|
Ročník XVI., číslo 2.
únor 2010
Obsah: Chvilka mystického života, AGÓNIE A EXTÁZE SVATÉ KATEŘINY Z RICCI,
PODIVUHODNÁ CESTA BLAHOSLAVENÉ VILLANY, Brněnská akademie duch.života
ct.Patrika Kužely, křesťanského mučedníka z
Osvětimi,Zprávy___________________
Apoštolové smutně protáhli tváře, když pocítili, že od nich při
Nanebevstoupení odcházím natrvalo. Nediv se jim. Vždyť si tolik navykli
na Mou důvěrně a lidsky se k nim sklánějící ryzí lásku. Uvěřili ve Mne,
ale také očekávali, že je budu stále bratrsky vodit za ruku a
rozhojňovat jim chléb. Viděli, co z lásky k nim dokážu. Jak si byli
sebejistí v Mé přítomnosti! A nyní před nimi vyvstala veliká úloha, aby
sami a možná po dlouhou dobu vedli onen zápas s peklem a světem, který
pro Mne vyvrcholil na kříži a který ani pro ně nebude snadný.
Zesmutněli, ale není třeba se bát. Vždyť jdu domů, do otcovského domu. V
domě Mého Otce je mnoho příbytků. Jdu vám tam připravit místo.
Tak bratrsky označuji tvůj věčný život ve věčné blaženosti. Jdeš přece
domů. Vracíš se do otcovského domu. Vracíš se do domu, kde tě čeká Moje
bratrská i otcovská i mateřská náruč. Jdu ti připravit místo.
Když jde o návrat domů, kdo by se děsil, kdo by se bál? Jde o obnovení
původní, na chvíli přervané otcovské návaznosti. Proč přervané? Kvůli
nedorozumění a tvé neochotě porozumět s otevřeným, chápavým srdcem.
Návrat dítěte domů, do otcovského domu je příjemný jen pro tebe, kdo
žiješ jako dítě, plné důvěry vůči otci, o němž víš, že ti chce a může
pomoci.
Obávat se Mne může jen ten, kdo ve Mně jako Otci, má právem vidět
přísného soudce. Obávat se má pouze ten, kdo soustavně zanedbává Moje
dětství a v této úchylce se zatvrzuje blouděním daleko od otcovského
domu.
Kolikrát Mě někdo obviňuje, že prý jsem krutý Bůh, když někoho odsuzuji
kvůli nějakému hříchu na celou věčnost! Vezmi to z jiného hlediska. Když
někdo tvrdošíjně utíká z Mé otcovské náruče a vyhýbá se Mému přivinutí
jako něčemu nepatřičnému, a stále se zdráhá nechat vést Mou něžnou
láskou, a pokaždé znovu a zas odmítne nabídnutou ruku a nechce se jí
chytit, a místo toho raději vyhlíží nějaké soukromé zjevení či sleduje
hlas shůry, potom snadno padne do propasti a uvázne v pustině. Místo
Mého hlasu uslyší většinou hlas svého hříšného, pohodlného „já“, nebo
dokonce hlas Mého odpůrce – ďábla. Pýcha a lenost, totiž především
duchovní lenost, s jakou se taková přezbožná duše vyhýbá modlitbě, oběti
a službě v otcovském domě a vymlouvá se na všelijaké hlasy a její
„zvláštní“ duchovní cestu, neučinily nikdy nikoho svatým. Navzdory
předsevzetí, že chce odpovídat na všechno jako Panna Maria neustálým
FIAT či STAŇ SE nebo prostě jen ANO, odpovídá na všechno ďábelsky NE, a
nalhává si: Já mám jinou, „extra“ cestu duchovního života a Pán mi to
potvrdí v soukromém zjevení či slyšení, na které si prostě počkám. Dávat
přednost soukromému zjevení nebo vyššímu hlasu před svátostným otcovským
vedením, je hřích, ať už se to zdůvodňuje jakkoli. To je ta zaseknutost,
která se zdráhá přijmout Mou milost. Zůstane daleko od Mé lásky,
věrnosti, pokoje. Zavržení není v tom, že bych někomu upíral Mou
otcovskou i bratrskou lásku, nýbrž v tom, že se někdo uzavírá přijetí
této Mé lásky. Toto zaseknutí zámku u dveří jeho srdce představuje
vlastní uvěznění se. Obávej se možnosti věčného zatracení, ale lépe
řečeno: obávej se svého věčného útěku, svého zatvrzelého odmítání a
bloudění, své věčné uzavřenosti, kde by si duše chtěla sama rozumět
lépe, dokonaleji rozumět svému štěstí, anebo by si vyžadovala ke všemu
nějaké Moje zvláštní soukromé zjevení či hlas shůry. Riziko soukromých
zjevení či hlasů a opírání se o případy církevně neschválených
mimořádných postav je velké. Svatý Jan od Kříže se takovým mimořádnostem
zásadně vyhýbal. Svatá Terezie z Avily radila sestře s takovými
zjeveními, aby na takové zjevení pokaždé plivla. Když to nepomohlo,
uložila sestře vydatnější stravu, protože to bývaly často zrakové či
sluchové halucinace z přehnaného postu. Kdo si chce na své duchovní
cestě lépe rozumět pomocí záměrně vyžadovaného soukromého zjevení,
zahrává si s nebezpečnými věcmi, a nemůže se divit, že nedojde domů, že
bude věčně bloudit. Kdo se na své životní cestě tvrdošíjně odvrací od Mé
lásky otcovské a chce milovat víc svou jedinečnou cestu než Mne,
sklánějícímu se k němu otcovsky, ten by se ve své falešné cudnosti vůbec
ani neodvážil přiblížit se k Mé čisté Lásce.
Ve skutečnosti se vůbec neodváží přede Mne předstoupit. Dobře ví, že se
musí očišťovat touhou a mukami touhy, a vším tím, čím se z Mé vůle
provádí toto trpné očišťování, než bude smět po zaplacení posledního
dluhu pokojně stanout před Mým majestátem v nebi. Bolestné očišťování se
však protahuje do nekonečna, ačkoli by Moje omilostněné dítě mohlo
zakoušet předchuť nebeské blaženosti.
Co všechno znamená Moje otcovská náruč?
Znamená vyplnění všeho toho, po čem tvoje duše touží zde na zemi už svou
přirozeností. Představuje to však ještě překonání všech, i
nejzávratnějších tužeb tvé žízně po pravém štěstí. Tady porozumíš
veškeré pravdě a všemu, co tě zde na zemi trýznilo jako mučivé,
nepochopitelné tajemství. Poznáš pravdu v celé její plnosti. Porozumíš
všemu bytí a dění. Všechno, oč jsi zde na zemi usiloval v bezesných
nocích, v hledání dospělého věku, vše se ti najednou vyloupne a zjeví v
krásné jasnosti i souvislosti. Ale hlavně: spočineš v objetí otcovském i
bratrském i mateřském. To, co vkládám do tebe Mým Zjevením v Betlémě a
Mou Obětí na Golgotě se ti odhalí v plnosti Mého přesažného bohatství.
Tady sleduješ všechno jenom za závojem víry, zde jen toužíš nadějí, tady
poznáváš jen částečně a i tvoje láska je zde tak ubohá, protože ještě
nenazíráš, a protože Mne pořád nemáš tak dokonale, jak se ti dávám tam v
domově. To je teprve tvůj pravý domov. Domov znamená konec bloudění,
hledání. Domov znamená celou lásku, nezvratnou jistotu. Jaká jistota se
ti otevře v otcovském náručí, které je zároveň bratrské i maminčino
políbení! Všechna tajemství ti otevírám. A nejenom to, nýbrž tě
povznáším k Mému plnému nadpřirozenému životu.
Tam teprve pochopíš celou Mou lásku, protože budeš do ní ponořen celou
bytostí jako houba do oceánu. Rozum, hledající zde pořád bez konce
pravdu a pokaždé zklamaný tím, co z té pravdy pořád ještě chybí,
najednou stále jenom nachází, takže se ti Moje tajemství otevírá jako
důvěrně blízké. Tvůj rozum bude stále pronikat nejzávratnější tajemství
a žasnout nad stále všechno překonávajícím čistým nazíráním. Nyní ti
otevírám nejvnitřnější život Mne samého, to, z čeho ti odhaluji cíp
zvěstováním Mého trojosobního tajemství, a to, co se ti jinak ukazuje
jen v přítmí tvého poznání skrze víru a co u těch nejšťastnějších
probleskuje v mystické zkušenosti, to se ti stane celým tvým životem.
Teprve až doma poznáš tváří v tvář, jak miluji zvláště tebe uprostřed
celého Mého vykoupeného lidstva a celého tvorstva. Ta láska se před
tebou odhalí jako otevřená kniha. Jak tě potěšilo, když jsi na zemi
prožíval plnost lásky! V tajemství Mého života spatříš nesčetné skutky
lásky a Mé péče o všechno tvorstvo. Tam také pochopíš, kolik bylo lásky
v tom, co ti mnohdy připadalo jako kříž a jako nepochopitelný kříž,
neúprosné řízení, které se mnohdy těžko jevilo tvému přirozenému pohledu
jako Moje láska. Zakusíš lásku, která se ti sama dává, ačkoliv jí za to
nedovedeš dát zhola nic, nic, co by Mne učinilo blaženějším nebo
šťastnějším. Lásku, která se jen dává a obětuje se, protože je láskou. A
tato láska bude tvým pokrmem a tvým životem. Spočinutí ve stvořené lásce
poskytuje mnohým lidem světa opojné štěstí. Jak teprve tě oblaží
spočinutí v nestvořené lásce! Všechna ostatní stvořená láska se nakonec
přesytí. Zde je všechno dobro a veškerá láska, láska, která nemůže
unavit a přesytit, láska, která podává stále nové, neutuchající
políbení.
Na zemi ti bylo protivné, že ses mohl ztratit svému nebeskému Otci, žes
Mne tady na zemi mohl někdy urazit, že jsi mohl zabloudit daleko od
svého domu otcovského. Až budeš dokonale u Mne, doma, v Mém náručí,
zakusíš takové utvrzení v lásce, že se nebudeš prostě už svou celou
bytostí moci ode Mne odtrhnout. Jak tě pokořovaly tvoje chyby, tvoje
nedostatky, mnohé nedostatky duše i těla! Doma, v otcovském domě však
bude i tvoje tělo oslaveno, prozářeno a proměněno v nové tělo, oproštěné
smyslnosti. Vezme na sebe nesmrtelnost a oslavení, které ti bratrsky
zjednávám v našem otcovském příbytku. Začátek toho všeho prožíváš ve
slavné hostině lásky čili ve Mši svaté. Její účinek není jen soukromý,
nýbrž také společný. To je při Mši svaté zdůrazněno výzvou k pozdravení
pokoje, k políbení pokoje, jak k tomu vybízejí apoštolové (Řím16,16,
1Kor16,20, 2Kor13,11, 1Sol5,26, 1Petr 5,14). Kde je tato záležitost
narušena lidskými ohledy, jako třeba aby v tom někdo nesledoval něco
smyslného nebo se neohrozil nákazou, takže zůstane třeba jen u ruky
podání s přecudně sklopenýma očima, pak to svědčí u takových farizejů o
potřebě jejich návratu na nižší úroveň duchovního života, k trpnému
očisťování smyslů. Políbení je vyvrcholením toho, k čemu má směřovat
prožitek mystické mše svaté, kdy se ti podávám do úst v podobě chleba a
vína, takže se účastníci sjednocují a ztotožňují v Mém Těle
eucharistickém.
