Máte na televizní obrazovce ducha?
Roku 1985 poprvé vystoupil Klaus Schreiber na veřejnosti s videozáznamem, o kterém uváděl:
"Jsou to pravé videonahrávky obrazů, které pocházejí ze záhrobí. Tyto obrazy se vynořily na mém televizním monitoru poté, co se mi jeho původci předem ohlásili na magnetofonovém pásku." Schreiber otevřeně tvrdil: "Všichni moji zesnulí příbuzní se mi několikrát ohlásili prostřednictvím magnetofonového pásku. Bylo mi řečeno, že je zanedlouho budu moci přijímat přes videozařízení. Okamžitě jsem se chopil tohoto nápadu. Pomocí videokamery jsem soustavně nahrával prázdnou místnost. Výsledek byl ovšem žalostný. Nic se neobjevilo. Potom mi pomohla náhoda. Zaslechl jsem z magnetofonu jakousi zmínku o zrcadle. Vysvětloval jsem si to jako zrcadlení, které při použití ve videotechnice nastává pokaždé, když se optika fotoaparátu namíří na obrazovku a videokamera spojená s televizorem zabírá a natáčí sebe samu. Zkusil jsem to."
Tím získal Schreiber zvláštní videosoustavu, která zabírá sebe samotnou. Děje se to nekonečnou posloupností vzájemně se prostupujících kopií obrazovky. Taková soustava zaměřená do nekonečna se dá snadno ověřovat a vysvětlovat pomocí dvou k sobě nakloněných zrcadel. Když se Schreiber postavil před velké zrcadlo, další menší zrcadlo podržel před sebou a pootočil jím o 10-15 stupňů kolem jeho svislé osy doprava nebo doleva, tehdy se objevilo na velké zrcadlové ploše nekonečné zobrazení jeho postavy a k ní přiléhajícího okolí.
"Při sledu obrazů, které se donekonečna navrstvují a prostupují, jsem se musel dotknout něčeho, co byl mohl označit za "okno do hyperprostoru", totiž průhled do nadčasových oblastí", tvrdil Schreiber. Pokračoval: "Když jsem potom jednoho dne najednou spatřil na obrazovce malý, ale jasně vynikající bod, řekl jsem si, že jsem konečně u svého cíle. Zaslechl jsem výzvu z onoho světa."
"Co to bylo za výzvu?"
"Něco mne nutkalo zastavit video a vrátit jej zpátky. Přetočil jsem tedy videopásek nazpět a zastavil jsem ho na místě, kde vyskytl onen bodový záblesk. K svému překvapení jsem si uvědomil, že se dívám do tváře své dcery Karin, která mi zesnula ve věku osmnácti let."
Toto Schreiberovo vystoupení vzbudilo na veřejnosti velkou senzaci. Pro něho samého to pak bylo nesmírným povzbuzením. Hned si zakoupil druhý videorekordér, aby vícenásobným kopírováním získal obraz, který potom mohl déle sledovat a podrobněji ho skládat a rozebírat. Schreiber říká:
"Při dalších pokusech jsem vytěžil z černobílých motivů vykreslených videokamerou další skryté podobizny tváří a postav. Většinou šlo o mé zesnulé příbuzné. Někdy ale šlo o cizí lidi, které jsem identifikoval až později. Postupně jsem uviděl podobu první a druhé manželky, dcery, matky, sestry, syna, otce a švagra. Podobu každého z nich jsem shledával úplně jinak. Byly to záběry obličeje zepředu nebo z profilu, skupinové snímky, některé ostré jiné rozmazané a v nejrůznějších velikostech. V některých případech jsem rozeznával také okolí, totiž krajiny, hvězdnou oblohu, řeku, ale také různé banální maličkosti."
Mezi veřejně známé osoby, jejíž tváře se prý ukázaly na Schreiberově televizní obrazovce, byli Romy Schneiderová, Curd Jürgens, Albert Einstein a král Ludvík II.Bavorský.
