VI.

Napůl nebo úplně?
"Co je lepší?"
Strhl se velký šum. To se projevil anděl svatých manželství, který řídí ve jménu Božím okolnosti tak, aby dvě osoby, muž a žena pojali k sobě navzájem náklonnost. Anděl dívky a můj Pátek mu pomáhali. Udržovali mezi mým srdcem a srdcem dívky dokonalý soulad. Obsáhli Boží plán s námi oběma teprve tehdy, až jej provedli.
Jaký rámus však vyvolal démon rozpadlých manželství ke zvrácení Boží vůle!
"Vždyť jsou tu ještě jiná spojení, než jenom nějaké manželství! Synku", hučel mi do uší, "pamatuj, že do smrti poctivou prací nevyděláš, co můžeš vyženit! Takže takové manželství není úplně marné. Ale jenom dočasně."
"Dej mu pokoj s těmi chlapáckými radami starých světáků! " okřikl ho Pátek, "Ukaž také tu propast rozvodů, soudních procesů, zlomených srdcí a nešťastných dětí z neúplných rodin, zkrátka tu propast, kam vedou takové nešlechetné návrhy starých světáků!"
"Odporovalo by lidské přirozenosti, kdyby měl muž dlouho zůstávat bez ženy" tvrdil úlisně démon.
Už bych byl dal za pravdu tomuto názoru vládce světa, kdyby mi Pátek nepřipomenul:
"Kde je tvá zbožnost? Kam jsi dal posvátnou bázeň Božího dítěte?! Copak nemáš smysl pro povinnost? Potřebuješ snad srdce, které by lhostejností zchlazovalo žár vášní, anebo spíše srdce, které tě svou ctností povznáší?!"
Do toho se vmísili příbuzní, přátelé a spolužáci a jeden přes druhého do mě hučeli:
"Rádi bychom také jednou viděli nějakého potomka, aby nevyhynul rod."
"A co tvá ctižádost? Přece se chceš projevit, jako každý ve světě, ne? Copak chceš uváznout v nějakém staromládenectví?!"
Pomalu se mi z toho vichru vzájemně se podporujících a odporujících přesvědčivých návrhů zatočila hlava. Utíkal jsem do ticha svého srdce a volal jsem:
"Kde jsi, Pátku? Copak mně v tom necháš?! Jak to všechno je? Kam se má Boží dítě ve své lásce vrhnout?"
"To přece sám poznáš. Už ze samotného názvu Boží dítě."
"A co z toho?"
"Jen to, že podkladem tvé lásky je samotný Bůh. Bůh tě povolal ke svému přátelství. A je povinností přítele milovat všechno, co miluje přítel. Jako všem lidem i tobě Bůh nabízí svoje přátelství. Proto se láska k Bohu rozšiřuje na všechny lidi. Vztahuje se na všechny, kdo jsou předmětem Boží péče. Týká se všech, kdo jsou povoláni k přátelství s Bohem a k účasti na věčné blaženosti."
"Ale co z toho mám?"
"Východiskem této lásky je dobře zavedená láska k sobě samému."
"Není zbytečné mluvit v této chvíli o lásce k sobě samému?"
"Já vím. Někomu se může zdát zbytečné mluvit o lásce k sobě a dokazovat její nezbytnost. Na druhé straně se může zdát i podivné mluvit o lásce k sobě samému."
"Pochopitelně. Zavání to přehnanou sebeláskou, sobectvím. Tedy právě opakem lásky."
"Avšak právě při tak častém sobectví, nejednou i různě zamaskovaném, je třeba přihlédnout ke skutečné, opravdové sebelásce. Vždyť Pán Ježíš sám řekl: "Kdo bude chtít zachovat svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mne, zachová ho." Zkrátka a dobře je třeba sebe samého v nějakém smyslu nenávidět, abychom se milovali správnou láskou. Člověk musí v jistém smyslu sebe samého překročit, aby našel vlastní smysl života. Teprve když se vyvaruješ sobeckého vztahu k sobě, nalezneš se v Bohu. Sobecký vztah k sobě znamená vztahovat všechno k sobě, nechápat všechny okolí věci ve smyslu, jaký je jim vlastní, ale všechny jen v poměru k sobě, tedy pouze počtářsky, z hlediska zisku pro sebe."
"Jak má jeden odložit takový sobecký vztah k sobě?
"To chce začít chápat a uznávat sebe sama tak, jak se na tebe dívá Bůh. Zrovna tak i ostatní tvory a celé okolí dlužno začít chápat a uznávat tak, jak je stvořil Bůh."
"Takže by to chtělo hodit batoh na záda a vzhůru do panenské přírody, jestli ještě někde kousek zbyl?! Navrhuješ mi návrat do jeskyně?"
"Kdepak! Co tě nemá! Nic takového. Stačí ovládat a spravovat přírodu jako moudrý hospodář, k tvému rozvoji, jako člověka a dítě Boží, a měnit ji, aniž by byl popírán řád, vtištěný Stvořitelem přírodě i člověku. Bůh je základem pravé lásky člověka k sobě samému, tedy k celému jeho vnitřnímu světu, od kterého nelze odtrhovat ani jeho okolní, vnější svět. Každý člověk je Boží. Každého stvořil Bůh, každého udržuje a zve k sobě. A tento základ vyžaduje úplně jinou lásku, než je ta, o které se obyčejně mluví."
"O co jde?"
"Přátelství s Bohem a pozvání k nepomíjejícímu štěstí a trvalé radosti je důvodem lásky ke všemu, co miluje Bůh. Tvá láska má být taková, abys mohl dojít k tomuto štěstí, které se nikdy nerozplyne. Zkrátka, abys správnou láskou také k sobě samému došel k dokonalosti."
"Ty myslíš, Pátku, pořád jenom na duši, ale já mám i tělo."
"Tato láska se týká především tvé duše, avšak nemůže opomenout ani tvé tělo. Také toto tělo máš na cestě světem svěřeno. Máš se o ně starat jako moudrý hospodář. Tvé tělo je služebník a společník tvé duše ve všem. Rozumíš, co to znamená?"
Mlčel jsem
"Úsilí tvé duše o dokonalost znamená také osvícené utváření těla duší prozářenou posvěcující milostí. Tento vliv posvěcující milosti znamená spolu s duchovním růstem také růst oslaveného těla v tobě. Kristus volá: "Buďte dokonalí jako je dokonalý váš nebeský Otec." K lidské duši patří přirozeně také tělo. I tvé tělo má mít účast na tvé správné sebelásce. Především máš užívat těla tak, aby bylo co nejdokonalejší. I tělo je svěřená hřivna, ale její moudrá správa nepočítá jen s jejím zvětšováním co do množství. Jinak by se zdálo, že moudře spravuje své tělo ten, kdo si vytvoří až příliš dobrý vztah k jídlu."
"Copak má být duchovní člověk hubený jak vyschlá niť?"
"Rozhodně ne. Má dopřát svému tělu všechno, co potřebuje k zachování tohoto Bohem daného života. Ke splnění životních úkolů nutně potřebuje tělo, jeho sílu a zdraví. Proto by ses prohřešil na pravé lásce k sobě, kdybys nadměrně dopřával svému tělu, ale i tehdy, kdybys svému tělu bez rozumného důvodu škodil, příliš je omezoval a zahrával si se svým zdravím."
"A jak to souvisí s dělením mého srdce mezi Boha a mé bližní?"
"Láska k bližnímu je založena na pravé sebelásce. Pán říká: "Miluj svého bližního jako sebe samého."
"Copak jeden nemůže milovat bližního víc než sebe sama?"
"Navzdory všem lidským výmyslům nelze milovat svého bližního víc než sebe."
"A co když se někdy někdo obětuje za bližního?"
"I když se někdy někdo obětuje pro jiného, přesto ví, že touto obětí nabývá sám něčeho nesmírného, že tím více miluje někoho, kdo ho nesmírně přesahuje, a přece je mu osobně důvěrně známý a blízký, totiž Boha, a tím pak sebe samého. Čím víc miluje Boha, tím víc miluje sebe. Člověk je zušlechťován a zdokonalován stykem s Bohem. Pravá láska tě zušlechťuje a kultivuje. Bůh nemůže tvým přičiněním získat něco, co by už neměl dříve. Ty však můžeš získat nesmírně mnoho."
"Co?"
"Větším připodobněním se Bohu můžeš dotvořit Boží obraz v sobě samém."
"K tomu bych ale musel žít někde v klášteře, ne?"
"Kdepak. Taková znamenitá cesta je uchystána každému, i tomu, kdo žije v manželství. I přes manželství se dá dosáhnout nezvratné dokonalosti u Boha. Proto se svatá Zdislava tak odhodlaně, tak velkodušně stravovala pro své bližní, i pro ty, kdo toho jsou nejméně hodni, třeba i právem uvěznění zločinci. Svatá Zdislava věděla, že svou láskou nemůže nic ztratit. Její láska byla oživována hlubokou vírou, doprovázenou přesvědčením, že Bůh vrací nekonečně více, než mu člověk dal.
Kvůli tomuto podkladu lásky nemůže ani láska k lidem obsahovat žádnou výjimku, která by tě osvobozovala od lásky. Nikdo nesmí být z této lásky vyloučen."
"A co hříšník?"
"Ani hříšník. To by byl scestný postup některých fanatiků, kdyby spláceli nenávistí, pomstou, zkrátka nelidskostí hříchy, útoky na Boha, proti Církvi a proti náboženství."
"A co ten, kdo bloudí? Co s takovým bludným Holanďanem?"
"I ten, kdo názorově bloudí, zůstává až do posledního dechu stále ještě povolaným. Pořád se může obrátit. Stále ještě může dosáhnout věčné blaženosti. Kdo by však ve svém hříchu a bludu zemřel, bez ochoty ke smíru, zkameněl by v odklonu od Boha. A tisíckrát by mohl svůj postoj a názor zdůvodňovat odvoláváním se na lidská práva. Už mu není pomoci. Dokud ale žije, je třeba všemožně potírat hřích a vyvracet blud, ale zachraňovat hříšníka a bludaře. I hříšník zůstává člověkem. Pořád má lidskou přirozenost. Ta je od základu dobrá, třeba narušená hříchem. Tím víc vyžaduje tvá láska k hříšníkovi vynalézavě a objevně podnikat všechno k jeho záchraně. Nejde o žádnou pomstu, ani nenávist, ani jeho poznamenání nadávkami a nálepkou: Pozor, zlý pes! Jde o to, laskavě a s úctou k jeho lidské důstojnosti ho odvádět od možnosti pokračovat ve hříchu. Zvláště když se jeho osobní hřích může stát veřejným hříchem. Jeho neblahé důsledky mohou pak dopadat kromě hříšníka, i na lidi dobré. Odmítnout ho, znamená vzdát se příznivého vlivu na něj."
"A co když každý můj výrok a skutek je hříšníkovi příležitostí k dalšímu hříchu a zneužije to proti mně? Co mi pak zbývá?"
