Tomáš Bahounek OP, VOLÁNÍ PLNÉ MILOSTI

31 ZAMYŠLENÍ PRO RŮŽENCOVÝ MĚSÍC ŘÍJEN

1. volání:"Pojď se mnou!" Vyzývá nás Bůh. Tak volá i první z lidí, kdo tuto Boží výzvu ke spolupráci přijal a věrně plní, Panna Maria. Naše setkání jsou pozváním ke společné cestě s Matkou Boží k jejímu Synu Božímu. Jako vždy, ani dnes Bůh nikoho nenutí. Ježíš nikomu nevnucuje radostnou zvěst. Z Boží milosti však přichází výzva, jakou přirozeně nikdo neočekává. Podnět přichází přes Matku Páně. Maria se trápí, když vidí, že jsou někde lidé, pro něž její Syn marně prolil svou krev. Naše Máti nám dala svého jediného Syna, tak jako Syna Božího dal nebeský Otec, aby přinesl spásu všem lidem, a tolik lidí tu šanci promarňuje. Dodnes je však mnoho těch, kdo se dávají oslovit. Opouštějí všechno a vydávají se na společnou cestu. Je to cesta plná dobrodružství ctnosti, cesta nocí a tmou uprostřed klamných bludiček světa, a přesto je bezpečná. Vede nás Maria Panna k svému Božskému Synu.
Všechno to začíná nazaretskou Pannou. Zaslechla Slovo a dala se Slovem oslovit a jím se proměnit. Vyslovila svůj souhlas na cestě, která se ztrácela v mlze a temnotě. Nezůstala ničeho ušetřená. Přes všechna nedorozumění a nechápavost světa zůstala věrná Bohu, který se do ní celý vešel. Byla věrná Bohu - až pod kříž.
A přitom Maria není žádný Bůh, nýbrž právě jen člověk, stejný jako ty. Povolaná a Vyvolená, na kterou je vždy spolehnutí. Také ona stále zápasí o svou víru. Stává se živou normou pro každého z nás. Co o ní uvádí Písmo sv., to se týká tvého myšlení i jednání, jež musíš konat den co den.
Tato naše setkání s Marií vyžadují víc než tvou pozornost. Vedou tě s Marií do ústraní, kde najdeš ticho a usebrání. Slovo, které stojí na počátku, a které umlčuje každé lidské řečnění, je slovo Písma sv. Toto Boží Slovo vyžaduje nejen čtení a slyšení, ale především zvláště oddělené místo a pravidelně vymezený čas pro naslouchání srdcem. Boží Slovo vyžaduje nitro otevřené zde a právě nyní, přesněji řečeno stále nově otevírané. Je to výzva k rozmluvě s Bohem, kterého člověk oslovuje důvěrně "TY". Je to výzva k tvému ztišení se pro setkání s Božím Slovem - s Božím Synem. Vyžaduje to stát se prázdným a svobodným, stále být připraven na rozhodující a úžasné Slovo Boží, které se chce vtělit jako v Marii, tak i ve mně jako v tobě.
Rozjímej s Marií podle Písma svatého, protože toto Slovo má důvěrný vztah ke mně jako k tobě. Je to Slovo navždy smysluplné a mající důležitý význam pro tvůj dnešní život. Dějiny spásy pokračují dál v tobě a přes tebe. Jenže jak na to? Stojím já Bohu za to? A stojím já vůbec o Boha? Nikdo přece nemá spásu automaticky. O tu je třeba stále usilovat a nikdy neusínat na vavřínech. To vyžaduje bdělost a odvahu k neustálému poctivému zkoumání sebe sama. Příliš pohodlně přesouváme ve svých přímluvných modlitbách odpovědnost na Boha. Chtělo by to pokaždé si položit několik otázek na tělo. Záleží na upřímnosti našich výpovědí.
Konečně by se každý z nás měl pokusit o svou důvěrnou modlitbu. Tady a nyní je nejlepší místo a čas pro tvou důvěrnou rozmluvu s Bohem, pro rozjímání nad tajemstvím Matky Boží. Ale teď obzvlášť ti Maria Panna usnadňuje přístup k nejhlubšímu tajemství tvého života, k tajemství vstupu Boha do tvého života. Maria umožňuje Bohu přijít k tobě. Bože, tvé věčné Slovo se při andělově zvěstování stalo v lůně Panny Marie člověkem. Vyslyš naše pokorné prosby a dej všem, kdo ji s vírou uctívají jako Bohorodičku, aby jim její přímluva u tebe stále pomáhala.

2.volání: Nejlepší prostředek spojení s Bohem je růženec Matky Boží. Je to modlitba oblíbená, a přitom přehlížená. Jedni tisknou v ruce růženec v radosti i v soužení, druzí jím pohrdají. Je modlitba milá Bohu, protože v ní rozjímáme o tajemstvích života našeho Spasitele, který je nám jediným prostředníkem u Boha. Uvažujme, co o Něm říká nás nebeský Otec: Toto je můj milovaný Syn, v něm se mi zalíbilo. Toho poslouchejte! - A to je vlastní smysl růžence: vzdát Bohu čest zbožným pozdvižením mysli k nebi, rozjímáním božského života Kristova, a tedy vstřebáváním jeho tajemství do svého života, a následným životem z toho. Nikde na nebi ani na zemi není jiného jména, v němž bychom byli spaseni - kromě jména Ježíše Krista. Náplní růžence je Kristus. Kristus je také náplní našeho života.
Růženec je nade vše drahá Královně nebes, která je první po Bohu, a jíž se klaní celý vesmír. Když je růženec celý Boží, tedy je také celý mariánský, protože Maria byla celá Boží: byla to jen obyčejná dívka, bez zbytečných příkras a vyumělkovaností, ALE vešel se do ní celý Bůh. Všechno, co je Mariino, je také Boží. Proto také růženec je celý Mariin. Celý růženec je sledování Božích tajemství, odrážejících se v očích svaté Panny jako v hlubokých studánkách. Celý růženec opěvuje její krásu, vznešenost a ušlechtilost. Především jsou to Zdrávasy, které nám v každém desátku připomínají důstojnost Matky Boží. V každém Zdrávasu ji prosíme, aby nám zůstala Matkou až do poslední hodinky našeho života.
Růženec přináší požehnání nám, kdo kráčíme po cestě ke svatosti. Kolik je na růženci zrnek, tolik je tu Zdrávasů, a kolik Zdrávasů, tolik projevů něhy k Matce, a kolik projevů lásky, tolik odměny od Matky. Růžencová modlitba je nám osvěžením v každodenním shonu. Růženec je nám prostředkem těsnějšího spojení nejen naší duše, ale i našeho těla, našich smyslů, našich úst, které se přitom spoutávají mechanickou činností, aby se duch mohl vzepjat vzhůru. Kdo by chtěl pokročit výše a zakoušet svou účast na Božích tajemstvích plněji, tedy duchovně i tělesně, asi by měl při růženci představit své hříšné tělo představit Bohu přibitému kvůli nám na kříž právě tak nahé, ponížené, zbavené všech příkras, zahanbené a trpící. A bude zaplaven proudy milosti, přicházející skrze Marii.
Co je na růženci tak velkolepého? Bůh zjevuje, že naším vztahem k Bohu je LÁSKA, třebaže si zasloužíme otroctví. A láska znamená chtít dobro milovanému. Tuto lásku nám zvěstoval J.Kristus, jako náš bratr a náš Vykupitel. V jeho životě a smrti vidíme nejlépe, jak má na zemi žít člověk, který miluje Boha. V jeho vzkříšení a oslavení v nebi vidíme, jaká bude odměna těch, kdo milují Boha a vytrvají až do konce.
Toužíš po štěstí a naplnění? Chtějí národy dosáhnout míru a štěstí? Ať se vrátí k růženci, jako za časů svatého Dominika! Proto s rukama zaneprázdněnýma růžencem, s ústy naplněnými Zdrávasy a s něžnou láskou v srdci vykročme tímto bláznivým karnevalem světa - abychom na konci této životní štvanici spatřili milosrdné oči a mohli s posledním dechem vyslovit to, co říkáme za každým desátkem: Sláva Otci, i Synu, i Duchu sv., jako bylo na počátku i nyní i vždycky, až na věky věků.
Bože, dej mi sílu a vytrvalost, ať nikdy neztratím tento jedinečný způsob spojení s Tebou! Maria, Královno posvátného růžence, nauč mě správně se modlit spolu s tebou a rozjímat o svatých tajemstvích naší spásy!

3.volání: Dovedeš se otevřít a nechat se oslovit? Kdo chce lásku, musí dát sám sebe. Jedině tak umožníš setkání s Bohem. Zpočátku nic neříkej. Jen rozvažuj v srdci. Sv.Lukáš podává zprávu: "A ona se ulekla" (Lk1,26-29) Bůh poslal anděla Gabriela do jednoho města v Galileji, do Nazareta, k panně, jménem MARIA. Byla zasnoubena s Josefem z Davidova rodu. Anděl k ní přistoupil a řekl: Zdrávas Maria, milostiplná, Pán s tebou! Ona se však nad těmi slovy zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená.
KDO to vůbec je MARIA? Nenápadné dívka z Nazareta. Kronikáři se o ní nezmiňují. Prošla životem bez okázalosti jako mnozí z nás, ale přesto nevyvanula jako mnozí z lidí. Zanechala za sebou rýhu, jako když rolník orá hlubokou brázdu. Tím se ale dotkla každého z nás. Nežila v žádném uzavřeném světě. Nebyla zajatcem svým planých ideálů. Nechodila světem od ničeho k ničemu, protože byla vždy zásadně otevřená pro všechno, co se má stát, i kdyby to bylo sebeotřesnější jako nějaké zemětřesení.
Tajemná Maria je otevřená jako seismograf a oslovitelná jako dítě - i pro Boha. To není samozřejmé ani snadné. Bůh mluví většinou prostřednictvím svých poslů, a mluví spíš než hromovým hlasem, raději jako šepot vánku. Mluví úplně jinak, než člověk očekává.
Lidé většinou nic neslyší, protože slyší jen sami sebe. Uprostřed lidské výmluvnosti, blábolení i učeného řečnění, postřehne Maria hlas Božího posla. Přináší pevnou jistotu, že Pán je s tebou. S tebou je Bůh! O umělcích se říká, že jsou obdařeni inspirací. Maria je prvý inspirovaný člověk. Přitom nesmíme přehlédnout, že je to pořád jen člověk, třebaže plný milosti. To kvůli nám. To kvůli tobě.
Samozřejmě, že je uprostřed zavedeného Bohu milého způsobu života zaskočena. Je vyděšena svou zkušeností s Bohem. Místo radosti zakouší napřed obavy z Božího posla, který se jí zjevil. Maria mlčí. Tiše uvažuje. Jedině tak člověk roste ve víře. Věřit rozhodně neznamená všechno bezmyšlenkovitě přijímat. Maria mlčí a rozvažuje v srdci. Touží uvěřit, ale naplno, celým srdcem, celou myslí, ze všech sil.
A co já? Nechám se ostatními oslovit? Dám si poradit? Otevírám se ochotně novému, neočekávanému a převratnému, anebo žiji v rakvi svého jednou provždy hotového názoru? Tajuplný ostrov leží v každém z nás, ale pojednou tě ovane vůně dálek a na obzoru se vynoří bílá plachta.
Dovedu se uprostřed hluku světa ztišit, abych zaslechl Boží šepot? Nepřehluším i samotného Boha svým voláním a modlitbami k němu? Umím také mlčet, aby mohl mluvit Bůh? - Kdy a jak mě oslovil Bůh? Jaké to bylo? Otřásla se mnou někdy Boží výzva? Jak to, že zakouším nudu, když se modlitbou ucházím o Boží přízeň? Nesedím si uprostřed svých modliteb na uších?
Co to znamená, že je někdo plný milosti? Znám nějaké omilostněné lidi v okolí? Znám takové postavy z dějin? Dám se strhnout k uvažování ve svém srdci, anebo mám dost svých starostí? Věnuji dost času pokojnému zamyšlení, anebo musím pořád jenom těkat od jedné starosti ke druhé? Uvažuj, jaký je smysl mého života? Co z toho vyplývá pro život? Je mé myšlení v souladu s vírou, anebo jedu po dvou kolejích?
Bože, tvůj Syn řekl: "Stali se nedoslýchavými, aby neslyšeli, a neobrátili se, a abych je neuzdravil." (Mt 13,15) Bože, často slyším tvé Slovo, ale odráží se ode mne jako kapky od okna. Nechává mě chladným, bez odezvy, protože před ním reflexívně zavírám oči. Předem se bojím oslnění a ohlušení. Zůstat otevřeným by bylo nepohodlné. Chtělo by to změnu smýšlení, obrácení se, předělávání zavedeného životního stylu. To je namáhavé a chce to mnoho dobré vůle.
Bože, ať se dám oslovit jako Maria! Maria se ulekla pozdravu Božího posla. Přesto vyslechla Boží požadavek: Volám tě do Boží blízkosti a k spolupráci s Bohem! Jenže kam to povede? Bože, vytrhni mě z lidské všednosti. Zneklidni mou sebezahlcenost, ať zachytím tvou výzvu a nezůstanu stranou toho úžasného dějství!

4.volání: Máš strach z budoucnosti? Bojíš se a nevíš, čeho? Takový strach není z Boha. Ne každý strach je bohumilý. A jak to tedy je? Napřed poslouchej posla Božího Slova a pak se ptej. Maria vyslechla anděla a ptala se: "Jak se to stane, když muže nepoznávám?" (Lk1) Uvažuj: Maria má strach, protože prožívá posvátnou bázeň Božího dítěte. Každý člověk zakouší strach. Strach z nepříjemných vyrušení, z pronikavé změny, strach, že zůstane stranou, strach, že by Bůh mohl vzít člověka za slovo. Takový strach pochází vždy od člověka. Bůh takový zoufalý strach nikdy nepůsobí. Bůh překonává tvůj strach: "Neboj se, Maria!" A stále znovu jej odstraňuje: Neboj se! Svůj pokoj vám dávám. Vždyť silnější než každý strach je MILOST. Měj odvahu a důvěřuj! A tvůj strach se stane požehnanou bázní Božího dítěte. Bez obav a bez zábran se otevři pro setkání s Bohem. Připrav se na to, co v tobě sleduje Boží víra: "Hle, počneš."
Víra je především a vždy přijímáním - přijímáním Božího daru, bez lidské zásluhy, bez tvého výkonu, bez jakéhokoliv nároku. Když Maria slyší: "Hle, počneš", tak rozumí tomuto slovu docela určitě: Má přijmout ve svém klíně život. Jenže Boží bázeň ji vede, že se ulekne. Zasvětila se přece Bohu celým, nerozděleným srdcem. Tak se kvůli Bohu vzdala i lásky k muži, a na tom trvá. Je pannou kvůli Bohu. Jenže Bůh ji najednou překvapí požadavkem, že má být matkou. To je pro ženu zasnoubenou jen Bohu silný požadavek. Jak se jí má vejít láska k nějakému muži do srdce celého odevzdaného Bohu?
Bůh nechce znehodnotit lásku člověka k člověku, ani manželství, když se nějaký člověk naplno zasvěcuje Bohu. Dává ti znamení, které říká: Nemůžeš dosáhnout spásy jen ty sám, bez ohledu na druhé lidi, i kdyby ses Bohu zasvětil sebevíce. Člověk může přijmout Boží milost jen prostřednictvím člověka. Bůh touží přicházet k tobě skrze člověka. Ale na druhé straně tvoje spása a záchrana není možná jen skrze samotného člověka, nýbrž člověk musí být pro tebe průtokem Boží milosti, aby ses ty mohl stát průtokem milostí pro ostatní.
Věčný život si nelze ani vynutit, ani si ho nikdo sám nemůže opatřit. Člověk ho má přijímat z Boží ruky. Boží milosti je pro člověka spásná. Panenské početí je toho znamením. Zní to prostě a snadno, ale v běžném životě je to horší. Kdo má dobrou vůli, jak posloužit dobré věci, ten hledá způsoby, jak se to má stát. Komu chybí dobrá vůle, ten hledá důvody, proč nemůže sloužit. Maria za mne i za tabe, a za všechny lidi dobré vůle klade otázku: "Jak se to stane?" Kdo věří, ten se smí ptát. Bezradnost není žádná hanba. Lépe je ptát se Boha, než zaslepeně a ustrašeně věřit. Trpět úzkost, mít zoufalý strach, je horší, než nic nevědět. Kdyby tvoje víra byla bez otázek a zcela neproblémová, nebyla by vůbec vírou.
Klidně si rozmysli: Z čeho máš vlastně strach? Z lidí, z opuštěnosti, z neúspěchu, z živelné pohromy, z nemoci, ze smrti? Bojíš se někdy Boha? Máš strach z Božího trestu anebo se obáváš, že ztratíš Boží přízeň? Bojíš se, že by Bůh od tebe mohl chtít příliš, když se mu oddáš? Anebo necítíš žádný strach, protože je ti Bůh lhostejný?
Co je to víra v Boha? Nějaký tvůj duchovní kotrmelec? Spíše spásné působení Boží v tobě. Bráníš se přijmout naplno to, co ti říká Bůh ve víře, protože to odporuje tvému lidskému myšlení? Co se ti zdá jako přehnaný požadavek Boha? Kladeš si někdy vůbec tyto otázky, anebo je všechny odkládáš k ledu z obavy, že se dovíš něco otřesného, že by to chtělo měnit zavedené způsoby tvého myšlení a snad i celý životní styl?
Bože, Ježíšovi učedníci se v mořské bouři cítili ohroženi, až hrůzou volali: "Pane, zachraň nás, hyneme!" (Mt8,25) Tvůj Syn jim odpovídá: "Proč máte strach? Stále ještě nemáte víru?" (Mk4,40)
Ano, pořád máme strach. Svazuje nám ruce. Působí, že i naše svoboda je omezená. Ochromuje to naše rozhodování a zakládá to přehrady mezi lidmi.
Bože, Tvůj Syn zakusil strach. Prožíval smrtelnou úzkost, až se i krví potil. V rozmluvě s Tebou, Pane, nalezl důvěru. Dal jsi mu sílu. A jeho strach se stal požehnanou bázní Božího Syna. Bože, dej důvěru všem, kdo se chvějí zimou úzkosti, aby se jim srdce rozehřálo posvátnou bázní Božích dětí.


