Řetězová reakce radosti
Každý z lidí zakusil příjemný zážitek, když je někomu nezištně prospěšný. Za svůj dobrý skutek sklízí vděk spíše v srdci než od toho, komu jej prokázal. Především je odměněn pokojnou a radostně blaživou odezvou vlastního nitra.
Třebaže příznivé účinky svých dobrých slov a dobrých skutků málokdy důsledně sledujeme, protože ovoce ze semene naší dobročinnosti vzchází v okolí s jistým zpožděním a v jisté místní odlehlosti, ještě obtížnější je uvědomit si souvislost dobrého ovoce u sebe samého, které vzešlo z dobročinnosti jiných osob. Proto si člověk ještě méně než okolní příznivý ohlas svých dobrých slov a skutků, ba i jen svého úsměvu, uvědomuje, že to, co obvykle považuje za šťastnou náhodu nebo že se mu poštěstilo, tedy že to bývá dílem jeho dobrodinců, a jen zřídka si uvědomuje příznivý podíl anděla strážného.
To ovšem dokazuje, že si vstřícnosti vůči sobě od jiných lidí někdy ani neuvědomujeme, natož pak vstřícnosti od andělů. Dost možná, že ve své sobecké vztahovačnosti považujeme za samozřejmé, když se jiní vůči nám chovají příznivě a nezištně, zatímco za vlastní vstřícné chování vůči jiným považujeme už to, že přemůžeme své nejhorší sobecké sklony a že jim prostě neškodíme, anebo jednáme s nimi tak slušně, aby se neurazili a nemyslili si o nás něco špatného.
Už dávno si někteří prozíraví lidé povšimli, že každé dobré slovo a dobrý skutek vytváří u obdarovaného vděčnost neboli vědomí společenského dluhu, tedy potřebu svědomitě oplácet obdrženou vstřícnost, a to nejen samotnému dárci, ale obecně celému okolí. Patrně i proto prosazovali staří mudrci zásadu: Každý den jeden dobrý skutek. Správně totiž předpokládali, že kapka medu zmůže víc než sud octa. Jeden člověk nadchne svou vstřícností a ohleduplností druhého. Následně z toho vzejde přátelské a vstřícné prostředí. Odedávna byli moudří lidé předvědčeni, že jeden dobrý skutek dokáže spustit celou lavinu dobrých skutků. Ty se pak budou šířit mezi dalšími a dalšími lidmi, daleko vzdálenými i časově odlehlými od onoho původce. Porostou geometrickou řadou, až zaplaví mnohé lidi přílivem velkého osvěžení mravního i estetického.
Copak to neznáš? Ještě po létech si rád vzpomeneš na svého dobrodince, který kolem tebe jen přešel, letmo se podíval na výsledky tvého snažení, někdy dost chabé. Přesto tě nesrazil. Naopak uznale přehlédl tvé ubohé úsilí a neskrblil slovy povzbuzení:
"Podívejme se! Ty máš ale nadání! Z tebe něco bude! Jen vytrvat!"
A s překvapením zjistíš, že to jedno vlídné slovo tě posiluje ještě po létech, kdy jeho původce už dávno na ně zapomenul, anebo už ani není mezi živými.
Také se každý cítí mnohem lépe a povzbuzen ve společnosti milých, chápavých, ohleduplných a obětavých lidí, než ve skupině, která se vyznačuje podezíravostí, neochotou k ústupkům, kousavou ironií či jízlivostí.
Musel jsem souhlasit s tímto poučením svého anděla. Je mi mnohem lépe mezi těmi, kdo cílevědomě pěstují radost a ve svém srdci posilují touhu chtít každému na potkání dobro, přát mu to a osobně se zasazovat o to, aby mu to bylo dopřáno, než mezi těmi, kdo druhým lidem na potkání závidí třeba i jejich úsměv a pokojnou mysl. Závistivci tak daleko, že jsou schopni závidět druhému i krásnou hudbu na jeho pohřbu.
Vstřícnost přístupu vůči okolí a přejícnost dobra každému člověku vrcholí vstřícností Božího dítěte vůči svému Stvořiteli a jeho Božímu tvorstvu, hlavně vůči andělům a lidem. Taková vstřícnost člověka vůči jinému člověku není jen záležitost přirozeného přání a dopřávání jinému jemu přiměřeného dobra. Znamená to přát a dopřávat každému to největší Dobro, jaké je možné, totiž přát každému samotného Boha, a s Boží milostí mu také toto svrchované Dobro Boží dopřávat. To pak znamená milovat jiné osoby, ať už lidi nebo andělské bytosti Boží láskou, a milovat je v Bohu, ve kterém se všichni pohybujeme, žijeme a jsme.
Když si každý den celkem záměrně a uvážlivě připravíš aspoň jeden dobrý skutek, abys zušlechťoval své okolí, tak se sám touto přípravou a prováděním vskutku zušlechtíš. Už proto, že jsi nucen vžívat se do myslí a životních okolností jiných lidí, aby sis ujasnil, co je pro ně žádoucí a mohl tomu napomáhat, a naopak, co je jim nepřijatelné, a mohl bys to od nich odvracet nebo je připravovat na to, aby to lépe unesli. Tvé vžívání se chápavým srdcem se pak stává nejen prospěšným uspořádáním konání žádoucího dobra, ale i svrchovaným úkonem lidství.
Ovšem ani sebelépe procítěné vcítění do postavení ostatních, ani sebepromyšlenější akce na jejich zlepšení, by nebyla úspěšná, kdybys spoléhal jen na sebe samého, na přirozené síly své dobročinnosti. Bez Boží milostí nemůžeš nic, ani poznat znamení času, ani na ně účinně a správně odpovídat. Potřebuješ Ducha svatého, který moudře povede tvou lásku, aby byla požehnáním pro tebe i pro milované bytosti, a také oslavou Boží.
Pokud jde o samo vžívání se chápavého srdce do myslí a zvláštních životních okolností bližních, užiješ přitom obdoby s potřebami vlastního nitra. Odedávna totiž platí, že jeden nemá dělat druhým to, co nechce, aby mu oni nedělali, a má jim dělat, co by rád, aby oni dělali jemu.
Vžívání se do myslí a životních okolností a důvodů jejich chování či smýšlení tě nesmírně obohacuje. Kdo o sobě více přemýšlí, dozvídá se následkem toho mnoho také o jiných, a rozhodně pak lépe chápe své bližní.
Psychoanalytička Karen Horneyová na základě svého výzkumu (1972) odhalila úkon jakéhokoli dobrého skutku jako obecně osvěžujícího, obnovujícího a uzdravujícího činitele. "Když je člověk psychicky na dně, a přesto si najde čas, aby prospěl ostatním, pak tím sebe sama uzdravuje. Když přemůžeš sobectví, pak přestáváš být sobcem. Nahradíš-li své výbojné chování vstřícnými snahami, získáš záhy pověst hodného člověka. Když vyšleš do lidského prostředí svůj první dobrý skutek, vrátí se ti jich záhy od ostatních na tisíce...