"Mlčet a modlit se za jeho duši. Za to, aby ti Bůh dal více lásky, abys dovedl ještě vynalézavě usilovat o jeho nápravu. Neměl bys upírat své přátelství hříšníkovi, a to tak dlouho, dokud ještě doutná jiskra naděje na jeho záchranu. Až když zloba vyvrcholí tím, že není naděje, tehdy se smíš vzdát přátelství. Tehdy ho máš opustit. Jinak by ses vydával v nebezpečí, že podlehneš jeho špatnému příkladu. Ježíš ti ukazuje příklad. Nestyděl se stolovat s hříšníky, ani se neodtahoval od prodejných žen tak štítivě jako farizejové. Proto jich tolik přivedl k Bohu."
"Jenže co když pak řeknou, že jsem jako oni?"
"O našem Pánu říkali, že "je to žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků". Tak proč by ses měl kvůli lidským řečem stranit společnosti hříšníků, když tě potřebují?"
"To je dost ošemetné."
"Ještě obtížnější je to s nepřáteli. Také na ně se vztahuje příkaz lásky. Ježíš praví: "Modlete se za ty, kdo vás pronásledují." Ukládá ti dělat dobře těm, kdo ti škodí a ubližují. Jak jinak by ses chtěl odlišit od lidí světa, kdybys miloval jenom ty, kdo ti lásku oplácejí? Podobenstvím o milosrdném Samaritánovi ti dává Ježíš najevo, že vlastně není nepřítele, a že máš v každém vidět tvora povolaného Stvořitelem k přátelství s Bohem."
"To ale vyžaduje velkou sílu."
"Nikdy jsem ti neříkal, že křesťanství je pro slabochy a změkčilce. Zahrnovat láskou právě nepřátele, to je dokonalost. To je vrchol lásky. Její nejnižší stupeň, a jakési "existenční minimum" povinné pro křesťana je nevylučovat nepřítele z obecné lásky. K dosažení dokonalosti je nutno z hlediska tvého chování k nepřátelům nedat se přemoci jejich zlem."
"Jenže právě tím mě dostanou tam, kde mne chtějí mít. Když nebudu jako oni, tak - "
"Možná na chvíli vyhraješ, ale koneckonců tě génius zla dostane. I když lidé rádi říkají, že na hrubý pytel patří hrubá záplata, ty se k tomu nesmíš dát strhnout. Dokonalé je přemáhat láskou nepřítelovo zlo. Je trapné a smutné, že právě tento veskrze realistický postoj se mnoha Božím dětem zdá být idealismem. Pak by tě zahanbili mnozí útlocitní lidé tohoto světa. Jen by ses zavřel ve věži ze slonoviny a opevnil ve svém duchovním hradě, kde bys odmítal otevřít dveře těm, kdo zůstávají venku. Za tohle nebíčkářství křesťanů zaplatilo lidstvo už nejednu daň."
"Kde vzít odvahu, aby člověk vyšel z "hradu" svého nitra k těm, kdo nás potřebují? Venku se vede boj."
"Buď sám uvnitř vyhasneš, anebo se odhodláš a vyjdeš ven."
"A nepřežiji to zase venku."
"Někomu jde o přežití, ale tobě jde přece o víc."
"O věčnost."
"Tak vystup ze sebe, ale nedej se strhnout odpůrcem k napodobování jeho hříchu! Naopak, láskou přitahuj k podobné lásce každého, kdo tuto lásku nezná. Když právě ty nedáš příklad této lásky, nikdy ji mnozí nepoznají. Jinak půjdeš proti sobě. To, že miluješ něžnou a velkou láskou všechny nevědomé, všechny zaostalé, všechny slabé, všechny upadlé, je přece samozřejmé poté, co Bůh ve tvém těle říká: "Co jste udělali pro jednoho z těchto mých nejnepatrnějších bratří, pro mne jste udělali."
"Jenže když ta lidská láska tak málo vydrží."
"Miluj Boží láskou. Ta vydrží vše."
"Ale jak?"
"Stačí ji nachytat jako živou vodu u pramene do těsné nádoby. Sama ctnost pokory je taková butelka ve tvém srdci. Do téhle čutory nabereš všechny dary a projevy Ducha svatého. Jednotlivé ctnosti božské a kardinální vytvářejí další nádoby na dary Ducha svatého. Působností těchto darů se povzneseš k radosti a ostatním plodům darů Ducha svatého. Sotva dary začnou proudit těmito zvláštními průtoky čili poněkud zpevněnými přítoky Ducha svatého, totiž ctnostmi, projevují se jako blahoslavenství a nesou vytoužené ovoce.
"Nestačila by pro dosažení pravé radosti pouze ctnost lásky? Vždyť svatý Augustin říká: Miluj a dělej si, co chceš!"
"Taková láska je už výsledný dar Boží. Ale láska jako záměrně pěstovaná dobrá vůle přát a dopřávat milované bytosti dobro, to je ctnost, ke které Duch svatý připojuje dar moudrosti, projevující se blahoslavenstvím pokojných, a výsledně nesoucí radost jako plod. Ve skutečnosti nelze záměrně pěstovat jednu ctnost bez jiných ctností, ale je nutný pozvolný růst celé budovy ctností, a vyprošovat si k nim příslušné milosti. Bůh pošle Ducha pravdy a lásky, který se v tvém pokorném srdci uplatní ne tak, jak chceš ty, ale tak, jak si přeje samotný Bůh. Pak přijde to "ovoce Božího Ducha, láska, radost, pokoj", a všechno ostatní, co uvádí apoštol Pavel v listu Galaťanům. Proto "byli učedníci naplněni radostí a Duchem svatým".
"Povídali, že mu hráli!" posmíval se vládce světa. Nato se ozval se švejkovskou neodbytností: "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že svět vidí v Pánubohu soupeře, který si nárokuje naprostou vládu nade vším, tyrana, který pořád číhá na slabosti a hříchy člověka. Anebo mu ten pámbíček připadá jako bytost příliš vzdálená, které je lhostejné, co se tady na zemi děje."
"Jestli má někdo takový náhled na Boha", odpovídal Pátek, "pak není divu, že se k němu netouží přiblížit."
"Copak je možné věřit v lásku takové karikatury boha?"
"Při takovém znetvoření Boha v křivém zrcadle srdce zraněného hříchem by stěžíkdo mohl vůbec zatoužit Boha na oplátku také milovat. Stěžíkdo by mohl věřit, že Bůh sám je hodný milování a že může a chce někomu dát takovou radost. Jenže Bůh je svrchovaná Láska a zdroj radosti. Kdo zakusil opravdové setkání s Bohem, který je vrcholná Láska, a kdo se nějakým způsobem vydal za ním, nemůže být ošizen o spoluúčast na radosti."
"Kam se vytratila taková radost z tolika Božích dětí?"
"Překážka jejich radosti spočívá v tom, že zanedbali rozjímání. Jedině tudy vede cesta ke zdroji tvé radosti, do styku se samotným Bohem. Rozmluvou s Bohem a rozjímáním umožňuje Pán tvé duši, která ho miluje, aby se ho dotýkala, aby se ho zmocnila. Takto jí důvěrně sděluje, že je Dobro, Krása, Pravda, Láska, Pokoj.
Radost se obvykle rodí z těsné přítomnosti toho, co milujeme. Pravá a hluboká radost vychází z toho, že blízko tebe a v tobě je přítomna tvá zamilovaná bytost.
Rozjímání je začátek radosti, a ta nebude mít konce, protože sám Bůh to slibuje ústy proroka Izajáše: Ve svém domě modlitby oblažím je radostí."

Každý má svého Pátka
"Pořád se raduji z neustálého patření na Boží tvář", poznamenal Pátek, "a také tobě se to snažím vnuknout. Toužím po tom, aby se radoval se mnou. Slovy apoštola Pavla ti říkám: "Raduj se s radujícími! Stále se raduj!"
"Tobě se to v nebi lehce řekne, ale jak se může člověk radovat, když je tady na zemi tolik nesnází, tolik těžkostí, tolik úkolů, tolik práce, tolik - "
"V nebi nikdo nezahálí. Každý tu plní svěřené poslání."
"Ale rozhodně nemáte tolik starostí, jako my na světě."
"To by ses divil. Od té doby, co Bůh stvořil svět, je uloženo nejen člověku, ale i nám andělům, abychom všechno řídili. Bůh všechno spravuje prostřednictvím inteligentních tvorů. A my, neviditelná inteligence, jsme duchovními pracovníky. Pomáháme Bohu, lidem a ostatním tvorům."
"Jak?"
"Tím, že udržujeme v pohybu vesmírná tělesa, řídíme souhru všech přírodních živlů, pořádáme roční doby v pozemských podmínkách, řídíme rozlévání deště a rosy, dbáme na šíření světla a tepla, působíme, že semena klíčí, rostliny rostou, květy rozkvétají a zrají plody."
"Proč to Bůh neřídí sám? Nemá na to snad dost času nebo sil?"
"To už patří k Boží prozřetelnosti udržovat ve věcech náležitý řád. Správný řád je, když se od nejvyššího přiměřeně sestupuje k nejnižšímu. Je třeba, aby Boží prozřetelnost přecházela přiměřeně až k nejvzdálenějším věcem. Tomu odpovídá, že nižší tvor podléhá vyšším. Je jimi řízen tak, jako nejvyšší tvor podléhá Bohu a je Bohem řízen. Nejvyšší ze všech tvorů jsou však tvorové intelektuální. Ráz Boží prozřetelnosti vyžaduje, aby ostatní tvorové byli řízeni rozumnými tvory."
"Není ta vaše andělská činnost příliš jednotvárná? Neunavuje vás?"
"Vůbec ne. Když jde o závažné, životně důležité věci, jsme posláni, abychom podle Božího záměru přijali tělo a zjevovali se lidem. Máme je léčit nebo s lidmi či dokonce někdy i místo lidí konat jejich práce. Máme budovat jejich příbytky, řídit jejich lodě, letadla a jiné dopravní prostředky."
"Ale to snad jen výjimečně, ne?"
"Bůh ukazuje těmito výjimkami, které činí pro některé svaté, že ani jedna práce není nedůstojná jeho nejvznešenějších tvorů. Ale i jinak spolupracujeme s lidmi a s Bohem."
"Jak to děláte, když je tu tolik lidí?"
"Jsme ve svých službách důsledně specializovaní a máme dobrou organizaci."
"To známe, vyšší řídí nižší."
"Všeobecnější síly jsou silami, které pohybují částečnými sílami. Přitom vyšší z intelektuálních přirozeností mají všeobecnější tvary. Jsou tedy správci těch nižších. Vyšší duchové se nazývají též andělé, když řídí nižší duchy, kterým něco sdělují. Jinak jsou andělé jako poslové nazýváni také služebníky. To když svou činností provádějí řád Boží prozřetelnosti také v hmotných věcech."
"A co ta vaše slavná organizace?"
"Je opravdu slavná. Nemá obdoby ve vesmíru. Když všechna hmotná tělesa podléhají řízení duchů, a ve vesmíru je všechno uspořádáno, tak je třeba, aby vyšší tělesa byla řízena vyššími anděly, kdežto nižší nižšími. Čím je nějaká podstata vyšší, tím všeobecnější je její síla. Andělská síla je je všeobecnější, než síla tělesná. Vyšší andělé mají ovšem síly nevysvětlitelné tělesnou silou. Nejsou spojeni s těly. Nižší andělé mají dílčí sílu vysvětlitelnou tělesnými nástroji.
