Lombrosovy pokusy s posmrtným životem
"Lidská bytost je organismus. Jako taková je ovlivňována těmi zákony, které jsou známé jako biologické", říkal prof.Lombroso, když na turínské univerzitě přednášel základy antropologie a psychiatrie.
Cesare Lombroso (1836-1909) patřil ke krajně svérázným psychiatrům, jejichž hypotézy vzbuzovaly velmi protichůdné názory. Jedni ho uchváceně naslouchali a nekriticky přijímali výsledky jeho výzkumů, druzí však zatvrzele odmítali uznat, že by na jeho práci byla aspoň špetka něčeho přínosného.
"Jak je to tedy s vrozenými sklony člověka k jeho jednání?"
"Provedl jsem k tomu rozsáhlé antropologické výzkumy."
"Nakolik jsou tato zkoumání přesná?"
"Velmi přesná. Jen do roku 1892 jsem provedl pečlivá měření tělesných zvláštností přes 25 tisíc odsouzených zločinců. Přitom jsem zjistil, že se u zločinců vyskytují určité tělesné anomálie."
"O těch věcech jste už přece psal ve své knize v roce 1875." (26)
"Ano. Tehdy jsem vyslovil hypotézu, že rozhodující příčinou lidské zločinnosti jsou vrozené biologické vlastnosti pachatelů trestné činnosti. Nyní jsem pro to získal důkazy."
"Důkazy?"
"Zajisté. Na základě pečlivých měření jsem se dopracoval k typu zločince s jistými vrozenými anomáliemi. Tomuto typu pravého, totiž rozeného zločince, vyznačujícího se jistými znaky fyzickými a psychickými, odpovídá asi 40 % lidí nalézajících se ve vězeních."
"O jaké znaky se jedná?"
"Jsou to různé anomálie lebky, anomálie mozku, anomálie vnitřností, dále různé antropometrické a fyziognomické zvláštnosti, anomálie těla, dále jisté psychické zvláštnosti a rovněž zvláštní zvyky."
"Můžete tyto úchylky podrobněji rozvést?"
"To si můžete podrobněji přečíst v mých studiích."
Lombrosova studie o typu "pravého zločince" (27) zahrnuje následující znaky typu "rozeného zločince". Mezi fyzickými znaky uvádí: hydrocefalické a rhachitické změny na lebce, malý obsah mozkovny, vystouplé nadočnicové oblouky, výběžek čelní kosti processus jugalis (předčasný srůst lebečních kostí), nízké čelo, velké oční důlky, nadměrně vyvinutá lícní část lebky, velké čelisti a vysedlé zuby, poruchy ve skladbě mozkových závitů, proměnlivý počet ústrojů jako jsou prsní bradavky, prsty, zuby, atd., dále odstávající ušní boltce a jejich tvar (plackovité nebo přirostlé), dále je postižený člověk v rozpětí rukou širší než vyšší, málo rozlišené pohlaví, poruchy druhotných pohlavních znaků (husté vlasy, řídké vousy), neobyčejná podléhavost vůči klimatickým, magnetickým a povětrnostním změnám. V rámci takto tělesně určeného typu "pravého rozeného zločince" rozlišoval Lombroso ještě různé podtypy zločinců. Uvádí, že hrbatí mají sklon k padělatelství a žhářství, ale zřídka bývají vrahy. Silniční lupiči mívají často černé oči a husté černé vlasy. Obyčejní zloději mívají často šedé oči, menší vzrůst a menší tělesnou váhu. Vrahové mívají ztrnulý skelný pohled, velký nos, dlouhé uši, kudrnaté vlasy, velké špičáky a často šilhají.
Mezi psychickými znaky tzv."pravého rozeného zločince" uvádí Lombroso: částečně snížená smyslová vnímavost, zvláště omezená citlivost vůči bolesti, neobyčejně bystrý zrak, podprůměrná inteligence, záliba v krutosti, lehkomyslnost, marnivost, prchlivost, domýšlivost, mstivost, odpor k práci, pověrčivost. Mezi zvláštními zvyky, vyznačující typ "pravého rozeného zločince" uvádí Lombroso záliba v tetování vlastního těla, alkoholismus, bezpracný způsob obživy.
Lombroso provedl podrobné a přesné antropologické měření prostitutek. Na základě toho se dopracoval k typu "pravé, rozené prostitutky" (28). Znaky "pravé, rozené prostitutky" jsou podobné jako u jeho "pravého zločince", ale je zde výraznější sexuální výbojnost, nutkání ke snadnému získání majetku, nedostatek mateřského cítění, náladovost, hádavost, smyslnost, nedostatek pevné vůle, napodobivost, příživnictví, tuláctví.
