6. Co je to stát ?
V užším smyslu lze státem rozumět zvláštní společenské ústrojí a zařízení, jehož pomocí dosahují občané úplného rozvoje ve společnosti. V širším smyslu je stát dokonalá občanská společnost. Jejím cílem je spravedlivý občanský mír, zaměřený k všestrannému rozvoji všech občanů státní společnosti. Zaměření dobru celé občanské společnosti na základě spravedlnosti je vlastní forma státu. Jednotliví občané nebo jejich přirozená zájmová sdružení jsou látkou státu.
Je vůbec potřeba nějaký stát ?
Nutnost státu vyplývá z lidské přirozenosti. Člověk se podstatně liší od zvířat. Zvířata jsou instinktivně vedena k tomu, aby v jednotlivých případech bezpečně rozlišovala prospěšné od škodlivého. Člověk však poznává prospěšné od škodlivého pouze všeobecně. K tomu, aby vždy a ve všech zvláštních případech poznával, co je škodlivé a co mu prospívá, nestačí vědomosti jednotlivce. K tomu je třeba lidské spolupráce. tak je člověk vlastní přirozeností odkázán na společnost. Z povahy společnosti, totiž z toho, že je to množství odlišných jedinců, sledujících společný cíl, přirozeně vyplývá nezbytnost státu, řídícího společné dobro. Vzájemné lidské soužití nemůže být uspořádané a přínosné, pokud v něm nejsou lidé vybavení skutečnou pravomocí, kteří bdí nad zachováváním zákonů a všechnu svou činnost a péči obracejí k dobru všech (PIT, 54, 146). Tato veřejná pravomoc není náhodná, nýbrž podléhá právu. Státní pravomoc či autorita či oprávněná vláda vyplývá z práva, které má svůj základ v přirozeném právu, jež je obrazem věčného zákona. Tak se lidské právo a stát vztahují k Bohu (PIT, 80-83).
Jak se ustavuje stát ?
Pouze oprávněným způsobem. Právo je podstatný tvar státu. Z toho však nevyplývá, že by stát a právo byly totéž. Stejně pochybený je názor, že mimo stát není právo. Stát je jednota prvků ve společnosti. Tvoří se jak z jednotlivců, tak i z předem trvajících nižších společenských útvarů. Konečný cíl státu se předmětně neliší od cíle rodiny, rodu, obce či národa: je to společné dobro. Tento účel se obvykle vymezuje jako povinnost umožnit všem lidem potřebné nebo užitečné statky, které si jednotlivec nebo nižší společenský útvar nemůže opatřit přímo vlastním přičiněním. Společné dobro je souhrn podmínek, jejichž splnění je třeba k tomu, aby státní příslušníci mohli svobodně dojít skutečného všestranného rozvoje ve společnosti. Souhrn podmínek společného dobra však tvoří právní řád. Kdyby účelem státu bylo pouze uskutečňování společného dobra, pak by stát měl poslání jenom společenské. Avšak stát má také vlastní úkol státní. Stát je zde nejen proto, aby umožňoval společné dobro, nýbrž také aby je opravdu uskutečňoval a naplňoval, a to na základě právní svrchovanosti. Tato svrchovanost opravňuje stát žádat od občanů jisté služby i na úkor jejich soukromého blaha. Z toho je jasné, že vlastní účel státu se liší od společenského účelu státu. Stát není totéž co společnost. Stát je pouze určitý společenský útvar. Vlastní účel státu je podřízen účelu společnosti. Skutečným jsoucnem je zde z hlediska metafyzického pouze jedinec, který je osobou, kdežto stát je případné, podmíněné jsoucno. Stát není jsoucno o sobě. Jednota vytvářená společenskou činností jednotlivých lidí není podstatná, nýbrž případná, podmíněná. Přesto je to jednota mravní (Bahounek 1995).
Závaznost státu vyplývá jak z jeho nutnosti, tak z jeho původu. Povinnost občanů podřizovat se státním opatřením nemá svůj podstatný původ v zásadě většiny, nýbrž v okolnosti, že jsou občany státu, ať už je jeho zřízení demokratické nebo jakékoli jiné, a v povaze vztahu, který váže občany ke svrchované pravomoci státu. Občané jsou povinni poslouchat zákonitě zřízený stát, když její opatření zachovávají předepsanou právní formu, a když jsou obsahově dobrá čili vhodná k uskutečnění společného blaha. Zásada většiny představuje význačnou vlastnost metody demokratické vlády, totiž zákonitou cestu, kterou demokratický stát dospívá ke konečnému vyjádření své vůle. Demokratický stát má právo nařizovat nikoli proto, že je demokratický, ale proto, že je to stát (Pavan 1967).
Proč mají státy různé vládní formy ? Rozmanitost vládních forem je podmíněna tím, že lidské právo je ponecháno na vůli lidí. Lidem přísluší používání všeobecných zásad přirozeného práva na jednotlivé zvláštní případy, které se lidí podle místních a dobových okolností.
Podstata státu není nutně určena pouhým územím, osídleným jistým obyvatelstvem. Státní zřízení je výsledkem záměrné organizační činnosti lidí (zejména smluvní). Tím se stát liší třeba od národa. Národ se utváří samovolně z rodin přes sousedství a obce, poměrně trvale osídlujících jisté společné území, stýkajících se, uznávajících a prožívajících společné kulturní hodnoty.
Jaký je přímý původ státu jako takového? Přirozený. Stát sám o sobě má přirozený původ také nepřímo, pokud je totiž člověk stvořením založen ve své přirozenosti tak, že je veden ke zřízení státu. Bůh vštípil člověku do jeho přirozenosti obecné právní základy. Tak je člověk od přirozenosti nadán právy a povinnostmi, jejichž vznik a trvání nezávisí na jeho vůli. Tato práva jsou přirozeně nevykořenitelná. Pokud člověk žije, nemůže se svých práv a povinností zbavit, stejně, jako nemůže odhodit svou svobodu.
Sama jsoucnost státu má původ v přirozeném právu, ale určení jejího podmětu se děje podle lidského zákona. Co platí o státu obecně, nemusí nutně platit o historickém původu určitého státu, protože se to vztahuje především k jeho přirozenému právnímu důvodu. Určitý stát je případně podmíněn působením zvláštních místních a dobových okolností. Podle přirozeného práva vyplývá stát ze spojení rodin, ale nikoli samovolného. Jde o záměrné uspořádání, jež se často děje smlouvou. Smlouva nebo jiné způsoby ovšem nejsou skutečné příčiny vzniku nějakého státu. Stát se liší od společnosti, jejíž příslušníci prostě uplatňují svá práva, totiž mohou, ale nejsou nuceni svých práv využít. Stát se liší od společnosti tím, že je na něj přenesena autorita, svrchovaná pravomoc. Původním nositelem svrchované pravomoci jsou všichni příslušníci společnosti. Pokud se soustřeďuje pravomoc u jednoho člověka nebo u skupiny lidí, tedy je tomu tak proto, že je na ně tato pravomoc svobodně přenesena příslušníky společnosti. Svrchovaná pravomoc musí být ve společnosti dobrovolně a svobodně přenesena množstvím na stát, a to bez ohledu na jeho formu. Přenesení svrchované pravomoci na stát je neodvolatelné, zatímco vládní forma se může měnit.
K podstatě státu náleží ústřední autorita. Kdo chce cíl, musí přijmout i prostředky. Ústřední pravomoc je nutným prostředkem k dosažení státního cíle.
Státní pravomoc je nutným požadavkem lidské přirozenosti. Lidé směřují k životu ve společnosti proto, že je k tomu tak vede jejich přirozenost, stvořená Bohem. Proto má státní pravomoc či autorita svůj první základ v Bohu. Přítomnost státní pravomoci má sice základ v Bohu, ale státní pravomoc v určitých nositelích pochází přímo od společenského celku, který na ně výslovně nebo mlčenlivě přenáší svou pravomoc. To platí i u dědičné monarchie: panovník získal pravomoc z vůle a souhlasu společenského celku, a jeho nástupci mají tuto pravomoc jeho prostřednictvím.
Je třeba rozlišovat historické a původní nositele státní pravomoci: historické subjekty lze rozeznat a určit pouze dodatečně. Jenom ze svědectvím dějin lze určit, zda v nějaké době vládl svrchovaný monarcha, aristokracie nebo lid. Pokud se však jedná o původní nositele státní pravomoci, lze předem tvrdit, že jsou to všichni jednotliví lidé jako občané. Společnost žije z lidí, pro lidi a v lidech. Totéž platí o pravomoci: ti, kdo jsou od přirozenosti členy společnosti, jsou také od přirozenosti původními nositeli svrchované pravomoci. Ježto státní pravomoc musí být účinná, proto nemůže být současně vykonávána všemi příslušníky společnosti. Tak lze vysvětlit, proč v dějinném uskutečnění je tato pravomoc vždy soustředěna v rukou jedince nebo malé skupiny. Vyžaduje to blaho obce. To však neubírá na pravdivosti nauky, že původním nositelem svrchované pravomoci je lid, všichni příslušníci společnosti (Bahounek 1995).
Státní autorita je uvnitř své vlastní společnosti a ve své vlastní oblasti působnosti pravomocí, která nemá nad sebou žádnou vyšší moc. Proto se nazývá svrchovanou pravomocí. To však nevylučuje, že by státní autorita ve svých vnějších vztazích nemohla mít rovnocennou autoritu (církev) nebo nemohla být podřízena vůči jiné autoritě (OSN jako mezistátní autorita nadřízená jednotlivému státu).
Základním požadavkem právního řádu je, aby státní autorita při výkonu své pravomoci dbala zásady podpůrnosti (subsidiarity). Proto odpovídá samé přirozenosti státní autority, aby se uskutečňovala ve třech druzích úkonů:
1) Úkony povahy řídící: podněcují a usměrňují občany a jejich samovolně přirozeně vznikajících skupiny (rodina, zájmové sdružení, atd.), aby jejich zvláštní činnost přispívala k uskutečnění obecního dobra.
2) Úkony povahy zastupující: pokud stát musí zastoupit či nahradit činnost některých jednotlivců nebo skupin, pokud nemohou řádně plnit své úkoly (zanedbání péče o vlastní rodinu, zanedbání výchovy vlastních dětí, atd.) či je prostě neplní (např. rodiče zahynou při nehodě).
3) Úkony doplňující: směřují k dosažení cílů, které svou povahou, rozsahem nebo trváním přesahují možnosti jednotlivých občanů, rodin a jiných nižších skupin (např. obrana státu).

Má stát nějaké náboženské základy ?
Třebaže státní autorita ve společenské oblasti své působnosti objektivně nezávisí na náboženství, přirozeně plně závisí na náboženství ve své subjektivní duchovní podstatě. Ostatně ani případná, objektivní nezávislost státu na náboženských hodnotách není bezvýhradná ani dokonalá. Stát se totiž může společensky jen do určité míry vymykat hodnotám náboženství, a to dle místních a dobových okolností. Pokud se stát poněkud vymyká náboženským hodnotám, tedy je to k jeho škodě, že není dost posvěcován a kultivován těmito hodnotami. Vliv náboženství na stát má dvojí stránku: kulturní a společenskou. Samo slovo kultura a kultivovat pochází od slova kult. Náboženské hodnoty v subjektivní duchovní podstatě přirozeně dokonale kultivují stát, zhodnocují ho a vtiskují státu, jeho ústavě a zákonu podstatný tvar, podstatně ho strukturují. A tento kultivující vliv náboženství na stát se děje vždy a všude, jinak by stát a právo v podstatě vůbec nebyly. Kdokoli by se pokusil vykořenit ze státu tento jeho duchovní, kulturní základ, zrušil by tím sám stát. Náboženství však působí na stát nejen jako kulturní hodnota, ale i jako zvláštní sociální tlak. Tedy nejenže náboženské hodnoty přirozeně jsou a působí v duchovní podstatě každého státu a práva, ony působí na stát a právo také jako případná společenská podmínka, která objektivně usnadňuje trvání státu a jeho činnost. Ale toto případné podmiňující působení náboženských hodnot na stát není dokonalé: náboženství působí na stát jako sociální tlak pouze v nějaké míře a stupni. Podle stupně sociálního tlaku náboženství na stát se liší jeden stát od druhého, a také stejný stát během doby.
Náboženská víra přesahuje stát a jeho politiku. Současně však mnohostranně působí i na stát a jeho politiku. Je sice pravda, že náboženství je z hlediska státně politického soukromá záležitost. To však neznamená, že náboženský život člověka, rodiny a jiných skupin překáží nebo může překážet jejich činnosti ve státě. Stát a státní politika musejí mít jasně vymezeny hranice své pravomoci. Rovněž hranice náboženské oblasti společenského života mají tvořit nejmocnější obranu proti odchylkám státní moci a proti znásilňování svědomí občanů. Rozdíl mezi státem a náboženstvím dodává jejich vzájemným vztahům zdání jakéhosi napětí. Někdy je případný sociální tlak náboženství na stát tak velký, že dané náboženství pohlcuje stát: dělá se státu povolný prostředek náboženské činnosti. Jindy zase nějaký stát si přisvojuje náboženství tím, že ho snižuje na prostředek své moci ve společnosti (Clercq 1971). Avšak jak náboženská oblast společenského života, tak oblast působnosti státu ve společnosti mají svou nezávislost a své vlastní zákony. Působnost státu a náboženství se setkává v oblasti mravní (Dondeyene 1964).
Má stát nějaké mravní základy ?
Stát se v podstatě neobejde bez mravních základů, protože se neobejde bez člověka. Avšak dříve než se člověk stává občanem čili státním příslušníkem, stává se členem rodiny. Jako člen rodiny se samovolně stává členem sousedství, obce, národa. Každé z těchto společenství má přirozená práva, nezávislá na státních právech. Především ale jedinec sám jako svobodná bytost má v poměru k jiným svobodným bytostem a věcem jistá práva, do kterých stát nesmí zasahovat. Naopak to vtiskuje mravní tvar a skladbu státní pravomoci. Ježto tu jde o přirozené vlastnosti společenské povahy člověka, nesmějí být potlačovány tím, že by byl člověk vtěsnáván do státních zařízení. Naopak, tyto přirozené vlastnosti musejí být pojaty do státní soustavy bez podstatných změn.
Cílem státu není přetvářet přirozenost člověka, nýbrž pomáhat jejímu plnému rozvoji. Člověk je od přirozenosti svobodný a existující pro sebe. Každý jedinec je obdařen vůlí, jíž je schopen svobodně se rozhodovat ve státě. Lidská svoboda je svorníkem ve výstavbě každé účelné lidské společnosti (Maritain 1933). Rovnost svobody spočívá obecně v tom, že všichni lidé podléhají stejnému božskému zákonu a jeho důsledku - přirozenému zákonu mravnímu. Rovnost svobody ve zvláštním smyslu - pokud jde o občanskou společnost - spočívá v tom, že všichni lidé jsou povinní řídit se pozitivním právem a zákony. Z toho pouze obecně vyplývá, že vláda nad občany je vládou na svobodnými bytostmi a že směřuje k dobru ovládaných. Každá svobodná volba ve státě vyžaduje cílevědomé zvnitřnění, vyspělé podle mravních požadavků, tedy podle požadavků řádu, který Stvořitel vtiskl do lidské přirozenosti. Občanské uvědomění, k němuž se člověk pozvedá, je důsledek humanitních snah (Clercq 1971). Skutečně demokratický stát spočívá na mravní vyspělosti nejširších vrstev společnosti (Masaryk 1933-34). Demokracii vyznačuje především pojem lidství (Beneš 1924). V demokracii musí být brán ohled na každého jedince jako na osobnost. Současně však demokracie předpokládá své příznivé hodnocení ze strany občanů, a z toho vyplývající postoj a účast ve veřejném životě ve státě. Demokracie se tím snáze může zvrhnout, čím méně se občané starají o politický život státu a čím více daným zřízením pohrdají (Fuchs 1930).

