Summa theologická, II,II

Otázka 50.
O podmětných částech opatrnosti
Dělí se na čtyři články.
Potom dlužno uvažovat o podmětných částech opatrnosti:
A protože o opatrnosti, skrze kterou někdo řídí sám sebe, byl již řečeno, zbývá pojednat o druzích opatrnosti; jimiž je řízeno množství.
O těch jsou čtyři otázky:
1. Zda zákonodárná (královská způsobilost) se má stanovit za druh opatrnosti.
2. Zda politická.
3. Zda ekonomická.
4. Zda vojenská.

Článek 1.
Zda se má královská (způsobilost) uznat za druh opatrnosti.
Při první se postupuje takto: Zdá se, že královská (způsobilost) se nemá stanovit za část opatrnosti. Královská je totiž zařízena k zachovávání spravedlnosti: praví se totiž, v V. Ethic., že "vladař je strážcem spravedlnosti". Tedy královská (ctnost) patří spíše k spravedlnosti než k opatrnosti.
Mimo to, podle Filozofa, v III. Polit. království je jedno ze šesti (uspořádání) společnosti. Avšak podle ostatních pěti (uspořádání) společnosti, totiž aristokracie, timokracie (vláda bohatých, pozn.překl.), tyranie, oligarchie, demokracie, se nebere žádný druh opatrnosti. Tedy ani podle království se nemá brát královská.
Mimo to dávat zákony patří nejen králům, nýbrž také některým jiným vládám a také lidu; jak je patrné z Izidora, v knize Etymol. Ale Filozof, v VI. Ethic., stanoví zákonodárnou za část opatrnosti. Tudíž se nevhodně klade na její místo královská.
Avšak proti tomu je, co praví Filozof, v III. Polit., že "opatrnost je vlastní ctnost vladařova". Tedy musí být zvláštní opatrnost královská.
Odpovídám: Musí se říci, že, jak je patrné z řečeného, opatrnosti náleží řídit a rozkazovat. A proto, kde se shledává zvláštní způsob řízení a rozkazování v lidských činech, tam se také shledává zvláštní způsob opatrnosti. Je však jasné, že v tom, kdo nemá řídit jen sebe, ale také dokonalou společnost města nebo království, shledává se zvláštní a dokonalý způsob řízeni: řízení že totiž tím dokonalejší, čím je obecnější, zahrnuje více a sleduje vyšší cíl. A proto králi, jemuž náleží řízení obce nebo království, přísluší opatrnost podle svého zvláštního a nejdokonalejšího způsobu. A proto se královská (způsobilost) se stanoví za část opatrnosti.
K prvnímu se tedy musí říci, že všechno, co se týká mravních ctností, náleží k opatrnosti, jakožto řídící: pročež také správný pojem opatrnosti se klade do výměru mravní ctnosti, jak bylo výše uvedeno. A proto také provádění spravedlnosti, pokud je zařízeno k obecnému dobru, a patří k úkolu krále, vyžaduje řízení opatrnosti. Proto tyto dvě ctnosti jsou nejvlastnější králi, totiž opatrnost a spravedlnost, podle onoho Jer. 23: "Bude kralovat král a bude moudrý a bude konat spravedlnost na zemi." Protože však řídit více patří králi, provádění pak poddaným, proto královská (způsobilost) se stanoví spíše za druh opatrnosti, jež je řídící, nežli spravedlnosti, která je provádějící.
K druhému se musí říci, že království je nejlepší mezi ostatními (způsoby řízení) společnosti, jak se praví v VIII. Ethic. A proto druh opatrnosti měl dostat jméno spíše od království. Avšak tak, že pod vladařstvím jsou obsaženy všechny jiné správné (způsoby) řízení, nikoli však zvrácené, které odporují ctnosti, takže nepatří do spravedlnosti.
K třetímu se musí říci, že Filozof jmenuje vladařství od hlavního úkonu krále, jenž zahrnuje zákonodárství. A pokud to náleží jiným, náleží jim to, jen pokud mají nějakou účast na králově řízení.

Článek 2.
Zda se politická (způsobilost)
správně uznává za část opatrnosti.
Při druhé se postupuje takto: Zdá, že se politická (způsobilost) nevhodně stanoví za část opatrnosti. Neboť královská je částí politické opatrnosti, jak bylo řečeno. Ale část se nemá stavět proti celku. Tedy se nemá politická stanovit za jiný druh opatrnosti.
Mimo to, druhy pohotovosti se rozlišují podle rozličných předmětů. Ale stejné je to, co musí kralující rozkazovat a podřízený provést. Tedy politická, pokud se týká poddaných, nemá se stanovit za druh opatrnosti, odlišný od královské.
Mimo to, každý poddaný je jednotlivá osoba. Ale každá jednotlivá osoba může sama sebe dostatečně řídit skrze opatrnost obecně řečenou. Tedy není třeba stanovit jiný druh opatrnosti, která by se nazývala politická.
Avšak proti tomu je, co praví Filozof, v VI. Ethic.: "V tom pak, co se týká obce, je tato opatrnost jako budova zákonodárná, tato pak má obecné jméno politická, když se týká jednotlivostí."
Odpovídám: Musí se říci, že sluha je rozkazem pohybován od pána a poddaný od vládnoucího, avšak jinak nežli nerozumová a neživá jsou pohybována od svých pohybujících. Neboť neživá a nerozumová vede pouze jiný, ale sama sebe nevedou: protože nemají vládu svého úkonu skrze svobodné rozhodování. A proto správnost řízení jejich není v nich, nýbrž pouze v pohybujících. Ale lidé služební nebo kteříkoli poddaní jsou tak vedeni skrze rozkaz od jiných, že přece sebe vedou skrze svobodné rozhodování. A proto se v nich vyžaduje nějaká správnost řízení, skrze kterou by řídili sebe v poslušnosti vládnoucích. A k tomu patří druh opatrnosti, který se nazývá politický.
K prvnímu se tedy musí říci, že, jak bylo řečeno, královská (způsobilost) je nejdokonalejší druh opatrnosti. A proto opatrnost poddaných, která nedosahuje opatrnosti královské, podržuje si obecné označení, takže se nazývá politickou: jako v logickém si zaměnitelné, které neznamená bytnost, podržuje obecné označení vlastního.
K druhému se musí říci, že rozličný ráz předmětu rozlišuje pohotovost podle druhu, jak je patrné z řečeného. Má pak sice zřetel ke stejným skutkům i král, i poddaní, ale podle všeobecnějšího rázu, než pozoruje ten, jenž poslouchá. Neboť jednoho krále poslouchají mnozí v rozmanitých úkolech. A proto se královská (způsobilost) přirovnává k této politické, jako stavitelské umění k rukodělnému.
K třetímu se musí říci, že skrze opatrnost obecně vzatou řídí člověk sebe v zařízení k vlastnímu dobru, kdežto skrze politickou, o které mluvíme, v zařízení k obecnému dobru.

