září 2001

Ročník VII.,číslo 9 září 2001

Obsah: Emily Dickinsonová, Královna posvátného růžence (9), B,Nám, nám narodil se... (9), Otec T., BT,Božské doteky v kosmu, E.Lopourová, B.,K nejvyššímu cíli, J.M.V., Brněnská akad.duch. života ctih.Patrika Kužely OP (21), Michelangelo,___________

Jedna a jedna - jsou jedna.
Číslo dvě se ruší,
Dobré tak ještě do škol.
Pro účely užší -

život či smrt,
nebo pro věčnost -
více nedokáže
duše obsáhnout.
Emily Dickinsonová

+ + +
LORETÁNSKÉ MEDITACE
Královno posvátného růžence, oroduj za nás
Církev svatá obecně zavazuje celý vykoupený Boží lid, ale někoho obzvlášť posvěcovat čas, po který putujeme dějinami, modlitbou souboru 150 žalmů, různých úryvků z Písma svatého, z životů svatých a různých církevních spisovatelů. Odedávna se mnozí křesťané, neznalí této církevní modlitby nebo často cestující či slabého zraku, snažili posvěcovat svůj čas podobnými modlitbami. Tak se místo žalmů modlili Otčenáše a Zdrávasy a přitom počítali kamínky. Později se ze způsobu této modlitby se vyvinul růženec. Jeho úprava se připisuje svatému Dominikovi.
Velký růženec sestává z patnácti desátků. Dělí se na tři malé růžence o pěti desátcích. Po modlitbě "Věřím v Boha" následují tři Zdrávasy a po nich vždy pět desátků, složených z desíti Zdrávasů a jednoho Otčenáše. Pokaždé po jménu Ježíš, se tu připomíná jisté tajemství z našeho vykoupení. Podle těchto tajemství se rozlišuje růženec radostný, bolestný a slavný. Po každém desátku se věřící modlí "Sláva Otci".
Růženec je modlitba milá Bohu, protože si při ní připomínáme, co pro nás učinil a vytrpěl, abychom s ním došli oslavení. Je milý Panně Marii, protože jí zde připomínáme život jejího Syna a její, a pak - Maria to byla, jež svěřila růženec sv.Dominikovi. Je to modlitba církevní, protože každého, kdo se ji modlí, obdařuje odpustky. Je to nejoblíbenější modlitba Svatého Otce.
Je to modlitba života Páně. Současně je to evangelium podle Panny Marie. My se k ní máme připojovat, abychom spolu s ní vydávali vlastním života svědectví Kristu, abychom vlastním životem nesli evangelium podle sebe.
Zdá se ti, že růženec je modlitba pro staré babičky, jednotvárná, bezmyšlenkovitá? Samozřejmě, že se růženec dobře hodí pro babičky, které nemohou číst, ale zrovna tak dobře se hodí pro každého, zejména pro toho, kdo je světskými povinnostmi vtahován do uspěchaného životního kolotoče, kdo musí často cestovat z domu do práce a zpátky.
Namítáš, že růženec je modlitba zdlouhavá a únavná? Tak může mluvit jenom ten, kdo se růženec modlit neumí, a kdo nechápe, že na růženci není tak důležité to, co je slyšet, jako spíše to, co slyšet není. Růženec se musíme modlit s rozjímáním, s uvažováním tajemství, jež se přidávají ke Zdrávasům. Tím se učíme prožívat život našeho Spasitele z hlediska Panny Marie a našich životních okolností. Tak se náš duchovní pohled na tajemství naší spásy slévá s pohledem Matky Boží. Prožíváme to s Marií a vedle ní jako Jan. S Marií přijímáme ve večeřadle Ducha svatého. Duch nás uvádí do veškeré pravdy. Sledujeme ji v konečném sjednocení s Kristem při Nanebevzetí a korunování Královnou.
Říkáš, že prožíváš praktický život, v němž není místo pro nějakou takovou modlitbu? Víra musí vejít do tvého praktického života. To se děje v růženci právě osobním osvojováním si tajemství víry, naším vstřebáváním tohoto tajemství do vlastní životní zkušenosti. Tím se naše životní zkušenosti posvěcují, odhalujeme světlem víry jejich smysluplnost, a vydáváme vlastní životní svědectví Kristu. Jako je růženec prostředkem k prohloubení víry, tak je i odznakem dobrého katolíka.
Tvrdíš, že musíš na každém kroku vést tvrdý boj, abys v životě obstál? Zkus se naučit modlitbu růžence v boji, který se stále někde vede za svaté pravdy naší víry. Tak si počínal svatý Dominik. Z veřejných debat si přinesl zkušenost, že ti, kdo víru měli, vyšli z debat přesvědčenější, ale ti, kdo ji neměli, a byli umlčeni skvělou výmluvností, bývali z toho smutní a jen zřídka přijali víru. Proto dával Dominik přednost hlásání Krista a kázání nauky Církve před veřejnými debatami o sporných otázkách, přičemž druhý bratr doprovázel kazatele modlitbou růžence za dar Ducha svatého pro kazatele i naslouchající. Ne lidskou výmluvností, ale růžencem je třeba obracet hříšníky, bloudící a nevěřící.
Trpíš nemocí? Růženec je nejlepší modlitba v nemoci. Nemá chybět v ruce nemocného, neboť Maria je Uzdravení nemocných. A také za nemocné se máme modlit růženec.
Růžencem se připravujeme na šťastnou smrt. Tolikrát zde voláme: Svatá Maria, pros za nás i v hodinu smrti naši. Čím častěji se budeme Marii připomínat, tím spíše si ona na nás vzpomene v naší slabé chvilce.
Růženec se modlíme za zesnulé. Maria je Královnou také duší v očistci, jež navštěvuje zejména každou sobotu a ve své svátky. Povzbuzuje, těší a mnohé vysvobozuje. Modlitba růžence přináší odpustky, které je možno přivlastnit duším v očistci.
Maria, Královno posvátného růžence, vypros nám, aby nám nikdy nechyběl růženec a abychom se ho ochotně modlili v každé životní okolnosti. Otec T. (Pokr.)

+ + +

Být živ - je býti mocný.
Jsoucnost - i samotná,
bez každé další funkce -
už dosti všemocná.

