Výzvy z onoho světa
Oblast lidských zážitků ohledně zesnulých daleko přesahuje meze toho, co psychiatrie zahrnuje pod halucinace, ať už se týkají vnitřních pocitů a emocí člověka, dále pocitů tepla či chladu nebo vizuálních zkušeností. Lidské zážitky ohledně zesnulých osob se týkají také dalších smyslových počitků. Patří sem ještě to, co psychiatrie zahrnuje pod sluchové halucinace, kdy člověk udává, že slyší různé zvuky, jako šelesty, hluk, ale hlasy, hudbu, atd. Dále se patří to, co psychiatrie řadí mezi hmatové halucinace, kdy člověk zakouší přirozeně nevysvětlitelné dotyky něčeho neviditelného nebo i zjevného. Konečně sem náleží také to, co se běžně označuje za čichové halucinace, kdy se lidé domnívají, že cítí nějaké vůně či pachy, které je spojují s jim známými osobami, jako vůně nějaké oblíbené květina či někým užívaného parfému, kouř dýmky.
V roce 1964 si kapitán Lionel Leslie zakoupil na odlehlém místě Isle of Mull poblíž Firth of Lorne v severním Skotsku opuštěný dům, kde se prý asi od roku 1960 ozývají podivné hlasy a žalostné sténání, které postrádají jakýkoli viditelný zdroj.
Jednoho dne Leslieho manželka, Barbara spěšně vběhla do domu za svým manželem a rozčileně volala:
"Co se děje?! Co se stalo?!"
"Co by se mělo dít?" divil se Lionel.
"Nikdo tady není?"
"Jsem tu sám."
"Zvenčí jsem slyšela docela zřetelně mužské hlasy."
"Ale drahá, vždyť tady jsem docela sám."
"Někdo tady musí být!"
Rozběhli se tedy po celém domě a kolem něho. Důkladně prohledali celý dům a přilehlé okolí, ale nikoho nenašli.
Od té podivné události uběhlo asi pět roků. V roce 1969 se však celý zážitek zopakoval, ale s tím rozdílem, že tentokrát bylo slyšet ženský hlas. Byly to zoufalé výkřiky o pomoc.
"Zdá se mi, jako by se ten hlas ozýval za stěnou starého kravína."
Lesliovi znovu prohledali dům a jeho okolí. Ani tentokrát nenašli zdroj hlasu. Začali pátrat po minulosti jejich domu. Objevili přitom zajímavou souvislost. Kdysi bývala v jejich domě hospoda. Býval to levný podnik pro honáky dobytka, kteří tudy procházeli. Před devadesáti léty se tam udála hrozná tragédie. Manželka hostinského byla zavražděna. Jak by však mohly úzkostné emoce přetrvávat na tomto místě po smrti oné ženy? Příznivci parapsychologických domněnek uvádějí, že zvukové a jiné výrazy emoce spojené s touto tragédií nějak zbytkově rezonují v daném prostředí pokaždé, když se v místě nachází podobně vnitřně naladěná osoba, v tomto případě někdo z manželů Lesliových, a působí pak jako citlivý vnímatel a příjemce útržků těchto někdejších podnětů. Kapitán Leslie v takovém rozpoložení dokonce prý spatřil celou scénu ze života někdejší hospody, když byla jeho žena na pevnině. Učinil o tom následující výpověď:
"Byla velká zima a velký mráz. Tehdy jsme ještě neměli jinou možnost topení než otevřený oheň a naftové topení. Kuchyň byla jediná teplá místnost v celém domě. Tak jsem se rozhodl, že tam přenocuji. Poměrně pohodlně jsem se uvelebil na matraci na podlaze a zabalil jsem se do deky. Spal jsem jako obvykle tvrdým spánkem - až do tří hodin ráno. Tehdy jsem se probudil, přesněji řečeno jsem se nacházel v tom paradoxním přechodném stavu mezi jasným vědomím a nevědomým dřímáním. Mohl jsem sice jasně myslet, ale zdálo se mi, že vůbec necítím tělo a mám zalehlé uši. Samozřejmě jsem věděl, že jsem jako předtím stále v kuchyni, ale přesto jsem cítil, že to není tak docela stejná místnost jako včera. Měl jsem pocit, jako bych vklouzl do jiné vlnové délky. Ačkoli jsem zprvu nikoho neviděl, měl jsem silný dojem jakéhosi napětí a očekávání. Tušil jsem přítomnost dalších osob. Opravdu tu byli. Byli to laskaví lidé a já jsem nějakým způsobem vnímal, že zde žili buď trvale nebo přechodnou dobu.
