Pátkova pozvánka
Od té doby, co můj svěřenec povstal, zamiloval jsem si ho ještě něžněji než před pádem. Teď mi byl bližší. Byl mi zavázán k větším díkům za svůj život. Měl jsem podíl na jeho křtu i na jeho smíření s Bohem. Měl jsem účast při jeho narození jako při vzkříšení.
Jeho duše byla ozdobena dokonalostmi, jakých neměla ani za nejkrásnějších dnů své nevinnosti. Jeho láska překročila lidské meze. Stala se velkodušnější, živější a účinnější.
Snažil se horlivě nahradit ztracený čas. Stále jen uvažoval, jak užít minulých omylů pro dnešek a pro to, co bude dál.
"Co bude dál, Pátku?"
"Tady máš pozvánku na výpravu za tím největším dobrodružstvím. Samotný Bůh, který přijal tvé vlastní, lidské tělo, tě zve k účasti na své hostině lásky. Zde se nepředkládají jen nějaké dobroty a sladkosti jako při štědrovečerní tabuli. Tady se ti dává to největší Dobro, totiž samotný Bůh. Zve tě ne jako cizího, ale jako přítele. Touží po tobě jako po svém důvěrníkovi. Posílá ti svého Ducha, aby tě seznámil se vším."
"Pátku, já už nechci, aby mě někdo bral jako dítě. Toužím prožívat s život s Bohem nejen jako jeho dítě, ale jako jeho dospělý přítel a pravý Boží bojovník."
"Správně. Kristus tě chce za dospělého přítele. Nechce tě pořád vodit za ručičku. Proto vstoupil na nebesa, aby ti mohl poslat Ducha. A ty díky tomu dospěješ a budeš už velký. Bude to nový život."
"Jak ho dosáhnu? Nevyznám se sám v sobě, natož v něčem úplně novém - "
"Neboj se. Učím tě jako prorok Izajáš, abys měl úspěch. Vedu tě cestou, kterou máš jít. To není můj výmysl. Sám Bůh tě vede svým slovem k poznání, že každé setkání člověka s Bohem se děje prostřednictvím Bohem poslaného duchovní vyslance, anděla. Tak už ohlášení narození Samsona, povolaného ke zvláštnímu Božímu dílu se děje prostřednictvím anděla. Narození mimořádných osob s výsostným povoláním, jako Jana Křtitele a samotného Ježíše Krista se děje prostřednictvím anděla. Od té doby, co se Bůh z lásky k lidem stal člověkem, se Bůh nepřetržitě vlévá do celého lidstva, aby se bez ustání rodil v lidském těle. Tak se dodnes neustále ohlašuje narození zvláštních Božích vyvolenců v těle každého z lidí, a to pomocí andělů.
Před Kristem to byl Jan Křtitel, kdo byl největší z lidí narozených z ženy. Dnes je i ten nejmenší v Božím království větší než svatý Jan. Ty, jako Boží dítě jsi pozván k něčemu většímu než Jan Křtitel. Proto se v tvém životě, jako v životě každého z lidí všechno ohlašuje prostřednictvím anděla."
"Mám tedy jaksepatří štěstí."
"To není náhoda, ale dílo prozíravé Boží lásky. Ačkoli se lidem zdá, že podle jejich slov se někomu něco dobrého přihodilo "šťastnou náhodou", Boží dětí nevěří na žádné takové "šťastné náhody". A ještě méně věří na nějaké nešťastné náhody, když se jim stane něco trpkého."
"Ale říká se, že prý zde působí jakési "Murphyho zákony". Když se podle nich něco může pokazit, tak prý se to také nutně pokazí."
"Pustá pověra! Nedůstojná Božích dětí. Proto, když se ti přihodí něco zlého, neříkej, že máš "smůlu". Když se ti přihodí něco dobrého, neříkej, že se ti "poštěstilo". Za vším stojí Božský režisér. Ten předem ví a dobře řídí všechno svou prozřetelností.
Svěřil tě do mé ochrany. Mám ti zprostředkovat poznání Boží vůle. Mám tě osvěcovat tím, že ti jasněji než lidským rozumem představím Boží plán s tebou. Mám napřímit tvou vůli k Bohu a odvrátit tě od zlého. Samozřejmě, že ani já, anděl nic nezmohu, kdybys řekl: Nemám zájem. Zůstal bych nezaměstnaný, kdyby sis myslel, že se obejdeš bez Boha, jehož vůli se ti snažím vyjevit. Ani já se však nemohu za tebe rozhodovat proti tvé svobodné vůli. Ostatně bych to ani nechtěl. Naplno respektuji tvou svobodu. Nechej se poučit od svého duchovního průvodce! Pros pravidelně o pomoc! A k tomu se i ztiš! Já se hned dám do práce."
"Poraď mi, kdy je pro mne nejlepší čas i místo k naslouchání anděla? Kdy nejlépe postřehnu tvé působení, kterým mi vyjevuješ jedinečný Boží plán se mnou na právě následující okamžik a pro zrovna se dostavující dílo a cestu?"
"Ten čas a místo je podle příkladu sv.Josefa vhodný za tiché noci, v klidu na lůžku, nejlépe k ránu. To už je člověk upokojen a duše není zneklidňována podněty z okolního světa i z lidského nitra. Do takové zklidněné hladiny lidské duše přichází andělský posel se zvěstí o Boží vůli. Tak se dozvídáš od svého anděla část po části, jak je potřeba, jakým zvláštním způsobem se to má přihodit, aby se Bůh narodil v tobě jako v každém člověku a projevil se v tobě jako originální obraz Boží. Ježíš Kristus přišel na svět proto, aby se narodil v lidském těle, v těle každého člověka. A v každém se chce narodit a růst a projevovat se jedinečným, neopakovatelným způsobem. Pro každého z lidí je připraveno volné místo na nebeské hostině, kde díky Bohu smí být každé Boží dítě větší prorok než Jan Křtitel."
"Mám se tedy řídit podle svatého Josefa?"
"Můžeš se řídit jeho příkladem i podle jiných svatých. Žádného však už nemůžeš prostě opakovat."
"Jakto?"
"Na nebeské hostině nebudou ani dva svatí stejní. Každý člověk je stvořen jako původní Boží obraz k podobě Boží. Tak dojdeš dokonalosti jedině tehdy, když budeš pod vedením svého duchovního průvodce, anděla strážného, sledovat Boží plán s tebou.
Bože, dej mému svěřenci chápavé srdce, aby poslouchal můj hlas, zvěstující Boží vůli a aby splnil Boží záměr s ním.
Jedině tak vytvoříš ze svého nitra nejlepší jesličky, kde se Pán se narodí, zabydlí a projeví. I kdyby se Ježíš Kristus narodil ve světě znovu, a třeba tisíckrát, bylo by ti to málo platné, kdyby se nenarodil v tvém srdci."
"Na jakých základech mám svůj nový život stavět? Kde začít?"
"Nikdo nemůže položit jiný základ kromě toho, který už je položen."
"Co je to za základ?"
"Ježíš Kristus, vtělený Bůh."
"Jak dosáhnu spojení s Bohem, abych na něm mohl v životě stavět?
"Přichází k tobě sám. Od tebe se vyžaduje pouze dobrá vůle a ochota přijmout ho."
"Kdy a kde přichází?"
"Setkáváš se s ním ve mši svaté. On se ti sám předkládá za pokrm. Jádro tvého života s Bohem je v tom, abys žil především pro Boha a k jeho oslavě."
"Copak nestačí o Bohu vědět?"
"Nestačí o něm vědět a myslet si o něm svoje. Také nutno podle toho naplno žít, cítit, toužit, jednat i mluvit. To ti umožní Ježíš Kristus, Bůh vtělený v člověka. Přichází ti v ústrety. Volá tě k sobě. A sotva vykročíš, už je s tebou. Dává ti účast na svém životě Božím. Tak je v tobě najednou někdo, kdo už překračuje tvé lidské meze. Evangelista Jan ti vzkazuje, že Pán Ježíš přišel kvůli tobě, abys měl život a měl ho v hojnosti.
"Jak mohu mít nějaký jiný život, než mám dosud?"
