Sv.Tomáš Akvinský
ANDĚLSKÝ DOKTOR
Summa contra gentiles

Pracovní vydání
Překlad pořídil P.PhDr Tomáš J.Bahounek O.P.
Co: P.PhDr Tomáš J.Bahounek O.P.
Vydala Matice cyrilometodějská s.r.o.
Vydání první
Olomouc 1992

Ú v o d
K o ř e n y n a š í d o b y
        V dnešní době se často jedná o potřebě nové evangelizace Evropy, ale i o její společenské a kulturní integrace, popř. o připojení se ke kulturním národům Evropy. Málokdo si však uvědomuje nejasnost tohoto vytouženého úsilí. Není ale dost jasné, co je to kultura Evropy. Také není jasné, proč a jak je třeba dosáhnout právě něčeho takového. Ještě méně srozumitelné je celé tíhnutí evropských národů k Západu. Ovšem ani toto označení není dost jasné. Má to snad být dnešní vlna konzumního způsobu života? Ta civilizace lačná senzací, která poskytuje jedinečné příležitosti pro záhadné rejdy úchvatných fantómů?
        Kdosi k nám nastrkuje svá zvědavá tykadla jakoby z jiného kosmu a rozprostírá své nebezpečné sítě, a nedopřává člověku klidné usínat. Jak to dělá?
       Pomocí všeho, k čemu člověk ve své nejbujnější fantazii a svých snech tíhne. Pomocí výtvorů lidské ruky - atomových reaktorů a jiných velkolepých vynálezů, tyčících se pyšně do výše jako kdysi v Babylonu. Vzbuzují zdání, že právě jen kvůli nim člověk neví dne ani hodiny, když přijde konec.
      Prostřednictvím neviditelné a přece všudypřítomné tisícihlavé nestvůry tajné policie. Bestie podezíravě nastavuje na každém rohu své zvědavé ucho. Bezostyšně leze člověku až do nejintimnějšího soukromí. Vnucuje se i pomocí totalitní mocnosti, bezohledně kontrolující člověka na každém kroku. Chvíli se tváří výhružně a straší, chvíli zase nastavuje tvář, plnou pochopení pro lidské slabosti, a tehdy se člověku podbízí způsobem tak příjemným a strhujícím - jaký jen může nabídnout trh plný rozmanitého zboží a lákavých služeb.
      Vylézá též za hranicemi psychologie - v oblasti telepatie, jasnovidectví, levitace či telekineze a vůbec parapsychologie. Tam se jeho projevy mísí s projevy mimopřirozených darů člověka.
      Někdy se představuje výroky "vědeckého ateismu". Ten - ačkoli je v jádru absurdní a vylučující se paradox, přece znovu a znovu podniká marné pokusy zdůvodnit své prosazování se na místě nejvyšším. Jindy zase předstírá zájem o člověka a jeho životní prostředí; přitom se zase podbízí jinou krajností - zbožšťováním člověka, resp. ujišťováním o nezničitelném a věčném lidství. Pokaždé se však zaštiťuje okázalou exaktností a objektivitou přístupu.
      Předvádí se též pomocí strhujících, senzačních, navenek tajemných létajících talířů a nejrůznějších UFOnů. Vynořují se lidem odkudsi shora, jakoby z odlehlého vesmíru nebo z jiného času. Někdy takový svůj tvar vtiskuje přímo do představivosti vyděšených lidí. Zanechává po sobě spoušť a neklid. Konečně ani dnes nepohrdne onen tajemný pan NOBODY svou tradiční přístupovou cestou do nejintimnějších zákoutí lidského nitra, jakou zneužívá už od pradávna. Dokladem toho jsou stohy pornografických časopisů a literatury, o něž člověk zakopává na každém kroku. A pak ta záplava podbízivých erotických filmů a videonahrávek či reklamních plakátů. Člověk v tom jen tak tak proplouvá, aniž by si občas neloknul.
       Tohle ale přece není to, co nejvlastnějším způsobem přísluší Evropě či Západu. To, co je specificky západní, bylo dovedeno k definitivní formě o řadu staletí dříve. Přičinil se o to nemalou měrou právě ten, který nás dnes tolik zajímá. Bývá často schován mezi starými folianty. Bývá zasut v prachu pod nepřehlednou sutí novodobého myšlení. S tímto zpovrchnělým uvažováním moderního člověka lehkomyslně koketují četní vzdělanci. Lehkomyslně opakují falešné heslo: "Nebrat pravdu tak vážně". Výsledkem je uvolněný vztah především k těm pravdám, které způsobilé podstatně formovat život - a to jsou pravdy etické. Jedině ty mohou podnítit mravní patos. Právě v nich je soustředěna také metafyzika lidského života. Mnozí však v tomto soudobém "Babylonu" naivně vystavují sebe i jiné nebezpečí, že se stanou obětí názorů nepřátel Kristovy Církve katolické. Zvláště když i různí teologové sami zamlžují a zatemňují základní kategorie křesťanského myšlení v zájmu sblížení s představiteli jiných náboženství, ale také pověr, bludů a ateismu.
     Rozpad všech novodobých filozofických soustav a následné kulturní vakuum je znát na každém kroku. Zatímco v myšlení dnešní doby zavládl zmatek a nejistota, učení sv.Tomáše Akvinského zůstává nadále pevnou oporou a zdrojem mocných podnětů lidského myšlení, zejména toho, které se často nazývá západní. Přes všechny dobové otřesy a fanatické výpady nepřátel pravdy a víry zůstává jeho odkaz pevnou základnou vědy a filozofie. Tomášova metoda či postup myšlení a dokazování, v čemž se jakoby klade kámen ke kameni a cihla k cihle bezpečné budovy myšlení vykoupeného Božího lidu zůstává stále nedostižným vzorem. Tak se zdá, že právě učení sv.Tomáše může pomoci modernímu člověku přeplavit se rozbouřeným mořem rozmělněných kategorií novodobé filozofie, ale i značné části teologie.

B e r á n e k z p o s v á t n é h o s t á d a
       Jak proniknout k tomuto nevyhasínajícímu slunci, vrhající paprsek nejen do těch neodlehlejších končin středověku, ale prozařující až do naší doby? Cesta k němu není neznámá. Poznal ji už velký básník renesance. Nechal se vést od své Beatrice.

