Je libo podobenku ze záhrobí?
Od vynálezu fotografie, přesněji řečeno od doby, kdy se podařilo zkrátit dobu expozice na několik sekund, což umožnilo pořizování portrétních snímků, objevují se lidé se snímky, které vydávají za momentky zesnulých osob, pořízených dávno po jejich pohřbu. Poprvé jistý W.Campbell z Jersey City v USA vystoupil na veřejnosti s touto údajnou fotografie záhrobní podoby nějaké osoby. Na 20.konferenci Americké fotografické společnosti vystavoval Campbell fotografii s chlapcem sedícím na židli, a tvrdil, že ve chvíli expozice se nikdo nezdržoval v atelieru. Campbellův případ nevzbudil žádný zvláštní ohlas.
Zanedlouho vystoupil na veřejnosti William H.Mummler z Bostonu. Vystavoval fotografii, která měla být jeho autoportrétem, ale na vyvolaném snímku se objevila postava mladé ženy. Mummler ji bez potíží identifikoval jako svou sestřenici, která zesnula asi před deseti léty. Tímto senzačním snímkem si fotograf Mummler zajistit velký úspěch na veřejnosti. Od té doby začala jeho skvělá kariéra. Byl doslova zavalen objednávkami naivních Američanů na zhotovení fotografií duchů. Mummler se ovšem při své práci podrobil kontrole ze strany prominentního fotografa Williama Blackea, vynálezce kyselé dusičnanové lázně. Pod jeho dohledem provedl snímek, na které se po vyvolání objevil postava dalšího muže, kterého pak Mummler, ačkoli s nimi v laboratoři nikdo další nebyl.
Mummler byl sice stále ochoten podrobit se při svém údajném fotografování v záhrobí jakékoli kontrole. Přesto byly jeho pokusy zdiskreditovány. Starosta města New York na něho podal žalobu pro podvod. Později byla stažena. Když byl Mummler pro nedostatek důkazů zproštěn žaloby, stal se jeho případ předmětem zájmu parapsychologů. Ti se snažili vysvětlovat záhadné postavy na jeho snímcích jako výsledek psychokinetických zásahů nějakého média, velmi citlivé osoby.
Přitom se objevil na veřejnosti psycholog Ted Serios z USA. Spolu s Masuaki Kiyotou, mediem z Japonska provedli fotografie, o nichž uváděli, že zachycují scény uložené pouze v jeho vědomí. Kiyota si před svědky přidržoval v přítomnosti svědků nový, právě rozbalený Polaroid před očima a stiskl spoušť pokaždé, když jeho koncentrace na zamýšlenou scénu dosáhla vysokého stupně. Po jednom takovém pokusu na fotografii objevila Tokyo Tower, nejvyšší tokijská televizní věž. Kritikové takových pokusů namítají, že při fotografování vlastně neexistuje žádný skutečný smyslům dostupný předmět odrážející světlo, takže se nic nemůže objevit ani na fotografii. A přece se zde něco objevuje. Tedy je to podle nich výsledek poruchy fotoaparátu, vadného filmového materiálu, nebo výsledek nedorozumění či dokonce výsledek podvodné manipulace.
Je známo, že fotografie vzniká, když objektivem fotoaparátu dopadnou elekromagnetické vlny, totiž světlo na emulzi filmové desky a způsobí v ní změny. Avšak viditelné světlo zaujímá v rámci spektra elektromagnetického záření pouze malou část. Dá se snad vyloučit, že za určitých podmínek může působit na filmovou emulzi nějaká jiná než světelná forma elektromagnetického záření, která se nachází nad nebo pod prahem našeho smyslového vnímání?
Během dvacátého století získali fotografové na celém světě tisíce fotografií, vydávaných za fotografie lidí, jejichž těla dávno zetlela v hrobech či zmizela v krematoriích. Většina z nich byla odhalena jako padělky buď zcela neobratné nebo velmi rafinované. Několik z nich však doposud odolává všem podrobným šetřením, takže se u nich nedá mluvit ani o omylu ani o technické závadě fotoaparátu či fotomateriálu, ani o záměrné manipulaci.