Pak jsem najednou viděl, jak nade mnou stojí nějaká žena. měla blond vlasy, byla mladá, velmi pohledná, tmavě zelenou sukni s bílými puntíky. Snažil jsem se dát jí najevo svou přítomnost, ale nedokázal jsem pohnout ani rukou. Když se mi to přece jen podařilo, přišel jsem k sobě, vrátilo se mi plné vědomí a zjev ženy se rozplynul.
Vstal jsem, zapálil jsem lampu a začal jsem uvažovat o svém zážitku. Krásná tvář té ženy mi ulpěla v paměti tak zřetelně, že na ni nikdy nezapomenu..."
Dá se opravdu předpokládat, že Leslie v polospánku opravdu vnímal ženu hostinského v době před manželskou tragédií? Vzhledem k tomu, že se ve spánku člověku zastírá vědomí, takže ztrácí uvědomělý smysl pro přítomnou trojrozměrnou skutečnost a pro čas, vyvozují z toho někteří parapsychologové, že se tím navazuje spojení mezi přítomností a dávnou minulostí. Ovšem spánek je věc subjektivní, kdežto vzdálenost mezi přítomností a minulostí je objektivní. Jiný výklad uvádí, že zde může být a mimo čas působit např. strážný anděl nebohé ženy, která se v kritické chvíli svého života upnula ve své modlitbě k Bohu, k Matce Boží, k andělům a svatým, a vyprosila si od nich zadostiučinění. Ať je tomu jakkoli, zůstávají to jen nepodložené spekulace, protože nikdo z lidí se z onoho světa nevrátil do tohoto světa. Nicméně případy takových jevů se vyskytují znovu a znovu.
V malebném kraji moravského Slovácka se nacházejí Dambořice. Kdysi to bývalo význačné městečko s přičinlivými lidmi. Proslulo keramikou, kterou zhotovovali Habáni z místní hlíny. Značný podíl na významu Dambořic však mělo židovské obyvatelstvo. Díky němu se rozvíjel obchod a rostl blahobyt této menšiny. Dnes o jejich slávě a bohatství na základě zchudnutí jiných vypovídá jen zarostlý honosný židovský hřbitov a mlýn, opředený pověstmi obyvatel přilehlých domů o tom, že v mlýně straší. A nejen tam.
Jedné noci v roce 1993 se přihodila podivná věc paní Marii Morávkové. Byla to vdova po práškovi ze mlýna. Sama o tom říkala:
"Chtěla jsem už jít spát. Bylo asi deset hodin. Šla jsem si odestlat postel. Najednou začal ze zdi foukat takový podivný vír. V tom hukotu jsem zaslechla docela zřetelný hovor. Někdo tam volal: Nech mě! Vždyť mě zabiješ! Pak se to ztratilo. Zůstala jsem ohromená. Dlouho jsem pak nemohla usnout. Ráno jsem to říkala synovi. Ten se na mě díval, jestli mi nepřeskočilo. Myslel si nejspíš: Už je stará a tak má nějaké halucinace. Vzpomněla jsem si na svou sestru Annu, která si kdysi stěžovala na takové zvuky, ale já jsem jí to tehdy nevěřila. Podruhé jsem to zažila v roce 1995. Zase uprostřed noci. Tehdy jsem tvrdě spala a vzbudil mě hluk v sousední místnosti. Vyskočila jsem z postele a volám: Kdo tady je!? Cítila jsem těsnou blízkost nějaké osoby. Pojednou jsem uslyšela z té strany zvuk, jako zachroptění. Otevřela jsem dveře do kuchyně, odkud šel ten zvuk a rozsvítila jsem tam světlo. Nic tam nebylo. Jak jsem byla rozčilena, tak jsem vykřikla: "Kdo jsi?! Myslíš, že já kvůli tobě nebudu spát?!"