                                                                                                               (Ráj I, 97-105)

       Posléze se ocitl i ve čtvrtém nebi, přímo v Slunci, v místě, kde sídlí učenci Božího lidu. A ti blažení myslitelé, ta světla zde tančí a pějí chvalozpěv. Hned utvoří kruh kolem básníka a jeho průvodkyně Beatrice, jakoby je korunovala, třikrát zakrouží a pak ho jedno ze světel osloví:
 

                                                                                                              (Ráj X, 94-99)
Sotva domluví, duše učenců zaplesají znovu. Ale jak jemně, jak lahodně to zní, jako klinkání zvonů zrána:

                                                                                                             (Ráj X, 139-148)
A člověk žasne! Jaký kontrast s poměry na zemi!

                                                                                                                  (Ráj X, 1-10)

P o d   k o p ř i v a m i  r o s t o u   j a h o d y
       Boží lid, odedávna oklešťovaný různými totalismy, ohrožovaný asijskými jízdními hordami, tento lid je na své pouti dějinami znovu a znovu drasticky upozorňován, že tvoří jen malou hrstku, plavící se obrovským neklidným oceánem. Velmi důrazně si uvědomuje své meze, a to ne pouze co do rozlohy. Pravda, Boží lid sice ze sebe paprskovitě vyzařuje do světa radostnou zvěst, jenže je problematické nakolik lze mluvit o světové misii, je-li často podnikána ze zklamání nad starým křesťanstvem.
        Znovu a znovu překvapuje Orient nejen svou silou a mocí, ale také odlišným způsobem myšlení. Nejednou se východní "moudrost" pomocí nejasných výkladů a dialektik uchytila v samém srdci Božího lidu. Jde tu o "rozum", který po divně spletitých stezkách zasahuje do názorů a smýšlení Božího lidu.
       Navíc zakouší Boží lid nové a nové vlny mocenských otřesů. Mimoto se i v samotném tomto lidu objevují rozkoly a nepokoje. Dosavadní struktury duchovního života jakoby pozbyly veškerou sílu a průbojnost; přes heroické pokusy o obnovu ducha apoštolského života oslovují lidstvo jen v malém měřítku.
       Svého času odpověděl Boží lid na takovou situaci velmi důrazně: přičiněním prosťáčků ve svatém nadšení rostly katedrály jako houby po dešti, zřizují se univerzity. Vlna křesťanské opravdovosti vynesla v tomto městském prostředí žebravé řády. Prozřetelnost se postarala o vhodný prostředek, jak čelit lidské ubohosti - seslala pomocníky :
 

                                                                                                          (Ráj XI, 36-120, XII, 75-110)

       Kdo má nějaké ponětí o svatém Dominikovi, ví také, že byl misionářem a nikdy vojenským utlačovatelem; že přispěl k rozvoji Božího lidu růžencem a nikoli skřipcem; že celá jeho životní dráha pozbude smyslu, nepochopíme-li, že jeho slavná vítězství byla dosažena přesvědčováním, rozumovými důvody, a vůbec ne hrubou silou ani lstí.
      Rozdíl mezi Františkem a Dominikem, který jim žádnému neubírá na cti, je ten, že Dominik byl postaven před rozsáhlé tažení za obrácení tápajících mas, kdežto Františkovi zbyl jemnější úkol dokonat obrácení v srdci jednotlivých lidských osobností. Je stará věc, že potřebujeme-li někoho podobného Dominikovi k rozumovému povznesení masy na úroveň Božího lidu, potřebujeme zrovna tak někoho jako byl František. Jedině tak může být lid kultivován nejen ve svém rozumu, ale také ve svém srdci, aby podřídil svému poznání také své touhy a cítění.
      Svatý Dominik přesvědčil celé zástupy pouhým kázáním a rozmlouváním. To zůstává nesmírným triumfem. Svět však soudí jinak. Svatý František, který se pokusil obrátit Saracény bez úspěchu, bývá nazýván lidským; svatý Dominik se pokusil obrátit albigenské a úspěch měl, - jenže právě to bylo některým trnem v oku, a tak ho zlostně označovali za bigotního fanatika.

H l e d a č p r a v d y
        Uprostřed této vznešeně rozmáchnuté doby, snažící se vybřednout z rozvalin starých kultur, rozmlouvá člověk se svým Původcem:

       Je to hledač pravdy - jako každý z nás - a zrovna tak i rozptylovaný svým okolím. Vyšel z bohatých poměrů, a právě ty ho zprvu zatěžovaly. Už v dětství však tu zátěž odhodil jako neužitečný balast. Sám by to byl ale stěží dokázal. Záhy však poznal, že na to vlastně není sám. Objevil úžasnou oporu v Kristově kříži a ten ho nadnášel. Za svého pobytu v Anagne hledal útočiště před bouří v podzemní místnosti. Než skončila bouře, nakreslil na zeď veliký kříž z písmen, která (čtena od středu na čtyři strany) tvoří následující verše:

Crux mihi certa salus,                                                                Kříž moje spása jistá,
Crux est, quam semper adoro,                                                   Kříž Páně stále uctívám,
Crux Domini mecum,                                                                 Kříž Páně se mnou,
Crux mihi refugium.                                                                   Kříž je mi útočištěm.

       Narodil se na lemu císařského purpuru, takže by byl snadno mohl umístit na svém erbu znaky poloviny evropských mocností. Zvolil si však jinou životní dráhu - pro jeho rodinu šokující. Chtěl být žebravým mnichem. Mladická nerozvážnost ? Těžko. Také se jím posléze stal - i proti vůli svých nejbližších. Jejich posměch bral právě tak málo vážně, jako jejich rozčílení, ba odpouštěl i to, že ho jeho příbuzní unesli z kláštera a vsadili do vězení. Dá se říci, že právě v tom vězení dozrál. Poseděl si tam déle než rok.
      Bylo to dlouhé? Pro něho ne. Rozdělil si čas podobně, jako je tomu zvykem v dominikánských klášterech. Některé denní hodiny zasvětil modlitbě a rozjímání, jiné nechal pro studium. A přitom rozmlouval s tím, kdo s ním trávil každý okamžik ve vězení - s Bohem:

J e h o n e j v ě t š í l á s k a
        Taková síla a stálost, s jakou setrvával na svém rozhodnutí, rozlítila jeho rodné bratry až k zuřivosti. A když pak utápěli svůj vztek v doušcích vína uprostřed rozesmátých dívek, svolných za peníze k čemukoli, připadlo jim na mysl : dejme mu do cely jednu z nich. Tak se i stalo. Sotva mladík odhadl záměr smyslné ženštiny, vytrhl z ohniště hořící poleno a vyhnal ji. Ohořelým dřevem pak nakreslil na stěnu kříž a dlouho se před ním modlil. Rozmlouval s Bohorodičkou, Matkou Ukřižovného:
 

        Konečně unaven a vysílen usnul. Zdál se mu podivuhodně prozářený sen. Ráno byl překvapen. Cítil se neobyčejně posílen proti podobnému pokušení. Tato odolnost ho už nikdy neopustila.