Být živ - a navíc chtít!
To značí božskou moc.
Čím musí být náš Stvořitel,
když to smí konečnost!
Emily Dickinsonová

+ + +

Nám, nám narodil se... (9)
Vhodnost a potřebnost Zjevení
Někteří racionalisté sice nevylučují možnost Zjevení, ale odmítají, že by bylo potřebné a vhodné. Jiní zase tvrdí, že Zjevení nejenže možné je, nýbrž je i nutné. Jak to tedy je?
Církev obecná učí, že je možné docela spolehlivě poznat Boha přirozeným světlem rozumu, ale oklikou - z věcí přirozených. Současně učí, že se Bohu v jeho dobrotě zalíbilo zjevit lidem mimo přirozené pravdy ještě jiné pravdy, a to nadpřirozenou cestou. Tím Zjevením nám Bůh zjevil také to, co je lidské mysli sice oklikou dostupné, abychom to mohli poznat snadno, přímo, jistě a bez příměsi omylů. Přesto ale nemůžeme tvrdit, že by kvůli tomu bylo Zjevení nutné. Můžeme říci, že Bůh, který nás určil k nadpřirozenému cíli, zjevil nám také pravdy k dosažení tohoto cíle.
Co z toho vyplývá?
Předně to, že Zjevení není mravně nutné ani pro poznání některých přirozených náboženských pravd. Když se zabýváme nutností, tedy je třeba objasnit si nutnost jejím rozdělením.
Jaká je nutnost?
Absolutní je ta nutnost, která se zakládá na vnitřní povaze věci. Podmíněná nutnost spočívá ve vnějších příčinách. Když je něco nutné proto, že nějaký činitel na to naléhá, pak je to nutnost ze součinnosti. Pokud je něco nutné tak, že by se bez toho onen cíl stěží dosáhl, potom je to morální nutnost.
Nemůžeme tvrdit, že by Zjevení bylo nutné také morálně, vzhledem k poznání některých náboženských pravd.
Když poznáváme první zásady, tedy můžeme z těchto prvních zásad poznat Boží existenci. Rozum najde příčinu všech jevů a nedá se uspokojit v hledání příčiny všech jevů, dokud nenajde první příčinu.
Co ještě vyplývá z toho, že Bůh, který nás určil k nadpřirozenému cíli, nám zjevil také pravdy k dosažení tohoto cíle?
Hlavně to, že morálně je nutné zjevení celého souboru náboženských pravd, protože poznání tohoto souboru nepřesahuje sice naše fyzické schopnosti, ale přesahuje naše morální schopnosti v důsledku zděděné poruchy lidské přirozenosti.
Tato nutnost je zde proto, aby člověk na ty pravdy přišel dříve, protože život jde dál a nečeká. Za druhé je tu proto, aby k nim přišel spolehlivě, když jsou tak důležité. Za třetí je zde proto, aby nebyly výsadou jenom několika jedinců.
Dějiny to dosvědčují. Jak dlouho to dlouho, než po antickém mnohobožství dospěl Sokrates s Platonem k ušlechtilejšímu názoru na Boha! Byly tam ovšem značné omyly. Odmítali nesmrtelnost a počínali si v oblasti morálky velmi libovolně.
V posledním století druhého tisícíletí předvedla moderní filozofie svým zmatkem v náboženských a mravních otázkách, co dovede člověk odtržený od Boha spáchat sám na sobě a na druhých i na ostatním tvorstvu kolem sebe. Na prahu třetího tisíciletí se post-moderní filozofie ocitla uprostřed smetiště tolika moderních pokusů člověka obejít se na světě bez Boha. V tomto myšlenkovém zmatku nemůže člověk stanovit nic pevného. Všechno, co nabízí, je koneckonců suchá a bezútěšná nauka, a proto zhola neživotná.
Proto z toho, že Bůh, který nás určil k nadpřirozenému cíli, nám zjevil i pravdy k dosažení tohoto cíle, koneckonců vyplývá, že Zjevení pravd nadpřirozeného řádu je nutná podmínka k povznesení k nadpřirozenému řádu.
Je tedy Zjevení nutné?
Zjevení nadpřirozených pravd náboženských je podmíněné, ale za dané podmínky je přesně toto Zjevení potřebné a nutné.
Bůh nás předurčil k nadpřirozenému cíli. Abychom však mohli dojít k danému cíli, musíme tento cíl znát. Jedná o cíl, jehož nadpřirozenost přesahuje naši přirozenost. Proto přesahuje také naše přirozené poznání. Když jej máme snadno, rychle a spolehlivě poznat, je třeba, aby nám to bylo zjeveno. Jsme určeni k nadpřirozenému cíli. Musíme tedy žít tak, abychom svým životem k němu směřovali. Máme-li směřovat k cíli, tedy je to prvé, co musíme poznat, abychom vůbec mohli svůj život uspořádat.
Proč nám Bůh zjevuje svaté pravdy jako tajemství a záhady?
Tento život je prostě zkouška a my máme osvědčit svou pokoru. Náš úkon má být záslužný.
Copak víra není milost?
Ano. Víra je milost, ale je to jenom jedna stránka pravdy. Jako je víra milost, tak také milost nečiní ze zjevené pravdy věc více zřejmou, protože daná věc zůstane nadále záhadná a tajemná. Tahle smyslová zahalenost je dílem milosti. Jenže tato milost působí ještě něco, a to, že se člověk svobodně rozhodne pro nadpřirozenou pravdu přes tuto nejasnost a záhadnost. Tím, že uznáváme Boha za pravdomluvného a pokorně se před ním skláníme, třebaže je nám zde mnoho nejasného, konáme bohopoctu.