Proto neváhej a rozšiř své srdce! Nepatříš přece k těm úzkoprsým úředníkům z Kafkova Zámku!? Nedovedou se povznést nad to, co je zajímá, co konají, čeho se bojí, co chtějí a oč se běžně snaží! Dávají se tak spoutat svým úřadováním, svou starostí, svou specializací. Nakonec nevidí les pro stromy. Myšlenka jejich úřadu je provází při jídle i po něm, na cestách a pronásleduje je i při modlitbě. Dávají se prostě ovládnout úřadováním. To už není zájem ani zaujetí, nýbrž zajetí myšlenkou. Jejich záležitost je poutá a unáší. Dusí je. Nemají ani čas, ani ochotu myslet ještě na něco jiného. Hlavně nemají smysl pro to, aby svou práci odpoutali od toho, pro koho jedině mají pracovat. Jde o to, abys opravdu sloužil Bohu, a ne pouhé myšlence, ani pouhé zbožnosti.
Sotva postřehneš toto zotročování myšlenkou, a třeba i zbožnou myšlenkou, které sloužíš, buď zanech té práce, je-li mimořádná, anebo se aspoň hleď především učit duchovní svobodě! Uč se jí, stále se v ní cvič! Uč se oné svaté duchovní svobodě Božích dětí, aby tě nic tak nenaplnilo, že by pak ve tvé duši nebylo víc místa pro Boha, abys ničemu nesloužil tak, že bys oslepl a ohluchl ke všemu jinému, hlavně k tomu, co je Boží!
Vychovávej se k tomu, že stále budeš prosycovat svou práci a tvorbu myšlenkou pro koho to děláš, myšlenkou na svatou přítomnost Boží, že se budeš snažit o to, abys hovořil s Bohem i v práci nejpoutavější, i uprostřed úchvatné zábavy! Nedej se svou prací ani svou zábavou pohltit! Naopak ji ovládej, abys každou práci a každý odpočinek i zábavu naplňoval a posvěcoval Bohem!

Bumerang lásky
Psycholožka Karen Horneyová při výzkumu působnosti a zřetězení dobročinnosti došla k závěru, že dobré skutky se lidem vracejí rozhojněny po celá léta jako tažní ptáci. Ve skutečnosti ten proces oblažování dobrými skutky doléhá stále i na každého člověka, třebaže on nevidí jejich původce. Někdy to omylem považuje za pouhou šťastnou náhodu, že prostě měl štěstí. Přehlíží celý řetěz dobročinnosti. A vůbec už nevidí jejího původce, který uvolnil první vločku, k níž se nalepila další a další, až se rozvinula celá lavina radosti. A zatím je každý člověk zavázán jakoby smlouvou mnoha svým známým i neznámým dobrodincům, lidem i andělům. Ba co víc, jako tvor je za toto stálé osvěcování vděčen Stvořiteli a lidským i duchovním osobám, totiž andělu strážnému, které k němu Bůh posílá jako prostředníky. Bůh chce, abys byl šťasten. Přeje ti, aby se tvé štěstí rozlévalo jako mořské vlny.
Pokračujme však ještě dál a hlouběji. Prof.Harasimowicz z univerzity v Chicagu provedl v roce 1987 rozsáhlý výzkum. Na jeho základě došel k závěrům, že každý dobrý skutek má zvláštní ráz přesahující meze běžného přirozeného chování. My křesťané víme, že tento ráz vymykající se ryze přirozenému, pouze lidskému chápání, je prostě ráz prozřetelnostní a současně andělský. Je Bohem chtěný a andělé, poslaní Bohem nás k němu záměrně vedou.
Co to přesněji znamená? To, že dobrý skutek vzniká často, třebaže ne vždy, právě tam, kde vzniknout má, tedy tam, kde je ho nejvíce zapotřebí. Prof.Harasimowicz uvádí výčet případů lidí v obtížných životních okolnostech, kteří byli následkem těchto okolností a osobní slabosti krajně skleslí, v silném pokušení sáhnout si na život, když se jim dostalo náhlé pomoci odtamtud, odkud by to nikdy nečekali. Šlo nejen o andělský zásah, ale někdy docela prostě o dobrý skutek od lidí, s jejichž pomocí nikdy dosud nepočítali. Kdo se octne v takové mezní životní situaci, tak se o něm říkává, že se modlí ke všem svatým, třebaže jinak náboženství životě nevyznával. A v hodině dvanácté se mu často dostává překvapivé pomoci.
Slavný spisovatel John Steinbeck popisuje v románu "Hrozny hněvu" životní úděl bezdomovců, kteří cestují napříč Amerikou za slušnějšími životními podmínkami. Lidé prchají před hrůzou, která je tam vzadu, za nimi, a přiházejí se jim divné věci - některé jsou trpce kruté a některé jsou tak krásné, že víra vzplane a trvá věčně. Popisuje tam ono zázračné sřetězení lidské dobročinnosti, která nastává, jakmile se někdo odhodlá k nějakému, třeba jen k nepatrnému dobrému slovu nebo skutku šlechetné lásky, zcela nezištně. Jako by ten jeden nastartoval řetězovou reakci dobročinnosti, která obměkčuje jedno zatvrdlé srdce za druhým, až se lavinovitě šíří jako výbuch lásky. A hlavně ukazuje, jak se k tomu, kdo nastartoval tuto řetězovou reakci lásky, vrací její projev tak, že je nakonec sám ještě víc obdarován.
"Nemohla byste nám laskavě prodat bochník chleba, slečno?"
Mae řekla: "Tady není hokynářskej krám. My máme chleba jen na vobložený chlebíčky."
"To vím, slečno!" Mluvil pokorně, ale naléhavě. "Ale my nemáme žádnej chleba a lidi říkaj, že teď není před námi dlouho nic na cestě."
"Dybysme vám prodali chleba, bude nám potom scházet." To řekla Mae nejistým hlasem.
"Máme hlad", řekl muž prostě.
"Tak proč si nekoupíte obložený chlebíčky?"
"To bysme jistě moc rádi udělali, slečno. Ale my nemůžem. Musíme vystačit s desetníkem pro všecky." A dodal v rozpacích: "Máme jen málo peněz."
"Za deset centů nedostanete bochník chleba", řekla Mae. "Máme jen bochníky po patnácti centech."
Zezadu zahučel Al: "Pro Krista Pána, Mae - tak jim dejte chleba!"
"Ale to by došel dřív než přijde vůz s chlebem."
