TOMÁŠ J.BAHOUNEK, KŘESŤANSKÉ A MRAVNÍ ASPEKTY TRANSPLANTACE

1) Základní východiska křesťanského pojetí:
A. Integrita lidské bytosti
B. Porucha integrity lidské bytosti (hřích, bolest, smrt)
2) Možnosti a meze lidského zasahování
3) Jednotlivé otázky:
A. transplantace
B. pokusy s embryem
C. klonování
D. výzkum kmenových buněk


1) ZÁKLADNÍ VÝCHODISKA KŘESŤANSKÉHO POJETÍ:
A. INTEGRITA ČLOVĚKA
Člověk je zván do plnosti života, který daleko přesahuje hranice jeho života zde na zemi, protože spočívá v účasti na životě samotného Boha.
Nadpřirozený rozměr tohoto povolání jen ještě více zdůrazňuje velikost lidského života a jeho cenu i v jeho časném rozměru… Život je " posvátná věc ", dočasně nám svěřená k tomu, abychom ji podle závazku svého úkolu střežili a přivedli k dokonalosti skrze lásku a tím, že sebe samotné darujeme Bohu a bratřím. (Jan Pavel II., EVANGELIUM VITAE, z 25. 3 1995, čl.2)
Lidský život je posvátný, protože již od počátku zahrnuje stvořitelskou činnost Boha a stále zůstává ve zvláštním vztahu ke Stvořiteli, svému jedinému cíli. Jen Bůh je pánem života od jeho počátku až k jeho konci. Nikdo a za žádných okolností si nemůže osobovat právo přímo zničit nevinnou lidskou bytost.“ (KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE, § 1258)
Člověk je jednota duše a těla. Jakožto tělesná bytost v sobě zahrnuje prvky hmotného světa; v něm dosahují svého vrcholu a pozvedají hlas k svobodnému chválení Stvořitele.
Člověk se nemýlí, když si o sobě myslí, že převyšuje hmotnou skutečnost, a když se nepovažuje za pouhou část přírody nebo za bezejmennou jednotku lidské společnosti. Tím, co má ve svém nitru, převyšuje vesmír věcí; do těchto hlubin se vrací, když vstupuje do svého srdce, kde ho očekává Bůh, který zkoumá srdce, a kde on sám před Bohem rozhoduje o svém osudu. Není tedy obětí klamného zdání vyvěrajícího z přírodních nebo společenských daností, nýbrž právě naopak se dobírá hluboké pravdy, když uznává, že má duchovou a nesmrtelnou duši. (Pastorální konstituce GAUDIUM ET SPES, 7.11.1965, čl.14)
Protože má člověk podíl na světle božské mysli, správně soudí, že svým rozumem převyšuje vesmír věcí. Tím, že po staletí neúnavně uplatňoval svůj důmysl, velmi rozvinul empirické vědy, techniku, duchové obory a umění. (Pastorální konstituce GAUDIUM ET SPES, čl.15, 7.11.1965)

PRÁVO NA ŽIVOT A JEHO DŮSTOJNOU ÚROVEŇ
Člověk má právo na život, na tělesnou nedotknutelnost, na nutné a dostatečné prostředky k důstojnému způsobu života: mezi ně patří především obživa, ošacení, bydlení, odpočinek, lékařská péče a nezbytné sociální služby; má proto právo na zabezpečení pro případ nemoci, pracovního úrazu a nemoci z povolání, vdovství, stáří, nezaměstnanosti a konečně pro případ, že byl bez svého zavinění připraven o věci potřebné k životu. (Jan XXIII., PACEM IN TERRIS z 11. dubna 1963, část1, práva)
Pokud jde o právo na život, je každý nevinný člověk zcela roven všem ostatním. Tato rovnost je základem jakéhokoliv opravdového sociálního vztahu, který jako takový nemůže být založen na ničem jiném než na pravdě a spravedlnosti, když uznává, že každý muž a každá žena, prostě každý člověk je osoba a nikoli věc. Z tohoto morálního pravidla, které zakazuje přímé zabití nevinného člověka, "neexistují pro žádného výsady a výjimky. Není žádný rozdíl mezi tím, kdo je pánem světa, a tím, kdo je posledním 'ubožákem' na této zemi. Před morálními požadavky jsme si všichni absolutně rovni.“ (Jan Pavel II., Encyklika EVANGELIUM VITAE z 25. března 1995, čl.57)
Každý musí považovat bližního, nikoho nevyjímaje, za „druhé já“ a musí mít ohled především na jeho život a prostředky nutné k životu důstojnému člověka (Pastorální konstituce GAUDIUM ET SPES ze 7.prosince 1965, čl.27)

B. PORUCHA INTEGRITY LIDSKÉ BYTOSTI
Člověk byl stvořen ve stavu svatosti. Na samém počátku dějin však zneužil své svobody a zatoužil dosáhnout svého cíle mimo Boha… Proto je člověk sám v sobě rozdělen. Hřích člověka umenšuje a brání mu dosáhnout plnosti. (Pastorální konstituce II.vat.koncilu GAUDIUM ET SPES, 7.prosince 1965, čl.13)
Lidské pokusy překonat přirozené meze člověka a zdokonalit ho ryze lidskými prostředky se ve svých důsledcích obracejí proti každému člověku.
Záhada lidského údělu nejvíce vystupuje tváří v tvář smrti… Kromě toho tělesná smrt, které by byl člověk ušetřen, kdyby nebyl zhřešil, je podle učení křesťanské víry přemožena, když všemohoucí a milosrdný Spasitel vrací člověku spásu, o kterou se svou vinou připravil. (Pastorální konstituce II.vat.koncilu GAUDIUM ET SPES, 7.prosince 1965, čl.18)
Změny myšlení a struktur často uvádí v pochybnosti přejaté hodnoty. Z toho plyne velký zmatek v chování i v pravidlech jednání. (GAUDIUM ET SPES, 7.prosince 1965, čl.7
Tak rychlá přeměna narušuje rovnováhu. Už v jednotlivém člověku velmi často vzniká nerovnováha mezi moderním praktickým rozumem a mezi teoretickým myšlením, které není s to zvládat celé množství získaných poznatků a uspokojivě je syntetizovat. Vzniká též nerovnováha mezi úsilím o úspěch a požadavky svědomí.
Odtud pochází vzájemná nedůvěra, nepřátelství, roztržky a útrapy. Člověk je jejich příčinou a zároveň obětí. (GAUDIUM ET SPES, 7.prosince 1965, čl.8)
K dřívějším krutým pohromám, jako jsou bída, hladomor, morové epidemie, války a jiná bezpráví, přistupují nové hrůzy jiných druhů i rozměrů.
Všechno, co je přímo proti životu, jako vraždy všeho druhu, genocidy, potraty, eutanázie i dobrovolná sebevražda; cokoli porušuje nedotknutelnost lidské osoby. (Jan Pavel II., EVANGELIUM VITAE, z 25. 3 1995, čl.3)
Vytváří se a upevňuje nová kulturní situace, ve které zločiny proti lidskému životu dostávají dosud nevídanou, a je-li to vůbec možné, ještě mnohem horší podobu. Z toho vyplývají nové závažné problémy: neboť i veřejné mínění omlouvá z velké části zločiny proti životu s odůvodněním, že jednotlivec má právo na svobodu. Z toho důvodu nejen že je zaručena beztrestnost těchto zločinů, ale dokonce jsou schvalovány veřejnými autoritami, takže ti, kdo se jich dopouštějí, jednají zcela svobodně, někdy i za pomoci prostředků bezplatné zdravotnické péče. (Jan Pavel II., EVANGELIUM VITAE, z 25. 3 1995, čl.4)
Tak je člověk v zajetí svých lidských vymožeností tlačen víc a víc na rozcestí, kde stojí před rozhodnutím buď ryze lidskými prostředky usilovat o překonání svých lidských mezí a vlastní zdokonalení, což dříve nebo později vede ke zvrácení tohoto úsilí o dosažení ušlechtilých hybridů v degeneraci a sebezničení, nebo s nadpřirozenou pomocí Boží usilovat o sebepřekoná a zdokonalení v Božím království. Komu se jeví druhá varianta nepřijatelná, ocitá se v zajetí střídavě se opakujících výstředností, zaměřených jednou na nějaký společenský celek (třída, rasa, národ, lidstvo), a podruhé zase individualisticky (diktatura lidských práv jedince, diktatura bezbožné humanity). Cyklické opakování probíhá až do úplného vyčerpání, protože dosažené ušlechtilé hybridy jsou stále více labilní a náchylné k degenerativním zvratům. (Podrobněji viz. Tomáš J.Bahounek, SOCIOLOGICKÝ SYSTÉM SOCIÁLNÍHO UČENÍ CÍRKVE Olomouc 1994 CMTF, Brno 2001, viz: http://www.cormier.cz/neomezenost_moznosti.htm)