Proti Lombrosovi však záhy vystoupili mnozí odpůrci. Tvrdili: "Nelze souhlasit s vaší domněnkou, že by tzv. pravý zločinec byl zločincem rozeným. Tím by byl tento pravý zločinec vlastně neodpovědným za své jednání, protože by byl určen od narození."
"Je vidět, že neznáte ani zdaleka celé mé dílo", hájil se Lombroso. "Jednou jsem v mládí vyslovil domněnku, že praví zločinci mají některé vlastnosti podobné jako opice, a hned jsem byl obviňován z atavistické domněnky. Také jsem jednou připustil souvislost mezi některými zločinci a lidmi psychicky nemocnými, a už jsem byl obviněn ze ztotožňování všech zločinců s psychicky nemocnými. A přitom jsem se pouze dopracoval k jednomu "typu rozeného zločince", k dalšímu "typu psychicky nemocného zločince", a kromě toho ještě k "typu kriminaloida". V knize Kriminaloid (29) jsem se zabýval zločincem, který se takovým stává za určitých okolností, třebaže se nerodí s náchylností k protispolečenskému jednání ani s psychickou poruchou. Jsou to zločinci z vášně, ze žárlivosti a příležitostní zločinci. V jiné knize jsem napsal, že každý trestný čin má mnoho příčin. Třebaže tyto příčiny vzájemně souvisejí, musíme zkoumat každou z nich odděleně" (30).
Ostatně už ve své práci o vzrůstu zločinnosti v Itálii (31) jsem vedle vrozeného sklonu některých zločinců ke zločinu a různých psychických poruch uvedl ještě dalších 16 příčin zločinnosti. Patří k nim hospodářská bída chudých vrstev, volnost mezistátního hraničního přechodu, tajné organizace jako Mafie, mírnost trestů, odstranění trestu smrti, podmíněné propouštění a zaostalost vězeňství."
"Jste příliš zatížen nablahým prostředím zločinu, se kterým tolik se zabýváte", namítali jiní Lombrosovi odpůrci.
"Asi jste nečetli moje další studie, které provádím souběžně s průzkumem zločinnosti. Věnuji se zkoumání otázky vrozenosti nadání k nadprůměrné, společensky a kulturně prospěšné činnosti."
"Opíráte se o výzkumy Francise Galtona o dědičnosti geniality?"
"Jak by ne. Ovšem Galton pouze prokázal v knize Dědičný genius (32), že nadání a zvláštní schopnosti (např.matematické schopnosti, hudební sluch) jsou často dědičné. Já jsem však i zde dospěl k určité typologii. Rozlišil jsem mezi zkoumanými geniálními lidmi jednak typ rozeného génia s vnějšími fyzickými anomáliemi, dále typ duševně chorého génia, a konečně typ génia který se k své vyjímečnosti dopracovává pod vlivem okolního prostředí a vlastní pílí."
"Jste materialista, který chce genialitu vysvětlit stejně jako zločinnost jen působením kombinace dědičnosti a okolního prostředí, a na lidskou svobodnou vůli vám už nezbývá moc místa. Jaká je pak odpovědnost zločince za jeho zločiny a zásluhy génia za jeho objevy či výtvory? Je zločincem nebo géniem proto, že se takovým narodil nebo kvůli duševní nemoci či vlivem okolního prostředí. Ale jaká je pak odpovědnost člověka, když je takto dokonale určen buď vrozenými sklony nebo psychickou nemocí nebo okolním sociálním tlakem? Jak potom odsuzovat zločince, když jedná jen pod vlivem nutnosti? A jak pak oslavovat génia, když on je pouze ve vleku dědičnosti, nemoci či okolí? A přesto někdo, kdo je dědičně zatížen nebo okolním prostředím nutkán k nějakému zločinnému jednání může být mravně zasloužilý už tím, když svobodně nespáchá nic zlého. A jiný zase může být málo chvályhodný, když jen koná dobročinnost, ke které je dobře dědičně uzpůsoben nebo dobře tlačen okolím. U vás, pane profesore, chybí důraz na svobodnou vůli a ohled na duchovní život člověka."
"Nemáte tak docela pravdu", hájil se Lombroso. "Zajímám se také o nehmotné skutečnosti."
"Ale pane profesore, každý ví o tom, jaký jste materalista!"
"Možná že každý, kdo neví nic o skvělých parapsychologických experimentech, které jsem provádím."
