září 2000

Ročník VI. září 2000

Obsah: Ecce jam noctis, J.T.,Radostně do III.tisíciletí, Nocte surgentes, Eucharistická obnova světa, Jam lucis orto sidere, Maria nás učí sv.přijímání, Vězeň, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely, Zprávy__________________________

Ecce jam noctis Hymnus k jitřním chválám

Stín noci hasne, již se rozednívá,
jitřenky jasné třpyt na slunce kývá,
nuž, prosíme, všichni, co nám síly zbývá
Všemohoucího.

Bůh aby všecku malátnost rozehnal,
nám aby spásu milostivě všem dal,
též by nám dopřál z dobroty otecké
říše nebeské.

Dej nám to všecko, přeblažené božství
Otce i Syna i Ducha svatého,
jemuž vždy třímá sláva světů množství
z vesmíru všeho. Amen. (Přel br.Patrik Kužela)

Radostně do třetího tisíciletí
11.Bůh ruší mechanismy závisti
Kdyby v naší výrobní společnosti jednal ten, kdo dává práci, tak jako pán vinice v Ježíšově podobenství, velmi rychle by přišel na buben. Byla by to hospodářská sebevražda. Ježíš si však může dovolit jednání vymykající se hospodářským měřítkům, protože Bůh není vlastníkem jako nějací lidé. Nad tím je třeba se trochu zamyslet. Pomůže nám přitom podobenství o dělnících na vinici.
Vezměme si do ruky Písmo svaté a najděme: Mt 20,1-16. - Filozofie úspěchu naší výrobní a spotřební společnosti je velmi tvrdá a děsivá: jí nezáleží na člověku jako osobě, ale jenom na člověku jako pracovní síle a jako spotřebiteli. V poslední době to na vlastní kůži zakoušelo mnoho našich lidí pracujících v zahraničí: mouřením odvedl svou mouřenínskou práci, mouřenín může jít. JAKÉ lidské tragédie se odehrávají mezi nezaměstnanými, to nestojí v žádné statistice nezaměstnaných. KDO chce v naší společnosti něco znamenat, ten musí něco VYROBIT. všechny ta, kdo nic nevyrábějí, bere naše společnost jenom s odporem a nevolí a TRESTÁ tím, že jim upírá jakoukoli prestiž: jsou to nemocní, invalidé, důchodci, kontemplativní řády, ženy v domácnosti atd. Základním znakem spotřební společnosti JE MÍT A CHTÍT MÍT. V prostředí spotřební společnosti už člověk nesmí BÝT NĚKDO, nýbrž je to pouze adresát zboží, který se ovlivňuje reklamou, televizí, aj. Tak je člověk sladce otravován a odcizován předměty, které má MÍT a chce MÍT, jak mu to nestoudná reklama vnucuje. Dříve platilo MODLI SE A PRACUJ, a dnes platí PRACUJ A KONZUMUJ.
Jak se ubránit rytmu spotřební společnosti, která vtahuje každého člověka do mlýnice výroby, trhu a spotřeby, aby ho rozemlela? JEDINĚ TAK, že vtiskneme každému dni rytmus důvěrné osobní rozmluvy s Bohem a budeme všechno celý den dělat pro Boha a s Boží pomocí. Začínat den s radostným odhalováním hřiven, kterým nás Pán zahrnuje, díkůvzdáním za ně, a předsevzetím za jejich použití a rozhojňování k oslavě jejich božského původce a k obšťastnění sebe i druhých, méně obšťastněných. Končit den jeho zhodnocením nejen ve svém svědomí, ale podle Božích měřítek.
Závist otravuje život spotřební společnost: Tím platí člověk za chamtivý způsob života ve smyslu MÍT - VLASTNIT: stres. Lidé si začínají závidět. Závist otravuje člověku celé jeho životní prostředí. A koho popadla závist, ten se plouží do továrny, do úřadu, do školy jen proto, že si říká: TUDY VEDE CESTA K TOMU, ABYCH VÍCE MĚL - VÍCE VLASTNIL. A tak se překotně šplhá nahoru a výsledek: infarkty, mrtvice, deprese a sebevraždy jsou na denním pořádku. Z lidí se vypařuje lidskost a oni už nedovedou soucitit s těmi, kdo nevydrží tempo a spěch. Pro každou oběť systému honby za spotřebou mají jen pokrčení rameny: nevydržel. Současně každého, kdo nevydržel tempo systému, považují za nutnou odpadovou látku výroby založené na zisku. Podvědomě je to trápí, ale vědomě si to připustit odmítají. Tak se zvyšuje spotřeba psychofarmak a látek dodávajících iluzi štěstí a odstraňujících bolest a úzkost. A chemie nemá zájem, aby se na to něco měnilo. NAOPAK.
