Domů
Nahoru

Sv.Tomáš Akvinský,  O vládě (De regimine principum)
Kniha I.
Kapitola 1.
Co znamená jméno král
Začneme objasněním, co je obsaženo v označení král. Tedy ve všem, co směřuje k nějakému cíli a kde je možno postupovat tak nebo jinak, je zapotřebí jakýsi správce, díky kterému se prostě dochází k vlastnímu cíli. Nedoplula by loď, zmítaná větry do různých stran, do vytčeného přístavu, kdyby se o to nepřičinil kormidelník. Tedy člověk má pevný cíl, ke kterému je obrácen celý jeho život a konání, protože je veden rozumem a ten zřetelně směřuje k cíl. Lidé se zase různým způsobem snaží o to, co zamýšlejí. Svědčí o tom sama různorodost jejich snah a konání. Člověk tedy potřebuje nějakého řízení k cíli.
Každému člověku je tedy od přirozenosti vštípeno světlo rozumu, kterým řídí svoje činy k cíli. I kdyby člověk, tak jako mnohá zvířata, žil jednotlivě, nepotřeboval byl žádné jiné řízení, protože každý by byl sám sobě králem, poddaným nejvyššímu králi - Bohu, jako že by sám sebe řídil ve svých činech, díky světlu rozumu, jímž je nadán. Člověk je však od přirozenosti tvorem společenským a politickým, žijícím ve skupině, dokonce víc než všechna zvířata; ukazuje (to) přírodní nutnost. Zvířatům totiž příroda připravuje pokrm, vybavuje je kožešinami, dává obranu v podobě zubů, rohů, drápů, a přinejmenším rychlost k útěku. Člověk však nedostal od přírody žádnou z těchto věcí, avšak namísto toho byl obdařen rozumem, aby mohl toho všeho dosáhnout prací rukou. Ale jeden člověk na to nestačí, neboť není schopen samostatně projít životem. Pro něho je tedy přirozené, že žije ve společnosti mnohých.
Dále: zvířata vrozeným instinktem rozpoznají, co jim přináší užitek nebo škodu, jako je třeba v povaze ovce strach před vlkem jako nepřítelem; některá zvířata si zase přirozeným instinktem vyhledávají léčivé byliny nebo něco jiného potřebného k životu. Člověk však má jenom všeobecné přirozené poznání toho, co potřebuje k životu, ale dokáže na základě přirozených zásad dospět rozumem k jednotlivým nevyhnutelnostem po lidský život. Není však možné, aby jediný člověk k tomu všemu dospěl svým rozumem; je tedy nutné, aby člověk žil ve skupině, a jeden aby podepíral druhého, aby se různí zaujímali různými obory rozumu, jako jeden lékařstvím, jiný tím a jiný oním.
Nejplněji se to objasní tím, že výhradně člověku patří řeč, díky které může svůj názor plně vyjádřit jiným. Zvířata si pouze všeobecně vyjadřují navzájem svoje dojmy, jako pes projevuje hněv štěkotem, a jiná zvířata vášně jinými způsoby; tedy člověk dokáže porozumět druhým lépe, než jakýkoli jiný živočich, který žije skupinově, ať je to jeřáb, mravenec či včela. Na to myslel Šalamoun při slovech: Lépe dvěma než jednomu; mají dobrou mzdu ze svého pachtění (Kaz 4, 9)
Jestli je tedy člověku přirozené žít ve společnosti mnohých, potom všichni potřebují něco, čím by se společenství řídilo. Každý z různých lidí totiž usiluje o to, co mu vyhovuje; celek by se tedy rozptýlil do částí, kdyby nebylo něco, co se stará o dobro celku. Podobně jako tělo člověka nebo jakéhokoli živočicha by podlehlo rozkladu, kdyby v něm nebylo sjednocující síly vedoucí ke společnému dobru všech článků. Šalamoun o tom praví: Kde není vládce, lid se rozptýlí. (Př 11, 14)
Shoduje se to s rozumem. Totiž to, co je vlastní, neztotožňuje se s tím, co je společné. V tom, co je vlastní, různí se, ale co je je společné, v tom jsou jednotni. Tedy různé (věci) mají různé příčiny. Tak tedy kromě toho, co podněcuje k vlastnímu dobru každého, má být cosi povzbuzujícího ke společnému dobru všech. Proto všude tam, kde je množství zařízeno k jednomu, je něco, co řídí: ve světě těles prvním tělesem, tedy vesmírným; jiná tělesa jsou řízena jakýmsi řádem božské prozřetelnosti a všechna těla (jsou řízena) rozumným stvořením. Rovněž v člověku duše řídí tělo, a zase v duši rozum řídí oblast prudkostí a dychtivostí. Takže mezi částmi těla jedna z nich - srdce nebo hlava - je hlavní a pohybuje ostatními. Tedy všude tam kde je mnohost, musí být činitel řídící.
Stává se však, že v něčem, co je uspořádáno k cíli, se postupuje právě tak správně jako nesprávně; podle toho také i vlády nad mnohými mohou být správné nebo nesprávné. Něco je řízeno správně, je-li to přiváděno k odpovídajícímu cíli, nesprávně však, jestliže k neodpovídajícímu cíli. Tedy jiný cíl odpovídá společnosti svobodných než otroků; svobodný je totiž ten, kdo určuje příčinu ze sebe samého, otrokem, kdo náleží druhému. Pokud tedy vláda uspořádává společnost svobodných k obecnému dobru společnosti, bude to vláda správná a spravedlivá, jako zušlechtění svobodných. Jestliže však vláda neuspořádává k obecnému dobru společnosti, ale osobnímu dobru vládce, bude to vláda nespravedlivá a zvrácená; odtud skrze Ezechiela hrozí Pán takovým vládcům: Běda pastýřům, kteří pasou sami sebe, jakoby se starali o vlastní prospěch, Což pastýři nemají pást stáda? (Ez 34, 2) Tak tedy pastýři mají pečovat o dobro stáda, a všichni vládcové o dobro jim podřízených.
Jestliže tedy nespravedlivá vláda je vykonávána pouze jedním, který sleduje ve vládě svůj prospěch, a nikoli dobro jemu poddané společnosti, takový vládce se nazývá tyranem, kterýžto název pochází od násilí (S.Izidor, Etymologiarum, IX, 3, 16; PL 82, 344 B), protože namísto spravedlivé vlády utiskuje silou; podle toho antičtí (filozofové) mocné nazývali tyrany. Pokud však nespravedlivou vládu nevykonává jeden, ale několik lidí, nazývá se to oligarchie, to znamená vláda několika; když totiž někteří, aby se obohatili, utiskují lid, liší se od tyrana pouze množstvím. Jestliže se však nespravedlivá vláda vykonává skrze mnohé, nazývá se to (Pozn. překl: ochlokracie či demagogie, resp. znetvořený tvar) demokracie neboli lidovlády, kde totiž hlavně plebejský lid díky moci davu utiskuje bohaté: tak totiž také všechen lid je jakoby jedním tyranem.
Podobně dlužno rozlišit spravedlivé vlády. Jestliže se totiž vykonává vláda nějakým množstvím, jmenovaným ústavou (Aristoteles, Polit., III, 6; 1279 a 22 - b 10), když totiž městu nebo kraji vládne množství válečníků (nazývá se to demokracie, pozn.překl.). Jestliže se vláda vykonává zase skrze nemnohé, totiž ctnostné, nazývá se aristokracie čili vláda nejlepší anebo nejlepších, a oni samotní se nazývají nejlepšími (elitou, výběrem, pozn.překl.). Jestliže naproti tomu spravedlivá vláda náleží pouze jednomu, ten se nazývá králem. (monarchie, pozn.překl.) Jak pravil Pán Ezechielovi: Služebník můj, David bude králem nad nimi a jediným pastýřem všech. (Ez 37, 24) Odtud jasně vyplývá, že o pojetí krále rozhoduje to, zda panuje jeden, který utlačuje, nebo je pastýřem, starajícím se o celkové dobro společnosti, a nikoli vlastní.
Když tedy člověk musí žít ve společnosti, neboť si sám nestačí opatřit životní potřeby, tedy je společnost tím dokonalejší, čím lépe ho zaopatří v oblasti životních potřeb. Ve skutečnosti jedině rodina je už poněkud životně samostatná, totiž v oblasti přípravy pokrmů, výchovy potomstva a jiných věcí; jednotlivá obec v oblasti nějakého hospodářského díla; zatímco město, jako dokonalá společnost, v oblasti všech životních potřeb; ještě více celý kraj, s ohledem na nutnost boje proti nepřátelům a vzájemnou pomoc proti nim. Kdo tedy řídí dokonalou společnost, čili město nebo kraj, nazývá se králem (Rex pochází od regno, vládnout, česky král od jména Karel, Pozn.překl.); kdo řídí zase dům, nenazývá se králem, ale hospodářem, má nějakou podobu krále, pro niž i králové se někdy nazývají otci lidu (vlasti, Pozn.překl.).
Tedy králem se nazývá ten, kdo jako jeden vládne společnosti města nebo kraje pro její celkové dobro. Jak praví Šalamoun: Král celé země rozkazuje sloužícímu. (Kaz 5, 8)

Kapitola 2.
Co je pro město nebo kraj lepší: více vládců či jeden
Dále je třeba položit otázku, co je pro kraj nebo město lepší: vláda mnohých nebo jednoho.
Možno to rozvážit na základě cíle vlády. Záměr každého vládce má směřovat k tomu, aby měl starost o ochranu toho, co se rozhodl řídit: třeba kormidelník má navzdory mořským nebezpečím udržet loď nepoškozenou a dovést ji do bezpečí přístavu. Tedy dobro a štěstí společnosti spočívá v tom, aby se zachovala její jednota, což se nazývá mír; začne-li tento chybět, ztrácí se užitek společného života, a nesvorná společnost se dokonce sama sobě stává břemenem. Správce společnosti má tedy nejvíce směřovat k tomu, aby zajistil jednotu pokoje; nejde o to uvažovat, zda zajistit mír ovládané společnosti, podobně jako kdyby lékař (se měl teprve zamýšlet), zda léčit svěřeného nemocného. Nikdo se totiž nemá zamýšlet nad cílem, k němuž dojít je jeho závazkem, ale nad tím, co k cíli vede. Proto Apoštol, povolávající věrný lid k jednotě, praví: Usilujte zachovávati jednotu Ducha v svazku pokoje (Ef 4, 3). Oč tedy byla vláda účinnější při zachování jednoty míru, o to bude užitečnější; užitečnějším nazýváme totiž to, co spíše přivádí k cíli. Je však zřejmé, že jednoty se lépe dosahuje tím, co je samo v sobě jedno, než skrze mnohé, podobně jako nejúčinněji ohřívá to, co je ze své podstaty teplé. Tedy více užitečná je vláda jednoho než mnohých.
Dále: Je jasné, že množství by nemohlo žádným způsobem vládnout společnosti, kdyby bylo úplně nesvorné. V množství se tedy hledá nějaká jednota, aby mohli nějak vládnout, podobně jako by množství nemohlo táhnout jedním směrem loď, kdyby nějakým způsobem nebylo sjednoceno. Sjednocení tedy znamená přiblížení se mnohých k jednotě. Lépe tedy vládne jeden, než mnozí, kteří se přibližují k jednotě.
Dále: to, co se shoduje s přirozeností, je nejlepší, protože v jednotlivých (bytích) přirozenost koná to, co je nejlepší; tedy každý přirozený řád řídí jeden; jeden článek, hlavně srdce, zásadně pohybuje ostatním tělem; rovněž části duše řídí jedna vláda základní, nazývající se rozum; včely mají jednu matku, a v celém vesmíru jeden Bůh je všeho původce a správce. To se shoduje s rozumem: : totiž každá mnohost pochází od jednoho. Tedy jestliže to, co je tvořeno uměle, napodobuje to, co je přirozené, a umělecké dílo je tím lepší, čím je podobnější tomu, co je v přírodě, musí být pro lidskou společnost nejlepší vláda jednoho.
To také vyplývá ze zkušenosti. Neboť kraje a města, kterým nevládne jeden, trpí neshodami a neustálými bouřemi, jakoby se plnila slova Páně skrze proroka řečená: Mnozí pastýři zkazí vinici (Jr 12, 10) . A naproti tomu kraje a města ovládaná jedním králem zakoušejí pokoj, rozkvět spravedlnosti a radují se z bohatství: proto slibuje Pán skrze proroky svému lidu jako velký dar, že určí pro něho jednu hlavu, a že bude jeden kníže uprostřed nich. (Ez 34, 24)