Až dovršíš své přivtělení ke Mně připojením k Mé slávě, budeš se podílet
i na nesmrtelnosti, kterou ti otcovsky chystám jako Mému dítěti. A co
všechno zakusíš v tomto náručí? Představ si nejčistší rozkoše, ale také
nejvyšší zážitky, vymysli si slasti, prožívání pravdy, zakoušení žáru
lásky, představ si všechny radosti, které dovedou povznést a potěšit
tvou čistou duši. To vše je stále ještě málo proti tomu, co ti bratrsky
připravuji v Mé domovině, protože stojí psáno, že ani oko nevidělo, ani
ucho neslyšelo, co připravuji těm, kteří jsou Moji.
Kolikrát se na zemi trápíš nad tím, že tu vítězí zloba, ale tam bude vše
vyrovnáno a vyváženo. Spravedlnost toho, kdo žízní po spravedlnosti a
kdo byl právě proto na světě v ponížení, opovržení a zapomenutí, bude
nasycena nejvyšší spravedlností, že se mu za Mou lásku, trpělivost,
moudrost a milosrdenství dostane posléze oslavení.
Zde na zemi tě trýznilo to, že tě deptala nenávist a nepřátelství.
Nejednou se stávalo, že čím víc jsi prokazoval dobro, tím méně vděčnosti
a lásky se ti dostalo.
Dobrota, obětavost zde na zemi nenašla odezvu a vděk. I to tě pálilo,
aby i toto bylo vyváženo ve vlasti. Teprve tam ti dám nahlédnout, proč
jsem dopouštěl na tebe i toto, moje milovaná dušičko, aby totiž z tvého
kvůli Mně probodeného srdce, z tvé krve a obětí vyrostlo mnoho nových,
krásných darů pro Mne i pro ty, kteří se touto tvou krví poznali a v ní
se vykoupali. Ale ty, kdo jsi v lázni své krve přiváděl své bratry a
sestry ke Mně, budeš tím blaženější nad štěstím těch, které mohu díky
tvým obětem vykoupit. Vždyť i sám jako tvůj bratrský Spasitel jsem
odmítl slávu nabízenou pro Mne a vyvolil jsem si ponížení, když jsem na
sebe vzal podobu otroka.
Tady na zemi tě kolikrát krutě bolelo neporozumění při hledání jednoho,
jediného Mého království lásky. Tam posléze poznáš, že všechny tyto
zdánlivě se rozbíhající cesty vedou k jedinému středu Mého Nejsvětějšího
Srdce otcovského i bratrského, že ony různosti byly nutné, abys poznal
různými cestami onu jedinou Mou dokonalost, ale pro tebe v tvých
krátkozrakých očích mnohotvárnou.
Tam bude posléze odměněna všechna oběť, tichá, neznámá a skrytá oběť
zástupů neznámých, skrytých hrdinů mimořádné věrnosti v prostých a
běžných všednostech. Tam se dostane odměny tobě, kdo jsi dovedl slepě a
bezvýhradně věřit, hrdinsky milovat a tiše sloužit. Sejdeš se tam se
všemi, s kterými jsi to dobře myslil, kteří ti na zemi tolikrát
nerozuměli. Ve světle Mé pravdy a Mého probodeného a otevřeného Srdce
poznají ti, kteří ti takto nerozuměli, tvou dobrou vůli, tvou upřímnou,
kolikrát snad i divně vypadající lásku.
Tam si konečně porozumíš s ostatními, kterým jsi nerozuměl kvůli
odlišnosti povahy. Uvidíš, jak v otcovském náručí, kde jsou mnohé
příbytky, jsou nutné i tyto rozdíly, aby Moje krása byla vyjádřena
nesčetnými způsoby. Poznáš všechny, kteří Mne kdy milovali, a poznáš
všechny, kteří i tebe milovali, a tys o nich nevěděl nebo pochyboval,
poznáš zásluhy všech, kteří ti vyprošovali svou obětí obrácení,
vytrvalost, sílu a vzrůst milostí. Poznáš všechny, kteří kdy žili na
zemi a na nebi a milovali Mne. Bude to krásný pohled, jehož se nikdy
nenasytíš, na všechny dobré, věrné, čisté, svaté, spravedlivé a
milosrdné. Jen krása, jen dobro, jen radost a láska a proto jen štěstí
bude v tomto otcovském náručí a políbení. To všechno vyplývá z pojmu
nebe jako tvého věčného domova, jako otcovského objetí a políbení. Maran
atha! Přijď, Pane!
+++
Měl by ses znovu oženit, Petře. – Radili přátelé i příbuzní.
Ne, vrtěl hlavou pan z Ricci, truchlící nad zesnulou manželkou
Kateřinou.
Máš, pravda, pět dětí, čtyři děvčata a chlapce, takže tvůj rod jistě
nevymře. Jenže děti nemají matku.
Mohou jít na výchovu do kláštera. Pětiletou Alexandrinu už přijala její
teta Luisa. Je abatyší v klášteře svatého Petra z Monticelli v Monte
Ulivato.
Tou dobou popolední sluneční paprsky příjemně dopadaly na klášterní
zahradu a měnily ji v zelený a jantarový ráj, jak to sledovala příroda.
Značný počet místních ptáků melodicky pěl v podrostu na konci trávníku,
zatímco jiní, ti energičtější, hopkali po trávě a hledali červy. Včely,
které byly milosrdně ušetřeny vědomí, že až se sbíráním medu málem
udřou, přeipraví je o něj líní lidé, nyní pilně bzučely a střemhlav se
spouštěly do květů. Okřídlený hmyz v sluneční záři tančil tarantellu. To
vše doplňoval veselý smích sester, prohánějících během rekreace se
smíchem po trávníku. Jedna z nich zvesela vyzpěvovala píseň Dindirindin
a ostatní tři ji honily. Když ji dohnaly, rozdělily se po dvou a každá
rozdováděná dvojice skotačila dál po svém, třebaže to připomínalo
villanellu od Fabricia Carosa.
Možná si myslíte, že to je všechno. Kdo by předpokládal, že se už nedá
dodat nic k vykreslení příjemného ovzduší pohody, byl by na omylu. V
tomto okamžiku se vynořila v ozdobných dveřích kaple matka představená
dominikánek a doplnila tak obraz detailem, kterého bylo třeba k úplnosti
scény.
Ty nejsi v zahradě, když je tak pěkně, Alexandrino? – Pronesla do šera.
Zahleděla se pozorně dovnitř, a když se rozkoukala, zahlédla raneček
bělostné látky, nacházející se před křížem, ale to už k ní dolehl tenký
dívčí hlásek, na konci se plačtivě zalamující:
Mně je tady dobře, matko představená.
Ty pláčeš?
Ano.
Ublížil ti někdo?
Ne.
Tak co se děje?
Hříšníci pořád ubližují Pánu Ježíši a mě to bolí.
No tak si tady zůstaň, svolila a odebrala se do klášterní zahrady.
Zůstala tam jako každý den, dokud se nepomodlila před křížem tři sta
otčenášů k poctě hlavních tajemství Umučení Páně
Za chvíli budeme tomu kříži v kapli nejspíš říkat Alexandrinin kříž,
smály se sestry.
Od jejího příchodu do kláštera zakoušel kříž v kapli zvláštní osvěžení a
obnovu. Ne, že by ho někdo umýval či obarvil nebo vylepšil. Přesto se
omlazoval den ode dne pravidelným vlhčením, ale také jasněji vynikal,
což by nikdo nedocílil ani pravidelným leštěním. Najednou tu byl krví
upocený Spasitel v zahradě Olivetské, v žaláři, u sloupu bičování, s
trnovou korunou na hlavě, pod tíživým křížem, umírající na svatém dřevě
a kladený do hrobu. Zatímco ústa odříkávala modlitbu a duše se nořila v
jednotlivá tajemství, pohyby jejího těla naznačovaly postoj, jaký
zaujímal trpící Ježíš.
V rušné Florencii se všechno tak rychle otáčelo renesančními novotami,
že se z toho kdekomu rychle zatočila hlava, a když ji zastavil, zjistil,
že uběhlo málem desetiletí.
Ach, otče, nehledejte mi ženicha, prosila Alexandrina, když ji přivedli
do otcovského domu: - Mohu a chci žít jen pro Ukřižovaného. Vím, že se
Bohu nic nelíbí tak, jako duch utrpení a strastí. Čím více člověk trpí,
tím více miluje. Láska nám dává poznat pravdu a toto poznání způsobuje
vždy větší a živější bolest nad hříchy.
Ochotně trpím nejrůznější bolesti za obrácení hříšníků a za duše v
očistcových mukách, protože Pán Ježíš sám trpěl za tyto duše.
Zeptám se tvého strýce Timoteje. Jistě by mohl pomoci dostat tě k
dominikánkám do Prat.
Zanedlouho se opravdu snášel biskupem posvěcený závoj na hlavu dívky.
Co žádáš, sestro Alexandrino?
Milosrdenství Boží a vaše.
Jaké je tvoje jméno?
Budu se jmenovat Kateřina.
Někdo dává přednost ústraní před křižovatkou, někdo hledá zátiší a
závětří před řinčením zbraní a divokým povětřím, ale zřídkakdo miluje
vězení s kouskem chleba a džbánem vody. Přesně to se dalo najít u
dominikánek třetího řádu v Pratu. A přece si to někdo dovedl kvůli
Kristu zamilovat celým srdcem. Zdejší dieta by rychle vyléčila každého,
kdo by se chtěl schovat do pohodlí zdejšího kláštera, obnoveného v
přísné kázni v duchu otce Savonaroly. Po čtyřicet let zde Kateřina
nepožila ani kousek masa, ani vejce. Jenže ten, který se směje na
nebesích, se nedává zahanbit velikostí tvého daru a oběti. Jak se může
pohnout Ukřižovaný, když je přibitý hřeby na kříž? Kdyby Ho nebyla
držela na kříži láska k nám, nebyla by ho tam udržely ani ty nejdelší
hřeby. Láska ke Kristu až do krajního sebepokořování a umrtvování těla a
oběti probouzí lásku, která Ho kdykoli vytrhne z hřebů, takže se sklání
k té nejponíženější Kateřině a navléká jí svůj snubní prsten.
Přijmi, moje milá, tento prsten na znamení tvého zasnoubení se Mnou.
A pak se vrací ve dny svého utrpení, každý čtvrtek, pátek a sobotu s
novými a novými dary.
Přijmi, moje milá, patero Mých ran.
S radostí.