Je tu ještě další věc. Jako se všemu na světě učíme na základě autority, třebaže tato autorita je pouze v přechodném období našeho poznání, než se dostaví zkušenost, podobně jedná Bůh s námi. Nedává nám okoušet hned svou blaženost, nýbrž napřed poučuje naši mysl a dává nám sebe poznat pomocí své autority, abychom později dosáhli zkušenosti toho, co nám dříve sdělil v naší mysli.
Tato zásada je potvrzena také způsobem, jakým se nám Bůh už skutečně zjevoval. Bůh zjevoval své pravdy postupně. V Božím Zjevení můžeme sledovat skutečný pokrok, jak Bůh stále hlubší pravdy zjevoval podle toho, jak lidé byli připraveni buď svým utrpením nebo tím, že si skutečně osvojili dosavadní Zjevení.
Jak dokážete, že to bylo vhodné právě takto a ne jinak?
Můžeme mluvit jen o důvodech vhodnosti. Mělo by se mluvit o tom, že to neodporuje dané věci. Tohle není pravý důkaz. Je to jen důvod, který se dá uplatnit až po Zjevení. Bez Zjevení bychom takto nemohli nic dokázat.
Jak to tedy dokážete?
Dokazujeme to z Boží dobroty. Dobro má sdílnou povahu. Čím je dobro větší, tím více se sděluje. Největší dobro se nejvíce sděluje. Jenže je tu jeden rozdíl. Zatímco my se potřebujeme rozdat, abychom byli šťastní, Bůh to nemá zapotřebí. Bůh je i bez toho v sobě dokonale blažený. Bůh se na rozdíl od lidí rozdává, protože je dobrý a ježto je tak plný dobra. Dobrý člověk se rozdává, aby zůstal dobrý. Bůh zůstává dobrým, i když nikoho nestvoří. Bůh je Dobro samo a nejvyšší. Jedině Bůh má právo být sám od sebe a nezáviset na jiném. (Pokr.)
+ + +
Abraham
Ještě můj syn se nenarodil
A já už za oběť ho dal
Když přišel ON a řekl
Dej se na západ
Do země
Kterou ukážu ti
V mé cestě už byla důvěra
Nic jsem si nenechal
A Pán mi všechno vrátil
Eva Lopourová
+ + +
A co člověk? Nebylo by bývalo pro něho něco vhodnějšího?
Ne. Bez povznesení k nadpřirozenému řádu se nedá vyplnit naše touha po první příčině. Ačkoli se zde jedná o neúčinnou a podmíněnou touhu, přesto můžeme z oné touhy dodatečně tvrdit, že Zjevení je velmi vhodné, protože to už touha v lidském srdci naznačuje, že nás Bůh povolal k poznání. Ona touha je znamením, že ji Bůh chce jednou naplnit, a že je tedy vhodné, když ji naplní. Tato vhodnost Zjevení se dá nejlépe dokázat z naší schopnosti dát se povznést.
V každém z nás je trpná schopnost být naprosto podroben Bohu. To neukazuje na žádnou pozitivní schopnost. To ukazuje právě na onu možnost člověka dát se se svou inteligencí povznést Boží prozřetelností a dobrotou.
Tak se ve Zjevení shoduje naprostá vhodnost a naprostá milost Zjevení. Bůh připravil a uzpůsobil všechno v člověku tak, aby mohl jenom přijít a pozvednout člověka.
A co lidská svoboda?
Lidské svobodě to neodporuje, protože se tím nezasahuje nijak cize ani nepřátelsky do člověka.
Copak jsou všechna ta uzpůsobení taková, že by si vynucovala Zjevení?
Nevynucují si je, avšak ona uzpůsobení lépe a dokonaleji poznáváme až po Zjevení. Před Zjevením byla tato uzpůsobení tajemným náznakem pro filozofy a umělce, kteří si s tím ale nevěděli rady. Teprve po Zjevení jim lépe rozumíme. Když někdo chce vysvětlovat tajemství na základě toho, čemu člověk bez Zjevení naprosto nerozumí a v čem jenom slepě tápe, je to doklad jeho zaslepenosti.
Tak ani nezatracujeme přirozenost, když máme nadpřirozeno. Vůbec se nestydíme za lidskou přirozenost, jak to dělávají falešní mystikové, ani neupadáme do přílišné závislosti na přirozenosti jako naturalisté, kteří tvrdí, že vystačí s přirozeností a nadpřirozeno odmítají jako marnou zbytečnost a holý klam.
Jak tomu bylo s člověkem ve stavu původní čistoty a celistvosti? Potřeboval tento první člověk Zjevení celého souboru přirozených pravd?
Rozlišujeme mezi stavem původní čisté přirozenosti a stavem přirozeným, který byl doplněn, zušlechtěn, zdokonalen, ucelen a naplněn Bohem. Ve stavu původní čisté přirozenosti nemohli pralidé poznat s morální jistotou celý soubor oněch pravd. První člověk poznával Boha jenom z tvorů, takže poznával jen existenci Boha a některé Boží vlastnosti. Ve stavu zdokonaleném byl člověk povolán výše. Proto potřeboval dokonalejší poučení, jehož by se mu bez vnějšího nadpřirozeného Zjevení nemohlo dostat. TB (Pokr.)