Článek 3.
Zda se má ekonomická (způsobilost)
uznat za druh opatrnosti.
Při třetí se postupuje takto: Zdá se, že se nemá ekonomická stanovit za druh opatrnosti. Protože, jak praví Filozof, v VI. Ethic., "opatrnost je zařízena na dobré žití celé". Ale ekonomická je zařízena k nějakému jednotlivostnímu cíli, totiž k bohatství, jak se praví v I. Ethic. Tedy ekonomická není druh opatrnosti.
Mimo to, jak jsme měli shora, opatrnost přísluší jen dobrým. Ale ekonomická (způsobilost) může být také u zlých: neboť mnozí hříšníci jsou prozíraví v řízení rodiny. Tedy se nemá ekonomická stanovit za druh opatrnosti.
Mimo to, jako se v království shledává vládnoucí a podřízený, tak také v domě. Je-li tedy ekonomická (způsobilost) druh opatrnosti jako též politická, měly by také stanovit otcovská opatrnost, jakož i královská. Avšak nestanoví se. Tedy se nemá ani ekonomická stanovit za druh ctnosti.
Avšak proti tomu je, co praví Filozof, v VI.Ethic., že "z nich tato je ekonomická, tato pak zákonodárná, tato pak politická", totiž z opatrností, které jsou k řízení množství.
Odpovídám: Musí se říci, že ráz podmětu, rozlišovaný podle všeobecna a jednotliva, nebo podle celku a části, rozlišuje umění a ctnosti; a podle té rozličnosti jedna je přednější vzhledem k druhé. Potom je jasné, že dům se má jako prostřední mezi jednou zvláštní osobou a obcí nebo královstvím: neboť jako jedna zvláštní osoba je částí domu, tak jeden dům je částí obce nebo království. A proto, jako opatrnost obecně řečená, která řídí jednoho, liší se od opatrnosti politické, tak dlužno ekonomickou odlišovat od obou.
K prvnímu se tedy musí říci, že bohatství se má k ekonomické nikoli jako cíl, nýbrž jako nějaký nástroj, jak se praví v I.Polit. Potom posledním cílem ekonomické (způsobilosti) je dobře žít podle domácího života. Filozof pak klade v I.Ethic. bohatství za cíl ekonomické (způsobilosti), a dokládá příkladem ze snažení mnohých.
K druhému se musí říci, že při některých jednotlivostech, které dlužno v době zařizovat, mohou si hříšníci počínat prozíravě, nikoli však v celém dobře v celém domácím živobytí, k němuž se vyžaduje především ctnostný život.
K třetímu se musí říci, že otec má v domě nějakou podobu královské vlády, jak se praví v VIII. Ethic., avšak nemá dokonalou vladařskou moc jako král. A proto se nestanoví zvláště otcovská opatrnost, jako královská.

Článek 4.
Zda se má vojenská (způsobilost)
uznat za druh opatrnosti.
Při čtvrté se postupuje takto: Zdá se, že vojenská (způsobilost) se nemá stanovit za druh opatrnosti. Opatrnost se totiž liší od umění, jak se praví v VI. Ethic. Ale vojenská se zdá být nějaké umění v záležitostech válečných, jak je patrné u Filozofa, V III.Ethic. Vojenská (způsobilost) se tedy nemá stanovit za druh opatrnosti.
Mimo to, jako je vojenský obor obsažen v politickém, tak také i mnohé jiné obory, jako obor kupců, řemeslníků, a jiných takových. Ale podle jiných oborů, které jsou v obci, neberou se nějaké druhy opatrnosti. Tedy také ani podle vojenského oboru.
Mimo to, ve válečných záležitostech nejvíce platí statečnost vojáků. Tedy vojenská (způsobilost) patří spíše do statečnosti, než do opatrnosti.
Avšak proti tomu je, co se praví, Přísl. 24: "S rozvahou se vede válka, a bude záchrana, kde je mnoho rad." Ale radění patří do opatrnosti. Tedy v záležitostech válečných je nejvíce zapotřebí nějaký druh opatrnosti, která se nazývá vojenská.
Odpovídám: Musí se tedy říci, že ta, která se konají podle umění a rozumu, musí souhlasit s těmi, která se dějí podle přirozenosti a která jsou ustanovena od Božího rozumu. Příroda pak sleduje dvojí: a to nejprve řízení věci v sobě; za druhé však odolávání vnějším útokům a porušováním. A proto dala živočichům nejen sílu dychtivou, skrze kterou by se pohybovali k těm, jež jsou přizpůsobena jejich zdravosti, nýbrž i sílu náhlivou, skrze kterou živočich odpírá útokům. Pročež i v těch, která jsou podle rozumu, musí být nejen opatrnost politická, skrze kterou se vhodně uspořádají ta, která patří do obecného dobra, nýbrž také vojenská, kterou se odrazí útoky nepřátel.
K prvnímu se tedy musí říci, že vojenská může být uměním, pokud má nějaká pravidla správně užívat jistých zevnějších věcí, třebas zbraní a koní; ale, pokud je zařízena k obecnému dobru, má spíše ráz opatrnosti.
K druhému se musí říci, že jiné obory, které jsou v obci, jsou zařízeny k některým jednotlivostním užitkům; ale vojenský obor je zařízen k ochraně celého obecného dobra.
K třetímu se musí říci, že provádění vojenství patří do statečnosti; ale řízení do opatrnosti a hlavně pokud je ve vůdci vojska.

Otázka 104.
O poslušnosti
Dělí se na šest článků.
Dále se má uvažovat o poslušnosti; a o tom je šest otázek:
1. Zda člověk má poslouchat člověka.
2. Zda poslušnost je zvláštní ctnost.
3. O jejím srovnání s jinými ctnostmi.
4. Zda se má Bůh ve všem poslouchat.
5. Zda poddaní jsou povinni ve všem poslouchat své představené.
6. Zda jsou křesťané zavázáni poslouchat světskou moc.

Článek 1.
Zda člověk má poslouchat druhého.
Při první se postupuje takto: Zdá se, že jeden člověk není vázán poslouchat druhého. Neboť se nemá něco činit proti Božímu ustanovení. Ale Boží ustanovení zahrnuje to, aby se člověk řídil svou radou podle onoho Sír. 15, 14: "Bůh od začátku učinil člověka a ponechal ho v rukou jeho rady." Tedy jeden člověk není vázán poslouchat druhého.
Mimo to, kdyby někdo byl vázán poslouchat druhého, musel by mít vůli rozkazujícího za pravidlo svého jednání. Ale jediná Boží vůle, která je vždy správná, je pravidlem lidského jednání. Tedy člověk je vázán poslouchat pouze Boha.
Mimo to, čím více jsou služebné úkony zdarma, tím jsou milejší. Ale to, co činí člověk z povinnosti, není zdarma. Kdyby tedy člověk byl z povinnosti zavázán poslouchat jiné v konání dobrých skutků, tím samým by byl méně milý dobrý skutek, který by nastal z poslušnosti. Tedy člověk není vázán poslouchat druhého.
Avšak proti tomu je, co se rozkazuje Žid., posl. "Poslouchejte svých představených a podléhejte jim."
Odpovídám: Musí se říci, že, jako úkony přírodních věcí vycházejí z přírodních mohutností, tak také lidské skutky vycházejí z lidské vůle. Avšak v přírodních věcech bylo třeba, aby vyšší hýbalo nižšími k jejich úkonům skrze vynikající sílu, udělenou Bohem. Proto bylo třeba také v lidských záležitostech, aby vyšší svou vůlí hýbalo nižším k jeho úkonům, a to z moci autority, ustanovené Bohem. Avšak hýbati rozumem a vůlí znamená rozkazovat. A proto, jako ze samého přírodního řádu, ustanoveného Bohem, je nutné, aby nižší v přírodních věcech podléhalo hýbání vyšších, tak i v lidských záležitostech je nižší povinen poslouchat své představené, a to podle řádu práva přirozeného a božského.
K prvnímu se tedy musí říci, že Bůh ponechal člověka v rukou jeho rady, ne že je mu dovoleno konat vše, co chce, nýbrž, že k tomu, co se má konat, není veden přírodní nutností jako nerozumní tvorové, ale svobodnou volbou, vycházející také z vlastní rady. A jako k jinému jednání má přistupovat z vlastního uvážení, tak i k tomu, aby poslouchal své představené; praví totiž Řehoř, posl. Moral., že "když se pokorně poddáme hlasu druhého, překonáváme se v srdci."
K druhému se musí říci, že božská vůle je první pravidlo, které řídí všechny rozumné vůle; jedna pak se k ní přibližuje víc než jiná, podle řádu ustanoveného Bohem. A proto vůle jednoho rozkazujícího člověka může být jako druhé pravidlo vůle druhého poslouchajícího.
K třetímu se musí říci, že něco lze považovat za zdarma dané dvojmo: jedním způsobem ze strany samého díla, že totiž člověk není k tomu vázán; jiným způsobem ze strany jednajícího, poněvadž to koná ze svobodné vůle. Úkon se však stává ctnostným, chvályhodným a záslužným hlavně pokud vychází z vůle. A proto, ač poslouchat je povinné, poslouchá-li někdo ochotnou vůlí, nezmenšuje se proto jeho zásluha, nejvíce u Boha, který vidí nejen vnější skutky, ale také vnitřní vůli.