"Můžeš ho mít, když Ježíš bude působit v tobě. On je cesta, pravda a život. Chce se v tobě zrodit a působit jako vnitřní základ tvého života. Bez tohoto vnitřního působení Krista nemůžeš změnit svůj život z pouze přirozeného lidského života na život milosti. Zkrátka nemůžeš bez něho nic. Zato s Kristem se můžeš stát Božím dítětem a dorůst v dospělého přítele Božího."
"Copak se do mně vejde Bůh? Jak je to možné? Neprasknu?"
"Vejde se do tebe milostí, která tě posvětí. Tím zušlechtí tvůj dosavadní život. Místo pláněk poneseš samé krásné, voňavé a chutné ovoce. Posvěcující milostí se Ježíš přebývající v tobě jako v domě stává tímto přetvářejícím základem tvého nového života."
"Jak to Ježíš dělá?"
"Dělá to celým svým životem Syna Božího, který vrcholí smrtí na kříži a jejím překonáním."
"Ale to se přece stalo už před pár tisíciletími!"
"U něho je tisíc roků jako jeden den. Před pár tisíciletími zahájil Bůh svůj vstup do lidských dějin. Od té doby stále padá do lidí. A dnes se to týká tebe."
"Ale já jsem k tomu přišel jak slepý k houslím. Nemám na tom žádnou zásluhu, abych zrovna já - "
"Jistěže. Pro tebe to začalo křtem. Tím jsi byl vtažen do prvního dějství božské hry."
"Vůbec si to nepamatuji. Nevím ani co se dělo kolem mne."
"To hlavní se stalo uvnitř. Život je pohyb vnitřního základu. Bůh se stal vnitřním základem tvé lidské duše. Další růst vyžaduje, aby se duše otiskla do těla a přetvořila je podle sebe."
"Jak má postupovat nový život?"
"Není to nic složitého. Jde jen o to, dopřát Božímu hostu v tvé duši, aby se mohl naplno uplatnit. Boží Syn chce být čím dál tím výhradněji vnitřním základem tvého života. Směřuje to k vyvrcholení, o němž říká apoštol Pavel: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus."
"A zbude ve mně život ještě pro mě samého, když se ten host u mně zabydlí a roztáhne?"
"On je u tebe kvůli tobě, a ne že by mu v nebi nebylo dobře. Ale chce, aby i tobě bylo jako v nebi."
"A co já pro to musím podniknout?"
"Především prosit: Bože, ať otevřu příbytek svého srdce tomuto pocestnému. I když přitom něco málo obětuji, dostanu tím mnohem víc. Ale já to nedělám z vypočítavosti, i když o těch milostech Božího hosta něco vím."
"To stačí?"
"Hlavně znovu a znovu prosit: Bože, ať vystěhuji své sobecké starosti a světské zájmy ze svého příbytku, aby se u mně Božímu hostu tak zamlouvalo, že se tam natrvalo zabydlí a začne si u mně počínat jako u něho doma v nebi. Kéž se mi podaří obléknout na sebe Krista! Kéž se mi pořád daří dennodenně přijímat božského hosta! Ať myslím jako On! Ať cítím jako On! Ať toužím jako On! Ať mluvím jako On! Ať se chovám a jednám jako On! Když křtem začalo první dějství mé božské komedie, kéž následují všechna další dějství!"
"Která jsou další dějství té božské hry?"
"Nepředbíhej! Jedno po druhém. Napřed pros o chápavé srdce! Zavolej si mne, a já ti budu dělat tichého společníka. Budu ti ukazovat, co v kterém okamžiku a na kterém místě znamená pro tebe Kristova výzva: Pojď za mnou! Následuj mne! Uč se ode mne. Kristus je nejen Život, ale i sama Cesta k Životu. Musíš toužit, ale ne jen po laciných věcech, po polopravdách světa, po malých láskách. Postav si laťku výš, ba nejvýš! Pro tebe je uchystána vrcholná Láska, nejčistší Pravda, nejlepší Dobro, nejskvělejší Krása. Odvaž se všeho pro Krista! Toužíš po nekonečnu v lásce, pravdě, dobru a kráse? Pak správně toužíš. A neochabuj ve své touze po tom největším! Neustávej chtít být vším, ale jen společně s tímto svým nebeským hostem a v něm! Bůh a já, tvůj anděl strážný, stejně jako naše Královna andělů, Panna Maria, ti přejeme, abys v tom uspěl. Všechno mít a vším být v tom, který se rozhodl narodit a žít ve tvém srdci, nebo nebýt ničím a ničeho nedosáhnout bez tajemného hosta."
"Copak se něčeho tak závratného mohu sám odvážit? Kdo mi tu na světě pomůže?"
"To je hlavní úkol Církve, aby ti ukázala a dala poznat nebeského hosta. Vnitřní rozmluvou s ním se máš do něho ponořit. Křest, a pak ostatní svátosti v tobě budují a rozhojňují nový život plný milosti. K tomu pracuji také já, tvůj věrný Pátek. K tomu tě vede stejně i Matka Církve, aby v tobě zrodila nový život, život jejího Syna Božího. Apoštol Pavel to něžně vyjadřuje, když píše Galaťanům: Moje děti, znovu vás bolestně rodím tak dlouho, až ve vás nabude podoby Kristus. Kristus je totiž hlava tajemného Těla, a ty jsi jeden jeho článek. Z jeho plnosti jsi to, co jsi. On ti stále dává podněty k pohybu a zaměřuje tě k Otci nebeskému. Jako všechno, tak i ty musíš být podřízen přes Božího Syna nebeskému Otci! Kristus tě vysvobozuje celého ze zajetí lidské vypočítavosti a vztahovačnosti. Osvobozuje tě pro úchvatný a radostný let k Boží Lásce a ochotně službě Otci nebeskému.
Spasitel se snaží promítnout sebe sama do tebe. Chce se právě v tobě jedinečně a originálně projevit jako Boží dítě a přítel a důvěrný spolupracovník Boží. Touží po tom, aby v tobě neopakovatelným způsobem jasně a vynikajícím způsobem vynikla poslušnost Syna Božího vůči Otci nebeskému. Nebraň se, když se snaží promítnout v tobě své utrpení, svůj zápas s tělem, světem a ďáblem, aby u tebe mohlo tím jasněji vyniknout Kristem dosažené vítězství. Ježíš zvítězil nad tělem, světem a ďáblem nikoli v sobě, protože On byl docela bez viny. Zvítězil nad tím v tobě. Toto Kristovo vítězství nad tvou sebeláskou a pýchou, jež je zdrojem vzpoury vůči Otci nebeskému, budeš ve svém životě uskutečňovat i ty."
"Já nevím, jestli - "
"Neboj se! Půjde to, ale ne naráz, nýbrž krok za krokem. Takový je život Ježíše - jen samá láska k Otci nebeskému. Neprovolával na každém kroku žádné to Poslušně hlásím! Ale zato z lásky k Otci nebeskému a k tobě, lidskému tvoru, v poslušnosti k Bohu obětoval svůj život. To je i tvé poslání. I ty máš v poslušnosti vůči Otci nebeskému nabídnout za oběť svůj život."
"Copak se každý musí nechat ukřižovat na dřevěný kříž?"
"Od narození do smrti jsi ukřižován do utrpení. Je na tobě, zda to strašně prožíváš jako zoufale nešťastnou lásku, anebo radostně jako smysluplnou oběť, ochotně přinášenou milencem pro záchranu své milé. Vůbec to není potřeba vidět jako drásavou bolest a smutek. Spíše jako ochotnou oběť přinášenou vrcholné Lásce, ale nikoli nějakým drastickým zraněním, nýbrž jen ovládnutím scestných požadavků těla a světa. Stačí, když v sobě ukřižuješ nepatřičné a výstřední požadavky těla a zavřeš dveře falešným nabídkám světa. A hned zakusíš, jak úžasná harmonie se rozehraje v tvém srdci. To se budeš divit, jak se v tobě obnoví původní obraz Boha, tolik znečištěný nánosy tvých omylů a lidských vin! Jeho záchrana před konečnou zkázou stála Synu Božímu za to, aby se dal kvůli tvým hříchům odsoudit, ukřižovat a zabít, takže za tebe zvlášť zemřel na kříži. Ale také vstal z mrtvých, a už ti připravil místo v nebi. Jako by mu nestačilo, co pro tebe udělal na zemi. Pořád se k tobě sklání. Pomocí svátostí ti dopřává návrat do ztraceného ráje. Posílá ti svého Ducha, abys pod jeho vlivem dorostl v Božího přítele a spolupracovníka.
