Magnetofonový most na onen svět
Člověk má během svého života neustále spolupracovat s Boží milostí na svém duchovním růstu a zdokonalování ve svatosti. Má tedy už dnes budovat duchovní most do věčnosti. Ježíš Kristus spouští tento duchovní most prostřednictvím Matky Boží od božství k lidství. A člověk se má zase s Boží pomocí přičiňovat o toto dovršení přemostění mezi člověkem v tomto světě a duchovými bytostmi v onom světě. Nesmí si však přitom počínat opovážlivě v tom smyslu, že by více spoléhal na svůj důmysl a lidské vědomosti, na svou vynalézavost a techniku než na Boží milost. Jedině Bůh dává a bere život. A když Bůh vzal život, člověk si jej nemůže žádnou technikou přivolat zpět. A pokud se o to někdo pokouší pod rouškou vědeckého poznání a technického pronikání, proviňuje se proti řádu své přirozenosti i proti řádu Božímu pomocí protilidsky i protibožsky zneužívané techniky. Lidský tvor se totiž tlačí na místo Boží. Bez Boží pomoci nemůže lidský tvor překročit stín sebe sama jako tvora. Bez Boží milosti nemůže člověk udělat pro své bohumilé spojení s duchovými tvory zhola nic. A přesto se o to někdy marně a rouhavě snaží.
Podezíravě se rozhlížela Monika Gebelová, která se nechala pozvat do uzavřeného salonku jednoho hostince ve městečku Krefeld nad Rýnem, západně od Düsseldorfu. Byla to prostá žena z domácnosti. Toho dne večer se tam setkala s Přáteli magnetofonových hlasů. Tak si říkají nadšení příznivci spolků, jež se v Německu zabývají zvláštní činností: navazováním technického spojení s dušemi zesnulých.
Monika Gebelová se zpočátku velmi obávala takových věcí, ale přitom se toho chytala jako poslední naděje. Třeba snad ještě jednou bude moci zaslechnout hlas Patricka, svého jediného syna, který se asi před rokem stal obětí dopraví nehody.
"To víš. Zaručit ti nemohu nic", upozorňovala ji kamarádka Kristina, "Ale za pokus to přece stojí."
Později ji uklidňoval ještě nějaký muž, který je přivítal:
"Ničeho se nebojte. My přece nejsme žádní spiritisté s pohyblivými stolky, ani tu nedáváme na stůl ruce, že bychom se dotýkali konečky prstů a přitom vyvolávali duchy. My jsme jen pokusy zjistili, že smrt je pouze cosi jako dveře do jiného pokoje, kde naši drazí zesnulí žijí dál."
Ani ne tak náboženské přesvědčení, jako sama přirozenost se stále ještě bouřila v nitru Moniky Gebelové. Míchal se v ní strach se zvědavostí, až posléze souhlasila s provedením "pokusu".
"Prosím o klid", požádal muž shromážděnou skupinu, "Začínáme." Pak zapnul kazetový magnetofon s nastaveným mikrofonem. Začal do něho mluvit:
"Dnes pátek 18.prosince. - Voláme Patricka Gebela. - Patricku Gebele! Pokud nás slyšíš, ozvi se!"
Monika Gebelová se zachvěla. Jak se zachovat, pokud chlapec odpoví? A co když neodpoví? Jak se smířit s tím, že už ho nikdy neuslyší?
"Patricku Gebele! Jestliže slyšíš, ozvi se!" opakoval muž. Bylo ticho. Po chvíli ticha zastavil muž magnetofon a přetočil kazetu na začátek. Spustil přehrávání nahraného. Přítomní napjatě naslouchali tichý šum reproduktoru. Muž se stále snažil vyvolat nějakou odezvu v záhrobí. A pak všichni uslyšeli jiný hlas:
"Patti se směje."
Bylo to jenom polohlasné zašeptání, ale Monika Gebelová tomu přesně rozuměla. "Patti. Její milý Patti!" To jí znělo v uších jako kouzelné zaklínadlo. Spatřila v tom důkaz, že odpověď pochází od Patricka, kterému doma důvěrně říkali "Patti". Tu noc měla plnou hlavu tohoto jediného polohlasně vysloveného jména.
