Domů
Nahoru


Ročník VII.,číslo 2                                                                                                                                                      únor 2001

Obsah: Michelangelo, T.B.,Nám, nám narodil se... (2), Patrik Kužela,Milosti chvíle, O.T.,Loretánské meditace (2), V každém tom..., BT,Božské doteky v kosmu (2), Emily Dickinsonová, J.M.V., B.,K nejvyššímu cíli (2), Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely (14),Je lepší koráb, Zprávy._______________________________________________________________


Kdykoli žhnoucí plamen smyslům vzplane
pro jinou tvář než pro tvou krásnou, Pane,
má mnohem méně sil,
jako by potok z hor se rozvětvil.
Srdce, jež může žít,
jenom když žhne, se nechce spokojit
s tím vlažným pláčem, který při tom pije.
Duše, jež zná ten klam,
čeká, až zajde sám,
aby se vznesl k nebi, po němž nyje.
A rozum podělí je
tím trápením, a tak se v krátké době
zas všichni čtyři shodnou v lásce k tobě.
Michelangelo Buonarroti

+++
Nám, nám narodil se... (2)
Pojem Zjevení Co je to Zjevení?
Zjevení znamená v českém jazyce překlad řeckého "apokalypsis", což představuje oznámení nějaké naprosto neznámé pravdy nebo skutečnosti. V latině (revelatio) znamená zjevení odkrytí závoje čili otevření něčeho, co bylo dosud naprosto neznámé. Proto zjevení znamená sdělení neznámé věci.
Jak se zjevuje Bůh?
Dvojím způsobem, přirozeným a nadpřirozeným. Nadpřirozený způsob znamená odhalení Bohem učiněných pravd, které nelze poznat přirozenou cestou, tedy sdělení pravd mimo běžnou přirozenou cestu, a to je Zjevením v pravém slova smyslu. Toto Zjevení je nadpřirozené svým předmětem i svým způsobem.
Někdy existuje zjevení přirozené svým předmětem, ale nadpřirozené svým způsobem, když Bůh zjevuje pravdy, které bychom mohli poznat i přirozenou cestou rozumu.
Tím se liší zjevení od inspirace, která je Božím vedením k neomylnému prohlášení, napsání, názornému vyjádření či projevení navenek něčeho, co bylo snad už přirozenou cestou poznáno.
Jak se dá vymezit Zjevení?
Je to svobodný Boží úkon, který Bůh promluvil skrze proroky, Krista a apoštoly o svých tajemstvích i o přirozených pravdách tak, aby mohly být neomylně a beze změny hlásány Církví až do konce světa.
Je potřebné vzhledem k tomu, že nás Bůh určil k nadpřirozenému cíli. Bůh je naším cílem. Proto je spravedlivé, aby nás o sobě poučil, abychom věděli, že máme k němu zaměřit celý život, a jak máme k tomu cíli směřovat.
Přitom je třeba připomenout, že Bůh zjevuje pravdy, které také naprosto přesahují možnosti lidského poznání.
Jaké jsou prostředky Zjevení?
Kristus a Církev jsou prostředky Zjevení, ovšem různým způsobem. Proroci, Kristus a apoštolové jako hlasatelé, kdežto Církev jako ta, které Zjevení přes ně učiněná dále předává, obhajuje a vykládá. Předávání a výklad jsou zapotřebí, protože se jedná o Zjevení učiněné Bohem ohledně věcí, přesahující lidské schopnosti. Proto je zde třeba autoritativního předávání Církví k tomu zplnomocněné a vybavené. Ježto se Zjevení děje kvůli lidem, aby mohli dosáhnout svého cíle, tedy je třeba, aby bylo učiněno způsobem srozumitelným, každému přijatelným, neměnným, a nikoli nějakou subjektivní mystikou, proměnlivou podle zkušeností subjektu.
Jaké jsou nesprávné názory na Zjevení?
Dají se rozdělit podle toho, jak přistupují k nadpřirozenu. Někteří přepínají Zjevení, protože podceňují přirozené schopnosti lidského rozumu, kdežto jiní umenšují nadpřirozeno nebo je vůbec popírají. Můžeme rozlišit několik směrů:
1) subjektivisté, 2) agnostici a modernisté, 3) racionalisté.
1) Protestanté zprvu popírali církevní autoritu a její místo postavili inspiraci, kterou se Bůh subjektivně zjevuje každému jednotlivci. Tím ovšem nesmírně rozšířili nadpřirozenou působnost Zjevení. Vlastně tím otevřeli cestu naprostému subjektivismu a naturalismu, takže každý bez ohledu na Boha tvrdil o Bohu, co chtěl. Tak protestantští volnomyšlenkáři nahradili Boží inspiraci soukromým náboženským smyslem a vnitřním voláním nábož.vlohy člověka.
Bajus a Jansen upadli do ještě větší úchylky, když tvrdili, že povznesení do nadpřirozeného řádu docela odpovídá přirozenému založení člověka, takže vlastně není žádné nadpřirozeno, a proto vylučují nadpřirozené Zjevení.
Tento omyl se opakoval u fideistů. Předstírali zdůraznění nadpřirozeného Zjevení. Ve skutečnosti jen zaměnili nadpřirozené s přirozeným. Přirozenému poznání Boha pak říkali nadpřirozené, kdežto skutečné nadpřirozené nebrali v úvahu, takže všechno je jim pouze přirozené.
Naprostí subjektivisté nepřipouštějí nadpřirozeno, protože všechno v člověku nazývají božské. Tak Hegel zbožšťuje celého člověka a zjevení je mu jen postupným vývojem lidského ducha v uvědomování si svého domnělého božství.
Agnostici jako Kant a pozitivisté sice nepopírají Boha jako původce všeho nadpřirozeného a zjevení, avšak tvrdí, že všechno, co přesahuje jevovou stránku skutečnosti, je rozumem nepoznatelné. Všechno vysvětlení náboženství hledají výhradně u člověka. Tak někteří protestanté a modernisté tvrdili, že zjevení nepřišlo z nebe, ale že je to pouze namáhavé pronikání lidského ducha k vysvětlení náboženských skutečností.
Racionalisté nepopírají nadpřirozený způsob, kterým se nám od Boha dostalo zjevení pravdy, nýbrž popírají skutečnou, podstatnou nadpřirozenost zjevení, když tvrdí, že celou tuto pravdu si může člověk rozumem dokázat sám bez Boha.
A co křesťanský názor na Zjevení? Jak dokážete, že právě názor katolické Církve na Zjevení je správný?
Hlavní složkou Zjevení je nadpřirozené Boží oslovení člověka. Především je jasné, že toto Boží oslovení musíme brát jen obdobně, analogicky.
Když chceme jít dalším křesťanským tisíciletím s jasným názorem na Zjevení, tedy je třeba se očistit od moderního pojetí, které oklešťovalo a zatěžovalo lidské názory na náboženství zejména v posledních dvou staletích druhého tisíciletí.
Čím nás zatěžovalo moderní myšlení?
Modernisté tvrdili, že Bůh je duch, takže každé rozmlouvání o Zjevení je prý pouze metaforické, obrazné, přenesené. Tak tvrdili, že když mluvíme o Božím Zjevení, o tom, že Bůh mluvil k lidem, tak to prý znamená, že proroci a jiní, o kterých se uvádí, že byli obdařeni Božím Zjevením, pouze důvěrně zakusili Boha ve své duši, čemuž potom říkali, že Bůh učinil své Zjevení.
Jak se zbavíme nánosu moderního myšlení, aniž bychom upadli do post-modernismu, kterému nezbývá ani vlastní rozum?