Jako vyšší andělé mají všeobecnější sílu, tak i dokonaleji přijímají Boží uzpůsobení od Boha v tom, že poznávají ráz řádu až k jednotlivostem tím, co přijímají od Boha. Avšak toto objasnění Božího uspořádání sahá až k nejvzdálenějším z andělů. O nejvyšších andělech se mluví jako o "první hierarchii". Jsou to "posvátní vládci". "Nejsou posvěcováni přes jiné podstaty, nýbrž jsou povznášeni přímo samotným Bohem. Tak jsou přiváděni k rozjímání a k poznatelné povaze Božích děl".
Mezi těmi, kdo dosahují přímo v Bohu poznání řádu Boží prozřetelnosti, je řád, jímž se podílejí na rázu nejvyššího a prvního řádu prozřetelnosti v samotném posledním cíli, a tím je Boží dobrota. Někteří z nich poznávají jasněji, než jiní, a to jsou Serafíni, jakoby planoucí čili hořící, jelikož se tak nazývá oheň podnícení lásky neboli touhy, jež pochází od cíle.
Druzí andělé poznávají ráz Boží prozřetelnosti v samotném Božím tvaru. To jsou Cherubíni. To se vysvětluje plností vědění. Věda se zdokonaluje tvarem poznatelného. Takovéto pojmenování značí, že jsou "rozjímaví v první řadě Boží krásy."
Třetí andělé rozjímají o uzpůsobení Božích soudů v sobě samotných. To jsou Trůny. Trůnem se označuje soudní moc podle Písma svatého: "Usedl jsi na trůn, soudce spravedlivý." (Ž 9,5)
Je třeba, aby mezi samotnými nižšími duchy, kteří dosahují dokonalého poznání Božího řádu, jenž mají provést, podle řízení vyšších duchů, byl řád. Ti z nich, kteří mají větší sílu, dosahují také všeobecnějšího poznání. Proto dosahují poznání řádu ve všeobecnějších základech a příčinách, kdežto nižší duchové v částečných příčinách. Člověk, který by mohl v řádu všech přírodních věcí uvažovat o vesmírných tělesech, by měl vyšší intelekt, než ten, jenž potřebuje k dokonalému poznání přihlížet k nižším tělesům.
Tedy andělé, kteří mohou dokonale poznat řád prozřetelnosti ve všeobecných příčinách, jsou prostředníky mezi nejobecnější příčinou Boží a částečnými příčinami. Jsou prostředníky mezi těmi, kteří dokáží poznat ráz dokonalého řádu v samotném Bohu, a mezi těmi, kteří to nutně uvažují v částečných příčinách.
Také mezi těmito anděly je zapotřebí nějaké organizace. Uzpůsobení samotné všeobecné prozřetelnosti se rozděluje mezi mnohé vykonavatele. To spadá pod Panstva. Páni nařizují to, co druzí provádějí.
Za druhé se odděluje od působícího a vykonávajícího, a znásobuje se k různým účinkům, což se děje pomocí Sil. Základ všeobecné činnosti přísluší Silám. Pod ně spadají pohyby vesmírných těles, od kterých jako od všeobecných příčin vyplývají částečné účinky v přírodě.
Za třetí je všeobecný řád prozřetelnosti neomylně ustanovený v účincích spravován, když je zadržováno to působení, které by mohlo tento řád narušit. To přísluší k Mocnostem, odvracejícím opačné mocnosti.
Nejnižší z andělů přijímají řád Boží prozřetelnosti božsky poznatelný v částečných záležitostech. Jsou postaveni přímo do popředí lidských věcí. Lidskými věcmi se rozumí nižší přirozenosti a částečné příčiny, které jsou zařízeny k člověku, a spadají do lidského užívání.
Mezi nimi existuje jistý řád. V lidských věcech je nějaké obecné dobro, jež je dobrem rodiny či národa. To spadá pod Knížectva, jako je Michael.
Je také nějaké lidské dobro, jež nespočívá ve společnosti, ale přesto je užitečné nejen samotnému jedinci, nýbrž mnohým, jako to dobro, jež mají všichni jednotlivci uznávat a zachovávat, totiž jako to dobro, které je součástí víry a bohopocty. A to náleží Archandělům, o kterých se praví, že zvěstují nejvznešenější. Tak označujeme Gabriela archandělem, jenž zvěstoval Panně Vtělení Slova, jak mají všichni věřit.
Je však ještě nějaké lidské dobro, příslušející každému jednotlivě, a to spadá pod anděly, kteří zvěstují nejnižší. Proto jsou nazýváni strážci lidí. Archandělé jsou prostředníky mezi knížectví a anděly, neboť mají něco společného s obojími. S knížectvím to, že poskytují vedení nižším andělům. S archanděly to, že zvěstují andělům, a lidem přes anděly, co jim patří dle obdoby každého z nich."
"Když máte takovou vynikající organizaci, tak se, Pátku, nikdy neunavíš. Jenže já jsem člověk. Mám tělo. Brzy se unavím. Nemohu se radovat jako ty, anděli, nepřetržitě patřící na Boží tvář."
"Myslím, že závada je v tvém přijímači Boží milosti."
"Ale přece se Bohu otevírám, když s ním rozmlouvám a rozjímám o něm."
"Jenže při rozjímání hrozí nebezpečí záměny pravé vnitřní rozmluvy s Bohem s nepravou. Jedna z velkých překážek plného rozvoje radosti se objevuje, když se pyšně uzavřeš sám do sebe, abys dosáhl svého štěstí, bez ohledu na bližní. Nejde jen o takový křečovitý únik do ulity. Jde také o každý dílčí náběh k tomuto úniku. Jsou okamžiky nebo oblasti, kdy cítíš , že nejsi schopen se dělit a rozdávat. Jenže Bůh od tebe třeba zpočátku nežádá, abys dával pokaždé všechno, nýbrž abys dával tam, kde můžeš. On sám se postupně postará o to, aby odstranil tvé vnitřní zábrany a to do té míry, do jaké se k tomu svobodně odhodláš.
Když se uzavřeš do ulity, vyvolává to smutek. Hned se to prostředí v tvém srdci zbavuje životnosti a povznesenosti. Zbavuješ to tvé srdce křídel lásky a odpoutanosti od života a stáváš se otrokem ve světském stylu "mít - vlastnit - dobývat - vykořistit".
"Jak se mám vyhnout této slepé uličce? Jak se obrnit proti tomuto návalu smutku a sklíčenosti?"
"Stačí si u Pána vyprošovat milost nekompromisně a nezvratně se vzdávat každého dobrovolného ponoření do vlastních problémů."
"To mi nejde."
"Pokus se o to! Bůh ti hned odpoví."
"Jak?"
"Právě tím slibem, kterým se mu vrhneš do náruče. Právě tím rozhodným skokem, kterým se vydáš svatou cestu k dokonalé lásce. Tím okamžitě vypukne v tvém srdci požár radosti. Stane se to mnohem rychleji, než by sis to kdy dokázal uvědomit. Pravda, v některých okamžicích to bude za cenu bojů a zápasů. Zkus to jako apoštol Pavel, totiž "raduj se v Pánu, i když jsi unaven!"

Každý má svého špióna
"Vůbec se nenamáhej! To chce klid, šéfe!" šeptal mi kdosi, kdo mi už tolikrát zkřížil cestu. Hned jsem ho poznal. Už podle jeho poťouchlého smíchu. Jako má každý z lidí svého strážce, přiděleného Bohem od narození, tak se za námi belhá jeden velký obejda z rodiny chvástalů a nefachčenků. Dokud bedlivě sledujete televizní pořady a řídíte se jejich reklamou, tak si vás vládce světa nijak zvlášť nevšímá. Nejste pro něho zajímaví. Má vás dokonale chycené na vařené nudli vymožeností spotřební společnosti. Sotva vás ale napadne vyhodit toho zloděje času i s televizní anténou a odejít do samoty, abyste v tichu své duše rozmlouvali s Bohem, okamžitě máte v patách svého špióna.
"My se přece chlapsky domluvíme, ne? To by ses načekal na nějakou odpověď z nebe. Co sháníš? My ti pomůžeme. Máme dobré styky."
"Jaké styky? Kde?"
"Na nejvyšších místech!"
I když jsem ho poznal na první pohled, nedokázal jsem ho hned odrazit. Ostatně se mi to zdálo na první pohled zbytečné. Můj špión vyhlížel tak přihlouple, že se zdál být neškodný.
"Musíme být spolu ve spojení, abych věděl o každém tvém kroku."
"Ehm. Jak s tebou naváži spojení?"
"Pšt! Tvař se, jako by nic. Nikdo nesmí poznat, že jsem od nich."
"Od koho?"
"Ticho!"
"Tak jak mám být s tebou ve spojení, když - "
"Ticho! Ticho!! Ty žvanile! Ještě někdo pozná, že se známe. Pamatuj na Švejka! Tvářit se přihlouple, ale přitom, abys měl za ušima a ty nejvyšší styky."
"Ale - "
"Jedině maskovaně. Musíš se učit zásadám konspirace! Všechno je tajné. Smluvený signál pro navázání spojení zní - " nahnul se ke mně a šeptl mi do ucha: Máňa měla ovečku - pásla ji na kopečku - tralalala!"
Jen tak tak, že jsem nepraskl smíchy. Ani jsem přitom povrchním smíchu nepostřehl, že v tom všem bylo přes všechnu směšnost cosi odporného a urážejícího ty nejsvětější věci.
"Jako bys zapomněl, že pokoušení je běžnou vlastností ďábla." Připomínal mi můj Pátek.
"Jaképak pokoušení?" smál se můj špión.
"Pokoušet znamená vystavovat někoho zkoušce", vysvětloval Pátek. "Někdo je však podrobován zkoušce proto, aby se o něm něco zjistilo. Proto nejbližším cílem každého pokušení je vědění. Někdy se ovšem prostřednictvím vědění sleduje jiný cíl, a to dobrý nebo špatný. Dobrý cíl, jako když někdo chce vědět o jiném, jaký je z hlediska vědění nebo z hlediska ctnosti, aby jej povýšil. Špatný cíl, když to chce zjistit, aby jej oklamal nebo ponížil.
Tímto způsobem lze poznat, jak jsou rozliční lidé různě vystavováni pokušení. Vždyť se říká, že člověk pokouší někdy jen proto, aby věděl. Proto se pokoušení Boha nazývá hříchem, protože člověk se ve své nejistotě opovažuje zkoušet Boží moc. Přitom někdy pokouší, aby pomohl, kdežto jindy, aby poškodil. Ďábel však pokouší pokaždé proto, aby uškodil svedením ke hříchu. A podle toho se pokušení nazývá vlastním ďábelským úkonem. Když člověk takto někoho pokouší, páchá to jako ďáblův služebník. Říká se také, že tělo a svět pokouší jako prostředek či látkově. Když totiž lze poznat vlastnosti člověka podle toho, zda podléhá nebo odporuje tělesným hnutím, a podle toho, že pohrdá světskými útrapami nebo výhodami, kterých také ďábel užívá k pokušení.