Jaká je skladba státu ?
Budova státu zahrnuje některé podstatné prvky, bez kterých se stát nemůže obejít. Jsou to: množství lidí, společný cíl, oprávněná autorita. Dále jsou zde prvky případné: donucovací zařízení, úřednické těleso, vojsko, policie, atd. Stát nemůže vzniknout bez lidských bytostí. Nestačí k tomu ani samotný jedinec. Je k tomu zapotřebí většího množství lidí. Avšak pouhé shromáždění lidí ještě nedává samovolně vzniknout státu. je třeba, aby tito lidé byli sjednoceni, a to způsobem, jaký odpovídá bytostem rozumným a nadaným svobodnou vůlí. To se děje, pokud všichni směřují spoluprácí ke společnému cíli, totiž k obecnímu dobru. Co však nejlépe vyznačuje budovu státu je oprávněná autorita čili pravomoc. Jejím úkolem je vymezit pravdy obecního blaha, zvolit vhodné prostředky k jeho dosažení a účinně pohnout vůli občanů k účasti na jeho uskutečnění. Pravomoc je tedy tvarujícím prvkem státu. Ona vtiskuje státu podstatnou strukturu.
Stát představuje mnohost a současně jednotu. Množství lidských bytostí sjednocených společným cílem a jednotnou autoritou. Z hlediska společenské činnosti představuje stát proces sjednocování. Státní pravomoc totiž sjednocuje, usměrňuje a zaručuje součinnost občanů tak, aby se každý z nich svým způsobem podílel na uskutečnění obecního dobra.
Výstavbu státu je možno postihnout ještě lépe, pokud jej bereme v úvahu jako skutečnost, která má také duchovní povahu. Lidé, vytvářející občanskou společnost, jsou vnitřně spojeni úsilím o stejný cíl - uskutečnění dobra celé obce. Jako rozumné a svobodné bytosti mohou být přitahováni a uvádění v činnost pouze takovými hodnotami, které zasahují rozum a vůli, totiž pravdou a dobrem, duchovními hodnotami.
Stát má pravomoc nařizovat a ukládat závazky. Tato zavazující povaha státní pravomoci a mravní závaznost jejich nařízení vyplývá z jejího vnitřního poměru k řádu svrchovaných hodnot majících základ v Bohu. Stát totiž může nařizovat a vyžadovat také s použitím donucovacích prostředků, aby byla prováděna jeho nařízení, sledující uskutečnění či ochranu pravdy, krásy, spravedlnosti a dobra společnosti a jejích příslušníků. Pokud by tomu tak nebylo, potom by daná státní autorita pozbývala vlastnost ukládat závazky; pak by její nařízení nezavazovala nikoho ve svědomí; potom by znamenala zvrácení do pouhého soustředěného politického násilí. Občané jako lidské bytosti smí být ovládání způsobem, jaký je v souladu s jejich důstojností, totiž přesvědčováním. Donucení je oprávněné jen v případě neospravedlnitelného odporu či odboje. Lidé však mohou být vnitřně přesvědčeni o nutnosti poslouchat pouze ve světle pravdy a v zájmu dobra, tedy zase působením duchovních hodnot (Pavan 1967).
Donucovací prostředky nějakého státu nejsou jeho podstatným rysem, třebaže veřejné mínění často směšuje státní pravomoc a politickou moc. Státní pravomoc je sice také mocí, ale oprávněnou. Oprávněností se státní pravomoc podstatně liší od moci zájmových skupin ve státě. Pokud stát používá politické moci, tedy jí používá oprávněně. Ovšem politická moc je jen případný prostředek státní autority (Duverger 1966). Ačkoli některá politická strana a jiná organizace vyžaduje od svých členů skoro vojenskou poslušnost, nebo dokonce k ní donucuje své členy, nemůže je k poslušnosti zavazovat ve svědomí. To ji podstatně odlišuje od státní autority (Fuchs 1930). Na rozdíl od státní pravomoci, která je ústřední, politická moc je rozptýlená ve společnosti.
Co je to politika ?
V rozsahu významu slova politika je možno rozlišit více stupňů:
- v nejširším smyslu jde o každou lidskou činnost, směšující naplnění jistého zájmu;
- v užším smyslu jde o politiku stranickou, totiž takovou politiku, která se zabývá veřejnými záležitostmi se stálým zřetelem k takovému řešení, jak je stanoví program nějaké strany, vyjadřující zájmy jejích členů; Takových stran a jiných zájmových sdružení je v občanské společnosti mnoho;
- ještě v užším smyslu jde o státní politiku, zahrnující uspořádání poměrů ve společnosti s ohledem na naplnění oprávněných zájmů všech občanů a skupin; třebaže je státní politika rozsahem svého případného politického vlivu menší než politika všech zájmových skupin, přesto se státní politika liší od ostatní politiky svou oprávněností.;
- v nejužším smyslu označuje politika vychytralé jednání některých politiků, nedbajících mravních zásad a nevybíravých ve volbě prostředků k dosažení sobeckých zájmů. Toto pojetí politiky jakožto politikaření či obratnost někoho napálit, je velmi rozšířené ve veřejném mínění. S rozvíjející se politickou kulturou je však politika v tomto pojetí stále více vytlačována z veřejného života (Bahounek 1992c).
Co je to politická moc ?
Politická moc vyjadřuje snahu nějaké zájmové skupiny o dosažení jejího cíle. Ani programové tvrzení, že jde o zájem většiny příslušníků společnosti, ba celé společnosti, ani složité úřednické těleso, vybavené třeba i vlastní ozbrojenou silou, nemůže učinit z politické moci oprávněnou moc či autoritu, na kterou byla přenesena pravomoc lidu. Moc politické strany je kdykoli odvolatelná. Tím se liší od pravomoci státu, která byla všemi příslušníky společnosti přenesena na stát jednou provždy, neodvolatelně. Pokud stát používá politické moci k dosažení své cíle - obecního dobra, potud státní autorita opravňuje politickou moc.
Politiku tvoří ve společnosti větší měrou (než je státní politika) dobrovolná zájmová sdružení, a vedle nich ještě mnohostranná soukromá politická činnost neorganizovaná. Zájmové skupiny mohou prosadit svůj vliv ve státní politice pomocí prostředníků. Běžným způsobem je "lobování" (z ang.lobbying), to znamená získání skupiny státních úředníků nebo poslanců pro obhajobu příslušného zájmu. Většina politicko-zájmových hnutí ovšem tíhne k ustálení a zařízení. To se děje třeba ve spolcích nebo buňkách. Vzniklé uspořádané politické útvary lze třídit na nátlakové skupiny a politické strany. Nátlakové skupiny (např.odbory) neusilují o dosažení nebo vykonávání moci, nýbrž se snaží organizovat ovlivnění těch, kdo moc mají. Politické strany usilují o dosažení a vykonávání moci ve státě. Jsou složitě členěny podle podmínek, za jakých dosahují cílů těch sociálních hnutí a zájmových skupin, jejichž zájmy vyjadřují. V politickém dění se tedy střetá velké množství zájmů a zájmových činností.
Jak získat přehled o politickém dění ve státě ?
Potřeba snadné a rychlé orientace v nepřehledné síti politických vztahů vede ke zjednodušování a převádění této různosti na které společné prvky a k tvorbě typologií či modelů hlavních směrů v politice. K nejjednodušším modelům patří model dvou stran. To odpovídá dvěma snahám v politice, a to konzervativismu a progresismu.
Co to znamená konzervativismus ? Navenek se to jeví jako nepříznivý postoj k nějaké sociální a kulturní změně. V podstatě jde o protiklad neuvážené pokrokovosti. Případně však může být podmíněn jistým sociálně-kulturním prostředím. V podstatě se však konzervativismus vztahuje k něčemu řádu duchovního a mravního. Ve svém nejvlastnějším smyslu znamená slovo konzervativismus snahu konzervovat, uchovávat či udržovat vše to dobré, čeho lidské úsilí za dlouhé věky získalo a dosáhlo; při tomto udržování jde však o to uchovat to v živém stavu; zachovat to tak, jako Bůh zachovává život svému stvoření. V tomto smyslu značí slovo konzervativismus něco vznešeného a být konzervativní je něco ušlechtilého a žádoucího.
Co to znamená progresismus ? Progresismus ve smyslu vývojovém značí útěk od skličující, ale přece jen skutečné přítomnosti do neskutečné budoucnosti. Je to spoléhání na to, co ještě není, a co si tedy lze libovolně představovat. Jestliže nová, pokroková politická strana, která zavrhuje minulost, zklame při svém uskutečňování, pak lze vždy tvrdit, že budoucnost všechno napraví jakýmsi "zázrakem" samovývoje. Samotný pokrok ve smyslu vývojovém znamená, že všechno pozdější je už proto lepší a dokonalejší než minulé. V tomto smyslu se dnes většinou smýšlí a hovoří o pokroku.
Uvedené dva směry v politice, z nichž jedna navazuje na řád vlastní lidské přirozenosti, kdežto druhá na zmatek, plynoucí ze svobodného podléhání důsledkům původní poruchy lidské přirozenosti, nelze plně obsáhnout modelem dvou stran. Jednotlivá politická hnutí ve své určitosti představují různé stupně mezi krajními polohami obou logicky modelovaných protipólů. Vžitým označením pro model dvou stran, které jsou od sebe krajně vzdáleny, je pojem politické "levice a pravice". Tento pojem vyjadřuje zjednodušeně cíle, které do něho vkládají jednotlivé politické programy. Jako "pravice" bývají tradičně označováni ti, kdo usilují o udržení stávajícího politického uspořádání. Naproti tomu za "levici" bývají označováni ti, kdo si kladou za cíl odstranění vládnoucích politických poměrů a jejich nahrazení jinou politikou. "Levice" se vyznačuje pokusy o změny, ať už náhlé, převratné nebo postupné, reformní. "Pravice" se snaží zachovat stávající politický řád. Někdy dokonce prosazuje návrat k hodnotám minulosti. Lidé hluboce věřící mívají snahu setrvat na osvědčených a zavedených hodnotách. Naproti tomu jejich nábožensky vlažní spoluobčané tíhnou více k "levici".
Ačkoli "pravice" zdůrazňuje symboly Řádu, v skutečnosti často právě tím samým zrazuje výchozí Zásady. Svým sklonem k "hromadivé setrvačnosti" často zrazuje Řád i Zásady. V běžném životě se dopouští pravého opaku toho, co tvrdí. Tato "setrvačnost" totiž už svou povahou vytváří neměnný životní stav, postrádající vnitřní zdůvodnění. Obdobně "levice" v běžném životě zrazuje ty cíle a přísliby do budoucna, které hlásá. To se projevuje náchylností k "promarňovacímu rozkladu". Koná totiž opak toho, co tvrdí. Je pravda, že v poměrech klidných a ustálených převládá jistá kompromisnost, jež udržuje obojí zaměření v rovnováze, nicméně v rušnějších poměrech je nezbytně třeba jiné vyrovnávací síly, a tou silou je síla Pravdy (Bahounek 1992c).
Tuto dvoupólovou typologii je možno doplnit podrobnějším rozlišením jistého počtu mezistupňů a středních pozic mezi oběma krajními póly. Když vyjdeme z kombinace měřítka cílů a prostředků politiky, pak lze nastínit typologii politických stran následujícím způsobem:

