Posmrtný příznak
"Jednou v noci jsem sice ležel, ale byl jsem vzhůru a myslel jsem na náhlé úmrtí přítele, který měl před několika dny pohřeb. Jeho smrt mě velmi zneklidňovala. Najednou jsem měl pocit, že je tu v místnosti. Připadalo mi, jako by stál v nohách mé postele a požadoval, abych ho doprovodil... Vyvedl mě z domu přes zahradu na ulici a nakonec mě dovedl do svého domu, který byl vzdálen pár set metrů. Vešel jsem dovnitř a on mě zavedl do své pracovny. Postavil se na stoličku a ukázal prstem na druhou z pěti červeně vázaných knih, které stály na druhé polici odshora.
Pak vidění skončilo. Neznal jsem jeho knihovnu a nevěděl jsem, jaké knihy vlastnil. Navíc jsem zezdola nedokázal přečíst názvy knih, na které ukázal, protože byly umístěné poměrně vysoko."
Tento nanejvýš pozoruhodný noční zážitek vylíčil švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung v knize Vzpomínky, sny a myšlenky. Jung tehdy celou noc hloubal nad tím, zda viděl "tělesné" zjevení nebo to bylo všechno jen ve fantazii. Jeho nejistota však netrvala dlouho. Nazítří ráno navštívil vdovu po svém příteli a poprosil ji, zda by se směl podívat do některých knih jejího manžela. Souhlasila a zavedla ho do jeho knihovny.
Už zdálky rozeznal červeně vázané svazky na jedné z horních polic, které spatřil při svém vidění. Stoupl si na stoličku, která stála u knihovny, a pokusil se přečíst názvy knih. Byly to překlady sebraných spisů od Émila Zoly. Název druhého svazku Odkaz mrtvých se nápadně vztahoval k jeho noční vizi. Jak si ale měl vysvětlit souvislost mezi tímto viděním a současnou realitou, v níž se nacházel? Chtěl mu kdosi dát na srozuměnou, že existuje posmrtný život, anebo byl jeho zážitek pouhým sřetězením náhod?
Pověrčiví lidé tvrdí, že duchové zesnulých se prý zjevují lidem, zvláště tehdy, když to vnímající osoba vůbec nečeká. A přece je k tomu zapotřebí určitá indispozice člověka či vyšinutost z obvyklých životních pochodů. Tak psychologové potvrzují, že truchlící pozůstalí, zejména vdovy a vdovci jsou obzvlášť náchylní k tomu, aby zakoušeli zjevení zesnulých. Názor psychologů na tuto zvláštní vlastnost se různí. Někteří to pokládají za pouhé psychické epizody, v jejich průběhu se truchlící osoby snaží opětovně setkat se zesnulými. Jiní odmítají to povšechné psychologické zdůvodnění a pokládají tyto styky s dušemi zesnulých za více než jen halucinace. Jiní psychologové dávají najevo názorovou nevyhraněnost v tomto směru. Tak americká lékařka Carol Staudacherová uvádí ve své knize Na odvrácené straně smutku, která nese podtitul Průvodce pro překonání zármutku ze smrti milovaného (138), že existují vědci, kteří pokládají tato zjevení za výsledky smyslového ohlašování se zesnulých. Jiní hodnotí tyto vize jako skutečné návštěvy duchů zesnulých. Uvažování o tom, proč dochází k těmto skutečnostem jsou méně závažné, než sama skutečnost, že lidem, kteří to zažili, to všechno připadá velmi přesvědčivé.
Autorka pak cituje případ, kdy nějaká žena uváděla, že spatřila zjevení svého zesnulého manžela. Bylo to prý objektivní působení duše zesnulého, které vnímala také její přítomná matka. Obě tvrdily, že popisují danou zkušenost samostatně a nezávisle na sobě. Jejich popisy se shodují až do nejmenších podrobností.
Psycholog William H.Worden řadí "halucinace pozůstalých" k "doprovodným vnímaným důsledkům zármutku" jako je bezmocnost, zmatek a jiné. V knize "Jak si poradit se zármutkem a jeho léčba" (139) píše: "Vzhledem k velkému zájmu o mystické a spiritistické záležitosti je jistě zajímavé zabývat se tím, zda se při zjevení jedná o halucinace nebo o nějaký metafyzicky závažný jev."