Přitom je třeba si zodpovědně položit otázku, zda Klaus Schreiber a mnozí další jeho napodobovatelé, zhotovující tyto zvukové a filmové výtvory, které označují za zprávy ze záhrobí, záměrně "nezabudovali" do svých nahrávek časový posun, aby obzvlášť nápadně upozornili na jejich údajně mimopřirozený ráz. I když se otázka záměrné soustavné manipulace nabízí jako první, není to jediný možný výklad. Vyloučit se nedá ani podvědomý vliv Klause Schreibera a jeho napodobovatelů. Pomocí zvukové a videoelekronické aparatury mohou přenášet obrazy příbuzných a známých ze svého podvědomí do vnější viditelné podoby, a v hypnotickém spánku je dotvářet, aby jimi mohli být později sami vědomě překvapeni.
Co je na této záležitosti pro věřícího člověka zcela nepřijatelné, je cílevědomá snaha Klause Schreibera o navazování spojení s dušemi zesnulých osob. Z této snahy vyvolávat duše zesnulých vychází a k ní nakonec směřuje, třebaže se tento záměr během procesu vyvolávání duší zesnulých neprojevuje neustále vědomě. On sám je však tímto zvráceným úsilím prostoupen v celku své bytosti, i když se to uvědoměle projevuje zejména na začátku a na konci této činnosti. Klaus Schreiber říká:
"Se všemi těmito příbuznými na onom světě vedu dlouhé rozmluvy. Oslovuji své záhrobní přátele a prosím je o určitá sdělení. Většinu jejich poselství mám nahranou na magnetofonových páscích, některé jsou dokonce zachyceny na videokazetách."
To je otevřený spiritismus či vyvolávání duší zesnulých. Zveřejňování výsledků takovýchto praktik s cílem ovlivnit veřejnost odporuje náboženské víře a vede k veřejnému pohoršení. Spiritismus představuje nebezpečí pro víru. Různé podvody, falešný výklad parapsychologických jevů i zásah zlých duchů mohou svést věřící na scestí. Pokusy navazovat styk se záhrobím odporují Písmu svatému (I Sam 28). Už ve Starém zákoně byly odmítány pokusy vyvolávat duše zesnulých nebo jiné praktiky, o nichž se neprávem soudí, že odhalují budoucnost (Dt 18,10, Jer 29,8). Katechismus katolické Církve uvádí, že všechny praktiky, kterými člověk zamýšlí podrobit si skryté mocnosti, aby mu sloužily, a tak dosáhnout nadpřirozené moci nad bližním, byť by to směřovalo i k jeho uzdravení, závažně odporují ctnosti zbožnosti. Proto Církev věřící před tím varuje. uchylování se k tzv. přírodním léčebným metodám nesmí vést ani ke vzývání zlých mocností, ani ke zneuživání důvěřivosti druhých." (čl.2116-2117) Katolická Církev svým věřícím zapovídá účast na spiritistických seancích. Jednotlivá účast na spiritistické seanci není těžkým hříchem, zvláště když je vyvolána zvědavostí. Katolík, který by se chtěl účastnit spiritistických seancí z vědeckých důvodů, má si vyžádat souhlas biskupa.
V nové době se šíří případy zneužívání sdělovací techniky ke spiritismu. Zejména mládež je ohrožena, když se v polozasněném stavu oddává počítačovým hrám. Tak je hravým a lákavým způsobem vtahován člověk do vlivu bezduché techniky. Přitom se stírá rozdíl mezi tím co je vědomé a nevědomé, kde je ještě mravní odpovědnost člověka za jeho jednání a kde končí. Potom se ukazuje, že účast na spiritistické seanci není už ani nutná k tomu, aby člověk těžce hřešil uchylováním se ke spiritismu. Případ Klause Schreibera ukazuje, jak snadno se dá vyspělá sdělovací technika zneužívat proti Bohu a proti člověku. Není-li člověk dost opatrný při používání vyspělé sdělovací techniky, může velmi svůdným, hravým a zábavným způsobem, skoro až nevědomky a proti své vůli upadnout do spiritismu.