1) extrémní pravice,
2) umírněná pravice,
3) reformistická levice,
4) revoluční levice (Eysenck 1954).
Podvojná typologie však více odpovídá tomu, že se politická stanoviska a rozhodnutí často překládají v podobě tvrzení a námitek. To má přirozený základ ve společenské, dialogické povaze člověka. Kdykoli je před veřejné mínění postaven nějaký závažný úkol, pak jeho řešení zpravidla vede ke krystalizaci mezi dvěma póly. Tzv. "střední řešení" se kloní k jednomu nebo k druhému. To neznamená, že by ve skutečnosti byly nebo měly být jen dvě politické strany, ale často se objevuje podvojnost směrů. Samotné střední postavení se v politice nevyskytuje. Střed je pouze geometrické místo, které seskupuje umírněné prvky obou proti sobě v krajních polohách stojících směrů (Duverger 1956).
Jak se politicky chovají křesťané ?
Křesťané se dosud snažili politicky razit jakousi střední cestu mezi protivnými socialistickými a liberálními směry a stranami. Dosud se však pokaždé poněkud odchýlili z této cesty, nejčastěji napravo. Tím pozbývali malou část, která se uchylovala spíše nalevo, ale většinou se zase obrátila zpět ke středu a pak se sama ustálila konzervativním středu, resp. v umírněné pravici. Doposud křesťané v politice nadávali najevo snahu o důslednost a soustavnost Vypadalo to, jakoby bylo zde šlo především o to, sdružit křesťany v samostatnou skupinu v politickém životě, kde se takto sjednoceni neustále střetávali s dvěma výstředními směry (socialismus a liberalismus); v těchto sporech se křesťané posléze většinou ocitali blíže "pravicovému", konzervativnímu postoji. V politice však není možná "střední pozice". Jde zase jen o logický model, odvozující se patrně od ctnosti opatrnosti; v určitém politickém jednání jde však o postoj, nesoucí rysy krajní nevyhraněnosti. Potom se stává, že zaujímá vůči závažným politickým úkolům nevyhraněné stanovisko, a tak neodpovídá ve shodě s dialogicky založenou povahou lidské přirozenosti. Proto je daný postoj nesrozumitelný a málo přitažlivý pro voliče. O středu se uvažuje především ve filozofii lidí "prostředních" a zkrátka "zprostředkovatelů". Pokud se křesťané představují jako "střed", dávají najevo, že uznávají skutečnost a racionalitu pravice a levice, a tím se jejich postavení stává manévrovacím "parketem" politických "tanečníků".
Křesťané mají působit ve světě jako sůl a kvas, a to ve smyslu služby člověku a společnosti. Proto se nemají vyhýbat účasti na politice. Obvinění z přílišných ambicí, z kultu moci, ze sobectví a úplatkářství, které se často vznášejí proti vládním činitelům a politickým stranám, jakož i rozšířené mínění, že politika je nutně oblastí morálního ohrožení, to vše neospravedlňuje odpor křesťanů k veřejným záležitostem (ChF, 42).
Snaha odhazovat dvoupólové modely "levice a pravice" v politicky nepřehledných poměrech je příliš zjednodušující, je nezodpovědná. Spíše je třeba takové logické modely zdokonalovat v zájmu lepšího politického přehledu člověka. Jako všichni politicky schopní občané se křesťané mají alespoň zásadně rozdělit na směr pokrokový a konzervativní (Clercq 1971).
Mají mít křesťané vlastní stranu nebo se rozptýlit mezi ostatní ?
Jistou nesnáz pro křesťanskou politiku tvoří spor o to, zda se křesťané mají semknout kolem jedné politické strany, označené jako křesťanské, nebo zda se mají přimknout k jiným politickým stranám a snažit se tam rozptýleně prosadit křesťanské zásady.
V českých poměrech, demokraticky opožděných, probíhá přerod. Jde o přerod od politického katolicismu, budovaného podle vzoru stáda s pastýřem, tedy od politické strany s okázale představovaným křesťanským programem a vedené vynikající osobností (personální politická strana) směrem k hromadným politickým stranám bez okázalého zdůraznění křesťanských hodnot v programu a názvu strany. Takový proces přechodu od personální politické strany ke straně hromadné však dosud prodělávají také jiné politické strany než křesťanské. Tento vývoj odpovídá politickému vývoji samotné demokracie.
Idealisté (Fiala 1995) se snaží tento proces urychlit a rozložit sjednocení křesťanů kolem jedné strany. Zdůvodňují to tím, že jsou to sami jednotliví křesťané, kdo mají všude vnášet hodnoty křesťanství, a tedy mají jednotlivě pronikat do všech stran a působit v nich jako křesťanský kvas. Tomuto idealistickému postoji do značné míry nahrává dnešní názor a postoj katolické církve, která se správně odmítá přiklonit k nějaké určité politické straně a věřící vlastně vyzývá pouze, aby se politicky zapojili a pak hlavně, aby šli volit a nezahazovali své právo a svobodu.
Realisté však tvrdí, že křesťané mají svědčit o Pravdě a to pravdivým způsobem, třebaže to v politice není běžné. To vyžaduje pravdivost v cílech i v prostředcích politiky. Tomu by však odporoval takový lživý postup, že by křesťan měl vstupovat do nějakých politických stran, s jejichž cíli a prostředky zčásti souhlasí a zčásti nesouhlasí, aby poté, co tam vstoupí a uplatní se, mohl prosazovat něco jiného, totiž křesťanství. Výchozí zásada křesťanského působení je pravda a láska, a to jak v cílech, tak v prostředcích (Bahounek 1991a).
Realisté navíc vědí, že výzva ke křesťanům k samostatnosti a zapojování se do různých politických stran bez okázale křesťanského zaměření předpokládá jejich vyspělost v politické kultuře. Tato vyspělost v politické kultuře však v českých poměrech většinou chybí. Naši občané, včetně křesťanů jsou politicky zaostalí a málo připravení pro používání demokracie. Český národ se v politické rovině stále chová jako dítě, které jde za tím, kdo mu slíbí rychlý a snadný blahobyt. Z hlediska sociologického je to důsledek půlstoletého udržování národa v politické nesvobodě v rámci nacistického a komunistického totalitářství.
Idealisté jsou názoru, že je třeba přivést občany k politické dospělosti pomocí šoku: hodit je do vody bez plovací vesty. V případě křesťanů to znamená zbavit je politické strany s okázale křesťanským zaměřením a vydat je neorganizované do víru politického boje. Tak mají podle idealistů křesťané rychle dospět pro používání demokratických vymožeností.
Realisté však shledávají i slabost a omezenost samotné demokracie. Vždyť právě bezbřehá demokracie umožnila ve 20.století rozmach německého nacismu, italského fašismu, ruského internacionalismu. Tatáž demokracie sice umožňuje blahobyt, ale také změkčilost, kulturní bastardizaci a zbahnilost. Přináší totiž hojnost životních prostředků a volného času, ale nedává odpovídající životní cíle a duchovní hodnoty. Potom roste počet lidí, kteří z přesycenosti a zahálky předstírají nějakou úchylku, kterou by se odlišili od okolí a pak se domáhají "lidských práv" na svou úchylnost (např. "lidské právo" na usmrcení vlastních počatých dětí, "lidské právo" na manželství osob stejného pohlaví, apod.). A tak se i ty nejvyspělejší demokracie ocitají ve slepé uličce. Demokratické uspořádání, k jehož dokonalejšímu používání chceme dospět, je samo o sobě, bez křesťanských hodnot nesoběstačné. Vyspělé demokracie jsou v procesu hledání způsobů svého obrození.
Směřuje se k dokonalejšímu uspořádání společnosti, které by v sobě obsahovalo vymoženosti dosavadní demokracie, totiž důraz na svobodu jednotlivce, s vymoženostmi, které přinášejí jiná uspořádání. Sem patří důraz na přednostní uplatnění elity vybrané na základě hodnot ducha, mravnosti a vzdělanosti, na kteroužto potřebu znetvořeným způsobem ukázal německý nacismus a italský fašismus. Sem dále patří ohled na společenskou povahu člověka a na hmotnou stránku jeho života, na což znetvořeným způsobem ukázal zase komunismus. Mnozí sociologové (Sorokin 1961,1964, Brzezinski 1993, Bahounek 1992c) odhalují nedostatečnost samotné demokracie a nutnost rozvoje smíšeného, hybridního či integrálního uspořádání. Nejde však o prosté smíchání různých hledisek, nýbrž o jejich osvícené spojení či sjednocení, duchovně a mravně založené na křesťanském integrálním humanismu.
Dosavadní pokusy o překonání omezenosti demokracie bez těchto duchovních a mravních základů vedly k hrozným důsledkům. Proto má pro další rozvoj Evropy tak nezastupitelný význam duchovní odkaz sv.Cyrila a Metoděje. Bez těchto dvou nebeských přímluvců a patronů Evropy a námi vnitřně osvojeného jejich odkazu se výstavba evropského domu dříve nebo později změní na výstavbu jedné velké věznice.
Za podmínek měnícího se uspořádání společnosti je nutno hodnotit jako nezodpovědný idealismus každý pokus odhazovat stávající pomocná zařízení na politické budově evropského domu. K těmto pomocným prostředkům tradičně patří také politické strany s křesťanským zaměřením. Společenskou podmínkou sjednocování křesťanů ve vlastní politické straně je v českém prostředí protikřesťanské a proticírkevní zaměření nejsilnějších politických stran a většiny sdělovacích prostředků. Místo tříštění a rozptylování i tak dost nedostatečných sil je nutné sjednocování, založené na laskavé otevřenosti lidských srdcí, na odpuštění všem, kdo litují svých vin, a na osvojování si umění nalézání přijatelných ústupků.
Avšak úsilí o politické sjednocování a hledání politického středu svádí ke vzniku nebezpečných útvarů, vymykajících se normálním politickým poměrům, např. fašistická strana, dělnická internacionála (Aron 1965). Toto nebezpečí je závažné zvláště když všude zklamaly návody socialistů (včetně sociální demokracie) na bezpracný blahobyt. Úkol křesťanů: vedle vlastního politického sjednocování především objasňování a posilování přesvědčení veřejného mínění, že totiž výhradní svrchovaná moc nepřísluší žádné politické straně, nýbrž jedině státu, který jako oprávněná moc pečuje o zájmy všech občanů.
V politicky a demokraticky zaostalých českých poměrech přetrvává jednostranné pojetí politiky. Podle toho se politické strany podobají zápasníkům v aréně, a jejich činnost zápasu a nikoli spolupráci. Konečným cílem kterékoli takové politické strany je porazit ostatní strany tak, aby se vítězná strana stala jedinou stranou ve státě. Toto pojetí nebere v úvahu ani to, že kdyby se vítězná politická strana stala následkem vítězství v politickém boji jedinou stranou, pak by přestala být řádně fungující stranou. Snadno by se zvrátila by se v diktující demagogii. Rozvážný demokrat se liší od zaslepeného radikála. Radikalismus je většinou zaslepený. Postoj uvážlivého demokrata k němu je následující: nehledat tzv. "zlatou střední cestu" mezi krajnostmi, mezi "pravicí" a "levicí". Politický program, čerpající z dějin poučení, je zdůvodněným přesvědčením. Politická rozvaha překonává radikalismus - nejen "levý", fanaticky upnutý pouze na smyslovou zkušenost, čelící radikalismu "zprava", nýbrž i "pravý"; není oportunistická, ani chytrácká. Uvážlivý demokratický politik přihlíží k dané realitě, ovšem právě tuto skutečnost nebere v úvahu celou, neoddává se zaslepeně historismu, nýbrž chce a nutí dějinnou skutečnost změnit k lepšímu a spravedlivějšímu stavu. Má-li být strana opravdu stranou, musí připustit vedle sebe ještě jiné strany. Kterákoli politická strana jako politické zařízení demokracie musí mít v základu svého programu ujištění, že se hodlá začlenit do politického života společnosti jako demokratická, tozn. jako strana, dosahující míry své účasti ve vedení politických záležitostí ve státě pouze cestou rozumného zdůvodnění a postupem práva (Masaryk 1968).
Křesťan se při hodnocení nějaké politické strany přidržuje trojího měřítka:
1.Program strany: zda je ve svých cílech a prostředcích přijatelný z hlediska sociálního učení církve,
2.Postavy, které program uskutečňují: jejich osobní duchovní a mravní charakter, zkušenosti, vědomosti, umění vládnout a vnímavost ke znamení doby;
3.Praxe: dosavadní výsledky provádění programu strany, účast jednotlivých představitelů strany na provádění programu strany, osobní odpovědnost za splnění volebních slibů nebo nesplnění, atd. Pořadí uvedených tří měřítek hodnocení strany je záměrné, a je třeba je při hodnocení dodržovat.
Jakou úlohu plní politické strany ve státě ?
Politické strany představují články, které spojují mocenské ústrojí státu se společností. Svou činnost usnadňují účinnost státní pravomoci. Veřejně vyjadřují politické programy, které představují zájmy těch, které zastupují. Dále působí jako zařízení pro výchovu, zkoušení a výběr politiků, a tento výběr (elitu) nabízejí státu k uplatnění ve vládě a vládních úřadech. Nadaní členové politických stran procházejí ve stranické činnosti politickým výcvikem. Přitom získávají znalosti ohledně závažných politických úkolů, i pohotovost a dovednost k jejich řešení. Když prokáží potřebné vlastnosti při prosazování zájmů těch, které zastupují, a budou zvoleni do vedení strany, otevírá jim to cestu do mocenské elity státu (Mills 1966). Kromě toho strany kontrolují stanoviska a opatření mocenské elity ve vládě, zda a do jaké míry se shodují se zájmy společnosti, a informují o tom veřejnost (Dahl 1966).
Státní autorita není pouze účelová, ani výhradně zákonná, nýbrž je také "charizmatická". Stát odvozuje svou autoritu bezprostředně z práva, ale ne pouze, ani výhradně z práva. Vždyť stát sám je do značné míry nositelem práva. Pokud nemá být stát pouze oprávněným organizovaným násilím, musí se autorita státu podstatně odvozovat od hodnot náboženských hodnot, které stát posvěcují, dále od hodnot mravních, filozofických a vědeckých a jiných. Po mravní stránce zahrnuje státní autorita zpravidla také vážnost a úctu, kterých se nějakému státu dostává od občanů. To se však může uskutečňovat jen při soustavně doplňovaném poučení občanů o dění ve státě. Děje se to prostřednictvím výchovy ve školách, a dále svobodných sdělovacích hromadných sdělovacích prostředků.
Z podstaty samotného státu nevyplývá nutnost jeho politické moci a ozbrojené síly. Avšak případné porušování zákona některými občany či jejich lhostejnost k plnění zákonem ukládaných povinností vyvolává potřebu donucovací moci státu. Co by bylo platné státu, kdyby měl sebelepší zákony, ale nepostaral se o to, aby byly plněny. Proto je ve státě případně nutná moc, která hrozí trestem porušovatelům zákona. Tato moc nutí občany plnit požadavky zákona, a odvrací je od konání toho, co zákona zakazuje.
Zatímco vlastní autorita státu je neměnná, případná mocenská a vojenská složka státu se může měnit. Tato složka je neustále obnovována: je zbavována starých, neúčinných prvků, a doplňována novými, účinnými. Provádění různých státních nařízení a opatření se neděje samo sebou. Vyžaduje to účast lidí ve státní správě. K tomu je třeba soubor úřadů čili byrokracie. Dnešní stát se neobejde bez soustavy úřadů, třebaže toto jeho složka nepatří k jeho podstatě. Připojuje se k podstatě státu jako případná podmínka, která usnadňuje činnost státu.
Co je to byrokracie ?
Byrokracie čili úřední správa je rozumný způsob skupinové činnosti lidí. Je to vlastnost veřejné správy ve všech státech s rozsáhlým územím a početným obyvatelstvem. Úřednické ústrojí vyspělého státu překonává svou přesností, přísnou kázní a spolehlivostí dosavadní způsoby státní správy. Úřednické ústrojí usnadňuje uspořádání účelné činnosti jednotlivců a skupiny, plánování a rozpočet potřebných nákladů a výsledků a účinnosti této činnosti. Úřednické těleso jako případná složka státu je sice proměnlivé, nicméně jistá jeho část se stává poměrně ustálená. Při změně politického zaměření státu v případě volebního vítězství jiné politické strany, je obtížná výměna celého úřednického ústrojí, které je ve svých úkolech složitě členěno. Nahrazení státních úředníků vyžaduje jejich přípravu a zkušenosti, a to se nedá provést ze dne na den. Ani přes tuto závislost státu na mohutném úřednickém ústrojí, úřednická správa v podstatě netvoří stát. Úřednické ústrojí pouze vykonává to, co je rámcově v podobě směrnice vyjádřeno na ústavní úrovni.
Státně "trpná" úloha úřednického ústrojí není v rozporu s "politicko-činnou" úlohou úřednické správy. Úřednické těleso je totiž činná složka politické součásti státu. Dokládá to skutečnost dost vysokého stupně osobní nezávislosti úřednického ústrojí na střídajících se politických vládách státu; na politických stranách, které se podle volebního vítězství mění, zatímco úřednické těleso se přejímá nebo jen rozvíjí (Häusermann 1977).
Nebylo by lepší byrokracii zrušit ?
Ve vyspělé společnosti by se nedalo dosáhnout demokratických cílů dosáhnout bez úřednické správy, která je provádí. Proto domněnky o nutnosti zrušit byrokracii by znamenaly vzdát se dobrodiní, které přináší. Současně by se vytvořily podmínky pro nekontrolované rozbujení byrokracie z řad lidí nepřipravených a nezodpovědných. Úřednické ústrojí tedy nelze odstranit. Avšak je nutno soustavně zdokonalovat pohotovost, pružnou přizpůsobivost a účinnost úřednického tělesa vůči závažným společenským potřebám a požadavkům člověka (Niskanen 1971). Vždyť úřednické ústrojí státu má koneckonců sloužit člověku jako jedinci a příslušníku společnosti, a má v něm posilovat lidskou důstojnost.
Ve správně uspořádaném státě však musí platit zásada, že úřad nesmí být nikdy pouhou odměnou za zásluhy o vlast, i kdyby byly sebevětší. Ústrojí k obsazování státních úřadů musí přihlížet k tomu, kdo je k danému úřadu více způsobilý, a lze od něho očekávat, že jej bude spravovat ku prospěchu obce. V těch státech, kde jsou hodnosti a úřady rozdělovány jen jako odměny, bývají právě nejdůležitější úřady nejhůře spravovány (Bolzano 1981).
Jak čelit přebujelosti byrokracie ?
Přebujelost úřednické správy v některém státě je předně dána narušeným ústrojím pro přípravu náležitě vzdělaných a zkušených osob, jejich zkoušení v těchto vlastnostech, výběr a rozmísťování ve státní správě. To oslabuje zodpovědné a účinné plnění úkolů úřednické správy v budově daného státu. Avšak i ve státě s řádně pracujícím ústrojím k obsazování státních úřadů může docházet k poruchám v činnosti úřednické správy.
Za druhé se to děje tehdy, když úředníci ve státní správě pozbudou vlastnosti potřebné pro výkon správy: např. zestárnou, onemocní, pohorší se po stránce mravní, a když upadnou do různých neřestí, začnou místo služby panovat, místo správního poplatku za úřední výkon začnou svévolně prodávat správní úkony či se dají podplácet k provádění nezákonných správních úkonů, atd. Proto musí být ve státě náležitá kontrola úřední správy a ústrojí pro obsazování úřadů musí pohotově vysunout nevhodné úředníky a nahradit vhodnými.
Za třetí je nutná neustálá a soustavná obnova účinného působení úřednické správy ve státě. To se má uskutečňovat zvědečťováním činnosti úřednické správy pomocí doškolování a vzdělávání úředníků, zaváděním účelnějších způsobů správy, zapojováním vědeckých poradců do výkonné činnosti mocenské elity státu. Dále se to má dít posvěcováním úřednického ústrojí státu a jeho činnosti cvičením v mravních ctnostech, dále i pomocí stále širšího zapojování představitelů náboženského života společnosti jako poradců mocenské elity státu.
Co je to mocenská elita ?
Mocenská elita (Mills 1966) je jiný název úřednického ústrojí státu. Dnes se tento název běžně používá proto, aby se položil důraz na to, že státní úředníci jsou vybráni. Vybraní odborníci, kteří tvoří mocenskou elitu, jsou schopni uplatňovat moc žádoucím směrem pohotověji a účinněji než nejmasovější politické hnutí. Hlavní podmínka toho, aby nějaká mocenská elita nějakého státu byla skutečným výběrem a výkvětem národa, je vysoká úroveň měřítek, která na tyto vůdčí osobnosti klade příslušné ústrojí státu, které je vybírá, rozděluje do úřadů a vyměňuje v případě jejich ztráty žádoucích vlastností. Kdo tvoří mocenskou elitu v USA ? V polovině 20. století to byly slavné osobnosti, ředitelé velkých podniků, vojenští pohlaváři a politikové z povolání. Po odhalení nízké mravní a odborné úrovně americké mocenské elity (Hunter 1953,1956, Mills 1966), vzrostla v ní úloha odborníků, vybraných a jmenovaných americkým prezidentem. Avšak ani po této úpravě není vnitřní složení mocenské elity příliš ustálené. Proto těžiště moci kolísá mezi různými společenskými skupinami. Tato vnitřní vratkost mocenské elity je velmi závažná v Americe, ale ještě více v Evropě. Určité pojištění trvalosti demokracie tvoří senát. Avšak i tato nákladná pojistka má pouze poměrnou hodnotu. Bez nepomíjivých a svrchovaných hodnot náboženských a mravních jako měřítka výběru a obnovování mocenské elity zůstává každá moc soustavou kolektivní nezodpovědnosti (Brzezinski 1993).