Přijmi, moje milá, bodavé rány Mé trnové koruny.
Tu je moje hlava. – Sklání se pokorně Kateřina.
Přijmi, moje milá, poranění ramene, které způsobil Můj těžký kříž.
Kateřina se pokorně nachyluje.
Od úst k ústům letěla zvěst: Nejúchvatnější zjev na světě!
Všimli jste si těch očí? – To nejsou její oči.
Viděli jste ta ústa? – Tohle nejsou její ústa.
Slyšeli její hlas? - Jako stříbrné zvonky rozléhající se horskou lučinou
za měsíčné noci. Sladká a milá a láskyplná právě tak jako je krásná.
Buch - buch! – Ozývá se klepátko u brány kláštera.
Co si přejete?
Mohla bych vidět tu vaši svatou z Prata? – Střehotá to zvenčí.
Svatou?
Přece tu vaši Kristovu mučenku.
Lituji, ale tady nejsou žádní svatí.
A kde jsou?
Jenom v nebi.
V refektáři se už sestra Gabriela Mascalzoni neudržela a ulevila svým
pochybnostem:
Komediantka jedna!
Copak se zlobíš, sestro Gabrielo?
Stahují se k nám zástupy zvědavců, aby zevlovali v kostele, a pak v
pátek tupě civěli na sestru Kateřinu, jak se kroutí a svíjí před křížem.
Nakonec tam leží celá jako v bolestech se chvějící. Pochybuji, že ta
její extáze je pravá. Snad je to ďábelské mámení.
V lednu 1542 trvala její extáze osmadvacet hodin, a teď se to opakuje
pátek co pátek. - Upřesňovala převorka.
Sestra Gabriela Mascalzoni si všechny ty potulné čumily prohlížela
odměřeně podle vzoru kupecké decimálky. Její základní vlastnost byla
hluboká nedůvěra k všem příslušníkům mužského plemene. Podezřívala
jejich úmysly a sledovala je kosým pohledem. Věděla dopředu, co mají za
lubem, když zvoní u fortny a žádají o rozmluvu se sestrami. Její pohled,
který byl kamenně přísný už od začátku, ještě více zkameněl.
Z toho nic nebude! Mám vás prokouknuté, všechny. Hledíte, kde byste
mohli zlomit nevinný kvítek. Slibujete hory doly, ale ty konce! Čiňte
pokání! Sestra Gabriela se čím dál tím, víc inspirovala kázáními otce
Savonaroly, neboť se přiblížilo nebeské království. „Tebe bude bít Bůh,
ty obílená stěno! Zdržujte se nízkých vášní, které vedou boj proti
duši!“
Také sestra Kateřina ovšem obdivovala florentského kazatele. A pak se
pak vyznávala otci Jeronýmovi:
Prosila jsem božského Mistra, abych byla zbavena těchto vytržení u stolu
a mohla jíst společně s ostatními sestrami v refektáři.
Čiň pokání za čest, čistotu a slávu Božího domu. Pokoř se před
Ukřižovaným, vyzval ji zpovědník.
Její kajícné roucho dlouho do noci stíralo kříž zmáčený slzami, potem i
krví a leštilo dlaždice před ním, jako by hodlalo zahanbit všechny
dlaždiče z Toskánska.
Úchvatný zjev. Kateřinin příklad strhuje k následování také další její
rodné sestry i bratra, takže rodu Ricci skoro hrozí nebezpečí, že
zůstane bez potomstva.
Scéna kolem Kateřiny však byla naplněna i množstvím pochybovačů. Tak se
i sestra Gabriela se při dalším projevu Kateřininy extáze hořce
uchechtla. Byl to druh smíchu, jakým se nejspíš směje ropucha, když se
jí kolemjdoucí ptají, proč neuhne z pole zrovna vláčeného toskánským
sedlákem někam jinam, kde nebude tak zavazet.
Kateřinino srdce však bylo přetvořeno. Její láska k Ukřižovanému
rozkvetla rudým květem soucitu a touhy po spoluutrpení. Klášter sester v
Prato se stává jevištěm tajemných vytržení. Kateřina přitom prožívá celý
proces Kristova utrpení od poledne Zeleného čtvrtku až do chvíle smrti
na Velký pátek odpoledne.
Pohled na trpící Kateřinu, jež prožívala nejen v myšlenkách, nýbrž i na
svém těle vše, co zakusil dobrý Spasitel v hodinách svého krutého
umučení, byl otřesný. Tělo se vlnilo pod bolestnými ranami, ale duše se
radovala, protože toužící láska dosahovala ukojení. Ochotně nabízela své
ruce k probodnutí. Pokorně skláněla hlavu pod trnovou korunou.
Děkuji ti, můj Miláčku.
Přicházeli zbožní lidé, kteří upřímně toužili povzbudit se pohledem na
toto nevídané divadlo. Přicházeli i zvědavci a pochybující farizejové. A
klátící se Kateřina, trpící nevýslovnou láskou byla živým kázáním
vlašskému světu, který den ode dne více propadal výstřelkům smyslového
humanismu a pohanství.
Pouťová šaškárna! – Tak mluvili dělníci holdující večer v krčmě
toskánskému moku: - Svět potřebuje lidi, co se dovedou postavit čelem k
životu, a neskrývají se za zdi kláštera, aby se vyhnuli drsnému dobývání
vezdejšího chleba v potu tváře.
Žádný z nich netušil, že Kateřině vůbec nescházel praktický duch,
třebaže tento duch byl usměrněn poněkud jinak, než jak jsou zvyklí lidé
světa. Vždyť byla dlouhá léta podpřevorkou a dokonce i převorkou. Její
časté extáze a život povznesený nad pozemské strasti a tělesné bolesti
vůbec nebránily jejím povinnostem, a to i docela všedním povinnostem
představené velkého kláštera.
Bůh ji obdaroval charismatem k rozeznávání různých duchovních povolání.
Prožívá hluboce mystický život a současně má úžasný organizační talent.
To jí umožnilo vést náš klášter, uznávaly sestry, které si ji zvolily za
svou představenou.
Konečně, připomínaly dál, obraceli se k ní o radu také mnozí lidé mimo
klášter, jak ti ze světa jako velkovévoda Cosimo Medicejský, tak lidé
ducha, jako otec Filip Neri, zakladatel oratoriánů. Dopisovala si s
nimi.
Co by znamenaly extáze, kdyby život nebyl v souladu s jejich obsahem?
Přirozené síly jsou značné a člověk sám dokáže mnohé i v oblasti světa
neobyčejného, jak dokazuje Leonardo da Vinci nebo Michelangello. Ďábel
je však mocnější a chytřejší než člověk a dějiny jasně svědčí o tom, že
dovede klamat různými padělky mystických jevů nadpřirozených. Víme také,
že vše, co se nám zdá v životě svaté Kateřiny mimořádným, nemusí být
vždy nutně způsobeno přímým zásahem Božím. Proto nevidíme v mimořádných
jevech měřítko svatosti.
Právem se tedy sestra Gabriela ptala: Vyniká sestra Kateřina, které se
dostává mystických milostí, také hrdinskými ctnostmi, které jí dávají
pravou velikost před Bohem a které ji činí hodnou následování? Je
opravdu svatá v očích Božích, či jde o pouhý klam?
Příštího dne vstoupila do chóru právě, když byla Kateřina v extázi.
Hbitě přiklekla a upřeně ji zblízka sledovala.
Jenže co to? Kde je Kateřina? Tohle je přece někdo jiný. Vždyť - je - to
podoba našeho Pána. Ano, sám Kristus. A teď se obrací ke mně. Gabriela
si nevěřícně protírá oči a je pořád to stejné. Je to snad ďábelské
mámení?
Pojednou se Kateřina v podobě Kristově zvedá, obrátí se ke Gabriele,
bere ji do náruče a tiskne ji na srdce.
Světlo Boží rozptyluje pochybnosti a ukazuje pravou tvář Kateřiny. Tvář
Ježíše Krista. Tak tedy opravdu nosí Kateřina obraz Páně v srdci a svými
skutky dává najevo jeho život. Kdo se může honosit větší slávou, než je
sláva podobnosti s Kristem?
Kateřina ví o Gabrieliných pochybnostech. Člověk, který by slyšel, jak
někdo zpochybňuje jeho hodnoty, by přirozeně odpověděl uraženou
ješitností. Kateřina odpovídá sesterským objetím.
Poté se však uvolňuje její objetí, postava rázem padá na zem a její
rameno nese krvavou stopu nesení kříže.
Usilujte o dosažení nebeského pramene v Ježíši Kristu, zašeptala a pak
na začátku února 1590 vydechla svou poslední modlitbu. Papež Benedikt
XIV. ji vyhlásil za svatou roku 1746.
+++
O TOM, ŽE MÁME
ZAPÍRAT SAMI SEBE A NÁSLEDOVAT KRISTA SKRZE KŘÍŽ
1. – Kristus: Na kolik dovedeš vyjít sám ze sebe, na tolik budeš moci
přejít ve Mne.
Jako tím, že člověk nebaží po ničem, co je zvenčí, nabývá vnitřního
pokoje, tak tím, že vnitřně opouští sám sebe, spojuje se s Bohem.
Chci, aby ses naučil dokonalému sebezapírání podle Mé vůle, bez odporu a
beze stesku.
Následuj Mne: Já jsem cesta, pravda a život. Bez cesty nelze jít; bez
pravdy není poznání; bez života se nežije. Já jsem cesta, které se máš
držet. Jsem pravda, které máš věřit. Jsem život, ve který máš doufat. Já
jsem neporušitelná cesta, neomylná pravda, nekonečný život. Já jsem
nejsprávnější cesta, svrchovaná pravda, pravý život, blažený,
nestvořený.
Jestliže vytrváš na mé cestě, poznáš pravdu; a pravda tě osvobodí, a
uchvátíš život věčný.
2. - Chceš-li vstoupit do života, zachovávej přikázání.
Chceš-li poznat pravdu, věř Mi.
Chceš-li být dokonalý, prodej všechno.
Chceš-li být Mým učedníkem, zapři sebe sám.
Chceš-li vládnout blaženým životem, pohrdni životem přítomným.
Chceš-li být vyvýšen v nebi, ponižuj se na zemi.
Chceš-li se mnou kralovat, nes kříž se Mnou.
Neboť jenom služebníci kříže nalézají cestu blaženosti a pravého světla.
3. - Věrná duše: Pane Ježíši, poněvadž tvá cesta je úzká a světem
pohrdaná, dej mi, abych tě následovala v pohrdnutí světem. Neboť není
služebník větší nad svého pána, ani není učedník nad mistra.
Ať se tvůj služebník cvičí v tvém životě, protože tam je moje spása a
pravá svatost.
Cokoli čtu nebo slyším mimo tvůj život, unavuje mne, ani mne to plně
netěší.
4. - Kristus: Synu, protože tyto věci znáš a všechno jsi četl, budeš
blahoslavený, jestliže to budeš konat. Kdo zná Moje přikázání a
zachovává je, ten je tím, kdo Mne miluje; i já ho budu milovat a zjevím
mu sebe samého; a dám mu usednout spolu se Mnou v království Otce Mého.