Kapitola 3.
Vláda tyrana je nejhorší
Jako je tedy vláda krále nejlepší, tak vláda tyrana je nejhorší. Ústavě (republice, pozn.př.) se staví naproti demokracie a obojí, jak je vidět, je vláda vykonávaná mnohými; aristokracii však oligarchie v oligarchii, obojí je totiž vláda skrze nemnohé; kralovládě zase tyranie, protože v jednom i v druhém případě je to vláda jedince. Již jsme ukázali, že království je nejlepší vláda; jestliže tedy proti nejlepšímu stojí nejhorší, vyplývá z toho, že vláda tyrana je nejhorší.
Dále: sjednocená moc dosahuje cíle účinněji, než když je rozptýlena nebo rozdělena: když se množství sdruží dohromady, dosáhne toho, čeho nemohou dosáhnout jednotlivci rozdělení na části. Tedy podobně jako je užitečnější, aby moc konající dobro byla spíše sjednocena, aby z toho byla větší moc ke konání dobra, tak zase je škodlivější, když moc konající zlo je jednotná, než když je rozptýlená. Tedy moc nespravedlivého vládce pracuje ke zlu společnosti, neboť on převrací obecné dobro společnosti výlučně k svému vlastnímu dobru. Jako jsou tedy spravedlivé vlády lepší s jediným vládcem, čímž jsou tyto vlády užitečnější, tak kralovláda je užitečnější než aristokracie, aristokracie zase lepší než ústava (republika, pozn.př.): naopak je tomu v nespravedlivých vládách, čím spíše je vládce jeden, tím více přináší škody. Tedy tyranie je škodlivější než oligarchie, oligarchie zase než demokracie.
Dále: vlády se stávají nespravedlivými tím způsobem, že zavrhnutím obecného dobra společnosti vládce sleduje soukromé dobro; čím více se uchyluje od obecného dobra, tím nespravedlivěji se vládne. Tedy více se uchyluje od obecného dobra v oligarchii, kde se sleduje dobro některých, než v demokracii, kde se sleduje dobro mnohých; a ještě více se ustupuje od obecného dobra v tyranii, kde se sleduje dobro pouze jednoho: každému celku je tudíž bližší mnohé než nemnohé, a zase nemnohé spíše než jediné; tyranovláda je tedy nejvíce nespravedlivá.
To je však jasné těm, kdo sledují řád Boží prozřetelnosti, která nejlépe všechno řídí. Neboť dobro pochází z nějaké dokonalé příčiny, jakoby se spojilo všechno, co může pomoci dobru, kdežto zlo (pochází) zvlášť z jednotlivých nedostatků. Není totiž tělo krásné, nejsou-li všechny složky vhodně uspořádány; ošklivost zase vzejde z neladného umístění jakéhokoli složky. Tak tedy ošklivost pochází různým způsobem z mnohých příčin, krása zase jedním způsobem od jedné dokonalé; a tak je ve všem, co je dobré a zlé, jak se Bůh stará o to, aby dobro pocházející od jedné příčiny bylo silnější, zatímco zlo pocházející od mnohých příčin, stává se horší. Je tedy lépe, když spravedlivá vláda patří pouze jednomu, aby byla mocnější; jestliže se vlády uchylují od spravedlnosti, je lépe aby ji vykonávali mnozí, aby tak byla slabší a vládci si vzájemně překáželi. Tedy uvnitř nespravedlivých vlád je více snesitelnější demokracie, nejhorší však tyranie.
Vychází to najevo také z pozorování zla, jaké činí tyrani; ježto tyran sleduje soukromé dobro na úkor obecného, následně rozličným způsobem utiskuje poddané, když sám podléhá různým vášnivostem k získání nějakého prospěchu. Jestliže totiž podléhá žádostivosti, uchvacuje majetek poddaných; jak říká Šalamoun: Král spravedlivý upevňuje zemi, ale kdo ji vydírá, boří ji. (Př 29, 4) Jestliže by se dal uchvátit hněvem, z kdejakého důvodu prolévá krev, jak se říká u Ezechiela: Velmožové jsou uprostřed ní (země) jako vlci, kteří trhají kořist a prolévají krev. (Ez 22, 27) Totéž připomíná Mudrc: Drž se daleko od člověka, který má moc zabíjet. (Sír 9, 13), protože jí neužívá spravedlivě, ale zabíjí z libovůle. Tak tedy není vcelku bezpečno, ale vše se odklání od práva; a nic není možno upevnit, když záleží na jiné vůli, neřku-li libovůli.
(Tyran) nejenže utiskuje poddané tělesně, ale překáží jim v dosahování duchovního dobra. Protože požaduje více vlády než je prospěšné, ztěžuje každý postup poddaných, podezírá totiž, že jakákoli převaha poddaných škodí jeho ničemnému panování. Větší podezření u tyranů vzbuzují dobří než zlí a vždy se strašlivě bojí cizí ctnosti. Tedy tyrani se spíše snaží nedopustit to, aby se jejich poddaní stali ctnostnými a získali ducha velkomyslnosti, neboť tehdy by nestrpěli jejich ničemné panování. Usilují také o to, aby se mezi poddanými neudržovaly přátelské vztahy, a aby se neradovali z vzájemného pokojného prospěchu; když totiž jeden druhému nedůvěřuje, nemohou nic podnikat proti jeho panování. Proto zasévá neshody mezi poddané a stávající udržuje, jakož i ztěžuje to, sbližuje lidi, jako manželství a omezuje takové věci, díky kterým se šíří mezi lidmi sblížení, pohostinnost a důvěra. Snaží se dokonce, aby se poddaní nestali silní ani bohatí, podezírají je totiž podle svého zvráceného svědomí, a ježto sami používají moci a bohatství ke škodě, obávají se, aby jim síla a bohatství poddaných neškodily. Totéž se uvádí o tyranovi u Joba: Zvuk strachu je v uších jeho, i v čas pokoje, tedy když mu nic nehrozí, má podezření z nástrah. (Jb 15, 21 Vg.)
A tak se stává, že vládcové, kteří mají poddané vést ke ctnostem, jim jejich ctnosti zlomyslně závidíé a jak mohou jim brání, a tak se pod vládou tyranů nacházejí nemnozí ctnostní. Neboť, dle slov Aristotela (Etika III, 16, 1116 a 20), neschází zdatní muži tam, kde se ctí nejzdatnější; a také Tullius praví: leží stále a málo se rozvíjí to, co nedochází úcty (Cicero, Tuscul. Disp. I, 2). Koneckonců je přirozené, že lidé žijící v strachu, projevují se otrocky a stávají se malomyslnými v díle (vyžadujícím) odvahu a vytrvalost: což je ověřeno v krajích, které byly dlouho pod vládou tyranů; totéž praví Apoštol v listu Kolosanům: Otcové, neponižujte své děti, aby nemalomyslněly. (Kol 3, 21)
Šalamoun, uvažující nad škodami tyranie, praví: Za vlády bezbožných, hyne člověk (Př 28, 12), protože pro ničemnost tyranů slábne dokonalost jeho ctností. A dále praví: Když panuje bezbožník, vzdychá lid (Př 29, 2), jako zajatec v otroctví; a ještě: Když povstávají bezbožní, skrývá se člověk (Př 28, 28), aby unikl ukrutnosti tyranů. A není na tom nic divného, neboť člověk, který vládne bez rozumu a podle libovůle, ničím se neliší od divokého zvířete. Totéž praví Šalamoun: Řvoucí lev a medvěd hladovějící je bezbožný panovník nad nuzným lidem; (Př 28, 15) a proto lidé se ukrývají před tyrany jako před krvežíznivými divokými zvířaty, a poddat se tyranovi je totéž jako padnout na tvář před lítým divokým zvířetem.

Kapitola 4.
Proč je královská hodnost u poddaných v nenávisti
Poněvadž tedy monarchie čili vláda jednoho může být nejlepší vláda i nejhorší, u mnohých, s ohledem na zvrhlost tyranie, je královská hodnost nenáviděná; někteří totiž touží po královské vládě, ale upadají do ukrutností tyranů, a mnozí vládci se pod zdáním královské hodnosti se dopouštějí tyranie.
Očividným příkladem toho je římská republika. Římský lid tedy po vyhnání králů, když nemohl snést královskou, či spíše tyranskou nadutost, ustanovil si konsuly a jiné úředníky, kteří jim začali vládnout a spravovat a snažili se změnit monarchii v aristokracii; a, jak praví Sallustius, těžko uvěřit, jak se římský stát rozrostl záhy po získání svobody. (Bellum Catilinae, 7, 3) Vždyť se většinou stává, že královi poddaní se lenivě přičiňují o obecné dobro, jakoby usuzovali, že to, co přinášejí pro obecné dobro, nepřináší žádný užitek jim, ale jenom tomu, kdo obecné dobro spravuje. Když zase sledují, že obecné dobro nespravuje jedinec, přestávají je brát jakoby bylo cizí, ba každý s ním zachází jako s vlastním; podobně se prokazuje, že stát spravovaný každoročně střídanými správci zmůže někdy více, než kdyby král měl tři nebo čtyři takové obce; i nevelké zatížení uložené králem se nese obtížněji, než velká zátěž uložená společně občany. Ověřilo se to při rozvoji římské republiky. Lid totiž právě tak vstupoval do vojska, jako platil daně na vojsko; a když daně nestačily na obecní potřeby, na obecné účely šel soukromý majetek do té míry, že se ani senátor nenechal pro sebe žádné zlato, kromě jednoho zlatého prstenu a jednotlivé početi na znamení své hodnosti. (Sv.Augustin, De civitate Dei III, 19; PL 41, 87)
Přesto je ale trápily neustálé neshody, které přerůstaly až do občanských válek. Během těchto válek ztráceli svobodu, o kterou tak často usilovali, a ocitli se pod vládou césarů, když ti od počátku nechtěli být nazýváni krály, protože Římané tohle označení nenáviděli. Avšak někteří z nich shodně s královským zvykem věrně se starali o obecní dobro a díky jejich snahám se římský stát zvětšoval a udržoval; přesto většina z nich byli tyrani, chovající se vůči nepřátelům změkčile a zbaběle, takže uvedli římský stát do úpadku.
Podobný průběh nastal u Židů. Nejprve za vlády soudců, když je nepřátelé ohrožovali ze všech stran; každý tehdy konal to, co považoval za dobré. Na jejich prosbu jim Bůh dal krále, avšak následkem zkaženosti králů se odvrátili od uctívání jednoho Boha a nakonec upadli do otroctví.
Tedy hrozí nebezpečí ze dvou stran: buď se z obavy před tyranií odchýlí od nejlepší vlády krále, anebo po dosažení toho královská moc se zvrhá do zhoubného tyranství.

