Záhadné posmrtné okolnosti
Začátkem léta roku 1983 přineslo jedno sobotní vydání novin v Sunderlandu v Anglii podrobnou reportáž Michaela Coulourise o podivných okolnostech kolem tragické nehody jednoho místního rodáka. Jednalo se o Barry Geesona, leteckého pilota, který zahynul ve službě pro North Oilers Company. Spolu s montérem této Severní naftové společnosti Bernardem Langtonem byly po jedné práci na montážní plošině v Severním moři prohlášeni za pohřešované, protože nikdy nebyly nalezeny jejich tělesné pozůstatky.
V dubnu 1983 odstartovali oba tito muži společně s dalšími třemi montéry a druhým pilotem z těžební plošiny na Doggerské lavici v Severním moři. Letěli vrtulníkem Westland VX společnosti Sky Road. Když se zvedli do výšky nabrali kurs k letecké základně na pobřeží nedaleko Sunderlandu v Anglii
Byl mlhavý den s hustým deštěm. Poryvy větru metaly kapky vody smíchané drobnými ledovými krupkami do tváří mužům nastupujícím do vrtulníku a na připravený stroj, až kabina duněla. Piloty a posádku to však ani trochu neznepokojovalo. Všichni se už těšili domů. Oprava si vyžádala tři dny a nikomu se nechtělo zbytečně trávit čas na odlehlé těžební plošině uprostřed moře. Kdopak by se tu zdržoval, když by nemusel? Vždyť jejich vrtulník patřil mezi nejspolehlivější užívané modely. Helikoptéra typu Westland VX se tak osvědčila, že i Britské královské námořnictvo ji zařadilo do své výzbroje jako záchranný námořní prostředek. Dva motory jí dodávaly vynikající letové vlastnosti, přičemž nouzově byla způsobilá bezpečného letu i s jedním s jediným funkčním motorem. Jako první pilot řídil vrtulník Barry Geeson s dlouholetou praxí u Britských královských vzdušných sil. Měl nalétáno přes tisíc letových hodin na vrtulníku u společnosti Sky Road. Barry se cítil dobře a byl v plné síle.
Když se jejich vrtulník přibližoval k britskému pobřeží, letové podmínky se pronikavě zhoršily. Déšť a mlha zhoustly a také vítr se zvětšil. Byli už asi půl hodinu ve vzduchu, když se v hukotu motoru začala projevovat nepravidelnost chodu. Stávala se čím dál tím zřetelnější. Jeden z motorů začal vynechávat. Poryvy větru teď byly v helikoptéře znatelnější. Otřesy vrtulníku vzbuzovaly znepokojené výrazy tváří mechaniků od North Oilers Company. Když se to několikrát opakovalo, ozval se jeden z montérů:
"Neměli bychom to obrátit zpátky?"
"Už jsme uletěli skoro čtyřicet mil a do Sunderlandu nám zbývá asi 80 mil", mínil Geeson "a je vyloučené, aby se něco stalo ještě s druhým motorem."
"Možná, že by ale bylo lepší otočit kurs letadla do Middlebroughu", ozval se druhý pilot.
"Ehm, je to o nějakých patnáct mil blíž než Sunderland."
"Ohlas tedy náš přílet do Middlesbroughu", rozhodl Geeson.
Tentokrát se však přihodilo něco, co překonávalo všechny předpoklady statistické pravidelnosti a výjimce. Vrtulník SEA KING - 231 se zřítil do moře asi dvacet mil od britského pobřeží. Posádka v plovacích vestách prodělávala šok. Několikametrové vlny unášely trosečníky. Jen s vypětím všech sil se čtyři z nich udrželi pohromadě. Ostatní dva už nikdy nespatřili.
Trvalo déle než hodinu, než je našel a vylovil prokřehlé a vyčerpané člun pobřežní služby Shore Patrol. Ihned byla vyhlášena rozsáhlá pátrací akce po obou trosečnících. Pátrání bylo bezvýsledné.