Dr.Randall A.Jones z univerzity v Tucsonu v Arizoně provedl výzkum zážitků ovdovělých osob, které měli nějaké zážitky ohledně návštěvy svých zesnulých životních partnerů. Z celkového počtu 294 sledovaných případů vdov jich přes 50 procent uvádělo zážitky styku se zesnulými manželi. Oproti ostatním dotazovaným se u těchto ovdovělých žen ukázaly jisté rozdíly. Nábožensky vlažně založené vdovy hlásily posmrtné setkání se zesnulými manžely častěji nábožensky horlivé osoby. Dále, jejich zármutek byl hlubší a vypjatější než tomu bylo u vdov, které podobnou zkušenost nezakusily. Vdovy, prožívající setkání se zesnulými manžely, měly větší oporu ve svých sousedech a přátelích. Hmotně lépe zajištěné vdovy zakoušely více styků se zesnulými manžely, než vdovy v tíživějších hmotných poměrech. A konečně, vdovy s prožitkem setkání se zesnulým manželem měly větší potíže s vyrovnáváním zármutku než ty vdovy, které této zkušenosti byly ušetřeny.
Dr.Jones nabízí prostý výklad, že vdovy v těžkém zármutku si podobné zážitky návštěv zesnulých zapříčinily samy, že totiž tak vyrovnávaly svou značnou vyšinutost při ztrátě drahého. To je možné vysvětlení, ale příliš zjednodušující. Takové vysvětlení převádí všechno do roviny ryze psychologické a psychiatrické, a vůbec nebere ohled na duchovní, spirituální stránku věci, že totiž po smrti pokračuje život dál, protože lidská duše je nesmrtelná.
Dr.Erlendur Haraldsson provedl na katedře psychologie na univerzitě v Reykjavíku výzkum osob, které udávaly setkání se zesnulými. Výzkum zahrnoval celkem 127 osob. Ve 46 procentech všech případů dotazované osoby uváděly vnímání zesnulých osob zrakem a sluchem, dalších 24 procent uvádělo slovní styk a ostatní dotazovaní vypovídali o čichových a hmatových počitcích, jimiž zakoušeli přítomnost zesnulého. Haraldsson uvádí ve svém Přehledu domnělých setkání se zesnulými (140), že uváděné vjemy či zážitky se projevovaly jen zřídka v souvislosti se stavem zármutku. Tato studie svědčí o velmi omezeném vlivu posttraumatického zážitku, což bývá námitka, kterou často uvádějí odpůrci možnosti zjevení se zesnulých.
Pozoruhodná je také příčina úmrtí, kterou uvádí tato studie. Téměř čtvrtina zesnulých přišla o život za náhlých tragických okolností, totiž vraždou, sebevraždou, nehodou. Výsledky Haraldssonova výzkumu svědčí o tom, že "podnět k setkání se zesnulými nevycházel od živých svědků". Některé okolnosti oslabují tvrzení odpůrců, že šlo o halucinace a sebeklam osob, které zjevení uvádějí. Ve 43 procentech případů udávaná manifestace zesnulého probíhala v přítomnosti dalších osob. Z této skupiny "cizích lidí" dvě třetiny rovněž dosvědčují toto zjevení zesnulého. Studie zahrnuje také případy, kdy osoby dosvědčují "setkání" s přáteli či příbuznými, aniž tušili, že tito krátce předtím zemřeli.
Autor výzkumu shrnuje: "Výzkum ukázal, že zármutek jako činitel osobního setkání se zesnulými plní jenom podřadnou úlohu."
Pravé příčiny skutečných zjevení mají nepochybně různorodější a hlubší povahu, než je snaha pozůstalých znovu se setkat se zesnulými nebo snaha duší zesnulých dát nějakým znamením najevo své přání, atd. Pokud jsou tato zjevení pravá, tedy jejich původcem není nikdo z tvorů. Pochopit je vyžaduje důsledně a zásadně změnit moderní a domněle pokrokové postupy ve všech přírodovědných oblastech v duchu aristotelského realismu sv.Tomáše.