Tahle scéna byla stručným shrnutím toho, co se děje týden co týden v uzavřených saloncích restaurací, kaváren, soukromých bytech na mnoha místech v Německu, ale i v českém prostředí a jinde po Evropě. Mnozí lidé projevují velký hlad po tajemných záhrobních věcech. V Německu se pravidelně scházejí skupiny místních nadšenců Spolku pro zkoumání magnetofonových hlasů a Výzkumné společnosti magnetofonových hlasů. Pokaždé tam přicházejí noví a noví zvědaví zájemci. Mezi nimi lze nalézt také Marii Dornbachovou, která se už dlouhá léta propůjčuje k technicky zprostředkovanému vyvolávání duchů. Takto Marie Dornbachová prý udržuje styk se svou dcerou Ulrikou, která ve svých šestnácti letech utrpěla smrtelnou nehodu při jízdě na motokole. Do této společnosti pravidelně chodí také Tina Dahlová, jejíž syn Max se prý pravidelně hlásí na magnetofonových páscích od té doby, co na jednom školním výletu vypadl z okna mládežnické ubytovny a při pádu si zlomil vaz.
Obě ženy tvrdí, že v tom nalézají útěchu, protože žijí v přesvědčení, že jejich děti žijí v nějakém jiném rozměru a že jsou tam šťastné. Aby přesvědčily sebe i druhé lidi, vkládají do magnetofonu kazety, na nichž jsou velmi slyšitelně nahrány věty jako "Mrtví žijí" nebo "Jsme tu všichni šťastní".
Paní Maria Dornachová tvrdí: "Výrok Láska je věčný život pochází od mé dcery Ulriky. Přesně tak to Ulrika říkávala."
Tento fenomén dosáhl už dávno mezinárodního ohlasu. Na mezinárodním kongresu "Život po smrti", který se konal v Düsseldorfu v květnu 1992, a o něco později na setkání Přátel transkomunikace v brazilském Sao Paulu byly zástupům návštěvníků předvedeny nové techniky "navazování kontaktu s oním světem" a vedla se o tom bouřlivá diskuze.
Pět let před kongresem v Düsseldorfu vynalezl a zkonstruoval Hans-Otto König, elektroinženýr z Mönchengladbachu hlasový generátor, který zachycené zvuky jasněji a výrazněji modeluje a činí je zřetelnějšími pro necvičené ucho. Dalším technickým zdokonalením byl vynález tzv. infračerveného světelného mostu, pomocí kterého se dá lépe dosahovat iluze jiné dimenze. Vynálezci a provozovatelé těchto zařízení tvrdí:
"Dennodenně se potkáváme s jedinci, kteří se vyznačují podobnou úrovní frekvence jako my. A protože duchovní rozvoj začíná už dnes na naší pozemské úrovni, tedy může dozrávat a dosahovat dokonalosti už zde, v pozemských poměrech. Přišli jsme na tento svět, abychom dosáhli vyššího stupně dokonalosti v duchovním životě."
Inženýr König připouští, že zobrazení vyššího stupně může být pouze nouzovým a provizorním řešením, pokud se onen svět nachází mimo čas a prostor tohoto světa, takže v něm určitě neexistuje ani rozdíl mezi pojmy nahoře a dole, ani rozdíl mezi pojmy včera, dnes a zítra.
Odkud se vůbec berou ony hlasy, více či méně zřetelně zachycené na magnetofonech těch, kdo opovážlivě a bezbožně vyvolávají duše zesnulých? I když vynecháme možnost záměrné manipulace senzacechtivými lidmi, je zde ještě dvojí možnost, která se vymyká lidskému vědomí. Předně se každému opovážlivci, který bezbožně ruší pokoj duší zesnulých spíše než duše kteréhokoli zesnulého, ozve vliv daleko inteligentnějšího duchového tvora než je člověk, totiž ďábla. Avšak není třeba za vším spiritismem hledat jen vliv zlého ducha. Lidé si na takové zvukové a jiné efekty vystačí docela sami, totiž se svým podvědomím. Poté, co účastníci takového "pokusu" se záhrobím upadnou vlivem mechanicky opakovaných slov a činností do hypnotického spánku, může osoba, které tolik záleží na nějaké odpovědi ze záhrobí, pronést sama podvědomě nějaký žádoucí výrok, aby se pak po svém probuzení a po probuzení ostatních účastníků zcela bezelstně vědomě divila nahraným výsledkům. Všechno takové počínání svádí člověka k tomu, aby sám sebe dával manipulovat náhodnými projevy svého podvědomí. Jako by nebylo dost na tom, jak člověk musí bojovat, aby se ubránil, že se ho někdo jiný snaží zmanipulovat pomocí hromadných sdělovacích prostředků a vnuknout mu svůj názor proti jeho vůli.