Nezapomeň na tuto svou důstojnost a vážnost! Jinak by se původní a jedinečný obraz Boha v tobě rozmazal přičiněním nějakého lehkomyslného smíška, který se ti v každé těžké chvilce snaží vetřít jako dobrý přítel. To jeho heslo Poslušně hlásím! nebo To chce klid! není tebe důstojné. Vydej se se mnou na úžasnou cestu! Být Božím přítelem a pro tohoto věrného nebeského Přítele obětovat všechno své úsilí, svůj čas, své síly a třeba i celý život. To je něco lepšího než padnout za císaře pána a jeho rodinu."
"Půjdu s tebou, Pátku, veď mne. Chci s tebou jako se svým nevěrnějším průvodcem po všech tajemstvích života dosáhnout pravého přátelství s Bohem. Bůh nezradí jako mnozí lidé. Jenže bude mi kdy dáno dost lásky, abych si horoucně zamiloval svého Boha v tobě, můj milý dobrý anděli? Abych si tě zamiloval, můj věrný Pátku, Boží láskou?"
"Neboj se! Jen se odhodlej a vykroč! Při tomto zakoušení přijímání úplné radosti nastane přetékání radosti z tvé plnosti a sdílení radosti s ostatními. Avšak právě tímto sdílením se radosti s ostatními se radost v tobě samém rozhojní a prohloubí. Naopak radost, kterou by sis ponechával jen pro sebe a nesdílel ji s ostatními, by ochladla a vyprchala.
Tvá radost bude čistá a úplná jedině tehdy, když se bude stále stupňovat a vyvěrat z nitra do okolí, kde bude svědčit o věrném a opravdovém životě Božím, o životě Božího dítěte, který je radostný."

Hostina lásky
Pátek se rozplýval radostí a svolával své přátele a svaté v čele s Matkou Boží. Udivovalo mne, jak je to možné, že já se svými osudy zajímám někoho v nebi. Naplňovalo mě úžasem, že sám Otec nebeský má při celém svém řízení věcí dost času, aby se teď naplno radoval z mého návratu do otcovského domu. Otec nebeský nemůže v sobě utajit radost. Všem, kdo jsou mu blízcí, radostně vypravuje o svém štěstí. Všechny je zve, aby spolu s ním připravili jeho marnotratnému synu co nejsrdečnější přijetí.
Věrný Pátek sledoval, jak Otec vybíhá v ústrety svému dítěti, jak je objímá a skrápí slzami milosti. Každý mohl zaslechnout hlas jeho srdce, jak jej zapsal evangelista Lukáš: "Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho. Dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se a je nalezen."
Potom mu Pátek spolu s ostatními anděly vrátili odznaky jeho důstojnosti a postavení. Připravili stůl, rozžali svíce, rozdali věnce. Služebníci ozdobili dům našeho Otce, připravili hostinu lásky. Na ní se předkládá nejen to, co přinesli příchozí, ale především ten, kterého posílá domácí Pán. Bůh se sám nabízí hostům za pokrm a nápoj pro jejich občerstvení a posilu na další růst.
Víno k povzbuzení a posile přetékalo z plných číší. Byly předloženy vzácné pokrmy. Už to nebyly jen zbytky, odpadlé ze stolů bohatých. Byla to plnost svrchovaného Dobra.
Andělům, jež byli touto nádherou uprostřed všedních dnů překvapeni a cítili se tímto veselím uprostřed dobrovolně přinášené každodenní lopoty poněkud zaskočeni, těmto hodným synům Božím se dostalo od Pána domu dostatečného vysvětlení: "Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen." A nestěžujte si, moji věrní andělé, že jsem ještě nikdy nic takového neučinil pro některého z vás. Vy jste přece pořád se mnou a všechno, co je mé, je i vaše. Dovolte Otci nebeskému jednat ve svém příbytku moudře a prozíravě, když se to týká zranění jeho dítěte.
Vy jste nikdy nezakusili ani smutek nepřítomnosti otcovského domu, ani strádání v nouzi v daleké cizině, ani útisk v ponížení, ani tvrdé zacházení! Radujte se, opakuji vám stále se radujte! A vaše zpěvy a plesání ať jsou radostným projevem rezonance lásky v nitru milého a jeho milé, když byli tak dlouho odloučení a opět se shledali.
Po tomto pozvání Otcem Božího lidu přistoupil skvělý sbor nebešťanů před slavnostní tabulí, aby opěvovali radostnou událost.
Úžasem přetékala má duše, při úchvatném poznání toho, jakou nesmírnou důležitost přiznává Otec nebeský mému návratu do otcovského domu a tomu, abych právě já, nepatrný tvor, usedl při oslavě uspořádané na počest mého znovuzrození při nebeské hostině. Zde se mi nabízí za pokrm jenom to nejlepší: vrcholná Láska, nejlepší Dobro, nejkrásnější Krása a nejryzejší Pravda. Neptá se po ztracených darech, které mi svěřil, ani nežádá nápravu, ani nehrozí trestem, ale chce jen obrácení srdce. "I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou podle proroka Izajáše bílé jako vlna." Zdálo se, jako by moudrý správce všehomíra nechal najednou všechno ve vesmíru stát či spíše svěřil to andělům v čele s Matkou Boží, jen aby se teď mohl naplno radovat s Božími oslavenci z této jediné události. A spolu s nimi prožije větší radost nad návratem jediného ztracence než nad vytrvalostí devětadevadesáti spravedlivých chodících jen po bezpečných a dobře vyznačených stezkách, kde je malé nebezpečí zbloudění.
A co víc! On mě prostřednictvím mého anděla už od okamžiku mého spočinutí v otcovské náruči a po celou hostinu ujišťoval o jednom: "Neohlížej se zpátky! Ať je za tebou cokoli, třeba i ta nejhorší zrada, ten největší hřích! V tuto chvíli našeho setkání buď rád, že se stalo, co se stalo. Ne, že by Bůh schvaloval hříchy, ale proto, že tě přivedly ke smíření s Bohem. A to se přece líbí našemu Pánu ze všeho nejvíc, když člověk přichází se srdcem zkroušeným pro své viny, vyznává je před Otcem, a prosí ho: Bože, ty dobře víš, že jsem hříšník, a že ani neumím jaksepatří litovat svých vin, aby mě to dokonale vyrvalo ze špatných návyků a natrvalo připoutalo k tobě. Já lituji pořád špatně, buď ze strachu před tvým spravedlivým trestem, nebo jen tak ze zvyku, nebo z vypočítavosti, abych dostal tebou slibované dary. Pootoč ty sám mým srdcem! Obrať mé srdce k tobě! Vlévej do hliněné nádoby mé bytosti plnost svých darů Ducha svatého, abych v jejich síle se už od tebe nevzdálil! Tohle se Bohu líbí víc, než kdyby měl kostely nabité lidmi, kteří by mu z plných plic provolávali slávu, ale přitom by si mysleli, že jsou kdovíjak dokonalí a spravedliví, takže nemají čeho litovat ani nepotřebují Boží odpuštění. Ale když přijde jeden tak, jak říkám, že si vyprošuje nadpřirozenou Boží lítost, tak Bůh - i kdyby měl s čímkoli mnoho práce v celém vesmíru, okamžitě přichází sem a v tu chvíli ti vyhoví. Právě v tu chvíli otáčí tvým srdcem správným směrem a spouští stavidla Ducha svatého, a Duch se plným řečištěm všech svých darů vlévá do tvého srdce, takže přetéká rozumem, moudrostí, vědou a uměním, radou, zbožností, silou a Boží bázní. A v tobě to začíná pracovat všemi blahoslavenstvími. Stačí se jenom nebránit darům Ducha svatého, a hned jsi plný radosti, lásky, dobrotivosti a jiných plodů.
A já, tvůj věrný Pátek, ti půjčuji svá andělská křídla."
"Ale když jsem se dopustil takových hříchů! A - "
"Dost!" křikl mi Pátek do ucha. "Už ani slovo sebeobviňování! Bůh tě omilostnil, takže je za tebou všechno čisté jak sníh, a ty se chceš pořád obírat starou špínou? Chceš snad být lepší než sám Bůh?"