"Tak ať dojde!"
Mae otevřela zásuvku a vyňala dlouhou veku, zabalenou v celuloidu. "Tohle je bochník za patnáct centů."
"A nemohla byste to nějak udělat, abyste nám z něj prodala jenom za deset centů?"
Al zavrčel: "K sakru, Mae - tak jim dejte ten bochník!"
Mae řekla, odevzdávajíc se osudu: "Můžete ho mít za deset centů."
"Ale my bysme vás vokradli, slečno!"
"Jen si ho vemte - Al říká, že můžete." Postrčila k němu bochník. Muž vytáhl z kapsy objemný kožený měšec, našel deseticent. "Snad je vám to divný, že tolik šetříme." Omlouval se muž. "Ale my máme jet ještě tisíc mil, a nevíme, jestli to dokážem." Když položil minci na pult, ukázalo se, že s deseticentem vyskočil z měšce také centík. Muž chtěl právě pustit drobnou minci zpět do měšce, když mu padl zrak na hochy stojící nehnutě před cukrátky. Popošel k nim pomalu. Ukázal na dvě dlouhé mátové tyčinky, červeně a bíle pruhované.
"Sou tydle po centu, slečno?"
Mae přešla na konec pultu a podívala se: "Který?"
"Tyhle strakatý."
Chlapci pozdvihli oči k jejímu obličeji a zatajili dech; ústa měli napolo otevřená, polonahá tělíčka ztrmula.
"Aha - tyhle? Ne - ty sou dva cent."
"Tak mi dejte dva, slečno!" Položil měděnou minci opatrně na pult. Chlapci vypustili zatajený dech. Mae jim podávala dvě dlouhé, tlusté tyčinky.
"Tak si je vemte!", pobídl je muž.
Chlapci natáhli bázlivě ruce a každý si vzal jednu tyčinku.
"Děkujem vám, slečno!" Muž vzal z pultu bochník a vyšel ze dveří. Chlapci kráčeli ztrnule za ním. Venku vyskočili jako veverky na přední sedadlo, odtud se vyšplhali na hromadu věcí a zahrabali se do nich, pryč z dohledu - jako veverky. Pokračovali v cestě na západ.
Z vnitřku jídelny za nimi hleděli dva šoféři. Velký Bill se náhle otočil: "Mae, to nebyly ty, co jsou dvě za cent."
"Co je vám do toho", odsekla Mae.
"To byly pěticentový", trval na svém Bill.
"Musíme už jet," řekl druhý šofér. "Už jsme pozadu s časem."
Oba muži sáhli do kapsy. Bill položil na pult minci; druhý muž se na ni podíval, sáhl opět do kapsy a položil na pult touž minci. Otočili se kráčeli ke dveřím.
"Tak sbohem!" řekl Bill.
Mae za ním zavolala: "Hej, počkat! Dostanete nazpátek."
"Jděte k čertu!" zavrčel Bill a dveře bouchly.
"Ale!" zavolala tiše Mae.
"Co je?"
"Podívejte se." Ukázala na mince ležící vedle šálků. Byly to dva půldolary. Al se šel podívat a potom se vrátil ke své práci.
"Inu, jsou to šoféři", řekla Mae zbožně.
Harasimowicz také zjistil, že účinek dobrého skutku zdaleka neskončí poté, co vymanil člověka z tísnivých okolností. Naopak, tato jeho pouť nepostrádá logiku a bere přitom ohled na nějaký vyšší zájem. Křesťané věří, že v pozadí tohoto prozřetelného řízení stojí Bůh. Ten to provádí prostřednictvím andělů. Každopádně i psychologické výzkumy potvrzují, že dobré lidské skutky nevznikají jen z náhodného podnětu jednotlivce, ale jsou podněcovány a řízeny z jakési nadlidské hladiny dobročinnosti, ale nikoli neosobně, nýbrž naopak velmi důvěrně a osobním způsobem jsou řízeny Bohem prostřednictvím andělů.
Tak je každý člověk neustále v toku příznivých podnětů, které k jeho osobě přicházejí zvenčí od Boha přes jeho anděla strážného a četné jeho dobrodince, ale také zevnitř, pokud náležitě přijímá Božího Syna v podobě chleba. Tak vlastně tvým nitrem neustále prostupuje blahodárný proud Boží milosti, který jde andělským prostřednictvím přes tvé představy a nabízí se k tvému zušlechtění a kultivování. Jakoby z tvého podvědomí a nevědomí neustále probublávala líbezná vůně Ježíše Krista, která se nabízí tvé bytosti, k svobodné a uvědomělé spolupráci s posvěcující milostí. Současně je i celá země obepnuta jemným posvěcujícím obalem, který spočívá v plášti Matky Boží, utkaném z přečetných andělů a svatých. Maria jim kraluje a jejich prostřednictvím Bůh, osvěžuje, uzdravuje, obnovuje zahřívá celý svět a zajišťuje proti každému nebezpečí všechny Boží děti a každé zvlášť.
Na druhé straně tu však působí ještě opačný vliv, takže jsi znepokojován zlým duchem prostřednictvím lidským hříchem porušeného a znečištěného ovzduší a celého hříchem poškozeného okolního životního prostředí. Zatímco působnost zla a zlého ducha v okolním prostředí se vyčerpává v křečovitých záchvatech a kolapsech, které však slábnou a ochabují, dobro se stále sděluje, má návaznost, lavinovitě se šíří. Takže jsme víc a více stále plynuleji unášeni plamenem radosti.
Není nic krásnějšího pro člověka, než učinit někoho méně smutným. Proto jsou dobrodinci znamenitými umělci života. Dovedou přenést svou tušenou krásou člověka přes propasti bídy a smutku.
Proto jsou dobrodinci největšími umělci života, že dovedou ještě víc. Nejenže dovedou učinit někoho méně smutným, méně opuštěným, nýbrž ho dovedou přímo naplnit radostí. A to je úkol všech Božích dětí, poslání křesťanů. Bylo nám řečeno: Neste jedni břemena druhých. Tak naplníš Kristův zákon. Nehledej dlouho a příliš nevybírej, abys nepřebral! Chop se prvního smutného člověka vedle sebe! V domě, v práci, v obchodě, ve vlaku, ve škole. Sám Bůh ti ho posílá. A tebe posílá, abys k němu přistoupil a dopřál Kristu, aby mohl udělat přes tvé srdce a tvé ruce zázrak pro toho, kdo to nejvíc potřebuje. Kristus nemůže jít kolem nějaké bolesti nějakého smutku ani žalu, aby neléčil, aby nepovzbudil, aby nepohladil.