5.volání: Maria odpovídá andělovi: "Ať se mi stane podle tvého slova." (Lk1,35-38) Každý člověk někdy prožívá těžkosti ve víře, protože žít ve víře znamená duchovně růst. Maria se však nepotýká s otázkou: Věřit nebo nevěřit? Bůh ANO nebo NE? Ptá se: Jak mohu lépe sloužit Bohu? Tedy zásadně ANO pro Boha, ale jakým způsobem? Jen opravdu věřící si klade tuto otázku. Maria chce sloužit Bohu, ale nevidí, jakým dalším krokem to má udělat, aby se to Bohu nepříčilo.
Boží odpověď zní tajemně. Bůh nedává žádný názorný recept, jaký by si člověk přál. Neposkytuje žádné takové řešení, jaké by lidsky objasnilo všechny problémy.
Bůh dává příslib svého Ducha, který působí mocí, jaká přesahuje všechno stvořené. Slibuje Ducha každému, kdo má dobrou vůli sloužit Bohu, třebaže člověk nezná způsob. Bůh pomáhá každému, kdo uznává hranice svých sil, a kde síly končí, tam volá o pomoc k Bohu.
Věřit znamená počítat s mocí tohoto Ducha, otevřít se přílivu jeho síly. Takový člověk zmůže mnohem víc, než by se nadál. Potom už nejedná jen svými silami. Jedná mocí toho, pro kterého není nic nemožného.
Naše víra je právě otevření se pro toto lidsky nemožné. Víra otevírá východisko z lidsky bezvýchodné a slepé uličky. Bůh nedopustí na člověka větší zátěž, než kolik mu dá sil. Ovšem je třeba se ucházet o tuto pomoc Boží. Bůh ji sice dává každému, ale ne automaticky, protože se nechce nikomu vnucovat. Přidává jen tomu, kdo se o to pokorně uchází. Potom buď odejme nadměrně těžké břímě nebo přidá sil, aby se dalo unést.
"Hle, jsem služebnice Páně." Tak se vydávám Bohu napospas, ale ne podle pohodlného vzoru změkčilců, "mouchy, sežerte si mě!", nýbrž s veškerou lidskou důstojností. A vím, že u Boha nemohu nic ztratit, nýbrž jen získat. Když se stane Boží SLOVO, pak se mi přihodí to nejlepší.
Jenže jen sám Bůh ví, po jakých bahnitých mokřinách a močálech se ubírá moje zkoušená mysl. Jak je to se mnou? Mám nějaké potíže ve víře? S jakými nesnázemi se potýkám ve víře? Buď si stavím otázku: Kdo s koho, Bůh nebo já? Anebo stojí přede mnou otázka: Jakým způsobem mohu Bohu sloužit? Snažím se každé ráno klást Bohu otázku: Jaká je Boží vůle? Co si ode mně dneska přeješ? A když mi Bůh pošle anděla strážného s tím, že mi vyjeví další kousek své vůle, prosím Boha: Bože dej mi sílu splnit Tvou vůli?
Nezní moje modlitba nejčastěji: Bože, zařiď všechno, aby mi to šlo co nejpohodlněji? Odvážím se někdy prosby: Děj se vůle Boží! Přesněji to znamená: Ztotožňuji se, Bože, s tím, že jsem ti vydán napospas. Říkám své ANO k tomu, co Bůh nevyhnutelně posílá do mého života? Nebo se užírám ve svém odmítání toho, co se děje? Myslím si, že si budu schopen až do poslední chvíle všechno zařizovat podle sebe? Anebo se ochotně spolehnu na Boha, protože Bůh nikoho nezkouší nad lidské síly? Dolehly už do mého života nějaké bezvýchodné situace? Byla mi někdy dopřána zkušenost, že se nesnesitelné stalo snesitelným. Byla mi dopřána zkušenost, že se mi v zoufalé situaci otevřela naděje tam, kde by to jeden čekal nejméně?
Bože, tak snadno se to říkává: "Děj se vůle Boží! Pánu Bohu poručeno! Buď vůle tvá!" Jenže když mě vezmeš za slovo a chceš něco nebo dokonce úplně všechno, hned říkám: "NE! To nemůže být pravda! To není pro člověka! To nejde!" Tvůj Syn však říká: "Nic pro vás nebude nemožné, jen když budete víru. I když bude malá jako hořčičné zrnko." (Mt17,20) Kdo věří, tomu bude dána moc. Kdo plní Boží vůli, k tomu přijde Syn Boží s Otcem nebeským a zřídí si u něho příbytek. Bože, věřím! Pomoz mé malé víře!

6.volání: Alžběta chválí Marii: "Blažená, která jsi uvěřila." (Lk 1,45) Když uvěřila a přijala Boží Slovo, ihned se vydává je sdílet s těmi, kdo toho nejvíce potřebují. Radost sdílená je umocněná.
Maria se bez meškání vydává na cestu. Láska nemůže čekat. Musí přiložit ruku k dílu, kde je toho třeba. Marii nechybí ochota sloužit, takže přímo ve svém srdci není nikdy nezaměstnaná. Nosí pod svým Neposkvrněným Srdcem Srdce Nejsvětější, vtělené Boží Slovo. Maria dýchá jen pro svaté Dítě, které je naší spásou. Nosí pod srdcem Dítě Boží, ale nedbá na sebe, nýbrž myslí na jiné, kteří jsou v ještě větších nesnázích. Spěchá do hor za příbuznou Alžbětou. Jde tam, kde ji nejvíce potřebují.
Víra v Boha, který je Láska, se nutně projevuje láskou. Kdo věří, neprosí pořád, aby Bůh zasáhl a něco podnikl.
Kdo věří v Boha - Lásku, ten věří, že Bůh může učinit zázrak. Věří však, že se to má stát prostřednictvím člověka. Bůh touží konat zázraky a má k tomu lidské ruce. Kdo věří, ten vykoná i vytrpí všechno, co dokáže lidskýma silama a k čemu mu Bůh přidá sílu. Kdo věří, ten zdolá každou překážku. Jeho silou je Boží Láska.
Dva lidé se setkají, Marie s Alžbětou. Tolik lidí se denně střetá, ale doopravdy se nesetkají nikdy. Mnozí se často stýkají, jenže jeden druhého často míjí. Pravá setkání jsou vzácná. Uskuteční se tam, kde panuje Duch svatý. Nemusí se projevit hlučně, množstvím řečí. Stačí pohled, třeba jen pozdrav. A dva lidé se vzájemně najdou a naleznou štěstí. Jsou pohnuti až docela uvnitř a srdce jim přetéká radostí. Nazývají se blaženými a také jsou blaženi.
A co já? Mám volný čas. Komu ho věnuji? Pro koho si udělám čas? Pro koho si čas neudělám? Považuji čas věnovaný ostatním za ztracený anebo za naplněný?
Kdy si konečně uvědomím postavení druhých a jejich těžkosti? Nevymlouvám se příliš často na plnění vlastních povinností? Je to, čím vyplňuji svůj čas, vždycky to nejlepší? Dělám jen to, co mě baví, anebo to, co je potřeba? Snažím se sledovat jen čisté úmysly? To znamená, snažím se vylučovat nejen úmysly nízké a pozemské, ale mezi úmysly pocházejícími od Boha, dávat přednost těm, které jsou prodchnuty láskou?
Omezuje se má víra jenom na modlitbu a na kostel? Vracím někdy během všedního dne své srdce před svatostánek, aby se klanělo Srdci Nejsvětějšímu, které v něm přebývá, aby velebilo Boží Lásku, děkovalo Bohu a prosilo za odpuštění vin a o pomoc? Projevuje se má víra i ve vztazích k lidem a ke všem Božím tvorům? Dělám něco pro lidi kromě své rodiny? Dělám někdy něco ke zkrášlení přírody mimo svou zahrádku?
Vládne kolem mne ovzduší pokoje? Hledám způsob, jak oblažit ostatní? Co mi brání přát druhým to nejlepší, totiž svrchované Dobro Boží a ryzí Lásku Boží a snažit se jim to dopřávat? Co mi ztěžuje opravdové setkání s ostatními? Snad předsudky, pohodlnost, strach?
Bože, Tvé první slovo Marii byl pozdrav. Žádné příkazy, ani zákazy, ani napomenutí, ale blahopřání: Buď zdráva! neboli: Raduj se z toho, že jsi, Maria!
Je to prostý pozdrav. Maria ho předává dál - Alžbětě. Maria předává radost Alžbětě, dítěti pod jejím srdcem, Zachariášovi, celému jejich domovu. Alžběta se setkává s člověkem, a ejhle, poznává - Boha. Stačil jediný pozdrav.
Bože, jediný pozdrav říká mnoho. Může zradit člověka, jako Jidáš, může odeznít jako prázdná fráze. Ale může a má způsobit zázrak, zázrak setkání - v Duchu Boží Lásky. Dej, Pane, aby mé okolí poznávalo za každým mým slovem, postojem, chováním, jednáním i utrpením Boží Lásku.

7.volání: Maria chválí Boha, který jí učinil veliké věci (Lk1,46). Když Maria mluví o Bohu, tedy chválí Boha. Neslyšíme žádné prosby, jen velebení, chvalozpěv a díkůvzdání. Tak se modlí člověk, který smí prožívat Boží velikost. Proto zpívá: Velebí má duše Pána. To znamená, že oslavuje Boží velikost. Člověk nikdy nedovede dost vyjádřit Boží velikost. Bůh je vždy ještě větší.
"Můj duch plesá v Bohu" a tuto radost musím předat všem, aby se sdílením ještě umocnila. Jsem jenom nepatrné, nedůležité stvoření. Ale Bůh na mě nezapomíná a zná se ke mně.
Kolikrát učinil Bůh veliké věci v mém životě, v tolika podrobnostech! "Jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení". I kdyby moje hříchy byly rudé jako šarlat, milosrdný Bůh je vybílí, že budu jak sníh. Je milosrdný ke všem Božím tvorům.
Maria má zkušenost Boží blízkosti ve svém osobním životě. Současně však poznává Boha také jako Pána dějin. Mnozí lidé se sice nadouvají poctami, tituly, mocí a bohatstvím, ale nakonec vyvanou, a nezůstane nic z jejich velikosti, když nikdy nic neudělají z lásky.
Pro Marii je velký jedině Bůh. A ten stojí na straně ponížených, opuštěných, smutných, chudých, hladových. Těm patří Boží království. Maria končí svůj chvalozpěv slovy proroka Izajáše, že "se Bůh ujal svého služebníka". A jak by ne, neboť je to věrný Bůh: "Já jsem tě vyvolil! Neboj se! Jsem s tebou. Posílím tě. Pomohu ti."
Smyslem tvého života jako i smyslem každého společenství Božího lidu je, svědčit o tomto Bohu, který nás vede.
Jaká je moje modlitba? Není to jen mechanické opakování naučené říkanky? Není to jen nedořeknutý výstřel mé touhy kamsi do neznáma, kde se zapomíná děkovat a nakonec i prosit? Snažím se mluvit s Bohem jako s nějakým osobně důvěrně blízkým, jemuž smím říkat TY? Dovedu také mlčet s Bohem, aby Pán mohl důvěrně oslovit i mne? Co vím o modlitbě růžence? Znám snad nějaké osvícenější spojení mluvení s Bohem a mlčení s Bohem? Dovedu svou modlitbu uzavírat několika málo závěry, ale takovými, aby mi z nich svítilo světlo do života?
Mám odvahu modlit se společně s jinými lidmi? Co mi brání modlit se v "prázdných" okamžicích, kdy cestuji, kdy čekám na něco nebo na někoho?
Bože, Tvůj Syn často odcházel na horu a do samoty, aby se modlil. A přitom vtělený Bůh byl v bezprostředním a těsném spojení s Bohem, takže když se takto modlil, dělal to, aby nám dal příklad. Proto ho učedníci prosili, aby je naučil modlit se (Lk11,1). Naučil je především chválit Boha, a pak i prosit Boha.
Bože, chci se modlit, ale často se mi to zdá těžké a náročné na čas. Toužím se zahledět do Boha jako Maria a nacházet Boha v každém okamžiku a místě svého života. Modlitba přece není jen mluvením k Bohu, ale i mlčením před Bohem. Maria, nauč mě modlitbě růžence, která mi ukazuje celé tajemství spásy souběžně právě tímto slovným a rozjímavým způsobem. Teprve až mne Boží Slovo zasáhne, až pochopím Boží život ve mně a se mnou, teprve potom budu moci Bohu vyzpívat své vlastní Magnificat.

8.volání: Josef byl spravedlivý a nechtěl Marii vydat pohaně (Mt1,19). Marie plní Boží vůli. Proto uchovává všechno, co jí bylo zjeveno, v srdci. Proto je po lidské stránce hrozně osamělá. Je strašně sama. Až dosud byli s Josefem ve dvou. Ale událost jejího početí, která se den ode dne stávala očividnější, je poněkud rozdvojila. Její snoubenec ji chce propustit. Pochybuje snad Josef o věrnosti své nevěsty? Může být nějaká láska citelněji otřesena? Maria nemůže svou věrnost dokázat. Nemůže se odvolat ani na Boha, protože to, co jí bylo zjeveno, má uchovávat v srdci. Zbývá jí - jen věřit.
Věřit znamená nechat lidi s jejich domýšlivostí a řečmi a jít svou cestou k Bohu. Všechno opustit kvůli Bohu. Připustit všechno, co člověku přichází od Boha, i když nad tím lidé kroutí hlavami.
Postavení Marie je lidsky bezútěšné. Jozef chce Marii propustit, byť tajně. Jak opuštěná musí být žena, když to nejkrásnější v jejím životě - LÁSKA - je ohrožena zánikem! A to kvůli neviditelnému - Bohu. Písmo nevypovídá o žádné vzpouře, ani o žádných výčitkách. Maria se spoléhá - na Boha. Přenechává Bohu vše. Spoléhá se zcela a bezvýhradně na něho, jediného Spolehlivého. A Bůh jí vlévá do jejího nitra pokoj, jaký jí nikdo nemůže vzít. Právě mlčení evangelia v této věci nám dokazuje její pokojný klid. Maria se spolehne na víru druhého, ale ještě víc - doufá v Boha.
Bůh nikoho neopouští. KDO se spolehne na Boha, není nikdy opuštěn, ani zklamán. Snad se to někdy navenek tak, zdá, ale vnitřní pohled odhaluje křesťanu radostnou pravdu o Boží věrnosti.
Josef je stejně jako Maria u konce se svou moudrostí, neví si už rady. Právě to naznačuje jeho spánek. Spánek je obraz pro smrt. Ve smrti je člověk u konce pozemských starostí. Ale nyní může přijít na řadu Bůh. Až se člověk uklidní v pokojném spánku, pošle svého anděla. Anděl ukáže cestu, pomůže objasnit nejasné. Ne jako světlo rozumu, ale jistotu srdce. A ta pochází z víry.
Jaké krize už otřásly mým životem? Jak si počínám v dobách nejtěžších krizí, podrážděně, nedůtklivě, nelaskavě, rozhořčeně, zkratovým jednáním? Dovedu si zachovat věcný pohled, uvážlivost, taktnost? Ke komu se v takových okamžicích obracejí? Snad ke kolegům a kolegyním v práci, k advokátovi, k psychiatrovi, ke skleničce něčeho na zapomenutí, anebo k modlitbě a tedy k Bohu? Kdy se obracím na Boha? Hned od začátku, neboť až když vyčerpám všechny dostupné prostředky lidské? Dovedu si zachovat klid a rozvahu, protože prosím Boha o pomoc, anebo tu hraje větší roli moje nerozhodnost, lenost, necitlivost, lhostejnost, protože za mně pokaždé rozhodoval někdo jiný?
Dovedu prosit Boha, Matku Boží, svého anděla strážného o pomoc? Dovedu se i pravidelně ztišit a pokojně naslouchat Boží vůli, jak mi ji můj anděl strážný ochotně objasňuje?
Bože, prosím, dej mi uprostřed svých zaměstnání ovládat svou duši pokojem a trpělivostí za všech okolností. Kéž se o to snažím zvláště když vyvstanou nedorozumění, protivenství, nezasloužená ponížení.
Bože, všechna tvá povolání začínají výzvou, aby člověk opustil nějaké oblíbené věci, své drahé, dosavadní způsob života, a koneckonců i sám sebe.
Bože, bojím se opuštěnosti, bojím se ztráty zaměstnání, bojím ztráty nejbližších, bojím, že ztratím i tebe. Bože, neopusť mne, můj Bože! Vím, že se nemohu spolehnout na žádné věci, ani lidi, ba ani na sebe sama. Kéž by se dovedl spolehnout na tebe, Ty jediný Spolehlivý. Učiň mě pokojným a klidným, abych ostazní mohli spolehnout i na mne.

