Ročník XIII., číslo 2.                                                                                                      Únor 2007
Obsah: P.Kužela,Popelec, J.Deml,Člověk v rouše fialovém, TOP,PROFESIONÁL V NEJVYŠŠÍCH SLUŽBÁCH (11),Besední řeči podle Tomáše ze Štítného (13). Beseda u pana zpytáka (2), Dopis Chestertonovi, fr.Moti, EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA, Brněnská akademie duchovního života ct.Patrika Kužely OP___________________________________________
 

                                                  ČLOVĚK V ROUŠE FIALOVÉM                                                                      
Víte, ze Životů svatých, že se někteří Mučedníci ve svých bolestech usmívali a písně radosti zpívali. Jedna taková osoba zvolala ve svých mukách: "Kdo to za mne trpí?" A jiná osoba jí odpověděla: "Blahoslavený ten, za koho trpíš!" A nikdo z diváků slovům těmto neporozuměl. A najednou zjevil se člověk, kterého nikdo neznal, a tento člověk, vznášeje se v dálce nad zemí a maje na sobě roucho fialové a prozářen jsa sluncem jako barevné sklo, zvolal silným hlasem: "Nahý jsem byl a přioděli jste mne!" I obrátil se k němu jeden poutník, který se tudy právě ubíral do Svaté země, a řekl: "Kdo tě přioděl, neboť hle, nikdo tebe nezná?" I odpověděl člověk v rouše fialovém a prosvětlený sluncem a řekl: "Krev zavěšená proti slunci jako šátek dává barvu fialovou, a jedna rána hojí druhou ránu." To pověděv zmizel, a člověka v rouše fialovém nenáviděla celá ta rodina a celý svět.                                                                                              Jakub Deml
                                                                                                  +++

PROFESIONÁL V NEJVYŠŠÍCH SLUŽBÁCH (11)
Jsi dílem Nejvyššího
   Jestliže se náš moudrý Otec o všechno stará a pořádá všechno dění ve světě, o jedno pečuje obzvláštním způsobem. Jde o to, aby se lidem dostalo jeho darů, aby zde bylo nějaké zřízení, které by se docela věnovalo rozdělování jeho darů, a které by se za celé lidstvo věnovalo výhradně spolupráci s naším věčným Otcem na jeho díle obnovy a vrcholném zdokonalení lidstva a světa.
    Třebaže všechna lidská povolání podléhají změnám, takže v během putování lidstva dějinami vznikají a zase zanikají různá povolání, zvláštní profese v nejvyšších službách nezaniká. Stále roste na významu a majestátně se tyčí uprostřed proměn času. Samozřejmě, že i zvláštní profese v nejvyšších službách prodělává vnější vývoj a podléhá různým proměnám, ale jeho podstata zůstává beze změny. Jeho vnitřní síla zůstává neotřesena. I po nejbolestnějších vnějších porážkách vnějšího vzhledu dané profese se jeho vnitřní jádro stále znovu prodírá k životu a směřuje k svému určení. Jeho úkol a poslání zůstává totiž stále stejný, i kdyby se někteří jedinci a třeba i mnoho jednotlivců uchýlilo od svého poslání. Pokaždé znovu a znovu vyrůstá z klína téže profese tolik síly, že pokračuje vždy, v každém tisíciletí k nové obnově. Zvláštní profese je spjata s Mým tajemným Tělem. Z Něho a v Něm vyrůstá, neboť i Moje tajemné Tělo je ve své podstatě neměnné.
      Jako Moje tajemné Tělo nevzniká z lidí, tak ani zvláštní profese v nejvyšších službách nevzniká dějinným vývojem lidstva. Povstává z přímého Mého zásahu. Je to Moje vůle, abych tu měl zvláštní spoluvykupitele z řad lidí, aby tu byli nositelé a rozdavatelé Mých darů, aby zde byli někteří naprosto a dokonale zaslíbení Mně a  Mojí věci a sloužili bližním, které svět odvádí od mne.
      Sám, bez lidské pomoci, dávám vzniknout zřízení tvé zvláštní profese v nejvyšších službách. Proto v tvém životě profesionála v nejvyšších službách žije zárodek Mé lásky a vůle. Ne ty, ani žádný jiný člověk, nýbrž jedině já dávám tvé zvláštní profesi úlohu, smysl a cíl, jeho plný obsah.
    Tím ovšem netvrdím, že bych teprve takovou profesi zavedl . Bývala od nejstarších dob. Všechna náboženství, i ta nejstarší mají svoje profesionály. Právě to je důkazem vnitřní potřeby zřízení profese vůbec. V každém náboženství přinášejí profesionálové oběti, vyznávají víru s lidem a za lid, mluví k lidu nejvyšším jménem. V tom ohledu vyvrcholila levitická profese. Jenže nekonečně výše než každá taková profese stojí Moje obecná profese. Je pouze jedna dokonalá oběť, jedna na věky, jeden vrcholný profesionál, který jednou provždy vchází do příbytku Nejvyššího. Svou obětí usmiřuji tvorstvo s nebem a snáším vám všechny poklady vyššího nadání z nebe. Všechno, co vám chce máš jediný Otec dát, je obsaženo v této jediné Mé profesi. Protože ale je třeba dál sdělovat lidem, kteří teprve přijdou, ovoce onoho vykoupení, tedy je třeba, aby byla Moje profese rozšířena přes čas a za hranice trvání světa. To se děje rozšířením profese na vyvolené, kteří jsou přičleněni k Mé profesi, aby Mým jménem předávali nejvyšší dary lidem a lidi zase připravovali pro přijetí darů z nejvyšších míst. Jsem ustanoven svrchovaným profesionálem svým osobním spojením lidské přirozenosti s přirozeností našeho spravedlivého Otce. Nadáním, které mám jako hlava nového lidstva, jsem tak bohatý, že mohu rozdávat celému lidstvu a celému vesmíru, a pořád mám co rozdávat. Pro své skutečné osobní spojení lidské přirozenosti s přirozeností našeho společného věčného Otce má každý Můj čin a každé Moje slovo, ale i Mé utrpení a Mé mlčení nekonečnou hodnotu. Proto oběť, kterou přináším na kříži, je obětí, která překonává všechny dosavadní lidské oběti. Jenom v síle této oběti má vůbec každá oběť lidstva na světě sílu a moc obnovovat lidstvo a jeho svět a otevírat je pro vrcholné zdokonalení a může být obětí, přijatelnou na nejvyšších místech, takže může být opravdu milou našemu Otci.
       Nosím tvé, doopravdy lidské tělo, protože na sebe beru opravdu tvou a skutečnou přirozenost. Proto spojuji nebe se zemí a zemi s nebem. Jedině jako ten, kdo přichází z nejvyšších míst mohu přibližovat to nejvyšší k pozemským poměrům a zase jedině jako jeden z vás lidí mohu k našemu věčnému Otci celé obnovené a zušlechtěné lidstvo. Z Mých rukou je lidská oběť znovu přijata. V této vnější oběti, která je výrazem oběti vnitřní, Mého vnitřního poddání se Nejvyššímu, je lidstvo znovu přijato do Mého dětství a do náruče našeho Otce a Matky ve věčné slávě.
