|
Ročník XV., číslo 2.
únor 2009
Obsah: CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA, BESEDNÍ ŘEČI podle Tomáše ze Štítného,
Popeleční středa, Jan Tauler, Ctih.Martin z Kochemu, O MŠI SVATÉ,
Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely,
Zprávy_________________
PŘIVTĚLENÍ K
BRATRSKÉMU SPASITELI
|
Když jednou přijímám tvou lidskou přirozenost za
svou, tak jsem navěky základem tvého mystického života. To není
žádný tvůj sebeklam ani autosugesce, ani nadoblačné snění. Křtem
se děje závažná změna v tobě i kolem tebe: Tvoje duše od
narození nadaná přirozeným životem se křtem svatým mění v duši s
věčným nadpřirozeným životem. Kromě toho nastává tvoje
přivtělení ke Mně, přijímajícímu ve Vtělení tvou lidskou
přirozenost za svou.
Z učení víry znáš, že křest je první a ze všech nejpotřebnější
svátost. Tak si uvědom nesmírnou, ba ústřední důležitost této
svátosti pro celý tvůj duchovní život. Když se chceš obnovit v
duchovním životě, je dobré, aby ses také obnovil v duchu,
příslibech a závazcích této prvé svátosti. Křtitelnice,
křtitelnice tvého rodného místa by měla být pro tebe
nejposvátnějším místem. V 17. století ve Francii si uvědomili
učitelé duchovního a mystického života tuto základní důležitost
křtu a radili věřícím, aby si čas od času, přinejmenším aspoň v
den svého křtu vykonali pouť do svého křestního kostela a tam si
|
|
před svatostánkem uvědomili povinnosti, které na sebe
vzali, a důstojnost, která jim byla tehdy udělena.Tvůj kmotr tě přinesl
do chrámu jako lidské dítě a za několik okamžiků tě vracel dojaté matce
jako Moje dítě. Už ne člověka světa, nýbrž nové stvoření. Přináší domů
Moje dítě. Z toho plynou nejrůznější povinnosti. Nejprve si připomeň,
pokud jsi matka či vychovatelka, svatou povinnost dívat se nesmírně
vážně jak na dítě, tak na úkol, vychovat z tohoto dítěte to
nejvznešenější, k čemu je povoláno a k čemu jsou také povoláni
křesťanští rodičové, totiž Moje dítě. Dříve se křest konal ponořením do
vody na znamení, že v člověku umírá starý život, že umírá starý syn
Adamův, a že vstává z hrobu Mé smrti nové stvoření. Tak vychází z lůna
nového Adama, Mne, tvého Bratra a Spasitele, který věčně žiji v
shromáždění Mých věrných, totiž v Církvi, Moje dítě.
Nejdříve se při křtu svatém odříkáš satana a všeho, čím se pyšní i
veškeré jeho zloby. To je tvůj první závazek. Kvůli tomu jsi pomazán
svatým olejem Mého bojovníka. Jsi přivtělen k prvnímu bojovníku, ke Mně,
tvém Bratru a Spasiteli, který bojuji samotným svým tělem, svým
utrpením, svou pokorou a poslušností až k smrti proti Mému nepříteli a
proti nepříteli Mého království. To není malý závazek, který jsi tehdy
slavnostně vzal na sebe. Připomeň si občas tuto svatou povinnost boje
proti satanovi a proti jeho velmoci, aby sis uvědomil, jak strašnou
protibožskou a protilidskou mocí je satan. Satan je ten, který nenávidí
a lže. Tak lze stručně charakterizovat satana.
Když si někdo i mezi Mými dětmi dostatečně neuvědomuje tuto strašnou
sílu, tak jí tolikrát, třebaže nevědomky, slouží. Kdo nebojuje vlastním
nasazením a účinně proti satanu, slouží satanu. Kdo není se Mnou,
rozptyluje.
Satan se vzpírá proti Mně, tvému Bratru a Spasiteli, proti Mé
svrchovanosti a proti Mé vůli staví svou zlovůli. Sám chce být Mnou. A
satanu patří všichni, kteří v sobě nepotírají nezdravý kvas, zděděný po
prarodičích, kvas odboje, odporu proti Mně a proti Mé svrchované vůli.
Každý hřích tě přivádí blíž k satanovi, každý hřích tě přivádí do jeho
království temnoty, hlavně pak hřích vzpoury proti Mně, pýchy, nelásky a
lži. Satan je ten, kdo lže, nenávidí a vyvyšuje se, třebaže ví, že je na
dně propasti a bídy. Satanovo dědictví je hřích a ten tvoří jeho
světovou velmoc a jeho spiknutí. Ti, kdo jsou satanovi, nevyhýbají se
hříchu. Tvrdí, že ďábel neexistuje, a že myšlenka světového spiknutí je
chorobná. Tak se šíří dezinformované veřejné mínění, ve kterém sebemenší
náznak myšlenky světového spiknutí má nahánět každému husí kůži jako
vylhaný příznak jeho šílenství. Jenže kdo pije hřích jako vodu, ten
podléhá satanovi, strašně mu podléhá, a buduje nemístnou lživou
skutečnost čili strukturu zla, která vypadává z řádu. Avšak ty jsi
slavnostně slíbil na křtu svatém, že nejenom nebudeš satanův, nýbrž se
budeš chránit veškeré jeho pýchy i jeho zloby i jeho lži. Nejbídnější je
lež, že ty sám sobě jsi pánem a cílem a štěstím. Satan tě klame touto
lží. Chtěl i Mne zastínit skvělou jasností, jasnozřivostí své
inteligence. Krví jsem se zapotil v Getsemanské zahradě, když jsem
poznával jeho strašnou moc.
A co ty? Nic ti přitom nevyčítá tvé svědomí? Ty a hřích? Jste si cizí
nebo dobří partneři? Nebo jste se docela shodli na modu vivendi, na
partnerském soužití od zpovědi ke zpovědi, že hřích může klidně ovládat
tvoje nitro, aniž ho budeš rázně přemáhat? Kde jsou tvé sliby na křtu
svatém? Jsi opravdu čestný bojovník nebo snad jen vysloužilý bojovník
proti hříchu a jeho prapůvodci? V Mém království není žádná dovolená.
Tady se vede boj do posledního dechu a do posledního nepřítele. Pokud tě
zachovávám na zemi, tak jedině proto, abys Mi vybudoval ve svém srdci
příbytek, a z pokladů svého nitra pak vynášel něco do světa. Přeji si,
abys potíral na místě svého života, svých schopností, panství satanovo.
Neváhej a začni vést vážný, statečný a uvědomělý boj proti hříchu.
Hlavně proti jeho kořenům ve své duši. Znáš se dobře? Víš, kde má satan
nejpevnější pozice ve tvé duši a ve tvém životě? Neznáš-li se, tedy
zajdi do ústraní, modli se, a dám ti lepší poznání tebe, a znáš-li se,
tedy jednej!
Chceš být Mým dítětem a chápat celý život jako život Mého dítěte, jako
cestu dítěte k našemu společnému Otci v nebi? Pak tvůj život musí být
především bojem proti satanu a proti jeho velmoci. Dost řečí o satanovi.
Na křtu svatém se stáváš Mým dítětem. To je tvůj druhý závazek, plynoucí
z Mého nesmírného daru. Vlévám ti posvěcující milost a činím tě Mým
dítětem. Vlévám ti také účast na Mém vyšším životě. Přivtěluji tě ke
Mně, tvému Bratru a Spasiteli v Mé nesmírné lásce a poslušnosti k
nebeskému Otci. Jako jednorozený Syn našeho věčného Otce ti jako Mému
Dítěti vlévám účast, podíl na Mém vyšším životě nadpřirozeném. Dítě však
má růst. Rostl jsi ve všem, až jsi dorostl v dospělého člověka. Avšak
jak jsi pokročil v Mém dětství? Tvoje dospělost zde spočívá v podobnosti
se Mnou, tvým Bratrem a Spasitelem. Tolikrát jsem už řekl, v čem Mě máš
následovat, v čem Mne máš napodobovat, nebo jak to vyjadřuje apoštol
Pavel, v čem Mne máš oblékat. V pokoře, v sebezáporu a v lásce. Řeknu to
takto: k ničemu jinému ti nedávám tento život, než abys v něm vyrostl
skrze všechno, co ti sesílám nebo na tebe dopouštím nebo ti prostě dávám
v tomto životě, abys tím vším rostl v Mém dětství. Moji poslušnost a
povinnou podrobenost našemu společnému Otci v nebi proměňuji otcovsky v
pozvánku k tvému poznání a zakoušení dětské lásky, která chápe, jak
velkou lásku má ve Mně jako v Otci, jak velké, celoživotní lásky jsem
hoden. Celá tvoje mravnost není jenom v potírání zlého. Naopak tvoje
potírání zlého má být jen přípravou ke konání dobrého, abys byl náležitě
čistý a svobodný ke konání úžasného dobra. A podobně tvůj závazek vůči
Mně neznamená jen bojovat proti satanovi, nýbrž také růst ve své dětské
oddanosti vůči Mně či Otci, neboť spolu s Otcem jsme jedno. A nemáš
lepší prostředek boje proti satanovi a proti jeho pýše a zlobě a lži než
právě pozitivně proměňovat svůj život ve službu dětské lásky k nebeskému
Otci.
Tvoje mládí zavazuje všechny síly a schopnosti ke vzrůstu, k snaze o
vzrůst. Dobře víš, jaké síly ti dávám k tomu, abys mohl růst v Mém
dětství. Znáš své slabosti ale také přednosti, protože pokora nevylučuje
jejich poznání. Pokora žádá pouze uznání, že to máš ode Mne a pro Mne,
ne pro svou slávu, takže by ses opájel vědomím své dokonalosti.
Uvažuj nad svým životem. Je to život člověka opravdu proměněného na
základě křtu? Je to život v síle a ve výzvě svatého křtu? Anebo rosteš
ve všem, kromě Mého dětství? Jak jsi daleko ve své dětské oddanosti,
která je Mi ochotna všechno uvěřit a všechno dát? Jsi Moje dítě anebo
jen otrok, který nerad dává jen to, co musí dát, protože se bojí
pekelných trestů? Miluješ Mne anebo se Mne jen bojíš?
Modli se: Prosím o své vnitřní obrácení, ať se naučím bát jen jednoho,
totiž obávat se, že bych mohl navždy ztratit svého Bratra a Spasitele.
