Jak svět přichází o radost
"Zamiloval jsem si tě věčnou láskou. Nikdy nebudeš moci být dost vděčný za tak vzácný dar."
"Jaký dar?"
"Dar, který tě docela proměňuje. Dar, který z tebe dělá úplně nové stvoření. Povznáší tě až do božských sfér. Vede tě k účasti na Boží radosti."
"Jenže když já ten poklad nosím v hliněné nádobě své křehkosti. Jen díky Bohu se tak snadno nezmenšuje ani nevytrácí pravá láska z mého srdce. Tím trvá nekonečná radost."
"Tvoje láska je účastí na samotné Boží lásce. Pokud nemiluješ něco proti Bohu jeho vůli, když nemiluješ něco víc než Boha samého, stále si v sobě uchováváš onu základní svatost lásky, která dává Bohu prvé místo ve svém životě. To by byla těžká rána radosti, kdybys vědomě a dobrovolně postavil svou vůli, svou zálibu, své potěšení zásadně proti jasné vůli Boží tam, kde má jasné prvenství Bůh."
"Ten rozdíl mezi všedním hříchem a hříchem smrtelným bývá dost nejasný. Všední hřích neruší ono základní zaměření celého člověka, celé mé bytosti a mého života k Bohu, jako k poslednímu cíli. Jsem jistě ubohý a slabý, křehký a někdy i malomyslný. Prosto si uvědomuji a chci se zařídit podle tohoto vědomí, že ty, můj Pane, jsi první, že jsi největší. Jsi všechno, vrcholná Láska, a nejlepší Dobro. Jsi také Otec Ježíše Krista. Jsi blahovolný dárce lásky v Duchu svatém.
Díky za mého Pátka. Od začátku mne podle tvého poslání střežil na každém kroku. Chtěl jsi mne ušetřit zbytečného hledání a tápání po různých cílech. Proto jsi vlil do mé duše onen proud lásky, namířený k tomu vrcholnému a nejdokonalejšímu. Jako jsi, Bože, sám sobě středem, když vedeš pouze k sobě jako nejvyššímu jedinému a naprostému, podobně se dostává tohoto štěstí i mně. Tak už nejsem zmítán hledáním, omyly a pokusy. Jsem pevně zakotven v tomto dobru samém, v tomto bytí samém.
Měl bych si častěji během života uvědomovat, že Boží vláda neboli přítomnost Boha v mé duši a Boží láska v mém životě, jsou takovou hodnotou, že stojí za tuto vzácnou perlu všechno obětovat a všeho se vzdát.
Jenom těžký hřích by mě odloučil od Boží lásky. Avšak ani ten všední není maličkost. Ačkoli se láska všedním hříchem neumenšuje, veřejné mínění o tom často smýšlí opačně. Proč asi?"
"Nejasné chápání nadpřirozené lásky vede i k nepřesným výrokům, postrádajícím jasné vymezení. Nadpřirozená láska nemůže být něčím více nebo méně. Nadpřirozená láska znamená, že člověk klade Boha jako svůj poslední cíl na první místo v celém svém životě. Všední hřích neruší toto zaměření. Avšak člověk všedně hřešící nezaměřuje všechny prostředky k tomuto cíli. Některé z těchto prostředků užívá nebo zneužívá pro sebe."
"Proč to jen člověk dělá?"
"Je tam slabost či závislost na tělesnosti, marnivost. Jsou různé příčiny, proč člověk špatně užívá stvořených věcí, totiž proč jich neužívá pro Boha jako svůj výlučný cíl, nýbrž také k uspokojení sebe. Dá se to vyjádřit i tak, že člověk v těžkém hříchu miluje něco proti Bohu. Člověk lehce hřešící miluje něco kromě Boha, ale přesto Bůh zůstává hlavní a jediná láska.
Člověk lehce, všedně hřešící nepopírá celou svou bytostí své celkové zaměření k Bohu jako k jedinému, náležitému, prvnímu i poslednímu cíli."
"Jak tedy dochází k takové ztrátě lásky, kdy v srdci zavládne místo radosti zima úzkosti? Jak je vůbec možný hřích? Jak je možné zlo? Kam se ztrácí radost?"
"Nadpřirozená láska, kterou miluješ Boha nade všechno jako svůj poslední cíl a nejvyšší, svrchované dobro a jako samu pravdu, to je vlitá vlastnost. Je to vlastnost, kterou ti Bůh vlil. Proto ji Bůh odnímá, ale jedině tehdy, když postavíš zábranu tomuto přelévání Boží lásky. Jakmile postavíš proti Bohu sebe nebo tvora pro sebe nebo výtvor lidské ruky za poslední cíl."
"A když člověk nepostaví sebe a svou vlastní vůli jako nejvyšší pravidlo a smysl svého života?"
"Pak Bůh stále vlévá svou lásku z Boha, v Bohu a pro Boha do středu lidské bytosti, aby se v něm projevovala darem moudrosti a působila v člověku blahoslavenstvím pokojných, jež nese ovoce v podobě radosti, jakou ti nikdo nemůže vzít."
"Přesto se mi vtírá otázka: Jak je možný hřích? A odkud pochází zlo vůbec? Jak je to možné, když Bůh jednou vlil lásku do duše? Vždyť láska přece znamená milovat, dokonale milovat, navěky milovat, tedy věčné milování!?"
"Stojíš před svou velkou ubohostí. Kvůli ní musíš bdít i nad všedními hříchy. Kvůli této své slabosti musíš pečlivě střežit a pěstovat svou lásku, Boží život v sobě.
Vlitím Boží lásky se nestáváš úplně a docela samotnou láskou. Neměníš se jen v ryzí lásku. Nestává se z tebe celá a božská láska. Taková plnost je jenom v Bohu. Ty máš pouze účast na této lásce. Avšak láska tě nenaplňuje tak, že bys stále naplno dýchal jenom láskou, ani že bys stále konal skutky lásky k Bohu. Jsi nucen věnovat se také všednímu životu. Musíš pečovat o sebe, starat se o druhé, vykonávat své povolání. Věnovat se stále výhradněji a výslovněji Bohu dovedou jen osoby naplno zasvěcené vrcholné lásce, řeholníci, hlavně poustevníci. Žít stále plněji a opravdověji životem lásky. Jedině tak lze odvracet nebezpečí ztráty lásky. Hřích těžký i všední je možný jedině v okamžiku slabosti, momentální závratě, únavy, kdy se naplno nezabýváš Bohem. Jakmile vzplaneš pro Boha, dáš se Bohem strávit, nemůžeš upadnout. V okamžiku lásky k Bohu nemůžeš jej ztratit. Pozbýt jej můžeš jen v tu chvíli, kdy se věnuješ sobě nebo něčemu jinému než vrcholnému Dobru, které se k tobě tak důvěrně sklání.
Nejstrašnější okamžik ti nastává tehdy, když Boha přijímaného v Nejsvětější svátosti v podobě chleba a vína přijmeš jen tak, bez vnitřní účasti. Prostě jen strávíš jeho smyslům dostupnou podobu a tak promarníš jeho aktuální přítomnost. To je průchod ke hříchu.
Všední hřích sice neumenšuje a nedokáže uhasit plamen lásky a oheň nadpřirozené radosti. Je to však špatná indispozice ke ztrátě Boha. Je to nepřipravenost člověka k zachování si prvenství Boží lásky v našem životě. Všední hřích totiž nestaví něco stvořeného proti Bohu, proti Boží vůli, proti Bohu jako poslednímu cíli a nejlepšímu Dobru, vrcholné Lásce, nepomíjivé radosti a naprosté blaženosti. Avšak tím, že někdo zneužívá toho, co má být prostředkem pouze k Bohu, co tě má vést výhradně k Bohu jako k nejvyššímu cíli, co ti poskytuje zálohu Boží lásky, aby ses tím vroucněji naplnil jen touto láskou, tedy toho člověk zneužívá pro sebe. Miluje něco mimo Boha. To, co má být jen prostředkem Boží lásky, převrací se v prostředek sebelásky. To se stává nástrojem k vyslyšení lidské lhostejnosti, změkčilosti, slabosti.
Dávej pozor na všední hřích! Navyká tě na hřích. Dovoluje ti, aby sis vedle Boha pěstoval ještě nějaké bůžky, nahrávající tvému sobectví. Pozvolna a nenápadně tě připravuje na zaměnění prostředků za cíl. Svádí k záměně Božího cíle za ony prostředky. Tebe samého pak vyvyšuje za cíl poslední a nejvyšší. Kdyby nebylo nic jiného než to, že všední hřích už není opravdovým vzplanutím pro Boha, a že je pouze otevřenou příležitostí k odvratu od Boha, pak chápeme správně slova sv.Bernarda: Kdo nepokračuje, ten ustupuje. Zde se ti totiž ještě mnoho věci může jevit jako dobré, jako štěstí. A Bůh, ten se to někdy zdá jako zátěž. Prožíváš Boha jako břemeno, jako něco neúnosného, co od tebe jenom něco požaduje, co hrozí, že ti vezme všechno tvoje, co v tobě utlačuje tvoje "já", co se ti zdá jako tvé odcizení.
Ubohá duše, která by se dala otrávit tímto ďábelským pocitem odcizení, touto falešnou ukřivděností, touto nechutí k Bohu, tímto smutkem z Boží lásky. Ke každému člověku se v životě připlíží toto pokušení. Každý někdy zakouší chvíle, kdy zvláště pociťuje temnotu a neproniknutelnost božství, nepochopitelnost a mlhavost víry, tíhu Božích požadavků, nekonečnost zkoušek pro Boha, hořkost ustavičného odříkání a zápasu se svým vlastním "já". Pokud se to opakuje den ze dne, rok od roku, nediv se, že dokonce i ti největší miláčci Boží, kteří byli obmyti přívalem sladkosti Boží lásky, občas zakouší Boha tak, jak se o víře hanlivě vyjadřovali materialisté, jako náboženské zatížení...
To ovšem nevyplývá z podstaty Boží lásky. Láska sama o sobě neobsahuje žádný rozkladný prvek tak, že by byla ohrožena svou nedostatečností. Ohrožuješ ji jedině ty. Ohrožuješ ji právě svou vrtkavostí. To, že se dáváš unavit a zmalomyslnět naprostým bojem, který vyžaduje tato Boží láska, aby byla naprosto z celého srdce, ze všech sil a ze vší mysli, podobně jako Bůh miluje sebe sama celým sebou samým. Tvá nestálost je dána nejen tím, že nežiješ láskou tak naplno jako Bůh dokonale prožívá láskou sebe, protože Bůh tě dovede ochránit i při stvořenosti a nedokonalosti tvé lásky, jak ty máš na této Boží lásce účast. Tvá vrtkavost je spíše dána porušeností tvé přirozenosti, její trojnásobnou zjizveností."
