Kdo nedošel pokoje?
Jisté okolnosti přiměly Elvina Prizea, důstojníka kriminální policie z Metropolitní ústředny v Londýně přenocovat v červnu roku 1969 v hotelu v jednom malém městě, protože nestihl poslední vlak do Londýna. O všem, co se mu přihodilo neobvyklého, učinil podrobný záznam. Vybíráme z něho některé důležité úryvky.
"Byl jsem na smrt unaven a hrozně se mi chtělo spát. Především jsem toužil po osvěžující koupelně. Když jsem vyrazil do koupelny, potkal jsem v mezipatře ženu, oděnou do dlouhých staromódních šatů. Zdvořile jsem ji pozdravil a popřál "dobrý večer", ale ona mne minula bez povšimnutí jako bych byl vzduch. Zřejmě jsem pro ni vůbec neexistoval. Její chování mi sice připadalo dost zvláštní, ale omlouval jsem ho ženským studem a značnou nechutí dát se oslovovat neznámými muži zejména uprostřed noci. Třebaže mě tato podivně vymóděná dáma překvapila, přesto jsem byl dalek toho, abych ji pokládal za nějaké zjevení...
Po návratu do pokoje jsem ulehl do postele, zhasl světlo a přemožen únavou okamžitě jsem usnul. Asi kolem půl druhé v noci mě probudily tupé údery a zvuky, které jako by vycházely z podlahy. Rozsvítil jsem a hned všechen hluk ustal. Zamrazilo mě. Když jsem se přesvědčil, že v pokoji opravdu jinak nikdo další není, a z opatrnosti jsem zastrčil hodinky a náprsní tašku pod polštář, znovu jsem zhasl. Rušivé zvuky se oné noci opakovaly stejným způsobem ještě dvakrát - kolem tří hodin a ve čtvrt na pět ráno. Pokaždé mě velmi nepříjemně zamrazilo.
Když se tyto podivné zvuky opakovaly potřetí, měl jsem skutečně nahnáno, takže jsem nechal světlo rozsvícené. Nepříjemné rušivé zvuky ustaly a já jsem spal klidně až do rána."
Asi týden po svém nočním zážitku se inspektor Prize náhodně seznámil s jiným kriminalistou, pocházejícím z tohoto městečka. Když se mu zmínil o tom, jak se špatně vyspal v onom hotelu v jejich městečku, dostalo se mu překvapivé odpovědi. Kolega mu potvrdil, že daný hotel je opravdu vyhlášený tím, že se v něm dějí takové podivnosti.
"Tak s tím něco dělejte, aby to bylo v pořádku."
"To není tak snadné. V tom hotelu se asi před padesáti léty stala tragická událost."
"O co šlo?"
"Dne 30.srpna 1920 se tehdejší majitel hotelu Henry Stoley v záchvatu zuřivosti vrhl na svou manželku a rdousil ji, až zůstala na zemi bezvládně ležet. Na místo činu se posléze dostal soudní lékař, aby provedl ohledání. Dr.Bertrand Spielberg shledal, že oběť během zločinu musela ležet na nějaké tvrdé ploše, zřejmě na podlaze. Smrt nastala až za dvě hodiny po rdoušení. Mezi vražedným zápasem majitele hotelu s vlastní ženou a její smrtí tedy existovala podle policejního protokolu určitá časová mezera. Také sluchové vjemy, které zaregistroval Prize při svém noclehu v hotelu, trvaly asi dvě hodiny. I když se hrozivé příznaky vyskytují na stále stejném místě, dějí se zřejmě podle vlastní pravidelnosti. To, co zažil inspektor Prize, připomínalo zvukové opakování události související s hrdelním zločinem, který se zde udál před půl stoletím. Dlužno ještě dodat, že pachatel zločinu Stoley se dostal před soud, který ho odsoudil do vězení, třebaže trest nebyl nejtěžší, totiž pět let vězení, protože soud přihlédl k některým polehčujícím okolnostem, jako bylo jednání v afektu.