"Jenže nevím, jestli vydržím. Nepadnu znovu? Já jsem totiž strašné dítě a - "
"Už ani slovo, a leť! Půjčil jsem ti svoje andělská křídla, abys létal, a ne aby ses s nimi plácal po zemi. Jestli si ty křídla budeš dopředu přistřihovat, tak s nimi nikam nedoletíš!
Sotva jsem uposlechl hlas svého Pátka, hned jsem ucítil korunu vyvolených na čele. Směl jsem ji sledovat večer při usínání, i pozdravit ji zrána při procitnutí. Vznášel jsem se spolu s andělem za nočních snů a shledával jsem se s ním v denních úvahách.
Jaké úžasné věcí zakouší člověk, když je mu dopřána jistota Božího přátelství. Bez viditelného duchovního otce, náležitě ustanoveného k této službě, bez jeho žehnající ruky, bez jeho rozhřešujících slov, by člověk neměl žádnou jistotu o tom, zda ho doopravdy Bůh přijal znovu za vlastního. Postrádal by jistotu, zda ho omilostňuje. Kdyby si nějaký člověk chtěl domluvit všechno jenom sám s Bohem bez prostřednictví viditelného náležitého duchovního otce a bez prostřednictví anděla strážného, kteří mu oba tlumočí Boží vůli, musel by čekat na nějaké mnohoznačné znamení shůry, až někde zahřmí nebo se někde stane něco mimořádného. Zůstával by stále v nejistotě a vydán napospas mnoha klamům a omylům.
Božský Pastýř má nesčetná stáda na zelených pastvinách milosti a slávy. Ale všechny dohromady ho nemohou dost potěšit, když ztratí jednu jedinou ovečku. Ztrátu každé jediné ovečky nese tak, jako by ztratil všechny. Jaká radost, když mu ji anděl strážný přivede zpět do domu!
Slovem božského přátelství praskla pečeť na hrobě. Kámen je odvalen, pouta jsou přetrhána! Vstal z mrtvých! Sladké tajemství toho slova pochopí naplno jen ten, kdo sestoupil do hrobu. Kdo pochopí nadšení božského Přítele, když objímá toho, jehož oplakávali již jako ztraceného? "Ó smrti, kde je tvé vítězství?! O smrti, kde je tvůj osten?" ptal se apoštol Pavel. Když Ježíš zaplakal pro Lazara, říkali lidé kolem: "Hle, jak jej miloval!"


Dobrodružství s andělem
"Milý Pátku, někomu bylo dáno zahlédnout svého strážného anděla nebo zakusit nějaké jiné smyslové dojmy. Já sám jsem však nebyl od tebe poctěn žádným výjimečným mimořádným zjevením."
"Nestěžuj si. O co méně ti dávám najevo svou přítomnost takovými podněty, o to hlouběji poznamenávám vnitřní život tvé duše."
Tohle jsem uznával. Výsledkem bylo totiž nádherné dobrodružství, které se přede mnou otevíralo. Život mi pojednou začal psát úžasný příběh. Šlo nejen o celkový vnitřní dojem, ale o takovou proměnu, která znamenala v mé vnitřní zkušenosti takový zlom, jaký se dá připodobnit k přechodu od bláznivě potrhlé, černobílé grotesky k strhujícímu barevnému velkofilmu.
Ale nebývalo to tak vždycky. Někdy to bývalo úžasnější, jindy jako by to ochabovalo.
"Mně z toho neobviňuj", říkal mi věrný Pátek. "Mohlo to být tím zajímavější, čím více a častěji by ses na anděla s důvěrou obracel jako na svého věrného Pátka. Příznivý účinek vyprošovaného andělského zasahování do tvého života byl přímo úměrný stavu tvé vlastní duše. Když jsi býval usmířen se svým údělem, s druhými lidmi i s okolním Božím tvorstvem, ale především svátostně usmířen s Bohem, a často a upřímně ses obracel na mne, svého anděla, tehdy jsi zaznamenával ve svém spojení s andělem skutečné pronikavé zášlehy a výboje. Horší to bývalo s takovými skvělými podněty tehdy, kdy se tvoje duše potáhla povlakem rutiny v modlitbě, povrchnosti ve vztazích k lidem i k Bohu. Tehdy jsi nebyl dost vnímavý k mým podnětům. Tehdy jsem musel vůči tobě volit nějakou taktiku tvého vedení k dokonalosti."
"Pevně jsem si předsevzal mluvit s tebou, můj věrný Pátku, protože to tak dělávali i svatí."
"Jenže ti dlouho trvalo, než ti došlo, že zdaleka nestačí na svého anděla mluvit v jednom kole, jen ho pořád o něco prosit nebo mu zase děkovat, ale že je také potřeba se někdy nadlouho odmlčet, utišit se ve svých hovorech, zastavit překotnost své obrazotvornosti, ustat i ve svém logickém přemítání, a jen bedlivě naslouchat, nejlépe u kříže. Prosím Boha, aby tě naučil umění čekat, pokojně vyčkávat, stále mít srdce připravené k andělskému volání, v bdění i v pokojném spánku."
"Myslel jsem, že stačí jen anděla prosit."
"To je ovšem nutné. Tak svatý Tomáš zvaný andělský doktor, kdykoli přistupoval k psaní, diktování či kázání, obracel se napřed v modlitbě k Bohu tak, že připomínal anděly:
Nevýslovně moudrý Stvořiteli,
tys ustanovil z pokladů své moudrosti tři řády andělů,
podivuhodně jsi je umístil v nebi,
a nanejvýš ladně jsi uspořádal jednotlivé části vesmíru.
Ty jsi zdroj světla, pravdy a moudrosti
i nejvyšší pramen všeho.
Sešli milostivě paprsek své záře do temnot mého rozumu,
a zbav mne dvojí temnoty, ve které jsem se narodil,
totiž hříchu a nevědomosti.
Podobně svatý František Saleský, když vystupoval na katedru, udělal nejprve pauzu, při které zrakem přehlédl posluchačstvo, a přitom pozdravoval anděle svých posluchačů a prosil je, aby své chráněnce učinili chápavějšími k jeho slovům.
Otec Pio říkával svým přátelům, kteří prosili o jeho modlitby: Když potřebujete mou modlitbu, obraťte se prostřednictvím svého anděla na mého anděla strážce. Poznáním a silou vůle předčí i ten nejmenší z andělů každého z vás lidí na světě. Moje andělská touha pomáhat tobě, svému svěřenci, je mnohem větší než sama pomoc, kterou ode mne přijímáš. Je to jen tvoje vina, že jsi málo otevřen mým vnuknutím."
"Ale i kdybych byl sebevíce otevřen k tvým vnuknutím, milý Pátku, přesto nemůžeš úplně a natrvalo vstoupit do mojí lidské bytosti, a nemůžeš poznávat a svobodně jednat místo mne."
"To samozřejmě nemohu. Jako anděl nemohu vstoupit na tvé místo, protože by to znamenalo převrátit řád ustanovený samotným Bohem, který chce, aby každá bytost jednala v rámci svých vlastních možností. Jenže já ti toužím být nablízku za všech okolností, kdy jako člověk na svůj úkol nestačíš."
"Ale něco přece svedu s Boží milostí sám i bez zvláštní pomoci anděla, ne?"
"Podle svatého Bernarda naplňuje tvou duši někdy Bůh sám, jindy prostřednictvím andělů, potřetí zase tvou výchovu svěřuje lidem, a konečně tě vede a povzbuzuje Písmem svatým. Pokud ti ale Bůh uděluje zvláštní dary ne pouze pro tvůj duchovní růst, nýbrž pro službu ostatním lidem, jako dar mluvení jazyky, dar rozlišování duchů, dar prorokovat, tak ti takové dary přicházejí jedině andělským přívodem."
"Kolikrát se tě, Pátku, ale nemohu dovolat. Zdá se mi, že by naše společné dobrodružství mohlo být ještě úchvatnější, kdyby ses nezdráhal se mi více ukázat."