"Jakto, že trojnásobnou?"
"Předně, že rozum ti snadno představuje jiná dobra jako dobra lepší, a že se ti dovede tak vemluvit se svým představováním jako dobro skutečnosti, ba dokonce i lepší než dobro božské, přestože je to dobro jenom zdánlivé. Nebo, že ti představuje jako naprosté dobro to dobro, které je jen předstupeň, pouhý prostředek k vrcholnému dobru, jako zálohu dobra samého, jako jeho odlesk.
Dále, že tvá vůle je pak tou nešťastnou odvěkou porušeností tak oslabena, že jí připadají zápasy o Boží lásku jako příliš těžká, jako nesnesitelné, nepřekonatelné.
Konečně, že se žádostivost slepě domáhá svého. Ta teprve dovede přemlouvat jak rozum tak vůli, aby se nenamáhaly tam, kde se smyslové části tvé tělesnosti nedostane tak snadno a rychle příjemného naplnění, jaké vyžaduje rozmach tvé žádostivosti.
Tato žádostivost, ochablost vůle a temnota rozumu jsou oddanými služebníky oné vzpoury, kterou hledal první člověk sám sebe. Chtěl se vyvýšit proti Bohu a na místo Boží. Vzbouřenec vyhledává především svůj vlastní zájem. Usiluje jen o pozvednutí a nekonečné rozprostření svého "já". To je ta nešťastná, ale falešná sebeláska, která se připojuje k satanovu odboji. Spolu s ním také volá: Nebudu sloužit!
Neuspokojená žádostivost, oklamaná falešnými závěry rozumu a příliš jednostranně toužící vůle pouze po tvém, lidském, jenom stvořeném, to vše dovede stále rafinovaněji představovat Boží hodnoty, Boží lásku i Boží spravedlnost jako něco stísňujícího, tobě cizího, nelidského a zvrhlého. Tak vzniká podivná lenost. Nelze ji omezovat na lenost fyzickou. Je patrná i v duchovním životě a ve službě Boží. To však je jen jedna stránka onoho strašného duchovního stavu, který lze chápat jako nechuť a odpor vůči Bohu, změkčilost a uhýbavost vůči zkouškám, kterým tě Bůh vystavuje. Je to obludný stav, v němž se ti zdá, že Boží věci nejsou radostné ani únosné, že ti nepřinášejí štěstí...
Pokušení této duchovní otravy, tohoto duchovního smutku nad Božími věcmi, se vtírají každému člověku, ba i největším svatým. Také u nich je někdy lidská smyslová stránka napadána. Je postihována podivnou únavou z Božích věcí."
"Co je to za únavu?"
"Někdy se dostavuje až po dlouhých zápasech. Ty se mnohdy zdají bezvýsledné a marné, když se dlouhá léta poctivě snažíš o duchovní život. Taková ochablost na tebe někdy doléhá třeba i po létech boje se svými špatnými sklony a návyky. Najednou jsi v pokušení malomyslnět, že to duchovně nikam nedotáhneš. A tvůj odpůrce ti líčí tvé neúspěchy ještě černějšími barvami, než to odpovídá skutečnosti. Obratně a pohotově zneužívá této skutečnosti, až se ti Bůh jeví v důsledku své nesmírnosti a hlavně rozsahem svým požadavků jako nesmírné břemeno. Bůh se nemůže spokojit s částí člověka, s tím málem, které jsi mu ochoten uprostřed všedních starostí obětovat. Nechce jen kousek tvé bytosti. Chce tě celého. Má na to právo, protože tě celého stvořil. Je toho hoden, protože se za tvé hříchy dal ukřižovat, ale nejen za jednu ruku, nýbrž celý.
To všechno musíš prodělat. A žádný z lidí nebývá ušetřen tohoto ponížení, že ho Bůh někdy velmi zatěžuje a unavuje. I u svatých se dostavují tyto tísnivé chvále duchovní vyprahlosti, opuštěnosti, bezradnosti, odcizenosti vůči Bohu, pocitu zbytečnosti a nesmyslnosti svého snažení o Boha. Na to musíš být připraven."
"Jak?"
"Hlavně, abys předem věděl, že to na tebe dolehne. To je třeba dopředu vědět. Jinak by tě to mohlo zmást, unavit, znechutit, otrávit. To je ostatně ďáblův záměr, aby navodil takovou duchovní otravu, zážitek cizoty. Rozum tě musí přenést přes obtíže duchovního zápasu o prvenství Boha ve tvém životě. Jenže nestačí mít vědomost o těchto věcech. Také srdce volá po zušlechtění."
"Ale jak na to jít?"
"Častěji si připomínej: Kdo je Bůh?! Zamýšlej se nad Boží velikostí! Srovnávej Boží velikost se vším tím, co ti vládce světa nabízí jako náhrada za Boha a proti němu! Se zvýšenou bdělostí kontroluj všechny přístupy do mikrokosmu v tvém srdci, kudy chce Bohu v tobě vykrádat bezvýhradnou dokonalou lásku! Soustavně braň naprosté zacílení veškerého svého života k Bohu jako k jedinému nejvyššímu prvnímu i poslednímu cíli! Jedině když se dobrovolně přeneseš přes hráz oněch pocitů odcizenosti, když odoláš oněm záchvěvům únavy a nabídkám změkčilosti, jedině tehdy v tobě poroste odolnost vůči této duchovní otravě!
Vtírá se ti jakási znechucenost k Božím věcem! Pohotově se chytá každé námitky o překonaných, zastaralých strukturách zbožnosti, aby se to mohlo stát záminkou pro vyzdvihování lidského "já" proti Bohu. Takové náboženské odcizení a odpor k duchovním hodnotám je známkou vnitřního boje proti Božímu prvenství ve tvém životě. Když podlehneš tomuto pokušení hodnotit stvořené, smyslové a tělesné věci a vyvyšovat požadavky vlastního "já" jako skutečné štěstí, srovnatelné s tím, které ti nabízí Bůh, pak je jen otázka času, kdy v nestřeženém okamžiku propadneš. Tento nenápadný okamžik je dlouhodobě, ale soustavně připravován. Připravují ho tvé neovládnuté emoce a utajované vášně, ono mlsání na otrávených polích těla, stupňujícím se otravováním se sladkým jedem lidských požitků...
Těžký hřích neboli úplné odcizení se Bohu nastává pomalu. Znenáhla se připravuje každou drobnou nevěrností, kterou nedáváš Bohu prvé a svrchované místo ve všem, co ti Bůh svěřuje a čím chce, abys k němu směřoval jako rozumná bytost, tedy rozumně a svobodně.
Když rozjímáš o pravém stavu všeho, když se stále snažíš důvěrně rozmlouvat s Bohem a rozjímat o blaženosti Boží, když se často povznášíš k Bohu, když se jím dáváš naplnit ve všech svých schopnostech, když srovnáváš, co ti Bůh dává, s tím, co mu sám přinášíš, tak neupadneš tak snadno do léčky lehkomyslného otevírání se světu. Láska a radost Boží v tvém srdce neochabne ani kdyby tě vládce světa na každém špehoval a podstrkoval ti pomocí reklamy nabídku lásky na prodej a umělého štěstí. Naopak roste osobní zkušeností: Okuste a vizte, jak dobrý je Hospodin. (Ž 34,9) Když budeš prožívat Boží blízkost, když se k ní povzneseš, když se tím dáš uchvátit, snadno se rozplyne onen opar, třeba i růžový, kterým se obklopují tvorové, a kterým by ti chtěli zastínit výhled na Boha. Proto říkala svatá Terezie, že může mít jistotu spásy každý, kdo denně prožívá půl hodiny dobrou vnitřní modlitbu. Nejlepší ochranou proti zimě úzkosti, chladu podezíravosti a ztrátě pravé radosti je soustavný život z Boha."

Úklid srdce pro radost
"Kdy má člověk opravdovou radost?"
"Pravou radost máš, když se těšíš z věcí, týkajících se Boha. Hlavní příčina veškeré radosti je v Bohu. Je to Boží všemohoucnost, moudrost, dobrota, štědrost, krása, blaženost, milosrdenství, spravedlnost, pravda, vznešenost, svatost, mírnost, věrnost, pokora Ježíšova a jiné Boží vlastnosti. A to, že tyto vlastnosti jsou v Bohu nesmírné a věčné.
Pravou radost zakusíš, když si v slovech i skutcích uchováš čisté svědomí a nikdy vědomě nepřestoupíš Boží zákon a své sliby, ale stále se snažíš zdokonalovat a přizpůsobovat se božskému příkladu a způsobům Ježíše Krista. Takovému svědomí se těšil a jím se honosil apoštol Pavel, říkající: Toto je naše chlouba. Naše svědomí nám dosvědčuje, že jsme na tomto světě a zvláště vůči vám žili ve svatosti a ryzosti před Bohem a nespoléhali na světskou moudrost, nýbrž na milost Boží. (2Kor 1,12)
K dokonalé radosti tě povzbuzuje to, že svrchovaně dobrotivý Bůh pominul ostatní tvory, zvláště anděly."
"A proč? Co z toho mám?"
"Pominul všechno ostatní jen proto, aby spojil se pouze s lidskou přirozeností tak dokonale, že se opravdu dá říci, že Bůh je člověkem a člověk Bohem. A cokoli má Bůh z přirozenosti, to máš z milosti. Neujímá se přece andělů, ale ujímá se potomků Abrahámových. (Žid 2,16) Není to něco úchvatného, že lidské tělo, posvěcené Kristem, trůní na výsostech, a že také andělé se mu klaní?
Raduj se i proto, že ti Bůh dopřál věčnou blaženost, jak ji přislíbil v zákoně a v prorocích (Lk 1,73). O této své věčné blaženosti tě ujišťují čtyři evangelisté, svědectví apoštolů, záruka Ducha svatého na křtu svatém. Ten ručí za tvé dědictví zálohou, jakou je nebeská slast, kterou zakoušíš ve zbožné modlitbě, a útěcha, které se ti dostává u Boha, a konečně rukojmím, jímž je Syn Boží. K této dvojnásobné radosti vyzývá apoštol slovy: Radujte se v Pánu vždycky, opakuji vám, radujte se! (Flp 4,4) Protože blaženost věčná je vám přislíbena. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé lidské pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. (Flp 4,6-7)
Právem se můžeš radovat, když tě vnitřní vnuknutí ujišťuje, že jsou ti odpuštěny všechny hříchy, jimiž jsi urazil Boha a své bližní, a kterými jsi ztratil milost poskytnutou od Boha, a zavinil, že ti jí už nebylo víc poskytnuto. Takovou radost měla Marie Magdalena, jíž řekl Pán: Mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje. (Lk 7,47). Také svatému Františkovi, jak se vypravuje, bylo zjeveno, že jsou mu úplně odpuštěny všechny tresty, i za sebemenší jeho přestupky.