Kapitola 5.
Menší zlo je změna monarchie v tyranii,
než úpadek vlády mnoha nejlepších
Je-li třeba volit mezi dvěma (způsoby vlády), z nichž každý je ohrožován nebezpečím, dlužno se rozhodně vyslovit pro ten, ze kterého se zdá vyplývat menší zlo. Avšak z monarchie, pokud se změní v tyranii, plyne zlo menší, než z vlády mnoha nejlepších, která podlehne úpadku. Z vlády mnohých se totiž často rodí neshoda, která ruší dobro míru, obzvláště důležité pro lidskou společnost. Tyranie neničí toto dobro, nýbrž doléhá na dobra jednotlivých lidí, ledaže se bezpráví tyranie proviňuje na celé společnosti. Tak si lze spíše přát vlády jednoho než mnohých, třebaže v obou případech odtud vyplývají nebezpečí.
Dále: zdá se, že spíše patří vyhýbat se tomu, z čeho může častokrát vzejít velké nebezpečí. Avšak velké nebezpečí pro společnost častěji pochází z vlády mnohých než z vlády jednoho. Častěji se totiž stává, že někdo z množství ochabne v úsilí o obecné dobro, než se to stane za vlády jednoho. Když zase kdokoli z množství vůdců opustí zaměření k obecnému dobru, hrozí to nepokoji poddaných v celé společnosti; jestliže se totiž hádají vládci pocházejí z toho mepokoje v celé společnosti. Zatímco stojí-li v čele jeden, má obvykle na mysli obecné dobro. Jestliže však opustí starost o obecné dobro, nevyplývá odtud ihned celkové zaměření na útisk poddaných, (jenom) na (některé) doléhá bezpráví tyranie, která je, jak bylo prokázáno (Kap.3), nejzvrácenějším způsobem vlády. Tedy více dlužno vyhýbat se nebezpečím, jaká plynou z vlád mnohých, než jaká pocházejí z vlády jednoho.
Dále: zdá se, že vláda mnohých se častěji zvrhá v tyranii než vláda jednoho. Když totiž následkem vlády mnohých vznikají neshody, často se stává, že přemůže ostatní a sám si přisvojí vládu mnohých. Lze to doložit na příkladech z dějin. Vždyť skoro všechny vlády mnohých skončily v tyranii, a nejlépe to lze sledovat na římském státu. Dlouho byla spravována množstvím úředníků a projevilo se v ní soupeření, někdy i občanské války, až upadla do rukou nejkrutějších tyranů. A pokud někdo pečlivě prozkoumá všeobecně dějinné údaje, jakož i to, co se děje obecně, přesvědčí se, že tyranie se spíše zmocňuje zemí s vládou mnohých, než s vládou jednoho. Pokud tedy monarchie, která je nejlepší vládou, vzbuzuje největší obavy z hlediska tyranie, tak přece tyranie nastává ani ne tak u této vlády, jako spíše tam, kde je vláda mnohých: prostě zbývá, že lépe je žít pod jedním králem, než pod vládou mnohých.

Kapitola 6.
Jak pečovat o to, aby se král nestal tyranem
Ježto je nutno vládu jednoho stavět jako nejlepší na první místo, a protože se stává, že se zvrhá v tyranii, a to je, jak bylo řečeno (Kap. 3), nejhorší, společnost se musí pečlivě starat, aby král neupadl do tyranie.
Předně je nutné, aby ti, kterým to přísluší, povýšili na krále takového člověka, jenž nemá sklony k tyranství; odtud Samuel, chválící Boží prozřetelnost v souvislosti s ustanovením krále, praví: Hospodin si vyhledal muže podle svého srdce. Jemu Hospodin přikáže, aby byl vůdcem nad jeho lidem (I S 13, 14). Potom je třeba založit vládu v království tak, aby ustanovený král už neměl příležitost k tyranii. Náleží rovněž omezit jeho vládu tak, aby se nemohl snadno uchýlit k tyranii; jak to lze provést, uvážíme později. Konečně se patří postarat o možnost odporu, kdyby se král uchýlil k tyranii.
Kdyby však tyranie nebyla přehnaná, je prospěšnější dočasně snášet mírnou tyranii, nežli vzpourou proti tyranii se vystavovat mnohým nebezpečím větším než jsou od ní samé. Může se totiž přihodit, že bojovníci s tyranem nebudou moci jej zdolat, a tak ohrožovaný tyran tím více zuří. Když se zase někomu podaří přemoci tyrana, často odtud pocházejí těžké neshody mezi lidmi, a stejně při vedení války proti tyranovi, jako po jeho svržení, když se společnost dělí na části. Také se často stává, že když společnost s něčí pomoci vyžene tyrana, vítěz se po převzetí vlády stane tyranem a - v obavě, aby ho od někoho jiného nepotkalo to, co učinil předchůdci - ještě hůře utiskuje poddané. V tyranii je běžné, že následující je horší než předcházející, protože (nový tyran) neuvolňuje dosavadní břemena, ale ve zvrhlosti svého srdce vymýšlí ještě nová. Proto když všichni Syrakusané toužili po smrti nějakého Dyonísia, jistá stařenka se ustavičně modlila za jeho zachování při zdraví a u moci; když se o tom tyran dozvěděl, tázal se jí, proč tak činí. Odpověděla mu: Jako děvče jsem za vlády krutého tyrana toužila po jiném; po jeho zabití nastalo něco horšího, proto také konec jeho vlády jsem měla za něco velkého. Jako třetí jsi ty začal být naším vládcem - ještě horším; jestliže tedy tebe uchvátí, ještě horší přijde na tvé místo. (Valerius Maximus, Factorum et dict. memor., VI, 2/2)
Je-li však bezpráví tyranie nesnesitelné, někteří usuzovali, že ke ctnosti rozhodných mužů patří odstranit tyrana a pro osvobození společnosti vystavit se nebezpečí smrti. Příklad takového postupu máme také ve Starém Zákoně. Neboť nějaký Ehúd vrazil dýku do stehna Eglónovi, králi Moábu, který těžkým otroctvím sužoval lid Boží, a stal se soudcem lidu. (Sd 3, 12-30) Ale to se neshoduje s apoštolskou naukou. Učí nás totiž Petr: Podřizujte se pánům, nejen dobrým a mírným, nýbrž i tvrdým. V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně (I P 2, 18-19). Tedy ač mnozí římští césaři tyransky pronásledovali křesťanskou víru, přesto velmi mnoho právě tak urozených, jako prostých se obrátilo k víře, neodporujících, ale trpělivě snášejících smrt pro Krista, stejně tak, když byli ozbrojeni, jak se přihodilo ve skvělé legii thébské (Viz život sv. Mauricia). Naproti tomu v Judeji raději vidí vraha nepřítele než vládce, který by byl tyranem. Tak čteme ve Starém Zákoně, že vrahové Joáše, judského krále, třebaže odpadl od bohopocty, byli zabiti a jen jejich synové právem ušetřeni (2 Kr 14, 6).
Bylo by to nebezpečné po společnost a pro její vládce, kdyby se podle osobního mínění pokoušeli o zabití vládců, třebaže tyranů: často se totiž takovým nebezpečím vystavovali zlí, a nikoli dobří; obyčejně také panování králů tísní zlé neméně než tyranie, neboť - jak praví Šalamoun: Moudrý král rozptyluje svévolníky (Př 20, 26). Spíše by tedy z podobného záměru hrozilo společnosti nebezpečí ze ztráty dobrého krále, než prospěch z odstranění tyrana.
Ukazuje se tedy, že proti ukrutnostem tyranů nelze vystupovat na základě osobního přesvědčení, ale veřejné autority. Za prvé, pokud má nějaká společnost právo ustanovit si krále, není nespravedlivé, že ho může rovněž svrhnout nebo omezit, jestliže on tyransky zneužívá královské vlády. A nelze usuzovat, že se taková společnost dopouští svržením krále nevěrnosti, dokonce i když se mu předtím navždy podřídila. Zasloužil si totiž to, aby s ním poddaní nedodrželi smlouvu, když ve správě společnosti nepostupoval věrně, jak to vyžaduje královský úřad. Tak Římané svrhli s trůnu Tarkvinia Zpupného, které předtím přijali za krále, a to s ohledem na tyranskou vládu jeho a jeho synů, a nahradili jej vládou menšiny, totiž konsulů. Stejně tak Domicián, který nastoupil po velmi mírných vládcích, po svém otci Vespasiánovi a jeho bratru Titovi, byl za tyrani odstraněn římským senátem, který usnesením odvolal spravedlivě a blahodárně jako neoprávněné všechny jeho zvrácené úkony. Stalo se to, aby se blahoslavený Jan Evangelista, milovaný učedník Boží, mohl díky usnesení senátu vrátit do Efesu, když ho Domicián dal vyhnat na ostrov Patmos.
Pokud však někdo vyšší má právo postarat se společnosti o krále, jemu přísluší vyhledávat pomoc proti ničemnosti tyrana. Tak Archelaus, který začal kralovat v Judeji místo svého otce Heroda a následoval otce ve zvrácenosti, až se Židé obrátili se žalobou na něho k císaři Augustovi, nejprve zůstal okleštěn ve vládě, to znamená zbavený královského jména, jakož i výnosu království ve prospěch dvou svých bratří; protože se ani tak nedala zmírnit jeho tyranie, byl odsouzen císařem Tiberiem k vyhnanství v Lyonu v Gallii.
Pokud však vůbec není možnost nalézt lidské pomoci proti tyranovi, dlužno se odvolat k Bohu, Králi všech, který je útočištěm v čas soužení, v protivenstvích (Ž 9, 10). Je totiž v Jeho moci, aby umírnil kruté srdce tyrana. Jak praví Šalamoun: Srdce krále je v rukou Hospodina; kamkoli chce, naklání ho (Př 21, 1) On změnil ukrutnost krále Asvera, který si umínil vyvraždit Židy, v mírnost (Est 15, 11). On naplnil krutého krále Nabuchodonozora takovou zbožností, že se stal hlasatelem Boží moci: "Nyní tedy já, Nabuchodonozor, chválím, vyvyšuji a oslavuji krále nebeského, protože všechny Jeho skutky jsou pravdivé, a jeho cesty spravedlivé; On, který chodící v pýše může ponižovat" (Dan 4, 34).
Kdežto tyrany, které uzná za nehodné obrácení, On může odtud uchvátit nebo uvrhnout do nejnižšího postavení. Jak praví Mudrc: Hospodin převrátil trůny vládců a namísto nich dosadil pokorné. (Sír 10, 14) Tak On, protože viděl útisk svého lidu v Egyptě a slyšel jeho úpění, tyranského faraona rázem s jeho vojskem smetl do moře. Tak On zmíněného Nabuchodonozora, který se zprvu pyšně vyvyšoval, nejen vyhodil z královského trůnu, ale dokonce z lidské společnosti, a připodobnil ke zvířeti. (Dn 4, 30) A ruka Jeho ruka není tak krátká, že by nemohla svůj lid osvobodit od tyranů. Přece slíbil skrze proroka Izaiáše, že dá svému lidu pokoj od trápení a nepokoje, od tvrdé otročiny, jíž byl podroben. (Iz 14, 3) Skrze Ezechiela praví: Vysvobodím své stádo z jejich úst (Ez 34, 10), to znamená z úst pastýřů, kteří pasou sami sebe. Lid však musí přestat hřešit, aby si zasloužil u Boha dosažení tohoto dobrodiní, protože Bůh dopouští vládu ničemů jako trest za hřích; jak praví u Ozeáše: Dávám ti krále rozhněván (Oz 13, 11); a také u Joba: On učiní, z důvodu hříchů lidí, že vládne pokrytec. (Jb 34, 30, Vulg.) Aby tedy ustala pohroma tyranů, dlužno odstranit provinění.