10. Zamyšlení: Časoprostorové pojetí očistce
a) Časový rozměr očistce
Doba posmrtného očišťování duší v očistci je vcelku vymezena lidskou smrtí a zmrtvýchvstáním. Doba očišťování jednotlivých lidských duší však není stejná. To se řídí velikostí a závažností hříchů. Vcelku se ovšem tato doba očišťování u každé duše v očistci zkracuje, protože si duše už odpykala část trestu. A také proto, že jí věřící, kteří žijí v tomto světě pomáhají.
Kromě toho je závažná okolnost, že lidská duše po oddělení od těla prožívá čas jinak, než jak jej prožívá během svého spojení s tělem. Lidské trvání v čase se měří podle toho, co bylo, je a bude. Lidské měření času jde od minulého přes přítomnost k budoucímu, znamená tedy měření pohybu. Jak lidská duše po smrti vnímá čas? V zásadě podobně jako anděl. Čas duchové bytosti je jiného rázu, než čas jiných tvorů (141). Je pravda, že mezi kterýmikoli dvěma okamžiky je prostřední čas, pokud je čas souvislý. Ale u andělů, kteří nepodléhají vesmírnému pohybu, který je hlavně měřen souvislým časem, bere se čas za samu následnost úkonů rozumu. Tak se tedy rozumí, že první okamžik u andělů odpovídá úkonu andělské mysli, kterým se sama k sobě obrací skrze večerní poznávání: protože v první den (Genese) se připomíná večer, a ne ráno. A tento úkon byl ve všech dobrý. Ale od toho úkonu se někteří obrátili ranním poznáváním ke chvále Slova, kdežto jiní, pyšní, se stali nocí. A tak první úkon byl společný všem, ale v druhém se rozdělili. Proto v prvním okamžiku byli všichni dobří, ale v druhém byli dobří odděleni od zlých (142). Andělův pohyb není v okamžiku, nýbrž v čase (143).
Bůh dává tvoru pohyb skrze čas, tj. skrze rozum a cítění. Anděl je však duchový tvor (takže se mu podobá lidská duše po smrti těla), jenž vidí mnohé. Tedy tvorové vidoucí Boha poznávají a rozněcují se postupně, neboť čas znamená postupnost (144). Rychlost andělova pohybu není podle velikosti jeho síly, nýbrž podle jeho vůle (145).
Způsob, jak lidská duše po smrti poznává čas, je obdobný tomu, jakým anděl poznává čas. Časová vzdálenost překáží poznání andělů (146). Anděl nepoznává budoucnost tak, jak je sama v sobě, protože takové poznání je vlastní jedině Bohu (147).
K tomu, že lidská duše oddělená od těla poznává a prožívá čas jinak, než jak jsme tomu zvyklí v pozemském životě, a že samotný čas duchové bytosti plyne jinak, než bytosti pozemské, přispívá pro duši ještě další závažná okolnost: předně, velikost posmrtného trestu odpovídá velikosti trýzně, kterou trest působí v potrestaném, a má odpovídat velikosti rozkoše nebo aspoň uspokojení dosaženého hříchem. Naproti tomu trvání posmrtného trestu neodpovídá vždy délce dosažené rozkoše či uspokojení. Delší trest zde nepostihuje ani tak okamžiky trvání rozkoše, nýbrž rozpoložení ducha a srdce, v nichž cizoložství může trvat dlouho, buď jako touha, anebo jako dlouhé prožívání v paměti: Já však vám říkám, každý, kdo hledí na ženu se žádostivostí, už s ní cizoložil ve svém srdci. (Mt 5, 27-28)
b) Prostorový rozměr očistce
Toto místo hraničí s peklem, takže je to stejný oheň, který trápí zavržené duše v pekle, a jenž v očistci spravedlivě očišťuje. Bezprostředněji je však toto místo spojené s nebem, kde jsou duše blažených, a kam duše z očistce po nějaké době přejdou. Někteří však uvádějí, že podle obecného zákona se místo očistce nachází tam, kde člověk hřešil. To se nezdá být rozumně zdůvodněné, protože člověk může být trestán za hříchy, kterých se dopouštěl na různých místech.