Máš pádný důvod k radosti, když si můžeš být jist, že jsi Božím dítětem a dědicem nebeského království. Tuto jistotu ti dává Duch svatý. Apoštol Pavel píše: Tam Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové, dědicové Boží, spoludědicové Kristovi. Jsem si jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádné stvoření nedokáže nás odloučit od lásky Boží. (Ř 8,16-17,38-39)
Kdykoli prožíváš v srdci nějakou radost s ohledem na Boha, když o Bohu slyšíš nebo mluvíš nebo čteš od Boží dokonalosti, a žiješ podle toho, smíš volat: Velice se veselím z Hospodina, totiž Stvořitele, má duše jásá chválou mého Boha, totiž Vykupitele, neboť mě oděl rouchem spásy, zahalil mě pláštěm spravedlnosti." (Iz 61,10)
"Čím vůbec byla radost pro takového svatého Františka?"
"Spolu s rozmluvou s Bohem v modlitbě a účastí na mši neboli slavnosti lásky mu radost byla největší povinností člověka, který se s radostnou vděčností chrání před útoky démona smutku a před zánikem pokoje ve své duši. Františkovu radost živí rozličné zdroje, jako trpělivé snášení ponížení a potupy pro Krista, odmítání chvály a uznání světa, láska, pokora, soucit a především ustavičné vyhýbání se věcem, které člověku ztěžují cestu k Bohu. František viděl ve schopnosti sebepřemáhání dar Ducha svatého. Proto nazýval vítězství nad sebou dokonalou radostí."
"Smí se Boží dítě těšit z humoru?"
"Nejenže smí, ale musí. Humor a smích jsou projevy ušlechtilé, kultivované radosti Božích dětí. Jsou podmíněny Božími dary, zejména darem moudrosti, povznášejícím ctnost lásky tak, že se projeví blahoslavenství pokojných a plodí radost.
Dar moudrosti bývá spojován s láskou. Moudrost hodnotí vše z nejvyššího a všeobecného hlediska. Je to dar nejhlubšího a nejúplnějšího vědění. Tato známka všeobecnosti se vyskytuje u daru moudrosti. Může vydávat posudky o všech věcech, bytostech a událostech, ale mnohem ušlechtilejším způsobem a z vyššího hlediska, než kterékoli vědecké a filozofické poznání.
Vychází přímo z řádu poznání. A přesto to není jen rozumová pronikavost ducha. Je to způsob chápání všech věcí podobný způsobu, jak je vidí samotný Bůh. Hlavní úkol daru moudrosti spočívá v posuzování božských věcí samotných. Způsob tohoto poznávání dává moudrosti zvláštní ráz. Soudí o božských věcech nikoli na základě poznání získaného studiem, ani pouze přechodným osvícením rozumu, nýbrž jistou spolupřirozeností a Božími věcmi, vnitřní zkušeností, zkušenostní zálibou v Bohu a duchovních skutečnostech.
Takové poznání vychází spíše ze srdce, totiž z celého prostředí uvnitř člověka. Tak dochází k přímému nazírání pravdy jeho rozumem, a ne oklikou přes zdlouhavé přemítání rozumu. Zároveň se nám zjevuje to, co je náš rozum s Boží pomocí schopen přijmout. Naše láska v tom objevuje víc, než nám může dát pochopit sama víra. Toto poznání přímou intuicí rozumu vyhovuje lásce víc, než suchopárné řetězce přemítavého postupu rozumu. Je to úkon daru moudrosti, že těší, chutná, voní a lahodí.
Předpokladem osvojení si tohoto vyprošeného daru moudrosti je však láska. Jedině láska může sjednotit dvě odlišné bytosti tak, že jim umožní tento totožný způsob chápání věcí. Dá jim pohlížet na všechno a všechno zakoušet v dokonalém společenství, kde si rozumějí už při nevysloveném slůvku. Boží dítě spojené s milovanou bytostí láskou, se s ní setkává všude. Všechno jí vypovídá o milém. Ve všech věcech odhaluje jeho stopu a jeho přítomnost. Poznává jeho dobrotu, uhádne jeho záměry, zná jeho zvyky a jeho jemnost. Zkrátka zakouší tajemství, které by jeho mysl nemohla bez lásky nikdy ani tušit. Proto se zdá, že dar moudrosti rozehrává všechny působivé síly na nejvyšších stupních duchovního života.
Vnitřní plody lásky, totiž účinky, které láska vzbuzuje v duši člověka, jsou pokoj a radost, jaké ti nikdo nemůže vzít."
"Co je to za radost, jakou mi nikdo nemůže vzít?"
"Tato radost je vnitřní rozjaření. Je to duchovní veselí, mnohem jemnější a vznešenější než potěšení, jaké se v tobě rodí z vlastnění milovaného předmětu, vytouženého a posléze dosaženého. A protože láska působí, že dobro, které chceš, je dobro Boží a dobro bližního, vědomí jejich štěstí vyvolává v tobě radost.
Raduj se, že Bůh je naším Bohem. Jásej nad jeho dobrotou, nad jeho slávou. V nazírání jeho nekonečné dokonalosti najdeš svou nejčistší radost. Jenže tato radost ještě není naprostá."
"Proč ne?"
"U Boha je sice dobro bez nedostatků, ale dosud trvá tvé putování tímto světem. Tvé dosahování cíle se může pořád ještě zhatit. Láska je zdrojem vnitřního pokoje, dokonalé to jednoty tvé bytosti. Pokoj sjednocuje duši. Duše už není trhána protichůdnými a opačnými přáními. Všechny tvé náklonnosti a city směřují k Bohu.
Láska je také základem pravého míru mezi lidmi. Sjednocuje totiž vůle, protože jejím předmětem je dobro druhého. Dává ti toužit po tom, po čem také bližní bytostně touží.
Když naplno duchovně žiješ, tedy žiješ z Ducha svatého. Jsi oslovený duchem radostné zvěsti o dostavující se vládě Boží. Potom máš vždycky příznivý rozhled, výhled, ale i vzhled, protože bytostná radost Boží z tebe stále vyzařuje, a nejednou se projevuje důvtipně. Tímto humorem prolamuješ zdánlivé přehrady mezi sebou a okolím.
Zdravý smích, vyjadřující něžné a chápavé srdce a uznalost sebevlády i ohled na momentální slabosti jiných, působí vždy osvobodivě a uvolňuje a povzbuzuje nápaditou přičinlivost Božích dětí, kdežto zamračená přísnost ji brzdí. Když se raduješ z poznávané snadné a pohotové sebevlády, neboť je podložena ctnostmi, jako hliněnou nádobou, naplněnou dary Ducha svatého, tak si to nemůžeš nechat pro sebe. Předáváš svou radost jiným, kteří třeba i chybují a podléhají slabostem. Sděluješ jim to blahosklonně a uznale s chápavým srdcem. Sděluješ jim to jejich pohlazením, takže jim do srdce, jinak smutného z hříchu a bloudění světem, pronikne teplo a něha. A oni oslovení touto účastí a povzbuzeni spěchají, aby znovu a znovu vyhledávali tuto pravou radost. Přitom jsou schopni kvůli tomu odložit i své vlastní hříchy a poklesky. To je ta pravá pozitivní askeze, která tě radostně povznáší od nezaslouženého Božího dětství k důvěrnému přátelství s Bohem, s vrcholnou Láskou.
Kvůli vrcholné Lásce Boží není třeba zavrhnout každou lidskou lásku, ba není třeba ničit ani vlastní sebelásku. Stačí jen každou lásku zasadit do řádu, který je od stvoření vlastní tvé přirozenosti."
"Ale Pán říká zapři sám sebe a následuj mne!"
"Jenže zapřít vůbec neznamená přímočaré popírání vlastní lásky. Stačí jen omezení zaslepené sebelásky, která chápe lásku k sobě jako pohanské zbožštění sebe, svého já, ke kterému by se pak mělo všechno vztahovat. Zapřít sebe sama znamená uklidit v sobě a tak v sobě uvolnit místo a čas pro záměrné pěstování lásky vůči sobě a k ostatním. Tak je pak láska správně zapojena do řádu vlastního člověku, celému lidstvu a ostatního Božího stvoření. Tak se smíš a máš v Bohu dokonale radovat radostí, kterou sdílíš s ostatními Božími tvory, zvláště s anděly a s lidmi.
Pravou účast na božské radosti máš tehdy, když se raduješ z blaženosti a dokonalosti, příslušející od věčnosti Bohu. Opravdový podíl na božské radosti Boha máš, pokud se raduješ z Boží všemohoucnosti, moudrosti a dobrotivosti, a z toho, že Bohu nic neschází, protože má dostatek všeho, pro sebe i pro tebe a pro všechny tvory.
Raduj se tedy s Bohem a v Bohu, že tak moudře řídí nebe i zemi a vše, co obsahují a že učinil všechno od počátku světa až do konce! Především se raduj z díla Božího Vtělení, obětování v chrámě, Utrpení a Zmrtvýchvstání, Nanebevstoupení a Seslání Ducha svatého! Raduje se ze všech známých i skrytých Božích soudů, jimiž potvrdil všem padlým andělům a duším odvráceným od Boha jejich stav jako trvalý, a odměnil všechny své věrné věčnou radostí!
Spolu s Bohem a v Bohu se raduj z toho, že je chválen a uctíván od svých věrných v nebi i na zemi!
Zamiluj si účast na pravé radosti tvorů, těšících se s jednotlivými anděly a svatými, že zakoušejí věčnou slávu v nebi! Raduj se s hříšníky pro jejich obrácení! Raduj se se spravedlivými, kteří vytrvali a zachovali si milost! Raduj se s Církví pro svátosti a dary Ducha svatého! Raduj se spolu se všemi svatými v nebi a se všemi lidmi na zemi! Hlavně se raduj s Pannou Marií, s patriarchy a proroky, s apoštoly a všemi svatými v nebi a vyvolenými na zemi, jednak že od Boha obdrželi dary, jednak že ještě obdrží!
