|
Obsah: Poselství bílého roucha: Bl.Jana z Azy, bl.Augustin
Kazotič z Lucery, sv.Dominik,
K nejvyššímu cíli (14), bl.Jan ze
Salerma, Tajemství hory sv.Klimenta
(15), , bl.Aimo Taparelli,
sv.Hyacint, bl.Manes, bl.Jordán z Pisy, sv.Růžena z Limy, bl.Jakub z
Bevagne, Brněnská akademie
duch.života ct.Patrika Kužely O.P.,
Zprávy_______________________________
Královno nanebevzatá, oroduj za nás
+++
Poselství bílého roucha
2.srpna
Milá duše!
Těžko se mi zanechává pro Tebe nějaký povzbuzující vzkaz, když je můj
život jaksi přezářen životem mých dětí. V našich dobách není úloha ženy
ve veřejném životě nijak zvlášť ceněna.
Můj manžel Felix Guzmán, vznešený šlechtic a hrdý rytíř, se mnou počítá
jen jako se svou manželkou a matkou našich dětí. Kvůli tomu však netrpím
pocitem, že by na mě náš Pán zapomněl. Rozhodně tím netrpí ani má láska
k mému manželovi a k našim dětem, když mi manžel podle všeobecného mravu
vyhrazuje místo hradní paní a strážkyně domácího krbu. Ani se nesnažím
něco na tom změnit. A přesto nejsem poražena a zbývá mi dost místa pro
jedinečné osobní hrdinství. Pán zná mou pokoru a touhu po zcela původním
a neopakovatelném hrdinství. Když se skrytý život nemůže projevit
navenek jedním způsobem, vynalézá pro mne úplně jiný způsob.
Moje hrdinství je méně okázalé, ale tím víc účinné. Denně posvěcuji
modlitbami a pokorným přijímáním svého údělu celou svou rodinu. Tak
tvořím zázemí modlitby a sebezáporu pro požehnání veřejného působení
mého manžela. Věřím, že svými modlitbami a svým utrpením vyprošuji od
Pána požehnání, aby můj manžel vytrval v životě jako udatný rytíř bez
bázně a hany. Stejným způsobem dosahuji od Pána milosti, že se stávám
matkou tří dětí. Vím, jak dnešní ženy nerady snášejí vše, co souvisí s
mateřstvím, takže se tomu někdy snaží vyhýbat. Ještě hůře snášejí svůj
úděl, že jsou nejen rodičkami dětí, nýbrž také jejich vychovatelkami.
Tak je jejich výchova dětí v rodině řetězem stálého hlučného napomínání,
pak i kárání, trestání a ponižování.
Od chvíle početí se však modlím za toho, kterého nosím pod srdcem.
Modlím se za jeho zdraví, za jeho narození, za jeho spásu pro věčný
život s Bohem, za jeho vznešenou službu pro našeho Pána Ježíše Krista.
To není marné. Tak už od početí každého z mých tří synů vytvářím s Boží
pomocí ve svém nitru rajskou zahradu. Když nosím posledního z nich,
Dominika, stále se za něj modlím k Pánu uprostřed svého snění o jeho
mimořádném úspěchu. Když nosím pod srdcem své třetí dítko, konám pouť ke
svatému Dominikovi ze Silos, slavnému benediktinskému opatovi. Tento
světec je ve Španělsku uctíván zvláště za šťastný návrat křesťanů z
maurského zajetí, který právě on svými modlitbami vyprošuje. Proto
sleduji, jak na jeho hrobě visí těžké okovy a železné kruhy osvobozených
křesťanů. Sem si přicházím vyprosit požehnaný porod a zaslíbit své
očekávané dítě těm nejvznešenějším věcem. Uprostřed jednoho zvláště
prozářeného snu se mi vnuká obraz chlapce se zlatou hvězdou na čele.
Jindy se mi vnuká obraz psa, který nese v tlamě pochodeň a zapaluje celý
svět.
Bůh mi žehná požehnáním mým třem synům. Vychovávám je s pokojnou
trpělivostí a láskou. Vlastním příkladem toho, že jsem stále plná
soucitu s nešťastnými a trpícími, jim ukazuji životní cestu ke službě
každému trpícímu. Jak Antonín, tak Mannes i Dominik, se stávají kněžími.
Všichni dosahují velkého hrdinství ve službě Boží, zvláště Mannes, ale
nejvíce ze všech můj nejmladší, Dominik. Jako vzorný pes Páně odhání
nepřátele od svěřených oveček a pochodní pravdy zapaluje celý svět.
Možná zapálí i Tvé srdce ohněm lásky pro Krista.
Tvoje Jana z Azy
+++
3.srpna
Milá duše,
od mládí žiji podle Augustinovy zásady: "Kdo se dobře modlí, ten dobře
žije". To mě vede do ústraní. Když takové ústraní nenacházím ve svém
blahobytném domově v dalmátském Trogiru, vstupuji do řádu. V bílém
rouchu Otce Dominika odcházím na studia do Paříže. Pod vedením Otce
Tomáše z Akvina se tu učím nejen vědění, ale i ctnosti. Především
ale hlásám Krista v rodné vlasti.
Když je kardinál Mikuláš Boccasino poslán jako papežský legát do
Maďarska, vybírá si za svého společníka právě mě, protože moje
rodiště podléhá tamní správě. Přitom se velmi sbližujeme. Po jeho
zvolení papežem mě povolává k sobě. Nedbá na moje námitky a světí mě
biskupem. Pak mě ustanovuje biskupem v Zagrebu. Zakládám tam
dominikánský klášter. Jenže zdejší zpupní chorvatští mocipáni kladou
překážky mému působení. Obracím se s prosbou k papeži, abych se tu mohl
zříci biskupského úřadu a vrátit se do ústraní k modlitbě. Nový papež mi
částečně vyhovuje. Překládá mě do Nocery v neapolském království.
Ústraní k modlitbě mi zase chybí. Navíc je moje nová diecéze plná
nejrůznějších pověr a nešvarů, které v ní zanechávají Saracéni,
dlouholetí pánové tohoto kraje. Zasvěcuji celou diecézi, Panně Marii,
Královně řádu Kazatelů. Po půl roce mého působení v jižní Itálii si mě
Pán povolává k sobě. Tak nakonec dosahuji vytouženého ústraní a pokoje s
naším Pánem.
Tvůj bratr Augustin Kazotič z Lucery
+++
8.srpna
Milá duše,
|
|
jsem nejmladší dítko
velkomožného pána z Azy. Avšak žádný benjamínek.
Znám tvrdost výchovy v rodině, kde se uznává čest, vybojovaná jedině na
vojenském poli. Na druhé straně nemohu popřít něžný pohled mé máti,
který mě provází ještě před mým zrozením. Z jejího vyprávění se dovídám
o tajemně prozářeném snu z doby, kdy mě nosí pod srdcem. Dodnes cítím
laskavost jejího blahodárného pohledu, jímž mě v modlitbách provází
dávno před narozením. Po sedmi letech se moje pokojná povaha,
nepoužitelná na vojenském poli, nedá už před nikým doma utajit.
Posílají mě ke strýci, přednímu knězi. Během sedmi let se mi
dostává důkladného vzdělání. Pak přichází na řadu další
vzdělávání v Palencii. |
Tři roky si osvojuji zásady řečnictví,
svobodných umění včetně filozofie, a dále logiky. Další tři roky se
zabývám matematikou, astronomií a harmonií. Neopomíjím přitom ani hudbu
a zpěv. V době, kdy moji vrstevníci dosahují slavných vítězství na poli
války s Maury, a někteří z nich během bitevní vřavy vydechují naposled,
stojím ve svých jedenadvaceti letech na vrcholu svého studia. Celých
deset let se obírám teologií. Poté si mě vyhlédne převor kláštera v
Osmě, Diego de Azevedo. Říká mi: "Pojď, drahý Dominiku, podrob se
pravidlům a staň se kanovníkem tohoto kláštera." Ochotně to přijímám. Zanedlouho mě otec Diego jmenuje svým zástupcem. Sám je
povolán na arcibiskupský stolec v Osmě.
Sleduji chudáčka Františka, který na sebe bere nový způsob života. Jako
u něho, tak i mému putujícímu kazatelství předchází doba poustevnického
života. Na každém rohu slyším řečnit mluvky o blížícím se konci. Já však
nemluvím o konci. Nikdy toho nezačíná víc než právě nyní. A nikdy nebylo
víc mládí než nyní.
Vzhůru! Za velkými apoštoly a spojením s nimi! Jsem osamělý a mám tak
málo času. Už jenom sedmnáct let!
Neznám svou cestu. Znám něco lepšího než nějaký promyšlený plán a
důmyslný postup. Velké osvobození pro Boží dílo. Úplné odříkání kvůli
Kristu Pánu. Taková závratná vnitřní svoboda bezpochyby přitahuje Ducha.
Tak se mi dostává první znamení. Kastilský král posílá našeho biskupa
Diega z Osmy do Dánska. Jdu s ním. Máme vyjednat sňatek kastilského
prince s dánskou princeznou. Cestou prožívám úžasnou odpoutanost od
všech dosavadních vztahů. Najednou objevuji jinou tvář Církve, než jakou
znám z domova. Ze Španělska znám její sličnou tvář, zahalenou do
vzácných látek a ozdobenou mnoha šperky. Najednou poznávám mnichy,
zahrabané v klášterech a biskupy, utápějící se v blahobytu, nádheře a
přepychu. A tolik duchovních osob zapletených do nejrůznějších podvodů a
zločinů spolu se světskými velmoži! Je-li kde slavena nedělní mše, tedy
slyším, jak lid mechanicky odříkává Vyznání víry a Otčenáš. Místo
radostné zvěsti evangelia našeho Pána se ze všech stran ozývá
zastrašující hrozba pekelným ohněm a věčným zatracením. Bojím se počítat
fary, pronajaté spolkům laiků bez opravdové víry a jarmarečním
komediantům.
