro apoštoly, ale také pro celý
apoštolský řád, věnující se kázání.
Zázračné porozumění s pohostinnými poutníky ze severských krajů,
hovořícími cizí, snad německou řečí, a jejich obrácení však Bertrandovi
vyrazilo dech. Věděl, že jeden takový zázrak je větší než zázrak
stvoření celého světa.
Ale, prosím tě, Bertrande, raději o tom v Paříži moc nemluvme, aby si
tam nemysleli kdoví co.
Otec Dominik se už smál z nebe, když se řádový kmen během druhé
generální kapituly rozvětvil do osmi provincií a Bertrand zůstal s
otevřenými ústy, když uslyšel:
Otče Bertrande, zvolili jsme si vás jako druhého Dominika do čela řádu.
Zbývajících devět let jeho života bylo naplněno horlivým kázáním křížem
krážem celou jižní Francií, jakoby štepoval prodřenou occitanskou
punčochu. Jakoby mimoděk si sem tam přišel na své také Bertrandův
zakladatelský duch, takže se vynořilo mohutné převorství marseilleské.
Jak to přijde, otče Bertrande, že pořád sloužíš mše svaté za obrácení
hříšníků a zanedbáváš duše v očistci?
Duše v očistci jednou jistě dojdou spásy. Naproti tomu hříšníci jsou ve
větším nebezpečí, že nedojdou spásy.
Podívej, Bertrande, řekl mu bratr Benedikt: - kdybys viděl dva žebráky,
jednoho se zdravými údy, druhého docela chromého, se kterým bys měl
větší útrpnost?
Hm, přece s tím, který si už nemůže pomoci.
Tak vidíš! Měj více útrpnosti se zesnulými než s hříšníky! Zesnulí už
nemají ústa, aby za sebe mluvili, ani ruce, aby něco pro sebe vykonali,
zatímco hříšníci mají ústa i ruce, aby si sami pomohli.
Můj rozum souhlasí, řekl Bertrand, ale srdce váhá.
Příští noc mu bylo dáno vidět jakousi osobu, obtíženou otýpkou klestí,
kterou se sebe skládá a chce mu ji vložit na ramena. Od té doby se při
každé bohoslužbě modlil za duše v očistci, protože už bylo i srdce
přesvědčeno, že tak z nich snímá náklad jejich hříchů.
Léta Páně 1230 konal zdatný pětatřicátník Bertrand misijní kázání u
milovaných cisterciaček Matky Boží v opatství Leovi Bouchet nedaleko
Orange. Tehdy uslyšel zvláštní volání shůry. Ze zkušenosti věděl, že ne
každé takové volání musí být voláním k činu. Proto se podle toho ihned
zařídil, a byl připraven. Pán ho odvolal od díla k sobě. Tak tedy
pokojně odešel. Také tebe jednou odvolá. Tak neváhej, a vzhůru do díla!
Vinice Páně je zanedbaná.
Bertrandův hrob, hýčkaný v náručí sester cisterciáckého opatství, byl
požehnán mnoha zázraky. Papež Lev XIII. potvrdil úctu blah. Bertranda z
Garrigou léta Páně 1881.
+++
JAK ZÍSKÁME POKOJ
1. - Mohli bychom mít habaděj pokoje, kdybychom se nechtěli zabývat tím,
co říkají a dělají ostatní, ani věcmi, o něž nám nepřísluší se starat.
Jak může dlouho zůstávat v pokoji člověk, který se míchá do cizích
záležitostí, jenž vyhledává příležitostí kolem sebe, a který se málo
nebo zřídka usebírá uvnitř sebe? Blahoslavení prostého ducha, neboť
budou mít hojný pokoj.
2. - Čím to, že někteří svatí byli tak dokonalí a rozjímaví?
Bylo to tím, že se snažili naprosto umrtvovat se ode všech pozemských
žádostí. Proto dovedli všemi kořeny svého srdce spočívat v Bohu a
svobodně se věnovat sobě samým. Nás příliš zaměstnávají naše
náruživosti, a příliš nás pokoušejí pomíjející věci. Zřídka také
dokonale přemáháme svůj slabý článek, a nerozohňujeme se ke každodennímu
pokračování. Proto zůstáváme studení a vlažní.
3. - Kdybychom byli v sobě dokonale mrtvi sobě a nijak nezapletení do
světských věcí, tehdy bychom mohli přemýšlet také o božských věcech a
zakoušet něco z nebeského patření. Hlavní a největší překážka spočívá v
tom, že nejsme osvobození od náruživostí a choutek, a nesnažíme se
vstoupit na dokonalou cestu svatých. Když se nám naskytne třeba jen malé
protivenství, příliš rychle ztrácíme rozvahu a vyhledáváme lidské
potěšení.
4. - Kdybychom usilovali o zdatnost v boji, jistě bychom poznali nad
sebou pomoc Páně s nebe. Pán, který nám dopřává příležitosti k zápasům,
abychom vítězili, je totiž připraven pomáhat zápasícím a doufajícím v
jeho milost. Jestliže shledáváme svůj řeholní prospěch jen v zachovávání
jistých povrchních cvičení, brzy bude konec naší pobožnosti. Tak
přiložme sekeru ke kořeni, abychom se očistili od náruživostí a tak si
osvojili pokojnou mysl.
5. - Kdybychom každý rok vykořenili jen jednu chybu, brzy bychom byli
dokonalí. Nyní však naopak často cítíme, že si musíme říci, že v
začátcích svého obrácení od světského života jsme byli lepší a čistější,
než po mnoha letech řeholního života. Naše horlivost a duchovní prospěch
by měly denně růst. Zatím se zdá však velkou věcí, dovedl-li si někdo
udržet část původní horlivosti. - Kdybychom si na začátku činili
nepatrné násilí, tehdy bychom dovedli všechno činit lehce a radostně.
6. - Těžké je zanechat to, čemu člověk uvykl, ale těžší je odpírat své
vlastní vůli.
Pokud však nepřemáháš věci malé a lehké, jak přemůžeš věci obtížnější?