Jiné místo očistce je podle zvláštního rozhodnutí. V tomto smyslu dlužno rozumět tomu, co se někdy uvádí. Duše některých jsou trestány na rozličných místech, buď pro poučení živých, nebo aby se pomohlo duším zemřelých, když živí poznají jejich utrpení, a pomohou jim přímluvami Božího lidu (148).
Každopádně tedy nutno uznat, že rozum nemůže udat pádný důvod, který by přesně a jednoznačně určoval umístění očistce. Směrodatná v této věci nejsou ani zjevení svatých, protože jsou to zjevení soukromá, nepotvrzená učitelským úřadem Církve. Učitelský úřad Církve zachovává v odpovědi na otázku umístění očistce mlčení. Důvodem toho je duchovní vedení lidí žijících v tomto světě. Pro lidský život v tomto světě má očistec význam spíše jako stav, kdežto místo očistce je pro ně rozličné či vcelku proměnlivé. Neznáme tedy přesně a jednoznačně vymezený prostor, kde se očistec nachází, tedy nevíme přesně, kde se lidské duše po smrti očišťují od zbytků svých trestů za hříchy. Avšak s ohledem na to, že žádný z uvedených názorů není odsouzen jako odporující křesťanské víře, může člověk bez obav o svou víru uvažovat o místě očistce to, co přinese jeho úvahám více plodné a posilující útěchy (149).
Sv.Tomáš uvádí, že tak, jako je v tělesech tíže a lehkost, jimiž jsou tažena na místo, které je koncem jejich pohybu, tak je i v duších zásluha nebo vina, jimiž docházejí duše k odměně či trestu, což jsou konce její činnosti. Proto tak, jako je těleso tíhou či lehkostí vedeno na své místo, není-li mu v tom zabraňováno, tak duše ihned po oddělení od těla, které ji drželo ve stavu cesty, dosahuje odměny nebo trestu, pokud tomu nic nepřekáží. Všední hřích někdy překáží dosažení odměny. Tento všední hřích, který musí být napřed očištěn (150). Andělský doktor tedy poukazuje na zákonitost a strukturovanost, zachovávanou všude v Božích dílech. Tato zákonitost platí také o místě, kde se nacházejí duše zemřelých.
Tato zákonitost se však týká také prostorových poměrů příznačných pro duše v očistci. Tyto prostorové poměry lidských duší po smrti lze odvodit na základě jejich podobnosti jako duchových bytostí s anděly.
Andělé jsou čisté tvary, oproštěné veškeré hmotnosti. Nemohou tedy mít stejný vztah vůči prostoru jako tělesné bytosti. Andělé jsou stvořené a omezené bytosti (151). Ve svém bytí jsou prostorově omezeni, ale zatímco vícerozměrné těleso zaujímá svou velikostí určité místo v prostoru, andělem bývá sevřeno místo, nikoli anděl místem. Když se řekne, že anděl je na nějakém místě, což andělovi odpovídá, říká se to stejně jako říká-li se, že těleso je na nějakém místě. Je zde však jistý rozdíl. Těleso je totiž na místě tím, že je přiloženo na místo podle styku rozměrové velikosti. Ta v andělích sice není, ale je v nich síla velikosti. Když se tudíž nějak přiloží andělská síla na nějaké místo, říká se, že anděl je na tělesném místě.
Podle toho se ukazuje, že není třeba říkat, že se anděl přiměřuje k tělu nebo že má polohu v tom, co je souvislé. To se totiž hodí umístěnému tělesu, jakožto velikému rozměrovou velikostí. Podobně také proto není třeba, aby byl sevřen místem. Vždyť netělesná podstata, pokud se svou silou dotýká tělesné věci, svírá ji, objímá ji, ale není od ní svírána, objímána. Duše je totiž v těle jako svírající, ale ne jako sevřená. Podobně tedy platí, že anděl je na nějakém místě, nikoli jako obejmuté, nýbrž jako nějakým způsobem objímající (152).
Ježto je anděl na nějakém místě skrze přiložení své síly na místě, vyplývá z toho, že není všude, ani na více místech, nýbrž toliko na jednom místě.