Četnými legendami je opředený případ tzv. bílé paní neboli paní Perchta, o níž se tvrdí že straší v různých zámcích, hradech a panských domech. Taková přízračná postava byla dříve údajně často zaznamenávána v zámku Bernsteil v rakouském Burgenlandu. O jejím výskytu v roce 1926 je k dispozici na 26 písemných nezávislých svědeckých výpovědí, které se ve většině svých rysů shodují. Skoro ve všech místnostech zámku bala sledována zvláštní zář, která při pozornějším sledování vytvářela obrysy drobné ženské postavy. Postava s typicky uherskou ozdobou na hlavě a v bílém závoji se vznášela po schodech nahoru a dolů. Sotva na ni někdo promluvil, okamžitě se rozplynuly její tvary tvořené mihotavým světlem.
Místní obyvatelé si to vykládají v návaznosti na zápis staré kroniky. Podle toho má jít o zjevení manželky bývalého majitele zámku v 16.století. Ten ji údajně přistihl při nevěře a dal ji bez milosti uvrhnout do hladomorny, kde nevěrnice zahynula hladem.
Takové výklady zápisů dávných kronik samy o sobě poskytují bohatou a přitažlivou látku pro uplatnění lidské fantazie, jež pak u některých zasněných nebo přecitlivělých bytostí svádí k tomu, aby v každém podivně lomeném svitu měsíčních paprsků viděli záhadné zjevení. Potom se může zdát, že není jisté, co bylo dříve a co později. Zda nebyla napřed pověst spojená s bujnou fantazií ohledně bílé paní a teprve potom zprávy o jejím zjevení, anebo naopak napřed záhadný zjev a potom její výklad. Jakmile se ale vyskytuje soubor "záhadný zjev" plus "jeho interpretace" podle dávné kroniky, je vděčná to látka pro různé parapychology, kteří to vše ještě ověnčí složitou terminologií.
V průmyslově vyspělé společnosti se ukazuje, že se nějaké místně známé strašidlo nezastaví ani před novodobou vojenskou technikou. V Muzeu letectví na letecké základně Castle Air Force Base ve střední Kalifornii v USA je vystaven starý bombardér B-29 ze druhé světové války. K tomuto exponátu se vztahují jistá svědectví živých lidí ohledně posmrtného působení jeho zemřelé posádky. Výstavní exponát byl doplněn součástmi dalšího stroje stejného typu. Mechanici získali tyto součástky z jiné vojenské základny, kde je další středisko historické vojenské techniky, tzv. China Lake Naval Weapons Center. Už při rozebírání a opětovné montáži jednotlivých dílů tvrdili zaměstanci, že cítí přítomnost něčeho znepokojivého, co jim nahání husí kůži. Seržanta Nicka Richardsona a další mechaniky k smrti vyděsilo, když se v jejich přítomnosti zničehonic jedny z dveří na trupu letounu samy od sebe třikrát otevřely a znovu zavřely. Kromě nich tam nebyl přítomen nikdo, kdo by to mohl způsobit. Předměty, které ležely na pilotních sedadlech, nevysvětlitelným způsobem mizely, aby se vzápětí objevovaly na úplně jiných místech. Zdálo se, jako by si něco chtělo uvolnit sedadla. Štábní důstojník Peter Kreuz objevil na jedné fotografii kabiny střelce na zádi letadla rozmazanou "skvrnu", o níž nebyl schopen říci, jak se dostala na negativ. Tahle zvláštnost se podobala slunečnímu svitu pronikajícímu zvířenými částicemi prachu. Další letecký důstojník Michael Berger údajně v nočních hodinách sledoval v pilotní kabině nějakou postavu, která okamžitě zmizela, když se dostavila přivolaná policie a všechno ozářila svítilnami. Tato příležitost se stala vítaným soustem pro místní spiritistický kroužek. Spiritisté uspořádali v trupu letadla seanci, při níž jim citlivá osoba používaná jako médium měla údajně sdělit, že zjevení má vztah k jistému Edgaru Plummerovi, který tam jako palubní střelec přišel o život v letecké bitvě.
