Labutí píseň
Každý, kdo odmítá posmrtné trvání lidské duše nadané vědomím, nutně tvrdí, že jakékoli poznatky ohledně zesnulých pocházejí výhradně z oblasti psychické zkušenosti žijícího člověka. Domnívají se tedy, že u těch, kdo uvádějí, že získali nějaké poznání ohledně posmrtné působnosti zesnulých, vzniklo toto jejich přesvědčení v jejich vlastní psychice. Tento výklad je nasnadě a nabízí se každému, kdo se na věci chce dívat realisticky. Co si ale počít s těmi četnými případy, které nezapadají do tohoto výkladu, nýbrž naopak navozují opačný závěr? Cožpak opravdu existují věrohodné doklady toho, že by se umírající člověk nebo třeba i člověk zesnulý sám podílel na působení své smyslům dostupné podoby ve vědomí žijícího vnímajícího člověka?
Během první války mezi Barmou a Velkou Británií roku 1866 křižovala jedna válečná loď podél barmského pobřeží, aby chránila jednotky působící ve vnitrozemí před napadením z moře. Jejím kapitánem byl Frederick Marryatt.
Uprostřed jedné jasné noci, kdy loď kotvila u pobřeží, uslyšel Marryatt, jak někdo vstupuje bez zaklepání do jeho kajuty. Napadlo ho, že loď je patrně přepadena barmskými piráty. Proto pohotově vyskočil z lůžka a s pistolí v ruce se chystal odrazit vetřelce. V měsíčním světle postřehl postavu a ztuhnul překvapením. Pohlížel do tváře svému bratrovi, který klidně a uváženě přicházel k jeho lůžku. Současně zřetelně uslyšel, jak mu bratr říká:
"Freddy, přišel jsem ti jenom ohlásit svou smrt."
Nato zjevení zmizelo. Kapitán Marryatt usedl ke stolku a zapsal do lodního deníku tuto událost s datem a dobou záznamu, tak jako zapisoval předtím i potom všechny závažné události kolem plavby. Když se zanedlouho vrátil do Británie, obdržel dopis o smrti svého bratra. Doba jeho záznamu o podivné noční události v lodním deníku přesně souhlasila s dobou bratrova úmrtí.
Kapitán Marryatt byl tehdy na druhé straně světa. Možnost jejich přímého setkání nebo toho, že někdo tehdy ihned podal zprávu o smrti do Barmy byla vyloučená. Zpráva o úmrtí musela být předána jiným než smyslovým způsobem. Nabízí se mnoho otázek. Kdo dal podnět k jejímu předání? Jakým způsobem ji předal? Jakým způsobem žijící bratr získal tuto zprávu? Pokud chceme zůstat realisty, tedy musíme vyloučit, že by nějaký tvor z jiného světa, totiž ryze duchový tvor mohl podávat zprávy či nějak působit v tomto světě smyslů. Víme, že anděl jako čistý duch stejně jako lidská duše oddělená od zemřelého těla, je zcela netečné povahy, a sama od sebe nemůže nijak působit ve světě. Jakýkoli podnět by zde musel vyjít od Boha. Pokud však jde o člověka umírajícího, tedy od něho může vyjít podnět k podání zprávy o jeho smrti, ale neznáme způsob, jak by se to mělo uskutečnit. V takovém případě nelze vyloučit působnost jeho anděla a jiných duchových bytostí, jako jsou svatí nebo Matka Boží, u kterých si člověk v hodinu smrti vyprosí přímluvu u Boha. Andělé a svatí mohou z podnětu ve vypjaté modlitbě prosícího člověka, který se ocitá na prahu smrti, splnit jeho přání. Otázka způsobu přenosu takové informace příslušné umírajícímu člověku blízké osobě je nejasná. Andělé se mohou pohybovat v prostoru bez omezení. Andělé mohou na sebe vzít zdánlivou podobu těla člověka a tak se zjevit způsobem, jaký je dostupný lidským smyslům a takto předat zprávu. Andělé však mohou způsobit i vtisknutí takového zjevení do mysli člověka i bez vtiskující se smyslové podoby. Z hlediska příjemce zprávy by to mělo v prvém případě ráz telepatické zprávy, v druhém případě jasnovidného zření.
