Pokušení magnetického pole
William O´Neil z Kittanningu ve státě Pensylvánie podnikal pokusy pomocí akvária s tropickými rybičkami různých druhů. Po obou stranách akvária umístil vysokofrekvenční generátory. Nechal je vzájemně na sebe působit v různých frekvencích tak, že uprostřed mezi nimi stálo akvárium. Cílem jeho pokusů bylo vyvinutí nového naslouchacího aparátu, pomocí kterého by hluché osoby lépe "vycítili" celá souvětí a rozhovory, neboť by je plněji zaznamenávali také svými nervy. Použité vysokofrekvenční generátory vytvářely vlnění o různé frekvenci, někdy až přesahující prah lidského vnímání.
V lednu 1973 zapnul O´Neil poprvé oba generátory naráz. Pojednou se mu zdálo, že při jisté směsi vlnění o různé frekvenci postřehl ve vodě nějaký neobvyklý pohyb. Zjevně ten pohyb nezpůsobila žádná z rybek plovoucích v akváriu. William O´Neil o tom říká:
"Když jsem si toho všiml, snažil jsem se najít příčinu toho vířivého pohybu, ale marně. Byl jsem už unavený a tak jsem si řekl, že to byl nějaký klam. O dva dny později jsem celý ten pokus zopakoval. K mému údivu se objevil tento vířivý pohyb znovu. Něco neviditelného způsobovalo ve vodě slabé, ale při bližším sledování přece jen pozorovatelné víření. Vylovil jsem všechny rybky z akvária. Potom jsem nechal působit generátory ve stejné frekvenční směsi na akvárium. A znovu se objevilo to podivné víření. Při bedlivé zkoumání z určitých úhlů se ukázalo, že některé víry byly dokonce různě zabarvené. A přitom voda neobsahovala žádné barvící látky."
Byl už pozdě večer a O´Neil byl dost unaven. Nyní však byl velmi znepokojen podivnými úkazy. Když se stále znovu a znovu vynořovaly ony barevné víry, začal je důkladněji sledovat.
"Tu jsem spatřil, že ony barevné víry začaly nabývat vyhraněných tvarů. Zadíval jsem se vody pozorněji. Po chvíli jsem rozeznal zmenšeninu lidské ruky, pak celou paži a potom hlavu s dlouhými vlasy. Úplně se mi zatajil dech a na chvíli jsem zapochyboval, jestli spím nebo bdím. Okamžitě jsem pak celé zařízení vypnul. Následující týdny jsem se zabýval něčím úplně jiným. Teprve po několika týdnech jsem se vrátil ke svým pokusům."
Zažil však velmi nepříjemné překvapení. Při nastavení jisté frekvence se jeho tělo pojednou začalo křečovitě škubat. Musel vyvinout velkou sílu, aby se mu vůbec podařilo vypnout generátory. Cítil se hrozně. Celou noc bezvýsledně hledal vysvětlení toho podivného úkazu. Vyhledal lékaře, ale ten mu jen předepsal utišující léky.
Opět uteklo několik týdnů, než se O´Neil zotavil a nabral dost sil, aby zopakoval svůj pokus. Uvádí o tom:
"Zapnul jsem generátory na příslušnou frekvenci. Znovu jsem zpozoroval podivné víření v akváriu a rozlišoval i jeho zbarvení. Pak jsem ale znovu uviděl zaostřování se podoby drobných tělesných končetin člověka. Současně mým tělem projely podivné křečovité stahy a záškuby. Zděsil jsem se toho a propadl jsem panice. Ruce mi vypovídaly poslušnost. Musel jsem sebrat všechny síly, abych dokázal generátory vypnout."
Nato pojal O´Neil pevné předsevzetí, že s tou hroznou věcí musí jednou provždy skoncovat. Rozmontoval celé zařízení na jednotlivé součástky. Zrušil akvárium a vodu z něho vypustil. Spolu s Georgem Meekem a dr.Georgem J.Muellerem se pak zaměřil na původní oblast svého bádání, totiž na oblast sluchových vjemů. Společně docílili jistých objevů v roce 1982.