P r a v d a   a    l á s k a    v í t ě z í
       Zanedlouho musela rodina kapitulovat a nechat ho jít za jeho životní Láskou. Vstupuje tedy asi devatenáctiletý do jednoho ze dvou žebravých řádů, a to do řádu bratří kazatelů, založeného sv.Dominikem. Proč zrovna sem ?
       Hlavní pohnutkou byla nepochybně spontánní touha po hlásání pravdy. Šlo o takové hlásání pravdy, aby se pravda ukázala ve své podstatě sama sebou, a to přímo partnerovi v dialogu.
        A další pohnutka? Evangelium. Evangelní dokonalost je pojem, se kterým se u sv.Tomáše často setkáváme.
        Duchovní kvas jeho doby je určován především dvěma silami. Předně radikální evangelismus, hnutí za chudobu, a dále úsilí o ryze přirozené probádání reálné skutečnosti, viděné lidskýma očima.
        Kataři jsou dědici starého manicheismu a předkové těch, kdo volali "Rovnost - Volnost - Bratrství !". Jejich prapředek Mani, chápe hmotu a všechno materiální jako něco zlého : tělo, manželství, práce, stát, viditelná náboženská zařízení, svátosti - všechno hodné jen zrušení; jediným výrazem dokonalosti je mu krajní asketa; taková askeze, které jde až do krajnosti, až k oproštění se ode všech pocitů, příznivých i nepříznivých, až k vyhasnutí, k nirváně.
      Valdenské hnutí se zpočátku tváří jako pravověrné. Bůhví, dost možná, že právě panovačným až arogantním přístupem tolika církevních hodnostářů, kteří je takto do krajnosti zkoušeli, zda je pravé, bylo svedeno do hereze. Vedl je lyonský kupec Petr Valdus, který rozdává svůj majetek a snaží se žít doslova podle Kristovy výzvy. A tak se k počáteční chudobě, četbě Písma svatého a ochotě jít do světa a hlásat evangelium, posléze připojuje neochota sloužit Církvi svaté.
        Oba tyto proudy se prolínají, zejména v jižní Francii. Tam se mísí ve veliké hnutí, obvykle nazývané hnutím albigenským podle města Albi. Pokusy ze strany Církve o misijní činnost mezi nimi selhávají. Vyslanci papežovi vystupují ne jako misionáři, nýbrž jako soudci: hned vylučují z Církve, uvalují klatby a vynášejí rozsudky. A nejen to. Předem se připravují o jakoukoli věrohodnost. Vystupují totiž s přílišnou světskou okázalostí a panovačně.
        Mezitím však, co běsní toto šílenství, vzniká řád, který se liší od starých řádů. Znamená konec života v odloučenosti. Vzhůru do měst! A co víc - chudoba doslova do písmene, totiž chudoba žebravá, taková jaká byla doposud klerikům výslovně zakázána. Zejména však pravý duch Církve - duch ochoty sloužit. A pak ještě studium Písma svatého a pěstování věd, a konečně to vrcholí hlásáním Božího Slova.
      Toto Dominikovo společenství se výrazně liší od jiného společenství, téměř současně založeného sv.Františkem z Assisi. Řád sv. Dominika je především řád kněžský - od samého začátku - sv.František nebyl nikdy knězem. Dále je svým původem spíše rozumově střízlivý, než srdcem procítěný. Konečně nezná striktní odmítnutí vědy a vzdělanosti. Naopak výslovně se zaměřuje k prvním univerzitám na Západě.
        To, co Tomáše jako mladého studenta vede do řádu sv. Dominika je především zanícení pro vzor zásadně evangelního křesťanství, krátce řečeno pro ideál chudoby v duchu Kristově. Další podnět pro vstup do řádu je zanícené tíhnutí ke kultivovanému a lidsky zdůvodněnému předávání radostné novozákonní zvěsti.
        Vzdělávání nebo vyučování nespočívá zdaleka z toho, že se někdo nechává slyšet o výsledcích svého poznání. O vyučování ve vlastním smyslu lze mluvit teprve tehdy, až zaujmeme posluchače,
a to tak, že se mu zjeví pravdivost řečeného slova sama sebou.

L á s k o u k p r a v d ě č i p r a v d o u k l á s c e
       Jestliže svatý František a svatý Dominik představovali ve svém životě a díla veliká dvojčata, byl svatý Tomáš zřejmě takovým velkým synem Otce Dominika, jako byl jeho přítel Bonaventura duchovním synem svatého Františka.
       Svatý František byl tak vznětlivý, ba nepokojný, že ho leckteří úzkoprsí hodnostáři v Církvi pokládali za blázna, když se před nimi náhle objevil. Tomáš se zdál být tak netečný, že ve školách, kde naslouchal největšímu učenci své doby, Otci Albertovi, byl pokládán za hlupáka. Patrně patřil k tomu typu školáků, kteří se raději nechají pokládat za hlupáky, než aby se dali rušit ve svých vážných úvahách čilejšími spolužáky. Tak si mezi nimi zpočátku vysloužil přezdívku "němý vůl". To však jen do té doby, než v něm jeho zkušený učitel jasnozřivě odhalil génia a řekl posměváčkům : Mnozí z vás se posmívali bratru Tomášovi a častovali ho nadávkou ´němý vůl´, avšak já vám říkám, až tento vůl zabučí, bude ho slyšet celý svět!
        Tomášův zjev očividně kontrastoval se svatým Františkem. Jestliže František byl velmi výrazný ve svých hymnech a básních, a poněkud neurčitý ve svých výkladech, Tomáš se snažil vyrovnaně věnovat výkladu celých systémů pohanské a křesťanské moudrosti, ale též posvátné poezii.
        František se domníval, že stačí otevřít nepřátelům víry své srdce, aby se dali přimět k odložení bludných systémů a radostně přijali evangelium. Andělský doktor zase dennodenně prosil Boha, aby mu dal odhalit nejjemnější distinkce a dedukce o absolutnu nebo akcidenci, aby uchránil Boží lid před jednostranným výkladem filozofického odkazu antiky. Tak začalo to, co lze označit jako Tomášovu výzvou k Aristotelovi, apel k rozumu, k autoritě smyslů.
                                  Vy druzí nečetní, již jste včas výše
                                  svá hrdla po andělském chlebě vzepjali. (Ráj II,10-11)

        Tomáš se tedy rozhoduje pro přijetí svátostí kněžství.