Kéž vykročím v síle svého povolání na křtu svatém k onomu životu, který
mi tím otevírá a objasňuje! Vždyť jsem přivtělen ke svému Bratru a
Spasiteli.
Tak se modli, protože jsi byl přivtělen k největšímu bojovníkovi proti
satanovi, k bojovníkovi o Mou slávu. Právě kvůli tomu beru na sebe tvoje
lidské tělo a přicházím na svět. Zahajuji nový boj, a ty jsi od křtu
svatého pomazaný olejem na Mého bojovníka. Jaký byl tvůj minulý duchovní
boj? Proti čemu jsi bojoval? Nebojoval jsi jen proti tomu, aby nebylo od
tebe něco požadováno? Nebojoval jsi jen proti tomu, aby ses vyhnul všemu
nepříjemnému, obtížnému a hořkému? Nebojoval jsi jenom proti Mému kříži?
Víš, co to znamená? Že bys byl zrádcem svého životního poslání, kdybys
bojoval proti tomu, do jehož služeb ses postavil křtem a křestním
slibem. Takový člověk se jmenuje zrádce. Zradit Mou korouhev znamená
bojovat proti Mému kříži ve svém životě a nebojovat proti tomu, jenž byl
křížem poražen. Sleduj svůj dosavadní životní boj a dobře se podívej, na
jakém místě stojíš v bitevním poli o Moje království, na čí straně
stojíš. Nesmíš se ani zdržovat , protože v boji o Moje království nikdo
nezůstává neutrální. Kdo není se Mnou, je proti Mně. Bude od tebe žádáno
přísné vyúčtování za hřivnu života Mého dítěte, které se ti dostalo na
křtu svatém. Zaplať, co jsi povinen. Pospěš vyrovnat všechny nedoplatky!
Vrať se do šiku Mých bojovníků za slávu Mne i Mého Otce jako oddané dítě
proti satanu, kterého ses slavně zřekl.
+++
Děti: Ó,
tatíku, je strašné, že nám náš praotec pozbyl příbytek v ráji a podrobil
nás takovému utrpení!
Otec: To je tak: máme litovat, že se náš praotec vzepřel
proti Bohu, ale koho z nás také nepotkalo to, co učinil? Také my
mnohokrát hýříme a hřešíme proti Bohu, i když vidíme, že trestá zlé. Ale
člověk, byť byl ve cti, nemusí mít rozum (Ž 49,21). Proto to nemějme
našemu praotci za zlé a buďme vděčni Bohu, že mu to odpustil a nám
připravil cestu, abychom mohli přijít do nebe s větší chválou, a dal nám
i v našem pádu lépe poznat svou velikou milost. Sledujme, kterým činem
je náš praotec oklamán, abychom se bedlivěji vyvarovali ďábelského
oklamání. Náš starý nepřítel láká ještě také nás. Chce nás podtrhnout v
tom podobenství, jako podtrhl Adama tam v ráji. Závidí lidské štěstí,
jež je z Boží milosti, a chce proti člověku vzbudit hněv všemohoucího.
Ví, že toho nedocílí jinak, než obviněním člověka.
Ďábel si v tom počíná chytře. Neobrátil se hned na muže, ale šel k ženě
jako slabší a lstivě sledoval její úmysl. Nejprve se jí zeptal: „Jakže,
Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ (Gn 3,1) A když ona
řekla: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu,
který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: Nejezte z něho, abyste nezemřeli“
(Gn 3,2-3). Když ďábel viděl, že Eva věří neúplně přikázání a slovům,
abyste nezemřeli, když budou jíst zakázané, neboť od ní slyšel, že to
řekla s pochybností, tedy ji pro slabost její víry silněji utvrdil v
její nevěře, aby nevěřila Božím slovům, když říká: „Nikoli, nepropadnete
smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a
budete jako Bůh znát dobré i zlé." Žena viděla, že je to strom s plody
dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala z
jeho plodů a jedla, dala také svému muži a on též jedl (Gn 3,4-6). Tak
spolu přestoupili Boží přikázání a upadli Boží v hněv.
Ježto ale Pavel říká: Nebyl to Adam, kdo byl oklamán, ale žena byla
oklamána a dopustila se hříchu“ (1 Tm 2,14), je třeba tomu rozumět tak,
že ďábel sám nesvedl Adama, ale žena jej svedla jíst, a také Adam
nezatoužil v srdci po tom, aby byl jako Bůh, nýbrž pro lásku, jež měl k
ženě, kterou nechtěl zarmoutit, s ní jedl, když mu podala. Žena však
chtěla být jako Bůh, takže v tom Adama zhřešil méně a více Eva, dopadlo
na Adama jedno prokletí, když mu bylo řečeno: V potu tváře budeš jíst
chléb, že jsi uposlechl hlasu své ženy (Gn 3,17-19).
Protože je žena vinna, když chtěla být jako Bůh, proto je podrobena
muži, když na ni dopadlo prokletí za tu pýchu, takže jí Bůh řekl: Bude
nad tebou vládnout. A že se smysly těšila lákavostí stromu, je jí dáno
druhé prokletí, když Bůh k ní řekl: Velice rozmnožím tvé trápení i
bolesti těhotenství. Když ale muž i žena přestoupili Boží přikázání,
upadli do smrti. (Pokr.)
+++
Je to zvláštní den a lid ho nemá mnoho rád. Proto tomuto dni dal ošklivé
jméno: škaredá středa. Proč pak asi?
Tři dny před touto středou jsou dny radovánek a jásotu a kolikráte dny
opravdového pustého veselí a bláznění, dny, v nichž je šlapáno po Božím
zákoně. A najednou přichází Popelec... Konec radostí, a tím dnem je
voláno neúprosně ke každému z nás: Pomni člověče, že jsi prach a v prach
se obrátíš ... Slova, jež slýcháme nad otevřeným hrobem našich drahých a
známých při pohřbu, jichž si však nevšímáme. Teprve v tento den mají
jakousi hrůznou příchuť: Pomni, že jsi prach, čili pamatuj na smrt.
Kdysi prý jeden indický spisovatel pozoroval lidi v Evropě a napsal o
nich tlustou knihu. O těchto dnech před Popelcema po Popelci napsal asi
toto: V Evropě se dovedou lidé radovat z mnohých křesťanských svátků.
Ale jsou dny tzv. masopustu, kdy lidé zapomínají, že jsou lidmi, radují
se a veselí se naprosto jako bez rozumu. A to trvá do středy. Pak jdou
ráno do kostela, kněz sype jim na hlavu popel a z těch včerejších ještě
bláznů jsou zase docela rozumní lidé. Nedal jim ten kněz trochu rozumu?
Bodejť by se člověk radoval tehdy, když slyší tak smutná slova: pomni,
že jsi prach. A tak se nedivme, že den, který tak kategoricky staví
lidem na oči skutečnost, že jednou každý z nás zemře, není v oblibě u
lidí, že tuto středu nazývají středou škaredou.
Pro křesťana je to však den, kdy začíná svatá doba postní, kdy s Kristem
nastupuje cestu křížovou. Nenastupujeme ji s nevolí, nýbrž s tichým
štěstím v duši, neboť víme zcela jistě, že ti, kdo s Kristem nesou své
kříže, kdo s Kristem nastoupili cestu křížovou, jdou s ním vstříc
nejkrásnějšímu vítězství při slavném zmrtvýchvstání. Tam se promění tato
škaredá středa, den, který nám připomínal nicotnost člověka, v den, kdy
člověk, toto skutečné nic před Bohem — bude oslaven milostí a dobrotou
Boží.
Bud vítán dni, který v duších působíš změnu smýšlení a přivádíš člověka
k vážným myšlenkám. Jakub Zemek OP
+++
Jan Tauler
(sobota po
Popel.středě)
Pojď za mnou! A on nechal všeho a šel za ním (Lk 5,27)
Náš Pán řekl svatému Matoušovi: "Pojď za mnou!" A on všeho nechal a šel
za ním.
Tento milovaný světec se stal vzorem všem lidem: nejdřív to byl veliký
hříšník, jak stojí v Písmu, a pak se stal jedním z největších přátel
Božích, neboť náš Pán ho vnitřně oslovil, v jeho základu, a on všeho
nechal a následoval ho. A na tom to všechno záleží: aby člověk vpravdě
následoval Boha. K tomu je zapotřebí, aby opravdu opustil všechny věci,
které nejsou Bůh, ať je to, co chce, všechno, co člověk najde ve svém
základě a čím je zanesen, ať je to cokoli, živé či mrtvé, on sám nebo
něco z něj. Bůh je totiž milovník srdcí a nejde mu o to, co je vnější,
nýbrž o vnitřní, živoucí přízeň, jež v něm probouzí náklonnost ke všemu
božskému a ctnostnému, ať je to kdekoliv a na komkoliv. V tom je víc
pravdy, než kdybych se modlil jak celý svět a zpíval tak, že by se to
neslo až do nebe, a vůbec než všechno to, co bych mohl navenek dokázat,
kdybych se postil, bděl nebo dělal cokoli jiného.
Nuže, náš Pán praví: "Pojď za mnou!" Za naším Pánem jde člověk po těchto
šesti cestách: tři z nich náleží k mohutnostem nižším a tři k vyšším. Ty
nižší jsou pokora, mírnost a trpělivost. Ty druhé tři mohutnosti se
povznášejí nad ostatní mohutnosti. Jsou to víra, naděje a láska.
Nuže tedy: "Následuj!" říká náš Pán. Následovat lze jednak milostný
obraz našeho Pána, s touhou, díky a chválou; občas se ale následuje i
kratší cestou, a v té není nic takového, ani myšlenka ani nic jiného,
nýbrž toliko vnitřní, dokonale odevzdané tiché mlčení usebrané72 mysli,
která čeká jen na to, co v ní učiní Bůh, podle toho nejryzejšího a
nejvyššího, co se Bohu líbí nebo líbit může. Jsou tací, kterým je při
vnějším konání moc dobře a všechno jimi jen tak proplouvá: modlitba,
půst, bdění a vůbec všechno; v tom všem mají veliké zalíbení, a tím méně
je v tom pak Bůh. To zalíbení může být takové, že Bůh na tom nemá už
žádný podíl a odvrací se od toho. Tak je tomu tehdy, když lidé konají
svá díla a nejsou přitom sami v sobě, jednají jen pro své vlastnění a
pro svou velikou příjemnost, a přitom všechno dobro je Boží, a tvoje
není ani kapka.
