Co je to vůbec svědomí?
Dávno předtím, než se něco dozvídáme o Boží vůli či o Božích přikázáních, dovede každý z nás rozlišovat dobro od zla. Bez ohledu na to, zda je člověk věřící nebo nevěřící, působí v jeho přirozenosti řád, který mu ukládá usilovat o vlastní dokonalost. Každý z nás má zcela zřejmé poznání dobra, kterého chce dosáhnout, a zla, jemuž se chce vyhnout. Úsudek svědomí je měřítkem jednání, a to pro každého člověka. Proto musíme bezpodmínečně poslechnout, když svědomí pronáší jasný a jednoznačný příkaz nebo zákaz. kdo jedná proti úsudku svědomí, proviňuje se (Ř 2,14-23). Svědomí člověka zavazuje i tehdy, když se mýlí. Bůh nás nesoudí podle vnějšího jednání, ale podle toho, "co vychází ze srdce" (Mt 15,18).

Takže jsou tím překonána Boží přikázání?
Kdykoli padne zmínka o Božích přikázáních, tak se lidé začnou obávat o svou osobní svobodu. Mnozí chápou Desatero jako nepříjemný tlak doléhající zvenčí na člověka, ale nechápou jeho užitečnost. Kdyby člověk žil ve shodě řádem vloženým do jeho přirozenosti, takže by usiloval o dobro a vyhýbal se zlu, a ve vztahu k okolí by se snažil činit druhým to, co chce, aby oni dělali jemu a nečinit jim to, co nechce, aby mu druzí nedělali, tedy by nebylo žádné Desatero zapotřebí. Člověk ale nežil ve shodě s řádem vlastním jeho lidské přirozenosti a nechoval se jako člověk. Proto mu Bůh dal v Desateru jistý "návod k použití člověka", aby dosáhl dokonalosti. Nehledejme v přikázáních přesná pravidla jednání pro každou situaci. Přikázání ukazují pouze dolní hranici. Desatero je existenční minimum pro zachování člověka jako druhu. Přikázání nemohou ani nechtějí odstranit vlastní lidské rozhodování. Bylo by scestné stavět přikázání a svědomí proti sobě. Svědomí je ozvěna mravního zákona v lidském vědomí.

Proč tedy apoštol Pavel klade proti sobě svobodu a zákon?
Život Božích dětí není žádná otrocká poslušnost vůči předpisům zákona. Jsme v pokušení přeceňovat význam přikázání. Proti tomu se stavěl už Kristus. Rozhodující není poslušnost k doslovnému plnění zákona, nýbrž úmysl. Kristus odmítal přístup zákoníků, kteří se ptali: Jak daleko smím jít, kde začíná povinnost a kde končí? Kde je v zákoně skulina, abych jí mohl proklouznout? Když člověk vidí druhého v nouzi, tedy se nemá ptát: Co musím bezpodmínečně udělat? Má se ptát: Co je v mých silách podniknout?
Láska jde ještě dál, než vyžaduje zvenčí uložený zákon. Nad to, co je dovoleno nebo přikázáno, se láska ptá na to, co je více. Láska dovede rozlišovat mezi dobrým a ještě lepším. Nové přikázání Ježíše Krista je láska.
Z toho se dá lépe porozumět tomu, proč svatý Pavel neustále klade proti sobě svobodu a zákon. Pokud se staví záporně k "zákonu", tedy odmítá zákonictví, ale nehlásá nevázanost. Svoboda přece neznamená libovůli. Také svoboda je vázaná řádem, ale ne tak, že by byla omezována zákonem přicházejícím k člověku zvenčí, nýbrž vnitřním zákonem lásky, který je vtisknut lidského srdce neboli do celého vnitřního životního prostředí každého z nás.

Nebylo by lépe celé to křesťanství vyjadřovat Augustinovým výrokem "Miluj a pak si dělej, co chceš" ?
Zajisté, ale chtělo by to přesněji vymezit, co to znamená "milovat". Určitě ne jen lidské city, které jsou tak těkavé. Určitě ne jen lidská sympatie, která by vše zakládala jenom na pomíjivém člověku. Pouhá láska k lidem, lidskost či humánnost nestačí. Mnozí lidé podléhají klamu, že jedinou pravou bohoslužbou je praktické křesťanství činu. Přitom docela přehlížejí závažný rozměr, když opomíjejí lásku k Bohu.

Jenže copak láska k Bohu nezavání nelidsky, když si připomeneme křižácké výpravy, násilné obracení poddaných na víru?
Takových případů znetvořené lásky bylo a je jistě dost. Jenže sama láska k Bohu nikdy nesvádí k přehlížení ani k vylučování nějakého člověka. Když jsou někteří účastníci bohoslužeb v běžném životě nepřívětiví k druhým lidem, tedy to není zaviněno jejich láskou k Bohu. Je to jejich osobní vina, že přehlížejí druhý pól své lásky. Bůh a člověk, Stvořitel a tvor jsou dva póly jedné lásky. Proto, "říká-li kdo: miluji Boha, ale přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo totiž nemiluje svého bratra, kterého vidí, jak může milovat Boha, kterého nevidí? A toto nám on přikázal: aby ten, kdo miluje Boha, miloval i svého bratra" (1 Jan4,20-21). Chce to mít vnímavost vnitřního pohledu pro odhalování Boha skrytě přicházejícího pod tajemnou maskou člověka, hodného zvláštní lásky, totiž člověka nemocného, umírajícího, chudého, utiskovaného, opuštěného, zoufalého, smutného. A když už ho jeden pozná vnitřním zrakem, ještě musí mít dost vnitřní síly, aby si právě tohoto ubožáka zamiloval Boží láskou a obětavě pro něho něco vykonal.

