|
Ročník XV., číslo 9.
září 2009
Obsah:
MARIA,
CHVILKA
MYSTICKÉHO ŽIVOTA PRO ZAČÁTEČNÍKY: DĚTSKÁ ROZMLUVA S OTCEM,
BESEDNÍ ŘEČI
podle Tomáše ze Štítného (41), Ct.Martin z Kochemu,
O mši svaté,
Brněnská
akademie duch.života ct.Patrika Kužely, křesťanského mučedníka z
Osvětimi,
Zprávy______________________________________________________________
 |
|
|
Měsíc září připomíná naše vykoupení třemi
mariánskými svátky. Je to především narození Panny Marie. Tento
den je nám nad jiné drahý. Končí doba předpovědí o budoucím
příchodu Vykupitelově. Začíná doba jejich blízkého vyplnění.
Tajemství tohoto dne nepoznávali ještě ani známí Mariiny rodiny.
Nevěděli o něm ani její rodiče Jáchym a Anna, ačkoliv se nemohli
ubránit dojmu, že dítě ve stáří jim dané je miláčkem nebe a těší
se ze zvláštní přízně a ochrany Boží. Ukázal se tedy v Izraeli
ten nejkrásnější květ a lidem ještě nebylo dopřáno pohlédnout na
celou jeho krásu a očekávat nejvzácnější plod, který přinese,
Spasitele světa. Věděl o tom jediný Bůh- který řídil Davidovo
pokolení i v dobách, kdy mu byla upírána vnější královská
důstojnost a moc, až dospěl ve svém řízení k tomuto vyvolenému
dítěti. Kdo věděl o tajemných Božích přípravách k tomuto dni?
Nám, kdo jsme se už stali účastni vykoupení, je známo více.
Víme, jak Bůh svou všemohoucností zabránil, aby hřích,
|
zákon nemilosrdně drtil vše, co bylo v lidském pokolení
počato a zrozeno, uplatnil svá práva na duši Panny Marie a jakkoliv se
jí dotkl. Ve své dobrotě omilostnil její duši, zahrnul ji požehnáním
všech duchovních darů a od počátku v ní přebýval. V den jejího narození
Bůh na ní ještě rozhojnil svou přízeň a lásku, aby nic z tohoto
viditelného světa ji nemohlo poskvrnit a stát se překážkou v pokojném
rozvoji její duše a jejího těla. Dítě spatřilo světlo tohoto světa a při
tom neviditelné světlo, vycházející od Otce světel, obklopilo narozené
dítě a bude je doprovázet po celý život. Vždyť dítě je předem určeno
stát se Matkou samého Syna Božího.
Dítěti bylo pak dáno jméno Maria. Toto jméno oslavujeme zvláštním
svátkem. A jak rádi! Vždyť toto jméno je jaksi připojeno i k našemu
křestnímu jménu. S tajemstvím Kristova vykoupení- jehož ohrožující moc
proniká duši při křtu sv., je totiž nerozlučně spojeno jméno Marie,
Matky Páně. Vykoupení Kristovo znamená vysvobození z jakékoli moci
nepřátelské Bohu, zbavení všeho, co se Bohu v nás nelíbí. Panna Maria
pak je ona žena slíbená prarodičům v ráji. Její Dítě potře hlavu
satanovu, odejme mu zhoubnou moc nad lidskými dušemi. Ona přitom bude
spolupůsobit zvláštním způsobem. Její jméno totiž znamená paní, kněžna.
Byla jí dána moc nad zlem, moc nepřemožitelná, svatá, moc Bozi. Bůh jí
dal tu moc jako paní a kněžně v království jejího Syna. Dostala tu moc
pro naše dobro, abychom i my se stali účastni podobné moci ze zásluh
Kristových a jejím prostřednictvím. Je to moc, kterou mají všichni, kdo
vírou v Ježíše Krista se stávají Božími dětmi. Tou mocí jsme blíže k
Bohu a dále od všeho, co se staví nepřátelsky proti Bohu a jeho vůli.
Panna Maria je ve své moci tak blízko Bohu, že žádné zlo k ní nemá
přístupu. Jakou důvěru k tak mocné paní máme mít my, kteří ještě kráčíme
uprostřed nepřátel své spásy?
Byli jsme vykoupeni za velkou cenu. Krví Syna Božího a Syna Marie Panny.
Naše zrození z Boha je výsledkem nesmírného utrpení. Syn Marie Panny je
Bohem zcela vydán všemu utrpení a všem mukám kříže, aby bylo za naše
hříchy učiněno zadost. Panna Maria stála pod křížem a patřila na svého
Syna Bohem jakoby opuštěného. Opuštěnost pronikla i přečisté Srdce Panny
Marie a to takovým způsobem, že bylo lepší zemřít. Ale ona zemřít
nemohla. Na tuto hroznou chvíli byla už dříve připravována tato
Sedmibolestná Matka. A právě tímto utrpením se stala také požehnanou
mezi ženami. Z tohoto utrpení dostává se pak hojného požehnání z nebes i
nám. S velkou vděčností a úctou si vzpomínáme na naši Bolestnou Matku a
toužíme po tom, aby naší vinou její utrpení nebylo nadarmo. Q.
+++
Když Mne poznáváš, pouze tak, jak se představuji Mojžíšovi, jako hořící
keř a slovy: “jsem, který jsem“, tedy do značné míry přesažně, a tak se
můžeš lekat a děsit před Mou strašnou mocí a nesmírností. Vedle toho
však jsem a zůstávám vůči tobě důvěrně otcovský, bratrský a něžný jako
milenka k milému. Taková je také tvoje modlitba. Modlitba je
společenství tvé duše se Mnou, tvých otcovským Stvořitelem i bratrským
Spasitelem v jednotě našeho láskyplného Ducha, a nejen to, ale i také
to, co se odedávna označuje mnohem přesněji jako obcování duše se Mnou.
Kdysi někteří lidé odložili slovo obcování, aby je nahradili zúženějším
názvem společenství. Obcování však vyjadřuje obojí stránku tvého vztahu
ke Mně. Zahrnuje nejen tvoje klanění se Mé velebnosti, ale také něžný
vztah tvé duše ke Mně jako milenky k milému, důvěrné přilnutí dítěte k
Otci, přičemž tento vztah není jen oboustranně rovný. Tady se děje
výměna, která není rovnocenná. Ty přicházíš s dary, které máš ode Mne, a
dostaneš za ně Mne celého. Otevíráš Mi svou prázdnotu, abych tě
milosrdně obdařil Mou plností. Modlitba je tvoje nábožné otevření se Mi
k tomu, abych tě pozdvihl nad tebe samého, až ke Mně. Jen uvaž, že ve
všem závisíš na Mně, že všechno máš ode Mne. Sleduj Mou dokonalost a
velebnost, a hned musíš uznat, jak jsi beze Mne ubohý. Proto zvedáš svou
mysl ke Mně, který vládnu na nebi i na země. Nebylo by od tebe naivní
zapomínat na svou nepatrnost, přezírat ji a navykat si na falešnou
důvěrnost, která by ani nebrala ohled na to, jak nesmírně tě přesahuji.
Stále si připomínej, jak jsi nemohoucí bez Mého požehnání, a co naopak
dokážeš s Mým požehnáním. Jsi ve všem na Mně odkázán. To ukazuje na
jednu stránku modlitby – na tvoje prosby a tvoje klanění. Používáš při
tom hlavně svoje ústa. Stále se vracej k této modlitbě, která tě zvedá z
prachu nedostatečnosti a potřebnosti ke Mně. A nezapomeň na to, že
nejsem Pánem jen pomíjivých statků. Dávám a chci ti dát nesmírně víc než
pouze tělesné a pomíjivé věci.
Činím tě svým dítětem. To je Můj největší dar. Ve svém zjevení lásky,
obětujícím se za tebe, se ti ukazuji největší. Nebylo by správné, kdyby
sis snad měl Mne méně vážit proto, že se tak ponižuji, že kvůli tvým
hříchům svoluji k Mému vlastnímu zničení. To všechno jen kvůli tomu, že
z lásky k tobě přijímám na sebe tvoje člověčenství, čili jak říká sv.
Pavel, že nechávám zničit sama sebe, když na sebe beru podobu otroka.
Měl bys Mne méně ctít za to, že se tak k tobě skláním? To je otrocká
povaha, která uznává jen povýšené pány, kteří se zdráhají sklonit před
velikostí lásky a lásku považují za slabost. Právě proto, že ti tak
dávám najevo svou nesmírnou dobrotu, právě proto padáš na kolena.
Nestojím o tvé klanění se Mi ze strachu, nýbrž jen o to, abys tak učinil
teprve tehdy, až nahlédneš do Mé lásky, která připadne tvému ¨lidskému
pohledu tak šílená, a až zakusíš Mou dobrotu. Klaň se tomu, že při své
vševládnosti se kvůli tobě rád stávám bezmocným, a stávám se tebou
samým. To je důležité nábožné pozdvižení mysli ke Mně. K tomuto se
pozvedej, kdykoliv si vzpomeneš na své nesmírné vynesení a vyznamenání.
Přijímám tvé klanění se Mi jako Otci, protože jím jsem pro to, abych ti
mohl projevit otcovskou lásku. A když Mne prosíš, prosit Mne v důvěře
právě dětské, v důvěře, která je přesvědčena, že ti jako Mému nedovedu
nic odepřít, když ti dávám už tuto účast, totiž na Mém dětství, když se
ti bratrsky dávám, když ti uděluji účast na Mém životě a na Mé slávě, že
ti také dám všechno, co potřebuješ, abys mohl žít jako Moje dítě, abys
mohl dospět ke Mně, až do Mého náručí.
Zkus žít z vědomí Mého dětství, a potom Mně přestaneš prosit jen jako
nějaký žebrák, už ne jako sobecký žebrák, který jde k pánu prostě proto,
že mu z toho kyne, po čem pro svou osobu touží. Potom tvoje prosba ke
Mně bude důstojnější tebe jako člověka i jako Mého dítěte. Bude to
prosba dětské oddanosti a lásky, která by se Mi chtěla odvděčit a žít
jako Moje dítě. Ovšem Moje dítě ví, že se stalo dítětem z čisté Mé
milosti a že proto samo neunese tento života. Tak jsou tvé prosby tebe
hodné, protože jsou s uznáním tvé osobní důstojnosti. Jako tě jednou
pozvedám ke své blízkosti, k blízkosti svého života, že smíš přebývat
doslova v domově Mého Srdce, v blízkosti Mého vlastního života, který ti
jednou dávám, tak ti také sám mohu tento života uchovávat a ještě ho
rozhojňovat.