Kapitola 7.
Světské pocty čili sláva nejsou dostatečnou odměnou pro krále
Protože však podle dříve řečeného povinností krále je usilovat o dobro společnosti, královský úřad by byl příliš obtížný, kdyby z něho nevyplývalo nějaké vlastní dobro. Sledujme tedy, jaká odměna je dostačující pro krále.
Některým se zdálo, že odměna krále je vlastně pocta a sláva, takže Tullius praví, že vůdce státu živí sláva (Cicero, De Republica, V, 7); zdá se to odůvodňovat Aristoteles v Etice tvrzením, že vládce, kterému nestačí pocty a sláva, nevyhnutelně se stane tyranem (Etika Nikomachova, V, 11, 1134 b 7). Vyhledávání vlastního dobra je totiž vštípeno všem duším; pokud se tedy vládce nespokojí se slávou a poctami, bude vyhledávat rozkoš a bohatství, a tím způsobem se zvrhne k násilí a křivdění poddaným.
Jestiže však přijmeme toho mínění, vyplývají z toho mnohé nepříhodnosti. Za prvé, křivdilo by se králům, kdyby měli unést tíhu námahy a starostí za tak ubohou odměnu. Nic se totiž v lidských záležitostech nezdá křehčím než lidské pocty a sláva nad nimiž nic nemá větší nestálosti. Proto prorok Izaiáš nazývá takovou slávu polní kvítí (Iz 40, 6). Kromě toho, vyžadování lidské slávy zbavuje lidskou duši velikosti; kdo totiž vyhledává přízeň u lidí, musí sloužit jejich vůli ve všech slovech i skutcích; tak ve snaze všem se připodobnit, stává se obecním otrokem jednotlivců. Proto zase Tullius v knize O úřadech ukládá vystříhat se touhy po slávě, protože to omezuje svobodu ducha, která má být cílem odpovídajícím všem velkodušným mužům. (Cicero, De officiis, I, 28/68) Nic se tedy není ušlechtilejšího vládci, který byl určen k velkým věcem, než velkodušnost. Lidská sláva tedy není vlastní odměna pro královský úřad.
Bylo by také škodlivé pro společnost, kdyby byla určena pro vládce taková odměna. Pohrdání slávou, podobně jako jinými pomíjivými věcmi, představuje totiž závazek dobrého člověka; kdo je ctnostný a mocný duchem, dle spravedlnosti má pohrdat slávou, podobně jako životem. Proto je divné, že důsledkem ctnosti je sláva, avšak ctnost pohrdá slávou, a tak z pohrdáním slávou je člověk chválohodným, jak pravil Fabius: Kdo pohrdá slávou, má ji doopravdy. (Titus Livius, Ab Urbe condita, XXII, 39/20) Salustius řekl o Catonovi: Čím méně vyhledával slávu, tím více ji získával (Bellum Catillinae, 54, 6); podobně Kristovi učedníci postupovali jako služebníci Boží poctou i potupou, špatnou i dobrou pověstí (II Kor 6, 8) Totiž sláva, jakou dobří pohrdají, není přiměřená odměna pro dobrého muže. Kdyby tedy pouze taková odměna byla určena pro vládce, vyplývalo by z toho, že dobří by se neujímali úřadů, a pokud by se ujali, zůstali by bez odměny.
Dále: z touhy po slávě pochází nebezpečné zlo. Když mnozí vyhledávali bez míry slávu ve válce, zahynuli zároveň se svými vojsky, a svoboda vlasti se změnila v otroctví u nepřátel. Tak římský vojevůdce Torquatus, aby podal příklad, jak je třeba vyhýbat se ctižádosti, zabil vlastního syna, který navzdory jeho rozkazu, na výzvu nepřítelem z mladického zanícení bojoval, třebaže vítězně zabil; aby příklad svévolnosti nezpůsobil více zla, než mohlo být užitku v slávě ze zabití nepřítele. (Sv.Augustin, De civitate Dei, V, 18; PL 41, 162) Další vada blízká touze po slávě je hlavně předstírání. Těžko totiž dosáhnout opravdové ctnosti a nemnohým se to podaří - a právě těm patří úcta a sláva. Mnozí však dosahují vytoužené slávy předstíráním; jak praví Salustius: Ctižádost svádí mnohé smrtelníky k falešnosti: něco jiného je v jejich nitru, a něco jiného vyslovují jazykem, a spíše vzbuzují dobrý dojem, než mají dobrou povahu. (Bellum Catillinae, 10, 5) Také náš Spasitel nazval pokrytci ty, kteří konají skutky, aby je lidé viděli (Mt 6, 5) Podobně tedy jako je nebezpečné pro společnost, jestliže vládce vyhledává rozkoše a bohatství jako svou odměnu, aby se nestal hanebným uchvatitelem, tak též je nebezpečné, jestliže se mu za odměnu stanoví sláva, aby neupadl do požitkářství a chvastounství.
Avšak moudré výpovědi (příkladně na začátku této kapitoly) nepodporují pocty a slávu jako odměnu vládce, jakoby se dobrý král měl snažit především pro to, ale že je snesitelnější proto, že vyhledává slávu, než když vyžaduje peníze nebo se opájí rozkošemi. Ta vada je totiž blíže ctnosti, ježto sláva, po níž lidé touží, není ničím jiným, jak praví Augustin, než pouze úsudkem lidí, kteří mají o bližním dobré mínění (De civitate Dei, 5, 12; PL 41, 156). Tedy vyžadování slávy naznačuje nějakou stopu ctnosti, nebo přinejmenším vyhledávání uznání u dobrých a vyhýbání se nepříznivému posudku. Poněvadž tedy nemnozí docházejí k opravdové ctnosti, ukazuje se, že snáze snesou ve vládách takového, který v obavě před lidskými soudy se zdržuje přinejmenším zjevného zla. Kdo totiž vyžaduje slávu, usiluje o lidské uznání, buď pravou cestou, tedy skrze úkony ctnosti, anebo přinejmenším o to usiluje úskokem a pokrytecky. Kdo však touží panovat a nesleduje v tom žádnou slávu, nebojí se, že se nebude líbit těm, kteří usuzují správně, a často dokonce úplně zjevnými zločiny usiluje o dosažení toho, po čem touží; takoví převyšují divoká zvířata výstřelky ukrutností nebo rozmařilosti, jak to ukázal příklad císaře Nerona, který, jak praví Augustin, byl pohroužen do takových zhýralostí, že se dalo usuzovat, že je úplně neschopný činů hodných muže, a do takových ukrutností, že bylo možno usuzovat, že v něm není žádné měkkosti. (De civitate Dei, 5, 19; PL 41, 165-166) Dostatečně to objasňuje Aristoteles, říkající o velkodušném, že nevyhledává pocty ani slávu jako něco velkého, co by byla dostatečná odměna za ctnosti, ale také nevyžaduje od lidí nic víc (Etika Nikomachova, IV, 9, 1124 a 16). Mezi všemi pozemskými (dobry) totiž se ukazuje zvláště to, aby člověk dostával od lidí svědectví ctností.