"Je mi to velmi líto", opakoval personální ředitel North Oilers Company, pro kterou Geeson pracoval, smutné poselství jeho manželce Pamele, které současně nabízel veškerou pomoc.
"Nic nepotřebuji", zavrtěla hlavou paní Geesonová, "Manžel se vrátí. Vždyť přece říkáte, že není mrtvý."
"Nevíme, kde je. Je zatím stále pohřešovaný."
"Určitě se vrátí", tvrdila Pamela Geesonová. Zachovávala si podivuhodně klid a rovnováhu. Dokud není nalezeno mrtvé tělo, určitě žije, opakovala si Pamela Geesonová, která zásadně odmítala vzít na vědomí smrt milovaného manžela. Celou noc tedy vytrvala u telefonu a stále čekala na příznivou zprávu z letecké základny. Nedočkala se jí. Ráno už nedokázala vydržet sama v té nejistotě. Proto zatelefonovala své starší sestře Caroline. Brzy toho však litovala. Za několik hodin po jejím telefonátu sestra Caroline přijela. Byla to rázná žena, bezdětná a rozvedená. Naplno se začala věnovat sestře Pamele. Rozhodně se ujala vyřizování pozůstalosti po Barry Geesonovi.
"Počkej s tím! Bary přece není prohlášen za mrtvého!"
"Spíše počítej s tím, že už není mezi živými!" řekla jí tvrdě Caroline.
"Ne! Žije!"
"Musíš se k tomu postavit realisticky."
"Některé lidi našli v moři i po týdnech."
"Možná někde v Tichomoří, ale tady? Nedělej si falešné iluze!"
Další pátrání bylo opravdu bezvýsledné. Po několika dnech dostala výzvu ze základny:
"Vyzvedněte si, prosím, osobní věci po Barry Geesonovi!"
"Ne. On se vrátí. Nechal mi zde písemný vzkaz, že se vrátí", odmítala Pamela vzít na vědomí smrt svého muže. U telefonního přístroje bylo na bloku napsáno Barryho rukopisem:
Vrátím se v pátek večer.
"Už se nevrátí", řekla Caroline a utrhla Barryho vzkaz z bloku, zmačkala a hodila do koše.
Pamela mlčela.
"Dobrá", řekla věcná a pragmatická Caroline, "Zajedu pro ty věci sama."
Vrátila se za pár hodin s několika vaky věcí. Strohost a věcnost Caroliny začínala Pamelu Geesonovou zneklidňovat.
"Ještě zbývá jeho auto. Stojí na parkovišti", mínila Caroline, "ale nemůžeme najít klíčky. Nemáš někde náhradní klíčky?"
Sestra se znechuceně odvrátila. Do očí se jí draly slzy. To auto koupil její manžel měsíc po svatbě. Měl rád silná rychlá vozidla. Tímto nejnovějším modelem značky RENAULT se mu podle jeho slov splnil největší sen z mládí. Klíče nosil pořád u sebe. Teď se zdálo, že jsou někde ztracené v moři.
"Měla bys to auto prodat, když ti ho tolik připomíná!" říkala Caroline.
"Kdepak prodat!"
"Přece si ho nenecháš?! Má moc velkou spotřebu!"
Caroline měla určitě pravdu. Jenže to všechno říkala tak strohým, nezúčastněným a bezcitným způsobem, až se Pamele zdálo, že má její sestra ze všeho škodolibou radost v tom smyslu, že když jí to v životě nevyšlo dobře s manželem, tak vítala, že to nevyšlo ani Pamele. Pamela upadla do jakéhosi podivného stavu, kdy jí začalo být najednou všechno v okolí lhostejné. Na opakované výzvy sestry ohledně auta odpovídala bezbarvým hlasem:
"Tak dobře. Prodej ho! Mně už je všechno jedno. Ale zařiď to sama! Vynech mne z toho!"
"Kde jsou klíčky od auta?"
"Náhradní klíčky? Jsou v hale, ve stolku pod telefonem."