Stále se raduj spolu s ostatními pro velký užitek plynoucí ze sdílené radosti!. Díky ní máš účast na dokonalosti, dobrotivosti, blaženosti a na všem, cokoli Bůh má ve své přirozenosti. Tím si jaksi osvojuješ slávu andělů a svatých v nebi, milost i moc Církve a celého Božího lidu.
K tomu tě povzbuzuje i to, že vzájemná radost Boha Otce, Syna i Ducha svatého je počátkem a příčinou všeho stvoření, jako také vždy byla a je příčinou každého Božího díla.
Pravé známky takového sdílení radosti máš tehdy, když se raduješ ze všeho, co je v Bohu. Když si oblíbíš osvícené řízení Církve, které vede celý Boží lid po tisíciletí stále vzhůru, i přes tu zátěž, tvořenou hříšníky navěšenými na Kristově Církvi. Budeš potěšen, když si oblíbíš všechna božská díla, soudy a příkazy Boží a nejsvětější příklady našeho Pána Ježíše Krista, a když to vše budeš rozhlašovat jiným a doporučovat slovy. Rovněž se duchovně zaraduješ z toho, že andělé a svatí v nebi a lidé na zemi jsou Bohem štědře obdařeni dary přirozenými i nadpřirozenými." (Sv.Albert, Ráj duše, 35)


Celým srdcem k věčné Lásce
Můj věrný Pátek se radostně rozletěl k nebi. Vnikl do svatyně Otcem nebeského v úžasném vzmachu svých andělských perutí, jako kdyby měl vyslechnout samo tajemství svého vlastního určení. Kniha, v níž jsou zapsána lidská povolání, byla obklopena anděly, kteří z ní čerpali radu a poučení. Zároveň se jim dostávalo poznání o povolání a o milostech potřebných k tomuto povolání.
Byli tam andělé znepokojení vzdorem svých svěřenců a jejich neochotou sloužit Bohu, a snažně prosili o nové milosti pro své svěřence.
Konečně byla kniha věčného života otevřena na stránce s mým jménem. Tázal se ve jménu mém: "Jaké je jeho povolání? Život se srdcem rozdělený mezi Boha a tvora, anebo život s Bohem naplno, nerozděleným srdcem?"
Ukázaly se mu najednou všechny obtíže, které by v prvním povolání překážely mojí spáse. Byl tím zdrcen, ale pojednou byl uchvácen radostí. To, když shledal úžasné možnosti a skvělé příležitosti nabízející se mi v povolání k svaté cestě celým srdcem k věčné Lásce.
"Kudy vede moje životní cesta? Řekni mi to, Pátku. Všechno je tak spletité a nejasné."
"Je to cesta Božího bojovníka."
"Cože, tak jak jsem ji prožíval už v mládí, když jsme si pověsili na hrudník vystřižený kalich a dělali psí kusy, až se škola otřásala?"
"Ne. To byly jen takové dobrodružné kousky žáků darebáků. Místo mladické nerozvážnosti husitské, by to chtělo pokojné srdce."
"Pokojné srdce Božího bojovníka?! A spojit to?"
"Ano. Takový pokoj vychází z laskavé ochoty přát každému to nejlepší. Bůh na tuto lidskou pohotovost odpovídá darem moudrosti. Pokoj je soulad dvou či více tužeb (Sth,I,II,70,3), týkajících se dobrých věcí (Sth,II,II,29,2k3). Rozlišuj mezi pokojem, který je sladěním různých tužeb a žádostí v tobě samém, a mezi svorností, která usmiřuje různé lidi, toužící po různých věcech. Tak se liší vnitřní pokoj od vnější svornosti. Vnější mír představuje pokojné vztahy mezi lidmi, ale i souladné vztahy člověka a všech lidí k celému jejich okolnímu tvorstvu. Vnitřní mír je soulad prostředí v samotném tvém srdci, neboli pokojné srdce.
Pokoj a mír je víc než svornost. Svornost sjednocuje lidi navzájem. Slaďuje tvůj poměr a vztah druhých lidí k ostatnímu tvorstvu kolem nich. Pokoj však sjednocuje především tebe samého. Takový pokoj je řádný klid především ve tvé vůli (Sth,I,II,70, 3). Dokonalý pokoj je pouze u svatých (Sth,II,II,29, 2k4). Tam už se nedá zvrátit. Soulad ve tvém srdci je nutným předpokladem řádného a opravdového, upřímného a trvalého míru mezi lidmi, ale i souladu mezi tebou či lidmi a jejich okolím."
"Jaká láska je k tomu zapotřebí?"
"Jedině pravá láska člověka k Bohu tě celého uspokojí. Jen ona naplní všechny tvé touhy. Vše, o co jen můžeš usilovat, soustřeďuje tě kolem středu, který skutečně dovede všechno soustředit. Když se opravdu přimkneš k Bohu, zakusíš, že máš v Bohu všechno. A také to všechno v Bohu nalezneš. Potom tvé nitro přestanou zmítat rozličné, protichůdné touhy. Jsi pevně zakotven v jediném a svrchovaném Dobru, které je ti důvěrně známé a osobně blízké, a které jediné dovede dokonale uspokojit každou tvou žádost."
"Odkud se ale ve mně bere ten neklid?"
"To je z toho, že bys chtěl najednou dosáhnout více věcí, které si vzájemně odporují. Odtud pochází nepokoj srdce, které stále ještě nevěří, a brání se spočinutí v Bohu, o kterém, hovořil svatý Augustin.
Kristus praví: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, jaký dává svět, dávám já vám. (Jan14,27) Po takovém pokoji všichni touží. Všichni chtějí spolehlivě a bezpečně dosáhnout vrcholného štěstí. Pokojné dosažení a trvalé, nikým a ničím nerušené požívání štěstí je náplní vnitřního pokoje."
"Jak toho dosáhnu?"
"Svými omezenými silami nemůžeš toho cíle dosáhnout."
"A co vlastně mohu?!"
"Můžeš usilovat o jeho dosažení, ale nakonec vždy zůstaneš závislý na Bohu. A tak je třeba vycházet z této závislosti tvého vnitřního uspokojení od Božího pokoje. Bůh ti ho dá zdarma a nelze si ho nijak zasloužit."
"Tak se o to ani nemám starat?"
"Kdepak. Jenže veškeré úsilí, které můžeš vyvinout, a přirozeně je máš vyvinout, začni upnutím se k Bohu jako Dárci svrchovaného Pokoje. Všechno začni modlitbou o milost, aby přirozené snažení o uspokojení tvých potřeb bylo požehnáno a završeno v Bohem darovaném, nezvratném Pokoji."
"A co pak?"
"Na konci na tvého snažení, až ti začnou docházet síly, poděkuj Bohu za všechno dosažené. Z tohoto vnitřního pokoje vyrůstá mír vnější."
"Úplně automaticky?"
"Samočinně to nejde. Když opravdu miluješ Boha, takže otevíráš své nitro, aby v něm Bůh mohl zavládnout a projevit se opravdovým pokojem, zamiluješ si také své okolí, své bližní a ostatní tvory kolem sebe, zkrátka všechny, kdo jsou rovněž předmětem Boží lásky. Proto přeješ onen pokoj a soulad také svým bližním. Přeješ jim ho stejnou měrou, jako si ho přeješ pro sebe. Současně ho přeješ celému ostatnímu Božímu tvorstvu."
"Takže se ze mně stane ekolog?"
"Něco vznešenějšího. Protože tobě nejde o to uchovávat celé okolní prostředí v původním "panenském" stavu. Máš poslání ovládnout je a spravovat jako moudrý hospodář. (Gn 26-28) Nejde o udržení a zachovávání tvorstva v nedotčeném, syrovém stavu. Při uspokojování potřeb přirozeně měníš okolní přírodu i sebe samého. Nic nezůstane, jak bylo původně. Současně polidšťuješ své okolí. Tím se nestírají rozdíly mezi rozumnými a nerozumnými tvory, ani mezi živými a neživými. Třebaže nižší tvorstvo neživé má být podřízeno vyššímu tvorstvu živému, a obojí pak nejvyššímu tvoru rozumovému, totiž člověku, přesto se má toto podřizování uskutečňovat s ohledem na přirozené založení tvorstva. Ty můžeš okolní přírodu využít pro sebe, ale nemusíš ji přitom znásilňovat, a vůbec už ničit. Stačí ti k tomu dobrá znalost přirozených vlastností okolních věcí."
"Jenže těch znalostí se dosahuje pomalu, postupně a namáhavě."
"To proto, že sotva poznáš nějakou vlastnost okolních věcí, snažíš se jí co nejvíce využít, ale bez ohledu na jiné vlastnosti těch věcí. Sotva člověk poznal, že spalování uhlí nebo nafty mu dává teplo, začal horečně těžit uhlí a naftu, aby je spálil. Teprve až když většinu takto zničil, začal poznávat, že mu tyto věci mohou ještě lépe posloužit, třeba jako různé léky, umělé hmoty, atd. A tak je to stále dokola. Člověk spoléhající jenom na svůj rozum a své síly se snaží využít okolí pro sebe samého, bez ohledu na všechny jemu dosud neznámé vlastnosti okolních věcí. Vlastně tím víc a více ruší soulad mezi člověkem a okolím.
Tak se stále jasněji ukazuje, že ani vnější mír mezi lidmi, ani soulad mezi tebou a okolním tvorstvem se neobejde bez Boží milosti v modlitbě tebou vyprošované. Člověk sice pronikl už hluboko do tajemství svého nitra a svého okolí. Jenže každý krok dál odhaluje stupňující se nebezpečnost jeho postupu."
"Mám tedy přece jenom odložit všechno své snažení o ovládnutí a řízení okolního světa? A přitom je třeba uživit čím dál víc lidí na světě?! A současně je třeba každému dát člověka důstojný příbytek a teplo a další věci?! Mám v té chvíli utéct od vymožeností lidské vědy a techniky? To se mám snad vrátit zpět do jeskyně, abych náhodou něco dalšího nepokazil?
"Není třeba ustávat. Jako člověk máš vykonat vše, ale každému tvému úsilí musí předcházet modlitba o požehnání tvého díla. Po něm má následovat díkůvzdání za Boží milost, i za čas člověku daný k této službě. Stačí všechno prostoupit láskou k Bohu a ostatní ti bude přidáno. (Lk 12, 22-31) Boží láska tě učiní moudrým a prozíravým. Vede tě správně si počínat vůči sobě i vůči okolí. Vede tě moudře si počínat i v záležitostech, které nejsou lidským poznáním docela prozkoumány. A právě z této lásky Boží a jedině z ní se rodí stále nový, spolehlivější mír mezi lidmi. Odtud se bere stále nový soulad mezi člověkem a okolním tvorstvem, hlavně mezi člověkem a anděly."