Tak se zásadně liší Boží království od království světa. Tady všechno podléhá nabídce a poptávce. Veškerá krása a umění se ponižuje na pouhý obchodní artikl. Veškerá pravda a věda má zde smysl jedině, když se dá dobře zpeněžit. Duchovní hodnota takového umění by upadla, i když z důvodů prodejnosti takového umění se v něm udržuje náboženská tematika: Jdou na odbyt Panny Marie, a Kristové? No, prosím, naděláme vám sádrových Marií a barvotisky Ježíšů, kolik chcete - my to dovedeme! Hlavní je, aby to šlo na odbyt. ALE Ježíš Kristus chce přinést do takové spotřební společnosti zásadní změnu. COŽE?! Rouhá se Bohu! Na kříž s ním! A tak je Kristus znovu likvidován jako rouhač proti zbožňované společnosti, kde si všechno lze jen koupit. A dneska je znovu křižován Kristus proto, že odmítá, aby z něho - z Krista a z jeho Matky Boží dělal někdo sádrové trpaslíky na prodej.
Matko Boží, oroduj za nás a přiveď nás ke svému Synu!
Musíš mít hlad a žízeň, tvrdí nám kapitáni dnešní spotřební společnosti. Proto jsme ti zde zřídili McDonaldy. A jestliže nechceš hamburgery a COCA COLU, tak jsi vyvrhel a nemáš v naší společnosti co dělat!
Ježíš však přichází a říká: Kdo má žízeň, pojď ke mně a pij! (J 7,37) Co tím míní? Je to onen zásadní hlad a žízeň, který nemůže žádná věc tohoto světa utišit, i když na trhu mají všechno možné zboží. Ten, kdo myslí, že mu ke štěstí stačí jen to, že bude mít zajímavou práci, auto, úspěšnou rodinu, hodně známých, a že to nasytí jeho nejhlubší touhu - ten příliš málo hladoví. Kéž by přišel na to, že štěstí mu nedá nic z tohoto světa - kéž by na to přišel dřív, než bude muset odejít ze světa, a dřív, než ztratí tuto krátkou pozemskou šanci!
Otec našeho Pána Ježíše Krista slibuje všem přístup do Božího království. Zatímco farizejové a zákoníci, saduceové - tehdejší kněží, a esejci - tehdejší mniši se domnívali, že jen oni se tam dostanou, Kristus otevírá náruč všem. Každý má u Krista naději na vstup do Božího království: celníci a hříšníci, nevěstky, a hlavně ti, které svět odkopl, protože nestačili tempu tohoto světa: slabí, nemocní, hladoví... Kristus nežádá od nich lékařské osvědčení, ani doklad o to, že nikdy neseděli ve vězení, nýbrž jen otevřené srdce, které je ochotné se v Kristu proměnit a dát kvůli němu spálit svůj dosavadní spotřební způsob života. Dát se proměnit, umrtvit své smysly, své tělo. Ježíši Kriste, přitáhni nás na své laskavé srdce.
Odložme závist, protože dobrotivý Boží ruší výrobní mechanismus spotřební společnosti: VÝKON - ODMĚNA. Boží lásku si nemůžeš zasloužit. A přitom jsi člověče na dně, i když jsi vytvořil kolos spotřební společnosti. Umíš si vydělávat, ale nakonec za to hlavní, co potřebuješ k věčnému životu, musel a musí někdo zaplatit za tebe.
To je dodnes převratné. Za dob Pana Ježíše viděl zbožný žid toto: Kdo zná Mojžíšův zákon až do poslední podrobnosti a křečovitě se ho drží, ten má za svůj výkon nárok na zaslouženou odměnu. A Bůh je povinen za výkon platit. Šilhání po odměně bylo součástí židovské morálky. A na všechny, kdo neznali Mojžíšův zákon se židé dívali s pohrdáním.
A do toho přichází Ježíš a říká podobenství o dělnících na vinici. Židé se chytají za hlavu: Kdyby si nějaký hospodář počínal tak, jako ten vinař, aby platit stejnou odměnu i těm, kdo neodvedli smluvenou práci, tak by zbrankrotoval. JENŽE takový je milující a milosrdný Bůh, že je ochoten pro člověka zbrankrotovat. Jako synové v podobenství o marnotratném synu, a jako dělníci v podobenství o vinici, tak se musíme i my chápat, že Bůh je svrchovaně dobrotivý, který přeje každému a obdarovává všechny, kdo jsou ochotni dát si od něho od základu proměnit svůj život. Proto člověče, nešilhej po odměně. Odlož závist a těš se z dobroty Boží! J.T. (Pokr.)

Nocte surgentes

V noci vstávejme, bděme všichni stejně,
posvátné žalmy stále rozjímejme
a ze vší síly Pánu zazpívejme
líbezné hymny.

Dobrému Králi svorně zanotíme,
ať se svatými vejít zasloužíme
v nebeské síně a s nimi sdílíme
blažený život.