Čas od času se objevují zprávy o případech, kdy je možné těsně po zjevení zdánlivé podoby nějakého člověka jeho blízkému příteli nebo příbuznému prokázat náhlé, nečekané úmrtí daného člověka jako vlastního nositele tohoto těla. Nabízí se přitom otázka, zda tedy nejde o jakousi jeho "labutí píseň" či vypjatý výkřik adresovaný někomu na rozloučenou a spojený s modlitbou k Bohu a svatým o pomoc.
Dávno před II. světovou válkou se spisovatel dr.John Mac Arthur, Louis Wilkinson, duchovní správce chrámu sv.Františka v Bostonu se přátelili s Richardem Campbellem. Spojoval je společný koníček rybaření. Aspoň jednou ročně se scházívali v letním domku v malém rekreačním středisku v Massachusetts v USA. Večer 7.června 1957, na začátku letní sezóny se všichni tři setkali u otce Wilkinsona, aby se domluvili na tom, jak společně ztrácí dovolenou s rybářskými pruty. Uprostřed hovoru se pojednou zvedl Mr.Campbell:
"Odpusťte mi, ale musím vás předčasně opustit. Zrovna jsem dorazil a musím ihned vybalit svá zavazadla."
Spěšně opustil místnost. Uběhlo asi dvacet minut, když se dr.Wilkinson obrátil nad Mac Arthura se slovy:
"Právě jsem tu viděl přítele Campbella. Totiž postřehl jsem ho jaksi zevnitř. Ale jasně jsem viděl, jak zde Campbell chodí po pokoji."
"Ale vždyť odešel."
"No právě. To je to divné."
"Musíme ho hned vyhledat."
Když dojeli do jeho bytu, spatřili přítele Campbella ležet na podlaze.
"Je mrtev."
Přivolaný lékař konstatoval, že Campbell podlehl srdečnímu infarktu.
"To je hrozné! Odskočil si jenom vybalit zavazadla."
"Ale co vás nemá", řekla jim bytná, "Mr.Campbell se dnes necítil dobře. Vůbec nevyšel z domu."
S ohledem na skutečnost, že okamžik smrti je pro každého z nás posledním okamžikem, tedy je to závěrečný a vrcholný prožitek. Je to chvíle posledního, snad i vypjatého životního projevu. Tehdy se člověk snaží dát svým přátelům či příbuzným zprávu o této pro jeho pozemský život nejvýznamnější události. V tomto směru může být projev určité zprávy hodnocen jako nějaký poslední výkřik, kterým se umírající člověk snaží dát poslední sbohem opouštěnému světu. A naopak ti, kdo jsou mu bytostně tolik blízcí, jsou z celého světa jediní, kdo jsou nějak zvláště vnímaví na jeho loučení se smyslovým světem.
Lidé, kteří se sami nacházejí v agónii či v kritickém stavu životního ohrožení, mohou podobná poselství umírajících vnímat možná lépe, než osoby, které nejsou smrtí přímo ohroženy. Agnes a Katherine byly dvě nerozlučné přítelkyně. V dubnu 1925 těžce onemocněly nakažlivou nemocí. Když Agnes zakrátko zemřela, lékaři zamlčeli Katherine úmrtí její tolik oblíbené přítelkyně. Lékaři měli strach, aby se tím nezhoršil i zdravotní stav druhé dívky. O tři dny později se zhoršil i zdravotní stav Katherine. Tehdy dívka předala svým rodičům dvě fotografie s prosbou, aby je předali Agnes jako vzpomínku na ni. Katherine tedy o smrti své přítelkyně Agnes opravdu nevěděla.
Potom se však stalo něco velmi podivného. Bylo to tehdy, když se Katherine natolik přitížilo, že se přiblížil stav agónie. Tehdy chvíli rozmlouvala Katherine se svými rodiči o posledních věcech člověka. Zmínila se:
"Vidím tu několik známých, ale ti už přece zemřeli."
Pojednou se obrátila k otci a zvolala:
"Agnes mi jde naproti! Ale, tatínku, tys mi vůbec neřekl, že Agnes už opustila svět."
Pak rozpřáhla náruč a pronesla k někomu, kdo zde - přinejmenším fyzicky - nebyl přítomen:
"Ach, Agnes, to jsem ráda, že se spolu setkáváme!"