K d e   t u č n í   t e n, k d o   v   m a r n o s t   n e u p a d á
         Ačkoli touží po klidu klášterní cely, není mu ho mnoho dopřáno. Ale také to je vlastně cosi nového v typu zosobněném Tomášem a před ním Otcem Dominikem : klauzura se stává vnitřní klauzurou. Tomáš zakusil neklidu vrchovatou měrou. Opouští sice už po třech letech svou katedru na pařížské univerzitě, ale jenom proto, aby zahájil život poutníka; život, jaký mu až do smrti nedovolí zůstat na témže místě a ve stejném úřadě. Se vším přitažlivým, lidsky lákavým se musí vždy rozloučit, ale pokaždé rád a veskrze ztotožněn se svými toulavými botami jako ten, koho vede z místa na místo Duch svatý.
        Nejdříve musí do Itálie s řádovými úkoly. Týkají se uspořádání studií. Potom si ho bere na svůj dvůr svatý Otec. Naskýtá se velká příležitost vykonat něco pro sjednocení křesťanského Východu se západním křesťanstvem. A Tomáš je pověřen připravit k tomu cestu na bohovědném poli.
       Ale po třech letech je tu další úkol : vedení řádové školy v Římě - na dva roky. Pouhých deset let života má ještě před sebou. Doposud není napsán ani jediný z dvanácti komentářů ke spisům Aristotelovým. Rovněž z Teologické summy není zatím ani řádek. Jsou to právě ty dva římské roky, ve kterých se stává něco překvapujícího a neobvyklého. Vedení řádu ho znovu povolává na pařížskou univerzitu. Proč ?
        Je zde ohroženo něco, co lze označit jako formování specificky západního ducha. Je to ohroženo jak od těch, kdo usilují o neporušené předávání křesťanského dědictví, ale činí tak až příliž křečovitým způsobem, tak od těch, kteří onen velkorysý Tomášův náběh v zárodku znehodnocují tím, že ho přehánějí.
      Andělský doktor tu pojednou stojí zdánlivě osamocen. A přece ne: na každém kroku ho doprovází jeho Pán.
      Tomáš - tento rozený učitel, učitel z vnitřního přesvědčení a z Boží milosti nemá ani jediného význačnějšího žáka. To není záviděníhodná situace. Tomáš se však vrhá do díla s úžasným záběrem. Obrací se ke svým předchůdcům. Kdo jsou to ? Sokrates, Plato, Aristoteles. Sokrates, v jehož postavě Plato vykresluje pravzor člověka, který nezaujatě hledá pravdu, hledá ji v neustálém rozhovoru. Aristoteles říká, že chceme-li najít pravdu, musíme napřed vzít v úvahu názor těch, kteří smýšlejí jinak.
      Tehdy se zrovna krystalizují a soustavně rozvíjejí pravidla postupu v disputaci: ke každé smysluplné disputaci přísluší otázka, odpověď, souhlas, zápor, argument, provedení důkazu a konečná formulace výsledku.
       Není třeba se šířit o tom, že rozhovor je základní forma společenského života. Tomáš si osvojuje tento prostředek scholastické disputace, nyní už poněkud upravený, aby jej použil k svému dílu. Ještě musí provést jeden důležitý zákrok: vypustit zbytečnosti a zjednodušit.
       Základ je tento: kdokoli chápe dialog, rozhovor, disputaci jako výchozí formu hledání pravdy, ten chápe, že hledání pravdy je nepochybně záležitost, k jejímuž zvládnutí nestačí schopnost jedince oddělujícího se od jiných. Naopak je nutné společné úsilí - možná dokonce všech.
      Disputace či dialog však neznamená pouze to, že jeden dopřává sluchu druhému, nýbrž také to, že mluví tak, aby tomu druhý rozuměl.
      Co všechno dokázal Tomáš v těch posledních třech pařížských létech: komentáře bezmála ke všem Aristotelovým spisům, komentář ke knize Job, komentáře k Evangeliu svatého Jana a k listům svatého Pavla, dále velké dílo "Quaestiones de quodlibet", objemný druhý díl Summy theologické.
       Přitom se Tomáš nevyhýbá diskusi. Jeho díla jsou vesměs přínosy právě k diskusi. Tato diskuse se tak přiostřuje, že se zdá, jakoby bylo vedení řádu právě z tohoto důvodu odvolalo Tomáše z Paříže, aby zmírnilo tento souboj duchů.
      Tomáš se vrací na místo svého prvního rozhodného životního kroku - do Neapole. Má tam založit řádovou školu. Rok poté ho v Neapoli zastihuje papežova výzva k účasti na obecném sněmu v Lyonu. Cestou na sněm však onemocněl a krátce nato opustil svět. Nebylo mu ještě ani padesát roků.