"Poslouchej, Pátku, tohle všechno už tady jednou v mém životě bylo."
"Možná, ale bylo to všechno příliš živelné."
Tak mě posléze, můj dobrý Pátek, přivedl přece jenom tam, kam měl, totiž kde jsem podle všeho kdysi začínal. Kdežto kdysi mě kdosi sváděl, abych se marně snažil po švejkovsku hledat radost v poníženém poklonkování před tupě disciplinovanou mašinérií zlidštělého světa, kde jsem se cítil jako cizinec v zakletém zámku, a přesto jsem chtěl jako každý šťastně přežít, vždy s úsměvem. Nakonec se s radostí naplno dávám rozdrtit disciplinovanou mašinérií, která je však osvícená pravým Duchem, a věčně živá, je Kristova.


Radost ve službách Královny
"Máš tolik důvodů vyšlapovat si životem se zpěvem a smíchem, ale jdeš opravdu pokaždé s radostí?"
Mlčel jsem.
"Někdy sleduji, že přicházíš do chrámu Církve svaté, abys tam čerpal útěchu ve své bolesti, při ztrátě milované bytosti, a v různém jiném utrpení. Tehdy vypadáš dost utrápeně. Místo radostně zakulacené tváře se tvůj obličej povážlivě dlouží. Tehdy se vlastně upínáš k Bohu jen v naději, že ti vrátí ztracený dar. Pro svůj zármutek nad ztrátou jednoho daru zapomínáš na hojnost jiných darů, kterými tě Bůh zaplavuje. Tak se neprojevuje pravá láska."
"Goethe říká v Hovorech se Eckermannem, že "když člověk miluje, tak ani nepostřehne, že přestal být milovaným milován."
"To platí mezi lidmi, kde někdo z lidí může ochladnout ve své lásce. Neplatí to však o Bohu. Bůh ve své lásce ke svým tvorům neochabuje nikdy. Stále nás miluje. Tím spíš člověk, který opravdu miluje Boha, nemůže nikdy postřehnout, že by Bůh na něho zapomněl a přestal ho mít rád. Vždyť Bůh tě nemůže přestat mít rád. Když tě přece jednou s láskou stvořil, tak tě pořád udržuje se stejnou láskou. Proto každý, kdo se zamiluje do Boha, zamiloval se šťastně. Nikdy nebude a nemůže být zklamán.
Bůh ti dopřává tu nejvyšší životní úroveň. Vyzývá tě, abys svou nejušlechtilejší činnost rozumu a vůle zaměřil k svrchovanému Dobru, Kráse, Pravdě a Jsoucnu, totiž k Bohu. Copak může být nějaký ušlechtilejší a kulturnější cíl, než poznat Pravdu, upnout svou vůli k Dobru, zakoušet celou svou bytostí Krásu a láskou se dotknout svrchované Lásky Boží, která je ti osobně blízká?"
"Nevím o ničem lepším."
"Potom celý život získává nový rozměr. Nabývá na skvělosti. Zatímco život bez Boha vyhlíží jako němá, černobílá filmová groteska, kde všichni jaksi potrhle pobíhají, a všechen děj se žene vpřed v rytmu klavírního doprovodu, tak život s Bohem je jako barevný panoramatický film, božským režisérem podivuhodně stereofonně ozvučený. Přitom zaznívá z jedné strany Boží Slovo a z druhé se ozývá lidská odpověď. Boží láska totiž posvěcuje a prozařuje všechno tvorstvo. Všechno je odleskem Boží moci, ale i mocné Dobroty Boží. (Sth,II,II,27) A tak je každý tvor ukazatelem Boží lásky. Z lásky stvořil Bůh všechno, protože žádného tvora nepotřeboval. Sotva jednou ochutnáš Boží Lásku z Boží Dobroty, zatoužíš poznat Boha samého. Takový je smysl tvorů, aby tě vedly k Bohu."
"Jenže někteří lidé ke své škodě na těchto tvorech ulpívají. Příliš na nich váznou, někdy dokonce celý život."
"V tom je základ zvrácení pořádku v lidském srdci, zneužití věcí, které tě mají vést k jejich poslednímu Původci, a ne od něho odvracet."
"A co láska k Bohu?"
"Ta je plnější. Nemůže to být jinak, protože je životnější. Bůh sám nachází příbytek ve tvém srdci. Proto láskou dosahuješ samotného Boha. V ostatních Božích tvorech můžeš nalézt jen stopy Boží. Ve svém srdci se však láskou stýkáš se samotným Bohem. Takový je přece rozdíl mezi vírou a láskou nadpřirozenou. Rozum si přitahuje skutečnost k sobě a přetváří ji ve své laboratoři pojmů. Tak je víra méně než láska. Láska je naopak přitahována milovanou bytostí. Zatímco tvé poznání je zprostředkované, láska jde k milované bytosti přímo. Po ukončení tvé pozemské pouti ustane víra i naděje, protože to, čemu jsi na světě věřil a to, v co jsi doufal, už tu bude stát před tebou. Ze všechno tvého pozemského shánění zbude jedině to, co jsi učinil z opravdové lásky."
"Jenže jak si dokonale zamilovat vrcholnou Lásku, zkrátka celou Boží lásku se všemi jejími vlastnostmi a dokonalostmi?"
"K tomu nestačí říkat o Bohu, že asi někde něco je. Nemůžeš se důvěrně a osobně obracet k nějaké božské mlhovině. Milovat vrcholnou lásku úplně a dokonale, to znamená rozevlát k ní celé tvé srdce. Rozběhnout se k ní ze všech sil, plným vypětím tvého toužení a snažení."
"Tobě se to lehce řekne, ale - "
"Je to úkol na celý život. I když uvolníš všechny své síly, nikdy se ti nepodaří zamilovat si vrcholnou Lásku tak, jak by si Bůh zasloužil. A kdybys všechny síly dal, a všechno podstoupil pro Boha, pořád si musíš nakonec říkat neužitečný služebník, který jen splnil povinnost.
Tato neustálá otevřenost tvého srdce jako nádoby na vrcholnou Lásku, nádoby, která není nikdy dost otevřená pro takový příval milostí, jaký se ti od Boha dennodenně dostává, naplňuje tvůj život radostnou jistotou, že to nejlepší, co můžeš od Boha dostat, máš teprve před sebou. Tak je tvá láska k svrchované Lásce něčím radostným, co se ve své radosti stále chystá stupňovat do nekonečna. A tak máš má v Bohu "antibiotikum" nejširšího spektra, které léčí každý tvůj smutek, bolest, ztrátu, porážku, zklamání. Láskou totiž přebývá Bůh ve tvém nitru zvláštním způsobem, jako osobní přítel. A tobě stačí rostoucí láskou pokojně zakoušet jeho přítomnost."
"Kdyby to lidi věděli, tak se nebudou tolik štvát ve světě a opouštět vrcholnou lásku v otcovském domě." Řekl jsem smutně.
"Netrap se s tím! I kdyby milujícího Boha opustili všichni, kdyby jej všichni zradili a odmítali mu porozumět, když miluješ vrcholnou Lásku, tak jasnozřivě prohledáš, že nemůžeš nic ztratit. Když se jednou provždy rozhodla svrchovaná Láska zabydlet ve tvém srdci, tak máš všechno. O nic nemůžeš přijít. V Bohu je přece vše, co může poskytnout svět. A v Bohu je to navíc ryzejším a čistším způsobem. Vždyť všechno, co máš v dosahu vedle sebe, je do značné míry poznamenané lidskou polovičatostí a slabostí.
Proto si svatá Zdislava byla vždy tak jistá správností svého počínání, i když se to některým světským lidem zdálo neopatrné a riskantní. Třeba navštěvovat nemocné. Pověrčivým lidem se její navštěvování malomocných a pomáhání jim zdálo, jakoby sestupovala do podsvětí, do říše stínů a smrti. Milovala v nich Boha, takže Bůh přebýval v jejím nitru, a ten jí stačil, protože jedině Bůh stačí."
"A přece v člověku zůstává jakýsi smutek."
"Ovšemže. Tato radost nevylučuje posvátný smutek."
"Čím to?"
"Provází všechny, kdo žijí duchem v Bohu. Nemohou se už dočkat, kdy se projasní mraky pozemského shonu a spěchu, a zazáří naplno slunce přímého patření na Boha. Tento smutek však nikdy nesklouzává do nějaké těžkomyslnosti. Je stále převažován radostí z Boha. Láska je trpělivá. Je vděčna Bohu za všechny ty záblesky. Je vděčna za ta náhlá projasnění, přinášející radost už v pozemských podmínkách. Ví, že po této záloze přijde dokonalá odměna, kdy duše spočine v plnosti Boží. Zatím ale máš být novým hlasatelem i zapisovatelem této radostné zvěsti."
"Copak to už nenapsali čtyři evangelisté?"
"Přesto máš být novým evangelistou. Každé Boží dítě má během života zaznamenávat nové podání toho, co s ním a v něm dělá Boží Láska."
"To nesvedu."
"Naučíš se to. Matka krásného milování tě to naučí."
"Jak by mohla?"
"Pomocí růžence. Růženec je evangelium podle Panny Marie. Kdykoli se ho modlíš s Matkou Boží, tak se pod jejím něžným vedením učíš podávat evangelium podle sebe."
"K čemu je dobré podávat tuto radostnou zvěst podle sebe?"
"Protože buduješ v sobě příbytek pro jejího Syna Božího, který se rozhodl přebývat ve tvém srdci a z tvého srdce zaplavit celý svět svou radostí a láskou. Když plníš jako Maria vůli Boží, tak Ježíš přichází se svým Otcem nebeským a založí si v tobě své středisko pro celý svět. S pomocí Boží buduješ v sobě nové nebe a novou zemi. Z bohatství svého srdce pak vynášíš pravé poklady do okolí. To je pravá erupce Boží Lásky, která rozněcuje vyhasínající a zahřívá chladnoucí vesmír.
