Co je na konci tunelu?
Obyvatelé a hosté Curychu se těšili z krásného letního západu slunce, když se majitel dobře zavedené švýcarské stavební firmy Alex von Laue spolu se svým obchodním partnerem vydali v Porsche po silnici směrem do Lugana. Nedaleko Bellinzony havarovali. Došlo k tomu ve 13 hodin 20 minut. Na dvouproudové silnici se Porsche střetl v protisměru s pomalu jedoucí kolonou vojenských vozidel, kterou předjížděl těžký nákladní automobil. Došlo k čelnímu nárazu.
Tahle nehoda způsobila zásadní zlom v architektově životě. Zároveň však přinesla mnoha dalším lidem sdělení o něčem, o čem snili mnozí zbožní lidé. Šlo o zprávu o povznesení do nějakého vyššího života.
Alex von Laue prožil při plném vědomí smrtelnou úzkost. Vykřikl. Nejprve setrvačností proletěl předním sklem stranou přes kapotu. Dopadl na silnici. Při havárii utrpěl četné zlomeniny kostí. Během několika minut dorazil k postiženému lékař a konstatoval:
"Zástava srdce."
V tomto okamžiku zakoušel von Laue něco neuvěřitelného. Nepociťoval žádnou bolest a místo toho se vznášel nad místem nehody a přesně viděl, co se pod ním děje. Když po mnoha oživovacích pokusech se později obnovila činnost jeho srdce a on posléze přišel k vědomí a uzdravil se, vypravoval o tom:
"Viděl jsem své nehybné tělo přesně v poloze, kterou jsem později našel popsanou v policejním hlášení. Pozoroval jsem, jak mi lékař násilím otevřel ústa a snažil se o umělé dýchání. Zřetelně jsem ho slyšel i jasně viděl, když zklamaně prohlásil: Tady se už nedá nic dělat. je mrtvý.
Nejpodivnější na tom bylo, že jsem viděl tuhle strašlivou scénu z nadhledu. Shora jsem viděl, jak tam dole na silnici zemřel jistý člověk, a viděl jsem, že ten člověk jsem já sám. Nebyl jsem tím nijak vyveden z rovnováhy. Nezakoušel jsem přitom žádné zvláštní pohnutí. Byl jsem úplně klidný. Prožíval jsem stav šťastné blaženosti."
Jakmile Alex von Laue zakusil jednou tento blažený stav, vracely se mu znovu a znovu vzpomínky na tento stav. Sotva se uzdravil a zotavil snažil se nějakým způsobem znázornit a vyjádřit tuto svou strhující zkušenost. Snažil se to vymalovat v četných akvarelech, popsat v knihách a zveřejnit v mnohých televizních pořadech. Stále znovu opakoval:
"Bylo to úchvatné. Vzdálil jsem se svému tělu. Vznášel jsem se a slyšel jsem krásnou melodii. Celou mou bytost naplnila nádherná harmonie. Hudba byla stále jasnější, silnější a úchvatnější, všechno zaplavovala. Prožíval jsem ji doslova celou svou bytostí, nejen sluchem, ale i barevně, tvarově a pohybově. Potom jsem v závratném sledu událostí prožívalo všechny své minulé skutky a zkušenosti. Sám sebe jsem vyzýval k tomu, abychom to všechno zhodnotil. Také jsem to učinil v úchvatné všestrhující harmonii. Zaplavila mne oblažující zář, které mne znovu celého prostoupila. Všechno bylo proniknuto jasným světlem. Všechno doprovázely akordy majestátní symfonie, provázená příjemným zážitky zrakovými i chuťovými. Všechno mi připomínalo jednolitou, třebaže rozmanitě se projevující frekvenci."
Tento euforický zážitek však pojednou rázem skončil. Zraněný architekt se dodatečně dozvěděl, že na místo nehody se dostavil další lékař, který přijel z nedaleké osady. První lékař mu sdělil:
"Nejeví známek života."
Bez ohledu na to, vpíchl bezvládnému tělu architekta injekci adrenalinu přímo do srdce. Souvisely snad pacientovy později vyprávěné zážitky s tímto zásahem? Alex von Laue líčí:
"Padal jsem do temné hlubiny. S nepříjemnými pocity jsem se najednou začal probírat k vědomí namáhavě otevírat oči." během, léčby a rekonvalescence přemýšlel pak o nových překvapivých zkušenostech. Uvažoval o smyslu lidského života, až dospěl k závěru:
"Nejúchvatnějším zážitkem mého dosavadního života byla smrt."
