Tomáš J.Bahounek
Úvod do vojenské deontologie

Přednášky na vojenských školách

Výbor vydán Brno 1996

Vojenská akademie

Ú v o d
I. O b e c n á č á s t
1. Struktura lidské přirozenosti
2. Individuum, osoba, osobnost
3. Rozum a svobodná vůle
4. Původ dobra a zla
5. Normalita lidského jednání
6. Příčiny konfliktu a války
7. Sociální patologie

II. S p e c i á l n í č á s t
1. Deontologické pojetí míru a války
2. Systém mírového soužití a válka
3. Postavení války ve struktuře mírového soužití
4. Vývoj mírového soužití a válka
5. Vývoj duchovně-mravních činitelů míru a války
6. Vývoj fungování mírového soužití a války
7. Duchovně mravní základy mírového soužití
8. Současné fungování mírového soužití
9. Duchovně mravní profil vojáka

Ú v o d
     V souvislosti s vědeckotechnickým rozvojem a rostoucí profesionalizací a specializací dochází ve všech oborech lidské činnosti ke zvýšenému zájmu o hraniční vědecké obory. Mezioborový přístup se uplatňuje všude. Prosazuje se i v činnosti vojáků a jiných příslušníků obranného aparátu státu. Právě pro předmět jejich zájmu a péče, jímž je především pokojné, mírové soužití daného státního společenství. Armáda totiž přispívá na celém státním území k zajištění svobod a obraně institucí republiky, k udržování pořádku a klidu, k ochraně osob a majetku. Pravidelný styk s občany při zajišťování uvedených úkolů, mající ráz nejen represivní, ale především preventivní, vynáší do popředí potřebu rozvoje hraničních věd, souvisejících s antropologií, sociologií, psychologií, a především s etikou. Je to zde aktuální tím více, že cílem působení armády je odstraňovat a předcházet různým škodlivým společenským konfliktům jakožto úchylkám, které po stránce etické představují zlo ve společnosti. Má-li někdo v tomto směru působit, klade to bezesporu značné nároky na jeho vyhraněný životní názor, a to názor optimistický. Střízlivý optimismus je totiž nesmírně důležitý nejen v okamžicích pro člověka kritických, jako je boj za odvrácení války, ale také pro celou jeho životní orientaci, zejména pro důvěru ve smysluplnost jeho předcházení těmto úchylkám. Současně je činnost vojáka velmi výrazně vymezena určitými právními normami, vymezujícími jeho povinnosti. A právě o vztazích těchto povinností vojáka jednak vůči jeho vlastnímu svědomí, světovému názoru a přesvědčení, jednak vůči ostatním lidem, jejich skupinám a kulturním hodnotám pojednává vojenská deontologie.
     Tak se na pomezí antropologie, sociologie, psychologie, filozofie, etiky, právní vědy, politologie a vědy o vojenství utváří vojenská deontologie. Je tedy přirozené, že podobně jako ve vyspělých státech světa, tak i u nás se prosazuje tato hraniční věda. Vojenská deontologie je vlastně speciální praxeologie.
     Cílem vojenské deontologie je vyjádřit vědeckou metodologii cílevědomé a svobodné činnosti vojáka. Vychází přitom z předpokladu, že veškerá činnost člověka podléhá obecným zákonům, které je třeba znát a uplatňovat, aby bylo dosaženo žádoucích výsledků. Tyto zákony nejsou zdaleka jen právní, nýbrž jsou vlastní samotné lidské přirozenosti. Praktickým cílem deontologie je vytvořit normativní předpisy s etickým obsahem, jimiž by se řídilo každodenní běžné profesní chování. Tohoto výsledku však může být dosaženo v dlouhodobém procesu, v němž bude hybnou silou výchova vojáka.
     Historicky navazuje vojenská deontologie na filozofický odkaz antické tradice, zejména na Platonovu Ústavu, a na Aristotelovu Politiku a Etiku, Ciceronovo dílo O povinnostech a Epiktetovu Rukojeť mravních naučení, dále pak na kulturní hodnoty evropské vzdělanosti, jak se vykrystalizovaly během dvou tisíciletí našeho letopočtu. Vojenská deontologie usiluje nejen o toto své kulturně historické založení, ale také o udržení dějinné kontinuity. Snaží se o rozvinutí těchto filozofických a etických základů naší kultury přínosy moderní vědy a techniky. Proto vychází z poznatků různých věd, jako je antropologie, psychologie, sociologie, fyziologie, ekologie, ale také z přínosů vědecké techniky řízení, tedy zejména kybernetiky ve vojenské praxi do té míry, v jaké se vojenská deontologie zabývá mravními hodnotami, životním názorem člověka a hodnocením, přesahuje do praktické filozofie, do etiky, kdežto v rozsahu, v jakém postupuje metodami humánních vědních oborů, stojí na půdě těchto věd.
    Vojenská deontologie musí jít dál, než tam, kam ji může přivést slepý tlak ekonomiky a dějin. Nemůže se řídit jen statistikou v tom smyslu, že se nemůže začít uplatňovat tehdy, když už je společnost vážně postižena nějakým statisticky závažným patologickým antisociálním jevem či procesem (zejména válka. Musí být nesena lidmi jako mravními osobnostmi, které se dovedou vymanit z minulosti a svobodně a cílevědomě vykročit do budoucnosti.
     Odtud vyplývá potřeba rozvoje vojenské deontologie na vědeckofilozofickém základě, a zejména na základě etiky. Individuální etika pojednává o lidských postojích, činnostech a chování, pokud člověk jako jedinec má vyplnit smysl svého života a dosáhnout životního cíle. Sociální etika zahrnuje lidské postoje, jednání a chování, pokud člověk vystupuje jako člen společnosti. Individuální nebo i sociální etika nabývá zvláštního zabarvení v tomto případě podle vojenské profese, která ji upotřebí ve své praxi.
     K vojenské deontologii patří především jasně proklamované přesvědčení o hodnotě a nedotknutelnosti lidského života, a odpovědnosti každého člověka nejen za vlastní důstojný a pokojný život, ale i za důstojný a pokojný život ostatních. Přání specificky vlastní vojenskému povolání, aby lidé žili v spravedlivém míru a pokojně, a aby jim byla nabídnuta co nejlepší ochrana jejich práv, zavazuje vojáka povinností soustavně se vzdělávat jako důležitý požadavek vojenské deontologie.