Musíme pamatovat na to, že v našem rozmlouvání ohledně Zjevení jde o víc než jen o metaforu, obraznost, přenesenost, nýbrž tu jde o analogii, obdobu. Analogie čili obdoba užívá obdobných jmen o skutečnosti, která se nachází různým způsobem v obou či více věcech a tyto různosti jsou seřazeny podle jisté poměrnosti. Když je tato skutečnost v obou či různých věcech, třebaže různým způsobem, protože v různém poměru, tedy mluvíme o vlastní obdobě. Kdežto o přenesené obdobě mluvíme tehdy, když je skutečnost jen v jedné věci, kdežto v druhé je pouze podle podobnosti, takže v jedné je skutečně. Avšak ve druhé je pouze obrazně, protože je v ní něco, co má podobné účinky nebo podobně se jevící účinky, jako skutečnost existující v prvé věc. Tak třeba hněv je u Boha jen přenesená obdoba, protože Bůh působí něco, co u nás vyvolává skutečný hněv.
Tak musíme říci, že také mluvení a oslovení se Bohu přisuzuje jenom obdobně. Avšak v řeči a ve slovech je formální stránka, která je také v Božím Zjevení. Proto ji smíme nazývat řečí, mluvou, oslovením. Je v ní totiž sdělení oslovující myslícího.
Jestliže můžeme Bohu obdobně přisuzovat hmotnou řeč, proč bychom mu nemohli vlastní obdobou přisuzovat lidskou řeč? Proč bychom nemohli obdobně přisuzovat Bohu opravdové sdílení myšlenek druhému?
Správně. Vždyť takové sdělení nezpůsobuje Bohu žádnou nedokonalost! Bůh uskutečňuje Zjevení slovně, oslovením, promluvením, učitelským slovem. Samotné Písmo uvádí, že Bůh promluvil: "Rozmanitými způsoby mluvil Bůh k našim předkům." (Žd 1,1) Kristus Pán sám nazývá své Zjevení učením: ""Nazýváte mne Mistrem, a správně říkáte, neboť to jsem." (Jan 13,13) Svatý Tomáš jasně označuje toto slovo Zjevením (De Verit.,18,3). Boží slovo znamená objektivně nadpřirozené Zjevení pravdy a subjektivně znamená vliv nadpřirozeného světla úměrného k tomu, aby se dalo neomylně soudit i pravdě božsky předložené. Vyplývá to také z pojmu nauky. Nauka se totiž děje nejprve objektivním předložením pravdy, která předpokládá zároveň subjektivní osvícení rozumu, které by bylo úměrné k postižené předkládané pravdy.
Bůh dal člověku světlo, jež je jakýmsi obrazem a podobností nestvořené Boží pravdy. Proto prvním a hlavním učitelem je Bůh. Proto můžeme klidně říci, že Bůh zjevil, že Bůh promluvil, když dal tento vlastní základ lidského poznatku. V člověku musí být světlo prvních principů, ze kterých se jako ze světla a ze základu porozumí všemu poučování.
Jenže pozitivisté a jiní moderní učenci odmítají potřebu prvých pravd a světlo rozumu, takže zužují lidské poznání na poznání smyslové.
Potom je pro ně učitelský úkol jenom hmotné předkládání či vypočítávání jevů. Proto také odmítají nadpřirozené Zjevení a neomylný učitelský úřad Církve.
Co z toho vyplývá?
Předně, jaký je předmět, takové musí být světlo k jeho uchopení. Když se jedná o nadpřirozené Zjevení, tedy bychom toto Zjevení nemohli uchopit, kdyby nám nebylo zároveň dáno světlo, jímž bychom mohli přijímat objektivní nadpřirozenost. Proto se k objektivně nadpřirozenému musí družit nadpřirozené subjektivní. Za druhé, protože světlo rozumu dává Bůh, proto učitel nemůže dělat nic jiného, než překládat zjevené pravdy. Pakliže je rozum člověka zatemněn a postrádá světlo prvních principů, potom je každé snažení učitele marné. Lidský učitel sdělí lidsky poznané věci, ale nepřinese žádné nové poznání.
Copak je ryze lidské poznání tak nemohoucí?
Není docela nemohoucí. Učitel dokáže metodicky srovnat ony pravdy a objektivně je objasnit tím, že je převede na nejbližší obecnější základy a že odhalí vztah závěrů k základům. Učitel je tím lepší, čím vyšší jsou základy, k nimž upíná celou nauku, totiž čím dokonaleji učiní z nauky moudrost.
Co je potřeba k přijetí nadpřirozené pravdy?
Především to, aby nám k ní bylo dáno světlo, které by umožnilo její přijetí. K tomu je nejprve zapotřebí sdělení nějaké dosud neznámé pravdy. Tím se zjevení liší od inspirace, která nezjevuje novou pravdu, nýbrž dává nadpřirozenou jistotu a neomylnost ohledně pravd už známé.
Kromě toho je třeba, aby Zjevení bylo přesně vymezeno a omezeno, aby slyšící věděl, co má věřit. Tyto věci je totiž třeba přesně věřit, protože se jedná o určitou pravdu určitého Boha a našeho určitého života v něm. Mnohý prorok kvůli inspiraci nerozumí přesně smyslu slov.
Dále je třeba přesně vědět, že se skutečně jedná o Boží Zjevení, aby je mohli přijmout právě pro Boží autoritu, když samotná věc je nám nejasná.
Subjektivně je třeba úměrného světla, aby mohlo bezpečně soudit o nadpřirozenosti pravdy a o nadpřirozenosti jejího podání neboli Zjevení, abychom si mohli přesně uvědomit, že se tu jedná o pravdy nadpřirozené svým obsahem i původem.
Jak se projevuje toto nezbytné světlo?
Toto světlo má tři fáze. Nejprve je světlem prorockým u toho, komu se dostalo zjevení. Dále je toto světlo pomocí Ducha svatého i v Církvi, která tyto pravdy neomylně hlásá. Konečně je světlem v duši, která umožňuje tyto pravdy přijmout.
Každé poznání pracuje svým světlem, jímž procházejí všechny poznatky. Proto musí být toto světlo úměrné poznatkům a jejich předmětům. Protože se tedy jedná o nadpřirozené poznatky, proto pro ně nestačí světlo našeho přirozeného rozumu. Je zde zapotřebí nového světla. Už prorok potřebuje takové nové světlo, jež svatý Tomáš uznává u proroka za světlo přechodné, které uplatňuje pouze tehdy, když ho Bůh právě používá ke svému Zjevení.
Jak se dá rozdělit Zjevení?
Podle různých příčin. Podle formální příčiny mluvíme o Zjevení nadpřirozeném svou podstatou a svým způsobem. Takové Zjevení se předkládá smyslům, obrazivosti, rozumu, a to buď ve stavu bdělosti nebo ve spánku nebo ve vytržení. Podle účinné příčiny je Bůh příčinou Zjevení a my jsme příjemci zjevení. Podle látkové příčiny je Zjevení přímé, dané prorokům, a zprostředkované nám přes proroky. Podle účelové příčiny je nám Zjevení dáno pro posvěcení, za odměnu jednotlivci, anebo pro dobro a užitek společnosti.
O nadpřirozeném Zjevení vlastně mluvíme vlastně tehdy, pokud je zjevený předmět nadpřirozený. Jestliže se jedná o pravdu, kterou bychom mohli poznat přirozeným rozumem, pak se jedná jenom o nadpřirozený způsob Zjevení. Někdy se Zjevení obrací ke smyslům, když totiž Bůh tvoří smyslová znamení a jimi nám podává sdělení. Nejčastěji to bývá zvuk. Někdy Bůh vtiskuje obrazy přímo do obrazivosti k zamýšlenému sdělení. Jindy Bůh vtiskuje přímo jen myšlenky, srozumitelné obsahy. TB (Pokr.)

Milosti chvíle

Milosti chvíle
zažehni pochodně - Pane, zde řízni, zde bij -
zhašených chvil
vaz sehni ochotně do ní se žíznivě vpij
ze všech svých sil
doběhneš cíle.

Zmrhaný čas
nevtáhneš za vlasy v roztáhlé koleje ujetých mil
ten jenž je nad časy doleje oleje ze dnů tvých díl
proč by ses třás.