"Parapsychologických? Samé neprůkazné věci!"
"Říkáte neprůkazné? Tak tedy zavolejte do místnosti tu ženu, která stojí v předsále auly této památné univerzity!"
Vzápětí vstoupila do místnosti žena středního věku s tmavými vlasy sčesanými dozadu. Ihned se k ní připojil starší prošedivělý vousatý muž. Vedl ji na pódium před shromážděné badatele. Všichni ho znali. Byl to sám Camille Flammarion, známý astronom a badatel.
"Dovolte, abych vás představil tomuto váženému shromáždění. Eusapia Palladino", řekl prof.Lombroso.
Matka této krajně citlivé bytosti zemřela při jejím porodu. A když jí samotné bylo dvanáct let, její otec byl zavražděn. O šokující a otřesné zážitky tedy neměla Eusapia Palladino (1854-1918) nouzi. Brzy upoutala pozornost psychologů svými neuvěřitelnými vlastnostmi. Pařížský fyziolog Charles Richet prováděl přes sto pokusů s touto nervově labilní bytostí a dospěl k závěru, že její jsou skutečně vyjímečné.
"Když se zlobí, dokáže na dálku působit velmi destruktivně. Ačkoli byla sama připoutána k židli, přesto v její přítomnosti se pohovky, stoly i menší předměty divoce pohybují po celé místnosti", uváděl Flammarion.
"Tento den", uváděl prof.Lombroso, totiž 11.března 1901, si každý z nás zapamatuje na celý život."
Načež Cesare Lombroso, po předběžném souhlasu Eusapie Palladinové, uvedl tuto ženu do hypnotického spánku. Poté ji vyzval:
"Eusapie, přeneste svou mysl do záhrobí! Vejděte ve styk s mým zesnulým dědečkem!
Lombrosův děd býval rovněž lékařem. Zesnul však velmi mlád při svém výletu na Sicílii. Stalo se tak po infarktu, který ho stihl v roce 1852.
"Kdo mne volá?" ozvalo se hlubokým hlasem od Eusapie.
"To jsem já, dědečku, tvůj vnuk Cesare. Potřebuji, abys mi poradil s diagnózami některých svých pacientů.
Obecenstvo shromážděné na turínské univerzitě zatajilo vzrušením dech. Zdálo se, že médium opravdu navázalo spojení s Lombrosovým dědečkem, a velmi zřetelně vyjadřovalo jeho vůli. Palladinová mluvila jménem zesnulého neobyčejně věcně a vytříbeným lékařským slovníkem. To velmi kontrastovalo s jejím slovním projevem před jejím uspáním. Zdálo se, že její spojení se záhrobím poněkud překvapilo i samotného Lombrosa. Když se vzpamatoval, začal klást svému dědečkovi mnohé odborné otázky, na které se nedalo odpovídat jen povšechně. Avšak Palladinová odpovídala velmi pohotově, věcně a přesně, až nabyli všichni účastníci přesvědčení, že odpovědi nemohou pocházet od ní samotné. Vypovídala přesné věci o lidech, které sama neznala. Přitom používala lékařské názvosloví a odbornou psychiatrickou terminologii.
V závěru svého experimentu požádal prof.Lombroso všechno přítomné obecenstvo, aby opustilo místnost.
"Chci položit vyvolanému duchovi důvěrné otázky a nechci přitom porušit zásady lékařské etiky."
Lombroso se potom otázal duchovního přízraku svého dědečka na diagnózu svého pacienta a přítele Carla Benniniho, který už dlouhé léta trpěl chronickými bolestmi hlavy neznámého původu. Eusapie pohotově odpověděla zcela jednoznačně:
"Pacient trpí parafrenií. Do konce října tohoto roku zemře."
Tím skončil tento tajemný rozhovor Cesara Lombrosa s Palladinovou, protože duch zesnulého dědečka se důrazně domáhal, aby ho už nechali na pokoji. Palladinová se probrala z hypnotického spánku a prof.Lombroso zůstal jako opařený. Dozvěděl se mnohem více, než vůbec chtěl. Byl z toho krajně zmatený.
Od té doby se začal soustavněji zabývat s případem svého přítele Carla Benniniho. Ani ne půl roku po seanci s Eusapií Palladinovou, dne 12.října došlo k ostré hádce Carla s jeho manželkou. Vzápětí po této hádce vyskočil Carlo z okna v sebevražedném úmyslu a na místě se zabil. Lombroso byl konsternován tímto předpovídaným a naplněným termínem skonu Carla Benniniho.