Co ohrožuje spravedlivou občanskou společnost ?
Koncem 20. století se rozpadly v mnoha státech diktátorské režimy, jež se vyznačovaly útlakem. Začal obtížný, ale úspěšný přechod k spravedlivějšímu zřízení. Velké naděje jsou vkládány do demokracie. Nebezpečí však trvá: v létech komunistické nadvlády a už předtím byla na národech Evropy spáchána četná bezpráví. Nahromadilo se mnoho nenávisti a hněvu. Hrozí nebezpečí, že se po pádu diktatury tyto pocity nenávisti a hněvu znovu vybijí, a vyvolají vážné rozpory a velké utrpení, pokud poleví morální síla a cílevědomá snaha poskytovat svědectví pravdy. Staré diktátorské režimy nejsou docela poraženy a hrozí nebezpečí jejich opětného rozbujení (CA, 22,27,29).
Po rozpadu Sovětského svazu hledají jeho zbytky a státy odpoutané ze sovětské nadvlády pevně vyhraněné zřízení demokratického zaměření. Otevřenost k světu a k různým cestám svobodného rozvoje je příznivý rys dneška, pokud je to postoj, opřený o duchovně-mravní připravenost.
Ačkoli se sociální demokraté dokázali začlenit do politiky demokratické soustavy, přesto je jejich působení u konce. Velká vítězství sociálních demokratů, která přinesla některým evropským státům blahobyt, odeznívají. Socialistické sliby bezpracného blahobytu je možno dočasně splnit na dluh, který dříve nebo později musí někdo zaplatit. Také byly dovršeny společenské změny průmyslových států, provázené vznikem široké střední vrstvy. Společenské rozpory spojené s přílišnými rozdíly v rozdělení majetku, byly v Evropě vyřešeny. Veřejnost však zase neochotně nese přílišnou závislost na nákladných úřednických ústrojích.
Velké nebezpečí spočívá ve fašismu. Jde o názor, postoj a hnutí, které přísně rozlišuje, kdo k němu patří a kdo ne, ve spojení s politickou převahou jednoho člověka či jednoho "hnutí" se silným důrazem na organizaci a vystupňování sil místo svobodných možností volby lidského jedince. Právní stát by byl docela zrušen, lidé s odlišnými názory uvězněni, menšiny vystaveny útlaku Fašismus v tomto smyslu by nemusel být provázen stejnými hroznými jevy, jaké doprovázely německý nacismus: soustavné vyhlazování. Takový fašismus může mít mnoho tváří - Mussolini či Franco, Perón či Pinochet. Odkud pochází fašismus?
Jeho hlavním rysem je náhlý příliv sil moderního průmyslového světa do společnosti, která na to není duchovně a mravně připravena a udržuje si řadu přežitků z doby, kdy postavení znamenalo všechno. Nenávidí kapitalismus stejně jako socialismus, ale je to soustava, vedoucí ke zkáze (Dahrendorf 1991).
Jak čelit tomuto nebezpečí ?
Budova státní (i světové) politiky nezbytně vyžaduje přestavbu: souhrn poměrně soběstačných jednotek (živelně se uplatňujících v různých směrech, ale přitom ke stále se zesilujícím sporům) je třeba přetvořit do souboru prvků, vytvářejících díky své vzájemné ústrojné sepjatosti jednotný celek, do jehož politiky přináší každý svůj podíl. Jestliže se neuskuteční tato přirozeně nutná přestavba, pak budou její jednotky pokračovat každá ve svém odděleném vývoji, bohatém na následky nekontrolovaného zhoubného bujení, samozřejmě různé v rozličných oblastech světa. Naproti tomu při rozvoji za podmínek ústrojného růstu se dosahuje toho, že těsné vzájemné spojení mezi rozmanitými složkami ovládá, kontroluje a usměrňuje přiměřený rozvoj každého z nich.
Co se musí přednostně provádět ve státě ?
Vzhledem k rostoucímu vlivu mocenské elity v současném státě nabývá víc a více na závažnosti zdokonalování ústrojí přípravy, zkoušení, výběru a rozmísťování osob do úřednické správy státu, dále také zdokonalování soustavné kontroly chodu státní správy a pohotového a účinného uvolňování z mocenské elity všech jejích členů, kde došlo k pokladu požadovaných vlastností. To se týká i samotných politických stran ve státě. Demokracie může být snadno oslabena příslušným nárustem úřednického ústrojí politických stran a dále růstem moci a síly nátlakových skupin. Kde se nevěnuje soustavná pozornost výběru osob do řídící správy s velkou pravomocí a jejich zdokonalování, tam prosazují průměrní až podprůměrní lidé, postrádající dobré vlastnosti mravní i odborné. Kde se navíc shovívavě přehlížejí přestupky předních politiků a státníků v jejich rodinném i veřejném působení, vede to i v oboru státním a politickém ke zkáze (Bahounek 1995).
Úřední ústrojí státu, sloužící obecnému dobru neúplně, musí sloužit plně. Ze způsobů, které k tomu vedou (Krenz 1976), jde především o následující:
- Zvýšení úrovně "sebekontroly" úřednického ústrojí, zejména soustavnou odbornou přípravou lidí, jejich vědeckým vzděláním a současně mravním zušlechťováním a kultivováním (např. i pravidelná duchovní cvičení náboženská a mravní.
- Posílení vědecké kontroly nad úředním ústrojím ze strany příslušných školních a vědeckých zařízení.
- Posílení nábožensko-mravní kontroly nad úředním ústrojím ze strany církve, rodiny, národa, veřejného mínění.
- Podporování mnohostranných vazeb mezi úředním ústrojím a politickými stranami, zájmovými skupinami a hromadnými sdělovacími prostředky (Bahounek 1992a)
- Omezení moci úředního ústrojí občanskými iniciativami, poradními výbory, komisemi, ale i pomocí nenásilné občanské "neposlušnosti".
- Vládnutí není jen věda, nýbrž také umění. Proto i v tomto smyslu je zapotřebí jisté kultivace, aby bylo dosaženo vyšší úrovně politické kultury (Bahounek 1992b).
- V neposlední řadě jde také o posvěcování státu ze strany církve i jednotlivých věřících, modlících se za stát a její představitele, o což by se stát měl ucházet (Bahounek 1992c).
Budova státní (i mezistátní) politiky se ocitá na rozcestí: buď vystupňování důrazu na člověka jako jedince nebo společnost se zákonitým vyústěním do nějakých zhoubných novotvarů a křečí, nebo obrat k nepomíjivým hodnotám a cesta ústrojného růstu s Boží milostí k vyšší, nadpřirozeně ustálenému, naprostému sjednocení, k růstu nadpřirozenému. Tyto změny neproběhnou samovolně, bez lidské účasti, nýbrž jako výsledek vytrvalého úsilí určitých politiků, soustavně si k tomu vyprošujících Boží milost. Politická výstavba společnosti přirozeně všeobecně směřuje k postupnému sjednocení a šlechtění, avšak v běžném životě je vždy náchylná k totalizačním zvratům a zhoubnému bujení. Tato náchylnost je tím větší, čím ušlechtilejší tříbení a kulturnější sjednocování je přirozenými prostředky dosaženo. Proto přirozené sjednocování světové politiky musí jít současně s vyšším sjednocováním daným Boží milostí, v modlitbě očekávanou člověkem.
V současnosti probíhá jakýsi "koperníkovský převrat" v chápání politické činnosti. Člověk přestává být spokojen s tím, aby se v tomto řádu jednalo ve stylu světa a tedy i s tím, aby se ze světa dobývalo nějaké zřízení zevně a zdánlivě křesťanské. Je nutno začít u sebe, začít samostatně myslet, žít, jednat politicky v křesťanském duchu, a tím vnést do světa život vnitřně křesťanský (Maritain 1967). Důležité stránky demokracie přirozeně zůstávají zachovány i po sblížení světových velmoci (Brzezinski 1964). Politika budoucnosti nebude spočívat v hádkách mezi dílčími skupinami s různými zájmy, ale v řešení úkolů sjednocené společnosti. Takové úkoly budou namířeny na vštěpování svědomí a vědomí společenské odpovědnosti mocenské elitě za její rozhodování a činy. To si vyžádá více členěnou soustavu vzdělávání a rozvoje kultury (Bell 1973), a to zejména na cyrilometodějských základech (Veselý, 1994). Sjednocení politické budovy Evropy a celého světa nemůže být totiž nikdy natrvalo dosaženo pouze ryze přirozenými prostředky. Další stupňování vývoje na cestě zahájené průmyslovou společností hrozí zkázou.
Po vyklizení politické scény světa rozpolceného na "Východ - Západ" se nad světem politicky a národně rozdrobeným se vznáší neblahý stín rozpolcení světa na bohatý, bílý Sever a chudý, barevný Jih (SRS, 41-42). Z hlediska narůstajícího sporu "Sever-Jih" by sjednocená Evropa jako ostrov kultury, založené na cyrilometodějských základech (Veselý 1994), měla jedinečnou příležitost k dokonalejšímu osvobození lidstva v Kristu.
Co je to ústava ?
Občanská společnost řízená zákony je složena z rozumných tvorů, kteří různými způsoby postupují ke svému cíli - všestrannému rozvoji. Podle toho je stát různě uspořádán, ustaven. Má různou ústavu. Ústava v právním smyslu se souhrn zákonů, upravující státní zřízení, výkon státní moci a zaručujících základní práva občanů. Ústava je řád, podle něhož se utváří státní vůle a projevuje státní moc. Pokud by ale někdo považoval ústavu prostě jen za první normu, podle níž se tvoří zákony druhotné, tedy by směšoval stát s odstupňovaně uspořádaným právním řádem. Avšak i první norma předpokládá už předmět, který je normou upravován, aby byl v takovém stavu, jaký odpovídá veřejnému prospěchu. A toto společné dobro nelze nikdy přehlížet. Určité státní zřízení se liší podle různých ústav.
Která ústava je nejlepší?
Od Platona a Aristotela pochází třídění ústav na monarchii čili kralovládu, aristokracii čili vládu nejlepších a demokracii čili vládu lidu. Těmto třem státním ústavám odpovídají tři státní znetvořeniny: tyranie, oligarchie a demagogie. Každá z uvedených tří ústav má své přednosti a závady. Předností kralovlády je to, že je v ní možno snadno přejít k jednotnosti a řádu; vyznačuje se jednotným a pohotovým rozhodováním. Jenže právě tak snadno může sklouznout do tyranie, ke zneužívání státní moci jen k osobnímu prospěchu jedince. Naproti tomu demokracie zabezpečuje svobodu občanů, umožňuje jim spoluúčast při rozhodování a správě obecních věcí, podněcuje jejich přičinlivost a stupňuje porozumění pro veřejné záležitosti; na druhé straně se však v demokracii obtížně dosahuje jednoty vůle, dále je demokracie těžkopádná ve svých opatřeních, snadno se uchyluje k neplodným hádkám, sporům, k diktatuře politických stran, úplatkářství a modloslužbě většiny.
Nelze jednou provždy stanovit nejlepší druh státního zřízení. Nejdokonalejším útvarem občanské společnosti je sloučení všech tří ústav, tedy monarchie, zdokonalená prvky aristokracie a demokracie. Vzorný stát je takový, ve kterém se při výběru a volbě státních činitelů bere ohled stejně tak na duchovně mravní vyspělost člověka, jako na jeho vzdělání a zkušenosti, jako na jeho schopnost a nadání dobře spravovat obecní záležitosti. Ve vzorném státě je plnost vládní moci soustředěna v rukou jediné osoby, avšak na výkonu státní moci se podílejí také prvky vlády vybraných nejlepších lidí a dále také prvky demokracie. Vždyť i nejširší vrstvy společnosti se mají svým přičiněním podílet na správě veřejných záležitostí. Všichni občané zde mají právo volit své zástupce, aby tito vykonávali s panovníkem státní moc. Kromě toho mohou být jak panovník, tak ostatní vládní činitelé voleni z nejširších vrstev společnosti. Třebaže sv.Tomáš zdůrazňuje takový druh státního zřízení jako nejlepší, přesto připouští jako místně a dobově vhodnou také demokracii (Bahounek 1995).
Co je to demokracie ?
Demokracie je vláda všeho lidu, totiž všech dospělých občanů. Nositelem nejvyšší moci je lid jako celek. Lid zahrnující všechny občany je rozhodujícím činitelem jak v zákonodárství, tak ve státní ústavě, ať už projevuje svou vůli přímo, hlasováním všech občanů nebo prostřednictvím zvolených zástupců. Demokracie zásadně odmítá vládu jediné, dílčí společenské vrstvy, i kdyby to byla největší z vrstev. V demokracii mají všichni občané stejná práva. Demokracie je vláda všech v prospěch všech, nikoli jen vláda většiny ve prospěch většiny. Je sice pravda, že úmysl vládnoucích se může projevit pouze většinou hlasů, ale většina vládně nikoli proto, že je většinou, nýbrž proto, že představuje společnou životní vůli a že je současně výsledkem hlasování, pocházejícího ode všech občanů.