Potom jsem vykřikla i nějaké nadávky. Když jsem se uklidnila, šla jsem si znovu lehnout. Za chvíli jsem ale uslyšela kroky za dveřmi. Někdo tam chodil. Potom se ozvalo jakési vzlyknutí. Připadalo mi to tak známé a povědomé."
Syn Jaroslav, vysokoškolsky vzdělaný, vyslechl ráno, když mu překvapená matka vyprávěla svůj zážitek, poradil mamince:
"Tak nech příště rozsvícené světlo celou noc a bude klid! " Ale stařenka si při všech těch hlasech zachovávala dávku selského rozumu, s níž odpovídala způsobem, vzbuzujícím až úsměv:
"To tak! Elektřina je drahá, a já budu té potvoře ještě svítit!"
Syn Jaroslav se pousmál, ale zanedlouho mu úsměv zmrzl na tváři, když se totiž sám stal svědkem podobné událostí v domku své maminky. Když nenacházel v přítomnosti žádný zdroj takových podivností, tak se doptával:
"Co bývalo v tomto domku dříve?"
"Kdysi tu bývala porážka dobytka. Bůh ví, co se tam stalo."
Jedno je však jisté. Když si stařenka vyprosila návštěvu kněze, který jí udělil svátosti a vykropil dům svěcenou vodou, záhadné noční zvuky ustaly.
V roce 1960 se stala místem zajímavého případu skotská Alloa. Jedenáctiletá dívka tvrdila, že u hlavy své postele slyší divné zvuky - jako by se tam od něčeho odrážel míč nebo tam někdo bubnoval. Případ byl důkladně zkoumán a na daném místě byly skutečně naměřeny vibrace. To je ovšem úkaz, který přes svou zřejmou fyzikální průkaznost bývá často vykládán parapsychology jako psychokinetický jev. Parapsychologové vykládají takový úkaz jako účinek třeba i nevědomého působení člověka, v daném případě této jedenáctileté dívky.
Je nápadné, že v mnoha takových případech se zdá, jako by zdroj zvuku ležel mimo prostor kolem vnímajícího jedince. Platí to hlavně pro situace, kdy jsou udávány vjemy kroků. Udávané kroky v místnostech, kde se vnímající člověk právě zdržuje, jsou naproti tomu velmi vzácným úkazem.
Mnohé staré domy, kostely, kláštery, zámky, hrady, panská sídla a různé zříceniny plní podle parapsychologických výkladů úlohu jakéhosi "rezonančního prostředí", která za jistých předpokladů přenáší zvukovou skladbu toho, co je v jejich zdech uloženo po celá staletí. Podle těchto výkladů mají určité stavební památky vlastnost podržovat stopu či ozvěnu místních událostí, a tato ozvěna se zlomkovitě projeví vědomě, když se v daném prostředí octnou podobně naladěné lidské elektrolyty, anebo naopak právě tyto podobně naladěné lidské elektrolyty v takovém kulturním prostředí mají vlastnost navodit trojrozměrnou stopu dávných místních událostí.
Zříceniny kostela v malé vesničce Beaulieu-sur-Dordogne na jihozápadě Francie, kdy byly za II. světové války za nejpřísnějšího utajení cvičeni zvláštní agenti s posláním podporovat francouzské hnutí odporu, se ukázaly být přímo vzorným prostředím k rezonanci dávných událostí, zvláště sborově zpívaných chorálů mnichů, kteří se zde usadili roku 1204.