Pro nepřipravené jedince to představuje velké nebezpečí právě proto, že je tak snadno možné pomocí fenoménu magnetofonových hlasů či videorekordérových obrazů záhy dojít k zdánlivě paranormálním výsledkům. Lékaři varují před psychickými poruchami, poruchami chování a různými psychózami, jejichž obětí se mohou stát právě tak snadno lidé obírající se okultními záležitostmi jako lidé věnující se elektronickým hrám na hracích automatech či v počítačích. Zdá se ovšem, že podobná varování mají zatím asi podobný dopad jako poznání, že koření cigaret a požívání alkoholu poškozují zdraví a zkracují lidský život.
Pod pseudonymem Hildegarda Gesbertová popsala jedna prostomyslná žena z Viersenu u Düsseldorfu v knize Pokoušejte duchy, kterou vydala vlastním nákladem, vlastní zkušenosti s podobnými nahrávkami na magnetofonovou pásku. Uvádí, že její zkušenosti nebyla zdaleka jenom příznivé. Píše: "Vyvinulo se u mne intenzívnější spojení se záhrobním, než mi bylo milé. Zanedlouho jsem všude slyšela i bez magnetofonové nahrávky hlasy, které mne krajně znepokojovaly. Byly to chorobné odezvy nemocného nitra nebo posedlost, jejíž původ je třeba hledat jinde?"
J.W.Goethe vložil svému Čarodějnému učni do úst slova: "Duchů, které jsem vyvolal, se už nezbavím." Hildegarda Gesbertová potvrzuje tento citát, když vzpomíná: "Nečisté mocnosti mě ohrožovaly, byla jsem zamořená jejich hlasy a zastrašována hroznými předpověďmi. Myslela jsem, že všechny ty hlasy pocházejí od Boha, ale to jsem se hrozně spletla. Nakonec jsem se musela podrobit léčbě psychofarmaky. Dneska už nedovedu přesně říci, které peklo bylo pro mne horší - jestli to s démony, nebo to s psychiatry. Od vtíravých a dotěrných bludů mne vysvobodila pevná sebedůvěra a hluboké rozjímání pomocí vytrvalé modlitby. Tato vnitřní zkušenost změnila můj život a přivedla mne k uvědomělejšímu životnímu názoru a postoji."
Podobně píše psycholog Thorwald Dethlefsen v díle "Osud jako příležitost". Uvádí, že "zaujetí žijícího člověka pro duše zesnulých se může projevovat psychickou poruchou, od lehkých příznaků až po rozvinutý chorobný stav. Mnohé příznaky svědčí o tom, že pro většinu onemocnění, která se běžně zahrnují pod pojem schizofrenie, je příznačná přítomnost duší, jež se nemohou odpoutat od pozemského života. V takových případech trpí jak tyto duše, tak duše pacienta, a východisko je v souběžné pomoci oběma", tedy jak duší zesnulých, tak duši žijícího člověka. Dethlefsen však ulpívá ve spiritismu a nedovede se realisticky k těmto věcem, a tím méně pak pomoci duším živých i zesnulých. A přitom každý ve víře vzdělaný křesťan by pohotově řekl:
Za duše zesnulých, které nedošli pravého pokoje a trpí v očistci, je třeba se modlit, konat s ohledem na ně úkony pokání a sebezáporu, a především dát za ně sloužit mši svatou. Tím se pomáhá duším zesnulých, které jsou v očistci, a tím také žijící člověk pomáhá své duši růst v dokonalosti a svatosti.