Ale vždyť Boha nikdo nikdy neviděl! Copak je to tedy v lidských silách, aby člověk poznal Boha v nějakém člověku a pohotově mu posloužil?
V lidských silách to určitě není. Jenže jsme povoláni překonávat sami sebe s Boží pomocí. A tuto Boží pomoc je třeba si soustavně vyprošovat. Zamilovat si Boha v člověku a lidi v Bohu vyžaduje Boží lásku. To je umění, k němuž nestačí lidské nadání, nýbrž je třeba si to s Boží pomocí osvojovat. Znamená to osvojit si vnitřní vnímavost pro zvláštní znamení doby a pohotovost odpovídat na tato znamení účinnou obětavou láskou. Toho lze docílit jen uměním vnitřní rozmluvy či modlitby s Bohem.

Jenže lidská vynalézavost a tvořivost pořád mění svět! Děje se to stále rychleji! Změny okolního životního prostředí doléhají zpětně na člověka, na jeho vnitřní životní prostředí. Ovlivňují jeho úsudek i jeho rozhodování. Nakonec je člověk z velké části výslednicí působení sebou změněného okolního prostředí a dítětem své doby. Jak by se tedy mohl vymknout své době?
Lidské vynalézání a tvorba jistě hodně změnily svět. Přesto však většina lidí trpí bídou, hladem, je utiskována, takže nemůže naplno uskutečnit svůj lidský život. A přesto je každý z lidí povolán k dokonalé přirozené seberealizaci a ještě dál, k tomu, aby překročil vlastní stín. Povinností křesťana je sledovat znameních doby jako tajemný barometr, včas je postřehnout a neodkladně podle nich jednat. Má velkou výhodu, když ví, že samotný Bůh mu dává znamení v každodenních i dějinných událostech. Tak je ve své víře denně utvrzován přesvědčením, že vzkříšený Ježíš Kristus žije s ním v tomto světě. Jenže má zase tím větší odpovědnost za zdárný chod světa. Má růst ve svém vědomí, že má nad sebou přísný soud, protože věří, že ve všem, s čím se setkává, čeká Ježíš Kristus na jeho odpověď rozhodným činem (Mt25,31-46).

To zní moc pěkně. Jenže když člověk potkává tolik křesťanů, uzavřených ve své ulitě. Jakpak může brát vážně tato slova?
Křesťan je těsně spojen se všemi lidmi světa a s celým světem. Vtělený Boží Syn přišel spasit všechny lidi a zachránit celý svět, ale nehodlá to dělat bez člověka. Následkem toho je dnes postavení Božího dítěte a jeho úkol zodpovědnější, než býval kdykoli dřív. Bůh nás uvádí do světa, který má pro nás celkovější ráz. Tak je každý stále víc vytrhován z někdejších sousedských vztahů místní obce a vtahován do souvislostí a závislostí masové, hromadné, spotřební společnosti.

To je ono! Různá společenská zařízení převzala někdejší úkoly církve, jako školy, nemocnice, úřady sociálního zabezpečení a pojišťovny. Nedochází tedy k posunům v požadavcích spravedlnosti a lásky vůči bližním, jak je ukládá Písmo? Jakou má tedy člověk povinnost vůči společnosti, vůči druhým lidem a celému lidstvu, a vůči ostatnímu tvorstvu ve světě?
Není pochyb, že průmyslová společnost má dost odborně spravovaných úřadů, které mohou pečovat o potřeby lidí. Jenže v sebelépe uspořádané společnosti zbývá ještě dost prostoru pro osobní, důvěrné vztahy mezi lidmi. Mnohé drobné všední služby člověka člověku nelze řešit jinak, než osobní, obětavou službou, která je proměnlivá případ od případu. Kromě toho s růstem důrazu na lidská práva odtržená od souvislosti s Bohem se objevuje stále víc a více lidí, do jejichž osobních tíživých poměrů nechtějí úřady zasahovat pod falešnou záminkou ohrožování lidské svobody. Pod záminkou lidské svobody se prosazuje "lidské právo na ukončení vlastního života kvůli těžké nemoci nebo stáří" nebo "lidské právo na vraždu nenarozených počatých lidí". Úřady odmítají vzít na sebe odpovědnost za někým počaté nechtěné děti a zástupy rodiči odmítnutých dětí jdou na smrt. Výzvy na jejich obranu bere duch světa jako nečasové, zvláště když je zde přelidněný jih planety. Právě tak nemístné a nevhodné berou světské úřady také snahy křesťanů proti nepřirozenému uzavírání se lidí vůči přicházejímu životu.

Copak to není nevhodné, když se křesťané chtějí vměšovat do lidského soukromí a chtějí někomu diktovat, jak má žít v té nejdůvěrnější oblasti svého života?
Když se Hitler pokoušel zavést sterilizaci všech lidí nějak postižených nebo prostě nežádoucích, celý svět tím byl otřesen. A za nějakou dobru se hromadně rozhodují lidé sami k postupné vlastní sterilizaci, a to ještě v domnění, že tím prospívají lidstvu. To není jen soukromá záležitost! To se týká celého lidstva! Vlastní pohodlnost a nezodpovědná poživačnost tolika lidí, jež stále častěji provádějí antikoncepci, vede k rozsáhlejší a pronikavější sterilizaci a tím větší a větší degeneraci lidského rodu. Nakonec to zatěžuje celé lidstvo hroznými genetickými důsledky. A světské úřady v těchto záležitostech zůstávají úplně hluché, slepé a malomocné.