Bezpochyby existují lidé, kteří prožívají úmrtí blízké osoby pronikavěji a jasněji než sen. Je otázka, zda tomu tak není proto, že snové prožitky jsou tolik vzdálené realitě, takže si zasněný člověk namlouvá, že bolestné a smutné události jsou jen výsledkem jeho obrazotvornosti. O jednom takovém "snu" pojednává George K Cherrie (114). Uvádí: "Dne 10.října 1892 jsem působil v Kostarice. Po znamenité večeři ve společnosti svých přátel jsem se odebral spát... Najednou jsem si vybavil příhodu z dávného dětství. Přiběhl ke mně nás starý pes a nadšeně mě vítal. Dveře do domu byly otevřené. Zrovna, když jsem chtěl vstoupit do domu, objevila se nějaká žena a já jsem pocítil, jak mne uchopila za pravou ruku. Bez jakéhokoli zaváhání mě zavedla do ložnice mé matky - to bývala vždy místnost pokoje a míru. Nepromluvili jsme přitom ani slovo. Matka ležela ve své posteli, postavené mezi dvěma okny. Měla uvolněný a docela vyrovnaný výraz ve tváři. Okamžitě jsem ale věděl, že je mrtvá. Nepocítil jsem však žádnou strašlivou hrůzu, ba právě naopak - zalil mě pocit nejhlubšího klidu. Zdálo se, že zde jinak nikdo další není. Pak zmizela i přízračná postava ženy, která mě doprovodila do matčiny ložnice. Najednou jsem úplně osaměl. Potom jsem se probudil. Chvíli jsem myslel na tento sen. Po chvilce jsem znovu usnul a začal jsem snít. Té noci se mi zmíněný sen stejně opakoval třikrát za sebou."
Brzy ráno Cherrie vstal a zaznamenala si podrobnosti tohoto neobyčejného snu do svého deníku.
Za deset dnů poté dostal dopis od sestry, která mu psala o tom, že jejich matka zesnula. Zemřela v noci z 10. na 11. října, a to ve stejnou hodinu, kdy ji třikrát za sebou "viděl" ležet mrtvou v její ložnici. Všechny podrobnosti snu souhlasily s tím, co mu ohledně posledních okamžiků matčina pozemského života psala jeho sestra. Dokonce i poloha postele mezi dvěma okny v ložnici, kterou Cherrie nemohl znát, byla v jeho "jasnozřivém snu" docela přesná.
Lze předpokládat, že umírající matka v posledním okamžiku svého pozemského života zatoužila po blízkosti svého syna. Patrně se v té vrcholné chvíli svého pozemského života modlila k Bohu, ke svatým a andělům, a spojovala svou modlitbu k nim s touhou po blízkosti svým dětem. Lidé tohoto světa v takových souvislostech často mluví o telepatickém spojení matky se synem a o tom, že prý se podoba jejího těla ihned přemístila k milovanému synovi nebe že se její syn neprodleně po telepaticky podané nějak duchovně přemístil k matce, ale kdo o věcech uvažuje realisticky, ten ví, že o něčem takovém nemáme žádné doklady. K nějakému přenosu sdělení, doprovázeného viditelnou či jinak smyslům dostupnou podobou známých osob, však může dojít, s Boží milostí a za spoluúčasti Matky Boží, andělů a svatých. Ovšem mechanismus tohoto spojení nám neobjasní žádná parapsychologie, protože jedině Bůh svobodně dává a odnímá život, takže se tak může dít z Boží milosti pokaždé úplně jinak.

9.Zamyšlení: Poznání lidské duše oddělené od těla
V oddělené duši nezůstává smyslová činnost, avšak zásadně zůstávají smyslové schopnosti a jejich pohotovosti. Ona si skutečně uchovává své nehmotné schopnosti
Pokud jde o sebepoznání lidské duše po smrti těla, nepochybně se děje, ovšem jinak, než jak probíhá během pozemského života. Příčina toho, proč lidská duše spojená s tělem poznává nikoli svou bytostí, nýbrž svojí činností, spočívá v tom, že mimo rozumové schopnosti má duše také schopnosti smyslové. Smyslové poznání u člověka předchází rozumové a první činnost rozumu je rozumové chápání smyslového. Má-li člověk poznat sebe sama, tedy musí svou bytost pojímat pomocí pojmů odvozených ze světa smyslů (115).
