Bojíte se smrti?
Francouzský badatel Camille Flammarion se ve svém díle Záhada smrti (české vydání 1921) uveřejnil řadu zjištěných podivných příhod a příznaků doprovázejících smrt člověka, ale většina z nich byla poněkud anekdotická, než aby si vydobyla respekt vědecké obce. I když tento badatel málo přispěl k metodice zkoumání tohoto závažného jevu, přesto povzbudil mnohé lidi k vážnému zamýšlení se nad posledními věcmi života i k soustavnějšímu studiu zážitků souvisejících se smrtí.
Abraham Jensen provedl v roce 1988 výzkum posledních okamžiků lidského života u tří tisíc umírajících osob. Ze zjištěných údajů vyvodil závěr, že si svou nemoc a tedy také svou smrt přivodili nezdravým způsobem života, takže zakusili předsmrtné bolesti, odpovídající předchozím proviněním. Podobné názory o nemoci jako pouhém projevu vnitřních duševních hnutí člověka zdůrazňují také mnozí myslitelé. Podle názoru celé řady uznávaných filozofů by každému z nás měl život stačit k tomu, abychom se cestou k jeho konci postupně přestali bát smrti a odešli na věčnost s pevným přesvědčením, že všechno je takové, jaké má být, a že jsme smysl svého života beze zbytku naplnili.
Ono se to sice snadno řekne, ale copak se to stává u každého člověka stejně automaticky? S rostoucím věkem slábneme fyziologicky a psychicky tak, že nakonec přijmeme vlastní blížící se zánik jako nejlepší řešení? Jsme schopni se při svém nadšeném životním zápase se stupňujícími se těžkostmi dokonce těšit na smrt jako na vyvrcholení života? Připravujeme se na smrt už od mládí?
Každý by se patrně měl na to připravovat, ale všeobecně se tak neděje. Příčinou je skutečnost, že lidé stěží dokáží oddělit představu smrti od představy předsmrtné bolesti.
Dr.Benedetto Cairoli z Kalifornské univerzity tvrdí, že smrt zastihuje většinu lidí nepřipravené. Vykládá to tak, že skoro každý člověk si naivně myslí, že patrně bude žít věčně, a že opravdovou smrtelnost postihuje pouze ty druhé lidi. Příprava na smrt a uvažování o tom, jak se člověk zachová, když ho to postihne se většinou pořád odsouvá na dobu neurčitou. Když se pak smrt naráz před člověkem vynoří tak lidé většinou zakoušejí šok při pomyšlení, že se to týká zrovna jich...
Pokud člověk už od mládí nebere v úvahu smrt jako součást a vyvrcholení svého života, tedy, jak uvádí dr.Cairoli, se jednou nutně setkají se smrtí naprosto zaskočeni. Takoví lidé často trpí až do pozdního věku podobným zoufalým strachem, jaký zakoušejí mladí lidé, které uprostřed životní kariéry upnuté na ně samé nebo na jiné tvory zasáhne zhoubný nádor. Cairoli uvádí, že ve správné osobní přípravě na smrt, po níž se opravdu nebojíme fyzického konce, nehraje žádnou velkou roli ani vzdělání ani inteligence. Cairoli připouští, že velmi dobře jsou připraveni na smrt i takoví jedinci, kteří se snad nezabývali se smrtí jako takovou, ale dlouhodobě přemýšleli o smyslu života a o nejdůležitějších životních hodnotách.
V roce 1993 provedl Cairoli výzkum u šestnáctičlenného vzorku čtyřicetiletých osob, které byly už v mládí odsouzeny k smrti v různých státech USA, a teprve po dovršení čtyřicátého roku byly popraveny. Šlo většinou o muže, kteří své zločiny spáchali v mládí a na provedení trestu čekali deset až osmnáct let, dokud jejich právní zástupci nevyčerpali všechny možnosti odvolání, žádosti o milost, atd.
Výzkum prokázal, že i tito vcelku mladí muži se bojí smrti proti všem předpokladům méně těsně před popravou, než dříve, kdy se výkon jejich trestu nacházel ještě v nedohledné budoucnosti.
Cairoli uvádí: "Jestliže víme, že smrt je neodvratná a nevyhnutelná, tedy se začneme s jejími projevy více zabývat, začínáme ji brát v úvahu a snáze se ní začínáme ztotožňovat. MEMENTO MORI totiž najednou působí naléhavěji a důvěrněji, takže si člověk zřetelněji uvědomuje přetržku, která nastane v našem poměrně souvislém nitru, když z vůle jiných vypustíme duši v přesně stanovenou dobu a na předem určeném místě, např. na popravišti...
