Maria - pečeť očisty
Narození Páně je prvním zastavením na křížové cestě ke Kalvárii. Maria rozuměla svému Synu, protože milosrdenství psalo hluboko v srdci této svaté Panny. Proto rozuměla řeči a činům Ježíše Krista, jež se dají nejsrozumitelněji přeložit láskou a spravedlností. Proto vidíme, že Maria neběhá za zázraky a úchvatnými zjevy jako ostatní lidé. Od začátku je přesvědčena o božské síle svého Syna. Marii stačí důkaz jejího božského mateřství, který mluví jejímu srdci a její mysli dostatečně jasně a zřetelně.
Čtyřicátého dne po Narození Ježíše přinesla panenská Bohorodička dobrovolně starozákonní očistnou oběť. Podle ustanovení o prvorozencích představila a obětovala svého Syna v jeruzalémském chrámě. V náručí svaté Panny vchází vtělený Syn Boží do svého příbytku, do chrámu. V náručí Panny Marie se na rozhraní dvou největších epoch v dějinách lidstva objevuje Světlo světa. Nový zákon přichází naplnit zákon Starý. Dítě se setkává se starcem Simeonem. Zrozený Vykupitel se potkává se stařičkým kmetem. Nová morální hlava lidstva, vykupitelský Zakladatel Nového zákona stojí tváří v tvář spravedlivému, starozákonnímu, šlechetnému, ctihodnému zástupci zbytku zákoníků, kteří nepodlehli duchovní zkáze.
Simeon pronáší proroctví o dovršení očišťování Panny Marie. Ač přečistá, přesto ochotně přijímá Simeonem prorokované bolestné očišťování. Tak je jí pod křížem probodeno srdce, aby se ukázalo smýšlení mnohých. Tak Maria navěky zpečeťuje očistu všech, kdo toho mají zapotřebí pro dosažení dokonalosti a patření na Boha.
Jaká byla úloha Panny Marie jako Matky vzhledem k jejímu božskému Synu a Jeho poslání? Od začátku to byla úloha spoluvykupitelky.
Když se přiblížila jejího hodina, Duch svatý vedl Marii z Galileje do Jeruzaléma. Bezpochyby musela snést mnoho potup. Ježíš byl již vyhnán a hrozilo stíhání všem, kdo se stavěli jako jeho přátelé, ale Maria se směle hlásí k svému Synu. Jde s Ním a za Ním, ale ne proto, aby ho odvracela od jeho úkolu, nýbrž aby s ním pila kalich hořkosti, aby se na ní naplnila Simeonova slova, že její duši pronikne meč.
Maria se nebránila smrti Synově, jako se této smrti bránil její Syn sám, když prohlásil, že má být křtěn krví a že ho trápí, dokud nebude pokřtěn. Ani Poslední večeře nebyla Marii cizí a vzdálena. To její tělo a její krev, třebaže podstatně, podával Ježíš ve svém Těle a ve své Krvi. Na všem, co Ježíš koná se svým Tělem, leží pečeť lásky Marie Panny, totiž pečeť jejího souhlasu. Svým přijetím, svým rozhodnutím stát se Matkou Spasitele, Matkou, toho, který bude mužem bolesti a potupné smrti, spolupůsobila Maria na celém vykupitelském díle této smrti.
Toto spojení bylo ještě důvěrnější mezi jejich dušemi. Vše, čím přetékalo Srdce Ježíšovo při Poslední večeři, nacházelo věrný ohlas v duši svaté Panny. Třebaže si nikdo ve vykoupeném Božím lidu smysluplně nepřeje mluvit a psát o Marii jako kněžce, přesto má Maria kněžského ducha. Mariina duše se rozšiřovala k objetí celého lidstva ve všech dobách a na všech místech. Maria dala život Veleknězi a obětovala se v Něm za nás. Třebaže tedy není Maria knězem v pravém slova smyslu, přesto je skutečnou Matkou, Královnou kněží. Proto se k Matce Boží máme obracet s prosbou za dobré a svaté kněze, za kněze podle Srdce jejího Syna.
Protože byla Maria duchovně tak spojena se svým Synem, proto také z jejích rtů stoupá k nebi prosba: Pane, ať jsou jedno! Maria vroucně děkovala za celé lidstvo, za dar těla a krve Ježíše Krista jako pokrm hladovějících duší. Duše Marie Panny se rozněcuje ohněm vroucí vděčnosti.