Tak chce dál působit ve světě. Přes tebe! Jako Kristus se máš ujímat odmítaných dětí, stírat slzy, sytit hladové, učit nevědomé a všem zoufalým zvěstovat poselství Otce nebeského! Kdybys lhostejně přešel kolem smutných, trpících a opuštěných, byl by to konec tvého Božího dětství. Kdybys uvázl v myšlenkách na pomstu, moc a slávu, a přehlížel skutečnost bídy a hladu, nejen hladu žaludku, ale i hladu srdce, vyhnal bys ze svého domu Krista, aby se toulal jako bezdomovec. Mohl bys i mnoho řečí nadělat kolem papírově zaručených lidských právech, ale sotva bys přišlápl prvního slabého člověka, ve chvíli bys nekonečně zestárl. I kdybys horoval pro Církev, ale pro její skutečné děti bys měl jen chladné a tvrdé srdce, jízlivost a soudy nad soudy, odsekl by ses od životodárného zdroje v Kristu. Ty se však v lásce rozdáváš všem, kdo to nejvíc potřebují, a právě tím jsi stále víc a víc zasažen bumerangem lásky Boží i lidské.


Požehnání andělských perutí
Boží osvěcování působí stále a nepřetržitě bez hranic. Působí přes nesčetné množství osob čistě duchových, jakož i lidských. Samo nebe je všudypřítomné a neohraničené jako sám Bůh. Projevuje se též ohraničeně v andělských tvorech, kteří hledí na Boha a oslavují ho. Andělé touží a snaží se projevit kdekoli zde a nyní v lidském srdci, které se dobrovolně a pokorně otevírá Boží vůli, jako Staň se, Amen. S peklem je to horší. Peklo je omezené. Hranice pekla jsou dány rozsahem stvořených tvorů navěky se odklánějících od Boha, kteří svádějí také tebe k zatvrzelému odklonu od Boží vůle.
Díky věčné všudypřítomnosti Boží prolíná nebe tímto světem jako líbezná vůně Ježíše Krista. A žádný z lidí z toho není vynechán. Král nebes tě přes anděla osvěcuje a předkládá ti jasněji pravdu Boží a napřimuje tvou vůli k správnému toužení a zaměřuje tě k této pravdě Boží. Takto prolíná každým lidským nitrem. Snaží se proniknout z temnot lidského podvědomí a nevědomí do tvého vědomí, ale také obepíná celou zemi jako jemné pletivo pláště Královny andělů, nesený mnoha dobrými anděly, aby díky Kristu posvětila celý svět přítomností Božího Syna. Peklo se snaží pronikat světem jako temné a škodlivé ovzduší, znepokojující a rušící člověka v jeho pokojném životě, zatemňující mu poznání pravdy a ztěžující mu přijetí Boží Pravdy a Lásky.
Andělé mezi sebou hovoří, poznávají se a mohou působit jak na jiné anděly, tak na lidi. Tak probíhá organizovaně prozřetelné působení v duchu posvěcování mezi rovnocennými anděly a od vyšších andělů k nižším, jakož i od andělů k lidem a celému tvorstvu.
Mezi anděly je vzájemná informovanost a vzájemné ovlivňování, a to ještě dokonalejší než mezi lidmi. Andělé se navzájem poznávají. Mohou působit jeden na druhého. Mohou přivolat vyššího anděla na pomoc. Mohou působit osvěcováním na jiného anděla, zvláště vyšší anděl nižšího. Tak i já, tvůj anděl strážný mohu a chci podle tvé prosby osvěcovat kromě tebe ještě jiného člověka, totiž přes jeho anděla strážného. Když máš k tomu člověku zvláštní vztah, rád ti pomohu. Ať už jde o osvěcování toho, kterého miluješ přes jeho strážného anděla, nebo o mou pomoc při odvracení nebezpečí pro tebe od jiného člověka. Jako tvůj anděl strážný pečuji i o ty věci, které tě vedou ke spáse, zvláště jsou-li to věci posvěcené, takže mají přiděleného ještě zvláštního anděla strážce.
Jako tvůj strážný anděl mohu na tvou prosbu osvěcovat ještě jiné lidi přes jejich anděly, a to i ty lidi, se kterými se ty sám nemůžeš snadno domluvit, nebo ti škodí ze zlého úmyslu či zatvrzelosti srdce.
Posvěcující vliv přes anděly zahrnuje nejen lidi, ale také věci. Nejen člověk, ale i věc má přiděleného anděla strážného. Tak významná díla křesťanského umění, pomocí kterých se Boží lid obrací k Bohu a důvěrně s Bohem rozmlouvá v díkůvzdání a prosbách o ochranu a pomoc, mají své zvláštní anděly strážné. Rovněž každá věc, pro niž si tohoto anděla zvláště za přítomnosti kněze vyprosíme, má zvláštního anděla, který dbá na ochranu lidských příbytků, a jiných věcí. Tak je nejen člověk, ale i celé jeho životní prostředí neustále posvěcováno, zahříváno teplem Boží Lásky a něžně andělské péče.
Zatímco se ti zdá, že se ti nějak poštěstilo, ve skutečnosti tě nadnáším svými perutěmi. Co se ti zdálo být šťastnou náhodou, byl výsledek působení andělů a tvých dobrodinců, známých i docela zapomenutých.
"Jak je to tedy s mým štěstím?"
"Boží prozřetelnost neupírá věcem štěstí ani náhodu. Vždyť u toho, co se stává zřídka, se mluví o štěstí a náhodě. Pokud by však něco nevznikalo ojediněle, pak by se všechno dělo nutně. To, co je náhodné jako časté, se liší od nutného jen tím, že může někdy nenastat. Odporovalo by však rázu Boží prozřetelnosti, kdyby se všechno dělo nutně. Odporovalo by tedy rázu Boží prozřetelnosti, kdyby se ve věcech něco nepoštěstilo a nestalo náhodou.
Šťastná náhoda pochází z toho, že se něco děje mimo záměr jeho činitelů. působících. Řád Boží prozřetelnosti tedy vyžaduje, aby ve věcech byla šťastná náhoda. (SCG,III,74) Proto se praví: Spatřil jsem, že běh nezávisí na snaze hbitých, ale jak kdy každému z nich přeje čas a příležitost" (Kaz 9, 11).
"Když se po hrozných donucovacích režimech koncem druhého tisíciletí vynořila idea lidských práv, nebylo to jenom šťastnou náhodou?"
"Šlo o to vrátit člověku ponižovanému, uráženému a ubíjenému příslušné místo. Vrátit mu lidskou tvář a důstojnost. Po dvou tisíciletích křesťanství byla idea lidských práv jako když zmagnetizuješ železo, a pak zas odmagnetizuješ, takže zůstane jakýsi zbytkový magnetismus. A tak byly nelidské režimy nahrazeny zřízením, kde byla idea lidských práv povýšena na nejvyšší místo. Tak byla idea lidskosti vyvýšena na oltář jako svrchovaná hodnota, jako samotné božstvo. V jménu ideje lidských práv a tedy zbožňovaného člověka bylo možno podnikat a páchat cokoli."