2) MOŽNOSTI A MEZE LIDSKÉHO ZASAHOVÁNÍ
Rozsah a rychlost změn vyžaduje, aby se nikdo nedržel čistě individualistické etiky, ale ani ryze kolektivistické etiky. Povinnost spravedlnosti a lásky se stále více plní tím, že každý přispívá k obecnému blahu podle svých schopností a potřeb druhých lidí a také rozvíjí a podporuje veřejné i soukromé instituce, které slouží ke zlepšení životních podmínek. Jsou lidé, kteří sice hlásají velkorysé a velkomyslné koncepce, ale ve skutečnosti žijí, jako by je potřeby společnosti vůbec nezajímaly. V různých zemích je mnoho těch, kdo vůbec nedbají na sociální zákony a předpisy. A je dost i těch, kteří se nestydí vyhnout všelijakými podvody a úskoky spravedlivým daním a jiným povinnostem vůči společnosti. Jiní zanedbávají pravidla společenského života, například zdravotní opatření nebo dopravní předpisy, a neuvědomují si, že takovou nedbalostí ohrožují svůj i cizí život. (GAUDIUM ET SPES, čl. 30)
Ve vědomí jednotlivce i společnosti postupně slábne smysl pro skutečnost, že každé přímé zničení života nevinné lidské bytosti, zvláště na jeho začátku a konci, je absolutně a zásadně morálně nepřípustné, učitelský úřad církve znásobil svá vystoupení na obranu posvátnosti a nedotknutelnosti lidského života. (Jan Pavel II. Encyklika EVANGELIUM VITAE z 25. března 1995, čl.57
K tomu, aby jednotliví lidé mohli lépe plnit příkazy svého svědomí vůči rozmanitým skupinám, k nimž patří, je nutné svědomitě je vychovávat k rozsáhlejší duševní kultuře s použitím těch velkých prostředků, které má dnes lidstvo k dispozici.
Ale k žádoucímu smyslu pro odpovědnost člověk sotva dospěje, jestliže mu životní podmínky nedovolí, aby si uvědomil svou důstojnost a plnil své povolání obětavou službou Bohu a bližnímu. (GAUDIUM ET SPES, čl.31)

3) JEDNOTLIVÉ OTÁZKY:
A. TRANSPLANTACE
Transplantace orgánů je ve shodě s mravním zákonem, jestliže tělesné a duševní škody a nebezpečí, jimž se vystavuje dárce, jsou přiměřené dobru, o které se usiluje u příjemce. Darování orgánů po smrti je čin vznešený a záslužný a má být podporován jako projev ušlechtilé solidarity. Stává se však morálně nepřijatelným, jestliže dárce nebo jeho blízké, k tomu oprávněné osoby nedali svůj výslovný souhlas. Mimoto je mravně nepřípustné způsobit přímo invalidní zmrzačení nebo smrt, i kdyby to bylo pro oddálení úmrtí jiných osob. (KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE, 2296)
Jsou dovolené transplantace a darování orgánů před i po smrti?
Transplantace orgánů je morálně přijatelná se souhlasem dárce a bez nadměrných rizik pro něho. Pro ušlechtilý akt darování orgánů po smrti, musí být náležitě zjištěna skutečná smrt dárce. (Catechismo della Chiesa Cattolica, Compendio Libreria Editrice Vaticana 2005, KOMPENDIUM KATECHISMU KATOLICKÉ CÍRKVE2006, čl.476)
Pro morálně dovolenou transplantaci se vyžaduje výslovný dobrovolný souhlas dárce s tím, že jeho orgánu smí být použito k transplantaci. Tento souhlas se týká jak darování orgánu před smrtí, tak i darování orgánu po smrti.
Tento souhlas se v České republice uznává pouze tehdy, když jde o darování orgánu před smrtí, ale svévolně se opomíjí, když jde o darování orgánu po smrti.
Jenže ani po smrti se s lidským tělem nesmí zacházet jako s pouhým materiálem, tj. bez povinné úcty. Člověk má nezadatelné přirozené lidské právo nejenom na život, ale také na tělesnou nedotknutelnost (Jan XXIII. Okružní list PACEM IN TERRIS z 11.4.1963, část I, Práva)
S těly zesnulých se má zacházet s úctou a láskou ve víře a v naději na vzkříšení. Pohřbívání mrtvých je jeden ze skutků tělesného milosrdenství; vzdává čest Božím dětem, chrámům Ducha svatého. (KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE,2300)
Bylo by dokladem neúcty k mrtvým, ale i k svobodě člověka, kdyby se s tělem zesnulého člověka zacházelo ryze účelově, totiž tak, že by se po smrti používaly jeho orgány k transplantaci docela libovolně, totiž bez ohledu na to, zda k tomu prokazatelně dal před smrtí souhlas sám nebo jeho pozůstalí přibuzní. Z hlediska přirozených lidských práv je nepřijatelná taková praxe, jakou v České republice provádí zákon č.285/2002 ze 30.5.2002,l §11 a § 16, podle kterého se člověk musí před svou smrtí bránit proti libovolnému používání orgánů svého mrtvého těla k transplantaci orgánů nebo tkání výslovným a prokazatelným zákazem, uloženým v lékařské zprávě. Je to pozůstatek totalitárního přístupu, kde přirozená práva lidského jedince nic neznamenají oproti právům společenského celku. Český stát se svévolně zmocňuje těla každého zesnulého a vydává ho k libovolné transplantaci, pokud by zesnulý předem prokazatelně neobhájil svoje přirozené právo na své tělo i po smrti. Tak si český stát počíná jako by byl vlastníkem všech těl, která by jenom zapůjčoval občanům k životu a po smrti si je bral zpět.
Následkem přežívajícího totalitárního smýšlení se česká praxe transplantace z těla zesnulého omezuje pouze na zjištění jeho smrti, což je hyenismus. Řádná úprava zákona vyžaduje, aby ten, kdo chce použít těla zesnulého k jakékoli transplantaci, měl k tomu předběžný prokazatelný souhlas, získaný za živa od zesnulého nebo od pozůstalých příbuzných.
V zákoně také chybí jasné vyjádření odpovědnosti lékařů a zdravotníků, kteří by se dopouštěli takového libovolného a ryze účelového zneužívání cizího lidského těla k transplantaci, aniž by k tomu měli prokazatelný souhlas majitele těla nebo pozůstalých příbuzných.
Jan Pavel II. uvedl na XVIII. mezinárodním kongresu transplantační společnosti v Římě 29. srpna 2000:
1. Transplantace jsou velkým krokem vpřed ve službě vědy člověku a nemálo lidí dnes vděčí za své životy transplantovanému orgánu. Transplantace se postupně ukázaly jako platný prostředek k dosažení prvořadého cíle vší medicíny, jímž je služba lidskému životu. Právě proto jsem ve své encyklice Evangelium Vitae naznačil, že jednou z cest rozvíjení autentické kultury života „je darování orgánů provedené eticky přijatelným způsobem proto, aby šanci na zdraví, ba i život samotný, dostali nemocní, kteří někdy již jinou naději nemají.“ (čl. 86).
2. každý medicínský úkon vykonaný na lidské osobě je podřízen omezením, a to nejen omezením plynoucím z technických možností, ale i mezím daným respektem k samotné lidské přirozenosti chápané v její plnosti:„je-li něco technicky možné, není to ještě důvod k tomu, aby to bylo morálně přípustné“. (Kongregace pro nauku víry, DONUM VITAE, 4).
3. Každá transplantace orgánů má svůj počátek v rozhodnutí velkého etického významu:„nabídnout bez nároku na odměnu část vlastního těla pro zdraví a prospěch druhé osoby“ (Jan Pavel II., Řeč k účastníkům kongresu o orgánových transplantacích, 20. června 1991, čl. 1). Právě v tom spočívá ušlechtilost činu, který je projevem opravdové lásky. Nejde jen o to, že se vzdáváme něčeho, co nám patří, ale že dáváme kus sebe sama, protože „vzhledem k podstatné jednotě s duchovou duší, nelze lidské tělo považovat jen za souhrn tkání, orgánů a funkcí…spíše je konstitutivní částí osoby, která se skrze ně projevuje a vyjadřuje“ (Kongregace pro nauku víry, DONUM VITAE,3).
Proto musí být každý postup, směřující ke komercionalizaci lidských orgánů, nebo k tomu, aby byly pokládány za předmět směny či obchodu, považován za morálně nepřijatelný, neboť používání těla jako „objektu“ porušuje důstojnost lidské osoby. První bod má eticky velmi důležitý důsledek, totiž potřebu informovaného souhlasu. Lidská „autenticita“ tak rozhodného činu vyžaduje, aby jedinci byli náležitě informováni o příslušeném procesu, aby byli připraveni souhlasit nebo odmítnout svobodně a svědomitě. Svou vlastní etickou platnost v případě nepřítomnosti souhlasu dárce má i souhlas příbuzných. Analogický souhlas má přirozeně dát i příjemce darovaných orgánů.
4. Uznání jedinečné důstojnosti lidské osoby má i další základní důsledek: životně důležité orgány, které se v těle vyskytují po jednom, lze odejmout jen po smrti, tedy z těla člověka, který je jistě mrtev. Tento požadavek je samozřejmý, jiný postup by totiž vedl k záměrnému usmrcení dárce při odběru orgánů. Zde vzniká jedna z nejdiskutovanějších otázek současné bioetiky a rovněž vážná starost obyčejných lidí. Mám na mysli problém bezpečného zjištění faktu smrti. Kdy lze osobu považovat za zcela určitě mrtvou?
5. Je-li kritérium pro spolehlivé zjištění smrti úplné a nevratné zastavení vší činnosti mozku, používáno se vší přísností, nedochází, zdá se, ke konfliktu s podstatnými prvky zdravé antropologie.
6. Další eticky otázkou je přidělování darovaných orgánů pomocí seznamů čekatelů a přiřazování priorit. V mnoha zemích jsou nedostatečné zdroje k pokrytí potřeb medicíny. Proto je třeba vytvářet seznamy čekatelů transplantací na základě jasných a náležitě odůvodněných kritérií. Rozhodnutí o tom, kdo má mít při získání orgánu přednost, má spočívat na imunologických a klinických faktorech. Každé jiné kritérium se ukáže jako zcela arbitrární a subjektivní a selže v uznání vnitřní hodnoty každé lidské osoby jako takové, hodnoty nezávislé na jakékoliv vnější okolnosti.
7. Poslední problém se týká řešení problému hledání lidských orgánů pro transplantace živočišných orgánů. Předpokladem přípustnosti xenotransplantace (transplantace ze zvířete) je skutečnost, že nedojde k narušení psychologické nebo genetické integrity přijímající osoby. Současně musí být doložena biologická reálnost úspěšnosti transplantace i to, že příjemce nebude vystaven nadměrnému riziku
8. V každém případě je nutno se vyhýbat metodám, které nedokáží respektovat důstojnost a hodnotu lidské osoby. Mám na mysli zejména pokusy o lidské klonování s cílem získat orgány pro transplantace: takové techniky, pokud zahrnují manipulace s lidskými embryi a jejich ničení, nejsou morálně přijatelné ani tehdy, když cíl, k němuž směřují, je sám o sobě dobrý.