Maria jde se svým Synem cestou bolesti a utrpení, cestou ke kříži. Temnota se snáší kolem ní, stejně tak jako kolem jejího Syna. Nebyla by lidskou matkou, kdyby jí neschvátila hrůza nad děsnou, potupnou smrtí, nad nevděkem, nad zradou. Maria viděla v duchu všechny ty zástupy, jež budou po všechny věky pustě štěkat proti svaté, nekonečné Boží Lásce. Maria sledovala všechny nešťastníky, pro něž jako by nadarmo měla téci krev jejího Syna. Protože byla Maria tak těsně spjata s Bohem, neboť byla tak čistá, proto procítila strašnou příšernost hříchů, jež doléhaly na jejího Syna. Věděla, že se její Syn má stát v očích Boží spravedlnosti obětí za naše viny hříchem. Bezpochyby ji zaplavovala temnota z našich vin, zatmění očí z muk a potup jejího přečistého a nevinného Syna. Samozřejmě, že Maria věděla, že její Syn vstane a že svou smrtí vykoupí lidi, ale to vše neodstraňuje skutečnost, že bolest a smrt jejího Syna ji hluboce zraňuje svou blízkostí, protože Maria je a zůstává MATKOU. A přesto Maria stojí a celé její chování odevzdaně dosvědčuje: Fiat, Staň se!
Maria stojí pod křížem. Stojí tam s miláčkem Janem. Jan se totiž ujímá Ježíšovy Matky a podpírá ji, když už nemůže nic učinit pro Ježíše. Tak stojí Maria s Janem pod křížem. Má přinést poslední oběť, má vidět svého Syna, jemuž dala život, umírat za nás. Syn trpí v nevýslovných mukách. Je to pohled rozdírající srdce pro matku, pro matku tajemnou, čistou a milující. Maria obětuje v Ježíši celý svůj život, celý smysl svého mateřského života. Aby se Ježíš mohl dát docela OTCI, musí se odtrhnout i od své MATKY. To je nejvyšší oběť pro Marii. A Mariina láska byla velmi oprávněna, neboť její Syn je Bohem, a proto z lidského hlediska by na něm měla lpět víc a správněji, než lpějí pozemské matky na svých dětech. A Maria přináší poslední a nejvyšší oběť.
Bůh si přál dokonalou oběť celé osobnosti Marie Panny. Proto ji zahalila strašná temnota, strašnější, než ty mraky, které se rozestřely nad Golgotou. Do Mariiny duše se ostře zařezávala slova: Bože můj, Bože, proč jsi mě opustil? Maria přitom prožila chvíle, kdy neslyšíme vnitřní hlas Boží. A přesto kdo na to byl zvyklejší než Maria? Maria přinesla svou oběť zároveň s Ježíšem. Přinesla ji už při ustanovení Nejsvětější Svátosti a nyní ji vyvrcholila. Hle, její Syn zalitý krví visí na kříži! Maria je s Ním těsně spjata, a proto je to také její oběť.
Kdo nám ale řekne, jak Bůh odpověděl na tuto Mariinu oběť? Samozřejmě, že máme jednu odpověď. Odpuštění zjednané lidstvu. Ježto ale v Ježíši Kristu byla lidská přirozenost, tedy tělo a krev Marie Panny, tedy bylo vhodné, aby také Marii bylo zvlášť odpovězeno. Když se Ježíš docela vydal za lidstvo, nemohla Maria zůstat pozadu ve svém mateřství, jež dalo světu Vykupitele. Proto Maria stála u kříže, aby odevzdala do kněžských rukou svého Syna svá mateřská práva. Sv.Jan se výslovně zmiňuje, že pod křížem stála Maria, Ježíšova Matka. Maria potvrdila svým jednáním pod křížem znovu své Fiat, Staň se mi! , a proto Bůh jí zvláště odpovídá. Bůh Otce posvětil rukama svého umírajícího Syna v lidské přirozenosti Marii za matku nás všech, za matku našich rodin, našeho národa a celého lidstva. Tím se Maria stala matkou božského života v našich duších.
Maria má účast na našem vykoupení právě úlohou matky Vykupitele, jemuž dává své tělo a svou krev, které velkodušně obětuje za lidstvo. Tak se Maria stává matkou duchovního zrození celého lidstva.
Ukřižovaný Ježíš obrací na svou matku a Jana se slovy: Hle, syn tvůj, hle matka tvá.