9.volání: Kvůli nám a naší spáse se Bůh snaží vstoupit do světa, do našeho příbytku. Jenže odedávna je na mnohých místech výstražný nápis: Soukromý pozemek - vstup zakázán! Nepovolaným vstup zakázán! A tak ho člověk může najít i "venku", na periférii, mezi vyhnanci a bezdomovci...
Tak ani pro Marii s Ježíškem pod srdcem, doprovázenou Josefem, nebylo místo. Když přicházel poprvé Spasitel na svět, už tehdy pro něho nebylo místo (Lk2,1-7).
Maria čeká dítě. Jinak ovšem dítě nečeká nikdo. Dodnes platí, že mnozí lidé by spíše uvítali, kdyby dítě na svět nepřišlo, zvlášť když ssebou nemá dopředu dost prostředků k obživě. Mnoha lidem se zdá, že do přelidněného světa by neměl už žádný další člověk přicházet. A tak je dodnes dítě a jeho matka nežádoucím, nezvaným hostem. A když už někdo přichází, tedy je na slavných místech vítán jenom ten, kdo dobře platí. ALE co tady pohledává těhotná a navíc chudá žena?
Ani v útulku pro pocestné a bezdomovce není pro ni místa. Když nemáte peníze ani protekci, tak ven!
Proč zrovna Bůh se musel stát tak malým a bezvýznamným? Dítětem nepatrného, bezvýznamného, chudého malého člověka. Co to Boha jenom napadlo, že se chce mermomocí stát kýmkoliv?
Velké, mocné, bohaté, slavné nikdo nepřehlédne. Každý z nás jejich jméno. Také o velkém Bohu všichni mluví. Znají ho - zdánlivě dokonce dobře. Ale ve skutečnosti se k němu neznají. Zavírají před ním dveře: Táhni, odkud jsi přišel! Pro většinu se Bůh očividně stal příliš malým, tak snadno přehlédnutelným.
Pro císařův výnos, aby podle podle toho rodina mohla platit státu daně, pro ten není příliš malá. Pro vybírání daní na obživu státních úředníků nebude nikdo přehlédnut, ani Bůh!
Do jakých poměrů se dítě narodí nezajímá nikoho, ani státní ani církevní úřady. Dítě se narodí mimo město, v nějaké jeskyni, ve špíně, mezi zvířaty.
TAM bude zřejmě i dodnes opomenuto jako tehdy. Ti, kdo věří, udělají dobře, když Ho nebudou hledat jenom "uvnitř", ale také "venku", nejenom na posvátných místech, nýbrž i v okolní nepohodě, vydaného napospas přírodním živlům, na haldách odpadků spotřební společnosti.
Nikdo z lidí to nepoznává lépe a důvěrněji, než jeho Matka Maria. Porodila Spasitele, zabalila do několika útržků látky, položila do prostých jeslí, naplněných senem pro zvířata, neboť v útulku pro ně nebylo místo.
Co myslí apoštol národů, když říká, že u Pána už není nikdo ani Žid, ani Řek, ani muž, ani žena? Děláme my rozdíly v hodnocení lidí? Podle toho, jakou mají moc, kolik mají peněz, jestli bývají v televizi, jestli mají nějaký titul, anebo jsou chudí, neznámí?
Co si myslíme o tak zv."velkých lidech"? Proč se jim vlastně říká "velcí"? Proč jim stavíme pomníky? Co to asi znamená být velký před Bohem? Nezapomínáme, že slovo "bohatý" znamená být plný Boha, a takový se chová jako šlechetný bohatýr?
Jaké výmluvy bychom si tehdy našli, abychom nemuseli přijmout pod střechu těhotnou ženu? Jak se chováme k nežádoucím osobám, k bezdomovcům, k zahraničním dělníkům, starým lidem, nemocným a umírajícím? Napadla nás otázka, že Kristus chodí stále mezi námi v převlečení?
Nemluvíme příliš sebejistě o "našem" Bohu? Známe Ho opravdu tak dobře? Nepřehlédli jsme Ho už někdy? Neprošel už někdy naším středem, aby se ubíral dál? To si vážně myslíme, že Ježíš je jenom v kostele, jenom v Eucharistii? Jaké místo zaujímá Bůh v příbytku tvého srdce?
Bože, dospělí se často pohoršují, že dětí ruší v kostele. Tvůj Syn se však skláněl k maličkým, zatímco předčasně zestárlí lidé je neberou vážně, snadno je přehlédnou.
Bože, kdo jsou vlastně ti "velcí"? Tvůj Syn se ponižuje, aby byl tím nejmenším. Učinil se tak malým a nepatrným, že do dodnes kdekdo přehlíží. Přijímá to jako svůj úděl: být přehlížen. Bože, otevři nám oči pro Tebe!

10.volání: Kdekdo by se rád honosil dokonalým přehledem a znalostí své doby. Žádné úřady, ani hodnosti, ani univerzitní tituly však nezaručují vnímavost pro znamení doby. Anděl řekl prostým pastýřům: "Naleznete dítě" (Lk2,8-20). O Marii je přitom jen docela okrajová zmínka. Neslyšíme o žádné hrdosti Matky Nejurozenějšího, Bohorodičky. Neslyšíme žádné požadavky ohledně lidských práv dítěte, ani nářky nad chudobou Narození Páně. Je zde zpráva jen o jednom dítěti. Toto dítě je však tajemné.
Člověk potřebuje oči víry, chápavé srdce, aby to postřehl. Kdo se spoléhají na své vědecké znalosti o člověku, a vše, co je přesahuje, odmítají jako nevědecké, ti se považují za učené. Ale pastýři a lidé bez titulů věří na zázraky. Vidí světlo, třebaže je noc. Slyší hlas, třebaže všechno kolem spí. Zakouší radost uprostřed nejistoty a obav. Cizím řečem nerozumějí, ale zato rozumí řeči Boží! Boží řeč je tak prostá a tichá, protože se skryje do vánku, ale právě tím je pro mnohé přehlédnutelná.
Pastýři odhalují zázrak: Nacházejí Marii a Josefa s dítětem v jeslích. Žasnou jako děti nad tímto tajemstvím: Bůh se projevuje v bezbranném dítěti tak chudý, tak závislý na lidské útlocitnosti, každému z nás tak blízký. Takové znamení se snadno přehlédne. Kdo bude napříště pohrdat dítětem, kdo mine bez povšimnutí chudáka, kdo odepře pomoc potřebnému, ten vzdoruje Bohu. Pohrdá nejenom nejmenším, ale samotným Bohem.
Navždy zůstává smysluplným znamením: Naleznete dítě, bezbranné, ubohé. KDY? Právě teď a nyní.
Máme přijímače svého srdce naladěny jenom na vlny tohoto světa, anebo máme anténu pro tajemnou skutečnost? Omezujeme pojem zázraku jenom na mimořádné procesy v přírodě? Copak nejsme obklopeni toliky zázraky? Jak to, že nedovedeme nalézat Boha všude kolem sebe i v sobě? Přesunuli jsme Boha jenom do zvláštní oblasti, kde je uzamčen za několika zámky? Pastýři objevili dítě uprostřed svého povolání. Měli snad jen dobrý "čich" na Boha?
Jak vážně beru požadavek stát se Božím dítětem? Přijímám zprávy ze světa o utrpení tak, že je pouze registruji, anebo jsem rázem zasažen tím, co je důležité dnes a nyní? Nezapomínám, že každá služba člověku, třeba tomu nejmenšímu, je službou Kristu? Copak nemám radost právě tehdy, když s někým sdílím lásku a dělím se s jinými. Nenalézám snad život pokaždé, když svůj život dávám?
Bože, jsme tak nechápaví a z tvého světla nevidíme zhola nic. Jsme mlčící většina. Mlčíme o Tobě, jako bychom byli němí. Chladně a vypočítavě všechno posuzujeme, ale zahořet pro Tebe neumíme. Jsme vzdělaní a na zázraky už nevěříme, a proto nevěříme ani v Tebe! Ty jsi ten zázrak. A co náš život? A co je naše láska? Co je sám kříž? Tvůj Syn říká: Já jsem ten život. A na kříži jsem právě já. Proto, co jednomu, který je v nouzi, učiníte, pro mne jste učinili (Mt25,40) Bože, dej, abychom se nespokojili s hvězdami naší televize a stříbrného plátna, ale vykročili za svou životní hvězdou, až nalezneme dítě, jako je nalezli pastýři.
Bože, tys vyvolil blahoslavenou Pannu Marii za Matku Spasitele lidského pokolení. Dej, ať poznáváme, že ta, která nám zrodila původce života, stále se za nás přimlouvá. Neboť on s tebou žije a kraluje na věky věků.

11.volání: Kolik mocných světáků nám už nabídlo pomoc, abychom se o ně opřeli, ale pokaždé, když šlo do tuhého, zůstali jsme opuštěni. Duch světa nám slibuje svůj program, který prý bude pro nás znamením blahobytu, ale sotva mu přikývneme, už nás nezná. Ježíš však působí jako "znamení, kterému se bude odporovat" (Lk 2,35).
Jsme zkoušeni, ale dávno před námi byla zkoušena Maria. Přitom všechno začalo tak slibně. Rodinná slavnost v domě Božím je skvělým zážitkem. Maria se podrobuje SZ přikázáním, přináší svého Syna Božího, aby ho obětovala a zasvětila v chrámu. Nedělá to jan jako vnější formalitu, ale doopravdy, celou svou bytostí. Proto se také v chrámu dozvídá celou pravdu.
Zbožný Simeon má prorockého Ducha. Zrovna tak jako pastýři i on poznává, že přinesené dítě je tajemné. Poznává v něm očekávanou útěchu. Každý z nás potřebuje pomoc a útěchu, nejen citovou, nejen lidskou. Jedinou a trvalou oporu nabízí koneckonců pouze Kristus. Jenže ji nevnucuje, nedává ji každému automaticky.
Jedni pokládají Krista za naivního snílka. Druhým, vybaveným lidskou moudrostí, se zdá být směšný. Dalším se zdá být Kristovo vystoupení urážlivé a pohoršující. Ale pro ty, kdo věří, že Kristus je Cesta, Pravda a Život, těm přináší světlo a pokoj.
Znamení tohoto Krista se nazývá odpor, neboť zvítězí tím, že ponechá, aby se mu do krajnosti odporovalo. Jeho všepřemáhající moc spočívá v pokojně přijaté bezmocnosti. Vítězí pokorou a láskou.
Nepřinesl žádný klid ani normalizaci poměrů. Naopak krajně zneklidňuje. Zamiloval si člověka se špatným svědomím více, než lidi se svědomím dobrým. Jeho program se nevyčerpává ve slibování pozemského blahobytu. Zvěstuje věčný život. Proto vyžaduje zapojení se až do krajnosti. Není to žádný troškař. Vyžaduje pro nás všechno, hodlá nám dopřát všechno, a také nám dopřává všechno, když nám dává sebe samého, Boha. Život není jenom náhoda. Kdo chce v životě vyhrát, ten mudí být ochoten obětovat všechno, i svůj život. Kdo se staví na stranu Ježíše, smí počítat s Boží pomocí, ale musí počítat i stím, že vládce světa, dávný odpůrce podnikne proti němu všechno: Budou jím pohrdat jako opilcem a příteme nevěstek, budou z něho dělat blázna, nebo dokonce odstraní.
Maria stojí od počátku na jeho straně. Její duší to proniká jako ostrý meč. Jenže ona v něho bezvýhradně věří.
S jakým úmyslem přicházím do chrámu já? Snad ze zvyku? Čekám snad na zázrak? Anebo přicházím prokázat Bohu službu? Přicházím děkovat Bohu za všechno, co mi dosud učinil? Přicházím se setkat s Bohem ve slavnosti našeho vykoupení Ježíšem Kristem? Nezapomínám, že patřím do společenství s Bohem, které prožívám i ve všední den?
Bohoslužba je krásná, ale jako každá vnější činnost hrozí zpovrchněním. Obřad nemůže nahradit živé křesťanství. Kdykoli se naše modlitby stávají zvykovými a bez naší vnitřní účasti, neprožíváme to autenticky.
A co mé naslouchání Božímu Slovu? Nepřijímám ho často jen mechanicky? Jak to, že mě poselství evangelia nechává chladným, dokonce i tam, kde by mělo zneklidnit a vyvolávat odpor? Obracím se ke Kristu jen když jsem už v koncích? Bůh mě, jako tebe, zve ke spolupráci, aby přes mne - tebe - naším prostřednictvím vykonat zázrak. Jsme připraveni - ochotni - přijmout ve spolupráci s Kristem podřadnou roli? Bože, jsme pokřtěni ve jménu Krista. Proto se nazýváme křesťany. Jenže jak to s námi vypadá doopravdy? Už mě někdy vytrhla z každodenního zvyku? Bože, jak drsně prožila Maria bohoslužbu! Jak byla otřesena bohoslužbou, kde jí bez okolků bylo řečeno: "Tvou duši pronikne meč!" Tvé dítě utrpí hrozné rány... A při slavnosti rozeslání apoštolů, kdy učedníci čekali na přední místa v B.království, řekl Ježíš otřesnou větu: "Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj. Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč!" (Mt10,34) Mé slovo zraňuje, dříve než hojí a léčí.
Bože, život s Tvým Synem není jen procházka růžovým sadem ani pouze sváteční hostina. Není to pro změkčilce a zbabělce, povolující svým choutkám a slabostem. Kde je zvěstován Kristus takový, jaký je, tam mu svět bude odporovat. Bože, daruj nám odvahu stát a vytrvat na straně Tvého Syna!

12.volání: Mít chápavé srdce jako Šalamoun a rozeznat znamení doby není samozřejmé. Je to velká milost. Za takovou milost je třeba prosit a děkovat Bohu. Ve čtvrté mešní modlitbě se modlíme za všechny, kdo upřímně hledají pravdu, tedy i za všechny bloudící. Hledat upřímně pravdu, i když člověk bloudí po neznámých končinách, je lepší než být vůči pravdě lhostejný. Když dojdeme k cíli, k němuž každého z nás vede naše životní hvězda, je třeba v tomto cíli poklonit poznané Pravdě a růst v ní. Tak i tři králové - mágové přišli do Betléma a "poklonili se mu." (Mt2,10)
Maria žasla. Po prostých pastýřích přicházejí k jejímu Dítěti cizí učenci. Jsou to mágové, tedy žádní profesoři ani vědátoři, kteří se honosí, že mají patent na rozum, ani znalci tehdejšího zákona. Ti sice přečetli každý řádek Písma svatého, znali každý kout v chrámu Páně, plní přikázání do poslední tečky, ale chodili s klapkami na očích. Neznají živého Boha. Nezakoušejí nic z vanutí jeho Ducha. Duch vane kam chce, a povolává, koho chce. Probouzí lidi uprostřed zavedených zvyklostí, aby měli srdce nastavené jako radar k volání doby, aby hledali jen a jen Pravdu, bez ohledu na to, kdo ji říká. Mudrci se ptali politika, ale marně. Mocní tohoto světa se obávají pravdy. A Pilát později posměšně řekne: Co je vůbec pravda? Přesto upřímní hledači pravdy najdou pravdu i v daleké cizině. Následují svou životní hvězdu navzdory všem překážkám. Spoléhají na svou životní hvězdu i v bezhvězdné době a temné noci. Takové temné noci mohou ranit člověka i celé národy slepotou pochybností a zoufalství. I sebelépe vyčištěný, ale prázdný dům, který se nedává naplnit Boží Pravdou, neoddává se Bohu, podléhá temnotě světa a neodolá zlému duchu (Mt12,43-45).
Ale hvězda se vždy znovu spolehlivě objevuje. Hlavní je čisté a opravdové, pokorné srdce. Takové srdce nikdy neopouští vnímavost vůči znamení doby ani ochota odpovídat na znamení času. Kéž bychom chápali svým nitrem znamení doby a odpovídali na ně!
Maria nevěděla víc, než mnozí z nás. Oněměla nad moudrostí cizích poutníků. Ti rozeznali v Dítěti na klíně Matky Dárce pokoje světa. Jak často musíme změnit své zavedené způsoby smýšlení o sobě, o lidech, o Bohu, abychom duchovně rostli a zdokonalovali, až rozeznáme pravého Původce a Dárce pokoje.
Lidé s nevalnou pověstí, jako pastýři, emigranti, bezdomovci, ale i upřímně hledající pohané jako byli tři mágové, nacházejí cestu k Ježíši. Kvalifikovaní znalci zákona a přezbožní lidé uvízli ve svých hradech a věžích ze slonoviny. Proč asi?
Můžeme svrchovanou Pravdu, můžeme Ježíše vlastnit jako úředníci? Neměli bychom stále hladovět po Pravdě? Je naše víra proto tak málo úchvatná a strhující, že jsme si svou zbožností tak sebejistí a sebeuspokojení? Pro Krista je třeba odvážit se všeho. Odvážíme se někdy něčeho pro Krista, co přesahuje obzory toho, čemu říkáme zbožnost? Spokojujeme se jen se svými náboženskými zvyklostmi? Nebojíme se možné pronikavé změny? Máme strach vykročit za Pravdou na neobvyklé, nejisté a neznámé cesty?
Snažíme se s Boží pomocí chápat znamení doby? Jaká znamení doby poznáváš ve svém životě? A co kolem sebe, v rodině, v národě, na světě? Není to volání po lidské důstojnosti všech lidí? Není to volání po úctě k životu? Co nám chce Bůh říci těmito znameními?
Zakouším ve svém životě někdy hodinu hvězd, kdy mohu říci: Bůh mě vedl? Děkuji někdy za své vedení Bohu, matce Boží, andělu strážnému?
Bože, lidé touží po znamení. A ty jim je dáváš. Kdo však hledá zázraky jako senzace, tomu jsou znamení nejasná.
Bože, také farizeové žádali od Ježíše znamení z nebe, a Písmo to nazývá pokušením. Tvůj Syn jim odpověděl: "Když zpozorujete, že na západě vystupuje mrak, říkáte: Přijde déšť - a bývá to tak. Vane-li jižní vítr, říkáte: Bude vedro - a bývá. Pokrytci! Vzhled země i oblohy umíte rozpoznat, avšak znamení doby ne!" (Mt16,1,12,5)
Bože, nauč nás, abychom stále přemýšleli o znamení naší doby, abychom neztratili cestu - k Tobě!