Dej nám to všecko, přeblažené božství
Otce i Syna i Ducha svatého,
jemuž vždy hřímá slávu světů množství
z vesmíru všeho. Amen. (Přel.br.Patrik Kužela)

Eucharistická obnova světa
Nejsvětější Srdce v lidském těle
Ač mluvíme o Eucharistickém Srdci ve třetí osobě, přesto je to první osoba v našem životě. Je to náš Učitel, který je původcem každé pravdy a hlavně svrchované Pravdy, a který předává učí. Je to náš Pán, který vlastní každé dobro, protože on sám jako svrchované Dobro uděluje všemu podíl na sobě. Je to náš Pán, protože všemu panuje. Jak si počíná vůči nám? Tají pyšně svou pravdu nebo s ní snad oslňuje? Drží si sobecky všechno dobré jen pro sebe jako křeček nebo nás snad vykořisťuje a obírá o to málo, co máme? Ukládá nám snad něco nad naše síly a zotročuje nás jako tyran? V žádném případě. Protože je sám svrchovaná Pravda, Dobro, Krása a Jsoucno, proto sám přetéká všemi pravdami, dobry, krásami a jsoucny. Proto nám laskavě uděluje jako velkorysý kavalír každé potřebné dobro, pravdu, krásu a jsoucno, a dokonce je ochoten dát i sám sem sebe celého každému z nás, neboť je svrchovanou Láskou. Přitom si však počíná velmi prozřetelně, a dává nám milost po kapkách, abychom ji unesli, ale nevnucuje se. Naplno respektuje naši svobodu, se kterou nás stvořil. Ma rozdíl od lidí totiž nedělá nesmysly. Když nás jednou stvořil svobodné, tak nám tu svobodu nebude vzápětí popírat tím, že by nám něco nutil. Věříme že nám Bůh touží všechno dát, dokonce i sebe samého, neboť nám to přeje a skutečně dopřává ve svém vlastním Synu. Pro naše dobro a plnou životní účast na nadpřirozeném životě Božím se Bůh vtělil v člověka, osobně prožívá náš život ve světě, ovládaném jeho odpůrcem a prožívá i naši smrt, ale překonává všechna omezení plynoucí z těla a smrti, světa a jeho odpůrce, vstupuje k Bohu Otci nebeskému, kde je v jeho slávě. A přitom ještě celý s tímto svým celokosmickým i nebeským dějstvím a jeho úžasnými plody přebývá v Nejsvětější svátosti.
Jak jsi to dokázal, Synu Boží? To je tím, Otče nebeský, že jsi řekl tato slova: "To je můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil, toho poslouchejte." (Mt 17,5) Poslouchejte mě tedy zde a nyní, a ne jenom tehdy na hoře Proměnění, nýbrž na tomto oltáři, kde ve svém svatostánku učím, vlastním a uděluji tajemství toho blaženého spojení. Co vám sdělím, vám, moji milí, ve kterých se mi zalíbilo, a kteří mě prosíte o ta tajemství, jež si vám přeji sdělit, a jež také vy spontánně hledáte, když přirozeně hledáte štěstí. Dokonalé štěstí je všechno dobro a protože se tak plnost štěstí nalézá jen v důvěrném spojení s Bohem, který to vlastní a přeje si to dávat. Tedy vy, kdo si přejete poznat, co je mezi Otcem nebeským a mnou, buďte v jednotě s námi a v nás, "jako je můj Otec ve mně a já v něm" (Jan 17,21)
Především ale pojďte ke mně, protože já jsem Cesta. Přistupte ke svatostánku, kde se na vyvýšeném místě před vámi proměňuji, abych proměnil i vás ve svatou horu proměnění, abych přes své Srdce v srdci každého z vás proměnil celým vesmír. Zdám se v té bělostně zářící okrouhlé hostii nepatrným bílým trpaslíkem, vychloubajícím se, že mne vzejde nový člověk i nový svět? Jen "okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý" (Ž 34,9). Nechte se oslovit a otřást Božím Slovem a zakusíte opravdu velký třesk, jež působí všechno nové v celém mikrokosmu vašeho srdce a pak i v celém okolním makrokosmu.
Jak jen vám sdělit tu radostnou zvěst, že Bůh se rozhodl ovládat všechny pravdy světa viditelného i neviditelného, a řídit a spravovat celý vesmír z vašeho srdce?! Kdo pochopí tuto řeč, která chce oslovit každé lidské srdce, nikoho nevyjímaje?! Zdá se příliš sladkou, protože přesahuje přístup chladného a strohého rozumáře a zahanbuje všechny vymoženosti výpočetní techniky?! Láska se nenadouvá vědomostmi. Dává se bez předběžného poučování rozumu, protože jejím učením je milovat, nesobecky se oddávat, zasvěcovat se, přát své životní lásce především to nejlepší, totiž samotného Boha. Milovat celou svou duší, znamená umlčet všechno lidské ve své nesmrtelné duši, aby mohla být zaplavena Bohem. Láska zde přináší zasvěcené nazření bez přemítání.
Kdo chce proniknout do těch nevýslovných tajemství, odlož své lidské přemítání, ale ne ke zhloupnutí, nýbrž k hlubšímu, přímému nazírání a přijměte mne. Jen vaším smyslům se přibližuji v okrouhlé bělostné hostii, ale zůstanu s vámi. I když se vám moje podoba chleba rozplyne na jazyku, půjdu s každým z vás do vašich domovů, pracovišť i na veřejnost, a přetavím vás pro své Boží dílo ve světě. Má Láska vám zjedná světlo svrchované Pravdy.