B. POKUSY S EMBRYEM
Ačkoliv přítomnost rozumné duše nemůže být potvrzena žádným experimentálním důkazem, vlastní výsledky vědeckého bádání o lidském embryu "poskytují cenné poznatky, z nichž lze rozumově rozeznat, že je již přítomna lidská osoba, a to od první známky života: proč by tedy živoucí lidská bytost neměla být také lidskou osobou" (Encyklika Jana Pavla II. EVANGELIUM VITAE z 25. března 1995, 60)
Morální odmítnutí je třeba vztáhnout na nové formy útoků na lidská embrya, která jakkoli sledují dobrý úmysl, přece mají nutně za následek zabití. Máme zde na mysli pokusy na embryích, které jsou v oblasti biomedicíny stále hojnější a častější a v některých státech jsou zákonem povoleny. Jestliže však "zásahy do lidského embrya mají být považovány za dovolené s tou podmínkou, že zachovají život a neporušenost embrya, nenesou s sebou neúměrné riziko a sledují vyléčení nemoci, změnu zdravotního stavu k lepšímu a zajištění životní jistoty každého jednotlivého embrya", pak naopak je třeba prohlásit, že používání lidských embryí a plodů jako předmětů vědeckého zkoumání je zločinným porušením jejich důstojnosti jakožto lidí, kteří mají právo na stejnou úctu, jaká náleží každému již narozenému dítěti a každé lidské osobě (Encyklika Jana Pavla II. EVANGELIUM VITAE z 25. března 1995, 63)
Stejné morální odmítnutí zasluhuje i používání lidských embryí a plodů jako "biologického materiálu" – získaného záměrně s tímto cílem oplodněním ve zkumavce - a používaného jako zdroj orgánů a tkání pro transplantace při léčení některých chorob. Zabití nevinných lidských stvoření, třebas ku prospěchu někoho druhého, je opravdu věc morálně nepřijatelná.
Dále je třeba věnovat zvláštní úvahu morálnímu hodnocení způsobů prenatálních výzkumů, které umožňují včas korigovat případné vady u ještě nenarozeného dítěte. Protože sama podstata těchto výzkumů je komplikovaná, také toto hodnocení musí být jemnější a citlivější. Pokud neuvádějí samotné dítě či matku do příliš velkého nebezpečí a směrují k tomu, aby se připravila včasná léčba nebo aby dítě mohlo být přijato s klidným vědomím, jsou takovéto postupy a techniky z morálního hlediska správné. Avšak možnosti léčby před narozením jsou dnes ještě omezené a často se pak stává, že tyto léčebné postupy slouží jistému eugenetickému názoru nebo způsobu myšlení, které používá potrat jako prostředek selekce, jímž je možné zabránit narození plodů, zasažených nějakými deformacemi.
Tento způsob myšlení je hanebný a v nejvyšší míře odsouzeníhodný, protože se odvažuje poměřovat užitečnost lidského života nějakým měřítkem "normálnosti" a tělesným zdravím, čímž zároveň otevírá cestu k uzákonění infanticidy a eutanázie.
Protože s embryem (zárodkem) se musí od samého početí zacházet jako s osobou, musí být hájeno ve své integritě (celistvosti), opatrováno, léčeno a pokud možno uzdraveno, tak jako každá jiná lidská bytost. Prenatální diagnostika (rozpoznání nemoci před porodem) je mravně dovolená, „respektuje-li život a integritu zárodku a lidského plodu a je-li zaměřena na jeho ochranu nebo na jeho individuální uzdravení … Těžce však odporuje mravnímu zákonu, počítá-li, v závislosti na nálezu, s možností vyvolat potrat: diagnóza se nikdy nesmí rovnat rozsudku smrti“. (KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE, 1274)
„Zákroky na lidském embryu se mají považovat za dovolené pod podmínkou, že respektují život a integritu embrya, nepřinášejí pro ně neúměrná rizika, nýbrž jsou zaměřeny na jeho uzdravení, na zlepšení jeho zdravotního stavu nebo na jeho individuální přežití.“ „Je nemorální získávat lidská embrya určená k použití jako pohotový biologický materiál.“ „Některé pokusy zasahovat do chromozomového nebo genetického vlastnictví nejsou léčebné, ale směřují k produkci lidských bytostí vybraných podle pohlaví nebo jiných předem stanovených vlastností. Tyto manipulace odporují osobní důstojnosti lidské bytosti, její integritě a její jedinečné a neopakovatelné identitě.“ (KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE, 1275)
"Oplodnění má být výsledkem manželského aktu, který je sám o sobě zaměřený k plození potomstva. K němu je manželství určeno svou přirozenou povahou a manželé se jím stávají jedním tělem. Plození vsak je z morálního hlediska zbavováno své vlastní dokonalosti, jestliže se o ně neusiluje jako o plod manželského aktu, a tedy i o specifický projev manželského spojení". (Instrukce Kongregace pro nauku víry DONUM VITAE, z 22.2. 1987. B, 4.)
Z teologického i etického pohledu je potřeba upozornit na rozdíl mezi homologním a heterologním umělým oplodněním. Heterologní umělé oplození, kdy se používá semena cizího dárce, narušuje přímo i jednotu rodiny, poněvadž hrubě odděluje manželské spojení od rodičovství. Z pohledu dítěte jde přitom vlastně o "vícerodičovství". V instrukci Donum vitae se praví: "Heterologní umělé oplodnění odporuje jednotě manželství, důstojnosti manželů, vlastnímu povolání rodičů i právu dítěte na početí a zrození v manželství a z manželství... Kromě toho je urážkou společného povolání manželů, spočívajícího v otcovství a mateřství. Heterologní umělé oplodnění objektivně zbavuje manželskou plodnost její jednoty a celistvosti. Působí a manifestuje porušení jednoty mezi genetickým rodičovstvím, rodičovstvím daným donesením těhotenství i odpovědností za výchovu". (DONUM VITAE, II, A, 2.)
Na podstatný rozdíl mezi homologním a heterologním umělým oplodněním se dnes nebere náležitý zřetel, a také zákonné předpisy se v těchto otázkách navzájem významně odlišují. V některých zemích není heterologní umělé oplodnění povoleno vůbec, v jiných zemích se připouští jako řešení výjimečných případů a obvykle jen u párů žijících v manželství nebo v dlouhodobém partnerském svazku. V Norsku a v Německu zákony dovolují heterologní umělé oplodnění pouze u osob žijících v manželství, kdežto v Rakousku k vystavení souhlasu se zákrokem postačí tři roky stabilního partnerského soužití.
Praxe heterologního umělého oplodnění přinesla řadu problémů také v souvislosti s tzv. semennými bankami. Některé spory se přitom řešily i soudní cestou. Existuje navíc možnost přenosu infekčních i dědičných chorob. Obtížně se realizuje požadavek, aby se zacházelo se semenem jako se součástí lidského těla. Značné těžkosti přináší i anonymní odebírání semene. Nelze tak vyloučit možnost pozdějšího incestního manželství - mezi syny a dcerami téhož otce nebo mezi otcem a jeho genetickými dcerami. Někdy může být naopak nesnadné anonymitu dárce zachovat. Rovněž se zde skrývá nebezpečí nemorální komercializace v případě vyhledávaného semene nadaných či společensky úspěšných jedinců. Stále ještě není přesně určena míra medicínské, trestně právní i civilně právní odpovědnosti lékaře, který inseminaci uskutečňuje. Přes existenci nevyřešených problémů se homologní i heterologní umělé oplodnění bohužel stále prohlašuje za léčbu neplodnosti, třebaže při něm dítě nemůže být počato přirozeným způsobem, nýbrž pouze nepřirozeným.(E.Sgrecia, In: Scripta bioethica 1/2001).

Uplatňování eugenických snah
Heterologní umělé oplodnění nesměřuje jen k odstranění bezdětnosti, ale často zahrnuje i snahy eugenické. Existence semenných bank totiž umožňuje cílenou volbu dárce a výběr semene má nezřídka umožnit nejen mít dítě, ale také poskytnout manželům dokonalé dítě, nebo alespoň dítě pokud možno podobné zákonnému otci.
Takovou selekci označil nositel Nobelovy ceny za lékařství Charles Richet jako skrytý rasismus. (Charles Richet, La selection humaine, 1919, s. 41.)
Otevřený rasismus se pak uskutečňoval v době nacistické nadvlády v Německu, například sterilizací duševně nemocných. Mírnější formy obdobných směrů byly ovšem později propagovány i v jiných evropských zemích a také v USA.
Není pochyb, že už při uplatňování požadavku na výběr dárce spermatu (postup byl nazván "eugenika prvního stupně") se překračuje hranice léčení neplodnosti. Manželská láska zde ovšem ztrácí svůj smysl i charakter vzájemného osobního odevzdání.