Článek 2.
Zda poslušnost je zvláštní ctnost.
Při druhé se postupuje takto: Zdá se, ze poslušnost není zvláštní ctnost. Neboť proti poslušnosti leží neposlušnost. Ale neposlušnost je povšechný hřích; Ambrož totiž praví, v knize O ráji, že "hřích je neposlušnost božského zákona". Tedy poslušnost není zvláštní ctnost, nýbrž povšechná.
Mimo to, každá zvláštní ctnost je buď božská nebo mravní. Ale poslušnost není božská ctnost, poněvadž není obsažena ani pod vírou, ani pod nadějí, ani pod láskou. Podobně také není mravní ctností, poněvadž není uprostřed mezi nadbytečným a nedostatečným. Neboť čím je kdo poslušnější, tím více je chválen. Tedy poslušnost není zvláštní ctnost.
Mimo to, Řehoř, posl. Moral., praví, že "poslušnost je tím více záslužná a chvályhodná, čím méně má ze svého". Ale každá zvláštní ctnost je tím více chválena, čím více má ze svého, poněvadž ke ctnosti se vyžaduje, aby byla chtějící a volící, jak se praví v II. Ethic. Tedy poslušnost není zvláštní ctnost.
Mimo to, ctnosti se liší druhem podle předmětu. Avšak předmětem poslušnosti se zdá být rozkaz představeného, který se zdá mnohonásobně odlišný podle různých stupňů představenství. Tedy poslušnost je povšechná ctnost, zahrnující pod sebou mnoho zvláštních ctností.
Avšak proti tomu je, že někteří stanoví poslušnost za část spravedlnosti, jak bylo výše řečeno.
Odpovídám: Musí se říci, že pro všechny dobré skutky, které mají zvláštní důvod chvály, určuje se zvláštní ctnost; neboť ctnosti vlastně přísluší to, aby učinila skutek dobrým. Avšak poslouchat vyššího je povinnost podle božského řádu, daného věcem, jak bylo ukázáno, a následně je dobrem, ježto dobro spočívá ve způsobu, druhu a řádu, jak praví Augustin. Tento úkon má pak zvláštní důvod chvály ze zvláštního předmětu. Ježto totiž nižší mají svým představeným vzdávat mnohé, mezi jinými je zvláštní to jedno, že jsou zavázáni poslouchat jejich rozkazy. Pročež poslušnost je zvláštní ctnost a jejím zvláštním předmětem je rozkaz, nevyslovený nebo vyslovený; ať totiž se vůle představeného pozná jakýmkoli způsobem, je jakýsi nevyslovený rozkaz. A poslušnost se zdá být tím ochotnější, čím více poslušnosti předejde výslovnému rozkazu, porozuměním vůli představeného.
K prvnímu se tedy musí říci, že nic nepřekáží, aby se dva zvláštní rázy, na něž se vztahují zvláštní ctnosti, sbíhaly v jednom a a témže látkovém předmětu; jako vojín obranou králova tábora koná jak úkon statečnosti, když neuhýbá nebezpečí smrti k vůli dobru, tak úkon spravedlnosti, když plní povinnou službu svému pánu. Tak se tedy ráz rozkazu, kterého dbá poslušnost, setkává s úkony všech ctností, ne však se všemi úkony ctností, poněvadž ne všechny úkony ctností jsou příkazem, jak jsme měli shora. Podobně také mnohdy spadají pod rozkaz některá, která nepatří k žádné jiné ctnosti, jak je patrné u těch, která jsou zlá jen proto, že jsou zakázána. Tak tedy, vezme-li se vlastně poslušnost, pokud úmyslem přihlíží k tvarovému rázu rozkazu, bude zvláštní ctnost, a neposlušnost zvláštní hřích; podle toho se totiž k poslušnosti vyžaduje, aby někdo vyplnil úkon spravedlnosti nebo jiné ctnosti, v úmyslu splnit rozkaz, kdežto k neposlušnosti se vyžaduje, aby někdo skutečně pohrdl rozkazem. Vezme-li se však poslušnost šíře jako vykonání čehokoli, co může spadat pod rozkaz, a neposlušnost za opomenutí téhož z jakéhokoli úmyslu, tak poslušnost bude povšechná ctnost a neposlušnost povšechný hřích.
K druhému se musí říci, že poslušnost není božská ctnost. Vždyť jejím předmětem o sobě není Bůh, nýbrž rozkaz kteréhokoli představeného, buď vyslovený nebo vykládaný, totiž prosté slovo představeného označující jeho vůli, jehož poslechne ochotně poslušný, podle onoho Tit. 3: "Napomeň je, aby byli poddáni knížatům a mocím, na slovo poslouchat" atd. Je však mravní ctnost, poněvadž je částí spravedlnosti a je středem mezi nadbytečným a umenšeným. Avšak její nadbytečné se pozoruje ne podle kolikosti, nýbrž podle jiných okolností, pokud totiž někdo poslouchá buď toho koho nemusí, nebo v čem nemusí, jak také bylo výše uvedeno o nábožnosti. Možno také říci, že jako nadbytečné je u toho, kdo podržuje cizí, zmenšené však u toho, komu se nedává, co je povinno, jak praví Filozof, v V. Ethic., tak také poslušnost je středem mezi nadbytečným, jež se pozoruje ze strany toho, kdo ujímá představenému povinnou poslušnost, poněvadž nadměrně plní vlastní vůli; a umenšeným, jež se sleduje ze strany představeného, jehož se neposlouchá. Podle toho tedy poslušnost bude středem dvou špatností, jak bylo výše uvedeno o spravedlnosti.
K třetímu se musí říci, že poslušnost, jako i každá ctnost, musí mít ochotnou vůli ke svému vlastnímu předmětu, ne však vůči tomu, co mu odporuje. Vlastním pak předmětem poslušnosti je rozkaz, a ten vychází z vůle jiného; pročež poslušnost činí vůli člověka ochotnou vyplnit vůli druhého, totiž rozkazujícího. Jestliže však to, co je mu rozkazováno, je mu o sobě chtěné, jako se děje v prospěšném, směřuje k tomu již z vlastní vůle a nezdá se, že to plní k vůli rozkazu, nýbrž z vlastní vůle. Ale když to, co se rozkazuje, není žádným způsobem chtěné o sobě, nýbrž uvažováno o sobě je v rozporu s vlastní vůlí, jak se stává v obtížném, tu je zhola jasné, že se plní jen k vůli rozkazu. A proto Řehoř, v posl. knize Moral., praví, že "poslušnost, která má něco ze svého v prospěšném, není buď žádná nebo menší", poněvadž totiž vlastní vůle se nezdá směřovat hlavně k vyplnění rozkazu, nýbrž k dosažení vlastního chtěného; "avšak v protivném nebo nesnadném je větší", poněvadž vlastní vůle nesměřuje k ničemu jinému než k rozkazu. Ale tomu dlužno rozumět podle toho, co se jeví navenek. Avšak podle Božího soudu, který prohlédá srdce, může se přihodit, že i v prospěšném poslušnost, mající něco ze svého, není proto méně záslužná, jestliže totiž vlastní vůle poslouchajícího neméně oddaně směřuje k vyplnění rozkazu.
Ke čtvrtému se musí říci, že pocta přímo přihlíží k vynikající osobě, a proto podle různého způsobu vynikání má různé druhy. Avšak poslušnost přihlíží k rozkazu vynikající osoby, a je pouze jednoho způsobu. Ale poněvadž pro úctyhodnost osoby je dlužna poslušnost jejího rozkazu, plyne z toho, že poslušnost člověka je stejného druhu, avšak vychází z druhově odlišných příčin.