Teď by mohl někdo namítnout, jak by mohl člověk oddělit svou libost od
toho, co je dobré. Vezměte si takovýhle příklad. Ve Starém zákoně bylo
kněžím zapovězeno jíst tuk z obětovaného masa. Měli ho spálit a obětovat
Bohu. Ale tuk, který je uvnitř v mase, jež nebylo zakázáno, ten jíst
mohli. A stejně tak i všechno zalíbení, které člověk může mít v
jakémkoli konání ctností a skutků, všechno to musí vhodit do ohně lásky
a obětovat to znovu Bohu, kterému to také patří. Ale vlastní příjemnost
a uspokojení, jež přirozeně lpí na skutcích, pokud jsou ty skutky dobré,
může člověk mít i jednoduchým způsobem a bez jakéhokoli přivlastňování.
Dobrá, teď tedy ke slovu "pojďte za mnou" a k tomu, jak svatý Matouš
všeho nechal a následoval Boha. Když člověk zanechá všech věcí a sebe
sama ve všech věcech, má jeho vnější člověk ve všech ctnostech, které
pěstuje, a ve všeobecné lásce kráčet především za Bohem a jeho vnitřní
člověk ho má následovat v pravé odevzdanosti sebe sama ve všech
způsobech, tak jak věci přicházejí a jak je Bůh na něj uvnitř i zvenčí
sesílá.
Rozumějte mi dobře, tím, co tu řeknu o sobě, míním všechny lidi. Z Boží
milosti a od Církve svaté jsem přijal svůj řád, tenhle hábit a tyhle
šaty, svoje kněžství a to, že jsem učitel a že naslou-chám zpovědím.
Kdyby se teď stalo, že by mi to papež nebo svatá Církev, od které to
mám, chtěli vzít, pak kdybych byl odevzdaný člověk, všechno bych jim to
přenechal a neptal bych se, proč mi to berou, oblékl bych popelavé
roucho, a pakliže bych už nesměl zůstat u svých bratří v klášteře, šel
bych pryč a nebyl bych už kněz, nenaslouchal bych zpovědím a nekázal
bych - to všechno ve jménu Božím -; nic by mi už z toho všeho nezůstalo,
protože oni mi to dali, oni mi to mohou zase vzít; a já se nemám ptát
proč, nechci-li na sebe přivolávat nějaký trest.
Kdyby mi ale něco z toho chtěl vzít někdo jiný, tu kdybych byl opravdu
odevzdaný člověk, měl bych si spíš zvolit smrt, než bych si to nechal
sebrat. A kdyby nám svatá Církev chtěla zevně odejmout svaté přijímání,
měli bychom se tomu podvolit. Ale přijímat duchovně, to nám nemůže vzít
nikdo. Všechno, co nám Církev dala, může nám zase sebrat. Všechno to
máme přijmout bez reptání a odmlouvání.
Takhle je tomu tedy navenek; ale stejně, a ještě víc, to má být i u věcí
vnitřních. "Máš něco, co bys nebyl dostal od Boha?" Proto všechno, co
nám dal, má mu člověk v pravé odevzdanosti přenechat, jako by to byl
nikdy ani nedostal.
Moji milí, vás, kterým jde o svaté obrazy a myšlenky a způsoby a skutky,
vás nemám na mysli, k vám teď nemluvím, vy tuhle řeč nepřijmete. Míním
jenom ty zvláštní lidi, kteří mají kráčet po temných cestách a úzkých
stezkách, a to není pro každého. Takoví lidé musí postupovat docela
jinak než ti, o nichž jsme dosud mluvili, jak že se mají k té věci
stavět. Jsou věci, které je třeba dělat, a jsou jiné, které je třeba si
odříct. Člověk má chovat věci v silách [duše], a to docela bez
vlastnictví, ba nad všemi těmi silami, a nemá mít ani ty věci, ani to
vlastnictví. Jenže přirozenost všech lidí je taková, že mají sklon mít,
vědět a chtít: tak působí síly duše.
Sem patří oněch šest věcí, jichž jsme se dotkli na začátku tohoto kázání
a kterých si teď musíme povšimnout víc. Tři z nich patří k nižším a tři
k vyšším silám. Z těch nižších jsou to pokora, mírnost a trpělivost. A
ve vyšších jsou to víra, naděje a láska.
Nuže, víra přichází a obírá rozum o všechno jeho vědění a činí ho
slepým, a on se toho musí zříct. Síla rozumu musí pryč. Tu přichází
naděje a bere jistotu a vlastnění. A pak přijde láska, která připravuje
vůli o veškeré vlastnictví a jmění.
A pak ty ctnosti v nižších silách: pokora, mírnost a trpělivost, které
odpovídají oněm třem prvním. Pokora se celá noří do propasti a ztrácí
své jméno, a spočívá na svém naprostém nic a samou pokorou nic neví.
Mírnost připravila lásku o všechnu vůli vlastnit, takže jí jsou teď
všechny věci naroveň a nic jí není protivné. Proto ani neví, zda má
nějakou ctnost, a tak jsou pro ni všechny věci ve stejném míru a pokoji.
Ctnost ztratila své jméno a stalá se bytostnou. A stejně je tomu i s
trpělivostí. Takoví lidé milují, žízníce po trpění, a o své trpělivosti
ani nevědí.
Milé děti, i při takovéhle odevzdanosti se může stát, že ti vyklouzne
nějaké pěkně tvrdé slůvko. Nelekej se toho. Bůh to tak zařídil pro tvé
dobro, aby ses ještě víc pohroužil do svého nic. A stejně tak přijde
třeba hněv; to všechno tě vede jen k většímu sebezapření. Všechno to ti
poukazuje jenom na tvé nic, aby ses považoval za nehodna toho, by ti Bůh
seslal dobrou myšlenku. A na tom to celé záleží: na bezedném pohroužení
do bezedného nic. To, co tito lidé dělají, netkví ve vnější činnosti ani
v nějakém způsobu či obraze.
V tom se, moji milí, kteří jste se dosud tak hluboko neponořili, pilně
cvičte. Bůh vám odpustí vaše hříchy a dá vám království nebeské, když si
vytrpíte celý svůj očistec. Ale vězte, že s těmito svými způsoby se
nestanete ani sluhy sluhů těchto lidí.
Když se pak ale takoví lidé vydají správnou cestou, tu je jejich život
nadmíru blažený. Je to však velmi nebezpečné, tak nebezpečné jako
způsoby toho nejzpustlejšího člověka na světě; neboť cesta těchto lidí
je veskrze temná a neznámá. Jak už jsem totiž řekl, když jsem mluvil o
Jobovi: pro člověka je ta cesta J
skryta a obestřena temnotou. Na téhle pusté cestě musí takoví lidé
kráčet tak, že bez ustání popírají všechno, co se jen před nimi objeví.
Jak říká náš Pán: "Pojďte za mnou, projděte všemi
věcmi, to všechno nejsem já. Kráčejte vpřed, pojďte za mnou, kráčejte
vpřed!" Tu by mohl člověk říct: "Pane, kdo jsi, že tě mám následovat do
takové hlubiny, pustiny a bídy?" A Pán mu na to může odpovědět: "Já jsem
člověk a Bůh a jsem víc než Bůh!" Kdyby mu na to člověk ze svého
bytostně poznaného základu odpověděl: „Takže já jsem nic, a daleko míň
než nic!" to by, milé děti, bylo docela přesné, poněvadž božství
přesahující každé jméno nemá nikde své vlastní místo, kde působí, leda v
základě toho nejhlubšího znicotnění.
Mistři píší, že má-li vzniknout nová forma, musí ta stará úplně
zaniknout, a říkají, že když je počato dítě v lůně matky, zprvu je to
jen pouhá látka. Té se pak vlévá živočišná látka; pak žije jako
živočich. A potom, po stanovené době, stvoří Bůh rozumnou duši a vlije
ji do ní. A tak celá ta první forma zaniká ve své takovosti - v tom, jak
působí, myslí, jak je velká a jakou má barvu. To všechno musí teď
zmizet, aby zůstala jen holá látka. Proto říkám, že tady musí být člověk
ve své formě přetvořen všepřesahujícím bytím, takže všechny formy, které
kdy člověk ve všech mohutnostech přijal, musí nutně pryč: poznání,
vědění, chtění, působení, předmětnost, vnímání i vlastnění. Když svatý
Pavel spatřil Nic, spatřil Boha. To je také důvod, proč si Eliáš zakryl
pláštěm oči, když přicházel Pán.
Tady se hroutí všechny pevné skály, všechno, na čem by duch rád
spočinul, všechno to musí jít stranou. A když se všechny ty formy
ustoupí, tehdy je člověk v jediném mžiku přetvořen. Takhle musíš
postupovat! Proto mu jeho nebeský Otec pravil: "Nazývej mě Otcem a
vcházej bez ustání", stále vpřeď, čím blíž, tím hloub se noř do neznámé
a bezejmenné propasti, která je nad všemi způsoby, obrazy i formami, nad
všemi silami, sám sebe ztrácej a odstrojuj? V téhle ztracenosti ti pak
nezbude nic než základ, který svou podstatou spočívá na sobě samém:
jedno bytí, ~eden život, jedno působení. Odtud lze pak říci, že je
člověk zbavován poznání, lásky, skutků i ducha. To nepochází z přirozené
vlastnosti, nýbrž z onoho přetvoření, které Boží Duch dal duchu
stvořenému toliko ze své svobodné dob¬rotivosti a pro bezednou
ztracenost tohoto stvořeného ducha a pro jeho bezednou odevzdanost. O
takových lidech může člověk říct, že Bůh v nich poznává, miluje a okouší
sám sebe. Neboť on není nic než život, \bytí a působení. Když ale někdo
tohle nahlíží v nepravé svobodě nebo má falešné světlo, pak je to ten
nejnebezpečnější způsob, jakým může vést svůj život zde v čase. Cesta,
která vede k takovému cíli, musí vést skrze velebný život a utrpení
našeho Pána Ježíše Krista, neboť on je cesta a. on je tím, skrze nějž
máme jít. On je tou pravdou, která má na téhle cestě zářit. On je
životem, jehož má člověk dosáhnout. On je branou, a kdo vchází jinými
dveřmi, je vrah.8o Touto láskyplnou branou má člověk projít, musí
proniknout přirozeností a cvičit se v ctnostech, s pokorou, mírností a
trpělivostí. Věru, kdo nekráčí touto cestou, ten jde nakonec špatně.