V sedmdesátých létech 20.století popsal profesor Hans Holzer z USA fotografie, pořízené v proslulých místech s výskytem nevysvětlených jevů a procesů. Holzer vyslovil domněnku, že přítomností krajně citlivých jedinců lze navázat spojení mezi duchovými bytostmi z onoho světa a naším smyslům dostupným trojrozměrným současným světem. Přítomností takových krajně citlivých jedinců se prý zvyšuje pravděpodobnost získání údajně pravých obrazů ze záhrobí.
Jedna z nejznámějších anglických fotografií údajného záhrobí, tzv. Hnědá dáma, byla pořízena v Raynham Hall, venkovském sídle rodiny Townshendových ve Velké Británii v hrabství Norfolkshire. Sir Charles Townschead s chotí zjistili, že v jejich renovovaném sídle se nachází nějaký "nezvaný host", který později vyděsil každého jejich návštěvníka. "Nezvaný host" se podobal jedné z minulých majitelek sídla, jak ji znali z portrétu. Bytost měla na sobě brokátové šaty s nákrčníkem, takže se dalo usuzovat na odívání v alžbětinském stylu.
V září 1936 byli profesiální fotografové kapitán Provand a Indre Shira pověřeni, aby provedli sérii fotografií zemědělského sídla rodiny Townshendových. Už od osmi hodin ráno 19.září se začalo s fotografováním. Postupně prováděli fotografování celého sídla. Kolem čtvrté hodiny odpoledne se věnovali snímkování velkého dřevěného schodiště. Kapitán Provand zaměřoval aparát a pod látkovou rouškou vybíral vhodný záběr. Za ním stál Shira s fotobleskem připraveným v ruce. Byl to zrovna Indre Shira, který si povšiml něčeho neobvyklého. Později to označil za "světelnou, zahalenou postavu", která prý pomalu sestupovala po schodišti. Pohotově zvolal na Provanda:
"Pospěš si! Honem! Tady něco je."
"Aparát je připraven", ozvalo se z roušky u aparátu.
Když se dočkal kladné odpovědi, spustili fotografování. Shira zajišťoval osvětlení fotobleskem a Provand snímkoval. Teprve, když bylo po fotografování, zeptal se kolegy:
"Co vlastně děje? Co vůbec fotografujeme?"
"Před chvílí bylo něco na schodišti. Nevím, co to bylo. Jen taková průhledná jasná postava, ale bylo přes ni vidět schody."
"Nic tam nebylo", odporoval Provand, "Myslím, že jsme zase fotografovali naprázdno."
"Půjdeme rychle vyvolat exponovanou desku."
Provand vrtěl hlavou.
"Sázím pět liber, že tam něco bude."
Kapitán přijal s klidem nabídku k sázce, protože si byl jist, že tam nic nebylo. Zavolali si dalšího svědka k vyvolávání, majitele místní drogerie. Kupodivu to byl sám kapitán Provand, kdo o hodinu později musel dát Shirovi za pravdu. Na deskovém negativu se totiž objevily slabé obrysy postavy. Fotografie byla zveřejněna v časopise Country Life dne 26.prosince 1936. Je na ní vidět ženská postava, jak sestupuje po schodišti. Žena oděná do bílého splývavého roucha. Skrz její průzračnou postavu je možné rozeznat jednotlivé schody. Obličej a ruce jsou málo výrazné, ale drapérie jejího hávu jsou velmi zřetelné. Z hlavy s účesem jí splývá dolů něco jako závoj. Podle textu v časopise je prý na původní fotografii patrný i nákrčník.