+ + +

VELETOKU pode mnou! Hledím ti do tváře!
Mračna západu - slunce, půl hodiny před západem -
vám též hledím tváří v tvář. -

Zástupy mužů a žen v obyčejných šatech, jak zvláštní
mi připadáte!
Vy, sta a sta převážená na prámech, ubírající se domů,
připadáte mi mnohem podivnější, než sami tušíte,
A vy, léta převážející s břehu na břeh, jste pro mne víc
a jste víc v mých myšlenkách, než můžete tušit.
Walt Whitman, Na Brooklynském přívozu

+ + +

Bod mrazu - učí fosforu.
Oheň sis oblíbil
díky hrám s ledem - jako kluk,
a na troud usoudil
z opaku - aby vznikl pár.
Když běl - pak rudá k ní!
Mrtvice - němý slabikář
k životaschopnosti!
Emily Dickinsonová

+ + +

Božské doteky v kosmu
9. Kotevní lano
Náš život směřuje k jednomu cíli: k věčnosti. Mnohému z nás se však může zdát věčný cíl plavby naší nebeské archy vesmírem příliš vzdálený a nebeský přístav skoro nedosažitelný. Proto nám Božský stavitel naší nebeské lodi přichází na pomoc. Posiluje nás nadějí. Naděje nás vede k důvěře v Boha, že nám pro zásluhy Ježíše Krista udělí vše, co nám slibuje, a že nám k dosažení nebeského přístavu dá také potřebné prostředky. Nestačilo by však mít kotvu pevně uchycenou v mateřském přístavu, kdybychom s ní nebyli pevně spojeni. Je třeba naději udržovat, ale i posilovat, Vším, co dobrého vykonáme nebo vytrpíme, posilujeme svou naději na dosažení věčného cíle. Tím získáváme větší jistotu naší spásy a přesvědčení, že Bůh splní, co slíbil ústy svého Syna. Nejvíce však roste naše naděje modlitbou. V ní se povznášíme k Bohu ze svých obav a úzkostí. Bez modlitby by naše naděje byla zmítána víry pochybností a unavujících náporů vln.
Kotevní lano udržuje spojení naší nebeské lodi s pevninou. Modlitba jako uskutečněná naděje nás spojuje s kotvou, nalézající se přístavem v naší nebeské vlasti.
Pod pojmem modlitby si lidé představují mechanické odříkávání naučených slov. A to je velká chyba. Mnozí věřící si pak stěžují, že jejich modlitby jsou neúčinné. Modlitba je důvěrná rozmluva s Bohem. Máme s ním často rozmlouvat vlastními slovy. Že to nedokážeme? Ale ano! Copak při rozmluvě s otcem či matkou pečlivě vybíráme slova? Tak se modlil i náš Pán. "Jednou se Ježíš na nějakém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan." (Lk 11,1)
Touha po modlitbě je vanutí Ducha svatého v nás, Ducha, který nás táhne do nebeského přístavu, kde bychom navěky zakotvili. Už tato touha je modlitba, je to modlitba Kristova Ducha, který se v nás "modlí nevyslovitelnými vzdechy." (Řím 8, 26) Třebaže jsme během naší plavby kosmem do nebeské vlasti rušeni a ohrožováni různými vlivy, přesto žádný z těchto světských činitelů nepřehluší volání Boha v lidských srdcích. Modlitba je projevem touhy, která není naším dílem, nýbrž je výsledkem tažení Ducha svatého, totiž duchovní přitažlivosti nebeského cíle, jehož informace je od křtu svatého naprogramována do našeho srdce.
Každý, kdo se modlí, ten doufá. Kdo ztratí naději, že je slyšen, přestává prosit. Ani člověka neprosíme, když nemáme vyhlídku na splnění své prosby. Když člověk někomu telefonuje, představí se a pak mluví. Když voláme v modlitbě k Bohu, nemusíme Bohu říkat své jméno a přece Bůh naši modlitbu vždycky slyší. Jestliže není snadné navázat spojení s významnou osobností, s Bohem máme možnost udržovat stále spojení. U Boha dostat spojení, kdykoli s ním potřebujeme mluvit.
A přesto si křesťané neváží modlitby! Na tomto odporu k modlitbě nesou díl odpovědnosti rodiče, kteří buď nenaučí dítě vůbec modlitbě, anebo je tak nutí k nějaké modlitbě, že jim každou modlitbu zprotiví. Je sice pravda, že se máme modlit a tak navazovat spojení s Bohem, a to nejlépe tak, jako nás tomu naučil náš Pán, ale Boha můžeme uctívat různým způsobem.
Kromě toho je modlitba především výsada, která nám Bůh ve své dobrotě dává. Modlitba je ovšem také umění. Musíme se totiž umět modlit, aby naše modlitby měly cenu před Bohem. Modlit se můžeme ústy nebo beze slov, srdcem, sami nebo společně, modlitby naučené nebo vlastními slovy.
Modlitba je podle svatého Tomáše důležitým prostředkem naděje. na naší modlitbě můžeme zjistit, jak to vypadá s naší nadějí. O co se modlíme, v to doufáme. Modlitba a naděje jsou těsně propojeny, protože víme, že to co si vyprošujeme a v co doufáme, není v naší moci, ale může nám to být zdarma darováno.
Modlitba předkládá naši touhu Bohu. Modlitbou si správně vyprošujeme jen to, v co smíme doufat. V modlitbě Páně se nemodlíme jen o to, po čem oprávněně toužíme, nýbrž je v ní stanoveno i pořadí naši přání. Proto nás tato modlitba učí nejen prosit, ale také vtiskovat řád našim přáním a touhám (Sv.Tomáš,STh,II,II,83,9). Otčenáš je modlitba, která nejvíce napřimuje naši naději v Boha, tedy nás nejpevnějši spojuje s naší kotvou v nebeské pevnině. Protože je modlitba uskutečněnou nadějí, proto jsou potíže a ohrožení modlitba také krizemi naděje. Komu chybí pevné spojení s kotvou, ten ztratí i vlastní kotvu, a bude zmítán vlnami pochybností a víry zoufalství.