"Pomohlo se tím opravdu člověku, když pojednou začali být k sobě lidi trochu vlídnější? Pomohlo se tím polidštit svět?"
"Možná, že ano, ale zatímco v ideji lidských práv byl člověk postaven na místo Boží, nadpřirozená láska povznáší milovaného člověka dokonaleji. Boží dítě miluje svého bližního ne jako Boha, ale jako sebe samého. Avšak Boží dítě miluje svého bližního pro Boha, Miluje ho jako toho, kdo patří Bohu. Pokud žiješ z plnosti a hloubky své víry, tak se chováš k bližnímu jinak, než jak si mnozí pouze matrikoví křesťané zvykli jednat s bližními.
Jako Boží děti jste všichni spojeni poutem pravého přátelství. Skutečné přátelství vyžaduje přát svému příteli dobro a účinně se přičiňovat, aby se mu toho dobra opravdu dostalo. Odtud vyplývá tvá povinnost konat dobro svým bližním. Snaha konat dobro všem je ryze křesťanská. Vždyť je to tvé první povolání. Takže takový má být celý tvůj život. Chtít rozdávat jenom dobro podle svých schopností a sil. Ty síly a schopnosti, zkrátka dary či hřivny máš rozhojňovat. A ten, kdo dostal třeba jen jedinou hřivnu a nechával by ji ležet ladem, sám by se odsekával od Boží lásky.
Povinnost konat dobro se nejčastěji spojuje s dobročinností, třebaže to není docela totéž. Stále máš konat dobro, třebaže se ti vždy nedostává příležitosti poskytnout almužnu nebo vykonat úkon milosrdenství. Máš konat dobro proto, že všichni jste navzájem odkázáni jeden na druhého, neboť každý má přispět svou hřivnou, aby se svět stal příjemným domovem. Milosrdenství si všímá spíše už lidské bídy a nedostatků ve světě. Milosrdenství je ctnost, která se snaží z lásky a soucitu pomoci bližním.
Je trojí neštěstí a trojí milosrdenství. Každé zlo odporuje lidské touze po štěstí a tak je podmínkou milosrdenství. Zvláště když vidíš, že někdo je postižen zlem právě v tom, od čeho si sliboval štěstí. A konečně největší milosrdenství si zaslouží ten, kdo se snažil o dobré, a stíhá ho jedno zlo za druhým.
Vůči těm, kdo jsou ti nejbližší, by milosrdenství bylo málo. Jsou totiž s tebou spojeni tak těsně, že musíš jejich zlo nést jako svou bolest. Právě v tom spočívá základ křesťanského milosrdenství. Pro Boží dítě by byl pouhý soucit něčím nedostatečným, protože bližní je Boží dítě jako ty. Jeho utrpění musí být i tvým utrpením. Bůh se také slitovává nad lidmi, protože je považuje za své. Proto ti byly dány různé vlohy, síly, schopnosti, zkrátka hřivny, abys mohl mít nejen soucit s bližními, nýbrž také jim z lásky účinně pomáhat. Z této lásky nesmí být vyloučen nikdo. Kde je bída, zlo, nedostatek, tam se musí projevit tvé milosrdenství. (Sth,II,II,30-33) Dá se rozlišit milosrdenství duchovní od tělesného milosrdenství.
"Duchovní je jistě ušlechtilejší než tělesné."
"To je pravda, ale neulehčuj si své poslání tím, že by ses za hladového raději pomodlil, než abys ho nasytil. Na takové falešné nebíčkařství už mnohé Boží děti doplatily. Když někdo umírá hladem, tak je milosrdné jej prostě nakrmit a nikoli poučovat. Milosrdenství totiž není dobrovolná ctnost, není to žádný "přívažek" křesťanství. Naopak je to také přísná povinnost. Majetek sice zůstává vlastnictvím, ale nikoli jeho užívání. Majetek byl dán lidem, aby z něho měli všichni užitek. Třebaže je v soukromém vlastnictví, musí současně sloužit celku. Kdy už pochopí křesťan, který prošel nezúčastněně kolem člověka v nouzi a nepomohl mu, když mohl, a pak se s pocitem sebeuspokojení šel pomodlit za hříšný svět, že sám žije v těžkém hříchu?
Když dříve stačil Ježíš nasytit všechny hladové a svou láskou překryl všechno utrpení, proč by nestačil dnes? Zatímco narůstá počet zrádců Krista, Jidášů a farizejů, a houstnou řady falešných proroků, má Pán po ruce stále dost věrných apoštolů. Jejich prostřednictvím koná dál ve světě dílo spásy.
Samotná idea lidských práv je dobrá, ale byla by lepší, kdyby se dala se dala zdokonalit milosrdenstvím. Zatím zná jen lidská práva, ale žádné povinnosti. Jakoby člověk neměl žádnou odpovědnost za to, že je člověkem. V rámci ideje lidských práv nemá člověk žádnou závaznou povinnost dokonce ani vůči tomu nejslabšímu lidskému životu, který sám nemůže hájit svá práva. Jen docela neosobně se říká, že by se měl lidský život chránit, ale když se neochrání, tak se jen pokrčí rameny a řekne se: Asi to nešlo. Nebylo tu dost dobré vůle. Chyběly příznivé podmínky pro další trvání nějakého života.
Boží dítě zná takovou lidskou důstojnost, o níž se ani nezdá nejhlučnějším oslavovatelům této země a hlasatelům lidských práv. To, že je člověk stvořen jako Boží obraz k podobě Boží, a dále, že se s lidskou přirozeností tajemně spojuje samotný Bůh. Bůh podivuhodně stvořil člověka, ale ještě podivuhodněji ho vrátil sobě, když se hříchem vykolejil z řádu své přirozenosti a řádu Božího. Dal mu vtělením sebe samého, totiž svého Syna Božího. Tím dal Bůh člověku víc, než mu dal při stvoření, které člověk vlastní vinou pokřivil. Teď už smíš žít nejen přirozeným lidským životem, ale životem milosti, nadpřirozeným životem Božího dítěte.
Boží Syn přijal tvou, lidskou přirozenost. V ní za tebe zaplatil. Křtem ti dopřál spojení s Bohem, živí tě sám sebou v podobě chleba. Tak máš účast na Božím životě. Už nejsi nijak malý, ani bezvýznamný, ani chudý, nýbrž především Boží, a pořád
rosteš dál. Tak jsi čím dál tím důvěrnějším a zasvěcenějším
přítelem Božím.