V USA, Velké Británii a různých evropských státech se čas od času vyskytují zprávy o takzvaných přízračných stopařích, kteří vyhledávají oblíbené dálnice a velmi znepokojují některé řidiče.
Tak jeden řidič zastavil 25.června 1980 na dálnici č.65, vedoucím z Little Rocku ve státě Arkansas nějakému stopaři. Stopující vzbuzoval dojem nenápadného a vcelku spořádaného mládence. Když nasedl do auta, tak se nějakou dobu bavili o tom, jak jsou některé věci na tom světě špatné, a pak se stopař najednou zmínil o druhém příchodu Ježíše Krista. V tom okamžiku zmizel z auta. Když nějakou dobu bylo ticho, řidič pohlédl na spolujezdce a zjistil, že je pryč. Přitom auto jelo velkou rychlostí a z auta se nedalo nepozorovaně vyskočit. U prvního motorestu zastavil řidič u policie a ohlásil jí tuto událost.
"To už jste dnes pátý případ stejného druhu!" odpověděl mu policista.
Měli snad všichni stejné halucinace? Anebo prožívali něco, co mělo základ ve skutečnosti? Ani ne za týden se na jiném úseku zmíněné dálnice opakoval podobný případ. Tentokrát vidělo a slyšelo záhadného stopaře dokonce několik spolujezdců současně. Byla to davová hysterie, nebo realita?
Na úseku o délce asi tří mil silnice vedoucí kolem Sheffieldu ve Velké Británii se už od uvedení silnice do provozu v roce 1987 vyskytují podivné věci. Řidiči si vypravují o náhlém podivuhodném zážitku, při kterém takřka bytostně zakoušejí přítomnost nějaké osoby. V autech se přitom projevují náhlé citelné změny v teplotě, kdy nastává pronikavé ochlazení. Současně si řidiči i spolujezdci začínají shodně stěžovat na nepříjemný plesnivý zápach. Někteří z řidičů dokonce uvádějí:
"Viděli jsme v autě rozmazanou temnou postavu."
"My jsme viděli něco podobného zase ve světle zapnutých reflektorů", tvrdili jiní řidiči.
Daný silniční úsek se také vyznačuje výskytem záhadných technických poruch na vozidlech, jako je vynechávání motoru, pokles výkonu motoru a samočinné snížení se rychlosti. Tyto poruchy stejně podivně mizí po průjezdu daným úsekem silnice. Byla zde prováděná četná měření, ale žádné z nich neukázalo nic neobvyklého. Sledování okolí daného úseku silnice ukázalo přítomnost starého hřbitova. Je ovšem otázka, zda to, že tento úsek silnice je úsekem častých dopravních nehod, lze vysvětlovat jen vyděšenou odezvou řidičů na ponuře vyhlížející hřbitov.
Dr.Paul S.Amaro z USA píše o zvláštní mohyle, která se tyčí stranou od silnice č.116 u města North Salem ve státě New York. Tato mohyla byla kdysi upravena tak, že její horní část představuje nějaké zvíře podobné psu. Mohyla stojí na cestě vedoucí několik mil vzdálenému pravěkému kamenolomu. Čas od času, pokaždé brzy ráno se tato mohyla stává středem podivných událostí. Svědkové nezávisle na sobě udávají:
"Viděli jsme tam nějaké postavy. Byly to zahalené postavy, ale pohybující se. Když jsme přijeli blíž, tak se ztratily."
Po několika zprávách o těchto jevech se na místo sjeli senzacechtiví novináři a fotografové. Na fotografiích se někdy objevují jasné koule a světla obklopující tuto mohylu. Geografická měření zde zachytila značné odchylky v magnetickém poli. Když se návštěvníci dotknou některých míst kamenné mohyly, zakoušejí výrazné pocity: u některých jsou to pocity libosti, ale někteří z návštěvníků přitom zhroutili a prožívali jakýsi kolaps. Geologové šetření zjistili, že uvedený útvar se nachází v ohnisku všech dávných kamenolomů, které byly objeveny hlavně severně od něho. Možná, že je to všechno dáno výskytem zvláštních geopatogenních zón, ale prokázáno to nebylo.