Proto, když prosíš, když se zvedá ve vědomí své ubohosti přes své
dětství, pak prosíš především o to, abych tě naučil tomuto vyššímu
životu, abych tento život v tobě chránil a abych jej stále rozhojňovoval.
Tohle si vyprošuj, když jsi Moje dítě. A všechny ostatní prosby nechej
uchvátit tímto duchem.
Neváhej a volej ke Mně: Pane, pomoz, abych byl a žil na úrovni tvého
dítě! Pomoz mé duši i mému tělu ve všem, co k tomu potřebuji!
V této prosbě je obsaženo všechno. Jsou v tom obsaženy i pomíjivé věci.
Když jsi jednou Moje dítě, tak víš, že máš svůj život Mého dítěte
uskutečňovat v pozemském životě a že k tomu potřebuje Moje požehnání a
Mou pomoc, abys přes všechny denní starosti a trampoty mohl žít důstojně
ve svém povolání. Prosíš i o pomíjivé věci, ale prosíš především v
důvěře, že ti dám všechno, čeho potřebuješ, a že když se ti sám dávám,
že pak už není nic, co bych ti odepřel. Tak tedy smíš dál prosit v
klidné důvěře, že cokoli budeš v tomto směru potřebovat, to obdržíš.
Také ovšem víš, že když je onen život Mého dítěte nezasloužený, že je
nezasloužené všechno. Tak chápeš, že to všechno je Můj dar, kterého se
ti dostává, když o něj pokorně prosíš. Proto prosíš, v hlubokém vědomí
dítěte odkázaného ve všem na Mne, tím spíše v životě z Mého života, v
životě z Mého dětství.
Ale třebaže jsem Pánem všehomíra a docela milostivě tě zvu ke své
účasti, přece jen tě k tomu zvu. Nejsi už host ani cizinec v Mém domě,
nýbrž patříš k Mé rodině. Jsem v tobě, jako jsem u svého dítěte, jsem v
tobě doma. Proto se nemusíš ke Mně jen nábožně zvedat, nýbrž můžeš ze
Mne žít, můžeš žít z Mé tajemné blízkosti. Jsem přesažný, ale jsem ti
také nesmírně blízko. A to je druhá tvář Mého dětství, že nejsem od tebe
daleko. Ve Mně totiž žiješ, pohybuješ se a jsi. Jsi také Moje pokolení.
A ještě víc. Jsi tak Moje pokolení, že máš žít Mým vlastním životem, že
máš žít ze Mne, že máš žít v Mé důvěrné blízkosti. Chovám se k tobě
otcovsky, ne pouze tím, že se o tebe starám, nýbrž že ti vdechuji
společenství svého života.
Tak tvůj vztah ke Mně nabývá nové tvářnosti. Moje nesmírná blízkost a
krásná důvěrnost tě volá a přitahuje.
Smíš být se Mnou ve spojení jako dítě doma se svým otcem. To je smysl
tvé vnitřní modlitby. Přitom jde o víc než pouze ústní modlitbu. Jde o
víc než pouze prosebnou modlitbu. Jde o víc než jen modlitbu klanějící
se.- Jde také o modlitbu, která se dovede ztišit v otcovské dlani, která
umí se Mnou krásně, prostě, srdečně setkávat, Dovede se Mnou rozmlouvat
i setrvávat ve společném chápavém mlčení.
Nemusíš se ke Mně teprve pracně zvedat. Stačí ti, když se ponoříš do
této Mé slastiplné blízkosti a podivuhodné zvláštní přítomnosti v sobě.
Duchovní vůdcové doporučují žít v Mé přítomnosti. Je to krásné. Jenže to
je jen začátek. Nestačí si připomínat Mou přítomnost, nýbrž se snaž tak
uchopit Mou láskyplnou otcovskou přítomnost u sebe tak, abys postavil
celý svůj život do této přítomnosti, abys z ní ustavičně a stále plněji
a uvědoměleji žil, abys stále víc ze svého života prozařoval touto
podivuhodnou přítomností.
A když už jednou stojíš v Mé přítomnosti, pak z této přítomnosti
přistupuj k celému svému životu. Proměňuj stále víc svůj všední život na
jedno vyšší a živé vědomí Mé zvláštní otcovské přítomnosti v tobě.
Nestůj přede Mnou ovšem jen stále jako před cizím majestátem. Stůj přede
Mnou jako před majestátem otcovské lásky. Aby ses už konečně jednou
zbavil té chladné obřadnosti, se kterou se většinou ke Mně přibližuješ.
Prožívej krásu Mé otcovské přítomnosti v sobě nejen teoreticky, nýbrž i
v nejskrytějších záhybech svého každodenního života. Uč se obcovat se
Mnou důvěrně, dětsky. Uč se mluvit se Mnou prostě, bez velkých příprav,
bez těžkého odění velkých slov. Začni konečně prožívat tento svůj dětský
vztah ke Mně. Pokud to sám neprožiješ, a budeš stále opakovat věty a
slova a postoje jiných, nikdy nebudeš dost Mým dítětem.
Tak si najdi tiché chvilky ve svém životě, kdy budeš prožívat třeba jen
tuto jedinou myšlenku, že jsem ti dobrým, pečlivým, nesmírným Otcem, a
Moje láska je sice nepochopitelná, nicméně přesto je skutečná.
V této myšlence se pak odvážíš v duchovním životě všeho. Tato myšlenka
tě pak bude inspirovat k tomu, aby ses očišťoval, aby ses stále těsněji
přivíjel ke Mně. Nebudeš hledat slovíčka. Budeš Mi předkládat ne už cizí
slova nebo prostě převzatá, nýbrž své skutečné záležitosti, svůj
skutečný život, své starosti, svůj opravdový duchovní stav.
Tvoje duše žije nadpřirozeně ze svatých tajemství tak, že je prožíváš
svou myslí a že se snažíš podle nich toužit, podle nich zařídit svůj
skutečný život. Soustřeď svůj život kolem této pravdy. Napřim své
nazírání na všechna Moje tajemství kolem tohoto ústředního tajemství.
Všechna Moje tajemství se soustřeďují v myšlence, že se k tobě chovám
otcovsky, že ti zjevuji sebe proto, abys o Mně nejenom věděl, protože
zjevení znamená víc než poučení. Vždyť ti chci dát to, co ti zjevuji.
Proto duchovní život neznamená jen rozjímat myslí, rozumem o svatých
tajemstvích. Prožívej to všechno onou svatou, hlubokou láskou, která se
odráží v ústředním tajemství zjevení, že totiž ti nejenom zjevuji
pravdy, nýbrž ti zjevuji sebe, svrchovanou Pravdu, a že tím zjevením ti
dávám účast na sobě, na Pravdě, ne na nějakých pravdách. Proto všechnu
vnitřní modlitbu prožij v této ústřední otázce. Pak najdeš pravá slova,
či lépe řečeno, pak nenajdeš vůbec slov, a to bude na vrcholu, až se
ztišíš přede Mnou a budeš Mi jen zírat tváří v tvář, do Mých svatých
tajemství. Až Mě budeš objímat v sobě, ne už vztahovat ke Mně ruce,
nýbrž pronikat ke Mně, vstupovat do Mne, přítomného v sobě. Pak se Mi
bude důstojně klanět tvé srdce, tvá mysl, tvá celá bytost. Budeš také
dobře vědět, oč máš přitom prosit a jak prosit, jak chtít všechno, abys
obdržel a plně objal Mne, jenž jsem, který jsem. Nebudeš Mě více prosit
o to a ono, nýbrž o Mne samého. B.
+++
Děti: Kdo by, tatíku, nemiloval svět? Kdo by nepoužil některou z těchto
věcí, jež působí smrt? Když se nedá pokřtít podruhé, co tedy lidem zbývá
než věčná smrt?
Otec: Ruka Božího milosrdenství není omezená, ani Kristus neprolil svou
předrahou Krev marně, ale dal moc nejen křtu, nýbrž také jiným církevním
svátostem, mezi nimiž se pokání nazývá druhým křtem. Dokud je člověk zde
na světě, nikdy není pozdě. Je-li pokání pravé, zahlazuje to takové
hříchy. O tom Božím milosrdenství mluvil svatý Řehoř při výkladu slov:
Vytáhneš udicí leviatána nebo mu probodneš čelist hákem? (Jb 40,20-21)
Tou velrybou míní ďábla a praví: Dobře Pán probodl čelist velryby. Neboť
mocí svého milosrdenství učinil zadost proti zlobě našeho starého
nepřítele, takže i když mnohokrát ztratí ty, kteří už byli v jeho tlamě,
neboť vězeli v hříších, ale vyjdou z nich, budou navráceni k nevině,
jako by ďáblu z tlamy vypadli (Moral.,.XXXIII,12,).
Kdo by unikl z tlamy té velryby? Kdo by se nedopustil hříchu? Kdo by
také mohl uniknout z jeho tlamy, když ho pohltí, kdyby nebyla jeho
čelist probodena? Copak nenásledoval Petra, když zapřel Boha? Copak
nedopadl Davida v ošklivém smilstvu? Ale když se každý z nich pokáním
navrátil k životu, ta velryba je ztratila z tlamy skrze svou hákem
probodenou čelist.
Nuže, co jsme svému dlužni Vykupiteli! Neboť nás jednak zachránil,
abychom neupadli do tlamy svého nepřítele, jednak nám dopřál, abychom
ještě mohli z jeho tlamy vystoupit.
Neodepřel ani hříšníkům naději, když mu probodl čelist hákem, aby bylo
kudy utéci. Tak Pán jednak dal člověku přikázání, aby nehřešil, jednak
dal hříšným pokání, aby žádný nezoufal.
Když vzhlížíme k Boží dobrotě, pamatujme také, abychom jí nezneužili k
něčemu zlému. Kdo se dobrovolně uchyluje k hříchu proti Božímu
přikázání, spoléhá na to, že má velryba děravou čelist. Proto uvádí
Písmo: Strach jde z jeho zubů. (Jb 41,5) Kdo to pozná, až bude zakousnut
anebo pohlcen? Proto není bezpečné ani příliš spoléhat na Boží milost
ani otálet pokáním. Jakou chce mít kdo omluvu, když přes varování vleze
velrybě do tlamy? Anebo, bude-li pohlcen, nevyjde s probodnutou čelistí?