5. - Věrná duše: Pane Ježíši, jak jsi řekl a slíbil, tak ať se stane, a
kéž se mi dostane, abych si to zasloužila! Přijala jsem z tvé ruky kříž;
ponesu jej až do smrti, jak jsi mi uložil. Život dobrého řeholníka je
doopravdy křížem, ale vedoucím do ráje. Začátek je učiněn, není dovoleno
vracet se zpátky, ani se nesluší opouštět to, co je započato,.
6. - Nuže, bratří, chutě vykročme spolu, Ježíš bude s námi. Kvůli
Ježíšovi jsme vzali na sebe tento kříž, kvůli Ježíšovi na kříži
vytrvejme. Ten, který je naším vůdcem a předchůdcem, bude naším
pomocníkem. Podívej, náš Král kráčí se před námi, a bude za nás bojovat.
Následujme ho zmužile, nebojme se pohrom; buďme připraveni statečně
umírat v boji, a nezpůsobujme své slávě tu škodu, že bychom utíkali od
kříže. Tomáš Kempenský
+++
Kostel je kostel, ale obchod je obchod, slýchala od útlého věku malá
Villana svého otce Ondřeje. Obvykle se tak bránil námitkám své krásnější
polovičky neděli co neděli. Někdy ještě dodával:
Když nechám zákazníka čekat kvůli tomu, že je zrovna neděle, tak už ho v
pondělí asi nebudu mít, protože mi ho přebere konkurent.
Kdyby to bylo jednou, tak prosím, zlobila se zbožná ženuška: - ale to je
jednou vlna, podruhé víno, potřetí olivový olej. A všichni to strašně
potřebují zrovna v neděli.
Moje drahá, taková už je naše rodná Florencie, konejšil ji pan Ondřej. –
Podle jména je to samá květina, ale aby to byl doopravdy kvetoucí sad,
který vynáší, musí se majitel ohánět. Nemáme takové možnosti jako Pisa.
Ta má přístav. Jedna obchodní loď se tam střídá s druhou, div že se
nesrazí. Ale my? K moři to máme na čtyřicet mil a ještě za všechno
musíme Pise platit. Tím se všechno prodražuje. Florencie je krásná, ale
obchodník tady nemá na růžích ustláno. To mi věř, drahá. Tohle hedvábí a
tyhle krajky, řekl, když ji jemně hladil: - nepadají zadarmo z nebe. Tak
běž sama s dětmi do kostela, já vás doženu – jen co se zbavím tohoto
zákazníka.
Kdepak je tatínek? – Ptala se maličká Villana, když přicházeli
nastrojení do Božího domu.
Přijde později.
Kdy?
Uvidíš. Musíme se za něho modlit. Čím víc se budeme modlit, tím dřív nás
dožene.
Stal se z toho skoro železný zvyk, aby na manželce s dětmi spočinula
odpovědnost za duchovní růst dětí, kdežto dobrý tatínek se otrocky
oháněl den co den, aby jméno Botti něco znamenalo.
Co si měla šestiletá Villana myslet o tom, když tatínek začal poskakovat
s očima navrch hlavy a ve stylu kozlího tance a křičel: To je konec! To
je snad Poslední soud!
Co se to děje?
Anglický král Eduard III. odmítl zaplatit florentským bankéřům dluhy. To
položí bankovní dům Bardi a Peruzzi na lopatky!
Nepoložilo. Zato rodný dům Villany byl skoro vzhůru nohama.
A co tatínek jako hlava rodiny? Občas se pak přece jenom objevil v
kostele. Nicméně snil o něčem velkolepějším:
Jednou bude Florencie tak bohatá, že si budeme moci zjednat ještě
silnější vojsko než Pisa. A pak bude moře naše.
Ach, kdypak to bude? - Vzdychla ženuška.
Zatím jenom opevňujeme hradby a posilujeme rodiny. Vzpomeň si, jak
Florencii zdecimoval poslední mor v roce 1333. To měla naše Villana rok.
K tomu se bude muset narodit mezi bankéři pořádný bojovník.
Nestačil by světec? - Pípla malá Villana.
Tak světec by také nebyl k zahození, odpovídal tatínek, i když jeho
nadšení poněkud pohaslo.
Pane Bože, kéž ti patřím celým srdcem! – Volalo srdce malé Villany,
protože čisté srdce dítěte je vždy blízko Bohu.
Tak tohle, Villano, nesmíš! – Zlobila se matinka, když zjistila, že
dítko její lásky soustavně spává vedle postýlky na tvrdé zemi.
Ale, maminko, Pán Ježíš taky neměl, kde by hlavu složil.
Ty ale postel máš. Tak musíš spát, jak se sluší a patří na měšťanské
děvče.
Jaképak měšťanské děvče? Jakápak měšťanka? Copak se nejmenuji Villana?
To zní zrovna jako Villanella! Selské děvče!
Ale copak tě to, dítě, napadá? Někdo se ti tak snad posmíval? Ukaž mi
ho, ať s ním zatočím! – Durdil se pan Botti.
A smím přece následovat Pána a jeho svaté a světice, ne?
To samozřejmě musíš, Villano.
Kdo jsou ti praví hrdinové? Svatý Jan Křtitel, patron Florencie, první
mučedník, v jehož velkolepé křtitelnici na náměstí svatého Jana přijala
Villana křest svatý. Svatý Vavřinec, patron bankéřů, usmívající se na
své mučitele, když ho pekli na roštu. A zástupy mučedníků a mučednic.
Pokud je zrovna neroztrhaly šelmy v neronovském cirku, tak se jistě
cvičili tvrdým pokáním na boj s hříchem a neřestí, které ovšem
vykukovaly za každým rohem rozmáhající se Florencie.
Můj Pane Ježíši, chci tě co nejdůsledněji následovat, ale moje tělo se
tomu brání jako něčemu nepohodlnému a protivnému, a zrovna tak i
florentský svět, obsahující tolik nákazy hříchu. Poraď mi, můj Pane, co
mám dělat, abych se ti víc přiblížila.
Modli se! Čiň pokání!
Villano! Villano! Kdepak jsi?
Tady jsem, maminko, modlím se v kapli.
Jak to, že ještě nejsi ustrojená? Za chvíli přijede do našeho domu pan
bankéř Medici. Nemůžeš se modlit jindy?
Když já se chci, mami, modlit pořád.
To nejde pořád. Je čas na motlitbu, a pak také na jiné věci. Buď si,
Villano, zbožná, ale zase moc to s tou zbožností nepřehánej! – Tak ji
doma povzbuzovali, ale zároveň jí v jejím opravdovém mladistvém rozmachu
podráželi nohy.
Svět je něco s čím se musí bojovat, a stále víc a víc se jí ukazovala
manželská rodina jako součást světa, kde je svatost nedosažitelná, aspoň
ne tak snadno jako v klášterním ústraní.
Tak se její rodný dům začal poněkud měnit před jejím vnitřním pohledem.
Jídelna a jiné společenské místnosti se jí poněkud vzdálily a odcizily.
Předně začala Villana soupeřit v jídle s vrabcem. Co to? Pohoršil se
snad kuchař? Pan Botti a jeho žena nepostřehli vůbec žádnou změnu ve
stravě k horšímu. Domov Villanina rodného domu se postupně smrskl na pár
jinak zapomenutých ústraní, jako byla malá kaplička s Ukřižovaným. Tady
nacházela čím dál tím víc pravý domov.
Svět, rozšiřující se čím dál, tím víc na rodinu s křesťanským koloritem,
ji naučil mnohé věci skrývat. Jaké? Třeba rány. Lidská přirozenost,
postižená důsledky prvotního hříchu, má už své slabosti: pýcha,
nepoddajnost těla až vzdorovitost, lenost. Jak je zvládnout, aby tělo
poslouchalo vůli, podřízenou Pánu? A štíhlé mladistvé tělo bylo krásné
na pohled. Přesto byla Villana dívka nesmírně poslušná doma i před
Bohem, až se tomu všichni doma divili.
Kdyby tak viděli to, co jim nikdy neukážu, protože se chci pokořovat jen
před Pánem. Musím se co nejvíc přiblížit Muži bolesti kvůli našim
hříchům. Lidé světa vidí jenom toho dřevěného Ukřižovaného na kříži, ale
kdepak je ten živý Trpitel? Proto ochotně přijímám rány za všechny
nekajícné florentské nevěstky, za všechny zloděje, lupiče a vrahy. Kam
se poděl Spasitel, který nemá podoby ani krásy následkem krutého
bičování kvůli hamižnosti mého otce a mnohých lichvářů, schovaných ve
florentských bankovních domech? Museli by mi svléknout šaty a všechno
prádlo, aby našli stopy na mém těle. Jenže to si nikdo nedovolí.
Kdepak je to malé poupě, co sedává v koutě? – Volal žertovně pan Botti
svou nejmladší ratolest. Když ji objevil na kolenou před křížem, spustil
na ni:
Nemůžeš být, Villano, pořád někde zalezlá. Dorůstáš a začíná z tebe být
dívka na vdávání. Zítra k nám přijde někdo na námluvy, a ono tě není
vidět. To nejde. Musíš se nastrojit, aby ses líbila.
Klekátko se rozvrzalo pod chvějícím se nákladem. Načež se dvě něžné oči
zvolna zakutálely k otci, ale tak nejistě a ustrašeně, jako by tady
právě zasyčel had z ráje.
Po probdělé noci přikvačilo ráno plné překvapení.
Villana je pryč! Ztratila se.
Villano! Kde jsi? Ozvi se!.
Dupot a neklidné pobíhání vyvrcholily explozí zděšeného ticha a
zkoprnělosti pohybů.
Dopis!
Oči obchodníka počtářsky přeletěly řádky, aby pak vyjekl:
Ne! To ne!!
Co se děje?
Odešla do kláštera.
Ještě jí není ani čtrnáct. Nikde nemohou přijmout do kláštera tak mladé
děvče. A jestli ji někde přijmou – hm – to bych se na to podíval! –
Vrčel Botti výhružně a koulel očima, jako by s nimi chtěl vyhrát
kuželky. - Tedy všechno bych nadál od těch dominikánek, ale že by nás
chtěli připravit o dceru – ! Honem! Jedeme do kláštera!
Je tu naše Villana, matko představená? – A hned se drala velká voda do
kláštera. Klášterní vrata se však přibouchls a špehýrkou se ozvalo:
Je tu klauzura.
Jdeme si pro dceru.
Ano. Rozmlouvaly jsme jí pokus vstoupit okamžitě do kláštera, protože je
ještě mladičká. Může nastoupit, až trochu dospěje a rozmyslí si to.
Kdepak do kláštera! Doma ji dneska čeká nápadník.
Ještě byste to měl uvážit, pane Botti. Villana má zřejmě duchovní
povolání. Asi nebude v manželství moc šťastná.