Článek 3.
Zda poslušnost je největší ctnost.
Při třetí se postupuje takto: Zdá se, že poslušnost není největší ctnost. Praví se totiž I. Král. 15: "Lepší je poslušnost než oběti." Ale podáváni oběti patří k nábožnosti, která je největší ctnost mezi všemi mravními ctnostmi, jak je patrné z výše uvedeného. Tedy poslušnost je největší mezi všemi ctnostmi.
Mimo to, Řehoř, posl. Moral., praví, že "poslušnost je jediná ctnost, která ostatní ctnosti vštěpuje mysli a vštípené chrání." Ale příčina je více než účinek. Tedy poslušnost je větší než všechny ctnosti.
Mimo to, Řehoř praví, že "skrze poslušnost se nikdy nemá dít zlo. Někdy se však má skrze poslušnost opomenout dobro, které konáme." Ale něco se opomíji jen pro lepší. Tedy poslušnost, pro kterou se opomíjejí dobra jiných ctností, je lepší než jiné ctnosti.
Avšak proti tomu je, že poslušnost je chválena z toho, že vychází z lásky; Řehoř totiž praví, že "poslušnost nemá se zachovávat z otrockého strachu, nýbrž z citu lásky, ne z bázně před trestem, nýbrž z lásky ke spravedlnosti". Láska je tedy větší ctnost než poslušnost.
Odpovídám: Musí se říci, že, jako hřích spočívá v tom, že člověk, pohrdající Bohem, ulpí na proměnlivých dobrech, tak zásluha ctnostného úkonu spočívá v tom, že člověk, pohrdající stvořenými dobry, lne k Bohu jako k cíli. Cíl je však víc než to, co vede k cíli. Pohrdá-li se tedy stvořenými dobry proto, aby se lnulo k Bohu, je ctnost více záslužná proto, že lne k Bohu, než proto, že pohrdá pozemskými dobry. A proto ony ctnosti, jimiž se lne k Bohu o sobě, tedy božské, jsou více než mravní ctnosti, jimiž se pohrdá něčím pozemským, aby se směřovalo k Bohu. Avšak mezi mravními ctnostmi je nějaká tím větší, čím větším kdo pohrdá, aby směřoval k Bohu. Lze však rozlišit tři druhy lidského dobra, jimiž člověk může pohrdnout k vůli Bohu; nejnižší jsou vnější dobra; střední pak jsou dobra tělesná; nejvyšší pak jsou dobra duševní, mezi nimiž je v popředí vůle, pokud totiž člověk vůlí užívá všeho ostatního dobra. A proto, řečeno o sobě, ctnost poslušnosti, která pro Boha pohrdá vlastní vůlí, je záslužnější, než jiné mravní ctnosti, které pro Boha pohrdají některými jinými dobry. Pročež Řehoř praví, že se poslušnost právem staví před oběti, poněvadž obětmi trpí cizí tělo, kdežto poslušností vlastní vůle. Proto také kterékoliv jiné úkony ctností jsou u Boha záslužné proto, že se dějí, aby se poslouchalo Boží vůle. Neboť, kdyby někdo vytrpěl i mučednictví, nebo všechno své rozdal chudým, kdyby to nezaměřoval k vyplnění Boží vůle, což patří přímo k poslušnosti, nemohlo by to být záslužné, jakož ani kdyby se to dělo bez lásky, která nemůže být bez poslušnosti; praví se totiž I. Jan. 2, že, "kdo praví, že zná Boha, ale nezachovává jeho přikázání, je lhář, kdo však zachovává jeho slova, vpravdě v tom láska Boží je dokonalá." A to je proto, poněvadž přátelství působí chtění a nechtění téhož.
K prvnímu se tedy musí říci, že poslušnost vychází z uctivosti, která vzdává úctu a čest vyššímu. A proto je obsažena pod různými ctnostmi, ač sledovaná o sobě, pokud přihlíží k rázu rozkazu, je jedna zvláštní ctnost. Pokud tedy vychází z úcty k představeným, je jaksi obsažena pod uctivostí. Pokud však vychází z úcty k rodičům, je pod úctou; pokud však vychází z úcty k Bohu, je pod nábožností a patří ke zbožnosti, která je hlavním úkonem nábožnosti. Podle toho je tedy záslužnější poslouchat Boha než přinášet oběť.
A také poněvadž "v oběti trpí cizí tělo, poslušností však vlastní vůle", jak praví Řehoř. Zvláště však v případě, kdy podle Samuela, by pro Saula bývalo lepší poslechnout Boha než přinášet tučná zvířata Amalekitů za oběť proti Božímu rozkazu.
K druhému se musí říci, že k poslušnosti patří všechny úkony ctností, pokud jsou přikázány. Pokud tedy úkony ctností působí příčinně nebo uzpůsobováním k jejich vzniku a zachování, potud se praví, že poslušnost všechny ctnosti vštěpuje mysli a chrání. Neplyne však, že poslušnost je prostě před všemi ctnostmi, a to ze dvou důvodů: předně, poněvadž, ač úkon ctnosti spadá pod příkaz, přece může někdo vyplnit úkon ctnosti, aniž dbá rozkazu. Pročež, je-li některá ctnost, jejíž předmět je přirozeně před rozkazem, ona ctnost se přirozeně nazývá prvnější než poslušnost, jak je patrné o víře, skrze niž známe vznešenost božské autority, z níž jí přísluší moc poroučet. Za druhé, poněvadž vlití milosti a ctností může také předcházet časem každému ctnostnému úkonu.
A podle toho ani časem, ani přirozeností poslušnost není před ostatními ctnostmi.
K třetímu se musí říci, že je dvojí dobro. Nějaké, k jehož konání je člověk vázán nutností, jako milovat Boha, nebo něco podobného. A takové dobro se nemá žádným způsobem z poslušnosti opomenout. Je dále jiné dobro, k němuž člověk není vázán nutností. A takové dobro má člověk někdy opomenout z poslušnosti, k níž je člověk vázán nutností; poněvadž člověk nemá konat nějaké dobro a přitom se dopouštět viny. A přece, jak tamtéž praví Řehoř, "Kdo zakazuje poddaným každé dobro, musí dovolit mnohé, aby mysl poslušného do kořene nezahynula, kdyby úplně uschla odehnáním ode všeho dobra. A tak poslušností a jinými dobry lze nahradit ztrátu jednoho dobra.