Tyto objevy však byly ihned vykládány parapsychology ve smyslu paranormálních zážitků. O´Neilovy pokusy však zaujímají zvláštní místo, protože byly provedeny pomocí elektroniky. Hlavně jeho krajně citlivé postřehy změn v magnetickém poli se staly podnětem pro uplatnění jedinců s velkou vnímavostí pro tyto změny. Vynořují se stále nové osoby s vysokým stupněm vnímavosti vůči poruchám třírozměrné skladby hmoty a jejího pohybu v magnetickém poli. Tato vystupňovaná vnímavost pro přechod hmoty v magnetickém poli do čtvrtého skupenství plazmatického, které se smyslům jeví jako zářivý plyn vymykající se běžným zákonům gravitace, je dána zvláštním fyzickým uzpůsobením člověka. Každý člověk je totiž svého druhu elektrolyt, který sám v sobě vyvolává jistou plazmatizaci, která je jemnými měřidly zjistitelná na povrchu a v těsné blízkosti lidského těla. Jsou o tom četné fotografické doklady z výzkumného pracoviště univerzity v Alma Atě, ale i jinde.
S ohledem na svítivost hmoty v plazmatickém skupenství provádějí někteří smyslově krajně vnímaví jedinci pokusy v zatemněných komorách. Vyskytlo se mezi nimi dost podvodníků. Přesto četní, nepochybně vysoce kvalifikovaní badatelé, mezi něž patří Dr.Marie Curieová a dr.Albert F.von Schrenck-Notzing, potvrzují oprávněnost těchto pokusů.
Výzkumný pracovník v oboru vrtulníků Arthur Young vytvořil hypotézu, podle které je chování světelných částic (fotonů) obdobné s fenoménem přechodu trojrozměrné hmoty (ať už skupenství plynného, kapalného či tuhého) do skupenství plazmatického. Fotony postrádají hmotnost, a přesto mohou vytvářet protony a elektrony, které se už vyznačují určitou hnotností. Nemají žádný náboj, ale mohou vytvářet částice nabité. Pro foton neexistuje čas, protože Einstein dokázal, že čas se při dosažení světelné rychlosti zastavuje. Fotony jsou prakticky mimo čas a tedy nesmrtelné. Nulová hmotnost fotonu odpovídá všem proměnným a možnostem.
Z tohoto hlediska může naše vědomí existovat i bez spojení s organickou látkou mozku. Hmota mozku je pouze látkovým tranformátorem našich vědomých činností, které přesahují meze třírozměrna.
Uvedený americký badatel George Meek v oboru transkomunikace označuje takové fotony prosté hmoty a elektrického náboje, které jsou způsobilé neustálého trvání, jako obojživelné tvory, pohybující mezi úplným bytím a neúplným bytím. Představují práh, na němž může být všechno krajně oproštěno třírozměrné hmoty, a kde každá částečka lidském podvědomí může být "setbou" pro převod stvoření ze skupenství plazmatického do trojrozměrného, buď plynného nebo kapalného nebo tuhého, a tedy také poněkud vnímatelné lidskými smysly a lidským vědomím.
To je ale krajně nebezpečné. Účinky magnetického pole na lidský elektrolyt jsou příliš málo prozkoumané. Člověk, vydávající se neopatrně na tento tenký led, třeba i z vědeckých důvodů, vystavoval by vážnému, nekontrolovanému ohrožení nejen své tělo, ale také svou psychiku. Avšak člověk dostal i své vlastní tělo jako dar, který má v této pozemské pouti spravovat jako moudrý a prozíravý hospodář. Nemá tedy právo vystavovat sám sebe, své tělo, svou psychiku, své zdraví, ba i život neznámým účinkům, protože by přitom mohl utrpět škodu i na své duši.