Co je základním zákonem demokracie? Všeobecné hlasovací právo. To zajišťuje, aby všichni občané mohli projevit svou vůli. Demokracie ovšem předpokládá, že státoprávní vyspělost občanů je na dostatečné úrovni ve všech vrstvách společnosti, aby všichni chápali poučení, jež se ohlašuje v hlasech občanů (Masaryk 1925). Vyvodit důsledky z toho všeobecně stanoveného směru je ovšem již záležitostí státníků a politiků ve státní správě. V demokracii posloucháme úřad, nikoli osoby úřadem pověřené. Občan v demokracii poslouchá důsledky vyvozené z toho, co sám dříve svobodnou volbou stanovil. Zákony vzešlé z jeho hlasování se vrací k jeho vůli v podobě příkazu. Právě proto, že jsou si občané rovni, nesmějí vyžadovat naprosto stejný díl výhod, nýbrž jen tu část, která je úměrná jeho přičinění se.
Demokracie je vláda z lidí, protože první příčina státu je lidská přirozenost pro svou vnitřně společenskou povahu; a bezprostřední příčina státu je mravní činnost svobodných lidí.
Demokracie je vláda pro lidi, protože cílem a důvodem státu je uskutečnění obecního blaha, uznání, ochrana a podpora lidských práv. Nositelem těchto práv jsou všichni občané, kterým tato práva přísluší právě proto, že jsou lidmi. Lidská přirozenost je stejná u všech občanů. Proto musí být uznávána a chráněna všem občanům. Kdekoli je porušováno lidské právo nějakého jedince nebo i dítěte, třeba ještě nenarozeného, ale počatého, tam jsou ohroženi všichni lidé (Ústava české republiky z r. 1992).
Demokracie je vláda s lidmi, pokud mají účast na vládě. V demokracii jsou totiž uznávána a zaručována jako přirozená práva také práva politická. Z toho však plyne pro občany povinnost účastnit se veřejného života a vláda (Ústava České republiky z roku 1992).
Výstavba a úkoly demokratického státu se vyznačují rozdělením státní pravomoci. Obvykle se rozlišují tři hlavní úkoly státu: pravomoc zákonodárná, výkonná a soudní. Každý z těchto úkolů je v demokracii plněn zvláštním ústrojím. Zákonodárná moc je svěřena parlamentu, výkonná moc je svěřena vládě, soudní moc je svěřena soudnictví. Rozdělení státní pravomoci je zásadním rysem demokracie. Je to nezbytný předpoklad ochrany občanských práv. Kdyby totiž byly všechny tři úkoly soustředěny v jediném ústrojí, těžko by se zabránilo přehmatům při výkonu státní moci na úkor občanských práv.
Co znamená, že demokracie je právním státem ?
V užším smyslu to znamená, že státní pravomoc je vykonávána v rámci právního zřízení. Dále to znamená, že vztahy mezi občany a zařízeními jsou vyjádřeny v právních pojmech. Zákonodárná moc se musí při tvorbě zákonů pohybovat v mezích daných ústavními předpisy a je vázána stanoveným postupem. Tento postup spočívá v předložení návrhu zákona, diskusi a hlasování o návrhu v parlamentu, potvrzení odhlasovaného zákona hlavou státu a konečně vyhlášení a zveřejnění zákona. Kdyby zákonodárná moc nedodržela tento postup, byl by zákona pro nedostatek právní formy neplatný. Rovněž tak výkonná a soudní moc je vázána zákony (Pavan 1967). V širším smyslu je právní stát takový, který podporuje všechny státní příslušníky v jejich všestranném lidském rozvoji, chrání jejich lidská práva a podporuje jejich uplatnění, přičemž se řídí sociální spravedlností, doplněnou láskou.
Jakou metodou se vládne v demokracii ?
Demokracie se liší od jiných státních zřízení svou vlastní vládní metodou. Demokratická metoda vlády spočívá v tom, že většina se ujímá vlády, a menšina (tzv.opozice) kontroluje její činnost. Avšak nepostradatelnou podmínkou demokratického vývoje je ochrana práv nejen většiny, ale také menšiny.
Demokracie v ryzí podobě se však v běžném životě uplatňuje jen zřídka, i přes velkou přízeň veřejného mínění k demokracii a značné rozšíření demokratických zařízení. Většinou jde o demokracii v nějaké míře řízenou z ústředí. Takto demokracie běžně obsahuje mnoho prvků cizích tomuto druhu ústavy. Čistá demokracie dosud nebyla v žádném státě plně uskutečněna. Všechny státy, hlásící se k demokracii, jsou jen pokusy o demokracii, a pouze se jí v jistém stupni blíží.
Heslo "Všechna státní moc pochází z lidu" znamená, že lid přenesl pravomoc na stát, ale nevyplývá z toho právo lidu kdykoli svrhnout státní autoritu. Dokonce ani své zmocnění, které lid dává svému představiteli ve státě, nemůže lid odvolat jinak, než jak stanoví zákony svobodně přijaté. Demokratická svoboda neznamená libovůli ani bezvládí. Je omezena mravním řádem, a tak je vlastně umožněna všem (Masaryk 1938). Všem občanům je v demokracii vymezeno právo ujímat se postupně státní odpovědnosti a podle potřeb společnosti soustavně zdokonalovat stavbu a úkoly státní pravomoci. Postupnost a odstupňovanost přímé účasti všech občanů na státní odpovědnosti vyplývá z tempa jejich mravního a vůbec kulturního rozvoje. Dočasný nedostatek potřebné kulturní vyspělosti širokých vrstev společnosti si vynucuje soustředění demokracie v rukou vybraných lidí (Maritain 1945). Třebaže všeobecně má lid pro demokracii hlavní význam, určitá jednotlivá demokracie je závislá více na jedincích než na lidu, který nevystupuje jmenovitě a zodpovědně. Neobejde se bez schopných, vzdělaných a mravně vyspělých odborníků, pracovníků a vůdců. Vyrovnané a souměrně vyladěné činnosti demokracie závisí na ústrojí přípravy, výběru, rozmisťování a kontrole mravně ušlechtilých a vzdělaných vůdců ze všech vrstev společnosti do státní správy (Masaryk 1933-1934). Osoby, pověřené veřejnou mocí, mají být vnitřně vyrovnané a mravně bezúhonné, obdařeném praktickým smyslem a rozhodnou a pevnou vůlí, aby dovedly rychle a věcně postihnout určitý případ, ale též jednat včas a účinně (PIT, 72)
Jaké úkoly plní stát ?
V běžném životě se mluví o sociální politice státu jako o péči o rodinu, dále o provádění penzijního pojištění pro stáří, atd. Toto označování je dost nepřesné. Vliv státní politiky na náboženství, rodinu a mravnost vůbec, umění, školství, vědu či filozofii může mít přirozeně povahu pouze vnějšího, sociálního nátlaku. Stát zde totiž nemůže zasahovat zevnitř, ovlivňovat vnitřní významy a obsahy, dávající věcem kulturní hodnotu. Může zde působit jenom nepřímá podmínka, usnadňující rozvoj. Tak může a má poskytovat např. rodině, škole, umění, vědeckému bádání, atd. vedle vlastní právní ochrany také jistou podporu, a tak jim spíše sloužit, než jim vládnout. Na druhé straně však jsou oblasti společenského života, kde stát může přímo působit nejen sociálním nátlakem, ale i jako kulturotvorný činitel: to je kromě vlastního pole působnosti v rovině státní a právní, také oblast politiky, hospodářství a techniky.
V čem spočívá náboženská úloha státu ?
Stát je v náboženských záležitostech občanů nezpůsobilý, avšak nikoli docela lhostejný. Povinností státu jako mravního celku je zabezpečit, aby jednotlivci a celá společnost vzdávali Bohu čest (RN, 29). Vládní pravomoc státu znamená mimo jiné také požadavek duchovního řádu a pochází od Boha. Jestliže tedy některé státy či někteří státníci ukládají zákony nebo nařizují něco, co odporuje danému řádu a Boží vůli, potom jejich zákony a příkazy nemají závaznou sílu pro svědomí (PIT, 46-49). I v demokracii, která je vládou lidu platí, že více je třeba poslouchat Boha než lidí (Sk 5,29). Vnitřní prvenství člověka nad společností vyplývá z toho, že člověk je v duchovní podstatě nesmrtelný, zatímco společnost je pouze případná síť vztahů, utkaná mezi lidskými jedinci, bez kterých by nemohla trvat.
Toto jsou sice pádné důvody k tomu, aby stát měl ve vážnosti právo náboženského svědomí, ale nesmí to vést do té krajnosti, že by byl veškerý náboženský život zatlačován jen do skrytu vnitřního života osoby. Náboženství je sice v podstatě záležitost subjektivní, duchovní, vnitřní, ale tím se zdaleka nevyčerpává. A když stát uznává svrchovanost, která je vlastní náboženské oblasti společenského života člověka, potom je ještě nutné, aby politické ústrojí státu zaručovalo a chránilo prostor pro společenský a kulturní rozvoj náboženství. Je třeba brát ohled na veřejnou oblast náboženského života občanů, která je správně podřízena obecnímu dobru.
Pokud náboženský prvek vstupuje na veřejnost, zůstává přitom také v soukromé oblasti člověka, nad kterou stát nemá žádnou pravomoc. Kdykoli se však náboženský prvek ve svých veřejných projevech dotýká dobra celé obce, je úkolem státu vzít na sebe za to odpovědnost. Stát má umožnit náboženský život svým občanům a také jej podporovat, čili sloužit mu, podobně jako má pečovat o rozvoj ostatních oblastí kulturního života člověka ve společnosti. Výraz "náboženství je soukromá záležitost" je přímý závěr ze všeobecné zásady, podle níž si státní politika a náboženství přiznávají pravomoci jen v oblasti, která jim přirozeně náleží. Z hlediska politiky státu to znamená, že mocenské ústrojí státu mají zůstávat v náboženských otázkách neutrální. Zásada neutrality státní moci zahrnuje, že osobní názory těch, kdo jednají ve jménu či v zájmu celé společnosti, nesmí mít rozhodující vliv na správu státních záležitostí. Tato zásada dále určuje způsob, jak se má chovat ustavená moc vůči náboženskému vyznání občanů (Clercq 1971).
V čem spočívá mravní úloha státu ?
Okolnost, že stát je vedle oprávněné autority také mravní útvar, je pro stát a jeho představitele především povinnost a závazek. Stát je přirozeně zcela nezpůsobilý k zasahování do vnitřní, subjektivní podstaty mravního života občanů. Pokud se přesto jedná o mravním poslání státu, tedy jde o vytváření společenských podmínek, usnadňujících a podporujících rozvoj každého občana jako člověka, jako jedince i příslušníka rodiny, národa, atd., ale na druhé straně také znesnadňujících jeho úpadek jako člověka. Občané totiž nejsou státu podřízeni ve všem, nýbrž jen v některých vymezených záležitostech. Stát však může svou vážnost u občanů zvyšovat nepřímo, zvláště prostřednictvím určitého mravně ušlechtilého státníka a jeho ctnostného a úctyhodného vystupování a jednání (Bahounek 1992c,1995).
V čem spočívá hospodářská úloha státu ?
Především v uskutečňování hospodářských podmínek všestranného rozvoje občanské společnosti. Hmotný blahobyt však není výhradním posláním státu. všichni občané a jejich rodiny a zájmová sdružení jsou povinni se snažit o dosažení tohoto cíle. Státu přitom připadá především úloha podněcovat, řídit, usměrňovat a doplňovat chybějící úsilí jedinců a jejich rodin a zájmových sdružení. Státní činnost má ráz všeobecnosti, protože stát se svou činností nějakým způsobem vztahuje na všechny společenské vztahy a oblasti; dále proto, že stát zasahuje do lidských vztahů vždy s cílem pozvednout je na vyšší úroveň a zvětšit důstojnost lidí jakožto prvků, které uskutečňují společné dobro, aniž by tím jejich úsilí pozbývalo osobní ráz (Pavan 1967).
Státní zásahy do hospodářství musejí být vcelku podřízeny zásadám solidarismu, který se vyhýbá krajnostem liberalismu i socialismu: liberalismus se totiž snaží omezit hospodářské působení státu na ochranu svobody jednotlivce. Očekává nejlepší výsledky od volného, nevázaného uplatňování podnikavosti a soutěže jednotlivců a jejich zájmových sdružení. Socialismus naopak chce celé hospodářství podřídit státnímu vedení. Důsledek těchto jednostranností v hospodářském působení státu se projevuje např. nezaměstnaností. Liberalismus vede k nezaměstnanosti větší, než jakou může stát hospodářsky zvládnout podporami, aj. Socialismus vede k povrchnímu odstranění nezaměstnanosti a vytváří skrytou nezaměstnanost nejširších vrstev společnosti, navyklých trpně očekávat veškerou podnikavost v hospodaření výhradně od státu. Křesťanský solidarismus se podstatně liší od socializovaného liberalismu, který se snaží samočinnými státními zásahy do hospodářství docílit vyrovnaný chod hospodářství a hmotný blahobyt pro společenský celek. Takový liberalismus neponechává dost svobody jednotlivci, aby se vlastním přičiněním podílel nejenom na spotřebě, ale i na tvorbě blahobytu. Svádí k oslabení odpovědnosti lidského jedince za řádný chod hospodářství. Dokonce v něm naopak vzbuzuje odpor proti všudypřítomnému vlivu státu, který vůči občanovi vystupuje jako cizí a nevítaná moc.