Článek 4.
Zda se má Bůh ve všem poslouchat.
Při čtvrté se postupuje takto: Zdá se, že Boha netřeba ve všem poslouchat. Praví se totiž Mat. 9, 30 že Pán dvěma uzdraveným slepcům přikázal: "Hleďte, ať se to nikdo nedozví! Ale oni vyšli a rozhlásili jej po celém tom kraji." A nejsou proto obviňováni. Tedy se zdá, že nejsme vázáni ve všem Boha poslouchat.
Mimo to, nikdo není vázán konat něco proti ctnosti. Ale vyskytují se některá Boží přikázání proti ctnosti; jako Bůh přikázal Abrahámovi, aby zabil nevinného syna, jak máme Gen. 22; a Židům, aby ukradli věci Egypťanů, jak máme Ex. 11, což je proti spravedlnosti; a Ozeášovi, a si vzal cizoložnou ženu, což je proti čistotě. Tedy netřeba Boha ve všem poslouchat.
Mimo to, kdokoliv poslouchá Boha, připodobňuje svou vůli Boží vůli. Ale nejsme vázáni ve všem připodobňovat svou vůli Boží vůli ve chtěném, jak jsme měli shora. Tedy člověk není vázán poslouchat Boha ve všem.
Avšak proti tomu je, co se praví Ex. 24: "Vše, cokoli mluvil Pán, učiníme a budeme poslušni."
Odpovídám: Musí se říci, že, jak bylo výše řečeno, kdo poslouchá, ten je pohybován rozkazem toho, jehož poslouchá, jako jsou přírodní věci pohybovány svými hybateli. Jako však Bůh je prvním hybatelem všeho, co je v přírodě pohybováno, tak je i prvním hybatelem všech vůlí, jak je patrné z výše uvedeného. A proto, jako všechny přírodní věci podléhají božskému pohybování, tak jsou i jakousi nutností spravedlnosti všechny vůle vázány poslouchat božského rozkazu.
K prvnímu se tedy musí říci, že Pán řekl slepým, aby zatajili zázrak, ne že by je zamýšlel zavázat mocí božského příkazu, nýbrž, jak praví Řehoř XIX. Moral., "aby dal svým služebníkům, kteří ho následovali, příklad, aby oni sami toužili tajit své divy, a přece aby jiní měli prospěch z jejich příkladu, připustili vyzrazení."
K druhému se musí říci, že jako Bůh nekoná nic proti přirozenosti, poněvadž "to je přirozeností každé věci, že v ní Bůh působí", jak máme v Glose Řím. 11, koná však něco proti obvyklému chodu přirozenosti, tak Bůh nemůže ani ukládat něco proti ctnosti, protože ctnost a správnost lidské vůle spočívá hlavně v tom, aby se připodobnila Boží vůli a následovala jejího rozkazu, byť je proti obvyklým způsobům ctnosti. Podle toho tedy rozkaz, daný Abrahámovi, aby zabil svého nevinného syna, nebyl proti spravedlnosti, poněvadž Bůh je původcem života a smrti. Podobně také nebylo proti spravedlnosti, když Bůh přikázal Židům, aby vzali věci Egypťanům, poněvadž všechno je od Něho, a komu chce, tomu to dává. Podobně nebyl proti čistotě ani příkaz daný Ozeášovi, aby si vzal cizoložnou ženu, poněvadž sám Bůh je pořadatelem lidského pokolení a náležitý způsob, jak užívat žen, je onen, jenž ustanovil Bůh. Z čehož je patrné, že uvedení nehřešili, ani vůči poslušnosti k Bohu, ani tím, že chtěli poslechnout.
K třetímu se musí říci, že, ačkoli člověk není vázán chtít vždy to, co chce Bůh, vždy je však vázán chtít, co Bůh chce, aby on chtěl. A to se člověku stává známým hlavně Božím rozkazem. A proto je člověk vázán poslouchat ve všem božská přikázání.

Článek 5.
Zda poddaní jsou povinni poslouchat ve všem své představené.
Při páté se postupuje takto: Zdá se, že poddaní nejsou vázáni poslouchat ve všem svém představené. Praví totiž Apoštol, Kolos. 3, 20- 22: "Děti, poslouchejte ve všem rodiče" a potom dodává: "Služebníci, poslouchejte ve všem své pozemské pány." Tedy ze stejného důvodu mají jiní poddaní poslouchat ve všem své představené.
Mimo to, představení jsou prostředníky mezi Bohem a poddanými, podle onoho Dt. 5: "Já jsem byl vykonavatelem a prostředníkem mezi Bohem a vámi v oné době, abych vám oznámil jeho slova." Ale od jednoho okraje ke druhému se musí přejít prostředkem. Tedy rozkazy představeného se mají pokládat za Boží rozkazy. Proto i Apoštol, Gal. 4,14 praví: "Přijali jste mne jako Božího posla, jako Ježíše Krista;" a I. Sol. 2, 13: "Když jste od nás přijali kázané Boží slovo, přijali jste je ne jako slovo lidské, nýbrž, jak vpravdě je, jako slovo Boží." Tedy, jako má člověk poslouchat ve všem Boha, tak i představené.
Mimo to, jako řeholníci při profesi slibují čistotu a chudobu, tak i poslušnost. Ale řeholník je vázán zachovat čistotu a chudobu ve všem. Tedy podobně je vázán poslouchat ve všem.
Avšak proti tomu je, co se praví Sk. 5, 29: "Více se sluší poslouchat Boha než lidi." Ale rozkazy představených jsou mnohdy proti Bohu. Tedy se nemá ve všem poslouchat představených.
Odpovídám: Musí se říci, že, jak bylo řečeno, poslouchající je pohybován dle rozkazu poroučejícího jakousi nutností spravedlnosti, jako je přírodní věc hýbána působením svého hybatele z přírodní nutnosti. Avšak to, že nějaká přírodní věc není pohybována svým hybatelem, se může přihodit dvojmo. Jedním způsobem pro překážku, která přichází od větší moci jiného hybatele, jako dřevo není spalováno ohněm, překáží-li tomu větší moc vody. Jiným způsobem z neúplnosti zařízení hýbatelného k hybateli, poněvadž, třebaže podléhá jeho činnosti v něčem, přesto nikoli ve všem, jako tekutina někdy podléhá působení horka co do ohřívání, ne však co do sušení a spalování. Podobně z dvojího může nastat, že poddaný není vázán poslouchat svého představeného ve všem. Jedním způsobem z rozkazu větší moci. Jak totiž Řím. 13, 2, k onomu: "Kdo se protiví moci, sami na sebe uvedou odsouzení", praví Glosa: "Poručí-li něco správce, máš to vykonat, když to poroučí proti místodržícímu? A zase, poroučí-li něco místodržící, a jiné císař, není pochyb, že oním se pohrdne a tomuto slouží? Tedy, poroučí-li jiné císař a jiné Bůh, je třeba pohrdnout oním a poslouchat Boha." Jiným způsobem není povinen nižší poslouchat svého představeného, poroučí-li něco, v čem mu není poddán. Praví totiž Seneka, v III. O dobrodiních: "Bloudí, jestli kdo myslí, ze služebnost sestupuje na celého člověka; neboť lepší část je vyňata. Těla jsou podrobena a připsána pánům, avšak mysl je svéprávná." A proto v tom, co patří k vnitřnímu hnutí vůle, není člověk vázán poslouchat člověka, nýbrž pouze Boha. Člověk je však zavázán poslouchat člověka v tom, co se koná navenek skrze tělo. Avšak v tom, co patří k přirozenosti těla, není člověka povinen poslouchat člověka, nýbrž toliko Boha, poněvadž všichni lidé jsou si přirozeností rovni, jako v tom, co patří k udržování těla a plození potomků. Proto nejsou vázáni poslouchat ani služebníci pána, ani děti rodiče, když se jedná o uzavření manželství nebo o zachování panenství nebo něco jiného podobného. Ale v tom, co patří k uspořádání lidských úkonů a věcí, je poddaný vázán poslouchat svého představeného podle rázu představení, jako vojín velitele vojska v tom, co patří k válce, služebník pána v tom, co patří k vykonávání služebných prací, syn otce v tom, co patří ke kázni života a domácím starostem. A tak i v jiných případech.
K prvnímu se tedy musí říci, že tomu, co praví Apoštol, dlužno rozumět ve všem, v tom, co patří k právu vlasti nebo panující moci.
K druhému se musí říci, že člověk je poddán Bohu jednoduše ve všem, jak vnitřním, tak vnějším, a proto ho má poslouchat ve všem. Avšak poddaní nejsou poddáni svým představeným ve všem, nýbrž v něčem vymezeném, a v tom jsou (představení) prostředníky mezi Bohem a poddanými; avšak v jiném jsou poddáni bezprostředně Bohu, od něhož jsou poučováni přirozeným nebo psaným zákonem.
K třetímu se musí říci, že řeholníci slibují poslušnost co do řeholních pravidel, podle nichž jsou poddáni svým představeným. A proto jsou povinni poslouchat pouze v tom, co se může týkat řeholních pravidel. A to je poslušnost, jaká dostačuje ke spáse. Kdyby však chtěli poslouchat i v jiném, bude to patřit k dovršování dokonalosti, pokud to ovšem není proti Bohu nebo proti řeholní profesi, poněvadž taková poslušnost by byla nedovolená. Tak tedy lze rozlišovat trojí poslušnost: jednu dostačující ke spáse, která totiž poslouchá v tom, k čemu je zavázána, jinou dokonalou, která poslouchá ve všech dovoleném; jinou nerozvážnou, která poslouchá také v nedovoleném.