Nebyly tam. Hledaly je celé odpoledne. Přitom se ošklivě pohádaly. Nakonec se klíče našly ve stolku pod telefonem, kam se určitě dívaly několikrát.
Od té doby se Pamela chovala ke Caroline velmi uraženě. Zdálo se jí, jako by ji vlastní sestra prodejem manželova auta donutila zradit svého manžela. Jako by právě tím Caroline potvrzovala, že i Pamelina naděje, která umírá poslední, naděje na návrat manžela, byla definitivně pohřbena. Za několik dní přinesla Caroline šek Pamele se slovy:
"Tady je záloha kupce na auto, zbytek uhradí příští měsíc. Teď už je všechna Barryho pozůstalost vyřízena. Mohli bychom si někam vyrazit a oslavit to."
Pamela zavrtěla odmítavě hlavou.
"Hm, tak tedy zůstaneme doma."
"Chci být sama!" řekla jí důrazně Pamela.
"Neměla bys zůstávat sama."
"Tak už vypadni!" vyprovodila ji Pamela nešetrně z domu. Caroline byla úplně zmatená, protože jemná a klidná Pamela se jí najednou zdála chovat jako vyměněná. Nevěděla ani jak, ale jen cítila, že ji cosi tlačí ven z domu, takže přímo spadla se schodů.
Později se jí ptal dr.Georg Barratt ze Sheffieldu:
"Co vás tak rozrušilo, že jste jednala se sestrou tak příkře?"
"Já nevím. Zdá se, jako bych to aby nebyla já. Nedovedu to vysvětlit, ale cítila jsem to jako nějaký vnější tlak, co mě vedlo jednat tak příkře."
Ten večer po odchodu Caroline dolehla na Pamelu těžká deprese. Prohlížela si staré album s fotografiemi Barryho, pouštěla si jeho oblíbené gramofonové desky, otevřela si také láhev punče, který spolu rádi popíjeli.
Nakonec upadla do spánku v klubovce u plynového krbu, kterým si přitápěla. Uvědomovala si, že v polospánku slyší jakési monotónní zvuky, hlučení, avšak probudilo ji teprve nepravidelné blikání lampy stojící u krbu. Sledovala, že se lampa střídavě samovolně rozsvěcovala do krajního jasu a stejně samočinně zase zhasínala. Pokusila se ji sama zhasnout, ale pocítila elektrickou ránu, takže ucukla. Přitom si všimla, že se lampa pozvolna pohybuje po podlaze. Ve stejnou chvíli také rozeznala zvuky, které dosud slyšela jaksi zdálky. Byly to zvuky túrovaného motoru auta, které k ní doléhaly jako by od garáže. Jasně poznávala ty zvuky. Takhle si s autem obvykle pohrával Barry před jízdou nebo po ní. Najednou měla jasný dojem, že se manžel vrátil. Docela jasně zaslechla jeho chůzi. Seběhla tedy dolů do haly. Lampa v hale se sama od sebe rozsvěcovala a zhasínala. Na hodinách v hale zahlédla dvě hodiny po půlnoci. Hluk auta z garáže byl nyní ztlumený. Zdálo se, že motor běží na nízké otáčky. Do toho však zazněly prudké údery na vrata vjezdu, jako by se je někdo snažil násilím vyrazit.
Paní Geesonová vstoupila zadním vchodem z domu do garáže. V tu chvíli ustaly zvuky. Oslnivě jasně zářící žárovka v garáži zvolna pohasínala, až se její svit ustálil na běžném svitu. Pak zažila něco neuvěřitelného. Malý Fiat, který s manželem používali na nákupy, stál těsně u zdi a vedle něho jako obvykle stál jejich Renault. Zkusila za kliku Renaultu. Byl odemčený, klíč byl v zapalování, ale motor zhasnutý.
"Barry! Barry! Kde jsi?"