Člověk má dopřát pokoj duším zesnulých a neobracet se k nim o pomoc, zejména když je křesťanem, takže podle nauky katolické víry věří, že máme k dispozici živého Boha. Jenže kam až sahají meze nezdravého spiritismu, který by chtěl vyvolávat duchy mrtvých? Křesťan věří v očistec, kde se nacházejí duše věrných zesnulých, pokud ještě nedošly k požehnanému patření na Boží tvář. Duše v očistci si už nemohou zasloužit nic pro své posvěcení a blažené patření na Boha tváří v tvář, ale jen se trpně očisťují. Křesťan se má za tyto duše v očistci modlit. Tyto duše v očistci nám žijícím ve světě nemohou nijak prospět, dokud jsou v očistci. Přesnou dobu, kdy se jejich očistný proces ukončí, takže mohou přejít k nebeské blaženosti, zná jen Bůh. Jakmile však přejdou z očistce do nebe, stanou se rovnými andělům a svatým, takže mohou být prospěšni nám lidem. Často nám tito naši zesnulí předkové vděčně pomáhají svými přímluvami a jinak duchovním způsobem, zvláště když jsme to byli my, kdo jim svou pozemskou službou a modlitbou pomohli urychlit a zkrátit jejich očistec.
Křesťan věří podle nauky o společenství svatých či jak se dříve říkalo obcování svatých, že tito svatí mohou něco pro nás vyprosit u Boha. Křesťan se tedy může a má obracet a modlit k Bohu o pomoc také prostřednictvím svatých. Může a má tedy pomoc svatých vyprošovat sobě a jiným. Svatých je ovšem mnohem víc než zahrnují křesťanské kalendáře svatých. Nemůže však mít tak plnou a spolehlivou jistotu o jejich svatosti, jakou mu v případě těch svatých, které Církev svatá vyhlašuje jako svaté, poskytuje Církev. Přesto není zapovězeno křesťanovi, aby se modlil děkovné a prosebné modlitby také k těm svatým a svatým andělům, jejichž jména Církev oficiálně nevyhlásila. Takže se člověk za své pozemské pouti smí obracet s prosbami a dotazy, ale spíše s díky také na duše těch zesnulých, o nichž se domnívá, že dosáhly spásy a že jsou v nebi, tedy se rovnají svatým a svatým andělům. Mohou od nich dosáhnout duchovní pomoc a přímluvu u Boha pro sebe i pro jiné lidi. A v tomto směru se už nejedná o žádný nedovolený spiritismus, ale je to realistický spiritualismus. Křesťan tedy smí volat na pomoc duše těch věrných zesnulých, o nichž se domnívá, že žijí v Boží přítomnosti. Ve středu našeho volání k zesnulým však musí být Ježíš Kristus a dále jeho panenská Matka, Maria, kterou Bůh vzal na nebesa a korunoval ji na Královnu andělů a svatých. Podmínkou i zárukou správnosti a reálnosti křesťanského spiritualismu je, abychom se na duše zesnulých, které považujeme za svaté, obraceli přes Matku Boží, která je jejich i naší Matkou a Královnou. Současně si můžeme být skoro jisti, že i když se na Boha obracíme především přes svou vlastní Matku a Královnu Marii, tak Maria nám dá útěchu a vyprosí Boží radu, posilu a jinou pomoc právě v podobě našich milovaných věrných zesnulých, kteří už došli dokonalosti a spásy, aniž my žádáme výslovně o to, aby se tak stalo jejich prostřednictvím. Jestli jsou totiž naši milí věrní zesnulí v nebi, tak spadají pod vládu a pravomoc Královny andělů a svatých. Matka Boží ví nejlépe ze všech živých i zesnulých lidí, andělů a svatých, jak nám má pomoci nejlepším, nejsrozumitelnějším a nejoblíbenějším osobním a důvěrným způsobem. Všemohoucí a vševědoucí Bůh to bezpochyby rád ponechá na vůli Matky Boží, aby všechnu milost nám právě ona zprostředkovala přes sebe a přes námi milované bytosti živé nebo zesnulé v milosti posvěcující, ať už žijí na tomto světě nebo už tento svět opustily.