Odpírej od začátku své náklonnosti a odnaučuj se zlozvyku, aby tě snad
ponenáhlu nepřivedl do větší nesnáze. Ó, kdybys viděl, jaký pokoj a
jakou radost bys způsoboval sobě a jiným, při vedení dobrého života,
myslím, že bys více dbal o svůj duchovní pokrok! Tomáš Kempenský
+++
Kdekdo se dneska zamýšlí nad tím, jak mohla v srdci Evropy na půl
dvacátého století urvat moc taková zběsilost, surovost, takové pohrdání
nejběžnějšími a nejzákladnějšími principy lidskosti. Jak mohl národ,
který měl takové skladatele, takové akademie malířské, tolik učenců,
tolik biblického bádání a mystického zanícení, mohl vydat ze sebe takové
netvory, a tolik netvorů, a jak si mohl tyto netvory zvolit takovou
většinou za vladaře. To, že i křesťané, dokonce i katolíci selhali, a že
nebyli takovou hrází, která by byla odolná, není obžaloba Mé obecné
církve ani Mne jako tvého spasitelného Bratra na kříži. Je to obžaloba
těch, kteří chtěli spojit nemožné - Mého Ducha a ducha tohoto světa. Z
toho je jasně vidět, že se kompromisnictví nevyplácí a že musíme bdít
nad tím, aby nikdo jménem obecné církve takové kompromisy se zlem
nedělal, protože se tím nic nezachrání. Zlé si žádá neúprosně své a
vytlačí zvolna i rychle, v rukavičkách i násilím ony bloudky, kteří mu
pomáhali, kteří se domnívali, že mohou omýt mouřenína a pokřtít beliala.
Můj Duch se nedá spojovat s duchem Mého nepřítele, s duchem největšího
intelektuála světa. Tohoto obviňujícího ducha světa jsem prostě odvrhl,
za něho se nemodlím, od něho se odvracím, odsuzuji jej a varuji před ním
své učedníky.
Co je duch tohoto světa a co je vůbec tento svět, jemuž se máš vyhnout?
Tím není myšlen fyzický svět. Není tím sledována ani občanská
pospolitost. Svět, to je vlastně svět pro sebe, to je společenství
neviditelné a tajené, které usiluje, aby všichni byli do tohoto
společenství zasazeni veřejně a státně a povinně a - jakoby úředně; je
to ono společenství lidí, kteří neuznávají Mne nad sebou, anebo Mne
neuznávají takovým Pánem, jakým jsem a chci být, svrchovaným Pánem všeho
myšlení, všeho mluvení, všeho jednání i všeho utrpení. Tito lidé,
ohánějící se deklarací lidských práv, totiž jenom svých vlastních práv,
neuznávají nad sebou a nad lidským rozumem nic a nikoho, sami si chtějí
být pánem a cílem je jím člověk sám sobě. Jejich štěstí je pouze tady na
zemi v hodnotách tohoto světa. Náboženství podle nich smí být věcí
naprosto soukromou, která však nesmí nijak pronikat do veřejného života
a kdyby někdo chtěl jménem náboženství, jménem Mne zasahovat do okolního
dění nebo vést lidi, aby si takto zařídili veřejné řízení svých věcí,
bylo by prý nutno zakročit. Proto chce duch tohoto světa vyloučit
jakýkoliv Můj vliv na výchovu, na řízení veřejných záležitostí, na
umění, na různá veřejná řešení obecných i zvláštních záležitostí.
Tady je tvou povinností jako Mého dítěte stát na stráži a nedat se
zlákat sebevznešenějšími hesly, a odmítnout spolupracovat s tím, kdo
hodlá vybudovat království jen tohoto světa. Jenže to není vše. Nestačí
jen záporný postoj. Musíš ukázat, názorně ukázat, co je křesťanství,
jaké je Moje právo na tebe, na tvé rozhodování, na tvůj život, na tvoje
řízení. Je třeba to ukázat dobře, krásně a hlavně s láskou. Nemám tu na
mysli snad jedovaté, žlučovité, naduté polemiky. Tím by se nic
nedosáhlo, protože silnými slovy dovedou vládnout také druzí a kolikráte
mohutněji. Je třeba ukázat Mne Ukřižovaného a přesto z kříže
vládnoucího, a tak odhalit Moje zjevené náboženství v celé jeho kráse,
životnosti, sladěnosti, vhodnosti pro všechny doby a všechny požadavky.
Musíš znovu a lépe a názorněji ukázat, proč se takový německý nacismus
či ruský komunismus nebo italský fašismus ostře staví proti křesťanství,
jak jeho pochopové pronásledovali křesťany evangelické i katolické
stejně neúprosně i krutě. Nad tím bychom se měli všichni doopravdy vážně
zamyslit. Právě proto, že na Mém kříži vynikám ostře proti této
svrchovanosti všeho jen pozemského, jen časného, proto se v tom časném
se nikdy neshodneme. Sociální otázky a hospodářské jsou především
otázkami duchovními, a pak i mravními a estetickými.
Jedině z kříže nejdokonaleji učím nesmírné hodnotě a důstojnosti všech
lidí, neboť jsou všichni povoláni v Mé krvi za Mé děti. Proto není
rozdílů stavů ani tříd, ani národů velkých a malých, ras ušlechtilých a
méně dobrých.
A ti, kdo přisahají na tento svět a jeho deklarace lidských práv a
všelijaké smluvní závazky, založené a uzavřené beze Mne a často proti
Mně, musí vidět životnost Mého království z jiného světa, ale mířícího
právě do tohoto světa. Proto musíš být kvasem, světlem a solí světa.
Nesmíš ze světa prchat. Nesmíš se uchýlit do samoty a nechat svět se
potácet, a řešit si svoje problémy. Nemáš být ze světa, a proto ani
neprosím o to, abys byl vzat ze světa. Máš, musíš ve světě setrvat a
svědčit tu o Mně, ale s celou svou úlohou, totiž abys ukázal krásu,
vznešenost a hlavně životnost Mého učení, hlásaného s kříže. Nezapomeň,
že toto je argument, který na bloudící nesmírně působí. Někteří dokonce
říkají, že už jsi měl už dost času ukázat tuto životnost Mé nauky.