Tak praví sv.Řehoř v jednom kázání: Člověk už nemá ani jednu omluvu. Na
Boha nedbá a Bůh ho očekává. Bůh vidí, že člověk jím pohrdá, avšak ještě
se na něj odvolává, a, když se chce člověk k němu vrátit, nejenže mu to
chce odpustit, ale slibuje mu i odměnu. Proto se nevydávejme v
nebezpečí, varujme se hříchu, nevstupujme do tlamy té velrybu, z jejichž
zubů jde strach! A kdo tam už je, pospěš, neopožďuj se, neodkládej
pokáním den ode dne! Odložme zlozvyk protivný Boží milosti a osvojme si
to, co je Bohu milé, a dojdeme lepšího příbytku než v ráji. K tomu nám
dopomoz, Pane!
+++
Chuť
zázračného chleba
Stoupám, abych vyšel na horu. Všichni velcí hrdinové a velikáni dějin
lidstva vystupují na horu. Chtějí lépe obhlédnout rozsah a krásu díla
našeho věčného Otce. Touží více poznat velikost našeho věčného Otce
všehomíra. Na horách se ti volněji dýchá. Snáze se tam povzneseš nad
omezenost pozemského obzoru, který mimoděk zkresluje tvůj obzor
duchovní.
Můj výstup na horu je hluboce smysluplný. Mám při svém hlásání vyšší
úroveň. Povznáším tě tě nad úroveň zástupu. Tak chci povznášet především
tvou duši, ale i tebe celého. Mé hlásání shůry vyjadřuje novou, vyšší
úroveň tvého lidského jsoucna. To, že se ti lépe dýchá řidší horský
vzduch, naznačuje, že také tvé duši se lépe dýchá ve vyšších polohách.
Tady mizí všechna malost a omezenost tvých přízemních ohledů, pouhého
pozemského shánění a oceňování. Vysvobozuji tě z nejbolestnějšího
zajetí, totiž ze zajetí sobecké malosti. Přehodnocuji samotné základy
tvé lidské bytosti. Nejkrásnějším projevem této povznesené lidskosti a
vyššího hodnocení věcí je oslava tvého povznesení. Sláva na výsostech
patří těm, kdo se kvůli duchu odpoutávají od přízemnosti, protože právě
jim náleží říše ducha. Na úchvatných protikladech toho, co lidé obyčejně
vysoko hodnotí a toho, co je pro tebe pravá hodnota, buduji novou normu.
Všechno začínám takovými strhujícími znělkami Mé říše. Co lidé vysoko
oceňují? Boháče, tvrdé mocipány, veselé kopy, kteří si nepřipouštějí
žádné těžkosti ani problémy, jedlíky, kteří dopřejí tělu každý požitek,
hlučné a velkohubé povýšence, kteří mají prestiž a všechnu podporu
světa. Co si lidé nejvíce přejí? Hlavně zdravíčko! A pak, aby každý den
byl dobrý čili co pro ně co nejvíce pro ně příznivý.
Co proti tomu mám? Nic. Jenomže se ptám: A jsou šťastní? A co proti tomu
nabízím já? Říše ducha. Trvalé štěstí ti přináší odpoutání se od
počtářství. Myslím takové počtářství, v němž bys všechny věci vztahoval
jen k sobě. Vyzývám tě: Osvoboď se od znásilňování celého tvorstva k
svému obrazu! Ztratíš sice mnoho věcí, když do nich a do jejich
vyhledávání a opatřování nevložíš všechno své úsilí, ale zato dosáhneš
říše ducha. Není-li tvou modlou majetek ani žádný jiný tvor, přijdu k
tobě i s naším věčným Otcem, a zabydlíme se u tebe. Tak už teď zavládnu
ve tvé duši. Moje současné opanování tvého nitra je ti zárukou, že budeš
se Mnou i s naším věčným Otcem, kterému přednostně poskytl příbytek,
jednou panovat v naší vyšší říši. Ze všeho, co znáš od sebe a ze světa,
se nic nedá srovnat s touto vyšší říší, s tím, že jsem tvé neutuchající
štěstí. Tohle je nesrovnatelné se vším tím tvým neklidným hledáním,
sháněním, bojováním a zmítáním se, které ti přináší pouze stres. A přes
tebe se ten neklid a zmatek rozlévá do celé společnosti.
Myslíš, že opravdu peníze vládnou světem? Opravdu se domníváš, že vláda
patří navždy jen mocným a silným? Mohu ti zaručit, že se každá síla na
světě vyčerpává a každá moc ochabuje, posměváčkům dochází vtipná kaše,
hluční ochraptí a lháři se zaplétají. Postupně se prosazují slabí a
bezmocní, tiší a ubozí. S nimi přichází opravdové vítězství, protože
vítězí láska nad nenávistí, pravda nad lží, dobrota nad zlem, mírnost
nad výstřelkem. Vítězí nad celou zemí, kdo se zdráhají dobývat něco
násilím.
Jak jsi šťasten, když znáš pravou hodnotu všeho! Nenecháš se ničím
opojit. Lkáš nad tím, že ještě nejsi doma, protože tady na světě pořád
nemáš pravý domov ani pokoj.
Máš silný hlas? Nechápeš, že ho máš k tomu, abys obhájil tiché a němé?
Jsi mocný a silný? Nechápeš, že to máš k tomu, abys pomohl bezmocným a
slabým?
Nestačí ti celá země k nasycení? Jak by mohla, když jsem ve tvé duši
vyhloubil takovou propast, do níž by se vešel celý vesmír a zůstala by
pořád bezedná? Tvá duše si zaslouží plné nasycení a dosáhne toho. Kdy?
Až v tobě naplno zavládne má říše ducha. Proto tě stravuje ta touha po
vyšší spravedlnosti. Odtud pochází tvá touha, aby už konečně jednou
všechno přišlo na správné místo. O to ti jde, aby se už konečně
především našemu věčnému Otci dostalo spravedlnosti. Kéž se mu dostane
uznání jako nejvyššímu pánu všehomíra! Kéž tato touha tvého srdce dojde
naplnění!
K čemu by byla všechna chvilková nasycení? Jaký smysl by mělo okamžité
uspokojení tvých nižších tužeb? Jak bys byl ubohý, kdyby ses spokojil s
okamžitým nasycením svých nižších tělesných nebo mírně duchovních
žádostí? Jak jsi šťasten, když usiluješ o spravedlnost, ale bez násilí,
bez donucování a zastrašování! Taková ochočená spravedlnost je právě
milosrdenstvím, když bere ohled na lidskou slabost. Ačkoli se jen uvnitř
sebe snažíš uspíšit příchod říše ducha, nezůstáváš při tom svém
naplnění, nýbrž přetékáš láskou a milosrdenstvím. Takové Moje vyšší
lidství, k němuž tě povznáším. Spravedlnost Mé říše ducha se dosahuje
pokojně, milosrdenstvím a láskou. Tak se i ty, průbojný dobyvateli Mé
říše ducha, vyhýbáš neklidu, který by ti uzavíral bránu štěstí.
Víš už konečně, co znamená mít čisté srdce? Uzavření se mnoha domnělým
radostem, ale zato uchování si srdce nezkaleného, a proto otevřeného pro
hosty z nejvyšších míst, totiž pro Mě, tvého bratra, a pro našeho
věčného Otce, i pro naši panenskou máti. Tímto čistým srdcem Mě vidíš,
rozumíš mi, zakoušíš Mou blízkost. Každé osvobození se od potěšení z
pozemských vymožeností ti dává hlouběji a obsáhleji nahlédnout do Mých
vyšších tajemství. Tato tajemství oblažuje tvou duši více než všechny
rozkoše světa. Žiješ ne samým chlebem, protože také tvá duše žízní.
Raduj se, že rozumíš žízni své duše a poskytuješ jí to, po čem ona
touží. Už se nemusíš za ničím štvát, už se nemusíš o nic rvát, už
nemusíš s nikým na světě zápasit, protože v Mé říši ducha je dost místa
pro všechny. Jen se k nám přidáváš, a už s námi srůstáš v jeden nový
útvar, který se obklopuje domácím prostředím této vznešené rodiny,
zvláštní mandorlu celého lidu, shromážděného kolem mě.
Jsem láska, svrchovaná a nepomíjející. Proto z tvých stop i ze stop těch
ostatních moudrých nositelů Mé lásky vyzařuje pokoj a každému vyvolenému
přichází za odměnu radost. "Podle toho poznají, že jsme moji, když
budete mít lásku k ostatním." Pak sneseš, Můj milý příteli, každé
pronásledování a zlobu, která na tebe doléhá ze světa. Ten se k tobě
jako Mně staví zády, protože k němu nepatříme. Stíhá vás jako
mimozemšťany.
Lidé světa se cítí Mnou ohroženi, když buduji nové měřítko toho, co je
normální. Zahrnuje to nové uspořádání celého žebříčku uznávaných hodnot.
Jako tvůj důvěrný přítel a bratr tě zasvěcuji do všeho, co neví
služebník o svém pánu. Nebyl bys Mým opravdovým přítelem, kdybys Mě
nepřijal za živou normu. Nebyl bys však ani opravdový člověk bez přijetí
a osvojení si mojí nové normy a bez přehodnocení všeho života podle této
normy.
Pro tebe je hodnotné jen to, co tě vede k nejvyššímu Otci všehomíra.
Pravou hodnotu u tebe má jen to, co ti umožňuje dopřávat mu prvé místo v
hodnocení všeho i ve skutečném životě. Podle toho všechno hodnotíš, ale
nejen teoreticky. Snažíš se podle toho uspořádat celý svůj život, abys
všude sledoval především to, co je Mé a co vede k Mé říši ducha. Tuto
vyšší říši vyhledáváš celou svou bytostí a opravdově. Přitom se nejedná
jenom o vyplnění požadavků zákona, nýbrž o naplnění vůle našeho věčného
Otce. Nejedná se jen o tělesné naplnění spravedlnosti, nýbrž o lásku.