Jisté je, že blízko tohoto útvaru u North Salemu se v oblasti Croton Falls u New Yorku se vyskytuje jiné podivné místo. Je to Magnetic Mine Road. Začátkem dvacátého století se tam dolovala kvalitní železná ruda. Půda zde obsahuje velké množství magnetitu, tj. železné rudy v nejčistší podobě. Podobně jako v ruském Magnitogorsku na Uralu se na tomto místě projevují silné magnetické úchylky. Středisko magnetických poruch se nachází právě vedle vchodu do zdejšího kamenolomu. V minulých letech byly právě v této oblasti zaznamenány činnosti nevysvětlených létajících předmětů a pohybujících se malých bytostí.
V roce 1992 objevili američtí badatelé v oboru anatomie výskyt stopového množství magnetitu v lidském mozku. Celý lidský organismus je samozřejmě určitý elektrolyt. To by mohlo přinést odpověď na otázky ohledně působnosti změn magnetického pole v okolí člověka na změny vnitřního lidského prostředí. Snad tento objev přispěje k objasnění, proč mnozí lidé na určitých místech, která též vykazují značný výskyt magnetitu, stále vydávají svědectví o nějakých podivných zážitcích. Souvislost přitom není docela přímočará. Není jisté, zda někteří citliví lidé v prostředí porušeného magnetického pole vnímají porušeně nebo mají halucinace. Rovněž není jisté, zda v oblastech s vysokým podílem magnetitu v půdě nejsou trvale nebo dočasně (třeba jen za zvýšené vlhka a tedy větší půdní vodivosti) natolik uvolněné či porušené časoprostorové souvislosti, že lidské vědomí zde dokáže vnímat věci a události, které se jinak vymykají lidským smyslům nebo jsou pro naše smysly časově dávno odlehlé. Rozhodně je jisté, že ani ten, jehož duše po smrti nedošla pokoje v Bohu, není sám o sobě schopen jakkoli působit posmrtně v tomto světě. Lidská duše oddělená po smrti od těla a světa je sama o sobě zcela nehybná, nemůže získat žádné zásluhy ani působit škody jak sobě tak druhým lidem.
Bez ohledu na to, zda či do jaké míry se na vzniku a udržování pověstí o podobných strašidlech, majících vztah k mrtvým lidem, podílela obrazotvornost či přecitlivělá vnímavost některých žijících lidí, dlužno říci jedno. Totiž ani ten z lidí, který snad nedošel po smrti pokoje v blaženém patření na tvář Všudypřítomného naprosto dokonalého, člověku osobně blízkého Boha, není sám o sobě schopen jakkoli posmrtně působit v tomto světě. Ať už člověk zemřel smířen s Bohem nebo opustil svět tragickou smrtí, není jeho duše oddělená od rozpadlého těla, schopna sama nijak působit ve světě. Duše oddělená od těla zůstává nehybnou duchovou podstatou, která bez Boží milosti je sama naprosto nemohoucí působit zde ve světě ani příznivě ani záporně. A přesto by člověka tolik zajímalo, co vůbec může lidská duše po smrti dělat.

8. Zamyšlení: Stav lidské duše oddělené od těla
Trvání lidské duše oddělené od těla vyplývá z toho, že každý prostý tvar, který vnitřně nezávisí na látce (hmotě), může trvat a skutečně také trvá nezávisle na hmotě. Lidská duše je prostý tvar, který vnitřně nezávisí na hmotě. Proto trvá dále i po rozkladu těla.
Přitom je ale třeba dokázat, jak zůstává lidská duše po oddělení od příslušného těla, jednotlivě ozvláštněna, takže zůstává nadále duší někoho určitého, a není to jediná neurčitá duše, která by patřila všem lidem. Lidská duše má přesažný vztah k příslušnému tělu, které se osobitě liší od těla jiných živočichů. Tento přesažný vztah zůstává i v duši oddělené od těla, které se už obrátilo v prach. Ona zvláště odlišná duše je zvláště odlišena svým vztahem k příslušnému tělu podle vztahu podobného tomu, jaký je mezi lidskou duší a lidským tělem, a tento zvláštní vztah zůstává v duši odpojené od těla, takže duše tím zůstává jednotlivě ozvláštněna (106).