Co je to sociální politika ?
Sociální politika jako společenská činnost v širším smyslu utváří vztah jedinců a společenských podmínek jejich života. Každý se nějak podílí na sociální politice. Přitom ji nějakým způsobem spoluutváří, ať už podle sebe samého nebo podle života své rodiny, své obce, národa. Zároveň je ale každý vystaven společenským podmínkám, které se vymykají jeho vlivu, takže jsou pro něj zvenčí objektivně dané. V užším smyslu jde při sociální politice o sociální politiku státu, církve, svépomocných sdružení (YMCA, YWCA), dobročinných organizací (Armáda spásy, Horská služba), zájmových sdružení (politická strana, odbory). Sociální politika může také jako vědní obor zkoumat procesy utváření a uskutečňování podmínek života jedinců a skupin.

Proč se křesťan musí "míchat" do politiky?
Křesťanská sociologie jako sociální nauka Církve směřuje k evangelizaci společnosti. Vzhledem k tomu svému úkolu obsahuje také nutně výzvu k sociálnímu jednání. Jednání, ke kterému vybízí, se stanoví případ od případu na základě poznání skutečnosti, vykládaného ve světle evangelia a sociální nauky Církve, která tak ukazuje v každém dějinném okamžiku svou závažnost. Křesťanská sociologie jako sociální nauka Církve má tedy vedle své naukové, poznávací stránky ještě stránku praktickou. Křesťanská sociologie tedy zahrnuje sociální politiku.
Všichni křesťané se mají stavět tváří v tvář novým úkolům dneška se svědomím dobře utvořeným v duchu etických požadavků evangelia a se sociální citlivostí opravdu křesťanskou.

Jakými měřítky se řídit v sociální politice?
1. Ohled na důstojnost lidské osoby: Církev se ve svém sociálním působení zasazuje o všestrannost a úplnost lidského rozvoje.
Ježto má člověk přednost před věcmi, proto prvním měřítkem a normou hodnocení a jednání je důstojnost lidské osoby, která v sobě obsahuje podporování všech osobních i společenských práv, spočívajících v její přirozenosti.
Rozlišování mezi tím, co je správné a chybné, závisí tedy na shodě nebo neshodě politických rozhodnutí a programů zastávaných různými společenskými činiteli (vládami, politickými stranami, organizace, osobami a skupinami) s důstojností osoby, která je nositelkou nedotknutelných etických požadavků.

2. Čestný dialog: Činnost křesťanů v sociálním prostředí se musí rozvíjet ve spolupráci se všemi živými proudy, působícími v dnešním světě. Proto druhým měřítkem a normou činnosti je uplatňování čestného dialogu jako metody k nalezení řešení sociálních otázek.

3. Boj za spravedlnost a sociální solidaritu: Dnešní svět je poznamenán zónami bídy a jinými daleko rozsáhlejšími formami nespravedlnosti, než to bylo v minulosti (LE, 8), jako např. hladem, nezaměstnaností, rasovou a jinou výlučností, prohlubováním rozdílů mezi bohatými a chudými národy, narušováním životního prostředí lidstva vyspělými státy. Proto je důležitou normou sociální politiky ušlechtilý a promyšlený boj za spravedlnost a sociální solidaritu (LE, 20).

4. Příprava k osvojení si odborných znalostí: Činnost v oboru sociální politiky je především úkolem křesťanů, žijících ve světě, kteří se přitom musí nechat vést svým křesťanským svědomím. Je proto jejich povinností získat si spolu s mravní a duchovní formací i odborné znalosti, kterými by se připravili k činnosti v duchu křesťanských mravních zásad (GS, 43). Neméně důležitá úloha v tomto ohledu přísluší i duchovním pastýřům, kteří mají pomáhat laikům vytvořit si správné křesťanské svědomí a poskytnout jim světlo a duchovní sílu. Proto se duchovní pastýři musí stát dobrými znalci, zastánci a učiteli sociální nauky Církve.