Zesil mi hlas
hřmít budu jak by se do turbín vodopád lil,
příboj v břeh bil
lkát budu, aby se do hlubin srdcí všech vryl lítosti kvil
naleje klas.

Milosti chvíle
shůry se snášíš jak z květů nebeských pyl rejem svým víl,
duši nám krášlíš atletům vzpřimuješ týl sám Bůh tě sil
v jeho jdem síle.
Ctih.Patrik Kužela OP
+ + +
Loretánské meditace
Pane, smiluj se! Kriste, smiluj se! Pane, smiluj se!
Kdyby někdo přišel do vládní rezidence a setkal se tam se s vládcem a jeho rodinou a úředníky, napřed by vzdal úctu mocnáři, teprve pak by se pozdravil s jeho matkou a úředníky. Tak to činí celý vykoupený Boží lid. První úctu vzdává Bohu, králi nebe a země, protože Bůh jako milost sama, Stvořitel a Pán všeho, jehož jsme obrazem a jím žijeme, pohybujeme se a jsme. Teprve když dá lid Bohu, co je Boží, obrací se k Marii a ke svatým. Úcta, kterou vzdává Bohu, se od této úcty nekonečně liší.
Maria sice není žádná božská osoba, ale jen člověk, avšak uctíváme ji právě proto, že byla pouze člověk, do něhož se vešel celý Bůh. Boha uctíváme jako nejvyššího Pána, ale Marii a svaté jen jako jeho věrné služebníky a přátele. Uctíváme Boha, který má všechno dobré sám od sebe, kdežto Marii a svaté, jež mají dary a přednosti od Boha. Uctíváme Boha, aby nám pomohl svou všemohoucností, Marii a svaté, aby se za nás u Boha přimlouvali. Proto voláme k Bohu: Pane, smiluj se!, kdežto k Marii a svatým: Orodujte za nás!
Najdou se křesťané, kteří vstoupí do chrámu Páně, kde je obraz Panny Marie, ani si nevšimnou oltáře se svatostánkem, lhostejně přejdou kolem eucharistického Ježíše a stejně tak bez úcty pominou přítomnost svatého kříže, a jen spěchají před obraz Matky Boží. Jak chce někdo dojít přízně Matky Boží, když neprojeví úctu jejímu Synu Božímu stejně tak jako svatému Kříži, na němž přinesl Kristus kvůli nám největší oběť? Vyskytují se ovšem i takoví "moderní" křesťané, kteří se z podivných zásad odmítají poklonit před oltářem, třeba s odůvodněním, že zde není svatostánek, a zapomínají, že i Kříži Kristovu, jenž zdobí každý oltář patří naše úcta. Když tedy přicházíš do kostela, zejména kde je Ježíš v Nejsvětější Svátosti, napřed se pokloň před svatostánkem, pak teprve obrať pozornost ke komukoli jinému, zvláště k Marii. Žádáš nějakou milost od Marie? Pamatuj, že Maria neuděluje nikomu milosti sama od sebe, ale vyprosí je pouze přímluvou u Boha.
Pane, smiluj se! Tak voláme s pokorou a máme k tomu tolik důvodů. Sledujme své tělo, jak je ubohé a křehké, kolika nemocem a bolestem je vystaveno! Jak snadno ho může uchvátit smrt a vrhnout do hrobu. Stačí neopatrně přebíhat přes silnici. - Sledujme pozemské věci - copak nejsou v Boží ruce?! Marně by se namáhali stavitelé domu, kdyby jej nestavěl Bůh. A jak snadno se přihodí mnohému bohatému, aby jako Job jednoho dne přišel o všechno: o majetek, rodinu, příbuzné, děti, zdraví...! - A co říci, když nahlédneme do svědomí?! Jsme hříšníci, a můžeme spočítat hříchy, kterých jsme se dopustili myšlením, slovy a skutky, ba i lhostejností, je jich jako vlasů na hlavě. Ještě horší je, že se jich sami nemůžeme zbavit. Kdyby se milosrdný Bůh nesmiloval a nedopustil, byli bychom ztraceni.
Proto "Pane, smiluj se!" A smiluje se, když se Maria přimluví. Je plná blahovůle k spravedlivým i k hříšným.
Kriste, smiluj se. Také židé i ti, kdo upřímně hledají Boha, volají k Bohu o smilování, ale nevolají ke Kristu. Neuznávají ho za Syna Božího a Spasitele světa. My však víme a vyznáváme, že On je Syn Otce nebeského a pravý Bůh. Radostně děkujeme Otci, protože od něho pochází to, že světlo nám přináší dary, které jsou určeny pro věřící. On je věrný obraz neviditelného Boha." (Kol 1,12-15) Jak veliké jsou milosti, které máme od něho. Jsme články jeho Církve, za což vhodně děkovala sv.Terezie. Máme od něho mši svatou s ovocem krvavé smrti na kříži, a svátosti, v nichž se posilujeme ve všech životních okolnostech. Skrze něho je nám připravena cesta do věčného života. Za to ho máme milovat a plnit jeho vůli. Jenže jak si mnozí počínají?! Urážejí ho a znovu křižují svými hříchy, ano jsou celé nepřehledné zástupy jeho nepřátel, kterým vládce světa stále rafinovanějšími prostředky bere radost ze života zrovna tak jako útočiště hříšníků. Volejme za ně i za sebe: Kriste, smiluj se!
Kristus svědčí už svým jménem, že je prorokem, učitelem, veleknězem a vládcem. Hlásal nám radostnou zvěst, vykoupil nás a smířil s Otcem, a jeho království se šíří po celém světě. Nebyl z tohoto světa, ale vydal se do světa kvůli nám, aby nikdo z nás nezahynul. I po dvou tisícíciletích se stále vede boj o člověka, protože poražený vládce světa závidí lidem naději na věčný život a svádí k tomu všechny lidi. Kriste, smiluj se! - A lidé? Mnozí zavrhují zjevené pravdy Božím, pro něž milióny mučedníků prolilo svou krve, a dělají si vlastní bůžky, které odpovídají vášním a zvráceným touhám. Kéž by prohlédli a otevřeli se Božímu Slovu: Kriste, smiluj se! - Jiní sice neodpadli, ale jsou nedbalí v užívání prostředků spásy: modlitba se jim oškliví, odmítají vědět o Božím Slově. Spíše než na kříž hledí na televizi v domnění, že se jim odtamtud dostane plnost poznání i zábavy. Odmítají možnost svátostného smíření s Bohem a přijetí eucharistického Krista. Aby povstali ze své vlažnosti: Kriste, smiluj se! - Je také mnoho opovážlivců, kteří se zřekli Krista a slouží pod korouhví ďáblovou. Jsou otroky choutek těla. Dej, Pane, ať nevolají pozdě: Kriste, smiluje se!
Nezapomínejme, že Kristus je nejen naším Vykupitelem, ale také naším soudcem. Jako soudce už nyní často trestá hříšníky, ale co teprve na věčnosti. Kdo tam chce jednou obstát, hledá útočiště v Marii. Maria se jistě přimluví. Už nyní se za tebe přimlouvá, jinak bys byl už dávno zahynul.
Pane, smiluj se! Třikrát voláme k Bohu o smilování kvůli třem nepřátelům naší spásy, kvůli tělu, světu a ďáblu, kteří nás svádějí do záhuby. Nejbližším nepřítelem je tělo, totiž neovládaná závislost na tělesných sklonech. Odtud pochází opilství, požitkářství, labužnictví, smilstvo, cizoložnictví, odpady od Boha. Potom také svět, plný špatných příkladů, příležitostí, sliby a hrozby. A žádná rodina, žádný jedinec se nemůže schovat před světem do nějaké odlehlé končiny, protože ho svět sám vyhledá tolika rozličnými sdělovacími prostředky. Není úniku z dusivé atmosféry hříchu návratem do nějaké panenské přírody, protože celé naše okolní prostředí je poznamenáno důsledky hříchu, kazícím i okolní přírodu. Jistí je, že i ďábel, podněcovaný pekelnou záští usiluje o naši záhubu, jak praví sv.Petr: "Protivník váš, ďábel, jako lev řvoucí obchází a hledá, koho by pohltil."