"To není mé poslání předvádět se, abych ukojil tvou zvědavost nebo snad touhu po senzaci. I Bůh zůstává skrytý a tajemný, a přece ti není vzdálený, protože je všudypřítomný a osobně důvěrně blízký. Obdobně je možno říci, že ani skrytý a tajemný anděl ti není nijak vzdálený ani nepřítomný. Jsem ti stále nablízku obdobně jako Bůh, který mě poslal, abych tě chránil. Provázím tě vždy a všude, ať spíš či bdíš. Spolupracuji s tebou na všech tvých dobrých skutcích. Takže už zde v pozemském životě smíš žít ve společnosti andělů.
Žádná tvá prosba nezůstala zapomenuta. Předávám je všechny nezkreslené do nebe, odkud ti nesu světlo nebeského poznání a sílu pro tvou vůli. Obklopuji tě ze všech stran obdobně jako vzduch, který dýcháš, ale zatímco vzduch je sevřen místem, anděl svírá své místo a nedává se od něho svírat. Copak jsi nikdy nezakusil, když už mne důvěrně znáš od dětství, něco z andělsky tajemné krásy?"
"To ano, ale proč toho není více?"
"Na to zná odpověď jedině Bůh."
"Některým lidem se však strážný anděl ukazoval víc. Třeba sv.Gemma Galvani, kterou Pius XII. svatořečil (1940), měla ten dar, že svého anděla strážného vídala na vlastní oči. Její duchovní vůdce dosvědčil, co všechno doprovázelo tyto její zkušenosti, aby dosvědčil, že se nejednalo o žádné halucinace."
"Bůh odměřuje své milosti s ohledem na poslání každého člověka. Všichni nejsou povoláni ke stejnému stupni dokonalosti. Každý má jiné předpoklady pro apoštolskou práci. Z toho plyne, že poslání anděla strážce se liší podle typu jedince. Když byla sv.Gemma povolána k tomu, aby zaujala místo mnohem vyšší, než bývá u většiny vyvolených obvyklé, tak bylo docela na místě, aby také její anděl o ni pečoval takovým zvláštním způsobem. Jedna věc je Boží milost, a druhá věc je tvoje, lidská připravenost."
"Chtěl bych tě lépe slyšet, můj věrný Pátku. Ozvi se mi. Jakou řečí to vlastně ke mně mluvíš? Jaká je tvá andělská řeč?"
"Ve srovnání s řečí lidskou je andělská řeč prostší a jasnější. Pojem, slovo lidské mysli, musí být vytvářen složitým postupem od věcí postřehnutých smysly, přes smysly a činnost mysli k duchu. Oslabená lidská vůle může poznatky rozumu zadržet v nitru nebo je sdělit jen částečně. Jedině Bůh dokonale prohlédá lidské nitro, kdežto druhý tvor o něm ví jen to, co se mu sdělí. Ale i při nejlepší vůli není člověk schopen sdělit své nitro dokonale a úplně. Lidské pojmy jsou sdělovány pomocí tělesných smyslů, a to hlasem nebo obrazem, a hmotné tělo klade odpor duchu v jeho projevu."
"Jak se domluvíte mezi sebou?"
"Andělé mluví mezi sebou tak, že vyšší anděl osvěcuje nižšího, kdežto nižší anděl mluví s andělem vyšším nebo s Bohem jako někdo, kdo se ptá, aby se poučil. Andělská řeč doléhá jenom k tomu, komu je to určeno."
"Jak mluví anděl k člověku?"
"Mluvím tak, že tě poučuji. A dělám to dvojím způsobem. Jednak tě poučuji tak, jako když poučuji nižšího anděla, totiž prozářím tvou rozumovou schopnost a zvýším tak tvou lidskou chápavost. Jednak ti mohu sdělovat i hotové pojmy, ovšem s ohledem na tvou lidskou přirozenost, která vystupuje k pojmům čiré pravdy z dojmů a vjemů vtisknutých věcmi."
"Chci to více poznávat."
"Toužíš po větším dobrodružství se svým andělem strážcem?"
"Ano."
"Když chceš sledovat hvězdy na obloze, vykroč do noční tmy a daleko od jasu města pozvolna objevíš úchvatnou krásu hvězdné oblohy nad sebou. Chceš-li se lépe zaposlouchat do andělských vnuknutí a dát jimi strhnout, ponoř se do zářivé temnoty víry, kde přemítavý rozum zůstává stát, vlož svou důvěru do Boha, který se ti zjevuje a nabízí za pokrm."


Darované srdce
"Odkud pochází v člověku ta neustálá touha po nekonečnu? Kde se bere to nevykořenitelné toužení po tajemném, po něčem velkém, co přesahuje všechny meze? Čím to, že se každý člověk snaží odhalit smysl svého života, který přesahuje meze jeho přirozenosti?"
"Tohle nadání bylo vloženo do samotné tvé přirozenosti. Boží milost to v tobě od křtu svatého ještě prozařuje." Tvrdil mi můj Pátek.
V tu chvíli mi křikl do uší ohlušující duch světa:
"Nesmysl! Nic takového neexistuje! Nedej se zmást těmi pambíčkáři! Copak jsi nějaká svíčková bába?!"
"Kdepak." Ozval se můj Pátek. " Bez ohledu na to, zda věříš nebo ne, je v tobě hluboce zakódovaná touha po sebepřekonání. I když člověk vlastní vinou ztratil Boží obraz ve své tváři, přesto mu zůstává zaměření k vlastní původní podobě, takže hledá původní podobu, hledá pravdu. O tom svědčí dějiny filozofie."
Tak jsem se dal do hledání pravé filozofie. Později jsem Pátkovi namítal:
"Snad o tom ty dějiny filozofie opravdu svědčí, ale není to docela jisté. Totiž někdy svědčí více, jindy méně."
"Myslíš?" Divil se Pátek.
"Když jsem upřímně hledal pravdu, pátral jsem po ní ve filozofii. Ale vládce světa mi nabídl dějiny lidstva a celého lidského myšlení jako křížovku s tajenkou, která je však zamaskovaná, zamřížovaná a nedostupná. A v očích dětí světa se považuje za přestupek proti dobrým způsobům pátrat po nějaké tajence. V záhlaví jedné takové vládcem světa vykuchané knihy o dějinách filozofie připsal nějaký dobrák ve stylu Karla Čapka Motto: Mloci mlokům. Studoval jsem ty dějiny zepředu dozadu a pak zase zpátky. Pojednou jsem cosi postřehl."
"Co to bylo?"
"Přišel jsem na to, že čím dál jdeš zpátky do dějin filozofie, tím spíš potkáš lepšího, hlubšího filozofa. Dostal jsem se až k filozofii starých Řeků. Postupem stále zpět k lepšímu a lepšímu jsem prokousal Platonem i Aristotelem, poznal jsem i Sokrata. Jenže pak jsem ztrnul."
"Pročpak?"
"Uviděl jsem, že se mi ta nejlepší filozofie rozplývá v předsokratovských myslitelích, v přírodních filozofech, kde se jaksi ztrácí její velikost a hloubka. Ptal jsem se: Kde jsem co přešel? Někde jsem přešel to nejlepší, a nevím kde. Kde bylo to nejlepší? Vracel jsem se zpátky, abych našel chybějící článek. Začal jsem hledat něco, co chybělo mezi řádky, a co všechny knihy, které mi svět nabízel, vynechávaly, ale nevěděl jsem jasně, co to je. Ztratil jsem s tím dost času, než jsem odhalil, že vládce světa vytrhal ze všech knih každou zmínku o vstupu Boha do lidských dějin. Zaretušoval nebo překroutil všechno, co s tím souviselo. To mně rozčílilo. Jeden tady hledá smysl života, a najednou zjistí, že to jádro mu nějaký ničema svévolně schová a ukryje, aby je nikdo nenašel. Kolik knihoven jsem prolezl a peněz vyhodil a času promarnil tímto hledáním?!"
"Cha, cha, cha!" ozýval se posměšný hlas vládce světa, zajíkající se opojením ze své moci.
"Nenechám se unavit ani znechutit. A půjdu se stejnou cílevědomostí a bezohledností za těmi chybějícími články v knihách!"
"Správně bys měl jít a přinejmenším zapálit nějakou státní knihovnu, nebo aspoň tu knihovnu, kde se shromažďují takové vykuchané knihy a falešné vědomosti! Jsi přece z českého národa, národa husitů, národa Žižkova! Nauč se něčemu od husitů! "Tak mě ponoukal zloduch, ale Pátek na mně volal: "Pozor! Je to příliš nebezpečné. Ještě bys tím způsobil nějaké zranění někomu nevinnému."