Počkejte, matko představená, až uvidí nápadníka! – Vykládal pan Botti a
rozhazoval rukama, takže se zdálo, že mu patří celý svět: – Pan Rosso z
Pierů je mladý, silný a sličný – a –
A hlavně má peníze, že ano? – Ozvalo se z kláštera.
Ztuhl do mramorové tvrdosti, ale pak ze sebe vyrazil úsečně: Copak jsou
peníze něco špatného?
Za chvíli si pan Botti odvážel domů nalomenou třtinu. Odmítnutí v
klášteře a její předhození rodnému otci jako oběť předloženou
baziliškovi v podobě nápadníka otřáslo s Villanou víc, než by dokázali
lvi v aréně starořímského cirku. A zámožný pan Botti? Navzdory
křesťanské fasádě zůstával ducha vcelku nezámožného, ba mdlého, neboť
jej uváděl do extáze pouze cinkot zlaťáků ve vlastní truhlici.
Pan Rosso di Piero je znamenitý nápadník! Musíš si ho vzít, a basta! –
Drmolil pan Botti. Postupně jí to vemlouvání a namlouvání splynulo v
jeden ošklivý tok blábolu. Poznala konečně svého otce. Tam, kde jí
bušilo srdce plné lásky, měl jen štěrchající počítadlo.
A přišla svatba. Všichni, i chudí dostali zadarmo najíst i napít, aby
duše starého hamižníka dostala morální náplast.
Když Villana pronesla své ANO při svatebním obřadu, rychle pochopila, že
už není výhradním pánem svého vlastního těla, které nyní patří také
manželovi. Ten si ovšem nepřál, aby tělo, na které má právoplatný nárok,
bylo nějak ztrýzněno, pošramoceno nebo pohmožděno přísným pokáním.
Naopak, vyžadoval tělo nahládlé, voňavé, kypré až macaté. Kdepak posty,
má drahá! To nechej mnichům a mniškám!
Tak se stalo, že vášně, skryté v lidské přirozenosti, zakusily nevázané
odlehčení. Rozletěly se takovým vzmachem, že to Florencie dosud
nezažila.
Konečně přišly k uplatnění všechny látky ze sortimentu pana Bottiho, jež
doposud odebíraly pouze královské dvory. Jako řecký oheň vypuklo úplné
vzplanutí barev, pokud šlo ženské šaty.
Je nová doba. Renesance je na obzoru. Krejčíku, pospěš si, a nabrus
nůžky a rozpal žehličku!
Je odzvoněno tomu, aby splývavé hábity nadále potlačovaly a schovávaly
tělesné proporce! Na šaty nestačí látka jedné barvy. Je třeba
přinejmenším dvojí barva - jedna jemná, nejlépe hedvábná, barevná nebo -
pro nejvyšší vrstvy i vzácná bílá, a druhá tužší, těžší, často zdobená
vyšíváním a krumplováním, v jiné barvě než předchozí, ze které se šil
šat svrchní.
Ten se upravoval dále mnoha prostřihy, z nichž vykukovala spodní
hedvábná tkanina. Rozparky se objevovaly na rukávech, kabátcích,
kalhotách, občas i na rukavicích či botách.
Krátké pláště se vyvinuly z pláště připomínajícího antickou tuniku.
Dodávaly postavě tvar a bývaly zhotoveny z brokátu a přepásány páskem.
Šaty se přizpůsobily lidským tvarům, místo cípatých mají úzký dlouhý
rukáv a bývají děleny na samostatnou sukni a živůtek. Ten bývá někdy
povážlivě hluboce vykrojen. Střihy provází bohaté řasení a zdobení. Úzký
rukáv se později začal prostřihávat, aby odhalil kousek bělostné košilky
pod ním…
Prostřihávané rukávy nebo živůtky, které byly ještě bohatě zdobeny
šperky a obtočeny u krku ozdobným zlatým límcem, se uplatnily i zde.
Rovněž tak vlasy byly ozdobeny síťkami, nejčastěji zlatými a stříbrnými.
Vyholené čelo i obočí, plavé vlasy splétané do složitých účesů, často s
falešnými příčesky, výrazně zdobené síťkami, perlovými řetězy, závoji a
turbany. Líčení, které se dosud považovalo za kacířské a nemravné, se
nyní začalo rozvíjet.
Velmi oblíbeným vzorem se stal motiv granátového jablka, nebo jiných
velkých vzorů používaných na látky jako samet, brokát, či hedvábí.
Citrónovité tvary záhy přecházely přes pomerančové, aby s nimi soupeřily
hrdě vztyčené květy kaštanů.
Všechno ať odpovídá souladnému pojetí souměrnosti a uměřenosti! –
Vyžadovala paní Villana.
Snažila se být okázale sladěná a dokonale vyvážená, a současně se
děsila, aby neporušovala celek a dodržovala soulad všech částí. Tak brzy
objevila kromě známé cesty k Bohu také cestu mimo Boha k sobě. Když
takhle vyrazila milostpaní Pierová do florentských ulic, tak moc
nescházelo a ohlédla se za ní i svatojánská křtitelnice.
S těmito starostmi o šlechtění vlastního zevnějšku si vykračovala
ulicemi jako plachetnice s napjatými plachtami, avšak toho dne léta Páně
1349 se za ní nikdo neohlédl. Čím to? Morová rána během poslední doby
smetla dvě třetiny obyvatel města, na padesát tisíc lidí. Na kárách se
válela vyhublá těla a městské stráže je vyvážely za hradby ke spálení.
Nemohla se na to dívat. Proto se spěšně vrátila domů. Všude viděla stopy
té pohromy. Toužila vidět něco krásného.
Tak už mi zbývá jen ten krásný oděv a pohlédla do zrcadla.
Zděšeně uskočila, div že nespadla. Neviděla se, a přitom nebyla slepá!
Pokusila se tam však vzápětí nahlédnout znovu.
Rozšklebená tvář satana s ní zacloumala jako úder blesku. Spatřila svou
tvář znetvořenou k nepoznání.
Prudce si strhla čelenku a druhou rukou strhla šaty. Odhodila od sebe
štítivě jakési páchnoucí žabince. Potom jen tak, napůl v prádle, vyběhla
z domu a uháněla kamsi do neznáma. Letěla o překot, a možná, že i
několikrát spadla. Zdálo se jí, že se po ni sápe ruka umrlce.
Villano! Villano! – Probrala se s horkým čelem, na níž jí přikládal
někdo chladivý obklad.
Byl to dominikán v kostele Zvěstování Panny Marie.
Musím se vyzpovídat, Otče.
Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého…
Tehdy se začal nový život sestry Villany pod duchovním vedením bratří
Kazatelů. Zdá se, že svatý růženec docela odpovídá tomuto vzestupu – od
počáteční radosti přes bolestné a hrozné zkoušky k slavnému vítězství.
A tak přibyl k andělu Gabrielovi, zvěstujícímu Panně Marii radostné
poselství, další anděl. Staral se, aby Matka Páně byla den co den nověji
potěšena radostným zvěstováním. Vznosné prostory florentského chrámu se
tajemně ještě více rozklenuly, když se otevřelo samo nebe. V tichém
usebrání unášely mysl k Nejvyššímu, zatímco tělo bylo navěky zahaleno v
bělostném hábitu terciářky dominikánského řádu. Bylo pevně podřízeno
vyššímu plánu nejen navenek utaženým řemenem, ale i skrytým řetězcem,
obtáčejícím její bedra tak těsně, až se zarýval do masa.
Svíčková bába, pošklebovali se florentští výrostci.
Pchá! Farizejka jedna! Jako bychom neznali, co je to za frajli! –
Ulevovali si přezbožné Florentínky.
Málokterá z nich však dovedla číst a psát jako Villana, a ty, které to
dovedli, čítali raději Ovidia a Boccaccia.
Co to čteš, Villano? – Ptal se jí manžel.
Listy apoštola Pavla. Poslechni si. Přečtu to nahlas.
Než se nadála, sběhl se celý dům, aby někomu něco z toho neuteklo. Už
proto, že přitom bývala místnost tajemně prozářena zvláštním
nadpřirozeným světlem.
Jindy předčítávala doma životy svatých. Všichni poslouchali a pak o tom
společně rozmlouvali. Jen zřídka jí někdo z domácích něco namítal, a to
nejen proto, že byla nadána darem proroctví. Nicméně i to se stávalo,
totiž tehdy, když hrozilo, že Villana rozdá chudým docela všechno z
rodného domu a nezbude tam ani kůrka pro rodinu.
Pokud dominikáni postřehli něco z přísných způsobů jejího sebezáporu a
umrtvování těla, z dlouhých nočních bdění u paty kříže, shledávali v tom
výraz neutuchající touhy po Bohu. Každá doba přináší své, docela
jedinečné, někdy podivné, třeba i zarážející způsoby přibližování se k
Bohu. Každé Boží dítě stoupá svou zvláštní a jedinečnou cestou, třebaže
ta jediná Cesta, která je živá, je stále stejná a sklání se k němu tím
víc, čím víc se pokořuje bez ohledu na hlas veřejného mínění. Záleží na
tom, aby vše, co koná nebo čím a jak trpí, vycházelo z prožívané víry v
Krista, z opravdové touhy po spojení s Kristem trpícím pro naše hříchy,
z touhy konat pokání nejen za sebe, ale i za mnoho nekajícných hříšníků,
a pro osobní doplnění plnosti utrpení Páně.
Viděl jsem to, opakoval klouček sestře Villaně do očí.
Cos viděl, chlapče?
Když jste zdobila oltáře a obrazy svatých, přecházel s vámi po chrámové
lodi Pán Ježíš, Matka Boží a svatý Otec Dominik.
Tak to raději nikomu neříkej, poradila mu Villana: -Aspoň do mé smrti
ani muk!
To už budu mít fousy až sem, namítl chlapec a ukázal si do pasu.
Zavrtěla hlavou a dodala: Už dávno na to myslím a připravuji se na to.
Ovšem i ďábel doráží, protože ho moje duše odedávna láká. Modli se za
mne a o Boží pomoc.
Bůh však chodí na pomoc prostřednictvím svých poslů. Tentokrát poslal
svatou mučednici Kateřinu. Pravda, moc řečí nenadělala, když se Villaně
zjevila. Jen jí ukázala bohatou korunu připravenou pro ni v nebi a
dodala: Buď statečná, Villano, podívej se na velkolepou odměnu, která tě
očekává v nebi.
Prosím o svátost na dalekou cestu, řekla krátce na to svému
zpovědníkovi.
Když jí vyhověl, zaprosila ještě:
Předčítejte mi Janovy pašije.
Střídali se přitom, jak je při pašijích zvykem. Potom však vypravěč
pronesl památná slova: A sklonil hlavu a odevzdal ducha.
Tehdy Villana zkřížila ruce na prsou a vydechla naposled.
Dominikáni přenesli její tělo v bílém hábitu do chrámu Navštívení Panny
Marie. Stalo se předmětem takové úcty lidu, že déle než měsíc nebylo
možné pokračovat s pohřbem. Úcta k ní byla potvrzena léta Páně 1824.