Zapomínají ovšem, že Moje myšlenka a působení Mých hlasatelů se nemůže
podobat metodám donucovacích režimů. A když se o to někdo někdy pokusil,
skončilo to žalostným obrácením povrchním, které nechalo pod slupkou
křesťanství hnijící jádro starých ohavností. Moje učení kříže je
předloženo lidem, aby po něm dobrovolně vztáhli ruce, aby je dobrovolně
zasadili do svého života a snažili se podle něho proměnit svět. Ne, že
by si nabírali něco cizího, protož od narození jste všichni ukřižováni
do utrpení, ale může to svobodně nést jako lotr po Mé levici nebo lotr
po Mé pravici. Nezapomínej ani na to, že dosud nikdy nebylo křesťanům
umožněno pracovat podle Mého záměru, přetvářet lidstvo podle Mých
svatých plánů a myšlenek. Panovníci pokaždé bděli pečlivě nad tím, aby
Moje učení zůstalo vždycky ostříhané, učesané, aby se jim to co nejlépe
hodilo. Vsadili si kříž na své koruny, neboť to bylo pohodlnější, než ho
vléci životem a uskutečňovat ve všem, co ukládá, žádá a doporučuje. Když
ti svěřuji Mé Slovo a Mého proměněné Tělo, tedy je odevzdává tvé
prozíravosti a moudrosti. Tím ale také tvé slabosti, vypočítavosti,
která se nejednou ráda domáhá vynikajících církevních míst, ježto jí
spíše poskytují možnost uplatnit své mocenské touhy, své touhy po
nádheře, světské velikosti. Přesto tím vším není ochuzováno ani
vydrancováno Moje učení kříže. Můj kříž stojí před tebou a před tvými
těžkostmi jako dříve, stojí před touto dobou, jako stával přede všemi
vážnými rozcestími lidských dějin. V celé prostotě, vznešenosti i
životnosti. A jde tu o to, abys ty, kdo chceš být Můj, nesl životem
dvojí: abys Mne a Můj kříž znal a uznával a přijímal, a pak abys znal
svou dobu a miloval lid v ní. Chci, abys je miloval tak, jak jsou, ne
kvůli jejich hříchům, nýbrž abys jim podal ruku a ukázal jim vlastním
příkladem, že je miluješ, že ti na nich záleží, že ti opravdu nesmírně,
právě jako Mému dítěti, záleží na dobru všech, kterým se dosud nevedlo a
nevede ještě dobře, a že to myslíš s Mým křížem smrtelně vážně a že
kvůli Mému kříži neprcháme od světa ani od odpovědnosti, nýbrž že chceš
s ostatními hledat řešení. Jdi tedy a přibližuj každému na potkání Můj
přínos! Nezdržuj se s kritikou, se záporem, s odmítáním. Neboj se
bolestí, choulostivých otázek a žhavých problémů, které jsou otevřenými
ranami na lidstvu a které volají po řešení. Nechci, aby se řešily bez
Mých dětí, to je beze Mne ukřižovaného. Jedině když přistoupíš k těmto
lidem a k těmto otázkám a problémům a k těmto řešením s Mým křížem, pak
můžeš něco přinést, něco pomoci jen poctivostí a věrností k Mému kříži.
Všichni ostatní mají názory sami ze sebe a kompromisy jim nepomohou.
Nemá smysl dělat kompromisy jen z nějaké úcty k tradici nebo kvůli
laciným ohledům na lidské smlouvy nebo něčí osobní nároky. Sotva se však
opřeš o Můj kříž, pak ztrácí smysl všechny ohledy na jakékoli lidské
smluvní nároky, zkrátka na všechno, co si lidé mezi sebou domluvili beze
Mne nebo i proti Mně, protože by jen překáželo v rozvoji tvé snahy o
zajištění štěstí všem, kdo ho zasluhují. Nečekej ovšem žádné lidské
ohledy ve světě. Jestli tě kritici v hromadných sdělovacích prostředcích
podrobí zdrcující kritice a označí za největšího zločince a darebáka,
upřímně jim poděkuj a jdi dál Mou cestou kříže. Pakliže tě začnou
veřejně chválit, posyp si hlavu popelem, vezmi na sebe Můj kříž, zapoť
se Mou krví z Getsemanské zahrady, snášej Mé bičování a korunování
trním.
Tady je nesmírně důležitý co nejdokonalejší, nejzářivější příklad
dobroty porozumění všem a všemu, lásky a obětavosti, pohotovosti ke
službě a snahy o spolupráci řešení, aby viděli ti, kdo tě neznají a
odmítají Můj kříž, ale jsou ochotni se nad ním v tobě a v tvém životě
zamyslit jako nad hodnotou, aby viděli životnost Mé pravdy a od tohoto
aby přešli k vlastnímu zkoumání toho, co ti dává onu čistou a svatou
sílu. Jinak se můžeš třeba rozkrájet a nakrásně dokazovat božskost Mého
učení a neštěstí těch, kdo ho neznají. Budeš bez ochoty k osobní oběti,
bez lásky, jako kov zvučící a zvonec znějící. B. (Pokr.)
+++
Ááááá! – Rozléhal se dětský pláč z vesnice Ribera del Fresno rozlehlou
vrchovinou jihozápadního Španělska tak silně, že skoro překrýval
cinkající umíráček.
Ach, takové neštěstí! - Lomily rukama vesničanky, když sledovaly
soucitnýma očima osiřelého čtyřletého Jana a jeho sestřičku Anežku.
Kdopak se o ně postará, když už ani jejich otec Pedro de Arcas ani matka
Juana Sanchez nejsou mezi živými?
Ujmu se jich! – Ozval se rozhodný hlas.
Kdo jste? – Ptal se kněz.