Vzhledem k tomu, že lidská duše tvoří spolu s tělem přirozenou složeninu, která je jedna a je podstatná, tedy je pro tuto duši dokonalejší, aby byla spojena se svým tělem, než aby byla od něho oddělena. Je-li nespojena se svým tělem, je v ní zvláštní zaměření právě k tomuto určitému tělu. Tato nenaplňovaná přirozená zaměřenost k danému tělu, a nikoli jinému tělu, vyznačuje stav před spojení s tělem a po oddělení od těla. Stav oddělení od těla je tedy předpřirozený či předpřirozenostní (prenaturální). Proto také lidská duše oddělená od svého těla, přirozeně touží po spojení se svým tělem. To odpovídá dogmatu o všeobecném vzkříšení těl. Duše se však nemůže znovu spojit se svým tělem docela libovolně, protože mu vtiskuje tvar samotnou svou přirozeností, a nikoli výkony, jež závisejí na její vůli (107). Duše oddělená od těla žije mimo svět hmotný a nedokáže se sama od sebe spojovat s hmotou. Je tedy vyloučeno, aby se duše po oddělení od svého těla spojovala s jiným tělem.
Vůle lidské duše oddělené od těla
Každá lidská duše po tělesné smrti má vůli nezměnitelně ustálenou vzhledem k poslednímu cíli. Příčinou toho je, že duše podle své vnitřní způsobilosti soudí dobře nebo špatně o svém posledním cíli. Tato její způsobilost se může měnit, pokud je spojena s tělem. Tělo je jí dáno, aby pomáhalo dosáhnout jejího cíle. Sotva je však oddělena od těla je ukončen jakýkoli její postup k poslednímu cíli. Pokud tedy cíl navždy nepozbyla tedy nezměnitelně spočívá v jeho dosahován (108).
Dokud zůstává ve vůli člověka schopnost chtít něco jako poslední cíl, touha po tom cíli se nemění. Mohla by se měnit jedině touhou po vytouženější věci. To je možné u lidská duše během pozemského života, dokud je spojena s tělem, nikoli však, když je od těla oddělena.
Jaké schopnosti zůstávají lidské duši po tělesné smrti? Některé činnosti, které mají základ ve schopnostech duše, nepatří docela duši, nýbrž spojení (duše s tělem), protože se neuskuteční jinak, než prostřednictvím těla, jako je vidět, slyšet a pod. Proto tyto schopnosti příslušejí spojení, kde však duše působí jako činitel, jako tvar je původcem vlastnosti složeného. Některé činnosti však duše vykonává bez tělesného ústrojí, jako rozumění, uvažování, chtění. Když tedy jsou tyto činnosti vlastní samotné duši, potom schopnosti, ze kterých vycházejí, patří duši nejen jako původu, ale i jako podmětu. Tedy po tělesné smrti zůstávají v lidské duši ony schopnosti, jež ve svých činnostech neužívají tělesného ústrojí (109).
Pokud jde o úkony smyslových schopností, některé z nich zůstávají lidské duši po tělesné smrti. Je možno rozlišovat dvojí úkony smyslových schopností: jednak vnější úkony, které duše vykonává prostřednictvím těla, a tyto po zániku těla duši nezůstanou; jednak vnitřní úkony, které vykonává duše sama, a ty duši zůstanou i po smrti těla. To se zdá vycházet z učení Platona, který tvrdil, že duše se spojuje s tělem jako nějaká dokonalá podstata, v ničem nezávislá na těle, a pouze jako hybatel s pohybovaným, což je patrné z převtělování, kterému Plato učil. Protože se však podle něho nehýbe nic, co by nebylo hýbáno, pravil, že první hybatel se hýbe sám od sebe. Tvrdil, že se duše hýbala sama. Podle toho by byl dvojí pohyb duše. Jeden, jímž hýbala sebe, jiný, jímž bylo od ní pohybováno tělo. Filozof to však vyvrací (110) důkazem, že se duše nehýbe sama, a že žádným způsobem nejsou jejím pohybem takové činnosti, jako jsou vidět, cítit aj., nýbrž tyto činnosti jsou toliko pohyby duše spojené s tělem. Proto se musí říci, že úkony smyslových schopností nijak nezůstávají v lidské duši po tělesné smrti, leda snad jako ve vzdáleném základě (111).