Poznávám špinavé a zaprášené zákulisí triumfující Církve obecné. Jak
bezmocné je papežství! Jak chabá je ochrana křesťanstva před nápory
islámu pouhým násilím! Vojenským zákrokem velmožů odrazíš jeden jeho
nápor, jiný prosakuje do myšlení mnoha lidí.
Chceš žádat o pomoc krále? Tolika válkami je zadlužen. Vězí v dluzích až
po uši. Závisí na půjčkách od Židů. Král je bezmocný.
A starý biskup nemůže uvěřit, že svět je tak špatný.
Náš temný věk mě pohoršuje tolika
nepravostmi, ale nikdy to nejsou žádné vyložené sprostoty. A nemůže za
to žádná "zlá" doba. Dělají to hříšní
lidé. Proto má každé století svůj temný věk, protože lidé jsou za
všech dob dobří i hříšní, a ti špatní někdy dosáhnou většího vlivu. Dá
se to nějak změnit? Určitě, ale když dva dělají totéž, nemusí to být
totéž. Navenek se takový Petr Valdus podobá Františkovi z Assisi tím, že
rozdává svůj majetek chudým. V prvním případě je to Boží dopuštění
hříšníka, kdežto v druhém požehnání, které spočívá na světci. Svatost
roste ze svátostí. Jenže jak se to má stát?
Nemysli si, že k tomu všemu přistupuji s nějakým promyšleným plánem.
Každý můj další krok je krokem na tenkém ledě a já se upínám vždy jenom
na ten následující a vyprošuji si k němu sílu a ještě vyšší nadání. Den
co den, hodinu co hodinu uvažuji, že přijímá-li svátost nějaké uplatnění
ve mně, děje se to nejspíš jako následnost kroku za krokem, v níž se nic
neopakuje, a právě tato chvíle je ta jedinečná, pro kterou jsem zrozen.
Stojím na prahu úžasného díla.
Biji na poplach, ale přitom nastavuji vlastní kůži. Hrad Štěpána z
Lervianu je dračí skrýš. Rojí se to tam katarskými zrádci víry. Nejsou
to žádní hlupáci. Rozumu mají dost. Dokonce učenost některých z nich je
neslýchaná. A oni jí dovedou strašlivě zneužít tím, že svou
prostopášnost dovedně spojují s odporem, jaký ve svědomí každého
slušného člověka budí úpadek a zneuctění četných duchovních osob. Přitom
nezapomenou zahrát na strunu, líbezně znějící neklidným davům, bouřícím
se proti každému zavedenému pořádku víc než kdykoli dřív.
Sotvaže vrcholí pohoršení mezi těmi, kdo se ústy hlásí k našemu Pánu,
ale jinak mu odporují, bují a šíří se podivné novotvary.
Vyrůstají z tajemného Těla Páně zplaněním vyšlechtěné odrůdy. Katarské
úchylnosti cizopasí na nevzdělanosti a lenosti mnoha duchovních osob.
Zapytlačí si i v Písmě svatém. Valdenské výstřelky se ujímají v
prostředí hrabivosti těchto lidí, kteří ulpívají v teplém místečku s
dobrým bydlem.
Tolik slovních potyček, kterým musím čelit po dlouhé měsíce v Levianu,
Désiers, Carcassonu, Toulouse a jinde, potvrzuje mou předtuchu. Tolik je
mi to trapné, a přesto nemohu před tím uhýbat. Opravdový šlechtic ducha
je povznesen nad všechny starodávné obludy, cizopasící na lidském hříchu
a nevědomosti. Proto hledám dračí doupě, aby zamířil přímo do srdce
nestvůry, strašící a trápící všechny lidi dobré vůle.
Nejrafinovanější mezi těmito "dokonalými" příživníky, zneužívajícími
lidské důvěřivosti, sídlí ve Fanjeaux. Vydávám se do té dračí sluje,
abych vytrhl ze záhuby ty, kdo se dávají svést. Není to zbytečné
hazardování. Odvádím jim ke Kristu devět děvčat. Zakládám s nimi klášter
v Prouille, takový mateřský přístav, do kterého se vždy znovu a rád vracím.
Papež Innocenc III. nezůstává stranou. Prosí o pomoc své věrné velmože
západní Evropy. Dobývají Béziers a Carcassone. Pak se válka šíří celou
zemí. Brání pořádek proti rozvratu, ale zůstává za nimi nemenší spoušť.
Když poleví válečná vřava a Prouille zůstává uchráněno, usazuji se v
Toulouse, ovšem se souhlasem biskupa Fulka. Už deset let cestuji,
nastavuji chápavé srdce hříšníkům, přináším rozhřešení a pravý pokoj v
jejich duších, hlásám Krista. Následuje mě hrstka nadšenců.
Povolovací listina, kterou papež Innocenc III. bere náš klášter v
Prouille pod svou osobní ochranu, pochází z 8.října 1215. Začátkem
dalšího roku působím v Narboně. Pak odcházím do Prouille. Jedna duchovní
rodina našich sester se usazuje v Toulouse. První řehole je v obrysech
sestavena a obsahuje smělou novotu: vzdáváme se tělesné práce a následně
se zříkáme pozemků. Koncem letošního srpna jsem jako první mezi v
rovnými v našem prvním klášteře v Saint Roman, žijícím podle našich
řádových stanov.
Narození našeho Pána 1216 oslavuji v Římě, kde dosahuji od nového papeže
Honoria III. slavnostního potvrzení. Nato putuji do Languedocu. Všichni
mi radí, abych se s věrnými usadil na jednom místě. Nemohu však dát na
lidská doporučení, ani na hlas své vlastní pohodlnosti, nýbrž jedině na
tvůj hlas, můj Pane. Proto všechny rozesílám do světa. Činím tak s
nesmírnou smělostí, i když vím, že si od někoho vysloužím označení
fanatika. Nedělám to s žádnou tvrdostí, ale s pokorou. Ty, kdo se mě
zdráhají poslechnout, netrestám, ani nevylučuji, nýbrž je na kolenou
prosím, aby splnili tvou vůli, můj Pane.
Uprostřed ohně povstání v okresu rozesílám své bratry, sedm do Paříže,
čtyři do Madridu, a sám se vracím s jedním bratrem do Říma, abych
založil klášter v San Sisto.
Není nás ještě ani třicet bratří. Jsem si však jist, že se semeno zkazí,
když zůstane ve stodole, ale přinese užitek jen když se rozeseje.
Rozesílám další své bratry. Kam s nimi? Cílem je Bologna. Vysoká škola
tam odporuje pařížské. Spěchám do Francie.
Oba naše nové kláštery, v Prouille a v Toulouse, jsou ohroženy. Vyděšení
bratři se vracejí za mnou. Dva z nich posílám do Lyonu, kde demonstrují
valdenští. Nezdržuji se tu a odcházím do Španělska. Zakládám klášter
Santa Cruz v Segovii. Zanedlouho shledávám v Paříži třicet řeholníků. .
Tak zakládám domy v Reims, Metách a Orleansu, v Poitiers a Limoges.
Další měsíc se vracím do Itálie. Chodím všude pěšky. V září 1219 hlásám
Slovo věčného života v Bologni a jako blesk s nebe je tím zasažen bratr
Reginald.
Kudy procházím, tam proletím jako padající jasná hvězda. Vím, jak to
strašně rozčiluje biskupy, kancléře, děkany a nejrůznější další církevní
veličiny, kromě papeže. Papežské listy a buly prší jedna za druhou, aby
místní duchovenstvo v Paříži, v Prouille, v Toulouse, Madridu i v
samotném Římě vyšlo našemu kázání vstříc.
V únoru 1220 přivádí krakowský biskup čtyři ze svých kněží ssebou do
Říma. Uchvacuji je pro naše velké dílo a hned jsou z nich čtyři noví
kazatelé. Za dva měsíce je posílám do Polska. Pronikají na východ, skoro
až na hranice země Kumánů.
Zbývá mi už jen jedenáct měsíců života. Cítím, že je třeba svolat a
uspořádat první všeobecné řádové shromáždění. Činím závažné rozhodnutí:
vzdát se nabytých statků, pozemků a odkazů. Zachováváme si spojení s
chudobou kvůli tobě, Pane. Není to jen gesto. Slavnostně před
shromážděnými bratry trhám darovací listiny.
V květnu 1221 opouštím Řím. V Benátkách se setkávám se s mým přítelem,
kardinálem Ugolinem, abych se ním rozloučil. Cílem mé cesty je Bologna.
Přicházím se smrtí na jazyku.
Právě uléhám na velký slamník. Vyznávám, že po celý život odporuji
bludům, ale připomínám, že z celého srdce miluji každého, kdo bloudí.
Ležím tu jako Lazar a chystám se uprostřed svých bratří vypustit svou
duši. Bratří je čím dál tím víc. Následují mě ve svých modlitbách, ať
jsou zde nebo v Římě, ve Francii nebo Španělsku, v Lombardii nebo
Provenci, mezi Poláky či mezi Čechy. Všechno se to děje kvůli tobě, můj
Pane, abych o tobě spolu s nimi svědčil přede všemi, a tak pomohl
každému zamilovat si tě, má Lásko, na kříž přibitá.
Nyní moje ústa, která odedávna mluví s Tebou, můj Pane, a o Tobě,
pokojně oddechují. Až k peklu zavržených rozestírám záchytnou síť lásky,
aby nikdo navěky nezahynul.
Tvůj bratr Dominik Guzmán
+++
K nejvyššímu cíli
(14) Pokojná síla
Po všech napomenutích a výzvách k lásce a k důvěře vůči Mně ti slibuji,
že tě nenechám ve tvém soužení. I uprostřed bolestí a opuštěnosti
zůstávám s tebou, ovšem nejen jako svědek tvého utrpení, nýbrž se svou
útěchou a posilou.
Když ti říkám, že ti dávám svůj pokoj, chápej, že Můj pokoj je docela
jiný než prosté bezvětří před bouří a nespravedlivý mír a klid zbraní ve
světě.