Jsem jejich vzdálený strýc. Jmenuji se Macias.
Otčimův dům není takový jako otcovský, a stejně ani otčimův chléb není
to, co chléb otcovský. Obojí je nezasloužené, nicméně ten otcovský
neočekává od dětí žádnou zásluhu k tomu, aby se jim uděloval. Otčimův
dům je náhradní a klade větší nárok na osobní zásluhy osvojených
sirotků.
Co můžeš chtít od čtyřletého kluka?
Hm, tak ať se aspoň učí číst, psát a počítat, aby jednou mohl aspoň
spočítat ovce v našem stádu! - rozhodl strýc. – Za pár let si to
odpracuje pastvou mého stáda.
Těch pár let se přehnalo rychleji než dubnové přeháňky, a už tu
nedočkavě obšlapoval strýc Macias:
Nejvyšší čas, Jane, abys šel z domu. Máme pro tebe práci. Budeš pást
ovce. V samotě, daleko od lidí, se můžeš přiblížit andělům, ale také
můžeš podlehnout ďábelskému pokušení. Nejsi však bezbranný - naše
panenská Maminka ti zanechává růženec jako zdroj útěchy i síly. Vezmi si
růženec, aby tě Panenka Maria ochránila i s našimi ovečkami, a hajdy na
salaš!
Klink-klonk, klink-klonk! - Zněl dutý zvuk ovčích zvonců, který se stal
od té doby nadlouho jeho životní hudbou. Ve vyšších tóninách se ubíral
vrnivý zvuk jeho růžence. Od šesti let se učil ovládat tento mocný
prostředek modlitby k ochraně a posvěcení sebe a stáda, které mu bylo
svěřeno do péče. Pobyt v ústraní odlehlých horských pastvin však
neznamenal jen školu unikání z každodenních životních starostí k andělům
nadpozemským. Růžencová škola pod vedením Paní a Královny mu navíc
vzdělávala srdce pro chápání znamení doby a pohotové odpovídání na ně.
Pic kozu do vazu! – Vyjekl starý pastevec, který už skoro nemohl na
nohy. – Tak ty mně jdeš nahradit. No, pojď, všechno se naučíš.
Salaš byla tmavá. Trvalo chvíli, než se rozkoukal. Když staroch nahmatal
louč, rozsvítil ji žhavým uhlíkem z ohniště. Naskytl se tu pro Jana
nebývalý pohled. Uprostřed začouzené místnosti bylo ohniště s kotlem. V
jednom rohu stála police obložená bochníky uzeného sýra.
Slyším o požehnané a blahodárné samotě, ale zatím je tu jaksepatří
dřina. - Řekl Jan a ukázal palcem z okna ven na ovce.
Na tom není nic těžkého. Každý den musí ovce na pastvu a musí se
podojit. Mléko odnosíš ve vědrech tamhle do kotle a necháš ho tam, až
zkysne. Kyselé pak ohřeješ a přeliješ přes látku a zbylé šišky dáš
vyudit.
To je všecko?
Občas musíš opravit povalenou ohradu. Ale jinak ti se sháněním ovcí do
stáda pomůže pes. - Vysvětloval starý ovčák a pošimral za ušima psa u
svých nohou.
A co je tu k obživě?
Támhle sýr, tady džinšica, totiž syrovátka.
To je mi ale půst.
Není to tak hrozné, když se k tomu občas přidá pečené skopové.
Není tady smutno?
Jak by mohlo? - Řekl staroch a ukázal na křížek nade dveřmi v salaši, a
dodal: To by byl špatný půst, kdyby z něho měl být někdo smutný. – Když
se na chvíli odmlčel, ozval se ovčák nanovo:
Největší fušku ti ale dá stříhání ovčí vlny a pak odstěhování vlny a
sýra dolů do údolí.
Tak Janovi plynuly roky. Kdykoli zatoužil po obnově duševní rovnováhy,
obvykle mu stačilo nahmátnout růženec, a ten mu požehnaně zaplnil srdce
a mysl na celý den. Potom popadl šalmaj a hajdy do ovčína, aby se
pokochal pohledem na své svěřenkyně. Drahnou chvíli tam loudil tklivé
tóny ze šalmaje. Oddané ovečky k němu vzhlížely očima plnýma věčnosti,
ba viděl v nich i útrpnost se svým údělem, jakoby ho utěšovaly: Taky
jsme tady jenom k užitku ostatních.
Postupně se uklidňoval při té nejsladší hudbě, jaká pro ovečky vůbec
existovala, totiž při mlaskavých zvucích čelistí žvýkajících čerstvou
zeleň, jimiž obnovovaly své tkáně.
Brzy poznal, jak snadno je může ohrozit nepřítel, ten dávný původce
všeho zla a smrti. Tím nepřítelem je zdivočelý pes či vlk. Z kostela
věděl jedno: Můj jmenovec Jan, Miláček Páně, připomíná, že vlk lapá a
rozhání ovce. Avšak je tu i další nepřítel, cizopasník. Takovým
cizopasným nepřítelem číslo jedna pro naše ovce je motolice.
Ochránit ovce a zušlechtit! – To byla velká touha jeho srdce. Jak
zdokonalit ovečky, které mu byly svěřeny.
To máš tak, - říkali jiní pastýři, - musíš jim opatřit lepší pastvu,
výcvik a výběr ušlechtilých oveček. Inu, potřeboval bys k tomu větší
stádo, aby byla možnost většího výběru jedinců stejného plemene. Jenže
když stádečko je tak malé! A tak jeho touhy po dokonalosti zůstávaly
nenaplněny.
Uprostřed noci se v salaši cosi rozjasnilo. Přitom se uprostřed letitého
zakouřeného nepořádku a syrovátkově nakyslé atmosféry rozhostila neznámá
líbezná vůně, střecha se překvapivě rozklopila a otevřelo se nebe s
anděly, z něhož promluvil hlas, o kterém by byl Jan přísahal, že je to
hlas jeho křestního patrona svatého Jana, Miláčka Páně. Ten hlas mu
vzkazoval:
Toto je má země.