Fertilizace in vitro
Oplodňování mimo tělo ženy (lidově se hovoří o "oplodnění ve zkumavce", odborně o "fertilizaci in vitro", běžná zkratka IVF) přivodilo vznik a rozvoj nového medicínského oboru a přispělo k používání termínu "umělé oplodnění" v dříve neznámém smyslu. Při fertilizaci in vitro se běžně oplodňuje více vaječných buněk současně, a tak dochází k plození nadbytečných embryí. To umožňuje provádět pokusy s lidskými zárodky, ať již v rámci výzkumu genetického, imunologického, onkologického, anebo v zájmu plánovaného rodičovství. Současně se vytvořily i velmi lákavé podmínky pro odběr embryonálních tkání k transplantacím a pro průmyslové využití.
Výběr embryí vhodných pro implantaci přivodilo vznik druhého stupně eugeniky, při kterém se již nejen vybírá dárce, ale také se odstraňují zárodky, kterým chybí požadované vlastnosti (tzv. negativní eugenika}.
Při výběru vajíček a embryí v předimplantačním období se vylučují nejen jedinci s možným postižením dědičnou chorobou, ale také případní nositelé určité nežádoucí dispozice. K selekci příští generace ovšem dochází tak, že se vývoj embrya se zvýšeným genetickým rizikem ukončí potratem.
Fertilizace in vitro nabízí možnost realizace také třetího stupně eugeniky, za kterou se považuje využití technik genové intervence (tzv. pozitivní eugenika). Člověku se tak dostává úžasné moci nad jinými lidmi, kteří se nemohou účinně bránit.
K selekci embryí ovšem dochází také z důvodů čistě kvantitativních. Ve snaze zajistit si při fertilizaci in vitro nejvyšší možnou míru úspěchu se totiž zpravidla oplozuje více vajíček, získaných farmakologicky indukovanou vícečetnou ovulací. Ke zvýšení pravděpodobnosti nidace (uhnízdění zárodku v děložní sliznici) se potom do dělohy implantuje větší počet embryí. Dojde-li k uhnízdění několika zárodků, provádí se "redukce embryí", která má ženu ušetřit rizik vícečetného těhotenství. Život "nadbytečných" zárodků se v děložní dutině nejčastěji ukončuje injekcí smrtícího prostředku do srdeční krajiny. .(E.Sgrecia, In: Scripta bioethica 1/2001)
Hranice technicky uskutečnitelného se nepochybně budou dále posunovat. Vzhledem k přílišné rizikovosti jsou ovšem již dnes některé z uvažovaných postupů v mnoha zemích zakázány. Patří sem klonování lidí, oplodnění mezi různými druhy i vývoj zárodku a plodu po celou dobu mimo tělo ženy.
Rozdílné filozofické a právní přístupy
Rozšíření metod fertilizace in vitro je spojeno také s vlnou protestů proti pokusům na embryích, při nichž dochází k "ztrátám embryí". Kritické hlasy má utlumit vznik nového utilitaristického filozofického směru "obhájců 14. dne". Podle toho se prý může hovořit o lidské osobě oprávněně teprve od 14. dne po početí. Do té doby je prý možno s lidskými zárodky experimentovat. Hodnota lidského zárodku byla deklasována a s průhlednou účelností byl vytvořen pojem "preembryo". Tímto termínem byl označen zárodek, kterému ještě nebyla přiznána hodnota lidské osoby. Přiznání hodnoty "lidské osoby" závisí podle stoupenců utilitaristické etiky na dohodě, především na rozhodnutí nově zřizovaných etických komisí. Práva zárodků tak mají být určována dospělými.
Pro některé stoupence individualistické etiky však bylo snížení hodnoty embrya a jeho pokles na úroveň "preembrya" příliš málo. Označili diskuzi o statutu embrya za neužitečnou. Jsou přitom ochotni brát úvahu jen „právo na dítě“.
Snahy přiznat embryu statut lidské osoby od okamžiku stanoveného dohodou se odrážejí i v zákonodárství různých zemí. Některé země přijaly omezující nařízení, neshodují se však v termínu, do kdy je možno se zárodky volně experimentovat. Zatímco ve Španělsku, Švédsku a Velké Británii se povolují pokusy s embryi v prvních 14 dnech od početí, v Německu a v Austrálii (stát Victoria) do 21 až 22 hodin po oplodnění. V Rakousku a v Norsku je používání embryí pro pokusné účely zcela zakázáno.
K rozšíření umělého oplodnění sice vedla především změna paradigmatu rodiny a společnosti, používání těchto metod však nyní působí zpětně na rodinu i společnost.
Na negativní důsledky umělého oplodnění pro rodiče i pro dítě upozorňují především psychologové.

Proč musí společnost chránit každé embryo?
Nezcizitelné právo na život každého lidského jednotlivce, již od jeho početí, je základním prvkem občanské společnosti a jejího zákonodárství. Nedá-li stát svou moc do služby práv všech a zvláště nejslabších, mezi nimi ještě nenarozených, jsou tím ohroženy samy základy právního státu. (KOMPENDIUM KATECHISMU KATOLICKÉ CÍRKVE, 472)
Během zákroků dochází ke ztrátám velkého počtu embryí, která se stávají přebytečnými a jsou zmrazena anebo použita pro výzkum. Budeme-li za míru úspěšnosti IVF považovat poměr mezi počtem oplodněných vaječných buněk a z nich živě narozených dětí, potom dosažený úspěch zpravidla nepřesáhne 5 procent. Zdokonalené metody IVF a některé jiné postupy (ICSI, PESA, TESE a jiné) umožňují dosáhnout i výrazně lepšího poměru. Nelze se však zaměřit jen na procenta. Především je potřeba vzít v úvahu, že ve skutečnosti jde o novou formu potratu, ke které dochází nikoliv pro odmítání dítěte, ale v důsledku snahy mít dítě za každou cenu, a někdy nadto i dítě s nějakými vyžadovanými vlastnostmi.
Pseudomoralizace
1) Někteří moralisté vyslovují mínění, že ztrátu embryí nelze přičítat gynekologovi, který naopak usiluje o "vytvoření" života, ani rodičům, kteří po dítěti touží. Dítě vlastně umírá proti vůli zúčastněných. Argumentují také poukazem na vysoký počet spontánních potratů u "přirozeně" vzniklých těhotenství. Proč by prý nebylo možno něco takového ospravedlnit i při umělém oplodňování.
2) Jiní argumentují principem nepřímo chtěného. Takový postup není správný. Princip nepřímo chtěného je použitelný pouze tehdy, jestliže přímo chtěné jednání je oprávněné a negativní účinek nebyl přímo zamýšlen. Navíc negativní účinek nesmí být podmínkou pro dosažení účinku pozitivního. Avšak při IVF je negativní účinek (nadbytečná tvorba embryí, jejich ztráta a zneužití pro pokusy) prostředkem k dosažení účinku pozitivního. Kromě toho se pozitivního účinku dosahuje poměrně zřídkakdy.
3) Oprávněná není ani argumentace, že k negativnímu účinku dochází vlivem přirozené skutečnosti, přírodní poměry totiž nelze svévolně napodobovat. Například útočnou válku spojenou se zabíjením nevinných lidí rovněž nelze ospravedlnit poukazem na to, že při zemětřesení přichází mnoho lidí o život. Odpovědnost za jednání vzniká tehdy, když je možno nějaký sled událostí předvídat a svým rozhodnutím ovlivnit. Přírodní katastrofy nesmí být napodobovány, ale naopak je třeba jim předcházet. Vzniká tedy i povinnost v rámci možností předcházet spontánním potratům.
4) Příkladem pseudomoralizace zastánců umělého oplodnění i IVF je také vymyšlený termín preembryo, a návrh, aby nenarozenému lidskému životu byla obecně přiznána jen neúplná hodnota. Deklasování lidského zárodku v prvních několika dnech (podle různých teorií do 6 až 14 dnů po oplodnění) na pouhý shluk buněk se stalo ústředním bodem všech snah o popření zásady nedotknutelnosti lidského života od okamžiku početí.
5) Kromě již opakovaně vyvrácených argumentů z oblasti biologie (např. poukaz na "možnost vzniku dvojčat"), na význam nidace a vytvoření primární lišty (primitivního proužku), a tím i základu centrálního nervového systému, se na podporu teorie preembrya uvádějí i důvody rázu psychologického a sociálního.
6) Někteří autoři tvrdí, že nově zplozené bytosti nelze přiznat lidskou důstojnost, protože nemá žádné vědomí a chybí jí i mozek (tedy "orgán vědomí"). Proto se prý může jednat nanejvýš o "potenciální" lidské bytí. A "potenciální" lidské bytosti nelze přiznat stejná práva jako skutečné lidské bytosti, a tedy ani plné právo na život.
7) Podobnou teorii zastávají také stoupenci pozitivismu, a zvláště behaviorismu. Kritériem pro uznání lidské bytosti a individuality by podle nich mělo být chování. Protože však u embrya jevy charakteristické pro lidské chování pozorovat nelze, bylo by prý možno jen podle chování matky usoudit, je-li embryo již novou lidskou bytostí.
8) Tomuto pojetí je blízká teorie vytvářejícího vztahu. Podle ní se embryo stává osobou v okamžiku, kdy dojde k vytvoření jeho vztahu s matkou. Zárodek dosáhne lidské důstojnosti teprve tehdy, až matka pozná a uzná jeho přítomnost a hodnotu. Někteří konečně natolik zdůrazňují roli rodičů, že jejich rozhodnutí zplodit dítě podřizují i lidské bytí embrya. Nepovažují proto za lidskou bytost embryo nechtěné nebo zplozené při znásilnění.
Všechny uvedené teorie spojuje především tvrzení, že je to dospělý, ať již matka nebo biolog, kdo rozhoduje, který zárodek bude považován za lidskou bytost, a zda a kdy mu bude přiznáno právo na život. Veškerý výzkum v oblasti umělého oplodnění je založen na ideologii výběru: selekce se uskutečňuje za každou cenu a přizpůsobuje se subjektivním přáním.
Všechny poznatky moderní genetiky i biologie ovšem svědčí pro to, že lidské embryo je už od početí lidskou bytostí. Od rodičů dědí novou genetickou výbavu a je obdařeno individualitou. Jde nepochybně o individuum lidského druhu, aktivní a autonomní subjekt s vlastním růstem, který se postupně, plynule a koordinovaně vyvíjí a rozvíjí.
Můžeme se ovšem setkat s tvrzením, že o biologické identitě lidského embrya lze hovořit teprve tehdy, když pominula možnost vzniku dvojčete, byla ukončena nidace nebo již byla vytvořena primární lišta. Několik poznámek k těmto názorům:
Někdo se domnívá, že v prvních dnech po oplození nelze hovořit o individualitě, protože ještě může dojít k rozdělení zárodku a vzniku jednovaječných dvojčat. Rozdělení na dvojčata ovšem neporušuje individualitu té části, ze které dvojče vzniklo, a naopak druhá část získává svou vlastní individualitu, takže pak existují dvě individuality. Z filozofického hlediska je individuum definováno jako "indivisum in se et distinctum a quolibet alio" - tedy samo v sobě nerozdělené (nikoliv nerozdělitelné!) a odlišné od čehokoli jiného. Nikdo nepopírá, že pro přežití zárodku je nezbytná jeho nidace. Avšak nidace je jen jedna z podmínek přežití i dalšího vývoje už dříve existující individuální lidské bytosti.
Také tvorba primární lišty je důležitým momentem ve vývoji člověka, podobně jako mnohé další pochody v průběhu organogeneze. K vytvoření primární lišty nedochází náhodně, a ani nejde o fenomén indukovaný vnějším působením. Naopak, jde o důsledek pochodů naprogramovaných a určených samým embryem.
Při oplodnění dochází k podstatné změně, vzniká základ nové lidské bytosti. Pokud se nesmrtelná lidská duše připojí k lidskému tělu až 14. nebo až 40.den po početí, přesto je od začátku přítomný individualizující stvořitelský princip, který působí, že právě tento "shluk buněk" dosáhne během těch 14 nebo 40ti dnů té vyspělosti, že se k němu připojí lidská duše rozumem a svobodnou vůlí.
Lidské embryo je bytost, ve které je přítomen princip jejího dalšího rozvoje, stejně jako ve všech živých bytostech. Avšak tvrzení, že embryo je potenciální člověk, je dvojznačné a zavádějící. Embryo je sice potenciální dítě a potenciální dospělý i potenciální stařec. Individuem však není jen v možnosti, nýbrž ve skutečnosti. I když z psychosociálního hlediska se osoba realizuje jako osobnost během dlouhé cesty jejího vzájemného působení s okolním světem, její bytí jako osoby vzniká ve stejném okamžiku jako její biologická individualita.
„Od prvního okamžiku své existence, tedy od vytvoření zygoty, vyžaduje lidský plod bezpodmínečný respekt, který patří každé lidské bytosti chápané jako jeden tělesný a duchovní celek. Lidskou bytost je třeba od okamžiku jejího početí považovat za osobu a podle toho s ní také zacházet. Od samého počátku proto musí být lidské bytosti přiznána osobní práva. Mezi ně patří především nezadatelné právo na život, které přísluší každé nevinné lidské bytosti." (DONUM VITAE, I, 5.)
Uznáme-li embryo za lidské individuum, vzniká současně povinnost poskytnout mu i právní ochranu, a zejména mu zajistit právo na život a na tělesnou i genetickou nedotknutelnost.
Život lidského embrya musí být považován za nedotknutelný. Embryo se tedy nesmí stát prostředkem k dosažení cizích cílů ani být používáno k experimentům v rámci vědeckého či lékařského výzkumu. Je také nepřijatelné, aby embryo bylo zdrojem buněk a tkání pro farmakologický průmysl, pro použití při transplantacích a pro klonování lidských bytostí.
Etické úvahy o lidském embryu ovšem nelze vést jen ve světle lidského rozumu, ale také s otevřeností k božskému zjevení. Problémy lidské a osobní identity embrya lze pochopit snadněji ve světle pravdy, že Bůh je Stvořitelem a Pánem lidského života: "U začátku každé osoby stojí stvořitelský akt Boží. Žádný člověk nevzniká náhodou, ale je vždy plodem záměru tvůrčí Boží lásky." (Jan Pavel II. v projevu k účastníkům o zodpovědném rodičovství (17.9.1983). Viz: Insegnamenti di Giovanni Paolo II, Cittá del Vaticano: Libreria Vaticana, 1983, VI, 2, s. 562.) Na otázku "Kdy mě Bůh stvořil?" nemůže člověk racionálně odpovědět jinak, nežli že na počátku jeho bytí, tedy v okamžiku oplodnění. Neexistuje žádný okamžik jeho bytí, který by nevzešel ze stvořitelského Božího úkonu.
Z rozboru námitek proti identitě a osobnímu statutu lidského embrya je nutno vyvodit tyto závěry:
Teorie odmítající uznat začátek individuálního lidského života od početí slouží k tomu, aby bylo ospravedlňováno ničení embryí v časném stavu jejich vývoje. K tomu bohužel dochází především v souvislosti s hojně rozšířeným umělým oplodněním, IVF, a také při experimentálním výzkumu.
Základem teorií, které odmítají uznávat, že začátek lidského života je shodný s dobou početí, je funkcionalistické, fenomenologické a selektivní chápání lidské osoby. Osoba je hodnocena podle výkonu a vnějších projevů. Ontogenetické chápání lidského bytí je odmítáno, a tak se předem vylučuje i úvaha o aktivním a strukturalizujícím principu, který řídí rozvoj lidské bytosti a odůvodňuje její nezaměnitelnou totožnost.