Jako svrchované lásce Mi můžeš odpovědět jedině láskou. Vydávám se k tvé
obnově a k nekonečnému zušlechtění do světa naplno, a ne jen zlomkem své
bytosti. Proto od tebe žádám celé srdce. Nejde Mi jen o splnění vnějších
předpisů. Chci ducha oddanosti, který přijímá literu zákona za účelný
návod k odpovídajícímu zacházení tebe se sebou samým, poté, co se
ukazuje, že sis nevěděl se sebou rady a ohrožoval jsi sebe a ostatní
tvory světa. Vyžaduji ducha oddanosti, který uznává literu zákona jako
projev lásky a velebnosti našeho věčného Otce. Duchem oddanosti dáváš
najevo úctu k nejvyššímu Otci všehomíra a úžas nad jeho všeobjímavostí.
Přeji si tě celého. Toužím po upřímném přiznání celého tvého života ke
Mně nejen jako k svému původci, zachránci a šlechetnému dárci vyššího
života, ale jako k bratru a k důvěrnému příteli.
Proto jdu v tvém případě až ke kořenům. Nespokojím se s tím, aby ses
prostě vyvaroval největších úchylek. Snažím se ti v samém jádru tvé
bytosti naštěpovat výhonek ušlechtilejšího života. To vyžaduje v sobě
překonat samotné kořeny, které tě zavádějí k nižšímu životu. Nestačí
pouze nebát se a nekrást. Nestačí pouze nezabíjet. Hodlám překonat ve
tvém srdci křeč nelásky, která je schopna všeho, i vraždy, ale je hrozná
už v samotném své začátku. Nejde jen o to, nedopouštět se největších
přestupků. Hodlám tě uchránit i nečistého pohledu a vypočítavého postoje
a přístupu. Přeji si čistotu tvého srdce. Tohle znovu a znovu zdůrazňuji
vůči různým mravokárcům, kteří by ti chtěli navléknout korzet zákazů a
málem tě zašněrovat do pásu cudnosti. Nestojím o navenek udržované žádné
dekorum. Toužím po tvém původním čistém srdci. Potom se vyhneš
přestupkům ne proto, že by tě k tomu něco zvenčí nutilo, nýbrž proto, že
ti bude příjemnější, když to, co budeš dělat navenek, bude odpovídat
stavu tvého nitra. Je konec tvému dalšímu řízení působením vnějších
příkazů a zákazů. Teď už smíš dělat jenom to, co chceš, a chceš to, k
čemu tě zevnitř vede láska. Jde o opravdovost tvého života, totiž o
harmonii mezi hlasem tvého svědomí a jednáním navenek. Jistě, že tvé
svědomí může být široké a laxní nebo úzké a skupolózní. Jenže když tu
mluvím o tvém svědomí, nemám na mysli žádné jeho úchylky, nýbrž to
nejlepší tvé svědomí, které odpovídá řádu, jež je vlastní tvé
přirozenosti.
Zákony, které tě řídily zvenčí, jsi mohl obcházet a hledat výjimky.
Jde-li však o opravdový způsob tvého života, ten je buď opravdový nebo
lživý. Tady je marné každé kličkování stejně jako je marné jakékoli tvé
smlouvání se Mnou, když vidím do tvého srdce.
Tak stavím poctivý, opravdový, zodpovědný, hrdinský postoj tebe jako
celého člověka a všech tvých schopností k celému řádu, který vtiskuji do
tvé přirozenosti.
Když ti nesu radostné poselství, že jsem navěky tvůj bratr, a oba že
jsme dětmi našeho věčného Otce a naší panenské máti, tak ti připomínám
tvou odpovědnost. Nestačí, aby ses s tou zvěstí usadil doma za pecí, kde
by ses s ní v teple a závětří laskal. Máš přenést tuto vrcholnou radost
a jistotu chce, abychom tuto svatou jistotu na koho jen můžeš! Na koho
svou radostnou zvěstí dosáhneš, ten patří mezi ty ostatní lidi, za které
máš odpovědnost. A nemůžeš nikoho, ani své úhlavní nepřátele vylučovat
ze své lásky. Hleď doručit všem tobě dostupným lidem Mou pozvánku k
vrcholné radosti! Vždyť ani náš věčný Otec ani naše panenská máti
nedělají žádný rozdíl ve své lásce. Otec nechává svítit slunce jako
pršet stejně na tebe i na Mě jako na tvé i Mé nepřátele. A naše panenská
máti se za tebe i všechny lidi přimlouvá na nejvyšších místech.
To je vrchol celého Mého učení. Máš usilovat o takovou dokonalost, jakou
se vyznačuje náš společný věčný Otec. To je celé vyjádření tvého
obrozeného a zušlechtěného lidství. To je výraz i toho, že jsem tvůj
vlastní sourozenec, a že já i ty jsme oba rovnocennými dětmi našeho
věčného Otce a naší společné panenské máti. Tady se už nenapodobuješ
nějaké vnější předpisy, ale osobu, která přijímá tvé vlastní, lidské
tělo a tak se stává naplno tebou. Už nemusíš kličkovat před žádným
nutným zlem, ale stačí ti trocha vstřícnosti a příznivého naklonění vůči
Mě v tobě. Už ti nemusím omílat, čeho všeho se máš vyvarovat, ani ti
nemusím připomínat, že by ti stačilo jenom neporušovat zákon. Jen se ke
Mně sám v sobě příznivě obrať! Jen si zamiluj celou Mou vůli, která se
projevuje ve tvé vůli! Pokud toho nedosáhneš, vzdaluješ se nejen Mně a
celému Mému duchu, ale i našemu věčnému Otci, ale nejhorší je, že se tím
vzdaluješ i sobě.
Tvůj život roste pokrokem radosti až k Mé svrchované radosti. Je to tvé
i Moje radostné rozběhnutí se do náruče našeho milovaného věčného Otce.
Tak ani tvá modlitba není jen škemráním o pozemské věci, ani dlouhým
mluvením, nýbrž přivinutím se dítěte, které miluje našeho věčného Otce,
a to právě k tomuto věčnému Otci. Celý tvůj život ponese pečeť důvěrného
vztahu k našemu věčnému Otci.
Cokoli vykonáš nebo vytrpíš z pravé lásky, to učiníš bez okázalosti, ale
zato v skrytu, duchovním spojením s naším věčným Otcem. Jsem tebou samým
a přitom duch a přeji si, aby se tvůj vztah k našemu společnému věčnému
Otci uskutečňoval především v tvém nitru a v tvém životě.
Učím tě velké důvěře k našemu věčnému Otci. To se v Mém učení pořád
opakuje. Starám se s Otcem o všechno a tím spíše o tebe, protože o to
pečuji z jádra tvé bytosti. Proto to nejlepší, co můžeš podniknout, je
svěřit Mi celý život a prostě ho ke Mně s důvěrou zaměřit. Tobě, kdo Mi
plně důvěřuješ, dám všechno.
Nový duch zde buduje nový duchovní život. Avšak základy jsou věčné,
protože jsou to základy na pevném opření se o stálé a nezměnitelné
osobní dobro, které přeje všem svým milovaným dětem lidstva všechno
nejlepší, a taky jim to dopřává ve Mě, prvním ze svých dětí, aby to
všechno pokračovalo dál v tobě. Když takto buduješ v sobě všechno na
našem společném věčném Otci, nemusíš se ničeho obávat. Tvůj život
neztroskotá.
Mou novou vznešenou nauku můžeš shrnout takto: Můj duchovní život jako i
tvůj je život dětí důvěřujících věčnému Otci a snažících se napodobovat
tohoto svého Otce. Mým i tvým vrcholným štěstím je spolehnutí se na
věčného Otce, od něhož jediného můžeš očekávat všechno, především
posilnění, proměnění vlastního života. Poskytuji ti tento duchovní život
a pořád ti ho přidávám. Stačí ti jen o to prosit. Pros, aby tvůj vztah
ke Mně byl důvěryplným spočinutím v síle našeho společného věčného Otce.
Je-li svrchovaný Otec všehomíra tvůj jako Můj, zkrátka naším věčným
Otcem, pak si opravdu zaslouží všechno od tebe jako ode Mne. Jde o to,
aby celý tvůj život až do posledních záhybů byl povznesen k nejvyšší
dokonalosti, aby ses řídil vrcholným vzorem, který je v tobě,
dokonalostí našeho věčného Otce, která se naplňuje v tobě. Jen uchop
tuto svou dokonalost celou svou duší, celou opravdovostí! Pak se budeš
nejen smět nazývat Mým sourozencem, ale i dítětem, služebníkem a také
důvěrným přítelem našeho věčného Otce, ale také jím doopravdy budeš.
Jak daleko jsi od této své souborné opravdovosti? Moje opravdovost pro
tebe a v tobě není pohodlná. Nemůžeš s ní smlouvat ani dělat s ní žádné
kompromisy. Kvůli tobě se otevírám všemu a také ti všechno dávám.
Nespokojím se, dokud všechno v tobě nedýchá vrcholným životem,
nezvratnou dokonalostí, a pokud všechno není povzneseno dokonalostí
našeho věčného Otce. Chceš-li si něco začít se Mnou, nemůžeš to dělat
napůl, ale úplně, dokud se takto naplno neotevřeš, nedá, nesvěříš a
nezaslíbíš vrcholné dokonalosti u našeho věčného Otce, jak ti v tvé
vlastní kůži předávám. frT
+++
V městech i v městečkách se odbývají výroční trhy, při kterých se
nabízejí různé užitečné věcí. Den co den činí Církev svatá, ba celé nebe
podobnou nabídku. Přitom nabízí nejdrahocennější věci. Které? Boží
Milost a nebeská oslava. Třebaže je toto zboží velice drahocenné, lze ho
získat docela levně, ba bez peněz! Poslyš, jak tě prorok lzaiáš volá na
tento trh: „Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze
nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení
víno a mléko!“ (Iz 55,1) Stejně vypovídá žalmista Páně, že věci nebeské
zadarmo jsou k dostání, když zpívá, že „Hospodin neodepře žádné dobro
těm, kdo žijí bezúhonně.“ (Ž 84,12) Hospodin sice uděluje milosti a
slávy při mnohých příležitostech; avšak zřídka kdy štědřeji, než při Mši
svaté. Napřed si ale připomeň, co to vůbec milost je.