Tehdy už dvacetiletý pastýř se ocitl v dominikánském kostele v Kordóbě,
aby slyšel hlas bílého bratra: Vykroč na cestu svatého Dominika!
Zmateně vzhlédl k oltáři, ale potom ho nanovo uchvátila vize a vzkaz od
Miláčka Páně z prozářené noci.
Ne, ne. Toto ne.
Uháněl zpátky ke svému stádu a dorazil k němu právě včas, aby je vyhnal
na pastvu.
Zdrávas, Maria, milosti plná – bzučel jeho růženec celých dalších
čtrnáct let, stále doprovázený dunivým cinkotem zvonců jeho oveček. Jeho
oči byly skoro až bláznovsky nehybně rozevřené do široka, Upínaly se
kamsi za obzor, někam vysoko a daleko do otevřeného nebe. Stále však
nemohly dohlédnout žádnou vstupní bránu.
Cože? Ty jsi z vesnice Ribera del Fresno? – Vybafl na něho kdosi na trhu
ve městě: - Neznáš tam někoho z rodiny Pedra de Arcas?
Tak se jmenoval můj otec. Už není mezi živými. Jsem Jan, ale Macias
podle mého otčíma.
Tak to jsme příbuzní. A co děláš? – Aha, ovčák? – Pojeď se mnou, do
Nového světa. Zbohatneš tak, jako nikde jinde na světě.
Sotva však viděl jeho okurkovitě protaženou tvář, dodal:
Zažiješ tam taky velké dobrodružství.
Odpovědí mu však byla kroutící hlava.
Hm, vypadáš, jako bys byl u těch svých ovcí náramně spokojený. Copak
netoužíš po ničem větším? To se cítíš pořád dlužen otčímovi? Copak není
tvůj dluh otčímovi za pětadvacet let péče o jeho stádo uhrazen?
Když já nevím, kroutil se Jan. – Netoužím po rychlém zbohatnutí, ani po
dobrodružství, třebaže i k tomu se v Novém světě nabízí dost
příležitostí. Spíše poslouchám celým srdcem volání dálek. Apoštol Jan
byl při tom, když se mi otevřelo nebe a ukázal mi to se slovy: Toto je
má země. A taky je tady to, že toto pastýřství je výsadní povolání pro
vyvolené. Vždyť i král David byl pastýřem.
Však mám v Novém světě i daleko větší a jinačí stáda, než jsou tady ve
Španělsku. Mohl bys i tam být u mého stáda. Mám tam, v Peru, nejen ovce
a kozy a krávy, ale také lamy.
Hm, já nevím.
Za tebe, Jane, pořád někdo něco rozhodoval, ale je na čase, aby ses už
sám rozhoupal k vlastnímu životnímu rozhodnutí
A tak jednoho dne vzhlédly bečící tváře za svým pastýřem, jehož hlas
dobře znaly, naposledy.
Sbohem lásko, nech mě jít, bude klid, žádný pláč už nespraví ty mý nohy
toulavý! - Táhlo se teskně jeho srdcem, když se nalodil na koráb do
Nového světa, kam ho příbuzný tolik lákal.
Následoval opravdu hlas svého srdce, anebo se znovu dal zlákat někým
jiným a vlastně nechat rozhodnout jiného za sebe?
Divoká, riskantní plavba. Cartagena v severní Kolumbii, pak chilské
Reino de Nueva Granada, zastavení v Pasto, potom Quito, Ekvádor, a
konečně peruánská Lima.
Nejprve úchvatná skutečnost nových mohutných stád na druhém konci světa.
Už tu nechodí jako pasáček s holí a věrným ovčákem v patách, aby obíhal
po vlastních nohou kolem stáda. Sedí na koni a ohání se býkovcem a mává
lasem nad hlavou, jako pravý honák shání stáda ovcí, lam, koz i krav.
Navíc jako bílý osadník a Španěl má přednost oproti místnímu
obyvatelstvu jako někdo s velkou budoucností. Jenže zářivé vidiny se
rozprchly ve styku s drsnou skutečností všedních dnů. Strašné rozdíly
mezi zuboženým místním lidem a přistěhovalci! Tohle zase není to
otevřené nebe, z něhož promlouval apoštolův hlas.
Zase jsem nechal někoho rozhodovat za sebe! – Soptil Jan sám na sebe,
když si rval vlasy s hlavy. V záplavě slz utápěl svůj žal nad vlastní
neschopností rozhodnout se samostatně a nezávisle na svých vášních.
Nenáviděl sám sebe, hlavně to matoucí tělo s vášněmi, zatemňujícími
mysl. Vztekal se na své nezvládnuté vášně a na svou váhavost a neochotu
rozhodnout se správným způsobem.
Přece musím ze sebe nějak vytlouct to své správné životní rozhodnutí!
Bylo mi čtyřiatřicet a nemám už čas, protože za chvíli bude život pryč.
Nejraději bych to své tělo zničil, ale to by byl strašný hřích proti
přikázání: Nezabiješ!
S růžencem v ruce se dnes a denně spojoval s Ježíšem bičovaným tak
těsně, až mu po celém těle stékala krev z ran a podlitin. Choval se k
svému tělu krajně nešetrně, ale volání k vyššímu životu bylo větší, a
tělo se do toho nesmělo vměšovat, jinak by z toho byla další slepá
ulička. Křičel celý srdcem:
Můj Pane, odhal mi tvůj plán se mnou! Slibuji ti, že když najdu tu
vzácnou perlu, dám za ni všechno a setrvám jedině při ní.
Jak jsem ti blízká, dýchla mu jednou do tváře velká kajícnice svatá Máří
Magdalena. U jejího oltáře se tolikrát pokořoval, že si ani pořádně
nevšiml, že zde opět leští podlahu dominikánského chrámu.
Vydej se cestou dokonalosti, zaznělo do jeho srdce staronové volání
svatého Dominika.
Tu noc, kdy se zatoužil slavně zaslíbit této životní cestě, se kolem
něho strhnul strašný zápas.