Správce známého Technického muzea lorda Montagua Mr.Sedgwick, jehož dům spolu s několika dalšími stojí v těsné blízkosti těchto rozvalin, poprvé zaslechl nápěv mnichů krátce před Vánocemi roku 1959. Pracoval ve své kanceláři dlouho do noci a zrovna se chystal otevřít okno a vyvětrat, když tu zničehonic docela zřetelně zaslechl mešní zpěvy. Zpočátku předpokládal, že jde o rozhlasový přenos z nějakého kostela.
"Byl to jednoznačně sborový zpěv. Linul se do kanceláře s kolísající hlasitostí, jako by z nějakého porouhaného vysílače - jednou vcelku hlasitě, jindy zase dost tiše. Podivil jsem se, že někdo uprostřed noci pustil rozhlas. Znělo to tak krásně, že jsem zapnul vlastní přijímač, abych vyhledal stanici, která přenášela tyto nábožné zpěvy. Prošel jsem všechny francouzské a italské stanice, ale marně.
Teprve později jsem se dozvěděl, že se v případě těchto "představení" jedná o tamním lidem dosti známý, ale jinak naprosto neobvyklý úkaz: mnišský chorál zní v Beaulieu pokaždé, když se někdo v této vesnici rozloučil se svým životem."
Podruhé uslyšel pan Sedgwick sborový zpěv v předvečer dalšího pohřbu. Jeho zkušenost docela přesně odpovídá popisu paní Dayové, jedné z místních podnikatelek. Také ona byla stejného dne pozdě večer cestou domů překvapena nádherným mnišským chorálem.
Výklady těchto úkazů jednotlivými parapsychology se různí. Křesťan smýšlející realisticky se však v těchto záležitostech podrží nauky Církve svaté. Nauka Církve svaté v těchto záležitostech nezabíhá do zbytečných podrobností, které nejsou nutné pro spásu lidské duše.

5. Zamyšlení: Víra v nesmrtelnost lidské duše u různých národů
Sledujeme-li doklady o životě a mravech lidstva od nejstarších dob, objevujeme všude stopy víry v nesmrtelnost lidské duše. Tak už v době předhistorické nalézáme projevy péče o mrtvé (49). U primitivního severoamerického kmene Algonkinů nalézáme přesvědčení, že duše zesnulého zůstává po jedenáct dnů v blízkosti hrobu a teprve pak se odebírá k Velkému Duchu. Jednu z nejstarších lidských skupin ve východní Asii tvoří kmeny Ainu. Jeho příslušníci věří v nesmrtelnost duše, jež opustí tělo a putuje do horního světa nebo do podsvětí. Také u Eskymáků, jakož i u ostatních obyvatel arktického prakulturního okruhu nalézáme doklady víry v posmrtný život duše. Mluví-li jihoafričtí Hotentoté o mrtvém, říkají: Odešel před Boha. Nejdůležitější a nejpočetnější africkou skupinou na nižším stupni kultury jsou Bantuové. Tito černoši se snaží zajistit pokoj duši zesnulého a konají rozličné obřady pohřební. Z toho vyvěrá důkaz, že věří v nesmrtelnost duše a posmrtný život. Hlavní starostí pozůstalých je, aby připoutali duši zesnulého na jedno obydlí, které má nahradit tělo. V západní Africe bývá tímto příbytkem většinou lebka zesnulého, jež je pečlivě upravena a pomalována. Uchovává se v rodinné skřínce nebo ve zvláštní pohřební chýšce. U vchodu do bantuských vesnic a na křižovatkách je mnoho takových staveb, chýšek mzimu, domnělých příbytků duší zemřelých. Tam jsou přinášeny různé potraviny jako obětinky. Bantuští černoši znají také místo posmrtných trestů, které nazývají Ototolan.