Většina odsouzenců k smrti se snaží sebe přesvědčit, aby se zbavili strachu před blížící se popravou například tvrzením: Však se toho tolik nestane, když tady nebudu, a nakonec smrt bojí jen zlomek vteřiny.
Hlavní obavou odsouzence je tedy skutečnost vlastní tělesné a psychické nepřítomnosti, což po popravě doopravdy nastane. Tento strach z vlastní věčné nepřítomnosti bývá překonáván nejhůře. Od narození totiž vlastníme svoje nitro a tělo, podobně jako kosmický prostor obsahuje svoje planety. Překonat představu, že v tento okamžik ještě máme vše, ale zakrátko už nám nezbude vůbec nic, je při loučení se s životem nejobtížnější. Snad právě proto si většina lidí přeje opustit tento svět ve spánku, aby byli této hrozné představy ušetřeni.
Představa fyzické bolesti při provádění rozsudku bývá naopak překonávána nejsnáze. Odsouzenci k smrti se také často dost úporně zabývají představou, že brzy po smrti nastane rozpad fyziologické tkáně těla popraveného. Uklidní je až ujištění, že jejich tělo bude spáleno ještě před tím, než hnilobné procesy vůbec nastanou. Není to konečně divné, že se člověk obává o svou bezduchou tělesnou schránku? A že se hrozí okolnosti, že by tento tělesný zbytek měli rozežírat červi?
Mnozí odsouzenci se rovněž velmi obávají, aby jejich smrt nedoprovázelo něco nedůstojného, jako defekace při uvolnění svalových svěračů po smrti. Někteří se proto obávají dlouho před popravou něco pojíst nebo vypít. Jiní zase projevují zvláštní přání, aby jejich tělo po výkonu trestu a před kremací bylo velice pečlivě upraveno. Po příslibu této péče se jejich strach ze smrti výrazně zmírní.
Další odsouzenci jsou přesvědčeni, že se svého strachu ze smrti zbaví až těsně před popravou, když se jejich konce zúčastní více svědků. Je však pro ně nevítané, když se jejich popravy mají zúčastnit pozůstalí po jejich obětech. Tito pozůstalí přejí odsouzencům smrt i předcházející útrapy, což posiluje jejich strach ze smrti. Četní odsouzenci však trpí dvěma odlišnými strachy, jednak strachem ze samotné smrti, jednak strachem ze způsobu usmrcení.
Méně se obávají smrti ti odsouzenci, kteří už nemají žádné příbuzné, takže z jedné vykořeněnosti odcházejí do jiné vykořeněnosti. Malý strach zakoušejí dále i ti odsouzenci, kteří po sobě nezanechávají žádný majetek. Výzkumy potvrdily, že se smrti více obávají lidé ješitní, přehnaně ctižádostiví, výbojní a obracející se ve svém úsilí spíše navenek, než k ovládnutí sebe sama. Spíše se hrozí smrti odsouzenci, kteří si za léta vězeňské samovazby namluvili, že jsou vlastně nevinní, protože podle svého hrdého sebevědomí páchali hrdelní zločiny vůbec ne chladnokrevně, jak to hodnotili soudci a soudní porota, ale ve stavu střídavého pominutí smyslů. Ti, kdo sami slepě uvěřili svým právním zástupcům, kteří se snažili dosáhnout zmírnění jejich rozsudků a milosti tvrzení, že tito delikventi jsou vlastně nevinné oběti společenské nouze a špatné výchovy.
Výzkumy ukázaly, že ze světa snáze odcházejí také ti, kdo před soudem zkroušeně vyznali svou vinu a prožívají své zločiny s palčivými výčitkami svědomí. Snáze umírají rovněž ti, kdo se ve vězeňském prostředí změnili z osob obrácených navenek v poněkud uzavřenější bytosti a s Boží pomocí se přerodili v nová, duchovnější stvoření, ustali ve svém zkratovém životě upjatém na smyslový požitek a zakoušejí každodenní ranní probuzení jako nezasloužený dar, jako výzvu a příznivé znamení. Méně obávají blížící se neodvratné smrti především ti, kdo dobrovolně a z vnitřního pohnutí přijali křest.