Před těmi, kteří touhle cestou nejdou, před těmi a skrze ně kráčí Bůh,
ale oni zůstávají slepí
Ti však, kdo po této cestě kráčejí, nad těmi nemá papež žádnou moc,
neboť těm dal svobodu sám Bůh. Jak praví svatý Pavel: "Dáte-li se však
vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem." Takovým lidem není žádný čas
moc dlouhý, ti nepropadají rozmrzelosti. Že by však v milovnících tohoto
světa nebyla rozmrzelost a že by jim čas nebyl dlouhý, to se říct nedá.
Avšak ti, kdo tady stanou, sahají nejvyšší částí své bytosti nad čas, a
podle části nižší jsou jakoby svobodní a oproštění: ať se děje cokoli,
oni jsou v bytostném míru a pokoji. Všechny věci přijímají od Boha a
všechny mu zase v čistotě navracejí, setrvávajíce při tom
v míru, ať už Bůh všechno pořádá, jak chce, třebas i musí vnější člověk
mnoho trpět a zakusí mnohý otřes. To jsou blažení lidé!
Kdekoli se najdou, tam je třeba je chválit. Jenom se bojím, že takových
je zaseto velmi řídce.
Prosme proto našeho Pána, abychom ho následovali a vpravdě dosáhli
tohoto ryzího dobra. Amen.
+++
KOTRMELEC JEŠTĚ NENÍ OBRÁCENÍ
Stojíš-li o přízeň na nejvyšších místech, obrať se! Hluboce a trvale.
Jinak nemá cenu mluvit o vrcholných věcech. Na to přišel už Můj přítel
Dominik Guzmán, že nějaké sáhodlouhé přeučené rozpravy k ničemu nevedou.
Bylo to přínosné jen pro ty, kdo už byli Mými přáteli. Kdežto ti, kdo
bloudili, nenašli tím cestu ke Mně. Spíše bloudili ještě ve větších
temnotách. Navíc z každé debaty vyšlo mnoho těch, kdo byli roztrpčeni
svým ponížením ze strany výmluvnějšího řečníka. Tak i dnešní snaha o
rozhovor s těmi, kdo Mě neznají, nebo se ke Mně staví z nejrůznějších
důvodů zády, vede hlavně k vytahování se předvádivých lidí. Přece jsem
tě neposlal jako apoštola do světa, abys vedl s někým rozhovory, nýbrž
abys hlásal Mou radostnou zvěst. Tato prostá nabídka se dá přijmout nebo
odmítnout, ale nikomu se nevnucuje, ani nepodbízí.
Moje učení nejsou žádné přeučené teorie. Moje učení je přivinutí ke Mně.
Celé Moje učení je obsaženo ve Mně. Každý, kdo se ke Mně hlásí a nosí
Moje znamení, jsem právě sám v něm a on ve Mně. Sám tě objímám a
zahrnuji do sebe, do svého těla, a vlévám ti svůj život. Jedině tím se
smíš nazývat Mým a smíš nosit Moje znamení, že neděláš ostudu Mému
životu v tobě.
To musíš rozhodně uznat a pochopit, a pak můžeš a dokážeš pochopit a
naplno si osvojit i ostatní složky celé skladby Mého učení. Jsi ke Mně
přivtělen a na Mne napojen. Z toho ti plyne životní a ustavičný závazek
soustavného hlubokého a trvalého obrácení. Stůj co stůj se musím stát
tvým životem. Proto tvůj dosavadní život musí ustoupit a vytratit se. To
je obrácení, které od tebe vyžaduji. Máš obléci Mne. Nemyslím jako
nějaký nový kabát, ani jako nějaký vnějškový zvyk, nejen jako obřad.
Neotálej a přijmi Mě především jako změnu svého nitra. Odlož všechno, co
se příčí úsilí o naprostou dokonalost života, co se příčí dokonalosti
Mého života. Nepřemýšlej, jak bys to ty provedl. Ve Mně přetvoř a proměň
svůj život!
Když jsi Mne jednou ve svém životě opravdu potkal, chci dál opravdu a
vpravdě žít s tebou. Už nemůžeš zůstat, čím jsi byl. Nemůžeš zůstat
spokojený s tím, čeho jsi v sobě dosáhl. Nemůžeš spočinout ve sladké a
pohodlné prostřednosti. Nech lidi mluvit, ale ty pojď za mnou! Sám ti
ukazuje, co je normální. Udávám normu pro tvou mravnost, abys znal, co
je dobré a co špatné. Udávám normu pro tvou estetiku, abys zakusil, co
je krásné a co ošklivé. Udávám normu pro celé bytí, abys věděl, co
opravdu je, a co jsou jen prázdné mezery a bubliny v bytí.
Tohle ti odhaluji hned při prvním setkání. A když se setkáš se Mnou v
životě častěji nebo stále, pak nebudeš šťastný, dokud dokonale
nespočineš ve Mně. Tvé obrácení se nezastaví do poslední chvíle, dokud
nepřestaneš žít jako pouhý člověk, a pokud nenajdu u tebe místo svého
trvalého pobytu a nezačnu naplno žít v tobě a u tebe. Moje učení
vyžaduje, aby ses přetvářel pod Mým vlivem, čili velké, ustavičné,
nesmírné obrácení. Je to stále obracení, které vyvrcholí úplným
splynutím se Mnou. Sám dohlédnu na to, aby ses ve Mně neztratil a
nevytratil se tvůj jedinečný a neopakovatelný obraz k Mé podobě.
Obrovská masa lidstva, která se hlásí ke Mně, je na cestě k obrácení.
Proto od tebe právem požadují ti, kdo Mne odmítají přijmout a zamilovat
si Mne, známky Mé nesporné dokonalosti, protože i já od tebe žádám, abys
byl kvasem a solí světa a světlem země. Vyžaduji od článků svého
tajemného Těla onu dokonalost, kterou vyzařuji jako tajemná Hlava celého
shromáždění Mých přátel. Nikdy se nesmířím s duchem světa. Moje
dokonalost se nikdy nedá otřást ani oblomit žádnými neřestmi a zlozvyky
světa.
Moje neochvějná dokonalost je nový život. Je to obrácení nejen tebe jako
jednoho člověka, nýbrž celého lidstva. Jako tebe obzvlášť, tak celé
lidstvo zvu do svého shromáždění Mých věrných přátel, ba je to obrácení
celé tvé lidskosti vůbec a tvé mravnosti jako takové. Přináším naplnění
všeho starobylého, co je hodno naplnění. "Slyšeli jste, že bylo řečeno
starým, ale já pravím vám..."
Nespokojím se s žádnou morálkou vnějších skutků, ani s morálkou povrchní
správnosti. Moje morálka a Moje příkazy ti nepřicházejí jen zvenčí, jako
povrchní rozkazy, projevující se jako zákony, jež je třeba navenek
splnit bez ohledu na to, jakým s duchem a proč. Když ti něco ukládám,
tak tě zároveň k tomu povznáším a zušlechťuji, abys to dokázal. Moje
příkazy jsou zároveň dary. Když ti nařizuji, tak tě zároveň vybavuji
zvláštním nadáním, inspiruji tě k tomu a kultivuji tě. Dobře víš, že jsi
bohatší, když jsi poután a vázán Mnou, než kdybys byl svobodný pro
libovolnou nevázanost, která nic nežádá, ale také nic trvalého nedává.
Když od tebe něco žádám, tedy ti zároveň objasňuji, proč to žádám,
ukazuji ti na kořeny Mých přikázání, u nichž se ti jeví bohatá vláha Mé
dobroty, plné vyššího nadání pro tebe. Kdykoli tě o něco žádám, dávám ti
současně sílu, abys to mohl vykonat.
Neruším žádné zákony, nýbrž je pouze naplňuji. Přicházím odbourat jenom
tvé omyly a nedokonalosti, připojené k zákonům. Neruším zákony vůbec,
nýbrž je obnovuji a naplňuji svým Duchem. Nepřicházím tě zbavit závazků.
Jdu je jen očistit, prohloubit, zduchovnit a zvnitřnit. Nepřináším pouhé
vnější předpisy, nýbrž nového ducha, totiž dokonalost, o kterou máš
usilovat.
Opravdový život je životem Mého přítele. Tvůj život, tvé svědomí, tvá
čest, tvé štěstí, tvůj čas i věčnost, tvé povinnosti i tresty, tvůj
život i smrt, to vše závisí na Mně. O každém tvém hnutí platí: "Kdo není
se Mnou, je proti Mně..." Víš, co všechno v tobě Mi odporuje? To se musí
obrátit a narovnat. Protože jsem vinný kmen a ty jsi ratolest.
Nad přikázání kladu rady, nad minimum stavím maximum lásky, naprosté a
odhodlané chudoby, velkodušné odhodlanosti, pokorné velkodušnosti. Přeji
si, aby vrchol tvé mravnosti a tvé oběti byl zároveň tvým nejvyšším
štěstím Nepřináším ti pokoj od špatnosti. Dávám však pokoj tvému srdci,
pokoj, jaký svět nezná, pokoj jako soulad s vůlí našeho věčného Otce. To
je něco tak velkého a tajemného, jako je vrcholná a nezvratná
dokonalost, ke které má směřovat tvé soustavné obracení.
Jako začátek tvého vydání se Mou cestou, totiž cestou obnovy a úsilí o
sebepřekonání vyžaduji právě tvé obrácení. Lituj stávajícího života v
bludném kruhu, zabrzdi své kroky tímto navyklým způsobem, podnikni něco
se sebou ve smyslu změny sebe sama, ale zůstaň přitom naživu, a pak
vykroč po nové cestě. Neboj se, já ji už prošlapal. "Nebudete-li činit
pokání, všichni zahynete." Celoživotně činím za tebe pokání. Vrcholí to
obětí na kříži. Kvůli tobě obětuji své pohodlí, odpočinek, nasycení,
utišení žízně, své dobré jméno a svou čest a nakonec i život. Jenže
nepodávám za tebe oběť tak, že bys už neměl co dělat. Tvůj život má být
pokračováním Mého života, a proto i pokračováním Mé oběti. Chceš-li
přetvořit tvůj život v Můj, zapři se v sobě, obětuj se! Stejně i já jsem
zahájil a dovršil svůj život. Jdu před tebou a konám těžší a větší část
této proměny, kterou přede Mnou nikdo nepodstoupil, protože nebylo žádné
životní cesty. Sám tu cestu zakládám a tvořím uprostřed bludiště světa.