Démon zná jen to, co se u člověka projeví navenek. Jedině Bůh zná vnitřní stav člověka, kvůli němuž jsou jedni více nakloněni k jedné neřesti než ke druhé. A proto ďábel pokouší, aby poznal vnitřní stav člověka a aby ho svedl k oné neřesti, k níž je člověk více náchylný.
Třebaže démon nemůže změnit vůli člověka, přesto v něm může ovlivňovat nižší hnutí, na základě kterých vůle sice není nucena, ale přesto je poněkud nakláněna."
"Jen to nepřežeň, Pátku! Copak pocházejí všechny hříchy z ďábelského pokoušení?!"
"Všechny jistě ne. Třebaže se ale dějí některé hříchy bez ďáblova pokoušení, přesto se lidé jejich pácháním stávají ďáblovými sluhy, protože napodobují jeho, prvního hříšníka.
Člověk může sám od sebe upadnout do hříchu. Nemůže však získat žádné zásluhy bez Boží pomoci. Tato pomoc se mu nabízí prostřednictvím andělské služby. A tak zatímco ke každému tvému dobru spolupůsobím já, tvůj dobrý anděl, ne všechny tvé hříchy pocházejí z pokoušení zlých andělů. Není však žádný druh hříchu, který by někdy nevzešel z pokoušení zlých andělů."
"Prosím tě, Pátku, kdepak máš ty démony? Ukaž mi místo, kde bydlí!"
"Andělé jsou přirozeně prostředníky mezi Bohem a člověkem. Božská prozřetelnost se však vyznačuje tím, že dobro nižších tvorů se zajišťuje prostřednictvím vyšších tvorů. Dobro člověka je božskou prozřetelností zajišťováno přímo nebo nepřímo. Přímo, když je totiž někdo veden k dobru a odváděn od zla, což se běžně děje pomocí dobrých andělů. Nepřímo, když je někdo cvičen protivníkem, který ho pronásleduje. A je na místě, aby se toto zajišťování lidského dobra dělo prostřednictvím padlých andělů, aby tak po svém hříchu docela nevypadli z užitečnosti přírodnímu řádu. Podle toho přísluší démonům dvojí místo, kde trpí svůj trest: jedno je v důsledku jejich viny, totiž peklo a druhé, které je v zájmu cvičení lidí, totiž temné ovzduší."
"Ach, Pátku, ty tvoje vývody!"
"Co je s nimi? Nejsou snad správné?!"
"Já nevím, ale nějak se mohu smíchy potrhat ve švech, když tě poslouchám. A přesto i na místě vyhrazeném těm, kdo se vydali naplno a celým srdcem za vrcholnou láskou Boží, shledávám - "
"Koho?"
"Vyskytují se tam v zástupu andělských bytostí i takoví quasimodové, kteří se k druhým tisknou, hledí se u ostatních trochu přihřát - zkrátka vyhlížeji dost prapodivně, ba přímo děsně."
"Jistě touží po pravé lásce jako kdokoli jiný z lidí." Řekl mi Pátek, ale dal mi radu andělského doktora, jak si počínat při studiu: "Ke všem bud laskavý nebo se jím snaž být, ale nikomu nedopřávej přílišné důvěrnosti. Přílišné důvěrnosti plodí pohrdání i závist a dávají mnoho příležitostí ke zdržování se od studia."
"Těžká věc", namítal jsem. "Když někteří touží po sblížení, kdopak jim to může odmítnout?"
"Musíme se dobře zaopatřit, aby nám bylo společně co nejlépe", mínil nový společník, Archibald Odor, který se ke mně tehdy přilepil. Byl vtíravý jak Opodeldok či pravá Alpa. Hned se snažil zabydlet všude, kde bylo příjemně teploučko.
"Zaopatřit? Jak?"
"Měl by ses postarat, aby mi jaksepatří zvýšili naši nadřízení plat." Tvrdil bratr.
"Pokusím se."
"Kdybys potřeboval, mohu tě svést autem. Přátelé z Ameriky mi ho půjčí, kdykoli potřebuji."
Zavrtěl jsem hlavou: "Zbytečný přepych. Jezdím vlakem."
"Kdepak vlaky! To pro mě není. Ani autobusy. Mám zdravotní obtíže se zažíváním. Kvůli tomu potřebuji, aby někdo bydlel v mé blízkosti. Někdy mi stačí, abych za noci vstal a chytil se ho za ruku", tvrdil můj přesvatý společník a šelmovsky se po mně pokukoval. Vrtěl jsem nechápavě hlavou. Nic nevysvětloval. Jen se smál a smál svým jízlivým smíchem a doprovázel to pichlavými poznámkami a jedovatými vtípky.
"Divím se, že si při těch zdravotních obtížích dost dopřáváš" a mrkl jsem po baterii prázdných lahví. "Také tvé ponocování s těmi podivnými návštěvami dlouho do noci - "
Zůstal jako opařený, a pak vykoktal:
"Někdo se jim přece musí věnovat, ne?"
Mohl jsem si pak hlavu ukroutit, když se z jeho pokoje za noci ozýval hluk bujné společnosti, kvílení kvíčal, hejkání hejkalů, chechtot ochechulí a jiné divné zvuky. Když to nebralo konce, docházela mi trpělivost. Jedné noci jsem se z toho strašidelného domu odebral pryč.
"Už tady nemáš dělat!", řekl mi bratr Archibald pohrdavě, když jsem se tam osmělil vrátit pro své věci. Ani jsem se k nim nedostal. Vyměnil zámky u dveří.
"Copak se nebojíš - když takhle - ?"
"Cha,cha,cha!" Jízlivý smích přerval mou otázku.
"Opravdu tady pro tebe už není místo", vzkázal mi nadřízený po novém nájemníkovi, kterého tam přijali místo mně. Později jsem se od toho panstva z kafkovského zámku dozvěděl:
"Tvůj bratr Archibald, ctihodný Odorius, si opatřil svědka proti tobě."
"Svědka? Jakého svědka?"
"Dosvědčil, spolu s bratrem Odorem, že jsi ničema a strašný zhýralec, lhář a vůbec člověk, jakému se nedá věřit ani slovo."
Nevycházel jsem z údivu.
"Jsou to dva svědci. To stačí. A přidali pár dalších obvinění. Fašista, antisemita a bývalý člen Hlinkovy gardy."
"Absurdní! A Hlinkovy gardy?! Tehdy jsem ještě ani nebyl na světě?! Takové hanebnosti přece nemohou nikomu vyjít!"
A přesto se to přes noc stalo veřejným tajemstvím.
"Inu, podle přísloví, že není šprochu, aby na tom nebylo pravdy trochu. Tak stačí, aby se našli dva, kteří řeknou o třetím, že byl třeba členem Hitlerovy SS či zkřížených hnátů, a lidé to spolknou i s navijákem. A těžko je přesvědčíte o své nevině tvrzením, že jste se narodil dávno po hitlerovské světové válce. Taková už je vláda mas, které chtějí o tom, co je pravda, hlasovat."
Nenacházel jsem slov.
"Copak jsi nevěděl, s kým máš tu čest?!" divil se Pátek.
Vrtěl jsem nechápavě hlavou. "Starý udavač. Klidně by tě dostal i do vězení. A nebyl bys první."
"Pomluva!"
"Chceš důkazy? Leží v archívech. Jeden otec rodiny to už odnesl vězením. Zeptej se ho!" Poptal jsem se.
"Strašné! - Přišel jsem na svaté místo a našel jsem zatuchlou špeluňku s takovými - "
"Počkej! Zabrzdi!" zadržel mě Pátek. "Nesedni na lep tomu odvěkému zloduchovi! Vždycky tě obviňoval. A pořád tě udává. Je to rafinovaná léčka. Samotný génius zla se o ni přičiňuje. Ne, abys kvůli tomu obvinil celý svět, Církev a třeba i Boha!"
"Ale jak mohou být takoví vlci v rouchu beránčím?!"
"Prostě tu jsou. A Církev tím nepřestane být svatá."
"Jak může být svatá, když - "
"Může a je! Má svatý původ, svatý cíl, svaté prostředky k dosažení svatého cíle! A jsou v ní svatí! Především její božský zakladatel a zástupy svatých v čele s Pannou Marií."
"Jenže jsou tam i hříšníci! Copak oni k Církvi nepatří?"
"Ale ano. Patří k ní, ale nabízejí se jim svaté prostředky k očištění. Když jich využijí, budou taky svatí."
"A co když ne?"
"Škoda, ale hlavně pro ně. Ošidili by Boha o sebe, kdežto sami by se ošidili o mnohem víc, o vrcholné Dobro, o Boha."
"I když naplivou na Církev a hrozně ji pošpiní?"
"Nebylo by to pěkné, ale neboj se."
"Proč ne?"
"Po tom všem, co Kristus podstoupil kvůli tobě a všem lidem, se toho už nemůže tolik přihodit ani jemu, ani jeho tajemnému Tělu, ani jeho Matce, korunované v nebi."
"A co když proniknou až na vysoká místa?"
"Právě teď To chce klid! Tam, kde je Ježíš nebo Maria, Královna nebeská, tam jistě neproniknou."
"Přesto pronikají dost vysoko."
"Možná na chvíli. Když v tom budou obratně bruslit, po lidsku chytře chodit, tak možná obsadí nějaký ten úřad, získají nějaké tituly, hodnosti. Tak intrikují, podlézají, lžou a předstírají, leští kliky úřadů, udávají přátele a příbuzné, poklonkují před vládcem světa. Až se dost projeví, vládce světa pozná jejich slabiny. Pomocí nich je začne terorizovat. Stanou se jeho otroky. Tyto povolné loutky pak s klidem Angličana dosadí na potřebná místa. Tak si z takového ctihodného Odoria drze udělá třeba ředitele Reklamní agentury nebo předsedu Rady pro ekumenismus, aby se ta zhovadilost šířila jaksepatří organizovaně a strhla do mravní žumpy celé zástupy. Nakonec se však ďábel vždycky přepočítá."
"Myslíš? A proč to všechno Bůh dopouští? Proč to Církev svatá nezarazí?"
"Ze stejného důvodu, proč bylo Matce Kristově probodeno srdce, které bylo tak nevinné."
"Co to je za krutý důvod?"
"Má se ukázat smýšlení mnohých. Jinak to nevyleze na světlo Boží. Každý se musí projevit. Ale mnohý se pak pod vlivem svátostí napraví. Možná, že se stane pro svět i pro Církev velkým požehnáním. Jako se třeba z Šavla, který byl spolupachatelem umučení svatého Štěpána, stal svatý Pavel, apoštol národů."
"A když se nepolepší?!"
"Pořád je tu ještě Pán Bůh. Ten dovede napravit mnohé, co lidé pokazí. Každopádně je právě toto nesporný důkaz, že v Církvi svaté je větší svoboda, než na celém ostatním světě. Všude tam, kde by svět dávno odsoudil, Církev neodsuzuje. Naopak, dává šanci k nápravě. Církev je prozřetelně a moudře vedena, i přesto že někteří lidé v ní dělají chyby. Je to úžasné, jak je ta Církev prozíravě řízena i po tisíciletích, přestože je na ní navěšeno tolik hříšníků jako nablýskaných prázdných ozdob a levných prskavek na vánočním stromku. Za to je třeba Boha chválit."