Lékaři mu sice vysvětlovali: "Nebyla to skutečná smrt, třebaže jste se jistou dobu nalézal ve stavu klinické smrti." Přesto Alex von Laue od té doby předává na přednáškách a v televizních pořadech poselství, že po smrti žijeme dál.
Existuje stále víc lidí, kteří byli pomocí vyspělé lékařské technice a včasnému zákroku zdravotníků udrženi při životě, třebaže jejich srdce na jistou dobu docela zastavilo svou činnost. Tito lidé popisují své zkušenosti, které zažili na hranici života a smrti.
Podobně třeba spisovatel Henry Jaegera byl stižen náhlou mozkovou příhodou. Upadl na zem a nebyl schopen pohybu. Manželka ho ráno našla bezvládně ležet na podlaze. Ihned přivolala lékařskou pomoc. Byl odvezen sanitkou ze svého domu v Asconě do nemocnice v Locarnu. Nemocniční vyšetření ukázalo, že mu praskla jedna céva. Lékaři se shodli na léčbě:
"Musí se podrobit operaci. Taková operace se dá provést jen v hlavní kantonální nemocnici v Curychu. Převoz pacienta v takovém stavu je nebezpečný. Máme sice speciální sanitku pro takové účely, ale převoz je přesto spojen se značným rizikem."
Manželka pacienta jim dala souhlas k převozu. Jaeger na to všechno dodatečně vzpomíná:
"Bylo mi jasné, že ležím v sanitce. Necítil jsem žádné obavy, ale měl jsem nejasné tušení, že jsem se ocitl v nebezpečí života."
Někteří z lidí, kteří prodělali klinickou smrt, ale probrali se k pozemskému životu, vzpomínají, že se vznášeli nad vlastním tělem, prožívali přítomnost jasného světla, v mžiku před jejich zraky proběhl životní příběh v hlavních obrysech, a to často docela zapomenutých, na konci průchodu člověka očekávají jeho příbuzní, kteří se v současnosti už nenacházejí mezi živými, dále někdy i zvláštní jasné, bělostné postavy.
Jaeger měl podobnou zkušenost: "Dostal jsem se k mohutné bráně, za níž jsem rozeznával jasné světlo. Okolní prostředí mi připadalo tak známé. Vnímal jsem teplé barvy a příjemné tóny, jaké jsem nikde na světě nezažil. Byly to velmi souladné a libé tóny, symfonie, jakou nikdy nikdo nesložil, ale zdálo se, jako by vznikala bez přičinění jakýchkoli hudebníků."
Podobně jako někteří další z těch, kdo přežili klinickou smrt, vyprávěl také Jaeger: "Byl to stav oblažujícího a uspokojivého míru, souladu, jaký se vymyká všemu, co jsem kdy během pozemského života zakusil, zkrátka dosud nepoznaný zážitek štěstí. Jako bych se dostal do jiného, lepšího světa. Na ty okamžiky nikdy nezapomenu. Tato slova zdaleka nejsou způsobilá vyjádřit tento velkolepý zážitek."
Obratný výkon neurochirurga v nemocnici v Curychu zachránil Jaegera pro další život vedle jeho milované manželky, třebaže se to jevilo vedle blaženého stavu, do něhož byl pacient ponořen, jako něco méně lákavého. Co se na první pohled zdálo jako šťastná náhoda, zakoušeli někteří ze zachráněných spíše jako něco horšího.
Lékař Carl Gustav Jung vylíčil podobný zážitek, když v roce 1944 prodělával srdeční infarkt. Líčil to pomocí svých představ, které ho s ohledem na velkolepost a úchvatnost zážitku vedly k představě letu vysoko nad zemí. Psal o tom: "Můj zorný úhel neobsáhl celou Zemi, ale její kulovitý tvar byl dosti zřetelný a světadíly se stříbřitě třpytily v namodralém světle."
Po jeho přivedení k vědomí pomocí kyslíku a kafru se podařilo Dr.Junga zachránit na několik dalších let pozemského života. Nabízí se však otázka: Jsou tato a další svědectví lidí, kteří po překonané ztrátě vědomí utrpěné při nějaké nehodě či náhlé příhodě ochromující tělesný život poskytli takové svědectví skutečným dokladem existence posmrtného života? Anebo mají tyto jejich zážitky docela pozemský původ, a to v dávno zapomenutých vzpomínkách na vlastní stav těsně před narozením a při narození, zakoušený především celým tělem novorozence jako jedním celostním zážitkem? Křesťan věří v život věčný, ale nikoli proto, že by se snad někdo z onoho světa vrátil, což je pro tvora byť i pomocí vyspělé lékařské techniky a postupů nemožné. Věří v nesmrtelnost duchové duše člověka, protože ji takovou stvořil Bůh.