Článek 6.
Zda jsou křesťané zavázáni poslouchat světskou moc.
Při šesté se postupuje takto: Zdá se, že křesťané nejsou zavázáni poslouchat světskou moc. Neboť, k onomu Mat. 17, 26: "Tedy svobodní jsou synové", praví Glosa: "Jsou-li v každém království synové onoho krále, který vládne onomu království, svobodní, pak synové onoho krále, jemuž jsou poddána všechna království, musí být v každém království svobodni." Ale křesťané se vírou stali Božími syny, podle onoho Jan 1,12: "Všem, kdo ho přijali, dal noc stát se Božími syny." Nejsou tedy zavázáni poslouchat světskou moc. Mimo to, Řím. 7,4, se praví: "Umrtveni jste zákonu skrze tělo Kristovo," a mluví o božském zákonu Staré Smlouvy. Ale menší než božský zákon Staré Smlouvy je zákon lidský, kterým jsou lidé poddáni světské moci. Tedy tím spíše lidé, kteří se stali údy těla Kristova, jsou osvobozeni od zákona poddanství, jímž byli zavázáni světským knížatům.
Mimo to nejsou lidé povinni poslouchat lupiče, kteří násilím utlačují. Ale Augustin, ve IV. O Městě Božím, praví: "Odstraní-li se spravedlnost, co jsou království, ne-li velká loupežení?" Ježto tedy panování světských vládců je mnohdy vykonáváno nespravedlivě, anebo vzešlo z nějakého nespravedlivého uchvácení, zdá se, že křesťané nemají poslouchat světské vládce.
Avšak proti tomu je, co se praví Tit. 3,1: "Napomeň je, aby byli poddáni vládcům a mocným"; a I Petr 2,13: "Buďte poddáni každému lidskému zřízení pro Boha, ať králi, jako svrchovanému pánu, nebo místodržitelům, jako těm, kdo jsou od něho posláni."
Odpovídám: Musí se říci, že víra Kristova je původ a příčina spravedlnosti, podle onoho Řím. 3,22: "Spravedlnost Boží skrze víru Ježíše Krista," a proto se Kristovou vírou neodstraňuje řád spravedlnosti, nýbrž spíše upevňuje. Avšak řád spravedlnosti vyžaduje, aby nižší poslouchali své představené, neboť jinak by nemohl být zachován stav lidských záležitostí. A proto z Kristovy víry nemají křesťané omluvu pro svou neposlušnost světských vládců.
K prvnímu se tedy musí říci, že, jak bylo výše řečeno, služebnost, kterou je člověk poddán člověku, patří k tělu, ne k duši, která zůstává svobodná. Avšak nyní, ve stavu tohoto života, jsme Kristovou milostí osvobozováni od nedostatků duše, nikoli však od nedostatků těla, jak je patrné z Apoštola, Řím 7, 25, jenž praví o sobě, že "myslí slouží zákonu Božímu, tělem však zákonu hříchu". A proto ti, kteří se stávají Božími syny skrze milost, jsou svobodní od duchovní služby hříchu, nikoli však od tělesné služebnosti, jíž jsou zavázáni světským vládcům, jak praví Glosa, k onomu I. Tim. 6,1 , Kdokoli jsou pod jhem, jsou služebníci´, atd.
K druhému se musí říci, že Starý zákon byl předobrazem nové Smlouvy, a proto musel přestat příchodem pravdy. Se zákonem lidským, jímž je člověk poddán člověku, to však není takové. A přece i ze zákona božského je člověk povinen poslouchat člověka.
K třetímu se musí říci, že člověk je povinen poslouchat světské vládce potud, pokud to vyžaduje řád spravedlnosti. A proto, nemají-li spravedlivou vládu, nýbrž uchvácenou, nebo poroučí-li nespravedlivé, poddaní nejsou povinni je poslouchat, leda snad případečně, aby se zabránilo pohoršení nebo nebezpečí.

Summa proti pohanům, Kniha III.