Obracíme se k ní 28. února k ní voláme: Blahoslavená Villano, oroduj za
nás.
+++
O ROZJÍMÁNÍ O SMRTI
1. - Velmi brzy tu nastane i pro tebe konec. Sleduj, jak to s tebou
dopadá: dneska jsi, a zítra tě už neuvidí. Když ale sejdeš z očí, rychle
sejdeš také z mysli.
Jak tupé a tvrdošíjné je lidské srdce, které hloubá jen o přítomných
věcech a nepamatuje to, co přijde! Měl by sis v každém skutku a v každé
myšlence počínat tak, jako bys měl právě umřít. Kdybys měl čisté
svědomí, nebál by ses tolik smrti.
Spíše se vyhneš hříchům, než bys utekl smrti. Nejsi-li dnes připraven,
jak budeš zítra? Zítřek je nejistý. Víš snad, že ten zítřek budeš mít?
2. – K čemu je dobré prodlužování lidského věku, když se tak málo
polepšujeme? Ach, dlouhý život není zárukou naší nápravy, nýbrž spíše
viny ještě rozmnožuje.
Kéž bychom byli jeden den na tomto světě prožívali dobře!
Blahoslavený člověk, který má vždycky před očima hodinu své smrti a
každého dne se připravuje na smrt. Viděls někdy někoho umírat? Uvažuj,
že i ty půjdeš stejnou cestou.
3. - Když je ráno, měj za to, že se třeba nedočkáš večera. Když pak
nastane večer, neosměluj se slibovat si jitro. Buď tedy vždycky
přichystán a žij tak, aby tě smrt nikdy nenalezla nepřipraveného. Mnozí
umírají náhle a znenadání. Syn člověka přichází. Když pak přijde ona
poslední hodinka, začneš smýšlet o celém svém minulém životě docela
jinak; a budeš velmi litovat, že jsi býval tak nedbalý a neukázněný.
4. - Jak šťastný a opatrný je člověk, který se snaží být v životě
takovým, jakým si přeje být shledán v hodince smrti! Velikou důvěru, že
šťastně umře, mu bude dávat dokonalé pohrdání světem, horlivá touha
prospívat ctnostmi, milování kázně, námaha kajícného života, ochota v
poslušnosti, zapírání sebe a snášení jakéhokoli protivenství z lásky ke
Kristu. Mnoho dobrého můžeš konat, dokud jsi zdráv; ale až onemocníš,
nevím, co dokážeš.
Málo lidí se polepšuje v nemoci; stejně málo se polepšuje těch, kdo
mnoho putují, jen zřídka se posvěcují.
5. - Nespoléhej se na přátele a známé, protože rychleji lidé na tebe
zapomenou, než se domníváš. Neodkládej svou spásu do budoucna.
Lépe je nyní se včas zaopatřit a něco dobrého poslat před sebou, než
spoléhat na pomoc jiných. Jestliže se sám o sebe nyní nestaráš, kdo se
bude o tebe starat v budoucnosti?
Nyní je čas svrchovaně vzácný. Nyní jsou dny spásy, nyní je čas
příjemný. Je však smutné, že toho času nevynakládáš užitečněji, ačkoli
by sis v něm mohl zasloužit věčný život! Přijde chvíle, kdy si budeš
přát jediný den nebo jedinou hodinu k svému polepšení; a nevím, zdali
toho dosáhneš.
6. – Sleduj, můj milý, z jakého velikého nebezpečí by ses mohl
vysvobodit, jakému velikému strachu bys mohl ujít, kdybys nyní vždycky
žil ve spasitelné bázni a stále očekával smrt! Snaž se nyní žít tak, aby
ses v hodinu smrti mohl spíše radovat, než se bát. Nyní se uč umírat
světu, abys potom započal být živý s Kristem. Nyní se uč vším pohrdat,
abys tenkrát mohl svobodně spět ke Kristu. Trestej nyní své tělo
kajícností, abys jednou mohl mít pevnou důvěru.
7. - Ach, bláhový člověče, jak si můžeš myslit, že budeš dlouho živ,
když zde nemáš jistý ani jediný den? Jak mnozí byli oklamáni takovým
myšlením a vytrženi z těla mimo nadání! Kolikrát jsi slyšel povídat, že
někdo padl mečem, jiný se utopil, další si pádem z výše zlámal vaz, onen
byl raněn při jídle mrtvicí, ten dokonal při hře!
Jiný ohněm, jiný mečem, jiný morem, jiný lupiči zahynul; a tak konec
všech lidí je smrt, a náš život míjí mžikem jako stín.
8. - Kdo bude na tebe vzpomínat po smrti? Kdo se bude za tebe modlit?
Nyní, nyní, můj milý, dělej, co můžeš dělat, neboť nevíš, kdy umřeš;
také nevíš, co tě čeká po smrti.
Dokud máš čas, shromažďuj nesmrtelné bohatství. Nemysli na nic jiného,
kromě své spásy; pečuj pouze o to, co je Boží.
Nyní si získávej přátele, měl v úctě svaté Boží a následuj jejich
skutky, aby tě, až pomine tento tvůj život, přijali do věčných stánků.
9. - Chovej se na zemi jako poutník a host, jehož se vůbec netýkají
světské záležitosti. Zachovávej si svobodné srdce, namířené vzhůru k
Bohu, neboť tu nemáš trvalou vlast. Tam obracej den co den modlitby a
své lkání se slzami, aby si tvůj duch zasloužil po smrti šťastně přijít
k Pánu. Amen. Tomáš Kempenský
+++
Zdá se, že kdykoli si poměry žádají něco nového, nebývá výsledek jen
záležitostí nějakého nadaného podnikavce, nýbrž se spontánně ruka k ruce
vine a skládá, jakoby splétala vánočku, až se s Boží pomocí dílo podaří.
Třeba zrovna nápad na trvalé spojení chudobného způsobu života s
kazatelským úřadem se vylíhl v hlavě Otce Dominika, ale předcházel ho
biskup Diego z Osmy, a následoval ho Reginald. Jako kapitulní děkan v
Orleans měl jednoho krásného dne plné zuby dosavadní úředničiny a
poklonkování podlézavých patolízalů. Najednou si s úzkostí připadal jako
celník Levi, sedící s úzkostí nad hromadou peněz. Něco mu napovídalo:
Reginalde, takhle to dál nejde! Sestup s oblaků, plašíš tam leda ptáky v
povětří! - Svět je takový, jaký je, a otřes číhá téměř za každým rohem s
pytlíkem písku, aby tě jím bacil přes hlavu.
Když vyrazil cestou této inspirace, celý se roztetelil vzrušením. Rázem
mu spadly šupiny z očí, viděl teď jasně, kde se docela zřejmě dopouštěl
po celá léta omylu. Třebaže tuto cestu tak hluboce miloval, teprve teď
mu došlo, že o tom pořád jen filozofoval, ale teď že musí konečně
jednat. Jeho trudomyslnost vzala za své. Před nedávnem byste ho byli
nejspíš považovali za mrtvolu, která si pár dní hověla ve vodě. Po
dnešním ránu na něj působily nové výhledy jako plachta na obzoru na
ztroskotaného námořníka. Načež ho zaplavila posilující vlna rozhodnosti.
Hola hej! - Vykřikl hlasem honáka svolávajícího dobytek a volal: Peníze
jsou jen smetí, a čím dřív si to vtlučete do kokosu, tím budete
šťastnější! Ale to je jen začátek.
Odložil své honosné děkanské roucho. Navlékl si staré ošuntělé hadry a s
nenápadností vandráka vyrazil z kapituly svatého Aniána. To nebyla žádná
póza, která by se líbila hipíkovi. To byl výraz jeho vnitřní touhy po
Kristu chudém a sloužícím. Zakoušel, že se v jeho životě udělalo krásné
ráno, přinášející vůni fíkovníků. V jeho žilách proudila bujná jarní
míza. Vlnil se jako arabeska v paláci granadského emíra a cítil se
znamenitě. Nechybělo mnoho a byl by se pustil do bujarého tance zvaného
sarabanda, a kdyby byl měl sebou růže, je víc než pravděpodobné, že by
je z kapuce sypal na cestu.
Rázoval si to napříč do Říma, a hned k hrobům apoštolů. Při modlitbách
se u něho vyvrbil jakýsi biskup.
Kampak, můj synu, kampak?
Do Svaté země. Musím vykonat v chudobě velké pokání.
Ták?
Ano, ctihodnosti, a pak vydat lepší svědectví o našem Pánu.
Chudoba a kazatelství?
Tak nějak.
Hm. - Zrovna byl založen takový řád.
Slovo dalo slovo, a Reginald věděl, co potřeboval. Pospíchal k svaté
Sabině.
Tam si ho změřily dvě oči hábitu, načež jejich pronikavost umocnil
úsměv, který se pod nimi roztáhl. Záplaty hábity se rozzářily otcovským
úsměvem, takovým radostným úsměvem, jakým se nepochybně usmívali
obyvatelé Gentu na muže, kteří přinesli tomuto městu dobré zprávy z
Cách. V takové chvíli může živé slovo hodně změnit. Reginaldovi se
protáhly uši o pár centimetrů, jak tu chytal každé slovo. Samozřejmě, že
při každém lidském podnikání musí být za příslušnými operacemi vyšší
řídící inteligence, má-li se dosáhnout úspěchu.
Nestává se příliš často, že byste v tomhle světě našli celou skupinu
šťastných bližních. Ovšem řád se stal příkladem, že to možné je. Všichni
byli v povznesené náladě a zdánlivě všechno hned od začátku báječně
klapalo.
Cha, chá! Snadno získané duše! - Vykřikoval jakýsi mnich.
Ve skutečnosti to vůbec není snadné dílo. Musíš opustit rodnou hroudu,
svou chalupu a přijmout nějakou zatuchlou, smradlavou díru v jakémsi
opuštěném, zahnisaném údolí věčných trestů. Každou chvíli se musíš
vecpávat mezi sebranku, která si myslí, že se náramně baví, když každý
nadělá rámusu za šest a vypije toho víc než za deset. Kdo má všech pět
pohromadě, tomu se tahle úchylnost světa hnusí. A vůbec by se k němu ani
nepřiblížil, kdyby se čas od času nemusel s někým sejít. Svět je stižen
morem. Má morální delirium tremens. Už to s ním není k vydržení. Z
pouhého pomyšlení, že by měl ve světě strávit víc než jeden den, se
každému dělá nanic. A do toho někdo řekne, že jsou to snadno získané
duše.
Hned by vám bylo jako Lotovým přátelům, když zašli k Lotovi na pokojný
dýchánek a jejich roztomilý hostitel začal kritizovat města na pláni.
Po prvním setkání zazněla z látaného hábitu prostá otázka:
Co žádáte? - A jako ozvěna přišla Reginaldova odpověď:
Milosrdenství Boží a vaše.
Kéž Pán dovrší dobré dílo, které v tobě započalo!
Tak byl přijat do řádu. Zdánlivě prosté a jednoduché. Jenže čert má
svoje kopyto všude, kde se jedná o vážné věci. Najednou tu před
Dominikem ležel místo nadějného bratra Lazar se smrtí na jazyku.