Tak prosvítá tvou lidskou přirozeností Boží tvář Kristova. A to je základ pravého, osvíceného lidství. Toto svaté člověčenství, napsané místo v deklaracích přímo ve tvém srdci, sleduje Boha v člověku, Bohu slouží ve tvé pomoci chudým, nemocným, opuštěným.
"Takže se na mě v tom životě přece jen usmálo štěstí?!
"Nejenže se usmálo, ale pořád se usmívá!"

Jak se usmívá štěstí
"Říkává se, že se na někoho usmálo štěstí. Jenže ve skutečnosti se přehlíží, že je člověk podporován vyššími příčinami,"
"Cože? A jak se na mě vlastně štěstí usmívá? Pověz mi, Pátku, jaký je mechanismus mého šťastného úsměvu?"
"Běžně se říkává, že se nějakému člověku šťastně zadařilo, když se mu přihodí nějaké dobro mimo jeho záměr. Třeba když někdo při okopávání pole nalezne poklad, který nehledal. I když se to ale někomu přihodí, že pracuje mimo vlastní záměr, přesto se to nestane mimo záměr jeho nadřízeného.
Jako když někdo nařídí svému podřízenému kráčet k nějakému místu, kam on sám poslal jiného podřízeného, aniž by o tomto svém poslání věděli, pak jejich setkání je mimo záměr obou podřízených, ale v souladu se záměrem jejich společného nadřízeného. Třebaže ve vztahu k podřízenému jde o náhodu a osud, není to náhodné ve vztahu k nadřízenému, nýbrž je to tak záměrně zařízeno.
Jako člověk tělesně podléháš okolní přírodě, avšak intelektem jsi podřízen andělům, kdežto ve své vůli podléháš Bohu. Tak se může přihodit něco mimo tvůj záměr, co je v souladu s řádem okolní přírody nebo s andělským řádem nebo podle řádu Božího, Ačkoli ve tvém rozhodování působí přímo jedině Bůh, přesto také moje, andělské úkony způsobují něco ve tvém rozhodování na způsob přemlouvání. A když vlivem tohoto mého přemlouvání jsi nakláněn k nějakému pro tebe užitečnému rozhodnutí, přesto nepoznáváš jeho užitečnost svým intelektem, i když se ti snažím tvůj intelekt osvítit sebevíc. Když se pak rozhodneš pro něco užitečného, myslíš si, že se ti poštěstilo, zatímco já, tvůj anděl, jsem se s tebou musel nějak namáhat, abych tě přemluvil k dobrému."
"Ještě tu také působí na člověka okolní příroda. Tak se o někom říká, že se narodil na šťastné planetě."
"Tady jde o něco jiného. Vliv okolních těles na tvé tělo v tobě způsobují přirozené uzpůsobení těla. A proto z uzpůsobení, zanechaného vesmírným tělesem ve tvém těle, se praví o tobě nejen to, že se ti dobře poštěstilo nebo zle přihodilo, nýbrž také, že ses dobře nebo špatně narodil. To, že se ti dobře poštěstilo znamená, že ses dobře narodil."
"Mám tomu snad rozumět tak, že by z různé přirozenosti intelektu vyplývalo to, že se jeden rozhoduje pro sobě užitečné, kdežto jiný pro škodlivé mimo vlastní rozum?"
"Kdepak. Přirozenost intelektu a vůle je u všech lidí stejná: totiž tvarová různost by způsobovala druhovou různost, kdežto hmotná různost způsobuje početní různost. Proto je-li intelekt člověka osvěcován k dobrému konání nebo vůle podněcována Bohem, neříká se, že se člověk dobře narodil, nýbrž spíše, že je ochraňován, nebo řízen.
Nepřehlédni tu závažnou odlišnost! Činnost anděla i vesmírných těles čili vnějších přírodních sil působí v tobě jako uzpůsobující k rozhodování, kdežto Boží činnost působí jako zdokonalující. Pokud ale uzpůsobení, jež pochází z jakosti těla nebo přemlouvání vůle, nezpůsobuje nutnost k rozhodnutí, tedy se člověk nerozhoduje vždy podle toho, co zamýšlí anděl strážný, ani dle toho, k čemu ho naklání vesmírné těleso. Přesto se ale člověk rozhoduje vždy pro to, co Bůh působí v jeho vůli. Proto člověk někdy promarňuje andělskou ochranu. A tím spíš je působení vesmírných těles na člověka někdy neúčinné. Avšak Boží prozřetelnost je vždy pevná a neochvějná.
Vezmi v úvahu ještě jinou odlišnost! Žádná přírodní síla ani zákonitost tě přece neuzpůsobuje k rozhodování, ledaže se vtiskuje do tvého těla, z něhož jsi podněcován k rozhodování tak, jako tě vášně navádějí k rozhodování. Každé uzpůsobení k rozhodování, jež pochází od vnějších přírodních sil jako vesmírných těles, je na způsob nějaké vášně, jako je-li někdo naváděn k rozhodování se pro něco buď nenávistí či láskou anebo hněvem a podobně. Já, tvůj anděl, tě však uzpůsobuji k rozhodování na způsob poznávající úvahy bez vášně."
"Jak to dokážeš, Pátku?"
"Různě. Někdy osvěcuji tvůj intelekt jenom k poznání, že je dobré, aby se něco stalo, ale nepoučuji tě o důvodu, pro který je něco dobré, a jenž je brán z cíle. Proto pak někdy míníš, že je dobré, aby se něco stalo, ale kdybys byl přece jen dotázán proč, odpověděl bys, že nevíš. Když dosáhneš užitečného cíle, který jsi předem nerozvážil, budeš mít za to, že se ti poštěstilo. Jindy tě ale osvěcováním poučuji, že něco je dobré, i o důvodu, proč je to dobré, jenž závisí na cíli.
Také bys měl vědět, že tak, jako je činná síla duchovní přirozenosti vznešenější, než tělesná, tak je i všeobecnější. Proto se uzpůsobení od vesmírných těles nevztahuje ke všemu, k čemu se vztahuje tvé, lidské rozhodování.
Síla tvé, lidské duše, nebo též moje síla andělská, je částečná ve srovnání s Boží silou. Síla Boží je všeobecná s ohledem na všechno jsoucno. Takto se ti může přihodit nějaké dobro také mimo vlastní záměr a mimo vliv vesmírných těles i mimo osvěcování andělů. Nikdy však mimo Boží prozřetelnost, která je průvodkyní a tvořitelkou jsoucna, pokud je jsoucnem. Proto je třeba, aby obsahovala pod sebou vše. Tak se tedy ti může přihodit něco dobrého nebo zlého jak v poměru k sobě samému, tak v poměru k vesmírným tělesům, tak i v poměru k nám, andělům, ale nikoli v poměru k Bohu. Ve vztahu k Bohu nemůže být něco náhodného a nepředvídaného ve tvých, lidských záležitostech.