Na druhé straně však vědecký pokrok musí jít kupředu. Člověk přece nemůže jenom ustupovat před každým nebezpečným účinkem přírody. Má se naopak snažit přírodu poznat ze všech hledisek. Má odhalovat zákonitosti v přírodních procesech, aby se napříště mohl chránit před škodlivým působením přírody. Náročnost pokusů však vyžaduje neobyčejnou připravenost v duchovním a mravním ohledu. Vyžaduje to obzvláštní vyspělost ve víře a v mravních ctnostech. Vyžaduje to vyhraněný životní názor člověka. Pokud je jisté, že takové pokusy nejsou škodlivé zdraví a životu člověka, pak je lze provádět. Kdo by je měl provádět? Zajistí zkušení odborník v daném oboru bádání. Ale to zdaleka nestačí. Člověku nestačí jen vzdělání a zkušenosti v daném oboru. Člověk musí být vyhraněný ve svém životním názoru a vzdělaný ve víře, který je po stránce mravních ctností vyspělý a charakterově pevný, který je přístupný jen uváženému přijímání dojmů a zkušeností, dostavujících se jak zvenčí, z okolí, tak zevnitř, z lidského životního prostředí. Takový člověk opravdu zralý jako člověk přijímá podněty ze svého okolí i ze svého vnitřního prostředí jedině tehdy, když jsou přijatelné pro jeho rozum osvícený vírou. Úsudek ohledně takové duchovní a mravní připravenosti člověka by však neměl být ovlivněn subjektivním činitelem. Proto člověk nemůže v této záležitosti spoléhat pouze na sebe ani na své přátele a příbuzné. Člověk má tento úsudek ponechat zasvěcenější a kvalifikovanější osobě, totiž svému knězi, zpovědníkovi. Každý člověk by se měl o svých závažných podnicích předem i během pokusů radit s duchovní osobou, od níž se má nechat vést jako od správného duchovního vůdce. Při samotných pokusech by člověk měl být ve stavu posvěcující milosti. Během vlastních pokusů by měla být pokusná činnost badatele doprovázena soustavnou modlitbou za její zdar a za badatele, a to jeho druhem nebo celým modlitebním společenstvím.


12. Zamyšlení: Jak můžeme pomoci duším zesnulých ?
- přímluvnou modlitbou věřících na zemi,
- obětí přinesenou postem,
- obětí mše svaté,
- úkonem štědrosti,
- pohřebními obřadnostmi,
- odpustky.

Přímluvná modlitba za zemřelé
Úkon přímluvy, jež se koná za druhého lze uvažovat dvojmo. Jedním způsobem jakožto odčiňující trest na způsob jakési náhrady, jíž se dbá při zadostiučinění. Tímto způsobem úkon přímluvy, jenž se přičítá tomu, za něhož se koná, jej zprošťuje povinného trestu. Nezprošťuje konajícího povinného vlastního trestu, protože v takové náhradě se sleduje rovnost spravedlnosti. Tento úkon zadostiučinění se může vyrovnat jedné provině tak, že se druhé nevyrovná. Vždyť provina dvou hříchů vyžaduje větší zadostiučinění než provina jednoho.
Jiným způsobem lze uvažovat, pokud je záslužný pro život věčný, což je, pokud vychází ze základu lásky; a podle toho prospívá nejen tomu, za něhož se koná, nýbrž spíše konajícímu (164).
Hodnotu a účinnost přímluvné modlitby lze posuzovat ze dvou hledisek:
Jedním způsobem mají přímluvné modlitby hodnotu ze ctnosti lásky, jež činí všechna dobra společnými. Podle toho spíše platí tomu, kdo je více naplněn láskou, třebaže se za něho zvláště nekonají. A tak se hodnota přímluv bere spíše jako nějaká vnitřní útěcha, pokud jednoho majícího lásku těší dobra druhého po smrti, co do zmenšení trestu. Po smrti totiž nemá místa získání milosti ani rozmnožení, na což nám v životě platí skutky jiných z moci lásky.
Jiným způsobem mají přímluvy hodnotu tím, že úmysly jednoho se poskytují druhému, a tak se zadostiučinění jednoho přičítá druhému. Tímto způsobem není pochyby, že více platí tomu, za něhož se konají. Zadostiučinění je vlastně zařízeno k odpuštění trestu. Proto vzhledem k odpuštění trestu platí přímluva především tomu, za něhož se koná. Podle toho má druhé mínění více pravdy než první (165).
Sleduje-li se hodnota přímluv, pokud platí z moci lásky, sjednocující údy Církve, přímluvy učiněné za mnohé pomáhají tolik, jako za jednoho, protože láska se nezmenšuje, jestliže se její účinky rozdělí na mnohé, nýbrž spíše vzrůstá. A podobně také radost, čím je společná četnější, tím bude větší. A tak z jednoho dobra vykonaného se mnozí v očistci neradují méně než jeden.
Sleduje-li se však hodnota přímluv, pokud jsou jakási zadostiučinění, z úmyslu žijícího přenesená na mrtvé, tu více platí někomu přímluva, která ze koná zvláště za něho, než ta, která se koná za něho a za mnoho jiných, neboť tak se účinnost přímluv rozděluje z božské spravedlnosti mezi ty, za něž se přímluvy konají. Z toho je patrné, proč bylo ustanovení, aby se v Církvi konaly zvláštní přímluvy (166).