Byl však tento Lombrosův veřejný experiment s Eusapií Palladinovou opravdovým důkazem jeho doceňování duchovní stránky a mravní hodnoty člověka nebo jen další manipulace s člověkem a jeho svobodnou vůlí?
Dne 20.dubna 1902 se konal ve Vídní kongres o paranormálních jevech. Prof.Lombroso přednesl příspěvek na téma osudové předurčenosti v případě Carla Benniniho. Na konci své přednášky řekl:
Jsem si dnes už docela jistý, že médium, paní Eusapia Palladinová, čerpalo při onom experimentu, který se udál dne 11. března 1901, nikoli z dědovy posmrtné mysli, nýbrž z mé vlastní podvědomové mysli. Já osobně, třebas jen podvědomě, jsem tehdy velmi přesně diagnostikoval Benniniho chorobu a také odhadoval dobu jeho smrti. Poté jsem bez zlého úmyslu podvědomě nasměroval tohoto svého pacienta a přítele do náruče smrti, a to konkrétními představami jeho konce. Asi jsem vytvářel mocní energetická pole, která spoutávala Benniniho mysl a osud podobně jako pavoučí sítě zachycují lapené mušky...
Aniž bych to vůbec tušil, stal jsem se od počátku energetickým původcem událostí, které nakonec přivodily smrt mého přítele. Já ho totiž svými vizemi nasměrovával do kritických situací, takže nakonec skončil, tak jak skončil. Na svou obhajobu však uvádím, že jsem tak nečinil cílevědomě ani z osobní zaujatosti, a že i tato ukonečná tragická událost může být pojata do budoucnosti jako nezáměrný experiment, svědčící však o mocné síle lidského podvědomí...
Všech těchto nezamýšlených vedlejších neblahých důsledků svého okázale vědeckého počínání mohl být Cesare Lombroso ušetřen. Stačilo se pevně přimknout ke Kristu a jeho svaté Církvi a žít jejich nadpřirozenými svátostmi. Ba dokonce už jen pravidelná každodenní modlitba, zejména modlitba svatého růžence by ho byla obrnila proti neovládaným a nekontrolovaným projevům jeho podvědomí.

3. Zamyšlení: Je nějaký posmrtný život ?
Člověku se přirozeně příčí pomyšlení, že by po dokonalém rozvoji všechno zaniklo. Tak se u něho prosazuje přesvědčení o posmrtném životě, kde se znovu shledá se vším, co si zamiloval. Avšak žádná zkušenostní věda ani žádný ryze lidský důkaz nemůže přinést důkaz o tomto posmrtném shledání.
Přesto ale byl člověk vždy přesvědčen, že tělesnou smrtí život docela nekončí. Tím se mu však neodbytně vnucuje otázka, jaký je posmrtný život. Pokud srovnáme zprávy Božího zjevení s výsledky vědeckých výzkumů v dějinách lidstva, tedy se shodně ukazuje: že se člověk po svém původním stavu vyspělého životního názoru vracel k duševnímu dětství. Z tohoto duševního dětinství vzešel názor o stěhování se lidské duše po tělesné smrti do jiných těl. Tento názor se opíral o povrchní pozorování, že přírodní bytosti stále umírají a přece jsou zde dále, stále stejného druhu. Dětsky opožděná mysl z toho usuzovala, že se život v přírodě pohybuje v uzavřeném kruhu.
V různém prostředí byla tato primitivní domněnka rozličně podána. Ve staroegyptském podání se setkáváme s myšlenkou, že se lidská bytost může po smrti uchýlit do jakékoli podoby lidské, zvířecí nebo neživé. Když tuto myšlenku převzali Řekové a Indové, vytvořili z ní mravní soustavu. Řekové se domnívali, že stěhování lidských duší je trestem za provinění člověka v pozemském životě. Přitom však je to také prostředkem očišťování, aby duše po přiměřeném počtu opakovaných různých vtělení konečně unikla z tohoto koloběhu přírodního života. (33) Myšlenka o převtělování duší však byla nejvíce propracována v pevnou soustavu v Indii. Ind se dívá na život v přírodě jiným pohledem než my, neodloučil se od ní, začlenil do ní své životy před narozením i po smrti. Ind má stálý zájem na úspěšném trvání tohoto světa, neboť věří, že zde bude žít novým životem, třebaže za změněných podmínek. (34) Duše se stěhují v nepřehledných článcích a převtělují se do stále nových útvarů. Připouští se tedy, že se duše může oddělit od těla, avšak že také zvířata, rostliny ba i nerosty mohou být nositeli lidské duše; uznává se, že duše může po smrti těla vstoupit do jiného těla, ať lidského či vůbec živého, anebo neživého.