Když je tento nepřítel tak mocný a my tak slabí, musíme volat: Pane, smiluj se! Nebuďme lehkomyslní, vítr otřásá i duby, jak snadno může být vyvrácen malý stromek!
Pane, smiluj se! Bůh se smiluje a nikdo nás nevyrve z jeho ruky, ale také my se musíme přičinit. Protože ten, který nás stvořil bez nás, neučiní nás bez nás svatými a blaženými. Jaké jsou prostředky? Bdělost a modlitba. Musíme bdít nad svými náklonnostmi, abychom si zachovali sebevládu. Musíme bdít nad smysly, zvláště nad očima, aby jimi jako dveřmi nevešel pokušitel. Bdít nad slovy a skutky, abychom neříkali a nekonali, čeho bychom pak později litovali. Bdít nad svou prací, nad svým dílem, ale i nad smysluplností svých zábav, svého rozptýlení, svého odpočinku, aby nás trojnásobný nepřítel neohrozil ani ve spánku. Ochraňuj nás, pane, když bdíme, a buď s námi, když spíme, ať bdíme s Kristem a odpočíváme pokoji! Tak je třeba bdít a čas bdělosti naplňovat modlitbou, abychom si Boží ochranu vyprosili i pro čas spánku, i pro místo v naší duši ponořené do neuvědomělých tužeb a pudových hnutí.
Sv.Jan Zlatoústý praví: "Modlitba je záchranná kotva pro toho, komu hrozí utonutí. Je nevyčerpatelným pokladem pro chudého, silným lékem pro toho, kdo chce zůstat zdráv." K modlitbám je třeba častého přijímání svátostí. - Pane, smiluj se!
Cesty Boží jsou nevyzpytatelné. Bůh nás často nechá upadnout do nepříjemných obtíží, pokušení a utrpení, takže by se zdálo, že neslyší, když prosíme o smilování. Utíkejme se k Marii. V důvěře se obracejme k Marii ve chvíli pokušení. Zjedná vám útěchu i pomoc. Spíše by nebe a země pominuly, než aby Maria odepřela svou pomoc tomu, kdo ji s čistým úmyslem prosí o pomoc a vkládá do ní důvěru. Otec T. (Pokr.)

+ + +
V každém tom prázdném, uzavřeném tvaru,
i když jej v sobě svírá cokoliv,
se skrývá noc, byť byl den dávno živ,
před hravým jasem slunečního žáru.

A když přec prchne před světlem a třpytem,
nemusí ji hned slunce rozehnat:
i horší věc jí vezme majestát,
i pouhý červ ji poruší svým svitem.

Pole, jímž oráč za svým pluhem chodí
a jež tu leží nahé v slunci v plen,
raší a pučí květem o překot.

Člověk, ten se však pouze ve tmách rodí -
a tak je noc tím světější než den,
čím cennější jsme my než každý plod.
Michelangelo Buonarroti
+ + +
Božské doteky v kosmu
2. Cíl putování v kosmu
Roku 1492 vyplul ze španělského přístavu Kryštof Kolumbus. Vítr hnal jeho lodě Santa Maria, Pinta a Niňa stále na Západ. Právě tam je vedla nevýslovná touha nalézt novou zemi. Ač se posádka vzbouřila, přesto kapitán vytrval v plavbě, až jednoho dne se ozval pokřik: Země, země! Z vděčnosti nazval Kolumbus objevenou zemi San Salvador, zemí našeho Spasitele.
Tak i v našem srdci je stále otázka: Kam putujeme? Jaký cíl má naše putování ve vesmíru? Kde je onen konečný přístav, kde spočineme ve v zaslouženém odpočinku, odplata za služby? Ta otázka se vždy ozývala v mysli lidí a nikdy z lidstva nevymizí. Jedny bude těšit a jiné zase děsit otázka na dveřích kapucínské hrobky v Brně: Quo vadis? - Kam kráčíš?
Ve všech dobách říká svědomí lidem všech národů, že lidská pouť nekončí smrtí. Tato víra je v člověku tak pevně zakotvena, že ani vášně ani obavy ji nemohou vykořenit. Když Kolumbus připlul na Kubu, nechal tam zřídit oltář, na němž měla být slavena mše svatá. Domorodec mu říká: "Připlul jsi do zemí, jaké jsi nikdy neznal s mocí, která nás plní obavami. Pevně však věříme, že na onom světě, kam musíme dojít, jsou dvě místa: jedno je místo hrozné tmy, které je údělem zlých, druhé je místo světla, příjemné a radostné, jež obývají milovníci pokoje a blaha lidského pokolení. Ty víš, že zemřeš, a věříš, že dobro bude odměněno a zle potrestáno. Doufám, že nebudeš křivdit těm, kdo ti křivdu neučinili." Tak všechny národy po všechny časy tuší a věří, že je nová země, nový přístav, nové město, že je věčnost. Všichni kráčíme do přístavu věčnosti.
Co všichni tuší a věří, to Písmo svaté praví docela jasně. Duch svatý, který se jako bílá holubice vznášel nad vodami vznikajícího světa, vznáší se až dosud, aby osvítil každého člověka přicházejícího na svět (Jan 1,9), aby nám bezpečně ukazoval cíl našeho zrození a životního putování. Člověk je na cestě do svého věčného domu (Kaz 12,5). Slyšíte dobře? Mladí i staří, muži jako ženy: Jste na pouti do svého věčného domu. - Jenže my chceme překročit meze této Země a vyrazit do nedozírných dálek vesmíru! To všechno je pro nás otevřené, ale byla by to cesta kosmickou pouští, kdyby na jejím konci nebyl věčný, nebeský cíl. "Vyjděme tedy k němu. Vždyť tady nemáme místo k trvalému pobytu." (Žid 13,13) "A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal." (Kaz 12,7)
A přece mnozí popírají nesmrtelnost duše, popírají věčnost. Mluví tak z přesvědčení? Žádný nevěrec není přisvědčen, že není věčnost. Srdce, rozum, cit, celá přirozenost se v něm bouří proti tomu, že by všechno mělo skončit smrtí. A přece někteří namítají, že se nikdo z věčnosti nevrátil. Koncem 20.století se objevilo mnoho svědectví těch, kdo přežili vlastní klinickou smrt, a uvádějí své zážitky o tom. Avšak i zde platí slova Páně: "Neposlechnou-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých." (Lk 16,31) Nezvratným a zajištěným důkazem věčného života je Pán Ježíš. Přišel z věčnosti, stal se člověkem, 33 let žil mezi námi, trpěl pro nás, aby nikdo, kdo Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. A když vstoupil do na nebesa, volá k nám z břehu nové země: "Já jsem vzkříšení a život" (Jan 11,25), "Já jsem cesta, pravda a život" (Jan 14,6). A v Nejsvětější Svátosti se nám dává za pokrm na cestu do věčnosti.
Jako je Kristus cílem naší pouti vesmírem, tak i celý vesmír má smysl v tom, abychom každý došli do tohoto konečného přístavu. Je jasné, že účelovou, vzorovou i účinnou příčinou všeho je Bůh ve své podstatě. Cílem všeho stvoření však je Bohočlověk, Ježíš Kristus, Bůh vtělený v lidské přirozenosti. Když se na vtělené Boží Slovo podíváme jako na hlavní postavu spásy, tedy je jasné, že Vykupitel nemůže být chtěný jinak než spolu se světem, který má vykoupit. Ve vtěleném Božím Synu, uvažovaném v jeho jedinečnosti už zásadně přebývá a žije plnost vesmíru.
V této jedinečnosti však Kristus jako vzor zahrnuje také celý řád stvoření vesmíru. Říci, že všechny stvořené věci nacházejí v Kristu cíl svého bytí, to vůbec neznamená, že jsou mu k něčemu užitečné, nýbrž jen to, že představují jeho slávu. Proto je jasné, že Kristus je pravzorem všech věcí.