Je-li svět tolik zaslepený a zvrácený, jakpak může člověk brát za něj odpovědnost? A co teprve křesťan?! Copak křesťan může milovat svět, když miluje Boha?
Patříme k tomuto světu, do něhož jsme zasazeni. Proto nelze utíkat ze světa. A hlavně křesťan nemá právo utíkat ze světa. Naopak má přední povinnost ujímat se odpovědnosti za svět. Písmo svaté začíná slovy: "Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi" (Gn1,1). Bůh přijímá svět jako dobrý a udržuje ho (Gn 1-3). Bůh miluje své dílo a zachraňuje ho před zkázou: "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna..." (Jan 3,16) Svět je tedy Božím dílem, které Bůh miluje a tedy mu přeje všechno nejlepší, takže chce, aby svět dosáhl své dokonalosti. Zachraňuje svět nasazením vlastního Božího Syna. Správu a udržování světa a jeho přivedení k dokonalosti však Bůh řídí nejen přímo, ale také prostřednictvím člověka: "Naplňte zemi a podmaňte si ji... vládněte všemu, co se na zemi hýbá" (Gn1,28).
Spíše než uživatel světa je člověk správcem Božího stvoření. Člověk má spravovat Boží stvoření. Je za to odpovědný pouze Bohu. Následkem toho není svět jen Božím dílem. Čím dál, tím víc se má stávat i naším dílem.

Tak jak to tedy je? Žijeme, abychom pracovali, anebo pracujeme, abychom žili?
Vtělený Boží Syn přišel zachránit člověka před zkázou, ale přišel spasit také celý svět. Bůh však nehodlá zachránit svět před zkázou přímo, tím, že by bezprostředně nalepoval zázračné náplasti na všechny ozónové díry, které zde člověk napáchal svou hříšnou dobyvačností. Bůh je ochoten udělat zázraky, ale hlavně lidskýma rukama. Rád řídí své stvoření nejen přímo, ale i zprostředkovaně. Proto si volá člověka jako prostředníka a spolupracovníka správy Božího stvoření. Tak má člověk především ovládat svůj mikrokosmos a dobře spravovat toto vnitřní životní prostředí. Když dobře ovládne a využije k prospěchu sebe, druhých lidí a k Boží oslavě svěřenou nepatrnou hřivnu, tak mu Bůh svěří vládu nad celým makrokosmem, aby moudře spravoval celé okolní životní prostředí.

A neztrácí se člověk v takovém pojetí služby Bohu ve světě? Nezdá se vám, že zatajujete část Písma, když zamlčujete, že se člověk musí vůči světu také trochu ohradit?
Tato obava je celkem vzato zbytečná, protože ohradit se vůči světu je na místě pouze tehdy, kdyby přitakání světu znamenalo nějaké zneužívání, podmanění, znásilnění, nebo kdyby člověk opomíjel brát ohled na Boha. Čím větší je působnost pozemských věcí a síla světských prostředků, tím více roste nebezpečí zatemnění pohledu na Boha. Tak můžeme lépe chápat Písmo, že nevypovídá jen o "Božím světě", nýbrž v jiné souvislosti také o "zlém světě", který nemáme napodobovat (Ga1,4,Řím12,2). Označením "svět" se v této druhotné souvislosti rozumí souhrn všeho sobeckého, povrchně zneužívaného, a nikoli Boží stvoření, jak vyšlo krásné, pravdivé a dobré ze stvořitelské ruky Boží.

Přesto ale vyžadujete ve jménu Božím od člověka nějaké přemáhání sebe i světa. A to je velmi nepříjemné. Když mne Bůh miluje, tak proč mi komplikuje život? Místo aby mi při své všemohoucnosti usnadňoval život, leda mně ho ztrpčuje. K čemu je mi taková víra?
Sebekázeň, odříkání a oběť nemají samy o sobě žádnou hodnotu, nýbrž jsou jen prostředkem k cíli. Představa, že Bůh má radost z našeho utrpení, je scestná. Bůh od nás nežádá něco těžkého proto, že je to těžké, ale proto, že je to dobré. A přeje nám to dobré, i když je to spojeno s pozemskými obtížemi. Boží dítě musí brát svůj život jako reálný, tedy zabudovaný do pozemských skutečností, i když je povolán ovládat je a moudře spravovat a s jejich pomocí a pomocí Boží docházet k nadpozemským skutečnostem. Nemůže se ale idealisticky zaměřovat výlučně na "ony" nadpozemské skutečnosti, ani přehlížet krásu Božího stvoření ani vzdávat se odpovědnosti za správu této země.

Co tedy volit - Boha nebo svět?
To je špatně položená otázka. Podvojné účetnictví mnoha křesťanů, podle něhož patří šest dní v týdnu světu a jedna hodina v neděli Bohu, je nové farizejství. Už od svého křtu je křesťan všeobecně povolán a příslušně vybaven k posvěcování každého okamžiku svého všedního života a veškeré své činnosti. Tak i zametání smetí před domem může a má být pro něho smysluplnou činností, kterou slouží Bohu ve svých bližních, takže koná z Boží milosti skutečnou bohoslužbu.