4. Zamyšlení: Je lidská duše nesmrtelná ?
Duše je základem života. Pokud je zdrojem životních úkonů, dává člověku přirozenost. Přirozenost je první vnitřní základ příslušné činnosti. Podstata takového základu nespočívá v nečinné a neměnné poloze, nýbrž znamená základ, z něhož pocházejí úkony a činnost. Činnost je nemyslitelná bez základu, z něhož vychází.
Skutečnost nás učí o dvojím druhu věcí. Některé jsou samy v sobě (např. člověk, rostlina), jiné jsou nutně připojeny k jiným (např. činnost, jakosti). Proto duše má svou podstatnost, neboť má svou činnost psychickou.
Kdyby duše nebyla podstatným základem života a život by představoval pouze souhrn psychických jevů, pak by člověk byl jen souhrnem neznámých jevů (35). K poznání průběhu jevů a postupu, jejich uspořádání, je třeba něčeho, co je mimo tyto jevy. Je to základ těchto jevů, který je sjednocuje a je důvodem jejich průběhu, jejich stálému trvání a povaze.
Duše rovněž nemůže být pouhá harmonie. Harmonie se přece říká dvojmo. Jedním způsobem je samotné složení, druhým způsobem ráz duše. Duše ale není spojením, jelikož by bylo potřeba, aby každá část duše byla složením nějakých částí těla, což není možné. Podobně není rázem spojení, protože jsou-li v různých částech těla různé rázy, neboli přiměřenosti spojení, pak by jednotlivé části těla měly různé duše. Jinou duši by měla ústa a maso a nervy, jelikož jsou složeny dle různé úměry. To je zjevně klamné. Duše tedy není soulad (36).
Duše a její činnost je netělesná. Každé tělo je přece rozdělitelné. Avšak všechno rozdělitelné potřebuje něco obsahující a sjednocující jeho části. Kdyby tedy duše byla tělem, pak by měla mít nějaké jiné obsahující a to bude duše. Vidíme přece, že odejde-li duše, tělo se rozkládá. A je-li to zase rozdělitelné, bude třeba dospět k něčemu nerozdělitelnému a netělesnému, což bude duše. Jinak se bude postupovat do nekonečna, což je nemožné. Duše tedy není tělem (37).
Duchová činnost se jasně liší od tělesné z různých podmínek, za kterých se děje. Smyslová činnost je ochromena silným podnětem (např. ostré světlo oslní zrak, vysoký hluk ohluší sluch, takže neslyší slabší zvuky). (38) Naproti tomu myšlenková činnost nemůže být ochromena hlubokým chápáním nebo rozuměním i těch nejhlubších věcí. Příčinou je to, že smyslová činnost je organická, takže je porušitelná pro porušitelnost orgánu. Myšlenková činnost je sama o sobě neporušitelná, protože nezávisí na tělesném orgánu. Proto hlubším chápáním věci není oslabena pro povrchnější poznávání. (39)
Totéž dokazuje také odtažitý ráz myšlenkové činnosti. Odtažité a všeobecné poznání prozrazuje schopnost zobecňovat, tedy nezáviset na konkrétnostech hmoty a na jedincích určených hmotnou velikostí a jakostí. (40) To je tím zřejmější, čím vyšší je stupeň odtažitosti. Pokud spolu s Aristotelem rozlišujeme tři stupně abstrakce, tedy na prvním stupni jsou přírodní vědy. Rozum abstrahuje od jednotlivé hmoty a nesleduje ten či onen nerost, rostlinu, živočicha, vnímatelné smysly, nýbrž přirozenost nerostu, rostliny, živočicha, jakož i přirozenost všech těles. (41) Na druhém stupni stojí matematické vědy. Rozum abstrahuje od každé smysly vnímatelné látky, tj. od fyzikálních vlastností, a všímá si povahy trojúhelníku, kole nebo čísel. Na nejvyšším stupni stojí abstrakce v metafyzice. Rozum poznává vlastnosti bytí, jednotu, pravdu, dobro, atd. Poznává také sám sebe jako nezávisejícího na hmotě. Toto je hlavní důkaz duchovosti duše. (42) V tom, že poznáváme bytí v jeho všeobecnosti, spatřuje sv.Tomáš znamení, že můžeme být povzneseni k přímému rozumovému vidění Boha, který je Bytí jsoucí samo o sobě (43).
Tytéž vlastnosti nehmotnosti a duchovosti základu lidského života, totiž duše, prozrazuje vůle a její svoboda (44). Předmětem vůle je všeobecné dobro. Předmět má přirozený vztah ke schopnosti, jinak by po něm nemohla toužit. Proto snahové napětí vůle k dobru jako takovému dokazuje nehmotnost činnosti vůle a jejího základu. Smyslové snahové napětí jde za určitým dobrem, jak je nachází v jedincích.