13.volání: Anděl řekl ve snu Josefovi: "Vstaň, vezmi dítě a jeho matku a uprchni do Egypta!" On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, a odešel do Egypta. (Mt2,13-23) Je třeba bez meškání uposlechnout hlasu anděla a jednat podle vnuknutí třeba i uprostřed temné noci, znamená zachránit svaté Dítě. Kdo zaváhá, ten umožní vraždění neviňátek.
Maria mlčí. Co se dá říci k betlémské tragédii? Vraždění neviňátek uprostřed míru v době příchodu Páně, ohlašujícího: "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!"
Uprostřed bezesné noci vstává Josef. Probudí Marii. Maria beze slov, s Ježíškem v náručí, následuje Josefa. Vykračují napříč pouští do cizí země. Teprve mnohem později se dozvídají, co se stalo dětem v Betlémě. Maria děkuje Bohu, Josefovi i svatému andělovi za záchranu svého Dítěte. Touží se radovat, ale jak by mohla, když druzí musejí umírat? Musí zemřít jen kvůli tomu, že její svaté Dítě přišlo na tento svět.
Proč musely ostatní nevinné děti zemřít? Proč se zachránilo toto jediné Dítě? I toto svaté Dítě jistě opustí svět, ale nyní je zachráněno. Bůh vytrhl její Dítě ze záhuby. Má s ním svůj velký záměr. Maria by si oči vyplakala pro tolik nevinných životů zničených a promarněných. Maria chce velebit Boha pro tajemnou ochranu jejího svatého Dítěte. A tak místo hořkého pláče a místo zvonivého smíchu, Maria mlčí, jako tak často.
Je můj život jenom náhoda, anebo neúprosně vládne slepý osud? Mám v životě štěstí anebo se mi smůla lepí na paty? Má všechno, co se mi přihodilo, jasný smysl?
Věříme, že se nestane nic bez Boží prozřetelosti. Jsme však o tom přesvědčeni pokaždé, když se nám to přihodí? Neuznáváme za prozřetelné jenom to, co pro nás "dobře dopadne"? Neříkáme všemu ostatnímu nešťastná náhoda? Dovedu uznat Boží prozřetelnost v pohromě v nemoci, v katastrofě osobní, rodinné, světové?
Svět je plný válek, zemětřesení, záplav, hladu, bídy. Copak si tohle Bůh přeje? Proč Bůh mlčí k tolika nespravedlnostem? Proč nezasáhne jako blesk z nebe a nesrazí s trůnu mocné? Proč Bůh nechává člověku jeho plnou svobodu? Nevymklo se to stvoření Bohu z rukou?
Jak na to odpovědět s hlediska víry? Jak si to srovnat v hlavě, že Bůh chce v tom všem zjevit svou moc a své milosrdenství? A kdo jsi ty, člověče, že se chceš s Bohem přít? Jak to, že naše víra nemá vždy přesné psychologické zdůvodnění? Věřím opravdu neochvějně, že všechno je předem určeno v Božím plánu? Jak to, že se všechno musí řídit jen podle Boha? Dělám vše, co je mých silách, k odvrácení bezpráví?
Bože, Ty neděláš nesmysly, na rozdíl od nás, lidí. Když jsi nás jednou stvořil svobodné, tak nám nechceš v příštím okamžiku upírat svobodu, protože nechceš popírat smysluplnost svého stvoření, ale udržuješ nás svobodné. Jsi jediným spolehlivým ručitelem lidské svobody, na rozdíl od všech našich deklarací o lidských právech.
Bože, zůstává mi tajemstvím, že my lidé jsme svobodní a přesto se nakonec nestane nic bez Tvé věčné a neochvějné vůle. Útěk do Egypta byl v Tvém plánu. Ani strašlivé tyranovo vraždění neviňátek nepohnulo, Bože, Tvou neochvějnou vůlí. To, že děti musí zemřít hladem, válkou nebo protože jsou nežádoucí svědkové hříchu svých rodičů, to se vždy děje něčí vinou. Vinou člověka. Ale nesmyslná smrt těch nejnevinnějších nabývá smysluplnosti a hlubokého významu, protože Ty, Bože, o nich víš. Staráš se o každého vrabce a bez Tvé vůle nespadne ani hlas s hlavy.
Bože, nerozumím Tvým cestám, ani Tvému mlčení. Přesto Ti, Bože, děkuji, že jsem skryt v Tvé Lásce, neboť v Tobě se pohybuji, žiji a jsem. Tisíckrát mohu být zklamán jinými lidmi, ba i svou vlastní vinou, ale nikdy nejsem zklamán Tebou. Děkuji Ti za to, jakou rozkošnou hru jsi se mnou v tomto životě rozehrál.

14. volání: Úžas je základem poznání a moudrosti. Když Maria s Josefem po delším hledání nalezli Ježíše v chrámě, jak naslouchá učitelům a kladem jim otázky, a užasli. Jeho matka mu řekla: "Dítě, proč jsi nám to udělal? (Lk2,48) Maria si dělá starosti o svého jediného Syna jako každá lidská matka, a proto se jí dostává poznání, že není jen obyčejnou lidskou matkou, nýbrž Rodičkou Boží.
Ježíš už spěje k dospělosti. Zkouší svou dospělost, aby mohl vykročit vlastní cestou. Nedělá to zkusmo ani náhodně, ani naslepo, nýbrž cílevědomě. Uskutečňuje právě to, co ho Maria s Josefem naučili: důsledné jednání podle hlasu svědomí. Svoboda svědomí má u něho přednost před veškerými lidskými ohledy. Bůh vede každého člověka jedinečným, neopakovatelným způsobem, protože každého stvořil jako původní obraz Boží.
Někdo se ovšem vymlouvá na své svědomí, a přitom sleduje jen své pocity, sobecké hnutí, svéhlavost. Svědomí je vždy osvědčeným vědomím, přesvědčením tím pevnějším, čím více bylo rozváženo nejen v lidském nitru, ale i před Bohem, před Matkou Boží, před andělem strážným, promodleno a pokorně podřízeno jejich vedení.
Pro Ježíše stojí poslušnost vůči Bohu nad všemi lidskými ohledy. Živí se plněním Boží vůle.
Maria s Josefem hledali Ježíška, a našli ho, jakmile ho hledali na správném místě. Mnozí jiní také hledají Ježíše, ale marně, protože hledají na špatné místě.
Znám opravdu Ježíše? Nejen údaje o jeho životě, nejen jeho tituly, ale jeho úmysly, jeho důvěrné záměry se mnou? Znám něco z jeho bytosti, co se mně důvěrně dotýká? Jaký je můj vztah k rodičům? Je poslušnost k rodičům neomezená, anebo má své meze? Ježíš sám ukazuje, že dítě má poslušně následovat rodiče, ale pak se s nimi jednoho dne rozchází, při zachování veškeré úcty k nim. Dovedu se řídit ještě vyšší autoritou, než rodičovská, a to Boží autoritou?
Co rozumím příkazem svědomí? Kde beru jistotu o správnosti úsudku mého svědomí? Komu se svěřuji se svým rozhodováním? Jen lidem, anebo i andělu strážnému, Matce Boží a samotnému Bohu? Dělám závažná rozhodnutí vědomě i před Bohem? Jsem připraven tříbit své svědomí tak, aby se neřídilo jenom módou, reklamou, všedními hesly, ohledem na veřejné mínění? Jednám překotně, anebo se před těžkým rozhodnutím zastavím v domě Božím? Beru ohled na svobodu svědomí druhých, i když je nemusím zastávat? Stojím za úsudkem svého svědomí, i když mi to přináší potíže, odpor, pomluvy, pronásledování?
Bože, ještě zdaleka tvého Syna nenacházím, třebaže vím, že je v Božím domě. Bože, připoutej mě k sobě, a přiveď k sobě všechny, kdo tě hledají s upřímným srdcem. Maria užasla, když svého Syna spatřila. Na tom nejvhodnějším místě, v domě Božím, se dostává užaslé Marii potvrzení o tom, co dosud uchovávala ve svém srdci, a dostává se jí ujištění z těch nejpovolanějších úst, z růst Ježíšových.
Úžas Marie je dokonalejší, než moje bezstarostná jistota. Spatřila Ježíše, jak ho dosud nepoznala, jaký byl a vždycky bude: "Naslouchal lidem." Jak chápavě naslouchá Nejsvětější Srdce. Jaké tajemné otázky dovede člověku klást, že se odmlčí i velcí učitelé. Tak uchvacuje Boží Slovo. Jak slyším já, tvé Slovo, Pane? Co ve mně Tvé Slovo působí?
Bože, nauč mě žasnout, jako žasla Maria, abych tvého Syna konečně poznal, když už vím, kde ho hledat.

15.volání: Bůh tě volá a důvěrně ti promlouvá do duše, třebaže člověk nerozumí hned všemu. Když nerozumíš, nezlob se, neobviňuj Boha. Měj strpení i se svou nechápavostí, uchovávej to v srdci jako Maria.
Ježíš nalezený v chrámě odpověděl Marii a Josefovi: "Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?" Ale oni neporozuměli, co tím chtěl říci. Jeho Matka to vše uchovávala ve svém srdci. (Lk2,49-51)
Jak to, že jste měli hledali? Proč si děláte starosti? Během života se člověk nevyvaruje některých starostí, ale může se stát, že ho starosti úplně zavalí. Najednou pak žije v obavách, co bude jíst, co bude pít, co si bude oblékat. A zatím nás Pán v modlitbě Otče náš vybízí prosit jen o chléb vezdejší, tedy o dávku na dnešek, protože každý den má svých starostí dost.
U Ježíše má před všemi starostmi přednost starost o Boha. Ostatní starosti dělají člověka ustrašeným, takže prožívá budoucnost, která ještě nenastala, zatímco přítomnost mu uniká. To je pak základ každého zážitku odcizení.
Cožpak jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce? Josefa i Marii asi zamrazilo v kostech, když se Ježíš dotkl tajemství, které bylo jen mezi Josefem, Bohem a Marií. Ježíš říká mého Otce, neboť má jen jednoho Otce. Vždyť "já a Otec jedno jsme".
Maria by chtěla odpovědět na tyto otázky, ale z toho, co říká Ježíš, lidsky nechápe nic. Nerozumí plně ani jeho otázce. Proto jí zbývá jedině mlčení. Žádné zatrpklé mlčení ani "tichá domácnost", nýbrž mlčení před Bohem, mlčení, které tuší jeho důvěrně blízkou velebnost
Maria ví, že nemusí všechno pochopit lidským rozumem. Proto vše uchovává ve svém srdci. Na tom jediné záleží, na opravdu dobré vůli v lidském nitru, na ochotě přetrpět i skutečnost, která působí někdy velmi skličujícím způsobem a nejasně.
Stává se, že mnohému nerozumím u lidí, kteří jsou mi sympatičtí? Zlobím se na ně, anebo uznávám jejich pravdivost a dobrou vůli? Nevnucuji nikomu své myšlení a své způsoby chování?
Uvědomuji si, jak silně Ježíš znovu a znovu někoho znepokojil, protože se nechoval tak, jak se mezi lidmi očekávalo? Proč se Ježíš nechová ve shodě s rozšířeným veřejným míněním? Proč se nechová ve shodě s míněním farizeů a znalců zákona? Vidíme, že právě jeho vnitřní poslušnost k Bohu Ho někdy vedla k občanské neposlušnosti.
Přizpůsobuji se zavedeným způsobům a jsem servilní, i když je to nedůstojné člověka jako osoby a Božího dítěte? Mám strach, že svým důsledně křesťanským postojem se dostanu na okraj společnosti?
Co má v mých starostech přednost Bůh nebo tvorové? A když jde o starost o tvory, komu dávám přednost - lidem a andělům, nebo pouhým věcem? Co myslí Ježíš výzvou: "Napřed hledejte Boží království a všechno ostatní vám bude přidáno! Nedělejte si starosti o příští den!"
Bože, toužím toho tolik vědět a pochopit. Chci rozumět sobě, druhým a okolnímu dění. A pořád tak málo chápu. A ze všeho nejméně chápu Tebe, Pane. Ani Maria zřejmě nerozuměla tomu, co jí Boží Syn říkal. Její vlastní dítě a zůstávalo pro ni Někým, kdo přesahoval meze lidského chápání. A přece to nebyl blázen, jak si mysleli její příbuzní. Zůstala v mlčení stát před Bohem. Neporozuměla však lépe, než my všichni, kdo se sháníme po informacích? Bože, kéž se naučím žít s tajemstvím, i s Tebou, který jsi pro mě nevyčerpatelným Tajemstvím. Zastav mou mnohomluvnost a zachraň mě před lidskými slovy, protože příliš mnoho slov je nebezpečné. Sám Tvůj Syn říká: "Lidé mě chtějí ctít slovy, ale jejich srdce je ode mě daleko." (Mt7,6) Maria mlčky uchovávala vše ve svém srdci, a chápala víc, než mohla lidsky pochopit, protože jsi jí, Pane, svěřil své chápavé a všeobjímavé Srdce Nejsvětější, takže je navždy moudřejší a prozíravější, než král Šalamoun.

16.volání: Co důležitějšího sledujeme v životě kromě Boha? Pokusme se odhalit skryté působení Boha ve svém životě. Když se Ježíš vrátil s Marií a Josefem do Nazaretu, podřizoval se jim a vyrůstal. Bůh i lidé z něho měli radost (Lk2,51-2). Ježíš prožíval skrytý život Boží v Nazaretu, kdy se živil prací svých rukou, přebýval v těsné blízkosti Marie a Josefa.
Nazaret znamená ustoupit někam do ústraní, odejít do zapadlého městečka, které se bude i apoštolu Bartolomějovi zdát tak nicotné, že by z něho stěží mohlo něco pořádného vzejít. Nazaret znamená šedivou všednost a zdánlivě bezvýznamnou každodennost. Nazaret je tam, kde se zdánlivě nic světoborného neděje. Nazaret znamená místo a čas, kde a kdy člověk nic velkolepého nezakouší. Je to místo namáhavého učení se, houževnaté práce, trpělivého mlčení, kde člověk už skoro ničím nevládne, všeho se musí vzdát, všechno musí vydat a nic si nesmí ponechat, i kdyby to bylo jediné dítě. Do této temnoty zapomnění a bezvýznamnosti se na více než dvacet let ponořil Bůh.
Svatá rodina žila chudě v Nazaretu. Neměla mnoho majetku, ale i to nejcennější, co měla - svaté Dítě - měla vydat. Ve všednosti každodenní námahy a únavy je skrytý Bůh. Avšak pro Marii a Josefa je dosud zjevný. Jenže jednoho dne je opustí, protože přišel spasit kromě Marie a Josefa ještě ostatní lidi a celý svět.
Jakto, že Ježíš nejdelší období své pozemské pouti prožil skrytý a širšímu světu neznámý? Chce tím snad naznačit, že každý poctivý způsob života je smysluplný, důstojný a požehnaný?
Jak prožívám všední věci a události? Snad jako nudné, banální, úmorné, odcizující, stresující? Jak podléhám jednotvárnosti chození z práce a do práce? Zdá se mi moje práce bezvýznamná a nedůležitá, že by pro ni nebylo místo pro člověka, natož pro Boha? Kdo za to může? Ti ostatní, kteří nejsou jako já, anebo moje osobní ctižádostivost? Jak odpovědně plním své povolání, i když je mimo dohled nadřízených? Proč se nezkusit s Boží pomocí posvětit místo své všední práce, aby byla požehnaná? Proč se nepokusit s pomocí Ježíše Krista a Matky Boží posvětit svou pracovní dobu i volný čas, aby všední den zářil jako sváteční? Proč nezkusit cokoli podnikat s tím, že to zasvětíme Pánu, aby moje dílo bylo mou spoluprácí na bohoslužbě? Co tím Ježíš sleduje, když vyzývá, abychom zajeli na hlubinu, a vydali se vstříc náročnějšímu a hlubšímu životu? Jak je to ve shodě s mými nároky na stále vyšší životní úroveň? Toužíš po velkolepém díle, po skvělých výkonech snad proto, aby ti něco neuniklo v životě, abys něco nezmeškal, abys také všude byl a všechno viděl? Nejsi ve skutečnosti na útěku před sebou a před Bohem?
Přijmi Nazaret jako poselství, že Bůh je utajen v každodenních skutečnostech, ve zcela prostých věcech všedního života, takže není třeba kvůli Bohu vylézt na největší hory světa. Přijmi Nazaret jako poselství, že kvůli Marii a Ježíšovi nemusíš jezdit na všechna ta vyhlášená místa zjevení a Božích zázraků, ale mnohem spíše potkáš Marii na místech tiché, usebrané a nenápadné úcty.
Bože, jsme neustále v činnosti, ve shonu a spěchu, tolik zaměstnáni světem a sebou, kdekdo nás obtěžuje. Už nemáme ani chvíli volného času, který by se dal naplnit rozmluvou s Marií a Ježíšem. Jsem opravdu tak důležitá osoba? Tak nepostradatelná? V každém zaměstnání jsou nejvíce nebezpeční lidé, přesvědčení o své důležitosti a nepostradatelnosti, protože jednoho dne je Bůh povolá a ohrozí to všechny ostatní, které k sobě tito důležití lidé připoutali. Bože, nauč mě poznávat, kdo jsem já a kdo Ty, Bůh, a který jsi ten opravdu důležitý! Důležitý je Bůh, který "je ve skrytosti a ve skrytosti vidí" (Mt6,18).
Bože, skrytý na dně mé bytosti, který mě znáš lépe než znám sebe, Ty jediný mě opravdu znáš, ať spím či bdím, a opravdu mě miluješ, ty jediný mě miluješ. Maria, nauč mě prožívat přítomnost Boha ve středu své bytosti, tam, kde se zdá, že nosit Boží život je neobtížnější.