Protože je ale náhodné to, co se vymyká záměru, přičemž mravní dobro se nemůže vymykat záměru, neboť spočívá v rozhodování, proto se s ohledem na ně nedá říkat, že se někomu dobře poštěstilo nebo zle přihodilo, třebaže se s ohledem na ně může říci, že se někdo dobře nebo špatně narodil, když je od přirozeného uzpůsobení těla způsobilejší k rozhodování pro ctnosti nebo neřesti. Jen s ohledem na vnější dobro, které se člověku může přihodit mimo záměr, může se o člověku říkat, že se též dobře narodil, i že se mu dobře poštěstilo, a také, že je od Boha veden, jakož i od andělů chráněn.
Tak ale dosahuješ ještě jiné pomoci, co se týká výsledků tvého jednání. Když se jako člověk můžeš rozhodnout i sledovat zvolené, jsi někdy v obojím podporován vyššími příčinami, anebo také brzděn."
"Jak je to při rozhodování?"
"Přitom jsi buď uzpůsobován vnějšími přírodními silami jako nějakými vesmírnými tělesy, aby sis něco zvolil, nebo jsi osvěcován mou, andělskou ochranou, nebo jsi též nakláněn Boží činností."
"A jak je to přitom, když sleduji to, co si zvolím?"
"Při výkonu zvoleného dosáhneš síly z nějaké vyšší příčiny k účinnosti toho, co sis zvolil. To ovšem může být nejen od Boha a andělů, ale také od vesmírných těles, pokud je taková činnost založena v těle. Je přece jasné, že také neoživená těla dosahují nějakých sil a účinností od vesmírných těles, také mimo ty, které sledují činné a trpné jakosti prvků, o nichž není pochyb, že podléhají vesmírným tělesům. Jako to, že magnet přitahuje železo, má ze síly vesmírného tělesa, tak i nějaké kameny a rostliny mají jiné skryté síly. Proto nic nebrání, abys měl z působení vesmírných těles nějakou účinnost v konání nějakých činů, jež jiný nemá, jako lékař při uzdravování, rolník při pěstování či voják v boji.
Bůh však ti ještě dokonaleji uštědřuje tuto účinnost k účinnějšímu provádění tvých činů."
"Jak je to při mém rozhodování, a jak je to při další pomoci?"
"V případě té první pomoci, která se týká tvého rozhodování, se říká, že tě Bůh řídí. Co se týká další pomoci, tak se říká, že tě Bůh posiluje. A tyto pomoci jsou současně naznačovány v žalmu, kde se zpívá: "Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se měl bát?", ohledně prvého, a "Hospodin je ochránce mého života, koho bych se bál? (Ž 26,1), ohledně druhého.
Mezi touto dvojí pomocí je dvojí odlišnost. Jedna je v tom, že prvou pomocí jsi podporován jak v tom, co podléhá jeho síle, tak i v jiném. Druhá pomoc se vztahuje na to, na co stačí tvá, lidská síla, jako to, kdybys při kopání hrobu našel poklad, nepochází ze žádné lidské síly. Proto s ohledem na takovýto prospěch můžeš být podporován v tom, abys byl podněcován k hledání pokladu. Ne však tak, že by se ti dávala nějaká síla k nalezení pokladu. Avšak v tom, že lékař uzdravuje, nebo voják vítězí v boji, může být podporován tím, že volí příhodné prostředky k cíli, a tím, že je účinněji provádí silou, dosaženou od vyšší příčiny. Proto je prvá pomoc všeobecnější.
Další odlišnost spočívá v tom, že pomoc je dána k účinnějšímu sledování zamýšleného. Proto jsou-li náhody mimo rozhodování, nemůže se o člověku kvůli takovéto pomoci vlastně říkat, že se mu dobře poštěstilo, jako se to může říkat kvůli první pomoci, jak bylo výše prokázáno.
Někdy se ti ale štěstěnou přihodí dobré, nebo ovšem zlé, pokud ty sám působíš, jako že bys našel při okopávání pole zakopaný poklad, nikdy však spolupůsobením jiné příčiny, jako kdybys potkal při nákupu na tržišti dlužníka, o němž bys nevěděl, že ho potkáš. V prvém výsledku jsi podporován k tomu, aby se ti něco dobře přihodilo pouze tím, že jsi řízen v rozhodování k tomu, k čemu je připojena nějaká výhoda, jež nastává mimo záměr. Ve druhém výsledku je třeba, aby oba působící byli řízeni k výběru úkonů, nebo k pohybu tam, kde se setkají.
K tomu, aby se ti štěstěnou přihodilo dobré nebo zlé, je jak od Boha, tak k tomu může dojít od vesmírného tělesa, pokud jsi Bohem ovlivňován volbě něčeho, k čemu je připojeno nějaké pohodlí či nepohodlí, jež rozhodující předem nezamýšlí, a pokud jsi k volbě něčeho takového ovlivňován vnější přírodní silou, totiž vesmírným tělesem. Avšak tohoto pohodlí či nepohodlí, jež je náhodné vzhledem k tvému rozhodování, pozbývá ráz náhodnosti ve vztahu k Bohu, ale nikoli ve vztahu k dané přírodní síle. Nějaká příčina nepozbývá ráz náhodnosti, leda převedením na příčinu o sobě. Síla vesmírného tělesa je však působící příčinou, nikoli na způsob intelektu, ani rozhodování, nýbrž na způsob přírody. Přírodě je však vlastní tíhnutí k jednomu. Není-li tudíž nějaký účinek jediný, nemůže být jeho příčinou o sobě nějaká přírodní síla. Pokud se však něco dvojího připojuje k sobě, netvoří opravdovou jednotu. Proto o sobě nemůže být příčinou tohoto spojení žádná přírodní příčina. Můžeš být tedy podněcován ovlivněním vesmírného tělesa na způsob vášně ke kopání hrobu. Ovšem hrob a místo pokladu nejsou jedno. Síla vesmírného tělesa tě o sama o sobě nemůže naklánět k celému tomu, abys ty, člověk kopal hrob, a k místu, kde je poklad. Někdo, působící intelektem, však může být příčinou naklánění k tomu celému, jelikož poznávajícímu přísluší pořádat mnohé v jedno. Rovněž je jasné, že i ty, kdybys věděl, že tam je poklad, mohl bys jiného, neznalého, poslat kopat na tomtéž místě hrob, aby on nezáměrně našel poklad. Tak tedy podobné náhodné účinky, převedené na Boží příčinu, pozbývají ráz náhodnosti. Ne však, když jsou převedeny na vesmírnou příčinu.