Takto je Kristus ukřižovaný a vzkříšený vzorem všeho. Tak je logické, že vesmír má v Kristu pravzor a že prochází všemi tajemstvími Kristova spasitelného života.
Je nutné, aby vyšší povolání věcí zůstalo zprvu zahaleno šedým pláštěm bytí beze slávy, totiž tajemstvím skrytého života. je třeba, aby svět byl zmrzačen krutým utrpením, aby navenek neprozrazoval ani svůj původ ani svůj božský cíl. Je zapotřebí, aby se jeho běh v ryze přirozeně směru dovršil konečnou katastrofou, která se člověku představuje tajemstvím smrti. Teprve potom může povstat v celé své kráse, vyniknout ve svém jasu, usmířený a věčný.
Jiný ani nemůže být úděl jednotlivého člověka, protože není žádnou výjimkou z tohoto kosmického řádu. Člověku je však dána možnost volby. Buď může vnitřně přijmout obtížnou podobnost s Kristem, k níž byl povolán, neboť ji pouze navenek a s odporem může trpět.
Celé lidstvo je přibito na Kristův kříž, ať už se nám to líbí nebo ne, ať si to člověk uvědomuje nebo nikoli. Zločinci po levici a po pravici Páně, kteří se mu podobají v nejhroznějších bolestech, zosobňují lidstvo v jeho určitosti a jedinečnosti, které může uvěřit anebo se rouhat. Každopádně se ale nemůže osvobodit od kříže, k němuž bylo lidstvo spolu s Kristem přibito.
Je věčnost a je dvojí věčnost: radostná a smutná, jako je dvojí život vrcholící smrtí: s Kristem nebo bez Krista a tím už proti Kristu. Jako dva majáky postavil Kristus na konci dějin lidstva dva rozsudky: "Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa." To je první blažící světlo. A druhý plamen děsivý: "Odejděte od mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům." (Mt 25,34-41) Syn Boží k tomu říká: "Nebe a země pominou, ale má slova nepominou." (Mt 24,35) To jsou věčně pravdivá slova, která se splní na každém, ať už věří nebo nevěří. Nešťastná věčnost je hrozná skutečnost. Navěky zkamenět ve svém odloučení od Boha, který je svrchovaná Láska, Pravda, Krása a Dobro, znamená utrpení, jaké nikdy nepochopíme. K tomu ještě oheň, který proniká tělo i duši zavržených a červ svědomí, který jim věčně opakuje: To všechno vlastní vinou, svou vlastní vinou. - Denně prosme Boha pro Krev Ježíše Krista a na přímluvu Panny Marie, aby nás uchránil od věčné záhuby.
A nyní nahlédni do úžasných sfér nebeské blaženosti! Co tě tam čeká? Věčný život v náruči Boží, na Srdci Ježíše Krista, v úsměvu naší nebeské Matičky Boží, v radostném shledání s Božími anděly a svatými, s našimi drahými a známými. Smrt pro milujícího Boží láskou znamená, že slupka praská, protože Boží láska se už nevešla do trojrozměrného obalu pozemského těla, a nyní se do nekonečna rozbíhá v úžasném rozmachu, neboť se sytí svrchovanou Láskou, Krásou, Dobrem a Pravdou Boží. "Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co člověku ani na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují." (1 Kor 2,9) "Vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme." (Jan 17,22) Ta radost bude věčná a bude se do nekonečna stupňovat a růst, neboť se celý Bůh vejde do každého z nás, jako se celý Stvořitel nedozírných plání kosmu, který jej moudře řídí a udržuje, vstoupil do příbytku nazaretské Panny.
Jak dosáhneme tohoto skvělého cíle? Během krátkého času života, během krátké plavby na vesmírným oceánem v nebeském přístavu. Pán říká: "Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět." (Jan 16,33) Ovládnutím toho zdánlivě nepatrného mikrokosmu, kterým je pro každého z lidská přirozenost v našem srdci, lze ovládnout celý kosmos, celý makrokosmos i s jeho nedozírnými končinami a miliardami známých i neznámých hvězd a galaxií.
V srdci každého člověka, v jádru mikrokosmu, který mu byl svěřen, je skryta touha po dokonalosti, po nezvratném štěstí, po svatosti. Každý touží uchytit co nejvíce životních darů, každý se vyhýbá zbytečnému utrpení a chce užít v životě co nejvíce radostných a šťastných chvil. Jenže každý hledá své životní štěstí v něčem jiném. jeden touží po zdraví, jiný po bohatství, po kráse, vážnosti, moci, po lásce. Všechny takové věci sice dovedou člověka učinit šťastným. Potíž je v tom, že poskytují potěšení jenom na chvíli. Sotva člověk dosáhne splnění jednoho přání, už touží po něčem jiném. Co tedy dáme své duši, aby byla spokojená a šťastná? Co jí dáme, aby už konečně přestala volat po něčem lepším?
Opravdové štěstí musí být takové, aby docela naplnilo naši duši a my abychom se nemuseli obávat, že to ztratíme. Je to splnitelná touha, protože Bůh by nedal duši touhu, kdyby se nedala naplnit.
Už osm dní se modlil Jan Tauler, aby mu Bůh dal duchovního vůdce, který by mu ukázal nejspolehlivější cestu k nebi. Jednoho dne po modlitbě vyšel z kostela a spatřil žebráka. Pozdravil ho: "Dej ti Bůh dobrý den!" - "Děkuji ti za tvé přání, ale já jsem ještě neměl špatný den", odpověděl žebrák. "Kéž ti tedy Bůh dá ještě lepší den!" popřál mu světec. Ale žebrák řekl: "Mé dny jsou vždy nejlepší." Světec mu tedy řekl: "Kéž tě tedy Bůh učiní blaženým." - "Už jsem blažený." - "Jak to?!" - "Protože Bůh vždycky splní mou vůli!" - "To není možné?!" žasl světec. "Ale ano. Já totiž chci vždycky jenom to, co chce Bůh. Jsem šťasten, protože žiji s Bohem jako dítě s otcem. Děkuji mu za všechno, co mi posílá. Děkuji mu za déšť zrovna tak jako za slunce, za hlad právě tak jako za sytost, za zimu stejně jako za teplo, za nemoc jako za zdraví. A jistota, že mne Bůh přijme nakonec do věčné blaženosti, mne už dnes naplňuje radostí!"
"Kdo ti dal takovou moudrost?" divil se světec. - "Sám Bůh, když jsem ji hledal v rozjímání a odloučil jsem se od pozemských věcí."
Světec si z toho vzal poučení. Stanovil si pět bodů k bezpečnému dosažení nebeského cíle:
1. Sjednotit svou vůli s vůlí Boží,
2. Chovat se k Bohu jako dítě k milovanému otci.
3. Za všechno Bohu děkovat s přesvědčením, že nám Bůh dává to, co je pro nás nejlepší.
4. S důvěrou očekávat věčnou blaženost.
5. Odloučit se od pozemských věcí, aby naše srdce bylo volné pro Boha.
V čistém svědomí, v duševním pokoji nalézá duše pravé štěstí. Mnohdy lidé, kteří nemají co do úst, jsou šťastnější než boháči, žijící v blahobytu. Pokoj duše je ten pokor, který svět, nabízející pomíjející dobra, člověku dát nemůže.
Každý z nás má nějaké povolání. Musí pracovat, aby se uživil. Ale bylo správné, kdyby poctivá práce byla odměňována jen penězi? Určitě ne. Bůh nám dal za úkol pracovat a zasloužit si poctivým plněním povinností a zachováváním Božích přikázání věčnou blaženost. Je třeba konat dobré skutky a konat je v posvěcující milosti, aby byly záslužné pro nebe.
Člověk je tvor nadaný svobodnou vůlí a rozumem. Přesto jsou lidé, kteří nepoužívají daných schopností. Kdybychom na nádraží řekli prodavači jízdenek, že nevíme, kam chceme jet, asi by si nám podezíravě změřil a měl by sto chutí poslat nás do blázince. Ale to, že mnozí lidé vůbec neví, proč jsou na světě, ani kam jdou, to podle všeho dnes vadí málokomu!