V tom spočívá tajemství svatého spojení ve světě jako na nebi. Stačí jen přinést otevřenou nádobu svého srdce a toužící po otevřenosti, mlčení pokory a vytrvalost touhy, a brzy vlastní požehnanou zkušeností poznáte vše. Věda, jež jinak objevuje rozumem tajemství Boží, může přinést potěšení rozumu, ale jako je omezená lidská věda, potěšení, které přináší, zůstává neúplné, plyne z toho, že nadouvá srdce, ale nadmuté srdce zůstává prázdné a nemocné, a nemůže trvale zakoušet pokoj. "Především pros Nejvyššího, aby řídil tvou cestu v pravdě." (Sír 37,15)
A může to vskutku člověka dostatečně naplnit, když si bude takto jen docházet s prázdnou nádobou k prameni? Může a také ho to náležitě naplní, ale pouze je-li nádoba opravdu čistá. Stačí přijít očištěn, svátostně usmířen s Bohem a s Božími tvory, sklonit se před svatostánkem a pokorně vyčkávat. Proud milosti se dostaví a zaplavuje mikrokosmos v srdci omilostněného, až přetéká plností milosti. Padá veškerý lidský odpor vůči svatým způsobům, mizejí všechny zábrany v přívodech do srdce mikrokosmu jedince vůči eucharistickému Srdci.
To je radostný a požehnaný okamžik, ale pak se dostavuje lidská slabost. Člověk dlouho nevydrží plynule čerpat milosti z Ducha vydechovaného živým Ježíšem. Nevydrží dát se plynule a bez přetržitosti navěky oživovat svatou Krví, pulsující z Nejsvětějšího Srdce Ježíšova pro celý vesmír. Dostavují se roztržitosti a lidské přemítání, které brzdí přímé zření intelektu, povznášeného milostí víry. Vůle je však nadále pevná i přes to kličkování pohasínající lidské mysli. Nevěrnost spočívá v tom, že duše unaví tou stupňující se náročností a předčasně ustane v usilování o vrcholné Dobro, Pravdu, Krásu a Lásku, a uchyluje se k pohodlnějšímu a snazšímu směřování k Bohu, třeba jen citovou, senzitivní rozníceností.
A co když vytrvám před svatostánkem?! Co když vydržím bdít a věrně naslouchat Božímu Hostu ve mně, a neupadnu do pokušení? Jestliže vytrváš, ale ne jen vlastní pevnou vůlí, nýbrž v důvěrném rozhovoru s osobně blízkým Dárcem milosti, pak se dokážeš dívat s otevřeným srdcem celého svého mikrokosmu, stále víc toužit po Největším, víc a více se přičiňovat o svou Lásku Boží, pokojně a vytrvale odklízet hromadící se překážky lidské pohodlnosti, únavy, ohledů na svá nevykořenitelná lidská práva, vypočítavosti, ba i jen krátkodeché přemítavosti, a necháš padnout každou překážku svých ryze lidských ohledů, necháš ďábla marně se pachtit, protože se mu nepodvolíš ani stínem pochybnosti o správnosti své cesty. Tehdy celý mikrokosmos v tvém srdci zakouší myšlením, cítěním i toužením, a vůbec naplno nový život, aniž by sebemenším způsobem unesen ze stávajícího života. Někdy je to zážitek překypující neskonalé plnosti, jindy prázdnota ještě plnější Boha, oblažující lázeň oněmlého ticha a sklánějícího se nekonečna. Z hlediska všedního života to však zůstává nezřetelné. Je to noc bez nejmenšího záblesku světla, mrazivá pláň se zavátými stopami, oceán vyprahlé pouště bez vyhlídky na kvetoucí oázu, bělostná okrouhlá věc, bez vůně a bez chuti...
Čím dokážeš být pro nás, Pane, ve svém eucharistickém Srdci? Jsem Cesta, kterou se dostaneš ke všemu, a především ke mně. Jsem Cesta, kterou se naunavíš, ale posílíš. Stačí říct teď a nyní a stále: Chci tudy kráčet, a pomohu ti s prvním krokem. A s každým dalším postupuješ s mým pohonem, protože tě nepouštím. Cesta ke mně je živá. Vždyť jsem Život a oživuji všechny tím víc, čím více jdou ke mně. Jsem Pravda, a proto dovedu naplnit nekonečnou propast nesmrtelné lidské duše, už když se na mne zadíváš. Vedu tě k Bohu, našemu Otci nebeskému se všemi jeho dokonalostmi. Třebaže vás všechny toužím naplnit a také naplním, zůstávám sám v sobě nevyčerpatelný. Jste jako děti, které si hrály na břehu moře a vrhaly do vln malé kaménky a radovaly se, kdykoli nalezly nějaký zvláště plochý kámen a kdykoli se jim povedla žabička, a přitom celý oceán Pravdy ležel u jejich nohou...
Děti jsou jako mořská houba. Učitel jim může vykládat po lidsku jakákoli podobenství a vybízet je, aby byly tím či oním, ale ony koneckonců stejně do sebe nasají samotného Učitele a stanou se jím samotným.
Dokud mořská houba ještě roste na dně oceánu, je omývána proudy, je v moři a moře je v ní. Může se vrátit do sebe a říci: On je tady. Pokud je ale oddělena a vržena na širé moře, je to totéž a je to více.
Mořské vlny a proudy ji unášejí do nedozírných dálek a hlubin oceánu, s nímž je jedno a splývá s ním, který ji pozval k následování a sotva opustila mořské dno něžně jí objímá a unáší. Rozvlněná uprostřed mořských vln a proudů dává se ještě více unášet a vrhnout do nich, aby se stala jakoby stejnou bytostí s celým oceánem, v němž je více místa a více toho, jímž se plní, aby se sama stále umenšovala, až na atom a potom vyzářila v kvantu svého záření... (TB,pokr.)