Nevěřící lité se dnes ptají: Jestliže opravdu existuje nějaký záhrobní život, kde je a jak to v něm vypadá? Také lidé, konající pokusy s nenormálními magnetofonovými hlasy a obrazy na monitorech počítačů a videorekordérů si stále znovu kladou tuto otázku, ale sami nedokáží nalézt uspokojivou odpověď. Teď žijeme v hmotném a smyslům dostupném světě, ale duše zesnulých žijí v jiné oblasti, přesahující meze smyslů. Avšak spojení s touto oblastí se navazuje už za pozemského života. Když jde o naše spojení s dušemi zesnulých, je na místě naše modlitba za tyto duše, aby došly pravého pokoje v patření na svrchované Dobro, Krásu, Pravdu a Lásku Boží. Člověk, který tělesně zemřel ve stavu posvěcující milosti, duchovně žije dál a do nekonečna roste ve svrchované Pravdě, Kráse, Dobru a Lásce. To je cesta těch, kdo docházejí po pozemské smrti svrchované dokonalosti, svatosti. Ačkoli duše zesnulých žijí mimo tento, smyslům dostupný svět, v oblasti, která tento svět nekonečně přesahuje, přesto jsou zde, v tomto světě přítomni. Duchové bytosti žijí bez omezení našimi pozemskými časoprostorovými možnostmi. To je pro nás zřejmě nejtěžší si představit, protože na úrovni pozemské existence se orientujeme podle časových a prostorových charakteristik. Pokud duše zesnulých dosáhly dokonalosti, tedy působí blahodárně a k našemu duchovnímu prospěchu v tomto trojrozměrném světě, ve světě dostupném smyslům. Trvale jsou neviditelným způsobem v naší blízkosti a čas od času také s Boží milostí zasahují do smyslům dostupného světa viditelně, když se na jejich přímluvu, vyprošenou lidmi ve světě, dosahuje z Boží milosti např. zázračného uzdravení, apod.
Ježto je smrt součástí pozemského života jako slupka obalující jádro, proto se člověk už v tomto pomíjivém životě má připravit na věčný život své duše. Čím více se na to člověk připraví nejen svým myšlenkovým obíráním se smrtí, ale také svými dobrými skutky, tím snáze se lidská duše po rozkladu svého těla orientuje v duchovní sféře. Pokud si ale ryze subjektivisticky vytváří představu onoho světa, takže vše jenom idealizuje, tedy si vytváří v ryze smyslových obrazech jenom projekci svých lidských přání, nenaplněných ve světě. Ale to je zkreslené chápání. I vůči posmrtnému životu je třeba přistupovat realisticky. A protože se žádný z lidí nevrátil z onoho světa, tedy je třeba si poznání a chápání vyprošovat od Původce a Spasitele člověka a všeho stvoření.
Současný člověk je však během svého pozemského života víc než kdy dříve spoutáván trojrozměrným okolím. Třebaže vlivem technických vynálezů a vědeckých objevů vzrostla vláda člověka nad okolním životním prostředím, oslabila se jeho vláda nad životním prostředím v lidském nitru. V mnoha směrech došlo k vzájemnému dalekosáhlému prostoupení vlivu těla, světa a ďábla. Důsledky hříchu člověka svedeného ďáblem přivodily poruchy okolního životního prostředí a narušené okolní přírodní prostředí proniklo až do morku kostí člověku v podobě stop stroncia a jiných jedovatých látek, atd. A přesto člověk není bezmocný. Víc než kdy dřív proudí k člověku Duch svatý, aby jej podle příslibu Páně poučil o všem a vybavil člověka darem síly a ostatními dary Ducha svatého.
Člověk v technotronní společnosti je sice nebývale ohrožován vědomě, ale i v jeho podvědomí. Po práci unavený člověk se snaží odpočinout u televizní obrazovky, kde spolu se zprávami o závažných událostech, které vědomě přijímá, dostává též jisté podněty do podvědomí pomocí reklamy, záměrně někým šířené pod prahem lidského vědomého vnímání nebo jinými rafinovanými způsoby.
Jak se může lidský jedinec ubránit? Silou víry a modlitby. Samotný člověk se neubrání důmyslnému náporu vládce světa, který je skutečná, zlomyslná, světová velmoc. Zvítězí jen s Boží pomocí. A o tuto Boří pomoc je třeba se modlit. Zejména modlitba svatého růžence je stále potřebnější. Toto modlitba je zčásti vědomá a slovní, zčásti rozjímavá a bezeslovná. Přitom obsahuje celý poklad nauky katolické víry podaný v soustavné podobě tak, že se začíná u Kristova kříže a tamtéž se i končí. Tato modlitba s Boží pomocí požehnaně zasahuje nejen lidskou mysl a oblast vědomí, nýbrž duchovně "dezinfikuje" také podvědomí a nevědomé složky lidské psychiky, do níž nejednou pronikají škodlivé podněty z lidského těla a jeho pudů, z okolního světa a v neposlední řadě i od ďábla.