Výzkumy, které provedl Cairoli, ukázaly, že většina těch, kdo mají čas k přípravě na smrt a snaží se tohoto času opravdu takto využít, se proměňuje přinejmenším v tom smyslu, aby před svědky svého ortelu nedali najevo strach a umírali důstojně. Avšak ani tento badatel, zkoumající možnosti přípravy člověka k důstojnému umírání, neposkytuje návod, jak ovládnout strach ze smrti opravdu dokonale a beze zbytku, abychom vítali svůj konec života s optimismem, jako se to podařilo např. apoštolu Pavlovi, když psal: smrt je pro mne ziskem (Flp 1,21). Tak se podařilo také Leopoldu Lekainovi, který byl za vraždu dvou stopařek odsouzen k trestu smrti, a byl v roce 1993 popraven v Texasu injekcí cyankali, přijmout konec života s pokojem v srdci a úsměvem na tváři. Když ho vedli po desetiletém odkladu na popravu, uplynul zrovna týden, co oslavil své šestatřicáté narozeniny. Před vstupem do cely smrti však nepociťoval žádný strach, jak potvrdil jeho starší bratr Robert, s nímž se krátce před smrtí setkal a který ho na smrt doprovázal.
Robert Lekain, povolání řezník, se před časem podrobil léčbě u Dr.Lederera. Tento lékař shledal u Roberta, který pracoval jako dělník na jatkách a trpěl psychickou úchylkou jako chorobou z povolání. Mladý řezník se pak podrobil léčbě dr.Lederera, který s Boží milostí odhalil nitru jatečního schopnost nesmírného duchovního usebrání, jakož i mimořádnou vlastnost léčebného sdílení energie vyzařované z napřažených rukou. Ředitel jatek si pak na vlastní oči ověřil, co dokáže Robert Lekain s poplašeným dobytkem a jmenoval ho vedoucím příjmu jatečních zvířat.
Jaké schopnosti Lekain předvedl? Prostě se postavil před vyplašenou jalovici, kterou její majitel přivezl na porážku, a několika zásahy svých paží s nastavenými dlaněmi ji naprosto zklidnil a nepochopitelně snadno ji zbavil neklidu, který se jí zračil v očích. Zvíře pak odešlo na smrt pokojně, jako by přecházelo z jedné pastiny na jinou. Její maso nebylo znehodnoceno poruchami krevního oběhu a zákazníci mohli být s jeho chudí spokojeni. Ještě významnější však byla ta skutečnost, že tento Boží tvor opustil svět skoro tak důstojně, jak to bývá dopřáno moudrému a spravedlivému člověku.
Podobně jako tisícům kusům nevinného skotu odváděného na porážku pomohl sensibil Robert Lekain také svému bratrovi a umožnil mu mimopřirozeným způsobem krátce před popravou svými napřaženými dlaněmi zážitek osobní odevzdanosti k přijetí smrti. Odsouzený pak odešel docela klidný a bez obav, jako by se k smrti neubíral mladý dvojnásobný vrah, nýbrž světec, mající za sebou spravedlivý život. Potvrdil to vězeňský lékař, který měřil krevní tlak delikventa těsně před výkonem trestu a shledal jej takovým, jako kdyby se odsouzenec nacházel v klidném spánku. Takové mimořádné případy nelze vyloučit, ale ještě větší význam má řádná cesta, jakou se může připravit na smrt kdokoli z lidí, a to i bez pomoci nějakých senzibilů. Ještě větší upokojení svého srdce a ještě větší plody pokoje a lásky v okolí by byl vydal jeho život, kdyby jej byl včas dobrovolně a naplno otevřel Boží Lásce, která se k němu sklonila v Ježíši Kristu.

2. Zamyšlení: Jaký smysl má smrt ?
Křesťan ví, že smrt sama o sobě, jako konec, postrádá vlastní smysl. Takže námitky proti ní jsou oprávněné. Současně uznává také její skutečnost a její strohost a tvrdost. Odmítá všechny pokusy zahalovat tuto strohost a tvrdost závojem poživačného opojení životem anebo vznešeností hodnot, pro něž je smrt podstupována. Smrt není smutným nápadem země, jak pravil R.M.Rilke, ani pouhým vyvrcholením života, jak ji chápal Hölderlin, ale prostě tvrdý konec. Neplyne nutně z lidské přirozenosti, nýbrž z poruchy přirozenosti všech, tedy také z poklesků každého jednotlivého člověka. Správné umírání tedy znamená postavit se této skutečnosti tváří v tvář a zúčtovat s ní až do konce.