14. Zamyšlení: Jak daleko je očistec ?
Jaká je vzdálenost mezi tímto světem a očistcem ?
Z hlediska pozemských poměrů vystupuje očistec do popředí jako stav lidské duše, zatímco jako zvláštní místo podléhá relativizaci. Mezi křesťany, žijícími v tomto světě, někteří dobrovolně vstupují na očistnou životní cestu. Přitom se nejrůznějšími způsoby podrobují utrpení a jeho trpělivým snášením nabývají různých ctností, zejména pokory. Tak se pro ně zkracuje vzdálenost mezi tímto světem a očistcem, který pro ně začíná už dnes.
O možnosti a potřebnosti takové očistné pouti člověka v tomto světě uvažovali lidé už před Kristem. Především to byl lid starozákonní smlouvy, kterému bylo dáno toto poznání ohledně vnitřní očisty: Očisťte se a změňte roucha svá (Lv 12, 7); očistím je od všeliké nepravosti (Jer 33,8); kdo může říci: Očistil jsem srdce (Př 20, 9).
Avšak na úrovni přirozené moudrosti k tomu dospívali také filozofové antického Řecka. Pečovat o svou duši, aby byla co nejlepší, to je ta cesta vzhůru, o které mluvil Sokrates v závěru Platonovy Ústavy. Péče o duši se zde projevuje především snahou o vzdělání, jehož cílem, i mravním, je dokonalé poznání; poznáváním se duše očišťuje také mravně. Sokrates mluví právě o tomto očišťování, katharzi (181). Zatímco náboženské očišťování se děje současně s vykonáním nějakého obřadu, kdy se odstraňuje poskvrna vzniklá nebo hrozící od doteku neblahých sil, při filozofické očistě Sokratově jde o osvobození duše od smyslovosti, které překáží jejím poznávacím schopnostem a touhám, obráceným k božské oblasti ryzích jsoucen. Ta očista podle Sokrata vyžaduje odlučovat co nejvíce duši od těla a zvyknout ji, aby se sama o sobě odevšad z těla sbírala a shromažďovala a přebývala pokud možno i v nynějším životě i v budoucím sama o sobě, vyprošťujíc se z těla jako z vězení... O její vyproštění se pak nejvíce usilují ti, kdo správně filozofují. Takto uvažuje Sokrates v blízkosti smrti, ale smysl jeho úvah náleží životu. Rozumnost, jak uvádí dále, spravedlnost a statečnost je jakési očišťování od libostí, strachu a vůbec citů, a sama moudrost je jakási očista (182). K péči o duši náleží zde také to, aby se člověk nesnažil vyhnout trestu, když se provinil, nýbrž naopak aby vyhledával své potrestání a ochotně je přijímal, neboť trestem se duše léčí, očišťuje a narovnává (183). Jestliže spáchané bezpráví zasluhuje smrt, dlužno zemřít. Přitom každý má být prvním žalobcem i sebe samého i ostatních (184). V Platonově Ústavě se dokazuje, že není správné pokládat za prospěch, když nespravedlivý čin zůstává skryt a není potrestán. Neboť jestliže pachatel zlého činu zůstává skryt, stává se ještě horším, kdežto když je trestán, jeho zvířecká část je tlumena a krocena, ušlechtilá pak osvobozována (185). Utrpení trestu, jež Plato v Gorgiu představuje jako léčení duše, nazývá jinde narovnáváním duše (186). Antické filozofické myšlení o očistě života pomocí podstoupeného utrpení došlo do krajní výstřednosti ve stoicismu: ochotné přijetí vlastní navenek důstojné smrti, nežli život v potupné poníženosti pod tyranem.