S ohledem na podmínky hodnoty a účinnosti přímluvné modlitby za duše zemřelých je třeba si všimnout toho, zda a jak může hřích žijících lidí ovlivnit jejich přímluvnou modlitbu za zemřelé. Dlužno uvést, že v přímluvách, které se konají od hříšníků, je možno sledovat některé rozdíly.
Nejprve samotný vykonaný skutek, jako oběť oltářní. A ježto naše svátosti mají samy ze sebe účinnost bez skutku konajícího, kterou splní stejně, ať jsou vykonány kýmkoliv, proto přímluvy učiněné od hříšníků prospívají duším mrtvých.
Jiným způsobem, co do skutku vykonávajícího. Dlužno rozlišovat, protože činnost hříšníka, konajícího přímluvy, jedním způsobem lze sledovat, pokud je jeho, a tak žádným způsobem nemůže být záslužná, ani pro něho, ani pro jiného.
Jiným způsobem, pokud je druhého, což bývá dvojmo. Jedním způsobem, pokud hříšník, vykonávající přímluvy, zastupuje celou církev, jako kněz, když koná v kostele zádušní obřady. A protože se rozumí vykonavatelem ten, jehož jménem nebo místo něhož se děje, odtud přímluvy takového kněze, i kdyby byl hříšník, prospívají duším zemřelých. Jiným způsobem, když jedná jako nástroj druhého. Neboť dílo nástroje je spíše hlavního činitele. Proto onen, kdo jedná jako nástroj druhého, není ve stavu zasluhování, a přesto jeho činnost může být záslužná kvůli hlavnímu činiteli. Podobně když poddaný, jsoucí ve hříchu, koná nějaký skutek milosrdenství z rozkazu svého pána, majícího lásku. Proto, jestliže někdo zemřelý v lásce zařídí za sebe přímluvy, nebo mu je z lásky zařídí jiný, ony přímluvy platí zemřelému, třebaže oni, od kterých jsou přímluvy konány, jsou ve hříchu. Více by však platily, kdyby byli v lásce, protože pak by ony úkony byly záslužné oběma stranám (167).
Přímluvná modlitba za duše zemřelých je Bohu milejší než modlitba za hříšníky, neboť duše zemřelých jsou ve větší tísni a samy sobě si nemohou pomoci. Je tedy třeba se modlit za duše v očistci, aby se mohly přimlouvat u Boha za nás a za hříšné, až dospějí k blaženosti v nebi.

Pomoc zesnulým přinesená postem žijících
Půst k zadostiučinění (168) je účinnější, než modlitba, protože vyžaduje větší oběť. Zachovávaný půst, obětovaný duším v očistci, má velkou účinnost smírnou a prosebnou. Postem je však každé překonání pokušení těla, světa a ďábla. Takto je člověku žijícímu ve světě cestou jak ke zkrácení očistce duší zemřelých, tak i ke zkrácení budoucího očistce daného jedince.

Oběť mše svaté
Duším v očistci nejvíce pomáhají ty skutky, které mají nejvíce sdělování lásky nebo nejvýrazněji směřují k druhému. Nejsvětější Svátost je svátostí církevní jednoty, obsahující onoho, v němž je celá církev upevněna v jedno, totiž Krista. Obětí na kříži spojil Pán lidstvo a projevil svou největší lásku. A na oltáři je tato oběť obnovována právě při mši svaté. Proto svátost Eucharistie je jako nějaký zdroj nebo svazek lásky. Proto oběť církve ze strany lásky především pomáhají uším zesnulých v očistci (169).
Tridentský koncil stanoví: Oběť mše svaté se přináší nejen za hříchy, tresty, zadostiučinění a jiné potřeby věřících živých, nýbrž podle apoštolského podání také za zemřelé v Kristu, kteří ještě nejsou docela očištěni.

Pomoc úkonem štědrosti
Almužna jako úkon štědrosti je vlastně projev milosrdenství, tedy vlastně účinek lásky (170). Úkon štědrosti, jakož i veškerá dobročinnost, vycházející z lásky k Bohu, má trojí hodnotu: záslužnou, smírnou a prosebnou. Hrdinným skutkem lásky se člověk zavazuje, že odstoupí duším v očistci vše, co při veškeré jeho dobročinnosti má záslužnou, smírnou a prosebnou.