Proto s tebou koneckonců mluvím, abych ti uštědřil pokoj, aby v tobě
tento pokoj rozhostil Základem Mého pokoje je má svrchovaná moc a
velikost, která nade vším vítězí. Když ho máš a v sobě uchováváš, nic ti
nemůže škodit, protože jedině Já přemáhám svět i s jeho pozemským
vládcem
Moje neutuchající lásky, přesahující potupnou smrt na kříži je ti
zárukou pokoje v tobě i mezi tebou a ostatními. Neváhej spočinout ve
Mně, který o tebe tak pečuji, že nešetřím ani vlastní život ani vlastní
Dítě. Jen se spolehni na tuto lásku, která je schopna takových obětí.
Už proroci o Mně předpovídají, že jsem knížetem pokoje, že přináším
pokoj a sama Moje vláda je pokojná. Jsem ztělesněný pokoj, protože
uděluji pokoj tvé roztěkané mysli. Dávám tvé mysli svou svatou
životodárnou Pravdu, které dovede ukojit tvou žízeň po pravdě, po
nesmírných obzorech pravdy. Jsem tvůj pokojem a odkazuje ti svůj pokoj,
protože ti odkazuji lásku svého Nejsvětějšího Srdce, a ta jediná mezi
láskami upokojí věčně nenasycené srdce, stále se vzpínající po opravdové
lásce. Proto ti opakuji, že ti zanechávám svůj pokoj, protože ti
zanechávám spojení se Mnou samým, s Mým životem, s Mým učením, se svou
Krví. Proto můžeš zajištěn tímto dědictvím spočinout v pokoji, který je
Mým odkazem.
Tvým prostřednictvím však odkazuji daný pokoj světu, když dávám svou
Krev k dostatečnému učinění za tvé hříchy ve světě, a tak zajišťuji
pokoj mezi sebou a veškerým stvořením. Jsem v dokonalé jednotě se svým i
tvým Otcem a v této jednotě je svrchovaný pokoj. Proto, když máš spojení
se mnou, totiž především s Mým Duchem, tak máš v sobě tento základní
pokoj jednoty.
Vykroč ze svého dětství do plné dospělosti Mého přítele a pomocníka.
Učiním tě zprostředkovatelem tohoto pokoje a míru, protože
zprostředkuješ jeho Moje odpuštění a smíření. Proto máš jako Můj přítel
první právo na tento pokoj, aby se z tebe mohl šířit na ostatní.
Zvláštní spolupráce se Mnou je povznášena vyšším nadáním a roste. Jen se
přičiň, aby toto tvé spojením s e Mnou bylo také spojením s Mým životem
služebníka. Tvůj pokoj poroste, když se uznáš, že máš ve Mně nejlepšího
přítele, toho, jenž ti nejlépe rozumí, protože s tebe snímám nejtěžší
břemeno. Pak se můžeš U mě kdykoli ucházet o pokoj, protože právě tvým
prostřednictvím vztahuji ke všem své ruce a volám: "Pojďte ke Mně
všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a Já vás občerstvím."
V současnosti jsi zaplaven bolestí, únavou a smutkem. A útěchy, světla a
pravého pokoje nacházíš v sobě i kolem sebe velmi málo. Děsí tě temné
vyhlídky do budoucnosti. Stahují se nad tebou hrozivé mraky ekologické
pohromy. Mate tě rozvrat, který se šíří na všech stranách. Tolikrát se
ti zdá, že tvá práce je neplodná, že se z ní rodí jen samé trní, že je
marné všechno, co podnikáš. Především je jasné, že ti jako Mému příteli
a důvěrnému pomocníkovi při záchraně a obnově světa nikdo na světě
nerozumí. Nikdo nerozumí tvé naprosté oběti, kterou Mi jako zvláštní
služebník přinášíš. Nikdo nerozumí tvé lítosti nad hříchy, nerozumí
tvému smutku nad různými radostmi, které se ti snaží vetřít do soukromí
pomocí televize či rozhlasu. Tak vysíleně klesáš a jdeš do kolen, abys
přitom upřímně volal: "Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného
života..." Ostatní ti nabízejí jenom problémy a povrchní malichernosti,
kdežto ty přinášíš ostatním Můj život. Usmiřuješ rozhádané strany.
Vléváš klid do duše. Působíš pokoj mezi dušemi navzájem. Kdo prožije
tvou jednotu se Mnou, a tím i naším věčným Otcem, ten se musí sklánět s
pokojnou a mírumilovnou láskou k ostatním. Jenom v té míře se ti dostává
Můj vnitřní pokoj, v jaké míře žiješ z Mého Ducha. Pokoj je spočinutí v
řádu. To však nejde automaticky. Napřed obnovuji řád v celém svém
stvoření, ve tvé duši, mezi Mnou a tvou duší, jakož i vzájemný řád mezi
dušemi ostatních lidí.
Neponechávám si však tento řád jen pro sebe, nýbrž ti ho sděluji v
podobě svých rad a pokynů. Smysl celého daného řádu je, abys vždy hledal
ve všem především vůli našeho věčného Otce. Tak hledej především
duchovní království, a to je to moje vlastní království. Když říkám, že
je to především duchovní království, není to žádná nadpozemská chiméra.
K duchovnímu se pak váže tělesné. Dobře víš, že ti všechno ostatní
přidám. Myslíš, že jen slibuji, a nic nedodržím? Poukazuješ přitom na
okolní poměry i na rozervanost v sobě?
Víš, proč je tolik neklidu, svárů a zápasů kolem tebe, ba i ve tvé duši?
Protože se stále snažíš hledat jen sebe a vyvyšovat se na úkor ostatních
naproti nim, dokonce i na úkor Mne samého a proti Mně. Chceš se uplatnit
za každou cenu, i za cenu porušení Mých svrchovaných zákonů.
Vím o tom. Přesto i za těchto podmínek ti slibuji pokoj. Chci jen trochu
tvé dobré vůle. totiž vůle, podrobené vůli Mého i tvého Otce nebeského,
protože žádná jiná vůle není dobrá.
Tento pokoj je tvá nejlepší jistota a nejsladší odměna. Podepře tě v
těžké chvíli tvé nemoci a ohrožení okolím. Může se ti stát, že i jako
Můj přítel budeš podezírán, že jsi neodevzdal celé srdce jen službě.
Někdo si bude špatně vykládat tvoje dobře míněná slova a činy. Na lásku
ti lidé odpoví nevděkem, pomluvami a urážkami. Copak neznáš osamělý dav,
sváděný a manipulovaný sdělovacími prostředky? Tehdy je jediný zdroj tvé
jistoty a sebedůvěry tvoje vnitřní usmířenost se Mnou. Neváhej a opři se
o to, co konáš s Mou vyšší pomocí a bez postranních úmyslů! A hned jsi v
pokoji se Mnou.
Tak se už neznepokojuj, že tě svět nechválí. Vládce světa to svým sluhům
ve sdělovacích prostředcích nedovolí. Nelekej se a přestaň se děsit
neklidu a zápasu, které ti svět strojí. Pravý pokoj a mír nepochází ze
světa, a svět ho ani nemůže dát. Svrchovaný pokoj je v lásce a spojení
je Mnou. Když ti svět chystá za tvou lásku a slova pravdy jen samé
pomluvy a urážky a pronásledování, neztrácej duchapřítomnost. Já, jemuž
sloužíš, už dávno přemáhám svět a jeho odporného vládce. Vládce světa,
odvěký lhář je bezmocný. Zdržuje se zde jen proto, že mu dáváš
příležitost. Vyhrává už tím, že tě svým štěkotem, dotíráním a dorážením
zneklidňuje, takže si necháváš vzít Mou radost a pokoj. Nikdo ti nemůže
vzít Můj pokoj, ani Můj radost, pokud ji sám zoufale a ustrašeně
neodložíš.
Když jednou přemáhám svět., tak toto přemožení trvá navěky, takže jej
přemáhám stále znovu, a to stále těmi nejnepatrnějšími vnějšími
prostředky. Mám k tomu jen tvé lidské tělo, a kříž dodává už sám vládce
světa. Přesto i v tomto přemáhání světa stále nepatrnějšími prostředky
je pomalý, ale jistý postup. Tam, kde straší dávno pohřbené obludy
starodávné rasy, a kde se ustrašeně krčíš, stačí pár kapek svěcené vody
v rukou veselého kašpárka, aby se příšery s kvílením sesypaly k zemi, a
jevištěm světa zaburácí tvůj radostný smích.
K ozdravení světa, kterému chybí pokoj a radost, ti stačí jeden Můj
pokoj. Proto se pevně zakotvi a zabydli v Mém pokoji. Potom budeš moci
právě tímto pokojem jím mohli oblažit a posílit ostatní, kdo se bez něho
smutně kolem tebe plouží a potácejí a vzhlížejí k tobě s nevyslovenou
otázkou a ztajeným očekáváním, zda aspoň u tebe naleznou tento Můj
pokoj.
Denně vyprošuj tento pokoj celému světu! Znovu a znovu po něm volej v
prosebných modlitbách při bohoslužbách. Celé tvé poslání spočívá v
působení a šíření Mého pokoje. Obětí mše svaté stále znovu smiřuješ nebe
se zemí. Ve svátosti smíření vléváš do svého okolí smír a pokoj.
Nejsvětější svátostí uvádíš ostatní lidi do důvěrného styku s tímto
pokojem a ušlechtilým mírem. Kdykoli stojíš u lůžka nemocného, pečuješ o
to, aby jeho pokoj zůstával ve Mně.
Pro tuto službu pokoje uděluješ všem povolaným políbení míru se slovy:
Pozdravte se pozdravením pokoje! Měj ustavičně ssebou pohotový Můj pokoj
pro všechny okolnosti, pro všechny potřeby, pro všechny úzkosti tvé i
těch, kdo se k tobě utíkají.
Nemůžeš se snažit o Můj pokoj pouze pro sebe, nýbrž také pro ostatní.
Proto nejenom prožívej tento pokoj, nýbrž jej obnovuj, uchovávej a
rozvíjej ve své duši, abys jej pak mohl předávat dál. Pokoj Mého
důvěrného Božího přítele a zvláštního pomocníka se vykupuje nesmírnou
pokorou. Přestaň dychtit po bohatství, po titulech, po uznání, a
zůstaneš pořád klidný, protože co ti kdo může dát nebo vzít, jestliže
máš Mne a Mou lásku a pokoj? Hlavně, že se líbíš našemu společnému Otci.