Někteří lidé se odmítají modlit, protože modlitbu považují za slabost. Dnešní lidé jsou od školního věku vychováváni k jakémusi titanismu, nabubřelému hrdinství, a pak ke kultu okázalé činnosti a vnějších výkonů. Od dětství je člověk napájen iluzemi od obrovských možnostech lidského mozku, o skvělých vynálezech a pokroku vědy. Falešní proroci hlásají smutnou zvěst: "Člověk není živ modlitbou, nýbrž prací!" Moudré poučení "Modli se a pracuj" bylo převráceno na "Pracuj a pak se modli", aby se v běžném životě ulpělo jenom na "Pracuj."
Uprostřed spotřební společnosti hojnosti se dostavuje velké ohrožení naší naděje v podobě duchovní omrzelosti. Omrzelost je nejprve jakási ochablost duševních sil, ztráta snahového napětí, jež činí člověka neschopným bránit se roztěkaným myšlenkám a výkyvům nálad, ale senzačním nabídkám světa. Z tohoto celkového ochabnutí pak vyplývají všechny rysy omrzelosti, pocit prázdnoty, nesmyslnosti života, ztracenosti a odcizenosti, neschopnost upnout se duchem k něčemu určitému, nechuť a odpor ke všem a ke všemu, tupé zírání, úzkostlivé stavy a smutek. "Acedia", kterou staří mnichové nazývali "poledním démonem", znamená netečnost ducha, mrtvou polohu, v níž uvázne kyvadlo lidského života.
Člověk se snaží pomoci si z této mrtvé polohy své duše útěkem do překotné činnosti a vnější výkonnosti. Stává se obětí posedlosti duchem světa, čemuž se dnes často říká stres. Člověk není schopen vydržet v samotě, když se nemodlí. Nesnese ani ticho, a proto rychle pouští televizi, rozhlas a jiná zařízení, kterými se dává buď naplno omamovat, nebo je používá jen za zvukovou kulisu svého činnosti. Jindy prchá ze čtyř zdí a překotně se vrhá do víru světa. Lidé, kteří se neumí modlit se podobají trosečníkům na širém moři, kteří ztratili radiové spojení s pevninou. Ti, co se umí modlit, ale ztratili vůli modlit se, jsou jako ti, kdo vyhodili kotvu i s kotevním lanem. Žijí v nejistotě, potácejí se na vlnách života a neví, jak to s nimi dopadne.
Jak se tomu ubránit? Naučit se modlit a vytrvat v pravidelné modlitbě. Přimět se i v dnech duchovní vyprahlosti k modlitbě. Vytrvalost je už výrazem naděje jako napnuté kotevní lano lodě dobře zakotvené v nebeském přístavu.
Smyslem modlitby je chválit Boha, děkovat mu a prosit o potřebné milosti. Některé milosti jsou modlitbou přímo podmíněny a bez modlitby nám je Bůh nedá, i když je má pro nás připraveny. Ježíš říkal: "Proste a bude vám dáno" (Mt 7,7). "Dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit" (Mt 21,22). Pokud jde o vesmír, Písmo svaté potvrzuje propojení hmotného světa a člověka. Celé tvorstvo nedočkavě, až lidstvo v nebeském korábu dosáhne svého cíle a natrvalo zakotví v nebeském přístavu (Ř 8, 19-23).
Tajemná obnova mikrokosmu člověka i okolního makrokosmu v jedno božské prostředí bude "novým nebem a novou zemí" (2 Petr 3,13). V tomto novém vesmíru (Zj 21,5) bude Bůh přebývat mezi lidmi. Také viditelný vesmír je tedy určen k božské přeměně, "aby i sám svět byl už bez jakékoliv překážky ve službách spravedlivých tím, že se bude podílet na jejich oslavení ve vzkříšeném Ježíši Kristu (GS 39,1).
Někdo se dává strhávat vírem pochybností, zda Bůh vůbec vyslyší jeho modlitby. Můžeme si být jisti, že Bůh vyslyší naše modlitby, pokud neprosíme o nic hříšného, a jestli Bůh uzná, že to bude dobré pro spásu naší duše. Bůh totiž nejlépe ví, co nám může prospět a co uškodit. Nesnažme se vnucovat Bohu svou vůli, ani s ním nikdy v modlitbě nesmlouvat, a tím méně si klást nějaké podmínky! "Očekávání nové země nesmí oslabit, nýbrž povzbudit úsilí o zvelebení této země, kde roste tělo nové lidské rodiny. Všechny tyto dobré plody přírody i našeho přičinění, které jsme v Duchu Páně a podle jeho příkazu zda na zemi rozmnožili, potom opět nalezneme, avšak očištěné od každé skvrny, ozářené a přetvořené, až Kristus odevzdá Otci věčné a všeobecné království." (GS 39,2-3) Pak bude Bůh "všechno ve všem" (1 Kor 15,28).
Nenahraditelná pomocnice v našich modlitbách je Panna Maria. Jejím prostřednictvím máme přednášet modlitby k Bohu tak, aby provedla jejich přehodnocení a ve správném pořadí je přednesla Bohu. Maria je nejen důležitá prostřednice tohoto uspořádání našich modliteb předkládaných Bohu, ale ona naše modlitby ještě zdokonaluje a vyprošuje nám u Boha prohloubení naší naděje.
Maria zná nejlépe ze všech lidí hodnotu modlitby. V modlitbě ji zastihl anděl, když jí přišel zvěstovat, že byla vyvolena za Matku Boží. V modlitbě rozmlouvala svým božským Synem, když očekávala jeho narození. V modlitbě se mu klaněla v Betlémě, modlitbou ho posilovala na křížové cesta a na Kalvárii.
V přítomnosti trojjediného Boha, naší prostřednice Marie a našeho přímluvce svatého Josefa máme mluvit i o své každodenní práci, o rodině, o přátelích, o svých velkých plánech i o všedních maličkostech.
Učme se od svaté Panny lásce k modlitbě. Na naší vesmírné plavbě nebeskou archou do věčného přístavu je nám Maria nejlepší průvodkyní růstu naší naděje. Prosme svatou Pannu, aby nás naučila rozjímat, aby nás vedla pohotově odpovídat na neustávající klepání našeho Pána na naše srdce. Matko Boží, ty jsi dala světu Ježíše, který nám zjevuje lásku našeho Otce nebeského, pomoz našemu rozumu a vůli, abychom uměli naslouchat Božímu hlasu, přílivu milosti. BT (Pokr.)