Kapitola 81.
O uspořádání lidí navzájem a k jiným.
Mezi jinými intelektuálními podstatami jsou na nejnižším stupni lidské duše, ježto, dle výše uvedeného (Kap. 80), ve svém prvém ustanovení přijímají poznání řádu Boží prozřetelnosti v samojediném jakémsi všeobecném poznání; k dokonalému poznání řádu jednotlivin je však třeba, aby byly převedeny od samotných věcí, v nichž je už jednotlivě zaveden řád Boží prozřetelnosti. Tudíž bylo třeba, aby (lidské duše) měly tělesné ústrojí, skrze něž by nabývaly poznání od hmotných věcí, z nichž přece, pro slabost intelektuálního světla, nemohou dosáhnout dokonalé znalosti toho, co přísluší člověku, ledaže by byly podporovány osvícením vyššího ducha, když to vyžaduje Boží uzpůsobení; totiž aby nižší (duchové) získali dokonalost skrze vyšší duchy, jak bylo výše prokázáno (Kap. 79). Ježto se ale člověk něčím podílí na intelektuálním světle, jsou mu v řádu prozřetelnosti podrobena nerozumná zvířata, jež se na intelektu nepodílejí žádným způsobem. Proto se praví: "Učiňme člověka ke svému obrazu, aby se nám podobal", totiž dle čeho má intelekt, "a ať vládne mořským rybám, nebeským ptákům a zvířatům země" (Gn 1, 26).
Avšak nerozumným zvířatům, třebaže postrádají intelekt, nicméně přece nějaké poznání mají, se dává přednost před rostlinami a jinými, která dle řádu prozřetelnosti postrádají poznání. Proto se praví: "Hle, dávám vám semenonosné rostliny a všecky stromy, které chovají v sobě semena svých druhů, abyste je měli k potravě, a všem živočichům země" (Gn 1, 29, 30).
Avšak mezi těmi, kteří naprosto postrádají poznání, podrobuje se jedno druhému, dle čeho je jedno mocnější v působení, než druhé. Nepodílí se totiž něčím na uzpůsobení prozřetelnosti, nýbrž toliko na provádění.
Ježto ale člověk má intelekt, smysly a tělesnou sílu, je to v něm navzájem uspořádáno dle uzpůsobení Boží prozřetelnosti k podobnosti řádu ve vesmíru. Vždyť tělesná síla podléhá citové a intelektuální síle, jakoby vykonavatelka jejich příkazů. Avšak sama citová mohutnost je podrobena intelektuální (síle) a je zahrnuta pod jejím příkazem.
Ze stejného důvodu se nachází také řád mezi lidmi. Vždyť ti, kdo vynikají intelektem, přirozeně vládnou; kdežto oni, kteří jsou intelektuálně slabší, ale tělesně silní, zdají se být od přírody ustanovení ke službě, jak praví Aristoteles (I Politic., 2, 13 a násl.; 1254 b), s čímž se také shoduje názor Šalamounův, jenž praví: "Kdo je bláhový, sloužit bude moudrému" (Př 11, 29); a praví se: "Vyhledej ze všeho lidu schopné a bohabojné muže, kteří budou rozsuzovat lid v každé době" (Ex 18, 21 - 22).
Avšak tak, jako v činech jednoho člověka pochází nezřízenost z toho, že intelekt sleduje smyslovou sílu, avšak smyslová síla kvůli neuzpůsobení těla je smýkána podle hnutí těla, jak se projevuje u kulhajících; tak i v lidské vládě pochází nezřízenost z toho, že někdo je v čele nikoli kvůli výtečnosti intelektu, ale že se zmocní vlády buď tělesnou silou, nebo je někdo ustanoven k vládě kvůli smyslové náklonnosti. Tutéž nezřízenost ovšem nezamlčuje ani Šalamoun, jenž praví: "Zlo, jež jsem pod sluncem vídal, je omyl, k němuž dochází u mocnáře: na vysoké místo se dosadí pomatenec" (Kaz 10, 5-6). Leč taková nezřízenost nevylučuje Boží prozřetelnost. Pochází přece z Božího dopuštění, z nedostatku nižších působících, jak bylo také o jiných zlech řečeno (Kap. 71). Avšak ani touto nezřízeností se docela nepřevrací přirozený řád. Vždyť vláda pošetilých je slabá, leda je-li posilována radou moudrých. Proto se praví: "Úmysly se zajišťují poradou, boj veď s rozvahou" (Př 20, 18) a "moudrý muž je mocný, a kdo má poznání, upevňuje svou sílu. Boj veď s rozvahou, ve množství rádců je vítězství" (Př 24, 5-6). A ježto rádce řídí toho, kdo přijímá radu, a nějak mu vládne, praví se: "Služebník moudrý ovládne zpozdilé syny" (Př 17, 2).
Je tedy jasné, že Boží prozřetelnost dává řád všem věcem, aby tak bylo pravdivé, co praví Apoštol: "Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha" (Řím 13, 1).

Kapitola 114.
O tom, že lidem jsou dávány božské zákony.
Z toho se dále objevuje, že bylo nutné, aby člověku byl dán božský zákon. Jako jsou přece úkony nerozumných tvorů spravovány od Boha tím rázem, jímž přísluší k druhu, tak lidské úkony jsou spravovány od Boha, dle čeho náležejí jedinci, jak bylo výše prokázáno (Kap. 113) . Leč úkony nerozumných tvorů, pokud náležejí ke druhu, jsou řízeny od Boha jakýmsi přirozeným tíhnutím, které sleduje přirozenost druhu. Tedy nad to se muselo lidem dát něco, čím by byli řízeni ve svých osobních úkonech. A to nazýváme zákonem.
Dále: rozumný tvor, jak bylo řečeno (Tamtéž), podléhá Boží prozřetelnosti tak, že se též podílí na jakési podobnosti Boží prozřetelnosti, pokud může svými úkony spravovat sebe i jiné. Avšak to, čím jsou řízeny úkony některých (tvorů), se nazývá zákon. Bylo tedy příhodné, aby byl lidem dán zákon od Boha.
Taktéž: není-li zákon nic jiného, než jakýsi ráz a pravidlo jednání, tedy bylo příhodné dát zákon pouze těm, kteří poznávají ráz svého díla. Leč toto je příhodné jenom rozumnému tvoru. Bylo tedy na místě dát zákon jedině rozumnému tvoru.
Mimo to: zákon musí být uložen těm, u nichž je (schopnost) konat či nekonat. To však je příhodné jedině rozumnému tvoru. Příjemcem zákona je tudíž jedině rozumný tvor.
Obšírněji: protože zákon není nic jiného, než ráz díla, avšak jakýkoli ráz díla se přijímá od cíle, každý schopný přijmout zákona přijímá od něho zákon, kterým je přiváděn k cíli, jako nižší umělec od architekta a vojín od velitele vojska. Avšak rozumný tvor dosáhne svého nejvyššího cíle v Bohu a od Boha, jak je jasné z výše uvedeného (Kap. 37, 52). Bylo tedy na místě, aby Bůh uložil lidem zákon.
Odtud je, že se praví: "Vložím zákon do jejich nitra" (Jer 31, 33) a "Napíši mu svá mnohonásobná přikázání" (Oz 8, 12).

Kapitola 115.
O tom, že Boží zákon hlavně zařizuje člověka k Bohu.
Z uvedeného však lze poznat, k čemu Boží zákon směřuje.
Je přece jasné, že každý zákonodárce sleduje svými zákony hlavně řízení lidí k svému cíli, jako velitel vojska k vítězství a státník k míru. Avšak cíl, který sleduje Bůh, je Bůh sám. Tedy Boží zákon sleduje hlavně zařízení člověka k Bohu.
Dále: zákon, jak bylo řečeno (Kap. 114), je jakýsi ráz řídící Boží prozřetelnosti, daný rozumnému tvoru. Leč řízení Boží prozřetelnosti vede jednotlivé (tvory) k vlastním cílům. Člověk je tedy Božím zákonem obzvláště zařizován k svému cíli. Cílem lidského tvora je však přilnutí k Bohu; v tom totiž spočívá jeho štěstí, jak bylo výše prokázáno (Kap. 37). Boží zákon tedy zařizuje člověka hlavně k tomu, aby přilnul k Bohu.
Obšírněji: záměrem kteréhokoli zákonodárce je učinit ty, kterým zákon dává, dobrými. Proto nařízení zákona mají být o úkonech ctnosti (I Ethic., 13, 2; 1102 a). Božím zákonem jsou tedy obzvláště sledovány ty úkony, které jsou nejlepší. Ze všech lidských úkonů jsou však nejlepší ty, kterými člověk přilne k Bohu, jako bližší cíli. Boží zákon tedy zařizuje lidi obzvláště k těmto úkonům.
Taktéž: v zákoně musí být obzvláště to, z čeho má zákon účinnost. Avšak Boží zákon má u lidí účinnost z toho, že člověk podléhá Bohu; zákonem nějakého vládce přece není řízen někdo, kdo mu nepodléhá. V Božím zákoně musí tedy být obzvláště to, aby lidská mysl přilnula k Bohu.
Odtud je to, co se praví: "A nyní, Izraeli, co jiného žádá od tebe Hospodin, Bůh tvůj, než aby jsi se bál Hospodina, Boha svého, kráčel po jeho cestách, miloval ho, sloužil Hospodinu, Bohu svému celým svým srdcem a celou svou duší." (Dt 10, 12)