Tohle všechno se pěkně poslouchá. Vykládáte to už dvě tisíciletí, a přece lidstvo a svět není o nic lepší. Copak nevidíte, že naopak je celý svět čím dál tím víc poničen?!
Tuto výtku beru vážně, třebaže se netýká ani tak Kristovy radostné zvěsti, jako spíše jednotlivých křesťanů. Když jde o mravní a duchovní pokrok, tak trvanlivost jeho výsledků nelze tak snadno zajistit, jako v oblasti hmotných přínosů. Vždyť po stránce duchovní a mravní vyspělosti se s každým novým pokolením a s každým lidským jedincem začíná všechno vždy znovu. Tak i v těch nejlepších rodinách se objevují "nevydařené" děti. Ba celé mnohé národy mohou po svém duchovním, mravním a kulturním rozmachu podlehnout úpadku. Člověka až zamrazí, když sleduje, jak hluboko mohou klesnout různé národy po svém kulturním rozkvětu. Ale to všechno nesvědčí o závadnosti Kristova evangelia. Spíše to svědčí o potřebnosti větší zapojenosti každého člověka jako svědka živého Boha. Tváří v tvář stále ničivějším objevům a vynálezům, jež se lidem podařilo vylákat na přírodě, nemůže člověk být naplno člověkem bez toho, že by se ujímal odpovědnosti nejen za sebe, ale i za ostatní Boží tvory.

Podáváte to pěkně zaobaleně. Jako jeden kuchař z Prahy. Ten dovedl obalovat řízky tak zručně, že je k tomu ani nepotřeboval. Nakonec svalujete odpovědnost na lidi, ale pro církev žádáte všechna možná práva?!
Když se tak neosobně a nedůvěřivě stavíte k církvi, jenom tím dáváte najevo odpor k té nejlepší části sebe samého. Vždyť ani vy sám, který poctivě hledáte svrchovanou pravdu a pravý smysl svého života, už nejednáte jen sám ze sebe. To ve vás působí někdo vyšší, kdosi, kdo vás miluje a přeje vám tu pravdu. Pracuje ve vás někdo, kdo je sama tato pravda a život. Je to ten, který se za to, abyste právě našel tu svrchovanou pravdu a smysl života, dal sám ukřižovat. Už dávno jste volán do jeho vykoupeného Božího lidu, totiž církve, která se za to, abyste konečně prohlédl a našel Krista - pravou životní cestu, denně modlí. Poslání církve ve světě plní křesťané především spojením všedního života s vírou. Tak se každý křesťan ve světě stává živou pochodní vyzařující Boží Pravdu a hřející Boží Láskou.

To bych uznal, ale k čemu jsou mi dobré ty historické rekvizity, které se uplatňují při bohoslužbě? Když je ve světě tolik úkolů, tak proč místo mše raději nevykročit z chrámů a kostelů?
V prostředí, kde Kristus prožíval svůj pozemský život, byly obřadní hostiny provázeny různými chvalozpěvy a zbožnými promluvami. Nejslavnější z nich byla velikonoční hostina. Kristus se často zúčastňoval těchto hostin. Dokonce při nich učil. Svůj odkaz, který je každému z nás tak drahý, vložil do velikonoční večeře. Evangelium mluví o tom, že Kristus vzal chléb, vzdal za něj Bohu díky, lámal a dával svým učedníkům se slovy: "Toto je mé tělo, které se za vás vydává". S podobnými slovy jim podal také kalich s vínem. A toto své jednání doprovodil příkazem: "To konejte na mou památku" (Lk 22,19-20).
Dal svým učedníkům příkaz, aby konali to, co vykonal on, a to na jeho památku. Kdyby to řekl pouhý člověk, tak by šlo jen o vzpomínku na něho. Jenže to vykonal a nám uložil vtělený Bůh. Proto to není jen vzpomínka. Je to také zpřítomnění Kristova údělu v naší době. Mše není prázdný obřad, ani pouhé lidské jednání. Je zde přítomný živý Bůh. Působí zde svou činností Kristus.

Ale oběť na oltáři přináší přece kněz, a to člověk?!
Správně. Jenže všechno, co tento kněz koná, působí pravomocí Ježíše Krista. Věříme, že oběť na oltáři přináší Velekněz Ježíš Kristus, který přináší za oběť sám sebe, a to v podobě chleba a vína. Původně vypadala eucharistická slavnost tak, že po jídle, jež se nazývalo hostinou lásky, následoval eucharistický úkon. Jenže podle slov sv.Pavla se přitom vyskytly různé neblahé jevy. Tak apoštol Pavel vytýká některým, že si přinášejí příliš bohaté jídlo a pití a nejsou pak ani střízliví. Proto brzy došlo k oddělení úkonu, který ustanovil Kristus při poslední večeři, od ostatního jídla. Ale i pak si eucharistická slavnost udržela ráz hostiny.

Proč si Kristus zvolil právě hostinu jako znamení a uskutečnění své přítomnosti mezi svými věřícími?
Pokrm a nápoj je každodenní běžná věc. Bez doplňování živin a tekutin bychom zemřeli. Proto jídlem a nápojem doplňujeme látky potřebné k životu. Avšak společným přijímáním těchto látek vytváříme také společenství. V prostředí, kde Kristus ustanovil eucharistickou slavnost, tvořil chléb běžný pokrm a víno běžný nápoj. Přitom řekl: "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný" (Jan6,54). Tím vyslovil, že ho potřebujeme k věčnému životu tak nezbytně, jako potřebujeme každodenně doplňování živin a tekutin k tělesnému životu.
V Kristu se nám při eucharistické oběti dostává spojení s Bohem. Nemáme ale zapomínat, že stejného spojení se dostává všem ostatním, kteří Krista přijímají, ať je to zde nebo kdekoli jinde na světě. Proto nás toto spojení s Kristem uvádí do vzájemného svazku s ostatními členy církve.