Svoboda předpokládá myšlenkovou činnost, takže svobodné jsou bytosti duchové. Každá schopnost jedná tak, jaká je. Je-li tedy v lidské duši duchová a samostatná činnost, pak je i její zdroj duchový a samostatný.

Někteří psychologové předpokládají dvojí základ lidského života. Jednu duši jako základ ústrojného života a druhou jako základ života myšlenkového a volního. Toto rozlišení je však jen v řádu myšlenkovém, a ne ve skutečnosti, protože lidská duše je svou povahou duchová. Je schopna oživovat tělo, a tedy je zdrojem života vegetativného a živočišného. Proto vyšší ráz lidského ducha nevyžaduje dva základy. Tělo člověka je lidské, protože je oživeno lidskou duší. Kdyby zde byl dvojí základ, tedy by tělo člověka nebylo lidské. Lidský by byl vlastně jenom duch, který by neměl přímý vztah k tělu. V člověku je tedy jediná duše. Tato lidská duše je celá v celém těle člověka a celá v kterékoli jeho části (45). Je tedy jednoduchá a nedělitelná.
Podobně jako lidská duše, tak i duše ostatních živočichů je jednoduchá. Každý živočich má duši. Jeho emoce se nedají plně vysvětlovat jenom fyziologickými, chemickými a jinými hmotnými činiteli, ale přítomností nehmotné duše. Živočišná duše je nedělitelná a je celá v celém těle i v každé jeho části podobně jako lidská duše (46).
Přesto živočišná duše postrádá nesmrtelnost. Živočišná duše není sebevědomá, osobní, a je ve své činnosti odkázána na smysly a tělesné ústrojí. Veškerá její činnost směřuje k tělesnému růstu a k zachování druhu. To je účel živočišné duše. S rozkladem těla ustává její činnost a zaniká veškerý její život. její účel je naplněn, a není žádný důvod, proč by měla po smrti těla dále trvat.
U živočicha je duše docela závislá na tělesné hmotě. Netouží po naprosté pravdě, nýbrž jen po uspokojení tělesných potřeb. Touha po pravdě je výrazem lidské duše. Člověk obětuje i vlastní tělo, zapomíná na hlad a žízeň, jen aby dosáhl pravdy.
V živočišné duši není svobodné vůle, takže není schopna mravně dobrých úkonů. Touží jenom po tom, co prospívá tělu. Zvíře není schopno hříchu, proto mu nelze připisovat vinu ani trest. Tím také odpadá důvod, proč by živočišná duše měla být nesmrtelná, jak to vyžaduje spravedlnost i duše lidské (47).

Lidská duše je svou povahou nezměnitelná, takže nepodléhá změně ani po oddělení od těla. Tělo však podléhá změnám, a proto se rozkládá. Duchovost a jednoduchost duše ji činí nerozložitelnou a bytostně nezávislou na hmotě. Proto je lidská duše bytostně i nepřímo neporušitelná. Tvar, který má vlastní a samostatnou nehmotnou činnost, má také své bytí. Je svébytný a neodvozuje se od složení (těla a duše). Proto duše přežívá tělo.
Lze to dokázat také z dokonalosti duše. Věda a ctnost zdokonalují lidského ducha a vyžadují jisté odpoutání od těla.
Věda je dílem abstrakce. Čím více se duch povznese k nehmotnému, tím je vědění dokonalejší. Ctnost znamená vládu vůle nad tělesnými hmutími. Čím více se vůle zbaví závislosti na tělesných hnutích, tím je dokonalejší. Spočívá-li dokonalost lidské duše za pozemského života (tj. ve spojení s tělem) v jakémsi odloučení od těla, je nemyslitelné, že hyne, když je úplně oddělena od těla. (48)

O d k a z y
35) Sv.Tomáš, Summa contra gentiles, II, 43.
36) Tamtéž, II, 44.
37) Tamtéž, II, 45.
38) Sv.Tomáš, Comment. De Anima, 1, III, 7.
39) Sv.Tomáš, Summa theologica, I, 75, 6.
40) Tamtéž, I, 75, 5.
41) Tamtéž, I, 75, 2.
42) Tamtéž, I, 75, 6.
43) Tamtéž, I, 12, 4 k 3.
44) Sv.Tomáš, Summa contra gentiles, II, 47.
45) Summa theologica, I, 75, 5.
46) Summa contra gentiles, II, 72.
47) Tamtéž, II, 82.
48) Tamtéž, II, 79-81.