A přece na dně každého z nás doutná jiskřička otázky: Dosáhnu šťastně svého cíle? Nechceme patřit k těm, kdo neznají svůj životní cíl. Věříme, že náš cíl není na této zemi, ale v nebi u Boha. Od Boha jsme stvořeni. K němu se máme zase vrátit. Bůh nám nabízí lidského průvodce, Pannu Marii. Matka Boží nás povede správnou cestou k dosažené věčné blaženosti.
Pod vedením Královny nadhvězdné se vydejme napříč hvězdným časoprostorem! Vesmírná tělesa nevíří v neúčelném zmatku. Pohyb jednoho upravuje pohyb druhého. Skoro vidíme, jak neviditelná ruka spravuje jejich velkolepé dráhy. právě tento vznešený pořádek a přesnost uchvacují přemýšlivého člověka a vypovídají mu o nesmírné moudrosti a pomoci Pořadatele. Příroda není chaos čili zmatek, nýbrž kosmos, tedy pořádek. Ten, který toto úžasné dílo stvořil a udržuje, posvětil jednu, zcela nepatrnou planetu, naši Zemi, když přijal tělo jednoho ze svých tvorů, lidské tělo. Jednou provždy a neodvolatelně se rozhodl řídit, posvěcovat a zbožšťovat celý vesmír skrze lidské srdce.
Prosme Královnu nadhvězdnou, aby nás vedla k tomuto cíli: k posvěcení každého z nás a celého vesmíru a oslavě Boží. Maria, vypros nám dostatek trpělivosti v dobrém až do konce, abychom nepřišli na věčnost s prázdnýma rukama, ale se zásobou zásluh a dobrých skutků. Vzhůru do kosmu! BT (Pokr.)

+ + +
Vzlétni - nejen křídly
opouštíme zem.
Vypluj - nejen vodní
moře pod sluncem.
Hlásej azur oku,
které poklesá.
Ten má povinnosti,
kdo má nebesa.
Emily Dickinsonová
+ + +
K nejvyššímu cíli (2)
Vybavení na cestu
Cíl našeho úsilí je vzdálený, a proto k jeho dosažení se lze vydat jen s dostatečným vybavením. Nejsme sice materialisté, nicméně i nějaký pokrm je potřebných k zachování a sdělování života Božího dítěte. Z oběti vtěleného Syna Božího nám vyrůstá nový život Božího dítěte. Stejným obětovaným tělem Páně se máme udržovat v novém životě a růst.
Ježíš nám to nejednou připomínal: když přislíbil Nejsvětější Svátost, když ji proměňoval, když ji ustanovil při Poslední večeři. Výslovně říká: "Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj."
Když se Spasitel nazývá Chlebem sestouplým z nebe, tedy je jisté, že chléb svátostného Těla Páně má obdobné účinky v duchovním ohledu, jaké má tělesný chléb v tělesném smyslu. Zachovává, rozmnožuje život a naplňuje lidský život radostí.
Jako chléb udržuje lidský život, tak tento chléb z nebe udržuje život Božího dítěte. Pokrm musí být úměrný životu, a když nám byl vlit nový život Kristovým svátostným Tělem, tedy musí být stejného rázu i pokrm, kterým by se náš život mohl udržovat. Tento nový život Božích dětí je během putování tímto světem ohrožován a vystavován velkým zkouškám. Tolik nástrah a nebezpečí nás oddaluje od našeho cíle! Tolik rizik ohrožuje naši účast na vyšším životě a vede k našemu oslabení a předčasnému vyčerpání. Proto se potřebujeme posilovat v tomto poslání Tělem, přijímání Těla, které se dovedlo dát v dětsky bezelstné oddanosti, v naprosté poslušnosti až k smrti. Pro naše vysoké cíle nezbytně potřebujeme takovou posilu, protože závada na našem řádném vnitřním chodu, která se naplno projeví jeho zablokováním, tedy hříchem, znamená zvrat našeho vyššího poslání, předčasné odpadnutí daleko před cílem, takže na cíl třeba ani nedohlédneme, a jen smutně odložíme další vrcholové usilování.
Proto se potřebujeme posilovat pokrmem silných, pokrmem bohatýrů, který nás uschopňuje k velkého hrdinství. Tělo Páně ja naším tělem, ale současně i tělem vtěleného jednorozeného Syna Božího. Jedině ve spojení s tímto tělem, budeme silni tak, abychom mohli podobně jako Ježíš také všechno dát pro cílové vrcholné Dobro. Jenže tohle chce víc než jen doplňování pohonných hmot. Ježíš chce, abychom ho přijímali do svého života nejen jako všední pokrm a pohonnou hmotu, abychom se s tím přijetím spojili, ale jako svatý pokrm, tedy nezvratně dokonalý zdroj naší síly a energie. Jediná dávka, řádně a s plným užitkem přijatá, může nám stačit až do vrcholné cíle. Má-li být pokrmem k zachování a udržení vnitřního chodu našeho života, tedy je třeba jej přijímat s plným vědomím do celého svého života, do života svých každodenních starostí, těžkostí, ale slabostí a radostí, do své samota i do své rodiny, do své práce i do svého volného času, zkrátka do onoho skutečného života a životního prostředí, ve kterém máme uskutečňovat svůj život Božího dítěte. Potom nám bude jeho tělo opravdu přínosné a prospěšné k zachování a rozhojnění tohoto života na nejvyšší úrovni. Nejsvětější Svátost sice působí to, co naznačuje, a to účinně, ale nepůsobí automaticky, bez veškeré naší vnitřní součinnosti, spolupráce, účasti. Musíme přijímat Ježíše tak, jako přijímáme někoho, kdo je nám osobně blízký a důvěrně známý, a kdo nás zná a ovládá lépe než my sami sebe, a ne jen jako něco. Teprve pak přijímáme opravdu naplno, když jej přijímáme celého tak, jak je, a pokud jej přijímáme tak, jak on se nám nabízí. Ježíš se nabízí v nám blízké podobě všedního pokrmu a nápoje, ale chce k nám přijít nejen jako věc, ale i jako někdo a to někdo vrcholného významu a dosahu, totiž samotný Bůh. Jedině tak v nás může udržovat daný život a ještě jej rozhojnit.
V tom je celé naše Bohem navěky zdokonalené a tak posvěcené lidství, které přesahuje meze lidství přirozeně předávaného našimi rodiči. To dokáže jedině Ježíš, jednorozený Syn Boží, jedině On prokázal úctu, lásku a poslušnost Otci nebeskému, jaká je hodná Boha. Když je toto náš nový život, tedy jedině Ježíš, který je jedním z nás lidí a zároveň soupodstatný s Otcem nebeským, proto pouze Ježíš nám může dát, udržet a rozhojnit tento nový život, který je životem z Otce nebeského, životem účasti na jeho vlastním dokonalém životě.
Těžko lze pochopit pořád ještě někde utkvěle přetrvávající ustrašenou zaraženost mnohých věřících, i tak zvaných dobrých křesťanů před Nejsvětější svátostí a před jejím častým svatým přijímáním. Znovu a znovu se setkáváme s názorem na Nejsvětější svátost, který ji hodnotí jen pod zorným úhlem naší hříšnosti a její nedostupné velebnosti. Často se setkáváme jenom s úctou, totiž domnělou úctou k Tělu Páně, ale bez ochotné a radostné otevřenosti k jeho svatému přijímání. Jakápak úcta k Nejsvětější svátosti, když se zdráháš svatě přijímat?! Nesmírnou lásku Boží sklánějící se k tobě uctíš nejlépe tím, když přijdeš co nejčastěji a s největší důvěrou. Jak jinak chceš uctít lásku, která jen čeká, aby se rozdávala?! Když Ježíš neváhá za nás vydat své tělo a svou krev, chtěli bychom snad nyní ze samé poníženosti a nehodnosti odmítat je přijímat, a tak nechat nadarmo stékat krůpěje drahocenné krve?! To bychom se podobali lidem, kteří by ze samotné vážnosti k vzácnému vínu odmítali okusit a spokojovali by se s prohlížením jeho barvy, atd.