Čím jsi pokornější a více podrobený Mé vůli, tím více převyšuješ ostatní
moudrostí, a tím jsi také pokojnější. Většina neklidu, sporů a hádek
vychází z nezdravé sebelásky, z pýchy, která by chtěla vynášet jenom
sebe, všechno mít a všechno ovládat. Strůjce neklidu pak cítí opuštěnost
ode Mne a zakouší také nepřátelství od těch, které chce ovládat.
Hluboký duchovní život, stupňující se láska ke Mně a rostoucí přátelství
se Mnou je životem Mého pokoje, který ti odkazuji. Když si Mě zamiluješ
a dosáhneš vnitřní zkušenosti o tom, jaký doopravdy jsem, když dovedeš
se Mnou důvěrně rozmlouvat jako se svým přítelem a sloužit Mi jako Můj
důvěrník, najdeš ve Mně zdroj pokojné síly, úlevy v bolesti, osvěžení
při únavě, lék na každou nemoc a ránu. Tak z této pokory a lásky roste
hlavní podklad pokoje. To je pravá duchovní svoboda Mého přítele. Když
se všeho vzdáš a přijmeš v lásce ke Mně cenu všeho a v pokoře svou cenu,
tak zůstáváš pokojný, i kdyby ti bylo všechno vzato. Kdyby ti vládce
světa odebral i to nejkrásnější, kdyby ti vzal zdraví, kdyby ti nějak
vygumoval celou paměť, uloupil obrazotvornost a pronikavě oslabil tvé
myšlení, kdybys byl oloupen o všechno kolem tebe i o tvou lidskou
důstojnost, přesto ti nezabrání milovat Mne- V tom ti nemůže překážet
ani nejmodernější technika, ani žádné genetické inženýrství, které by tě
chtělo v základě změnit. Máš Mne, odpovídáš na Moje volání, aby ses s
Mou pomocí stal Mým přítelem a důvěrníkem. Můj odkaz ti nemůže nikdo
vzít, Z toho místa tvého pokoje ve Mně tě nikdo nemůže vytlačit. (Pokr.)
+++
9.srpna
Milá duše,
od mládí jsem veden k službě Boží. Proto se
stávám knězem. Jenže mě vede podobná touha po dokonalosti jako Otce Dominika Guzmána. A tak se
slavně zaslibuji chudobou, čistotou a poslušností této znamenité cestě.
Otec Dominik mi v Bologni sám pomáhá obléknout bílé roucho. V těch
dobách jistý měšťan zve bílé bratry do Florencie. Vydáváme se tam, avšak
onen šlechetný muž je už povolán na věčnost. Nacházíme útulek v Ripoli u
města květů. Odtamtud se den co den vydáváme hlásat Krista florenťanům.
Postupně získáváme příznivce, až tam zakládáme klášter Santa Maria
Novella. Dvakrát nás tu navštěvuje Otec Dominik.
Jako jinde i zde se různí blouznivci snaží očišťovat Církev od různých
nešvarů. Tito "patarenové" si počínají tak zmateně, že se snaží Církev
očišťovat docela světácky a bezostyšně, násilně, jak se říká „blátem z
ulice“, až se koneckonců staví proti Církvi samotné. Vystupuji proti nim
tak horlivě, že mi říkají "Kladivo kacířů". To neznamená, že bych si
vůči nim někdy počínal tak násilně jako se toho dopouštějí oni, ba ani k
ničemu takovému nepodněcuji nikoho jiného. Dovedu ve svých promluvách
spojovat vážnost se srdečností a radostnou vstřícností.
Opouštím svět a zanechávám Ti svůj odkaz: Měj touhu po nebi! Snaž se jen
o to, co je stálé, neproměnlivé a věčné!
Tvůj bratr Jan ze Salerma
+++
TAJEMSTVÍ HORY SV. KLIMENTA
(15)
IV. Další dějiny hradiska sv.Klimenta
Vykopávkový výzkum dosvědčuje, že v 10. století silně ochabl život na
svatoklimentském hradisku: "Po zániku Velké Moravy, v mladší době
hradištní, se sídelní plocha zmenšila a sahala od vrcholu hradiska již
jen po vnitřní opevnění (podtrhujeme my), až se nakonec středověké
osídlení soustředilo pouze na vrcholovou plošinku." (Hrubý, Tamtéž,
s.45)
Neboť na základě vykopávek "již nyní... lze s naprostou jistotou
konstatovat, že hradisko bylo vybudováno nejpozději v polovině 9.
století, jak ukazují nejstarší tamní keramické nálezy, a že bylo
osídleno také po celé 10. a 11. století, třebaže méně hustě. V 10. a 11.
století se osídlení soustředilo se blíže ke svatyni.
Dějiny nám pomáhají pochopit tuto němou skutečnost. Kolem r.900 až 910
rozvrátili totiž Němci a Maďaři Velkou Moravu, a to za dvojí účinné
pomoci, bez níž by se to asi nebylo stalo:
1) Předně za pomoci zrádců z české země. Její kníže Spytihněv, syn
Bořivoje a sv.Ludmily, se r. 895, po smrti velkomoravského knížete
Svatopluka, dal sám v Řezně do podrůčí bavorského vládce Arnulfa, a tak
i pod církevní správu latinsko-německého biskupa v Řezně, protože prý
Moravané (Svatopluk) zacházeli s Čechy krutě... (Byli snad němečtí páni
laskavější ? Byli snad němečtí biskupové svatější než sv.Metoděj ?)
2) Dále se tak stalo za pomoci zrádců z dnešního Slovenska, kde
nitranský údělný kníže Svatopluk, druhý syn zemřelého knížete Svatopluka
(který již dříve též zradil Němcům svého strýce, knížete Rostislava)
zradil Němcům svého bratra, velkomoravského knížete Mojmíra II.
Morava se stala "malá". V 10. a 11. století živořila jako "velká" kořist
Němců, Maďarů, Poláků a Čechů; a její dnešní slovenská část právě tak.
V lesní samotě na Hoře sv.Klimenta v chřibských hvozdech však život
nemusel docela zaniknout ani v této těžké době. Mohli se tam semknout ti
z duchovních žáků sv.Cyrila a Metoděje, kteří doma, na Moravě, přežili
jak nelidské rozehnání a pronásledování Wichingem (r.886), tak strašlivé
rozdrcení velkolepého moravského státu (r.906-910), a chtěli zůstat až
do konce věrně se zbytkem národa.Vždyť v duchu svých velkých Učitelů
věřili, že je možné zabít tělo člověka a zničit stát, ale není možné
zabít ducha, myšlenku, hodnotu, víru, pravdu a lásku. - Anebo mohlo být
toto drahocenné duchovní ústředí oživeno a udržováno z Polska, z
Povislí. Tam se podle některých historiků snad uchýlil biskup Gorazd s
některými žáky (V Polsku byl nalezen starý Gorazdův životopis, v němž se
Gorazd oslavuje jako světec.).
V současnosti se uvažuje o tom, zda se sv.Gorazd neuchýlil před
Wichingem do jihoslovanského městečka GORAZDE, které leželo na
Metodějových cestách do Říma. Nebylo snad pojmenováno právě podle sv.Gorazda?
Odvození "pomaďarštěného" názvu GARAZDA na Slovensku od jména Gorazd je
zatím jenom tvrzeno. A co konečně HORAŽĎOVICE? Sídlo "Horažďoviců"?
Odtud by asi pokračoval na rozhraní 10. a 11. století v
cyrilometodějském díle na Moravě biskup Vracen, snad Gorazdův nástupce.
- Konečně sem mohli přijít také věrní slovanští kněží z Čech. V každém
případě se zde žilo dál, i když v menším rozsahu. Vykopávky to dokazují.
A je-li tedy jisté, že tam byli slovanští mniši a kněží - třebaže
později v menší míře - je právě tak jisté, že tam měli nějaký cíl, že
stále udržovali styk s lidem a lid s nimi, jak to zachytilo ústní lidové
podání.
Podle těchto archeologických zjištění, "hradisko bylo osídleno také po
celé 10. a 11. století, třebaže méně hustě. Zdá se, že nejpozději během
prvé poloviny 12. století pak opustlo." (Hrubý, Tamtéž, s.45.)
Opět se musíme ptát dějin. A dějiny říkají, že Čechy v 10. století
poměrně kvetly. Jak se dostaly ze závislosti na Bavorsku? Díky nástupci
Spytihněva, knížeti Václavovi. Kníže Václav, tím, že uznal nad sebou
přímou svrchovanost "římského" císaře Jindřicha Ptáčníka, geniálně
vytrhl svou vlast ze závislosti na Bavorsku, od níž dostal Čechy
Spytihněv, Ludmilin syn a Václavův strýc. Čechy tak přestaly být pouhou
provincií bavorského knížete - zdůrazňuje J.Pekař - a staly se
rovnoprávnou součástí Svaté Říše Římské. Tak český panovník vystoupil na
úroveň všech ostatních knížat Římské Říše, a stal se rovnocenným
"partnerem" také bavorského vládce. Boleslav zabil svého bratra, protože
s matkou Drahomírou spoléhali více na meč než na rozum - jako Polabané -
a protože nechápali velikost plánů sv.Václava: pozvednout Čechy na
mezinárodní, evropskou úroveň bez války, kterou by byli Němci chtěli,
aby mohli i "české" Slovany rozdrtit a zotročit. A do "evropského
společenství" se tehdy dalo vstoupit pomocí světců jedině skrze moc
Svaté Stolice a za předpokladu příznivého vztahu k Říši. Polákům a
Maďarům se to podařilo, hlavně později, zásluhou mučedníka Čecha
sv.Vojtěcha. Václavovi to překazil Boleslav na polovině cesty: císař si
Václava vážil a Václav se právě chystal do Říma: obnovit Metodějovo
arcibiskupství v Praze a dát i Čechy pod ochranu Svaté Stolice, jako
Svatopluk r. 882 ? (MMFH,III) Boleslav I. musel nakonec stejně jít po
Václavově cestě, ovšem pozdě a jako poražený. Boleslav II. buduje v
Praze biskupství (r.973) a jeho sestra, ctihodná Mlada zakládá první
benediktinský klášter (ženský) u sv.Jiří (r.973). Ale za Boleslava III.