"Tobě se to lehko řekne. Pozoruješ to ze svého andělského nadhledu. Ale já mám oči a uši. Vidím a slyším hrozné věci. Na místě Božích služebníků sleduji panovačné úředníky! Místo svatých potkávám na posvěcené půdě samé byrokraty. Škoda mluvit. A každý by chtěl být papežštější než papež."
"A co ty? Třeba bys byl ještě horší, kdybys tam byl."
"Pěkně děkuji."
"Je jasné, že kdekoli se vynořuje bezejmenná obluda v podobě všemocného úřadu, kde se místo služby Bohu a jeho lidu, spíše panuje, tam je člověk vystaven zatěžkávající zkoušce. Člověku slabé víry se hned nabízí dvojí slepá ulička."
"Proč dvojí?"
"Podle založení člověka. Buď je útlocitný a pořád se sám lituje. Nebo je to rozumující suchar, který vším pohrdá."
"A kdyby, tak co z toho?"
"Jeden prožívá všechno tragicky jako smutné a beznadějné. Bere všechno jako hroznou tragédii, kde je hrdina neúprosně drcen strašlivými okolnostmi. Prožívá to jako nesmyslné divadlo. Jako návštěvu v Kafkově Zámku. Přemýšlivý suchar bez srdce to všechno zase bere jako bláznivou komedii. Jako frašku. U něho je to všechno voda na mlýn posměváčka Josefa Švejka. Ten se všemu cynicky vysmívá. Jen se uzavírá do svého pivního sudu jako nějaký soudobý Diogénes. Anebo se domáhá stoicky nehybného klidu jako nějaký dnešní Seneca: To chce klid! Klídek! Klídeček!"
"Ale co s tím?"
"Víš, asi by bylo potřeba být nablízku takovému lítostivému zoufalci v sudu vlastní pýchy. Být po ruce, aby tam nevyhasl v tom svém tajemném hradu v Karpatech. Nějak mu pomoci, aby si někde nezoufal v úzkosti a temnotě. Být nějak nablízku rozervanci, který chce v klidu a v ústraní za každou cenu přežít jen jako svůj. Musí to být hrozné skončit právě tak strašně bezútěšně a nesmyslně jako kdysi Seneca. Ten si dobrovolně otevřel žíly, aby vykrvácel v lázni, jen aby se nemusel podrobovat žádnému cézarovi! Být tak nablízku všem zoufalým, všem smutně trpícím ve své osamělosti! Potěšit je a povzbudit. Nezapomeň! Rozhodující bitva už přece byla vybojována! Od Kalvárie se už může každý člověk jenom smát! Celým srdcem, ale bez povýšenosti, bez pýchy, smát se třeba i skrze slzy!"

Andělské zvonky v lidském srdci
"Tak už je konečně znáš?! Tyhle lidi, kteří nevědí, co si počít s Bohem?"
"Poznávám je. Bůh se v jejich každodenním životě, v tom životě mezi stolem a postelí, prací a volným časem vůbec nevyskytuje. Nepřipouštějí si ho tam. Proto je nezajímá ani ďábel. Čím to, že ani oni sami nezajímají tohoto poťouchlého vykořeněnce, který se všude chová sebejistě, ale nikde nemá domov? Jak to, že vládce světa neprojevuje o lidi tohoto světa valný zájem?"
"To proto, že je má dobře zapřažené do svého potahu pomocí osvědčeného koloběhu: Pracuj! Konzumuj! Pracuj! Konzumuj...! Často proti Bohu vůbec nic nemají, ale ani nemají nic pro Boha. Bůh v jejich životě nehraje vůbec žádnou roli. Ve svém každodenním běhu nikdy Boha nezakoušejí. Nabyli dojmu, že chce-li to člověk někam v životě dotáhnout, tak si musí pomoci sám a nemůže počítat s Boží pomocí. Už v raném dětství ztratili bezelstnou schopnost údivu. Předčasně dospěli. Žijí jako křečci. Spoléhají na sebe a své zásoby."
"Proč ale tolik lidí nedokáže zakoušet Boží přítomnost?"
"Zřejmě nepoužívají ve svém životním přijímači správnou anténu. Tou svou anténou dovedou přesně zachytit technické a matematické údaje. Dovedou báječně měřit, dívat se, ohmatat si, plánovat a stavět. Dovedou měnit okolní svět, a bohužel také pustošit. Neumějí se už ale ničemu divit. A protože se takový spotřebitel nedovede divit, proto Bůh nevstupuje do jeho obzoru. Člověk umí své technické antény geniálně zhotovovat, ale není mu to nic platné, když jde o Boží tajemství. Bůh totiž není postižitelný ani největším teleskopem ani nejdůmyslnějším mikroskopem. K tomu, aby člověk objevil stopy Boha v přírodě a ve světě, musí nechat na chvíli stranou své technické antény a dovolit svému srdci, aby se dětsky divilo. Žasnout nad harmonií neporušené horské krajiny. Divit se zázraku sněhové vločky. Nechat se uchvátit krásou lidské tváře. Teprve když znovu předstoupí k světu s údivem, je schopen nalézt stopy Stvořitele."
"Copak bys, Pátku, chtěl, aby člověk zahodil vymoženosti techniky jako ďábelské dílo?"
"To by bylo pošetilé. Technika ulehčuje lidem zápas o chléb vezdejší. To je velký přínos techniky."
"Tak co se ti na tom nezdá?"
"Velké nebezpečí je v tom, že mnoho lidí považuje za neskutečné všechno, co se nedá zachytit televizní kamerou, takže to není vidět na televizní obrazovce. V tom se podobají křečkovi."
"Jak to?"
"Takový praktický ateista si umí jako ten křeček představit jen to, co umí běžnými nástroji postihnout, změřit, zvážit, spočítat, přivlastnit. Všechno ostatní zůstává jeho pozemské slepotě uzavřeno."
"Přesto i on touží po nekonečnu, jak ukazuje třeba román Jacka Londona Tulák po hvězdách."
"Jeho touha je nejasná. Bůh nehraje v životě praktického ateisty žádnou roli. Takový člověk si myslí, že žádného Boha nepotřebuje k uspořádání a zvládnutí svého každodenního života. Pomoz si sám a Bůh ti pomůže!"
"Ale fakt je, že když člověku udeří blesk do domu, zachrání ho dnes spíše bleskosvod, než posvěcená svíčka. Když mu uvázne v krku kůstka ze štědrovečerního kapra, spěchá na lékařskou pohotovost, kde mu ji vytáhnou, a pramálo se modlí ke svatému Blažejovi. Při bolestech zubů, chodí spíš k zubaři, než aby se modlil ke svaté Apolonii. Před morem hledá ochranu v očkování, místo, aby jako kdysi vykonal prosebné procesí ke svatému Karlu Boromejskému."
"Inu, moderní člověk zatoužil vzít svůj život do vlastních rukou. Nabyl dojmu, že mu pro Boha už nezbylo žádné místo. Praktický ateista chce být jediným strůjcem svého štěstí. Boha považuje za něco zbytečného."
"Není v takovém chování něco přesvědčivého? Také my, Boží děti přece navštěvujeme lékaře, necháváme se očkovat a používáme bleskosvod. My taky potřebujeme rozum, abychom svůj život uspořádali vědecky a pomocí techniky. Ani my už nejdeme tak přímo k Bohu a jeho svatým, nekráčíme tváří v tvář životním těžkostem tak, jako činili naši předkové."
"Ale přesto jsi se kvůli tomu nestal praktickým ateistou."
"To jistě ne."
"Naučil ses rozlišovat mezi živým Bohem, Stvořitelem a Obnovitelem mrtvých, a tím Bohem, který je považován za děvče pro všechno a měl by přiskočit pokaždé, když jsi u konce se svou latinou. Praktický ateista nezná toto rozlišení. Pro něho byl Bůh zprvu jen jakýsi automat, do něhož se mohlo něco vhodit, mince, svíčka, modlitba, aby to podle lidského přání vydalo požadovanou věc či službu. Během času si všiml, že je spolehlivé vytvořit si to žádané sám, zvláště když mu to věda s technikou usnadnily. A teď si myslí: Už nepotřebuji Boha ani jako automat. Tím je také živý Bůh, kterého zaměnil s děvčetem pro všechno, pro něho vyřízen. Jenže právě tito praktičtí ateisté kolem tebe, ti mohou pomoci k lepšímu chápání Boha.
"Nechápu jak."
"Stále více potřebuješ živého Boha, který tě stvořil, udržuje a obnovuje. Pořád víc toužíš po živém Bohu, jemuž se zalíbilo dát ti účast na svém božském životě. Hledáš Boha, který se tě snaží zachytit ještě i v hodinku smrti. Před tímto Bohem máš zpívat a tančit, chválit ho, velebit a prosit ho o další sílu k plnějšímu životu."
"Dejte mi s tím svatý pokoj!" ozývá se Josef Švejk. "Mně už ani Bůh nemůže pomoci!"
"Kdopak jsi, že děláš Boha tak bezmocným?"
Mlčení.
"Bůh je pro tebe bezmocný, když svobodným srdcem neodpovídáš na jeho lásku. Bůh má ohled na tvou svobodu. Bez svobody není lásky. Až svobodně celým srdcem odpovíš na Boží lásku, takže si ji ve svém bližním takřka ověřuješ, tehdy se pouštíš do lásky k bližnímu, do vzájemné lásky, přátelské a rodinné. Tehdy se ocitáš kvůli lásce v nouzi a utrpení. Potom přijde na řadu druhá strana, Bůh. Pak se ti ukáže moc lásky, moc všemohoucího Otce. Potom se všemohoucí Otec, totiž velmoc lásky, postará o to, aby se tvá láska šťastně naplnila. Jenom začít s láskou, stále znovu, nenechat se odradit. To je tvůj úkol. Dokonat lásku, to už je úkol Boží. Bůh se raduje z lásky. Přeje ti lásku. Chce, abys v ní uspěl."
"Jak tomu má jeden rozumět? To musí jeden být asi náramně zbožný člověk, ne?"
"K tomu, abys porozuměl našemu úžasnému Bohu, nemusíš být kdovíjak výjimečně zbožný."
"A co tedy?"
"Stačí ti jedno: Vrhni se do lásky k bližnímu!"
"Bezhlavě?!"
"To zase ne, ani zbrkle, ale bez chladného rozumování. Prostě bez sobeckého počtářství, které by se pořád ptalo: Co mi to vynese? Nuže, vstup do té vzájemnosti! Vykroč do toho přátelství s pevnou rozhodností, bez špatného svědomí!"
"A co když to člověka přivede do nouze?"
"Pak uslyšíš mé jemné zvonění v srdci. Tak ti dám znamení, že se smíš dál radovat a doufat, že Bůh, ta velmoc lásky, dokoná tvou lásku."
"Jakto?"
"Inu, Bůh se raduje z lásky. A Ježíš to opakuje."
"Kdo je tedy Bůh?"