Pokud jde o národy s vyšší kulturou, staří Mexičané věřili, že pro duše zesnulých jsou vyhrazena čtyři obydlí. Předčasně zesnulým dětem byl vykázán zvláštní příbytek, kde se stromů padají krůpěje mléka. Zesnulí, kteří zemřeli přirozenou smrtí, docházejí teprve po dlouhé, namáhavé pouti do království Mictlanu. Ti, kdo zemřeli úžehem, utopením, nebo jinou podobnou smrtí, přicházeli do Tlalokanu, příbytku boha Tlaloka, který byl místem radovánek. Do posledního příbytku zemřelých, zvaného Ilhuicatl Tonatiuh, jenž byl současně domovem slunce, byli připuštěni jenom duše válečníků, kteří padli v boji, a zajatců, kteří zemřeli u nepřítele na obětním oltáři. Pohřební obřady u mexických národů trvaly osm dnů.
Také v Číně se odedávna věřilo v posmrtný život lidské duše. Spojení mrtvého s jeho pozůstalými přáteli a potomky naznačovala dřevěná nebo kamenná deska se jménem zesnulého a výčtem jeho ctností, jež bývala ve velké úctě v každém čínském domě. Za dynastie Čeu během prvního tisíciletí před Kristem vzrůstá úcta a bázeň před duchy zemřelých a rozvíjí se v tzv. manismus. Podle starých Číňanů si duše zemřelých žádají uctivé pochování těla v rodné půdě, dále pokrmy pro zemřelé. Jinak se duše mrtvých mstí pozůstalým. Uctívání mrtvých se stává podstatným kultem Číny.
Podobně také šintoistický kult v Japonsku se projevuje mj. uctíváním duší zesnulých v rodinných svatyních. Kult mrtvých je zaměřen k duším zesnulých, jež nazývají Japonci Mitama (Vznešený Duch). Toto pojetí je podobné pojmu dii manes u starých Římanů. Středem kultu mrtvých v rodinné svatyni je vznešený dům duší (Mitamaya). Je to dřevěná skřínka s destičkou Tamashiro, na které jsou vepsána jména zesnulých. V době pohřbu se tento dům duší otevírá, aby se v něm mohl usídlit duch zesnulého. Duch zesnulého se stal kami a má právo na úctu a oběti pozůstalých.
Víra v posmrtný život duše byla v Mezopotámii všeobecná. Říše mrtvých je podle babylonského názoru zemí temnot a není z ní možný návrat. Město mrtvých je obklopeno sedmerými hradbami. Jeho vládkyní je Allatu čili Ereš-kigal, manželka boha Nergala. Babyloňané věřili také v posmrtný soud, který vykonávají soudci Anunnaki. Těla mrtvých pochovávali do země, aby se stín člověka nemohl odebrat do domu temnot. Zajímavě líčí posmrtnou říši známý mýtus Cesta bohyně Ištar do pekel. Bohyně tam podle něho hledá vodu života, aby jí mohla oživit svého mrtvého milence Tammuza. Také známý epos Gilgameš a Enkidu nám upřesňuje babylonské pojetí podsvětí.
Žádný z národů minulosti neměl tak rozvinutou víru v posmrtný život jako Egypťané. Obyvatelé nilského údolí věřili v nesmrtelnost lidské duše. Rozlišovali nižší duši (Ka), kterou označovali hieroglyfem, a vyšší duši (Ba), která po smrti uniká, a kterou zobrazovali jako ptáka s lidskou hlavou, aj. Podle staroegyptské víry přichází tato vyšší duše zesnulého před soud Osirise. Povinností pozůstalých je uchovat dvojníka zesnulého tak, aby tato nižší duše (Ka) zůstala ve spojení s tělem. Zemřelý faraon měl po smrti dále žít. Proto bylo tělo zemřelého faraona balsamováno a opatřeno různými věcmi každodenní potřeby. Nakonec bylo uloženo do hrobu, vytvářejícího zvláštní fyzikální prostředí.