Je nanejvýš žádoucí vést si deník své životní cesty s Kristem, který je ta živá Cesta, deník svých životních radostí jako projevu vrcholné radosti Boha, který se směje v nebeském prostředí tvého srdce. Většina velkých osobností si psala deník, jako Leonardo da Vinci, Dostojevskij a jiní. Jenže u tebe to není jen prostředek tvého duchovního růstu, ale i podání evangelia podle tebe. Je to tvé závažné svědectví o tom, co Bůh pomocí anděla strážného podniká v tobě a přes tebe ve světě. A také ty se tím naučíš správně otevírat stavidla tvého srdce té pravé radosti, kterou máš osvěžovat a zavlažovat své okolí."
"Copak se dá naučit regulovat a řídit radost?"
"To bych řekl. Dá se to. Kdo má dobrou vůli a chce, ten nachází a vynalézá způsoby, jak na to, ale kdo nechce, ten hledá důvody, proč nemůže. Líbezná vůně síly Kristovy, která vychází z radosti, předpokládá, že ji budeš uchovávat a pečovat o její růst."
"Pravá radost je ale přece dar. Copak jí mohu dosáhnout svým osobním úsilím?"
"Ano. Hned uvidíš, jak na to! Na druhé straně tato radost není jen nějaký kapitál uložený na tvém kontě. Dostaví se chvíle, kdy od tebe bude Pán vyžadovat prozíravou správu a moudré hospodaření s radostí. A protože radost je vůní síly, proto bude Pán od tebe vyžadovat, abys o této síle vydával svědectví jak v "požehnaných" okamžicích, tak ve chvílích zkoušek.
"A co když mě v těch okamžicích zachvátí obavy, sklíčenost, takže budu připraven o radost?"
"To proto, že to ve skutečnosti ještě nebyla ta pravá radost. Je-li tvůj jásot stejný v radosti i v zármutku, pak je to láska, píše sv.Terezie z Avily. Smutek a vnitřní užírání jsou pramálo užitečné. Nepovoluj si tedy takové okamžiky, kdy by tvá radost zkomírala, uvadala, vyhasínala a jen slabě doutnala."
"To se ti pěkně říká, když jsi anděl, a pořád jsi blízko Boha. Jenže já jsem ve světě, kde je tolik příčin k smutku, že kdyby si je člověk vzal příliš k srdci, tak by se do konce života už neusmál."
"Máš pravdu, že ve světě je mnoho příčin smutku, ale žádná pravá příčina radosti. Pravá příčina tvé radosti je Maria."
"Ale ta je v nebi."
"A kdepak je nebe, než tam, kde je Bůh? A Bůh je všudypřítomný. Když je jednou Bůh ve tvém srdci, je tam i nebe i Maria, jako příčina tvé radosti. Tak už si nestěžuj! Nenech ji čekat!
Volej k ní! Naléhavě pros, aby ti dala zakusit pravou radost zkušeností srdce, a nejen ji poznat důvody rozumu! Čím víc je tvá duše a celá tvá bytost mariánská, tedy čím důvěrnější soužití zakoušíš s Marií, tím se stáváš radostnější. Tvá duše je víc a více uváděna do radosti, kterou prožívá svatá Panna. Je to ona vrcholně vznešená radost, která kdy byla dána okusit lidskému stvoření."
"Jak to, že Panna Maria, třebaže je to obyčejný smrtelník tak božsky přetéká plností radosti?"
"Protože je jedinečně způsobilá k přijetí radosti Boží. Její duše a celý její život byly radostí Pána, ne kvůli tomu, co ona pro Pána vykonala, ale pro to, co Bůh dokázal vykonat v ní, v pouhém člověku. V tom smyslu je Maria nejlepším prostředím, ve kterém Bůh rád pobývá.
Mariina radost a jásot má základ v Bohu. Takový základ má především jásot Bohorodičky (Lk1,46-47), ale i těch, kdo se veselili a radovali z narození Ježíše Krista (Lk 1,14). V tomto nepatrném hloučku se v tu chvíli shromáždil celý věrný Boží lid, všechna jeho pokolení od počátku jeho vyvolení. "Váš otec Abrahám zajásal, že spatří můj den. Spatřil jej a zaradoval se". (Jn 8, 56)
"Jenže ani tento nadpřirozeně daný smích zbytku Božího lidu dlouho nevydržel. Brzy pohasl v křečovitém a cynickém šklebu Římana omámeného iluzí moci nad světem i nad Bohočlověkem."
"Avšak Vzkříšení Páně navěky vnáší radost do všech lidských srdcí! Radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho slovo! (1Petr4,13)
Nanebevstoupení Krista je zárukou nepomíjivosti optimismu, radosti a smíchu jeho Božího lidu. "Vaše srdce se bude radovat a tu radost vám nikdo nevezme." (Jan 16,22) Raduj se a jásej, protože máš jistotu o hojnosti své odměny v nebi (Mt 5, 12).
Tato radost vlévaná z Nejsvětějšího Srdce Páně do srdcí všech lidí všech dob se zachycuje a projevuje právě u tebe. Bůh si tě vyvolil. Už na křtu svatém tě Bůh "pomazal olejem veselí" (Žid 1,9). Proto už nemůžeš být jiný než veselého ducha. Samo evangelium je radostná zvěst, vtiskující tobě a každému, kdo ji celým srdcem přijímá a žije podle ní, tvar duchovní radosti.
Svědectví radosti vyplývá z toho, že se celý Bůh touží a snaží vejít a také se vejde do tvého ubohého, zklamaného srdce. Především okoušej, vychutnávej a osobně důvěrně si osvojuj zkušenost, že Bůh je ochoten a schopen opravdu naplnit celé životní prostředí ve tvém srdci.
Když je tvá radost pravá, tak musí jasně vynikat její pravdivost, příjemně hřát její laskavost, uchvacovat celou bytost tvých bližních svou ryzí krásou a vzbuzovat touhu po tvé dobrotě. A když takto působí, je to proto, aby poukazovala na svůj zdroj v Bohu a příčinu v Matce Boží.

Není růže bez trnů
"Jen si myslete, že jsem poražen. Až usnete na vavřínech, znovu udeřím!" Chlubil se nadutec zlověstně, až tuhla krev v žilách.
"Pátku, Pátku! Kdy už dá pokoj?"
"Ten ti nedá pokoj nikdy!
"No tohle!?"
"Nelekej se! Nemusíš se bát."
"Jakto?"
"On už tě v zásadě nemůže pokoušet ani ke stejnému hříchu, ani k jinému."
"Jak to tedy je?"
"Někdo říká, že prý ještě může pokoušet jiné, ale nikoli stejného člověka. To zní věrohodněji, pokud se tomu rozumí ve smyslu nějaké doby. Proto se uvádí, že když ďábel skončil všechna pokušení, odešel od Krista až do dané chvíle (Lk 4,13). To má dvojí důvod. Jeden ze strany božské laskavosti. Ďábel pokouší lidi nikoli do tehdy, do kdy on chce, nýbrž dokud to Bůh dopouští. Třebaže Bůh dopouští nějaké pokušení, přesto mu činí přítrž kvůli slabosti lidské přirozenosti. Nedopustí větší zkoušku, než jakou člověk snese."
"A co ten druhý důvod?"
"Ten spočívá v ďáblově chytrosti. (Sth,I, 114,5) Proto se uvádí, že se ďábel bojí dotírat, protože se obává častější porážky (Sth,I,114,5). Jenže to, že se ďábel někdy vrací k tomu, koho opustil, je patrné z toho, co říká Písmo svaté: Vrátím se do domu svého, odkud jsem vyšel." (Mt 12,44)
"A ubráním se mu, aby mi nezmrzl úsměv na rtech, když provedu důkladný úklid svého srdce pro radost, pro čistou radost?"
"Když nalezne dům prázdný, vyčištěný a uklízený, tu jde a přivede s sebou sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam. A konce takového člověka jsou horší než začátky." (Mt 12,45)
"To zní, jako by se člověk nemohl ubránit, ani kdyby žil jako poustevník a živil se medem lesních včel a kobylkami?!"
"Sám se mu nikdy neobráníš. Proti tobě sice stojí poražená, ale přece jen světová velmoc. Ale vždycky se mu ubráníš s pomocí někoho silnějšího, než jsi sám."
"Takže mi stačí, když se spolehnu na tebe, můj Pátku?"
"Ne vždy."
"Jakto, že ne?"
"Ani já, jakožto anděl, bych nezmohl nic bez Boží pomoci."
"Tak co si mám počít?"
"Nestačí, aby chrám tvého srdce byl uklízen a vyčištěn, ale zůstával by prázdný. Jinak by se i to nejvíce požehnané místo změnilo v strašidelný hrad, kde panuje hrůzovláda těch, kdo z Božího dopuštění dosáhli vysokých hodností, a místo služby jen panují. Tak by se i posvátné místo jako je klášter změnilo v hrozný zámek, o jakém psal Franz Kafka, kde tě úředníci odsoudí v nesmyslném a strašném procesu. Kde si duch zla z Božího dopuštění dosadí své sluhy, horší, než je sám, takže se z požehnaného místa služby Boží stane prokleté místo panování, tak je to příval vody na mlýn Švejkovy vyřídilky."
"Copak mi to může nějak uškodit?"
"Samozřejmě. Může tě to pošpinit, pomluvit, zbavit dobré pověsti a všemožně zhanobit."
"I když to budou výmysly?"
"Určitě."
"To je nespravedlivé."
"Neber to tak. Počítej s tím jako s poslední tečkou tvého očišťování na cestě k dokonalé lásce. Z Božího dopuštění se to vedle tebe objeví, třeba zrovna tehdy, když půjdeš od oltáře a budeš se v mysli obírat těmi nejvznešenějšími pravdami.

Vojenský sluha od nadporučíka Helmicha sdělil Švejkovi, že se polní kurát pohádal s nadporučíkem, rozbil piano, že je opilý na mol a nechce jít domů.
Když přibyl Švejk na místo, zatřásl polním kurátem a řekl: Poslušně hlásím, pane feldkurát, že jsem zde.
A co zde chcete?
Poslušně hlásím, pane feldkurát, že mám pro vás přijít.
Pojďme tedy.
Sedneš! zakřičel na něho Švejk. Nemysli si, že tě nenaučím pořádku!

Švejk, který chtěl komandovat polního kuráta se ozval: Poslušně hlásím, pane feldkurát, že jsem bez vyznání. Já už mám takovou smůlu...

Švejk vyplnil svou úlohu. Jeho prostosrdečnost a poctivá tvář zjednala mu plné důvěry, že co mluví, je pravdou.
Švejk uznal za vhodné před hejtmanem Šnáblem, hejtmanem Fišerem i nadporučíkem Mahlerem mluvit ne o tom, že polní kurát musí platit futráž pro koně, ale podepřít jeho prosbu o půjčku prohlášením, že polní kurát musí platit alimenty. Dostal všude peníze.