(999-1002) jsou Čechy rozchváceny ještě hanebněji, než kdysi Velká
Morava, přičemž Němcům "pomáhali" Poláci. Oldřich (1012-1034) a hlavně
Břetislav (1034-1055) zahajují nový vzestup. Břetislav vyhnal nepřátele
a sjednotil Čechy, Moravu a část Slovenska, ve snaze obnovit
velkomoravský stát, ale nyní s ústředím v Praze. To, že mu nešlo jen o
územní růst, ale o oživení velkomoravské, cyrilometodějské myšlenky, je
vidět z toho, že budoval své dílo pod ochranou sv.Klimenta, tak, jako
sv. Cyril a Metoděj: svědčí o tom i vydaná mince.
Z duchovního hlediska tedy vynikají dvě velká světla:
sv.Vojtěch, pražský biskup (r.982-997), jehož otec Slavník - zvlášť
věrný "moravskému duchu" - ovládal dvě pětiny české země při hranicích
Moravy;
sv.Prokop (+ 1053), téměř vrstevník sv.Vojtěcha, a snad i žák, slovanský
kněz z Chotouně u Kouřimi, rovněž z území Slavníkovců, zakladatel
slovanského benediktinského kláštera na Sázavě (r.1032). Oba byli
cílevědomými pokračovateli cyrilometodějského díla, ovšem každý svým
způsobem a podle nových vývojových okolností v Evropě.
Sv.Vojtěch se snažil v nových okolnostech, ale plně v cyrilometodějském
duchu splnit staré Rostislavovo přání: "Náš lid" - psal tehdy Rostislav
cařihradskému císaři - "se zřekl pohanství a drží se křesťanského
zákona. Nemáme však takového učitele, který by nám pravou křesťanskou
víru vyložil v našem jazyku, aby též jiné kraje, vidouce to, nás
napodobily. Nuže, pošli nám, pane, takového biskupa a učitele." (Život
Konstantinův, 14.)
Mnoho náznaků potvrzuje, že chtěl přijatelný výklad křesťanství pro
všechny Slovany a sv.Cyrila a Metoděje vedla tato myšlenka také. Proto
sv.Metoděj přichází nakonec na Moravu jako papežský zplnomocněnec (legatus
a latere) pro všechny slovanské země. Hadrián II. (867-870) napsal
Kocelovi o sv.Metodějovi: "Nejenom pouze tobě, ale i všem ostatním
slovanským krajům jej posílám jako učitele od Boha a od svatého apoštola
Petra, prvního náměstka a klíčníka království nebeského." (Život
Metodějův, 8.)
Pasovskému biskupovi Hermannrichovi, který věznil a týral sv.Metoděje,
napsal: " - kterého tyrana zuřivost jsi nepřevýšil ty svou zvířeckou
ukrutností ? Správu svěřené církve (diecéze) jsi mu (tj.Metodějovi)
znemožňoval... a do takové zběsilosti jsi upadl, že když ho vlekli na
schůzku (vašich) biskupů, byl bys ho tloukl bičem na koně, kdyby ti v
tom druzí nebyli zabránili... biskupa, rukou Apoštolského Stolce
posvěceného a určeného za zvláštního našeho zplnomocněnce (legatis a
latere) pro Slovany..."
A frízinskému biskupu Annonovi psal: "Tvá smělost a nadutost přesahuje
nejen oblaka, ale sama nebesa... Uchvátil jsi úřad Apoštolské Stolice a osobil jsi si jako nějaký patriarcha soud nad arcibiskupem...
Metodějem..., jenž byl naším pověřeným vyslancem k národům
(slovanským)." (J.Stanislav, Životy slovanských apoštolov Cyrila a
Metoda, s.167, 169. - Scrivere sull°acqua, citováno.)
Sv.Vojtěch věděl, že po rozdrcení Velké Moravy by k jejímu okamžitému
územnímu obnovení byla nutná válka. Chtěl, aby se ohnisko
cyrilometodějské myšlenky všeslovanského křesťanství přeneslo z Moravy
na pražského biskupa, povýšeného ovšem na arcibiskupa, avšak v pravém
duchu evangelia, a nikoli pomocí meče. Tak by se byl dostal z moci
německé hierarchie a stal se hlavou misií mezi Slovany. Jako to však
Boleslav I. znemožnil Václavovi, tak to Boleslav II. a III. znemožnili
Vojtěchovi, opět prolitím bratrské krve, tentokrát Slavníkovců, rukama
Vršovců, dovolávajících se Boleslava. Ústředím "misií" mezi Slovany se
tak stal Magdeburg v Braniborsku, v Prusku...
Sv.Prokop byl dědicem cyrilometodějské lásky k Hoře", k mnišskému životu
(Život Metodějův, 7.), ale již také nikoli ve smyslu výlučně východním,
nýbrž jaksi "západo-východním": Sv.Prokop vkládá slovanský duchovní
odkaz do benediktinské formy, snad též proto, že byl téměř vrstevníkem a
žákem sv.Vojtěcha. V každém případě k takovému postupu sv.Vojtěcha a
hlavně sv.Prokopa přiměl myšlenkový vývoj Evropy: v té době Cařihrad
strhl balkánské a ruské "slovanské" křesťanství k odtržení od Svaté
Stolice. Sv.Vojtěch a Prokop věrně zachovali cyrilometodějský duchovní
obsah, ale dali mu západní ztvárnění, aby tak dokázali svou věrnost k
církevní jednotě: moravský jazyk, moravská Petrova mše, hlaholská
Cyrilova abeceda.
Je skoro nemožné, že by ani sv.Vojtěch, ani sv.Prokop nebyli věděli o
Hoře sv.Klimenta v době, kdy podle Kosmovy kroniky pravděpodobně
vznikaly na české půdě ještě četné spisy na obranu moravského
křesťanství, jako např. "Privilegium moravské církve" nebo "Krátké
dějiny Moravy a Čech". (Kosmas, Kronika česká, I, 15.)
A domnívá-li se někdo, že světský slovanský kněz Prokop se vyučil
slovanskému písmu a klášternímu životu někde "v Uhrách", mohlo to být
též na svatoklimentské Hoře, protože v této době zmatků byli pány na
jižní Moravě střídavě i Maďaři - Uhři. A není konečně vyloučeno, že na
Klimentku měli slovanští mniši už také řeholi sv.Benedikta, jako potom
Sázava, a daleko později i Emauzy v Praze podle "glagolášů" z Balkánu.
Takže si sv.Prokop mohl přinést toto jedinečné splynutí východního ducha
s klasickou západní formou už i také z Hory sv.Klimenta.
|
|
V 11.století rostou u nás početné benediktinské kláštery, snad
jako odkaz nezapomenutelného Vojtěcha a konečně i Prokopa:
Břevnov (993), Ostrov (999), Sázava (1032), Svatý Jan pod Skalou
(1033), Rajhrad (1048), Opatovice (1085), Třebíč (1101), Kladruby (1108), Vilémov
(1120)... aj. Většinou jsou zakládány panovnickým rodem. Roku 996
založil kníže Gejza v Uhrách na podnět sv.Vojtěcha benediktinské slavné
opatství na "Chlumu sv. Martina" Panonský Chlum - Pánon Holma. Na
posvátné hoře Zoboru u Nitry, kde od pradávna sídlili poustevníci,
založil sv.Štěpán benediktinský klášter; pak přišel sv.Beňadik na horním
Hronu (r.1075), aj. (B.Ráček, Československé dějiny, Praha 1933 2.vyd.,
s.51-52, 55.) |
V 10. a 11. století tedy ještě mohli žít slovanští mniši i na
svatoklimentské Hoře.
Hradisko sv.Klimenta, podle svědectví archeologických objevů,
"nejpozději během prvé poloviny 12. století pak opustlo" (Hrubý, Tamtéž.
s.45.)
To znamená, že podle svědectví z vykopávek mizí slovanský prvek u chrámu
sv.Klimenta úplně v letech 1100-1150.
Z hlediska dějin je tento zánik asi vázán na osudy Prokopovy Sázavy. Za
opata Božetěcha, slavného, ale asi příliš ctižádostivého umělce, jenž
mimo jiné založil a shromáždil na Sázavě bohatou slovanskou knihovnu,
vypukly mezi slovanskými mnichy spory, snad ze závisti na Božetěchovy
úspěchy. Proto roku 1096-97 vyhnal kníže Břetislav II. slovanské mnichy.
Klášter pak dal německo-latinským benediktinům z Břevnova. Jejich prvním
dílem bylo potupné spálení slovanských knih. Z toho se dá usuzovat, že
vnitřní spory mezi sázavskými slovanskými mnichy byly snad živeny uměle
ze strany německo-latinské. Odtud vzešla záminka zničit to, co bylo
základem kulturní převahy Slovanů nad Němci, a v čem sv.Cyril a Metoděj
spatřovali duši svého díla: SLOVANSKOU KNIHU. Kulturní škody takto
vzniklé nelze vůbec vyčíslit. Kdo však ze Slovanů chtěl, směl zůstat na
Sázavě, ale už jenom jako trpěný latiník (F.Palacký, Dějiny národu
českého, I. (až do r.1253), Praha 1904, 6.vyd., s.187. Palacký píše:
"Někteří mnichové slovanští, chodivše žebrotou po zemi, byli přijati
potom z milosrdenství zase do kláštera, i poskytována jim do smrti
chudičká výživa.")
Ostatní se rozešli, hlavně do "Uher". Možná, že to byl i poslední příliv
slovanského dorostu na Horu sv.Klimenta, po němž přišel konec i tam.
Tento konec mohl tedy skutečně nastat r. 1150, jak zjišťuje vykopávkový
výzkum.