Ve spleti cest, které tvoří labyrint světa, kde všichni chodí v bludném
kruhu, razím novou cestu. Ne takovou, jakých je v tomto labyrintu
bezpočet, ale zbrusu novou a odlišnou, protože na ni obětuji svůj život,
abys už nebloudil. Jsem věčný cestář, který prolévá svou krev nejen
kvůli nové cestě pro tebe, ale i pro zahlazení tvé viny, že bloudíš.
Celý Můj život je dokonalý boj proti hroznému základu scházení se
správné cesty. Bojuji proti nejhlubší příčině každého zabloudění.
Opravdový a smysluplný sebezápor se vyznačuje právě tímto svrchovaným
bojem proti základu bloudění, položenému tvými prarodiči. Říkám boj, ale
nevedu ho zbraněmi světa. Bojuji vlastním srdcem, které si kvůli tobě
nechávám probodnout, ale není to marné. Jako jsem nekonečně shovívaný a
milosrdný k tobě, který bloudíš po špatných cestách, tak rozhodně
potírám samy tyto staré cesty a razím jejich středem novou cestou, plnou
života. „Nebudete-li činit pokání, všichni zahynete. - Jdi a nehřeš
více, aby se ti nepřihodilo něco horšího.“ Když chceš jít opravdu
smysluplnou cestou, napoj se na Můj život. Jdi za Mnou Mě především tím,
že se zastavíš tam, kam jsi dosud došel, a vydej se za Mým hlasem. Z
každého místa, kam jsi v bludišti světa zabloudil, vede cesta ven. Ustaň
v marných pokusech, které jsou jen opakování tvých omylů a omylů jiných
lidí. Zastav se, zaposlouchej se svým srdcem, až uslyšíš Moje naléhavé
volání. Pak se vydej za hlasem svého srdce. Dovršil jsem dokonalost
tvého boje proti scestnosti. Tím zakládám a ustanovuji tvoje obrácení,
které je odvrácením od scestnosti a návratem ke smysluplné cestě života,
vedoucí ke Mně, tak jako je každá tvá scestnost odklonem ode Mne a
úchylkou od správné živé cesty, kterou jsem ti právě já.
Jenže ani po tomto Mém životním díle ses nestal tak nezvratně dokonalým,
že bys byl neschopný bloudit dál. Zůstala ti svoboda, ale ty nebýváš
dost ochotný ani pohotový vykročit z bludiště.
Tělo, svět i jeho duch se promítají ve tvé žádostivosti, nevědomosti,
slabosti, a svádějí tě ustavičně k úchylce od řádu a ode mě. Proto se
soustavně obracej, aby nastalo dokonalé obrácení, tedy ztotožnění s
řádem vlastním tvé přirozenosti a napřímení k nejvyššímu!
Nikdy nejsi dokonale se Mnou. Nikdy nejsi dost obrácen, totiž odvrácen
od scestnosti, od prostřednosti, od slabosti. Nikdy nejsi nezvratně v Mé
blízkosti a v Mé naprosté dokonalosti. Nevěřím nikomu, kdo by tvrdil, že
je bez viny či dokonce že je úplně dokonalý. Je daleko, nesmírně daleko
ode Mne, pokud postrádá potřebu ustavičného obracení a zdokonalování.
Proto naopak stále upadá do sebe, do propasti svého "já", do propasti
své bídy a ubohosti, takže se mu celá existence zdá být absurdní a že
jdeš vlastním životem jako cizinec, věčně ukřivděný proletář a
rozervanec.
Říkám ti, že takový ubožák, který se zmítá ve svých vinách, který křičí
ve své bídě ke Mně, prosí o pomoc, o slitování, který nevynáší ze sebe
svou dokonalost, jež by nepotřebovala obrácení, a proto je Mi daleko,
takový ubohý hříšník je Mi blíže než ten, kdo je přesvědčen o své
spravedlnosti a naprosté bezúhonnosti.
Všichni potřebují obrácení. I takoví domnělí dokonalí, kteří dávají
desátky z kopru a máty. Stíhám totiž tvou pobloudilost až k jejím
kořenům. Nestačí se pouze odvrátit od vražd a loupeží, nýbrž je nutno
vykořenit ze srdce všechno, z čeho pramení zločinnost. Je třeba
odstranit ze srdce kořeny scestnosti, žádost očí, žádost těla a pýchu
života, žádostivost, hněv, nenávist, která posléze i loupí a vraždí.
Udávám novou normu a podklad celému tvému mravnímu životu. A to je
hlavní přerod, nejdůležitější obrácení. Žádám docela nové, vyšší chápání
celého života. Je to požadavek tak mohutný, že Nikodém žertoval, strašně
žertoval o tom, zda se člověk může znovu narodit. Měl říci, že k tomu,
aby člověk takto pojal svůj život, musí se duchovně přerodit a vzít na
sebe nového ducha a nové smýšlení. Nejsem proti tomu, ale jen říkám, že
je to možné, ba opravdu nutné znovu se zrodit z vody a z Ducha. V Duchu,
v ohni všeho vyššího nadání, v ohni vyššího nadání přetavím tvou
přirozenost v ušlechtilejší, vtisknu ti nový hodnotový žebříček a nové
přehodnocení celého života. To znamená obrácení, které žádám od svých
učedníků.
Nečekej ale žádnou procházku růžovým sadem! Moje vyšší úroveň života
znamená, že si už nikdy neodpočineš. Nepřináším ti jen pokoj a pohodlí,
nýbrž stálé usilování a zápas. Žádný smír s úpadkem, ani kompromis s
váháním, žádná smlouva se slabostí, ani s prostředností nebo se
změkčilostí. Nová životní úroveň se nespokojuje s žádnou úrovní, jaké
jsi dosud přirozeně dosáhl. Je to stálá pohotovost a stupňující se síla
k rozvoji vyššího života v tobě. Vyšší život obsahuje nekonečnou
dokonalost. Takže zde, v pozemských poměrech nikdy nemůžeš říci, že jsi
už dosáhl jednou provždy dokonalosti. Tvé obrácení je zaměřeno až do
středu dokonalosti našeho slavného Otce. "Buďte dokonalí jako je
dokonalý váš nebeský Otec." Na to ti nestačí celý pozemský život, abys v
sobě všechno prozářil a přetavil ohněm Mé naprosté a nezvratné
dokonalosti.
Moje vyšší nadání v tobě nezná zastavení. Proto moji věrní zůstanou
"šťavnatí a svěží", nikdy nezestárnou, nýbrž pořád zrají. Moje vyšší
nadání, kterým tě zaplavuji, stále vzrůstá jako míza, která vzlíná z
kořenů, obnovuje, proměňuje, zdokonaluje a naplňuje životem. Tak je v
tobě Moje vyšší říše, ovšem zatím jen v zárodku. Ten základní článek
však ještě s nekonečně větší pamětí než nese DNA a předává nadpřirozenou
informaci. Jako zárodek se musíš rozvíjet. Musíš se živit vším, do čeho
jsi zasazen. Všechno proměň. Vtiskni všemu správný tvar ušlechtilé mízy,
aby semeno vzešlo, rostlo a vydalo stonásobný užitek, totiž Můj ráj
dokonalý a naplněný, který teprve očekáváš, o něhož se modlíš, a jenž
bude dokonán, až budu všechno ve všem.
Proto Moje vyšší mravnost nemůže být nikdy jen vnější mravností. Jak
bych se mohl spokojit s vykonáváním nějakých předepsaných úkonů a
předváděním světem očekávaného chování. Chci celý tvůj život! Jedině
takové obrácení je dokonalé. Jen takové obrácení, které ti zajistí
nezvratnou dokonalost.
Všechno ostatní je pokrytectví, lžimorálka, jakou odsuzuji navěky. Je to
tatáž morálka, které stále propadá tolik „slušných" a „hodných" lidí,
kteří se domnívají, že stačí navenek plnit své povinnosti, čistit
schránku své dokonalosti, a nestarat se o to, co je v této vyleštěné
nádobě. Jako jsem shovívavě přijímal všechny hříšníky, a dokonce ještě
na kříži jsem našel laskavá slova pro obráceného lotra, tak ostře
odmítám pokrytce, kteří Mi tváří v tvář zatvrzele vězí v kuklách své
povrchní slušnosti vůči Mně a vůči všem lidem.
Nekompromisním nárokem na naprostou dokonalost tě zasahuji bez ohledu na
tvé společenské postavení a zvláštní životní okolnosti. Svým učením
plným života dávám vzniknout novým ctnostem. Vracím tě zvenčí do nitra.
Tam je tvůj základ a podklad všeho. Upni celé své smýšlení, cítění a
chtění na Mne jako na cíl, aby ses Mi připodobnil, protože jsem naprosto
dokonalý!
Ať děláš, co děláš, jsem tvůj život. Hodlám přelít svou nezvratnou
dokonalost do tvého všedního života, aby se Moje učení a Můj život stal
náplní tvého života. Přestaň už konečně počítat sám se sebou jako s
prvním a hlavním ve světě! Přestaň všechno skloňovat ve své omezené
první osobě! Tato první osoba ve světě, ve tvém životě i ve tvé smrti,
už nepatří tobě, nýbrž Mně! Odhal v sobě vše, co nepochází ode Mne, co
je tvým dodatkem a výsledkem tvých, třebaže i dobře zdůvodňovaných
pokusů o vylepšování sebe sama, a odlož stranou všechno to, v čem se
neodráží Můj život v tobě! V tom se obrať! Obrať se především v tom,
abych byl u tebe na prvém místě, první zásadou a cílem, normou i láskou!
Obrať se, abych ti byl vzorem a silou na této cestě! Začni uvažovat,
mluvit a jednat jako já, aby ses obrátil od "svého" dosavadního
oceňování a usuzování, mluvení a jednání k Mým činům a slovům, k Mým
zásadám a k Mému smýšlení. Nejde ti to? Zavolej na Mne: „Pane, obrať nás
k sobě a budeme obráceni.“
+++
Apoštolské skutky (Sk 5-7) vypravují o posledních hodinách života
prvomučedníka Štěpána. Je však něco mimořádného v této zprávě. Neboť
činy sv.Štěpána před smrtí jsou podobné činům samého Krista Pána v
podobné situaci před ukřižováním. Připomeňme si tyto podobnosti:
- zatčení Židy,
- předvedení před židovskou radu v Jeruzalémě,
- křivá svědectví,(farizejů)
- neschopnost nepřátel snést slova Ježíše Krista a jáhna Štěpána
- skvělá obhajoba Ježíše Krista a jáhna Štěpána před radou,
- odsouzení k smrti,
- poprava na místě za městem
- modlitba za ty, kdo odsouzeného popravují.