"Bůh je ten, jemuž jedinému dlužíš tuto naději, zatímco si navzájem dlužíme lásku."
"Kde se to říká?"
"V podobenstvím o ztraceném a nalezeném synu. V tom nejkrásnějším Ježíšově podobenství. Tam se uvádí něco tak neslýchaného. Kdopak by se divil, že se někteří úzkoprsí křesťané snažili toto podobenství zeslabit nebo dokonce překroutit?! Ježíš chce, abys v tomto podobenství zakusil, jak s tebou Bůh jedná, i když ses provinil. Ukazuje, jak máš při následování Boha jednat vůči ostatním, aby ses neprovinil na nikom jiném."
"To je těžké pochopit."
"Je to oslava nalezených ztracenců. Ztracený byl nejen mladší syn, světák, jak si asi myslíš. Ztracený byl i jeho starší bratr. A svým způsobem byl ztracený také onen opomíjený otec. Ztracení a ponoření do šerosvitu světa byli zpočátku všichni tři, otec i jeho děti."
"Jakto?"
"Protože si byli tak vzdáleni. Výchozím bodem bylo tragické neporozumění, jaké se stále děje ze strany lidí vůči Bohu."
"Copak není Bůh dost velký a mocný, aby tomu předešel?"
"Je větší než tvé srdce. Je mocný, ale ještě víc milující, když respektuje tvou svobodu, abys mu zavřel přístup do srdce. Tak moderní člověk odhodil víru jako starou iluzi. Odložil různé pomocné berličky. Považuje se za dospělého rozumbradu. Přísahá jenom na fakta."
"Jakápak fakta?
"Jsou trojí. Předně tvrdí, že svět není žádný dobročinný spolek. Kdo tady bojuje za svobodu, pohoří a odnese to utrpením. Kdo nepodvádí, je blázen. Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu. Lež má dlouhé nohy. To jsou ta fakta. A kdo chce s vlky žít, musí s vlky výt. Žraloci v oceánu si prý pochvalovali malého českého člověka, který spadl přes palubu: Byl prý vykoštěn, protože neměl žádnou páteř. Jedině takový bezpáteřný člověk je prý úspěšný."
"A další fakta?"
"I když je láska krásná, nakonec prý tak jako tak skončí a přijde smrt. Proto je nesmysl pachtit se za nějakou velkou láskou. Raději si užij dneška, všechno sněz a vypij, co se dát, a všude se jen poklonkuj vrchnosti jako Švejk se svým Poslušně hlásím! a To chce klid!. A to všechno jen proto, aby člověk měl chvilku klídek, protože zítra může být konec.
"A co ten poslední uznávaný fakt?"
"Ten se hledá v tom, že člověk v tomto světě zachytí jen záblesky štěstí. Nemá cenu doufat, že jeho nekonečná touhu bude někdy naplněna. Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše."
"Jenže Ježíš těmito fakty otřásl, ne?"
"A jak?! Radostná zvěst o vzkříšení Páně kvůli tobě otřásá tou rozumářskou vírou ve světská fakta. O Velikonocích tě chce Bůh odpoutat od světských faktů. Snaží se tě osvobodit od těch omezených lidských možností, aby ses rozletěl celým srdcem a se mohl naplno těšit z velké lásky. Touží tě uvolnit, aby ses znovu mohl smát i přes své slzy! Do smutného světa plného strašlivých příšer a hrozných draků požírajících princezny, přichází kašpárek. Tomu stačí pár kapek svěcené vody, aby tam, kde doposud cosi strašilo a děsilo malé děti, se najednou rozlehl smích a strašidla se s rámusem propadly.
"To je opravdu pádný důvod k radosti. Ukřižovaný žije!"
"A hlavně úžasná blamáž pro katy, pro šedou eminenci v pozadí, pro hrstku chytráků, kteří si mysleli, že si za pár dolarů koupí každé lidské srdce, a že podplatí policii, aby potvrdila, že někdo ukradl tělo Páně, když spala. To smutné chytráctví mudrlantů, kteří si usmysleli, že se svět točí kolem zlatého telete, bylo z Boží milosti zničeno. Raduj se a směj, i když máš ještě slzy v očích kvůli tomu, cos pro osvobození svého bližního vytrpěl!
Od zmrtvýchvstání Páně máš důvod smát skrze slzy. Vždyť slzy, které byly a jsou prolévány, nejsou zbytečné! Ani slzy těch, kdo musí trpět, protože se přičinili o svobodu svého bližního a o spravedlnost. Zbytečný není ani ten žal a bolest srdce, které nikdo nevidí, když se je někdy stydíš dát najevo.
Najednou se mohou radovat všichni, kdo už od světa dávno nic nečekají. Nejen ti, kdo jsou smrtelně nemocní nebo staří a už nečekají nic od života, ale i ten, kdo vypouští oblíbeného ptáčka zpěváčka z klícky, aby mu dopřál svobodu. Smí se radovat jako Malý princ, který zaléval růži až za ni pocítil zodpovědnost, a ona mu sama od sebe začala vonět svou jedinečnou vůní. Smí se radovat jako lesník, který si ochočil lišku Bystroušku, ale jí nestačila láska, protože potřebovala také svobodu, a on ji dovolil.
Zmrtvýchvstání říká, že Bůh žehná lásce a svobodě člověka. Bůh bohatě odmění každého, kdo se o tuto svobodu přičiní, kdo ji dopřeje. Tomu vlévá Bůh do srdce větší radost, než může lidské srdce obsáhnout. Boží radostí se rozechvívá, rozšiřuje a přetéká srdce Božího dítěte. Tak se rozhoupou andělské zvonky v lidském srdci pravým smíchem. Bůh stírá všechny slzy."
"A jak se vede lásce, které by se smrt chtěla posmívat?"
"Úžasné poselství Vítěze nad smrtí říká: Neváhej! Rozhodně se vrhni do lásky! Smíš doufat, že láska nakonec zvítězí, žádná smrt! Bůh ti v Kristu slibuje nové společenství s Bohem a mezi lidmi a anděly. To se uskutečňuje jedině když zvítězí láska. Neboj se! Samotný Bůh se postará, aby to k čemu se z lásky odhodláš, bylo dotaženo do všech důsledků. Všechny slzy, které jsi prolil, když jsi třeba předčasně ztratil milovanou bytost, Bůh zachytil. Žádná bolest mu neunikla bez povšimnutí. Všechno odmění. Vzkříšení těla znamená, že člověk znovu nalezne u Boha svůj domov a svou lásku a také všechny, které miloval. Věčný život značí, že milující sdílení, které se na zemi podaří jen částečně a chvilkově, podaří se naplno a nezvratně. Svatý Augustin říká: Smíme se věčně těšit z Boha a ze sebe navzájem. Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, připravil Bůh těm, kdo ho milují, (1Kor 2,9) a kteří se navzájem milují. Smíš doufat ve veliké štěstí. Tvá touha po velikém štěstí, tvá neukojitelná touha po svobodě, lásce a spravedlnosti se nerozplyne v nic. Boží láska ji zachytí a naplní. Bůh je větší než tvé srdce, ba i než celý svět."
"A smí každý člověk naplno doufat?
"Každý člověk touží po velikém štěstí. Velkým štěstím pro člověka je být milován. Největším štěstím je být milován současně Bohem i člověkem."
"Kdy smím takto naplno doufat?"
"Tvůj smělý ideál velkého štěstí je na místě hlavně tehdy, když si nepřikrašluješ smrt a její drsnost. Pokud by sis přikrašloval smrt. pak by se tvá naděje Božího dítěte ocitla v podezření, že je to jenom naruby obrácená sobecká touha dítěte po nesmrtelnosti. Proto platí, že teprve když se naučíš loučit se v houževnaté práci se svými dětinskými iluzemi o všemoci smrti, tedy až spojíš své nekonečné přání se svým konečným tělem, pak ti vstoupí do obzoru věčně živý Bůh jako ten druhý ve své neuchopitelné jinakosti.
Dokud nepřijdeš před Boha s prázdnýma rukama jako prosebník a nepřiznáš si svou konečnost a smrtelnost, dotud ponižuješ Boha na uspokojovatele potřeb, tedy na věc, kterou člověk spotřebuje a stráví. To bys byl zamilován jen do vlastních potřeb. Teprve až přejdeš od potřeby k přání, může úžasný Bůh svobodně a milosrdně přijmout tvůj přebytek přání do své nekonečnosti a uznat tě za vlastní dítě.
K tomu, aby tvůj smělý ideál velikého štěstí byl na místě, nesmíš složit ruce do klína. Nesmíš přenechat svět jeho osudu v domnění, že Bůh se o něj postará, a že počty nakonec vyjdou. Kdepak! Nic se nesmí ponechat napospas darebákům, kterým to na chvíli vyšlo. Díky takovému opovážlivému spoléhání se na Boha, přenechaly mnohé Boží děti nespravedlivý, nesvobodný svět bez lásky Bohu samému. Příliš pohodlně odkázaly všechny ty ponížené a utlačené na lepší časy, na onen posmrtný život. Kdo dělá taková laciná gesta, ten neporozuměl ničemu ze Zmrtvýchvstání Páně. Bůh není náhražka za tvou lenost, za tvou lakotu, za tvé sobectví. Bůh touží dokonat tvou lásku, svobodu a spravedlnost. To předpokládá, abys také ty začal zde a nyní bojovat za to, aby se svět stával den ode dne lepším a krásnějším, kde se děti pořád radostně smějí a milenci se milují. Spolehni se, že Bůh postará o to poslední! Ale ty už neváhej! Rozhodně se přičiň o to předposlední v tomto světě! Bez nějakého fanatismu i bez skládání rukou do klína. Zato s plnou nadějí a důvěrou! Se zpěvem a smíchem! Bůh a my, nebeští andělé spolu s ním, se můžeme potrhat smíchy nad těmi tvými kotrmelci. Ovšem přejeme ti velkoryse úspěch, zkrátka všechno nejlepší, totiž Boha samého. Raduj se z blízké a důvěrné společnosti nebeského Hosta, který tichounce zaklepal na tvé srdce!" Bitva o duši
Něco takového pokládal odvěký lhář a vládce světa za svou hrubou urážku. Co? To, že se mu duše jednoho z těch pozemských červů tolik vzdalovala. Prostě, sotva jsem se s věrným Pátkem pokusil rozevlát své srdce k božským cílům, dávný odpůrce se rozlítil. Když neuspěl ten jeho poťouchlý starý revmatik Švejk a zmrzl mu rtech jeho úsměv notorického blba, a když neuspěl ani jeho tajný agent, obšlapující kolem mého soukromí jako mlsná kočka, přizval si ten záludný tichošlápek někoho z vyšší instance. A hned se mi otřásaly ušní bubínky. To pyšný Titan napřahující zlobně svou pěst vůči nebesům spustil do reproduktorů jednu ze svých odrhovaček:
Již vzhůru psanci této země...!
Dnes duní právo v jícnu země
a výbuch zahřmí naposled!
Již chví se světa základ vratký,
my nejsme ničím, buďme vším!