Z velké lásky Ježíš Kristus a zároveň Bůh Otec v nebesích chce, abychom ve svém nadpřirozeném výstupu nepostrádali duchovní matku. Teď už nám nic nechybí k růstu od Božího dětství k vyspělému přátelství s Bohem. Jsme vykoupeni a znovu přijati do dětského a přátelského vztahu k Bohu Otci. Ježíšův božský život proudí naší duší, máme v Kristu pokrm pro duši a máme něhu a péči naší předobré maminky, Marie Panny.
Eucharistická oběť je bezpochyby podstatně totožná s obětí na kříži. Liší se jenom nekrvavým způsobem, jímž mezi námi trvá a bude trvat až do konce světa, aby v přijetí do náruče Boha Otce a ve svém ovoci trvala navěky. Přijetí eucharistického Krista způsobuje v každém ve víře správně uzpůsobeném příjemci vanutí Ducha svatého. Tento Duch nás ze strany Boha Otce oživuje a udržuje. Ze strany Božího Syna je do nás vydechován tak, že toto dýchání je vpravdě dýcháním maminky Boží, tedy nám každé svaté přijímání voní jako Mateřídouška. Proto Nejsvětější Oběť obsahuje současně tajemství oběti Panny Marie a tajemství jejího duchovního a nadpřirozeného mateřství každého z lidí. Takto chápeme hloubku slova hymnu sv.Tomáše o Nejsvětější Svátosti:

                                            Nám byl dán a nám se zrodil
                                            z Panny neporušené,
                                            jako poutník světem chodil,
                                            sil zde zrno pravdy své,
                                            skvělým řádem vyvrcholil
                                            svoje žití pozemské.
Krásnou a dojemnou pravdou nauky katolické víry je článek o společenství svatých. Křesťan věří, že věřící na pozemské pouti je důvěrně spojen jak s oslavenými dušemi nebeskými, tak s dušemi v očistci. Všichni jsme sice dětmi jednoho Otce, ale v různém stavu. Svatí v nebi jsou už u cíle, kdežto my ještě na zemi bojujeme a razíme si cestu k nebeské vlasti. Duše v očistci už šťastně překročili hranice věčnosti a stanuly před branou ráje, kde činí pokání za pozemské nedostatky a připravují se na přechod do nebeského patření na Boží tvář.
Všichni, jak církev vítězná v nebi, církev bojující na zemi a církev trpící v očistci tvoří jedno společenství, jehož hlavou, Králem a Spasitelem je Kristus a Maria naše Královna a Matka a spoluvykupitelka. Často si připomínáme, že Panna Maria je ochránkyní věřících na zemi, ale nesmíme zapomínat, že její blahodárný vliv zasahuje také do očistce. Nikdo se dost neočistí, neprojde očistným obdobím duchovního života, ani neodčiní v očistci časné tresty za své viny, a tak ani nepřiblíží Boží dokonalosti, kdo se nedá bezvýhradně vést panenskou Bohorodičkou a naší spoluvykupitelkou. Panna Maria je tedy nezbytnou průvodkyní jak očistného období duchovního života Božích dětí v tomto světě, tak i trpících duší zesnulých Božích dětí v očistci. Její blahodárná působnost se vztahuje jak na stav očišťujících se Božích dětí, tak na místo očisťování trpících duší zesnulých Božích dětí.
Bohorodička je Královnou nebe a země, ale také Královnou očistce. Svatí v nebi mají podíl na její slávě, kdežto my pozemští vyhnanci a ještě více duše v očistci zakoušíme moc její milosti a přímluvy. Jako pro všechny živé je její přímluva u Boha mocná, podobně není v očistci muky, na niž by Maria neměla vliv. Ona však není jen Královnou očistce, nýbrž i dobrotivou Matkou. Je Matkou celého vykoupeného Božího lidu, k němuž patří každý z nás. Je Matkou všech spravedlivých a duše spravedlivých přece opustily tento svět ve stavu milosti. Copak by jim mohla odepřít pomoc?
Maria je Potěšení nemocných. Kdo zakouší větší zármutek než duše v očistci, když je trápí očistná muka a ještě více touha po Bohu? Copak by s nimi Matka Boží neměla mít útrpnost?
Maria je Matkou chudých. Největším ubožákem je hříšník bez Boží milosti. Ale hned po něm duše v očistci. I ten největší ubožák si na světě může něco vydělat a zaopatřit se, ale duše v očistci nikoli. Čas milosti pro ni minul, nadešla hodina spravedlnosti a pokání. Do posledního haléře musí zaplatit, nepomůže-li jí útrpné srdce, a to je Panna Maria.