Teprve Ježíš Kristus, vtělený Syn Boží otevřel cestu k osvobození každého člověka a očištění od hříchu, a to pomocí pokorné poníženosti až k přijetí vlastní potupné smrti na kříži. Apoštol Pavel uvádí: Jako skrze jednoho člověka přišel hřích na tento svět a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všecky lidi, protože všichni zhřešili...tak zase to, že jeden splnil uložený úkol, přineslo celému lidstvu ospravedlnění, které dává život. (Ř 5, 12,18) Jako hřích projevoval svou vládu tím, že působil smrt, tak zase milost začala uplatňovat svou moc tím, že dávala ospravedlnění, které vede k věčnému životu skrze Ježíše Krista. (Ř 5, 21) My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých, tak i my musíme žít úplně novým životem. Jestliže jsme s Kristem umřeli, budeme mít také účast na jeho životě. (Ř 6,3-8)
Pro křesťana je smrt branou, ale není cílem jeho života. Jinak by vedla sama do sebe. Je branou, kterou duše prochází k Tomu, jehož miluje nade všechno. V tomto smyslu křesťan chápe smrt nikoli jako pouhý konec, nýbrž jako něco, co ochotně přijímá jako rozptýlené do celého života. Bere ji jako něco, co se postupem života stále smysluplněji zhutňuje až posléze to vyvrcholí v jasně vyhraněném tvaru toho, co jinak nemá smysl. Soustavnost daného procesu umrtvování má povahu pozemského očistce.
Potřeba pozemského očistce
Potřeba přijímat utrpení v tomto světě je dána tím, že bez očistného umrtvování člověk především nemůže se vyvarovat úchylky od řádu, který je vlastní jeho přirozenosti. Dále nemůže nabýt pohotovosti k snadnému a příjemnému konání dobra. Nemůže ani dospět k tak důvěrnému styku s vrcholným dobrem, krásou a pravdou, aby se to člověku stalo někým osobně blízkým. Dále nemůže dosáhnout naprosté a nezvratné dokonalosti. A konečně nemůže člověk dosáhnout vnitřní vyrovnanosti.
Očistné umrtvování člověka spočívá v tom, že přináší oběti, kterých je zapotřebí, aby nepodléhal náchylnosti k úpadku a ke zničení vlastní přirozenosti, nýbrž aby žil ve shodě s řádem, který do této přirozenosti vtiskl její nadpřirozený Stvořitel. Přitom sklon k úpadku není jen záležitostí lidského těla, nýbrž je také záležitostí lidské duše a jejích schopností, rozumu a vůle. Také tyto vyšší schopnosti lidské duše nedosáhnou bez přiměřeného procesu očisty svého cíle a podléhají úpadku.
Očistné umrtvování člověka tedy spočívá nejen v nějakých úkonech obrácených navenek, ale vyžaduje také určité změny vnitřní. Můžeme tedy rozlišovat vnější očistu od vnitřní.
Vnější očista znamená soustavný proces ovládání lidských smyslů (zraku, sluchu, čichu, chuti a hmatu) a celého těla tak, aby to odpovídalo požadavkům řádu fungující struktury lidské přirozenosti, který se neliší od řádu, jaký je vlastní Bohu, Stvořiteli a Udržovateli této přirozenosti.
Potřeba vnější očisty umrtvováním je dána tím, že musíme předně napravovat důsledky vlastních a cizích úchylek od řádu, dále udržovat se v úsilí a neustálém postupu k dokonalosti, dále vytvářet si odolnost pro zhoršené, ba mezní životní podmínky, a konečně připodobovat se trpícímu Spasiteli.
Vnitřní očista znamená soustavný proces ovládání rozumu a vůle, obrazivosti a smyslové žádostivosti požadavkům moudrosti rozumu osvíceného vírou.
Potřeba vnitřní očisty umrtvováním je dána tím, že se musíme předně dostat k nejhlubším kořenům našich chyb a omylů, dále rozvinout své schopnosti, které jsou nejdůležitější pro osvojení si pohotovosti v dokonalé lásce.
Způsoby a postupy očišťování rozumu spočívají předně v zastavení a upuštění od myšlenek, vedoucích přímo nebo ve svých důsledcích k odklonu člověka od cíle, jímž je dokonalost, dále v odpoutávání se od tvrdošíjného lpění na nějakém mínění, dále v naslouchání poučení a rad, dále v soustavném myšlenkovém zaujetí hodnotami pravdy, krásy a dobra, a konečně v ochotném podstupování duševní námahy, které vyžaduje osvojení si vědomostí potřebných k dosažení dokonalosti.
Způsoby a postupy očišťování vůle spočívají především v ochotném přijímání poučení a rad druhých, přičemž v méně významných věcech dávat přednost mínění druhých, třebaže je náš názor správnější, a dále v ochotném a snadném podřizování se vyššímu řízení.