Je známo, starodávné stavby jako staropohanská obětiště, hrady, zámky, kostely, kláštery, panská sídla, ale i jejich zříceniny bývají místem podivného dění. Předně jsou tato místa vyhledávána citlivými lidmi, kteří zde hledají spíše než kdekoli jinde zajímavé, neobvyklé zážitky. A opravdu právě na těchto místech se neobvyklé zjevy vnímají mnohem častěji než kdekoli jinde. Právě z takového prostředí nejčastěji pocházejí fotografie, vydávané za snímky něčeho ze záhrobí. Tak tomu bylo i v případě kanadského pastora, otce R.W.Hardyho. Za svého pobytu v Londýně v roce 1966 navštívil společně se svou ženou také Queen´s House v městské čtvrti Greenwich. Kdysi dal tuto stavbu zbudovat král Karel I. pro svou choť. Otec Hardy si zde pořídil několik snímků. Přitom si vyfotografoval také psoslulé Tulipovo schodiště. jaké bylo jeho překvapení, když se po vyvolání filmu objevila na negativu zahalená, ale přesto dost výrazná postava, která se oběma rukama přidržovala zábradlí schodiště. Otec Hardy zanesl film zpátky do laboratoře firmy KODAK. Ti však dosvědčili, že s filmem nebyla provedena žádná svévolná manipulace. Personál v Queen´s House uvedl:
"Vyloučeno. V té době se nikdo nemohl zdržovat ani na schodišti ani poblíž něho, protože je to pro veřejnost nepřístupné a od haly je to odděleno lanem."
Celá věc se dostala na veřejnost a záležitosti se ujal spiritistický spolek "British Ghost Club". Odtud vzešel podnět k provedení kontrolního snímkování a měření v daném domě. Byly tam instalovány fotoaparáty,. filmová kamera, magnetofony, ale bezvýsledně.
Koncem 20.století se psychologové vybavení elektronickými přístroji pokusili vyloučit náhodnost z udávaného výskytu záhadných fotografovaných jevů v jistých prostředích a soustavně je fotografovat. K jejich běžné výbavě patřili magnetometry a tzv.trojpólové zaměřovače ke zjišťování magnetických, elektromagnetických a mikrovlnných polí, detektory za určování elektrostatických činností, nahrávací přístroje se zvláštními mikrofony, které zaznamenávají i záření infrazvukového a ultrazvukového kmitočtu. Vycházeli z předpokladu, že změny struktury magnetických a elektromagnetických polí, zejména jejich poruchy mohou být způsobovány rozsáhlými bioplazmovými poli, ze kterých lze podle nich odvozovat přítomnost cizích psychických polí.
Dr.Andrew Nichols, člen Americké společnosti při psychologický výzkum a Výzkumného střediska parapsychologického zkoumání (Center for Paranormal Studies, CPS) působí v týmu výzkumníků, kteří systematicky pracují v záhadných domech za pomocí nejrůznějších fotoaparátů s infračervenými filmy a jiným speciálním filmovým materiálem. Používají se zde navíc videokamery a magnetofony.
Během svých výzkumů získal tento tým unikátní fotografie. Zachycují procesy, kterou souvisejí s krajními výchylkami elektromagnetických polí v místech fotografování a natáčení. V jednom takovém prostředí nabitém neznámými silami, které bylo objeveno v jistém domě v Lake Walesu na Floridě byla zjištěna pomocí trojpólového zaměřovače pětačtyřicet sekund trvající extrémní úchylka magnetického pole. Fotografie pořízené během úchylky magnetického pole ukázala v popředí žlutě zbarvenou rozmazanou postavu člověka, která se objevila vedle sledovaného objektu, domácího pána. Tato poněkud rozmazaná fotografie byla podle Nicholsova výkladu způsobena velmi intenzívním zdrojem záření. Kolem hlavy zachycené postavy se vznášely dvě jasné koule, podobající se kulovým bleskům. Majitelka domu vypověděla, že už jednou ve svém domě spatřila nejasný zjev jako z páry, podobný tomu, který byl zachycen na fotografii.