Hříšníku! Vzpomeň na své hříchy a na hříchy svých rodičů! Nejsi hoden
takové milosti! Řád svatého Dominika je řádem učenců a není tam místo
pro takového venkovského burana jako jsi ty! Raději to zkus ještě někde
jinde, než u dominikánů. – Doráželi na něho zlí duchové.
A samozřejmě, že ani on sám nezůstal stranou. Vůči svému tělu si počínal
tak otřesně, že by se nepochybně stal zajímavým předmětem zájmu
novodobých psychiatrů Freudem počínaje. Jenže copak vědí moderní
psychiatři o tom, co znamená být bláznem pro Krista? Vůbec netuší, že
jediný normální je pouze Pán Ježíš, o kterém doboví znalci tvrdili, že
se pomátl, a Panna Maria se svým sedminásobně probodeným Srdcem.
Ježíši Kriste, pomoz! Maria, Matko Páně, svatý Josefe, svatý Jane, svatá
Máří Magdaleno, orodujte za mne!
Co žádáš, bratře Jane?
Nic víc, než milosrdenství Boží a vaše! – Ozývalo se celým srdcem z
chladivé chrámové podlahy, z níž ho pozdvihovali jasní andělé,
oblékající mu bílé roucho. Zůstal přitom skoro zdřevěnělý, neboť právě
tehdy znovu zahlédl kus onoho nebe sklánějícího se k němu. Jen jaksi
zdálky k němu doléhal hlas:
Tvým nynějším úkolem bude péče o chudé a hladové, kteří přicházejí do
kláštera prosit o pomoc. Bratr Martin ti řekne, jak na to jít. Můžeš
bydlet ve strážném domku u vrat do kláštera.
Ujal se toho poslání s vervou. Jeho příbuznému, bohatému dobytkáři a
obchodníkovi se to samozřejmě zdálo jako ubohá kariéra. Stát se kdesi
vrátným. Co z toho máš? A když nic nezískáš, kde je aspoň dobrodružnost
a povyražení v takovém počínání?
Z hlediska vojevůdce Francesca Pizarra, španělského dobyvatele Peru,
zakladatele Limy, to byl strašný úpadek, aby rodilý Španěl v Novém světě
sloužil chudým, hladovým a nemocným, místo, aby jim vládl.
Kdepak, připomínal mu bratr Martin de Porres: - Tohle je závažná služba
rozdělovat přebytky kláštera chudým a trpícím. Je to zodpovědná služba.
Vyžaduje chápavé srdce pro znamení doby a pohotovost odpovídat na ně.
Chce to taky sílu dotáhnout tuto pomoc k úplnému uskutečnění. Ne každý,
kdo přichází s nastavenou rukou, je hoden této pomoci. Sám to nepoznáš.
Potřebuješ pomoc Pána, který jediný vidí do srdce lidí.
Denně proudily zástupy chudých, žadonících o pomoc. Jen stěží se jim
dalo vyhovět. Prostředky žebravých bratří byly omezené.
Dvě desetiletí se přehnala jako voda a na Janových skráních se promítlo
interesantní stříbro životních zkušeností. Ještě dalekosáhlejší změny
zasáhly jeho srdce.
Dávno se neomezoval na pomoc žebravých bratří. Stále víc ji doplňoval z
prostředků bohatých mecenášů.
Potřebujeme nejen o jídlo pro hladové, léky pro nemocné, ale i o oděvy
pro indiány. Nemají nic než svou rudou kůži. Když jde o pomoc trpícím,
nedělám rozdíl mezi bělochy, indiány a černochy. V každém z nich vidím
Krista trpícího a hladového.
Rád vám pomohu, bratře Jene, protože mi to velí křesťanská láska, říkal
jeden.
Ochotně vám pomůžeme, protože tahle charita je lepší záruka pokojného
soužití v Novém než hrozba násilím, říkali jiní,
Pozoruhodný chlapík, tento Jan Macias, pochvalovali si ho brzy dokonce i
limští mocipáni, když mu posléze svěřili i královské poštovní kurýry,
aby se jeho služba chudým a trpícím šířila daleko za brány Limy.
Kdekoli se objevila tahle veselá kopa, plná radostných příhod, rozesmál
se celý kraj. Už sám jeho zjev budil úsměv. Mohutná bílá postava s
krosnou potravin na zádech, doprovázená brumláním nezbytného růžence a
oslíkem, obtíženým nákladem léků a přikrývek i oděvů. Na každém rozcestí
se tahle vypečená dvojice zastavila, aby se poradila, kudy kam.
Dominikán padl na kolena a prosil: Bože, kéž mi můj osel ukáže správnou
cestu. Pak se obrátil k oslu se slovy:
Tak co, brachu, kde nás nejvíc potřebují?
Osel kývnul hlavou a ukázal směr a podivuhodně došli na správné místo.
Když se pozdě večer objevily prázdné koše v klášteře svaté Máří
Magdaleny, bylo jasné, že poslání bylo naplněno. Ze strážního domku se
ozývalo pokojné odfukování jako když řeže pilou. Ještě častěji se
odtamtud rozléhal bzukot růžence nebo i dlouhé hovory s přítelem
Martinem z kláštera svatého Dominika.
Co to máš na těle? – Vytřeštil pojednou oči Martin, - Vždyť s tím ani
nemůžeš pořádně sedět. Chápu, že se chceš co nejvíc spojovat s trpícím
Ježíšem, ale nemůžeš to nechat dojít takhle daleko. Máš to zhnisané. Z
toho může být i otrava krve. Tohle si vyžádá složitou operaci.
Dokázal bys to?
Možná, ale byl bych raději, kdyby to dělal zkušený ranhojič.
Věřím jen tobě, Martine.
Hm, potřebuji ostrý nůž, vypálený v ohni, peruánský balzám a hodně
obvazů.
Když se to sneslo, podrobil se Jan zákroku. Bylo slyšet jen růženec, ale
v příštích týdnech byl Jan přibitý na lůžko. Martin u něho vysedával
každou chvíli: Tu máš něco k jídlu.