A poslední svědectví zdí, střepů a hrobů - "Zdá se..., že (hradisko
sv.Klimenta) ve 14. - 15. století ožívá znovu - a jak naznačují
nejmladší nálezy polévané keramiky - zcela pustne teprve někdy počátkem
16. století. (Hrubý, Tamtéž, s.45.)
Pro toto oživení máme výslovný trojí zápis ze dne 18. dubna 1358.
Podle nálezů z vykopávek se zdá, že osídlení na svatoklimentské Hoře
bylo od počátku dvojího rázu. Jedno bylo stálé, a to bylo soustředěno
nahoře kolem svatyně, podle všeho mniši a klášterní pomocníci. Druhé
bylo přechodné, vždy jen na určitý čas, a to mohl být jedině moravský
lid, který se tam utíkal v těžkých dobách. Mohlo to začít již v letech
864-868, kdy lid byl veden na svatoklimentskou Horu důvěrou v nebeskou
ochranu sv.Klimenta, touhou po útěchyplném slově sv.Cyrila a Metoděje, a
ovšem také bezpečím v odlehlé lesní pustině, stranou válečných cest, za
zásekami v chřibských zalesněných kopcích. A tak toto místo nabývalo ráz
povšechného útočiště v každém nebezpečí, duchovním i světském, válečném.
"A když pak hradisko svou rozlohou necelých 8 ha nedostačovalo tomuto
novému určení, bylo rozšířeno stavbou onoho vnějšího opevnění v útočiště
(refugium) o ploše 22 ha, a stalo se tak protějškem útočištného hradiska
"Sklepiska" nad Košíky u Napajedel." (Hrubý, Tamtéž, s.58-59.)
"Je možné" - domýšlí Hrubý - "že nebezpečí přestalo, a proto nebylo již
opevnění dokončeno. Ale moravský lid sem chodil dále: ° - ze zbožnosti
svého ducha°, jak říkají listiny z r.1358. Tohoto roku vystupuje Hora
sv.Klimenta už jako dlouho opuštěné poutní místo, již dávno bez kněží a
bez jakýchkoli bohoslužeb, ale stále navštěvované. Říkají-li tedy
vykopávky, že poslední známky osídlení zde mizí po r. 1100 - 1150, pak
tato opuštěnost trvala 200-250 let. A přece moravský lid nezapomněl na
své útočiště, a roku 1358 dosáhl jeho obnovení. J.M.Veselý OP (Pokr.)
+++
13.srpna
Milá duše,
možná by se Ti zdálo, že když se někdo narodí v dobré rodině urozeného
původu a dostane se mu tam znamenité výchovy ve dvorních způsobech, tak
že mu to snad stačí k dokonalosti. Mám ve svém rodině dobrou oporu.
Naopak mimo naši rodinu sleduji mnoho různých pohrom. Kolem nás trvá
velké pohoršení lidí kvůli západnímu papežskému rozkolu. Houstnou řady
odpadlíků od víry. Na každém kroku potkávám nějakou zatemnělou duši
bloudící světem.
Mně však nestačí skvělé vymoženosti, jakých se mi dostává jako synu
hraběte Lagnasco ze Savigliana. Toužím po dokonalosti a hlásání Krista
hlavně těm davům, bloudícím světem a vzdalujícím se pravému štěstí.
Když se chci vzdělávat, moje rodina mi neklade žádné překážky. Nejvíce
mě však vábí apoštolský způsob života, jak o něm tolik svědčí
Kateřina Sienská. Někomu je dopřána milost, aby ho nějaká vynikající
osoba přitáhla a doslova přistrčila k tomuto poslání vyvolených. Za mých
časů však žádnou takovou skvělou postavu nevidím. Když se rozhoduji pro
cestu našeho Otce Dominika, není to proto, že bych byl osobně potkal
takového výtečného muže. Když usiluji o dokonalost, tedy ji hledám tam,
kde ji hledám nějak vynikajícím způsobem zosobněnou. Jenže mezi lidmi
objevuji jen samý průměr nebo ještě něco ubožejšího. Mohu říci, že se na
Dominikově cestě k dokonalosti upínám na vzory, které jsou už na
věčnosti. Když přicházím na svět, tak moje oblíbená Kateřina je už
dvacet let u Pána. Pravda, dožívám se toho, že ji papež Pius II. roku
1461 povznáší na oltář k veřejné úctě. Avšak za
mlada se setkávám spíše s takovými vzory, které mě táhnou na
scestí.
Toužím po dokonalosti. Jsem přijat do řádu bratří Kazatelů. Přicházím do
jednoho kláštera s mravy uvolněnými tak, jako všude ve světě, takže tu
nevidím žádné živé vzory. Tak se upínám k našemu Pánu. Láska k
duchovnímu odkazu Otce Dominika mě vede k věrnému plnění jeho předpisů.
Ač jsem z bohatých poměrů, přesto opravdově usiluji o chudobu pro Krista
a o pokoru. Současně v sobě bojuji, abych měl větší trpělivost s
nevěřícími, ale možná ještě víc se svými bratry, kteří se spíše jen
zdržují v řádu, protože jsou líní, změkčilí a neschopní uplatnit se ve
světě. Bůh mi žehná. Tak po důkladné přípravě začínám své bratry
vzdělávat. Posléze učím na univerzitě v Turíně. Savojský vévoda Amadeus
IX. si mě volí za zpovědníka a duchovního vůdce. Největší břemeno na mě
však doléhá po umučení Otce Bartoloměje, pověřeného vyšetřováním a
odhalováním nepřátel našeho Pána. Inkvizice! Jak neoblíbený a nenáviděný
úkol! A přece - když se nebudeš snažit každý blud správně vyšetřit a
objasnit, zůstaneš v zajetí největšího zdroje bludů – své křesťanské
nevědomosti a nevzdělanosti.
Uvažuji o tom, že už dávno nejsem mladý. Táhne mi na sedmdesátku. Jestli
mě bludaři také umučí jako Otce Bartoloměje, pochválím Pána, že jsem si
na světě dost užil, takže musím také něco vytrpět. Tak ten obávaný úkol
vyšetřovatele přijímám. Horlivě ho zastávám, ale moudře, opatrně a
hlavně s chápavým srdcem pro všechny bloudící.
Ať jsem hlavní inkvizitor nebo poslední prosťáček v Božím lidu,
nepřetržitě se modlím. Potom si uchovávám pokoj v srdci i s tím
sebevětším břemenem na zádech. Služba Bohu, to je opravdové šlechtictví
ducha a skutečné kralování. Jako Ty, i já každou chvíli ochabuji. Tehdy
se uchyluji do samoty, abych byl sám s naším Pánem. Před Ukřižovaným se
pokořuji a konám tvrdá pokání za ty bloudící duše, které musím
vyšetřovat a odhalovat. Aspoň vidíš, že jako inkvizitor nikoho
neupaluji, a jestli někoho mučím, tedy trýzním jedině své tělo za ty
nejzatvrzelejší bludaře. Proto tak rád odcházívám do samoty na horu
poblíž Salluzza. Tam se mi před Ukřižovaným daří pokaždé znovu
rozdmýchat oheň Boží lásky ve svém srdci. Pán mi skutečně žehná. Tak
smím na tomto světě chválit Boha skoro celé čtrnácté století.
Tak si, milá duše, pamatuj, že spása je jedině v Bohu. Ostatní je klam.
Tvůj Aimo Taparelli
+++
17.srpna
Milá duše!
Třebaže jsem krakowským kanovníkem, říkají mi zdrobnělou Jakuba, totiž
Jacek z Opole. Když provázím našeho biskupa do Říma, tak jsem uchvácen
zjevem a kázáním Otce Dominika. Bez dlouhého váhání jdu a nabízím mu
svou pomoc. Toužím sloužit Bohu po jeho boku. A nejsem sám. Bratr Česlav
mě následuje. A s námi jde i Jindřich. Cestou z Říma do vlasti hlásáme
evangelium. Naše kázání má velký ohlas už mezi Slovinci. Zakládáme
klášter ve štýrském Hradci. Pak se s bratry Česlavem a Jindřichem
vydáváme na Moravu. S pomocí Boží a místního vladaře zakládáme kláštery
ve Znojmě, v Brně a Olomouci.
Zatímco můj bratr Česlav přechází do Čech, aby zanechal stopu Božího
působení v Praze, Trutnově a Jablonném, sám se vydávám do Pruska a
Pomořan. Jenže dlouho sám nezůstávám. Strhuji zástupy následovníků.
Shromažďují se další a další. Tak s nimi zakládám nové kláštery. Jdu ve
stopách mučedníka Vojtěcha. Pronikám i na Litvu. Ohlas je úžasný. Řada
mladých Litvanů mě následuje a zaslibují se kráčet ke Kristus cestou
našeho Otce Dominika. Shromažďují se v hlavním městě, aby se odsud mohli
vydávat hlásat Krista. Nato zakládám klášter ve Lvově na Rusi.
Po vpádu tatarských hord se vracím mezi Prusy a znovu se vydávám do
Ruska. V Kyjevě se dostáváme až na hranice území, dobytého Tatary.
Pokládáš nás za nějaké dobrodruhy?
Nejdeme sami, nýbrž s Kristem a Marií. Sama Matka Páně mě povzbuzuje:
"Raduj se, Hyacinte, můj synu! Neboj se! Jdi a hlásej Boží království, a
já ti budu pomáhat." Opravdu cítím její pomoc. Hlavně při dobývání
Kyjeva Tatary, mi ve snu zjevuje dobytí Kyjeva i s naším domem a chrámem
Božím a strašné drancování.
Zjevuje se mi, že odnáším Nejsvětější Svátost ze svatostánku, abych ji
ochránil před zneuctěním a odcházím do Polska. Když jdu kolem sochy naší
Královny Marie, slyším hlas: "Jakže, ty odnášíš Syna a Matku tu
necháváš? - Jsi těžká, Matičko, neunesl bych tě. - Jen mě vezmi. Láska
ti vše ulehčí!" Podle vyššího vnuknutí tedy beru i sochu Panny Marie a s
oběma sochama přecházím suchou nohou Dněpr.