Přezkoumání fotografie v laboratořích firmy Polaroid v Cambridgi ve státě Massachusetts vyloučilo, že by uvedená zvláštnost na snímku byla způsobena závadou fotoaparátu nebo vadným filmovým materiálem. Je zajímavé, že Dr.Nichols pořídil touto elektronicky zajišťovanou metodou další fotografie podivných postav, které se nemohly očividně dostat do záběru v místě fotografování. Už v roce 1919 prohlásil Carl Gustav Jung na jedné ze svých přednášek Společnosti při psychologický výzkum v Londýně: "Rozhodně se nedopustím takového módního výstřelku, abych všechno, co se nedá doposud běžným způsobem vysvětlit, pokládal za lidský podvod." Málokdo z těch, kdo se soustavně obírá těmito věcmi, si připouští, že nemusí jít jen o lidsky zaviněný klam, ale že člověk může být rafinovaně klamám i vládcem světa, tím odvěkým lhářem. Jeho klamná působnost se nedá odhalit v žádné laboratoři tohoto světa. I kdyby všichni lidé světa dali hlavy a síly dohromady, nejsou schopni se ubránit této světové velmoci. Proto říká sv.Petr: "Buďte střízliví, bděte! Neboť váš protivník ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil. Postavme se proti němu pevni ve víře." (I Petr 4,8)



11. Zamyšlení: Spojení mezi očistcem a pozemskými poměry
Křesťanské pojetí očistce chápe tento přechodný stav místo některých lidských duší po smrti ve spojení jednak s pozemským životem lidí, jednak s dušemi oslavenými v nebi. Tato vzájemná propojenost je vyjadřována v trojím rozměru vykoupeného Božího lidu, který je tradičně označován jako církev bojující, církev vítězná a církev trpící. Ve vykoupeném Božím lidu se tajemně sjednocují:
1) Všichni pravověrně věřící křesťané, žijící v tomto světě; s ohledem na to, že si doposud nemohou být zcela jisti svým konečným dosažením dokonalosti a musejí přemáhat různé překážky, které jim brání na cestě k dokonalosti, anebo činí dosaženou dokonalost zvratitelnou (pokušení těla, světa a ďábla), nazývají se církví bojující (Jb 7, 1).
2) Ti, kdo už konečně dosáhli naprosté dokonalosti, neboť nezvratně přemohli překážky, které by tomu mohly bránit, a nyní se navěky radují ze svého vítězství, nazývají se vítěznou církví.
3) Duše některých zemřelých sice už mají za sebou pozemský boj, ale z vítězství se ještě nemohou radovat, protože musejí odpykat časné tresty, které neodpykaly ve spojení s tělem, nazývají se církví trpící.
Tento trojí rozměr vykoupeného Božího lidu lze stručněji vymezit jako společenství mezi nebeskou a putující církví: "Dokud se Pán neobjeví ve slávě a všichni andělé s ním" (Mt 25,31), když také "zničí smrt a bude mu podřízeno všechno tvorstvo" (I Kor 15, 26-27), někteří jeho učedníci putují na zemi, jiní po skončení svého života se očišťují v očistci a ostatní jsou oslaveni. Všichni však, třebaže v různém stupni, jsme spojeni ve stejné lásce k Bohu a k bližnímu. Spojení mezi poutníky v čase a mezi bratry, kteří už zesnuli v pokoji Kristově, se nepřerušuje, nýbrž se ještě posiluje ve vzájemném sdílení duchovních hodnot. (160)
Vzájemná propojenost mezi různými dimenzemi vykoupeného Božího lidu nemá ráz pouze nečinného spojení, nýbrž má povahu tajemné, skrze Krista navěky dokonale oživované a naprosto sjednocované skutečnosti. Z lidského hlediska je zde základem tvořivá a obětavá láska k Bohu a k bližním. Přitom úsilí těch, kdo žijí v tomto světě, pomoci duším v očistci má dvojí rozměr. Jednak jde o pomoc duším některých zemřelých, které jsou v očistci, jednak jde o očistu vlastní duše k věčné blaženosti.
Zde se však zabýváme prvním z obou rozměrů očistného působení člověka žijícího ve světě, zatímco druhého rozměru, který je dán tím, že očistec vlastně do jisté míry zasahuje do životního prostředí člověka ve světě, a to ne sice místně, ale ve smyslu existenciálního stavu člověka, si všimneme v následující kapitole.
Pokud jde o pomoc křesťanů duším v očistci, jejím předpokladem je přesvědčení o smysluplnosti této pomoci, ve kterou křesťan věří. Musí zde být totiž jistota, že duše zemřelého se skutečně nachází na cestě k blaženosti. Přesvědčivým dokladem o tom je okolnost, zda daný křesťan opustil tento svět s patřičným duchovním zaopatřením katolického kněze. Tam, kde takový viditelný doklad není, ba dokonce je známo, že zesnulý žil v těžkém hříchu, chybí křesťanovi přesvědčení, které by posilovalo jeho víru, že duši zemřelého vůbec lze nějak pomoci.