Tyto podobnosti ale vrcholí mystickým způsobem v posledních okamžicích
života jáhna Štěpána. Jestliže se Kristus Pán na kříži modlí "Otče, do
tvých rukou odevzdávám svého ducha", pak prvomučedník Štěpán se v
posledních okamžicích před smrtí modlí "Pane Ježíši, přijmi mého ducha".
V okamžiku smrti se neobrací k Bohu Otci jako Kristus na kříži, ale
obrací se k Božímu Synu. Tato modlitba jáhna Štěpána tak vyjadřuje
duchovní dějiny člověka - přijetí Kristova kříže jako společenství s
Bohem Otcem skrze Boha Syna, přijetí o Otce skrze Boha Syna. Tento
duchovní zákon je obsažen také v bohoslužbě slova v průběhu církevního
roku. Text o sv. Štěpánovi, který se čte první den po slavnosti Narození
Páně, se čte také o poslední sedmé neděli velikonoční. Skutečnost, že
zpráva o jáhnu Štěpánovi je obsažena v liturgii na začátku Vánoc a také
na konci Velikonoc má zřetelný duchovní obsah. Je výzvou církve k
rozjímání o tajemství smrti prvomučedníka Štěpána v dějinách člověka, v
dějinách spásy. Je výzvou k rozjímání o mystériu pravdy zjevené v
evangeliu, jako o mystériu pravdy věeobsahující, všeřešící v řádu bytí
člověka. Rozjímejme o této pravdě ve dvou pohledech:
1) Kdo je Ježíš Kristus a kdo je jáhen Štěpán?
2) Z jaké mystické podobnosti Ježíše Krista a jáhna Štěpána vyplývá
podobnost jejich smrti?
Kdo je Ježíš Kristus a kdo je jáhen Štěpán?
Položme si čtyři základní otázky o Kristu a hledejme na ně odpovědi.
1. Kdo je Ježíš Kristus sám o sobě?
- Ježíš Kristus je Bůh Syn, Bůh Syn a Bůh Otec jsou jedno, Syn je v Otci
a Otec je v Synu (J 10,30.38). Syn je Slovo, které se stalo tělem.
- Syn má slova a činy z Otce, má život z Otce, má plnost Otce (J 6,57).
2. Jak tato plnost božství v Synu působí mimo Krista samého?
-Skrze Syna všechno povstalo, Syn - Slovo osvěcuje každého (J 1,3.9).
-Ti, kteří Slovo přijali, jsou v Synu a Syn je v nich (J 14,20),
obdrželi z jeho plnosti (J 1,16), činí skutky, které činil Ježíš Kristus
(J 14,12).
3. Jak se Boží Syn - Slovo projevuje v dějinách spásy? Co lze říci o
Božím Synu ve Starém Zákoně? -Ve Starém Zákoně Slovo Boží připravuje
ústřední událost děj in-vtělení Slova v Ježíši Kristu. -BSlovo ve Starém
Zákoně utváří lidské myšlení do vztahu s myšlením B, je mravním zákonem.
4. A co platí o Božím Synu v Novém Zákoně?
-V Novém Zákoně se Slovo- Ježíš Kristus podstatně liší od slov proroků.
Ježíši Kristu se nedostalo slovo Boží jako prorokům, ale Ježíš Kristus
je Boží Slovo. - Ježíš Kristus má moc odpouštět, činí vůli B, svou obětí
na kříži spasil svět a tím dokončil stvoření světa, stvořil řád nápravy
bytí. – Boží Syn, Ježíš Kristus se zpřítomňuje v církvi, neboť církev je
mystické tělo Kristovo. = Z těchto pravd evangelia o Kristu si můžeme
učinit závěr. Ježíš Kristus je sebesdělení Boha samého skrze sebe sama -
skrze Krista. Ježíš Kristus - Bůh a člověk je Boží Slovo a je Boží Čin.
Ježíš Kristus je stálým Božím sebesdílením v prostoru a čase.
Obraťme nyní pozornost na jáhna sv.Štěpána.
Na naše otázky o jáhnu Štěpánovi opět odpovězme výroky
evangelisty Jana a také apoštola Pavla:
1. Kdo je jáhen (Sk 6,2-5/?
Sv.Štěpán je ten, který byl obdarován zaslíbeními pro ty, kdo přijmou
Slovo Boží.
2. Jak působil jáhen Štěpán mimo sebe? -Nejednal jako člověk sám za
sebe, ale protože "přijal Slovo - Krista", "žil již nikoliv Štěpán sám,
ale šil v něm Kristus a skrze Krista žil ve Štěpánovi Otec" (Ř 14,7) (Ga
2,20) a "proudy živé vody proto plynuly z jeho nitra" (J 7,38).
Podobnost smrti Ježíše Krista a smrti jáhna Štěpána vyplývá z jejich
osobnosti
Na základě biblických výroků jsme si krátce řekli kdo, je Ježíš Kristus
a sv.Štěpán. Zaměřme se na náš druhý pohled. Pokusme se uvědomit si, jak
z osobností Ježíše Krista a jáhna Štěpána vyplývá podobnost jejich
posledních dnů a hodin. -Bůh Ježíš Kristus – Stvořitel řádu obnovy bytí
- stvořitel řádu spásy člověka, sdílí sám sebe člověku z lásky k
člověku. Člověk Štěpán, který přijal Slovo Boží, Ježíše Krista, sdílí
Boha mimo sebe z lásky k Bohu. -Člověk Štěpán se účastní bytí Božího
nejen bytím samým, ale také jeho dynamickým projevem - činem. Podobností
své smrti se smrtí Krista se jáhen Štěpán účastní na stvořitelském činu
K. - Ježíš Kristus je sebesdílením Božím, člověk jáhen Štěpán, který
Boží Slovo-Krista přijal, je účastí na tomto sebesdílení Božím. -Věčné
Slovo-Bůh se stalo Tělem v Kristově, aby tělesný člověk Štěpán se stal
slovem. Bůh Slovo sděluje, aby se k němu Slovo vrátilo skrze člověka
jáhna Štěpána. -Bůh-Slovo Ježíš Kristus stvořil svět pro člověka a svou
Boží tvůrčí mocí svět pro člověka udržuje. A člověk se účastní tohoto
mystického tvůrčího dění. Účast člověka na této Boží dynamice je
příčinou tvůrčího napětí a tvůrčích schopností člověka po všechny věky a
všude na zemi. Je to mystický duchovní uzavřený kruh mezi Bohem a
člověkem. Tato mystická jednota Boha s člověkem v bytí a v činu - v
prostoru a v čase - je obrazem jedinosti veškerého bytí, které má v
nekonečném Bohu nekonečný důvod bytí.
Pokusili jsme se vyjádřit mystickou podobnost posledních dnů a hodin
života Ježíše Krista a života jáhna Š. Naši kontemplaci můžeme uzavřít
již více konkrétně.
Bylo záměrem Božím, aby tato duchovní pravda o tajemství vztahu Boha k
člověku byla zjevena již v prvních létech Církve a to na prvním
mučedníku jáhnovi Š a to tím nejúplnějším a nejnázornějším způsobem,
jaký byl u křesťana (původem Žida) v oněch prvních létech církve vůbec
možný. Proto pro každého člověka, který se vírou účastní života B, je
prvomučedník Š příkladem účasti na sebesdílení Božím. Boží Slovo -
Kristus je pro člověka skrze víru všepoznáním a všenápravou světa,
zdrojem blaženosti. Dějiny člověka, dějiny společnosti, dějiny církve
jsou dějinami jejich účasti na Božím Slovu, jsou dějinami účasti na
Ježíši Kristu. Takový závěr našeho rozjímání nad prvomučedníkem
sv.Štěpánem je zdrojem našeho (metafyzického) duchovního poznání,
duchovní (metafyzické) jistoty a radosti našeho života. Je zdrojem naší
radosti těchto vánočních dnů. To je poselství života a smrti jáhna sv.
Štěpána. fr.jáhen Karel Metoděj Pavlík III.OP
+++
Žádný člověk nemůže pochopit, ani žádný anděl vypovědět, jak je
všemohoucí Bůh nade všechno pomyšlení mocný. Jeho bytost je nekonečná,
jeho svatost nevyzpytatelná, jeho sláva neocenitelná, jeho bohatství
nevyčerpatelné. Je nejpřísnější ve spravedlnosti, nejlíbeznější v
milosrdenství, nejlahodnější pro krásu, zkrátka: Bůh je souhrn veškeré
dokonalosti. Ačkoliv ho andělé i svatí milují z celého srdce, přesto se
chvějí před jeho hroznou velebností a klaní se jí v nejhlubší pokoře. Ze
všech sil chválí, velebí, blahoslaví jeho neskonalou dokonalost a
nemohou se Božími chválami dost nasytit. Bůh také vyžaduje tuto jejich
chválu, poněvadž Mu jako svrchovanému Pánu náleží.
Od věčnosti, dříve než bylo cokoli stvořeno, chválil všemohoucí Bůh sám
sebe, když se tři Božské Osoby navzájem těšily ve své velebnosti a
slávě. Bůh Otec chválil nevyzpytatelnou moudrost svého Syna, Bůh Syn
velebil nejlíbeznější dobrotu Ducha Svatého, a Duch Svatý blahoslavil
všemohoucnost Boha Otce. To můžeme poznat ze zjevení svaté Mechtildy,
které Kristus Pán řekl: „Chceš-li Mne chválit, veleb Mne ve spojení s
onou převelikou oslavou, kterou Mne od věčnosti uctíval Bůh Otec ve své
všemohoucnosti a Duch Svatý ve své dobrotivosti! Chval Mne ve spojení s
onou nejvyšší oslavou, kterou ve své nevyzpytatelné moudrosti velebím
Boha Otce i Ducha Svatého, a se kterou Duch Svatý skrze svou
nezměnitelnou dobrotivost vyvyšuje Boha Otce i Mne od věčnosti."
