|
Od pádu
železné opony v Evropě koncem 20.století se světová mocenská elita snaží
o výstavbu jednotného evropského domu, totiž spojených států evropských.
Po počátečním rychlém sjednocování, založeném na politických
rozhodnutích mocenské elity, přichází na řadu otázka, na jakém základě
má toto sjednocování evropských států nadále probíhat, aby mělo trvalý
výsledek.
Cíl je každému jasný - příznivý hospodářský růst celku, zajištění
kolektivní bezpečnosti, a to při zachování národní a kulturní
svéráznosti jednotlivých zúčastněných států.
Prostředek, jak toho dosáhnout, je
už méně jasný. Obecně se mluví o přirozených lidských právech každého
jedince, bez ohledu na vyznání, barvu pleti, politické smýšlení,
hospodářské postavení, atd. Prakticky se toho má dosáhnout diktováním
měřítek dodržování práv podle Deklarace lidských práv. Sledováním toho
jsou pověřeny různé lidské spolky a sdružení, které se toho živelně
ujaly a jsou uznávány za nezaujaté a směrodatné. Čím je zaručena jejich
neomylnost a nezaujatost? Ručitelem jsou pomíjiví a omylní lidé, a jejich papírové smlouvy a deklarace.
Sporné také zůstává, kdo to má jednotlivým účastníkům diktovat – někdo,
kdo je početně dost velký?, anebo vojensky silný?, či má ve své výzbroji
zbraně hromadného ničení?
Sporné je i to, že Deklarace lidských práv je jednostranně odvozena
pouze ze spravedlnosti, protože zdůrazňuje lidská práva, ale žádné
lidské povinnosti. Mimo to je sama spravedlnost bez lásky a bez
milosrdenství docela slepá.
Všechny pokusy o sjednocování Evropy a světa ve 20.století, založené na
ideji nějaké lepší lidskosti, ať to byl fašismus, nacismus nebo
internacionalismus, a jiné pokusy, odtržené od nepomíjivých hodnot
duchovních, jako je Bůh, vedly ke strašným důsledkům. Každý, kdo se
uchyluje k takovým pokusům, konaným nezávisle na vyšší autoritě, než je
lidská, se dříve nebo později postaví nejen proti Bohu, ale i proti
každému člověku.