U lidské duše po rozpadu těla je tomu však jinak. Není-li duše už spojena s tělem, pak se její sebepoznání podobá sebepoznání anděla, ovšem s tím, že inteligence anděla je vyšší než lidská. Dokud je lidská duše spojena s tělem, tak se ve svém poznání liší od poznání andělského jednak podstatně, jednak případně, stupňovitě. Andělské poznání je podstatně dokonalejší než lidské, protože anděl je ryzí inteligentní duch, a jako takový poznává přímo sebe sama a jiné duchové podstaty, ovšem kromě Boha. Člověk má o duchovém světě jen pojmy odvozené z oblasti smyslového poznání. Andělské poznání je také případně dokonalejší než lidské, protože pronikavost andělského poznání je vyššího stupně, než pronikavost lidského poznání. Po zániku lidského těla je odstraněn podstatný rozdíl mezi sebepoznáním a poznáním lidské duše oddělené od těla a sebepoznáním a poznáním andělů. Zůstává však rozdíl ve stupni poznání. Andělé poznávají pronikavěji a jasněji, než lidské duše. Příčina nižšího stupně poznání lidské duše bez těla spočívá v jisté omezenosti tohoto poznání. Omezenost je zde dána tím, že tento stav lidské duše oddělené od těla, není pro duši ani přirozený, ani trvalý. Jednou byla přirozeně spojena s příslušným tělem a jednou bude s tímtéž tělem znovu spojena, a teprve to bude pro ni přirozené.
Sebepoznání lidské duše oddělené od těla a její poznání vůbec se však podstatně neliší od andělského. Lidská duše po smrti těla je ve své rozumové činnosti odpoutána od závislosti na smyslových věcech. V poznávání nepostupuje od možnosti k uskutečnění, ale poznává neustále skutečně. Poznává tedy svojí bytostí, a ne svou činností, zatímco v pozemském životě tomu bylo naopak. Skutečnost lidské duše oddělené od těla je pouhý tvar a proto je skutečně poznatelná. Proto má lidská duše po rozpadu těla v samotné své podstatě srozumitelný způsob poznání, kterým poznává sebe samu. Poznává tedy dokonale svou podstatu, protože skutečnost pro ni splývá se sebepoznáním. Jenže - na rozdíl od anděla - není toto poznávání duše trvalé (116).
Lidská duše, která po rozkladu těla dokonale poznává sebe samu, poznává onu vlastnost společnou všemu, která je základem obecného pojmu (117). Poznává různé druhy tvorů a v každém druhu různé jednotliviny; postrádá však prostředek poznávání odlišnosti nižší či vyšší věci dle jejich zvláštnosti. Duše oddělená od těla by k tomu potřebovala obrazy odlišné od své podstaty na způsob tvarů či jakostí (118).
Jak může lidská duše po tělesné smrti poznávat jiné bytosti? Přirozeně je poznávat nemůže. Mohla by je totiž poznávat jedině prostřednictvím obrazů, odlišných od své podstaty, které však přirozeně postrádá. Kdyby je však měla poznávat, tedy by obrazy hmotných věcí musely být duchovně vštípeny do lidské duše (119). Dlužno podotknout, že mluvíme o obrazu, který spočívá v takové vlastnosti poznávací schopnosti, jíž v sobě může vytvořit takové poznání(120).
Dokud je lidská duše spojena s tělem musí se k této vlastnosti zvolna dopracovávat, kdežto po rozkladu těla poznává lidská duše podobně, jako poznává anděl (121). V andělově poznání se však poznávání shoduje s abstrahováním. Zatímco se lidská myšlenka abstrahuje z jednotlivých smysly vnímatelných věcí působením činného intelektu, andělská myšlenka není abstrahována ze smysly vnímatelných věcí, nýbrž je andělovi dána Bohem jako následek jeho duchové přirozenosti. Proto je andělská myšlenka současně všeobecná a určitá. Představuje naráz lva i jednotlivce téhož druhu, jednotlivce nyní jsoucí i jednotlivce minulé, na které měl anděl upjatu pozornost a na které si může udržovat vzpomínku. Takto jsou andělské myšlenky účastí na myšlenkách Božích, podle kterých Bůh stvořil věci (122).