Alimenty? opakoval zděšeně polní kurát.
No vy jste říkal, abych si něco vymyslel, a já nemohl na nic jiného přijít...

Nakonec ho uložili do postele. Než usnul, prohlásil: Věřím v Boha Otce, Syna i Ducha svatého. Přineste mně breviář.
Švejk mu vstrčil do ruky nějakou knihu ležící na nočním stolku, a tak nábožný polní kurát usnul s Boccacciovým Dekameronem v ruce.

Tak nebo jinak tě vládce světa zastihne uprostřed modliteb jako urážka, jako výsměch, jako plivnutí do tváře, jako pomluva a nactiutrnání, jako znevážnění všeho nejsvětějšího, jako zneuctění."
"Copak nemám lidská práva? Právo na důstojnost, na dobré jméno?"
"Máš, ale v Boží lásce máš mnohem víc."
"Kašlal bych na všechna svá lidská práva, kdybych měl kvůli tomu přijít o milost a lásku Boží!"
"To je ono! Jedině pak se tvé srdce nezachvěje, když bude přetékat láskou jako plodu blahoslavenství čistého srdce. Dům tvého srdce musí být zabydlen nebeským Hostem, kterého k tobě vede Bohorodička a spolu s ním také já, tvůj anděl strážce. Ale nestačí tohoto nebešťana přijímat jako cizince nebo dokonce vetřelce. Musíš podniknout všechno, aby si nebeský Host u tebe začal počínat ne jako cizinec, ani jako host, ale jako domácí Pán a Hostitel každého tvora dobré vůle, především Panny Marie, protože jedině Maminka Boží udělá z domu tvého srdce svatý chrám Boží a pravý domov.
Těsná je cesta k dokonalosti a pro mnohé sebejisté lidi je neschůdná (Lk13,22-30). I pro tebe se na této cestě skrývá dost překážek. Máloco je lidem tak protivné, jako přeslazená zbožnost. Musíš se stále rvát o pravdivost své víry, ale nedělej to jenom jakoby. Kdykoli zbožnost přestane vyvěrat ze srdce otevřeného a oddaného Bohu, projeví se to strojeností, nepravdivostí, křečovitostí. To je ta nasládlá zbožnost svatoušků. Jedna taková přesvatá duše dorážela na otce Silvestra Braita po odslouženém rekviem: Jak to přijde, že jste nakonec udělil požehnání, když se to správně nemá dělat?! A on jí s klidem odvětil: Na bohosloví nás učili, že když potkáme čarodějnici, tak se máme přežehnat znamením kříže."
"Copak není možné, Pátku, abych jednou provždy zavřel dveře do svého nitra duchu světa, který se někdy přiodívá velmi přezbožně?"
"Když chceš bezpečněji zavřít dveře do svého srdce tomu sprostému dorážení ducha světa, tedy se zasvěť Matce Boží jako její pravé dítě. Když bude dům tvého nitra posvěcen přítomností Marie, tam už ďábel tak často nezavítá, protože tam už utrpěl jaksepatří porážku. Básník o tom říká, že je
Šťasten, kdo ve svém putování
dojde tě, země nejskvělejší,
spravedliv dá se na pokání,
že opustiv své strasti zdejší
spočine v tobě do skonání! (Luis de Camoes)
Jen přes Marii tě Bůh vysvobozuje z hranic úzkosti a mezí. Do Matky Boží, jako do Církve, mystického Těla Kristova se vlévá všechna milost Kristova, jeho krev i jeho zásluhy, modlitby i jeho láska k Otci nebeskému, vrcholící na Kalvarii. Do ní se vlévá snaha a svatost a práce všech Božích spolupracovníků. Maria jako Církev je cestou, po které putuje lidstvo tisíciletími jako karavany kočovníků na této pozemské poušti či eskadry kosmických korábů ve vyhasínajícím vesmíru. Ani ty nemůžeš jít jinudy.
Proto tě může jedině tato velká Matka osvobodit od pout tvé omrzelosti a smutku. Proto spolu s ní přezkoumávej své názory! V jejím světle prohlížej svou pravdu! Všichni lidé jsou totiž krátkozrací. Tak i ty vidíš pravdu a skutečnost jen tak, jak to dovedou tvé schopnosti. A ty jsou omezené. Jejich hranice nesahají příliš daleko. Díváš se na skutečnost jen ze svého hlediska. Pronikáš pravdu nanejvýš z jednoho úhlu. Proto se tak snadno zviklá i nejskvělejší lidská myšlenka. Proto jsou i nejskvělejší lidská řešení nedostatečná, jednostranná.
Maria jako Církev vidí vše ze všech úhlů. Je v ní celá síla Boží, takže ji vede Boží neomylnost. Bere ohled na všechny lidi ve všech dobách. Odpovídá všem jejich potřebám v celé jejich rozmanitosti. Proto se zdá být brzdou jen pro určitá, dílčí řešení, která se zdají být nejčasovější a právě nyní nejnaléhavější. Maria jako Církev hýčká ve svém klíně věčnost. Proto není jen pro nějakou kratochvíli. Její řešení se neotáčejí jako korouhvička ve větru dobových hnutí, nýbrž uvádí proud věčnosti do času. Hesla a léky, které nabízí, uplatní se třeba až po dlouhých časových úsecích. Proto se zdá mnohým vnějším pozorovatelům dost nehybná.
Výzvy a otázky, které dnes přicházejí, Maria už dávno řešila. Jenže lidé se tomu tehdy smáli jako přeludu, který vidí znepokojená obraznost. Velikost a chápavost naší moudré Matky, která není docela zajata tímto okamžikem a touto dobou, nýbrž která vidí do dálky, je v tom, že ukazuje na pravé nebezpečí, že by se totiž lidé mohli ztratit svému cíli. To je dobrodiní, že tě vysvobozuje od úzkostlivého sloužení okamžiku a hranicemi omezenými lidským řešením jenom časných, dílčích zájmů.
Maria sceluje všechno poznání a vědění. Tím chrání před přeháněním jedné poučky a jedné pravdy na úkor pravdy celé. Ona tě jako jedince zapojuje do velkého společenství s Kristem a všemi bližními lidskými i andělskými. Tím překonáváš své uzavření v hranicích a poutech svého omezeného a osamoceného já.
Když pod vedením Matky Boží rozšíříš své srdce k velkomyslné štědrosti, pak bude každý tvůj den opravdu štědrým dnem. Jen popřej každému to nejlepší, totiž všechno, a to je především Bůh. Kdo se spokojuje s málem, ten se nezamiluje do Krista. Kdo by se spokojoval s málem nebo s nicotou, nebyl by hoden Krista. Popřej sobě i druhým všechno nejlepší, a tím je Bůh, Bůh v lidském balíčku. Popřej každému hlavně Krista, jako ho všem dopřává i Maria, ačkoli to byl její jediný Syn. Jenom křesťan si tohle může přát a taky si takhle skvěle může dopřávat! Tak si dopřej, když se ti Bůh nabízí! S čistým svědomím si ho opravdu můžeš dopřávat tak, jako nikdo jiný."


Umění smíchu
"Copak je k tomu, aby se jeden uměl radovat a smát zapotřebí nějaké umění?"
"Ano i ne. Ona je totiž radost, která v člověku vzniká z pouhé souhry okolností, a k tomu není potřeba žádné velké umění. Potom je ale ještě jiná radost."
"Co je to za radost?"
"Je to hluboká odezva v lidském srdci, odpovídající přirozenosti člověka, který je tvorem, jenž se od narození směje. Ale je to ještě něco hlubšího."
"Můžeš to říci přesněji?"
"Podívej, potřeba výrazu nitra je obecně lidská. Vždy a všude, už jako dítě či jako primitiv, vydává člověk ze sebe tvary : ať je to rýmovaná říkanka, tanec, zpěv, značka či obraz. Povstávají z nutkání tvořivého hnutí člověka. Vycházejí z potřeby projevit své nitro. Objevují se z touhy představit se sám sobě a něco vytvořit. Je to výraz niterného napětí. Snahu tvořit dělí od ostatní výrazové činnosti především úsilí vytvořit něco nového, tedy neopakovat a nenapodobovat. Nespokojuje se s účelnou úpravou přírodních věcí v nářadí. Snaží se projevit umocněně. Touží vyslovit skrytý obsah. Chce vyjádřit svou osobitě lidskou hodnotu a tak se dobrat nového stavu. Takto vzniklý tvar je životně spojen s lidským nitrem.
Krása se u tebe projevuje především bezprostředně, už v postavě, držení těla, výrazu tváře, v chůzi. Vnější projev odpovídá napětí uvnitř. To se prodírá navenek. Auguste Rodin říká, že lidské tělo je především obrazem duše a v tom spočívá jeho největší krása. To, co se obdivuje krásného na lidském těle, je vnitřní plamen, který jakoby tělo průsvitně osvětloval.
Ve tvých vnějších rysech se kloubí dobro věci s krásou věci. Tvoje mravní dobrota se projevuje navenek v kráse. Tento projev je ovšem nedokonalý kvůli značné nepoddajnosti těla.
Rozsáhlou oblast vzniku krásných situací tvoří lidské vztahy. Běžným typem takové situace je setkání. Je to situace nejpřirozenější, vyvolaná pestrým rejstříkem náhod, nutností a motivů. Všichni lidé zaujímají nějaká místa, plní zvláštní úlohy. Kdo porušuje soulad, stává se předmětem nelibosti.
Dobré chování ve společnosti působí krásně. Z hlediska jednotlivce jednajícího dobře nebo zle je mravní dobro také esteticky působivé. Už sama slova postoj a strojenost zdůrazňují, že krásno je v člověku zakořeněno. Každý lidský úkon i jeho výsledek má nutně také krásný význam. Vnitřek posvítá ve vnějšku a dává se poznat jeho prostřednictvím tak, že vnějšek poukazuje od sebe k vnitřku. Tělesné stavy do jisté míry souběžně odpovídají stavům duševního života."
"Ale takové vnější projevy vnitřního stavu se vyskytují přece i u zvířat. Vzpomeň si na Pavlovovy slintající psy."
"Na rozdíl od zvířete, které se chvěje okamžitou potřebou a strachem až v bezprostředním nebezpečí, ale o své budoucí smrti neví, tebe provází vědomí pomíjivosti během života stále. Tvá důstojnost ti zakazuje zavírat oči před skutečností. Pokud jsi s ní pokojně ztotožněn, nepočínáš si jakobys tu měl žít věčně. Projevuje se to i v mírnosti, vyrovnanosti a rozvážnosti tvého jednání. Smrt ohraničuje tvůj život ne až v poslední hodince, nýbrž zabarvuje celý jeho obsah i každý okamžik."