Co je to tam venku za ruch?
Indiáni. Sběhli se sem a modlí se společně s tebou růženec.
Nepovídej. – Hm. - Přitom se vlastně pořád vzdělávají, protože si tak
osvojují učení našeho Pána nejen rozumem, ale i srdcem. Však se za ně
den co den modlím, a také za duše v očistci.
Prrrr! – Zarazil se u vrat kláštera kočár.
Hledá tě nějaký urozený pán. Touží po tvé radě, bratře Jene, - Hlásili
mu bratři dominikáni, překvapení rostoucím zájmem lidí o jejich
stonajícího vrátného.
Však už mohu na nohy a začnu všechny potřebné navštěvovat. Pošlete ho
dál, ať to s ním všechno proberu.
Do strážního domku vstoupil lodní kapitán:
Pozdrav Pánbůh. Hodně se o vás povídá i ve Španělsku. Rád bych se tu
porozhlédl.
Pojďte, řekl Jan a podal hostu ruku. Vedl ho kaple, před kříž.
Kapitán tam padl na kolena a vykřikl:
Jsem odpadlík! Třicet let jsem nebyl v kostele a nepřijal žádné
svátosti. Zavolejte mi kněze! -
Sotva se znovu vynořila v limských ulicích veselá dvojka, vedená oslem,
vyšla jim naproti celá Lima, nejen chudáci, ale i bohatci a vrchnost.
Krosna na zádech se zdála být bezedná, a stejně hluboké a všeobjímavé
bylo i jeho srdce.
Obětujte za nás modlitbu, bratře Jane! Ó, dobrý Jane, příteli chudých a
nemocných, orodujte za nás u Boha!
Co se to s vámi děje, bratře Jane? – Podivoval se otec Ramirez ruchu
kolem klášterního poslíčka.
Řeknu vám to, otče převore, na rovinu. Dvakrát moc tomu nerozumím. Jedno
ale vím jistě, kdybych nebyl plnil řádové sliby, zejména slib
poslušnosti, nikdy bych nepoznal Boží tvář.
I když pravidelně zazářila v ulicích města, stejně jako na zaprášených
cestách peruánských pamp, oblíbená figurka bílého muže s krosnou na
zádech a oslíkem po boku, stále častěji vyhledával samotu ve svém
chrámu, kde přijal své sliby a otevřela se mu nová země v nebi.
Papež Řehoř XVI. blahořečil Jana Maciase léta Páně 1585 a Pavel VI. ho
svatořečil léta Páně 1975.
+++
O SKUTCÍCH
KONANÝCH Z LÁSKY
1. - Za nic na světě a pro ničí lásku nesmíme činit nic špatného. Přesto
se však někdy sluší pro užitek člověka klidně opominout pomoc
potřebujícímu dobré dílo nebo vyměnit za nějaké lepší. Takovým způsobem
se dobré dílo neničí, nýbrž proměňuje v lepší. Vnější skutek bez lásky
nic neprospívá. Cokoli se však vykoná z lásky, byť by to bylo sebemenší
a bezvýznamné, stává se nám užitečným. Bůh totiž více oceňuje to, z jak
veliké lásky kdo co činí, než jak velikou věc činí.
2. - Kdo mnoho miluje, mnoho činí, Mnoho činí, kdo to, co činí, dobře
činí. Dobře činí, kdo slouží spíše celku než své vůli. Často se něco zdá
láskou, a je to tělesnost, protože při tom velmi často bývají přirozená
náklonnost, vlastní vůle, naděje na odměnu, přání nějaké výhody.
3. - Kdo má pravou a dokonalou lásku, v ničem nehledá sám sebe, nýbrž si
žádá to jediné, aby se všechno dělo pro slávu Boží. Nikomu ani nezávidí,
protože nemiluje žádné osobní radosti; a zdráhá se sobecky radovat,
nýbrž nade vše hledá blaženost v Bohu.
Nikomu nepřičítá nic dobrého, nýbrž všechno odvozuje jen od Boha, od
něhož všechno pochází jako ze svého pramene, kde také konečně všichni
svatí, požívající Boha, spočívají.
Ó, kdo by měl jiskérku pravé lásky, samozřejmě by cítil, že všechny
pozemské věci jsou plny marnosti! Tomáš Kempenský
+++
BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA
CTIHODNÉHO PATRIKA KUŽELY, KŘESŤANSKÉHO MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI
V duši, která je vedena živou vírou, působí také nadpřirozeně daná
ctnost naděje. Třebaže je to ctnost daná nadpřirozeně, přesto ve tvém
prožívání může být zatížena tvými nedostatky. Je-li víra zbavena života
lásky, stává se mrtvou i naděje, ale zůstává v duši, dokud je v ní víra.
A není marná ani tato naděje, neboť její světélko, tlumené temnotou
hříchu, přece jen ukazuje hříšníku, kde je cíl jeho cesty, a jednoho dne
se snad přece dá cestou, kterou světlo ukazuje a která vede k cíli.
Čím víc pokračuje Moje dítě na cestě ke Mně, tím víc žije z naděje,
protože tím víc upírá svůj zrak vzhůru, čím víc se odpoutal od této
země. Nadějí už má to, co očekává za svůj život, plný strádání, odříkání
a nejrozmanitějších křížů.
Naděje ti poskytuje pevnou jistotu, že ti dám nejen sám sebe ve věčném
patření, ale i tvoje kroky povedu tak, abys ke Mně došel, budu řídit
události ve tvém životě tak, aby tě přivedly k cíli a podám ti
prostředky přirozené i nadpřirozené, které budeš na cestě ke Mně
potřebovat. Takové Moje dítě jde pak pevně i uprostřed bouří a pohrom,
opřeno o Mne, podobné silnému stromu, který má kořeny hluboko v zemi,
takže jej žádný vichr nevyvrátí. Nadějí kotví duše ve Mně a odtud má
pevnou jistotu vzhledem k budoucnosti, jistotu, která spoléhá na Mou
všemohoucnost a jeho dobrotu k nám.