      Chci, abys ty, jakož i ostatní lidé, odkázaní tolik na smysly, zkrátka abyste měli také viditelnou účast na Mé oběti. Přeji si, abyste mohli dále podávat oběť, přijatelnou na nejvyšších místech, protože je to zakořeněno v lidské přirozenosti, aby se snažila spojovat se s naším spravedlivým Otcem a přinášela mu oběti, projevovala mu vděčnost, usmiřovala ho a prosila ho. Když podávám jednou provždy dokonalou oběť, která má všechny potřebné účinky, a která vyhovuje všem potřebám tvé duše, jež se chce podřídit našemu věčnému Otci a různým způsobem mu dokázat svou poddanost, tak si přeji, abys byl co nejživěji a co nejpřítomněji spojen s touto obětí. Celým svým Srdcem toužím, aby se tato oběť stala tvou obětí. Když sleduji, že nikdo z vás nemá nic lepšího, a že bez této oběti prostě nemáte zhola nic co byste mohli nabídnout Nejvyššímu, rád bych, abyste mohli k našemu dokonalému Otci povznést své ruce plné Mé oběti a Mé obětující se lásky. Proto je zapotřebí jedinečné profese pro zosobnění zvláštní spolupráce se mnou, kde by se dále zpřítomňovala Moje oběť, kde by se předávala dál, protože oběť tak nezvratně dokonalá a vznešená potřebuje především dokonalý řád.
      Proto zakládám zbrusu nový řád, řád profesionálů, Můj řád. Protože jsem vyvoleným profesionálem podle jistého vyvoleného řádu, proto také tvá profese je vyvolenou profesí daného řádu. Moje profese, Moje oběť a její ovoce nelze ponechat náhodě, ani vydat napospas lidské slabosti, nebo i hlouposti a zlobě. Proto mluvím o zvláštní profesi vedle onoho obecné profese, kterou vybavuji všechny své děti hned od jejich křtu. Celé shromáždění Mých dětí je Mým tajemným Tělem. A ty máš tomto Těle své místo. Máš tam své nezastupitelné místo i tvoje profese.
      Jaký úkol má zvláštní profese, zvláštní ustanovená a slavně zaslíbená spolupráce s Nejvyšším? Zosobňovat cévy, hlavní tepny, jimiž se dostává Mému tajemnému Tělu ode Mne všech darů, , veškerého vyššího života. Profese je průtok, kterým se dostává ovoce Mého utrpení všem, kdo jsou ke Mně přivtěleni. Profese obecného shromáždění Mých dětí je srdcem, jímž se přelévá vnitřní, vyšší život a všechny jeho dary do vás, Moje děti. Profesionálové jsou prostředníci, jimiž zaplavuji své děti, jimiž je přijímám a objímám, jimiž je živím svým životem, jimiž je sytím svou Pravdou a přivádím nakonec k sobě. Přeji si naplno ovládat tyto průtoky a cévy, jimiž by proudila Moje Láska a ovoce této Mé Lásky. Chci mít ve svém Těle zvláštní články, které by měly jedinečné poslání právě v tom, aby přijímaly a sdělovaly Moje obnovné a zdokonalující působení. K tomu jsem si vyvolil vás, své učedníky, apoštoly. Posílám vás učit. Vybavuji vás mocí nad svým Tělem. Svěřuji vám pravomoc k usmiřování s naším věčným Otcem. Právě vám říkám: "Jděte do celého světa a učte všechny národy!" Tak si ve svém obnoveném a pro dokonalý rozvoj otevřeném lidstvu vyčleňuji některé děti, a ty, které poslouchají Mé povolání, odděluji od ostatních pro jedinečnou spolupráci se mnou, pro zvláštní účast na Mém díle obnovy a zušlechtění lidstva. Říkám vám: "Kdo vás slyší, Mne slyší.. A já posílám vás!"
      Proto i vy, jako moji poslové podle vzoru Pavla z Tarsu, spatřujete v profesi něco skutečně odlišného, nějakou skutečnou duchovní moc, moc vnitřní, která se odvozuje od  Mojí moci. Pavel byl ustanoven jako posel, aby tomu učil a byl rozdavatelem Mých tajemství (2 Tim 1,11). Proto apoštol národů poukazuje na to, že zrodil Mé děti ne svým, nýbrž Mým učením a Mou profesí. Proto tolik obhajuje své poslání, o kterém říká, že nikdo nemá právo mu jej kritizovat, a že se od nikoho nedá soudit.
Proč věnuji největší svou péči vám, svým vyvoleným poslům, číselně přesně určeným? Vychovávám vás. Odhaluje vám tajemství svých podobenství. Sytím vás sebou samým. Přesně vás odlišuji a odděluji od ostatního lidstva. Především od vás požaduji, abyste byli solí světa, abyste byli světlem lidem. Tak máte být na vyvýšeném místě a zářit jako majáky, abyste ukazovali životní dráhu k dokonalosti všem, které máte pro Mne získat. Proto vám, svým poslům slibuji, že s vámi budu po všechny dny. Proto vám také připomínám, že budete pronásledováni a nenáviděni kvůli Mému jménu. Máte převzít moji profesi. Moje dokonalá profese vrcholí utrpením, vrcholícím smrtí. Proto stejný úděl potká i vás, kteří jako služebníci kříže máte být podobně se Mnou stále křižováni. Tento odvěký kříž nenávisti vůči profesionálům, jaká se dnes tolik projevuje, když lidé zmatení televizními hrůzami a jinými triky vládce světa plivají před požehnaným služebníkem v nejvyšších službách, kdy speciální profesionál v nejvyšších službách může být snadno kdekoli na veřejnosti předmětem potup a urážek. A zatím i vrahové požívají zaručených lidských práv na slušný život, ženám se zaručuje jako lidské právo, že smějí zabíjet své děti a zvrhlíci se domáhají jako lidského práva uzavírat sňatky s osobami stejného pohlaví, a zřejmě i zvířatům se zajišťují lidská práva. To ukazuje, že tvoje zvláštní profese v nejvyšších službách je skutečnou součástí Mé vrcholné profese, protože se ti dostává stejných útrap jako Mé profesi. Tam, kde i veverky mají svoje dobře chráněná doupata a lišky mají své nory, od lidí málem vytápěné, pořád ještě já ani vy, Moji poslové a následovníci, nemáme, kam složit hlavu.
       Když ti to říkám tedy každým slovem jasně dokazuji, že ztotožňuji své poslání s posláním, které ti svěřuje. Moje poslání je posláním dokonalého profesionála v nejvyšších službách. Proto poslání tebe jako zvláštního Mého spoluvykupitele je posláním téže dokonalé profese. Když ti svěřuji pravomoc: "To konejte na Mou památku", totiž abys doslova a jako já řekl o předloženém chlebu: "Toto je Mé tělo...", ztotožňuje tě se sebou. Tvoje profese tryská z Mé dokonalé profese. Tvoje profese není ničím jiným než Mou vrcholnou profesí.
       Petrův výrok o službě ve vládě nevylučuje dokonalou profesi, nýbrž dokonalá profese je naopak jeho nutná podmínka.
V čem spočívá služba ve vládě? V tom, že jsi blízko našemu společnému Otci, že mu smíš jako Moje či jeho dítě přinášet čistou oběť. Jenže to není tvá oběť bez  Mojí oběti, nýbrž právě dokonalou profesí se tvá oběť ocitá ve spojení s Mou obětí. Jedině slavně zaslíbená profese umožňuje lidem přiblížit se tak těsně k nejvyšším místům.
      Jako si přeji své viditelné tajemné Tělo, viditelné kvůli tobě, navěky trvající oběť, tak si přeji v tomto viditelném Těle viditelnou profesi. Přeji si zvláštní profesi, aby přinášela jménem Mého viditelné Těla viditelnou oběť Nejvyššímu, oběť, ze které by se rozdávaly neviditelné dary všem účastníkům Mého tajemného Těla, a jež by umožňovaly profesionálům, aby všechny jejich práce, modlitby a oběti byly skutečnými úkony kvůli našemu věčnému Otci. V tomto smyslu píše Petr, že se máš dát zabudovat jako živé kameny do stavby Mého Těla, k dokonalé profesi, abys přinášel skrze Mne oběť, přijatelnou na nejvyšších místech. Tato slova potvrzují, že skrze mne, tedy díky Mé oběti, a jejím dalším přinášením, totiž viditelnou profesí máš pomoci všem dosáhnout neviditelné profesionality, kdy všechno v tobě slouží našemu věčnému Otci.
      Buď si vědom toho, že stav zvláštních profesionálů je sladkým ovocem  Mojí péče o lidstvo! Bohatství a vznešenost zvláštní poslání profesionála je v slavně zaslíbené spolupráci se Mnou na obnově a zušlechtění lidstva, neboť přicházím zachránit všechny.