"Jak se člověk brání proti stárnutí?"
"Nejlepší obranu proti stárnutí budují lidé tvořiví. Jejich tvůrčí síla se zachovává až do pozdního věku. Člověk tvoří díla, aby mohl žít. To je smysl člověčenství. Rozmnožuješ-li říši krásy, rozmnožuješ tím říši života.
Umění je obranou proti času. Čím čistší je projev věčnosti nějakého díla, tím více je popřeno pomíjivé. Život je sám uměním. Jeho cíl neleží v tom či onom zvláštním výkonu, nýbrž v žití samém. Spočívá v procesu přistupování k tomu, čím člověk má být. V umění života je člověk je umělcem a současně předmětem svého umění. Pohled vyrovnaně a ctnostně žijícího člověka "září takovou pravdivostí, jeho obličej je tak radostný, tak poctivý, tak veselý, že není možno nevěřit mu" píše Dostojevskij. Pevnost a jistota se projevuje už v jeho chůzi. Tolstoj píše, že "jeho tělo se s nezvyklou vážností pohybuje kupředu. Duchovní energie zachycuje jeho slabé tělo a unáší je ssebou, jakoby to nebylo břímě. V jeho tváři se zračí omlazující láska." Honoré de Balzac uvádí, že když "se tvář ukazuje zářící a růžová od štěstí, tak se jeví mladší."
V lidském obličeji se bezděčně odehrává mnoho změn v poloze svalstva, v prokrvení, v pohledu očí při rozčílení, vzrušení. Prostá krása zjevu je však patrná v zevnějšku nejen vyrovnaně a mravně žijícího člověka či jedince nadaného svatým nadšením, ale také u prostomyslného tvora, dítěte, primitiva ba i blázna. Tak píše Otokar Březina o někom, že "jeho oči láskou rozšířily se jak v šílenství."
Proto usuzování z vnějšího projevu na vnitřní duševní stav není přesné. Sama vlastnost intuitivního poznání duševní povahy dle jeho zevnějšku je u lidí různě vyvinuta. V tomto umění číst ve tváři lze však nabýt jisté zkušenosti. Pomocí umění lze rozvinout intuitivní poznání, takže "fyziognomik pak dovede snáze rozlišit vzhled poťouchlý od vzezření skutečně dobráckého, " jak píše Auguste Rodin.
Jen málokdo dokáže přesněji zjistit, co se děje v nitru jiných lidí. Při intuitivním poznávání něčí povahy se člověk především duchovně ztotožňuje s poznávanou bytostí. Tak je mezi lidmi vzájemné duchovní působení a ovlivňování se.
Zjevně nejdokonalejším sdělovačem takových sdělení je obličej. Různé druhy úsměvu navozují různé situace. Nejsou tedy jen jejich výrazem. Každé dělení obličeje na části, znamená vnášení jisté násilnosti do skutečnosti, která je sama o sobě ucelená, souborná. Navíc zde zvláštní roli hraje jas, který ozařuje tvář: " ...jeho tvář se vyjasňovala a zářila blaženou sebedůvěrou...", píše Marcel Proust. Balzac uvádí, že"...úsměv naděje ozářil mu tvář, sklouzl s jeho rtů na čelo, rozzářil radostí jeho temné oči a tváře. Tato jiskra štěstí se podobala oněm plaménkům, jež pobíhají po stopách papíru, ohněm už stráveného..."
Tvá duše nachází v rysech tváře své nejzřetelnější vyjádření. Duše spočívá za rysy tváře a přece je za nimi patrná. Tvůj vnitřní život vyjadřuje ne pouze řada částí rysů v obličeji, řada rysů, v níž se onen život promítá, ale také celek těchto jednotlivých rysů. Stačí nepatrný pohyb části obličeje, aby celkový výraz byl jiný. Jako tvář, i celé tělo vyjadřuje duševní dění. Nicméně tvář je nejtvárnější částí těla pro ztělesnění vnitřních duševních pochodů člověka. Přirozená lidská krása se projevuje nejen mimoděčně, nýbrž hlavně záměrně, v tvorbě a práci.
Mimoděčné i záměrné krásné působení tvorstva se opírá o nadpřirozený řád milosti. Tuto vlastnost dal věcem Bůh. Vnímání krásy je vnímání Božího daru. Také sama vlastnost člověka vnímat a zakoušet krásu je Boží dar. V Bohočlověku se nadpřirozeně spojuje Bůh a původce krásného díla, dílo samotné a také příjemce a uživatel daného díla. Látka, z níž Bohočlověk nadpřirozeně vytváří dílo vrcholné krásy, se zúžuje na lidské tělo během pozemského života v jeho pomíjivosti. Kristus vytváří bezprostředně svým životem, smrtí a jejím překonáním dílo vrcholné krásy. A právě to má závratný dosah pro tvé vlastní umění smát se."
"Jaký?"
"Vykročil jsi na svatou cestu k vrcholné Lásce a Pravdě Boží. Tohle v tobě musí svítit, ale neoslňovat. Musí to hřát, ale nepálit. Jinak bys byl Božím dítětem jenom hlavou, ale málo srdcem."
"Proč myslíš?"
"Tak jak to přijde, že na tobě není vidět víc radosti, více smíchu?!"
"Někdy se člověk snaží zažertovat."
"Jenže buď je ten vtip výrazem ducha světa, a potom je tvé křesťanství jenom v matrice. Anebo se o to snažíš jako Boží dítě, ale pak z tebe vycházejí nějaké naivní situační hříčky, kterým se ani ty sám nedokážeš zasmát od plic. Jindy to bývají pichlavé historky a satiry s moralizujícím podbarvením, ale ani ty nemají žádnou šťávu."
"To je pravda", uznával jsem.
"Buď jsi suchar, který má víru spíše v hlavě, anebo věříš jenom srdcem, ale bez hlavy, takže jsi jen útlocitný. Když jsi jednou Boží dítě, tak se především nebraň přirozenému smíchu. Nezdráhej se užívat vlastního rozumu k tomu, co je mu vlastní, totiž důvtip. Však ti to nic neubere na vážnosti, když budeš veselý v souladu se svou přirozeností. Jinak bys ochuzoval sám sebe o komičnost hříček okolností všedního dne. Šidil bys sám sebe i ostatní o svou vtipnost."
"Jak to mám dělat?"
"Věnuj víc pozornosti drobnostem všedního života! Jisté dávce vtipnosti se může naučit každý, kdo má rozum, tedy důvtip. Buď pozorný a šetrný k vlastní řeči! Sleduj a využívej jazykové komiky slov! Tato slovní komika vychází už třeba jen z opisného vyjádření a z nadsazeného pojmenování věcí a činností všedních a zjevně bezvýznamných. Místo, abys řekl: chtělo se mu kýchnout, můžeš s vtipností říci: Nejraději by byl zbytek života strávil kýcháním. Když se má říci, že někdo neměl toho člověka rád, můžeš to vyjádřit opakem: jestli měl někdo toho člověka rád, tak to přísně tajil. Ani o člověku, který je hloupý, není třeba se vyjadřovat s takovou tvrdostí a možno říci, že byl ducha vcelku nezámožného. Někdy se dá docílit jazykové směšnosti pomocí kontrastu mezi pojmenováním abstraktním a konkrétním: jeho duše se scvrkla jako posolený hlemýžď. Jindy můžeš jemně odhalovat zkostnatělá abstrakta a připomenout osvěžující reálnost věcí a života. Když komik popisuje, jak hrdinka jeho příběhu za dramatických podmínek tápe ve tmě, píše: Něco se jí v té napjatě pulzující tmě dotklo. A dodává: To něco byla vůně pečené kotlety.
Máš zapotřebí učit se svěžímu humoru. Nauč se velkodušnému životnímu postoji, názoru a projevu, abys tak přiléhavě odpovídal na naléhavé výzvy doby, na znamení času! Jen chápavé srdce dovede být uznalé k těm, kdo jsou toho hodni. Jedině takové srdce dovede být slovansky všeobjímavé a pohostinné, i rusky široké. Místo zatuchlé provinční malomyslnosti a dýchavičného příštipkářství, jež sbírá drobty radosti ze stolu mocných a zbohatlíků, aby z nich jeden živořil a přežíval jako Švejk poslušně hlásící, že To chce klid, místo takové upachtěné radosti je třeba opravdové velkodušnosti.
A nemysli, že tohle není důležité! To je styčná věc pro tebe i pro tvé radostné svědectví o tom, co v tobě dělá Boží Láska! Jsi Boží dítě, a když na tobě není vidět jasně vynikající radost a strhující ušlechtilý smích, chyť se za nos! Asi nerozjímáš o pravdách svého života. Jinak by ses na každém kroku netvářil jako svatý mučedník za dědinou. Seber se a přiměj se k úsměvu! Ovšem ne tak, že by se z tebe měl stát usměvavý robot ve službách Božího lidu. To se určitě nestane, když budeš brát ohled na to, že jsi přirozeně nadán rozumem, a když se budeš snažit žít v posvěcující milosti, takže tvůj rozum bude osvěcován ve víře. Proto tvůj úsměv bude inteligentním úsměvem toho, kdo má něžně chápavé srdce a bystrý intelekt, tedy přirozený důvtip a ještě Božího Ducha navíc. Vyvaruj se každé naivity, stejně jako záblesku povýšenosti a satiry, jakou by se moralista tak rád oháněl!
Pamatuj, že jsi Boží dítě. Proto tvůj humor i tvůj smích musí zůstat pokorný a něžný, a přitom vysoce inteligentní. Máš na to! Jen to zkus! Jedině tak vytvoříš hodnotnou a smysluplnou protiváhu tupému humoru švejkovskému, který uráží lidskou důstojnost každého, kdo se o takový humor a smích snaží, i koho se tenhle bídný humor dotýká. Takové omezené příštipkaření a provinční úzkoprsost Josefa Švejka si nevidí na špičku nosu! Tohle tě není hodné jako člověka. A tím víc to odporuje tvé důstojnosti Božího dítěte.
To je tedy přirozená stránka tvé radostné povahy. Tato přirozeně radostná povaha je nezbytným podkladem toho, aby se ti v srdci mohl otevřít pramen živé vody. Potom u tebe začne radost působivě vyvěrat z nadpřirozených zřídel, ze svátostí.