Milost je vnitřní, nadpřirozená pomoc, kterou ti Bůh uděluje pro zásluhy
Ježíše Krista ke spáse. Rozeznávej dvojí milost: posvěcující a
pomáhající. Posvěcující milost je nezasloužený, nadpřirozený dar, který
ti udílí Duch Svatý, aby ses stal z hříšníka spravedlivým dítětem Božím
a nebeským dědicem. Podstata posvěcující milosti Boží spočívá v tom, že
vlévá tvé duši nadpřirozenou jakost, pomocí které býváš povznášen nad
svou vlastní přirozenost, nabýváš účast na Boží přirozenosti anebo jsi
připodobněn.: ,,Tato milost je, jak Církev předkládá k víře, nejen
odpuštění hříchů a nejen jakási vnitřní přízeň Boha k tobě, nýbrž
božská, v duši působící vlastnost a jakost, je jako lesk a světlo, jímž
bývají zničeny veškeré poskvrny tvé duše a duše sama je učiněna
krásnější a skvělejší.“ Tato milost zůstává ve tvé duši na věky, pokud
ji odtud nevypudíš smrtelným hříchem. Pomáhající milost je vnitřní,
nadpřirozená pomoc, kterou Bůh osvěcuje tvůj rozum a posiluje tvou vůli,
aby ses vyvaroval všeho zlého a usilovat o dobro a také je vykonával.
Pomáhající milost ti slouží k tomu, aby byla posvěcující milost uvedena
do tvé duše, nebo aby, když už jsi ve stavu posvěcující milosti, byla
tato uchována a rozmnožena tvým konáním dobrých skutků. Čím více poznáš
posvěcující milost Boží v její velikosti . a vznešenosti, tím lépe
dovedeš docenit také božskou moc a vysoký význam pomáhající milosti
Boží.
Svatý Tomáš Akvinský, zvaný„andělský učitel“ píše o tom, jak vzácná je
Boží milost, těmito slovy: ,,Dobro milosti jednoho je větší než
přirozené dobro celého vesmíru“ (Summa th.,I-II,,113,9k2) Této pravdě
ovšem lze těžko uvěřit a tím méně ji pochopit, a přesto spočívá na
nejpevnějších základech. Máš-li Boží milost, jsi přítelem Božím, a
umřeš-li v této Boží milosti, dopřává ti Bůh nebeský příbytek, ba sám se
ti dává za odměnu, jak praví našemu praotci: ,,Nic se neboj, Abrame, já
jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna!" (Gn 15,1) Ježto jsou všechny
poklady nebes i země v Bohu, neboť Bůh platí neskonale víc, než všechno,
co je na nebi i na zemi, plyne z toho, že když obdržíš jako odměnu za
věrné užívání milosti Boží samého Boha, a získáš mnohem víc, než co ti
může dát celý svět se všemi jeho poklady.
Z toho si můžeš snadno odvodit, jak bláznivě jednají lidé, kteří
lehkomyslněji než Ezau opouštějí dědictví, větší než svět, kvůli
okamžitému, hříšnému požitku. Prorok Jeremiáš se diví takovému
bláznovství: „Můj lid zaměnil svou Slávu za to, co není k užitku. Děste
se nad tím, nebesa, ustrňte nesmírnou hrůzou.“ (Jr 2,11-12) Kdo by byl
tolik opovážlivý a nesmyslný, aby pro okamžitý, hříšný požitek chtěl,
aby slunce zmizelo ze světa, hvězdy aby spadly s nebe, všechny živly aby
se vzbouřily a tak celý svět aby byl obětován jeho hrdlu i jeho
žádostivosti? Co však znamená zkáza celého světa ve srovnání se ztrátou
milosti Boží? A přesto lidé ztrácejí Boží milost tak snadno, tak často.
Jak málo je těch, kteří se snaží uchránit sebe nebo jiné tak hrozné
ztráty! Jak málo je těch, kteří truchlí pro takovou ztrátu!
Uvažuj dále, že v sobě rozmnožuješ posvěcující milost Boží každým dobrým
skutkem. Čím déle zbožně žiješ, tím více milostí si zasluhuješ, a nejen
velikými dobrými skutky, nýbrž i každým nepatrným, jako když v sobě
vzbuzuješ nějakou dobrou myšlenku, rozněcuješ svou vůli k dobrému,
pokořuje se před Bohem, ba třeba jen svém ve srdci povzdechneš: ,,Ó, můj
Bože ! Ó, nejmilejší Ježíši!" a podobně. Všechny takové myšlenky, slova
i skutky rozmnožují v tobě posvěcující milost Boží. Za každý takový úkon
se ti dostává nová milost, jakož i hojnější odplata v nebi, jak o tom
svědčí sám Spasitel, když ujišťuje: „kdo by napojil třebas jen číší
studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník, amen,
pravím vám, nepřijde o svou odměnu." (Mt 10,42) Za to obdržíš totiž
větší poctu i radost v nebi, Bůh ti je udělí štědřeji, dá se ti lépe
poznat, dá ti větší způsobilost, takže ho můžeš vroucněji milovat a
dokonaleji zakoušet. Můžeš-li si tedy tak snadno opatřit posvěcující
milost Boží a dosáhnout tak veliké odplaty za její věrné užívání, tím
radostněji činíš dobře lidem a posloužíš Bohu z celého srdce!
Sleduj dále, jaké podivuhodné věci působí Boží milost ve tvé duši.
Předně činí tvou duši nevýslovně krásnou a tak spanilou i příjemnou, že
krása slunce, hvězd, květin i lidí s ní nemůže být ani porovnána. Kdybys
mohl duši, ozdobenou Boží milostí, spatřit tělesnýma očima, musil bys
uznat, že veškerá přirozená, pozemská krása před ní bledne. Že tento
nebeský jas Boží milosti zůstává neviditelný tvému tělesnému oku, ba i
tvému duchovnímu nazírání. Tím však neztrácí nic ze své výbornosti, ba
právě tato jeho vlastnost svědčí o jeho vznešenosti. Vždyť vše, co můžeš
vidět očima tělesnýma a postihnout rozumem svého ducha, může se
vyznačovat jen velice omezenou a pozemskou krásou. „Tolik je jisté“,
praví hlubokomyslný Blosius, že „kdyby mohla být viděna krása duše,
ozdobená Boží milostí, tedy by naplnila diváky nesmírným údivem i
úžasem, takže by byli jako bez sebe!“ Když jednou Bůh zjevil tuto krásu
sv.Kateřině Sienské, líbala stopy těch, kdo se snažili přivést hříšníky
zpět k Boží milosti a úžasem jako bez sebe řekla svému zpovědníkovi:
,,Ó, můj otče! Kdybyste byl spatřil krásu duše, ozdobené Boží milostí,
šel byste určitě tisíckrát za každou na smrt!“ Sám Kristus Pán, který
přišel z nebe na svět kvůli tomuto jasu svatých duší, řekl sv.Brigitě,
že „kdyby ten jas měla spatřit tělesnýma očima, byla by od něho oslněna
a tak přemožena, že by se zhroutila na zem jako bez života.“
Za druhé: Boží milost přivádí tvou duši k přátelství s Bohem a působí,
že se Bůh a tvoje omilostněná duše stávají dvěma věrnými a důvěrnými
přáteli. O tomto přátelství se zmiňuje Spasitel, když praví: „Už vás
nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval
jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od
svého Otce.“ (Jan 15,15) Co je většího a vznešenějšího než být a nazývat
se Kristovým přítelem? Tato důstojnost přesahuje všechny meze lidské
přirozenosti. Vždyť veškeré věci slouží Stvořiteli. Po prvé ti Bůh
daroval svou posvěcující milost na křtu svatém, a když jsi ji těžkým
hříchem ztratil, vrátil ti ji opět při kajícném přijetí svátosti
smíření. Tuto posvěcující milost Boží rozmnožuješ každým dobrým skutkem,
který vykonáš ve stavu této milosti Boží. Čím dokonalejší skutek je a
čím lépe jej vykonáš, tím větší a hojnější milost za něj obdržíš od
Boha. Z toho vidíš, jak mnoho posvěcující milosti Boží můžeš získat
zbožnou účastí na Mši svaté, neboť právě ona je jedním z nejlepší
dobrých skutků.
„Nejen kněz, nýbrž každý, kdo nechá sloužit Mši svatou a kdo se zbožně
účastní Mše svaté, může si zasloužit rozmnožení posvěcující milosti Boží
a nebeskou oslavu, a zasluhuje si to podle toho, do jaké míry
spolupůsobí při oběti Mše svaté.“ Těmito slovy vyjadřuje učitel života
duchovního, kněz Gervasius, že se knězi, který obětuje Mši svatou,
dostává při každém obětování rozmnožení posvěcující milosti Boží i
budoucí oslava. Jak mnoho si zasluhuje, můžeš sledovat z toho, že kněz
při každé Mši svaté musí vykonat množství obřadů, jež vyžadují mešní
předpisy. Když poslušně dodržuje ty obřady, má z nich už proto větší
zásluhu. Když tedy kněz, sloužící Mši svatou, zřetelně vyslovuje při
obřadech veškerá slova a vůbec obětuje Mši svatou s pozorností,
pobožností a rozvahou, stále rozmnožuje své zásluhy. Kdyby naopak
důsledně nedbal na některý z předepsaných obřadů a pospíchal se Mší
svatou, přicházel by nejen o své zásluhy, plynoucí z ní, nýbrž by se
také dopouštěl tolika hříchů, kolik obřadů a předpisů by řádně nevykonal
ze zaviněné nevědomosti nebo nedbalosti.
Rozmnožení posvěcující milosti Boží a budoucí oslavy si dále zasluhuje
ten, kdo nechává obětovat Mši svatou za sebe nebo za jiné. Jako ten, kdo
se přičiní o to, že se Mše svatá obětuje Bohu, nabývá také účasti na
moci i ovoci této Mše svaté, a je-li ve stavu posvěcující milosti Boží,
dosahuje rozmnožení této milosti.