BESEDNÍ ŘEČI podle Tomáše ze Štítného (13)

Jak zde všechno stvoření setrvává už svou dobrotou a ukazuje se, a jak máme čtverý užitek ze stvořených věcí.
Děti se ptají: Pověz nám, tatíku, co z viditelných věcí ukazuje neviditelnou Boží dobrotu?
Otec: Vše, co Bůh stvořil, ukazuje jeho dobrotu a milost, neboť pro svou potřebu nic nestvořil.
      Mohl být vždy blaženě sám v sobě a beze všeho, ale když viděl, že může dát tvorstvu účast na své dobrotě, každému podle jeho pochopení, stvořil vše a v své dobrotě to udržuje. A není snad to, že všechno řídí a opatrně zaměřuje k užitku rozumného stvoření, projevem jeho převeliké dobroty? Hle, nebe, země, ovzduší, hvězdy, vody i všechno, co je ve světě, i běh časů, jímž se navracejí léta, staré věci obnovují, uhynulé rozkvétají, všechno k užitku lidí, to vše ukazuje dobrotu toho, -jenž tím sleduje náš užitek!
      Užitek ze stvořených věcí máme čtverým činem (14.hl. knihy Hugona):
      Některé věci jsou nám tak potřebné, že bychom bez nich nemohli být, a těch dal Bůh větší hojnost. Jiné jsou nám k většímu pohodlí nad naléhavou potřebu, takže bychom mohli přirozeně trvat i bez nich, jako vidíme, že bez masa a bez vína a v prostém oděvu žijí chudí lidé. Některé věci jsou takové, že nich nesledujeme žádné pohodlí, jiné jsou jen proto, že jsou krásné, jako pití z nové, zářící číše nebo jíst ze zvláště formované mísy nebo v chodit barevném oděvu. Některé věci jsou lidem ještě vzácnější, ač by mohli skromně a pohodlně žít i bez nich, avšak kdo to má, je mu to vzácné, jako jsou i drahé nápoje, koření, drahé kamení, stříbrné a zlaté skřínky. A v tom se projevuje veliká Boží dobrota, že dal člověku věci nezbytné nejen k naléhavé potřebě, ale i nad to. V tom by pak měl největší užitek moudrý, jenž by milostí nepřilnul k takovým věcem, ježto vidí, že jsou světu vzácné, a proto by se milostí obrátil k Bohu a pro Boha opustil to, co naléhavě nepotřebuje, nýbrž jen z jakési pýchy, a s přílišnou péčí by si na takových věcech nezakládal; ale, aby sice užíval světa, ale tak jako by ho neužíval. (1 Kor 7,31)
      Ještě jedno se mi jeví podobné tomuto, protože ukazuje obdivuhodnost skutků Božích, jenž to spolu zachoval tak, že učinil i mnoho velikých věcí, a všechny uspořádal krásně, ale i užitečně. Sledujte, že není div, když se tomuto někdo obdivuje, neboť vidíme, že to nemůže být v lidských silách. Chce-li člověk učinit něčeho mnoho, nemůže být to veliké, a pakli chce učinit něco velikého, není zase v jeho moci, aby toho učinil mnoho. Jeho moc nemůže být rozdělena na mnoho věcí, aby mohla provést něco velikého, a pak-li se snaží o něco velikého, mnoho se zase nepovede. Když chce člověk obrátit své úsilí k množství nebo k velikosti, k obojí to nejde. Písař píše spěšně malá slova, ale chce-li napsat veliké slovo, vynaloží na to větší práci; a čím více pospíchá, aby mnoho napsal, tím méně pěkné bude písmo. Platí to i jako podobenství: Kdo chce mít velmi krásný a honosný oděv, ať v něm nehledá mnoho užitku. Pak-li sleduje v oděvu jeho užitek, musí v něm oželet krásu a honosnost. V Božích skutcích však není množství stvořených věcí na újmu velikosti, ani velikost neomezuje počet, ani společná velikost a množství nevylučuje krásu a vhodnost toho užitku, k němuž učinil všechno to, co učinil Stvořitel a působitel všeho. Kdo chce někdy odtrhnout mysl od světských rozbrojů, může dojít rozumným myšlením přes tyto viditelné věci k oněm neviditelným věcem v Bohu. Kdo je však vždy ve světském shonu znepokojován rozbroji, s tím není důvod rozjímat o těch věcech. Tak se říká, že ve mlýně není třeba hrát. (Pokr.)
                                                                                                     +++

BESEDA U PANA ZPYTÁKA aneb Z deníku mého pradědečka (2)
                                                                                                                                                Praha, 19.srpna Léta Páně 1872
     Vousatý vysoký mládenec s tváří moudrého patricije, kterému říkali Augustin, tvrdil, že prý ho nebožtík Cicero se svou knihou Hortensius poučil, že smyslem života je právě hledání pravdy. Načež se dal slyšet, že pravdivé je to, co je. Jenže to, co je, není nic jiného než jsoucí. Tedy pravdivé označuje totéž co jsoucí.
     Přispěl jsem také svým polínkem do ohně této debaty: Pravdivé a jsoucí jsou totožné po věcné stránce, ale pojmem se liší. Proti tomu je pojem každé věci to, co se označuje jejím vymezením.
     Načež Augustin řekl: Já si ale myslím, že vymezením pravdivého to, co je. Když se tedy pravdivé shoduje se jsoucím v tom, že je to, co je, zdá se, že se shodují také v pojmu.
      Kdosi další do toho opakoval: Všechny věci, které se liší pojmově, jsou takové, že jednu lze myslet bez druhé. Proto tvrdím, že si můžeš myslet, že Bůh je, i když si na chvíli odmyslíš jeho dobrotu. Jsoucí si však nemůžeš myslet nijak, když si od něho oddělíš pravdivé, neboť si díky tomu myslíš, že je pravdivé. Tedy pravdivé a jsoucí se pojmově neliší.
Mechanicky vztyčený prst prof.Hovadíka, jeho původní vynález (Pro zajímavost zaznamenávám jeho náčrtek:)

však dal všemu korunu: Jestliže pravdivé není tožné se jsoucím, pak by muselo být rozpoložností jsoucího. Rozpoložností jsoucího však nemůže být. - Není totiž ani rozpoložností působící úplný zánik, neboť tak by následovalo: ,je pravdivé, arciže jest nejsoucí, jako následuje: ,,je mrtvý člověk, arciže není člověk". Ani není umenšující rozpoložností, neboť tak by nenásledovalo: jest pravdivé, arciže je, jako nenásleduje: má bílé zuby, arciť jest bílý. Ani není rozpoložností zužující či vidotvornou, protože tak by se nemohlo zaměnit se jsoucím, arciže pravdivé a jsoucí jsou zcela totéž.      Skutečnosti, kterým jest vlastní táž rozpoložnost, jsou tožné. Pravdivému i jsoucímu jest arciť vlastní táž rozpoložnost; jsou arciže tožné. Nebožtík Libomudrun Aristoteles, blahé paměti,

říká v II. knize Metafyziky, že rozpoložnost skutečnosti v bytí jest jako její rozpoložnost v pravdě, arciže pravdivé a jsoucí jsou zúplna totéž. Ba, ba, zúplna totéž.
     V tomto bodě vývodů páně profesora explodovala bomba a rozmetala budovu smysluplného uvažování. Nebo, což dosahovalo stejného účinku, pokud šlo o působení na nervový systém, ozvalo se zaklepání na dřevo mé dubové hlavice.
      Odmlčel jsem se. Augustin točil palci, vrhl oči ke stropu a v jeho chování se objevila rozpačitost, jako kdyby měl něco na jazyku, ale nešlo mu to ven. Vzpomněl jsem si, že se podobně chovají psi, když vám položí packu na koleno a zahledí se vám do očí.
       Jen zřídka je k spatření muž, který nevěří svým uším, ale každý, kdo se v tu chvíli nacházel v blízkosti prof.Hovadíka, by se takovým pohledem mohl pokochat. Uplynula dlouhá chvíle ohromeného a zděšeného úžasu, než jsem byl schopen dospět k závěru, že jsem se opravdu nepřeslechl.
      Ve chvíli zvláště zamrzlé konverzace vstoupila do pokoje slečna Opršálková a radostně zatleskala ručkami: Ano, pane profesore, je to přesně tak.
       Na hlavě měla mechanický vonný klobouk, vynález prof.Hovadíka pro každou moderní dívku. S dovolením pana profesora zaznamenávám zde jeho schéma pro příští pokolení.

Uvědomoval jsem si, že k ní cítím jakousi laskavou lítost. Já být dívkou, to bych se raději provdal za vulkán. Už jen špetka prof.Hovadíka, jak to kdysi vyjádřil rozladěným, zadumaným hlasem jeho někdejší ředitel gymnázia v Hradci Králové, stačila napáchat hodně zla.        V duchu jsem si povzdechl: Ó, ženo, ženo! Kam čert nemůže, nastrčí tebe. Dějiny jsou plné tragédií, které způsobilo tohle smrtonosné pohlaví. Kvůli komu přišel Marcus Antonius o vládu nad světem? Kvůli ženě. Kdo tak hanebně zradil Samsona? Zase žena. A tady stojí, prof.Hovadík, neškodný autor bizarních vynálezů, který to myslí dobře, a drtí ho to samé soukolí.         Byla to průkopnice boje za ženská práva. Snad by byla pro prof.Hovadíka neustálým zdrojem inspirace.        Byla to ta,  jež by dokázala ovládnout útočícího nosorožce zvednutím obočí a káravým pohledem,