H v ě z d a č t v r t é h o n e b e
        Co je tedy na Tomášovi tak velikého? Byl jedním z prvních velkých osvoboditelů lidského rozumu. Sektáři nové doby byli v jádru zpátečníci a tak vytvářeli falešnou legendu, že právě scholastik je zpátečníkem, zabraňujícím rozvoji lidského ducha. To přestávalo být udržitelné už v devatenáctém století. Dnes je taková legenda naprosto neudržitelná.
      Svatý Tomáš byl člověk, který přiblížil pravdy Zjevení rozumovému poznání; přiblížil náboženství experimentálnímu bádání; tvrdil, že smysly jsou okny do duše, a že rozum má právo sytit se fakty, takže je záležitostí Víry, aby strávila silný pokrm i té nejtužší a nejpraktičtější pohanské filozofie.
      Jeho velikost a ostatně také jeho aktuálnost spočívá právě v tom, že vlastně nemůže existovat nějaký k němu se přivěšující - ismus, tedy ani tomismus. Takový výraz - ač autenticky nemůže být tím, co přímo říká - nepřímo naznačuje, že jde o zvláštní směr v myšlení, pevně vyhraněný polemickými tezemi a definicemi, jaký lze traktovat v učebnicích.
      Domněnka, že se Tomáš stal "aristotelovcem", - taková domněnka po dlouhou dobu přímo vylučovala opravdové pochopení jeho odkazu. Nikdy se nezřekl ústřední platonské myšlenky, učení o idejích, předpokladu stvoření všeho podle prvoplánů, životně přítomných u Boha. To je něco, čemu se mohou divit leda ti, kdo si představují, že se dějiny ducha vyvíjejí tak, že jeden - ismus vystřídává druhý - ismus; ti, kdo nedovedou cokoli pochopit, nemohou-li si každý výtvor lidského ducha uložit do nějaké škatulky. Jenže to není snadno možné. Tak třeba Plato nemohl být v dějinách západního myšlení vystřídán ani nahrazen Aristotelem. Přesně vzato, nestáli jeden druhému v cestě.
      Co tedy znamená pro Tomáše jeho příklon k Aristotelovi? Najdeme u něho zásadní aristotelský postoj; totiž to, že se Aristoteles zdráhá vzdálit od smyslové skutečnosti; nenechá se odtrhnout od toho, co má před očima. A právě tento zásadní postoj bere i Tomáš za svůj. Je to rozhodný, plný příklon ke konkrétnu, k realitě světa, která se dá zkoumáním zjistit. Věci vnímatelné smysly, které lze vidět, slyšet, ochutnat, očichat, ohmatat, se berou jako něco skutečného, jako samostatná realita - a ne jako nějaký pouhý odlesk, stín, ani pouhý symbol něčeho jiného neviditelného, duchovního.
     Další příčina zvláštní přitažlivosti Aristotelova díla byla touha vymanit se starému augustinsko - clunyskému učení o podřadnosti přirozených věcí a o pohrdání světem. To, co Aristoteles postavil lidem před oči, nebyl ani tak přirozený rozum, jako spíše příroda, přirozená skutečnost světa. Zde tedy leží to, co na Aristotelovi musí uchvacovat a poutat "mladou generaci".
     Tomáš poznává v Aristotelově postoji k světu, v jeho zdůrazňování světa a smysly vnímatelné skutečnosti cosi, co je mu bytostně blízké, cosi prapůvodně křesťanského, totiž příznivý postoj k Božímu stvoření.
      Dříve než přistoupil k psaní, diktování či kázání, obracel se s prosbou k Stvořiteli:

N e n í A u t o r i t a j a k o a u t o r i t a
      Tomášovo citování a a komentování Aristotela neznamená, že by pokládal tohoto Filozofa za nedotknutelnou autoritu. tím méně vysvětluje skutečnost pojednávání o "vlivech" a "závislostech" , jak je to běžné v dějepisných líčeních.
      Není pochyb, že citát může znamenat více věcí. Může být pouhou ilustrací, když se tím chce ukázat přiléhavost nějakého vyjádření. Může být míněn historicky. Ani jedno z těchto pojetí nepřichází v úvahu, když se třeba v komunistické literatuře cituje Karel Marx. Běžně se přitom cituje Karel Marx jako autorita: to znamená, že něco platí, protože to řekl Karel Marx. V takovém smyslu se Aristoteles u Tomáše necituje.
       Podle Tomáše je argument z autority nejslabším argumentem, pokud se opírá o lidské poznání; pokud se však opírá o Boží Zjevení, potud je nejsilnější.
        Andělský doktor usiloval o zjištění skutečného názoru Aristotelova. Bez nadsázky se dá říci, že jeho komentáře k Aristotelovi patří až dodnes k několika málo dílům, které skutečně odhalují Aristotelovo učení.
        Avšak poslední a hlavní záměr Tomášova výkladu Aristotela míří dál, než je sám Aristoteles. Takže to, co Tomáše zajímá u velkého filozofa antiky, není nakonec sám Aristoteles, nýbrž pravda. To neznamená, že by byl Tomáš pokládal za správné nebo za dovolené překrucovat či třeba jen zamlčovat skutečný Aristotelův názor tam, kde je v rozporu v rozporu s křesťanskou naukou. I toto bylo s vážnou tváří navrženo - například Bonaventurou: vzhledem k rozsáhlému Aristotelově vlivu má prý být zamlčováno to, co snad učil nesprávně.
       Naproti tomu Tomáš zaujímal toto stanovisko: Budeme říkat, že Aristoteles učí přesně tak, jak učí. Zjistíme si ovšem, že tak skutečně učí, ale především nebudeme z pouhé okolnosti, že tak učil, usuzovat, že právě to je pravda.
      Tomáš rozhodně prohlašuje: "To, co Aristoteles učil, nemá být zamlčováno, i když se to příčí pravdě", a dodává : "ostatně nevidím, co to má společného s naukou víry, jak se vykládají výroky ´Filozofa´".
      Takové zacházení s Augustinem či s Aristotelem, které nemá především na zřeteli historické autory, je však zároveň historicky přínosné a trvale působivé. Právě jím totiž zůstává přítomen impulz, který historického Aristotela nebo Augustina uvedl do pohybu a v pohybu udržel.

K d e  j e  p ů v a b   j a r a   a   j a s n o s t   l é t a
        Summa proti pohanům , navzdor svému titulu, není vůbec polemický spis. Právě tím je toto dílo nové: nejde tu o nějaké "křižácké tažení", nýbrž o "setkání". Samosebou tu jde Tomášovi o podání důkazu, že pravá životní cesta spočívá v následování Krista, v růstu v duchu radostné novozákonní zvěsti, a o vyvrácení jiného učení. Avšak toto vyvracení se děje dialogem. Ale ne ledajakým. Jde o dialog, ve kterém se protivníkův názor dostává ke slovu se svými nejpádnějšími argumenty.
      Je zde ale ještě jeden moment, kterým se vyznačuje tato první Tomášova Summa. "Na Písmo svaté", jak uvádí, "se odvolávat nemohu, ani na Starý zákon, jako v rozhovoru se Židy, ani na Nový zákon, jako v dialogu s bludaři. Je proto nutno obrátit se k přirozenému rozumu." Může se to zdát být obtížné. Tomáš se však vytrvale a stále obrací s pokorou k Pánu o milost, aby neuschl v prázdné učenosti :