I když mně Pátek brzdil, nedokázal zabránit mému pokusu soupeřit s vládcem světa a konkurovat odvěkému pokušiteli.
"Počínal sis pěkně bezohledně vůči lidem", obviňoval mně duch světa, "Žádná dostupná knihovna před tebou nebyla dost bezpečná", posmíval se mi jízlivě zloduch.
"Pravda je", přiznával jsem, "že sotva jsem někde vypátral stopu či náznak ztraceného článku v dějinách lidstva, totiž toho článku o vstupu Boha do dějin a do mého života, bez váhání jsem příslušnou stránku vytrhl."
"Zanedlouho se začalo v knihovnách mluvit o strašném knižním vampýrovi! To jsi byl ty!" obviňoval mě ten starý lhář a vládce světa, třebaže bylo jisté, že si takto bezohledně počínalo mnoho jiných svévolníků. Odpovídal jsem mu:
"Vlastně jsem zachraňoval zbytky pravdy v knihovnách, které vládce světa ještě nestačil dát do šrotu."
"Zlo zůstane zlem, i kdyby je páchal celý svět", namítal můj Pátek, ale já mu namítal:
"Šlo mi o život! O mou životní filozofii. Nějakou dobu jsem si opravdu počínal se stejnou dravostí, jako si duch světa počínal vůči Bohu v lidských dějinách. Cílevědomě jsem se probíjel k poznání této rafinovaně utajené pravdy o vstupu Boha do lidských dějin. Kde jsem našel zmínku o Bohu v lidských dějinách, každou stránku jsem vytrhl, abych si z těchto útržků skládal jako mozaiku celé obrysy dějin a svého místa v nich."
"Bylo to bezohledné vůči tvým bližním", obviňoval mě odvěký lhář a pokušitel.
"Uznávám to."
"Chtěl jsi jako nevěřící Tomáš vložit ruku do ran našeho Pána. Ještě nebezpečnější bylo, že jsi vlastně marně soupeřil s ďáblem, jako bys snad mohl tohoto génia zla sám překonat." Prozrazoval mi Pátek. "Prosil jsem za tebe Boha, aby jsi v tom neuvízl."
"Bylo to opovážlivé, že jsi se pokusil postavit proti mě, který mám v moci celý svět." Ozýval se výhružně duch světa.
Zhrozil jsem se toho, ale věrný Pátek mne uklidnil:
"Neboj se! Jenom část světa má v moci, a to jen díky tomu, že mu někteří lidé svými slabostmi a hříchy nahrávají. Jinak by byl docela bezmocný."
"Pojď se mnou! Přestaň už napodobovat špatné způsoby zloducha! Sám ho nemůžeš zdolat ani rafinovaností myšlení ani pevností vůle, nýbrž jedině věrnou službou Bohu. Jen s pomocí Boží lásky, kterou Pán neodmítne žádnému, kdo lituje svých hříchů."
Přestal jsem pochybovat a vyznal jsem: "Pán můj a Bůh můj." Sotva jsem vykročil za Pátkem, užasl jsem:
"Jaké milosti se mi dostalo, že mně vládce světa nezmátl, když jsem tak riskoval?! Jakto, že jsem skutečně našel Boží Pravdu, která se z lásky k takovému omezenci, jako jsem já, sklání a vstupuje do mých životních osudů, do mého myšlení?"
"To nebyla žádná šťastná náhoda."
"Ale jakto, že jsem našel pravdu v lásce Boží?"
"To je prosté, Byl jsi pokřtěn a pracoval v tobě Duch Boží. Přes svou tvrdohlavost jsi byl upřímný a poctivě jsi hledal. Ale byl jsem s tebou já, tvůj anděl strážce. Stále jsem tě osvěcoval pravdou. Napřimoval jsem tě k ní. Konečně zde byli tvoji dobrodinci, rodiče, příbuzní, celá Církev, která se ve mši svaté modlila za tebe, jako se stále modlí za všechny upřímně hledající.
Sám o sobě bys nikdy nebyl poznal svrchovanou Pravdu a dokonalou Lásku, kterou je Bůh, kdyby se ti nebyla sama Boží Láska zjevila.
I když člověk přijme křest svatý, ale vlivem okolí neroste semeno Božího dětství v jeho duši, přesto je zasažen Boží láskou. Má probodené srdce a hledá lásku, která se ve světě skryla. "Boží láska je vylita do lidských srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán", píše apoštol národů, a dodává jinde: "Láska je trpělivá, raduje se z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá."
"Jaká je to ale životní filozofie, když je tu pravda zabalená v lásce?"
"Křesťanství je víc než nějaká náboženská filozofie nebo slušná morálka. Podstatou je tajemství, nadpřirozené tajemství, tedy nevyčerpatelné.
Bůh tě učinil svým dítětem nejen tím, že tě stvořil, nýbrž že tě povolal k živé účasti na své přirozenosti, na svém životě.
Bůh je živý. Je to samotný Život. Tak je tajemství života trojosobního Boha tajemstvím vnitřního božského života samotného Boha v něm samém. A tvůj nadpřirozený život, život Božího dítěte, znamená účast na tomto vnitřním životě Božím."
"To je ovšem něco, nad čím můj rozum zůstává stát."
"Jak by ne. Vždyť to naprosto přesahuje člověka a každého stvoření. I když nemáš prostředky k proniknutí této pravdy, této nesmírné skutečnosti, takže tato pravda zůstává pravdou skrytou, neproniknutelnou, neboli tajemstvím, které nelze vysvětlit, ale jen objasnit, přesto je tu něco úžasného."
"A co?"
"Odhalení vnitřního člověka. Odhalení Božího života, který tě nekonečně přesahuje, třebaže je ti dopřána důvěrná účast na něm."

Prvenství lásky
"Jak odhalit toto tajemství? Kde začít?"
"Nejdůležitější je láska."
"Ale na tu se nejvíc zapomíná."
"Přesně tak. Kolik řečí se dnes nadělá o potřebě šíření evangelia? Lidé dělají kotrmelce, aby zachránili, co se dá, ale přitom zapomínají, že Bůh od nikoho nežádá zmatek, neklid, překotné změny. Bůh nechce, aby někdo převracel svět. Každý ať napřed přetvoří sebe tak, aby jeho život byl jediný úkon nadpřirozené lásky k Bohu."
"Jenže tak mluví ti, kdo skrývají svou lenost, svou pohodlnost."
"Ano. Takoví lidé znevážili i samu tuto myšlenku: že kdybych lásky neměl, nic nejsem. Jsou totiž chytráci, kteří tvrdí všem, kteří pracují, aby nejprve pracovali na sobě, a teprve pak že smí přistoupit k práci pro druhé. Sami opatrně nezačali pracovat ani na sobě, a raději se příliš nepřičinili ve své lásce k Bohu, aby jim snad nehrozilo nebezpečí nějaké lásky skutečné, lásky nezištné, lásky, která dovede strhnout celého člověka a dává mu podnikat neuvěřitelné věci, tak úžasné, že by to všechny ty vychytralé a sebou samými spokojené lidi vyvedlo z míry jako něco nepatřičného."
"Proč tedy tolik zdůrazňuješ potřebu především skutečné, nezměrné lásky k Bohu?"
"Protože vím, že ti, kdo opravdu přetvoří život podle lásky k Bohu tak, aby všechno vycházelo z této lásky, jistě nesloží ruce v klín. To je tajemství světců, kteří se delší dobu připravovali. Dlouho Bohu ve svém nitru naslouchali. Dlouho se mu připodobňovali. Teprve pak propukl v jejich nitru požár lásky k tomuto Bohu tak milovanému, že jim nestačila celá země. Prolétli jako meteor mezi sebeuspokojenými pobožnůstkáři. Prolétli jako kometa všechno uchvacující. Strhli vše, co jim stálo v cestě k Bohu a pro Boha.
"Svatost, dokonalá láska k Bohu, je první, základní podmínka vážnosti, úspěchu a požehnání veškeré práce pro Boha a pro nesmrtelné duše.