V tom se však nekteří mýlili: nebyli schopni se povznést nad svou obraznost, takže uvažovali o nedílnosti anděla na způsob nedílnosti bodu, a proto si mysleli, že anděl nemůže být jinak, než na místě tečkovitém. To byl hrubý omyl. Vždyď bod je nedělitelno, mající polohu, kdežto anděl je nedělitelno, vymykající se z rodu velikosti a polohy. Proto není třeba, aby mu bylo určeno jedno místo, nedělitelné podle polohy, ale buď dělitelné nebo nedělitelné, buď větší nebo menší, pokud dobrovolně přikládá svou sílu k tělesu většímu nebo menšímu. A tak mu jako jedno místo odpovídá celé těleso, k němuž se upírá svou silou.
Být na jednom místě přísluší tedy jinak tělesu, jinak andělu a jinak Bohu. Neboť těleso je na místě okrouženě, protože je souměrné s místem. Anděl (a podobně i lidská duše po smrti) však nikoli okrouženě, ježto není souměrný s místem, nýbrž vytčeně, protože tak je na jednom místě, že není na jiném. Bůh pak ani okrouženě, ani vytčeně, protože je všude.
Tedy vzhledem k tomu, že anděl není zcela zbaven všech prostorových a místních podmínek, nemůže být anděl naráz na více místech (153). Nemůže však být ani s jiným andělem na jednom místě. Jak je to možné? Důvodem toho je, že je nemožné, aby jedna a táž věc měla bezprostředně dvě celkové příčiny. A to je patrné ve všech rodech příčin, neboť je jeden nejbližší tvar jedné věci a jeden nejbližší hybatel, třebaže může být více hybatelů vzdálených. Nelze tvrdit, že mnozí táhnou loď, protože žádný z nich není dokonalým hybatelem, neboť síla jednotlivého nestačí k pohybování, ale všichni zároveň jsou místo jednoho hybatele, pokud se všechny jejich síly spojí k vykonání jednoho pohybu. Ježto se praví, že anděl je na jednom místě skrze to, že se jeho síla bezprostředně stýká s místem na způsob dokonale svírajícího, proto nemůže být než jen jeden anděl na jednom místě (154).

K dalším vlastnostem lidské duše oddělené od těla náleží jistý pohyb, který se podstatně liší od pohybu hmotných těles, kdežto případně nižším stupněm či rozsahem se liší od pohybu andělů. K objasnění tohoto pohybu je nutno připomenout, jak se anděl pohybuje. Anděl není na místě jako souměrný a sevřený, ale spíše jako svírající. Proto není třeba, aby andělův pohyb na místě byl souměrný s místem, ani aby byl podle jeho požadavku, aby měl souvislost z místa, nýbrž je pohybem bez souvislosti. Protože totiž anděl je na místě pouze stykem silou, je nutné, aby andělův pohyb na místě nebyl nic jiného než různé styky s různými místy postupně a nikoli zároveň, protože anděl nemůže být současně na více místech. Takové styky pak nemusí být souvislé.
Může se však najít nějaká souvislost v takových stycích. Protože nic nebrání označit andělu místo dělitelné pro styk jeho síly, jako se tělesu označuje dělitelné místo pro styk jeho velikosti. Proto, jako těleso postupně a nikoli zároveň opouští místo, na němž dříve bylo. Proto (jako těleso postupně a ne zároveň opouští místo, na němž dříve bylo), také anděl může postupně opouštět dělitelné místo, na němž byl dříve, a tak jeho pohyb bude souvislý. A může také zároveň opustit celé místo a najednou utkvět na celém druhém místě, a tak jeho pohyb nebude souvislý.
Anděl na začátku svého souvislého pohybu je na celém dělitelném místě, od něhož se začíná pohybovat, ale když je v pohybu samém, je v části prvního místa, které opouští, a v části druhého místa, které zaujímá. Okolnost, že anděl může zaujmout část dvou míst, přísluší andělu z toho, že dělitelné místo může zaujmout skrze přiložení své síly, jako těleso přiložením své velikosti. Z toho vyplývá pro těleso, pohyblivé podle místa, že je dělitelné podle velikosti; kdežto pro anděla z toho plyne, že jeho síla může být přiložena k něčemu dělitelnému (155).