Kapitola 128.
O tom, jak je člověk dle zákona zařizován k bližnímu.
Z řečeného (Kap.121 a násl.) je tedy jasné, že člověk je Božím zákonem veden k zachovávání řádu rozumu ve všem, co může přijít do jeho užívání. Avšak mezi vším, co přichází do jeho užívání, jsou význační také jiní lidé. Vždyť "člověk je přirozeně živočichem společenským" (I Ethic., 7, 6; 1097 b): vždyť potřebuje mnohé, jež nemůže být opatřeno pouze jedním člověkem. Je tedy třeba, aby Božím zákonem byl člověk poučován, aby se k jiným lidem choval dle řádu rozumu.
Dále: účelem Božího zákona je, aby člověk přilnul k Bohu (Kap. 115). V tom je však jeden člověk podporován druhým, jednak co se týká poznání, jednak i co se týká náklonnosti; lidé se totiž vzájemně podporují v poznání pravdy, a jeden druhého podněcuje k dobrému a odvrací od zlého. Proto se praví: "Železo se ostří železem broušeno bývá, a jeden brousí tvář druhého" (Př 27, 17); a "Lépe dvěma býti spolu, než jednomu, vždyť jim z jejich pachtění dobrá mzda plyne. Upadne-li jeden, druh jej zvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl. Také leží-li dva pospolu, je jim teplo; jak se má však zahřát jeden? Přepadnou-li jednoho, postaví se proti nim oba." (Kaz 4, 9-12) Bylo tedy třeba, aby vzájemné soužití lidí bylo uspořádáno Božím zákonem.
Obšírněji: Boží zákon je jakýsi ráz Boží prozřetelnosti k řízení lidí. Boží prozřetelnosti však přísluší obsáhnout pod náležitým řádem jednotliviny, které jí podléhají, aby si totiž vše zachovávalo své místo i stupeň. Boží zákon tedy pořádá lidi vzájemně tak, že si každý zachovává své pořadí; což znamená vzájemné pokojné soužití lidí; pokojné lidské soužití tedy není nic jiného, než uspořádaná svornost (Augustinus, XIX De Civit. Dei, 13).
Taktéž: kdykoli jsou některá (jsoucna) uspořádána pod něčím, je třeba, aby byla navzájem souladně uspořádána; jinak by si navzájem překážela při dosahování společného cíle, jako je vidět ve vojsku, které je svorně sešikováno k vítězství, jež je cílem velitele. Každý člověk je však Božím zákonem zařizován k Bohu. Bylo tedy třeba, aby byla Božím zákonem uspořádána svornost mezi lidmi, což je pokoj, aby si navzájem nepřekáželi.
Odtud je, co se praví: "On zjednal území tvému pokoj" (Ž 147, 14); a Pán praví: "Tyto věci jsem vám pravil, abyste měli ve mně pokoj" (Jan 16, 33).
Pokojné soužití je však mezi lidmi zachováno tehdy, když se každému dává to, co je jeho, jak je spravedlivé; a proto se praví: "Účinek spravedlnosti bude pokoj" (Iz 32, 17). Bylo tedy zapotřebí, aby Božím zákonem byly uloženy příkazy spravedlnosti, aby každý dával druhému to, co je jeho, a vyvaroval se mu způsobovat škodu. Avšak nejvíce mezi lidmi je každý dlužníkem rodičům; a proto se klade mezi příkazy, jež nás pořádají vůči bližním: "Cti otce svého a matku svou" (Ex 20, 12. Tím se rozumí, že je nařizováno, aby jak rodičům, tak také jiným, dával každý to, čím je povinován, dle onoho: "Dávejte tedy všem, čím jste povinni" (Řím 13, 7). Potom jsou uváděny příkazy, jimiž se nařizuje, aby se (člověk) vyvaroval způsobovat bližnímu škodu, ani aby mu neublížil v jeho vlastní osobě, protože bylo řečeno: "Nezabiješ" (Ex 20, 13); ani v jemu připojené osobě, protože bylo napsáno "Nesesmilníš" (Ex 20, 14); ani také ve vnějších věcech, jelikož je psáno: "Nepokradeš" (Ex 20, 13); rovněž se nám zapovídá, abychom proti spravedlnosti neurazili bližního slovem, jelikož je psáno: "Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému" (Ex 20, 16). A ježto bůh je také soudcem srdcí, zapovídá nám, abychom neurazili bližního v srdci, "žádáním si jeho manželky nebo nějaké jeho věci." (Ex 20, 17)
Leč k zachovávání této spravedlnosti, jež je ustanovena Božím zákonem, je člověk nakláněn dvojmo: jedním způsobem zevnitř, jiným způsobem zvenčí. Zevnitř ovšem tehdy, když je člověk svolný k zachovávání toho, co ukládá Boží zákon; to ovšem nastává z lásky člověka k Bohu a k bližnímu; kdo přece někoho miluje, tak mu dává radostně a dobrovolně to, co je povinen, a také velkomyslně přidává navíc; proto také splnění zákona závisí na lásce, dle slov Apoštola: "Vyplněním zákona je láska" (Řím 13, 10); a pán praví: "na těchto dvou přikázáních", totiž na lásce k bohu a k bližnímu, "je závislý celý zákon (Mt 22, 4O). - Ježto ale někteří nejsou vnitřně uzpůsobeni tak, aby sami od sebe konali dobrovolně to, co zákon ukládá, musejí být zvenčí donucováni k vyplnění spravedlnosti zákona. To ovšem nastává, když plní zákon nikoli svobodně, ale ze strachu před trestem. Proto se praví: "Když budeš konat soudy své na zemi", totiž trestání zlých,"naučí se obyvatelé země spravedlnosti". (Iz 26,9)
Jiní jsou však uzpůsobeni tak, že sami od sebe konají dobrovolně to, co ukládá zákon (Řím 2, 14). Druzí jsou tedy sami sobě zákonem tím, že mají lásku, jež je především zachováváním zákona a podněcuje k velkomyslnému jednání. Vnější uložení zákona tedy nebylo nutné pro ně, nýbrž pro ty, kteří se sami od sebe nenaklánějí k dobru. Proto se praví: "Zákon není dán pro spravedlivého, nýbrž pro nespravedlivé" (I Tim 1, 9); tomu se nemá rozumět tak, jakoby spravedliví nebyli vedeni k plnění zákona, jak někteří špatně porozuměli, nýbrž že tito sami od sebe jsou nakláněni ke konání spravedlnosti, a to i bez (vnějšího) zákona.