Oběhla celý dům a nahlédla do každé místnosti. Byla zde úplně sama. Najednou se ozvalo prudké drnčení domovního zvonku. Pospíchala do vstupní haly, otevřela dveře ven a vyšla před dům. Před domem stálo policejní auto s rozsvícenými světly. Dívala se do tváří dvěma neznámým mužům. Žádný z nich nebyl Barry Geeson.
"Dobrý večer. Co si přejete?"
"Hledáme paní Geesonovou."
"Prosím. To jsem já."
"Policie", řekl jeden z mužů a prokázal se legitimací. "Seržant Metcalfe a to je kolega Price."
"Co se děje?"
"Máte otevřenou garáž."
Pokynula souhlasně hlavou.
"Můžeme se tu rozhlédnout?" řekl policista a už vykročil s kolegou do garáže.
"Copak jste ten Reanult neprodala panu Lakeovi?"
"Asi ano. Vlastně nevím přesně. Zařizovala to moje sestra Caroline. Někomu ho prodala, ale nevím - "
"Tak proč si ho nový majitel ještě neodvezl?"
"Ale on si ho už odvezl."
"Tak jak se vám dostal do garáže?!"
Zavrtěla hlavou nechápavě.
"Asi byste nám to měla lépe vysvětlit. Pozvete nás na chvilku dovnitř, že ano?!"
Počáteční vlídnost a uhlazenost policistů ustoupila strohému vyšetřovatelskému tónu a podezíravému přístupu.
"Myslím, že vám začínáme rozumět, paní Geesonová. Je to totiž docela primitivní trik. Ztracené rezervní klíče od auta. Potom se prodané auto rychle ještě tutéž noc odveze zpátky. Čí to byl nápad? Váš a nebo vašeho komplice?"
"Nechápu. To je všechno nějaký omyl", koktala.
"Kdo je vaším komplicem?"
"Jaký komplic?"
"Tak jak se sem dostalo to auto."
"Nevím."
"Víte, že je to podvod?"
"Dejte mi pokoj! To auto se zde prostě objevilo."
"Třeba někdo jenom zneužil vaší situace. Nabídl se vám k prodeji auta a - "
"Všechny věci kolem prodeje auta zařizovala sestra Caroline. Už odsud odjela domů."
"Tak si za tou vaší sestrou zajedeme."
Zavrtěla zamítavě hlavou.
"Nechcete? Nemyslíte, že by bylo lepší, abyste nám řekla všechno podle pravdy?"
V té chvíli se rozblikala v domě a v garáži světla. Za zdmi garáže naskočil motor Renaultu. Ozvaly se dunivé údery na vjezdové vrata. Venku na silnici se ozval hukot auta, až se rozdrnčely okenní tabulky. Policisté vyběhli z pokoje a nikolik sekund nato nastalo v celém domě a okolí hrobové ticho.
Pamela sestoupila dolů a z domu veška do garáže. Renault byl pryč a uprostřed garáže stál její malý nákupní Fiat. A přitom policejní limuzína celou tu dobu blokovala vjezd do garáže. Policisté prohledali podlahu garáže, zadní vchod do garáže, který byl jen pro osoby a vedl do domu.
"Promiňte, paní Geesonová, ale doufám, že jsme svým jednáním nezasáhli do vašich lidských práv a že jsme neomezili vaši svobodu?" koktal zmatený seržant.
"Ne", zavrtěla hlavou.
Přepadla ji lítost. Vrátila se do domovní haly a usedla k telefonu, vytočila číslo sestry Caroline, aby se jí omluvila za své nervózní chování a vylíčila, co se stalo. Přitom s úžasem zírala na vzkaz v poznámkovém bloku. Byl zase napsán Barryho rukopisem a stálo tam: Vrátím se v pátek večer.
"Brzy začne svítat. Bude to první víkend bez manžela", říkala si Pamela. O týden později, zase v noci z pátku na sobotu zažila podobné zvuky úderů na vjezdová vrata a kroky v domě.