Místní pohyb anděla může být souvislý a nesouvislý. Je-li souvislý, nemůže se anděl pohybovat od jednoho okraje ke druhému, aniž by prošel prostředkem. Vždyť prostředkem je to, k čemu dříve přijde, co se souvisle mění, než v co se mění naposled. Pořad dřívějšího a pozdějšího v souvislém pohybu je podle pořadu dřívějšího ve velikosti.
Jestli však andělův pohyb není souvislý, je možné, že přejde od nějakého kraje ke druhému, aniž prošel prostředkem. A to je patrné takto. Mezi každými dvěma krajními místy je nekonečně míst prostředních, ať se berou místa dělitelná nebo nedělitelná. U nedělitelných je to jasné, protože mezi každými dvěma body je nekonečně bodů prostředních, ježto dva body nikdy nejdou za sebou bez prostředku.
To je nutno říci také o místech dělitelných. To se dokazuje ze souvislého pohybu nějakého tělesa. Neboť těleso se nepohybuje od místa k místu, leda v čase. Ale v celém čase, měřícím pohyb tělesa, nelze brát dvě nyní, v nichž by těleso, které se pohybuje, nebylo pokaždé na jiném místě, protože kdyby bylo na jednom a tomtéž místě ve dvou nyní, vyplývalo by z toho, že by tam stanulo, protože stanout není nic jiného, než být na stejném místě nyní a dříve. Ježto tedy mezi prvním a posledním nyní času, měřícího pohyb, je nekonečně nyní, je třeba, aby mezi prvním místem, u něhož končí pohyb, bylo nekonečně míst. To je také smyslům patrné takto. Má-li jedno těleso jednu píď, a cesta, kterou prochází, má dvě pídě, je jasné, že první místo, od něhož začíná pohyb, má jednu píď, a místo, na kterém se pohyb končí, má druhou píď. Je také jasné, že začíná-li se pohybovat, zvolna opouští první píď a vstupuje do druhé. Jak se tedy dělí velikost pídě, podle toho se množí prostřední místa. Protože každý bod, označený ve velikosti první pídě, je počátkem jednoho místa, a bod, označený ve velikosti druhé pídě, je jeho koncem. Proto, ježto velikost je do nekonečna dělitelná, a bodů je také nekonečně možných v každé velikosti, vyplývá z toho, že mezi kterýmikoli dvěma místy je nekonečně míst prostředních.
Pohyblivé pak nekonečnost prostředních míst neodbude, leda skrze souvislost pohybu, protože, jako je prostředních míst nekonečně možných, tak také při souvislém pohybu lze brát nějaká nekonečná v možnosti. Není-li tedy pohyb souvislý, všechny části budou v uskutečnění spočteny. Jestliže tedy kterékoli pohyblivé se pohybuje pohybem nikoli souvislým, vyplývá z toho, že buď neprochází všemi prostředky, nebo, že v uskutečnění čítá nekonečno prostředků, což je nemožné. Tak tedy, pokud andělův pohyb není souvislý, neprochází všemi prostředky.
Pohyb od kraje ke kraji, a nikoli přes prostředek, může příslušet andělu, ale nikoli tělesu. Protože těleso je odměřeno a sevřeno místem. Proto musí sledovat ve svém pohybu zákony místa. Ale andělova podstata nepodléhá místu jako sevřená místem, ale je vyšší než ono, jakožto svírající. Proto je v moci anděla upřít se k místu, jak chce, buď skrze prostředek nebo bezu prostředku (156).

Andělův pohyb je v čase. A to v souvislém čase, je-li jeho pohyb souvislý. V nesouvislém pak, není-li jeho pohyb souvislý (obojím způsobem se totiž děje pohyb anděla). Souvislost času je ze souvislosti pohybu. Ale ten čas, ať je souvislý nebo ne, není totožný s časem, kterým je měřeno všechno tělesné.
Není-li čas andělova pohybu souvislý, nýbrž je nějakou následností těch nyní, nebude mít poměrnost s časem, který měří pohyb tělesného, jenž je souvislý, protože není stejného rázu. Je-li však souvislý, může sice mít poměrnost, nikoli pro poměrnost pohybujícího a pohybovaného, nýbrž pro poměrovost velikostí, v nichž je pohyb. A mimo to rychlost andělova pohybu není podle velikosti jeho síly, nýbrž podle určení jeho vůle.