Odmítání častého svatého přijímání by se nakonec zvrhlo v úplnou neúctu. Spasitel říká: Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Promítněme si to do všedního dne a do naší ubohosti. Nebudete mít v sobě život, nebudete žít jako Boží děti, nýbrž budete hřešit a urážet Pána. Právě proto se nám dává za pokrm v podobě všedního, každodenního chleba, abychom potom mohli a právě tím mohli mít úctu k Tělu Páně. Čím častěji budeme svatě přijímat, tím více porosteme v úctě k jeho svatému Tělu a v lásce a úctě k Otci nebeskému.
Přistupujeme ke svatému přijímání ne proto, že jsme toho hodni či že snad na to máme nárok, nýbrž abychom se takovými stali. Kdyby šlo naše zásluhy, nikdo z nás by neměl nárok nikdy přistoupit ke svatému přijímání. Proto není správné, když se někdo zdráhá častěji svatě přijímat z údajné úcty, a když někdo vydává za pokání a výraz kajícnosti, že se zdráhá svatě přijímat.
Kdy už konečně uvidíme v Nejsvětější svátosti víc než nesmírnou vznešenost a velebnost Ježíšovu, totiž právě onu pokoru, kterou se nám vtělený Bůh dává za pokrm?! Proto se také skryl do každodenního chleba, abychom se ho už jednou přestali děsit a s klidem přistupovali k tak propastnému tajemství.
Přijímáš jej tedy jako pokrm nového života, života Božího dítěte. Proto zkus přijmout Ježíše do svého skutečného života, přijmout jej do celého svého životního prostředí! Přestaň už konečně ulpívat na tom, jestli jej přijímáš do úst či do ruky, ale raději v té chvíli zapomeň na všechno své lidské a otevři se celou horoucností celé své bytosti nebeskému Hostu! Otevři se mu s celým svým životem a nech ho působit v sobě, aby v tobě mohl rozhojnit tvůj život! Otevři mu všechny své slabiny a všechna místa pro rezervní síly a pohonné látky, snaž se žít v těchto svých vyprázdněných nádržích tak, aby se plnily z nového zdroje Kristova Těla. Nespokoj se proto s oněmi několika běžnými slovy modliteb, které odříkáš svému Ježíši těsně po svatém přijímání, nýbrž během dne žij hlavně z něho, jehož jsi přijal, aby byl tvým soustředěným pohonným zdrojem! Ve všem svém usilování, ve zdolávání překážek a odporu se vracej k němu, vracej se k síle svátostného Ježíše! Udržuj s ním živé spojení, naslouchej mu a pros ho o sílu!
Mnozí z těch, kdo se vydali na dráhu v úsilí o dosažení vrcholných výsledků, chybují tím, že přistupují ke svatému přijímání jako k jedné z mnohých pobožností, zatímco tu jde o víc než jen o zbožnost. Ježíš chce být pokrmem a náplní nejenom ctnosti pobožnosti a zbožnosti, nýbrž chce naplňovat všechny tvé ctnosti jako lidské nádrže, které máš a dosud jsou velmi omezené. Chce být náplní celého tvého života.
V Nejsvětější Svátosti vstupuje do tvého nitra nejen jako Boží Syn, nýbrž i jako Otec nebeský a Duch svatý, tedy nejen jako Spasitel, ale i jako Stvořitel a oživující základ. Tak se musí vroucně přivinout i k celé Nejsvětější Trojici. Také tu musíš vzývat. I v tomto objetí můžeš a měl bys prožívat lásku svého Otce a dosáhnout nového důvodu své lásky k němu. Když prožiješ tu svatou skutečnost, že je to On, kdo ti dává jednorozeného Syna Božího, tak si uvědomíš, že je to také jeho láska, která ti dává jeho svátostné Tělo. Potom zakusíš, že jako ti posílá svého Syna kvůli tvému Božímu dětství, tak i toto proměnění a podání svátostného Těla Kristova je z lásky Otce nebeského, abys mohl společně se Synem Božím milovat podobně Otce v nebi. Proto Duch svatý spolupůsobí při tvoření svatého Těla Kristova, aby ti bylo dáno, za tebe bylo vydáno a tobě jednou nabídnuto k novému životu. Proto neulpívej na povrchu svatého přijímání, nýbrž vykroč do společenství tebe a celého vykoupeného Božího lidu v novém životě s Otcem i Synem i Duchem svatým! B. (Pokr.)
+ + +
Brněnská akademie duch. života ctih.Patrika Kužely OP (14)
3. Štěstí
Lidský rozum se nenasytně vzpíná za poznáním veškeré pravdy a lidská vůle jde vpřed zároveň s rozumem a chce veškeré dobro a štěstí. Lidský duch nemá klid, dokud nepronikne k nekonečnu. Plně se ovšem ponoří do nekonečna až v přímém oblažujícím patření na Boha v nebi. Teprve tehdy bude lidská bytost opravdu nasycena vrcholným štěstím na vždycky. Neboť teprve tam najde obsolutní Hodnotu, na niž není nic většího, nic lepšího, nic pravdivějšího, ani krásnějšího, a jež nemá v sobě nic špatného. Najde Dobro, jež nasytí a vyplní všechny touhy, a jež vyloučí každou bolest a každé zlo. Najde dokonalé štěstí.
Ale člověk chce a potřebuje, a konečně také může být šťasten už v tomto životě. Ne ovšem dokonale a plně, protože v tomto životě bude vždycky něčím trpět, na příklad temnotou rozumu, jenž naráží stále na záhady; nebo slabostí a kolísáním vůle, vzpourou vášní, tělesným strádáním, zklamáním, atd. Vždycky budeme po něčem toužit, např. po nesmrtelnosti, protože tento život skončí a všechno se přirozeně bojí smrti. V tomto životě je opravdu možné jenom nedokonalé štěstí.
Člověk ho však nedosáhne tím, že by dokonale vyssával všechny drobné hodnoty kolem sebe. To by naopak znamenalo sejít s cesty, ztroskovat, odumírat. Jako totiž nejvyšší a dokonalé štěstí vytryskne z přímého pohledu na nekonečnou Boží Krásu, tak začátek jakéhokoli opravdového štěstí se rodí jenom tehdy, když člověk začne poznávat a milovat Boha. Proto se naše štěstí na zemi musí opírat aspoň nějak o tento základ. Protože však naše poznání Boha je zde nedokonalé, dává jen nedokonalé štěstí. Ale přesto je to štěstí skutečné, kdežto štěstí z věcí bez Boha se nakonec promění v úzkost.
Bratr Patrik Kužela chápal a chtěl štěstí jako jediný správný smysl života. Ale pochopil také, že se proto musí stát dobrým člověkem. To mu nebránilo, aby přitom nebyl strhujícím člověkem své doby, a aby se posléze nerozhodl pro kněžský a řeholní stav.
Chtěl být šťastný, a proto se snažil být dobrým člověkem. Štěstí nezáleží jenom na věcech ani na bohatství, takže právě bohatí lidé světa mívají často prázdnou a nešťastnou duši. Štěstí není jenom v rozkoši, protože rozkoš a radost vyplývá z nalezeného štěstí. Štěstí není jen z lidí, protože lidské tělo i lidský duch má hranice a za těmi je opuštěnost a tesknota. Štěstí je podstatně v Bohu, ve Skutečnosti a Kráse bez hranic, v níž člověk najde uskutečnění všeho, a jež dá smysl všemu ostatnímu. Čím více se však člověk poznáním a láskou spojuje s Bohem, tím více mu stává podobným, až se stane sám také dobrý a šťastný jako Bůh.