Když byl tento případ publikován na stránkách jednoho sobotního čísla sunderlandských novin, vyvolalo to značnou odezvu u čtenářů. Někteří to označovali za novinářskou kachnu vypouštěnou v okurkové sezóně, aby lépe šli na odbyt místní noviny. Pro pověrčivé lidi to byl nový doklad existence strašidel. Je zajímavé, že žádná z oficiálních institucí jako policie se nesnažila vysvětlit zveřejněné a svědecky doložené skutečnosti jako klam či podvod. Nějaký parapsycholog se to snažil vysvětlovat jako případ telekineze, způsobené nervově a psychicky krajně vypjatým stavem Pamely Geesonové, který to podle něho spontánně působí samotným narušeným elektrolytem svého těla. Podle pozdějšího vyjádření paní Geesonové ji prý její nebohý manžel navštěvuje každý pátek večer. "Je možné, aby ji zesnulý manžel navštěvoval?" ptali se věřící z anglikánské církve svého duchovního správce v Sunderlandu. Odpovídal jim: "Kdyby to byla Boží vůle, pak by to Bůh mohl udělat. Ale Bůh takové věci dělá prostřednictvím svatých a andělů jedině když tím sleduje a dosahuje posílení víry v Boha a církev a mravní rozvoj lidí."
"A nemůže to způsobovat samotná ta paní, toužící po svém zesnulém manželovi a jeho blízkosti a hovoru s ním?"
"Nikdo z lidí se nepotřebuje na nic ptát mrtvých, protože každý z lidí se na všechno může ptát živého Boha, který se pro každého z nás vydal na smrt a pro každého navěky ožil a je pánem nade vším živým i mrtvým. A co víc, každý z nás lidí má v nebi jedinečného spojence ve své vlastní mamince, přesvaté Panně a Matce Boží. K ní se právem obracíme s díky a prosbami o další pomoc."

6. Zamyšlení: Spojení duše s tělem
Pokud nás zajímá, jak žije lidská duše po zániku těla člověka, musíme si napřed objasnit, jak je duše přirozeně v člověku spojena s tělem. Častý pokus o vysvětlení vztahu duše a těla byl paralelismus. Vědomé a nervové jevy jdou souběžně jako dvě řady a přiřazují se navzájem k sobě. Každá z nich má svou vlastní zákonitost. Avšak paralelismus znamená spíše metodický postup. Podle tohoto postupu je třeba každý jev ve vědomí přiřadit k jevu nervovému, a zákonitost vědomí objasnit fyziologickou zákonitostí. Objevily se dva krajní směry:
1) Jsou duchovní jevy pouze dodatečné či průvodní jevy tělesných jevů, jak tvrdí hmotaři? Materialistická výstřednost spočívá v popírání zřejmé skutečnosti, že člověk má nějaké zážitky, představy, myšlenky a pocity, že něco ví a že si něco přeje. Všechny tyto věci označujeme slovem psychika. V běžné řeči mluvíme o duši. Popírat duši v tomto významu může jen velmi zatvrzelý ve svém omylu, neochotný uznat i ty nejsamozřejmější věci. Je však třeba uznat, že význačnější materialisté nejsou až do této míry zaslepení: nepopírají existenci duši, pouze tvrdí, že duše je něco materiálního (56).
Avšak to je přece nemožné. Vždyť živé bytosti, ač jsou jakési přírodní věci, jsou složeny z hmoty a tvaru. Pozůstávají z těla a duše, jež způsobuje, že jsou skutečně živé. Je tedy třeba, aby jedno z nich bylo tvarem a druhé látkou. tělo však nemůže být tvarem, jelikož tělo nespočívá na jiném jako na hmotě a podmětu. Duše je tedy tvarem. Není tělem, jelikož žádné tělo není tvarem (57).