ale měla i své slabší stránky. Neušlo jí, jak je jí profesor oddaný, i když mlčenlivě. Tázavě pohlédla na vycpanou hlavu husy domácí, která zdobila zeď, jako by od ní chtěla radu. Potom boj mezi zásadou a citem skončil.
     Ačkoli byl prof-Hovadík tak zdatný plácal, v hloubi duše byl patrně skromný a nesmělý. Měl sklon si opačné pohlaví idealizovat. Především slečna Opršálková ho naplňovala hlubokou a zbožňující pokorou. To by mu ovšem nebránilo, aby s ní o samotě hovořil lehce a plynně - láska skrytá za pokorou by ve skutečnosti jeho výmluvnost vynesla do nebývalých výšin -, ale v zárodku potlačovala každý nápad chovat se k ní s fyzickou bezuzdností chrta vrhajícího se na mechanického zajíce.
      Nalil trochu vody z karafy a upadl do rozjímání nad zjevně umíněnou výstředností, která takovou dívku přivedla k tomu, že se zaslíbila neoddiskutovatelnému géniu lidské společnosti, jakým se cítil.
      Ach, synku, synku, povzdechla si milostpaní Hovadíková, už jsi velký. Tak se všeobecně předpokládá, že máš rozum. Podívej se na muže, kteří si vzali takové – odmlčela se
      Na veškeré takové – odmlčela se - nazírám - pokud mi promineš, když na chvilku použiji moralizujícího slovníku - jako na naparáděné lehké holky."
      Musejí se parádit, aby byly čujné. Matně vyrozumívám, že pan profesor nazýval krásu slovem čujba.
      Ale nepotřebují dělat ze sebe takové – odmlčela se A nemusí chytat do svých osidel mého syna.
,     Ale moje drahá rodičko, ty přehlížíš jednu základní skutečnost, totiž že jsou takové a takové.
     To promlouvá tvoje laskavé srdce, drahocenný zpytáku. Je to od tebe hezké, že se mě snažíš přesvědčit, ale nejde to.
     Zmatené tváře obcovatelů této přeučené besedy žádaly o bližší vysvětlení, ale nezmohl jsem se, než na to, abych vysvětlil, že označením Libomudrun častuje prof.Hovadík řeckého filosofa Aristotela ze Stageiry.
     Pokračoval jsem pak v našem uvažování nahlas. Cokoliv, co není totéž, se nějak liší. Pravdivé a jsoucí se však nijak neliší, neboť se neliší ani bytostí (protože každé jsoucno je pravdivé svou bytostí), ani se neliší nějakými rozdíly, poněvadž by se musely shodovat v nějakém společném rodu. Tedy jsou totéž.
Rovněž, jestliže nejsou zcela totéž, pak by muselo pravdivé k jsoucímu něco přidávat. Avšak pravdivé k jsoucímu nic nepřidává, i když má větší rozsah -
      To ozřejmuje nebožtík Libomudrun Aristoteles, blahé paměti, ve IV. knize Metafyziky, ozval se pan profesor. Píše, že vyměřujíce pravdivé říkáme: když říkáme o tom, co je, že je, a o tom, co není, že není. A tak pravdivé zahrnuje jsoucí i nejsoucí. Arciže pravdivé k jsoucímu nic nepřidává, a tak se zdá, že pravdivé je zcela totéž co jsoucí. Tak to naříká sám Hovadík, zpyták libomudrovny, a potažmo to tak naříká celá akademická obec.
     V nastalém tichu se ozvalo šeptání. Jenže je šeptání a šeptání. Všichni velcí muži mají své drobné nedostatky. Tato nevyhnutelnost se obecně uznává a nevyčítá se jim to. Musíme tedy konstatovat, a to v žádném smyslu jako pokárání, nýbrž prostě jako historický fakt, že něžné šeptání nepatřilo k silným stránkám jednoho z obcovatelů besedy. Mezi záměrem něžného zašeptání a jeho provedením, jak se ho zhostil, zela propast. Zvuk, který vydal, se spíš podobal mlhové siréně zaoceánského parníku nebo porouchanému potrubí v kotelně, a když zazněl bez jakékoli výstrahy Z nepatrných příčin mohou vzejít dalekosáhlé následky. Slečna Opršálková nadskočila skoro půl metru do výšky. Pronikavě vyjekla a upustila podnos. Načež zůstala stát s rukou na srdci a nemohla popadnout dech.
      Třebaže fyzicky patřila k třídě krasavic, byla ta nejsentimentálnější povaha přesvědčená, že hvězdy jsou boží řetěz sedmikrásek a že pokaždé, když si víla vysmrká svůj nosánek, narodí se děťátko. Což je to poslední, jak jistě chápete, co by si profesor a vynálezce mohl přát mít doma. Nicméně pan profesor o tom neměl jasné povědomí.
      Když dorostl do mužných let, měl v sobě asi tolik odhodlanosti a sebejistoty jako přeslazený puding. Kdykoli se octl mezi ženami, choval se tak nemožně, že u nich rázem vyvolal hněv a nevoli. Patřil k mužům, kteří jen uvidí ženu, zakopávají si o nohy a začnou se za to omlouvat. Když se bavil s dívkou, celý se zpotil, svázal na uzle a vyrážel podivné skřeky podobné jazyku jakéhosi primitivního kmene. A i pokud mu ze ztuhlých hlasivek unikla jen trochu srozumitelná poznámka, pak se týkala počasí a pan profesor ji rázem omluvně zavrhl. Ženy jsou k takovým mužům nemilosrdné a mezi dámami v okolí brzy zavládlo přesvědčení, že prof.Hovadík je nešťastnou hříčkou přírody a nestojí za sebemenší pozornost.
      Milostpaní Hovadíková se usadila na opěradle křesla a hleděla na pana profesora něžnýma očima matky, jejíž prvorozený přestál těžký nápor příušnic. Snad si uvědomovala, že to, co se právě děje, má svou bizarní stránku, Ale najednou si byla naprosto jista, a to tím, že tohle rozhodně není nevěsta pro jejího Jakoubka, třebaže strýc řečené slečny Opršálkové je mechanikem v Praze a nadšeně uskutečňuje jeden prototyp z vynalézavé mozkovny jejího maličkého za druhým
      V pokoji panovala tak ledová atmosféra, že mi div uši neomrzly. Připadlo mi divné ponechávat sebe i ostatní obcovatele této besedy v tomto umrtveném stavu, ale zrovna mě nenapadalo nic jiného, než projevit sobě i ostatním upřímnou soustrast.
V každé obtížné situaci, kdy odvaha byla odložena na polici a nebezpečí jako by hrozilo z každého koutku, nevyhnutelně dříve či později nabývá zainteresovaná strana v centru dění přesvědčení, že jí pod nohama začíná hořet půda. Jeleni v říji mívají takový pocit. Stejně tomu bylo s Napoleonem v Rusku.
       Z vytřeštěných očí obcovatelů besedy se zdálo, jako by jim bylo docela jedno, bude-li pokračovat slovní výtrysk divuplodů prof.Hovadíka, anebo propukne-li něco smysluplného. A tak místo toho, abych své druhy dorazil ránou z milosti pomocí nějakého odkazu na slova tohoto našeho velkého zpytáka, rozhodl jsem se prokousat se tou jeho slovní oranicí, a přidat ještě něco k tomu.
      Rovněž, jestliže nejsou zcela totéž, pak by pravdivé muselo něco přidávat k jsoucímu. Avšak pravdivé k jsoucímu nic nepřidává, i když má větší rozsah. Vždyť při vymezování pravdivého uvádíš, že pravdivé je, když uvádíš o tom, co je, že je, a o tom, co není, že není. A tak pravdivé zahrnuje jsoucí i nejsoucí. Proto pravdivé nic nepřidává k jsoucímu, a tak se zdá, že pravdivé je zcela totéž co jsoucí.
      Zdá se mi, že je zbytečné neužitečně opakovat totéž. Kdyby pravdivé bylo totéž co jsoucí, bylo by zbytečné nazývat jsoucí pravdivým. To však není pravda. Tedy nejsou totéž.
Kromě toho jsoucí a dobré jsou shodné. Ale pravdivé není shodné s dobrým. Něco je totiž pravdivé, aniž je to dobré – jako když se například někdo dopouští smilstva. Tedy ani pravdivé není shodné se jsoucím. Nejsou tedy totéž.
      Taky si myslím, že se ve všech stvořených věcech liší bytí a to, co je. Pravdivé však označuje bytí věci. Tedy ve stvoření se pravdivé liší od toho, co je. Avšak to, co je, je totéž co jsoucí. Tedy ve stvořených věcech se pravdivé liší od jsoucího.
      Jenže cokoliv, co se má k sobě jako dřívější a pozdější, musí být navzájem různé. Pravdivé a jsoucí se mají však k sobě uvedeným způsobem, protože, jak první ze stvořených věcí je bytí. Tvrdím, že všechny jiné věci se vypovídají jako výklad o jsoucím. Proto jsou pozdější než jsoucí. Tedy se pravdivé liší od jsoucího.
     Avšak ty skutečnosti, které se společně vypovídají o příčině a účincích, vytvářejí větší jednotu v příčině než v účincích, a zejména spíše v Bohu než ve stvořených skutečnostech. Ale v Bohu se tato čtyři - jsoucí, jedno, pravdivé a dobré - přivlastňují tím způsobem, že jsoucí náleží k bytosti, jedno k Osobě Otce, pravdivé k Osobě Syna, dobré k Osobě Ducha Svatého. Avšak božské Osoby se nerozlišují pouze pojmově, ale také věcně, a proto se jedna o druhé nevypovídají. Tedy tím spíše se uvedené čtyři skutečnosti musí ve stvořených věcech lišit více než jen pojmově.
      Když už se zdálo, že začíná svítání naších lebích, ozvalo se:
      Arciť jest nám řkouti -
      Cože? Kdo koho uřknul?