Pohřební obřadnosti
Pohřební obřadnosti prospívají duším mrtvých tím, že účastníci daného obřadu lépe uchovávají v paměti zemřelé, takže se za ně spíše modlí. Pohané se v této věci mýlili, když tvrdili, že pohřeb prospívá mrtvému tím, že jeho duše nabude pokoje.
Dále to, že pohřeb na posvěceném místě prospívá duši mrtvého, nepochází sice ze samotného vykonaného skutku, nýbrž ze samotného skutku konajícího. Tak se pohřeb počítá mezi almužny (171).

Odpustky
Nástupci apoštolů zavedli jiný způsob odpuštění trestu v podobě dobrodiní odpustků, jež pro ty, kdo žijí v milosti posvěcující, platí tolik, kolik obsahují a na kolik jsou ohlášeny. Papež k tomu má pravomoc. Neboť mnozí svatí a světice vykonali mnoho dobrých skutků, a přece nezhřešili, přinejmenším ne smrtelně, a toto učinili pro dobro celé církve.Podobně zásluhy Kristovy a blahoslavené Panny Marie a světců a světic tvoří poklad, z něhož papež a ti, kterým ho svěřil, mohou tam, kde je třeba, rozdělovat zásluhy (172).
Účinek odpustků spočívá v tom, že církev prosí Boha, aby byl zemřelým milostiv pro přebytečné zásluhy Kristovy, Panny Marie a svatých. Po II. vatikánském sněmu byla nově řešena otázka odpustků. Přitom se hledělo nejenom na církevní právo, ale především na víru, lásku a duchovní život (173).
Základní směrnice uvádějí:
1) Odpustek - před Bohem - je prominutí časného trestu za hříchy, ale jako vina už svátostně odpuštěné, je-li věřící ochoten a náležitě připraven splnit určené podmínky v duchu církve a podle jejích rozhodnutí. Tím církev rozdává a přiděluje z pokladu zadostiučinění Spasitele, bl. Panny Marie a svatých.
2) Odpuštění může být úplné nebo částečné, podle toho, zda osvobozuje úplně nebo částečně od trestů.
3) Nikdo nemůže přivlastnit odpuštění, jež získává, někomu jinému, který dosud žije.
4) Jak úplné tak částečné odpuštění může být přivlastněno zemřelým jako přímluva za jejich duše.
5) Částečné odpustky se už nepočítají na dny či roky. Jejich velikost a počet spočívá především na vnitřním rozpoložení věřícího: čím větší je víra a láska, tím účinnější je odpuštění.
6) Odpustky, a to pouze částečné, se mohou vázat jenom na tyto čtyři předměty, na kříž, růženec, medaile, škapulíř, posvěcené knězem. Jsou-li tyto předměty posvěceny Svatým Otcem nebo biskupem, mohou se získat úplné odpustky na svátek sv. Petra a Pavla, ale má se k běžným podmínkám přidat vyznání víry jakýmkoli uznaným způsobem. Získání odpustků přestává v okamžiku, kdy je posvátný předmět zničen nebo prodán.
7) Přestávají odpustky, doposud spojované v jistým počtem mší (gregoriánských: 30), anebo se mšemi u nějakého oltáře. Tyto odpustky lze získat pro duše zemřelých při každé mši, u každého oltáře, kterýmkoli knězem, pokud se zachovávají zákony církve.
8) Pro získání odpustků je nutné, aby věřící měl úmysl je získat, a to vyslovený aspoň jednou během života. Je však vhodné častěji opakovat úmysl. Musejí se věrně splnit všechny předepsané podmínky. Odpuštění se nabývá splněním poslední podstatné podmínky: předem se ještě dá určit přivlastnění (duším v očistci, atd.)
9) Pro získání úplných, plnomocných odpustků (jimi se promíjejí všechny časné tresty, na rozdíl od neplnomocných, kterými se promíjí pouze jejich část) jsou tři podstatné podmínky. Svátost pokání a smíření, eucharistické přijímání a modlitba na úmysl Svatého Otce. Novým pokoncilním přínosem je to, že pro platnost získání úplných odpustků je třeba odmítnutí nejen hříchů, ale také jakékoli náklonnosti a záliby v hříchu, i lehkém. Jde o naprosté odpoutání se od zla, a to z dokonalé lásky k Bohu. Není-li poslední podmínka splněna, získávají se pouze částečné odpustky. Svátost pokání a smíření může být vykonána i několik dní před získáváním odpustků, kdežto svaté přijímání a modlitby, v den získání. Jedním splněním první podmínky - svátosti pokání a smíření - lze tedy získat několikeré plnomocné odpustky, kdežto jedním přijímáním pouze jedny.