Bohoslužba obecné církve je tedy slavnost, ale proč ji nazývat obětí?
Obětí se člověk vzdává něčeho ze svého vlastnictví. Obětí chce člověk dát najevo, že svému Bohu vděčí za všechno, co má a čím je. Když část toho, co podává, definitivně oddělí od všedního používání, tak se oběť stává znamením oddanosti vůči Bohu a smíření s Bohem.

Takže mše je stejná oběť, jakou lidé odedávna přinášeli v nejrůznějších náboženstvích a pohanských kultech?
To zrovna ne. Mše je obětí v jiném slova smyslu. Je úkonem Božím a současně lidským činem. Především je Božím úkonem. Teprve pak je úkonem Božího lidu. Při mši přinášíme Kristovu oběť. Kristus se obětoval za každého z nás i za nás za všechny. Jako znamení oddanosti se tu neobětovává něco z našeho vlastnictví, nýbrž je to Kristova oběť, která usmiřuje nás, Boží tvory se Stvořitelem. Vtělený Bůh ukončil svou božskou obětí všechny dosavadní ryze lidské oběti, ať pohanské nebo židovské, které nebyly dostatečné k tomu, aby přinesly zadostiučinění za odklon tvorů od Stvořitele.
Mše tedy není pouhým opakováním večeře Páně. Zpřítomňuje se tu Ježíšova oběť na kříži. Když slavíme eucharistickou hostinu, tak to znamená, že se připojujeme k tomu, co konal a koná vtělený Bůh. Kristus vložil své utrpení a svou smrt do našich rukou. Nemůžeme zůstat jenom přihlížejícími diváky, když přinášíme Bohu Otci oběť jeho Božího Syna. Je třeba přijmout i Kristovo smýšlení. Musíme jako Kristus zasvěcovat svůj život Bohu a Božím tvorům. Z toho je vidět, jak je bohoslužba propojená s naším životem ve světě. Bohoslužba se týká našeho života pro Boha, pro lidi a pro ostatní Boží tvory kolem nás, jež nám Bůh svěřuje do správy. Kdybychom přerušili spojení bohoslužby s životem, tak by naše bohoslužba zůstávala neplodná.

Jenže kdo mi zaručí, že ta znamení, která se konají při mši jsou opravdová? Copak je možné, aby mi byl Bůh tak blízko, že se právě tady mohu s ním osobně setkat?
Taková námitka napadla lidi už tehdy, když Kristus prohlásil, že dá své tělo za pokrm a svou krev za nápoj. Mnozí se pohoršovali a zlobili se, jakpak prý může dát jíst své tělo a pít svou krev. Dokonce i někteří z jeho učedníků, kteří ho dosud doprovázeli, ho tehdy opustili. Ale Ježíš trval na doslovném významu svých slov (Jan5,48-69). Co ve mši konáme, to nejsou jen symbolické úkony, ani pouhé náznaky. Co dané úkony podle Kristova ustanovení naznačují, to také uskutečňují. Kdyby to dělali jen lidé z ustanovení nějakého jiného pouhého člověka, tak by to byly jen symboly. Ale on to koná v každé mši spolu s lidmi sám Bůh, který je všemohoucí a věčný. Proto úkony při mši uskutečňují přítomnost živého Božího Syna mezi námi. Z hlediska lidského je zde určitá propast. Ta propast spočívá v rozdílu mezi tím, co věc je, a mezi tím, co naznačuje. Koná se zde znamení, prostý pozemský úkon či se používá pozemského předmětu, jako chleba či vína. Ale tento úkon nejenže naznačuje, ale také uskutečňuje to, co si Ježíš přál a stále si přeje. Tuto propast nelze přirozenými silami a schopnostmi překonat. Proto zde trvá jakési napětí. Tato propast se dá překlenout jen vírou, která je nadpřirozeným darem Božím. Proto mši nemůže plně pochopit ten, kdo nevěří a není pevně přesvědčen, že Ježíš, Syn Boží, byl a je mezi námi a že jeho slovo stále stejně mocné a působivé.

Jsou přitom ale nezbytné ty bohoslužebné rekvizity? Nebylo by lépe, kdyby to všechno bylo jen prosté? Nepohřbívá se vlastně v takovém množství okázalých vnějších kudrlinek vnitřní opravdovost zbožnosti?
K bohoslužbě nepochybně patří mnoho vnějších úkonů, obřadů, hudebních projevů a věcných symbolů. Nepochybně tím vzniká nebezpečí povrchnosti. Ovšem každý prováděný úkon a každý předmět, který při mši používáme, je nám znamením. Proto tyto věci a činnosti jsou hluboce smysluplné. Bohoslužba, která by se chtěla zříci všech vnějších znamení a okázalých projevů, by snad byla dobrá pro nehmotné anděly, ale ne pro lidi. Z toho plyne, že viditelnou bohoslužbu potřebujeme my, a nikoli Bůh. Beze slov a vnějších úkonů by se lidé nemohli stýkat ani v každodenním všedním životě, ani při bohoslužebném shromáždění.
Kristus staví na této lidské skutečnosti a používá jejich znamení. Proměňuje chléb ve své tělo a víno ve svou krev. Vkládá ruce na nemocné a žehná jim. Tak i žehná i těm, kdo ho při bohoslužbě uctívají.