      Hlasy se nedočkaly odezvy, ale zato plným proudem tekl dál proud slovních divuplodů páně Hovadíkovy:
- že stejně jako se musí tvrzení, která se dokazují, převést zpět k nějakým prvotím, které jsou samy sebou umu známy, tak, když se zkoumá, co ta která věc je. Jinak by se v obou případech postupovalo do nekonečna, a tak by zcela zaniklo vědění i poznání věcí.
      Ke kterým prvokům, snad nálevníkům nebo nezmarům?
      Profesor jako by to přeslechl a jal se nemilosrdně decimovat naše bubínky, kovadlinky, ba i Eustachovy trubice: - Avšak to, co um pojímá jako nejznámější a na co převádí všechny pojmy, jest jsoucí, jak říká Avicenna. Potahmo se všechny ostatní pojmy umu získávají přidáváním ke jsoucímu. Ke jsoucímu arciť nelze přidat nic jakoby vnějším způsobem, kterým se přidává rozdíl k rodu nebo případek k podmětu, poněvadž jakákoliv přirozenost jest bytostně jsoucí. Tož také Nebožtík Libomudrun Aristoteles, blahé paměti, dokazuje ve 3. knize Metafyziky, že jsoucí nemůžeť být rodem. Jest arciť možno říct, že něco se přidává k jsoucímu, nakolik vyjadřuje způsob tohoto jsoucího, jenž slovem "jsoucí" není vyjádřen. To může nastat dvojím způsobem:
      Předně jest nám řkouti, že naříkaný způsob jest zvláštním způsobem jsoucího. Jsouť arciť různé stupně jsoucnosti, podle kterých se uvažují různé způsoby bytí a stejně tak podle těchto způsobů se uvažují v myslbě různé rody věcí. Podstata arciť nepřidává k jsoucímu nějaký rozdíl, kterýž by označoval nějakou přirozenost k jsoucímu přidanou, nébrž slovem podstata se vyjadřuje jakýsi zvláštní způsob bytí, arciť jsoucí o sobě, a tak jest tomu i u ostatních rodů.
        Po druhé jest nám řkouti, že vyjádřený způsob jest obecný způsob provázející každé jsoucí, a tento způsob může býti dvojí. Buď provází každé jsoucí o sobě, nebo provází jedno jsoucí u prvoti jeho vztahu k druhému. V prvním případě jest nám řkouti, že se k tomu dochází dvojím způsobem, protože u jsoucího jest něco naříkáno kladně nebo záporně. Co se však nachází vyjádřeno zcela kladně a co lze najít u každého jsoucího, jest pouze jeho bytnost, podle které se naříká, že je. A tak jest ustanoveno pojmenování věc, jež se podle Avicenny, na počátku jeho Metafyziky, liší od jsoucího v tom, že jsoucí pochází z činu bytí, zatímco pojmenování věc vyjadřuje cost neboli bytnost jsoucího. Naopak záporka, která provází naprosto každé jsoucí, jest nerozdělenost, a ta budiž označeno jedno. Jedno arciť není nic jiného než nerozdělené jsoucí.
      Polkl jsem naprázdno, protože se mi zdálo, že mi právě uvízl v krku knedlík. Býval bych rád promluvil, ale bál jsem se, že kdybych se o to pokusil, vyšlo by z toho koktání. A muž si při takové příležitosti, jako je tahle, nepřeje prozradit koktáním skutečnost, že není naprosto v pohodě a nad věcí a úplně bezstarostný. Mrkl jsem po ostatních hned mi bylo jasné, že na tom nejsou o moc lépe. Tak jsem si dodal odvahy a začal jsem opatrně a pečlivě odsekávat slabiky, aby nenavazovaly plynule jedna na druhou, i když k tomu jevily sklon.
       A - co - když - bude -
      Mluvit každý sám za sebe? Vložila se do toho pojednou slečna Opršálková.
     Jakže?
      No ten Avicena a ten Libomudrun nebo kdo  – řekla nejistě.
      Aristoteles, podotkl jsem.
     Pan profesor nadskočil skoro půl metru a znovu přistál na židli. Přitom rukou zavadil o svůj vynález nevysychajícího kalamáře, až se rozlil po stole. Skoro jako svátost jej vzal do rukou a posadil do správné polohy a posunul jej dál po stole.
To nevadí, řekl, "to se vsákne. Vlhkost znamenitě prospívá textuře dřeva.
     Zkusme to, vrátil jsem se k pozoruhodnému nápadu slečny Opršálkové a uvažoval jsem, že jakkoli to není u ní ani trochu znát, může být pro muže velkou inspirací.
      Celá se ošila svou důležitostí, ale hned se zase rozpárala a spočinula ve své obvyklé myšlenkové ustálenosti, pohybující se v přímých spojích mezi receptem na mramorovou bábovku a postupem při zavařování ovoce.
      Ale – ale – jako cožpak zde může někdo kromě mne zastoupit takového Aristotela? Durdil se pan profesor.
Přitom si ji přeměřoval jako zoolog nebezpečnou africkou mambu.
      Uvědomil jsem si strašnou pravdu. Člověk dokáže odpustit, když mu někdo ublíží, pokud to neraní jeho ješitnost. Kromě toho i v případech nefalšované záchrany se zachráněný, když se mu to rozleží v hlavě, bezesporu cítí před zachráncem trapně. Bezděčně se na něj dívá tak, jako se člen komparzu dívá na herce v hlavní roli, kterému vděčí za živobytí, ale závidí mu osvětlení, ústřední místo na scéně a potlesk. Mimoto každý člověk má v sobě instinktivní odpor být někomu zavázán způsobem, který nedává možnost dluh zcela splatit. A když člověk zjistí, že všechny ty smíšené pocity neměly žádný reálný podklad, jak tomu bylo v profesorově případě, nelze vnitřní stav takového vnitřně se nadouvajícího vulkánu brát na lehkou váhu.
     Když jsem to všechno uvážil, nezbývalo mi než vést v patrnosti, že přesvědčit profesora, aby udělil svůj velkomyslný souhlas k takovému počinu, nebude žádná maličkost.
      Snad přece by se to dalo zkusit – kuňkl jsem nejistě.
      Hm – hm – nevím, nevím vrtěl hlavou nedůvěřivě pan profesor, - Když to někdo svede aspoň způle tak jako zkušený zpyták -
Hm, osmělil jsem se, - abych to shrnul - tak musíš říci - že stejně jako se tvrzení, která se dokazují, musejí převést zpět k nějakým základům, které jsou samy o sobě tvému rozumu známy, tak se musí učinit, když se zkoumá, co ta která věc je. Jinak bys v obou případech postupoval do nekonečna. Tak by zcela zaniklo tvé vědění i poznání věcí.
      Tak jako Avicenna tvrdím, že to, co tvůj rozum pojímá jako nejznámější a na co převádí všechny pojmy, je jsoucí.
      Proto se všechny ostatní pojmy rozumu získávají přidáváním ke jsoucímu. Ke jsoucímu však nemůžeš přidat nic jakoby vnějším způsobem, jakým se přidává rozdíl k rodu nebo případek k podmětu, poněvadž jakákoliv přirozenost je bytostně jsoucí.
     A tak jako Aristoteles dokazuji, že jsoucí nemůže být rodem. Můžeš ale říct, že se něco přidává ke jsoucímu, nakolik to vyjadřuje způsob tohoto jsoucího, jenž slovem "jsoucí" není vyjádřen.
     To může nastat dvojím způsobem.
      Rcete dvojím ? Divil se profesor, třebaže jsem jinými slovy opakoval jeho vlastní slova. – A jakýmpak? Dodal nedůvěřivě.
      Předně tak, že vyjádřený způsob je zvláštním způsobem jsoucího. Existují totiž různé stupně jsoucnosti. Podle nich se uvažují různé způsoby bytí. Stejně tak podle těchto způsobů se uvažují různé rody věcí. Podstata totiž nepřidává k jsoucímu nějaký rozdíl, který by označoval nějakou přirozenost k jsoucímu přidanou. Slovem "podstata" se vyjadřuje jakýsi zvláštní způsob bytí, totiž jsoucí o sobě, a tak je tomu i u ostatních rodů.
     A pak tak, že vyjádřený způsob je obecný způsob, provázející každé jsoucno. Tento způsob můžeš mít zase dvojí: Buď provází každé jsoucno o sobě, nebo provází jedno jsoucno na základě jeho vztahu k druhému. V prvním případě se k tomu dochází dvojím způsobem, protože u jsoucího je něco vyjádřeno kladně nebo záporně. Co však nacházíš vyjádřené jasně kladně a co můžeš najít u každého jsoucího, je pouze jeho bytost. Podle ní se vypovídá, že je.
     Právě tak je ustanoveno pojmenování věc, jež se liší od jsoucna v tom, že jsoucno pochází z úkonu bytí, zatímco pojmenování věc vyjadřuje bytost jsoucna. Naopak popření, které provází každé jsoucno, je nerozdělenost. Ta je vyjádřena označením jedno. Jedno totiž není nic jiného než nerozdělené jsoucno.