2) Je možno tělesně-nervové jevy omezit na duchovní úkazy? Descartes učeně vyjádřil staroegyptskou domněnku o lidských duších, které se prý nacházejí mimo lidské tělo. Podle něj se člověk skládá ze dvou věcí, ze dvou kusů - z tělesné věci, tj. těla, a duchové věci, duše. Sv.Tomáš Akvinský jasně dokazuje, že lidská duše není úplná podstata, tedy nějaká věc, protože duše je tvarujícím základem těla (58).
Jde o to, že člověk neznamená spojení dvou věcí, tělesné a duchové, nýbrž je jedinou skutečností, jež jakoby měla různé rozměry, strany. Z jednoho hlediska je člověk tělesný. Je to bytost vybavená všemi vlastnostmi rostlin, protože se stejně jako ony živí, rozmnožuje, atd. Jinak je člověk také živočichem, i když to naši humanisté jaksi nechtějí brát na vědomí. A konečně je člověk také bytostí, jež se dokáže modlit, atd. - jedním slovem bytost duchová. Avšak všechny tyto vlastnosti, které dohromady vyznačují bytost zvanou člověk, nejsou věci, nýbrž jednotlivé stránky a vlastnosti jednoho a téhož člověka, jedné a téže "věci" (59).
3) Vyskytuje se zde však ještě třetí možnost. Jsou obě stránky pouze projevem neznámé třetí a základní podstaty? Paralelismus zaniká na své vlastní protiklady.

Člověk je duchovně-tělesná skutečnost, avšak ucelená, protože všechny životní projevy mají původ v životním základu, v duši. Duševní život zahrnuje to, co dříve psychologové nazývali nižší částí duše. Vyšší část duše je lidský duch. To nejsou dva rozdílné základy, nýbrž jenom vyšší část jedné a téže duše. Duch je nositelem vědomé činnost. Jeho činnost se vymyká prostoru a času. Duch hledá smysl a obsah, rozumí věcem a životu. Duch reflektuje nad vlastní lidskou činností i nad sebou samým. Reflexivní činností ducha si člověk uvědoměle opakuje to, co bezprostředně prožil. Uvědomuje si své vlastní já jako nositele všeho prožívání.
Vztah mezi tělem, duší a duchem je jasný. Lidský život tvoří jednotu biologickou-psychickou. Duševno má nižší část, duši, bezprostřední zdroj života, a vyšší část, ducha, v němž je vlastní život, vnitřně nezávislý. Jeho projevy přesahují meze a rozměry oživeného těla. Má však přirozené spojení s tělem. Přirozeně závisí na těle, neboť i duch předpokládá jako předběžnou činnost pro sebe smyslové vnímání. Tím se lidská duše liší druhově od těch duchových podstat, které přirozeně nemají spojení s tělem (60). Takoví tvorové jsou totiž ryze duchoví, jsou to čisté tvary, jsoucí bez jakékoli látky (61); jejich osoba se liší od existence a jejich podstata se odlišuje od jejich schopností a úkonů (62).
Je-li však přirozeností lidské duše spojení s tělem, je toto spojení duše s tělem podstatné, a ne jenom náhodné (63). Duše se spojuje s tělem jako tvar; avšak tvar se připojuje k hmotě bez jakéhokoli prostředku, spojujícího duši s tělem. Přísluší přece samotnému tvaru, aby byl uskutečněním těla, a nikoli skrze něco jiného.
Přece se však může říci, že něco je prostředníkem mezi duší a tělem, třebaže nikoli v bytí, přece jen v pohybování a v postupu plození. V pohybování tak, že v pohybu, jímž duše pohybuje tělem, je jakési pořadí pohybujících a pohybovaných. Duše přece způsobuje všechny své úkony svojí mohutnosti. Proto pohybuje tělem prostřednictvím mohutnosti, a potom údy prostřednictvím ducha. Dále jedno ústrojí prostřednictvím jiného ústrojí. Avšak na cestě plození uzpůsobení ke tvaru předcházejí tvar ve hmotě, ač jsou pozdějšími v bytí. Proto také uzpůsobení těla, jimiž nastává zdokonalení takového tvaru, se tímto způsobem mohou označovat jako prostředky mezi duší a tělem (64).