Kapitola 8.
Král má očekávat dostatečnou odměnu od Boha
Poněvadž světské pocty a lidská sláva nejsou dostatečnou odměnou královských starostí, musíme prozkoumat, co jí je.
Je však správná věc, aby král očekával odměnu od Boha. Služebník totiž očekává odměnu za své služby od pána, avšak král vládnoucí lidem je služebník Boží. Apoštol praví, že všechna vláda pochází od Pána Boha, a že (vládce) je Božím služebníkem, vykonavatelem jeho hněvu na tom, kdo páchá zlo. (Ř 13, 4) Kniha Moudrosti nazývá krále sluhy Božího Království (Mdr 6, 4) Králové jsou tedy povinni očekávat od Boha odměnu za svou vládu.
Bůh tedy někdy odměňuje krále za jejich služby dočasnými dobry, ale to je obecná odměna dobrých a zlých. Proto praví Pán Ezechielovi: Nabuchodonozor, král babylonský, podrobil své vojsko těžké službě proti Týru, mzdu však nemá, ani on, ani vojsko jeho za službu, jakou plnili u Mně proti němu (Ez 29, 18); jde o tu službu, o níž praví Apoštol, že vládce je Božím služebníkem, vykonavatelem Jeho hněvu na tom, kdo páchá zlo (Ř 13, 4). A potom dodal o odměně: Proto praví Pán Hospodin: Hle, dávám Nabuchodonozorovi, králi babylonskému, egyptskou zemi, aby uloupil, co se uloupit dá, a to bude odměnou pro jeho vojsko. (Ez 29, 19). Jestliže tedy ničemné krále, kteří bojují s Boží nepřáteli, ne že by sloužili Bohu, ale k ukojení své nenávisti a žádosti, Pán odměňuje tak, že jim dopřává zvítězit nad nepřáteli, podřizuje jim království a dovoluje uchvátit kořist, co teprve učiní dobrým králům, kteří ve zbožném záměru vládnou Božímu lidu a porážejí nepřátele? Ve skutečnosti jim neslibuje pozemskou odměnu, nýbrž nebeskou, a nic jiného, než sebe samého. Tak mluví Petr k pastýřům Božího lidu: Paste stádo Boží, které je při vás, aby jste, když se ukáže Kníže pastýřů, čili Král králů, Kristus, přijali nevadnoucí korunu slávy (I P 5, 2 a 4); o ní říkal Izaiáš: Hospodin bude korunou ozdoby svého lidu (Iz 28, 5).
To lze však zdůvodnit i rozumově. Je to totiž vštípeno do záměrů všech uživatelů rozumu, že odměna za ctnosti je blaženost. Ctnost se totiž v podstatě chápe jako to, čím se člověk stává dobrým a čím svůj výkon učiní dobrým (Aristoteles, Etika Nikomachova, II, 6, 1106 a) . Tedy dobrým jednáním se každý snaží dosáhnout toho, co je nejvíce vštípeno do jeho toužení, a to je být blaženým, což nikdo nemůže nechtít. Správně se tedy očekává odměna za ctnost, a ta má učinit člověka blaženým. Je-li tedy dobré jednání dílem ctnosti, potom dílem krále je dobře vládnout poddaným, takže bude také odměnou krále to, že bude učiněn blaženým. Proto se zamysleme, na čem to spočívá.
Blaženost nazýváme posledním cílem touhy. Hnutí tužeb totiž nemůže postupovat do nekonečna, jinak by přirozená touha byla marná, neboť nekonečné nemůže mít konce. Tedy úmyslné přirozené snažení se dotýká všeobecného dobra. Proto jedině takové dobro může učinit opravdu blaženým, po jehož dosažení nelze už toužit po nějakém dalším dobru. Blažeností tedy nazýváme dobro dokonalé, zahrnující v sobě vše, po čem lze toužit. Takové však není žádné pozemské dobro. Kdo totiž vlastní bohatství, touží mít více; kdo zakouší rozkoš, chce užívat více, a tak je tomu se vším; a pokud někdo nevyhledává více, přece touží, aby to trvalo, nebo aby na jejich místo přišlo jiné: mezi pozemskými věci totiž není nic trvalého, takže nic pozemského nemůže uspokojit touhu. Proto nic pozemského nemůže učinit blaženým, aby to mohla být odpovídající odměna pro krále.
Dále: konečná dokonalost a úplné dobro každé věci závisí na něčem vyšším. Také tělesné (věci) stávají se lepšími díky spojení s tím, co je lepšího, a pokud se spojí s tím, co je horšího, stávají se horšími; tak smíchá-li se stříbro se zlatem, stříbro se stane lepším, ale pokud se dodá olovo, bude znečištěno. Není tedy pochyb, že všechno pozemské je níže než lidská mysl; blaženost však představuje konečnou dokonalost a úplné dobro člověka, jehož všichni touží dosáhnout. Nic pozemského nemůže totiž učinit člověka blaženým, takže nemůže být ani dostatečnou odměnou pro krále. Nepokládáme některé křesťanské císaře za šťastné, praví Augustin, protože třeba déle panovali a klidně zemřeli, zanechavše po sobě na trůně vlastní syny, nebo že pokořili nepřátele státu, či že se dovedli zabezpečit před povstáním osobních nepřátel z řad občanstva a potřít je. Ale šťastnými je nazýváme tehdy, když vládnou spravedlivě, když je jim milejší vláda nad špatnými žádostmi než nad kdoví jakými národy, a když to všechno činí nikoli z horlivosti o světskou slávu, ale z touhy po věčné blaženosti. Takové křesťanské panovníky nazýváme blaženými, nyní v očekávání, později ve skutečnosti, jakmile přijde to, po čem toužíme. (De civitate Dei, V, 24; PL 41, 170) Nic jiného stvořeného tedy nemůže učinit člověka blaženým a zůstat králi jako přiznaná odměna. Vždyť toužení každé věci obrací se ke svému počátku, který je příčinou bytí; pravá příčina lidské mysli není nic jiného, než Bůh, který ho učinil svým obrazem: jedině samotný Bůh může naplnit touhu člověka a učinit ho blaženým a být odpovídající odměnou krále.
Dále: lidská duše může myšlením poznat všeobecné dobro a vůlí ho chtít; avšak všeobecné dobro se nalézá pouze v Bohu, takže nic nemůže učinit člověka blaženým, to znamená naplnit jeho toužení, jedině Bůh, o němž se praví v žalmu: Který nasycuje dobry tvé touhy (Ž 103, 5); v něm si tedy má král stanovit svou odměnu. Sem tedy mířil král David slovy: Koho bych měl na nebi? A kromě Tebe nemám zalíbení v nikom na zemi (Ž 73, 25); a odpovídal na otázku: Dobrem je pro mne Boží blízkost a do Boha vkládám své naděje. (Ž 73, 28) On totiž poskytuje králům ochranu, nejen dočasnou, totiž tím způsobem, že chrání stejně lidi jako zvířata, nýbrž takovou, o níž mluví Izaiáš: Spása má zůstane navěky (Iz 51, 6); spasí lidi tím způsobem, že budou vyzdviženi na roveň andělům.
Tak se tedy potvrzuje pravda, že odměna pro krále jsou pocty a sláva. Totiž jaké světské a marné pocty lze srovnat s tím, že člověk má účast na svatosti a je příbytkem Božím, že je zahrnutý do počtu Božích dětí, dědiců Království Nebeského založeného skrze Krista? Toto jsou pocty, po kterých zatoužil a které obdivoval král David: Ve veliké cti jsou tvoji přátelé, Bože. (Ž 139, 17) Což může lidská chvála více oslavit tu slávu, kterou nehlásá falešný jazyk pochlebníků ani svůdný lidský pohled, ale svědectví vnitřního svědomí, potvrzeného svědectvím Božím, který slibuje svým věrným, že je vyzná ve slávě Otce před anděly Božími? Tedy ti, kdo tuto slávu vyhledávají, naleznou ji, a ti, kteří nevyhledávají lidskou slávu, uspějí, podle vzoru Šalamouna, který dostal od Boha nejen moudrost, o kterou prosil, ale překonal ve slávě jiné krále.

Kapitola 9.
Jaký stupeň blaženosti dostanou blažení králové
Dále nám zbývá uvážit, jak skvělý a vznešený stupeň blaženosti nebeské dostávají ti, kteří vhodně a chvalitebně vykonávají královský úřad. Je-li blaženost odměnou ctnosti, vyplývá z toho, že větší ctnosti odpovídá větší stupeň blaženosti. Nejlepší je však ctnost, kterou nějaký člověk může vládnout nejenom sobě, ale také jiným, a to tím více, čím početnější jsou ti, kterým se vládne, protože také co do tělesné síly je pokládán za mocnějšího ten, kdo dokáže přemoci více lidí nebo unese těžší břemena. Větší ctnost je tedy potřebná k řízení rodiny než k řízení sebe samého, a mnohem větší k vládě nad obcí a královstvím. Daleko více ctnosti je třeba k dobré správě královského úřadu, čemuž odpovídá veliká odměna v blaženosti.
Dále: ve všech uměních a dovednostech si větší pochvalu zaslouží ti, kteří dobře řídí jiné, než ty, kteří si vedou dobře díky řízení jinými. Ve vědě je významnější ukazovat jiným pravdu uměním, než možnost přijímat předávanou pravdu od jiného. Ve stavebnictví se více cení a více odměňuje architekt, který řídí stavbu, než řemeslník, který vykonává práce podle jeho pokynů. Také ve válce větší slávu z vítězství získává prozíravost velitele než udatnost vojína. Vládce společnosti tedy zaujímá takové místo v tom, co se vztahuje ke ctnosti, podle níž je každý povinen postupovat, jako přednášející ve vědě, architekt ve stavebnictví nebo velitel ve válce. Král je tedy hoden větší odměny, pokud dobře vládl poddaným, než někdo z poddaných, jenž dobře žil pod panováním krále.
Dále: jestliže díky ctnosti je konání člověka dobré, zdá se, že větší ctnost musí vykonávat větší dobro. Tedy větší a více Boží je dobro společnosti, nežli jedince. Odtud se někdy připouští zlo na jedinci, když se tím dosáhne společného dobra, například poprava zločince, aby se zachoval společenský pořádek. Samotný Bůh by nedopustil na světě zlo, kdyby z něho nevyvodil dobro pro užitek a krásu celku. Tedy je povinností královského úřadu usilovat o obecné dobro. Takže králi přísluší za dobrou vládu větší odměna, než poddanému za dobrou práci.
Lépe se to objasní podrobnějším prozkoumáním. Od lidí je totiž chválena kterákoli soukromá osoba, a také Bůh jí to připočte za odměnu, pokud poskytne pomoc potřebnému, smíří svárlivé, osvobodí pronásledovaného z rukou silnějšího a konečně, pokud se jakýmkoli způsobem přičiní, skutkem nebo radou, o spásu kohokoli. O kolik více má být chválen od lidí a odměňován Bohem ten, kdo dosáhne toho, aby se celá země pokojně radovala, kdo mírní násilí, zachovává spravedlnost a svými zákony a rozkazy ukládá lidem, co se má konat.
V tom se také ukazuje velikost ctnosti krále, že nosí v sobě obecnou podobu Boží, když koná v království to, co On činí ve světě: proto se v Exodu soudcové nad mnohými nazývají bohové (Ex 22, 9); Římané zase nazývali císaře božskými. Něco je tedy Bohu milejší tím více, čím více ho napodobuje; jak připomíná Apoštol: Následujte Boha jako synové milí (Ef 5, 1). Shodný je výrok Mudrce: Každý živočich miluje sobě podobného (Sír 13, 15), protože zapříčiněné se nějak podobá příčině, takže odtud plyne, že dobří králové jsou zvláště milí Bohu a mají největší odměnu očekávat od Něho.
Kromě toho, abych užil slov Řehoře, čím je "vrcholná moc", než bouře hněvu? (Sv. Řehoř Veliký, Regula pastoralis, I, 9; PL 77, 22) Když je moře klidné, dokonce i nezkušený řídí loď patřičně, ale když bouře zmítá vlnami, ani zkušený lodník si není jist. Proto často takoví, kdo se v klidu přidržují dobrých skutků, po dosažení vlády je opouštějí. Je totiž velmi těžké, jak praví Augustin, jestliže se nevypínají, vychvaluje-li je kdo až do nebes, nebo plazí-li se před nimi v prachu, a když nezapomínají, že jsou lidmi. (De civitate Dei, 5, 24; PL 41, 170) Také Mudrc označuje blaženým bohatého, který zůstává bez úhony a za zlatem se nepachtí. Kdo obstál v pokušení a zůstal neporušený; kdo mohl konat zlo a nekonal (Sír 31, 8 a 10): takový, jako ve ctnosti vyzkoušený, ukázal se věrným. Odtud shodný výrok Bianta: vláda ukazuje muže (Aristoteles, Etika Nikomachova, V, 2, 1130 a): mnozí totiž, stojíce na nižší příčce, se zdáli být ctnostnými, ale po vynesení do popředí vlády slábnou ve ctnosti. Tedy nesnáze, s nimiž se setkávají vládci při konání dobra, činí je hodnými větší odměny; jestliže tedy časem ze slabosti zhřeší, lidé jim snáze prominou i Bůh ochotněji odpustí, pokud však, jak říká Augustin, za své hříchy neustávají přinášet svému pravému Bohu oběť pokory, milosrdenství a modlitby. (De civitate Dei, 5, 24; PL 41, 170) V té věci je příkladem Achab, král Izraele, velký hříšník, o kterém Pán pravil Eliášovi: Poněvadž se tak ponížil před mou tváří, nedopustím to zlo za jeho dnů (I Kr 21, 29).
Tedy nejen rozumově lze odůvodnit, že králové dostávají zvláštní odměnu, ale potvrzuje to také Boží autorita. Praví se totiž u Zachariáše, že v onom šťastném dni, kdy Pán bude chránit obyvatele jeruzalémské, když se ukáže věčný mír, domy jiných budou jako dům Davidův (Za 12, 8), protože všichni budou tehdy králi a kralovat budou s Kristem jako tělo s hlavou; avšak dům Davidův bude podobný domu Božímu, protože tak, jako vládou věrně plní Boží úřad vůči lidu, tak za odměnu bude těsně spojen s Bohem. Dokonce i pohané o tom nějakým způsobem snili, když se jim zdálo, že vládci a zachránci státu se přeměňují v bohy.