17.volání: Často jsme v pokušení prosit Boha o důkaz, ale ne pro to, abychom mohli Krista odhodlaněji následovat, nýbrž aby nám Bůh usnadil a zpříjemnil život. Maria nás vyzývá: "Učiňte, co vám řekne!" Když to, co nám Ježíš říká, uděláme, Syn Boží učiní skrze nás zázrak. Tak učinil v Kani galilejské počátek svých znamení.
Maria se raduje, když se radují všichni ostatní. Proto ji vidíme i na svatební slavnosti. Sotva se někdo dostane do nesnází, a to i v tak banální záležitosti jako je trapný nedostatek vína na slavnosti v Káni galilejské, hned se ukáže její chápavé srdce a projeví se ochota pomoci.
Ráda by pomohla a tak se svěřuje svému Synu Božímu, že radostný průběh slavnosti je ohrožen. Prosí o nezkalenou radost pro ty dva mladé lidi, vstupující spolu do života. Na její obavy jí Boží Syn odpovídá otázkou: "Ženo, co ode mne chceš?" Co já s tím mám dělat? Cožpak jsem přišel plnit lidská přání, abych nahrazoval vinaře či lékaře? Copak mi jde o taková chvilková potěšení, o kousek radostného života? Mně přece jde o všechno, o trvalou radost, nepomíjívou blaženost, o věčný život!
Maria nic nenamítá, jen dává najevo pokoru, pevnou víru a ochotu sloužit. A činí tak strhujícím, úchvatným způsobem. Je pokorná, protože ochotně přijímá Slovo Boží. Navzdory všemu, pevně věří svému Synu Božímu. Dává najevo ochotu sloužit tomuto domu, který navštěvuje Bůh. A hned se sama přičiňuje o spolupráci se Synem Božím, a povzbuzuje k tomu i ostatní.
Všichni máme být připraveni na rozhodující okamžik, na "Jeho hodinu". Tuto "hodinu" neurčujeme my, ani Maria, ani naše prosby a modlitby, ale jediný - Otec nebeský.
Ve výzvě: "Učiňte, co vám řekne!" je obsaženo vše. Jak učiním, co Ježíš říká? Jak naplním Ježíšovu výzvu? Vzájemně se milovat, odpouštět si, neodsuzovat se, přát si navzájem a také dopřávat každému to nejlepší, dělit se a především hledat Boží království, ostatní nám bude přidáno. Nevyhlížet zázraky, nýbrž sledovat Boží vůli a plnit ji. Pak se projeví Boží moc, posvětí se Boží jméno, slavně se prosadí Boží vláda také na zemi.
Máš radost, když se ostatní radují? Dovedeš slavit svátky? Máš chápavé srdce pro znamení okamžiku, které ukazuje, že se někdo ocitá v nesnázích? Dovedeš na toto znamení okamžiku pohotově a současně laskavě a taktně odpovědět? Dovedeš se vcítit do postavení druhých?
Jak odpovídáš lidem, kteří ti říkají pravdu? Dovedeš přijímat kritické poznámky vůči své osobě? Jak se dovedeš vyrovnat i s výtkami nemístnými, netaktními a s neoprávněnými připomínkami druhých vůči tobě? Uražeností, podrážděním, živením své vnitřní ukřivděnosti, touhou po pomstě? Anebo to dokážeš velkomyslně přejít?
V čem zjevuje Ježíš svou moc a slávu? Zjevuje svou slávu také dnes? Máme prosit Boha o trvalé zásahy ke zlepšení poměrů na světě? Máme prosit Boha, aby napojil ty, kdo žízní, aby nasytil naše hladové, vyléčil naše nemocné a vyřešil všechny naše těžkosti? Ale Maria přece říká: "Učiňte, co vám řekne!"
Maria upozornila na nějaký nedostatek, ale Boží Syn připomenul všeobecnost svého poslání. Maria prosila, aby všichni učinili, co řekne Boží Syn, oni poslechli - a stal se zázrak.
Bože, máme se modlit, ale ne tak, abychom si z Boha dělali sluhu, který doplní všechno, co se nám nepodaří. Bůh není žádný náš rovnocenný partner, se kterým bychom směli jednat podle tržních zásad: DAL - MÁ DÁTI, odvedl jsem modlitby, ať mi Bůh za to náležitě poslouží!
Maria, nauč nás, abychom v usebrané modlitbě uslyšeli, co nám Syn Boží říká. Maria, nauč nás podle Božího Slova opravdu jednat. Když učiníme, co říká Syn Boží, stanou se nečekané zázraky. Rázem si začneme navzájem důvěřovat, počínat si vstřícně, přát si a dopřávat si to nejlepší, tedy samotného Boha. Najednou se budeme ochotně a rádi dělit a nikdo už nebude muset hladovět. Přestaneme odsuzovat a naše nitro se otevře nekonečným proudům Boží milosti. Zamilujeme si Boha a tím zažijeme setkáním s Bohem. Boží království zavládne v našem nitru a smrt pozbude své moci.
Bože, volání Marie, plné milosti, je klíčem k věčnému životu: "Učiňte, co vám řekne!"

18. volání: Každý člověk chce žít po svém. Každý člověk se chce odpoutat od prostředí, do kterého se narodil a samostatně prosadit. Nejde však jen o to, aby se odpoutal z tradičních vazeb, nýbrž se začlenit se do nového Božího lidu a nalézt nový domov. Jenže kde najdu bratra, kde najdu sestru, kde najdu matku, kde najdu otce, aby to překonalo všechno, co opouštím?
Když Panu Ježíši uprostřed učedníků přinesli zprávu: Tvá matka a tvojí příbuzní stojí venku a hledají tě, tehdy jim řekl: "Kdo je má matka? Kdo jsou moji bratři? Rozhlédl se po těch, kdo seděli kolem, a pravil: Hle, to je má matka a moji bratři. Kdo činí Boží vůli, ten je můj bratr a sestra a matka." (Mk3,31-5)
Když kdosi blahoslavil jeho Matku, Ježíš jakoby nedbal na tu pochvalu Panny Marie. Místo toho nás vede k překonání tohoto blahoslavenství svaté Panny, dál, k tvému i mému, zkrátka našemu zapojení do účasti na těchto blahoslavenstvích: "Spíše jsou blahoslavení ti, kteří slyší Boží Slovo a zachovávají je."
Ježíš přijal tělo ze svaté Panny. Tak přinesl požehnání Marii. Jenže tím všechno teprve začíná. Ježíš přinesl spásu nejen Marii, ale také nám všem a celému světu. Tak Ježíš překonává radost prvního blahoslavenství Mariina ohlášením blahoslavenství ještě všech ostatních, kdo také slyší Boží Slovo a zachovávají je. Svatá Panna to samozřejmě činila lépe než kdokoli z nás a jako první z nás, ale my máme pokračovat. To je výzva k naslouchání hlasu svého Pána v Ježíšově podání a k jeho plnění. Naslouchat a plnit Boží Slovo je důležité, jinak by nás posedl duch světa. Boží Slovo nám poskytuje záchrannou moc, aby se člověk vymanil z bludného kruhu tohoto světa. Dnes tento bludný kruh znamená dát se sladce otrávit nabídkou světa podle vzoru: PRACUJ-VYDĚLÁVEJ-UTRÁCEJ-UŽÍVEJ SI. Chci se vytrhnout z tohoto otupujícího prostředí, ale ne jen sám pro sebe. Chci nalézt společně s tebou, bratře, sestro, pravé štěstí, lásku, ale jak a kde?
Marii samozřejmě blahoslavíme jako Bohorodičku, ale teď je důležité následování hlasu svého Pána, Slova, které se díky Bohu a Matce Boží vtělilo. Jedině Boží Slovo zachraňuje. Pokusme se pravidelně spolu s Matkou Boží naslouchat Božímu Slovu a přetvářet život podle toho. Jak to udělat? Maria dává prostředek, jak se naučit tomuto způsobu prožívání Božího Slova spolu s ní v modlitbě růžence. Pouto, které lidi nejlépe stmeluje, dává Bůh prostřednictvím Matky Boží. Jen jeden je náš Bůh, Otec nebeský, jen jedna maminka nám zůstává - Matka Boží. To neznamená obrátit se zády k rodné hroudě, k rodnému otci a mamince, ale spíše příklon ke všem, kteří paslouchají Boží Slovo a uskutečňují je. Tak se rodí nová rodina, noví bratři, nové sestry. Co z nás činí Boží děti, které jsou milé Otci nebeskému? To, že jsme se narodili v křesťanské rodině? Anebo to, že plníme Boží vůli? Co z nás činí bratry a sestry Páně? Snad jen to, že jsme navštívili nějaký kostel či mariánské poutní místo? Anebo to, že se pomocí růžence svěřujeme Panně Marii, aby si nás přetvořila a vtiskla nám takový krásný tvar, jaký vtiskla svému Symu Božímu?
Bože, tvůj Syn nepřinesl jenom nějaké nové učení. Překračoval však meze pomíjivých zařízení, bariéry lidské povýšenosti a přehrady samolibosti, úzkoprsost akademické výlučnosti a ryze lidských ohledů. Zvěstuje však začátek šířící se Boží vlády v lidských srdcích a na světě. Zakládá nový Boží lid a nás všechny zve k účasti a spolupráci.
Bože, na co myslím, když se modlím "Otče náš"? Bůh je náš Otec, s nímž každý smíme důvěrně a osobně rozmlouvat, a my jsme děti Boží a navzájem jsme bratři a sestry. Nikdo nebude zachráněn bez ohledu na ostatní. Neexistuje žádná pouze soukromá spása, ani privátní blaženost, v níž bychom zapomněli na ostatní. Bože, vytvoř z nás pod vedením své Matky, opravdu nový Boží lid.

19.volání: Člověk, zejména mladý člověk se touží ve svém životě postavit na tu správnou stranu, zkrátka věnovat se dobré věci, zasvětit se něčemu a zejména někomu. Kdekdo ve světě se přitom uchází o člověka. Snaží se ho uchvátit a strhnout na svou stranu a využít. Kam se postavit? Uprostřed okolního hluku, zdrcujících událostí a informací, které člověka otupují a ochromují, stojí Maria vytrvale pod křížem.
"U Ježíšova kříže stála jeho matka. Když Ježíš spatřil svou matku s učedníkem, kterého miloval, řekl své matce: Ženo, hle, tvůj syn! Potom řekl učedníkovi: Hle, tvá matka! Od té chvíle ji učedník přijal k sobě." (J 19,25-27)
Ani na Velký pátek nemyslí Maria na sebe. Myslí na svého Syna Božího a na jeho dílo naší spásy. Na Marii je spolehnutí. Neopouští svého Syna ani ve chvíli krajní opuštěnosti, když ho opouštějí jeho učedníci. Ukázalo se, že jejich sliby o tom, že jsou ochotni jít spolu s Kristem až na smrt, jsou prázdná slova. Spoléhali, že dosáhnou po boku Páně skvělé kariéry a zasednou na přední místa v jeho království. Zatím se jejich Mistr rozhodl spíše pro službu do krajnosti a utrpení, než pro panování a slávu. Rozprchnou se jako hejno vrabců, když do nich štěkne pes.
Maria však stojí. I když její jediný Syn Boží, vtělené Boží Slovo, trpí muka pro naše viny a umírá na kříži, přesto láska v Neposkvrněném Srdci Panny Marie neumírá. Maria nemůže ustat ve své lásce k Bohu. Maria nejvíc ze všech lidí věří v Boží Slovo svého Syna. Pevně věří a neochvějně vytrvává. Země se pod ní chvěje, slunce se zatmí. Lidé se posmívají: "Jiným dovedl pomoci, sám sobě pomoci nemůže! Ať ho Bůh zachrání!"
Otec nebeský se odmlčí. Ukřižovaný vypovídá - jako vždy - o lásce. Svěřuje svého opuštěného učedníka do péče své Matce: Ženo, hle, to je tvůj syn! Ten vedle tebe tě tolik potřebuje. Zapomeň na své hoře. Ujmi se Božího dítěte. A ty, Boží dítě, které jsem si tolik oblíbil: Hle, tady je tvá matka! Mysli na její utrpení, na ztrátu jejího jediného Syna, na ztrátu, jež ochotně přijímá kvůli tvé záchraně a spáse. Nenech ji samotnou a neopouštěj Marii! Neopouštěj Matku Boží! Neopouštěj Církev svatou!
Toto je mé jediné přání: "Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás!" Prvním a posledním Slovem Božím zůstává navěky láska.
Maria věří v Ježíše - Slovo Boží. Potom také Jan, Boží dítě tisknoucí se k Matce Boží věří v sílu Božího Slova. Věří v nehynoucí poselství lásky, která je díky Kristu silnější než smrt. Proto je Jan opravdu naším bratrem a svatá Panna pravou maminkou navždycky všem, kdo věří jako oni. Být na té správné straně dodnes znamená vytrvat jako Maria u paty Ježíšova Kříže.
Co se stalo ve smrti Páně na kříži? Cožpak se v Ukřižovaném nerozhoduje o celé víře? Co pro mne znamená Ukřižovaný? Vytrvat u kříže, to znamená být zde pro druhé, když jsou v těžkých, lidsky bezvýchodných okolnostech. Stát pod křížem, to znamená zůstávat zde pro ostatní, kdy je trapné jim naslouchat a těžké jim pomáhat. Vytrvat, i když to na nás vrhá temný stín a ohrožuje to naši "dobrou pověst". Chci přesto s nimi snášet jejich utrpení? Dokážu to?
Může se na mě někdo spolehnout? Stojím při svých bližních i v těžkých dobách, kdy pro ně už nemohu udělat zhola nic? A když se ocitám v těžké zkoušce, kdy ztrácím milovanou bytost a vydávám se kvůli ní v ohrožení, dovedu se i tehdy chápavě a shovívavě ujmout těch, kdo stojí vedle, anebo se rozplývám v sebelítosti? Najdu i přes vlastní utrpení ochotu k účasti s ostatními a sílu povzbudit je?
Bože, temná noc velkopáteční dolehne na každého. V nouzi tě opouštějí ti, kdo se stavěli jako přátelé. Přijímáš polibek bez lásky. Slyšíš prázdná slova útěchy. Zakoušíš křivdy. Prožíváš pocit osamocení. Zakoušíš tíhu svého mlčení, kdy křivda volá do nebe, a ty nemůžeš dělat zhola nic. Zbývá ti jen mlčky trpět a snášet ponížení. Tehdy zbývá ještě jediné - vytrvat u kříže. Bože, Ty jsi tu vždy, a jsi právě zde a nyní. Jsi tu nejen jako Bůh, ale i jako člověk, ve svém Synu, a jsi tu právě kvůli mě a pro nás.
Bože, dej mi ochotu najít si pro Tebe vždy dost času, a sílu, ať zde vytrvám, nejen kvůli sobě, ale i kvůli všem ostatním, kteří mě potřebují.

20.volání: V útrapách, nesnázích, opuštěnosti a bolestech se víc než kdy jindy dovoláváme Boha a Matky Boží. Bůh ochotně odpouští tomu, kdo upřímně vyznává své viny, projevuje lítost a dobrou vůli. Podobenství o marnotratném synovi však může vzbuzovat zdání, že vyznamenání marnotratného syna, sotva dal najevo lítost, snad není ničím a nikým hrazeno. Zdá se, že je to prostý dar, se kterým nemá nic společného spravedlnost. Z jiných míst Písma svatého ale vychází najevo, že někdo jiný to musel za hříšníka odčinit. Dostává se nám omilostnění, protože za to musí původce milosti a někdo plný milosti zaplatit. Původcem milosti je Bůh. Děje se to v lidském podání, skrze Ježíše Krista. A to všechno se děje díky Marii, plné milosti.
S tím souvisí ještě okolnost, že Kristus neodstranil ze světa utrpení, nemoci a smrt, ale dal jim pravý význam. Dal jim nadpřirozený smysl. Kristus zanechal ještě něco utrpení dotrpět pro každého z nás, pro vykoupený Boží lid. K tomu jsou voláni různí trpící lidé, jako sv.Jan Vianney, sv.Pio. Jestliže jsou k tomu povoláváni prostí, třebaže svatí lidé, tím spíše vkládá Bůh důvěru v Pannu Marii. Tak prorokoval moudrý Simeon: "Tvou vlastní duši pronikne meč", meč bolesti.
Proč musí trpět svatá Panna, třebaže je naprosto čistá? Proč má být Maria postižena něčím, co vyplývá z hříchu? Panna Maria trpí čistě a výhradně kvůli Ježíši Kristu, Synu Božímu. Současně trpí Maria proto, aby se ukázalo smýšlení mnohých. Takto Matka Boží, Matka Církve trpí dodnes. Tak i dnešní Církev Kristova, třebaže je svatá, přesto trpí. Na čisté tváři tajemného Těla Kristova se dodnes objevuje potřísnění. To všechno proto, aby se Církev svatá neustále očišťovala. To proto, aby se ukázalo smýšlení mnohých. Takové falešné smýšlení různých soudobých farizejů by zůstalo neodhalené. Pokrytci a snobové by se schovávali pod maskou zbožnosti, jako vlci maskovaní beránčími rouchy. Ctižádostiví lidé by jen využívali Matky Církve k svým sobeckým cílům. Naše srdce je často obrněno pancířem sobectví. Proto člověk těžko nalézá pomoc druhému člověku a sám je mu tak málo nápomocný v těžkých okamžicích.
Rozjímat o sedminásobném utrpení a bolestem Panny Marie je prospěšné, protože se tak učíme od Matky Boží, že také sami něco musíme snést. Když nebyla ušetřena ani tak svatá, a naprosto čistá bytost, jako je Maria, jak bychom se mohli divit, že na nás doléhá utrpení? Jak snáším nezasloužené utrpení? Dovedu povzbudit a posílit ostatní lidi, obtížené různými životními kříži? Dovedu při pokorném a vytrvalém nesení vlastních těžkostí, unést i kus životních trampot jiných lidí? Kde bych se dohledal nějaké podpory od jiných lidí? Anebo je ve mně mnoho pýchy a ctižádosti, že odmítám od jiných přijmout jejich pomoc? A potom ještě zavrhuji ostatní jako slabé a neochotné k oběti?
Nelze však házet všechny lidi a všechny tvory do jednoho pytle. Přes všechno zklamání některými lidmi, nemohu se ke všem lidem obracet zády. Ještě je mnoho dobrých lidí. Ještě je tu můj anděl strážný, který mě nikdy neopouští a nezklame. A především je zde Královna svatých a Královna andělů. Je zde sedmibolestná Maria. Jako pohled na Kristův kříž, tak i pohled na trpící Matku Církve, povzbuzuje všechny lidi a hlavně nás, křesťany. Posiluje ve chvílích slabosti a bezradnosti, varuje před hříchy, které zapříčinily a zapříčiňují Kalvárii.
Všemohoucí, věčný Bože, dej nám svým dětem a přátelům, stále zdraví duše i těla, a na přímluvu Panny Marie obrať naše trápení v trvalou radost. Skrze Krista, našeho Pána.