Maria je Matkou opuštěných. I nejosamělejší chudák na světě se může vzchopit, navázat spojení a vyhledat pomoc. Duše v očistci mohou pouze čekat, čekat na modlitbu pozůstalých, čekat na oběť mše svaté, na dobročinnost; ale jak často to přichází pozdě, nebo vůbec. "Smilujte se, smilujte se nade mnou, přátelé moji, neboť se mě dotkla ruka Boží." (Jb 19,21) Ale marné je volání k přátelům ve světě. Když zapomínají na své nebohé pozůstalí, příbuzní, přátelé ve světě, Maria nepřehlíží vzdechy svých trpících dětí.
Uvažme, že nás Ježíš Kristus zavázal zákonem lásky, abychom pomáhali trpícím. V tom jsou zahrnuty také duše v očistci. Který člověk plane větší touhou pomoci trpícím než Maria? Kdo je po Bohu miluje více než Matka Boží? Kdo nejvíce z lidí touží po tom, aby duše v očistci co nejdříve vešly do věčné radosti než Maria, která dala svého jediného Syna Božího za oběť, aby nikdo z lidí netrpěl?
Možná, že někoho napadne otázka: Kterým duší pomáhá Bohorodička nejvíce a přednostně? Jistě těm, které ji nejvíce uctívaly. Jako je neopouští v hodině smrti, tak na ně pamatuje, i když jsou v očistci. Velkou naději budou mít především duše těch, kdo se zasvěcují Matce Boží svatým škapulířem.

Jak Maria zpečeťuje naši očistu?
Ve světle víry chápeme, jak dalece jsou dějiny spásy dějinami osvobození od zlého v jeho krajní podobě a uvedením do pravé svobody Božích dětí. Zcela závislá na Bohu a svou vírou k Němu veskrze zaměřená je Maria po boku svého Syna nejdokonalejším obrazem svobody a osvobození lidstva a kosmu. Vykoupený Boží lid, jehož matkou a vzorem je Maria, mohlí hledět na svatou Pannu, aby pochopil smysl svého poslání v celém jeho rozsahu.
Očista a osvobození tvoří jednotu. Očista koneckonců znamená osvobození od zlého. Všechny projevy hříchu, nemoci, zkázy a smrti jsou výhonky zla, viditelná znamení neviditelné moci toho zlého. Maria jako Matka Spasitele je ta, v níž se spása stala člověkem. Proto je pro nás Maria vzorem a předobrazem toho, co může způsobit očista a osvobození. Jako ta, která svou nohou rozdrtila hlavu hada a naše matka, je Maria sama svátostí, totiž znamením a prostředkem vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidského pokolení (Lumen gentium /dále LG/,1).
Význam přesvaté Panny jako znamení a prostředku jednoty, svobody, spásy a očisty celého Božího lidu vyplývá z toho, že Maria vyniká mezi pokornými a chudobnými Páně, a právě tím se stává nejvýznamnější dcerou sionskou (LG,55). Proto naše služba může být teprve tehdy očistnou službou a posloužit k očistě Božího lidu, když je to služba v pokoře a v chudobě. Víc než svou poslušností ve víře zmůže Maria svou důvěrou, ochotou sloužit Bohu v naprosté chudobě. Tato Mariina důvěra sahá od andělského poselství až do okamžiku, kdy stojí pod křížem svého Syna. Teprve ve své naprosté důvěře se může stát spoluvykupitelkou - tedy tou, která společně se svým božským Synem, Spasitelem, umožňuje spásu a očistu.
Maria ukazuje celému Božímu lidu a každému z nás cestu: služba očisty znamená slouží blízkost při vědomí vlastní ubohosti, naprostou závislost na těch druhých a na Spasiteli. Z tohoto vědomí závislosti roste Mariina důstojnost, důstojnost matky Božího lidu a přitom nejvýznamnější dcery sionské. Jako celý lid Izraele, tak i Maria patří k první Boží lásce. Je krásná a vznešená, ale ne sama od sebe, nýbrž díky Bohu a svou pokornou láskou k Bohu. Přijímá znamení jeho ran - a jeho ranami (jizvami) jsme byli uzdraveni (Iz 53,5). Tedy ani ne tak svým přičiněním ve prospěch chudých a trpících, jako spíš svým vědomím, že ona sama patří k chudým, tak je Církev po příkladu nazaretské Panny schopna spásně a očistně působit s Ježíšem. Vždyť Církev může očišťovat jedině jedině potud, pokud si je vědoma své zásadní závislosti na plné moci Spasitele zbavoval lidi vlivu zla tím, že je osvobozuje ode všech hříchů.