Kapitola 10.
Jaká dobra příslušející králům pozbývají tyrani
Pokud tedy krále čeká velká odměna v nebeské blaženosti, jestliže si při vládnutí dobře počínali, musí sami o sebe pečlivě dbát, aby neupadli do tyranie. Nic totiž nemůže být pro ně milejší, než v královských poctách, ke kterým byli na zemi povýšeni, být převedeni do slávy Nebeského Království. Naopak je tomu s tyrany: poněvadž pro nějaké pozemské požitky opustili spravedlnost, byli zbaveni té odměny, které mohli dosíci spravedlivým kralováním. A jenom hlupák nebo nevěřící nechápe, jak velká hloupost je ztratit kvůli takovým malým a dočasným dobrům dobra největší a věčná.
Je však třeba dodat, že dokonce ten dočasný užitek, pro který tyrani opouštějí spravedlnost, přináší více požitku králům, dokud zachovávají spravedlnost. Předně proto, že mezi všemi světskostmi patrně žádná není hodná toho, aby byla vyvyšována nad přátelství. To totiž spojuje ctnostné lidi v jedno, upevňuje ctnosti a povzbuzuje k nim. Všichni je potřebují ve všech činnostech, ono se nevnucuje nevhodně v blahobytu ani neopouští v protivenstvích. Přináší nejvíce příjemnosti, neboť bez přátel všechno příjemné se změní v nechuť; a zase všechno těžké láska učiní lehkým a bezvýznamným. A žádný tyran není tak krutý, že by se netěšil přátelstvím. Když totiž Dyonisius, syrakuský tyran, chtěl usmrtit jednoho ze dvou přátel, kteří se jmenovali Damon a Pythias, odsouzenec si u něho vyprosil odklad, aby mohl po návratu domů uspořádat své záležitosti, jeho přítel se vydal tyranovi jako rukojmí až do jeho návratu. Když nadešel stanovený den, a ten se nevracel, každý vyčítal ručiteli hloupost; on však říkal, že se vůbec nebojí o jeho spolehlivost. Ve stanovenou hodinu se odsouzený vrátil. Tyran se divil jejich postoji a s ohledem na věrnost přátelství trest odvolal a ještě prosil, aby ho přijali do přátelství jako třetího. (Valerius Maximus, Factorum et dict. memor., IV, 7/1)
Avšak tyrani, třebaže touží po dobrém přátelství, nemohou ho dosáhnout. Nevyhledávají totiž společné dobro, nýbrž vlastní, takže málo nebo vůbec nic je nespojuje s poddanými; každý však buduje přátelství na nějakém společenství: sledujeme, že přátelstvím jsou spojeni ti, které spojuje původ nebo podobné zvyky anebo jakékoli společenství; proto nevelké nebo spíše žádné bude přátelství tyrana s poddanými. Poddaní žádným způsobem nemilují tyrana, protože je nespravedlivě utiskuje, a oni cítí, že je nemiluje, nýbrž jimi pohrdá. Totiž k tomu, aby (někdo) miloval nepřátele a dobře činil pronásledovatelům, je třeba větší ctnosti, než je ta, jakou sledujeme ve shromážděních; a (tyrani) nemají, proč si naříkat na poddané, že nejsou u nich oblíbeni, neboť oni sami postupují tak, že je nelze milovat.
Zatím dobří králové, kteří horlivě usilují o celkový pokrok, takže poddaní pociťují různé požitky z jejich úsilí, jsou milováni od velmi mnohých, protože také oni prokazují lásku poddaným; konečně je k tomu třeba větší zloby, než jaká se vyskytuje ve shromážděních, aby byli v nenávisti přátelé a dobrodincům se zlem odplácelo dobro. Díky té lásce jsou vlády dobrých králů stálé, protože poddaní neváhají se za ně vydat v různá nebezpečí. Příkladně Julius César, o němž píše Seutonius, že miloval své vojáky tak, že když se dozvěděl o zabití jednoho z nich, nestříhal si vlasy a vousy, dokud ho nepomstil (Seutonius, C.Iulius, 67); tím si tak naklonil vojáky a tak je nadchnul k udatnosti, že mnozí z nich, když upadli do zajetí a mohli si zachránit život pod podmínkou, že budou bojovat proti Césarovi, odmítli. Rovněž Oktavián Augustus, který povolněji spravoval vládu, byl tolik milován od poddaných, že mnoho umírajících žádalo, aby oběti, které slíbili, byly vykonány za to, že je přežil. (Seutonius, Octavianus Caesar, 59). Není tedy lehké v základě rozvrátit panství, které shodně miluje lid; proto Šalamoun říká: Jestliže král soudí nuzné podle pravdy, jeho trůn bude upevněn provždy (Př 29, 14).
Naproti tomu tyrani nemohou dlouho udržet se u vlády, protože jsou většinou nenáviděni; nemůže totiž dlouho trvat to, co se protiví přáním mnohých. Zřídkakomu se totiž podaří projít tímto životem, aby nezakusil nějaké nepřízně; v dobách nepřízně však nechybí příležitosti k povstání proti tyranovi, a pokud je příležitost, najde se mezi mnohými sotva jeden, který by z ní netěžil. Tomu však, který povstane, lid projeví svoji vděčnost, a sotva bude chybět výsledek, když o to usiluje s podporou společnosti. Sotva je tedy možno, aby se vláda tyrana déle udržela.
Lépe to vyjde najevo z úvahy, díky čemu se tyran udržuje u vlády. Ne díky lásce, protože, jak je zřejmé z předcházejícího, podrobené množství projevuje tyranovi pramálo přízně nebo žádnou; tyran však nemůže doufat ve spolehlivost poddaných: protože lidská skupina nemá tak velké ctnosti, že by ji ctnost věrnosti zadržela před zavržením nespravedlivého jařma otroctví. Konečně, dle mínění množství, nemůže dokonce odporovat věrnosti protivit se nejrůznějším způsobem tyranské ničemnosti. Tedy samotný pouhý strach před tyranem udržuje jeho vládu, takže se ze všech sil stará o to, aby se ho poddaní báli. Avšak strach je slabá podpora; ti, kdo se poddávají ze strachu, záhy se chytají příležitosti, kdy lze počítat s beztrestností, bouří se proti tyranovi s tím větším zápalem, čím více byli drženi proti své vůli, z pouhého strachu, tak jako voda, která se násilím stlačí, záhy nalezne trhlinu, odkud s tím větší prudkostí vychází. Ale také samotný strach je plný nebezpečí, protože z přemíry strachu množství upadá do zoufalství; avšak chybějící naděje na záchranu podněcuje k nejrůznějších opovážlivým snahám. Panování tyrana tedy nemůže být dlouhé.
Dokazují to nejen tyto důvody, ale také příklady. Jestliže se totiž ohlédneme na dějinné události, jakož i na události nových časů, stěží najdeme nějakého tyrana, který by panoval dlouho. Odtud Aristoteles ve své Politice po vyjmenování tyranů poznamenává, že všichni v krátké době ukončili své panování (V, 12, 1315 b); zatímco ti z nich, kteří se déle udrželi při vládě, nutně se vzdalovali tyranii a v mnohém mapodobovali královskou rozvážnost.
Ještě lépe je to patrné z uvažování o Božích soudech. Tak totiž u Joba čteme: (Bůh) dopouští, že vládne člověk pokrytecký, pro hříchy lidu (Jb 34, 30 Vg.). Nikoho tedy nelze nazvat pokrytcem pravdivěji, než toho, kdo přijme královský úřad, a stane se tyranem; pokrytcem totiž nazýváme toho, kdo se vydává za jiného, jak se to obvykle děje v divadlech. Bůh tedy dopouští panování tyranů, aby potrestal hříchy poddaných. Takový trest se však v Písmě svatém obvykle nazývá Božím hněvem; proto paví Pán skrze Ozeáše: Dávám ti krále v hněvu svém (Oz 13, 11). Avšak nešťastný král, který byl dán lidu v hněvu Božím: jeho panování přece nemůže být trvalé, neboť (je psáno): Což Bůh zapomněl na smilování? V hněvu uzavřel zdroj svého slitování? (Ž 77, 10) Nuže, jak praví skrze Joela: je shovívavý a nejvýš milosrdný a slitovává se nad zlem (Jl 2, 13). Proto Bůh nedovoluje dlouho panovat tyranům, ale po bouři, jakou oni přivedli na lid, dá jí utichnout skrze jejich úpadek; proto praví Mudrc: Hospodin převrátil trůny zpupných vládců a namísto nich posadil tiché (Sír 10, 14).
Rovněž zkušenost odhaluje, že více bohatství hromadí králové spravedlností, než tyrani loupeží. Vláda tyranů totiž brzy nevyhovuje poddané společnosti; proto musí mít mnoho ochránců, kteří zajišťují bezpečnost vůči poddaným, a na které musí vynaložit více, než uloupí poddaným. Naproti tomu vláda králů vyhovuje poddaným, takže v nich všech mají své stoupence, dbající o jejich bezpečnost, a nemusejí na ně vydávat (peníze), ba v nějaké potřebě odvedou poddaní králům dobrovolně více, než tyrani stačí uloupit: a tak se naplňuje, co praví Šalamoun: Někdo, rozuměj králové, rozdává a přibývá mu stále, kdežto ten, kdo je skoupý, to jest tyrani, mívá nedostatek (Př 11, 24). Spravedlivý soud Boží někdy způsobuje, že ten, kdo ničemně hromadil bohatství, neužitečně je promarní nebo dokonce mu bude správně odebráno. Jak praví Šalamoun: Kdo miluje peníze, nenasytí se penězi, kdo miluje hojnost, nebude z ní mít užitek (Kaz 5, 9); jinde ovšem říká: Kdo se žene za ziskem, rozvrací svůj dům (Př 15, 27). Naproti tomu králům, kteří vyhledávají spravedlnost, Bůh přidá bohatství, tak, jako když Šalamoun prosil o moudrost ve vyslovování soudů, dostal slib hojných bohatství.
Zbytečně se však vedou řeči o dobrém jménu. Kdo pochybuje, že dobří králové nejen za života, ale ještě více po smrti žijí v chválách lidí, a že se po nich touží, zatímco jméno zlých buď ihned zaniká, anebo, pokud byli obzvlášť zvrhlí, je přijímáno s odporem. Odtud praví Šalamoun: Památka spravedlivého bude k požehnání, kdežto jméno svévolníků zpráchniví (Př 10, 7).