Jam lucis orto sidere

Již vyšlo slunce, obzor žhne
i prosme Boha pokorně,
aby nás v denních podnicích,
chránil od vlivů ničících.

Ať krotí jazyk, tlumí žár,
by nerozdmychal hrozný svár,
ať laskavě zastíní zrak,
by nevnímal marností mrak.

Buď čisté srdce do hlubin,
pryč od nás zvrácenosti stín,
zvůle těla se nebojí
střídmost v jídle i nápoji.

Ať dnešní den až pomine
a noc nám znovu pokyne,
čistí a neporušení
jej zas slavíme v nadšení.

Bůh Otec budiž oslaven
a jednorozený Syn ctěn
i s Duchem Utěšitelem
až na věky věkův. Amen. (Přel.br.Patrik Kužela)

Maria nás učí sv.přijímání
9. Maria učí přijímat za druhé
Opravdoví přátelé Boží usilují o takové přijímání, které by se nerozplývalo v mlhavých dojmech, ani by se nevybíjelo v povrchní rozcitlivělosti, a to ani pod záminkou vzpomínky na různé přátele či známé. Nakolik je potom odůvodněné přijímání za bližní, aniž by se přijímání zúžené na ryze osobní úmysly znetvořilo?
Samo přijímání je součástí oběti přinesené na Boží výzvu. Je to viditelná Boží odpověď na naši oběť. Přijímání odpovídá naší oběti. Eucharistická oběť má společenský rozměr. Děje se z nařízení církve a ve jménu celého vykoupeného Božího lidu. Každá mše je v podstatě úkonem, na němž mají zájem všichni Boží přátelé věrní Kristu. Modlitby mše svaté jsou v množném čísle. I když kněz slouží mši docela sám, tedy se modlí především jménem celého vykoupeného Božího lidu a ve jménu všech věrných Božímu Synu. Kněz obětuje také svým jménem, třebaže se nemůže rozpoltit, a proto musí být v posvěcující milosti. Jenže ve svém jménu obětuje pouze jako člen církve a zahrnuje sám sebe do oběti, kterou přináší mocí kněžského úřadu. Rovněž i účastníci mše mají v takovém smyslu dvojí poslání: od křtu svatého mají společenské poslání v jednotě s duchovenstvem. Křtem nabýváme právo a povinnost podílet se na poslání církve. Tím je především neustále pokračovat ve vykupitelské oběti a osvojovat si její zásluhy pro lidstvo všech dob.
Pokud je nějaký úkon, při němž by se měl křesťan rozpomenout na své společenské poslání a na odpovědnost, vyplývající ze křtu svatého, pak je to především při eucharistické oběti. Spíš než kvůli sobě samému má být každý z nás na mši svaté kvůli celému vykoupenému Božímu lidu. O hostině mše svaté řekl Pán apoštolům: "To konejte na mou památku." Kdo přistupuje k eucharistické hostině, ten má mít na srdci to, co měl na srdci Kristus, totiž celý svět, který je třeba spasit, v němž jsou nám všichni naši drazí tolik blízcí podle zákona lásky.
Tento řád vysvětluje dvě mementa, totiž dvě vzpomínky, jimiž Církev připomíná ty, kdo si přáli mši svatou. To nám ukazuje, jak se při přijímání máme modlit za bližní a jak je obětování přijímání něčím úžasně vznešeným a zušlechťujícím. Přijímat za bližního a vzdávat se v jeho zájmu plodů přijímání znamená vydat sám sebe za bližního tak, jako se Pán Ježíš vydal za nás. Znamená to vydat se za bližního ve stejnou chvíli, jako se za nás vydává Kristus.
Nejsvětější svátost, svátost Boží lásky zpečetěné Ježíšem na kříži, je velikou svátostí lásky Božích dětí k Bohu skrze Krista a současně lásky Božích dětí vůči svým bratřím a sestrám v Kristu. Proto je záhodno, a někdy povinno přijímat Nejsvětější Svátost za bližního, protože láska je přikázáním. V tomto duchu můžeme říci ještě více: kdo chce naplno a opravdu přijímat, nesmí zapomínat na své bližní. Vždyť i Kristus si nás zamiloval v jednotě své všeobjímavé lásky vykupitelské a tak nás obětoval Bohu. Od toho okamžiku se už nikdo z nás nemůže ocitnout sám před Bohem, a nikdo nedosáhne dokonalosti, když se všemožně nepřičiní o spásu druhých lidí. Proto také říká Pán: "Přinášíš-li svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, potom teprve přijď a obětuj svůj dar." (Mt 5,23)