V záležitosti hříchu připomíná sv.Tomáš dva prvky: vina, která uráží Boha, a trest, který člověku přísluší za vinu. Vina se však odpouští lítostí a předsevzetím k vyznání hříchu a učiněním nápravy. Nikdo tedy nemá zoufat, neboť k odpuštění hříchu stačí (dokonalá) lítost s předsevzetím vyznat se z něho a učinit nápravu.
Někdo by však mohl vznést námitku. Jestliže se hřích odpouští lítostí, k čemu je třeba kněze? Na to je třeba odpovědět, že Bůh litujícímu odpouští vinu a mění věčný trest na dočasný. Člověku však zůstává ještě závazek trestu dočasného; takže kdyby někdo zemřel bez svátosti smíření, ne proto, že by jí pohrdal, ale protože by ho smrt zaskočila, ocitla by se jeho duše v očistci, jehož trest je hrozný (161)
Třebaže si duše v očistci mohou být jisty tím, že jednou dosáhnou blaženosti, přesto jsou hodny politování, protože si už nemohou zasloužit od Boha odpuštění dobročinností, neboť jim chybí tělo, ale jenom utrpením. Na rozdíl od duší v očistci, které utrpením nemohou dosáhnout zásluh, lidem na zemi za trpělivé snášení útrap kyne věčná odměna. Očistcové utrpení je podle sv. Augustina a jiných teologů mnohem horší než kterýkoli trest pozemský.
Stav duší v očistci je tedy velmi politování hodný. Proto se katolická církev modlí za duše všech zemřelých v Kristu, tedy za ty, kdo k ní patří. Při mši svaté se kněz modlí za zemřelé, kteří nás předešli se znamením víry. Politováníhodné jsou však i duše jinověrců, nevěřících v očistec, protože jejich příbuzní a blízcí na ně v modlitbách nevzpomínají a neobětovávají za ně dobré skutky, protože to považují za zbytečné. Je tedy záslužné pamatovat v modlitbách i na duše zesnulých spravedlivých jinověrců, třebaže zde nemůže být katolický křesťan příliš jist tím, kde se duše těchto jinověrců nacházejí (162).
Katoličtí křesťané na zemi tvoří s dušemi v očistci a svatými v nebi jedinou velikou rodinu Boží, nazývanou v apoštolském vyznání víry obcování svatých. Všichni členové této rodiny jsou křtem připojeni k tělu Kristovu a povoláni k svatosti, a mnozí z nich skutečně svatými jsou. Proto my, kdo žijeme na zemi, můžeme a máme pomáhat duším v očistci, a to modlitbou a dobročinností. Dobré skutky jsou výkupným za naše hříchy.
Křesťan dle vyznání víry věří, že duše mrtvých v očistci lze podporovat. Láska, která je poutem sjednocujícím údy církve, vztahuje se nejenom na živé, nýbrž také na mrtvé, kteří v lásce odcházejí Láska totiž, jež je životem duše, jako duše je životem těla, nemá konce (I Kor 13). Podobně také mrtví žijí ve vzpomínkách lidí žijících. A proto k nim lze zaměřit úmysl žijících. A tak přímluvy živých za mrtvé dvojmo prospívají také živým: jak pro jednotu láskou, tak pro úmysl k nim zaměřený. Nelze však věřit, že jim přímluvy živých prospívají tak, že se jejich stav mění z bídy ve štěstí; platí ale o zmenšení trestu nebo něčeho takového, co nepřeměňuje stav mrtvého (163).
 

Odkazy
160) Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, VII, 49.
161) Sv.Tomáš Akvinský, In orationem Dominicam videlicet ´Pater noster´, V, 67-68.
162) F.Spirago, Utrpení a radosti očistce, Praha 1930 OSF, s.18.
163) Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologica, III, Suppl. (In IV Sententiorum), 71, 2.