Kapitola 11.
Jaké tresty podstoupí tyrani
Z toho je patrné, že trvalá vláda, bohatství, čest a dobré jméno se jako slíbená odměna dostává spíše králům než tyranům, kteří se proto, aby tyto věci dosáhli, uchylují k tyranství. Nikdo se totiž neodkloní od spravedlnosti, leda z touhy po nějakém prospěchu. Kromě toho bude tyran zbaven nejvznešenější blaženosti, která je odměnou králů, a ještě hůře, zaslouží si za trest největší útrapy. Pokud totiž někdo okrádá jiného člověka nebo mu upírá svobodu či ho zabije, zaslouží největší trest: v lidském soudu smrt, a před Božím soudem věčné zatracení. Tím spíše dlužno připustit, že tyran, který na všech stranách loupí, působí proti veškeré svobodě všech a libovolně zabíjí, zaslouží nejhorší muka. Takoví pyšní natudci činí nakonec zřídka pokání, jsou pro hříchy opuštěni Bohem a omámeni lidskou podlézavostí, proto zřídkakdy mohou učinit náležité zadostiučinění. Kdy totiž navrátí vše, co vzali, a o čemž nikdo nepochybuje, že to jsou povinni napravit? Kdy poskytnou vyrovnání těm, které utiskovali a takovým či jiným způsobem nespravedlivě poškozovali?
K jejich neochotě činit pokání přispívá také to, že se jim zdá být dovoleno vše, co mohou vykonat beztrestně a bez odporu. Proto nejenom se nesnaží změnit, co špatně vykonali, ale udělují svým zvykům právní platnost, přenášejí na potomstvo hříšnou opovážlivost, a tak nejen pro své zločiny jsou vinni před Bohem, ale ještě pro ty, kterým poskytli příležitost k hříchu.
Jejich hřích se jim ztěžuje ještě následkem hodnosti jimi přijatého úřadu. Podobně jako pozemský král mnohem přísněji trestá své ministry, když zjistí, že jednají proti němu, tak samotný Bůh více trestá ty, které učinil vykonavateli a sluhy svých vlád, pokud nečestně zneužívají Boží spravedlnosti a obracejí ji v hořkost. Pročež se v knize Moudrosti říká nespravedlivým králům: Měli jste sloužit Jeho království, ale nebyli jste správnými soudci, Zákon spravedlnosti jste nezachovávali a nejednali jste podle Boží vůle. Děsivě a rychle na vás přijde, přísný soud stihne předáky. Nepatrnému se dostane milosrdenství, zato mocní budou tvrdě pohnáni k odpovědnosti. (Mdr 6, 4-6) A Nabuchodonozorovi se u Izaiáše praví: Teď jsi svržen do podsvětí, do nejhlubší jámy! Kdo tě uvidí, budou se dívat (Iz 14, 15-16), že jsi hluboko ponořen v mukách.

Kapitola 12.
Shrnutí první knihy
Zkrátka tedy králům plyne hojnost dočasného dobra a Bůh jim připravil vynikající stupeň blaženosti, avšak tyrani často pozbudou pro sebe vyžádaná dočasná dobra, a navíc podléhají mnohým dočasným nebezpečím, a co víc, budou zbaveni dobra věčného a vydání nejhorším mukám; proto ti, kdo se ujali vlád, musí usilovně dbát o to, aby se ukázali poddaným jako králové, nikoli jako tyrani.
Konečně jsme řekli o králi, že pro je společnosti prospěšnější mít krále, a kromě toho, že vládce má být společnosti králem, nikoli tyranem.

Kniha II. (autorství Tomáše není jisté)
Kapitola 1.
Co je královský úřad
Dále: je třeba uvážit, co je královský úřad a jaký má být král.
To, co je umělecké, napodobuje to, co je přirozené, a z toho druhého čerpáme ve svých činnostech řízených rozumem. Podle toho je asi nejlépe, aby královský úřad vycházel z formy přirozených vlád. V přírodě se však nacházejí vlády jak všeobecné, tak částečné: všeobecné, u kterých se všechno nalézá pod vládou Boží; kdežto částečné vlády, nejvíce podobné vládě Boží najdeme u člověka, který se z toho důvodu nazývá mikrosvětem (Sv. Tomáš, Super Physicorum, VIII, 4, 252 b), v němž má místo forma všeobecných vlád. Totiž jak všechna stvoření tělesná i duchová se nalézají pod Boží vládou, tak části těla, jakož i schopnosti duše jsou řízeny rozumem; tedy rozum u člověka se chová takovým nějakým způsobem jako Bůh ve světě.
Poněvadž však, jak bylo výše prokázáno (Kn.I, kap.1), člověk je živočichem přirozeně společenským, žijicím ve společnosti, podobenství s Boží vládou se v člověku odráží nejen tím, že rozum vládne jeho ostatním částem, ale také tím, že společnost se spravuje rozumem jednoho člověka; nejvíce se to týká královského úřadu. Rovněž u některých zvířat, které žijí společně, shledáme nějakou podobu takové vlády, jako u včel, o kterých se hovoří, že mají královnu (Viz pozn. kap. 2), avšak neřídí se rozumem, nýbrž přirozeným instinktem, vštípeným od Nejvyššího Vládce, původce přirozenosti.
Král si tedy má být vědom toho, že přijal takový úřad, v němž má kralovat jako duše v těle a jako Bůh ve světě. Pokud o tom bude uvažovat, z jedné strany se podnítí horlivostí o spravedlnost: když si uvědomí, že byl určen k tomu, aby v zastoupení Boha vykonával v království spravedlnost; z druhé však se naplní mírností a blahosklonnou laskavostí, neboť jednotlivé své poddané bude chápat tak jako vlastní údy.

Kapitola 2.
Co náleží ke královskému úřadu při zakládání obce nebo království
Dlužno tedy uvážit, co Bůh činí ve světě, a odtud vyjde najevo, co má činit král.
Obecně je však nutno uvážit dvě díla Boží ve světě: první, že svět stvořil, druhé, že stvořený svět spravuje. To dvojí dílo dělá také duše v těle: předně, že síla duše dává tvar tělu, a dále, že duše spravuje tělo a pohybuje jím. Tedy to druhé náleží spíše ke královskému úřadu; od vlády všech králů přijímá jméno král. (Pozn.: regno-rex) Avšak ne všech králů se týká první dílo: ne všichni totiž zakládají království nebo obec, kde vládnou, nýbrž se starají o vládu v království nebo v obci už založeném.
Uvažme však, že kdyby na počátku nebylo toho, který založil obec nebo království, nebylo by ani královských vlád; totiž do oblasti královského úřadu patří také založení obce nebo království: A někteří (králové) založili města, v kterých vládli, jako Ninus Ninive a Romulus Řím. Podobně povinnost správy spočívá v tom, že je třeba zachovat to, co se spravuje, a užívat toho k tomu, k čemu to bylo založeno. Takže se nedá plně poznat povinnost správy bez znalosti plánu, k němuž to bylo založeno.
Tedy plán založení království odráží plán založení světa: v němž se prvně uvažuje o stvoření věci; za druhé pořádek v rozlišení částí světa. Dále však jednotlivé části světa dostaly různé druhy věcí, jako vesmíru (byly přiděleny) hvězdy, ovzduší ptáci, vodě ryby, zemi živočichové; konečně každé jednotlivině Bůh prozřetelně určil v hojnosti všechno potřebné. Ten plán založení světa důkladně a obezřetně vyjádřil Mojžíš. Předně představuje vznik věcí: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi (Gn 1, 1); potom vypráví, že Bůh v náležitém pořádku všechno rozlišil: den oddělil od noci, vyšší od nižšího, moře od pevniny. Dále popisuje, že nebe naplnil světly, ovzduší ptáky, zemi živočichy, a nakonec přiděluje zvířata a zem do panství lidí; zatímco rostlinstvo zůstalo ponecháno k užitku stejně lidem, jako zvířatům.
Takže zakladatel obce nebo království nemůže nově učinit lidi a místa k zabydlení ani ostatní užitečné věci k životu, nýbrž si musí posloužit těmi, které už jsou v přírodě; podobně jako se v jiných uměních tvořivě přijímá do díla z přírody, jako kovář přijímá železo a stavitel dřevo a kamení. Takže zakladatel obce či království je nucen napřed vybrat vhodné místo, aby zdravým prostředím sloužilo zdraví občanů, úrodností zajistilo výživu, krásnou polohou těšilo zrak, opevněním zajistilo bezpečnost proti nepříteli. Pokud některé z uvedených dobrodiní chybí, místo bude tím vhodnější, čím větší množství z dříve uveddeného v něm bude. Proto (zakladatel) musí místo na založení obce či království poznat vhodně podle toho, co vyžaduje dokonalost obce či království: jako má-li být založeno království, musí se předvídat místa pro zřízení měst, vesnic, zámků, škol, území pro vojsko, kupecká tržiště a jiných podobných (zařízení), jaké vyžaduje dokonalost království. Podniká-li se však zakládání obce, dlužno předvídat místo pro církevní budovy, sídliště, jakož i pro jednotlivá řemesla. Následně však dlužno shromáždit lidi a určit jim příslušná místa odpovídající jejich povinnostem. Konečně je třeba se postarat o to, aby každý mohl uspokojit své potřeby dle svých podmínek a stavu: jinak totiž království ani obec nemůže přetrvat.
Zde tedy jsou v souhrnu ukazatele, týkající se úkolů krále při zakládání obce či království, převzaté z podobenství vzniku světa.