Bratr Patrik byl vždy úchvatným člověkem přítomnosti. Spojit se v přátelství s Bohem, to znamená uskutečnění všech tužeb a možností, a tedy vrcholné rozpětí životních sil. Život se jenom zde pije opravdu plnými doušky. Bylo zajímavé sledovat v Patrikovi tuto plnost života. Bratr Patrik pilně studoval, přímo se nořil do poznání theologie a filosofie, vědních oborů a jazyků. Zároveň se ukázňoval mravně čili usiloval o ctnostný život. Miloval přírodu, otužoval tělo, pěstoval sport a tělocvik, byl vytrvalým chodcem, atd. Věděl, že v tomto životě je duch závislý na těle, a že slabé a choré tělo, by mohlo oslabit i život ducha nebo jej znemožnit.
Hledal štěstí, a proto se rozhodl pro řeholní stav. Základním závazkem řeholního života je totiž jediná věc: usilovat o dokonalost - o dokonalost poznání, lásky a života. Je-li však vrcholem životního štěstí přímé patření na Boha "tváří v tvář", jak říká apoštol, a prožívání slasti ze sjednocení s Bohem, a pokud začátkem tohoto štěstí je první poznání o Bohu a první zažehnutí lásky k Bohu, tedy je také zcela zřejmé, že růst tohoto poznání a této lásky působí také růst lidského štěstí. Lidský život nemá být nic jiného než rozrůstání prvního záblesku v rozumu a prvního zanícení srdce. Nic jiného než soustavné úsilí o plnost poznání a lásky, neboť má být cestou za dokonalým štěstím, cestou k Bohu. Řeholními sliby se však člověk přímo zavazuje, slavnostně a veřejně, že půjde za dokonalostí cestou nejkratší a nejlepší. Zavazuje se tedy, že se bude snažit žít stále šťastněji. Proto br.Patrik hledal štěstí dobře.
Stávat se mravně dokonalým znamená dostávat stále jasnější a čistší vnitřní podobu a žít věrně podle pevného mravního zákona. Jistota, že náš vnitřní život je stálým vzestupem k dobru, vyvolává v duši uspokojení a štěstí. Toto štěstí je napřed jenom prchavé, okamžikové. Postupně se však prodlužuje, až se stane trvalým stavem. Podle křesťanského životního názoru je tento stav shrnut v osmeru blahoslavenství: "Blažení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské. Blažení, kteří lkají, neboť oni budou potěšeni. Blažení tiší, neboť oni budou dědit zemi. Blažení, kteří lačnějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blažení milosrdní, neboť oni dosáhnou milosrdenství. Blažení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blažení pokojní, neboť oni budou zváni syny Božími. Blažení ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské." (Mt 5,3-10)
Trvalý stav nadpřiropzeného štěstí má v duši dva účinky: nevýslovně oblažuje a bezpečně chrání. Křesťanské štěstí chrání proti trojímu nebezpečí: proti nesprávnému smyslu života, totiž proti nalhávanému štěstí; proti ztroskotání ve vnější práci; a proti ztriskotání ve vnitřním životě.
Štěstí: Nalhávané štěstí se může vplížit do duše v podobě slávy, poct, bohatství. Kristus však vyhlašuje: "Blažení chudí duchem - " Nebo může mít podobu moci a vítězství, kterým sobečtí a pyšní lidé násilně vyhlazují všechno, co jim stojí v cestě a co by mohlo zastínit či ranit jejich ješitnost. Spasitel však říká: "Blažení tiší - " Anebo může mít podobu rozkoše a tělesného požitku. Kristus ale učí: "Blažení lkající, plačící - "
Práce: Pracovat pro druhé lidi je pramenem štěstí, ovšem pracuje-li se dobře. Jsou lidé, kteří se nadšeně obětují, ale vede je sebeláska: hlad po oslavení sebe, po zlatě po zisku. Těmto Kristus neslíbil nikdy a nikde nasycení, nýbrž prohlašuje blaženými ty, které vede hlad a žízeň po spravedlnosti, takže oni budou nasyceni. Všechno, čím zasahujeme do života a zájmů druhých lidí, musí vycházet z vědomí, že je to naše povinnost, že je to příkaz spravedlnosti. A kde je spravedlnost už vyrovnána, tam člověka začíná vést milosrdenství: "Blažení milosrdní - " Jinak bychom ničili štěstí své i cizí.
Vnitřní život: Království Boží je v nás, v nitru vyvrcholuje bolest i štěstí. Když člověk prošel úsekem očištění a světla, nastává úsek sjednocení a spojení. Jsou pošetilci, kteří rvou lidi i Boha násilně do své náruče, a chtějí namluvit sobě, lidem i Bohu, že už jsou zralí pro lásku a štěstí. Pán však volá: "Blahoslavení čistého srdce -"
Založit řeholní společnost není totéž, jako založit jakýkoli spolek. Řeholní řády jsou krásou a silou Církve, musejí vycházet z Ducha Svatého a k němu směřovat a vést. Proto k založení řádu nestačí seberozumnější Stanovy, nýbrž je také nutná láska a bolest. Stanovami dává zakladatel svým duchovním dětem a následovníkům řád života anebo prostě "řád". Zakladatelova láska a bolest však představuje bohatství zásluh před Bohem, pro které má zakladatel duchovní sílu vyvolat v lidech povolání do svého řádu. Zakladatelé milují a trpí nejen pro sebe, pro své posvěcení, nýbrž pro posvěcení všech, kdo půjdou v jejich řádu po jejich stopách. Jejich láska a bolest musí být nezměrná, aby strhovala a posvěcovala duše, i když oni už zde nebudou; aby usmiřovala hříchy nehodných členů a aby oživovala a oplodňovala apoštolát řádu i po staletích.
Bratr Patrik věděl, že není ani první, ani poslední. Nebyl první: před ním byl Spasitel se svou panenskou Matkou, Dominik, Tomáš Akvinský, Zdislava, Hyacint Maria Cormier...
Patrik uvěřil, že jsou živí a mocní, a přijal od nich vše, co mohl.
Nebyl poslední: Církev žije dál. A proto Patrik nepřijímal jenom trpně, jen pro sebe. Rozhojnil přijaté světlo, lásku, oběť a štěstí. A předává dál. Svítí, hřeje, usmiřuje, volá a strhuje mládež na cestu štěstí, pomáhá duším pochopit, milovat a uskutečnit řád života.
Modleme se: Bože, jenž jsi pokořením svého Syna pozvedl padlý svět k nové důstojnosti, dopřej svým věrným trvalou radost, aby ti, které jsi vyrval z věčné smrti, zakoušeli neutuchající jásavé štěstí. - Bože, ty jsi těm, kdo tě milují, připravil neviditelná bohatství, vlej do našich srdcí vroucí lásku k tobě, abychom tebe milovali ve všem a nade všechno, a zato dosáhli účasti na tom, cos přislíbil a co převyšuje každou touhu. Skrze Krista, našeho Pána. Staň se. J.M.Veselý OP (Pokr.)
+ + +
Je lepší koráb nad knihu
pro cesty do světa,
či lepší oři nad stránku
vzpjatých slov básníka?
Tak cestuje i nejchudší,
aniž mu hrozí dluh.
Jak nenápadný zdá se vůz,
v němž jezdí lidský duch!
Emily Dickinsonová
___________________________________________________________________________________________________
Zprávy: Připravované vydání ruské verze příručky "Křesťanská sociologie pro každého", kterou napsal P.Tomáš Bahounek OP a zajistil odborný překlad do ruštiny, se v jubilejním roce 2000 stalo znamenitou příležitostí k ekumenickému sblížení s odloučenými bratry křesťany, působícími v zemích bývalého Sovětského svazu. Autor věnoval kompletní připravené vydání knihy v ruském jazyce bez jakýchkoli nároků na své autorství našim odloučeným bratřím křesťanům k neprodlenému použití. Na přímluvu sv.Dominika a bl.Otce Cormiera žehnej Bůh těmto našim bratrům, kteří se věnují evangelizaci východních zemí.