Ze stejného důvodu vychází najevo, že všeobecně nemůžeš být příznivě ovlivněn působením vnější přírodní síly, jako je vliv nějakého vesmírného tělesa, nýbrž jen co se týká toho či onoho. Říkám však všeobecně, protože nemáš ve své přirozenosti takové vtištění přírodních sil, abys volil vždy a většinou něco, k čemu je připojeno nějaké pohodlí či nepohodlí. Avšak to, čím se ti přihodí dobré nebo špatné, dle štěstěny, není převoditelné na nějaké jedno. Naopak, je to neurčité a vyplývá to ze smyslu. Není možné, abys měl ve své přirozenosti takové zaměření, kvůli němuž bys volil vždy to, k čemu se případně připojuje nějaké pohodlí. Je však možné, abys jedním působením vnější přírodní síly neboli vesmírného tělesa byl nakláněn k volbě něčeho, k čemu se připojuje nějaké pohodlí, a jiným působením k volbě jiného, a třetím působením k volbě třetího, avšak nikoli tak, abys jediným působením byl nakláněn ke všemu. Zato jediným Božím uzpůsobením můžeš být řízen ke všemu dobrému." (SCG, III, 92)

Věčná radost právě začíná
"Jen aby mi moje radost vydržela! Hlavně, aby mě o ni někdo nepřipravil! Stále přece někdo nějak doráží!"
"Nestrachuj se! Dobře to dopadne."
"Jak to můžeš vědět? Pověz mi něco z mé budoucnosti. Jako můj anděl strážce přece znáš mou budoucnost, ne?"
"O tvé budoucnosti něco vím, ale ani já nevím všechno."
"Jakto?"
"Budoucnost se dá poznávat dvojmo. Jedním způsobem se poznává budoucnost z jejích příčin. Tak se s jistotou poznává, to, co nutně vyplývá ze svých příčin, jako že zítra vyjde slunce. Co však ze svých příčin vyplývá často, ale nikoli vždy, poznává se nejistě, totiž dohadem, jako lékař předvídá zdraví nemocného. A takový způsob poznání budoucnosti je andělům vlastní: a to v dokonalejší míře, než je tomu u lidí, protože andělé více, všeobecněji a dokonaleji poznávají příčiny věcí. Druhým způsobem se budoucnost poznává sama v sobě. A tak může budoucnost poznávat jedině Bůh. Kdežto rozum anděla a člověka nemůže poznat budoucnost, jak je sama v sobě.
Andělé poznávají budoucnost velmi zevrubně. Ačkoli rozum anděla je nad časem, kterým jsou měřeny tělesné pohyby, přece je čas v tomto rozumu podle následnosti rozumového pojetí. A tak, ježto je následnost v rozumu anděla, není mu přítomno vše, co se děje během celého času.
Třebaže podoby, které jsou v rozumu anděla, se samy sebou mají stejně k přítomnému, minulému a budoucímu, přesto přítomné, minulé a budoucí se nemá stejně k pojmům. Co je přítomné, to má přirozenost, kterou se připodobňuje podobě, jež je v mysli anděla, a tak může být skrze ni poznáváno. Ale to, co je budoucí, dosud postrádá přirozenost, kterou by se tomu připodobnila, proto nemůže být skrze ni poznána." (Sth,I,57,3)
"Copak ty, můj Pátku, nepoznáváš tajemství Boží milosti?"
"Asi mně trochu přeceňuješ."
"Jak to? Znáš toho přece mnohem víc, než všichni lidé kdy poznají, ne?"
"Rozumím ti. Věříš v v přítomnost a působnost ryze duchových rozumných tvorů, jakými jsme my, andělé, ale to neznamená, že bychom měli plnou účast na poznání tajemství víry.
Já jsem sice anděl, ale nikdy nepronikám přirozeným rozumem všechna tajemství víry."
"Jak k tomu tedy přicházíš?"
"Poznávám to poučením od Boha, ale ne najednou, nýbrž poznenáhla, a něco poznám až při posledním soudu." (Mk13, 32)
"A co obsah proroctví?
Také obsah proroctví úplně jasně poznám a naplno pochopím teprve tehdy, až se vyplní (Ef 3,8). Čím vyššího řádu je anděl, tím pronikavěji poznává božskou moudrost. Přitom vyšší anděl poznává více tajemství, jež zjevuje nám, nižším andělům, takže nás osvěcuje, (Sth,I,57,3) a já pak osvěcuji tebe."
"Možná jsem tě, můj Pátku, trochu přecenil."
"Ale sebe zase podcenil."
"Jakto?"
"Myslím, že tvé mínění, že bys nikdy nemohl někdy dosáhnout andělského poznání, není tak docela správné."
"Když mi ho zprostředkuješ, tak ano.
"Jistě, ale myslím na tvé přímé andělské poznání. Samozřejmě ne každému je dopřáno takové poznání už za pozemského života, jaké měl andělský doktor, svatý Tomáš. Ale každému člověku je takové andělské poznání připraveno jednou na věčnosti. Dokonce mohu říci, že se s tebou jako s každým Božím dítětem počítá, že se jednou připojíš k nám andělům."
"Cože? Já a anděl?"
"Samozřejmě, ty a anděl. A já a Bůh a naše andělská Královna, Maria ti k tomu pomůžeme, protože ti to všichni přejeme."
"Copak já, člověk, mohu být někdy přijat do andělského řádu?"
"Slyšíš dobře. Nejenže je to možné, ale počítá se s tebou."
"Jakto?"
"Andělské řády se rozlišují jak podle podmínek přirozenosti, tak podle darů milosti. Kdybychom sledovali andělské řády jen z hlediska stupně přirozenosti, tak žádným způsobem nemůžeš dosáhnout andělského řádu, protože ti vždy zůstane odlišná přirozenost. Kristus však slibuje, že vzkříšení budou rovni andělům v nebesích. (Lk 20) Tedy nikoli na základě požadavku přirozenosti, ale na základě štědrosti Boží se ti dostává daru milosti. Z Boží milosti si můžeš zasloužit takovou slávu, v níž se vyrovnáš andělům. A to znamená přijetí tebe, jako člověka do společnosti andělů." (Sth,I,108,8)
"A je to opravdu společenství jednoho a téhož řádu s anděly?"
"Někteří lidé tvrdí, že do andělského řádu jsou přijímáni jenom někteří spasení, kdežto jiní svatí že tvoří svůj vlastní řád, jako protějšek celého společenství andělů, odporuje to svatému Augustinovi. Ten uvádí, že nebudou dvě společenství lidí a andělů, nýbrž jedno: protože blažeností všech je přilnout k jednomu Bohu." (O Božím městě,XII)
"Takže se jednou budu moci a umět radovat jako ty, můj andělský Pátku?"
"Určitě. Tak už se začni těšit dnešní radostí na tu radost, která tě čeká, aby ses radoval navěky!"