Je zajímavé, že dávno před pádem komunismu v Evropě, totiž už v 80.létech uváděli pracovníci oddělení StB v časopise Kriminalistický sborník, vydávaným Ministerstvem vnitra ČSSR, zajímavé výsledky šetření ohledně mariánské úcty a modlitby svatého růžence. Když sledovali profesní rozložení sledovaných souborů mariánských ctitelů, modlících se svatý růženec, tak museli překvapeně konstatovat, že se mezi těmito ctiteli vyskytuje mnoho mladých programátorů a pracovníků na počítacích strojích. Rozhodně to vyvracelo komunisty šířenou domněnku, že růženec je něco, co zajímá jen staré babičky.
Dnes, víde než kdy jindy se lidé, ať staří či mladí, dívky či chlapci obracejí k Marii jako ke své matce, která vždy přijme každého hříšníka:


13. Zamyšlení: Pomoc od duší zesnulých
Z toho, co bylo uvedeno ohledně pomoci věřících duším zemřelých, je jasné, že tato pomoc mívá bezprostřední příznivý účinek nejen u duší v očistci, ale také u těch, kdo tuto pomoc poskytují. Méně zřejmé je však to, zda se nám tato pomoc duším v očistci nějak vrací od těchto duší.
Na otázku, zda se mohou duše v očistci za nás modlit, odpovídá sv.Tomáš: Třebaže ti, kdo jsou v očistci, jsou výše než my, protože nemohou hřešit, jsou však níže než my vzhledem k trestům, které snášejí, a podle toho nejsou v takovém stavu, aby se modlili za nás, nýbrž spíše, abychom se za ně modlili my (179).
Sv.Tomáš však shledává ještě další důvod vylučující možnost, že by nám duše v očistci pomáhaly, když je vzýváme. Duše v očistci jsou sice ve stavu posvěcující milosti, milují Boha a své bližní, ale chybí jim hlavní podmínka pro to, aby mohly někomu pomoci přímluvou modlitbou. Působnost modlitby, kterou někdo dosahuje u Boha vyslyšení, je její záslužnost. Avšak ten, kdo jednou opustil pozemský způsob života, není už vůbec schopen něco si zasloužit. Ani svatí v nebi, ani duše v očistci nemohou už nabývat nových zásluh. Proto jejich prosby za pozemské poutníky mohou vyjadřovat pouze jejich touhu, která se však nemůže naplnit. Nemají ani tolik síly k pomoci člověku, kolik jí má člověk, a tím spíše jim chybí síla modlitby oslavených duší v nebi.
Přesto však naše modlitba k Bohu za duše v očistci může být opětována a také opětována bude, ale až po očištění duší a jejich oslavení v nebi. Už sv.Augustin uváděl, že kdo pomáhá duším v očistci, nabývá u Boha zásluhy, takže také jemu jsou vzbuzeni dobrodinci, pomáhající mu na cestě k dokonalosti. Mimo to je jisté, že Bůh zjeví každé duši v očistci každou modlitbu, která se za ni koná, neboť jí ta modlitba přináší ulehčení a zkrácení pokání. A duše vysvobozená od očistného utrpení uchovává v nadsmyslové paměti dobrodiní vykonané lidmi pro ni, takže z nebe posléze oplácí dobrodiní. Není také myslitelné, že by Bůh, který je zosobněná Láska, sám neposkytl zvláštní pomoc po nás v tom, co ví, že potřebujeme, když jsme horliví v modlitbě za jeho přátele, po nichž on sám také touží, aby už byli vysvobozeni z dluhů, které musejí splácet jeho věčné spravedlnosti (180). A ještě větší naděje Boží pomoc mají ti, kdo se soustavně obracejí k přesvaté Panně, s vděčností za to, že nesla v sobě celý život zosobněnou Boží Lásku a dokázala, že se celý Bůh vejde do člověka.

Odkazy
179) Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologica, II, II, 83, 11 k 3.
180) E.Soukup OP, Za hrobem, Praha 1930, s.41.