Jiří Maria Veselý O.P. - Co dává Velehrad Evropě
Olomouc 1993 MCM
Obsah
SV.CYRIL A METODĚJ-OCHRÁNCI EVROPY
JAN PAVEL II. - NA VĚČNOU PAMÁTKU
I. Církev a kultura
1. Církve
2. Kultury
3. Školy
Poznámky
II. Svatý Metoděj
1. Učitel
2. Zákonodárce
3. Arcibiskup
Poznámky
III. Svatí Cyril a Metoděj - teologové "Božího obrazu"
1. Ikona v cyrilo-metodějském myšlení
2. Ikonografie v cyrilo-metodějské tradici
3. Makedonská věrnost
4. Arcibiskup Metoděj vyřazen?
5. Bulhaři
Poznámky
IV. Jediná mysl - jediné vyznání
1. Ekumenická dialektika
2. Kníže Presian
3. Shrnutí o kyrilice
Poznámky
V. Křest v Kijevě roku 988
1. Několik otázek
2. Dějiny
3. Literární svědectví
4. Archeologie : A) Objevy
B) Prostředí
Poznámky
VI. Jedna, sjednocená, jednotná Evropa
1. Modly "z Boží milosti"
2. Církevní představitelé
3. Ochránci Evropy
Poznámky
VII. Předběžná odpověď na námitky
1. Uniati
2. Pravoslavní
3. Proselytismus a ekumenismus
4. Současnost
Poznámky
VIII. Nadpřirozená "léčba šokem"
1. Je současná západoevropská mládež šťatná?
2. Dvojí bláznoství: A. Šílenství Zla
B. Bláznovství Boží
3. VELEHRAD: symbol - "šok"?
Poznámky
IX. Přílohy
SV.CYRIL A
METODĚJ-OCHRÁNCI EVROPY
JAN PAVEL II. - NA VĚČNOU PAMÁTKU
MUŽOVÉ MIMOŘÁDNÝCH CTNOSTÍ, svatí Cyril a Metoděj upoutávají na sebe
naši pozornost a naše srdce v tomto roce , na který připadají dvě
významná výročí, která se k nim vztahují. Uplynulo totiž sto let od
zveřejnění okružního listu "Grande munus - Vznešený úkol" z 30. září
1880. Touto encyklikou velký papež Lev XIII. připomněl celé církvi
postavu a apoštolskou činnost těchto dvou světců a současně zavedl
jejich liturgický svátek do kalendáře katolické církve. Dále, připadá
1100. výročí listu "Industriae tuae - Tvým přičiněním", kterou poslal
můj předchůdce Jan VIII. knížeti Svatoplukovi v červnu roku 880; jí
římský biskup chválil užívání slovanského jazyka při liturgii a
odporoučel je, tak aby "v tomto jazyku se zvěstovaly chvály a dílo
Krista Našeho Pána".
Cyril a Metoděj, bratři, rodem Řekové, pocházejí ze Soluně, z města, v
němž žil a působil svatý Pavel, hned od začátku svého povolání navázali
úzké kulturní a duchovní svazky s patriarchální církví cařihradskou,
tehdy kvetoucí kulturou a misijní činností, a v její škole nabyli svého
vzdělání. Oba si zvolili řeholní stav, spojili povinnosti řeholního
povolání s misionářskou službou; dali o tom první svědectví, když se
odebrali kázat evangelium mezi Chazary.
Jejich hlavním evangelizačním dílem ale byla misie na Velké Moravě, mezi
národy, které tehdy obývaly kraje ve střední a výchovní Evropě v povodí
řeky Dunaje. Tuto misii vykonali na žádost velkomoravského knížete
Rostislava, který se s touto prosbou obrátil na cařihradského císaře a
na cařihradskou církev. Aby vyhověli potřebám svého evangelizačního
úkolu mezi slovanskými národy, přeložili do jejich řeči posvátné knihy;
měly jim sloužit k liturgickým a katechetickým účelům. Tímto svým činem
položili základy veškerého písemnictví oněch národů. právem jsou proto
Cyril a Metoděj považováni nejen za apoštoly Slovanů, ale též za původce
kultury všech oněch národů; první jejich spisy v slovanském jazyce jsou
neustále základním bodem, ke kterému se slovanské národy vracejí, když
mluví o dějinách své literatury.
Cyril a Metoděj plnili svou misionářskou službu v jednotě jak s
cařihradskou církví, z níž byli posláni, tak i s římským Stolcem svatého
Petra, který jejich dílo schválil a potvrdil; a tak podali svědectví o
jednotě církve, která za jejich života a jejich misionářské práce ještě
nebyla stižena neblahým rozdělením mezi Východem a Západem, třebas v tu
dobu už vztahy mezi Římem a Cařihradem byly poznamenány velkým napětím.
Papež a římská církev přijali v Římě Cyrila a Metoděje s poctami a
dostalo se jim schválení a podpory pro veškeru jejich misionářskou
činnost a také pro to, co zavedli nového, že totiž slavili liturgii v
slovanském jazyce, třebaže se proti tomu některé západní kruhy stavěly
nepřátelsky. Cyril ukončil v Římě svůj pozemský život (14. února 869) a
byl pochován v kostele svatého Klementa. Metoděje pak papež konsekroval
na arcibiskupa prastarého sídla v Sirmiu a poslal ho na Moravu, aby tam
pokračoval ve svém prozřetelnostním misionářském díle. A opravdu
vykonával je s horlivostí a s odvahou spolu se svými žáky a uprostřed
svého lidu až do konce svého života (6. dubna 885).