Kapitola 3.
Proč je ráz správy odvozen z Božího řízení
Tak jako se založení obce nebo království děje ve vztahu ke vzniku světa, taktéž se má z Božího řízení odvozovat, na čem spočívá správa.
Uvažujme však, že spravovat znamená odpovědně provádět to, co se vede, k vlastnímu cíli. Tak totiž říkáme o lodi, že je řízená, pokud ji lodník řídí přímou cestou a bez nehody do přístavu. Je-li tedy něco obráceno k vnějšímu cíli, tak jako loď do přístavu, povinností kormidelníka je tedy nejen zachovat tu věc bez nehody, ale také přivést ji k cíli. Kdyby však některá věc neměla cíl mimo sebe, záměr správce by měl sledovat to jediné, aby ji zachoval bez poruchy v její dokonalosti. Ve skutečnosti nic takového doopravdy není, kromě samého Boha, který je cílem všeho, takže k tomu, co směřuje k vnějšímu cíli, mnohonásobná péče se svěřuje různým (lidem). Může se totiž přihodit, že někdo jiný pečuje o zachování věci v jejím bytí a někdo jiný zase o to, aby dospěla ke konečné dokonalosti. Je to vidět na příkladu lodi, jejíž kormidlování je obrazem správy. Vždyť tesař se stará o opravu lodi, pokud se v ní něco poškodilo, zatímco lodník pečuje o to, aby ji přivedl do přístavu. Podobně je tomu s člověkem: neboť lékař pečuje o zachování jeho života, hospodář o uspokojení životních potřeb, učitel o to, aby poznal pravdu, vychovatel o to, aby žil podle poznaného.
Kdyby člověk nebyl zaměřen k vnějšímu dobru, stačila by mu uvedená péče; dokud jsme však smrtelníky, trvá jakési vnější dobro, které očekáváme po smrti, hlavně konečná blaženost, spočívající v naplnění Bohem, jak praví Apoštol: dokud dlíme v tomto těle, jsme v cizině daleko od Pána (II Kor 5, 6). Proto pokřtěný člověk, kterému Kristus svou krví vykoupil tuto blaženost, a který pro jeho dosažení přijal oltář Ducha svatého, potřebuje ještě duchovní péči, provázející ho do přístavu věčné spásy. Tedy tuto péči mu poskytují věrní služebníci Církve Kristovy.
Totéž dlužno soudit o cíli celé společnosti a jedince. Kdyby tedy konečným cílem člověka bylo nějaké dobro nalézající se v něm samém, stejně tak konečným cílem spravované společnosti by bylo dosažení takového dobra a trvání v něm. Tak kdyby za konečný cíl člověka nebo společnosti byl stanoven život a zdraví těla, (správa) by byla úkolem lékaře; kdyby konečným cílem byla hojnost bohatství, králem společnosti by se stal hospodářský pracovník; kdyby však dobro pravdy bylo to, k čemu by společnost mohla dojít, král by měl učitelský úřad.
Ukazuje se však, že konečným cílem společnosti je žít podle ctnosti: lidé se přece sdružují k tomu, aby společně dobře žili. Toho by žádný člověk nemohl dosáhnout sám. Dobré je tedy žít podle ctnosti, takže cíl lidské společností představuje život ctnostný. Svědčí o tom to, že pouze ti náležejí do společnosti, kteří si vzájemně pomáhají v dobrém životě. Kdyby se totiž lidé spojovali jenom proto, aby žili v občanské společnosti, patřila by do občanské společnosti také zvířata a také (podle Aristotela) otroci (Politika, III, 9, 1280 a25 - b40); kdyby pro hromadění bohatství, patřili by do jedné obce všichni kupci. Sledujeme však, že pouze ti se spojují v jedné společnosti, které vede k dobrému životu stejné právo a stejná vláda.
Protože ale člověk žije podle ctnosti, obrací se ke konečnému cíli, který spočívá v naplnění Bohem. Tedy cíl lidské společnosti má být ten samý, jak cíl lidského jedince. Konečným cílem společnosti není tedy život podle ctnosti, ale skrze ctnostný život se dospívá k radování se s Bohem.
Kdyby tohoto cíle bylo možno dosáhnout silou lidské přirozenosti, nutně by bylo vedení k němu povinností krále: předpokládáme totiž, že králem nazýváme toho, komu je uložena nejvyšší vláda v lidských záležitostech. Tedy vláda je tím vyšší, čím dále je cíl, k němuž vede: a vždy je někdo, komu náleží vydávat příkazy, aby to, co se koná, bylo obráceno ke konečnému cíli; takto kormidelník, který se stará o plavbu, ukládá staviteli lodi, jak má stavět loď, aby se dala používat; občan povinný užívat zbraň ukládá zbrojíři, jakou zbraň má zhotovit. Ježto ale cíle, jakým je požívání Boha, nedosáhne člověk lidskou silou, nýbrž Boží, vedení k tomuto jeho konečnému cíli není úlohou lidských vlád, nýbrž Boží; podle slov Apoštola Milost Boží je život věčný (Ř 6, 23).
Ta vláda náleží tedy tomu Králi, který není jenom člověkem, ale také Bohem, čili Panu Ježíši Kristu, který činí lidi Božími dětmi a uvádí je do nebeské slávy. Bylo Mu uloženo vládnutí, které nikdy neskončí; podle toho je v Písmě svatém nazýván nejenom Knězem, ale Králem. Jak praví Jeremiáš: Kralovat bude jako král a bude moudrý (Jr 23, 5); od Něho pochází královské kněžství, a co víc, všichni Kristovi věrní jsou jeho údy a nazývají se králi a knězi.
Pro oddělení duchovní vlády od pozemské, byla služba tomuto Království svěřena nikoli králům pozemským, ale kněžím, a zejména nejvyššímu veleknězi, nástupci Petra, zástupci Krista, biskupovi římskému. Jemu mají být všichni králové Kristova lidu poddáni jako samotnému Pánu Ježíši Kristu. Tak tedy jemu, který se má starat o konečný cíl, mají být poddáni a jeho rozkazy se mají řídit ti, kterým přísluší starat se o cíle, předcházející cíl konečný.
Ježto cílem kněžství u pohanů a celé náboženské úcty bylo prosit o dočasná dobra, která se vždy obracejí k dobru společnému, podléhajícímu královské péči, právem podléhali pohanští kněží králům. Také Starý Zákon sliboval zbožnému lidu pozemská dobra, nikoli od démonů, ale od pravého Boha; proto také ve Starém Zákoně byli kněží poddáni králům. Avšak v Novém Zákoně je kněžství něčím hlubším, neboť vede lidi k dobrům nebeským; proto v Kristově Zákoně mají být králové poddáni kněžím.
Proto Boží Prozřetelnost podivuhodně zařídila, že v městě Římě, které Bůh předurčil za hlavní stolici křesťanského kněžství, pozvolna byl vštípen ten zvyk, aby správcové města podléhali kněžím. Jak praví Maximus Valerius, v našem městě musí být všechno vždy budováno na náboženství, jako když vzdáváme úctu nejvyšší důstojnosti. Vždyť vládci neváhají sloužit svatým v přesvědčení, že to prospěje vládě nad lidskými záležitostmi, pokud oni budou v dobré a trvalé přízni z mocí Boží. (Factorum et dictorum memorabilium, I, 1, 9). Také v Galii, kde mělo obzvlášť rozkvést náboženství křesťanského kněžství, už pohanští kněží, které nazývali druidy, vymezovali právo pro celou Galii jako Boží záležitost. Píše o tom Julius Caesar (De bello Gallico, VI, 13, 5).


Kapitola 4.
Úsilí krále má směřovat k dobrému životu společnosti
Vezdejší život, pokud jej lidé dobře prožívají, je obrácen ke svému cíli v životě oslaveném, jaký je v očekávaném nebi; podobně k dobrému životu společnosti se obracejí jako ke svému cíli všechna jednotlivá dobra, o jaká lidé usilují, tedy bohatství, užitek, zdraví, výmluvnost či vzdělání. Podle toho ten, komu přísluší starat se o konečný cíl, má být nad těmi, kdo se starají o zaměření k cíli, a řídit je svými pokyny. Z uvedeného je zřejmé, že král má být v čele všech lidských úřadů a řídit je mocí své vlády, jako má být poddáno Boží vládě to, co je spravováno kněžským úřadem.
Když se tedy někdo přičiňuje o dosažení toho, co obrácené k něčemu jinému jako k svému cíli, má usilovat o to, aby jeho dílo bylo přiměřené cíli, tak jako zbrojíř zhotovuje meč tak, aby byl pevný do boje, a stavitel musí navrhnout dům tak, aby v něm bylo možno bydlet. Protože však cílem života, který je zde dobře prožíván, je věčná blaženost, proto úkolem krále je pečovat o dobrý život společnosti, jak to vyžaduje dosažení nebeské blaženosti. Má hlavně podporovat to, co vede k nebeské blaženosti, a to, co jí odporuje, pokud možno zakazovat.
Co však je cesta k pravé blaženosti, a co jí škodí, poznáme z Božího zákona, k jehož poznání mají vést kněží. Jak praví Malachiáš: Vždyť rty kněze střeží poznání; z jeho úst se vyhledává zákon (Mal 2, 7). A také v knize Deuteronomium ukládá Pán: Když dosedne na svůj královský trůn, dá si napsat do knihy opis tohoto zákona, opatrovaného levitskými kněžími. Bude jej mít u sebe a buded v něm číst po všechny dny svého života, aby se učil bát Hospodina, svého Boha, a bedlivě dodržoval všechny slova tohoto zákona a tato nařízení. (Dt 18, 18-19) Tedy vzdělán božským zákonem má zaměřit svou snahu zvláště k tomu, aby jeho poddaní dobře žili. A tato snaha se dělí na tři části: za prvé, aby u poddaných zavedl dobrý život, za druhé, aby ho udržel, a za třetí, aby ho zlepšoval.
K dobrému životu jednotlivého člověka je však zapotřebí dvojího: předně základ, a to je jednání podle ctnosti (ctnost je totiž tím, díky čemu člověk dobře žije), a za druhé vedlejší a jakoby nástrojné, zejména dostatečné množství tělesného dobra, které je potřebné ke ctnostnému jednání. Vždyť sama jednota člověka je způsobována přirozeností, zatímco jednota společnosti, která se nazývá mír, má být předmětem snažení vládce. Tedy k zavedení dobrého života ve společnosti je zapotřebí trojího: Za prvé, aby ve společnosti byla zavedena jednota míru; za druhé, aby společnost spojená vazbou míru obrátila se ke konání dobra: podobně jako člověk nemůže konat dobro, jestliže v něm předem není celek jednotlivých částí, tak sama lidská společnost překáží dobrému konání, dokud jí chybí jednota míru a sama v sobě bojuje; za třetí, k dobrému životu je zapotřebí blahobyt, o který se má starat vládce.
Pokud tedy bylo, přičiněním královského úřadu, dosaženo dobrého života, dlužno se starat o jeho uchovávání. Je však trojí, co nedovoluje trvání obecného dobra. První z nich vychází z přirozenosti: společného dobra totiž nelze dosáhnout jednou provždy, nýbrž je třeba neustále se o ně přičiňovat; protože lidé jsou smrtelní, nemohou trvat věčně ani nemají stejných sil během celého života, neboť to podléhá mnohým změnám, takže si neudrží během celého života schopnost ke stejnému plnění těch samých závazků. Druhá překážka k zachování společného dobra pochází z nitra, a jejím zdrojem může být zvrácenost vůle: ať už je to lenost ke splnění toho, co vyžadují veřejné záležitosti, nebo dokonce škodění společnému míru, když někdo narušuje spravedlnost rozbíjením pokoje ostatním. Třetí překážka udržování společných záležitostí pochází zvenčí: pokud útokem nepřátel bude zničen mír, také království nebo město na nějakou dobu podlehne hlubokému úpadku.
Král je však povinen trojí péčí předcházet těm trojím škodám. Za prvé, (má se starat o) nástupce, kteří zastanou správce různých úřadů. Tak sám Bůh ve svém vládnutí nad pomíjivými, které nemohou trvat věčně, dbá o to, aby byli nástupci k zodpovědnému zastupování, a tak udržuje celistvost. Podobně přičiněním krále, který pilně pečuje o zastoupení těch, kteří chybějí, udržuje se obecné blaho ovládaných. Za druhé, svými zákony a rozkazy, tresty a odměnami, zadržuje své poddané lidi od ničemností a vede je k ctnostnému jednání; příklad si má brát u Boha, který dal lidem svoje přikázání, a odměňuje ty, kdo je zachovávají, a trestá přestupující. Za třetí má král věnovat péči o bezpečnost sobě poddané společnosti vůči nepřátelům: nic totiž nepomůže vyhýbání se vnitřním nebezpečím, jestliže chybí obrana vůči vnějším.
Třetí závazek krále k dobrému uspořádání společnosti: má usilovat o pokrok. Splní ho, pokud v jednotlivých uvedených věcech napraví to, co je nepořádné, doplní to, co chybí, pokud to lze, snaží se to zdokonalit k lepšímu. Proto také Apoštol napomíná věrné, aby vždy usilovali o lepší dary (I Kor 12, 31).
To tedy náleží ke královskému úřadu a o každé z těch (věcí) dlužno jednotlivě pojednat.