Vězeň
1. Bublá proud...
již jaro svěží, chudobky sněží
proč nesmí sem vniknout, proteplit temný kout?
Kdy stín pout odletí, pukne led mřeží,
povolí objetí pásových dveří?
Kdy křídel vzepětí zdvihne co leží?
Kdy smím zřít mraky plout
ssát tóny kamenné, jež se strun věží
a klenby lomené, tryskají, běží
jak meče plamenné v duši se vřeží?
Kdy smím zas pokleknout, Svatostan odemknout
jíst z ruky kněží, krví tvou svěží
omládnout?

2. "Za mnou pojď!"
Přeslechls hlas? Zve zas a zas:
"Kdo dřív byl uvězněn? Kdo sám se uvěznil?
Bůh! Padám do prachu, Otci se kořím
dobroty zázraku sídlo si tvořím
ne v arše, v oblaku vstříc jitřním zořím.
Pán živý stan si sbil
sám v lůně panenském tělo si tvořím
ve chlévě betlémském v jesle se bořím
v údělu pozemském mučím se, hořím
Slinou mě potřísnil lid můj a dotrýznil!
Mé krve hlas vykoupil vás
"Se mnou pojď!"

3. Hřích je štván
mé krve řečí svíjí se v křeči
v oltáře Svatostan nadto se ukrývám
cisteren kameny vedro rozprýská
vod živých rameny proud z mých ran tryská
Kdo zná ty prameny, ten si nestýská
všem je zde otvírám.
Obětní miska Chlebem se blýská
mřížka jen nízká - náruč má blízká
Kdo chce, mne získá, srdce mu výská
Zde se vám celý dám, obejmu, zulíbám.
Kdo zde rád klečí, ten se vyléčí
ze všech ran.