Soustavné vnitřní očišťování člověka vyžaduje také rozjímání o smrti, v níž lidské tělo podlehne rozkladu (187). Avšak pokud má vnitřní očišťování člověka vyvrcholit osvojením si pohotovosti v dokonalé lásce, znamená to zejména se zbavit sobectví. Toho člověk dosahuje předně postupem odříkání si všeho, co souvisí s existenciálním životním typem, označovaný jako Mít, a představujícím postoj vlastníka a pána, a usilování o přiblížení se existenciálnímu životnímu typu, označovaným jako Být, a představujícím postoj dárce a služebníka (188). Posléze však člověk dochází vytříbenějšímu očišťování, kdy se cílevědomě očišťuje od závislosti na všem, co je stvořené, ve prospěch vystupňování své osobní závislosti na tom, co je nestvořené, nepomíjivé a je mu osobně blízké, na Někom, na Bohu. Předcházející typologie existenciálních typů života se prohlubuje v nové typologii, kde na jedné straně stojí typ označovaný Být a mít v Kristu, a Nebýt a nemít bez Krista. Takto očišťování vede nejen k odříkání si pozemských statků, bohatství, pohodlí, a jiných hmotných věcí, ale také i různé samoúčelného zalíbení v kráse, výmluvnosti, bystrosti, vtipnosti, ctnosti, atd. Všechno z toho, co se dříve jen mechanicky odmítalo v zájmu autentického lidského života, nyní může a má být pojímáno dynamicky, v tom smyslu, pokud to slouží růstu Boží lásky v člověku a v celém Božím lidu, nebo pokud to slouží k umenšování Boží lásky v člověku, třebaže maskované třeba navenek stavěnou lidskostí.
Lidská mysl touží po pravdě. Má být však očišťována tak, aby usilovala nejen o nějakou pravdu, ale aby se nejrůznějšími pravdami zaměřovala především k Pravdě nejvyšší. Jinak by možná někdo poznal skoro celé tvorstvo a stále by ještě pochyboval o tom, zda vůbec je nějaký Stvořitel. Rozum nesmíme při očišťování jednostranně umrtvovat. Lidský rozum je třeba správně naplňovat, ovládat a řídit jeho činnost, aby se nerozplýval v samém poznávání, nýbrž aby se skutečně zdokonaloval při poznání každého tvora tím, že by se také otevíral nadpřirozenému základu všeho tvorstva, který je člověku osobně blízký. Zaostalost nebo zvrácenost v pojímání nejvyšší Pravdy nejednou způsobila, že znalosti nejrůznějších podružných pravd byly pro lidstvo promarněny, ba zneužity proti lidstvu samému. Je třeba řídit vlastní poznání, aby nás nenaplnilo pýchou nad vlastními schopnosti a silami, abychom svých vědomostí neužívali k upřednosťnování jedněch a odstrkování jiných. Je zapotřebí řídit a formovat lidskou touhu po vědění, aby pro studium třeba i svatých věcí nebylo zanedbáváno rozjímání. Rozjímání a modlitba se nedají nahradit ani tím nejusilovnějším studiem posvátných věd. Poznání musí člověka přivádět k Bohu, abychom poznáváním každodenních věcí nalézali stopy Boží, a prohlubovali svůj vztah k nadpřirozenému základu všeho tvorstva jako k Někomu, kdo je nám osobně důvěrně blízký.
Stejně tak je třeba řádně sjednocovat strukturu vůle, která je touhou po dobru, aby člověk vyhledával opravdová dobra, aby se nespokojoval s dobry pomíjivými, nýbrž usiloval od dobro věčné. Struktura lidské vůle nese jisté stopy porušení přirozenosti člověka, takže se snadno uchyluje k smyslovým, pomíjivým dobrům. Očista vůle vyžaduje napřimování této úchylné náklonnosti, což zmanená vnitřní sjednocování struktury vůle. Toto utvrzení vůle v její vlastní přirozené funkční struktuře není možné bez navázání spojení mezi řádem vlastním této struktuře a nadpřirozeným řádem Božím. Toto utvrzení se děje také pozitivně, posilováním pohotovostí k snadnému a ochotnému vyhledávání opravdového dobra. Svátosti, zejména svátost Pokání a Nejsvětšjší Svátost pouze dovršují a posvěcují toto dílo přirozeného sjednocování sjednocení nadpřirozeným, naprostým, které bude nezvratné.