2. Před sto lety tedy papež Lev XIII. encyklikou "Grande munus -
Vznešený úkol" připomněl celé církvi mimořádné zásluhy svatých Cyrila a
Metoděje, plynoucí z jejich evangelizační práce mezi Slovany. V tomto
roce si však církev připomíná slavnostním způsobem též 1500. výročí
narození svatého Benedikta, kterého můj předchůdce Pavel VI. roku 1964
prohlásil nebeským ochráncem Evropy; a tak jsem došel k závěru, že tato
ochrana nad celou Evropou bude ještě více zesílena, jestliže k velkému
dílu svatého patriarchy Západu připojíme mimořádné zásluhy dvou svatých
bratří Cyrila a Metoděje. Ve prospěch tohoto závěru mluví i mnoho
dalších důvodů rázu historického, ať už z minulosti, nebo z doby
současné, které mají svůj základ jak teologický tak i eklesiologický, a
konečně i kulturní v dějinách našeho evropského světadílu. A proto ještě
dřív než uzavřeme tento rok, věnovaný zvláštní vzpomínce na svatého
Benedikta, přeji si, aby u příležitosti 100. výročí encykliky Lva XIII.
se poukázalo na všechny ony důvody, a to tím, že svatí Cyril a Metoděj
budou prohlášeni za nebeské spoluochránce Evropy.
3. Evropa je totiž, díváme-li se na ni z hlediska zeměpisného, abychom
tak řekli ovoce dvou akčních proudů křesťanské tradice; k nim se
připojují také dvě různé, ale současně v hloubi navzájem se doplňující
kulturní formy. Svatý Benedikt svým vlivem objal nejen Evropu, především
západní a střední, ale pak prostřednictvím klášterů svých duchovních
synů pronikl i do ostatních světadílů; a tak je jakoby ve středu onoho
proudu, který vychází z Říma, ze stolce nástupců svatého Petra. U
svatých bratří soluňských vystupuje do popředí nejdřív přínos antické
řecké kultury a pak význam vlivu, který měla cařihradská církev a
východní tradice; tato tradice hluboce pronikla do duchovního života a
kultury tolika národů a zemí ve východní části evropského světadílu.
Po staletích rozdělení církve východní a západní, římské a cařihradské,
byly dnes učiněny, počínajíc Druhým vatikánským sněmem, rozhodující
kroky směřující k plnému společenství; a tak se domnívám, že vyhlášení
svatých Cyrila a Metoděje za spolupatrony Evropy vedle svatého Benedikta
odpovídá plně znamením naší doby. A to zvláště když se tak stane v roce,
ve kterém obě církve, katolická i pravoslavná, vstoupily do údobí
rozhodujícího dialogu, který se začal na ostrově Patmu, vázaném na
tradici svatého Jana apoštola a evangelisty. Toto vyhlášení tedy činí
také toto datum pamětihodným.
Toto prohlášení chce být dále pro lidi naší doby svědectvím výsostného
významu kázání evangelia, které Ježíš Kristus svěřil církvím, kázání, v
jehož službě oba bratři, slovanští apoštolé, vynaložili celý svůj život.
Toto kázání bylo cestou a nástrojem vzájemného poznání a vzájemné
jednoty mezi rozdílnými národy rodící se Evropy a zajistilo Evropě
dnešní společné duchovní a kulturní dědictví.
4. Kéž tedy z milosrdenství Nejsvětější Trojice, na přímluvu Matky Boží
a všech svatých zmizí to, co rozděluje církev, a stejně tak i to, co
rozděluje národy a země. Rozdílnost v tradicích a kulturách nechť ukáže,
jak se společné bohatství navzájem doplňuje.
Kéž vědomí tohoto duchovního dědictví, jež se rozdílnými cestami stalo
dědictvím jednotlivých společenství evropského světadílu, pomůže dnešním
generacím vytrvat ve vzájemné úctě k spravedlivým právům každého národa
a v míru. Kéž neustává konečně podávat nutnou službu pro společné dobro
celého lidstva a pro budoucnost člověka na celé zemi.
Když jsme tedy o tom nabyl patřičné jistoty a vše náležitě uvážil,
ustanovuji a vyhlašuji tímto listem na věčné časy za nebeské
spoluochránce celé Evropy u Boha Cyrila a Metoděje a povoluji jim
všechny liturgické pocty a všechna liturgická privilegia, která podle
práva patří hlavním patronům míst.
Mír lidem dobré vůle!
Dáno v Římě u Svatého Petra, pod papežským Rybářským prstenem, 31.
prosince roku 1980, třetího našeho Pontifikátu.
Jan Pavel II. |