Sv. Tomáš uvádí, že naděje dosahuje Mne, když se opírá o Mou pomoc k
dosažení doufaného dobra... Tím dobrem je pak věčný život, který spočívá
v požívání Mne samého. Jakákoli jiná dobra nemáš ode Mne žádat (tedy ani
v ně doufat), leda ve vztahu k věčné blaženosti. Proto i naděje přihlíží
hlavně k věčné blaženosti, k jiným pak věcem, které ode Mne žádá,
přihlíží podružně, ve vztahu k věčné blaženosti".
Jsem tedy sám předmětem tvé naděje, jakož i to, co potřebuješ k Mému
dosažení. Nic menšího ti dávat nechci, než sebe a nic většího ti dát
nemohu. Naděje tedy slibuje Mne samého za odměnu za život práce a
utrpení, umrtvování těla a úsilí o plnění Mé vůle. Pramení to z Mé
všemohoucnosti, která ti může pomoci ve tvé slabosti a z Mého
milosrdenství, které jistě pomoci chce. Proto září paprsek naděje i
uprostřed temnot soužení, malomyslnosti a doléhajícího zoufalství.
Po bouři stejně přichází ticho a po pláči ti vlévám radost. Snad se
někdo nedočká ticha po bouřích života zde na zemi, snad neokusí radost
po pláči na tomto světě, naděje mu pak říká, že tím větší ho čeká klid a
tím větší radost u Mne. Nezrodil ses pro tento svět, naděje tě přenáší
do lepšího světa a slibuje dobra, která nesmírně převyšují to, co bere
svět a stonásobně nahrazuje to, co sis odřekl z lásky ke Mně.
Utrpení těla i ducha jsou mnohdy denním chlebem. Jenže jak často se ti
tento chléb přejí! Jak často začínáš reptat, malomyslnět! Omrzelost,
malomyslnost, sklíčenost - kolikrát musíš zápasit, abys jim nepodlehl!
Dobře se ti vykračuje životem, dokud ti záři na cestu slunce Mé lásky.
Jenže ono někdy zajde za mraky, když tě zkouším. Skryji se ti.
Nepřestávám tě přitom milovat, přestávám ti jen viditelně ukazovat svou
lásku. A hned je tu malomyslnost! A začíná filozofovat sám nad sebou.
Někdo zazpívá: Má lásko, mě ubývá sil. Dolehlo toho na mne víc, než mohu
unést, hroutím se pod tíhou. Co jiného mi zbývá, než sejít s cesty,
kterou jsem se kdysi vydal?
Taková malomyslnost je nebezpečná! Podlamuje síly, odvádí s pravé cesty,
zavádí na okliky, vede k opuštění cesty ke Mně vůbec. Někdy to pochází z
tvého přirozeného sklonu, jindy je zaviněná přílišným přilnutím k
pozemským věcem. Jestliže tě přestávají těšit Moje pravdy, je to
známkou, že přílišného přilnutí k pozemským věcem. Čím více upíráš zrak
k pomíjejícím záležitostem, tím méně tě budou přitahovat hodnoty věčné.
A tak nejčastěji pozbývá přitažlivosti cesta, po níž jsi dosud kráčel.
Ztratils sílu, kterou ti dávala naděje, když jsi příliš ulpěl na tom, v
co není třeba doufat, co je na dosah ruky. Řekl sis: Raději vrabec v
hrsti než holub na střeše, a ztratils sílu k dalšímu pokroku..
Žalmista zpívá, že jedině ve Mne skládá svou naději /Ž 72,28/. Taková má
být řeč Mého dítěte, které nespoléhá na svou sílu ani na sílu ostatních,
nýbrž na Mou všemohoucnost a lásku. Z Mé strany není nic jistějšího a
bezpečnějšího. Mísí-li se k naději jistá bázeň, pak je to je z tvé
strany: protože znáš sebe, svou vrtkavost a liknavost. Je to bázeň
dítěte, které se obává, aby neztratilo hříchem nárok na věčnou
blaženost, slíbenou těm, kdo vytrvají až do konce.
Nadpřirozená naděje roste úměrně s vírou. Péče o růst víry je zároveň
péčí o růst naděje. Tím mocnější a životnější bude, čím hlubší budou
její kořeny. A ty poskytuje víra. Proto posiluj víru modlitbou, četbou
Mého Slova a obětí, aby rostla i naděje.
Východiskem naděje je pohled na Mne, který svou moudrostí a láskou
všechno řídím. Jak dobře víš, bez Mé prozřetelnosti ti nespadne ani vlas
s hlavy. Najde každého a nikdo se přede Mnou neskryje. Často o tom
uvažuj a hledat příklady, jak je už životy svatých potvrdily. Tím
poroste naše naděje ve Mne.
V životě svatých a celého vykoupeného Mého lidu hraje naděje velkou
roli. Pro ni jsou schopni mučedníci umírat, hledět nebojácně vstříc
smrti, pro ni tisíce opouštějí vše a nastupuji trnitou cestou za Mnou,
trním korunovaným, bičovaným a ukřižovaným. Naděje jim poskytuje jistotu
v očekávání budoucích věcí. Jako jim tak i tobě září na životní cestě.
Čím více doléhá tíha života, tím častěji vzhlíží Moje dítě vzhůru, k
cíli naděje, ke Mně. Vím o tobě, pečuji o tebe a poskytuji ti vše
potřebné k prospěchu duše. Nezklamu tě.
Důvěra svatých je tak veliká, že ji mnohdy odměňuji i zázraky. Jejich
život je radostný, protože naděje jim poskytuje zvláštní jistotu
vzhledem k budoucnosti. V její síle jsou a dosahují cíle. A k jakoby
jejich příklad promlouvá slovy Písma: "Jdi a jednej i ty podobně!" (Lk
10,27)
+++
Zprávy: Každé pondělí v 19,00 hod. CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA, Brno,
sv.Michal.
+++
|