Na tuhle ohranou desku se mu podle jeho výpočtů pokaždé chytilo dost naivních hejlů a spodiny, takže jeho vlastní vztek pak rezonoval ve vlnících se davech, unášených rytmem rýmů plných zloby a nenávisti:
Všem lidem jenom země patří
a zahaleči ať si jdou!
Dost napásla se naší muky
vran, supů hejna kroužící,
rozptýlí den příští jejich shluky,
věčně vzplá slunce zářící!
"Náš kosmický program potvrdil, že tam nahoře není žádné nebe! Cha, cha, cha!" Ozývalo se z tlampačů a davy unesené moderními zázraky divoce skandovaly: "Hurá! Hurá! Děláme zázraky pod vedením naší velké - "
"Copak ten ničema opravdu může dělat zázraky?" Ptal jsem se překvapeně, protože mi z toho naskakovala husí kůže a dušička se ve mně krčila, jako když posolíte slimáka.
"Předně si pamatuj", řekl mi věrný Pátek, "že zázrak ve vlastním smyslu nemůže vykonat žádný tvorů, nýbrž jedině Bůh." (Sth,I,114,4)
"Přesto se ukazuje, že andělé, a to i zlí andělé čili démoni, způsobují nějaké zázraky, které ovšem nejsou pravé zázraky, a přece budí úžas lidí. Jak toho dosahují?"
"Inteligentní tvor bez těla, ale s nadlidskou inteligencí, anděl nemůže vlastní silou uvést do tělesné hmoty žádný tvar, jakoby to byla hmota jemu poslušná k tomu, aby přešla v uskutečnění nějakého tvaru, ale jen místním pohybem nějakého těla. V síle anděla je totiž to, aby ho tělo poslouchalo k místnímu pohybu. Avšak při místním pohybu nějakým tělem se může použít nějaká přirozeně činná síla ke způsobení nějakých účinků. Jako kovářství užívá ohně ke kování železa. Ale na tom není nic zázračného. Proto zbývá, že žádný anděl nezpůsobuje vlastní silou zázraky."
"A co když démon užívá nějaké přírodní věci jako prostředku k nějakým vymezeným účinkům?!"
"Třebaže takovéto účinky nemohou být nazývány prostě zázraky, neboť pocházejí z přírodních příčin, přesto se nám takto stávají podivnými dvojmo. Předně tím, že démoni připojují takové příčiny k vlastním účinkům způsobem pro lidi nezvyklým. Dále tím, že přírodní příčiny, připojené ke způsobení nějakých účinků, přijímají něco síly z toho, že jsou prostředky duchových podstat. A toto tím více přistupuje k povaze zázraku. (SCG,III,103)
Andělé, a to i zlí andělé, mohou vykonat něco mimo řád tělesné přírody. To může lidi udivovat. Přesto andělé nemohou vykonat něco mimo řád celého stvoření. (Sth,I, 110,4) Jako zázrak ve vlastním smyslu se tedy označuje to, co se vymyká řádu celé stvořené přirozenosti, zahrnujícímu veškerou sílu stvoření. Někdy se však zázrakem nazývá všechno, co se vymyká lidským silám a chápání. A v tomto smyslu mohou démoni konat zázraky, kterým se člověk diví, protože to přesahuje jeho možnosti a chápání. Co se vymyká silám a chápání druhého, způsobuje totiž jeho překvapení, takže se mu zdá, že někdo koná něco jako zázrak.
Měl bys vědět, že taková zdánlivě zázračná díla démonů, nedosahující pravého pojmu zázraku, jsou někdy skutečná. Antikristova díla lze nazývat lživými znameními buď proto, že klamou smysly smrtelníků přeludy, aby se zdálo, že koná to, co ve skutečnosti nekoná, nebo proto, že jsou-li skutečnými zázraky, přesto svádějí důvěřivce k omylu.
Tělesná látka se nepodřizuje pokynům andělů, takže démoni nemohou vlastní silou měnit tvar látky. Mohou však používat zvláštních prvků, které se nacházejí ve světských živlech, k provedení takových účinků. Tak se dá říci, že všechny přeměny tělesných věcí, které mohou nastat působením přírodních sil, k nimž patří uvedené prvky, mohou nastat působením démonů přes takové prvky, jako když se nějaké věci změní na červy při hnilobě. Avšak ony přeměny tělesných věcí, které nemohou nastat přírodními silami, nemohou věcně nastat silou démonů, jako třeba aby se lidské tělo proměnilo ve zvířecí, nebo aby ožilo mrtvé tělo člověka. A pokud by se někdy zdálo, že něco takového vzniká působením démonů, nedochází k tomu věcně, nýbrž jen zdánlivě.
To se může stát zevnitř, pokud démon může změnit obrazivost člověka nebo i vtisknout tělesným smyslům, aby se něco zdálo jinak, než tomu opravdu je. Přitom se říká, že to někdy nastává silou nějakých tělesných věcí. Může se to stát i zvenčí. Tak může démon utvářet tělo jakéhokoli tvaru z okolního prostředí, aby až je přijme, zjevil se v něm viditelně. Ze stejného důvodu může kteroukoli tělesnou věc obklopit jakýmkoli tělesným tvarem, aby byla viděna v jeho podobě.
Když kouzelníci činí to, co svatí, děje se to z jiného důvodu a k jinému cíli. Oni totiž jednají k dosažení vlastní slávy, kdežto svatí sledují Boží slávu. Kouzelníci si tak počínají při nějakých zvláštních představeních, kdežto svatí před zraky veřejnosti a na rozkaz Boha, kterému podléhá všechno stvoření." (Sth,I,114,4)
"Když nejsou čarodějné kousky jen výmyslem z pohádek, nemohou taková technická díla čarodějů pocházet z působení kosmických sil nebo vesmírných těles?"
"Ne. Víme, že se někteří lidé domnívají, že taková, pro lidi podivuhodná díla, jež se dějí kouzelnickými uměními, nepocházejí od žádných andělů, nýbrž silou vesmírných těles. Známkou toho se zdá být to, že ten, kdo provádí tato díla, bere ohled na nějaké postavení hvězd. Používá se také pomoci nějakých bylin a jiných tělesných věcí, jakoby k připravení nižší hmoty k přijetí vlivu vesmírné síly.
Avšak je přece nemožné, aby intelekt byl určován nějakými tělesnými základy, a tedy je nemožné, aby účinky, které jsou vlastní intelektuální přirozenosti, byly určovány silou vesmírného tělesa. Jenže v podobných činnostech čarodějů se objevují některé výkony, jež jsou vlastní rozumové přirozenosti. Dávají totiž odpovědi třeba o způsobených zločinech, což se může dít jedině intelektem. Není tedy pravda, že všechny podobné účinky jsou zapříčiňovány pouhou silou vesmírného tělesa.
Kromě toho, samotný hovor je vlastní úkon rozumového tvora. Objevují se však někteří kouzelníci, promlouvající k lidem při uvedených činnostech a usuzující o různém. Není proto možné, aby se podobné věci děly pouhou silou vesmírných těles. Řekne-li však někdo, že se podobná zdání netýkají vnějších smyslů, ale jen obrazivosti, to se ovšem na prvý pohled nezdá pravdivé. Obrazné tvary se přece někomu ukazují jako opravdové věci, pouze když by došlo k oddělení od vnějších podob. Jinak nemůže být, aby se na podoby hledělo jako na věci, ledaže by došlo ke spoutání přirozené smyslové soudnosti. Avšak podobné rozmluvy a objevy se stávají lidem, kteří svobodně užívají vnějších smyslů. Není tedy možné, aby se podobná vidění nebo slyšení týkaly pouze obrazivosti.
Kromě toho, co se děje silou vesmírných těles, je přirozený účinek. Co je v nižších věcech ovlivňováno silou vesmírných těles, to jsou přirozené tvary. Tedy to, co nemůže být žádné věci přirozené, to nemůže dít silou vesmírných těles. Jenže se říká, že uvedenými úkony nastávají takové události, že za přítomnosti někoho se mu otevře nějaká závora, že se někdo stane neviditelným a podobné věci, které se vypravují. Není tedy možné, aby se to stalo silou vesmírných těles." (SCG,III,104)
"Jakto, že je činnost těchto kejklířů tak působivá?"
"Pokud přihlédneš ke způsobu jejich činnosti, shledáš, že užívají při svých činnostech nějakých naznačujících hlasů, písma či znaků ke způsobení určitých účinků. Avšak hlas či písmo, pokud je náznakem, má jen sílu z mysli vyjadřujícího či z mysli toho, k němuž se něco pronáší. Z mysli vyjadřujícího to pochází tak, jako když nějaká mysl má takovou sílu, že může zapříčinit věc. Toto však předává ke způsobení účinků pomocí hlasu či písma. Kdežto z mysli toho, k němuž je veden hlas či písmo, jako když je poslouchající veden hlasovým náznakem, přijatým do intelektu, k vykonání něčeho. Nedá se ale říci, že by ony hlasité či písemné náznaky, vyjádřené čaroději, měly účinnost z mysli toho, kdo je vyjadřuje.
"A co když někdo řekne, že podobní lidé na rozdíl od jiných nabývají uvedenou sílu z hvězdné síly?"
"Především je jasné, že vesmírná tělesa nemohou ovlivňovat mysl, jejíž činnost není přímo vázána na hmotu ani na tělo. Proto nemůže něčí mysl získat z hvězdné síly tuto sílu, aby hlasové představení jeho pojmu něco způsobovalo.
Zbývá tedy, že podobné účinky jsou doplňovány nějakou myslí, k níž se vztahuje řeč toho, kdo pronáší podobné hlasy. Dokladem toho je, že podobné naznačující hlasy, jakých užívají čarodějové, jsou vzýváním, prosbami, zapřísaháním, nebo též rozkazy, jako k jinému hovořícímu. Ty nemohou být ničím jiným, než známkami pocty, prokazované nějaké intelektuální přirozenosti." (SCG,III,105)
"Jaké?"
"Intelektuální podstata, jež poskytuje účinnost čarodějným dílům, není co do síly dobrá. Především se ukazuje, že není ani dobrá ani chvályhodná. Poskytovat pomoc některým činnostem, jež odporují ctnosti, totiž nepřísluší žádnému dobrému andělu. Dobrý anděl je přitahován pravdou. V ní nachází zalíbení, ale nikoli lží. Čaroděj však ve svém vzývání užívá nějakých lží. Jimi svádí ty, jejichž pomoci zneužívá. Vyhrožuje nějakými nemožnostmi, jako že pouze onen, který je vzýván, přispěje na pomoc, vyhrožuje nebi či shazuje hvězdy. Tedy jsou to zlí andělé čili démoni, svobodně se odklánějící od Boha a jeho pravdy a lásky. Jedině pomocí démonů jsou prováděny čarodějné úkony. (SCG,III,106) Připomínám ti to, aby tě nezmátl vládce světa tím, že by ti tvrdil pod rouškou jakési světské osvěty, že všechna čarodějná díla jsou jen pohádky pro malé děti. Neříkám ti to, abych tě strašil. Naopak, musíš znát pravdu, aby ses nebál."
"To se ti teď hezky řekne, abych se nebál, když mi povídáš takové hrozné věci!?"
"Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět." (Jan 16,33)
"Jak to provést? Jak jen se vzchopit?"