Veden svou neskonalou dobrotivostí, stvořil milý Bůh nebe i zemi, anděly
i lidi, tvory živé i neživé, aby byl všemi dle jejich možnosti i
důstojnosti chválen a uctíván. Písmo svaté svědčí o tom, že tato
opravdová oslava Boha je hlavním účelem stvoření, slovy: „Hospodin
učinil vše k svému cíli, i svévolníka pro zlý den“ (Přísl. 16,4), tj.,
aby od svých tvorů byl poznán i uctíván. To činili milí andělé hned od
svého stvoření, a činí tak dosud, a budou tak činit i po celou věčnost.
To činily také i slunce měsíc se všemi hvězdami, jak o tom sám Bůh
vydává svědectví, když praví Jobovi: „Kde jsi byl, když jsem zakládal
zemi? Zatímco jitřní hvězdy společně plesaly a všichni synové Boží
propukli v hlahol?“ (Jb 38,4-7)
Jitřními hvězdami a syny Božími se rozumí andělé, kteří byli stvořeni
dříve, než byly položeny základy země. Všichni tvorové, i nerozumní,
totiž všechna zvířata, krotká i divoká, i bezcitní, jako stromy a
rostliny, kovy i kameny chválí Boha. Každý tvor svým způsobem a dle své
možnosti slouží Bohu Stvořiteli k chvále i poctě, poněvadž způsobil, že
vznikli.
Jestliže všichni tvorové chválí Boha, tím více jsi Mu povinen chválou i
úctou ty člověče, když tě Bůh stvořil a obdařil rozumem obzvláště k tomu
účelu! To uvážil i poznal z praotců Starého Zákona zejména král David.
Proto ve svém roztoužení, aby mohl Boha náležitě chválit, sepsal a i sám
se modlil anebo zpíval ony vznešené zpěvy, kterým říkáme žalmy.
Neobsahují skoro nic jiného než čistou chválu Boží. Ba, aby mohl Boha
náležitě uctívat, svolává tento svatý pěvec nebe i zemi a zve všechny
bytosti živé i neživé, aby mu pomáhaly chválit i velebit Boha. Zanechal
své žalmy, aby také potomci pokračovali v Boží chvále, a uložil kněžím i
levitům, aby takovým způsobem denně oslavovali při službách Božích
izraelského Boha. Krále Davida s horlivosti následovali tři mládenci v
peci ohnivé, kteří uprostřed plamenů pěli chválu Bohu a k té chvále
zvali také všechno tvorstvo slovy: „Dobrořečte všechna díla Páně Pánu,
chvalte a nade všechno vyvyšujte ho na věky! Andělé Páně, dobrořečte
Pánu: chvalte a nade všechno vyvyšujte ho na věky!
Jestliže už lid židovský chválil Boha s takovou horlivostí, tím více jsi
k tomu zavázán ty, křesťan, když tě Bůh k tomu cíli přijal na křtu
svatém za své dítě, jak píše sv.Pavel: „Ve své lásce nás předem určil,
abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za
syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém
Nejmilejším“ (Ef 1,5-6). Bůh tě tedy, křesťane, přijal za své dítě, abys
chválil a velebil jeho milost. Toto je tvoje nejvyšší povinnost, jež tě
váže tak, že když ji neplníš, prohřešuješ se proti Bohu. To pociťovali
mnozí zbožní císařové, králové i knížata tak hluboce, že zbudovali mnoho
nádherných chrámů a založili kláštery, aby v nich byl ve dne i v noci
chválen i veleben vznešený Pán nebes i země modlitbami k posvěcení času.
Proto nejen duchovní osoby, nýbrž také tebe, kdo žiješ ve světě, zve
obecná Církev k této modlitbě, abys chválil Pána spolu s ostatním
vykoupeným lidstvem, kde se mají tyto modlitby podle možností často
spojovat se Mší svatou.
Také moudrý Sírachovec tě povzbuzuje k horlivé chvále Boží: „Velebte
Pána, jak dovedete, přece jen je ještě větší.“ (Sír 43,30)
A korunovaný pěvec David zpívá ve svém posledním žalmu: „Chvalte ho za
jeho bohatýrské činy, chvalte ho pro jeho nesmírnou velikost!“ (Ž
150,2). Jenže kdo tak může činit, když velikost Páně je nekonečná i
nepochopitelná, a když převyšuje všechnu chválu andělů i lidí? Jak tedy
můžeš dostát své povinnosti a chválit a velebit Boha, jak Mu náleží?
Když Kristus viděl, že lidé ve své slabosti nemohou Boha dost velebit,
ustanovil při Poslední večeři Mši svatou, která se právem nazývá oběť
chvály a také bývá denně přinášena od Církve Nejvyššímu Bohu jako pravá
oběť chvály. Proto kněží nejednou opakují při Mši svaté slova:
„Obětujeme Ti, Pane, oběť chvály," anebo: „Přinášíme Ti, Pane, oběť
chvály ke cti tvého Svatého." A jak vznešená chvála bývá Bohu při Mši
svaté zpívána ve chvalozpěvu: „Gloria in excelsis Deo"! Zpívá se tu:
„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle“. Chválíme Tě.
Velebíme Tě. Klaníme se Ti. Oslavujeme Tě.", atd. A na konci preface
praví kněz: „Sanctus", to je: „Svatý, svatý, svatý, Pán Bůh zástupů,
Nebe i země jsou plny Tvé slávy, Hosanna na výsostech, Požehnaný, jenž
přichází ve jménu Páně ! Hosanna na výsostech !" Nejsou to snad vznešené
chvály Boha? Nezpívají snad takové trojnásobné „Sanctus" také nebeští
serafíni? Nezpívaly snad „Hosanna na výsostech" malé děti, samozřejmě z
vnuknutí Ducha svatého, když Pán Ježíš vjížděl na oslátku do Jeruzaléma?
Při Mši svaté tedy oslavujeme Boha onou chválou, jež Mu v nebi i na zemi
zaznívala a jak ji dosud pronášejí ústa kněží mnohotisíckrát po všechny
dny, kdykoli totiž obětují tuto nejdůstojnější oběť Pánu Bohu na
oltářích. (Ct.Martin z Kochemu, O mši svaté)
+++
N E D Ě L E
Běh našeho života je přerýván nedělemi.
Jsou to dny odpočinku. Měly by ovšem být dny posvěceného odpočinku,
abychom si odpočali od sebe, od světa a uvědomili si, že patříme Bohu, i
když žijeme na zemi, že máme sloužit Bohu, i když sloužíme lidem a svému
povolání, že musíme myslit na spásu své duše, i když se lopotíme do
úpadu ve svém povolání.
Tak bude neděle příležitostí ku posvěcení všedního dne, k posvěcení naší
práce. Tak tomu bývalo, pokud lidé žili z víry. V neděli předkládali
Bohu celý pracovní týden. Soudili jej před Bohem. Staří faráři také
vhodně navazovali na celotýdenní lopotu. Připomínali lidem, že jim Bůh
dal sílu, zdraví a schopnosti tu práci konat. Že on jim dal tou prací
účast na svém stvořitelském díle a na svém díle lásky k lidem, když jim
dal možnost, aby mohli něco krásného a užitečného postavit a prospět
sobě i bližním.
Tak poznáme svou sounáležitost se všemi a ke všem, smysl křesťanské
spolupráce, která se naučí vážit si práce všech, spolupráce všech, a že
jen touto spoluprací jsme mohli něco dokázat.
Neděle nás dále zvedá od země. Zdravě nás povznáší. Uvědomujeme si, že
nejsme zrozeni pro otročení práci, nýbrž pro křesťanské chápání práce,
jako uplatnění svých schopností podle vůle a plánů božích. Že práce je
prostředkem, abychom mohli plnit Boží vůli, kterou ukázal vším, co nám
svěřil, jak majetkem, tak schopnostmi a silami.
Neděle nás učí proměňovat svůj život v bohopoctu a oběť a spojit práci a
oběť práce s obětí Ježíše Krista a podávat ji Otci nebeskému.
Tak přestane být neděle dnem nudy. Mnozí lidé si už nevědí rady s
nedělí. Používají jí k tomu, aby se vyspali, vyvětrali sváteční šaty,
lépe se najedli a vyrazili nevlídným městem, útěkem od místa své práce.
Neděle je znesvěcena už tím, když je odsvěcena. Člověk tak už zahodil
svou důstojnost, že se znovu, sám a dobrovolně stává otrokem ne práce,
ale roboty. Ovšem jako dovedla Církev posvětit proměněním pohanské
svátky a slavnosti, musíme znovu posvětit odsvěcenou neděli.
Zkusme znovu objevit mystickou hloubku neděle a naplnit jí, proměnit jí
všední den práce a starostí. S.
+++
BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO
ŽIVOTA CTIH. PATRIKA KUŽELY, MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI
MYSTICKÁ
KONTEMPLACE
|
|
Mystika je rozvinutí Mého sděleného života v
tobě. Mými nadpřirozenými ctnostmi, které jsou nadpřirozeným
životem duše naplněné milostí, působím v tobě tvou účast na Mém
nadpřirozeném životě. Je to tvůj život, třebaže jej působím.
Dary Mého Ducha tě povznáším tak, aby ses jím dal vést a
naplňovat. Sám od sebe by ses neodvážil ani tušit hloubku onoho
spojení, ke kterému tě zvu. Když tě povolávám, abys byl Mým
dítětem, tak chci abys žil Mým životem, aby ses co nejdůvěrněji
spojil s Mými nejzávratnějšími tajemstvími, aby se poznávání a
prožívání těchto Mých tajemství, a aby se tajemství Mého
osobního života stalo tvým životem. Proto může být mystika pouze
Mým darem. Nikdo nemůže sám od sebe bez mého vnuknutí dospět k
prožívání a okoušení Mých nejsladších a nejhlubších tajemství,
jak je zjevuji v křesťanství. Nikdo k nim nemůže přijít, pokud
ho sám nepřitahuji, protože nikdo nepřichází ke Mně otcovskému,
pokud ho bratrsky nepřitáhnu.