V lásce Boží, jak praví náš Pán, je celý zákon a proroci. Miluje-li kdo Boha, má zachovávat přikázání. A plnost zákona je pro svatého Pavla láska. O ní praví apoštol, že je svorníkem dokonalosti. Proto lze zcela správně říci: Láska je všechno, jak řekl apoštol Pavel: "Kdybych neměl lásku, nic nejsem."
Láska k Bohu! Kdyby lidé jen domýšleli tuto skutečnost, museli by navěky být zdrceni její velikostí! Stvořitel, Bůh, vyzývá člověka k lásce! Víš, co je láska k Bohu? Bůh nevolá ke strachu. Nevyzývá jen k plnění přikázání. Nevyžaduje pouze klanění. Chce, aby se celý vztah člověka k Bohu vyjádřil láskou. Láska je přátelství, láska je soužití, je spojení dvou. Spojení slabého tvora s nejvyšší Boží velebností. Miluj mne! volá Bůh. A nikoli: strachuj se mne, obávej se mně, na kolenou prožij svůj život v zakřiknutosti, nýbrž: Miluj mne! Ani prvního z apoštolů, Pán nezkouší ze znalostí horského kázání a své nauky, poté, co ho Petr zapřel, ale jen se ptá: Miluješ mě?" a dočká se příznivé odpovědi.
"Jenže přátelská láska nutně vyžaduje nějaké společenství."
"Zajisté. Musí se zakládat na něčem společném. V lásce a přátelství musí být vzájemnost. Bůh nám dává svou blaženost, svůj pokoj nám dal za základ naší vzájemnosti a našeho soužití. Proto se má celý život řídit tímto cílem. On má být pro nás svrchovanou blažeností. Jenom podle toho máme všechno hodnotit a poměřovat. Všeho máme užívat jenom tak, pokud to vede k dosažení této nejvyšší blaženosti, tohoto svrchovaného Dobra. Máme se vyhnout všemu, co by nás poutalo k něčemu, co není Bůh. Ježto je Bůh svrchovanou blažeností, proto láska k Bohu, k tomuto nejvyššímu Dobru, jež se nám nabízí, musí být naprostá, bezvýhradná. Musí sledovat jedině toto nejvyšší Dobro a všechno pro ně obětovat.
Nejvyšší Dobro - Bůh nikdy nebude od lidí dostatečně milován. Tvá láska nikdy nedosáhne jeho velikosti. Proto je v pozemských poměrech možný stálý vzestup. Proto je nekonečně dlouhá cesta k dokonalosti lásky, takže stále a pořád můžeš ještě něco lépe, čistěji, upřímněji a nezištněji dát Bohu. Proto si nemůžeš nikdy říkat: už jsem učinil dost pro Boha, už jsem obětoval dost z lásky k Bohu. Nikdy dost neodčiníš Bohu ten nejvyšší dar, který ti Bůh nabízí, a tím je sám Bůh a jeho blaženost.
Proto je také láska nejvyšší ctností člověka. Je matkou, vůdkyní, dokonalostí ostatních ctností.
Tvá víra i naděje budou jednou vstřebány skutečností, protože víra směřuje k Bohu neviděnému, naděje se upíná k němu, jehož ještě nedosahuje. Láska se však spojuje s Bohem samým, protože láskou přebývá Bůh v naší duši. Neříkám ovšem, že by tvá duše zde na zemi zakoušela Boha přímo, jak rádi tvrdí falešní mystici. Přesto je Bůh ve spravedlivých. Bůh je v těch, kdo ho nadpřirozeně milují, zvláštním způsobem. Výslovně uvádí, že je to jiný způsob přebývání, než je způsob, jímž je Bůh ve všech věcech."
"Jak přebývá Bůh v duších spravedlivých?"
"Bůh je v nich jako předmět podaný k poznání a zakoušení. Ovšem nikoli přímo, ale přece jen takovým účinkem Božím, že duše tuší Boha, jako by už potřebovala roztrhnout jen jeho poslední záclonu.
Tak vznešená je nadpřirozená láska k Bohu. Je vyšší než víra. Třebaže hájím prvenství lidského rozumu proti vůli, přesto zde platí výjimka. Tam, kde je předmět nad rozumem, protože rozum stahuje předmět k sobě, tedy rozhodně způsob, jímž je Bůh v duši vírou, nedosahuje způsobu, jímž je Bůh sám v sobě. Láska však je přitahována předmětem. Proto jej nezkresluje. Proto je láska víc než víra a naděje. Proto je v křesťanském životě láska k Bohu víc, než chladné rozumování o Bohu, jak se uvádí v Následování Krista: "Lepší je pokorný venkovan, který slouží Bohu, než nadutý filozof, který bez ohledu na Boha sleduje chod hvězd."
Láska je tak potřebná, protože je zdrojem, životem a tvarem všech ostatních ctností. Bez lásky jsou dobré skutky nadpřirozeně beztvaré. Bez ní nemají věčnou hodnotu. Vždyť ona dává všem tvým dobrým činům jejich poslední určení. Láska zaměřuje všechny tvé dobré skutky k Bohu. Proto z ní dopadá na všechny tvé dobré skutky paprsek Boží slávy. Láska tě vede, abys z lásky k Bohu žil, jak Bůh ukládá, protože ho miluješ. Vyhýbat se hříchu, ne proto, že to nějaký zákon zakazuje, ale proto že tě hřích vzdaluje od Boha. Vede tě užívat všech věcí, schopností a hodnot tak, aby ti všechno pomáhalo přiblížit se k Bohu. Tak praví sv.Augustin: "Proto se mi zdá, že se pravá ctnost dá vymezit jako řád lásky."
"Dneska se však mluví a píše o lidských právech."
"Mnoho se mluví a píše o lidských právech, méně už o lidských povinnostech. Ale všechna lidská práva vezmou za své, když se nebere v úvahu, že sama lidskost je lidská jedině tím, když stojí na lásce k Bohu. Milovat Boha je vznešené právo a povinnost člověka. Je vším, co je mu dáno do života. V tom je celá lidská dokonalost. Proto dlužno stále uvažovat o této královně ctností. To proto, abychom dovedli vším a ve všem Boha více a lépe milovat, a tak byli více lidmi, Božími dětmi.
Zdokonalovat lásku k Bohu znamená zaměřit se do středu všech věcí. Zaměřit i své úsilí o duchovní život do skutečného středu, totiž do Boha. Bůh je tvou silou a zdrojem vyššího života v tobě, jímž jedině můžeš naplno žít a růst."
"A nejsou mé požadavky na Boha příliš neskromné? Copak smím chtít od Boha tolik?"
"Ne. Křesťan musí být maximalista. Musí a má chtít od Boha všechno, nejlépe samotného Boha. To není neskromnost. Vždyť to chce a má chtít především k oslavě Boha. Neoslavil by však jaksepatří Boha jen svým chabým lidským úsilím, ale silou Boží. Kdo se spokojí s málem, ten si nezamiluje Krista, který může dát a chce dát a nabízí všechno. Když buddhista touží po svém vyhasnutí a rozplynutí v nirváně, tedy touží po nicotě, ten není hoden Ježíše. Kdyby takový dalajláma otevřel na Štědrý den svůj vysněný dárek, nahlédl by překvapeně do prázdné krabice: "Nic?! Ó, díky. Právě to jsem si přál." Boží dítě si však přeje nikoli nicotu, nýbrž všechno, a všechno má v živém Bohu, který je schopen mu všechno dát.
Kristovy požadavky jsou vystupňovány. Chce, abys všechno dal pro Boží království, všechno opustil, všechno vložil do rukou Otce nebeského, ale také všechno od něho očekával."
"Jenže když je dnes tolik lidí, kterým stačí vyplnit den od rána do večera chozením od ničeho k ničemu, kteří touží zůstat ničím a nesměřovat nikam jinam než v nicotu, tak Ježíš k nim vůbec nepřijde. Nejsou ho hodni. Něco podobného zakusil Mojžíš, když chtěl vyvést svůj lid z Egypta. Bylo jim špatně z otroctví, ale nakonec byli příliš pohodlní, než aby si utvořili nový život bez otroctví. Těžko se může Ježíš usadit v takové duši, která se raději rozplývá v blátě než by vzhlédla k hvězdám. V každé takové duši je třeba vykonat zázrak. Zázrak proměny, která zapálí novou, vyšší touhu, nový, božský oheň v duši. O tuto milost prosím za tebe i za všechny, kteří jsou dnes hluší a slepí k Božímu Slovu."