+ + +

Měla jsem v lásce škeble,
neznajíc rozdílů.
Když potom v příštích létech
jsem přišla na perlu,

proč takhle pozdě - reptám,
jsi mi už zbytečná.
A proto - řekla perla -
můj čas teď začíná.
Emily Dickinsonová
+ + +

K nejvyššímu cíli
Naše poznávací značka
Když jsme se naplno vydali za svou životní Hvězdou, stali jsme se důvěrnými spolupracovníky Ježíše Krista, který shromáždil všechny lidi. Kristus totiž přinesl oběť za všechny lidi. Jako důvěrní Boží přátelé jsme se stali služebníky svrchované Lásky. Každý křesťan jako takový je povolán ke službě vrcholné Lásky, ale ne každý je zvláštním poslem a služebníkem svrchované Boží Lásky. Podle lásky, podle naší lásky k bližním a k ostatním Božím tvorům,, podle naší lásky k nesmrtelné duši poznají lidé, že my jste těmi, které Kristus posílá. To je naše značka, podle toho poznají, že nám mohou důvěřovat, a že jim opravdu neseme tohoto Krista - Lásku. Láska je naší legitimací k duším, že se k nim přibližuje Kristův spolupracovník.
Když vyšel Jidáš z večeřadla, zapěl Kristus chvalozpěv na své nejmilejší dítě, které zanechal světu, totiž na lásku. Lásku přinesl světu. Láska je Kristovým poselstvím, totiž láska, kterou dokázal svým životem, a dovršil svou smrtí, svou vrcholnou obětí.
Jako se člověk hříchem oddělil od Stvořitele, tak tím také utrpěla jeho láska. Člověk stočil svou lásku jenom kolem sebe, zakoušel svou lásku jenom k sobě. Proti tomuto sobectví a vedle různých myšlenkových směrů, které tu a tam velebili soucit, slitování a lásku k druhému člověku, Kristus učinil lásku k Bohu a k Božímu dílu jádrem křesťanského života. Tuto lásku učinil osou svého učení a poznávací známkou svých učedníků. Nic bez lásky a všechno s láskou k Bohu a k Božím tvorům! On nás vykoupil právě touto svou láskou, která byla tak nesmírná a tak všeobsáhlá, že stačí obejmout všechno Boží tvorstvo, všechno pochopit, všechno zahřát a přivést v věčné dokonalosti.
Nutným předpokladem této lásky je ovšem pokora. jenom ten, kdo je přesvědčen o své naprosté závislosti a kdo se dovede sklonit ve své malosti, jedině ten dovede milovat.
Láska je něčím tak vznešeným, že Duch svatý ji užívá k vyjádření Boha: Bůh je Láska. Právě tuto lásku jsme povinni dát bližním, a kdo ji dal, jenom tím naplnil zákon. "Jestliže někdo nemiluje svého bratra, jehož vidí, jak může milovat Boha, kterého nevidí?" píše svatý Jan. Láska k bližnímu je náplní naší lásky k Bohu. Bližní totiž patří Bohu. Je Božím dílem, jeho miláčkem. Spasitel spojil všechny v lásce a za všechny zemřel, jako byl pro všechny poslán na svět, protože všechny objímá jedna láska Otce. Kdo usiluje o důvěrné přátelství s Bohem, miluje Boha jako přítele, a kdo miluje přítele, musí milovat všechno, co k příteli patří. Avšak naši bližní, jakož i celé Boží stvoření patří k Bohu. Jsou předmětem Boží lásky a péče. Jsou dědici Boží slávy. Bůh nás spojil s bližními, abychom ve vzájemném soužití a pomoci při plnění Boží vůle prokazovali Bohu svou lásku, protože není jisté cesty k Bohu, než právě plněním Jeho vůle.
Bůh je láska. Miluje své stvoření a zejména člověka, jehož učinil jako svůj obraz ke své podobě, a tak ho stvořil ne pro jiné, ale kvůli němu samému. Kdo chce být Božím dítětem, musí mít účast nejenom na Jeho přirozenosti, nýbrž také na Jeho životě. Ale Boží život je Láska Boží. Kdokoli tedy miluje Boha, musí planout svatou Boží láskou k bližním. Jinak mu chybí Boží život, a tedy opravdové Boží dětství.
Svatý Pavel mluví krásně, ale současně strašně o této lásce, že bez ní nic nejsme, a že všechna naše práce je jinak marná. Neboť jenom nadpřirozená láska k Bohu může učinit naši práci, tvorbu i celý křesťanský apoštolát smysluplnou činností. Jinak to bude všechno jenom sport a hra. Tak rozumíme sv.Cypriánovi, který říká děsná slova i k mučedníkům, když jim připomíná velikost lásky k bližním, od které je nemůže osvobodit mučednictví ani prolitá krev. Právě a jenom láska dává sílu, smysl, správný směr a plody naší práce. Jako byl umělecký směr zvaný "l´art pour l´artismus" příznakem úpadku a slepé uličky v umění, tak se i v křesťanském životě může stát marnou oběť pro oběť, mučednictví pro mučednictví, když se odtrhne od lásky k bližním. I kdybychom vydali své tělo plamenům kvůli přidržování se nějakých pravd či vzorců, i kdybychom pracovali do úpadu jako Lenin, který si nad hrobem povzdechl, že by chtěl být svatým Františkem, když to nebylo vedeno a živeno velkodušnou láskou Boží, nic by nám to neprospělo. Nebyla by to práce pro Krista, protože to nebyla práce z lásky a v lásce, i kdyby se její původci nad hrobem dovolávali samotného Krista.
Křesťanská láska je plnost, svazek dokonalosti, cíl přikázání, jak uvádí svatý Tomáš. To není jenom nějaká formule, ale i dobrá rada, jakož i závazek. Láska není almužnou, ani pouhou radou. Láska je také ústřední závazek křesťana. Jsme povinni milovat své bližní, a nejen soucitnou, ale jsme povinni je nadšeně zahrnovat tou Láskou, jakou miluje Bůh, když nás stvořil, zachoval, vykoupil a posvětil. Máme je milovat tou Láskou, jakou si máme stále více od Boha vyprošovat.
Kristus prosí tuto lásku mezi lidmi od svého Vtělení až dodnes. Podal nám největší důkaz své lásky, když nás nasytil svým tělem a když nás spojil svou krví se svým hypostatickým neboli osobním spojením.