"Rozjímáním o tomto tajemství. Tím objevíš, že duchovní radost má nejen vůni vlasti, domova a pokoje, ale že se k ní pojí také vůně síly. Je to pro tebe překvapivé, když si uvědomíš, že ten, kdo se raduje, má jakoby navíc sílu, která z něho vyzařuje. Člověk sám to ve skutečnosti na sobě necítí, ale spíše si to uvědomují lidé kolem něho.
Ježto je tato líbezná vůně síly tak působivá, proto dodává všem, kdo ji vdechují, touhu podílet se na ní. Už sama tato vůně je strhuje a vábí, ale i posiluje. Sotva ožiješ v Kristově radosti, hned jsi obklopen zvláštní zářivou atmosférou, která jasně vyniká v okolí, upoutává pozornost jiných a povzbuzuje a posiluje je.
Rozjímáním o tomto tajemství se tvá omilostněná duše snadno a radostně vtiskne tvému vlastnímu tělu, takže na něm začne jasně vynikat nový tvar, který se stane patrný tvému okolí. Bližní pak spatří na tobě samém věrný obraz Boží, tak úsměvný, úchvatný, až roztají v srdci a zjihnou, a ochotně se otevřou k nápodobě.
Rozjímání o tomto tajemství strhuje k vyzpívání a hlásání duchovní radosti, takže se stane slyšitelnou jako báseň a chvalozpěv, dost podmanivý pro každého, kdo jej uslyší, že nebude moci odolat jeho úžasné harmonii.
Zazpívám tak sladce lásky okouzlení
výrazy tak jemně spolu sladěnými,
abych tisíci příznaky milostnými
probudil cit v srdci, v kterém citu není.

Způsobím, že láska všem dá oživení,
tím, že vykreslím tajemství slovy svými,
vzdechy lítostné i s hněvy přeněžněnými,
plachou troufalost i teskné utrpení. (Luís de Camoes)
Rozjímání o tomto tajemství přivodí takové přetvoření a oživení tvého těla podle tvaru omilostněné duše, že ve svých projevech důvěrného dotyku a pohlazení něžně obejme celé okolí, a dá se mu ochutnat jemným polibkem, tak důvěrně známým, že neodolá opětování.

Zloději lidské radosti
Andělský zpěv vzbudil zlobu lupiče lidských duší. Závist, která mu drásá útroby od té doby, co byl člověk povýšen, probudila se strašněji a vynutila jeho zuřivý řev. Vybuchl hněvem a zuřivě supěl: "Proč mě vyhánějí z mého příbytku, kde jsem si blahobytně lebedil?! Proč mně připravují o rozkoš škodit jiným?! Kdo mi překáží, abych lidi uváděl ve zmatek, a kradl jim radost? Kdo mi ztěžuje, abych je uváděl do záhuby, ten mi stonásobně zhoršuje má muka!
To bych rád věděl, čímpak si tato lidská dušička zasloužila mít přednost přede mnou?! Jaképak má nároky na Boží milosrdenství, když já jsem byl vydán tak přísné spravedlnosti?! Copak zasluhuje odpuštění spíše než já?! Zhřešila snad méně často nebo méně těžce?! Jen srovnejte lidské zločiny k tomu lehkému hnutí mojí pýchy!" Naparoval se padlý anděl.
Člověk si zaslouží stokrát a tisíckrát větší trest, ale zatím je znovu a znovu přijímán na milost, kdežto kníže zla je pro jednu jedinou chybičku bezohledně potrestán. Kde je spravedlnost?!"
Při těch slovech se spojil hlas mého věrného Pátka s hlasy ostatních blažených duchů v jednohlasný hlahol, podobný dunění hromu, aby odpověděly:
"A kdypak zloduch litoval?! Kdy činil kníže zla pokání?!"
Zlý duch, zahanbený touto výčitkou, zamrčel, zmizel v propadlišti dějin. Po chvíli se vynořil ze staré žumpy a vystřelil své otrávené šípy do lidských srdcí: "Však já se vrátím, cha, cha, cha! A pak vás dojančím a dohulákám, že nebudete vědět čí jste." Pár kapek svěcené vody stříknuté ve znamení kříže způsobilo, že po něm zbyl jen sirný zápach a několik laciných záblesků stereovize a matného svitu televizních obrazovek.
"Myslíš, že se vrátí?"
"Určitě, ale zase v jiném převleku. Jak strašil dosud, tak už strašit nebude. Vládce světa si uchová neviditelnou organizaci zločinu uchová postaru, ale odtáhne se od neúspěšných struktur zla, aby vyrukoval s novými. Její obrysy se už dnes rýsují. Génius zla se pokouší jít na lidi vědecky. Pomocí čárového kódu a světového počítačového programu se dozví o každém člověku skoro všechno. Když platíš platební kartou, tak se kdosi uprostřed světa v srdci počítačů dozví, zda si dost vyděláváš a kolik, zda jsi zdravotně pojištěn, co kupuješ k jídlu a k pití, k oblečení, jakou používáš zubní pastu. Pomocí televize a reklamy se tě pokusí nenásilně dokonale zmanipulovat důmyslnou organizací tvého konzumu nahrávajícího tvému zraku, sluchu, čichu, chuti a hmatu."
"Copak mi někdo může ukrást samotné štěstí a dát mi jakoukoli jeho náhražku?"
"Může, když jim své smysly k tomu lehkomyslně otevřeš."
"A co ta dávná neviditelná organizace zločinu?"
"Andělská organizace se odvozuje ze stupně přirozenosti a ze stupně milosti. V milosti je možný dvojí stav. Buď nedokonalý stav, v němž si někdo něco může zasloužit a zasluhuje si to, nebo dokonalý, což je stav dokonalé slávy.
Když sledujeme andělskou organizaci z hlediska dokonalosti slávy, tak se démoni vymykají pořádku, ani mezi nimi nikdy nebyl, protože ho nikdy nedosáhli.
Pokud sledujeme andělskou organizaci z hlediska nedokonalé milosti, tak je jasné, že démoni sice někdy byli v andělském uspořádání, protože všichni andělé byli stvořeni v milosti, ale démoni z této organizace vypadli.
Když sledujeme andělskou organizaci z hlediska přirozenosti, tak mezi nimi dosud nějaký řád přetrvává, protože ani hříchem neztratili své přirozené dary." (Sth,I,109,1)
"Je mezi démony podřízenost a nadřízenost?
"Činnost vyplývá z přirozenosti věci. Každá věc s uspořádanou přirozeností, musí mít vzájemně uspořádané činnosti. A mezi těmi činnostmi jsou vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Někteří démoni jsou v přirozené organizaci podřízeni jiným. Proto i jejich činnosti podléhají činnostem vyšších démonů. A to působí ráz nadřízenosti, že totiž činnost podřízeného podléhá činnosti nadřízeného. Tak sama přirozená organizace démonů vyžaduje, aby u nich byly vztahy nadřízenosti a podřízenosti." (Sth,I,109,2)
"A co jejich vzájemné poučování a osvěcování?"
"Žádnou osvícenou organizaci u vládce světa nenajdeš, ani kdyby disponoval tou nejlepší informační sítí a sebedokonalejšími počítačovými programy. Samo osvěcování je vlastně zjevování pravdy, pokud má vztah k Bohu, který osvěcuje každý rozum. Jiné je zjevování pravdy sdělováním, jako když jeden anděl zjevuje druhému svůj pojem. U démonů je však taková převrácenost, že jeden démon nesleduje zaměření druhého démona k Bohu, nýbrž spíše se ho snaží odvádět od božského řádu. A proto jeden démon neosvěcuje druhého, ale pouze může druhému předat svůj pojem cestou sdělení." (Sth,I,109,3)
"Přesto ta jejich neviditelná světová organizace působí zlověstně."
"Neboj se! Všichni démoni jsou podřízeni nám, dobrým andělům."
"Nejste na něho slabí? Copak to není génius zločinu?"
"Říkám ti, neboj se! Celý řád nadřízenosti je prvotně a původně u Boha. Tvorové se na něm podílejí podle toho, jak jsou blízko Bohu. Stvoření, které je dokonalejší a bližší Bohu, působí jako nadřízené tomu tvoru, který je Bohu vzdálenější. Největší dokonalost, díky které jsou nejblíže Bohu, mají tvorové, požívající Boha a radující se z jeho přítomnosti, a to jsme my, svatí andělé, zatímco démoni tuto dokonalost postrádají. Proto jsou dobří andělé nadřízeni zlým andělům, kteří jsou jim podřízeni. (Sth,I,109)
"Vy dobří andělé se démonů bát nemusíte. Ale co já, obyčejný člověk?! Jak se nemám bát, když je jasné, že jeden zloduch má větší inteligenci než všichni lidé dohromady, a že po nás jde jak liška po zajíci?"
"Jen se nerozplač lítostí nad svou slabostí a svým těžkým údělem! Copak ti Bůh nenabízí pomoc, a Maria a já, tvůj strážný anděl, a nepřehledné řady tvých zapomínaných dobrodinců? Jenže když si myslíš, že ti není pomoci a že na tebe Bůh zapomněl, pak to ti doopravdy není pomoci. Jenže Bůh na nikoho nedopustí větší kříž, než kolik ti je ochoten dát sil, abys jej unesl. Přitom je Bůh je takový kavalír, že i když nabízí všechno, dokonce sebe samého, tak se ti přece jenom nevnucuje. Bere ohled na tvou svobodu. Když ti ji jednou dává, tak ti ji současně nechce brát, protože Bůh na rozdíl od lidí nedělá nesmysly.
Ale stačí se k Bohu přitisknout, schovat se k Matce Boží, obrátit se na svého anděla strážného o pomoc, a Bůh ti přidá sil, anebo od tebe odvrátí hrozící zlo. Ale stěžovat si bez Boha na svůj úděl, to mi připadá, jako když si jedna otylá dáma stěžovala v masně na strašnou bídu, zatímco jí řezník přibalil ke dvaceti řízkům ještě kilo krkovičky."
"Přesto ani lidé uchvácení líbeznou vůní Kristovou nejsou ušetřeni zkoušek. Proč to Bůh dopouští na své děti?"
"Copak bys mohl mít radost z něčeho, co ti někdo přichystá úplně bez tebe, bez tvého přičinění? Kde chybí tvoje svobodná účast a osobní nasazení o dosažení příslibu, tam chybí pravá radost z vítězství. Radost, na rozdíl chvilkového potěšení a rozkoše, se může vyskytovat společně s utrpením a nesnázemi.
"Mějte z toho jen radost, moji bratři, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti." (Jk 1,2-3)
A víš, co říkají výzkumy veřejného mínění? Ty hodnotí tento křesťanský názor a postoj jako bláznovství."
"Děti světa ho nemohou pochopit, protože svými smysly vidí jen ubohost a bídu učedníka a nevidí chápavým srdcem, nezakoušejí lásku, jež plane v srdci toho, kdo trpí s Kristem a pro Krista. Tahle radost přetrvává i v utrpení, ba je to radost, která se rodí přímo z pronásledování.
"Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všechno zlé kvůli mně. radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích." (Mt 5,11-12)