10)Je-li podmínkou pro získání odpustků modlitba, tedy se ji věřící smí pomodlit střídavě i s druhou osobou, anebo může v myšlenkách sledovat slova modlitby, která pronáší druhý člověk.
Odpustky, přivlastněné duším v očistci, zkracují jejich utrpení, ale jsou duchovním přínosem i pro člověka žijícího ve světě, protože zahánějí jeho strach z Boha jako přísného a pouze spravedlivého soudce. V tomto duchu se otevírají tři mohutné proudy milosti také obyčejným křesťanům novým prožíváním každodenního života (174).

Církev svatá tedy uděluje částečné odpustky tomu věřícímu, jenž se snaží věrně plnit své denní povinnosti, trpělivě snášet těžkosti života, a přitom povznáší svého ducha k Bohu v pokorné důvěře a provází vše, co mu život přinese, aspoň v hlubině své duše, nějakým zbožným vzýváním (175). Takový život totiž zasluhuje už sám o sobě příliv Božích milostí, odpuštění případných trestů, a získává také pomoc pro duše v očistci. Vzývání Boha se může dít buďto ustálenými modlitbami, či přímo vnuknutými Duchem svatým. Takový věrný život v poslušnosti na výzvy evangelia, neustále bdít (Lk 21, 34), modlit se (Mt 26, 41) a žít ve spojení s Kristem (Kol 3, 17). Tak se stírá rozdíl mezi vírou a životem, mezi náboženstvím a každodenní skutečností. Všechno je pronikáno tvořivou láskou a předjímáním ráje, aspoň jako ideál (176).
Církev uděluje částečné odpustky všem věřícím, kteří v duchu své víry, vedeni milosrdenstvím, dávají sami sebe a vše, co mají, do služeb lásky k bratřím, kteří jsou v tísni. Jde o nový způsob prožívání toho, co se dosud nazývalo skutky milosrdenství hmotného i duchovního. Zdánlivě může jít o nepatrné záležitosti, které však prožívané denně s velikou láskou, vyžadují velké hrdinství, hlavně když se na ně neodpovídá vždy vděčností. Celý dnešní svět je plný bezpráví a utrpení nevinných, zejména dětí. A nejotřesnější je bezpráví duchovní, kdy je někdo zbavován práva na pravdu nebo se mu pravda podává jako lež (177).
Církev uděluje částečné odpustky každému věřícímu, který v duchu pokání a kajícnosti si svobodně odpírá nějakou věc jinak dovolenou, a přináší to jako oběť Bohu. Cílem je podobat se nevinnému Spasiteli, obětovanému za naše hříchy, dobrovolně chudému a trpělivému. Půst jednoho se stává nasycením jiného.
Pokud odpustky patří k mnoha milostem, a byla-li Panna Maria podle slov anděla milosti plná, pak měla také odpustky. Každopádně však dala z lásky k Bohu sebe a svého syna pro spásu lidí. Proto většina odpustků je přinejmenším nějak vázána na svátek, svatyni nebo oltáře zasvěcené Panně Marii (178).

Odkazy
164) Tamtéž, 71, 4.
165) Tamtéž, 71, 12.
166) Tamtéž, 71, 13.
167) Tamtéž, 71, 3.
168) Summa theologica, II,II, 147, 1-5.
169) Suppl., 71, 9.
170) Summa theol., II, II, 32, 1; 87, 1 k 4.
171) Suppl., 71, 11.
172) In orationem Dom..., VI, 69.
173) Enchyridion Indulgentiarum, normae et concessiones, Roma 1968 Libreria ed. vaticana.
174) Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologica, Suppl., III, 25-27.
175) G.Sessolo, Piccolo manuale delle indulgenze, ad uso del fedeli, Roma 1968 Libr. ed. vaticana, s.46-49; W.Herbst SDS, Nové předpisy o odpustcích, Praha 1992 Řád, s.16-21.
176) Lumen gentium, 41, Apostolicam actuositatem, 4, Gaudium et spes, 43.
177) Sessolo, Tamtéž, s.49-53.
178) J.M.Veselý OP, O přátelství s Jitřenkou, Řím 1990, s.64-65.