Pokud jde o staroindický okruh, v původním védickém náboženství se vyskytují sluneční bohové Savitar a Pušan, kteří jsou průvodci duší. Zavádí se pohřbívání žehem. V období brahmanismu se rozvíjí nauka o posmrtném převtělování duší. Tuto nauku doplňuje nauka o posmrtné odplatě za pozemské činy (karma). Na tento kulturní okruh navazuje také Tibetská kniha mrtvých.
Co se týče staroiránského okruhu, Parsové věřili, že duše zesnulého bloudí tři dny kolem hrobu; pak odchází před soud. Zůstanou-li misky vah, vážících zásluhy a viny zesnulého, v rovnováze, jeho duše jde tam, kde netrpí ani horkem ani zimou. Duše nespravedlivých však jdou do pekelné propasti. Podle mazdejského pojetí není peklo věčné. Po všeobecném vzkříšení dojde k obnovení světa. Tehdy budou spravedliví očistěni a viníci zahubeni. Pak lidé budou žít ve věčném míru a štěstí.
Také starořecké náboženství obsahovalo víru v posmrtný život. Podle Homéra duše zemřelého odcházejí do říše stínů, kde vládne Hádes se svou chotí Persefonou. Podrobnější představy o posmrtném životě šířili Orfikové, nazvaní podle pěvce Orfea. Věřili, že duše po smrti přichází před Plutonův soud. Spravedliví pak jdou do Elysia, příbytku vrcholné blaženosti, zlí však do Tartaru, místa utrpení, které je antropomorfizováno. Např. Tantalos trpí strašnou žízní, Sysifos valí kámen, Ixion je mučem v kole a bičován od Erinyí, Danaidky čerpají vodu do děravé nádoby. Názorně to popisuje Plato (50). Rovněž u Římanů byla víra v nesmrtelnost duše všeobecná, s výjimkou několika epikurejských poživačů. Starořímský názor na posmrtný život popisuje Vergilius (51).
Pokud jde o prostředí staré Evropy, Keltové věřili v posmrtný život. Galská víra v nesmrtelnost lidské duše překvapovala starořímské spisovatele, jako Caesara (52). Diodora, Pomponia Mala, a jiné. Vedla totiž Gally k vypjatým projevům statečnosti a ochotě k oběti v boji. Podobně také Germáni věřili v posmrtný život. Podle germánského názoru duše zesnulého opouští tělo a přidružuje se k velké armádě duchů, kteří se v bouři s řevem ženou vpřed. Germáni zpočátku pohřbívali těla mrtvých, a teprve později se vyvinul zvyk spalovaní těl zesnulých, snad z pověrečného strachu pozůstalých, aby se duše zemřelého nemohla vrátit do svého těla a obětovat pozůstalé. Taktéž Slované věřili v posmrtný život. Duše po smrti člověka odlétá v podobě ptáka nebo hmyzu. Pokud uctívali duše zesnulých v podobě dřevěných nebo hliněných dědů, bab nebo roditel, umístěných za kamny, pak věřili, že se tyto duše stávají ochránci domu (53).
Víra v posmrtný život je zajisté příznačná pro starozákonní lid izraelský (54). Je ovšem příznačná také pro křesťanství (55).

Odkazy
49) J.Huby, Manuel d´histoire des religions, Paris 1944, s.74.
50) Plato, Faidon, 113 a násl.
51) Vergilius, Aeneis, VI, 127 a násl.
52) Gaius Julius Caesar, De bello Gallico, 6, 14.
53) J.Kubalík, Dějiny náboženství, Praha 1984, s. 29, 32, 33,
34, 39, 44, 53, 61-62, 75-76, 84-87, 120, 131, 139, 145-146, 153-4, 161.
54) Gn 15, 15, Kaz 12, 7, Mdr 3, 1; 2 Mak 7, 9-40; 12, 42-43.
55) Mt 10, 23; 25, 32; I Kor 10-15.