4. Vstříc kynout
v kříži duch vidí tvé dobrodiní
vím, proč do těžkých pout nás necháš někdy skout
Nic tolik netísní, neshrbí níže,
než když hřích potřísní, svědomí hryže
jediné, co vzkřísí, je břevno kříže
jen Ty jím umíš hnout
a kdo jej objímá, tulí se blíže
pochopí, že krev Tvá s Bohem nás víže
že spása jediná v bláznovství kříže
jí se dát proniknout - jest cíle dosáhnout
v kříži kdo bydlí, tvůj vavřín vidí
vstříc kynout.
Br.Patrik Kužela OP
25.II.41
Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely (9)
5. Br.Patrik a sv.Metoděj: Patrikova smrt
Kde Slované přijali cyrilometodějské křesťanství, tam ani ukrutnosti biskupů, jako byl Hermanrich, ani zpupná svévole biskupů jako byl Annon, nedosáhly přes tisíciletý odpor svého cíle (Čechy, Morava, Slovensko, Balkán). Zato např. v Polabí byli Slované pokřesťováni "Svatou německou říší římskou" tak, jak se o to Němci snažili na Moravě před příchodem sv.Cyrila a Metoděje: bez náležitého, srozumitelného poučení, zato ohněm a mečem, zotročováním a poněmčováním. A na celý ten kraj padla těžká tesknota. Ale časem i tam Němci sami dokázali, že zájmy Církve jim byli jenom záminkou k uplatňování německých zájmů: za Luthera odpadli od Kristovy Církve především němečtí arcibiskupové, biskupové a velmistři německého rytířského řádu v poněmčeném Polabí a v baltském Pomoří. Z církevního majetku, krutě vymáhaného Němci "pro Církev" pod znamením německého kříže, činí odpadlíci svá světská panství (Prusko, Hohenzolleři). A zdeptaným polabským Slovanům vnucují luterskou "svobodu náboženského myšlení" právě tak násilně jako je násilně kdysi křtili pro "římskou" Církev. Jako by i zde dozníval hlas německých biskupů, vlekoucích sv.Metoděje do vězení: "Zde je naše oblast - zde papež nemá co mluvit." Ale slovanští křesťané u nás měli odvahu volat: "Jsme svatého Petra!" A zůstali katolíky (Čechy, Morava, Slezsko, Lužice...)
V letech 1933 - 1945 se právě ony poluterštěné oblasti staly ohniskem německého nacismu. R.929 tam byli pohanští polabští Slované rozdrceni od "křesťanských" Němců, protože hájili svůj slovanský původ a sebeurčení: postavili slovanství jako nejvyšší hodnotu i nad samotný Kristův kříž. Byli však poraženi, ohněm a mečem "pokřtěni", poněmčeni a posléze poluterštěni. Po tisíc let jim německý pohanský imperialismus a nacismus pod záminkou hlásání křesťanské lásky nepopřál žít ani na okamžik podle nejzákladnějších lidských práv (svoboda, jazyk, náboženství). Tito nešťastní lidé jakoby zešíleli tisíciletým ponížením a utrpením. R.1933 jim Němec Hitler otevřeně vrací i pohanství i nacismus. R.1933 jako by pokračovali ve svém boji z r.929, ovšem už jako Němci, "prušáci" a luteráni, v boji za německý nacismus. Bránili a šířili to, co je samotné kdysi zničilo. A jako symbol tohoto svého šíleného, pohanského boje si vzali to, proti čemu povstali r.929, a čím byli rozdrceni: kříž, ovšem německý kříž, Hakenkreuz, který už ovšem neměl nic křesťanského a objevil se ve svém starém, nahém pohanství: Blut, Rasse, Herrenvolk, Lebensraum - Krev, plemeno, panská rasa, životní prostor.
A tento kříž zaútočil: "V naší oblasti žiješ, v naší oblasti učíš!" Sv.Metoděj byl již mrtev. Mrtví byli i jeho žáci, věznění s ním v Barovsku, v Pasově, v Elwangen a v jiných biskupských vězeních. Ale žili jiní, další Metodějovi žáci, odchovaní jeho čistým, slovanským křesťanstvím. A tak trpěli tito: válka, vězení, koncentrační tábory, Pankrác v Praze, Kaunicovy koleje v Brně, Terezín, Osvětim, Mautthausen, Buchenwald, Oranienburg, Dachau... tisíce tisíců mrtvých. Všimněme si několika z nich, neboť bratr Patrik Kužela patří mezi ně.
Dr.Alfred Fuchs (1892-1941): český žid, jenž se stal křesťanem. Jako student je ovlivněn "Volnou myšlenkou", která vědecky dokazuje, že Bůh není. Ale pak ho přesvědčuje novokantovský kriticismus, že všechno poznání je subjektivní. nelze tedy dokázat, ani že Bůh je, ale ovšem ani že není. Potom univerzitní přednášky Masarykovy mu odhalují žhavé problémy života. Ale teprve u tomistického filosofa dr.Kordače, pozdějšího pražského arcibiskupa, nachází jasnou pravdu a pevný řád (Dr.A.Fuchs, Oltář a rotačka (svéživotopis). A tak je konečně pokřtěn r.1921 v královské kapli benediktinů v Emauzích ("Na Slovanech"). Má touhu být knězem, ale nakonec se rozhoduje apoštolovat tiskem. Pracuje jako šéfredaktor, je odborovým radou tiskového odboru praesidia ministerské rady. Ale především je novinářem-žurnalistou. Říká, že i sv.Pavel byl vlastně první "novinář" v Církvi. Hájí křesťanský ráz života, Církev a její hlavu.Je úžasně nadaný rozumově a má pohádkovou paměť. Žije jako typický člověk 20.století a umírá jako mučedníci z prvních dob Církve. Jeho život i jeho práce mají světovou úroveň.
Když Němci obsadili 15.března 1939 ČSR, začaly i pro dr.Fuchse prohlídky a výslechy Gestapa: "Odjeďte do ciziny, tedy nejste žádoucí!" Ale dr.Fuchs odmítá: "Ne! zde je moje vlast. Tady jsem se narodil, studoval i pracoval, tady mám svou dceru, tady mám pochovanou ženu. Chci tady žít i umřít." (Dr.Ctibor Mařan, Kniha o Alfredu Fuchsovi, Ed.Rozprav, Praha 1946, str.23,70; Týž, Cesta do Damašku, Frýdek 1946, ed.Životem; R.Malý, Alfred Fuchs, muž dvojí konverze, Brno 1988, Brno (Cesta), Týž, II.vyd., Brno 1989, III.vyd. Č.Budějovice 1991.