Jsme Kristovi pokračovatelé. Stali jsme se jimi ve chvíli, kdy se jeho Láska na věčné časy stala nápojem všech žíznících, pokrmem všech hladovějících, posilou a povzbuzením všech potřebných. Protože nás miloval až do krajnosti, proto ustanovil podle sv.Jana Nejsvětější Svátost, svátost lásky. Když jsme se stali jeho pokračovateli, stali jsme se zároveň Jeho zástupci této Jeho nekonečné, za hranice možnosti jdoucí Lásky.
Kristus nám dal nové přikázání: "Milujte se navzájem." Opravdu úplně nové přikázání? Vždyť už dříve bylo řečeno: "Miluj svého bližního jako sebe sama." A přece je to NOVÉ přikázání, abychom se milovali navzájem, jako nás Kristus miloval. Ona nesmírnost, ona absolutnost, ona vesmírnost a šlechetnost Ježíšovy Lásky je příkazem a odkazem Kristovým učedníkům. Máme se milovat tak velkodušně, tak krásně a hrdinsky navzájem, jako nás miloval sám vtělený Bůh.
Máme být Kristovými zástupci a prostředníky nebeského Otce. Proto má být naše láska poznamenána touto nesmírností a velebností Boží Lásky. To proto, abychom viděli v každém Boží dítě, abychom viděli v každém člověku chvět se kapku krve Páně.
Spasitel chtěl touto láskou obrodit a přetvořit svět, protože jej také stejnou láskou vykoupil. K naší spáse nevede jiná cesta než cesta spásy našich bližních, a to Kristovou Láskou v nás.
Kristus ukazuje, jaká je míra naší lásky. Je to Jeho Láska. Nekonečnost Kristovy Lásky je obrazem, hodnotou, normou a cílem naší lásky. Máme si tuto Lásku vyprošovat, aby se naše vlastní láska stále prohlubovala a zvroucňovala.
Právě z této Lásky Spasitel snášel všechny urážky, vykonával veškeré práce a podstupoval každou námahu. Měl soucit s každou duší, žádnou neodmítl, nad každou se dovedl slitovat a dovedl i kajícího lotra přijmout. Také pro něho měl v nejstrašnějších mukách sladké a přívětivé slovo. On přijal hříšnici, přijal celníky. Všeobsáhlá a hluboká je Jeho Láska, protože pro ni dovedl Bůh a člověk v jedné Boží Osobě jít až na smrt.
Od křtu svatého neseme v sobě značku příslušnosti ke Kristu, a tím je i naše srdce přetvářeno v Jeho Srdce. Známkou této lásky má být jednota celého vykoupeného Božího lidu. Kristus spojil svou Láskou všechny v jeden lid, který přijal za svůj, Boží lid. Spojil nás všechny v jedno Tělo. Tento duch lásky k jednotě naplňoval duše svatých. Viděli ve všech křesťanech a v celém lidstvu jedno Tělo vykoupené Kristem, milované Kristem, Kristem vedené k nebeskému Otci, aby se všem v této jednotě s Kristem, který je Hlavou mystického Těla dostalo života a milosti a všech darů Božího dětství.
Křesťanská láska musí směřovat k tomu, abychom učinili také ostatní jedno s Otcem, abychom jim vyprosili, udrželi onu jednotu s Božím životem, onu milost, onen nový život Božích dětí, v němž jsme jedno v Bohu Otci i v Synu Božím.
Kristova krev tekla s kříže, aby spojila všechny lidi v Církvi, celou zem a celé Boží stvoření, aby stmelila v jedno. Každý křesťan je tedy od křtu svatého označen jako strážce této lásky, která sjednocuje a spojuje.
Takoví byli od počátku křesťané, kteří snesli všechny věci, aby je měli společné, protože tak cítili onu tajemnou vnitřní posvátnou jednotu, která se toužila projevit a vyjádřit i navenek. Kristova Láska přinesla na svět jiný život, život vzájemného porozumění, odpuštění. Jako mají být zprostředkovateli této Kristovy Lásky všichni křesťané, mají jimi být především ti, které si k tomu Bůh povolal zvláštním způsobem. Ideálem je přičiňovat se o to, abychom především každý z nás stál svým životem, svými touhami, svým úsilím ve středu Kristovy Lásky a pak v této Lásce kolem sebe soustřeďovali všechny ostatní.
Potom poznáme, že je v nás Boží Láska, když milujeme bližní. Někdy zachvacuje křesťana úzkost a obavy, zda jde správným směrem. Orientačním znamením je pro nás odpověď na otázku: Žiješ nadpřirozeně pro druhé? Obracíš své zraky stále k mystickému Tělu Kristovu? Pokud si můžeme odpovědět příznivě, tedy je Bůh v nás, pokud je v nás Jeho Láska, když opravdu nadpřirozeně a upřímně milujeme své bližní.
Podle toho poznáme, že je Boží Láska v nás, když je opravdu hledáme pro Boha, když jim přejeme věčnou blaženost, Světlo Kristovo, Boží Pravdu, a když se jim to snažíme zajistit. Sotva však hledáme něco jiného, tak je konec lásky k Bohu a k bližnímu, a zůstává jenom sobecká touha po oslnivém sebeuplatnění, třebaže je maskovaná apoštolátem.
Ne každému je dáno osvěcovat Boží lid jasem učenosti a teologické moudrosti, jako nejsou všichni vynikající organizátoři, a jen někdo má ducha podnětnosti, ale MILOVAT MOHOU VŠICHNI. Každý se může obětovat za obrácení nesmrtelných duší na tom místě, které nám svěřil Bůh, nabídnout se až do vyhlazení nebeskému otci, připodobnit se v oběti Kristovi. To můžeme všichni.
Kdybychom se všichni dovedli rozdat, dát srdce, dát život, dát čas, podniknout všechno pro obrácení nesmrtelných duší, jak by bylo krásně na světě. Svět by musel aspoň trochu pookřát pod paprskem Boží Lásky. Kdyby se Bůh Láska, Kristus, umírající z lásky k nám, dotýkal z každého z nás nesmrtelných duší, jaké teplo a zář by zalily svět a duše, a kolik radosti a blaženosti by se rozhostilo v dosud bloudících a nevěřících pravé Lásce?! B. (Pokr.)
+ + +
Tresť vzniká stlačením.
Růžovou silici
nevypudí jen paprsky -
vytéká pod lisy.