Tvou mystickou pouť předchází očišťování tvých přirozených
ctností, které připoutávají tvůj praktický |
život ke Mně, a Moje nadpřirozené ctnosti pak naplňují
tvou duši tímto připoutáním ke Mně. Tyto ctnosti v tobě musejí růst, a
především víra, především poznání Mne, který mám být celou tvou rozkoší,
neboť chci naplňovat celou tvou bytost. Víra roste až k mystické plnosti
pohroužením se do Mých pravd. Především poznáním, pak přemítáním a
rozjímáním, až se pojednou duše pod vzmachem lásky povznese novým
způsobem a zakotví ve Mně. Nezáleží přitom tolik na metodě. Hlavně se
snaž opakováním, přemítáním a prožíváním vstřebat a vnitřně si osvojit
ony pravdy, sžít se s nimi. Když pak se rozum a vůle otevřou působení
Mne, přítomného tajemně ve tvé duši, pak přijde chvíle, kdy si přitáhnu
tvou duši k sobě, aby Mne okoušela, aby okoušela Mou sladkou přítomnost,
Mou velebnost, dobrotu, tajemnost a nesmírnost v duši. Nastává okamžik,
kdy se nesmírně zjednoduší, jak jen je to pro tebe na zemi možné,
poznávání Mne a spojování se se Mnou, přichází onen simplex intuitus
veritatis, totiž prostý pohled na pravdu, prosté nazírání pravdy.
Jsou tři přípravné cesty k tomuto důvěrnému patření na Moje tajemství.
Především Mne poznáváš z Mých stop v přírodě, z Mého dobrodiní, z Mé
lásky. Rozjímáš o Mé otcovské dobrotě, o Mém bratrském utrpení, o Mém
vykoupení. To je hlavní pohnutka, kdy tvoje duše postupuje od věcí ke
Mně, ovšem, je to pohyb, který ústí v nedokonalém poznání, jaké odpovídá
právě tvorům. Potom se však povznáší od tvorů k symbolům, obrazům. Duše
se zvedá od vzorců víry k jejich obsahu, a to je už složitý pohyb, motus
obliquus, neboli helicoidální, aby se posléze zbavila i symbolů i tvorů
a spočinula jedině ve Mně, v Mém tajemství, takže pak už nezneklidňuje
ani formule, uzavírající pravdu, ani tvor, věštící Mne, ani symbol,
znázorňující pravdu. To je krouživý pohyb, kdy duše krouží jakoby na
jednom místě, v jedné myšlence, v jedné pravdě, kdy se povznáší do Mé
naprosté jednoty, do naprosté jednoty všech Mých vlastností. Zde se pak
nejvíce uplatňují dary Mého Ducha, pod jejichž vlivem se tvoje duše
soustřeďuje ve Mně, spočine jenom ve Mně. Pak tvoje duše nazírá jen
láskou, která je ohněm, který zapaluje a zahřívá, aniž spaluje, ale také
osvěcuje a objasňuje, aniž oslňuje. Je to nové světlo, mystické světlo,
které nakonec i obohacuje tvůj rozum novým poznáním.
Andělský učitel uvádí už ve svém výkladu Sentencí Petra Lombardského
(III. Sent. dist. 35, 1,2) a pak i v Teologické summě (S.Th.2,II,180,1),
že držení pravdy je dobrá a láskyplná věc, takže se tu uplatňuje i
láska. Láska totiž povzbuzuje k pronikání milovaného předmětu. Láska je
jasnozřivá a pronikavá. Proto nachází ve Mně lépe, než bys dokázal tvůj
rozum jen formulí, pouze symbolem nebo jen rozjímáním. Protože se nad
rozjímáním spojují právě obě schopnosti rozumu i vůle, aby duše
vyčerpala vše, co jen může ze Mne pevně objímaného. Tvoje láska osvícená
k jasnozřivosti řídí celý tvůj mravní život. Dává ti pak sílu podniknout
pro Mne hrdinné činy, přesahující přirozené lidské možnosti, a všechno
podstoupit i obětovat, aby tvá duše sloužila pouze Mně a plnila jen Mou
vůli.
Jen se oddej víře a zamiluj si pravdu, ve kterou věříš, až se tato
pravda stane předmětem tvých úvah, tvého toužení i snažení, tvých
postojů, chování, jednání, ba i tvého snášení a obětování všeho. Potom
objevíš Mou pravdu ve všem na potkání (STh, 2,II,2,10).
Potom se skloníš před Mnou trojosobní tak, jako karmelitka z Dijonu,
sestra Alžběta od nejsvětější Trojice, modlící se takto: Nejsvětější
Trojice, které se klaním, pomoz mi dokonale zapomenout na sebe, abych
dokonale spočinula v tobě, nepohnutě a klidně, jako by byla má duše už
na věčnosti. Kéž nic neruší můj klid! Kéž mne nic nevytrhne z tebe,
nepohnutelný Bože! Kéž mne každý okamžik zanese dále do hlubin tvých
tajemství! Uklidni duši mou! Učiň z ní své nebe, svůj milý příbytek,
místo svého spočinutí! Kéž tě tam nikdy nenechám samotného, ale kéž jsem
tam stále celá, bdělá ve víře, kéž se ti jen klaním a otevírám tvé
tvůrčí činnosti!
Když svatá Terezie takto prodlévala u Mne, tvého Bratra a Spasitele
(Životopis, hl.X.), byla pojednou uchvácena živým pocitem Mé
přítomnosti. Nemohla nijak pochybovat, že přebývám v ní a ona ve Mně. To
nebylo vidění, nýbrž mystické spojení a poznávání. Tehdy je tvoje duše
jako mimo sebe. Tvoje vůle miluje. Tvoje paměť se zdá být docela
ztracena. Rozum ti přestává přemítat, ale neztrácí se, nýbrž přímo
nazírá. Zůstává jakoby udiven velkými věcmi, které vnímá. Chci, abys
pochopil tehdy, až nebudeš ničemu rozumět z toho, co ti představuji.
Tvoje vnitřní modlitba se zjednodušuje, dary tě stále přetvářejí, abys
byl Mým poddajným nástrojem, až zaplavím tvou duši sebou, až si ji
docela podrobím.
Toto nové poznání vychází právě z planoucí a vznešené lásky. Z této
lásce vychází poznání skoro zkušenostní, v níž ti dávám poznat, že jsem
přítomen, vrcholná sladkost a lahoda (STh, 2,II,24).
To je však jen předehra, protože vlastní zření Mého tajemství se děje v
rozumu. Vlité nazírání je vynikající úkon živé víry (Sv.Jan od Kříže,
Výstup na horu Karmel, II;2.). Je to úkon, který svou podstatou vychází
z víry a svým způsobem z daru moudrosti.
Nazíráním totiž tvoje duše vystupuje až na vrchol víry, proniká k ní,
vniká do tajemství, zkouší její hloubku a vstřebává ji. Neomezuješ se už
na to, že prostě věříš, nýbrž svou víru prožíváš, tak že ji promítáš do
jednotlivých životních projevů od prosté touhy, přes další vášně, k
utvoření celého svého životního názoru, přes postoje, chování, jednání,
ale i trpné snášení těžkostí, mluvení i mlčení. Tvoje naděje se teď
stává nejenom odevzdaně čekající, nýbrž důvěřující oddaností, a láska tě
povznáší k důvěrnému objetí Mne bratrského i otcovského i utěšujícího.
To zde působí dary Mého Ducha. Jejich úkol předchází i provází celý tvůj
mravní život, ale v mystické povznesenosti se jejich úkol umocňuje.
Sv.Tomáš o nich uvádí, že jsou něčím novým, jímž Můj Duch hýbe tebou,
takže nemůžeš přijmout stanoviska, jako by byly dary Mého Ducha jen
jakýmsi natrvalo zavedeným uzpůsobením.
Všechny tyto dary Mého Ducha působí ve tvé duši novou duchovní sourodost
s Mými pravdami, takže je tvá duše potom docela přijímá docela jinak.
Přijímáš je vnitřní docela novou přestavbou celé skladby své bytosti.
Tím se v tobě připravuje cesta vnitřnímu mystickému poznání v nazírání
na to, co víra i láska proniká jako něco, co je tvoje, co ti patři. Jan
od sv.Tomáše poznamenává při výkladu svatého Tomáše (1, II, 68, 18,4):
Čím více se ti stává něco tvým, tím více se k tomu obrací rozum, aby to
lépe poznal. Láska ti dává zkušeností zakusit Mou přítomnost v tobě,
takže jsem v tobě, jako někdo otevřený tvému poznání a objetí. Rozum ti
to pak jen překládá do pojmů. Někdy ovšem nemůže najít vhodné pojmy, a
pak koktá jako Izajáš, jako sv.Pavel, který nedovedl vyslovit tajemná
slova, která slyšel.
Toto patření, tato kontemplace přesahuje všechny obrazy i všechny pojmy.
Nedá se pojmově vyjádřit. Proto se mystikové tak těžko vyjadřují a proto
se ti tolikrát tvé okolí velmi nedokonale rozumí.
Tehdy si uvědomuješ, že nejvyšší vědění o Mně nemůžeš vyjádřit lidskými
pojmy.
To však není žádné plané snění, ale nejhlubší pronikání Mých pravd.
Tvoje víra se tím posiluje a láska více plane. To jsou dvě známky
pravých mystiků a pravé mystiky, že totiž z ní vyrůstá činorodá a
obětavá láska a pokorná víra.
Nazíráním prožíváš pravdu, že jsem nestvořená duchová bytost, která je
ti důvěrně a osobně blízká, takže žádné tvoje slovo a žádný tvůj obraz
Mne nemůže přesně vyjádřit. Prožíváš naprostým zaplavením pravdu o Mé
lásce a dobrotě. To je onen simplex intuitus veritatis, ono prosté zření
pravdy, jak vymezuje kontemplaci svatý Tomáš. Dostáváš se do oceánu Mé
naprosté přesažnosti. Můj Duch se ti stává kormidelníkem, aby lodička
tvé víry nezabloudila.
Tomáš to musel hluboce prožívat, když píše ve výkladu Dionýsia.Areop. (Lectio
IV), že Mne pak poznáváš jakousi nevědomostí, jakýmsi spojením s Mým
božstvím nad povahu tvé mysli. A když Mne poznáváš v takovém stavu
mysli, tak tě osvěcuji samou hloubkou Mé moudrosti, kterou nemůžeš
obsáhnout.
Proto nakonec můžeš sloučit různé názory mystiků v tom, že je to vlitá
láska ke Mně, která tě vede k poznání, jež se uskutečňuje vlitým
nazíráním, a pak otevřením se tvé duše Mému působení. T. (Pokr.)
+++
Zprávy:
* Dne 23.1. jsme se rozloučili se sestrou Scholastikou III.OP, která
nás předešla na cestě do věčnosti. Bůh je věrný.
* Kniha „S POCHODNÍ V ZUBECH“ o životě svatého Dominika, 280 str.
Objednávky v redakci Rosa mystica. |