Když se zbožně účastníš Mše svaté, získáváš veliké rozmnožení
posvěcující milosti Boží a budoucí oslavu nejen kvůli pobožnosti, kterou
při Mši svaté dáváš najevo, nýbrž také pro rozmanité ctnosti, které
konáš při Mši svaté. Vždyť předně vzbuzuješ žal a lítost tehdy, když se
pokorně, se zkroušeným srdcem biješ v prsa, jako při confiteor nebo
během prvního mešního kánonu. Dále osvědčuješ svou víru znamenitým
způsobem, ježto vyznáváš, že Pán Ježíš je skutečně přítomen ve svaté
Hostii a obětuje se na oltáři svému nebeskému Otci za hříšníky. Tato
víra je základem tvé spásy. Ježto se tvůj rozum ve víře pokorně sklání
pod slovo Boží, proto je osvědčování víry zároveň jedním z tvých
nejzáslužnějších dobrých skutků. Jak často zbožně pohlédneš na svatou
Hostii, nebo nemůžeš-li na ni hledět, tedy jak často si představíš, že
Pán Ježíš je přítomen na oltáři, tak často si počínáš ctnostně a
zasluhuješ si veliké milosti, jež ti po smrti pomohou k větší oslavě v
nebi.
Vedle ctnosti víry osvědčuješ při Mši svaté také ctnost klanění, a nejen
jednou, nýbrž tolikrát, kolikrát se skloníš a dáš uvnitř i navenek svému
Bohu najevo svou uctivost. Třebaže tak konáš jen svou povinnost, přesto
má Kristus Pán ve tvém počínání zvláštní zalíbení a odměňuje tě za ně
novou milostí. Když po proměňování při pozdvihování poníženě vzhlížíš na
Nejsvětější Tělo a kalich s předrahou Krví Páně, osvědčuješ tak výbornou
zbožnost, a protože je v těchto svatých způsobách skryté pravé Tělo a
pravá Krev Pána Ježíše, které přinášíš Otci nebeskému za oběť,
prokazuješ mu nejvyšší čest a největší službu. Tento Dar je tak
znamenitý, že se ti Bůh stává kvůli tomu Dlužníkem. Dokonce, kolikrát
při Mši svaté řekneš: „Můj Bože, obětuji Ti Tvého milého Syna, obětuji
Ti jeho přehořké umučení, obětuji Ti jeho přebolestnou smrt", tak často
osvědčuješ ctnost štědrosti vůči Bohu a zasluhuješ si každým takovým
obětováním novou milost a další odměnu. Jestliže se při Mši svaté
modlíš: „Pane, obětuji Ti tuto Mši svatou za všechny živé i mrtvé,
zejména za ty, za které jsem nejvíce povinen se modlit," tak tím
osvědčuješ lásku k bližnímu a zasluhuješ si bohatou odměnu. Jestliže při
Mši svaté přijímáš duchovně, čili si žádáš, abys směl skutečně přijímat
Tělo i Krev Páně s knězem, zasluhuješ si tak zvláštní milost a dostává
se ti také duchovní potrava a nápoj. Především pamatuj, že zbožná účast
na Mši svaté je jedním z nejznamenitějších a nejzáslužnějších dobrých
skutků, dokonce úkonem božským. Církev svatá vyznává, že jako věřící
křesťan nemůžeš vykonat nic svatějšího, ani božského, než když sloužíš
Mši svatou, anebo se jí účastníš. Proto dosahuješ při Mši svaté
podstatného rozmnožení Boží milosti i budoucí oslavy. Protože se
jinověrci často staví vůči Mši svaté odmítavě, pohrdají jí a vydávají ji
za modlářství, proto se také Bohu velice líbí, když se snažíš tuto
potupu Mše svaté vyrovnávat a napravovat zbožnou účastí na ní,
modlitbami za všechny bloudící a upřímně hledající pravdu a za svou
větší úctu a lásku k nim, jak k tomu vede zejména čtvrtý mešní kánon.
Bůh to odplácí ještě zvláštními milostmi, jak dosvědčují svatí Otcové.
Svatý Cyril Jeruzalémský praví, že právě tobě, kdo se důstojně účastníš
Mše svaté, bývají hojně udíleny duchovní dary. Svatý Cyprián píše:
„Tento nadpřirozený Chléb a tento posvěcený Kalich slouží k životu a k
spáse celého člověka.“ Mocí oběti Mše svaté bývají rozmnoženy všechny
tvoje ctnosti a hojně se ti dostává ovoce všech milostí. Proto tě právem
napomíná sv.Maximus, abys „nikdy nezanedbával oběť Mše svaté a to pro
milost Ducha Svatého, kterou uděluje přítomným nejštědřejší měrou.“ Síla
zásluh z utrpení Ježíše Krista mocně působí při Mši svaté množstvím
podivuhodných milostí a bohatstvím nebeských statků.
K těmto svědectvím ještě připojuji, co píše Osorius: „Kdyby otec dal
svému synu deset tisíc hřiven zlata, aby s nimi obchodoval, copak by se
tento syn nemusel záhy stát bohatý i při nepatrném přičinění? Nyní
sleduj, jak veliké poklady ti dává tvůj nebeský Otec při Mši svaté. Bůh
Otec ti odevzdává při Mši svaté svého jednorozeného Syna, v němž osobně
spočívá plnost božství, a v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a
umění! Jestliže za tebe vydal i svého Syna, jak by ti s ním nedaroval i
všechno ostatní?" Tak ti tedy dává Bůh Otec při Mši svaté svého Syna a s
ním zároveň všechny jeho zásluhy i zadostičinění. Dává ti jeho Tělo i
Krev, jeho lidské Tělo i lidskou Duši, a všechny jeho poklady a skvosty,
kterých dosáhl. Sleduj tedy, jak četné a jak veliké dary dostáváš denně
při Mši svaté a s jak malým přičiněním se obohacuješ, když totiž
přinášíš svému Bohu za oběť jeho Syna i se všemi jeho zásluhami! Avšak
jaký zisk jsi až dosud měl ze Mše svaté? Nejsi-li dosud bohatý na
poklady posvěcující milosti Boží, copak za to nenese vinu tvoje
nedbalost?
Uvaž nyní tyto milosti a připomeneš si také sedmdesát sedm užitků a
dobrých darů, plynoucích ze zbožné účasti na Mši svaté. A hned uznáš, že
není na světě dobrý skutek, kterým bys mohl dosáhnout tolik milostí a
získat tolik zásluh, jako je právě oběť Mše svaté, ať ji zbožně sloužíš
anebo se jí zbožně účastníš. (Ct.Martin z Kochemu, O mši svaté)
Jan Tauler Kázání (22.čtvrtek)
Ježíš vstoupil do jedné lodi, která patřila Šimonovi (Lk 5,
1-11)
V evangeliu se na tento týden a tuto dobu čte mezi jinými slovy, že náš
Pán Ježíš vstoupil do jedné lodi, která patřila Ši-monovi, a že ho
požádal, aby s lodí trochu odrazil od břehu. A posadil se a z lodi učil
zástupy; pak řekl k Šimonovi: "Zajeď s lodí na hlubinu a spusťte své
sítě k lovu!" A Šimon řekl: "Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic
jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě." A když to učinili,
zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly.
Podle dalších slov evangelia naplnili loď tolik, že se až potápěli. Tu
padl Petr k nohám našeho Pána a řekl: "Odejdi ode mne, Pane, vždyť já
jsem člověk hříšný."
O této lodi chceme nyní promluvit. Tahle loď, kterou náš Pán poručil
zavést na hlubinu, a ta neznamená nic jiného než vnitřní mysl člověka a
jeho nasměrování.
Tato loď pluje na obávaném, bouřlivém moři tohoto nebez-pečného světa,
který na člověka všelijak působí a doráží; hned radostí, hned bolestí,
hned tak, hned onak. Jak povážlivě si stojí všichni ti, jejichž srdce v
této bouři uvízlo v zalíbeních a tužbách, na kterých ještě lpí - kdo
tohle pozná, tomu sprahne srdce v těle bolestí. Ale co přijde potom, na
to nemyslíte! Ve své slepotě a pošetilosti staráte se jen o to, jak
byste se oblékli a zkrášlili. Tak zapomínáte sami na sebe a na strašlivý
soud, který vás čeká, a vy nevíte, zda to bude dnes, nebo zítra. Víte
přece, v jak úzkostném strachu a hrůze svět stane, a s ním všichni,
kteří se ve svém základu úplně nepřimkli k Bohu! Všem, kteří se nepři¬mknou
alespoň k těm, kdo jsou v pravdě, povede se zle, jak bylo nedávno
zjeveno pravým přátelům Božím. Kdo by tohle všechno poznal a věděl, jak
hluboko upadne víra, jeho přirozené smysly by ho neunesly. Ti, co to
zažijí, ať si vzpomenou, že jim to tady bylo řečeno!
Nuže tedy k našemu tématu: "Zajeď s lodí na hlubinu!" Toto je ta
počáteční cesta, která musí nezbytně předcházet všem ostatním věcem, aby
tvá mysl mohla být zavedena na hlubinu: pryč od lásky nebo zalíbení a
náklonnosti ke všemu, co není Bůh, nýbrž stvoření. Věru, kdo na tomto
hrozném moři nechce zahynout ani utonout, musí mít mysl bezpodmínečně
pozvednutou nad všemi stvořenými věcmi, ať jsou nebo se zvou jakkoli.
Nato říká svatý Petr: "Pane a mistře, celou noc jsme pracovali a nic
jsme nechytili." Opravdu, to bylo dobře řečeno. Všichni, kdo jsou
zaneprázdněni vnějšími věcmi, skutečně pracují v noci a nechytnou zhola
nic.
Náš Pán ale říká: "Teď vyhoďte síť znovu, a budete mít úlo¬vek." A oni
chytili tolik ryb, až se sítě trhaly. To se stalo ještě před vzkříšením
Pána. Když ale lovili ryby později, síť se už netrhala, říká evangelium.
Děti, co je to za síť, kterou náš Pán přikázal hodit a do které tolik
chytili? Tahle síť, která se má hodit, je mysl. Tuto mysl musí člověk
při svatém rozjímání nejprve "hodit" a s plnou pozorností se pustit do
všech těch látek, které ho mohou pohnout a podnítit ke svaté zbožnosti:
velebný život a utrpení a svaté, láskyplné putování a dílo našeho milého
Pána. Do toho se musí člověk tak hluboko ponořit, aby láska a vřelost
pronikla všechny jeho síly a smysly, a s tak velkou láskou a radostí, že
tu radost už nemůže skrýt a propukne v jásot.