Čím vyšší jsou andělé, tím je jejich rozum pronikavější a jejich myšlenky jsou méně četné, neboť jsou obecnější a obsáhlejší. Vyšší andělé poznávají nečetnými myšlenkami tak rozsáhlé oblasti, jaké nižší andělé nemohou při tak vynikající jednoduchosti obsáhnout (123).
Z vlastnosti andělské myšlenky, že je současně všeobecná a určitá vyplývá také, že poznání andělů je intuitivní, totiž rozumové, ale nikoli přemítavé, nikoli diskurzívní, nýbrž přímé. Andělé poznávají ihned jednotlivou věc ve všeobecnu (124). Jak je to možné? Je tomu tak proto, že anděl je ryzí duch, takže síla či pronikavost jeho rozumu mu dovoluje najednou poznat duchovní tvory anebo poznatelné stvoření.
Co platí o andělském poznání, platí také o lidské duši po rozkladu těla, ovšem s tím, že poznání této duše je málo pronikavé. Vždyť v duši člověka za pozemského života vzniká rozdíl mezi poznáváním a abstrahováním jedině tím, že lidský rozum musí své poznatky nejprve dobývat ze smyslových obrazů (125).
Jako je tomu s poznáváním hmotných věcí, tak je tomu i s poznáváním duchových podstat. Má-li je lidská duše po rozkladu těla poznávat, musejí být jejich tvary Bohem vštípeny jednotlivé duši. Andělovi je toto vštípení jejich tvarů přirozeně vlastní, vrozené. Když věci vycházejí při stvoření od Boha, nabývají při tomto vycházení jednak věcné bytí, podle něhož jsou samy v sobě, jednak ideální bytí, které spočívá v poznávací schopnosti anděla (126). Lidské duši oddělené od těla však toto vštípení musí být dáno zvlášť.

Způsob posmrtného poznávání lidské duše
Lidská duše po rozkladu těla může poznávat jedině tak, jak poznává anděl, třebaže nedosáhne tak vysokého stupně pronikavosti a jasnosti. Jak se to přesně děje? Duše oddělená od těla nepoznává podstatu tak, že by se zabývala jevovou stránkou bytosti, nýbrž pojímá ji přímo v oněch tvarech, které jsou jí Bohem zvláště vštípeny. Nepoznává tedy jen to, co je společné rodu či druhu, nýbrž poznává věci také dle jejich jedinečné zvláštnosti; pokud je tedy lidské duši po smrti dáno nějaké poznání, tedy tak jako anděl poznává nejen všeobecné, ale také jednotlivé. Bytosti totiž vycházejí od Stvořitele nejen co do všeobecné přirozenosti, ale také podle své skutečné jedinečnosti v bytí; musejí tedy také dle svého oboustranného vztahu vycházet od Boha v ideálním bytí, takže tvary poznání v rozumu lidské duše musejí být takové, aby jimi bylo poznáno jak všeobecné, tak jednotlivé (127).
Co tedy ví duše o jednotlivostech, týkajících se bytostí jí blízkých z pozemského života? Nemůže se obracet ke smyslům, a proto se obrací k vyššímu. Obrací se tedy k osvícení, které Bůh dává každé lidské duši po smrti. Andělé dostávají v tomto božském osvícení všech i sebemenší podrobnosti toho, co se kde ve stvoření děje. Duše zesnulých však postrádají tak dokonalé osvícení, jakého se dostává andělům s ohledem na vyšší stupeň dokonalosti těchto ryze duchových podstat. To je přirozený důsledek posmrtného stavu duše, která ještě není v nebi, kde by patřila na samu podstatu božství (128).
Duše zemřelých nemohou přirozeným poznáním objevit, co se děje v pozemských poměrech (129). Lidská duše oddělená od těla poznává věci podle toho, jak je k nim zařízena, buď podle stop předchozího poznání z pozemského života (130) nebo dle božského zařízení (131).