21.volání: Když člověk podnikne všechno úsilí a podstoupí všechny oběti, mívá sklon krčit bezradně rameny. Vše, co mělo vykonáno, bylo přece vykonáno, a vše, co se dalo vytrpět, bylo přece vytrpěno. Jenže ani pak se člověk nemůže a nemá vzdávat. Ani tehdy není místo ani čas pro hledání příležitosti k zapomenutí ani k hledání prostředků k utlumení rozervaného srdce. Apoštolové "se vrátili do Jeruzaléma. Všichni trvali jednomyslně na modlitbách se ženami a Marií, matkou Ježíšovou... Když nastal den letnic, byli všichni pohromadě na jednom místě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když přichází silný vítr a naplnil celý dům, kde přebývali... Všichni byli naplněni Duchem svatým a počali mluvit rozličnými jazyky, jak jim dával promlouvat Duch... Lidé žasli a pravili: Co to znamená? Jiní zase říkali s posměškem: Jsou plni sladkého vína" (Sk 1,12-14; 2,1-13).
Všichni, kdo uvěřili, drželi pospolu a setrvávali na modlitbách s Pannou Marií, Matkou Boží.
Jak si počíná Matka Boží ve společenství víry? Nenápadně, jako vždy tiše přítomna. Matka Ježíšova, Matka Církve setrvává s ostatními, s jinými ženami mezi apoštoly. Modlí se společně a vytrvale. Kde končí lidské síly a schopnosti, tam se trvá na modlitbách. V modlitbách očekávají Ducha svatého, protože potřebují Ducha útěchy, povzbuzení a posily. Slíbený Duch na ně sestupuje jako oheň. Překonává lidský strach, přemáhá všechny obavy z lidí i z vlastní škody. Už se člověk přestává obývat i vlastní smrti. Objevují se nové skutečnosti. Nastává obnova v Duchu svatém. Vzniká nové stvoření v Kristu, Boží dítě. Přetvoření člověka v Boží dítě je větší zázrak, než celé ostatní stvoření. Všechno ostatní stvoření je přirozené, kdežto nové stvoření žije životem nadpřirozeným.
Boží dítě je vlivem Ducha svatého povznášeno k účasti na vnitřním životě Božím. Poznává Boha tak, jak Bůh poznává sebe sama. Víra je živá a činorodá, naděje vytrvalá a nezdolná, láska je obětavá, protože Boží dítě plane žárem lásky Syna Božího.
Boží děti jsou z Boží milosti tak plné Ducha svatého, že přetékají. Už nemohou mlčet, nýbrž musí růst ve svém sdílení se. Utrpení sdílené a nesené společně je umenšené. Radost sdílená je umocněná. Prostě Boží děti nemohou ustat na požívání toho, co se jim dostává. Musí to šířit, sdělovat, předávat. Musí hlásat a vydávat svědectví, jaké veliké věci nám učinil veliký Bůh. Byli jsme jen prostí, bezvýznamní lidé. Avšak Bůh si nás zamiloval. Miluje nás všechny a současně miluje každé z nás důvěrným způsobem. Nemůže od lásky k nám ustoupit, protože Bůh je svrchovaná láska. A láska je silnější než smrt.
Tato víra je sdílná. Šíří se a každého, koho se dotkne, zasáhne, taknže pro ni vzplane a zahoří. Tak zabírá stále víc Božích přátel. Mnozí se ptají: Co je to? Pohleďte na ně, jak se milují! Kdo jim dává sílu dělit se o všechno? Jak dokáží odložit starosti o to, co budeme jít a co čeho se budeme oblékat?! Jak se dokáží tak sjednotit, aby byli jedním srdcem a jednou duší? Jak mohou vydržet na takových modlitbách? Jiní ovšem nad tím vrtí hlavou: Tohle není pro mě! Toto já nevydržím, takové unylé modlitby! A smějí se: Oni snad nejsou střízliví!? Tihle bohémové!
Uprostřed společenství stojí jedna žena, Matka Páně. Ztrácí se uprostřed shromáždění, mlčí, modlí se a tiše miluje. Její jméno však vyslovují stále znovu a opakovaně všichni, kdo se snaží spolu s ní setrvávat na modlitbách.
Bože, dej mi ochotu a chuť k modlitbě růžence. Bože, dej, ať vytrvám v jednotě s Matkou Ježíše a Matkou Církve na modlitbách. I když se mi někdy zdá, že moje modlitba uprostřed modlitby ostatního Božího lidu jaksi zaniká, ztrácí se a mizí, dej mi sílu vytrvat!

22.volání: Náš čas je nám vyměřen a je na nás, jak jej nejlépe využít. Bůh nás volá k našemu posvěcení, ale nám to zní jaksi neurčitě. Proto nás Panna Maria, Matka Církve vede k posvěcení každého okamžiku života. Proto Matka Církve vede celý Boží lid, ale někoho obzvlášť posvěcovat svůj čas, po který putujeme dějinami. JAK? Modlitbou 150 žalmů, různých úryvků z Písma sv, z životů svatých a světců. Mnohé Boží děti ale neznají tuto církevní modlitbu, a také nemají dost času anebo slabý zrak. Tak se odedávna modlí místo žalmů Otčenáše a zdrávasy, a přesně si je odpočítávají pomocí kamínků. Z toho se vyvinul růženec, jehož úprava se připisuje sv.Dominikovi.
Velký růženec sestává z 15 desátků a dělí se na 3 malé růžence o 5 desátcích. Po vyznání víry následují 3 zdrávasy, a po nich vždy 5 desátků, složených ze zdrávasů a otčenáše, kde se vždy po jménu Ježíš připomíná nějaké tajemství z našeho vykoupení, Podle těchto tajemství se rozlišuje růženec radostný, bolestný a slavný.
Růženec je modlitba milá Bohu, protože si přitom připomínáme, co pro nás učinil a vytrpěl, abychom s ním došli oslavení. Růženec je milá Panně Marii, protože jí tu připomínáme její život a život jejího Syna. Růženec je modlitba Církve, protože každého, kdo se ji modlí, obdařuje odpustky. Růženec je modlitba Kristova života. Je to evangelium podle Panny Marie. My se k ní máme připojovat, abychom spolu s ní vydávali vlastním životem svědectví Kristu, abychom vlastním životem psali evangelium podle sebe.
Jako vše katolické, tak i růženec je napadán nevěrci. A co já? A co ty? Nemyslím si také, že je to modlitba pro staré babičky, které už pořádně nevidí, modlitba jednotvárná, bezmyšlenkovitá, bránící mé obrazotvornosti v tvůrčím rozletu? Samozřejmě, že se růženec dobře hodí pro lidí, kteří špatně vidí a nemohou číst, ALE zrovna tak se hodí pro každého, hlavně pro toho, kdo je světskými povinnostmi vtahován do shonu světa, kdo žije ve stresu.
Zdá se ti snad také, že růženec je modlitba zdlouhavá a únavná? Tak mluví, kdo se neumí modlit růženec, a kdo nechápe, že na růženci není tak důležité to, co je slyšet, jako to, co slyšet není, co má být v našem nitru. Růženec se modlíme s rozjímáním, s promýšlením tajemství, jež se přidávají ke zdrávasům. Tím se učíme prožívat život našeho Spasitele z pohledu Panny Marie, a přitom do toho promítáme i naše životní zkušenosti, naše radosti, starosti i bolesti. Tak se náš duchovní pohled na tajemství naší spásy slévá s pohledem Matky Boží. Prožíváme to s Marií a vedle ní jako Jan. S Marií přijímáme ve večeřadle Ducha sv. Duch nás uvádí do veškeré pravdy.
Bože, jak má vejít moje víra do mého praktického života? To se děje v růženci právě osobním osvojováním si tajemství víry, naším vstřebáváním tohoto tajemství do vlastní životní zkušenosti. Tím se naše životní zkušenosti posvěcují. Světlem odhalujeme hluboký smysl všeho, co nás potkalo. Na základě této osobní náboženské zkušenosti vydáváme přesvědčeně i přesvědčivě životní svědectví Kristu. Jako je růženec prostředek k prohloubení víry, tak je i odznakem dobrého křesťana.
Bože, nauč mě modlit se růženec v boji, který se stále někde vede za svaté pravdy naší víry. Tak činí sv.Dominik. Z veřejných debat, ve kterých vždy vynikal, si přinesl zkušenost, že ti, kdo víru měli, vyšli z debat přesvědčenější, ale ti, kdo ji neměli, a vyšli z debat umlčeni něčí výmluvností, bývali z toho smutní,m zatrpklí a zřídkakdy přijali víru. Proto dával sv.Dominik přednost hlásání Krista a kázání nauky Církve před veřejnými debatami. Když jeden bratr kázal, druhý doprovázel kazatele modlitbou růžence za dar Ducha svatého pro kazatele i posluchače. Ne lidskou výmluvností, ale růžence je třeba obracet hříšníky, bloudící a nevěřící.
Bože, nauč mě modlit se růženec v nemoci. Nemá chybět v ruce nemocného, protože Marie je Uzdravení nemocných. A také za nemocné se máme modlit růženec.
Bože, nauč mě modlitbou růžence se připravit na šťastnou smrt. Tolikrát voláme: Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti. Čím častěji se budeme Marii připomínat, tím spíše si ona na nás vzpomene v naší těžké hodince.
Bože, nauč mě modlit se růženec za zesnulé. Maria je také Matkou duší v očistci, jež navštěvuje zejména každou sobotu, ale i ve svátek. Povzbuzuje, těší a mnohé vysvobozuje. Růženec přináší odpustky, které lze přivlastnit duší v očistci.
Maria, Královno posvátného růžence, vypros mi, aby mi nikdy nechyběl růženec ochotu modlit se růženec ve všech životních okolnostech.

23.volání: Okolnost našeho setkání s Královnou posvátného růžence je dokladem nehasnoucí úcty a planoucí lásky k ní. Růženec je nejmilejší modlitba Matky Ježíšovy a matky Církve. Proč asi? Růženec dokonale odpovídá JAK opravdové zbožnosti, TAK hlubokému teolog.duchu, který nachází nejlepší potravu v obsahu růž.tajemství. Náš vztak ke svaté Panně lze vyjádřit stručně: Skrze Marii ke Kristu. Jestliže k nám přišel Boží Syn skrze Marii, je velmi vhodné použít stejné cesty, když chceme dojít k Ježíši - tedy skrze Marii ke Kristu.
Modlitba růžence je návštěvou u Panny Marie. Při této návštěvě obohacujeme rozum, posilujeme vůli a jdeme blíž ke Kristu a jeho Matce Boží, Matce Církve.
Jak může růženec obohatit můj rozum?
1) TEDY předně svůj rozum obohacujeme rozjímáním růžencových tajemství. V nich jsou základní pravdy naší víry: Vtělení Božího Syna, naše vykoupení, věčná spása a posmrtný život. KDO pohrdá růžencem, dává tím najevo, že BUĎ neví, jaká je jeho skutečná hodnota, NEBO je líný a nechce se mu myslet na základ otázky své víry a uvažovat o nich. ROZJÍMÁNÍM se pravdy víry prohlubují, člověk nahlíží stále jasněji do jejich obsahu, vrývá si je do duše, a hledá cesty, jak je uskutečnit v běžném životě. - Každý víte, že modlit se růženec neznamená jen odříkávat zdrávasy. JE NUTNO probírat rozumem i srdcem jednotlivá tajemství a pronikat do jejich obsahu. Rozjímáním růžencových tajemství se naše víra zvnitřňuje a oživuje, takže bděle reaguje na každý blud. Každé růž.taj.nás vede k evangee, tedy ke zdroji naší víry a dává řadu příznivých podnětů rozumu. Ten je pak dále rozvíjí a vymýšlí způsoby uplatnění v běžném životě.
Jak může růženec obohatit mou vůli?
2) Růženec posiluje naši vůli tím, že nám ukazuje vznešený morální charakter našeho Spasitele a jeho svaté MATKY. Všimněme si tu aspoň DVOU VLASTNOSTÍ, dvou ctností: POKORY a LÁSKY. POKORA přiměla Božího Syna stát se naším bratrem,učitelem a vykupitelem. POKORA svaté Panny se projevila už slovy Staň se, když přijala úkol Matky Boží Tato pokora je provázela celý život.
Boží Syn, který je Pánem nebe a země, se narodil v chudobě a chtěl žít jako prostý dělník, a celou pozemskou pouť neměl, kde by hlavu složil. Byla to POKORA, která mu ukládala tak chudý způsob života. Proto směl říci: Učte se od mne, neboť jsem pokorný a tichý.
Co říci o jejich lásce? Celý život Ježíše Krista a svaté Panny je utkán z lásky. Rozjímejme o růžencových tajemstvích a najdete tam tolik lásky, jak v Srdci Páně, tak Mariině, že vám celý život nebude stačit, abyste ji pochopili.
A tato pokora a láska volají po následování a tak růžen. modlitba přispívá k utváření naší křesťanské existence.
Jak se mohu růžencem přibližovat ke Kristu?
3) S růžencem v ruce jdeme s Pannou Marií stále blíž ke Kristu. MARIA je cesta, Ježíš Kristus je cíl. Celé to božské dějství naší spásy sledujeme v očích svaté Panny. Chápeme, že růženec je modlitba nejen mariánská, ale i kristologická. Protože v růž.tajem. pronikáme za doprovodu a pomoci PM do tajemství JK:Jeho Vtělení,Jeho Božství, Jeho vykupitelského Díla, do Jeho Božské Lásky k člověku,jež vyvrcholila na kříži, do JEHO Slávy, která zve k účasti i nás.
V růženci prožíváme, jak je Maria neoddělitelná od Krista. Ti, kdo se přestali modlit růženec, pozvolna ztráceli lásku ke svaté Panně. A protože Maria je cestou k Ježíši Kristu, tak i jejich vztah ke Kristu se oslabil a cesta k Bohu se ztížila a zkomplikovala.
Jak to, že jsme při modlitbě růžence na návštěvě u svaté Panny?
V modlitbě růžence jsme na návštěvě u svaté Panny, a u ní se vždy setkáváme s jejím božským Synem. Při této návštěvě posilujeme svou víru, upevňujeme svou naději a rosteme v Boží Lásce. Naše pochybnosti a nejistoty se rozplývají pod dotekem věčné PRAVDY. Maria stírá naše slzy, z duše mizí zármutek a rozlévá se do ní všeodhalující světlo a blaživé teplo Boží radosti
Kdo z nás neudělal tolikrát tuto zkušenost? Co si odnesu z dnešní návštěvy u Panny Marie? Pevné předsevzetí k modlitbě růžence.
Modlím se růženec pravidelně? Bože, dej mi sílu k usebranější modlitbě. Zanedbáváš růženec? Bože, ukaž mi, o co přicházím a dej mi sílu začít se pravidelně modlit aspoň část růžence. Neumíš se vůbec modlit růženec? Tak aspoň pevně svírej jeho kříž!
Maria, Matko Boží, Královno posvátného růžence, kéž nás na tvou přímluvu a s tvou pomocí provází přehnání tvého Syna Božího celým životem, až navěky. Amen.

24.volání: Moderní forma posedlosti se nazývá stress, zajetí duchem světa. Člověk pořád spěchá a něco shání. Žije na ve shonu a na útěku. Jak se z toho dostat? Toužíme po očištění od našich vin. Chtěli bychom odhodit své starosti, ale ne tak, že bychom je prostě zapomněli. Věříme, že jedině Bůh nás může očistit. Jen Pán bere naše obavy na sebe. Přesto se zdráháme předstoupit před samotného Boha. Obáváme jeho nesmírnosti. Ježíš Kristus je všepronikající Pantokrator. A my jsme jen obyčejní lidé. Kdo z pouhých tvorů nás doprovodí k Bohu, k Ježíši Kristu, aby nám byl blízký zrovna tak, jako kdokoli z lidí? Jak se jen můžeme očistit od svých vin pod vedením někoho, kdo je nám důvěrně blízký ne jako vtělený Bůh, ale jako pouhý člověk? Kdo z lidí nás uvede do domu Božího, aby nás doprovodil k Bohu, který jediný nás může očistit? - MARIA.
Podle starých předpisů o očišťování byla žena po porodu povinna obřadně se očistit. Tak Maria po narození Páně odešla do chrámu ke splnění obřadu očisty. Maria je čistá Panna a přesto se řídí předpisy zákona. Když svatá Panna pokorně strpěla toto očišťování, bylo to příležitostí k projevu Ducha svatého. Simeon prorokoval o jejím Synu jako o Světlu národů, ale také o znamení, kterému se bude odporovat.
K tomuto Světlu národů patříme od křtu svatého i my. Proto se má projevovat i v našem životě. Má svítit a hřát v našich srdcích. Také se má šířit do okolního světa a lidstva. A přitom má v nás působit jako znamení odporu. Jak a kdy se to má stát?
Ježíš uvádí podobenství o chudém Lazarovi a lakomém boháčovi. To je dnes zvlášť závažné. Vidíme rozdíl mezi blahobytnými lidmi a chudými. Jenže sotva někdo někde připomene odpovědnost bohatých za chudé, hned ho dají sledovat jako blázna. Donucovací režimy ničí každého s odlišnými názory, spotřební demokracie to dělá v rukavičkách. Chce si koupit lidská srdce. Kdo se nedá koupit, toho označí za blázna.
Jak si počínat, abychom byli Světlem národů i znamením odporu? Nejde tu jen o to za každou cenu oslňovat, ani splývat s okolní temnotou, zkrátka ani se bouřit, ani plout s proudem. Nejde tu o to za každou cenu spálit všechno žárem kritiky. Jde tu o poznání znamení doby. Modlit se k Bohu. aby nám ukázal, kdy plout s proudem a kdy proti. Slibuješ nám svého Ducha. Ten nás poučí o všem, co potřebujeme k dokonalosti a ke spáse.
Bože, dej mi chápavé srdce, ať se otevírám Duchu svatému! Bože, dej mi ochotné srdce, ať ochotně odpovídám na znamení doby!
Když Jan Křtitel říká, že Spasitel bude křtít Duchem svatým, říká tím, že příchodem Páně nastává mesiánská doba. Už není nestačí takový křest, jaký on uděluje. Nestačí křest očisty a pokání. Začíná doba křtu Duchem svatým, doba nadpřirozených darů. Ježíš Kristus zahajuje tuto dobu.
Co je příznačné pro působení Ducha svatého v mesiánské době? Hojnost darů Ducha svatého. Nejsou to jen mimořádné a vynikající milosti, které Duch uděluje. Obraz působení Ducha vyjadřuje spíše tiché a nenápadné působení v duši, přetékající milostí a dary, jež činí duši krásnou před Boží tváří. Dary zajišťují spravedlnost, jejímž účinkem je pokoj. Poušť, která je symbolem hříchu, musí pod doteky Ducha v mesiánské době rozpučet. Tak se má rozvinout Boží dítě.
Jsme pokřtěni Duchem, když jsme přijali Krista. Křest zahrnuje záplavu darů Ducha. Ty nás vedou k věčné blaženosti. AVŠAK čím větší dar, tím větší je naše odpovědnost. Co tedy od nás chce Pán, když nás křtí Duchem? Ježíš chce, aby naše duše - kdysi podobná poušti - měnila se ve stále úrodnější zahradu, úrodnou na dary víry, krásným příbytkem pro našeho Pána.
Bože, tvůj Syn, náš Pán Ježíš Kristus, vstal z mrtvých a naplnil svět radostnou nadějí na vzkříšení. Prosíme tě, dej ať v nás tato radost stále roste, abychom tak, jako jeho Matka, Panna Maria, a s její pomocí šťastně dosáhli plné radosti. Neboť on s tebou žije a kraluje na věky věků.