Čas andělova bytí může být nesouvislý. A tak anděl v jednom okamžiku může být na jednom místě a v jiném okamžiku na jiném místě, aniž by byl nějaký čas prostřední. - Je-li však andělův čas souvislý, v celém čase před posledním nyní vymění nekonečně míst. Je však částečně na jednom ze souvislých míst a částečně na jiném, ne že by jeho podstata byla dělitelná, nýbrž proto, že jeho síla se přiloží k části prvního místa a k části druhého (157).
Podobně jako se děje andělský pohyb probíhá také pohyb lidské duše oddělené od těla, avšak žádným z těchto posmrtných pohybů nemůže duše uniknout před očistným utrpením ani si je nemůže zkrátit. Duše v očistci se o takový únik před očišťováním ani nesnaží, protože jej naopak ochotně podstupuje.
Povaha očistcového utrpení
Očistcové tresty se podstatně neliší od pekelných, ovšem s tím rozdílem, že tresty očistcové na rozdíl od pekelných jsou dočasné. Tresty, jímž je duše v očistci vystavena, jsou podobně jako tresty zavržených duší dvojí. Dvojí hledisko trestů odpovídá dvojímu hledisku hříchů. Tak, jako se člověk hříchem jednak odkládání od Boha a jednak ulpívá na tvorstvu, tak i v očistci lze rozlišit dvojí očistný trest. Záporný, tj. trest odloučení od Boha (poena damni) a kladný, tj. trest smyslů (poena sensus).
Duše směřuje k vlastnímu zdokonalení. Okamžikem smrti, kdy se duše odděluje od těla, rázem duše nabývá své vrcholné vnímavosti vůči nejvyššímu Dobru. Poznává nesmírnou hodnotu Dobra, kterým je Bůh. Má sice jistotu o svém budoucím bezprostředním spojení s vrcholným Dobrem, ale nemůže nic vykonat pro své přiblížení se tomuto Dobru, nýbrž musí pro toto své přiblížení se k Němu něco vytrpět. To je záporná stránka trestu, jemuž je duše v očistci vystavena. Přitom je lidská duše utvrzena v dobrém, hlavně v božské lásce, takže každý úkon její vůle je úkonem božské lásky (158).
Od záporné stránky očistného trestu nelze oddělit stránku kladnou. V souvislosti s kladným trestem smyslů se uvádí především oheň. Nejde ovšem o pozemský oheň, nýbrž o jiný oheň, který hoří aniž ho ubývá, svítí aniž něco osvětluje, pálí aniž by zahříval. Přesto je to oheň skutečný, a ne pouze metaforický. Tímto ohněm tedy nemůžeme rozumět pouhé vyjádření vnitřní bolesti trpících duší. Tento oheň skutečně existuje a způsobuje nové utrpení v duši v očistci, jiné utrpení, než způsobuje duši samotná dočasná oddělenost od Boha. Očistný oheň se liší od pozemského ohně několika vlastnostmi:
1) Pozemský oheň je přímý výsledek chemické reakce, kdežto oheň očistný je bezprostředně způsobován a udržován Boží spravedlností a láskou.
2) Pozemský oheň může působit na duši pouze prostřednictvím těla, kdežto očistný oheň trápí duši v očistci bezprostředně.
3) Pozemský oheň zhasne, jakmile se vyčerpá palivo a kyslík, kdežto očistný oheň ustane pro každou jednotlivou duši v očistci zvlášť teprve tehdy, až se daná duše v očistci očistí, nejpozději však až na posledním soudu.
4) Pozemský oheň osvěcuje, zahřívá, přináší různý užitek člověku, který ho ovládá a řídí, zatímco očistný oheň slouží jen k očistě duše v očistci a vymyká se lidské vůli.
Očistný oheň má takovou vlastnost, že se může dotýkat nehmotného ducha a v jistém smyslu ho dočasně udržovat na místě jakoby v zajetí jménem Boží spravedlnosti a lásky. Tento oheň není přitom něčím vnějším vůči duši v očistci, nýbrž se dotýká samotného bytí očišťované duše, objímá je a svírá je, takže kamkoli by se očišťovaná duše pohnula v prostoru nebo v čase, všude by jej vlekla ssebou ještě pronikavější a tíživější. K objasnění vnitřní struktury očistného ohně může poněkud přispět právě učení svatého Tomáše. Přesněji řečeno jde o soustavnější domyšlení aplikace Tomášova učení o andělích a o jejich vztahu k prostoru a času, jakož i o jejich pohybu.