Duše zesnulých jsou sice přirozeně odloučeny od styku se živými, ale mají spojení s oddělenými podstatami, totiž s dušemi jiných zesnulých a s anděly. To obsahuje dvojí. Především to, že lidská duše po smrti poznává duše jiných zemřelých právě tak, jako poznává anděly (132). Přitom je příznačné, že místní vzdálenost nepřekáží poznávání oddělené duše (133). Za druhé, duše zesnulých mohou cílevědomě navazovat spojení s dušemi jiných zesnulých a s anděly. Duše v očistci nejsou vzájemně odděleny tak, že by mezi nimi nemohlo nastat spojení. Toto spojení se však nemůže dít pomocí smyslových prostředků. Jak tedy komunikuje lidská duše po smrti s jinými dušemi zesnulých a s anděly? Ryze duchovním přenosem myšlenek. Chce-li jedna duše sdělit něco jiné duši, tedy odkryje své myšlenky tak, aby byly zřejmé jiné duši. Přitom duše pouhou silou své vůle způsobuje, že jsou dané myšlenky poznávány jinou duší, přesněji řečeno: pokud je ta duše, která myšlenku sděluje, dokonalejší, než zamýšlená. Z toho tedy vychází najevo, že lidská duše po smrti nemůže tyto své myšlenky vnuknout žádnému z andělů (134). Přestože jsou duše zesnulých přirozeně odděleny od styku s živými, někdy se zdá jakoby duše zesnulých věděly o jednotlivostech lidského života, zejména o těch, k nimž je vázaly nějaké příbuzenské svazky. Dokonce se mluví o znameních, které dušičky dávají svým příbuzným. Pokud se zemřelí zjevují živým, děje se to buď ze zvláštního Božího řízení, a potom je to Boží zázrak, nebo se taková zjevení dějí prostřednictvím činnosti andělů, a to i bez vědomí zesnulých.
Toto pojetí posmrtného stavu duše zásadně vylučuje spiritismus s výjimkou toho, že se bez vědomí duší mohou zjevovat zlí, padlí andělé, a to v různých podobách.
Meze posmrtného poznání lidské duše:
Poznání lidské duše po rozkladu těla má jisté meze právě tak, jako je omezeno poznání andělů. Je jisté, že lidská duše oddělená od těla, podobně jako anděl nemůže poznat tajemství lidského nitra, totiž zejména hnutí svobodné lidské vůle. Bůh stvořil člověka se svobodnou vůlí, a tuto svobodu tomuto rozumnému tvoru zaručuje. Bůh je moudrý a nedělá nesmysly (na rozdíl od nás lidí), a tedy nepopírá, co jednou nějak stvořil. Zaručuje člověku jeho svobodu, a to jak proti tvorům ještě inteligentnějším, než je člověk, andělům, tak tím spíše vůči pronikavosti poznání lidské duše, pokud je spojena s tělem, i když je od těla oddělena. Člověk se může rozhodovat dobře či špatně, takže není zevně poznatelné, jak se rozhodne.
Také různé zvláštní postupy myšlení určitého člověka jsou jiným lidem právě tak jako andělům skryté. Rozumná bytost je totiž pánem svého myšlení a svého jednání. Jedině Bůh ve své vševědoucnosti ví o všem. Je svrchovaným Pánem tvorstva a jeho posledním cílem, k němuž všechno řídí (135). Avšak lidská duše, ani ve stavu oddělení od těla, kdy se svojí duchovostí, svobodnou vůlí a rozumností podstatně neliší od anděla, není takovýmto svrchovaným Pánem, zrovna tak, jako jím není ani anděl.
Třebaže anděl a podobně i lidská duše oddělená od těla nemohou přímo poznat myšlenkové postupy a hnutí svobodné vůle nějakého člověka, mohou je poznat nepřímo, z vnějších účinků. Z různých takových účinků může anděl, tedy bytost přirozeně oddělená od těla, usuzovat o skrytém vnitřním dění v člověku, ba dokonce může o něm usuzovat lépe než samotný tento člověk. Lidská duše oddělena od těla to dokáže také, patrně lépe než ve stavu spojení s tělem, ale vždy hůře než anděl. Předpokladem toho je, aby se jí dostalo poznání oněch účinků, ze kterých lze usuzovat. Tak může lidská duše oddělená od těla podobně jako anděl usuzovat i do budoucnosti s větší pravděpodobností než nejzkušenější znalci povahy a poměrů a prognostici. Přesto však budoucí změny, závisející na svobodné vůli nějakého člověka, zůstávají neznámé jak andělu, tak lidské duši ať spojené s tělem nebo oddělené od těla. Budoucí věci zná bezpečně jedině Bůh. (I Kor 14, 24) I ten nejinteligentnější ze všech tvorů, anděl může mít spolehlivé poznání o těchto věcech pouze zjevením (136).