Maria je svatá a nedotčená jakoukoli poskvrnou hříchu (LG, 58). Tuto svobodu od hříchu, tedy její neposkvrněnou čistotu a svatost, lze vysvětlit jedině z hlediska její chudoby: je počata bez dědičné viny, aby byla zcela a výlučně nádobou milosti svého Pána. Anděl ji sice zdraví jako milosti plnou, ale i to lze chápat jako svědectví její chudoby, když dává odpověď: Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova. Později, ve svém Magnificat tato slova doplňuje: Veliké věci mi učinil ten, který je mocný, shlédl na svou služebnici v jejím ponížení. Z této otevřenosti jako postoje víry vyplývá přínos Marie k naší spáse a k našemu očišťování.
V láskyplném ztotožnění se s obětí svého božského Syna, tedy ve skutečném spoluutrpení Marie Panny s Ježíšem, projevuje se její spoluvykupitelská působnost pro nás: její očistná a ochranná síla v každé opuštěnosti a v každém ohrožení. Právě tím se stává pro nás matkou (Jan 19,26).
Za tuto spoluvykupitelskou působnost vděčí Maria kromě své čistoty také své stále živé ochotě podřizovat se: Udělejte všechno, co vám řekne, říká na svatbě v Káně (Jan 2,5).
Maria je v řádu milosti naší matkou (LG,61), třebaže je pouze jeden Bůh a jenom jeden božský prostředník mezi Bohem a lidmi, Ježíš Kristus, který vydal sám sebe jako výkupné za všechno (1 Tim 2,5).
Vlastní očista nespočívá v odstranění nečistoty, nýbrž ve vykoupení od časného ohraničení pozemského bytí darem věčného života. Tato očista se uskutečňuje v Církvi podle mateřského příkladu svaté Panny, když se ve svátosti křtu a osobním setkáním s Božím slovem tělesně už existující člověk rodí k novému životu, totiž k životu z Ducha nebo k věčnému životu, o který se člověk připravil zaviněním svých předků, jež ho odděluje od Boží spásy.
Skutečnost, že vlastní očista člověka znamená překonání časné ohraničenosti jeho třírozměrného trvání ve světě a vykoupení k věčnému životu, je pro každého člověka poznatek zásadního významu, neboť ho vede k většímu pochopení nedílné jednoty Božího lidu putujícího světem a Božího lidu vítězného v nebi. Protože svatí přítomní v nebi jsou důvěrněji spojeni s Kristem, upevňují každého z nás a nás všechny ve svatosti, zušlechťují bohoslužbu Církve přinášenou v pozemských poměrech Bohu a mnohostranně přispívají k jejímu rozsáhlejšímu budování (LG,49). To znamená něco zásadně rozhodujícího pro náš každodenní život. Bez stálého a vypjatého spolupůsobení těch, kdo už patří k nebeské Církvi by se pozemská Církev vystavovala nebezpečí, že se vyčerpá v činnostech vymezených jen sociologicky a psychologicky. Potom by se sice v Církvi dělo ledacos, mnohdy i s velkým úsilím a s velkými obětmi, ale bez toho, že by přitom byl někdo očištěn a posvěcen. Bez ustavičného přispění Marie Panny a společenství svatých by naše hlásání zůstávalo jen ideologií.
Na cestě duchovního růstu od Božího dětství, přijatého zdarma ve křtu svatém, k dospělému přátelství s Bohem se může a má Maria stát živým ukazatelem. Ve své chudobě a pokoře se nespokojuje s tím, aby byla jen cílem naší úcty, nýbrž vždycky jen ukazuje na toho Jediného: Jakékoliv opravdové svědectví lásky, které prokazujeme svatým v čelem s Marií, v podstatě směřuje ke Kristu a končí u něho, který je koruna všech svatých, a jeho prostřednictvím pak dochází k Bohu, který je podivuhodný ve svých svatých a je v nich oslavován (LG,50).

Odkazy
181) Plato, Faidon, 67 C.
182) Tamtéž, 69 B.
183) Plato, Gorgias, 478.
184) Tamtéž, 480 B.
185) Plato, Ústava, IX, 591 A.
186) Plato, Protagoras, 326 E.
187) Ct.Diviš Kartuzián, Po smrti..., Viz: O posledních věcech člověka, Olomouc 1939 Krystal, s.25-43, čl.6-11.
188) E.Fromm, Mít nebo být?, Praha 1992.