Spolu s dalšími bílými bratry a sestrami se nám daří skoro nad celou
Evropou se nám vztyčit Kristův kříž. Jenom na severu kolem Baltického
moře zbývá ještě temná skvrna pohanství. Už svatý Vojtěch zde prolévá
svou krev pro Krista. Spolu s bratry se vydáváme do Gdanska. Založením
kláštera bratří Kazatelů v Gdansku plníme přání našeho Otce Dominika.
Hlásáme Krista Prusům. Náš nový klášter v Gdansku je ohniskem misijní
činnosti mezi Prusy.
Od počátku je však rozvoj našeho díla v Prusku ohrožován rozkolem mezi
knížaty, stavícími se jako křesťané. Neméně smutná je však jejich
dobyvačnost a hrabivost. Navenek se tváří jako křesťané a projevují nám,
dominikánům, úctu. Zprvu nenápadně, ale posléze docela otevřeně a hrubým
násilím se snaží dostat obrácené Prusy pod svou nadvládu.
Roku 1226 povolává Konrád Mazovský Řád německých rytířů proti Prusům.
Rytíři budují soustavu hradů - Kulm, Torun, Gdansk, Malbork. Prusové se
podřizují hrubému násilí a navenek přijímají křest. Ovšem vůbec ne
dobrovolně ani radostně, jak si přeje Svatý Otec, nýbrž z donucení a pod
nátlakem. Takže to ve skutečnosti žádný opravdový křest není.
Velkým zklamáním pro mne je to, čeho se Prusové od počátku obávají.
Přicházím se srdcem na dlani, abych jim místo chatrné lidské svobody
umožnil nesmírnou svobodu Božích dětí. Naneštěstí jdou za mnou železní
rytíři. Šíří svou moc ohněm a mečem. Srdce Prusů je už zřejmě obměkčeno
krví svatého Vojtěcha a dalších mučedníků. Už jsou skoro ochotni
přijmout Krista otevřeným srdcem. Jenže najednou přichází hrubý násilník
s obráceným železným křížem v pěsti. Jde je připravit o veškerou jejich
svobodu.
Vynucované přijetí křtu je provázeno jejich poddanstvím a ztrátou
politické samostatnosti. Prusko, které je s takovými obětmi získáváni
pro Krista, nadlouho podléhá zlořádům nových mocipánů. Stává se državou
špatných správců, nevěrných pastýřů.
To, co se svými bratry s vypětím sil vzděláváme, to docela ničí v
šestnáctém století velmistr Řádu německých rytířů - Albrecht z
Brandenburka, odpadlý k luteránství. Prusové zbavení, pod záminkou
jejich pokřesťění, národní svobody, se mstí celé ostatní Evropě. Nadlouho
se stávají ohniskem válečného nebezpečí pro své okolí. Velkou nadějí pro
pokojný rozkvět Evropy zůstává přivedení pruské země prosáklé krví a
potem tolika misionářů zpět do Božího domu. Nikoli však nátlakem ani
žádnou smlouvou či hospodářským spolkem, nýbrž dobrovolně a z lásky.
Jedině tak najdeš domov v novém evropském domě.
Tvůj bratr Hyacint
zvaný Jacek z Opole
+++
18.srpna
Milá duše!
Podle těla jsem Dominikův bratr, ale syn podle ducha. Od mládí objevuji
našeho Pána v tichém ústraní. Tak se slavně zaslibuji jeho službě celým
srdcem. Je mi dána milost rozjímavé modlitby. Najednou se však dozvídám
o blahodárném působení mého bratra Dominika mezi různými odpadlíky,
kteří se vzdalují naší Pravdě a Lásce, vtělené do člověka. Tak neváhám a
jdu mu na pomoc.
Jak se dovede radovat můj bratr Dominik, který prolévá slzy kvůli
bloudícím a pohanům, když patřím k prvním, kdo chápou jeho velké dílo a
berou na sebe bílé roucho s černou kápou! Prosté černobílé roucho, které
oblékají albigenští bludaři, vzdalující se zlatu, barvitosti a nádheře
církevních prelátů a hodnostářů, beru na sebe podle vzoru našeho Otce
Dominika. Tak splýváme s šedou masou bludařů, ale neztrácíme se v ní
díky Růženci naší Královny. V Paříži prožívám těžké chvíle mezi
nepřáteli Krista. Pokorně si vyžebrávám skromné živobytí a tak se docela
osvobozuji pro hlásání Krista. Nečiním tak s žádnou výbojností ani
přílišným halasem, nýbrž pokojně. Tato pokojná síla a vnitřní
vyrovnanost je pro bloudící duše něčím neodolatelným. Tak získávám řadu
pomocníků a následovníků. Zakládám tu tedy klášter svatého Jakuba.
Poté, co se kvůli rozjímání Krista v ústraní a jeho následnému hlásání
vzdávám lásky ženy, Pán mi ukládá právě tuto lásku, ovšem zušlechtěnou v
nejvyšší míře. Tak vidíš, že i do duše řeholníka, celým srdcem slavně
zaslíbeného Kristu, se může a má vejít i láska, objímající celé svaté
člověčenství, projevující se v určité osobě. Náš Otec Dominik mě
odvolává z Paříže. Mám se ujmout duchovního vedení našich sester -
mnišek v Madridu. Činí tak navzdory skutečnosti, že je zatím tak málo
duchovních otců v našem řádě. Chápe však, jak naléhavě potřebují bílí
bratři hlásající Krista právě uspořádanou modlitbu v klášteře mnišek.
Tam se vytváří nenahraditelné duchovní zázemí dalšího rozvoje řádu. Kde
chybí bratřím tato duchovní záloha mnišek, tam ustává rozvoj řádu a také
stávající bratři snadno splynou s masou bloudících nepřátel Krista a
podléhají svodům světa.
Podle Dominikova přání je tedy spojuji dohromady v tomto svatém stavu. A
zde, v rodném Španělsku už zůstávám. Jen zřídka opouštím rozjímání v
ústraní. Vím, jak velkých úspěchů při záchraně bloudících duší může řád
s Boží milostí dosáhnout právě díky této tiché, a skoro neokázalé
modlitbě v ústraní. Modlím se i za Tebe.
Tvůj bratr Mannes
+++
19.srpna
Milá duše,
říkají mi "div milosti", kdy ž spatřuji světlo světa v polovině
sedmnáctého století Léta Páně. V Pise, svém rodišti, vstupuji do řádu
Otce Dominika. Bratři mě posílají studovat do Boloně i do Paříže. Mám
úspěch, protože cokoli si jednou přečtu, to už znám zpaměti. Kvůli mé
znalosti Písma svatého a děl otců řeckých i latinských, zejména bratra
Tomáše z Akvina, jsem pověřen vyučovat ve Florencii, a pak i na různých
všeobecných studiích našeho řádu. Ten úkol plním, jak dovedu. Jenže já
nejraději káži lidem, jak mi zobák narostl, totiž mou rodnou,
"barbarskou" italštinou. Napodobuji tak Andělského doktora, za jehož
časů je to pokládáno za smělou novotu. Káži až pětkrát denně, docela
prostě a nestrojeně, zvláště o Královně řádu bratří Kazatelů, svaté
Panně. Jako lidem své doby, tak i Tobě, milá duše, vzkazuji, že budeš-li
se vroucně modlit, tedy Ti přísahám při Ježíši Kristu, při Písmu svatém,
při všech svatých, a dokonce i při spáse své ubohé duše, že o cokoli
budeš prosit, dostaneš to. Říkám Ti, že spíše nebe a země pominou, než
by Tvá vroucí modlitba zůstala nevyslyšena.
Tvůj bratr Jordán z Pisy
+++
23.srpna
Milá duše,
Amerika je prý je zemí neomezených možností. Přesto se ani ona neobejde
bez Boží milosti a pomoci nebeských přímluvců. Američané se tváří
svobodomyslně, ale často jsou pyšní a postrádají úctu k svobodě jiných
lidí a národů, zvláště tmavé pleti.
Třebaže pocházím ze španělské šlechtické rodiny dona Gaspara de Florez,
od dětství poznávám, jak málo znamená urozený původ. Můj otec připlouvá
do Ameriky v touze po bohatství. Tam nachází moji maminku, také
Španělku, ale narozenou v Novém světě. Je zbožná, tak, jak to vyžadují
běžné způsoby. Ještě schopnější je však ve svém podnikání a dovednosti
uživit naši velkou rodinu. Pocházím totiž z jedenácti dětí. A uživit je,
to není nic snadného. Zejména když můj otec tak záhy a nadlouho
onemocní. Naše maminka se pohotově dovede přizpůsobit a zřídí
krejčovskou dílnu. Bohatí obyvatelé Limy si u nás dávají ušít šaty a
dobře za to platí. Ať se mi to líbilo nebo ne, musím se od dětství učit
švadleně. Je to výnosné a také potřebné pro ženu, která se má jednou
dobře provdat.
Jmenuji se po babičce Isabela. Maminka mi říká Růže. Říkává, že po mém
narození spatřuje nad mou kolébkou vznášející se růži. Babičce se to
nelíbí. Přijímá toto mé nové jméno teprve tehdy, když je přijímám jako
biřmovací jméno. Tehdy objevuje krásný mládenec. Uchází se o mou ruku.
Až dosud přijímám všechna rozhodnuti mé matky za své. Můj otec je
dlouhodobě upoután na lůžko a tak ve všem podléhám naší máti. Podle
jejího přání je ze mě dovedná švadlena. Dovedu zhotovovat krásné
výšivky. Jenže její rozhodnutí o mém zasnoubení nepřijímám. Tak mi dělá
ze života peklo.
Tohle domácí násilí mě nepřekvapuje. Tehdy u nás v Peru teče krev
proudem, zejména indiánská. Moji bratři Španělé se ženou jenom za
zlatem. Zato já vidím od dětství svůj ideál v Kateřině Sienské. Jako ona
i já prožívám s Kristem jeho utrpení do té míry, že zakouším na svém
těle Kristovy rány. Toužím ji následovat cestou chudoby, čistoty a
poslušnosti.