      Ve druhém případě, totiž podle vztahu jednoho jsoucna k jinému jsoucnu, vezmi v úvahu zase dvojí způsob jsoucna: Buď, že se jedno jsoucno odděluje od druhého, a to je vyjádřeno slovem něco - uvádí se totiž něco jako jiné co Proto tak, jako nazýváš jsoucí jedno, nakolik je o sobě nerozdělené, tak nazýváš něco, nakolik je oddělené od ostatních. Anebo, že se jedno jsoucno shoduje s jiným jsoucnem. To může nastat jen tehdy, najde-li se něco, čemu je dáno se shodovat s každým jsoucnem.
       To je ale přece duše, která je nějakým způsobem všechno. - V duši pak je poznávací a žádostivá mohutnost. Souhlas jsoucna se žádostí vyjadřuje pojmenování dobré. Proto tvrdím, že dobré je to, co si všichni žádají. Souhlas jsoucna s rozumem pak vyjadřuje pojmenování pravdivé.
       Všechno poznání se uskutečňuje tvým připodobněním jako poznávatele k poznávané věci. Proto se připodobnění nazývá příčinou poznání. Tak třeba tvůj zrak poznává barvu proto, že je uzpůsoben obrazem barvy. První srovnání jsoucna s rozumem spočívá tedy v tom, že jsoucno je v souladu s rozumem. Tento soulad můžeš nazvat shodou rozumu s věcí. A tím formálně dosahuješ pojmu pravdivý.
         Když už se zdálo, že v některých mozkovnách začíná svítání, nastalo nové zatmění. Zdálo se, že u pana profesora vypukla nemoc, zvaná logorrhea, takže nás zaplavil výtryskem svým slovních divuplodů
       Arciže to, co přidává pravdivé k jsoucímu, jest sjednocení v údobě neboli shoda věci s umem. A jak bylo řečeno, poznání věci vychází z tohoto sjednocení v údobě. Tak jsoucnost věci předchází pojem pravdy, zatímco poznání jest jakýsi účinek pravdy. Na základě toho jest nám řkouti o trém způsobu vyměřování pravdy či pravdivého. Za prvé podle toho, co předchází pojem pravdy a v čem má pravdivou prvoť. Protož Augustin v knize Soliloquia vyměřuje pravdivé co by to, co jest, a Avicenna ve Metafyzice , že pravda jakékoliv věci jest vlastnost jejího bytí, které jí bylo přiděleno. A jiní, že pravdivé jest neoddělenost bytí a toho, co jest.
      Hovořil rozhodně a poněkud stroze, protože ho z nějakého záhadného důvodu opustila veškerá uctivá bázeň, kterou v něm probouzela slečna Opršálková. Žasl nad svým současným přístupem a jeho vděčnost svému prapředkovi v plandající medvědí kůži, který mu ukázal, jak na to, nemohla být hlubší.
      Osmělil jsem se a pokusil jsem se o překlad z jeho jinomluvy: Tedy to, co přidává pravdivé k jsoucnu, je sjednocení ve tvaru neboli shoda věci a rozumu. A jak bylo řečeno, poznání věci vychází z tohoto sjednocení ve tvaru. Tak jsoucnost věci předchází pojem pravdy, zatímco poznání je jakýsi účinek pravdy. Na základě toho můžeš najít trojí způsob vymezení pravdy či pravdivého.
Jako Augustin pravím, že je to předně podle toho, co předchází pojem pravdy a v čem má pravdivé základ. Tak je pravdivé to, co je.
       Kdežto jako Avicenna naopak tvrdím, že pravda jakékoliv věci je vlastností jejího bytí, které jí bylo přiděleno.
      Za druhé se pravda vymezuje podle toho, v čem se pojem pravdivého formálně uskutečňuje. Tak se uvádí, že pravda je shoda věci a rozumu.
       Během mé řeči se pan profesor zhroutil ve svém křesle a jeho vous, zpěněný jako by do něho dula vichřice, zplihl jako vlna na nehostinném a skalnatém pobřeží Ohňové země. Vous jako by se pod tlakem tak rychlého, zoufalého vypuzení dechu, vyvrátil z kořenů. Ještě před chvílí měl o mé rozumové dostačivosti ještě jakés takés mínění. Teď je však patrně spěšně revidoval. Bylo snad důvodem jeho neochvějné přesvědčení o vlastní nedostižnosti, Nevím, (Pokr.)
                                                                                       +++
                                                 BŮH JE DOCELA JINÝ (Dopis G.K.Chestertonovi)
     Milý Chestertone!
    Jistě jsi slyšel u vás v Anglii, jako já v Itálii, že víra v Boha a náboženství překáží člověku, aby si vybudoval ráj na zemi, protože všechny své naděje a síly vkládá jen do posmrtného rajského života. Podle směrnic posledního koncilu musí křesťan právě proto, že je křesťanem, zasazovat se víc než jindy o pokrok, pokud slouží dobru celku, a o sociální rozvoj, pokud prospívá všem. Ale to na věci nic nemění, namítají někteří. Vy křesťané považujete svět za pomíjivý a čekáte na věčný život v ráji, o němž nic nevíme. Chceme ho zde na zemi a to je cílem všeho našeho snažení. Už ho vidíme, jak se pomalu rýsuje na obzoru, zatímco o vašem Bohu tvrdí znalci náboženství, že je "mrtev". Dáváme zapravdu Heinrichu Heinovi, který napsal: "Slyšíte zvony? Padněte na kolena! Přinášejí umírajícímu Bohu poslední pomazání."
      Milý Chestertone! Ty i já samozřejmě také poklekáme, ale jedině před takovým Bohem, který je přiměřený a časový i v dnešní době. Jen tento Bůh může dát uspokojivou odpověď na nejpalčivější otázky, které sužují každého člověka: "Kdo jsem? Odkud jsem přišel? Kam jdu?"
       Pokud by si chtěl někdo užít nebe na zemi a jen na zemi, odkázal bych ho na někoho, kdo se v této věci vyzná snad lépe než já a také lépe než Ty - totiž Dostojevský. Znáš jeho román "Bratři Karamazovi"? Ivan sice v Boha nevěří, ale celou silou své nevěry vzpírá se takovému ráji na zemi, kterého má být dosaženo za cenu utrpení a martyria nesčetných generací. Země je nasáklá lidskými slzami od povrchu až do středu. Že budou naši potomci sťastni proto, že jejich předkové byli nešťastní? Kdyby se to dálo, bude předkům ublíženo. Vždyť za své utrpení nezakusili ani trochu štěstí. Často je ani nenapadlo, že by z pekla, které sami prožili, mohl vzejít na světě nějaký ráj. A bylo by je to jistě potěšilo a dodalo jim to sebedůvěry. Což jen proto bylo obětováno nesčetné množství lidí, aby zúrodnili půdu pro nové stromy života? "Ne, to není možné", říká Ivan, "to by byla strašná a krutá nespravedlnost!"
      Má pravdu. V každém člověku, ať má jakýkoliv názor, je smysl pro spravedlnost. Ten vyžaduje, aby dobro bylo odměněno a utrpení odškodněno, aby byl ukojen hlad po životě, který se ozývá v každém člověku. Kdy a jak toho může být dosaženo, ne-li v jiném životě? Kdo vůbec může spravedlivě odměňovat, ne-li Bůh? A který Bůh, ne-li ten, o němž sv. František Saleský napsal: "Nemějte strachu před Bohem, ten Vám nijak neublíží. Naopak, milujte ho a uvidíte, kolik dobra vám prokáže." Proti čemu mnozí brojí, není pravý Bůh, ale falešná představa Boha, který podporuje bohaté, stále od nás něco chce a závistivě hledí na náš rostoucí blahobyt, představa Boha, který vytrvale slídí jen po našich hříších a má potěšení, může-li trestat.
      Milý Chestertone! Víš dobře, že Bůh není takový. Bůh je dobrý a spravedlivý. Je otcem ztracených synů, které neponechává na pospas jejich žalostnému a bídnému stavu, ale dává jim možnost a schopnost, aby zvládli svůj osud. Náš Bůh rozhodně není soupeřem, ale činí všecko, aby v člověku našel dokonce svého přítele, jenž by se podílel na jeho věčném blahu. Dojem, že Bůh klade na člověka náročné a přehnané požadavky, není správný. Naopak se spokojuje s málem, neboť dobře ví, že toho moc nemáme.
      Jako Ty, stejně i já jsem přesvědčen, že tento Bůh bude jednou všemi uznáván a milován. I těmi, kteří ho dosud odmítají. Ne snad, že by byli špatní (jsou možná lepší než my oba), ale protože Boha dosud náležitě nepoznali. I když nadále v něj nevěří, Bůh je přesto ujišťuje: "Ale já vám věřím."
                                                                                                                               Tvůj Albino Luciani (Jan Pavel I.)
                                                                                              +++

EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA
Co je životního prostředí
      Tvoje původní životní prostředí je docela určité, vymezené prostorem a časem. Jeho posláním je tvoje dokonalost jako člověka, žijícího v souladu s řádem vlastním skladbě tvé přirozenosti a celého tvého okolního prostředí. Je to prostředí příjemné a krásné. Vyznačuje se podmínkami příznivými pro rozvoj tvého života. Toto prostředí se původně vyznačuje bohatstvím rostlinstva a živočišstva. Vzhledem k tomu, že se ti zde dostává všeho potřebného k životu, živíš se původně patrně rostlinnou stravou. Jsi stvořen tak, že znáš nejen tyto možnosti obživy, ale i jiné. Tak znáš i různé druhy živočichů. Označuješ je příslušnými jmény. Tak vyjadřuješ jejich bytí a existenci, vymezuješ je a určuješ jejich účel. To odpovídá tomu, že od pravěku zaujímáš v okolním prostředí výsostné postavení. Celé toto životní prostředí je původně účelně uspořádané, a jasně v něm vyniká jeho skladba. Odedávna to vzbuzuje v tobě krásný zážitek.
        Přestože se celé toto prostředí původně vyznačuje podmínkami příznivými k tvému životu, nedá se říci, že se jednalo o ideální životní prostředí. Dokonce ani krása tohoto původního životního prostředí jako jeho jasně vynikající forma nebyla docela ideální, neboť obsahovala něco nepůvodního, vadného. Tím spíše mohla v tomto prostředí vynikat dokonalost a krása člověka. Životní prostředí, ve kterém se původně objevuješ, je sice účelně uspořádáno, ale přesto postrádá naprostou sjednocenost a vzornou sladěnost svých funkcí. Funkční skladba okolního životního prostředí pouze v některých svých rysech poukazovala k naprosté sjednocenosti a vzorné harmonii, zatímco v jiných rysech tuto svou původní krásu postrádala. Původní okolní životní prostředí totiž obsahuje něco nepůvodního a porušeného, co Písmo sv. označuje jako hada (Gn 3,1). Nauka křesťanské víry rozvíjí v učení o hříchu před hříchem pralidí. Z toho plyne, že původně žiješ v prostředí tvorstva poněkud porušeného, ale to ti jako člověku vůbec nebránilo žít v naprostém souladu s řádem daného prostředí. Přesněji řečeno, částečný, dílčí nesoulad v životním prostředí (biblicky označovaný jako had), které tě původně obklopuje, vcelku nezasahuje do tvého nitra a nebrání ti žít v naprostém souladu s řádem okolního životního prostředí a současně s řádem Stvořitele tohoto prostředí.
        Hvězdný vesmír není ideálnější než tvůj. Skládá se z obdobných prvků jako ten tvůj. Dávno před tvým objevením se vykazuje přírodní prostředí příznaky nesouladu. Je cosi podivného v tak rozsáhlé prázdnotě vesmíru a v obrovském rozptýlení vesmírných těles, které se zdá být tak málo příznivé pro uskutečnění vyšších životních útvarů. V takovém rámci má tvůj život opravdu co dělat, aby nevyhlížel jako bezvýznamná událost. Kromě toho život ani v nejmenším nevypadá ideálně. Čím víc rozumně uvažuješ o životě, tím víc jsi nucen uznávat v něm vedle velkolepého rozvoje a dalekosáhlé účelnosti, také ubohou a zmatenou tvář přírody. Její projevy nejsou vždy docela bez krutosti, bez násilnosti. Sv.Tomáš píše, že tělesné stvoření je podle své přirozenosti dobré: ale není dobrem všeobecným, nýbrž je nějakým dobrem jednotlivostním a zkráceným. Podle této zkrácenosti následuje v něm protivnost, pro kterou jedno je proti druhému, ač obojí v sobě je dobrem (Summa theol., I, 65, 1 k 2).
       Úchylka od původního souladu nastala v okolním přírodním prostředí dávno před tím, než ses objevil na zemi jako člověk. Stopy nepůvodního zmatku se v přírodě vyskytují nezávisle na tobě, třebaže se tvým pozdějším hříšným působením stávají četnějšími. Přírodní prostředí není jenom rajská zahrada, znešvařená tvou vinou na tomto místě, jímž je modrá planeta. V pozadí tvé viny se vyskytuje pronikavější roztržka, od níž se pak odvozuje tvoje vina.
     Můžeš si položit otázku, do jaké míry se dá spojovat šíření zmatku a temnoty v účelně uspořádaném vesmíru, jasně vyzařujícím svou fungující skladbu, s hříšnou působností padlých andělů, a s jejich ovlivňováním přírody, která tě obklopuje. Dosah jejich působnosti ve vesmíru je však bezvýznamný ve srovnání s blahodárným působením Stvořitele všehomíra.
       Když jde o nepříznivé působení padlých andělů ve vesmíru, nepleť si to s fantastickými představami o nějakých hmotných mimozemšťanech ani s nápady Ericha von Dänikena. Jde o vliv těch stvořených ryze duchových rozumných podstat, totiž andělů, kteří se svobodně odklánějí od Stvořitele. Přitom však nikdy nemůžeš zapomínat ani na kosmický rozměr působnosti Bohočlověka ve světě.
      Stín zmatku a temnoty ve vesmíru, pocházející od hřešícího ryze duchového tvora, neznamená zásadní a pronikavé porušení přírodního prostředí, které je nadále příhodné tvému životu. Zmatek a temnota nepřevládají nad účelným uspořádáním, u něhož jasně vyniká souladně fungující skladba. Stále se ale bude vracet otázka: Proč původně vzorné a panenské přírodní prostředí už nikde na světě neexistuje. Proč je všude k dobrému zrnu přimíchán koukol? Kdo zasáhl do přírodního prostředí tak, že dokázal nakazit všechno kosmické dění a ztížil veškerý pokrok k určenému naplnění? Stále naléhavěji vyvstává potřeba osvíceného pojetí přírodního prostředí, máme-li uznat tyto zřejmosti a vyhnout se klamu, jaký s sebou nutně přinášejí ti, kdo se snaží opřít jenom o lidské myšlení.
        V této souvislosti se přírodovědci dostávají k paradoxu. Neobejdou se bez uznání mimolidských rozumných tvorů, přesněji řečeno rozumných tvorů, kteří mají svůj vliv na přírodu. Jde o anděly, tvory, na jejichž inteligenci nestačíš. Tím méně jsi schopen objasnit způsob jejich působení na hmotnou přírodu. Na jedné straně není pochyb o tom, že přírodovědci budou zdrženliví k uznání nějaké neviditelné nadlidské inteligence ve vesmíru, a budou to označovat za únik od problematiky. Na druhé straně určitá povaha tvého vesmíru a zmatku a nesouladu, který se v něm vyskytuje, silně vnucuje předpoklad takového hříšného tvora s nadlidskou inteligencí, jehož působnost se uplatňuje na všech stupních přirozeného uskutečnění. Jak dlouho budou přírodovědci přešlapovat v tomto paradoxním postavení? Dokud se budou křečovitě držet na jedné straně strohého mechanismu klasické fyziky a na druhé straně předpokladu o nepřítomnosti toho, co se nedá pokusně spojit se zjištěným faktem.
Skutečnost tě vede připustit 3 věci:
1) To, co lze považovat za existující, není nutně zkusmo vázáno na zjištěný fakt. Každé tvrzení je vždy vázáno na kontrolované, jenže může to být vázáno zcela jiným způsobem, než jaký berou v úvahu naše fyzikální myšlenkové postupy. To se týká zejména existence nadpřirozeného, tobě osobně blízkého základu všeho jsoucna, označovaného Bůh.
2) Tvoje zkušenost má složitější skladbu než zkušenost pojatá ve smyslu té fyzikální vědy, která se opírá o vnější rozměry.
3) Konečně klasická mechanika se svou strohou neodvolatelností a se svým sklonem omezovat všechno dění na počáteční stav vesmíru a hmotných soustav není poslední formou vědeckého poznání.
Pokud by šlo o způsob uplatňování se padlého anděla vůči hmotné přírodě, je jasné, že se neomezuje na takový hrubý způsob, jakým působí jedno těleso na jiné těleso, a také, že je subtilnější, než takový způsob, jakým jsi schopen působit na okolní hmotnou přírodu. Čím vyšší inteligence, tím duchovnější je způsob jejího působení.
       Oblast umělých zásahů do hmotné přírody se ti teprve otevírá. Přitom víš pramálo o povaze přirozených zásahů rozumných čistě duchových tvorů do hmotné přírody. Předpokladem hlubšího porozumění je tvoje jasnější rozumové pochopení samotné skladby životního prostředí, tedy skladby přírody vyznačující se životem. Příroda není mrtvá. Metoda modelování přivádí dnešní přírodovědce čím dál tím blíže k představám vesmíru, odvozeným z biologie aj. věd, zabývajících se živou přírodou.
     Průlom do tradičních přístupů vůči přírodě přináší důsledné uvedení rozměru času do fyziky, mechaniky, chemie aj. věd. Už prof.B.Brauner (1855-1935) prosazoval pojetí periodického odstupňování chemických prvků jako vývojového fázování primární hmoty v jednotlivých prvcích. Chemikové se začali sbližovat s fyziky, kterým se masivní hmota začala rozplývat pod rukama a unikat v podobě záření. Chemické prvky mají svůj poločas rozpadu. Jeho délka se směrem k těžším prvkům víc a více zkracuje. Při rozpadu prvku dochází k jeho časovým změnám, k posunu k době jeho vzniku, ke vzniku černých děr. Samozřejmě nejen rozměrných jako v celém vesmíru, nýbrž spíše dírek. Ty způsobují, že stávající vesmír je kdekoli proděravěn jako síto. Pearson uvádí, že hmota je nehmota v pohybu, který vede k odstranění hmoty. Einstein se pokusil vyřešit poměr mezi hmotou a energií: Hmota tělesa se umenšuje, vydává-li těleso energii ve formě záření, což je vysoce zhuštěná a soustředěná.
        Tak přírodní vědy otevírají nebývalé možnosti pro tvé chápání toho, v čem spočívá kosmické usměrňování chodu přírody, pokud by měla být ovládána stvořenými inteligentními tvory. Tito tvorové mají nepochybně k vesmírným tělesům jiný vztah než jaké obsáhne tvoje myšlení omezené na třírozměrné usuzování v přítomnosti. Působení těchto rozumných tvorů na tělesný vesmír přesahuje meze tvého přemítavého myšlení. Lze pochopit rozumným myšlením, které intuicí překračuje hranice přemítavých postupů. Tak se odbourává hráz nepochopení, jak může duch působit na tělo, když duch prožívá čas jinak, než jak stárne tělo, a když tělesná hmota ve své minulosti a budoucnosti je nehmotná.
       Výše uvedený paradox může být vyjasněn hlubším poznáním věci a sblížením s teologickým poznáním. Přehodnocené starověké pojetí o účasti andělů na určitých dějinách světa odhaluje styčné body a začleňuje se do přírodních věd, uznávajících vše, co považujeme za vědecky přehledné. Tím se také otevírá cesta k ucelenému pojetí samotného přírodního životního prostředí. fr.Moti (Pokr.)
+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CTIH.PATRIKA KUŽELY OP, MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI
Není snad oproštěnost od úkonů v činném období modlitby usebraností zahálkou?