25.volání: Od té doby, co Bůh přišel na svět a přijal lidské tělo, přichází k nám spása skrze člověka. Bůh zapaluje lidské srdce Boží láskou pomocí srdce jiného člověka. Srdce jednoho člověka se může naplnit Boží láskou a dosáhnout věčné blaženosti jen přes jiné lidské srdce. Původcem naší spásy je Bůh, ale dosáhnout se jí dá jen skrze člověka. Duch vane jak chce a kam chce, ale nejčastěji se dostavuje skrze člověka. Každý člověk se po Kristu má stát poslem Božím, tedy andělem. Jak nám může pomoci nějaký člověk do nebe? Tak, že nějaký člověk už dnes v nebi je. Nejen svou duší, ale i s tělem. Je to Maria, Matka Kristova, Matka Církve, tvoje vlastní maminka.
Co bychom asi dělali, kdybychom si směli vybrat vlastní matku? Nejspíš bychom si vybrali tu, kterou jsme dostali, ale navíc bychom ji ještě zahrnuli těmi nejkrásnějšími vlastnostmi, které naší rodné matce chybějí. Totéž učinil Ježíš, vtělená Láska Boží. Odedávna se Boží děti zamýšlejí nad tím, jak vysvětlit význam tolika milostí, totiž plnosti milostí, jakými je Maria zahrnuta. Docházejí k tomu, že to bylo vhodné, že to Bůh tak udělat mohl a proto to tak také udělal. To je nejlepší vysvětlení, proč Bůh obdařil svou Matku tolika výsadami. Byla osvobozena z moci vládce světa, "tota pulchra", celá krásná, čistá, zářící duší i tělem.
Jak ostře kontrastuje Mariina čistota, pokora a velkomyslnost kontrastují s mým či tvým sobectvím, pýchou, ubohostí? A co si s tím mám počít? Jsme Boží tvorové jako Maria, ale stačí když budeme Bohu věrni. Jedině tak nám bude moci Bůh učinit veliké věci. Chceš dosáhnout velkých úspěchů, skvělého díla, znamenité kariéry? Prožíváš zklamání, že se ti nepodařilo dosáhnout svého snu? Nadpřirozená hodnota našeho života nespočívá ve velkých okázalých činech, o jakých snad sníme, nýbrž ve věrném přijímání Boží vůle. Co mám dělat pro dosažení svatosti? Pokusme se k dosažení svatosti být napřed naplno lidští, normální! Zkus prožívat v Boží přítomnosti svůj život obyčejného člověka. Pokus se dennodenně posvěcovat svou všednost. Slabost není na překážku. Bůh si volí to, co je nepatrné, aby tím více zazářila Boží Krása, Pravda, Dobro a Láska. Bojíš se o zítřek? Nebojte se! Já jsem s vámi, praví Pán. Ten, kdo ohrožuje lepší budoucnost, není Bůh, ale právě ty, člověče! Pohleď na Marii! Je to věrná služebnice Páně, a Bůh si ji vyvolil za Královnu nebe a země. Proto jedině Maria jako první z lidí ti ukazuje cestu k záchraně světa. Pokus se podřídit život Božím plánům, a hned budeš mít podíl na Boží slávě! Jako Syn Boží, tak i pouhý člověk, především Maria, a potom i ty, každý z nás, máme otevřenou cestu do nebe. V nebi se s tebou počítá. Je tam pro tebe připraveno místo.
Tvoje osobní úsilí však nestačí. Je třeba Boží milosti. Je třeba kráčet spolu s tím prvním člověkem, který je vedle tebe, a tím je Maria. O to je třeba se stále modlit. Jak? Modlitba má tři části. Předně se obrátit k Bohu, pak upozornit na tajemství prvního nanebevzatého člověka, Marii, nakonec přidat prosbu. Bože, Neposkvrněnou Pannu, Rodičku svého Syna, jsi vzal s tělem i duší do nebeské slávy. Dále následuje PROSBA, kterou teď každý z nás vysílá k Bohu: Pomáhej nám, ať celým životem směřujeme k nebi, aby se i na nás dovršilo dílo vykoupení
V této prosbě zakoušíme, že při dovršení u Panny Marie šlo o něco, co má pro nás velký význam. Maria je velké znamení naděje a útěchy pro všechny, kdo nevědí, kde najdou smysl života. Ti mají zakusit, že ve tmě je světlo. Maria je znamení útěchy pro ubohé, nemocné, trpící, pohrdané. Za své pozemské pouti měla podíl na utrpení.
DÁLE prosíme, abychom směřovali k nebi, tedy do Boží Slávy. Po této cestě šla Maria. U Marie sledujeme čtyřnásobnou cestu. Je to cesta důvěry: ve všem temném se zcela svěřuje Bohu. Je to cesta poslušnosti: Jsem služebnice Páně, Ať se mi stane podle Tvého Slova. Je to cesta utrpení: jde s Ježíšem až ke kříži. Je to cesta lásky: V lásce provází Ježíše, jeho učedníky, celou Církev, každého z nás.
Nejčistší Srdce Mariino, vypros nám sílu a bezpečí na naší pozemské pouti! Ty sama, Maria, buď naší cestou, protože znáš nejlepší a nejkratší cestu: láskou dosahuješ vtělené Lásky Boží!

26. volání: Toužíme po svém uplatnění, po svém okázalém vyniknutí a neradi sloužíme, s odporem se podřizujeme. Jak se chceme naučit vládnout, když odmítáme sloužit? Kdo nás lépe může připravit pro Boží království, než Maria? Jako jedna z lidí je povýšena nad anděly a svaté a vládne celému stvoření s Otcem nebeským a Synem Božím v jednotě Ducha svatého. Šalamoun dal postavit pro svou matku - královnu - trůn na pravé straně svého trůnu.
Tak platí i o Kristu, protože je důstojné, aby Maria byla tam, kde je sám Kristus. A když Kristus kraluje s Otcem nebeským, tedy Matka Boží, Matka Církve kraluje spolu s Bohem. Tato nejvyšší důstojnost Panny Marie spočívá v jejím mateřství Božím. Nikoli z důvodu Mariina Neposkvrněného Početí, nýbrž z titulu Bohorodičky se odvozují všechny ostatní její výsady. Jedině s ohledem k mateřství Božímu předčí Maria všechny ostatní tvory, lidi i anděly. A tak nyní člověk, to ještě takový křehký člověk, jako je žena, obtížená mateřstvím a péčí o dítě, smí být nadřízena všem tvorům, a to i andělům. Božím tvorům, kteří jsou Bohu věrní, vládne Maria láskou, kdežto těm, kdo se od Boha odvracejí, vládne donucením. Maria usměrňuje dokonce i samotného vládce světa, který vládne jako velmoc, ale nikdy s ním neposkvrní své přečisté ruce, nýbrž jen svou nohou ho s Boží milostí sráží k poslušnosti. Velikost svaté Panny pramení z jejího důvěrného vztahu ke Vtělení Syna Božího. Jenže ten úkol spočíval nejen v tom, že dala svůj život s duší a tělem Božímu Synu, ale také v tom, že se stala spolupracovnicí Páně v díle spásy lidstva a světa. Svým souhlasem v okamžiku Zvěstování se Maria zcela a bezvýhradně zasvětila Osobě a dílu Ježíše Krista, a dodržuje to dodnes.
Proto je Maria nerozlučnou společnicí Vykupitele světa, a to i v jeho vítězném kralování. Marii přísluší ne stejná úcta jako Kristu Králi, ale podobná. Kristu Králi se klaníme pro jeho božství, ale Marii uctíváme bez klanění, protože Bůh nám zapovídá klanět tvoru, třebaže vysoko povznesenému. Marii však uctíváme víc než kteréhokoli z Božích tvorů. Když se modlíme v kleče litanii loretánskou, tedy klečíme před svátostným Kristem ve svatostánku a před svatým Křížem.
O Panně Marii zpíváme, že je vyvýšena nad andělské chóry. Tedy ve všem, v důstojnosti a blaženosti je nad Pannou Marií pouze Bůh trojjediný, Otec, Syn i Duch svatý. Jinak u Marie všechno přechází do téměř nekonečné důstojnosti, pro její spojení s nekonečným Dobrem, jímž je samotný Bůh, jehož ona je Rodičkou. Maria je rodičkou Otce nebeského i Syna Božího i Ducha svatého, každého zvlášť a všech dohromady. Co se týká svaté Panny, to se týká celé Matky Církve, protože Maria je vzorem Církve svaté. U Marie klademe důraz na její prostřednictví a službu při rozdělování milostí. Nicméně kralování a triumfování Panny Marie, a tedy také Církve, platí dál. Zdá se ti, že Církev zůstává ve společnosti a ve světě jaksi stranou, v ústraní, nebo dokonce na periférii? Zdá se ti, že ty, Boží dítě, jsi nějak stranou? Chceš raději panovat a honosit se panovnickými výsadami a tituly, než sloužit na zjevně ztracené vartě? Toužíš se zviditelnit ve své dobrotě a zablýsknout svými vědomostmi a schopnosti? Chceš více mít, více vlastnit a ovládat, než pouze být s Kristem a jeho Matkou Církví?
Jenže všechno můžeš být a mít jedině s Kristem a v jeho Matce Církvi. Naopak bez Krista a mimo Matku Církev nemůže trvale mít nic, a nikým ani nebudeš. Zatímco Ježíš a Maria celou své pozemské putování naplnili službou, takže nyní smí panovat, naším údělem ve světě je sloužit Bohu ve svých bližních, abychom jednou mohli s Kristem a Marií panovat ve slávě Boží. Kdo se chce zviditelnit jako Boží dítě, jako přítel Boží, jako článek tajemného Těla Kristova, jako člen Církve, má sloužit Bohu ve svých bližních, nenápadně a v lidském zapomenutí, ale vždy před Boží tváří jako Popelka nazaretská.
Maria, Královno nebe a země, přiveď nás ke svému Synu Božímu, aby si z nás mohl učinit to, co z nás mít chce.

27.volání: Rodíme se do světa jako lidé, a křtem se rodíme jako Boží děti. Tak se náš život od začátku děje s Bohem pod ochranou Matky Církve, Marie. Proto když začínáme každé významné období svého života jako jedinci i jako bytosti společenské, ať je to každodenně ráno, každý týden v neděli, každoročně na Nový rok, tedy se na této své pouti vždy zasvěcujeme Bohu pod ochranou svaté Panny. Toužíme se kráčet s Marií den co den, týden co týden, rok co rok. Jít s Marií, znamení žít podle Marie.
Nejkrásnější slovo, které jsme slyšeli z úst svaté Panny je FIAT, Staň se!, Buď vůle Tvá, Amen! To se ozývá v duši Matky Církve bez ustání. Říká to celá Mariina bytost v betlémské chudobě, stále to opakuje v egyptském vyhnanství, její duše to zpívá v Nazaretu, v naprosté oddanosti je pronáší pod křížem svého Syna, radostně je vyslovuje spolu se Svým Božím Synem, když ji vzal k sobě do nebe, aby ji v nebi oslavil, slavně to hlásá i z nebeského trůnu, kam ji povznáší a korunuje Syn Boží.
Kdykoli začínám nějaké dílo, podnikám nějakou cestu, začíná se významná událost mého života, přistupuji k vážné zkoušce, nevím, co přinese. Úspěch či ztrátu? Porážku nebo vítezství? Další průběh je zahalen rouškou tajemství. Budoucnost zná jedině Bůh. On vše před věky naplánoval podle svého moudrého plánu. Záleží tobě, jak se k tomu postavím. Budu mít vždycky ochotu, odvahu a sílu říci: Staň se!? A co když mé ANO, můj souhlas bude zrada Boha? Co když moje ochota sloužit bude kolaborací s nepřítelem nebo přímo napomáhání zločinu? Na druhé straně duch, jenž věčně popírá, říká pyšně: Odmítám sloužit! Nechci spolupracovat! Nebudu sloužit!
Za všech okolností je třeba si vyprošovat pomoc Boha a Matky Boží, abychom si vždy uměli zachovat nadhled a byli uchráněni před každým zmatkem. Jedině s touto vyšší pomocí se lze vždy rozhodovat správně a neochvějně na tom celý život vytrvat.
Maria mi říká: Jednej tak, jako jsem jednala já. Bože, kéž dovedu říci ke každému Božímu údělu: Staň se! To bude pro člověka zdrojem svatosti, pokoje a radosti, protože jiné určení člověk nemá.
Co je to svatost? Dokonalost, nezvratná dokonalost, kterou člověk už nemůže ztratit. Od počátku si Bůh přeje, abychom byli svatí, tedy nezvratně dokonalí. Hospodin touží po naší svatosti, jak je psáno v knize Leviticus (Lv11,44). Ale od té doby, co Bůh vstoupil do mého života a do lidských dějin, to platí ještě víc. Ježíš volá: "Buďte dokonalí, jako je dokonalý Otec nebeský!" Jak dosáhnu této dokonalosti? Tato svatost je sjednocení naší vůle s Boží vůlí. Díky vtělenému Synu Božímu dopřává Bůh člověku, aby toho dosáhl.
Co je to pravý pokoj? Copak někdo někdy někde může dosáhnout pravého, trvalého pokoje? Ano. Každý, a všude a vždy, a právě teď a nyní má dosáhnout pravého pokoje a domova. Jak? Sjednocením své vůle s Boží vůlí dosahuji pokoje ve svém nitru. A když pokojně jednám, beze spěchu, beze zmatku, bez sebemenšího stínu rozervanosti, bez překotnosti, uvážlivě, ale vždy pohotově a důsledně, tak přispívám k pokoji v okolí. Pokoj v duši je pro každého z nás to, co mír v národě.
Když je v duši pokoj, jeví se svět krásnějším i za deště. Je-li duše rozervaná, nevidím nic jasně a všechno mě rozčiluje. Kde je příčina onoho neklidu? Ve vůli, která by se chtěla pyšně vyvyšovat bez ohledu na skutečnost. Nic se jí nedaří. Proto je neklidná, člověk je pobouřen.
A přitom stačí vyjádřit svůj názor a postoj znamenající slovo FIAT. A není to jenom tvá záležitost, protože pokoj v duši nezůstává jen tvůj majetek, nýbrž se sděluje a rozlévá a vyzařuje do okolí, takže se všichni v okolí na něm podílejí.
Copak se člověk může pořád jenom radovat? Přicházejí přece i těžké doby, okamžiky ztráty, opuštění, nemoci, poslední hodinka. Křesťan se vždy a za všech okolností může a má radovat. Kde vezme sílu. Boží pokoj v duši samočinně vyzařuje radost. "Radujte se a veselte, neboť vaše jména jsou zapsána v nebi!"
Proč mi tak často chybí pravá, čistá radost? Protože nejsem ochoten přijímat zlé právě tak jako dobré. Jenže kde vzít jistotu, že všechno dobře dopadne? Pod ochranou Matky Boží. Chceš začít svůj další život s takovou ochranou? Pak u Marie najdeš úžasný program: spolupracovat s Bohem na spáse lidí a světa. Maria, pros za nás, aby se tvé FIAT stalo i naším programem na celý další život! Pod ochranu tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko...