Vůle lidské duše oddělené po smrti se podstatně neliší od vůle anděla, nýbrž jen stupněm, neboť vůle toho nejnižšího z andělů je pevnější než vůle kterékoli lidské duše. Jak je tomu s vůlí anděla? Ve vůli anděla jsou jisté úkony nezbytné pro jejich předmět chápaný rozumem jako dokonalé dobro nebo nesmíšené s nějakou nedokonalostí. Svobodná volba je tu vždy shodná s posledním věcným úsudkem, který ji vede, avšak to ona, přijímající toto vedení, způsobuje, že to svobodné rozhodnutí je jednou provždy, je poslední. Rozum anděla je třeba jasně a jednoznačně odlišovat od rozumu lidského právě pro jejich různý předmět. Základem tohoto jasného rozlišování je, že schopnosti, pohotovosti a úkony jsou zvláště rozlišovány svým formálním předmětem.
Anděl, jako přirozeně ryze duchový inteligentní tvor miluje přirozenou, nedvolatelnou láskou nejen blaženost, ale také sám sebe a Boha, svého Původce, neboť nemůže nalézt v těch předmětech nic protivného (112). Anděl nemůže hřešit přímo proti zákonu, který Stvořitel vtiskl do jeho přirozenosti, a který on intuitivně poznává tak, jak je vložen do jeho vlastní bytnosti (113). Jakmile se anděl rozhodl, jeho volba zůstává neodvolatelná a nezměnitelná jako volba Boží.
V čem spočívá lidská duše v očistci, resp. k čemu je její vůle napřímena? Duše v očistci je naplněna dokonalou láskou ke svému nadpřirozenému Původci a dokonalou odevzdaností do Jeho svaté vůle. Není schopna ani v nejmenším se odchýlit od tohoto vrcholného cíle a rovněž se nemůže provinit ani sebemenší netrpělivostí v jeho dosahování. Podrobuje se svému dočasnému odvracení od pozůstatků přílišné závislosti na hmotě, které v ní ulpívají po životě člověka v pravé víře, ale bez dostatečné lásky. Toto odvracení od neblahých stop přílišné závislosti na hmotě se může dít jedině tím, že je duše podrobována opačné závislosti: závislosti na nějaké hmotě opačných vlastností, než jaké má hmota tohoto světa. Dost možná, že tato "hmota" může připomínat něco z fyzikální "antihmoty". Taková logická domněnka sice není ověřitelná, ale může být smysluplným podnětem pro další rozvíjení úvah o povaze posmrtného utrpení lidské duše v očistci. Duše přijímá toto utrpení, v němž je dočasně odvrácena od Boha, ale nikoli k hmotě, nýbrž opačným směrem. Tak přijímá toto utrpení jako důkaz vrcholného Božího milosrdenství, jímž jí Bůh umožňuje zbavit se překážky, která jí brání v přístupu k Bohu.

Odkazy
106) Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologica, (S.th.) I, 76, 2k2;
118, 3; Summa contra gentiles, (S.c.gent.) II, kap. 75, 80, 81, 83; S.th., I, 89, 1; 118, 1.
107) Sv.Tomáš, De potentia, VI, 7 k 4.
108) S.c.gent., IV, kp. 95.
109) S.th., III, 70, 1.
110) Aristoteles, O duši, I.
111) S.th., III. 70, 2.
112) S.th., I, 60, 5.
113) S.th., I, 63, 1 k 3.