Křesťan toho však ví ještě víc. V listu Římanům se praví: Neboť jestliže tím proviněním jednoho smrt kralovala skrze toho jednoho, mnohem spíše ti, kdo dostávají hojnost milosti a dar spravedlnosti, budou v životě kralovat skrze jednoho, Ježíše Krista. Jako provinění jednoho je odsouzením pro všechny lidi, tak i spravedlivý skutek jednoho je ospravedlněním k životu pro všechny lidi. Jako se totiž neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak i poslušností jednoho se mnozí stanou spravedlivými. (18)
Když zemřel Kristus, stalo se něco se samotnou smrtí. Smrt je však tím více smrtí, čím dokonalejší je život, který ukončuje. Tedy zemřel jako nikdy jiný, protože v takové plnosti života a opravdovosti, jaké nikdo jiný nedosahuje. To je skutečnost, ale skutečností je také Kristův příslib, že vstane z mrtvých. (Mt 16, 21) Kristova smrt byla jenom přechodem jeho života z času do věčnosti. Přitom šlo nejen o Jeho duši, ale o celé Jeho lidské bytí.
Řeč o zmrtvýchvstání je současné společnosti právě tak cizí, jako názor, že smrt není podstatně nutná. Tady nejde jen o přechod od zimní ztrnulosti k letnímu vzkříšení, nýbrž o převratnou událost světodějného dosahu. Uvádí se, že se Kristus po své smrti pozvedl silou živoucího Boha k novému životu. V celku radostné zvěsti je stejně závažné učení o Jeho vykupitelské smrti, jako učení o vzkříšení (I Kor 15, 14-19).
Kristovou smrtí a jejím překonáním přestala být smrt pouhou smrtí, to jest jen krutým koncem, za kterým by byla už jenom nezničitelnost duše. Kristova smrt dala lidské smrti význam přechodu k novému, věčnému životu člověka. Jeho smrtelná oběť byla přinesena pro nás všechny a za nás, a od té doby je tu na světě jako skutečnost, podobně jako vtělení a vzkříšení, ať už svět chce nebo nechce. Člověk může této skutečnosti, která všechno proměňuje uvěřit, a to znamená, může na ní přijmout účast, protože je také pro něho vykoupením (I Kor 15, 55). Smrt jako trest za provinění je nyní objektivně a pro všechny lidi odstraněn; může být zrušen pro každého jedince, když vstoupí do společenství víry a lásky s Kristem (19); přitom se promění celý lidský život tak, že se všechno od základu změnilo. Není to však žádné čarování, ani lék proti smrti, ani zvláštní opojné umírání.
Čím je tedy smrt pro křesťana? Tvrdá skutečnost smrti zůstává. Stává se z ní cesta, přechod k novému, božsky plnému, věčně lidskému životu. Křesťan podstupuje plnou odpovědnost za své lidské činy, ale nikoli jako nějaký zoufalý zatracenec, nýbrž s účastí na vykoupení uskutečněném Boží láskou. Nový život, který má po smrti nastat, není jen dalším trváním duchové, tedy nezničitelné duše. Jinak by smrt byla jenom tím, co na ní shledával už Plato, osvobozením od obtíží a omezením se na svobodu ryze duchového bytí. To, co Kristus hlásal a konal, znamená něco jiného. Jde nejen o záchranu duše, ale o celého člověka. Smrt zaručuje vážnost této záchrany a obnovy, protože bez ní by byl obsah této zvěsti jenom zdánlivý, klamný. Lidská smrt je vážností člověka milovaného Bohem.
Nový, posmrtný život vychází z osobního vztahu člověka ke Kristu. Lidské pojmy a označení zde pokulhávají. To, co je posmrtné, nijak nepřevyšuje pozemské. Je to druhá stránka jedné a téže mince. Jak je to možné? Jedině tím, že nás Bůh miluje a stále přitahuje nás ke své lásce, vede nás k vzájemné lásce, která je silnější než smrt (Pís 8, 6).