Takže tedy - zajeď s lodí na hlubinu. Toto byl teprve ten nejnižší
stupeň; je však třeba zajet ještě dál.
Má-li se člověk vnitřně i zevně stát odevzdaným a oproštěným a vnitřně
proměněným člověkem, jehož svatý Dionysius nazývá proměněným, Bohu
podobným člověkem, musí jeho loď zajet ještě mnohem dál na hlubinu; to
jest: člověk dospěje k tomu, že od něho odpadá všechno to, co mohou
pojmout nižší smysly: svaté myšlenky a láskyplné obrazy a radost a jásot
a co mu kdy bylo od Boha dáno. To všechno mu teď připadá hrubé a je z
toho jakoby vypuzen, takže mu to už nechutná a on už u toho nemůže
zůstat a ani to nechce; co ho však přitahuje, to [dosud] nemá, a tak se
ocitá mezi dvěma kraji a je ve velké bolesti a tísni.
Teď se loďka dostává až na hlubinu, a protože člověk stojí v této nouzi
a opuštěnosti, povstává v něm také všechna ta tíseň a mnohá pokušení a
představy a celá ta nepřízeň, kterou už kdysi překonal: nyní na něho
opět dorážejí. S plnou silou přicházejí a vrhají se v prudké bouři na
jeho loď. A vlny bijí do lodi.
Milé dítě, neměj strach! Je-li tvůj člun dobře a pevně uvázán a
zakotven, nemohou mu vlny uškodit; pak je všechno, jak
má být. Job říká: "Po temnotě čekám světlo." Zůstaň sám u sebe a
nevybíhej ven, snášej svou bolest až do konce a nic jiného nehledej!
Mnozí takto Vybíhají, když mají setrvat v této vnitřní chudobě, pořád
hledají něco jiného, aby unikli z té tísně, a to je jim jen ke škodě.
Nebo si stěžují, případně se ptají učitelů, a pak jsou ještě zmatenější.
Vytrvej v tom bez pochybností: po temnotě přijde jasný den, sluneční
svit. Měj se na pozoru, jako by ti šlo o život, a hleď jen, abys
vyčkával a neusilovalo nic jiného! Věru, zůstaneš-li u toho, je Boží
zrození už blízko, a zrodí se v tobě. Dávám ti své slovo, že v člověku
by nikdy nepovstala tahle tíseň, kdyby v něm Bůh nezamýšlel nové
zrození. A věz, že co tě toho tlaku a tísně zbavuje nebo je mírní a
tiší, právě to se v tobě rodí. Právě tomu patří toto zrození, ať je to,
co chce, Bůh nebo tvor. A nezapomeň: pokud ti tu tíseň odnímá nějaké
stvoření, ať už se nazývá jakkoli, pak zahubí v tobě Boží rození docela.
Považ tedy, jaké škody si tím můžeš přivodit.
Bude-li tvá loďka, tvá mysl, pevně ukotvena na tvrdé skále, o níž mluví
vznešený Pavel, pak tě nedokáže od ní odtrhnout ani smrt ani život, ani
panstva ani mocnosti. Kdyby se proti tobě spikli všichni ďáblové a
všichni lidé, čím víc by proti tobě byli, tím víc by tě tlačili do tvé
loďky, a tím více by se dostávala na hlubinu. Děti, tím by člověk získal
víc a pokročil dál než s pomocí všech vnějších cvičení, která by vykonal
celý svět; tím, že se odevzdá a pustí a protrpí tu temnotu a tíseň, aniž
hledá úlevu tu či onde - ať ho to bolí a tísní sebevíc. Ať přijde
cokoli, zvenku nebo zevnitř, nech všechno vyhnisat a nehledej žádnou
útěchu, pak tě Bůh jistě vysvobodí; oprosti se od toho a přenechej to
zcela jemu.
Toto je ta nejkratší a nejbližší cesta k pravému Božímu zro¬zení, které
se tu bezprostředně ozřejmuje. Vnějšího člověka ale mnohdy přepadají
vnější trápení, třeba že mu někdo řekne nebo udělá něco, o čem se pak
domnívá, že se mu to stalo neprávem. A z toho je mu tak úzko, jako by ho
svíral celý svět. Kdyby to člověk uměl v sobě podržet a nechal to v sobě
vyhnisat z lásky k Božím ranám, a nestěžoval by si ani se nechtěl mstít,
pak by mu z těch ran vzešel slastný pokoj. Jakého pokoje a radosti se
však dostane člověku vnitřnímu, který se zcela odevzdal Bohu? Takovému
člověku se nedostane ničeho menšího než samotného Boha.
Děti, chcete-li vpravdě poznat sami sebe, jací jste, svou pra¬vou
povahu, pak pozorně sledujte, co vás nejvíce pohne k lásce nebo bolesti,
k radosti nebo smutku. Ať je to cokoli, je to to nejlepší, co máš, ať je
to Bůh, nebo stvoření. Jsi-li však naplněn Bohem, nemůže ti žádné
stvoření onu loďku, totiž tvou mysl, odehnat ani odtrhnout. Takovému
člověku dává nanejvýš dobrotivý Bůh tak veliký klenot, to jest takovou
radost, že člověk ve svém nitru pociťuje opravdový pokoj a pevnost, o
nichž nemůže nikdo nic vědět, leda ten, kdo je má. Stane se, že vlny v
bouřce prudce bijí zvenku do tvé loďky, jako by ji chtěly zrovna
potopit: přece však~ nemohou narážet tak prudce, abys nemohl zůstat
uvnitř v pravém pokoji. A třebas bude tvá lod'ka zvenčí rozkývána a
nakloněna, nikdy se nepřevrátí; vždycky ti zůstane tvůj vnitřní, božský
pokoj a pravá radost.
Vy, počestní lidé, neděste se hned, když tohle nezakoušíte. Najdou se
rybáři zrovna tak chudí jako bohatí. Jedno je však třeba vědět. Žádný
člověk není ve svých zbožných cvičeních tak malý, aby i jemu nebylo toto
dáno, i kdyby to mělo být až v hodině smrti; stačí, že o to usiluje a od
základu si přeje a žádá, aby byl velkým milovníkem Boha, zůstává při tom
a miluje to u všech, kteří toho už dosáhli, a prostě a jednoduše se toho
drží překonávaje všechny překážky a maje na mysli Boha ve všem svém
konání.
Avšak tento pokoj, jemuž se těší praví přátelé Boží, přináší také určitý
neklid. To je ono rozprostření sítě, totiž že neumí být vůči Bohu ještě
tím, čím by chtěl, a že Bůh pro něho není tolik, aby se spokojil pouze s
ním.
O jednom člověku čteme, že čtyřicet let chodil v lese po všech čtyřech,
[aby se přiblížil Bohu,] a jak píše, nikdy neza¬kusil božské útěchy.
Není přitom pochyb o tom, že měl více božské útěchy než tisíce jiných,
ale jemu to nestačilo, on ji chtěl tím nejvyšším způsobem, jakým ji lze
mít. V této nejvyšší míře spočívá onen bytostný pokoj, o němž stojí
psáno: „Hledej pokoj a snaž se o něj". Tento pokoj vychází z bytostného
obrácení, pokoj, jenž převyšuje každé pomyšlení. Když se to, co je v
duši nepojmenované, bezejmenné, zcela obrátí do Boha, pak se obrátí a
směřuje do Boha i všechno to, co má v člověku nějaké jméno. A na toto
obrácení odpovídá vždy všechno, co je v Bohu beze jména, nepojmenované,
i všechno, co má v Bohu jméno: to všechno odpovídá na toto obrácení.
Tady Bůh vysloví svůj pravý pokoj a člověk pak může říci: chci
naslouchat, co ve mně mluví Pán; neboť řekl: Vyhlásím pokoj svému lidu a
těm, kdož naslouchají svému srdci." To jsou ti lidé, které svatý
Dionysius nazývá lidmi podobnými Bohu. Takové lidi měl asi na mysli i
svatý Pavel, když řekl: "Abyste zakotveni v lásce mohli se všemi svatými
pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka Boží. "
Děti, výšku a hloubku, která se v těchto lidech otvírá, tu nemůže
pochopit ani rozum ani smysly nějakého člověka. Pře-kračuje to každé
pomyšlení [a vchází] do propasti. Toto dobro se otvírá jen těm, kteří
jsou zevně očištěnými a vnitřně proměněnými a v nitru přebývajícími
lidmi. Pro ně je nebe a země a veškeré stvoření holým nic, neboť oni
sami jsou Božím nebem, sám Bůh v nich má příbytek.
Náš Pán se posadil do lodi a učil zástupy. Podobně se Bůh usazuje i v
těchto lidech a vládne a řídí v nich celý svět a veškeré stvoření.
Děti, vejde-li člověk opravdu do tohoto základu a do tohoto bytí, buďte
jisti, že se ta síť bude nutně trhat. Nemyslete, že si dovoluji tvrdit,
že jsem k tomuhle došel- i když žádný učitel by neměl učit tomu, co sám
nezažil. Ale stačí přece, že to miluje a má na mysli a nejedná proti
tomu. Jinak ovšem, vězte, by to nebylo ani možné.
Když se tedy do sítí dostalo a chytilo tolik ryb, začala se síť tr-hat.
Podaří-li se člověku takový úlovek, že toho [základu a bytí] dosáhne,
musí se přirozenost, která je na to příliš slabá, nevy-hnutelně trhat,
takže takový člověk už nikdy neprožije jediný den ve zdraví. A je to
opravdu tak, jak píše svatá Hildegarda: "Božím příbytkem nebývá silné,
zdravé tělo";a jak říkal svatý Pavel: „V slabosti projeví se síla." Tato
slabost však nepřichází od vnějšího usilování, nýbrž z přetékání
překypujícího božství, jež tohoto člověka tak zaplavilo, že slabé tělo
to sotva může snést. Neboť Bůh vtáhl tohoto člověka natolik do sebe, že
je Bohem zcela zbarven, takže všechno, co je v něm, je proniknuto a
přetvořeno způsobem přesahujícím každé bytí. Bůh sám totiž působí dílo
toho člověka. A ten se právem nazývá Bohu podobným člověkem, neboť kdo
by se na toho člověka opravdu podíval, viděl by ho jako Boha, ovšem
toliko milostí. Neboť Bůh sám žije a bytuje a působí v něm všechna svá
díla a sám sebe v něm okouší. V těchto lidech nachází Bůh svou slávu. Ti
vskutku zavedli svou loď na hlubinu, vyhodili síť a mnoho chytili.