Otočila se tam pěkná řádka felčarů a poslední z nich, prý nejlepší,
pokrčil rameny, moudře pokýval hlavou, ale ústa měl škeblovitě zavřená
na sedm západů jako dveře od věznice. Jen obočí se mu proměnilo ve dva
otazníky.
Pane, neber mi, prosím, syna, který byl právě počat, ale snad ještě není
ani zrozen! - Ozývalo se celou noc žalostné hořekování ze starého
hábitu, až jeho slzami provlhlé záplaty plandaly jako uši kokršpaněla.
Zatímco podlaha u chrámového oltáře zaznamenala zvlhčení slaným
přívalem, doprovázejícím jeho kajícné divucviky, těžce nemocný Reginald
zakoušel na svém lůžku překvapující setkání. Nejprve zkoprněl, když se
temná komnata kolem něho rozzářila jako v pravé poledne. Poněkud zrudl,
popřípadě zfialověl, oči mu povystouply z důlků, až byly na vypadnutí.
Události epické důležitosti mívají ochromující účinek. Všechno kolem
znehybnělo. Svět na okamžik strnul. Nemocný vydával neartikulované
bublání horské bystřiny. Teprve po chvíli vyjeknul:
Maminko!
Potom se mu vracel klid a mír do duše, a okurkově prodloužená tvář se mu
kulatila jako vyzrávající vodní meloun. To když se v nastalém jasu
vynořila postava půvabné paní, doprovázené dvěma dalšími dívkami
nevýslovné krásy. Od samého počátku těchto událostí věděl s jistotou
jedno: Matka Boží. Potom ho oslovila líbezným hlasem:
Žádej ode mne, co chceš, a dám ti to.
Když přemýšlel, o co by žádal, jedna z jejích průvodkyň si dala prst na
ústa, aby mu naznačila: Raději mlč a oddej se vůli naší Paní. To mu při
jeho bolestech nebylo zatěžko. Matka Boží vztáhla svou přečistou ruku a
dotkla se jeho očí. Pocítil v nich velkou úlevu. Potom přišly na řadu
jeho uši, nos, ústa, ruce, bedra a nohy. Když se jich dotýkala, cítil
líbeznou vůni léčivého balzámu. Pronášela přitom neznámá slova. Když se
dotkla jeho beder, pravila: Budiž tvá bedra zahalena pásem čistoty!
Spatřil jasný pás látky, upomínající nesešívané roucho, oblékající se
přes hlavu a volně splývající vpředu i vzadu jako ochranný štít. Při
dotknutí se nohou, zaslechl slova: Pomazávám ti nohy, abys hlásal
radostnou zvěst pokoje. Pak mu ukázala nový oděv bratří Kazatelů se
slovy: Tady máš oděv tvého řádu. Načež se odmlčela a dodala: Přijdu zas.
Pak zmizela. Reginald okamžitě pocítil velkou úlevu od bolestí. K svému
překvapení mohl snadno vstát. Byl úplně zdráv. Oblékl se a odebral do
chrámu, kde nalezl záplatovaný hábit u oltáře při jednom z jeho
modlitebních prostocviků.
Ukázal se mu v novém rouchu bratří Kazatelů a zašeptal:
Dokonalá výzbroj duchovního rytíře –růžencový meč a bělostný štít
škapulíře.
První mezi rovnými zíral na nové roucho, a chtěl něco, říci, ale
Reginald ukázal rukou k obrazu Bohorodičky a pak si dal prst na ústa.
Tak zůstali v tichém díkůvzdání ještě dlouho, dlouho -
Od té doby změnil představený bratrům dosavadní roucho. Místo bílé
rochety se objevilo úzké vlněné roucho, které s ramenou splývá vpřed i
vzad až pod kolena, řečené škapulíř. Dlouho zachovával mlčení o příčině
změny. Teprve po Reginaldově smrti to vyšlo najevo.
Od té doby, kdykoli někdo skládal řeholní sliby, přijímal od
představeného posvěcený škapulíř se slovy: Přijmi škapulíř našeho řádu,
který je hlavní částí našeho oděvu a zárukou mateřské lásky blahoslavené
Panny Marie k nám.
Poslyš, Reginalde, nepřipadne ti život v chudém klášteře bratří Kazatelů
pro tebe jako někdejšího blahobytného kanovníkování u svatého Aniána,
strašně těžký? – Dobíral si ho jeden bratr.
Hm, nejspíš nemám v tomto řádu asi nijak velkou zásluhu, protože v něm
mám od začátku příliš velké zalíbení.
Nicméně ani v klášteře v Bologni není každý den posvícení. Naopak,
nejednou doléhají chvíle skleslosti.
Otče převore, prosíme vás o dovolení, abychom směli odejít z řádu.
Prostě už to tady oba nemůžeme vydržet.
Co se vám, bratři, nelíbí?
Spustili jeden přes druhého:
Podívejte se, my jsme vstoupili do řádu, protože nás uchvátil a nadchl
Otec Dominik.
Tak jsme zahořeli pro cestu apoštolské chudoby a hlásání. Jenže poměry
se změnily.
Otec Dominik je pořád někde pryč a místo něho tady v řádu zakopáváme o
takové jakési zakyslé příšery.
Polovička je zabedněných a polovička – hanba mluvit -
No, nechceme se nad nikoho vyvyšovat, protože ani my nejsme žádné
hvězdy, ale co je moc, to je příliš.
A kam byste chtěli jít, bratři? - Zeptal se jich převor.
Třeba k cisterciákům. Ti by nás přijali.
Je-li to vaše přání, nebudu vás držet. – Říkal převor ztichlým hlasem,
na konci jaksi zajíkavě podlomeným.
Už-už se chystali odejít pryč, když najednou se jejich úsilí jaksi
zpomalilo, neřku-li zadrhlo. Co to bylo? Že by proto, že to šlo tak
snadno? A takovým jemným způsobem? Nikdo jim neříkal povýšeneckým
hlasem: Ať si jdou, když chtějí! - Anebo snad proto, že se klášterem ze
všech stran ozývá najednou smutný pláč opouštěných bratří?
Řink-řink! – Rozezní se zvonek u fortny.
Doprostřed kajících modliteb přichází jakási honorace. Skutečná
celebrita akademického světa. Otec Roland z Cremony, profesor na
univerzitě v Bologni.
Co tu chce taková veličina?
Přicházím pokorně poprosit o přijetí do řádu, - koktá rozechvělý a
nejistý hlas.
Oba bratři na odchodu, shazují s ramen tlumoky, vracejí dovnitř a padají
na kolena:
Odpusťte, otče převore –
Nenechal je ani domluvit. Padli si do náručí.
Bůh ví, jak se to děje, že se uprostřed té učenosti najednou projevuje
láska, že člověk říká: „Konečně jsem tu našel domov.“ Všichni si utírají
slzy. S novou horlivostí se dávají do díla. Nikdo už nemyslí na odchod.
Přesto i pak občas proniká radostnou horlivostí závan nejistoty a
zaváhání.
Posílám tě, bratře Reginalde, do Paříže, rozhoduje Dominik po svém
příchodu do Bologně, a pokračuje: - Víš, potřebuji tě tam k jednání s
pařížskými kanovníky.
To tě hned zase mám, otče Dominiku, opustit? Ó jé, co jen si s nimi
počnu? Copak s těmi kanovníky něco pořídím? - Koulí očima Reginald.
Jenže ouha, jaké požehnání! Vždyť tu oslovuji bratry Jordána z Borgberge
a Jindřicha z Kolína! Když vidím jejich svaté nadšení pro Krista, snadno
všechno zvládám.
Sotva proletí reginaldovský vítr v hábitu Evropou, už je zpět v
domovském přístavu. Tentokrát už natrvalo, když Pán volá a světec
ochotně zavírá za sebou vrátka, aby mohl ještě víc pomáhat z vyšších
sfér.
+++
O NÍZKÉM OCEŇOVÁNÍ SEBE PŘED BOŽÍM POHLEDEM
1. - Věrná duše: Budu mluvit k svému Pánu, ačkoli jsem prach a popel.
Kdybych se pokládal za něco většího, hle, ty stojíš proti mně, a mé
nepravosti vydávají pravdivé svědectví, takže nemohu odpírat takovému
svědectví.
Jestliže bych se však měl za nic, a sebe obrátil v nic, a vzdal se všeho
lepšího mínění sám o sobě, a rozmělnil se na prach, kterým vpravdě jsem,
bude mi tvá milost příznivá, a tvoje světlo blízko mému srdci; a všechno
dobré mínění o sobě, byť bylo sebenepatrnější, bude ponořeno v údolí mé
nicotnosti a zahyne na věky.
Tam mi ukazuješ, co jsem, co jsem byl, a do jakých konců jsem dospěl;
protože jsem nic, a nevěděl jsem, zda jsem ponechán sám sobě, vida, nic,
a jenom samá nestatečnost. Jestliže však najednou na mne pohlédneš, hned
se stávám silnějším a jsem naplněn novou radostí.
A je to velmi podivná věc, že bývám tak náhle vyzdvižen a tak dobrotivě
přijímán tvou náručí, ačkoli vlastní tíhou jsem vždycky stahován co
nejníže.
2. - Dělá to tvá láska, předcházející mne bez mé zásluhy a v tolika
potřebách mi pomáhající, navíc chránící mne od těžkých nebezpečenství, a
mám-li pravdivě říci, vytrhující mne z nesčetných, zlých věcí. Špatně
jsem sebe miloval, až jsem se sám sobě ztratil. Když jsem však hledal
tebe jediného a zamiloval si tě s naprosto čistým úmyslem, sebe i tebe
zároveň jsem nalezl, a z lásky hlouběji jsem se umenšoval. Neboť ty, ó
nejsladší, jednáš se mnou nade všechnu mou zásluhu a nad to, co se
osměluji žádat nebo v to doufat.
3. - Požehnaný buď, Bože můj, že ačkoli nejsem hoden žádné dobré věci,
přesto tvá ušlechtilost a nekonečná dobrota nikdy nepřestává činit
dobře, také nevděčným a daleko od tebe se odvracejícím.
Obrať nás k sobě, abychom byli vděční, pokorní a silní, protože ty jsi
naše spása, naše síla a statečnost. Tomáš Kempenský
+++
BRNĚNSKÁ
AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CTIHODNÉHO PATRIKA KUŽELY,KŘESŤANSKÉHO
MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI
Celá tvoje pozemská dokonalost spočívá v lásce, v nadpřirozené lásce ke
Mně a k bližnímu. Láska má dvě ramena, protože tě spojuji s bližním a s
Mými plány. Chci zvláště tebe spasit uprostřed všech ostatních, ale ne
odtrženě od nich. Je vyloučené milovat Mne a nemilovat bližního, jehož
tak těsně spojuji Mou láskou s tebou. Vlévám ti totiž nadpřirozenou
Lásku, jako ostatně všechny nadpřirozené ctnosti, ale mimo to si tě
ještě láskou sám přitahuji k sobě, ovšem ne proto, abys vykonal či
vytrpěl to či ono, nýbrž abys Mi dal všechno, abys Mi dal celou svou
bytost a prvé místo v celém svém životě, abys Mě miloval tak, jak sám
sebe miluji, totiž nade všechno.