Jako anděl, tak ani lidská duše po rozkladu těla neproniká přirozeným rozumem všechna tajemství víry. Poznávají je poučením od Boha, a to nikoli najednou, nýbrž poznenáhla, ba některá z nich poznají až při věčném soudu (Mk 13, 32). Rovněž tak obsah proroctví jasně poznávají a chápou naplno teprve tehdy, až se vyplní (Ef 3,8).
Poznání lidské duše oddělené od těla se podobně jako andělské poznání vztahuje k Bohu.
Pokud jde o vztah lidské duše oddělené od těla k času, tedy dlužno uvést, že doba očišťování duší v očistci není u všech duší stejná. U každé duše však začíná oddělením od těla a končí nejpozději na Posledním soudu. Vnímání a zakoušení času, jeho plynutí, a tedy také jeho délky je ovšem jiné u lidské duše oddělené od těla, a jiné u člověka, žijícího ve světě.
Jak lidská duše po smrti vnímá čas? Podobně jako anděl. Anděl nepoznává budoucnost tak, jak je sama v sobě, protože by se jednalo o Boží vědění. Avšak andělský rozum a kterýkoli stvořený rozum nemají božské věčnosti. Proto nemůže být poznána od nějakého stvořeného rozumu budoucnost, jak je ve svém bytí.
Lidé nepoznávají budoucnost, leda z jejich příčin nebo z Božího zjevení. Andělé (a tedy také lidské duše oddělené od těla) poznávají budoucnost mnohem zevrubněji. Ačkoli rozum anděla (a podobně i rozum lidské duše po smrti) je nad časem, kterým jsou měřeny tělesné pohyby, přece je v tomto rozumu čas podle následnosti rozumových pojetí. A tak, ježto je následnost v rozumu anděla (jakož i v rozumu lidské duše po smrti), není mu (a podobně také lidské duši po smrti) přítomno vše, co se děje během celého času.
Třebaže podoby, které jsou v rozumu anděla (a rovněž i v rozumu lidské duše oddělené od těla), se samy sebou mají stejně k přítomným, minulým a budoucím, přesto přítomná, minulá a budoucí se nemají stejně k pojmům. Protože to, co je přítomné, má přirozenost, kterou se připodobňuje podobě, která je v mysli anděla (i samotné lidské duše), a tak může být skrze ni poznáváno. Ale to, co je budoucí, dosud postrádá přirozenost, kterou by se tomu připodobnila, proto nemůže být skrze ni poznána (137).

Odkazy
115) S.th., I, 87.
116) S.th., I, 56, 1.
117) S.th., I, 55, 1.
118) Sv.Tomáš, De verit., VIII, 8
119) S.th., I, 55, 2; De verit., VIII, 9.
120) S.th., I, 58, 1.
121) S.c.gent., II, 96.
122) S.th.,I, 12, 4.
123) S.th.,I, 40, 3.
124) S.th.,I, 50, 3.
125) S.th., I, 54, 4.
126) De verit, VIII, 7; S.th.,I, 56,2; S.c.gent.,II, 98.
127) S.th.,I, 57,1-2; S.c.gent., II, 99-100; De verit., VIII, 11; Quodl., 7,3.
128) S.c.gent., II, 100.
129) S.th., I, 139, 8.
130) Tamtéž, I, 139, 5-6.
131) S.c.gent., II, 99.
132) S.c.gent., II, 98, S.th., I, 139, 2.
133) S.th., I, 139, 7.
134) S.c.gent., II, 98.
135) III Kr, 8, 39, Jer 17, 10, Sk 1, 24.
136) S.th., I, 57, 3-4.
137) S.th., I, 57, 3 k 1,2,3.