A po Filozofické summě konečně Teologická summa. Je to dílo, na kterém Tomáš pracoval po sedm let svého života, skoro až do smrti, a které přesto zanechal nedokončené. Je to "opus magnum". Vždyť i jako torzo objímá na tři tisíce článků.
       Vyvěrání skutečna z božského Počátku, vyvěrání, které už svým nejprvnějším projevem je zcela přirozeně na cestě návratu k témuž Počátku, přičemž se sám Stvořitel ukazuje být cestou tohoto návratu. On se totiž v Kristu sklonil ke stvoření. Při vycházení tvorů od jejich prvního Původce se projevuje jakýsi koloběh, a to tím, že se všechny věci vracejí jako ke svému konci tam, odkud na začátku obdržely vznik.
      Bez myšlenky na Boží Vtělení by sv.Tomáš nikdy nebyl ani pomyslel na to, aby hájil přirozenou viditelnou skutečnost, především tělesnost člověka jako něco, co člověku bytostně náleží, a vyvozoval z toho nejvzdálenější důsledky.
      Jde tu tedy o teologický argument v nejvlastnějším slova smyslu, na kterém Tomáš buduje svůj příznivý postoj k hmotnému světu, především k realitě lidského těla.
     Je to právě Tomášův rozhodný zájem o člověka a jeho životní prostředí, čím se odlišuje od jednostranně spiritualistického odklonu od světa.
      Neopomenul ve svém díle nic z tvorstva, aby za tím nepronesl oslavný chvalozpěv:

S t í n   d o b y
        Je ovšem třeba se zmínit o jedné hrozné věci, která se však docela protiví duchu svatého Dominika a stejně i svatého Tomáše. Je to temný stín inkvizice.
Je to skvrna a znamení hanby.
       Je to dominikán Ferrier, který zavádí ve Francii první inkviziční tribunály. Je to další dominikán, Robert le Bougre, ničema, který na jaře téhož roku, kdy Tomáš přichází do Neapole (1239), nechává v Champagne upálit stoosmdesát katarů i s jejich biskupem. Tak se nelze příliš divit, že jsou dominikánské kláštery zakrátko někde brány útokem.
        Inkviziční proces znamená však něco jiného. Inquisitio znamená vyšetřování. To je právě záležitost papeže: skutečné vyšetřování místo násilného zásahu ozbrojené moci, právní řízení místo pouhé lynčovací justice. Pokud některý historik označuje zavedení inkvizice za pokrok v právní teorii, pak tomu dlužno rozumět právě v uvedeném smyslu. Každopádně se z tohoto hlediska ukazuje nová možnost k pochopení, proč byli pověřeni inkvizicí právě dominikáni: mělo se tím zmírnit ono nešťastné zlo, že se už skoro třicet let používalo proti albigenským převážně násilí. Tento pokus ovšem vedl zneužitím nového zařízení k dalšímu zlu. Zvrhl se k něčemu, co koneckonců popírá původní úmysl zakladatele řádu.
       Je to také v rozporu s názorem sv.Tomáše. jasně se k tomu vyjádřil v díle "O tajemství". Je to soubor odpovědí na otázky, které Tomáš řešil s několika dalšími učenci.
       Jedna z otázek zní takto: "Dejme tomu, že někdo obviní druhého z nějakého poklesku, o kterém ví jen on sám, žalobce, anebo ho nemůže dokázat. Smí v takovém případě sám představený začít tu věc vyšetřovat?" Převeďme si tuto otázku do terminologie a do prostředí vyšetřování ve zjišťování tzv. "ideologických odchylek" a "disidentství". Pamatujme přitom na to, jaký postoj se v této souvislosti zaujímá k prostředkům, jako jsou "detektory lži", tajná odposlouchávací zařízení, kontrola televizí, drogy k odstranění "zábran", atd.
       Tomášova odpověď zní : "Představený nemá právo nařizovat, aby se obžalovaný přiznal. Jestliže tak nařídí, těžce se prohřešuje. A obžalovaný není povinen se přiznat; spíše může říci: ´ať žalobce dokáže, co tvrdí; jinak žádám, aby byl souzen pro křivou žalobu´. Něco takového může obžalovaný odpovědět, nebo může prostě jen mlčet. O tom, co je skryté, nemá člověk právo pronášet soud."
      Tomáš tedy jednoznačně a důrazně zavrhoval takovéto zneužívání inkvizičního řízení. Dalo se ho ale prakticky vůbec používat? V zásadě ano, ale vyžadovalo to velmi kultivovaný přístup. Asi tak, jako se s odpůrci zabýval samotný Tomáš. Tak třeba při četbě Summy proti pohanům objevíme kapitolu, kde Tomáš uvádí argumenty odpůrců. Může se tady stát, že si člověk uvědomí pádnost těchto argumentů protivníků a už je skoro náchylný pokládat je za nezvratné - tak nestranně je Tomáš podává. On sám objasňuje jejich vnitřní působivost s tak břitkým zdůvodněním, že by to tak možná mnohdy nesvedl ani sám protivník. Je zde důsledně proveden princip rozhovoru, dialogu mezi partnery, kteří navzájem respektují svou lidskou důstojnost. To však neznamená, že každé mínění je hned správné.
      Pravda má vyjevit svoji účinnost sama ze sebe, svou vlastní vnitřní působivostí, nikoli vnějším násilám nebo zastrašováním. V této, pro svatého Tomáše příznačné vlastnosti myšlení a vyjadřování, jak se ukazuje v celém jeho díle a především v jeho polemických spisech, se projevuje onen impuls, z něhož původně vzešlo založení kazatelského řádu. A právě vnitřní příbuznost s tímto impulsem přivedla Tomáše - vedle rozhodnutí pro evangelní chudobu - do dominikánského řádu.