Milovat nade všechno! Jak daleko máš do této lásky! Nikdy Mne nebudeš
milovat tak, že bys Mne nemohl milovat ještě dokonaleji.
Jedno však přece jen můžeš: zdokonalit svou lásku na nejvyšší míru.
Přitom ti opět přicházím sám na pomoc. Neumíš Mne sám od sebe dobře
milovat. A tak jako ti sám vlévám lásku do duše, tak také sám zase chci
tuto lásku očistit a zušlechtit. Tvoje úloha v tomto očišťování záleží v
pokojném a pokorném, oddaném a pohotovém snášení všech útrap, zkoušek a
uskutečňování toho, k čemu tě povznáší takto očištěná láska.
Na lásce mnohých duší, které Mne vyznávají, ulpívá mnoho nedokonalostí.
Sice Mne milují, jenže chci být od nich milován úměrně k tolika milostem
a k Mé neskonalé velebnosti. Tvoje láska ke Mně i k bližnímu trpí
mnohými kazy, které se zdají patřit k lásce, a které se někdy zdají být
i pravými vlastnostmi dokonalé lásky, ale nejsou ničím jiným než plíseň
na stromě lásky. Tak láska ke Mně bývá často dárková, chtějící stále
vychutnávat jak jistotu své lásky, tak také její citovou, útěchyplnou
sladkost. Tato láska bývá tak často nakloněna očekávat za každý úkon
lásky nějakou odměnu ode Mne, nějaký Můj tebou procítěný úsměv, nějaké
Moje soukromé zjevení nebo slyšení.
Podobně i tvoje láska k bližnímu potřebuje očišťování. Tvoje láska k
bližnímu je vystavena velkým nebezpečím, že se stane slabostí, že bude
příliš shovívavou k omylům, ke slabostem a k chybám bližních. To je ona
nezdravá smířlivost, která za cenu, aby se někdo neurazil nebo
nezarmoutil, nedovede si něco hrdinsky odepřít, neumí říci statečně své
mínění, vytknout chybu, upozornit na omyly. Pak se stává, že chybující
nebo bloudící jsou ukolébáni falešnou jistotou, jako by byli na správné
cestě. Protože je to u duší poctivě se snažících o dokonalost, bývá
taková slabost a shovívavost, všechno omlouvající, všechno dobře
vysvětlující, nebezpečnou pro ryzost víry, mravního smýšlení a podobně.
Tak chybuje některý duchovní vůdce, který je tak útlocitný a bolestínský
vůči svěřené duši, že přehlíží nebo i kryje nějaké její chyby. Nic jí
nedovede rozhodně vytknout, všechno omluví, takže pak duše si všechno
dovolí, opřena o jistotu svého přezbožného duchovního vůdce, který svým
mlčením, svou špatnou láskou, dává jen potvrzení na její omyly. Tak
nesmí jednat skutečná dokonalá láska, slevovat něco z ryzosti víry, z
přísnosti zásad. To není pravá láska, která nechá chybovat z bázně, aby
někoho nezarmoutila, nezranila. Opravdová láska, sledující dobro
milovaného, musí umět zranit a zarmoutit, jako svatý Pavel, když píše ke
Korintským, pro napravení bližních. Divná láska, která, aby nepostrčila
právě tebe do tvrdého boje o dokonalé, a nazývala by dostatečným něco
polovičatého, neúplného, nepřesného.
Jindy zase bývá láska některých duší ke Mně tak nevyrovnaná, že se
zdráhá posloužit svým bližním, že nedovede vyvážit lásku ke Mně a k
bližnímu. Váhá posloužit láskou svým bratřím, protože se právě opájejí
svou soukromou pobožností, svým vlastním ohněm zbožnosti.
Tato láska potřebuje zdokonalení. Protože jsem duch, musí být tvoje
láska ke Mně co nejvíce zduchovněna. Protože pouze sám smím být cílem
tvé bezmezné lásky, je třeba ji učinit krajně nezištnou. Co by ti bylo
platné, kdybys získal celý svět za cenu škody na své duši! Nesmíš chtít
získávat své bližní za cenu škody na své či jejich duši, za cenu celé
pravdy a plné dokonalosti.
Začínám se zdokonalováním tvé lásky ke Mně opatrně a prozíravě.
Především ti dávám zakusit a prožít Mou nesmírnou láskyhodnost. Napřed
si musíš uvědomit, jak nesmírné lásky jsem hoden jako tvůj spasitelný
Bratr. Také ti ukážu, jaká je Moje láska k duším, jak je dovedu pevně i
láskyplně vést i na kříži, takže duše pak pojednou shledá nicotu celé
své dosavadní lásky ke Mně i k bližnímu. Pojednou se duši zdá, že Mne
vůbec nemiluje, že je Mi hlavně strašně nevděčná. Nyní se ti vzdaluji,
nedávám se tušit. Zbavuji tě útěchy a hlavně jistoty lásky. Celá láska
se duši zdá prázdná a ubohá, někdy připadá duši až rouháním. Duše se
zachvěje před myšlenkou, že by měla říkat té své ubohosti „láska". Zdá
se jí, že už je zavržena. Nastávají těžká pokušení, že je člověk
zavržen, že nic jiného nezaslouží, než aby byl zavržen. Někdy se zase
duši zdá, že ji zkouším nespravedlivě, že za tolik „lásky", za tolik
dokonalé lásky že ji takto pronásleduji. Duši chce reptat, že se jí
neukazuji jako láskyplný Otec, nýbrž že se jí jevím jen jako přísný
Soudce a Pán.
Duše si má těmito zkouškami uvědomit slabiny své ctnosti, své lásky, aby
věděla, v čem se má ještě očistit, zušlechtit, v čem má být ještě
velkodušnější, nezištnější, duchovnější.
Při všech těchto temnotách není duše odloučena ode Mne. Na dně duše si
je jista Mou sladkou přítomností a nesnaží se vymáhat ode Mne sladkosti
ani Moje osobní zjevení či slyšení Mého hlasu, protože si je jista, že
si to nezaslouží, a že láska musí umět kráčet dál jak při citových
útěchách, tak v dešti a nepohodě. Duše se nedostane ze všech těchto
zkoušek, temnot a hrůz jinak, než když se dokonale ztiší ve Mně, než
když se Mi úplně a bezvýhradně odevzdá a oddá, tak jak ji chci sám vést.
Miluje Mne tak, jak jí to dávám, a nediví se ničemu z Mé ruky. To už
není jen trpná odevzdanost, nýbrž hrdinská oddanost: Jsem tvá, udělej si
se mnou, co chceš. Neošálíš mne Tvými zkouškami, zachce se jí říkat s
jedním mystikem. Vím, že jsi svrchovaná láska, ať se mne trýzníš a
zraňuješ, nebo mě zahrnuješ svými něžnostmi a polibky, jak chceš.
Duše se sice zmítá v ohni nespokojenosti s dosavadní láskou, ale také je
sžírána touhou nekonečně Mě milovat, tak, jak to prohlásila svatá
Terezie Ježíškova, tak mnoho, skoro k šílenství, jak jsem ještě nebyl
nikdy nikým milován. A to je její slastí, tento oheň vznešené
nespokojenosti s dosavadní láskou, oheň palčivé touhy po veškeré lásce.
Duše by nejraději shořela láskou. Někdy se láska mystiků rozlítí na
tělo, že je tak bídným prostředkem a dochází k projevům drasticky
vášnivé askeze, jako u sv.Dominika, bl. Jindřicha Susona. Jiní se zase
nabízejí jako vrcholná zápalná oběť smíru. Když se duše zamyslí nad Mou
láskou, nad Mou dobrotou, která nám všechno dává, nad zlobou lidí, kteří
Mi tak málo nebo špatně splácejí, a nad láskou Mé spasitelné Oběti, tak
rovněž zatouží vroucně se Mi takto zcela odevzdat, úplně shořet láskou.
Tak se tyto duše nabízejí za oběť smíru. S touto svatou obětí by se
nemělo jen tak lehkomyslně zacházet. Bez duchovního vůdce, by se žádná
duše neměla odvažovat nabízet sebe samu za smírnou oběť, když sama
nedovede ještě ani podat lásku obyčejnou, obyčejně dokonalou. Taková
uzavřená duše stěží pochopí ve své duchovní sebestřednosti, že její
podřízení se vedení duchovní osobou, prospívá nejen jí samé, ale také že
slouží Církvi, kde je i pro samotnou duchovní osobu povzbuzením a
duchovním oplodněním. Je zavádějící dávat přitom přednost soukromým
zjevením či hlasům před duchovním vedením osobním. K takovým nebezpečným
chybám se doznává i sestra Konsoláta Betrone, jejíž úcta není zatím v
Církvi úředně potvrzena ani vyhlášena.
Pokud se Mi však duše skutečně otevírá a oddává, jak jen dovede, pak
nadchází přetvářející jednota, o které pojednává svatý Jan v Živém
plameni a svatá Terezie v VII. komnatě Hradu nitra. Potom už nestojí nic
v cestě dokonalému spojení. Ani v lásce. Láskou se zde na zemi spojuje
se Mnou, a když je tato láska už očištěna, pokořené tělo na prahu
vlastní proměny přestává klást nepřirozený odpor, duše je naplněna Mou
dokonalostí, může v tobě nastat spojení lásky a Mé lásky. Duše nyní
zakouší jako sladkostí lásky per quandam dulcedinem amoris quasi
experimentaliter, že jsem tajemně, důvěrně v duši... Sv.Tomáš dobře ví,
proč pojednává o skoro zkušenostním poznání, proč tam vkládá slůvko
quasi, skoro, jakoby.
Nyní tě už nevyruší vůbec nic, ani opakované zkoušení lásky utrpením,
ani střídavé zkoušení lásky hned bolestí, hned slastí, ani nepochopení,
třeba ze strany představených, bližních, rodinných příslušníků.
Nezaváháš ani při eucharistickém políbení, kdy srůstáš se svatou Hostií.
Nepůsobí to však samočinně, protože Nejsvětější Svátost není automat na
štěstí. Kolik sebe sama položíš ve mši svaté na misku k oběti, tolik ti
bude z tebe proměněno. Pokud by nějaký zpozdilec obětoval při mši svaté
jen kousek sebe sama, bude mu proměněna jen tato částka a většina bude
ještě patřit jemu jako poslední uzamčená komnata s drakem tajného
hříchu, který ho dál bude strašit.
Čistá duše však ví, čí je, komu patří a koho miluje. Každá zkouška, ať
bolestivě pálící nebo sladce konejšící v ní jen více roznítí plamen
lásky, a tak se víc a více tiskne srdcem k Srdci Nejsvětějšímu jako
Miláček Páně na Srdce Ježíšovo. B.
+++
+++ |