Květ zahradní růže mře -
ten v skřínce u paní
vytváří léto, i když už
paní skryl rozmarýn.
Emily Dickinsonová
+ + +
Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP (21)
8. Jáhenství (Pokračování)
Sv.Vincenc, Španěl ze Saragosy, žil za krutého císaře Diokleciána. Po výborných studiích ho biskup Valerianus vysvětil na jáhna a pověřil kázáním místo sebe, ježto měl sám vadu řeči. Vincencovy úspěchy způsobily, že ho pohanský správce země Dacianus dal zatknout. Vincenc byl lákán všemožnými sliby, aby odpadl. Byl zastrašován krutými hrozbami. Byl strašlivě týrán: napínán na skřipec, pálen a pečen, maso rváno železnými ostny, válen po ostrých střepinách: manet immotus - zůstává pevný. Nezlomený Vincencův duch, opevněný vírou a nadějí v Ježíše Krista, přemohl vše: vicit omnia. Rozletěl se do ráje jako vítěz, aby tam dostal slavný věnec věrných svědků. Zemřel podobným způsobem jako sv.Vavřinec dne 22.ledna r.304 ve Valencii. Životním posláním jáhna Vincence bylo hlásání Slova. Proto kázal i před soudcem, kázal při mučení katům, kázal s hranice, hořící pod roštem, jako s kazatelny. Kázal, když mu padala sůl do otevřených ran a žhavé uhlí se barvilo jeho drahocennou krví. Přitom upřeně hleděl vzhůru, jako by četl na nebi, co má říkat lidem o Bohu. A soudci prohlásil: "Hle, již jsem nesen do výšek; a povznesen nad celý svět, tyrane, pohrdám všemi tvými knížaty a úředníky. Nechci, abys zmenšil mou slávu ani poškodil chválu. Neboť jsem připraven snést všechna mučení pro jméno Spasitele. Vzchop se tedy proti mně a vyzuř se celým dychtěním tvé zloby! Uvidíš, že z boží moci zmohu více já, když jsem mučen, než zmůžeš ty, jenž mě mučíš" (Brev.O.P.,22.I., Ráček,str.78).
Sv.Efrém Syrský byl také jáhnem. Pocházel z Mezopotámie. Stal se učitelem a upozorňoval na sebe od začátku svou učeností a svatostí. Na jáhna byl vysvěcen v Edesse a kněžské svěcení odmít z pokory. Hledal jenom Boha, žil pro Boží zájmy a prchal přede vším pozemským a časným. Před přízní a poctami lidí se skryl do pouště. Svého mimořádného vědění používal k vysvětlování a k hájení pravdy zjevené Ježíšem Kristem a k potírání bludů a lží. Byl spřátelen se sv.Bazilem, nazývaným pro svou učenost a výmluvnost "ústa Církve". Zemžel dne 9.června r.373 za císaře Valenta. Roku 1920 jej Benedikt XV.prohlásil za církevního učitele, ač byl Efrém pouze jáhnem, což je jediný případ v Církvi. Jeho četné a hluboké spisy jsou prozářeny božských světlem z Ducha Svatého, takže už za svého života byl Efrém nazýván "Učitelem Církve". Efrém psal také vynikající básně a pro krásu své poezie dostal název "Harfa Ducha Svatého". Psal básně o svatých a o panenské Bohorodičce, kterou miloval vroucí, nadzemskou láskou. Jasně hájil její Neposkvrněné Početí. Tak třeba o tom, jak Panna Maria počala Krista z Ducha Svatého, zpívá sv.Efrém takto:
"Kdo to byl, jenž dovnitř vinných kmenů
vložil vybroušený tvar hroznů,
a přece bez dláta
či bez prstů umělcových?
Jakto, že vinné kmeny stávají se tehotné
vínem, a to bez otce?
Jakési dítě mají v sobě a vidíš je
těhotné, ale zapečetěné -
nalité, ale neproražené.
Toto budiž dostačujícím zahanbením pro nevěřící."
Každý strom, rozkvétající sám od sebe, je Efrémovi obrazem panenského početí Mariina, v níž se tajemství života probudilo bez lidské vlivu, přímým zásahem Svatého Ducha. Příznačným rysem jáhenské svatosti Efrémovy je učenost a úcta k Panně Marii. (Brev.O.P.,18.VI;Ricciotti, Inni alla Vergine, s.54,Roma1925; Roschini,Instruzioni Mariane,str.248,Roma1945)
Sv.František z Assisi (+1226) byl rovněž jáhnem. Pokládal se za nehodného kněžství, ačkoli také jeho život, jeho dílo a jeho svatost jsou plody Ducha Svatého. Pro sebe chtěl jenom pokání, utrpení a potupy. Všem ostatním nabízel "Pokoj a Dobro". Pokorně se vzdával kněžství, ale přitom je nesmírně ctil a učil ctít. Miloval Církev a obrodil ji obětí, slovem a příkladem - jako jeho současník a přítel, sv.Dominik. Nazýval se pokorně "Chudáček Boží", ale ve skutečnosti byl velkým reformátorem Církve. Kdežto Luther vystupuje pyšně jako veliký Reformátor, ale ve skutečnosti je veliký Chudák, ale ne takový jako František. Málokdo se tak zřekl světa jako František, ale přitom málokdo jej miloval tolik jako on. V době krajně záludného augustinsko-platonského odklonu od hmotné přírody povznáší František poměr člověka-křesťana k hmotným tvorům na kladný stupeň bratrství a přátelství. A tak spolu se sv.Tomášem Akvinským zachraňuje lidskou kulturu před popřením skutečnosti vnějšího světa, před zoufalou prázdnotou, jaká dodnes vtírá v podobě budhismu. Slunce, Měsíc, oheň i vlk jsou Františkovi bratrem, a sestrou je mu voda, hvězda, radost, bolest i smrt, na cestě člověka do ráje. A protio si cestou zpívá a miluje Boha i stvoření.
A bratr Patrik ? Všechno v životě bratra Patrika Kužely směřovalo ke svatému, apoštolskému kněžství: chtěl žít a chtěl být dobrým řeholním knězem. Žádný živý - vyjma některé mimořádné případy - nemůže chtít smrt, nemůže nechtít život. Neboť žít neznamená jenom trvat, žít znamená jednat, to jest růst a uskutečňovat hodnoty: zdokonalovat sebe, sblížit se s Bohem a obohatit lidskou společnost. Proto i Ptarik chtěl řít a nemohl chtít, aby byl zbaven bezprávně života. A dále, nikdo - schopný žít - se nemáo zastavit uprostřed cesty, ale má chtít stále výš, uskutečnit všechny své možnosti. pro tento zákon chtěl i Patrik dojít až k cíli, ke kněžství. Nevzdával se kněžství z pokory, naopak z pokory po něm toužil, z pokorné vděčnosti k Veleknězi Ježíši Kristu. neumíral jako jáhen z vlastní vůle, nýbrž pro zlobu lidí. Neumíral, jako když padá dozrálé obilí ve žních, nýbrž končil jako jarní osení, pošlapané zvěří, dobytkem, špatnými lidmi. Ale když pochopil, že musí umřít takto, umíral vděčně a věrně ve spojení s Kristem, ne sice jako Kristus-Kněz, ale jako Kristus-Oběť. A proto mu Bůh proměnil lidskou zlobu ve štěstí a slávu. Jestliže zůstane člověk vždycky věrný Bohu, ďábel nikdy nedosáhne svých cílů. Naopak, i největšínm zuřením pomáhá vlastně proti své vůli k tomu, aby se Boží plány uskutečňovaly rychleji a lépe.
Bratr Patrik byl přiřazen časově a hierarchicky ke slavné řadě svatých jáhnů, ale i jeho duše jim byla příbuzná. V jáhenské duši Patrikově se odráží cosi z nadpřirozené moudrosti a z andělského jasu na tváři sv.Štěpána. - Je v něm něco i ze zářivé radostnosti sv.Vavřince. Patrik trpěl ve vězení nejen tělesně, ale Bůh ho očišťoval i duchovně. Prožíval očistnou noc smyslů i ducha. Ani Patrikova noc však neměla temnot právě tak jako u sv.Vavřince.
Dominikánská stavovská povinnost hlásat lásku k pravdě probouzí v Patrikovi vášnivou lásku a věrnost Slovu, jak ji měl i sv.Vincenc. Patrik prožíval i barbarské běsnění hrdě a pevně jako on.
Vědecká hloubka a šíře je vzdělání, básnické nadání a nežná, synovská láska k Růžencové Královně připodobňují Patrika sv.Efrémovi.
A jako sv.František, tak i bratr Patrik chápal svůj lidský, řeholní a kněžský vztah k lidem především jako bratrství a přátelskou lásku. Jasně to chápal a hrdinsky uskutečňoval.
Avšak bratr Patrik má i svůj vlastní, příznačný jáhenský rys a ráz. Pomáhá Kristu-Knězi stavět cestu od země do ráje. Učí opouštět pozemské zájmy a zasvětit se dokonale Božím, nebeským zájmům. Volá mládež k řeholnímu a kněžskému povolání. Jáhen bratr Patrik je zvláštním vzorem a ochráncem, věrným pomocníkem a přítelem všech těch, kteří se chtějí a mají zasvětit dokonalým způsobem Boží službě a spáse duší. Je pomocníkem a přítelem vůbec všech mladých srdcí, která touží po ušlechtilosti a po pravém štěstí.
Modleme se: Předobrotivý Bože, nakloň sluch své slitovné lásky k našim prosbám a milostí Ducha Svatého osviť naše sdrce: abychom zasloužili přisluhovat důstojně a hodně tvým tajemstvím, a tebe milovat věčnou láskou: Skrze Krista našeho Pána. Staň se. (Modlitba z přípravy na mši sv. - Brev.O.P.) J.M.Veselý OP (Pokr.)
+ + +
Tak jako kadlub čeká
na žhnoucí zlato, které do něj stéká,
a odlitek ti dá
jedině forma v kusy rozbitá,
tak i já zas a zas
zde samou láskou hořím
a prázdný toužím po té kráse krás,
po tváři, jíž se kořím,
po duši, srdci mého putování.
A moje vzácná paní
vniká tak úzkým hrdlem do mých stěn,
že ji už vydám pouze roztříštěn.
Michelangelo
+ + +