Když Kristus žehná zbožným na bohoslužbě, jak to přijde, že ti požehnaní věřící nejsou lepší než ostatní lidé? Pročpak nejsou lepší?
A vy je všechny znáte?
Znám jenom některé z nich.
Tak vidíte. A jak snadno se pár špatných příkladů zevšeobecňuje! Nepopírám, že mezi křesťany jsou i takoví, kterým stačí pro klid svědomí pouhá účast na bohoslužbě, eventuálně nějaký příležitostný milodar. Tím považují svou odpovědnost za ostatní lidi a Boží tvory za splněnou. Jenže podstatu křesťanství nemůžeme hodnotit podle toho, jak si je někdo polovičatě osvojil. Útěk před náporem požadavků lidského života ve světě za hradbu nějakých obřadů je opravdovému křesťanství cizí. Bohoslužba jako celé křesťanství má těsnou spojitost jak s osobní životní zkušeností jedince, tak s požadavky společnosti. "Kdo tvrdí, že miluje Boha, kterého nevidí, a nenávidí svého bratra, kterého vidí, je lhářem" (1Jan4,20).

Komu se má jeden věnovat víc? Bohu nebo bližním?
Apoštol Pavel nám připomíná přání Ježíše Krista, aby náš život byl živou a dokonalou obětí Bohu jako duchovní bohoslužba (Řím 12,1-2). Ať jíme nebo pijeme nebo cokoli jiného děláme, všecko dělat tak, aby to sloužilo k Boží oslavě (1Kor 10,31). Tak má být každý všední úkon posvěcován modlitbou a máme ho konat jako službu Bohu. Ovšem bylo by jednostranné, kdybychom zvláštní bohoslužbu ve shromážděné obci považovali za zbytečnou nebo vedlejší. Křesťan ví, že je Boží tvor a musí tomu dát výraz. Navíc je tvorem vykoupeným Synem Božím. Proto musí vzdát i díky Bohu.

Jenže jindy Ježíš říká, že dvěma pánům nelze sloužit.
Správně. Uznáváme svou povinnost vůči bližním a přitom vyznáváme oddanost vůči Bohu. Člověk svými přirozenými silami nemůže dělat obojí naráz, ale jedno po druhém. Podobně jako ve vztazích mezi lidskými přáteli je třeba i ve vztahu vůči Bohu projevit to, co člověk vnitřně prožívá, nejen plněním povinnosti, ale také slovem a skutkem.
Když se zúčastníme bohoslužeb nejenom navenek, ale celým svým vnitřním životem, pak tím naše služba lidem neutrpí. Naopak. Bohoslužba nám přinese větší lásku k lidem, ale i ochotu, vynalézavost a vytrvalost ke službě bližním. Před poslední večeří na rozloučenou, kterou náš Pán prožíval s učedníky, jim posloužil jako služebník. Umyl jim totiž nohy. A při stejné hostině dal i příkaz: "To konejte na mou památku!" Tak od začátku Kristus chce, abychom si vzájemně sloužili a eucharistickou slavností děkovali Bohu a posilovali se pro věčný život.
Postupně, jak v nás díky často přijímaným svátostem poroste proměňující působení Ducha svatého, začneme se víc a více měnit v nové stvoření. Z Božích dětí dorosteme v síle Ducha svatého v dospělé Boží přátele, kteří dokáží milovat své bližní Boží láskou a sloužit lidem v Bohu. Jedině touto Boží láskou dokáží nakonec sloužit naráz oběma pánům - lidem i Bohu, aniž by jednoho nebo druhého zanedbávali.

Bylo by to velmi dobré, kdyby člověk na této cestě k dokonalosti opravdu vytrval. Jenže se ukazuje, že člověk je světě vystaven tolika vlivům, které ho brzdí, takže nemůže plynule kráčet pořád kupředu a vzhůru. Dokonce se ten postup někdy docela zastaví, když člověk neodolá tomu světskému a tělesnému odporu a podlehne mu. A co pak? To je přirozeně konec jeho vznešeného snažení.
Nic není ztraceno. Vtělený Boží Syn počítal s naší lidskou slabostí. Věděl, jak lehce člověk upadne, a když upadne, že se nemůže vlastními silami pozvednout. Proto ustanovil svátost smíření pro obnovu přerušeného spojení člověka s Bohem a Božím tvorstvem. Přitom ale mnoho záleží na vnitřním obrácení, na změně vnitřního smýšlení člověka.

Jestliže záleží hlavně na tomto vnitřním obrácení člověka, po němž přijde odpuštění z Božích rukou, jaký smysl má obžalovávat se před nějakým člověkem? Proč je nutno zpovídat se z jednotlivostí? K čemu je potřeba nějaký mezičlánek mezi hříšníkem a Bohem? Proč má mezi mne a Boha vstupovat ještě nějaký další člověk?
Předně je třeba připomenout, co je hřích, aby mohlo vyniknout ostatní. Když se někdo proviní proti právním předpisům a je odhalen, tedy je potrestán. Víme, že podle veřejného mínění to ale nemá nic společného s vnitřním životem. Mnozí lidé si myslí, že hřích je jen nějaká lehkomyslnost či přestupek proti slušnému chování. Potom třeba lidé říkají, že je hříchem zůstávat doma, když je tak pěkné počasí. Ve skutečnosti se ale ve hříchu setkáváme s něčím velmi hlubokým. Vina porušuje vzájemné vztahy lidí, poškozuje lidské věci a ohrožuje i jiné tvory v okolním prostředí. Tak vina narušuje Boží plán s lidmi a s ostatním tvorstvem, třebaže se při provinění na takové dalekosáhlé důsledky ani nepomyslelo. V nejhlubším smyslu je vina zrušením příznivého vztahu člověka k Bohu, a právě tomu říkáme hřích.