M l č e n í   "n ě m é h o   v o l a"
       Už několik měsíců předtím, než se vydal na cestu do Lyonu, se Tomáš odmlčel. Ustal v diktování i psaní, přestože není dosud hotovo jeho velké dílo, Teologická summa, a třebaže na něho žáci a přátelé naléhají. Tomáš se však zdráhá napsat nebo nadiktovat byť jen jediný řádek. A na tom trvá.
       "Všecko, co jsem napsal, mi připadá jako mlácení prázdné slámy", - tak odpovídá svému příteli Reginaldovi, mnohaletému průvodci na cestách. Později ovšem tuto větu doplňuje :"Všecko mi připadá jako mlácení prázdné slámy - ve srovnání s tím, co jsem uviděl."
       Z těchto slov vychází najevo něco, o čem se ve filozofických a teologických pojednáních o jeho díle nepíše, co však přesto nelze odbýt mávnutím ruky : že totiž Tomáš byl nejen filozof a teolog, nýbrž také nazíravý mystik, světec.
       V prvé řadě dlužno vzít v úvahu čistě zevní fakt : že totiž Teologická summa svatého Tomáše zůstala nedokončená. Není však dost přesné nazývat to jen zevním faktem. Nebyla to totiž předčasná smrt, co vzalo Tomášovi pero z ruky. Tomáš totiž jednoho přesně datovaného dne - šestého prosince 1273 - prohlásil po návratu ze sloužení mše svaté do své cely, že se mu příčí pokračovat dál v psaní: "Všecko mi připadá jako mlácení prázdné slámy... - "
      Toto odmlčení je poslední existenciální čin celkového postoje, který Tomáš dávno předtím teoreticky formuloval, a s přibývajícími léty stále jasněji zdůvodňoval. Tento postoj se jeví nikoli pouze v tom fragmentárním charakteru díla, a zdaleka ne jenom v tom, co schází, nýbrž také v tom, co Tomáš výslovně říká. Uvádí, že veškeré lidské vědomosti, včetně teologického vědění, mají fragmentární ráz. Tomáš je natolik málo klasikem systematického myšlení, že lze naopak často ukázat, že chová nedůvěru vůči nejrůznějším "hotovým" systémům.
        Není-li možno Tomáše představovat jako "klasika", tím méně ho lze prezentovat jako zastánce či představitele nějakého - ismu. Chápeme-li "tomismus" tak, že si osobuje právo vtěsnat celé učení svatého Tomáše do souboru tezí, který lze tradovat v učebnicích, pak jde o deformování Tomášova odkazu. Tím se znehodnocuje právě to, v čem tkví jeho význam : jeho uznalý postoj ke všemu, co je. Tato úcta se projevuje především v umlknutí před nevyslovitelným a před stálou neukončeností chápání bytí. Není to jen Bůh, o němž svatý Tomáš tvrdí, že nejsme schopni obsáhnout jeho podstatu. Také stvořené věci jsou pro lidské poznání nevyčerpatelné - a to proto, že věci - všechny věci mimo Boha - jsou stvořené. Být stvořením totiž znamená především být výrazem Božího plánu - plánu, který navždy zůstává člověku nedostupný.
        Tohle všechno je však na hony vzdáleno nějakému agnosticismu. Jak Bůh, tak tvorstvo jsou podle svatého Tomáše poznávatelné. Ba jsou tak dalece poznávatelné, že člověk nikdy nedojde nakonec v úsilí o jejich poznání. Právě tato jejich poznatelnost je nevyčerpatelná. Co to znamená? Předně, že je na místě krajní nedůvěra ke každému, kdo přichází s nárokem, že konečně našel formuli světa. Znamená to, že se člověk nemá nechat zmást v podezření vůči jakémukoli druhu - ismu , ať už je to existencialismus, marxismus, buddhismus nebo také tomismus.
        Tento postoj, který nám nedovoluje ani lehkomyslně odhodit poznání už nalezené, ani usnout na vavřínech, nelze snadno uskutečnit. Je to něco velmi náročného. Ale je to bezesporu to nejlepší z toho, čemu se lze naučit ve "škole" andělského doktora.
        Na konci života vydechl díkůvzdání, protože to byla vlastně jedna nepřetržitá bohoslužba:

Pozn.: Překlad "Summy proti pohanům" vychází z vydání v Římě roku 1894, z tiskárny Via della Dogana Vecchia, 26. s přihlédnutím k vydání z roku 1946 Marietti. Překlady citátů Písma svatého přihlížejí ke kralickému překladu, a u novozákonních textů k překladu J.L.Sýkory, u starozákonních textů k překladu J. Hejčla. Překlady citátů Aristotelových děl přihlížejí k překladům A. Kříže, u překladů citátů z Platonových děl se přihlíží k překladům F.Novotného. Při citacích Písma svatého a různých autorů bylo postupováno trojím způsobem: kde je volně podáván obsah nějakého místa citovaného textu, je uveden odkaz na citované místo; kde je citováno pouze nějaké slovo nebo slovní obrat, je citace v kurzívě a s připojeným odkazem; kde je citována celá věta nebo její velká část, je citace kurzívou a v uvozovkách, a s připojeným odkazem. Při překladu bylo přihlíženo k výrazům, kterých užili překladatelé Summy theologické, vyd. v Olomouci 1940, a slovníček méně obvyklých výrazů Filosofické summy je připojen konci díla.

Překlad pořídil jakožto "pracovní" P.PhDr Tomáš J.Bahounek O.P., v letech 1984-1989 v Brně. K pracovnímu vydání jej připravil v letech 1990 – 1993. P.Bahounek si je plně vědom omezenosti svých znalostí církevní latiny a pořizuje si tento překlad původně jen pro sebe jako prostředek hlubšího osvojení si učení sv.Tomáše. Připomíná však, že před rokem 1989 neměl nikdo z povolaných a vysoce kvalifikovaných lidí u nás sebemenší zájem o spolupráci při pořizování tohoto překladu. Při přípravě ke zveřejnění tohoto pracovního vydání po převratu v roce 1989 byl P.Bahounek rovněž odkázán na své skrovné znalosti latiny, protože všichni povolaní a kvalifikovaní lidé byli v této době velkých změn příliš zaujati honbou za osobními kariérami politickými, akademickými i církevními. Uznává, že překlad je dost nedokonalý, nicméně pro účel, pro něž byl pořizován, dostačuje. Možná přijde vhod i jiným čtenářům.
Za konzultace a vydatnou pomoc při korektuře překladu patří díky PhDr. Zdeňkovi Zlatuškovi, profesoru latiny z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, mému někdejšímu profesoru latiny během studia na této fakultě v letech 1969-1973.
v Brně, 20.2.1993                                                   fra Tomáš Bahounek OP

Slovník méně obvyklých výrazů, užívaných při překladu Summy proti pohanům, s přihlédnutím k některým výrazům, které použili otcové dominikáni při překladu Summy theologické, vydané v Olomouci 1937 - 1940.
            