28.volání: Když se v souvislosti s Královnou posvátného růžence řekne slovo Matka, pak nám ten titul připomíná, že nám Maria dala Ježíše, který je Hlavou celého svého tajemného Těla, Církve svaté. Apoštol Pavel říká: "Vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste na sebe Krista. Už tu není Žid nebo Řek, muž anebo žena. Všichni jste jeden v Kristu" (Ga 3,28).
ALE titul MATKA říká ještě víc: že pravé křesťany sjednocuje sama svatá Panna. Značí to, že se pravé Boží děti hlásí k Panně Marii jako k Matce, jíž nás všechny zastoupené apoštolem Janem svěřil Kristus jako naší vlastní matce. Panna Maria je nejschůdnější spojnice mezi Církví na Východě a na Západě. Ani v učení o Kristu není snad taková shoda východních křesťanů se západními jako v učení o Panně Marii. Je-li Kristus Božská Hlava Církve svaté, tedy Maria je lidským srdcem tajemného těla Kristova.
V Římě v bazilice Panny Marie Větší je uctíván prastarý obraz Panny Marie s Ježíškem. Bývá připisován apoštolu Lukášovi. Před tímto obrazem se modlili i naši věrozvěstové sv.Cyril a Metoděj, když přinesli slovanské věroučné knihy do Říma. A podle něho dal otec STOJAN pořídit kopii pro Velehrad. Tak i u nás v objetí Matky Boží je spolehlivé místo, kde najde bezpečí a pokojné soužití, pravý domov a pravou vlast každý křesťan ať z Východu nebo ze Západu.
Radujeme se, že ani mezi odloučenými bratry nechybějí ti, kdo vzdávají náležitou úctu Bohorodičce. K ní se obracíme, aby nás všechny přivedla k Synu Božímu. A co víc, Maria sbližuje křesťany v jeden Boží lid se všemi, kdo hledají Boha, neboť její Syn Boží zemřel na kříži za spásu všech lidí. Tak třeba i muslimové, kteří nevěří v Syna Božího, přesto mají v úctě Marii. V Koránu se o ní hovoří s úctou a celá 19.súra se týká Marie.
Pro křesťany však Maria je Bohorodičkou a Matkou Církve, vzorem Církve svaté, tajemného Těla Kristova. A my si musíme být vědomi této skutečnosti. Církev není jen lidská organizace, která by byla poznamenána lidskými slabostmi, nýbrž je SVATÁ, je to mystické Tělo Kristovo. Jsou v ní vedle Marie ještě zástupy mučedníků, svatých a světic, a Ježíš sám působí, že Církev je svatá, TEDY navěky dokonalá. Když mluvíme o Církvi svaté, měli bychom hovořit s takovou vážností a úctou, jako bychom mluvili o vlastní matce.
Jak mluvím o Církvi? Co dělám, když někde někdo zesměšňuje Církev? Mlčím anebo se dokonce ještě dám smíchu, místo abych se postavil na obranu vlastní Matky hříšníků? Co jsem já udělal pro očištění a zdokonalení chybujících křesťanů? Co jsi ty udělal pro zlepšení pověsti Církve svaté, když ty sám přece taky patříš do Církve a jsi přivtělen k tajemnému Tělu Kristovu?
Do Těla Kristova jsou přivtěleni také lidé, takže mají účast na životě Církve. Všichni tito lidé jsou povoláni ke svatosti, ale často jsou slabí a podléhají hříchu. A oni jsou odpovědni za chyby páchané ve jménu Božím, ve jménu Krista, ve jménu Církve Církve. Když jednou Ježíš přišel do synagógy, byl tam člověk posedlý nečistým duchem. Ten začal křičet: Co je ti do nás Ježíši?! Vím, že jsi Boží Svatý! ALE Ježíš ho zarazil. (Mk 1,23) Duch světa, ďábel chtěl svědčit o Kristu, ale Kristus mu to nedovolil. Proč mu to nedovolil? Protože nepotřebuje svědectví od těch, kdo podle něho nežijí. Maria, Matko Boží, přiveď nás všechny lidi ke svému Synu Božímu do jedné Církve svaté, aby byl jeden ovčinec s jedním pastýřem. Veď nás, abychom o Synu Božím svědčili přesvědčeně a přesvědčivě.

29.volání: Marii nazýváme Matkou božské milosti, poněvadž ji Bůh od věčnosti vyvolil k naplnění mnohými milostmi. Svatá Panna děkuje ve svém chvalozpěvu Velebí má duše Pána, a sama říká, že mi učinil veliké věci Ten, který je mocný. Ježíš Kristus a Syn Marie Panny přinesl na světě Boží milost, Boží život, který lidé do té doby kromě svaté Panny neměli.
Byla naplněna milostí a budoucích zásluh Ježíše Krista. Kristus je Dárce božské milosti a Maria Ho porodila. Dala svůj život tomu, který ji zahrnul milostí Stala se Matkou svého Dobrodince, Matkou Toho, který ji obdaroval, Matkou božské milosti.
Nikdo nemusí Matce Boží milosti závidět. Příslušela jí jako Matce Boží. Jeho Dobrota nezapomněla na nikoho z nás. Každý dostává tolik milosti, kolik potřebuje ke spáse. Jen ji opatruj a starej se, abys ji neztratil. Máš ji, těšíš se z Lásky Boží. Bůh si tě zamiloval a zajistil ti nebe. Avšak posvěcující milost. tento nedocenitelný poklad nebeský, bývá ztracen smrtelným hříchem, třebas jediným. Proto měl tento hřích v ošklivosti. raději přijmi smrt, nežli zhřešit. tak to činili svatí.
Příklad Marie nás zavazuje a povzbuzuje, abychom nezklamali Boha. Přijímá z Kristových zásluh a nám dává.
Maria nám zprostředkovala to, že Bůh žije mezi lidmi ve viditelné podobě. Dala mu tělo, které za nás obětoval na kříži, a nám smrtí dal to, co skrývalo - Božský Život.
Spolupráce s Bohem ji povznesla z nenápadného nazaretského děvčátka k oné velikosti a učinila ji Matkou milosti. I v našem životě by měla být služba Bohu prvořadou událostí.
Církev pozdravuje Marii jako Matku božské milosti, protože v ní milost ustavičně přebývala. U každého člověka je možno nabývat víc a více milostí, a tak tomu bylo i u Marie. Avšak Maria v tom směru překonala všechny ostatní lidi, takže o ní platí slova Ducha svatého: "Mnohé dcery shromáždily bohatství, tys převýšila všechny" (Přísl 31). Rychlý je pohyb zvuku, rychlejší pohyb světla. Příčinou pomalejšího pohybu zvuku je odpor hmoty, který však světlu nevadí. Ačkoli byli svatí plní horlivosti, přesto kvůli dědičnému hříchu byli zdržováni žádostivostí zlého. Jinak tomu bylo u svaté Panny, která byla uchráněna od dědičného hříchu, takže zlá žádostivost nekladla žádný odpor. K tomu se váže i to, že neměla ve svém srdci ani záblesk nezřízené lásky k sobě či k světu, ale všechnu lásku věnovala Bohu. Tato láska ji vedla k tomu, že činila vše, co shledala Bohu milým, proto vše, co myslila, cítila, chtěla, mluvila a konala, rozmnožovalo u ní Boží milost.
Bože, kéž si učiním Marii životním vzorem. Kéž si stanovím za nejdůležitější věc rozmnožovat v sobě Boří milost. Ať se méně starám jako lidé světa o rozhojněná svých hmotných statků a peněz, které kradou zloději a ničí je rez! Pevně si beru za své rozhojňovat své poklady duchovní, jež zůstávají navěky.
Maria je Matkou Božské milosti hlavně proto, protože počala a porodila Ježíše Krista, ve kterém jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání, ba celá plnost božství přebývá v Kristu. Právem se nazývá milosti plná tak, jež je naplněna Původcem milosti, Bohem. Protože je Maria plná milosti, proto může vést ostatní k milosti. Maria je plná milosti nejen pro sebe, ale i pro nás, pro tebe jako pro mne. Každý svatý sice dostal nějakou milost, aby působil ke spáse některých lidí. Maria však má tolik milosti, že může působit ke spáse tebe jako mne, jako celého světa.
Bože, nauč mě obracet se s důvěrou k Tvé Matce, aby nám mohla vyprosit a poskytnout několik kapek z moře milosti, které je plná.
 

30.volání
Tvůj život je plný radosti ze života, bolesti z jeho nesnází a oslavy hrdinského vítězství nad bolestí.
Ponoř se do tajemství prvních pěti desátků mého růžence! Zachvátí tě radost. Jenže jaká radost! Nejčistší radost tvé duše ze Slova věčného Otce. Právě se vtěluje. Tajemství Vtělení je radostí nejenom naší panenské Matky, nýbrž i tebe. Růžencem ti ukazuje jakým darem je Nejsvětější Srdce, které devět měsíců nosí pod svým Neposkvrněným Srdcem. Sama ti to Srdce svého Syna přináší k výměně za tvé srdce slabé a smutné.
Pozemský život ti dovede znechutit každou radost žlučí bolesti, hořkostí zármutku a smutkem osamělosti. Přináší však chvíle radosti. Důležité je, zda se tvé radosti podobají radostem, o jakých svědčí prvních pět růžencových tajemství. Přijmi své radosti jako pramenící ve mně, tvém Bratru a Vykupiteli! Přijmi své radosti ode naší panenské Matky, neboť je Příčinou každé tvé ryzí radosti!
Umíš se radovat z mnoha věcí. Kéž by každá tvá radost byla odleskem radosti z Ježíše Krista! Snaž se, aby každá tvá radost měla svůj poslední cíl ve chvále tvého Vykupitele a naší panenské Máti! Uvidíš, jak to rozhojní tvou radost! Čím méně jsi obdařen radostí, tím více tě spoutává smutek, bolest a osamocenost. Utrpení na tebe doléhá jako následek hříchu.
Odkud je bolest? Kde se bere na světě? Bůh stvořuje jen dobré věci. Až do hříchu tvých prarodičů neexistuje žádná bolest, ani opuštěnost, ani smutek, ani žádné jiné utrpení. To hřích ti působí utrpení. Bolest, strach, smutek ovládají tvé srdce, pokud hřešíš, takže se skrýváš před pohledem našeho věčného Otce. Jenže náš Otec si nepřeje tvou zkázu, nýbrž záchranu. Proto sem posílá Krista kvůli tvé obnově a zušlechtění.
Mírní tvé utrpení. Bere je na sebe. Chce tvé věčné utrpení učinit pomíjivým. Přichází za tebou, bere na sebe tvé tělo a trpí s tebou. Prochází nejhlubším mořem bolesti, jaké si dovedeš představit, aby se ti Jeho bolest stala mostem k věčnému Otci. Celý život Páně od chvíle narození až do posledního vydechnutí na kříži je samá bolest a smutek. Tajemství bolestného růžence tě uvádějí do hlubin Kristova utrpení a mé vykupitelské smrti. Na kříži jsi smířen s věčným Otcem. Kříž překlenuje propast hříchu mostem svrchované lásky Boží. Ponoř se do tajemství Boží lásky, jasně vynikající v Synově vykupitelském díle! Naplní tě to vděčností, a budeš chválit Krista jako svého Bratra a Vykupitele, i naši panenskou Máti, která se Kristem sdílí každou mou bolest. Hned uvidíš, jak nicotné je vše, co můžeš dát za tuto lásku. Svrchovaná láska Páně září z kříže a ohřívá přes tvé srdce celý kosmos.
Rozjímej o bolestných tajemstvích růžence! Odhalí ti to, jak je tvá bolest spojena s bolestí. Syna Božího. Od narození až k hrobu je tvůj život doprovázen utrpením. Nauč se využívat i této stránky svého života! Bolest je nejrychlejším koněm, unášejícím tě k podobnosti se Kristem. Nic tě tak nepřipodobňuje ke Kristu, jako utrpení. Nic tě tolik neoprošťuje od pozemských záležitostí, jako bolest, smutek a osamocení. Nic tě neosvobozuje od tebe samotného tak rychle a dokonale, jako zkoušky, které na tebe dopouští Bůh. Chceš se povznést ke Kristu? Zbav přilnutí k pozemským věcem! Odpoutej se od sebe! Odhoď sebelásku! Ukáže  ti to, jak jsi s Kristem přibit na kříži. Povznese tě to nad všechno pozemské, abys spočinul v náruči našeho věčného Otce.
Tomu všemu tě uč od Krista trpícího na kříži a od naší panenské Máti, trpící ve všem s Kristem. V každém utrpení pohleď na Krista! je to tvůj trpící Bratr a Vykupitel. Maria je tvá trpící Sestra a panenská Máti, Královna mučedníků!
Hned tě Bůh zaplaví hrdinskou odvahou. Spoj své utrpení s Kristovým! Hned získáš cenu téměř nekonečnou. Spolupracuj svým utrpením s Ukřižovaným! Staneš se pokračovatelem jeho vykupitelského díla.
Zkus trpět spolu se Kristem podle tajemství bolestného růžence! Vykročíš královskou cestou, kterou jde Král králů. Pod bezpečnou ochranou naší panenské Máti dojdeš tam, kam odchází Kristus ke slávě.
Pokus se hrdinsky unést nutné utrpení! Otec tě oslaví. Tvoje sláva je u našeho věčného Otce. Syn Boží už netrpí. Ani naše slavná Matka už netrpí. Je tam, kde je Kristus vítězný. Pohlédni do tváře Kristovy věčnosti! Naplní tě tvou duši nezdolnou nadějí. Od tvého zrození z vody a Ducha tě navěky Bůh uchovává jako jedinečný a neopakovatelný článek svého tajemného těla. Jeho hlavou je Kristus, tvůj Bratr a Vykupitel. Právě ti připravuje jedinečné místo na své slavné hostině lásky. Pořádá je právě kvůli tobě. Nikdo jiný nemůže obsadit tvé místo. Zajímá tě, jaká je velikost tvého podílu na dědictví našeho společného Otce? Odpovídá tomu, co dovedeš trpět s Kristem jako svým Bratrem a Vykupitelem. Nemáš dost sebedůvěry a jistoty o své účasti? Zavolej k naší panenské Máti! Je tu a podává ti ruku s růžencem.

31.volání: Když vrcholí naše růžencová pouť se svatou Pannou, dospíváme k jejímu Synu Božímu. Skláníme se v bezmezné úctě před Nejsvětějším Srdcem Ježíšovým, které se dalo kvůli našim hříchům a pro naši spásu přibít na kříž a probodnout. Věříme, že z probodeného boku Páně vyšla krev a voda, aby mohla povstat svatá Církev Kristova, abychom se každý mohli znovu narodit v tajemném Těle Kristově. Když nám zmrtvýchstalý Ježíš stále znovu nabízí své Božské Srdce k výměně za naše křehké srdce lidské, přistupujeme jako nehodní příjemci, málo důvěřující k takové závratné milosti, které se nám dostává. Kdo z pouhých lidí by nás mohl naučit této dětsky průzračné důvěře, nežli svatá Panna s jejím přečistým Srdcem? Co to znamená uctívat Neposkvrněné Srdce Panny Marie? Není to nějaká konkurence úctě k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, před kterým jediným ze všech srdcí padáme na tvář.
Především věříme, že svatá Panna nosí jako Bohorodička pod svým přečistým srdcem lidským samo Božské Srdce Ježíšovo zrovna tak, jako kterákoli maminka nosí počaté dítě pod svým srdcem.
Dále pevně věříme, že srdce Panny Marie neochladlo v lásce k nám a nepřestalo pro nás bít ani poté, co Matka Boží opustila pozemský svět. Ani v nejmenším neutrpělo nijak v hrobě, ani není nikde nijak uchováváno munifikované, nýbrž naplno žije dál. Uctívat Neposkvrněné Srdce Panny Marie znamená vyznávat pravdu o Nanebevzetí Matky Boží s duší i s tělem.
Jako při uctívání Božského Srdce Ježíšova máme na mysli celou osobnost Ježíše Krista, tak při uctívání Neposkvrněného Srdce Mariina myslíme na ni samu jako nejposvěcenější lidskou osobu, zosobněné svaté člověčenství.
Když mluvíme o Neposkvrněném Srdci Mariině, tak zdůrazňujeme u Matky Boží to, co nám srdce představuje: milosrdnou lásku Bohorodičky k nám lidem. Maria převyšuje svatostí všechny svaté, a tedy je převyšuje i láskou k nám. Když pečovala o takovou věc, jako byla zásoba vína na svatbě v Káni, tím spíš má zájem, aby nám nechybělo nic, co potřebujeme na cestě k věčnému životu.
Pán Ježíš nám ve své lásce nabízí všechno potřebné k dobrému životu. AVŠAK chce, abychom v tom byli závislí na Jeho Matce, jako ON na ní závisel 9 měsíců před porodem a pak léta na ní závisel jako každé dítě závisí na své mamince.
Zjevení ve FATIMĚ je ve shodě s EKONOMIÍ SPÁSY, neboli se způsobem, jak Bůh lidem nabízí spásu. Když lidé promarňují oběť Ježíše Krista, tak vzbuzuje horlivé a svaté duše, aby 1) pracovali na své spáse, 2) přinášeli oběti za sebe a za jiné, 3) modlili se za druhé, aby nebyl nikdo, pro koho by JK nadarmo zemřel.
Zjevení Matky Boží tedy nepřináší žádnou novou senzaci. Jsou to ty nejpůvodnější podněty: pracujte na své spáse, ale i na spáse druhých! Srdce Panny Marie je uráženo těmi, kdo se ústy hlásí ke Kristu, ALE jejich život je popřením celého evangelia. SRDCE Panny Marie urážejí všichni, kdo si na svůj podnik pověsí vývěsní štít: Křesťanský (podnik, škola, akademie, strana...), přičemž to dělají jen proto, aby mohli vydělávat na důvěře křesťanů, a dělat pak jen svou politickou aj. kariéru. Nepodílím se také na něčem takovém? SRDCE Panny Marie urážejí ti, kdo se v kostele modlí k Bohorodičce, aby jim vyprosila Boží milosti, a sotva vyjdou z kostela, zapomenou na svou příslušnost ke Kristu, nebo se otevřeně snaží prodat Krista či nějak vydělat na své příslušnosti ke Kristu. Nechováme se někdy právě tak? Ovšem není ještě nic ztraceno. Ale neváhej! Pokud by se člověk rychle neobrátil k pravé víře, dopadl by hůř než Jidáš a farizeové.
Jak se zachránit? Svatá Panna nabízí růženec k pravidelné modlitbě. Zve ke společnému prožívání celého tajemství naší spásy spolu s Matkou Boží. Maria, Matko posvátného růžence, oroduj za nás!