Vzhůru srdce!
"Jak učinit lásku opravdovou?"
"Kdo chce prožít velkou lásku, musí přát milovanému dobro, pravdu, krásu a lásku milované bytosti. A taky mu ji sám dopřávat. Aspoň se přičinit a stále se činit, aby té bytosti byla láska dopřána. Chce to osobní nasazení, dělit se, rozdávat se. Ale kdo touží po největší lásce, po jaké má toužit Boží dítě, ten přeje milované bytosti víc než ledajaké dobro, ani jen nějakou tu pravdu, krásu a lásku, nýbrž jí přeje a díky Bohu může i dopřát největší možné Dobro, nejčistší Pravdu, svrchovanou Krásu a vrcholnou Lásku."
"Jak to docílí?"
"Jedině když rozdá a obětuje sebe sama celého."
"To se lehce řekne, jako když něco vyjádříš jednoduchou formulkou, ale - "
"Nadpřirozená láska k Bohu není něco ztrnulého ani neživotného. Je to účast na svrchovaném životě. Je to podíl na Božím životě Proto je dokonalým životem."
"Lidé se obdivují těm, kdo ve svém životě nějak vynikli, zablýskli se a oslnili."
"Jenže to nemusel být vždy pravý život."
"Jakto že ne?"
"Všechno, co se rodí aby umřelo, třebaže zdolá vrcholky moci a slávy, je přece jen odvozený život."
"Jak to myslíš?"
"Tak, že právě proto svatí a opravdoví křesťané jsou tak lhostejní k dočasným, pozemským úspěchům. Ctižádostivost, překotné shánění v životě prozrazuje jistou míru praktické, byť nepřiznané pověry, která očekává všechno od tohoto okamžiku. Čeká vše od tohoto těkavého stínu, jímž je podle Shakespeara takovýto život: "špatný herec, jenž chvíli svou div prkna nezboří, a pak už kde nic tu nic. Jen příběh vypravovaný bláznem."
"A když člověk žije z lásky k Bohu, tak snad ne? To se přece upíná nějak do záhrobí, kde čeká pravý život, ne?"
"Kdepak. Kdo žije životem lásky k Bohu, ten žije už zde životem věčným. Vždyť podle andělského doktora je posvěcující milost už zahájením slávy. Proto se musíš jen shovívavě pousmát nad těmi, kdo se dávají strhnout hlukem a spěchem okamžiků, senzačností televizních reklam, provokací pouličních řečníků a pokřikem kamelotů. Co může věčný Život naší nesmrtelné duše oslovit během lidské šedesátileté či osmdesátileté pouti světem? Tak rozuměj povzdechu apoštola Pavla: Mám touhu zemřít a být s Kristem. Proto opravdová láska je už zde na zemi velkým Božím darem."
"Ovšem copak je každé opěvování Boha hned i láskou?"
"Láska k Bohu, totiž nadpřirozená láska, je dar. Abys ji měl, k tomu nestačí ji prostě chtít. Ta ti musí být dána, vlita. Tato láska je přátelstvím. Přátelství stojí na něčem společném. Toto přátelství staví na tvé účasti na Boží blaženosti. Sám se k ní povznést nemůžeš."
"A jak se k ní tedy dostanu?"
"Dostává se ti jí jedině darem. Proto i přátelství založené na tomto daru je darem. Bůh jako svrchované Dobro, které je ti osobně blízké, je sice nejvíce hodný lásky, ale přece je tolik smyslům dostupných věcí, které slibují okamžité uspokojení. Proto je nutno, aby ti byla vlita láska k dobru neviditelnému."
"Jak se to dělá?"
"Bůh to uděluje podle svého plánu. Ty se sice můžeš připravit na přijetí takové lásky. Měl by ses uzpůsobit pro její příjem. Máš se o ni snažit, ale i tyto tvé pokusy pocházejí zase od Boha."
"Jakto?"
"Nadpřirozená láska k Bohu je účastí na jeho životě, totiž na svrchované Lásce, kterou Bůh miluje sám sebe. Díky tomuto zdroji může růst i tato tvá láska. Můžeš stále růst a zdokonalovat se, a přece se nikdy nemusíš zastavit na posledním vzmachu lásky, která předává Bohu v posledním okamžiku duši s celým pozemským životem."
"Co to znamená?"
"To znamená, že jsi na cestě, po níž kráčíš k Bohu. U něho je tvůj pravý domov. Tady žiješ v provizorních podmínkách. Čím víc si uvědomíš provizornost svého pozemského přebývání, tím upřímněji si pospíšíš. Tím víc porosteš v lásce. Láska tě přibližuje k Bohu. Spojuje tě s vrcholným Dobrem."
"Jak dosáhnu dokonalosti v lásce?"
"Naprosté dokonalosti nemůžeš během pozemského života dosáhnout."
"Proč ne?"
"K tomu je třeba, aby se celá duše stále dokonale věnovala Bohu."
"Copak je to v lidských poměrech možné?"
"Těžko. Tělesné potřeby a okolní podněty tě stále odvádějí od Boha."
"Tak čeho se tady dá vůbec dosáhnout?"
"Dostupná je zde pouze taková dokonalost, kdy se duše celou svou snahou věnuje Bohu, takže ji omezují pouze nezbytné životní potřeby."
"To je všechno?"
"Ne. Je tu ještě další dokonalost lásky, která je obecná. Tato láska tě zavazuje, abys nedělal nic proti Boží lásce. Bůh musí skutečně zůstat tvým posledním cílem. Když chceš a děláš něco, co Bůh zakazuje, takže si z Boha nic neděláš, ale jen se chceš vyvyšovat nad Boha, rušíš nadpřirozenou lásku ve svém nitru. Nemiluješ Boha, když ho prakticky odmítáš."
"To bych nerad."
"Když zůstane Bůh tvým posledním cílem, takže nic nemiluješ víc nebo stejně jako Boha, zůstává podstata lásky v tvé duši. Tak ve tvé duši zůstává základní dokonalost lásky. To však neznamená, že bys mohl přitom vršit jeden všední hřích na druhý. I když láska sama o sobě nemůže slábnout ani vyhasínat, může vyhasnout právě kvůli všedním hříchům, které připravují toto zhasnutí. Všední hříchy jsou drobné nevěrnosti a indizpozice. Když se nahromadí, přivodí zatarasení přístupu Boží lásky do tvého nitra. K takovému zablokování srdce nedochází jen tak mimoděk. Jedině když to dennodenně zaviňuješ, tím, že se soustavně a vytrvale dopouštíš drobných každodenních zrad na lásce. Potom se může snadno stát, že ti Bůh jednou odepře svou milost, která by už tak jako tak nemohla proniknout do tvého nitra pro nejrůznější lidské zábrany."
"A co pak?"
"Člověk ponechaný svým slabostem pak upadne pod poslední a největší z těchto slabostí."
"To je hrozné."
"Takový je životní rytmus vlité ctnosti nadpřirozené lásky k Bohu. O jeho zahájení se můžeš přičiňovat."
"Jak?"
"Je nutno vtisknout každému dni, každé své zvláštní činnosti, každému našemu závažnému úkolu, každé životní zkoušce, rytmus rozmluvy tvé duše s Bohem. Tak, abys všechno začínal a končil s Bohem. Já, tvůj věrný Pátek, ti přitom budu stále pomáhat."
"A kdybych řekl, že si vystačím sám?"
"Tak bude tvému životu zanedlouho vtisknut rytmus toku peněz. Uvázneš v zajetí reklamy. Upadneš do podrůčí světa a jeho vládce, až tě pohltí."
"A co kdybych se rozhodl napůl pro Boha a napůl pro člověka?" říkal jsem, zatímco okolní vzduch vibroval krásně modulovanými decibely písně Karla Gotta:
Pojď, ukáži ti cestu rájem,
pojď a nechtěj se mi smát
Pán Bůh zaplatí nám nájem...
"Je to jedna ze dvou možností, pro které se můžeš rozhodnout. Buď celým srdcem přímo k vrcholné lásce Boží, anebo se k té životní lásce vrhnout prostřednictvím lásky k člověku. V druhém případě stačí jen rozdělit srdce a půlku dát milované osobě ve světě, a tu druhou dát Pánu Bohu."