I když tedy nelze připustit žádný střední článek mezi duší a tělem, který by měl vlastní bytí odlišné od těla a duše (např. Kafkovo oduší), přesto lze mluvit o nějakém prostředkování mezi tělem a duší. Toto prostředkování spočívá ve zvláštním hmotném skupenství, kterým se tělo uzpůsobuje náchylnosti duše ke spojení s tělem. Není to však žádná další nové bytí, nýbrž jen jisté uzpůsobení téhož těla. Matoucí je přitom skutečnost, že na rozdíl od tuhého, kapalného a plynného skupenství, se plazmatické skupenství hmoty vyznačuje velkou těkavostí a nestálostí. Svými fyzikálními vlastnostmi se plazma vymyká tomu, co známe ze smyslům dostupného třírozměrného světa. Vymyká se též zákonům gravitace, poněvadž některé vlastnosti hmoty v plazmatickém skupenství připomínají plyn, jiné zase záření. Z fyziky je známo, že hmota přechází do plazmatického skupenství buď v silném magnetickém poli nebo za velmi vysokých teplot. Z moderních výzkumů biologů vychází najevo, že každá rostlina, každý živočich, každý člověk se během života vyznačují zvláštní plazmou, jejíž tvar a obrysy byly zachyceny na citlivou fotografickou desku.
Uvádění těla do tohoto zvláštního hmotného skupenství může být prvním důsledkem tvarujícího působení duše v těle. Vždyť není proti mysli, že duchovní duše je jediným tvarem lidského těla a že mu dává i tělesnost, neboť vyšší tvary vynikajícím způsobem obsahují dokonalost nižších tvarů, jako pětiúhelník obsahuje čtyřúhelník a přesahuje ho (65).
Odtud je jasné, proč se toto zvláštní skupenství mizí po lidské smrti, kdy se tělo rozpadá a duše se od něho odděluje. Je přece přirozené, že se vliv duše nějak celkově projevuje v těle na úrovni nerostné, zatímco současně duše oživuje tělo a činí je způsobilé rostlinného a živočišného života. Avšak ani tím se nevyčerpává ve svých duchových možnostech. Zůstává jí myšlenková a volní schopnost, která není hmotná. Vlastní myšlenkový a volní úkon lidské duše je tedy nehmotný. Tento úkon by však zůstal neurčitý a nevztahoval by se k něčemu určitému, kdyby duše nezískala tuto určitou náplň prostřednictvím smyslového vnímání. Přirozeně tedy potřebuje spojení s tělem, které jí pomocí smyslů opatří toto určité poznání.
Po následném rozdělení duše od těla duši na jedné straně zůstává bytí a přirozená náklonnost ke spojení s tímto určitým tělem, na druhé straně si uchovává schopnost přemýšlet o poznaném a volní schopnost, neboť samotná tato činnost duše je nehmotná. Rovněž je jisté, že duše si také po oddělení od těla uchovává svou vlastní schopnost být základem smyslové, živočišné, citlivé, jako i růstové, rostlinné činnosti. Rozumná duše je nanejvýše smyslová, citlivá, i schopná růstu,a ty vlastnosti jsou v ní odlišné (66).

Odkazy
56) J.M.Bocheňski, Stručný slovník filozofických pověr, Praha 1993 Aeterna, s.31.
57) Sv.Tomáš Akvinský, Summa contra gentiles, II, 65.
58) Tamtéž, II, 94.
59) Bocheňski, Tamtéž, s. 32.
60) Sv.Tomáš, Summa theologica, I, 50. 1 - 2.
61) Tamtéž, I, 54, 3.
62) Tamtéž, I, 76, 1; III, 2, 1 k 2.
63) Summa contra gentiles, II, 70
64) Summa theologica, I, 76, 3.
65) Joannes a St.Thoma, Cursus philosoph. nat., III, IX, 2.
66) Summa theologica, I, 77, 1,2,3,4,6.