Tvoje oproštění od činností, které umožňuje spočinutí ve Mně, tvém Bratru a Spasiteli, není žádná zahálka. Nemůžeš dokonalost své modlitby posuzovat vždy jen podle počtu úkonů. Je-li tvoje vroucnost veliká, tak udržuje tvou duši ve velkém klidu a duše jej pak zachovává tak, že skoro nepůsobí. Věnuj se této jednoduché, vroucí a pokojné modlitbě mnohem častěji, než to činíš. Často se při modlitbě příliš unavuješ četnými úvahami, necháváš přemítat své myšlení, zneklidňuješ se mnoha starostmi jako Marta, jestli Mne správně hledáš a nalezneš a zda se se Mnou jaksepatří sjednotíš, což má být vrcholem tvé modlitby.

     A přece Mne můžeš najít v sobě samém a těšit se z Mé přítomnosti. Často když Mne hledáš venku, a starostlivě pobíháš kolem, tak Mne tím hledáním ztrácíš. Copak není tvoje duše Mým chrámem? Copak nepřicházím s Otcem i naším Duchem, abych ve všech svých Osobách přebýval v tvém srdci? Vždyť se ti vydávám napospas v celém svém božství, aby ses z toho mohl těšit. Pohlédni do sebe a těš se z této Mé přítomnosti v tichu a klidu.
Jaké jsou hlavní účinky modlitby usebranosti?
       Když si uvědomíš nejenom důstojnost Mé přítomnosti, nýbrž také štěstí mít Mne v sobě samém, pronikne ji ta myšlenka mocně a přivede ji do hluboké usebranosti. Pohlédni na Mne jako na samotnou Lásku a velebnost a otevři se Mému zakoušení ve všech třech Mých Osobách, v nichž do tebe ráčím vstoupit a přebývat zde jako ve svém chrámu. Otevři se Mi s největší radostí, zaplesej nad tímto vlastnictvím a objevuj v tom nevýslovný poklid, když vidíš, že se plní všechny tužby tvé duše, jak je to jen možné na zemi. Vždyť po čem větším můžeš toužit, než po Mně, svém Bratru a Spasiteli? K tomuto držení Mne se vždy přidruží trojí ovoce Mého Ducha Svatého, láska, radost a pokoj (STh I-II, 70, 3).

Odkud může přijít radost, když ne z držení milovaného dobra?

Jak se může tvá radost  vyrovnat té radosti, když největším možným způsobem v tomto smrtelném životě zakoušíš, že máš svého Miláčka, Lásku? Vždyť sám sebe miluji ve tvé duši, protože sám svou milostí čili svrchovanou Láskou vzbuzuji a rozněcuje tvou lásku. Co může znepokojit tvé blažené držení Mne, který vše ostatní považuji za nicotné? Podle sv.Tomáše je dvojí uklidnění: uklidnění už v samé touze a uklidnění po pohybu. Uklidnění

okoušíš tehdy, když všechny tvoje touhy směřují k držení jediného předmětu, když konáš všechno kvůli Mně, když se po ničem jiném netoužíš. V tomto smyslu utkvívá tvoje vůle v tomto životě na Mně a spočívá ve Mně. Druhé uklidnění, jímž se končí každý tvůj pohyb, je na konci tvého života, je to pokoj blažených v nebi. (Sv.Tomáš, ln 1, dist. 1, 4, a. 1, ad 5)     Tvoje duše je tedy zcela zabrána myšlenkou přijetí vzácného hosta. Třebaže se někdy octneš ve

starostlivosti Marty, přesto také někdy dosáhneš odpočinutí Marie. Pak se udržuješ ve velikém pokoji a v dokonalém klidu ducha a srdce. Obíráš se pouze radostnými myšlenkami na svého Ženicha. Jindy je tvoje duše uchvácena Mou nekonečnou velikostí. Přede Mnou se shledáváš menší než prášek. Ocitáš se v úžasu nebo v bázni. Uctivá bázeň někdy srazí tvou duši až k Mým nohám, když na Mne nazíráš. To všechno zakusíš, když nabudeš zběhlosti v modlitbě. Zakusíš více nebo méně z těch radostí a uchvácení, podle světla, které ti dopřávám. Tak tedy jen vytrvej, protože věrnost je tady důležitější než hluboké úvahy. Tyto dojmy jsou ovšem mocnější v mimořádné modlitbě, když to sám přímo působím. Přesto se však něco podobného děje také v prosté a řádné modlitbě. Máš-li věrnost v obyčejných ctnostech, dám ti někdy zakusit tuto bázeň a posvátnou úctu, třebaže ony dojmy nejsou tak prudké.
Jak si mám počínat v modlitbě usebranosti, když jsem úplný začátečník?
       Zřejmě pro tebe bývá kvůli zdánlivé prázdnotě a jednoduchosti této modlitby těžké zůstat v tichu a klidu. Sám tě však milostivě vedu k tomu, abys dobře velmi jemně vzbuzoval některé úkony, aby ses vracel k některé myšlence rozjímání a vyvozoval z ní city, abys Mi naslouchal, budu-li k tobě mluvit, abys činil úkony odevzdání sebe do Mé vůle, pokorně vcházel do sebe, a zamýšlel se nad Mou blízkostí v tajemstvích tvého života a smrti. To všechno se musí dít nenásilně.

Vím, že začneš-li nazírat, tak často upadáš do velkých rozpaků. Nenapadá tě, co bys dělal, abys nezahálel, ani jak by zaměstnal své schopnosti, neboť jejich výrazné úkony jsou potlačeny a jejich patrná činnost ustala. Sotva byla zastavena činnost těchto schopností, aby mohla nastat vnitřní usebranost, pros o to, abys světlem víry hleděl na Mou přítomnost. Nesnaž se přitom uvažovat, rozumovat, užívat vyhraněných úkonů, ani se nesnaž hledat okoušení, zbožnost, citelnou útěchu pomocí rozjímání. Upni svou pozornost jenom na Mne a nesnaž se jiné úkony, než které ti právě vnukám. Tak se ke Mně upínej s láskou, jako někdo, kdo upírá své srdce na předmět své něžné lásky. Máš-li v té době o něco usilovat a starat se o něco, dbej především o to, abys zachoval tento něžný pohled, abys v něm co nejdéle setrval a držel se v klidu, jednoduchosti, v odloučenosti ode všech věcí, v čistotě a pokoji. Snaž se zabrzdit své vnější smysly a ulož přísné mlčení svým vnitřním schopnostem, svým duševním schopnostem.

       Zastav jejich výraznou působnost a veškerou činnost. Stačí, když budeš dávat pozor na Můj hlas. To vyžaduje, abys během tohoto pohledu vůbec nemyslel na sebe, na to, co děláš, na žádnou stvořenou věc, aby snad nepřerušila Mou působnost. Dokonce dělej, jako by ses vůbec nepamatoval, že jsi to právě ty, kdo usiluješ o Mou svrchovanou přítomnost. Pak jako sluneční paprsky, které snadno proniknou čistý a nehybný vzduch, tak budu tvou duší pronikat bez překážek, a dám ti jemně vnímat Mé světlo a zář, jimiž tě budu zaplavovat, dokud bude trvat tento vroucí pohled.
       Když vytrváš v takovém prostém pomýšlení na Mne a v jakémsi zastavení úkonů, takže tě toto pomyšlení docela zaujme, tak se v tomto stavu poněkud vynasnaž učinit jeden či dva úkony z pokory a nedůvěry v sebe, kvůli své nehodnosti, a pak se vydej za Mým hlasem. To bude úkon nepřerušeného sjednocení. Pro větší jistotu však čas od času utvoř přesné prosby, jako třeba Ach Bože můj, pokoru! a podobné stručné vzdechy; potom se znovu vydej do onoho velikého oceánu a dále do něj se ponořuj. (Pokr.)