Křesťan si tedy nepředstavuje smrt jako konec ničeho, ani jako konec všeho. Představuje si smrt jako konec zkoušky. Život je totiž doba zkoušky, která končí smrtí. Už není možná náprava ani odvolání. Právě tato skutečnost způsobuje obávanost smrti, ale také významnost života. Když je smrt taková, pak je život nanejvýš závažnou záležitostí. To platí o životě jako celku, ale i o každém jeho okamžiku. Vzhledem k hodnocení života po stránce duchovní a mravní se celá jeho hodnota soustřeďuje v hodnotě posledního okamžiku. Tím je život nekonečně zhodnocován a stává se skutečně smysluplným. Je-li celý život v každém okamžiku smrtelný, dostává se tím hodnoty celému životu. Místo chápání jednotlivých životních okamžiků různě naplněných významem a nakonec posledního okamžiku jako nejvýznamnějšího, celý život se v každém okamžiku znásobuje ve své hodnotě.
Smrt stanoví poslední mravní a duchovní stav člověka. Přitom ale vzniká nebezpečí mylného chápání mravní hodnoty jako nějaké výsledné součtové částky. Jakoby se posmrtný soud dal chápat pouze jako zvážení množství dobrých a zlých skutků na dvou miskách váhy. Mravní život nemůžeme chápat jen jako množství, nýbrž především jako jakost. Člověk je buď spravedlivý nebo není, takže kdo se prohřeší v jediné věci, stal se hříšníkem ve všem. (Jk 2, 10)
V takovém pojetí smrt není nějaká nahodilá příhoda, ale vrcholná činnost. Křesťan nestojí vůči smrti trpně, jako vůči něčemu, co ho na konci života zaskočí. Cvičí se v umírání už za života a dobrovolně rozptyluje vlastní smrt do každého životního okamžiku. Takže prožívá svou smrt. S veškerou vážností pohlíží smrti tváří v tvář. Křesťanskému chápání smrti tedy odporuje každá unáhlenost a lehkomyslný přístup vůči smrti. Jenom člověk bez víry si může přát náhlou smrt. Ta se zdá být velmi lákavá, protože fyzické utrpení je velmi zkráceno.
Hlavní stránkou ve smrti je její význam jako hranice mezi časností a věčností. Proto je třeba při ní přednostně zajistit zájmy věčné; celkem vzato, čím více při smrti trpíme, tím více dostáváme příležitosti k nápravě některých životních vin. Nejenže tedy máme právo, abychom nebyli ze světa propuštěni tak snadno a rychle, ale je to i nebezpečné, s ohledem na věčnost.
Náhlá smrt může často předznamenávat dlouhý očistec, protože naše poslední nemoc a smrt mohou být vzácnou příležitostí k zadostiučinění. Naopak dlouhá, pomalá smrt dává po lidské stránce více příležitosti a času k nápravě vin a přípravě na pokojnou smrt. (20)
Bylo by však mylné domnívat se, že smrt pro křesťana ztrácí svůj tvrdý a strohý ráz. Také křesťan má přirozený odpor k smrti. Smrt sama o sobě je totiž nenáviděníhodná. (21) Jenže křesťan zná příčinu tohoto odporu vůči smrti. Je přesvědčen, že člověk původně neměl zemřít, avšak člověk tento dar (Gn 2, 17) vlastní vinou ztratil (22).
Křesťan neulpívá jenom na tomto názoru, protože věří, že Kristus, vtělený Bůh vzal na sebe dobrovolně smrt za lidstvo, zemřel a navěky přemohl smrt. Osvobodil lidstvo od smrti jako nutného trestu za lidskou vinu. Jedině v tomto božském přemožiteli smrti nabývá každý lidský život i smrt smyslu, významu a hodnoty.
Vědomí smrti v životě věřícího člověka není zdrojem beznadějné úzkosti, nýbrž přesvědčené naděje na budoucí dosažení plnosti štěstí, po němž člověk celou svou přirozeností touží, a k němuž během celého života směřuje. Víra v Krista - naprostého a dokonalého přemožitele smrti - osvobozuje člověka od nebezpečí úplné zkázy (I Kor 5, 56-57). Poskytuje mu jasnou odpověď na úzkostlivé otázky, co ho v budoucnosti čeká. Zároveň mu dává příležitost být v Kristu sjednocen s milovanými bližními, kteří už opustili tento svět. Poskytuje mu naději na pravý život u Boha. (23)
Každému člověku je samozřejmě ponechána svoboda. Svoboda rozhodnutí buď k životnímu růstu v dokonalosti a zhodnocování života, nebo k rozkladu a znehodnocování života v proviňování se proti řádu života.