Umělé oplodnění a jednota rodiny
Realizace snah o umělé oplodnění ohrožuje jednotu rodiny. Touha po dítěti přivádí některé manžele k rozhodnutí požádat o darování mužských či ženských zárodečných buněk, případně přímo o získání embrya. Heterologní oplodnění, ať již jde o vložení semene do těla ženy, nebo o fertilizaci in vitro, přivádí do manželské intimity třetího, případně i čtvrtého partnera. To ohrožuje základní manželské dobro, totiž jednotu manželů, a narušuje "výlučné právo stát se otcem nebo matkou jen prostřednictvím druhého manželského partnera". (DONUM VITAE, II, A, 2.) I když manžel i manželka s heterologním oplodněním souhlasí, přece jen dar cizí zárodečné buňky s sebou fakticky přináší narušení jejich manželské a rodičovské jednoty.
Změna vztahu mezi manželi nutně vede také ke změně vztahu mezi rodiči a dětmi. Dítě bude mít rozdílné rodiče: není to už jeden a týž otec a jedna a táž matka, kteří dítě zplodí a vychovají. Dítě bude mít dva otce a jednu matku, nebo jednoho otce a dvě nebo dokonce tři matky, případně dva otce a tři matky. Může se stát, že se na rodičovství bude podílet až šest osob, když dítě bude mít dva rodiče genetické, dva rodiče sociální, matku, která pro donošení těhotenství zapůjčila svou dělohu, a také její manžel určitým způsobem vstoupí do vytvořených vztahů.
Taková situace ovšem dítěti ztěžuje najít svou biologickou a právní totožnost, komplikuje jeho psychologické zrání a odporuje monogamnímu pojetí rodiny i skutečnému dobru dítěte. Připravuje se tak cesta "novému" chápání rodiny, která mění pojem pokrevního příbuzenství i význam dosavadních právních norem.
Není možno opomenout ani další paradoxní a eticky nepřijatelné situace, které mohou vzniknout například při heterologním umělém oplodnění svobodných, ovdovělých nebo homosexuálních žen. Při oplodnění více žen tímtéž anonymním dárcem nelze ovšem ani vyloučit, že by mohlo dojít k manželství mezi pokrevně příbuznými.
Zvláště komplikovaná situace může nastat při "náhradním" mateřství: hypoteticky totiž dítě může získat od dvou osob dědickou výbavu, v těle třetí osoby přestát nitroděložní vývoj a dalšími dvěma osobami být vychováno. Při náhradním mateřství je samozřejmě potřeba vzít v úvahu i možnost využití těla ženy ke komerčním účelům. "Náhradní mateřství je objektivně proviněním proti povinnostem mateřské lásky, proti manželské věrnosti i proti zodpovědnému mateřství. Snižuje důstojnost dítěte a porušuje jeho právo na početí, donošení, zrození a výchovu vlastními rodiči. Způsobuje také rozdělení mezi fyzickými, psychickými a morálními prvky, které vytvářejí rodinu." (DONUM VITAE, II, A, 3.)
Lidé zainteresovaní na provádění heterogenního oplodnění se často snaží srovnávat tento zákrok s adopcí. Zcela neoprávněně. Vždyť při adopci nedochází k narušení manželského vztahu: dítě má dva rodiče, kteří mu dali život v aktu vzájemného odevzdání. Další rodičovský pár je pak při adopci pověřen jen úkolem dítě vychovat.
Heterologní (ale i homologní) umělé oplodnění se však může nepříznivě projevit i na vztahu mezi rodiči. Pomysleme jen na pozici otce, který ví, že není biologickým otcem dítěte. Musí se vyrovnat také s psychologickými problémy, které vznikají z vědomí vlastní neplodnosti a manželčiny touhy po dítěti. U ženy lze přitom očekávat důsledky ještě závažnější, neboť její mateřská role je zde postavena na hlavu. Jan Pavel II. píše: "Mateřství je jedinečným způsobem spojeno s tajemstvím života, který dozrává v ženině lůně. Matka se obdivuje tomuto tajemství života, se zvláštní intuicí "chápe", co se v ní děje. Ve světle "počátku" matka přijímá a miluje dítě, které v sobě nosí jako osobu. Tento jedinečný způsob setkání s novým člověkem, který zvolna vzniká, vytváří z její strany určitý přístup k člověku - nejen k vlastnímu dítěti, ale k člověku vůbec, přístup, který hluboce poznamenává celou ženinu osobnost." (Jan Pavel II., Apoštolský list MULIERIS DIGNITATEM, o důstojnosti a povolání ženy z 15.8.1988, část 18.)
Při umělém oplodnění a FIV se však situace mění a spojení manželů se stává "zbytečným". Od ženy se vyžadují jen gamety (vaječné buňky), a v některých případech děloha. Přesto, že si mnohé ženy všechny souvislosti plně neuvědomují, posun rodičovské role a objektivní narušení rodiny se následně projeví na celé společnosti, vždyť rodina je její základní buňkou.
Jednota a důstojnost aktu plození
Oddělení rozmnožování od milostného spojení manželů je nejcitlivějším bodem všech etických problémů spojených s umělým oplodněním. Zachování jednoty obou dějů je totiž jedinou cestou, jak se účinně chránit před požadavky na selekci v okamžiku početí. "Akt, kterým si manželé projevují vzájemné odevzdání, vyjadřuje také ochotu přijmout dar života. Tento akt je neoddělitelně tělesným i duševním. Muž a žena ve svém těle a svým tělem dovršují manželství, a mohou se tak stát otcem a matkou. Má-li být náležitě respektována řeč těla a jeho přirozená rozmanitost, musí se při manželském spojení uznávat i možnost plození, případné početí lidské osoby pak bude plodem a důsledkem manželské lásky. Lidská bytost má tedy svůj původ ve zplození, které zahrnuje nejen biologické, ale i duševní spojení rodičů sjednocených v manželském svazku." (DONUM VITAE, II, B, 4)