Jako bychom slyšeli slova německých biskupů ke sv.Metodějovi r. 870: "V naší oblasti učíš, odejdi! " A Metodějovu odpověď: "Ne! To je oblast sv.Petra, oblast Boží!" V říjnu 1940: zatčení a strašlivé věznění na Pankráci. A pak ještě strašlivější Terezín, hrob židů a katolických kněží. A Dachau. O cestě do Dachau svědčí jeden Fuchsův spoluvězeň: "Dali nás do řetízků - tak se stalo i s dr.Fuchsem a s každým, kdo byl transportován - jeli jsme dlouho do Německa. Když jsme šli přes nějaké město, plivaly na nás i děti..." (Mařan, str.113)
Dachau: Dr.Fuchs byl zařazen mezi "nearijce", třebaže se už na Pankráci hlásil jako křesťan. Do Dachau přijel 24.ledna 1941. V únoru napadlo tolik sněhu, že se nedalo venku pracovat. Teplota klesla na 30o pod nulou. Židé museli uklízet sníh rukama. Dr.Fuchs také. Museli odnášet sníh v pláštích a v čepicích a běhat klusem. Dr.Fuchs také - až klesl. Dva SS-mani ho bili klackem, šlapali po něm, hodili ho na hromadu sněhu, pak ho znovu bili a kopali, stále za surových nadávek. (Mařan, str.114) Když nemohl vstát, vlekli ho za ruce do baráku. Musel se svléknout do naha a koupat v ledové vodě. Bylo asi 25o mrazu. Pak se oblékl a hnali ho zpět do práce (Mařan, str.121). Když nemohl pracovat, bili ho znovu; aby se vzpamatoval, byl vhozen do potoka před táborem (Mařan str.114-116). K vodě ho vlekli za nohy. Dvakrát musel na smrt zbitý Dr.Fuchs do ledové vody. Do říčky ho svrhli dva SS-mani. Když se chtěl dostal z vody ven, tloukli ho lopatami, aby zůstal ve vodě co nejdéle. Tak mokrého jej postavili na beton před bránu: čepici dolů, rukavice dolů, zimník prosáklý vodou musel hodit vedle sebe, a stát v pozoru několik hodin pro 30o mrazu (Mařan, str.116-122). Stál tam ještě s jedním učitelem z Olomouce. Šaty měli úplně zmrzlé, odstávali od nich jako krunýře. Vedle nich stály jejich pláště, zmrzlé, jakoby z plechu. Oba stáli nehybně, už se ani nechvěli zimou. Prsty a tváře měli úplně bílé mrazem (Mařan, str.120). Teprve až třetího dne se dostal dr.Fuchs do nemocnice, kde brzy skonal (16.II.1941).
Mimoděk před námi vyvstávají slova papeže Jana VIII. biskupovi Hermanrichovi, jenž mučil v Pasově sv.Metoděje: " - trýznil jsi ho (nechávaje ho stát) delší dobu v nejtužší zimě a v hrozných deštích pod širým nebem."
Žid, dr.Fuchs neměl žádné pokrevní, plemenné (rasové) vztahy ke Slovanům. A přece již od doby křtu ho přitahuje cyrilometodějská myšlenka. Také pokřtít se dal "Na Slovanech", v klášteře, z něhož se podle přání Karla IV. měl šířit slovanský obřad a uskutečňovat se nový rozmach cyrilometodějského křesťanství. Dr.Fuchs byl "žid chladné rozumovosti" a též náboženství mu bylo především věcí rozumu. Nebyl vyznavačem cyrilometodějství jako sentimentální snílek: "Ať cokoli vymyslí gestapácká zloba, máme pevnou hráz, o níž se každý útok roztříští: hluboká, vroucí, neochvějná náboženská víra, jakožto projev osobní a národní podstaty českého člověka." Jako Rostislav, když roku 862 chtěl slovanské apoštoly; jako sv.Václav, když r.929 umíral za odkaz sv.Ludmily; jako Karel IV., když r.1347 zakládal slovanský klášter v Emauzích; tak i dr.Fuchs viděl, že cyrilometodějská "křesťanská víra je nám nejen ochranou proti germánské sveřeposti, nýbrž i klíčem k srdci slovanské rodiny, k níž celou podstatou patříme." (Mařan, str.89-90)
Dr.Fuchs bojoval proti nacistickému pohanství již od r.1933. Prohlašoval, že je to "organizovaný satanismus" (Mařan, str.104). A jedna - ne ovšem zcela zaručená - zpráva praví, že SS-mani ho ubili z tohoto důvodu: poručili prý mi, aby zvedl pravici a zvolal: "Heil Hitler!" Dr.Fuchs prý zvedl pravici a zvolal: "Heil Jesus Christus!" A ďábel začal zuřit. Opět nám napadá odpověď sv.Metoděje německým biskupům: " - a vy z nenávisti, z panovačnosti a z lakoty ničíte dílo Boží - "
Jan VIII. píše mučitelům a věznitelům sv.Metoděje a jeho žáků: "Na oplakávání tvé nepravosti nebude stačit ani potok slz... Tvá opovážlivost a zpupnost přesahuje nejen oblaka, ale i samo nebe." Pius XI. odsoudil moderní nacismus r.1937. Církev snad první pochopila a vyslovila, jaké strašné nebezpečí je v nacismu.
Metoděj, kněz tichý a pokorný srdcem se Němcům nikdy nemstil. O dr.Fuchsovi svědčí jeden komunista, že když stál v ledovém krunýři u brány, "mrznoucími rty se modlil... na jeho tváři bylo vidět podivný klid." (Mařan, str.24) Když umíral řekl: "Musíme se za ně hodně modlit, oni nevědí, co činí." (Mařan, str.73) Jiří Veselý OP (Pokr.)
___________________________________________________________________________________________________
Nové knihy: Andělské dobrodružství, 250 str., populárně podaná andělologie podle sv.Tomáše. Zavoláš srdce mé, 96 str., zamýšlení o cestě každého člověka za svou životní hvězdou. Obě knihy vycházejí nákladem "1.sdružení přátel bl.H.Cormiera OP v Brně". Lze objednat na tel.05-0603333126.
___________________________________________________________________________________________________

Zprávy: "1.sdružení přátel bl. H.Cormiera OP v Brně" vydává vlastní Vánoční pohlednice. Možno zakoupit nebo objednat u sestry Veroniky, Brno, Březinova 41., 602 00,tel.-fax: O5-748 711.
Po uplynulých horkých letních měsících pokračují modlitební úterky u sestry Veroniky.