Není pochyb, že vedle primitivního sklonu k oduchovňování přírodních věcí působily při vytváření pevné soustavy převtělování také činitele morální, zejména touha po odměně dobra a potrestání zla. Je možné, aby osud lidí po smrti byl stejný, když se tolik lišili v mravním životě? Je nasnadě představa, že lidská duše putuje z jednoho těla do druhého, aby se trápila zde na zemi, dokud se neočistí tak, aby byla zbavena pouta k hmotě. Indové rozpracovali myšlenku o převtělování tak, že očišťování dostalo smysl postupného zbavování se příchylnosti k hmotě. Pozdější myšlenková hnutí připojila ještě jako dalšího činitele potřebu zdokonalení člověka, čehož se má dosáhnout právě touto cestou. Zásada Allana Kardeca: Narodit se, umřít, znovu se narodit a pokračovat bez ustání, takový je zákon, se stala hlavní zásadou většiny theosofů.
Nejvíce se však myšlenka o stěhování duší ujala v buddhismu. Na rozdíl od křesťanství je myšlenka o stěhování duší úzce spojena s ateismem. V indickém podání postrádá nejvyšší a nejdokonalejší bytost osobního Boha, jehož dokonalost v moudrosti a moci se nejlépe stará o vyrovnání životních nesrovnalostí jednotlivců během pozemské pouti. Veškerenstvo bylo rozdrobeno na oddělené jedince, kteří se potloukají pozemským životem právě tak jako posmrtným, aby se nakonec rozplynuli v nejasné a záhadné mlhovině Nirvány. Proto je myšlenka o převtělování duší neslučitelná s křesťanským světovým názorem. Učení o převtělování duší ničí hodnotu života jako vymezené příležitosti, ale především se neslučuje s Boží milostí.
Lidský život není nekonečný koloběh, z něhož únik by znamenal zaniknout v osobním svérázu, ani nevypočitatelné zmítání slepým osudem. Je to cílevědomá cesta. Pro křesťana je pouze jedno stěhování či putování v lidském životě. To je od narození cestou pozemského života k cíli. Cílem je osobní setkání s Bohem.
Křesťan jasně odpovídá každému, kdo hlásá posmrtný život ve smyslu převtělování: Smrtí končí spojení duše s tělem. Co je přírodním zákonem odloučeno, to nemůže spojit žádné umění. Smrt je konec života. Bůh je Pánem nad životem a smrtí. Nikdo jiný nemůže duši vrátit k pozemskému životu. Je totiž zničeno tělo, které bylo prostředkem duše pro život na zemi.
Tvar nějakého lidského těla a tvar živočicha nebo rostliny či nerostu jsou docela odlišné. Nelze je tedy zaměnit. Látce živočicha, rostliny či nerostu nelze vtisknout tvar nějakého člověka, ani naopak. Každá bytost má svůj vlastní tvar, který nemůže dát jiné bytosti, a který ani žádná jiná bytost nemůže přijmout. Když člověk zemře, oddělí se duše čili tvar od látky. Toto oddělení však neposkytuje duši možnost spojovat s jiným tělem, nedává to tvaru schopnost utvářet nějakou jinou látku. Proto se nejen učení církve, ale i samotný zdravý rozum brání myšlence stěhování duší.
Bůh však může zařídit projevy duší ze záhrobí na tomto světě. Tyto projevy ovšem nezávisejí na nějakých přirozených pozemských podmínkách, které by bylo zapotřebí splnit, aby se duše projevila. Naopak jsou odkázány pouze na přímý nadpřirozený podnět. K takovému projevu by ovšem musel být obzvláštní důvod, takže k tomu dochází docela ojediněle a zázrakem.

O d k a z y
Lombrosovy pokusy s posmrtným životem
26) C.Lombroso, L´Uomo delinquente in rapporto all´antropologia, alla giurisprudenza ed alla psichiatrii, 1875.
27) C.Lombroso, L´Uomo delinquente, 1889. 28) C.Lombroso, La donna delinquente, la prostituta e la donna normale, 1893.
29) C.Lombroso, Il criminaloide, 1889
30) C.Lombroso, Le Crime, causes et remédes, 1899.
31) C.Lombroso, Sull´incremento del delitto in Italia e sui modi per arrestarlo, 1879.)
32) F.Galton, Hereditary Genius, London 1892.
33) Plato, Faidros, 246-250.
34) V.Lesný, Buddhismus, Praha 1948.