K objasnění všech souvislostí připomínáme několik skutečností:
a.) Akt plození je u člověka aktem osobním, nikoli jen biologickým. Dochází totiž ke zplození lidské osoby, nikoli jen biologického organismu.
b.) V souladu se správně chápanou lidskou sexualitou musí být tento osobní akt projevem celé osoby. Ve vzájemném darování se manželé stávají jedním tělem (una caro). Připomeňme, že u lidské osoby lze rozeznávat tři úrovně: rovinu biologickou (patří k ní autonomní funkce, jako je trávení, látková výměna apod.), rovinu produktivní (vztahuje se k objektu, který se vytváří) a rovinu osobní ve vlastním slova smyslu (zahrnuje především vztah ducha a vlastního já prostřednictvím řeči těla). (Sgreccia E., Manuale di Bioetica, Milano: Vita a Pensiero, 1994, s. 123.)
Akt početí tedy neprobíhá jen na úrovni biologické jako projev biochemických a biofyzikálních změn, a nespočívá ani v pouhém vytvoření (produkci) nového objektu, ale jde o důsledek vzájemného osobního odevzdání se obou partnerů. Biologická událost i vytvoření nového objektu tak získávají nový, duchovní rozměr.
c.) Početí je aktem lidským, ale současně i projevem stvořitelského aktu Božího. Je tomu tak ze dvou důvodů: protože Bůh vložil do lidské přirozenosti rozmnožovací schopnost s jejími fyziologickými i sociologickými dimenzemi a protože se tentýž Bůh bezprostředně podílí na vytvoření duševního já, které nemůže být produktem jen lidského počínání. Umělé oplodnění, které nahrazuje akt milostného spojení technickým zákrokem, tedy odporuje osobní důstojnosti rodičů a je také proti vůli Stvořitele, protože od sebe navzájem odděluje biologickou a duševní rovinu spojení muže a ženy.
d.) Je potřeba také přihlédnout k důsledkům umělého oplodnění. Oddělení aktu rozmnožování od manželské lásky umožňuje provádět manipulaci s lidskými bytostmi a uskutečňovat výběr embryí. Je nezbytné nejen takové zákroky odmítat, ale také předcházet vytváření podmínek pro realizaci takových postupů. (DONUM VITAE, II, B, 4.) Jen důsledné respektování manželské lásky může zabránit snahám o selekci lidských jedinců v nejranějším stadiu jejich existence.
To je odpověď námitku, že prý církev chápe pojem přirozeného zákona příliš strnule, když žádá respekt k přirozenému průběhu aktu plození. Lidská technika pochází od lidí, rozmnožování za pomoci techniky tedy nelze považovat za nelidské. Je to Stvořitel, kdo dává člověku schopnost ovládat vnější přírodu. S tímto vědomím je třeba pohlížet i na využívání lékařských technických vymožeností. Při formulaci odpovědi na podobné námitky je třeba vycházet z pojmu přirozený zákon. Hovoří-li dokumenty učitelského úřadu církve o přirozenosti člověka, nerozumí tímto termínem jeho biologickou přirozenost, bios, ale přirozenost v metafyzickém smyslu. Tedy strukturální vlastnost lidské osoby, díky níž je osoba to, co je: individualita, ve které jsou duch a tělo spojeni a natolik sjednoceni, že se duch projevuje v těle a tělo je duchem oživováno. Přirozenost je tedy co, co utváří lidskou osobu v celistvosti jejího bytí.
Přirozený zákon, o kterém je řeč v dokumentech učitelského úřadu církve, je přirozený mravní zákon, nikoli zákon přírodní, fyzikální nebo biologický. Biologické zákony se samozřejmě uplatňují i při umělém oplodnění. Kdyby při spojení mužské a ženské zárodečné buňky nebyly dodržovány přírodní zákony, nedošlo by k oplodnění. Při umělém oplodnění a IVF není respektován přirozený mravní zákon, který nás zavazuje chápat člověka jako osobu v její celistvosti a sexuální rozmnožovací akt jako výraz osobní lásky, na které se podílejí lidské tělo i duše.
Neodsuzuje se tedy technika ani její použití, ale skutečnost, že při daném způsobu využití techniky dochází k rozdělení biologicko-reproduktivní a duchovní roviny manželství.
Není pochyb, že bezdětnost často působí neplodným manželům značné utrpení. Přání mít dítě je projevem manželské lásky a povolám k otcovství a mateřství. Avšak přání neopravňuje k použití jakéhokoli prostředku, a také je nelze zaměňovat s nárokem.
Pro naplnění touhy po dítěti jsou manželé zpravidla připraveni přinést jakékoli oběti. Je však třeba ctít hodnotu každého člověka, včetně lidského embrya, předcházet manipulacím s lidskými zárodky, chránit jednotu rodičovského spojení a nesnižovat akt plození pod úroveň důstojnou lidské osobě. Současně je ovšem potřeba být otevřený i novým cestám, které se nabízejí a které respektují nejen biologickou, ale i emociální úroveň problému. Je třeba podporovat výzkum skutečného léčení neplodnosti, které organismu vrátí integritu generačních funkcí.

Právní potíže práce s embryi v EU
Generální sekretář COMECE (Komise biskupských konferencí zemí Evropské unie) Noël Treanor zveřejnil dnes (22.12.2006) prohlášení týkající se schválení 7. rámcového výzkumného programu (18.12.) a specifických výzkumných programů (20.12.) v evropských institucích. Schválení těchto programů otevírá cestu k pokusům na lidských embryích.
trváme na tom, že by EU měla soustředit své úsilí na výzkum oblastí, které nenarušují tak těžce přesvědčení o neporušitelnosti lidského života.
Je otázka, proč evropské instituce trvají na povolení možnosti financovat z fondů EU tak problematický výzkum, který instrumentalizuje lidská embrya. Připomínáme základní etické a antropologické obavy, které provádění takového výzkumu přináší.
Na úrovni EU je v sázce především otázka etiky financování výzkumu z fondů EU: za předpokladu, že finanční prostředky na výzkum jsou omezené, je třeba, aby se fondy EU zaměřily na společné priority a použily tak finance nejvhodnějším způsobem. Předmět, který je sporným bodem mezi jednotlivými členskými státy i v nich, nemůže být za společnou prioritu EU považován.
S ohledem na etické námitky volilo 5 členských států proti výzkumným programům, a to: Rakousko, Litva, Malta, Polsko a Slovensko. Hlasování o těchto etických otázkách v Evropském parlamentu (EP) navíc poukázalo na existenci hlubokého rozdělení mezi poslanci: jejich velká část (Gargani) podporovala dodatek, že z fondů EU nebudou financovány projekty, které počítají s ničením lidských embryí a užíváním lidských embryonálních kmenových buněk. Protože nezískali většinu, byl zvolen politický kompromis dodatku. Podle něj bude financování z fondů EU omezeno jen na výzkum lidských embryonálních kmenových buněk, které byly vytvořeny před určitým konečným datem v minulosti. Tím by bylo zajištěno, že financování výzkumu z fondů EU se nestane podnětem k dalšímu vytváření linií kmenových buněk, které zahrnuje i ničení lidských embryí. Tento dodatek se však také nepodařilo prosadit, neboť více než 20 poslanců EP, kteří předchozí dodatek podporovali, nemohlo podpořit tento kompromis nebo se hlasování zdrželo.
Deklarace Evropské komise (EK) byla vydána během setkání Rady ministrů 24.7.2006 a měla zajistit podporu kvalifikované většiny členských států pro rámcový program. V deklaraci se EK mimo jiné zavazuje k tomu, že 'nebude normotvornému výboru předkládat návrhy na projekty, které zahrnují výzkumné aktivity ničící lidská embrya včetně zprostředkování kmenových buněk.' EK také tvrdí, že se tím z financování fondy EU nevylučuje 'následné kroky zahrnující lidské embryonální kmenové buňky.'