Latinsko      -     česky:                                                                    Česko    -     latinsky:
abstrahere,         odlučovat                                                                bádavý,         speculativus
accidens,           případek                                                                  bytí,             esse
acedia,               nechuť                                                                    bytnost,       essentia,
actualis,             skutkový                                                                                    quidditas
actus,                 uskutečnění                                                            být o sobě,  subsistere
adaequate,          přesně                                                                    cit,              affectus
adaequatio,         rovnost, vyrovnanost                                                 co věc jest,  quodquidest
aequivocum,        stejnojmenné                                                          činorodý,      practicus
affectus,              cit                                                                          druh,           species
affectivus mentis, snahové napětí                                                        důkaz,         demonstratio
alternus,              střídavý, střídavě,                                                    důvodnost,    probabilis
                                                                                                        dychtivost,   concupiscentia
amor,                   láska, milování                                                        hmota,        materia
analogia, obdoba                                                                                choutka,      libido
appetitus, žádost                                                                               chtivost,       cupiditas
a. concupiscibilis, ž. dychtivá                                                              jednoznačné, univocum
a. irascibilis,         ž. vznětlivá                                                              jsoucno,       ens
a posteriori,          odvozeně                                                                jsoucnost,     existentia
a priori,                předem                                                                   klam,            fictio
arbitrium,             rozhodování                                                             láska,           charitas, amor
augmentum,         vzrůst, růst                                                              množství, velikost, quantitas
circumscriptive,    opisně                                                                     měnivý,        variabilis
confusum,           zmateně                                                                   milování,       amor
comprehendere,   stihnouti                                                                   možnost,      potentia
conceptus, notio,  ratio, pojem                                                              nábožnost,   religio
concupiscentia,    dychtivost                                                                 nahodilé,      contingens
connaturale,         sourodé                                                                    napodobené, contingens
connexio,             spojitost                                                                   náruživost,    libido          
consequentia,       následnost                                                               následnost,   consequentia
consequitur, sequitur, sleduje                                                                nazírání,       contemplatio
contemplatio,        nazírání                                                                    nechuť,         acedia
contingens,           nahodilé                                                                   neměnný,      immutabilis
convertio,              obrátit,                                                                     předvádět nesprávné, falsum
contradicere,         odporovat                                                                 netvárné,         informis
contradictio,          protiklad                                                                   neztenčené,    integris
corruptibile,           porušitelné                                                                obdoba,         analogia
cupiditas,              chtivost                                                                    obliba,            dilectio
definitio,                výměr                                                                       obnáší,           important
definitive,              vytčeně                                                                     obsah,            notio, ratio
delectatio,            potěšení                                                                    odlišnost,        differentia
demeritum, reatus provinění                                                                    odlučovat        abstrahere
demonstratio,       důkaz                                                                        odporovat        contradicere
devotio,                zbožnost                                                                   odvozeně,        a posteriori
differentia,            odlišnost                                                                    jednotlivec,      individuum
discursivus,          postupující                                                                 opisně,          circumscriptive
dispositio,            uzpůsobení                                                                omezení,        privatio
efficiens,              účinný                                                                       o sobě,           per se
ens,                     jsoucno                                                                     podíl, účast     participatio
esse,                   býti, bytí                                                                    podoba,          species
essentia, quidditas, bytnost                                                                   podstata,         substantia
evidens,                zřejmé                                                                      pohotovost,      habitus
exemplatum,         napodobené                                                              pojem,             notio, ratio,
existentia,             jsoucnost                                                                                        conceptus
expressio, ratio,     výraz                                                                       poměrnost,       proportio
facultas,               schopnost                                                                 poměrovost,  proportionalitas
falsum,                 nesprávné                                                                 porušitelné,   corruptibilis
fictio,                    klam                                                                        postupující,    discursivus
figura,                   útvar                                                                        postrádání,     privatio
finalis,                  účelový                                                                     potěšení,       delectatio
forma,                  tvar                                                                           proměnný,     mutabilis
genus,                 rod                                                                            prominutí,      dispensatio
habitus,               pohotovost                                                                 protilehlé,       oppositum
charitas,              láska                                                                         protiklad,        contradictio
individuare,           jednotlivě rozlišit                                                        provinění,       reatus
individuum,           jednotlivec                                                                 předem,         a priori
informare,            utvářet, vtiskovat tvar                                                   přesně,          adaequate
informis,              netvárné                                                                     případek,       accidens
importat,              obnáší                                                                       působnostní   pars
inhaerere,            tkvít, lpět                                                                    část               potentialis
integre,                neztenčeně                                                                původ, základ, principium
immutabilis,         neproměnný                                                               ráz,                notio, ratio
implicite,             zahaleně                                                                    rod,                genus
irregularitas,        vyřazenost                                                                  rovnost,          adaequatio
libido,                 choutka, náruživost                                                      rozhodování,   arbitrium
materia,              hmota, látka                                                                růst, vzrůst,   augmentum
meritum de condigno, přesná zásluha                                                     schopnost,     facultas
meritum de congruo, zásluha slušnosti                                                    skutkový,       actualis
mutabilis,             proměnné                                                                   sleduje,          sequitur,
notio, ratio,           obsah
ordinare,               zařídit                                                                        sourodé,        connaturale
pars integralis,      doplňková část                                                           spojitost,       connexio
praejudicium,        újma, úhona                                                               stejnojmenné, aequivocum
participatio,           účast, podíl                                                               stihnout        comprehendere
potentia,               mohoucnost, možnost                                                střídavě,       alternus
potentialis pars,    působnostní část                                                        svébytí,        suppositum
per se,                 o sobě                                                                       svébytnost,  subsistentia
practicus,             činorodý                                                                     tíhnout         tendere
praedicamentum,   všeobecná třída                                                          tkvít             inhaerere
privatio,                 postrádání, omezení                                                   všeobecná

                                                                                                            třída           praedicamentum
probabilis,              důvodný                                                                    tvar,           forma
proportio,               poměrnost                                                                účast,         participatio
proportionalitas,      poměrnost                                                                účelový,      finalis
quantitas,               množství, velikost                                                      účinný,       efficiens
quodquidest,           co věc je                                                                  újma,          praejudicium
quidditas, essentia  bytnost                                                                    uskutečnění, actus
religio,                    nábožnost                                                                utvářet         informare
repraesentare,         znázornit                                                                 uzpůsobení, dispositio
secumdumquid,       z části                                                                     vesmír,        universum,
sequitur, consequitur, sleduje                                                                 (u planet)      caelum
species,                   podoba, druh                                                          všeobecno,   universale
speculativus,            bádavý                                                                   výměr,          definitio
subsistentia,            svébytnost                                                             výraz,          expressio, ratio
substantia,               podstata                                                                význam,       ratio
subsistere,               být o sobě                                                             zahaleně,     implicite
suppositum,             svébytí                                                                   zbožnost,   devotio
tendere,                   tíhnout, směřovat                                                    z části,  secundum quid
univocum,                jednoznačně                                                           zmatené,    confusum
variabilis,                 měnivý, proměnlivý                                                  zřejmé,       evidens