5. Zkušenost na poli sociálním a zkušenost z víry: Příslušnost křesťanů ve světě k Božímu lidu zahrnuje v sobě dvojí zkušenost: tu, která se zakládá na znalosti přirozených společenských skutečností, a tu, která vyplývá z výkladu těchto zkušeností ve světle evangelia. Proto je důležitým měřítkem sociální politiky uplatňování dvojí zkušenosti: sociální zkušenosti a zkušenosti z křesťanské víry.

6. Otevřenost vůči darům Ducha svatého: Církev nepředkládá svůj vlastní model společenského života. Spíše je otevřená vůči mnohosti projektů a hypotéz pro činnost, podněcovanou charizmaty a dary, které Duch svatý uštědřuje lidem k plnění jejich poslání v oblasti rodiny, práce, hospodářství, politiky, ekologie, kultury atd. Dalším měřítkem jednání je tedy otevřenost vůči charizmatům a darům Ducha svatého při zapojeném nasazení a při členěném přístupu křesťanů k sociálním úkolům

7. Skutky lásky a milosrdenství: Dějiny Církve žijící v duchu Kristově jsou plné skutků sociální lásky a péče, které vcelku ukazují tvář instituce chudé, milosrdné, plně zaměřené na uskutečňování Kristova odkazu. Z tohoto sociálního uvědomění plyne poslední měřítko jednání: uskutečňování přikázání lásky a milosrdenství ve všem, co se koná. Děje-li se to v duchu evangelia, znamená to přednostní zájem o chudé (SRS, 42).

Jaký ohlas má křesťanská výzva k jednání na politickém poli?
Skutečnost, že Církev nevlastní ani nepředkládá svůj zvláštní model společenského života a není ani vázána na nějakou politickou soustavu, neznamená, že nemá vychovávat a vést věřící, aby si uvědomili svou odpovědnost v politickém společenství. (GS, 75)
Církev může a má posuzovat politická stanoviska, nejen když se dotýkají oblasti náboženské, ale také všechno, co má vztah k důstojnosti a základním právům člověka, k obecnému dobru a k sociální spravedlnosti. To jsou záležitosti, které mají mravní dosah, pojímaný a hodnocený Církví ve světle evangelia a z titulu jejího poslání evangelizovat politický řád a tím i přispívat k jeho úplnému zlidštění. Jde tu o politiku chápanou v její svrchovaně uvědomělé hodnotě, která je úkolem celé Církve. Naproti tomu zapojování se do politické činnosti ve smyslu vážných kroků k určitým rozhodnutím, ke stanovení programů, k vedení kampaní, ke spravování zastupitelských orgánů lidu a k vykonávání moci, je záležitostí náležející laikům.

Jak vznikla a vyvíjela se sociální politika v českých poměrech?
A. Vznik a rozvoj sociální politiky
Jako v jiných oblastech Evropy, tak i u nás vznikaly už ve středověku různá sociální zařízení pro péči a pomoc potřebným. V naší vlasti je vznik takových zařízení spojen se jmény sv.Anežky a sv.Zdislavy. Od začátku šlo o církevní charitu, vycházející z hodnot křesťanského milosrdenství. Církev zřizovala špitály, útulky pro pocestné, pečovala o chudé. Péče o chudé vychází především z křesťanských ctností. Dodnes je to především křesťanství, které utváří mravní postoje lidí a jejich chování vůči potřebným.
Od 16. století byla chudinská podpora v rámci státu svěřena obcím a usměrňována státními pokyny. Sociální zabezpečení se rozvíjelo postupně: nejprve byly poskytovány doživotní penze vybraným důstojníkům císařského vojska a státním úředníkům zvláštním rozhodnutím císaře. Pak byla stanovena pravidla pro přiznávání penzí státním zaměstnancům (r.1771 a 1781). Od té doby neustále rostl počet zákonů, stanovujících podmínky pro přiznání penzí a různých dávek. Přitom se zvětšoval i okruh jejich příjemců: soudci, učitelé, železničáři, poštovní úředníci. Od druhé poloviny 19. století byly pro ně zavedeny také dávky v nemoci a v invaliditě, jakož i vdovské důchody. V té době se prosazují svépomocná sdružení horníků pro podporu v případě nemoci, úrazu, stáří, atd. V roce 1887 byl přijat zákon o povinném úrazovém pojištění dělníků a nižších úředníků.
B. Sociální politika v Československu
Po skončení první světové války byly v samostatném Československu přijaty zákony o podpoře v nezaměstnanosti, o osmihodinové pracovní době, o vyplácení penze válečným invalidům a pozůstalým po vojácích. Bylo zřízeno ministerstvo sociální péče a Ústřední sociální pojišťovna. Bylo reformováno nemocenské pojištění a zavedeno invalidní a starobní pojištění dělníků v soukromých podnicích (1924). O rok později získali vedle úředníků všichni dělníci nárok na placenou dovolenou. Budování soustavy sociálního zabezpečení však bylo přerváno válkou.
Po válce byl přijat zákon o národním pojištění (1948). Zákon sjednocoval různé soustavy sociálního pojištění. Byla zřízena Ústřední národní pojišťovna pracující na způsob zásobovacího hospodářství. Do zásob společně přispívali zaměstnanci, zaměstnavatelé i stát. Na začátku 50.let byl způsob zásobovacího hospodaření zrušen a majetek sjednocené pojišťovny zestátněn. Od té doby se peněžní prostředky určené na sociální zabezpečování začaly přerozdělovat přes státní rozpočet.
Zestátnění národního hospodářství a státem řízený pohyb pracovních sil vedly k uměle udržované plné zaměstnanosti. Právo na práci spolu s povinností pracovat byly uzákoněny. V roce 1957 došlo k výrazné změně soustavy národního pojištění: výše dávek se začala odvozovat podle výše platu a délky zaměstnání. Dávky byly odstupňovány podle třídy zaměstnání. Až do pádu komunistické vlády (1989) už nedošlo k výraznějším změnám sociální politiky. Vyznačovala se těmito rysy:
- Celá soustava byla určena zásadou plné zaměstnanosti, přičemž práce byla vynucována zákonem. Od pracovní povinnosti se odvozovala péče o rodiny s nezaopatřenými dětmi. Byla budována síť jeslí a mateřských školek pro děti zaměstnaných rodičů.
- Stát se snažil obsáhnout všechny úkoly sociální politiky, vč. těch, které přirozeně patří lidskému jedinci, rodině, obci, dobrovolným sdružením a farnosti. Občané byli zatlačeni do postavení trpných příjemců státních služeb, o jejichž podobě a jakosti nesměli spolurozhodovat.
- Od 60.let se prosazovala soustava, odvozující nároky na dávky a služby od ideálu povinně pracujícího občana. Vedle toho rozbujela soustava sociální péče o některé skupiny, požívající různých výsad (členové komunistické strany, policie a armády).
V prvních létech po pádu komunistických zlořádů zdůrazňovali občané české republiky liberální hodnoty, totiž osobní svobodu a snahu po samostatném uplatnění se. V demokratických volbách vyjádřili souhlas s urychlenou přeměnou hospodářství podle zásad kapitalistické demokracie. Celkem stranou byly přitom ponechány otázky sociální politiky, včetně zdravotnictví a školství, jakož i otázky kulturní politiky. Proto v prvních pěti letech po pádu komunismu byla většina zastaralých zařízení v sociální a kulturní politice ponechána bez výraznější změny (Kotous 1996).
Demokratizace české společnosti byla uměle řízena z ústředí. Přitom zejména privatizace podniků přinesla rychlé a pronikavé změny. Vláda se v oboru sociální politiky zaměřila hlavně na předejití obávané nezaměstnanosti. Značné částky získané privatizací podniků byly vloženy do velkých podniků, hrozících zastavením a tím i nezaměstnaností. Tak byl "umělou zaměstnaností" dočasně vytvořen dojem úspěšnosti hospodářské přeměny české společnosti. Průběh překotných změn byl provázen četnými nespravedlnostmi a přehmaty, nemístnou shovívavostí vůči mravní uvolněnosti a rozbujelé zločinnosti. Hospodářské změny přinesly zvýšení životní úrovně hlavně úzké vrstvě společnosti. Proto při dalších volbách (1996) přibylo hlasů sociální demokracii, kladoucí důraz na zlepšení sociální politiky podle zásad socialismu. Jde o poslední vzmachy socialismu, protože jinde ve světě je sociální demokracie na ústupu. Blahobyt slibovaný socialisty a sociální demokraty se totiž bez práce nedostavuje. Přibývá však hlasů volajících po vládě "tvrdé ruky", slibující učinit veřejný život bezpečnějším. V těchto zhoršujících se společenských poměrech nabývá na závažnosti křesťanský solidarismus. Dané poměry nelze společensky zlepšit bez kulturních hodnot, zejména náboženských a mravních. Jedině křesťanské a mravní hodnoty jsou způsobilé zušlechtit a kultivovat sociální politiku ve všech jejích směrech, a současně povzbudit plodnou práci.

1. Rodinná politika státu se liší podle chápání cíle a měřítek, sledovaných touto politikou.
Socialistický (nebo sociálně-demokratický) přístup chápe rodinu jako zařízení přetrvávající z minulých hospodářsko společenských zřízení. Jednotlivec se podle toho postupně oprostí od závislosti na rodině. Úlohu rodiny pak převezme státní zařízení. Socialismus se snaží "vyvlastnit" rodinu. Měřítkem rodinné politiky je zde rozsah a dostupnost veřejných služeb, nahrazujících původní úlohu rodiny.
Liberální výklad uznává zařízení rodiny jako vhodné prostředí k uspokojování rozličných životních potřeb jedinců. Proto daný výklad upřednostňuje rozmanitost rodinných útvarů, odvíjejících se podle měnících se životních názorů a stylů jedinců: od "manželství na zkoušku" až po "manželství dvou homosexuálů, osvojujících si děti". Tento výklad v sobě ukrývá posun směrem "privatizaci" rodiny.
Křesťanský solidarismus uznává rodinu jako základní buňku společenského života. Současně bere rodinu jako neměnné zařízení, vyrůstající ze svátostného manželství muže a ženy. Pro svou nezastupitelnost při plození dětí, mají rodiče přirozené právo a povinnost pečovat o děti a vychovávat je. Pozitivním měřítkem odpovídajícím tomuto pojetí je stálost rodiny jako společenského zřízení a soulad jejích jednotlivých společenských úkolů. Stav rodiny je možno upřesnit záporným měřením, rodiny lze měřit např. rozvodovostí, počtem dětí v úplných a neúplných rodinách, podílem dětí narozených mimo manželství, aj.
Zatímco socialistický stát nátlakem vyvlastňuje rodinu, ve spotřební demokracii nastává výprodej rodiny: nastupuje "všemocná" vláda peněz a spotřeby. A tím se zaprodává a zotročuje většina rodin. Socialistický stát v českých poměrech zahájil své působení vyvlastněním rodin, ale pak byl na oplátku vyvlastňován rodinami (Možný, 1991). Kde se totiž stát nezakládá na úctě k manželské rodině a dodržování přirozených práv rodiny a její podpoře, tam je daný stát podkopán jedinci vytrženými ze svých rodin a mravně vykořeněnými.

2. Vzdělávací politika
Rozšíření vzdělání se často dává do souvislosti s procesem zprůmyslnění. Jednotlivé státy se po stránce vzdělání liší. Přesto je jistá souvislost mezi úrovní vzdělání obyvatelstva a hospodářskou vyspělostí společnosti.
Na koho se zaměřuje vzdělávací politika ? Vzdělávací politika se zaměřuje na děti předškolního věku, děti školou povinné, dospívající mládež, ale také na dospělé lidi připravující se na své povolání.
Jakou úlohu při tom plní jedinec, církev, stát a trh ?
Snaha lidí o vzdělání vyplývá z přirozené touhy člověka po poznání. Tato snaha se však sama o sobě snadno nenaplní: jen dobří vychovatelé umí tuto snahu člověka udržovat, povzbuzovat a rozvíjet.
Církev se odedávna uplatňuje ve vzdělání šířením Písma svatého, podporováním teoretické činnosti v klášterech, zřizováním klášterních knihoven, škol, seminářů, aj. Později se k tomuto úsilí církve připojil také stát, zejména při podpoře univerzit. Spolupráce církve a státu ve vzdělávání se nevyhnula jistým sporům. Církev dbá na to, aby vzdělání rozumu pomocí vědy šlo souběžně se vzděláním v oboru víry a mravních ctností. Naproti tomu liberální stát se snaží náboženské vyznání zatlačit do soukromého života jedinců a vzdělávací soustavu omezit na rozumové poznání opírající se výhradně o smysly.
Pokud jde o vliv trhu na vzdělání, ve společnosti je poptávka po pracovních silách s jistým vzděláním a vzdělávací soustava poskytuje nabídku vzdělání, přičemž se do značné míry přizpůsobuje požadavkům hospodářských podniků, úřadů, aj. společenských zařízení. V tomto ohledu lze mluvit o trhu pracovních sil, který ovlivňuje obsah a jakost vzdělávání.
Vzdělávací politika demokratického státu usiluje o vytváření a používání vhodných prostředků k vyrovnávání a slaďování těchto vlivů.
Jaký cíl sleduje vzdělávací soustava ? Sociologové uvádějí jako její cíl přípravu na povolání, předávání kulturních obsahů a utváření životního názoru jedince jako osobnosti a mravní bytosti (Alan 1974), dále usnadnění začlenění jedince do společnosti (Kaláb 1983). Ve skutečnosti je však provádění tohoto cíle vzdělávací soustavy silně ovlivněno celkovým zaměřením politiky státu. Přitom komunisté a socialisté zdůrazňují poskytování vzdělání všem příslušníkům společnosti na základě rovnosti všech lidí, a to zdarma, totiž placené ze státního rozpočtu; ve skutečnosti upřednostňují přístup ke středoškolskému a vysokoškolskému vzdělání členů komunistické strany a jejich rodinných příslušníků, a dále fyzicky pracujících k vyššímu vzdělání, a stěžují přístup ke vzdělání ostatním občanům a zvláště těm, kdo odmítají komunismus (Potůček 1995). Liberálně zaměřený stát prosazuje vzdělání všem nadaným jedincům, ale z rozpočtu hradí školské vzdělání jenom na nižších stupních. K dosažení vyššího vzdělání musí mít jedinec peníze, které získá od dobrodince, půjčkou, úvěrem aj. Křesťanský solidarismus prosazuje poskytování vzdělání všech příslušníků společnosti bez rozdílu vyznání, původu majetkových poměrů, atd., a to na nižších stupních zdarma, totiž hrazené ze státního rozpočtu, kdežto na vysokých školách se spoluúčastí studenta, který si má na studium částečně přispívat (z úvěru, půjčky, aj.), zčásti jej hradí stát.