A copak si to nemůže člověk vyřídit s Bohem sám a bez nějakých prostředníků?
Provinilec je obvykle odkázán na druhého, když chce být osvobozen od své viny. Kdyby ji sám v sobě potlačil a nikomu se nesvěřil, tedy by celou záležitost na chvíli utlumil, ale v nitru by ji ještě zkomplikoval.

Copak si vinu nemohu vyřídit s Bohem jen ve svém nitru?
Kořeny viny jsou mnohem hlubší. Také její důsledky přesahují provinilce. Proto ji na úrovni člověka nelze překonat.

Ani kdyby si si provinilec dal poradit od zkušeného dobrého člověka?
Ne.

Ani kdyby se svěřil péči toho nejlepšího psychoanalytika nebo psychiatra?
Ne. Všechny tyto věci a ještě další, které se uplatňují ve svátosti smíření, jako je vyznání, lítost, uklidnění, rada do dalšího života, předsevzetí, výzva k nápravě škody, jsou důležité. Avšak žádná z těchto věcí netvoří podstatu svátosti smíření. Překonání viny nemůže vzejít od člověka, nýbrž od Boha. Žádný člověk nemůže vymazat vinu jako by se nestala, ani ji nemůže zrušit ani ji docela nahradit. Hřích je víc než nezaplacený účet, po jehož úhradě jsme vyrovnáni. Hřích je především odtržení se člověka od Boha. Člověk sice může toužit po překonání této roztržky, ale podnět k účinnému překonání člověkem způsobené roztržky vychází od Boha. Díky své svobodě může člověk urazit Boha, ale nemůže si vynutit smíření s Bohem, ani si nemůže vlastní silou vynutit odpuštění od toho, kdo ho nekonečně přesahuje. Může a má se o to pokorně snažit, ale musí k tomu být připravený a otevřený. Jenže poměry ve vztahu mezi člověkem a Bohem jsou takové, že je to člověk, který vázne v odvrácení, kdežto Bůh nás pořád udržuje při životě a tak nám dopřává čas k našemu návratu a příklonu k Bohu. Příznivý sklon Boha k člověku a ochota Boha odpustit mu jeho vinu se vlastně už projevil. Bůh se sklonil k člověku. V Ježíši Kristu sestoupil Bůh až na to místo, kde stojí člověk, jenž se mu vzdálil. Naše osvobození se děje setkáním s Kristem, když přijímáme jeho odpuštění.

Možná, že nejsem žádný Přemysl, ale jestli za mne někdo umřel na kříži, tak by mi to něco už mohlo signalizovat. Ale i když uznám, že Ježíš Kristus jako Boží Syn měl moc odpouštět hříchy, přesto nechápu kdo v současnosti odpouští viny?
Ježíšovo poslání a dílo neskončily jeho pozemským životem. Pokračují dál v jeho tajemném těle. Kristus je přítomen ve své církvi. Proto i odpouštění, které Kristus přinesl a osobně uděloval svým současníkům, přichází k nám prostřednictvím jím zřízené církve. Dodnes Kristus odpouští hříchy, ale jedná prostřednictvím lidí.

A nevymysleli si to dodatečně lidé v církvi? Kde jsou důkazy v Písmě svatém, že to tak zřídil Kristus?
Lidé si to nevymysleli. Evangelista Jan je zaznamenal, jak Kristus po svém zmrtvýchvstání přistupuje k učedníkům a říká: "Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás... Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny, komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy" (Jan20,21-23). Tak učedníci Páně dostávají pověření k odpouštění hříchů.

Jakou k tomu mají moc?
Dostávají k tomu pravomoc od Krista. Ten jim to už jednou všeobecně přislíbil: "Všechno, co svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a co rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi" (Mt18,18).
Všechna tato pravomoc by byla bezcenná, kdyby měl člověk možnost dosáhnout odpuštění jiným způsobem. Kdyby bylo člověku ponecháno na vůli, zda se v zájmu svého smíření s Bohem chce nebo nechce dostavit před takto Kristem zřízený soud, byla by tato pravomoc od Krista svěřená učedníkům k ničemu. Kristus však uložil svým věřícím, aby se k němu obraceli se svými vinami pouze prostřednictvím lidí, které k tomu pověřil.