Když se tato loď dostane na hlubinu, na nejhlubší místo, tu se potopí i
se sítí, a všechno se rozpadne. A je to docela správné, že se tato
vlastnění roztrhne a rozpadne. Neboť má¬li se nějaká věc stát něčím, co'
není, musí se nejprve odestát tím, čím je. Tady jak tělo, tak duše jaksi
zanikají v hlubině moře; pozbývají svého přirozeného konání a činností
svých vlastních sil, jež se dějí po způsobu přirozenosti, a noříce se do
onoho bezedného moře zůstávají beze slova a bez jakéhokoli způsobu.
Pak učiní právě to, co učinil svatý Petr, když padl našemu Pánovi k
nohám a řekl to nesmyslné slovo; "Pane, odejdi ode mne, neboť jsem
člověk hříšný." Takovému člověku bylo odňato slovo i všechny způsoby. To
je to první; to druhé je, že člověk přitom padá do své bezedné nicoty a
stává se úplně malým, ba dokonce ničím, Jakže se odpoutává od všeho
toho, co kdy od Boha přijal, a celé to vrhá zase zpátky do Boha, jemuž
to také patří, jako by to nikdy ani neměl. A tím vším se stává ničími a
tak holým, jako' nic, co nikdy nic nemělo, a tehdy se noří stvořené nic
do nestvořeného Nic. Ale to je cosi, co nelze pochopil ani
slovy vyjádřit.
Zde se potvrzuje slovo, které říká prorok v žalmu: "Propast k propasti
volá." Propast, která je stvořená, volá k sobě nestvořenou propast, a
obě propasti jsou jedno jediné Jedno, jediné čiré božské bytí. Tam se
duch ztratil v Duchu Božím; v bezedném moři utonul. A tu je, děti, na
tom člověk mnohem lépe, než jak je kdo schopen postihnout a pochopit.
Člověk je totiž potom tak bytostný a všem otevřený a ctnostný, dobrotivý
a tolik láskyplný vůči všem lidem, tak laskavý a přátelský, že na něm
nespatříme a neshledáme žádný nedostatek. Takoví lidé ostatním plně
důvěřují a soucítí s nimi, nejsou přísní ani tvrdí, nýbrž velmi
milosrdní. Sotva lze uvěřit tomu, že by takoví lidé mohli být kdy
odloučeni od Boha.
Aby se tak stalo i nám všem, k tomu nám dopomáhej Bůh. Amen.
+++
BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO
ŽIVOTA CTIH. PATRIKA KUŽELY, MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI
Učitelé duchovního života spojují ono sladké jakoby zkušenostní poznání,
s darem moudrosti. Tento dar Mého Ducha předpokládá tvou prožívanou
sourodost s Mými pravdami. Je to docela jiné poznání než spekulativní.
Je to poznání, které plyne ze spříznění tvé duše s Mým životem. Tvoje
duše toho dosahuje přímou intuicí rozumu. Tehdy se skoro přenášíš
časoprostorově a zdoláváš Mou přesažnost, okoušíš Mou líbeznost a
velikost, která ti připadá tak důvěrně blízká a známá. Je to jako živá
sympatie se Mnou, ve které dávám tvé duši zakoušet a poznávat, že jsem
Životem jejího života. Čím více roste také dar moudrosti, tím více se
stupňuje tvoje láska až hrdinské lásce, a přitom také roste toto žhavé
poznání.
Jsou lidé, kteří popírají biblický podklad této nauky, protože se prý
opírá jen o známá slova proroka Izajáše: Duch Páně nade mnou, který se
prý týká jedině Mne jako tvého bratrského Spasitele. Jenže nejsou to
jenom tato slova. Máš celou řadu novozákonních dokladů, o které se můžeš
právě tak dobře opřít.
Můj Miláček ti píše: „A pomazání, které jste od něho přijali, zůstává ve
vás, a vy nepotřebujete, aby vás kdo učil; ale jak vás jeho pomazání
poučuje o všem.“ (1Jan 2,27)
Apoštol národů ti píše, že jsi přijal ducha dětství, ve kterém voláš:
Abba, Otče (Ř 8,15). To je ono tajemné, sladké poznání, které ti dává
Můj Duch, že už nejsi otrok, nýbrž že Moje milované dítě. V celé osmé
kapitole tohoto listu opěvuje Mého Ducha a Můj dar moudrosti. Připomíná
ti, že jsi Mne přijal, abys poznal Moje pravdy, které ti uděluji
milostí. Tímto Mým Duchem poznává Mne tvoje duše novým způsobem. Proto
Mne oslovuješ jako dítě otce. V těchto hlubinách poznáváš důvěrně známou
blízkostí Mou velikost a dobrotu.
Dar moudrosti ti přichází z Mého Ducha, a pokud jsi připraven ctností
lásky, tak zakoušíš blahoslavenství pokojných. Když si toto
blahoslavenství pokojných udržíš uprostřed okolních zmatků a rozbrojů,
pak se tvoje láska stává jasnozřivou.
Tvoje vlité nazírání vychází z daru moudrosti. Kontemplace je úkonem
tvého rozumu a moudrost je rozumovou pohotovostí, čili trvalým
uschopněním rozumu. Moudrost ti řídí správně rozum, protože tě vede
soudit o všem podle Mne, který jsem nejvyšší příčina. To ti dává
prožívat jistotu správnosti tvého poznání Mne.
Miluješ-li něco, zdá se ti to čím dále tím příbuznější tobě, a pak také
věci docela jinak rozumíš, než když ti to zůstává stále jaksi cizí.
Tato láska a tato jasnozřivost lásky spojuje nejdokonaleji, jak je to na
světě možné. Rozhodně spojuje dokonaleji, než pouhé abstraktní poznání
intelektuálů.
Tím se dostává tvé duši osvícení a jakéhosi zanícení, – osvícení v
rozumu a vnuknutí ve vůli.
Toto nazírání vychází ze skladebné sourodosti, což je dokonalejší než
nějaká jasná a logicky přesná myšlenka. Proto zůstává toto nazírání ve
svém jádře něčím nejasným. Tato nejasnost je však zároveň záruka, že se
zde jedná opravdu o vyšší poznání. Toto nové poznání se zdánlivě podobá
ustrnutí tvého rozumu. Ve skutečnosti je to pravé a hluboké poznání.
Obrazivost ti už nedovede představit nic příjemného, paměť ti připomíná
pouze Mne, rozum se nezabývá ničím jiným. Tvoje schopnosti jsou prostě,
co se týče přirozené stránky, jakoby ukončeny, ale ve skutečnosti jsou
právě otevřeny jako štěp pro dokonalejší odrůdu, pro výhonek
nadpřirozených možností.
Toto poznání ti nabízím v hlubinách tvé duše, takže nikdo, ani lživý
duch světa je nepostřehne. Proto je tak těžké psychologicky popsat tento
stav. Opři se obdobu jiného tvého poznání a o poznámky svatých o tom, co
o tom zaznamenávají.
Přes svou nejasnost však toto poznání není žádné libovolné snění, ani
záležitost nejasných pocitů, ani není žádnou protiváhou strohé a jasné
přesnosti věroučných článků či vyznání víry. Právě v tomto nazírání lépe
poznáváš pravdy víry, i když tu formule víry překračuješ. To však není
na škodu, nýbrž je právě naplňuješ prožíváním. Poznáváš Mne trojím
způsobem: buď ve tvorech nebo v Mých tajemstvích, anebo ve Mně samém.
Toto poslední poznání je nejdokonalejší zde na zemi, ovšem není to ještě
ono poznání, jaké mají svatí a blažení v nebi. Je to poznání, k němuž
povznáším tvou duši z mnohosti slov a obrazů k jediné myšlence, kde Mne
nazíráš spíše už v Mé jednotě než v mnohosti, ve kterou si musíš jaksi
rozložit své poznání o Mně, které nemůžeš vyjádřit jedním slovem, jedním
výrazem. Toto směřování ke Mně soustřeďuje tvou duši dokonale ve Mně,
takže ve Mně láskyplně spočíváš. Proto můžeš přirovnávat postup tohoto
poznání Mne ke krouživému pohybu, kdy duše bez dalších nově zaváděných
pohybů obíhá kolem Mne.
Je to už opravdu prosté intuice pravdy pod vedením Mého Ducha.
V tomto poznání tvoje duše podle Andělského učitele opouští sebe i
všechno stvořené, na všechno zapomíná a s jakousi pronikavě osvícenou
nevědomostí nastupuje do jediného a jednotného poznání.
Poznáváš Mne jasnozřivě proniknutou nevědomostí, vyšším spojením tvé
duše s Mým nadpřirozenem nad přirozeností tvé mysli. Když Mne takto
poznáváš, tak jsi ve stavu tohoto poznání osvěcován samou hloubkou Mé
moudrosti, kterou nemůžeš obsáhnout svým rozumem, omezeným na přirozené
možnosti.
Když se jedná o toto tajemné poznání, tak nejde o nový úkon víry, nýbrž
toto nazírání a poznání z něho plynoucí a v něm čerpané je způsobeno
právě jedině pod působením víry a lásky a darů je provázejících.
Tvoje duše se nemůže svými přirozenými silami povznést do těchto
oblastí, ale může se k tomu otevřít a uzpůsobit modlitbou a umrtvováním.
Jenom opuštěním sebe a všeho tě mohu povznést na tuto vyšší,
nadpřirozenou úroveň. V tomto nazírání ti dávám poznat, jak se všechny
Moje vlastnosti ztotožňují, aniž by se pohlcovaly anebo rušily. Dávám ti
nahlédnout do způsobu, jímž jsem trojosobní.
Svatý Albert Veliký svědčí o tomto poznání, že se neděje běžným postupem
rozumu, nýbrž Mým osvícením. Můj předmět zapůsobí na tvou duši tak, že
duše zahoří touhou spojit se co nejdokonaleji se Mnou.
Toto důvěrné spojení je víc než to, že se připojuješ ke Mně a víc než
Moje přitahování tebe ke Mně, protože tím v tobě vzniká nová skladba
Mého i tvého v živoucí jednotě, a způsobuje to Moje Láska. T.
+++
+++ |