B. KLONOVÁNÍ
To, co se v přírodě děje při vzniku dvojčat, dovede člověk napodobit v laboratoři.
Klonování se může provádět s dvěma cíli: předně jde o takzvané reprodukční klonování, tedy o produkci genetické kopie jednoho člověka. Je zplozeno takříkajíc časově přenesené dvojče. Za druhé jde o terapeutické klonování. Přitom se z raného stadia embrya odebírají takzvané totipotentní buňky. Z každé této buňky může teoreticky být opět celý člověk. Tyto buňky mohou ale také – podle této představy – být za určitých okolností použity k tomu, aby se rozrůznily tak, že z nich nevzniká celý člověk; spíše mají být stimulovány k tomu, aby dorostly do určitých orgánů, které se potom implantují buněčnému dárci jako náhražka.
Úraz, choroba nebo nezadržitelný proces stárnutí mohou vážně poškodit lidské tkáně a orgány. Pokud bychom dokázali tyto škody průběžně napravovat, pak bychom mohli zachránit život a navrátit zdraví milionům lidí.
V lidském těle najdeme celou řadu buněk schopných obnovovat jeho poškozené či opotřebené části. Označujeme je jako kmenové buňky. Ty prodělávají buněčné dělení podobně jako jiné buňky, ale v jejich případě nevznikají z jedné mateřské buňky dvě rovnocenné buňky dceřiné. Výsledkem jejich "asymetrického" dělení jsou dva diametrálně odlišné typy buněk. Jeden se prakticky neliší od výchozí mateřské kmenové buňky a je tudíž předurčen k tomu, aby udržoval v těle zásobu kmenových buněk. Druhý je základem pro vznik nových specializovaných buněk, jejichž stavy je třeba obnovit. Rejstřík proměn buněk předurčených k další specializaci je různě široký.
Některé kmenové buňky mají před sebou jen jednu "profesi"a hovoří se o nich jako o unipotentních buňkách. Patří k nim například spermatogoniální buňky, které se dělí ve varleti jednak na další spermatogoniální buňky a jednak na buňky, které jsou předurčeny k proměně ve spermie. Unipotentní buňky lze využít k léčbě chorobných stavů. Transplantací cizích spermatogoniálních buněk byla u neplodných samců pokusných zvířat obnovena narušená tvorba spermií a uplatnění výsledků tohoto výzkumu v humánní medicíně by mohlo otevřít nové možnosti léčby neplodnosti mužů.
Před jinými kmenovými buňkami se otevírá více osudů a ty pak označujeme jako multipotentní. Nervové kmenové buňky mohou v mozku zajišťovat vznik různých typů buněk nervového systému, krvetvorné kmenové buňky zase zajišťují kromě vlastní obnovy i vznik červených krvinek a buněk plnících úkoly imunitní obranu. Využití multipotentních typů kmenových buněk nachází už dnes významné uplatnění při léčbě nejrůznějších chorobných stavů. Je například základem úspěchu při transplantacích kostní dřeně.
Existují ale buňky, kterým není odepřen žádný z možných buněčných osudů. Takové buňky označujeme jako pluripotentní. Nejsou sice schopny vytvořit nového jedince (to znamená, že nejsou totipotentní), ale jinak se dokážou proměnit v jakýkoli typ buněk těla. Pluripotentní buňky najdeme v embryoblastu časného zárodku. To je ta část zárodku, která se vyvíjí ve vlastní embryo. Zbývající část zárodku, tzv. trofoblast, je předurčen k proměně v plodové obaly a placentu.

Výstřelky klonování u člověka
Skotský genetik Ian Wilmut se snaží použít klonované embryonální kmenové buňky k tomu, aby z této "suroviny" vytvořil lidské náhradní tkáně nebo dokonce kopie orgánů totožné s přirozenými orgány. Připomeňme si, že embryonální kmenové buňky jsou "neutrální", ještě nerozlišené podle svých budoucích funkcí. Teoreticky se mohou vyvinout v jakýkoli typ buněk, pokud je vsadíme do odpovídající tkáně.
Dosud se nepodařilo ani v pokusech se zvířaty vypěstovat z kmenových buněk hotový orgán.
Použití člověka jako nástroje k jinému účelu, než je on sám, je však eticky nanejvýš zavrženíhodné a je nutno je odmítnout.
Pokusy o kontrolu a potlačování nebo vylepšování života v jeho počátečním vývojovém stadiu: Zatímco jedna skupina vědců ve snaze o "vylepšení člověka" sází na klonování, jiní počítají s genetickými změnami lidských zárodečných buněk.
Terapie zárodečné dráhy není lékařským ošetřením pacienta, nýbrž genetickou manipulací embryonálních buněk po umělém oplozeni, které má za cíl zrození člověka prostého genetického onemocnění.
Pro molekulární biologii není život, člověk, nic jiného než suma jeho genů a jiných složek, které se náhodně nahromadily v průběhu evoluce.
Je-li však člověk pouze suma jeho genů a je-li každá tělesná funkce, každá vlastnost až po inteligenci determinována jedním nebo několika geny, stačí jen poznat úlohu genů a příslušnými změnami vytvořit "člověka podle přání".
Projekt mapování genomu nám kromě toho údajně poskytne podklady pro zkoumání přirozených variací, které se vyskytují u člověka. Budeme moci sestavit neuvěřitelně podrobné mapy genů, s nimiž budeme moci genetiku pěstovat zcela novým způsobem... Ještě lákavější je, že se nám otevře nové pole, které se nazývá molekulární epidemiologie. Zde budeme moci zkoumat variace z těchto statisíců genů a zjišťovat, jak různé kombinace těchto polymorfismů mohou vyvolávat různé tělesné a duševní rysy nebo dispozice k nemocem.
Molekulární biologii téměř neomezeně ovládá představa o životě a především o člověku, redukovaném na krajně nesvobodnou bytost, vydanou vlastním genům. Ale je-li člověk jen suma svých genů, může být - jako při chovu dobytka - vylepšován a optimalizován, aby mohl být např. klonováním reprodukován v libovolném počtu.
Zkušenosti z pěstitelství, ovocnářství, ale i chovatelství, však ukazují, že čím je hybrid ušlechtilejší, tím je náchylnější k degeneraci.
Tak se naskýtá otázka ohledně stability výsledků šlechtění člověka (eugenika), zahrnující i posilování odolností vůči nemocem očkováním, kdy umělá imunita potlačuje přirozenou imunitu, takže jedinec potom snadno umírá následkem banálního onemocnění. I když vypadá nějaké zlepšování stavu člověka jako žádoucí, zůstává nezodpovězena otázka, jak stabilizovat výsledek proti zvrhnutí do zhoubného novotvaru.
Tak i po případném zmapování genomu a jeho programování pomocí výpočetní techniky, zůstává celý projekt vydán na pospas mechanicismu či funkčnímu strukturalismu, ale i to je pořád jen uhlazenější forma machanicismu, které nebere člověka jako bytost duchovně-tělesnou, v níž je tělo formováno duchovnou duší.

V současnosti vystupuje do popředí naléhavá potřeba podřídit nakládání s embryonálními kmenovými buňkami při výzkumu a případné léčbě nějakým zákonným pravidlům. Přístup jednotlivých zemí se liší podle jejich právního systému, kulturních tradic, momentální politické konstelace, vlivu vědeckých kruhů nebo náboženských a jiných skupin na politické dění.
Velká Británie se řadí k nejliberálnějším ze zemí, které se rozhodly regulovat aktivity na tomto poli zákony. V Británii je povolen výzkum na lidských embryonálních kmenových buňkách, je povolena tvorba nových linií těchto buněk a pro tyto účely lze využívat "přebytečná" embrya z oplození "ve zkumavce". V přísně kontrolovaných případech dovoluje britský zákon i cílenou produkci embryí včetně jejich tvorby klonováním.
V jiných zemích (Norsko, Rakousko, Polsko, Irsko) je jakákoli práce s lidskými embryonálními kmenovými buňkami zakázána. Některé státy zvažují zmírnění (Švýcarsko, Německo) nebo částečné zrušení zákazu (Francie).
V řadě zemí je povolen výzkum a tvorba embryonálních kmenových buněk z "nadbytečných" embryí vzniklých oplozením in vitro, ale nesmí se pro tyto účely embrya cíleně vytvářet (Japonsko, Austrálie, Španělsko, Itálie, Finsko, Švédsko, Kanada, Izrael).
V USA byly vypěstovány první lidské embryonální kmenové. Kongres USA nejprve postavil mimo zákon všechny formy klonování člověka včetně terapeutického klonování a prezident George W.Bush oznámil, že ze státních prostředků budou podporovány jen pokusy na již ustanovených liniích lidských embryonálních kmenových buněk. Zdůvodnil to tím, že v případě těchto linií již byla lidská embrya nenávratně zničena a existující linie představují dostatečnou základnu pro výzkum, "který by mohl vést k průlomovým metodám léčby, bez toho, že bychom museli překročit základní morální hranici".
Omezení finanční podpory státním institucím se neprojeví v soukromém sektoru, který hraje v biotechnologickém výzkumu USA významnou roli. Soukromé biotechnologické firmy smí i nadále vytvářet nové linie lidských embryonálních buněk, z hlediska křesťanské morálky "vraždit lidská embrya" jakýmkoli způsobem kromě klonování.
Sněmovna ČR poslala 1.2.2006 do Senátu návrh zákona o výzkumu kmenových embryonálních buněk. Sněmovna povolila výzkum na kmenových embryonálních buňkách. Vědci smí pracovat s nevyužitými oplodněnými vajíčky. Sněmovna schválila zákon, který stanovuje omezení pro výzkum na lidských embryích a genomu. Norma vědcům umožňuje pracovat s oplodněnými vajíčky, která nebyla využita při asistovaném porodu a jinak by zanikla.