Proč ale Kristus udělal takovou okliku? Člověk se přece dopouští hříchu sám, takže je to něco ryze osobního a soukromého. Jistě by si to s Bohem rád vyřídil sám, ne?! Proč Kristus, jenž tolik znal lidi, takže věděl, že neradi snášejí podřízenost nějakým prostředníkům, nezvolil raději pohodlnější cestu ke smíření s Bohem, a to bez prostředníka?
Když Kristus zapojil do odpuštění hříchů jiného člověka, chtěl tím dát najevo, že lidský hřích není zdaleka jen soukromá záležitost. I ten nejskrytější hřích nějakého člověka má společenský dopad. Podívejte se na zničenou ozónovou vrstvu kolem země nebo na strašlivé důsledky havárie v Černobylu. Na začátku všeho toho všeho byl pokaždé nějaký člověk, polovičatě a nezodpovědně ovládající techniku. Na konci jsou zástupy lidí, kteří trpí v důsledku jeho nezodpovědnosti. Úpadek a zhoršení postihuje nejen viníka, ale i ostatní lidi a v nějaké míře celé lidstvo a celé Boží stvoření. Každým hříšným činem je narušeno i společenství církve. Proto už apoštolové zdůrazňují účast církve na procesu odpuštění hříchů (Jk5,15, Ga6,1, 1Kor5,1-5). Jenže ani kněz není vyjmut z této závislosti na lidském prostředníkovi, protože on sám nad sebou nemá žádnou moc. Také kněz je odkázán na jiného prostředníka této služby či nositele úřadu. I kněz je pouze člověk, který je slabý. Proto se zpovídá jinému, když sám potřebuje usmíření. Svatý Augustin říká, že "když vyžadujeme od zpovědníka, aby byl svatý, pak to znamená, že svou naději klademe do člověka, a ne do Boha."

I kdybych dovedl spolknout prostřednictví zpovědníka a šel se svátostně usmířit s Bohem pomocí zpovědi, přesto mě odpuzuje to, že se tam chodí různí lidé, kteří pak vesele hřeší dál, aby si to pak zase mohli dávat své svědomí do pořádku před Pánembohem v další a další zpovědi. A z toho hlediska mi zase zpověď připadá jako příliš snadné a pohodlné řešení.
Tahle výtka se ovšem netýká ani tak kněze jako Kristova prostředníka lidského smíření s Bohem, jako spíše toho, kdo zneužívá svátosti smíření povrchním způsobem. Kněz na místě Kristově mu může udělit rozhřešení, ale hříšník nesmí přistupovat pouze jako nečinný příjemce. Musí upřímně a dokonale litovat hříchu a mít pevné předsevzetí k nápravě. K tomu se mu ve svátosti smíření připojí milostivá Boží pomoc a posila, kterou si vyprošuje v modlitbě.

I když to uznám, tak pořád nechápu, proč bych se měl modlit? Copak není lepší místo modliteb a bohoslužeb podnikat raději nějakou dobročinnost k nápravě minulých hříchů a pro zlepšení stavu věcí?
Často si namlouváme, že to, čím pomáháme bližnímu a ohroženému Božímu tvorstvu, je prospěšnější než modlitba. Podobáme se přitom učedníkům, kteří z lítosti nad vzácnou mastí vylitou na Ježíšovy nohy říkali: "Nač takové plýtvání? Vždyť se to mohlo prodat za drahé peníze a dát je chudým" (Mt26,8-9).
Když člověk uzná, že je Božím tvorem, pak mu z tohoto vztahu vyplývá závazek modlit se.

Jaký to má smysl?
Sám Ježíš nám to klade na srdce: "Budete-li Otce prosit o něco, dá vám to v mém jménu" (Jan16,23). "Modlete se, abyste neupadli do pokušení" (Lk 22,39).

Jak se mám modlit? Vždyť je člověk tak uhoněný a vyprahlý, že se mu vůbec nechce modlit. Tak jak se mohu modlit?
Hlavní nesnáz není v samotné modlitbě, ale ve zkreslené představě mnoha lidí ohledně modlitby. Lidé se často modlí tak, že si opakují nějaké naučené veršíky nebo čtou modlitby z knihy, kterou třeba napsal i nějaký zbožný křesťan.
Když se modlím a skláním před Bohem, pak přece nejde o mne samého, ale především o Boha. Každá modlitba, třeba i namáhavá, při níž usilujeme o modlitbu, je jistě dobrá, třebaže není provázena naší příznivou odezvou a pocitem uspokojení. Potom bychom měli říci: Bože, ty víš, že se chci modlit, ale že mi to jde tak těžko, protože se mi hlavou pořád honí nápady, které se mi pořád zdají důležitější, než ty sám. Bože, přijmi mne, jaký jsem a nauč mě správně se modlit, aby moje modlitba byla skutečně mým důvěrným rozhovorem s tebou.

Kdo jsem já, abych směl rozmlouvat s Bohem? Copak smím mluvit s Bohem, který je Stvořitelem a Vládcem celého světa?
Je to stejný Bůh, který z lásky ke každému z lidí poslal svého vlastního Syna Božího. Skrze Krista jsi Bohu nablízku. Není třeba ho složitě hledat. Člověku je otevřena cesta, aby bez svých předsudků a zábran vlastních zkreslených představ vykročil. Bůh tě vidí a ty jdi zde před ním. Díky Kristu je navázáno krátké spojení tvora s Bohem a tím vlastně už začala modlitba každého z nás. Člověku zbývá poděkovat za všechno a prosit. Sám Bůh nás vybízí, abychom se ucházeli o milosti, které nám připravil: "Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Protože každý, kdo prosí, dostane, a kdo hledá, nalezne, a kdo tluče, tomu se otevře" (Mt 7,7-8). Jenže to nelze dostat naráz a libovolně, jak se komu zamane.

Jak tedy?
Podle vnitřního uzpůsobení a připravenosti člověka, podle jeho ochoty přijmout dané milosti jednu po druhé, milost za milostí, tak, jak je Kristus rozděluje a dávkuje ve své církvi.