Z toho je jasné, jak jsou pro člověka důležité jeho poslední okamžiky. Kdo mu pomůže, aby tehdy, kdy je mu souzeno opustit tento svět, zemřel pokojně a usmířeně, ten je jeho největším dobrodincem.
Třebaže posláním zdravotníků a lékařů je léčba a mírnění utrpení, přesto se někteří zaměřují na jednostranné potírání smrti, dokud je to technicky možné. Často to vede k nesmyslnému prodlužování utrpení, ale také k potlačování myšlenky na smrt. Tak se umírajícímu někdy vůbec nepomáhá, aby žil vlastním životem, který zahrnuje také smrt, a aby se připravil na smrt při nejjasnějším vědomí a svobodně, a aby poslední dny, hodiny a okamžiky svého života věnoval největším hodnotám lidského života.
Pravá pomoc při umírání předpokládá jednak mírnění bolesti, jednak láskyplnou pozornost a blízkost a účast příbuzných a dobrých známých. Umírající člověk by měl poznat, co pro své okolí znamená. Je třeba mu ochotně vyhovět a uvážlivě plnit jeho přání, pokud je to možné, a to zcela nezávisle na tom, zda je schopen to okázale ocenit či nikoli. Pro umírajícího to znamená velmi mnoho, spojí-li se s ním kněz, nebo i příbuzní či obsluhující zdravotníci v krátké modlitbě.
Správné chování ke smrtelně nemocnému vyžaduje především docela osobní nasazení jednotlivce, kněze nebo i zdravotníka. Měli by podniknout vše pro to, aby každý člověk právě v posledních dnech a okamžicích nejrůznějším způsobem poznal, že je vážen, hodnocen ve své lidské důstojnosti a milován. Jedině tak snáze pochopí, jak drahocená a důležitá je tato poslední chvíle jeho života. Každý člověk si zaslouží důstojnou smrt, bez zbytečného dramatu citu a bolesti, i bez chladu a distancování se těch, kdo se zúčastňují jeho umírání.
Smrtí člověka však není docela skončeno poslání těch, kdo se zodpovědně účastní při jeho umírání. Mohou také vykonat mnoho pro to, aby poskytli útěchu příbuzným. Jejich povinností je také důstojné a šetrné zacházení s tělem zesnulého. Uvážíme-li, že duše zemřelých, kteří byli zaživa bez víry nebo nábožensky vlažní, lpí více než duše věřících na hmotě, projevuje se po smrti patrně u takových lidí sklon k zdlouhavějšímu rozpojování jemných vazeb mezi duší a příslušným tělem. V pohřbu kremací nebo jiným nešetrným způsobem se pak této lidské duši, poznamenané materialismem, dostává od pozůstalých zbytečného postihu a zbytečných muk, když prudkým zásahem ze světa pozůstalých, k němuž duše tolik lnula, je rázem zničeno jemné, zčásti bioplazmatické pletivo, jímž byla duše s daným tělem spojena. Proto křesťané pokládají pohřeb do země za útěchyplné znamení křesťanské naděje a zkušenost milosti pro společenství. Poslední pocta, kterou vzdáváme zesnulému, a péče o jeho hrob je pro věřící znamením naděje na vzkříšení a výrazem vděčné vzpomínky i vědomí, že ti, kdo odešli z tohoto světa, jsou nám ještě bližší, než před svou smrtí. (24)
Vrcholem péče o zemřelého je vyprovázení jeho duše ve mši svaté. Jde přitom také o rozjímání pozůstalých o smrti a výcvik umrtvováním sebe sama už během života, sebezáporem, pokáním a odpoutáváním se od světa. (25)

O d k a z y
18) Ř 5, 17-19.
19) I Kor 15, 20-22, Ř 6, 3-4.
20) F.W.Faber, Vyšší život, Brno 1948, s.288-290.
21) Sv.Tomáš, Summa theologica, I, II, 5, 3; III, 46, 6.
22) Ř 5, 12; 6, 23.
23) Pastorální konstituce II. vatikánského koncilu Gaudium et spes, I,1, 18.
24) J.Bahounek OP, Pastorální teologie, Olomouc 1991 MCM, s.109-111.
25) F.J.Sheen, Pokoj v duši, Řím 1969, s.229; R.Guarini, O posledních věcech, Řím 1972, s. 24-26.