Etické hodnocení:
Každé klonování v rozporu s důstojností člověka. Etické výhrady jsou následující:
A. U reprodukčního klonování se člověk nerodí kvůli sobě samému, nýbrž kvůli tomu, že má určité vlastnosti. Není účelem o sobě. Spíš je chtěna jeho celá existence proto, že má nějaké vlastnosti: protože vlastní geny geniálního vědce nebo geny geniálního politika nebo geny nadaného zpěváka nebo… Už dnes onemocní děti z toho, že jsou poměřovány podle toho, co samy nejsou. Co řekneme dítěti, které přišlo na svět jen proto, že má naplňovat očekávání svého výrobce? Čím je, když je nenaplní? Nejsou to jen geny, co určuje člověka. Výchova, prostředí a tak dále ho utvářejí přinejmenším stejně hluboce.
Kromě toho, k „úspěšnému“ narození klonu je (alespoň dosud) nutná stovka pokusů. V průběhu těchto pokusů dochází stále znovu ke genetickým poškozením, k chybnému vývoji, k spontánnímu odumření embrya nebo plodu. Mnohá onemocnění se objeví – to je známo z pokusů na zvířatech – teprve po porodu. Copak je to možné připustit také u člověka?
B. Pokud jde o terapeutické klonování, kmenové buňky jsou získávány pomocí klonování genomu nemocného člověka samého. Za prvé by nemusel hledat tak usilovně a dost často marně vhodný dárce pro transplantaci orgánu; za druhé by byl v zásadě vyřešen rozhodující problém imunitní obrany, neboť orgány, které jsou vypěstovány z vlastních tělesných buněk, už nevyvolávají problém odmítnutí, protože neobsahují tělu cizí bílkoviny, nýbrž jen bílkoviny tělu vlastní.
Avšak za tento dvojí zisk musí být zaplacena vysoká cena. Spočívá v tom, že se embryo, které se klonuje za účelem získání kmenových buněk, zabíjí po několika dnech vývoje. Embryo pak už nedorůstá do dítěte, kterým by se mohlo stát. Zde je embryo klonováno proto, aby bylo rozděleno a jeho kmenové buňky byly použity k léčebným pokusům na nemocných lidech.
Cílevědomě je zplozeno embryo k tomu, abychom ho následně zničili – s cílem použít jeho buňky pro snad možné terapeutické účely. Zde je zplozen člověk, abychom ho využili pro jiné účely – a přitom zničili.
V každém případě je nutno se vyhýbat metodám, které nedokáží respektovat důstojnost a hodnotu lidské osoby. Mám na mysli zejména pokusy o lidské klonování s cílem získat orgány pro transplantace: takové techniky, pokud zahrnují manipulace s lidskými embryi a jejich ničení, nejsou morálně přijatelné ani tehdy, když cíl k němuž směřují, je sám o sobě dobrý. (Jan Pavel II., Projev 29.8.2000 na XVIII. mezinárodním kongresu transplantační společnosti v Římě, čl.8)

D. VÝZKUM KMENOVÝCH BUNĚK
Kmenové buňky jsou základními stavebními bloky organizmu. Zárodek, který se po početí dělí a putuje směrem k děloze, kde se poté uhnízdí, tvoří buňky „schopné všeho“. V 15. den vývoje zárodku začíná specializace těchto buněk na nervové a mozkové buňky, svalové buňky, buňky pokožky, aj. V těchto buňkách se aktivují jednotlivé etapy genetického materiálu, a tím se stanou schopnými vykonávat své specifické úkoly v dělbě práce mezi orgány a tkáněmi. Specializující se buňky ztrácejí svoji „všehoschopnost“. Během vývoje zárodku se však zachová i malý počet těchto „všehoschopných“ buněk, které nazýváme tkáňovými kmenovými buňkami. Všechny druhy lidských buněk se vyvíjejí z těchto dosud nespecializovaných buněk.
Kmenové buňky se od jiných buněk vizuálně neliší, avšak dovedou se přeměnit ve specializované buňky a léčit tak opotřebovanou nebo poškozenou tkáň. Dva týmy výzkumníků z USA (Universita Wisconsin a Universita Johna Hopkinse) našly způsob, jak in vitro kultivovat lidské embryonální kmenové buňky, získané při abortech nebo z „přebytečných“ embryí při in vitro fertilizaci. To vyvolalo hypotézy o možnosti cílevědomě nasměrovávat vývoj a diferenciaci těchto buněk a podle potřeby vytvářet nové tkáně.
Kmenové buňky, jak známo, zajišťují obnovu poškozených či opotřebených částí našich těl. Jejich zvláštností je, že neprodělávají buněčné dělení podobně jako jiné buňky. V jejich případě nevznikají z jedné mateřské buňky dvě rovnocenné buňky dceřiné, ale jejich dělení je asymetrické. Vznikají dva odlišné typy buněk. Jeden se prakticky neliší od výchozí mateřské kmenové buňky (ty slouží k udržení zásoby kmenových buněk pro budoucí potřebu opravy opotřebených tkání), druhý je základem pro vznik specializovaných buněk, jejichž stavy je třeba nahradit.
Škála proměn buněk předurčených k další specializaci je různě široká. Některé kmenové buňky mají před sebou jen jednu "profesi"a hovoří se o nich jako o unipotentních buňkách. Patří k nim například spermatogoniální buňky, které se dělí ve varleti jednak na další spermatogoniální buňky a jednak na buňky, které jsou předurčeny k proměně ve spermie.
Před jinými kmenovými buňkami se otevírá více úkolů a ty pak označují se jako multipotentní. Nervové kmenové buňky mohou v mozku zajišťovat vznik různých typů buněk nervového systému, krvetvorné kmenové buňky zase zajišťují kromě vlastní obnovy i vznik červených krvinek a buněk plnících úkoly imunitní obrany. O multipotentních typech kmenových buněk hovoříme v případě kmenových buněk získávaných například z kostní dřeně.
Existují ale buňky, kterým není odepřen žádný z možných buněčných osudů. Takové buňky označujeme jako pluripotentní. Nejsou sice schopny vytvořit nového jedince (nejsou totipotentní), ale jinak se dovedou proměnit v jakýkoli typ buněk těla. Pluripotentní buňky najdeme v embryoblastu časného zárodku. To je ta část zárodku, která se vyvíjí ve vlastní embryo. Říká se jim také embryonální kmenové buňky.
Získávání kmenových buněk se dosud běžně provádělo uměle, tedy nepřirozeně, např.odsátím jehlou z kostní dřeně z dutiny kostí, přímo z krve z těla pomocí separátoru, z pupečníkové krve. Japonští lékaři z Keio University v Tokiu však poukázali na možnost přirozeného získávání kmenových buněk z menstruační krve neoplodněných žen.
Tato krev je považována za „odpad“, neboť odchází z dělohy se zbytky slizniční tkáně po neuskutečněném těhotenství. Dr. Shunichiro Miyoshi ale z tohoto „odpadu“ získal 30krát více kmenových buněk, než kolik se jich daří získávat z kostní dřeně.
To ale nebyl jediný poznatek, který Japonci na buňkách z menstruační krve zjistili. Další zajímavostí je, že po pěti dnech kultivace těchto buněk, přibližně u poloviny z nich, lze pozorovat kontrakce. Buňky se rytmicky a synchronně smršťují. To znamená, že mezi sebou komunikují pomocí elektrických signálů. Miyoshi přirovnává komunikaci těchto buněk k obdobě dorozumívání, které mezi sebou praktikují buňky myokardu. Ty spolu rovněž komunikují elektrickými impulsy a synchronizují tak svojí činnost. Proč to činí i buňky z menstruační krve není známo. Ale je to příslib možného využití těchto buněk k léčebným účelům, obdobně jako se to daří v případě kmenových buněk z kostní dřeně. Právě do kmenových buněk kostní dřeně jsou nyní vkládány velké naděje. V loňském roce se ukázalo, že vylepšují funkce poškozeného srdce. Poslední poznatky ukazují na to, že většinou srdci nepomáhají tím, že by nahradily buňky poškozeného svalu, jak se původně předpokládalo, ale prospívají unavenému srdci tím, že dávají vznik novým cévním kapilárám a zlepší tak jeho krevní zásobení. Konec konců je jedno jak nám kmenové buňky poškozený sval opraví, hlavně že to funguje. Podle chování kultivovaných kmenových buněk z menstruační krve (jejich synchronních stahů), se předpokládá, že tyto buňky by měly být k opravám našich myokardů vhodné, ne-li vhodnější než nyní používané buňky z kostní dřeně. Autor objevu Miyoshi ale doporučuje získávat menstruační krev od mladých dárkyň, protože jejich buňky mu přežívaly v tkáňové kultuře déle.
Odmítnutím výzkumu embryonálních kmenových buněk z morálních důvodů není v žádném případě vyloučen výzkum kmenových buněk vůbec. Spíše musí být z etického hlediska poukázáno na to, že dosavadní výzkumy dospělých kmenových buněk ukázaly, že jim přísluší pravděpodobně stejně tak velký potenciál jako embryonálním kmenovým buňkám. Dospělé kmenové buňky, které nacházíme například v krvi nebo v různých orgánech lidského těla, slouží ke stálé reprodukci tělesných buněk. Nejsou už totipotentní – to znamená, že jsou do té míry vydiferencovány, že už z nich nemůže vzniknout celý člověk. Ale jsou ještě natolik málo vyzrálé, že se mohou za určitých okolností a při odpovídajícím zacházení přivést k tomu, že se rozvinou v různé orgány. Ty pak mohou být člověku – pokud tyto výzkumy povedou k úspěchu – implantovány bez odpovídající obranné imunitní reakce, protože nesou stejnou genetickou informaci jako všechny ostatní tělesné buňky tohoto člověka.
V tomto bodě se musí apelovat na politiky, aby dále a pokud možná silněji podporovali slibné výzkumy dospělých kmenových buněk, právě proto, že s tím nejsou spojeny závažné etické problémy jako u výzkumu embryonálních kmenových buněk.
Sama věda ukazuje k jiným formám léčebných zásahů, které klonování či užití embryonálních buněk nezahrnují, ale používají kmenové buňky dospělých. To je směr, jímž se musí výzkum ubírat, pokud chce respektovat důstojnost každé lidské bytosti, a to i v embryonálním stadiu. (Jan Pavel II., Projev 29. srpna 2000 na XVIII. mezinárodním kongresu transplantační společnosti v Římě, čl.8)