3. Politika sociálního zabezpečení
Soustava sociálního zabezpečení je soubor právních, organizačních a hospodářských prostředků a zařízení s cílem vyrovnávat nepříznivé společenské důsledky (především chudoba) různých událostí a okolností, ohrožujících uznávaná lidská práva, nebo takovým věcem předcházet. Sociální zabezpečení sleduje odvrácení toho, aby se jedinec či rodina dostali do životních podmínek neslučitelných s důstojností člověka, a vytváření příznivých životních podmínek.
Jakou úlohu při tom plní jedinec, církev, stát a trh ?
Socialistický stát prosazuje plošné sociální zabezpečení, přičemž se toto zabezpečení stává prostředkem kontroly a donucování jedince státu; úloha jedince a trhu je potlačována. Liberální demokracie buduje soustavu sociálního zabezpečení především na odpovědnosti jedince a trhu (zvláště na trhu dobrovolného sociálního pojištění a na trhu sociálních služeb poskytovaných za úplatu), a v menší míře se uplatňuje také stát. Soustavy sociálního zabezpečení mohou být hrazeny z veřejných prostředků opatřovaných daněmi (anglická soustava podle Beveridge) nebo z pojišťoven zabezpečených pojistnými splátkami pojištěnců (německá soustava podle Bismarcka). Křesťanský solidarismus zdůrazňuje solidárně tržní přístup, který znamená těsné spojení trhu se státem a s církví, přičemž se klade důraz na odpovědnost každého jedince za to, aby se svým přičiněním spolupodílel na sociálním zabezpečení sebe a své rodiny. Církev stojí od svého založení Kristem na straně chudých, utiskovaných a postižených. Na rozdíl od státního a tržního působení, které během doby dosáhlo převahy v politice sociálního zabezpečení, a snaží se přitom řídit zásadami sociální spravedlnosti (např. v otázce chudoby, do které se člověk dostal vlastním zaviněním), působení církve zde bude vždycky nenahraditelné, protože vedle zásady sociální spravedlnosti prosazuje ještě zásadu sociální lásky.
V politice sociálního zabezpečení se střetá dvojí pojetí: buď plošné rozdělování dávek všem za cenu plýtvání a oslabování vědomí odpovědnosti jedince za zabezpečení sebe a své rodiny, nebo výběrové rozdělování dávek nejvíce postiženým lidem za cenu zřízení nákladného úřadu pro vybírání těchto postižených, jejich sledování spotřeby udělených dávek, a poté, co pomine jejich chudoba, opětné vyražení z výběru. Církev stojící na straně chudým dává ve svém sociálním učení přednost umírněnému plošnému rozdělování dávek. Umírnění spočívá v namátkové kontrole užívání rozdělovaných dávek a v případě zjištění zneužívání zastavit zákonnými prostředky výplaty dávek.
Závažnou otázkou vyspělé společnosti je celkové stárnutí obyvatelstva. Následkem toho roste poměr počtu příjemců starobních důchodů k počtu hospodářsky činných obyvatel. Většina států se při hrazení starobních důchodů řídí zásadou, že příspěvky na starobní pojištění, placené hospodářsky činnými obyvateli, jsou ve stejném roce vyplaceny starobním důchodcům. Přitom vyvstává otázka spravedlnosti, zda se totiž danému pokolení spravedlivě vrátí nebo nevrátí částky placené na starobní pojištění. Zvýšením zákonné hranice odchodu do důchodu se sice sníží poměr důchodců vůči pracujícím, ale uvedená otázka spravedlnosti se tím neřeší. Ke spravedlivému řešení by bylo zapotřebí přejít od uvedené zásady hrazení starobních důchodů k jiné zásadě, že si fond starobního pojištění začne vydělávat sám na sebe vydělávat. To by vyžadovalo užít příspěvky na starobní pojištění jako kapitálové vklady s dlouhodobými výnosy, které budou spotřebovávány pro vyplácení starobních důchodů, až na ně dnešní plátci uplatní nárok. Tento postup je náročnější, ale řeší se v duchu sociální spravedlnosti. Z hlediska křesťanské sociologie však nelze zanedbat ani požadavek na uplatnění sociální lásky. Tím se nemyslí nějaká rozplývající se změkčilost ani ulpívání v citech, nýbrž tvořivá láska, jaká u nás vystupuje z kulturních kořenů našeho národa, od sv. Cyrila a Metoděje, totiž láska mající základ ve svrchované Lásce Boží. Bez této lásky nebude nikdo ve společnosti náležitě zabezpečen, a každý budovaný dům bude zamřížovaný.

4. Zdravotní politika
Zaměření zdravotní politiky je dáno cílem péče o zdraví všech příslušníků dané společnosti. Tímto cílem je dosažení stavu úplné pohody člověka jako jedince a příslušníka společnosti. Samo zdraví se obvykle měří snižováním úmrtnosti, nemocnosti aj.
Jakou úlohu při tom plní jedinec, církev, stát a trh ?
Odpovědnost za zdraví člověka je především jeho vlastní mravní odpovědnost. Avšak člověk není jen jedinec, nýbrž i příslušník společnosti. Žije v rodině, pracuje spolu s jinými lidmi a má účast na výsledcích své práce. Samotný přirozený zákon mu velí: Dělej druhým, co chceš, aby oni dělali tobě, a Nedělej jim, co nechceš, aby ti dělali druzí. Proto ho svědomí vede k péči o zdraví nejen sebe, ale i druhých lidí, a k tomu, aby např. infekcí neškodil druhým. Zdraví člověka ve společnosti je někdy ohrožováno dopravou, ovzduším znečištěným průmyslem, atd. To potvrzuje také odpovědnost společnosti, zejména státu za zdraví člověka. Vedle státu se odpovědnosti za nemocné a umírající odedávna ujímá také církev, následující v tom svého zakladatele Ježíše Krista. Proto péče o zdraví není jen výhradní záležitost člověka jako jedince, ani pouze státu nebo církve. V odpovědnosti za sociální politiku v oboru zdravotnictví je nutno usilovat o nalezení nejlepšího poměru mezi účastí člověka, státu a církve.
Socialistická zdravotnická politika usiluje o zestátnění zdravotnictví, a o to, aby každý člověk měl právní nárok na bezplatné ošetření a léčbu. To se hradí z nemocenských dávek povinně odváděných každým občanem, pracovní povinností nuceným k výdělečné práci. Jednotlivec se tím docela zbavuje odpovědnosti za své zdraví. Liberální demokracie prosazuje právo každého člověka na základní ošetření, ale v případě nákladnější léčby a pobytu v nemocnici vyžaduje úhradu buď přímo nebo z pojištění, pokud je nemocný pojištěn. Občan se může nemocensky pojistit, ale není k tomu nucen. Celé společenské prostředí ho vede k osobnímu zodpovědnějšímu zacházení s vlastním zdravím. Křesťanský solidarismus prosazuje v zdravotnické politice odpovědnost každého občana za zdraví sebe a své rodiny. Vede občana k jeho prozíravému zdravotnímu pojištění u křesťanské pojišťovny, kde jedině má občan záruku, že nemocenských dávek jeho pojištěnců není užíváno nemorálním způsobem (potrat, eutanázie, atd.). Teprve tam, kde péče o vlastní zdraví a zdraví vlastní rodiny přesahuje možnosti jednotlivce, nastupuje podpůrná péče státu a církve. Jako v celé sociální politice křesťanského solidarismu, tak i v jeho zdravotnické politice nejde nikdy jen o nalezení spravedlivého středu mezi krajností řešení socialistického (či sociálně demokratického) a krajností řešení liberálního kapitalismu, nýbrž pokaždé je zde vedle sociálního spravedlnosti uplatněn také důraz na sociální lásku.

5. Bytová politika
Cílem bytové politiky je zlepšení dostupnosti bydlení, důstojného člověka a jeho rodiny. Cíl bytové politiky je těsně spjat s rodinnou politikou. Z tohoto hlediska se tato politika musí zabývat stupněm obtížnosti pro mladého člověka, který přirozeně chce založit rodinu. Z hlediska bytové politiky jde především o obyvatelstvo celého státu, samosprávního celku a obce. Přitom je třeba se zajímat o bydlení rodin různých typů (jednogenerační, dvou- či třígenerační).
Jakou úlohu při tom plní jedinec, stát, církev, obec a trh ?
Odpovědnost za zajištění si co nejlepší úrovně bydlení pro sebe a svou rodinu spočívá především na jednotlivém člověku. Kde to přesahuje síly samotného jednotlivce, tam se jedinci spojují do bytových družstev. Jindy člověku vychází vstříc podnik, ve kterém člověk pracuje, neboť si tak podnik chce udržet dobrého pracovníka. Trh s byty umožňuje v daném místě měnit nabídku bytů podle změn poptávky. Kde chybí dost sil jednotlivcům a zájmovým sdružením, tam nastupuje podpůrná pomoc státu a církve. Podpora může být přímá (peněžní nenávratné půjčky jako vklady do výstavby, příspěvky na bydlení jedincům a rodinám s nižšími příjmy) nebo nepřímá (stavební spoření se státním příspěvkem, poskytnutí výhodných úvěrů pro půjčky na stavbu, údržbu či koupi bytu; snížení daní osob bydlících ve vlastní bytě).
Křesťanský solidarismus klade v bytové politice důraz na bytovou politiku rodin. To znamená podporu bytové politiky pro dobré a nenarušené rodiny, zejména s více dětmi, na úkor podpory jedinců, zejména těch, kteří jsou rozvedení. U různých půjček na byty pro rodiny je třeba výslovně podmínit jejich nenávratnost stálostí a pevností rodinného soužití.

6. Politika zaměstnanosti
Ztráta zaměstnání působí nepříznivě na člověka jako jedince, ale i na jeho rodinu, která je závislá na jeho výdělku. Politika zaměstnanosti ovlivňuje jednotlivců a společenských zařízení na trhu práce s cílem dosáhnout co nejlepší zaměstnanosti podle přijatých měřítek. Avšak tato měřítka jsou různá. Socialismus bere nezaměstnanost jako společenské zlo, které je třeba všemi prostředky potírat. Prosazuje plnou zaměstnanost, třebaže tím dosahuje "maskované nezaměstnanosti". Současně tím oslabuje odpovědnost jednotlivce za poctivý vztah k práci a jeho přičinlivost. Liberální demokracie klade důraz na "funkční nezaměstnanost", která jako jistý sociální tlak působí na člověka, aby si vážil své práce, svědomitě a přičinlivě ji vykonával. Proto doporučuje cílevědomé udržování takové nezaměstnanosti v rozsahu 3-6 %. Nezaměstnaným vyplácí podporu v nezaměstnanosti. Míra nezaměstnanosti je základní měřítko, podle kterého hodnotí úspěšnost nebo neúspěšnost politiky zaměstnanosti. Křesťanský solidarismus klade důraz na odpovědný vztah jednotlivého člověka k práci, přičemž bere ohled na lidskou důstojnost a svobodu. Pracovní povinnost je provinění na lidské svobodě. Člověku, který přišel o práci, je třeba poskytnout především náhradní práci. Teprve když není dostupná náhradní práce, poskytnout podporu, ze které by mohl uživit sebe a rodinu. Sebevětší peněžní podpora v nezaměstnanosti nemůže člověku přinést radost z dobře vykonané vlastní práce. Křesťanský solidarismus odmítá i tu nejmenší "funkční nezaměstnanost" jako sociální nátlak nedůstojný člověka. Místo takového nátlaku je třeba zdokonalovat pracujícího člověka jako jedince a příslušníka společnosti cestou duchovní, mravní a výchovnou.