Duše v očistci jsou podobně jako andělé prostorově omezeny, ale na rozdíl od trojrozměrného těla, které zaujímá svou velikostí nějaké místo v prostoru, duší je sevřeno místo, nikoli duše místem. Očistný trest smyslů může z tohoto hlediska spočívat jedině v tom, že k danému stavu, v němž duše obklopuje místo, přibývá jako postih to, že duše je na způsob hmotného tělesa místem sevřena či obklopena. Tak se stává, že duše v očistci je kromě toho, co je jí vlastní, že totiž nepodléhá místu jako sevřená místem, nýbrž naopak místo svírá, je navíc vystavena tomu, že danému místu podléhá právě jako tímto místem sevřená. To ovšem má své neblahé důsledky. Jestliže se lidská duše v očistci nějakého místa dotýká tak, že ho objímá a svírá, a zároveň z důvodů očisty je od téhož místa objímána a svírána, pak se tyto dvě vlastnosti vzájemně ruší. Praktickým dopadem toho je, že se daný prostor, kterého se duše dotýká, v okamžiku dotyku inihiluje s prostorem majícím zde z důvodu očisty duše opačné vlastnosti. Právě onen výbuch inihilace prostoru s anti-prostorem je tím zvláštním, nepozemským a přece skutečným ohněm, kterým trpí duše, zbavovaná takto vlastnosti, která ji přibližuje andělům, kteří se dotýkají nějakého prostoru tak, že ho obklopují.
Má to však ještě jiné neblahé důsledky pro duši v očistci. Je-li vlastností lidské duše po smrti to, že se může pohybovat prostorem a časem podobně jako anděl, pak je duše z očistných příčin vystavena omezení pohybu. Před očistným trestem nemůže uniknout ani prostorem ani časem. Ba dokonce každý pokus o únik by znamenal postižení větším trestem. Pokud se duše v očistci pohne z nějakého místa nebo času tak, jak je jí vlastní jako duchové podstatě podobné andělu, ve styku s novým prostorem, který duše objímá, se ihned dostavuje prostor, který naopak objímá duši, a duše je trpně vystavena jejich inihilaci.
Tento proces se shoduje s cílem očistného procesu, kterým je to, aby se duše stala utrpením vpravdě pokornou, V očistcovém ohni se ruší tíhnutí duše ke hříchu (159) Žádoucí pokora se u duše v očistci projevuje tím, že se duše, přes svou podobnost s andělem, nepohybuje, nýbrž raději setrvává netečně v klidu, a v prostorové a časové stálosti přijímá očistný trest.

Odkazy
138) C.Staudacher, Beyond Grief. A Guide for Recovering from the Death of a Loved One, 1987,
139) W.H.Worden, Grief Counseling and Grief Therapy.
140) E.Haraldson, Survey of Claimed encounters with the Deads.
141) Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologica (S.th.), I, 53, 3.
142) S.th.,I, 63, 6 k 4.
143) S.th.,III, 57, 3 k 3; I, 53, 3.
144) S.th.,I, 12, 10 k 3.
145) S.th.,I, 53. 3 k 1.
146) S.th.,I, 57, 3 k 4; 89, 7 k 3.
147) S.th.,I, 57, 3-4.
148) Sv.Tomáš Akvinský, IV De Sent., 21.
149) E.Soukup, Za hrobem, Praha 1934, s.26.
150) Sv.Tomáš Akvinský, IV De sent., 45.
151) Sv.Tomáš Akvinský, De substantiis separatis, 19.
152) S.th., I, 52, 1.
153) S.th., I, 52, 2.
154) S.th., I, 52, 3.
155) S.th., I, 53, 1.
156) S.th., I, 53, 2.
157) S.th., I, 53, 3
158) L.Rimbault, Viz: E.Soukup, Za hrobem, Praha 1934, s.29.
159) F.Spirago, Utrpení a radosti očistce, Praha 1930 OSF, s.10-12.