Když nepomáhá domácí násilí, přitahuje mě matka k světským stykům tím,
že mě krásně strojí, líčí a ověšuje šperky. To všechno kvůli tomu, abych
se někomu zalíbila a dobře se provdala. Zanedlouho mi to přináší trpké
ovoce, protože mi Pán dopřává tělo i tvář, jaké se líbí. Ráda se toho
však vzdávám kvůli následování Krista. Ostříhám si své krásné vlasy a
násilím trýzním své krásné tělo. Namísto bití, kterým mě matka krutě
trestá, sama podrobuji své tělo ranám, ale ne jako trest, nýbrž jen
abych se pokořila před bičovaným Spasitelem a přiblížila se mu v jeho
utrpení. Lidé mě pokládají za bláznivou. Nestojím o to, abych se líbila
lidem, nýbrž jedině našemu Pánu. Moji rodiče pro to nemají žádné
pochopení. Den co den dostávám strašné bití. Lidé světa se posmívají mým
nápadům a říkají mi "jeptiška". Matka mě obviňuje z pokrytectví a tím
víc bývám bita.
Konečně zasahuje kněz. Napomíná matku: "Přestaň trápit svou dceru, když
ji Duch Svatý přitahuje od dětství k duchovnímu stavu!" Tehdy se mi
nabízí cesta. Sestry klaristky zakládají v Limě klášter. Vede je neteř
limského arcibiskupa Otce Turibia. Dostávám nabídku ke vstupu do
kláštera. Moji rodiče s tím souhlasí, protože bych tím byla zaopatřena i
bez věna. Velmi mě to přitahuje. Nejen to, že tím uniknu z dosahu své
strašné matky, ale i to, že se naplní můj životní ideál. Už je všechno
vyřízeno. V neděli mě bratr doprovází do kláštera. Jenže já zápasím se
svým lidským snem o své zbožnosti v klášteře. Stále mi drásá srdce
matčina výtka, že jsem zbožný pokrytec. Srovnávám si svou rodinu s novou
duchovní rodinou. Najednou vidím, v jak hrozných poměrech bych zanechala
svou matku s nemocným otcem a s dětmi, které zdaleka nemají takové
možnosti na manželství jako já, kterou Pán obdarovává líbeznou tváří a
dovedností ve vyšívání.
Cestou do kláštera se zastavuji v kapli Panny Marie Růžencové. Poklekám
před svatostánkem. Když bratr naléhá, abych už šla, najednou nemohu
vstát. Ať dělám, co dělám, nemohu se zvednout od oltáře. Vidím v tom
zvláštní znamení. Tak slibuji našemu Pánu i Panně Marii, že se vrátím
domů a přijmu otcovský dům za svůj klášter. Pak najednou už mohu vstát a
vracím se s bratrem domů.
Poté mi ještě několikrát nabízejí životní cestu mnišky v jiných
klášterech. Moje rozhodnutí je však pevné. Přesto nalézám cestu
dokonalosti. Ukazuje mi ji Kateřina Sienská. Tak se stávám dominikánskou
terciářkou. Znám životopisy našich světců, Otce Dominika, Ludvíka
Granadského, Rajmunda Pennafortského a dalších. Tak s radostí přijímám
bílé roucho ve svých dvaceti letech a maminka mi blahopřeje se slzami v
očích.
Co se mění v mém životě po slavném přijetí bílého roucha našeho Otce
Dominika a zaslíbení se jeho cestě k dokonalosti? Navenek skoro nic.
Pracuji dál jako předtím. Přitom se však stále víc spojuji s Bohem. Spím
na tvrdém lůžku a v ústraní konám ještě tvrdší kající skutky, tak, aby
se o tom, dozvěděl jedině náš Pán. Snažím se o to, aby moje zbožnost
byla opravdová a co nejvíce skrytá. Své farizejství odhalím a zlomím
jedině když se sama do krajnosti pokořím před křížem. Čím víc násilím
pokořuji své tělo v ústraní před Ukřižovaným, Pán mě různým způsobem
obdařuje. Uchovávám to všechno v srdci jako Maria, aby moje zbožnost a
kajícnost neupadla v posměch lidí světa. Konečně, Bůh ví, třeba mají
pravdu, když se mi posmívají. Samotné se mi zdá, že Boha vůbec neznám a
že ho vůbec nemiluji. Vystavuji své tělo bolestnému trýznění. Duchovně
však pořád žiji v poušti vyprahlosti, ochablosti a tuposti. Při této
podivné zemdlenosti jsem plná bázně Božích dětí. Cítím, jak je Bůh cizí.
Zdá se mi, že od svého vstupu do Třetího řádu našeho Otce Dominika se
Bohu vzdaluji. Přesto vytrvávám na této cestě dokonalosti. A nikdo mi
nepřináší útěchu, ani povzbuzení. Zpovědníci mi říkají, že jdu špatnou a
nebezpečnou cestou. Duchovní osoby se velmi pohoršují nad mým
poustevnictvím. Děkuji za ně našemu Pánu. Ani po jejich výtkách
nepřestávám chválit našeho Pána: "Můj Ježíši, přenes na mě ještě víc své
utrpení, ale rozmnož ve mně i svou Boží lásku."
Nadále žiji doma v rodině, stranou okázalého života španělského
koloniálního města. Pomáhám své matce uživit početnou rodinu. Ve dne
vyšívám pro rodinu, v noci šiji mešní roucha, abych projevila Pánu a
našim dominikánským Otcům svou vděčnost. Moje maminka se vedle mě velmi
mění. Už mě nekárá, že jsem marnotratná, když rozdávám vše, co je mi
dostupné, těm, kdo to potřebují. Znovu a znovu se přesvědčuje, jak
překvapivě se Boží Prozřetelnost stará o vše potřebné a bohatě nahrazuje
vše, co je poskytnuto chudým.
Kromě toho se také starám o nemocné, hlavně Indiány, ale i Černochy.
Vodím je i k nám domů a maminka mi už dávno nebrání. Nejde mi jen o
jejich uzdravení, ale také o jejich duši. Modlím se za ně a konám
bolestná pokání za sebe a za všechny ostatní. Zaměřuji se na péči o
spásu domorodého indiánského obyvatelstva, žijícího v hrozném ponížení.
Ve staré kůlně v zahradě našeho domu mám svou kapličku. Tam i jinde se
modlívám konám pokání za kněžské povolání mezi barevným lidem. Toužím si
duchovně osvojit nějakého indiánského sirotka a přivést ho do služby
Boží, aby mohl šířit radostnou zvěst Ježíše Kristu mezi barevným lidem.
Čím dál, tím víc poznávám potřebu své modlitby a svého pokání za naše
Otce kazatele. Vyzývám je k horlivosti, ale také se za ně modlím a
pokořuji své tělo. Dobře vím, že máme-li mít svaté kněze a horlivé
kazatele, musím se o ně a za ně modlit a osobně se pokořovat před
křížem. Modlím se a konám na své těle i za zřízení dalšího kláštera
rozjímavých mnišek Druhého řádu Otce Dominika, třebaže se zdá, že o to
lidé nemají zájem. Náš Pán mi dává poznat, že se krátce po mém odchodu
ze světa vznikne takový klášter v Limě, zasvěcený svaté Kateřině
Sienské. A opravdu, když ve svých jedenatřiceti létech opouštím svět,
dívám se od našeho Pána svým duchovním pohledem a vidím vzniknout a
vzkvétat tento klášter v rodné Limě. Dnes vidím i Tebe a děkuji za Tebe
našemu Pánu a vyprošuji Ti záplavu Božích milostí.
Tvoje Růžena z Limy
+++
26.srpna
Milá duše,
poprvé se setkávám s apoštolským kázáním jako patnáctiletý, když k nám
do Bevaně přicházejí dva dominikáni v postní době roku 1235. Sleduji
každé jejich slovo. Velký pátek a Bílou sobotu setrvávám v modlitbách u
kříže. Najednou dosahuji pevného přesvědčení, že mě Bůh volá do
Kazatelského řádu. Svěřuji se bratrům v bílém rouchu, a dozvídám se:
"Dobrá. Vykonej celodenní půst o chlebě a vodě a celou noc probdi na
modlitbách! Potom přijď!"
Po Velikonocích mě bratři odvádějí do Spoleta, kde konám noviciát. Pak
vzdělávám své ctnosti a vedomosti, až dosahuji cíle. Už v pětadvaceti
začínám kázat. Horlivě hlásám Krista sektě mikulášovců, šířících v
Umbrii uvolněné sexuální mravy. Ustupují. Dokonce i jejich vůdce obracím
ke Kristu. Vítězím Kristovým křížem. Ke kříži se nejvíce upínám. Zřizuji
klášter v Bevani. Lidé mají ke mně důvěru. Proto se ke mně utíkají s
prosbami o vyšší pomoc v nemoci. Musím i různé zatemnělé křesťany
nabádat, aby nežádali Pána Boha o zázračné uzdravení tam, kde jsou
přirozené léky. Proto mi říkají "patron skrupulantů".
Hlavním zdrojem pevné víry, lásky a naděje je mi kříž se Spasitelem. Tam
dlouho klečím, až na mě Pán sesílá rosu své svaté Krve. Současně mi
říká: "Tato Krev ať je ti znamením spásy!" Okamžitě mě zaplavuje pokoj,
jaký mi už nikdo nemůže vzít. Tato rosa shůry je připravena i pro Tebe!
Jen poklekni před Křížem s naším Spasitelem!
Tvůj bratr Jakub z Bevagne
+++
Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika
Kužely O.P.
Smí každá horlivá duše toužit po cestě k
dokonalému mystickému životu ve stále hlubším sjednocení s tebou, můj
Pane?
Ať jsi kdokoli, smíš po tom toužit. Předně,
když nabízím tyto vynikající milosti všem duším, tedy si všechny duše
věrné všem milostem mohou aspoň v širším smyslu zasloužit tyto dary,
tedy každá z nich smí toužit, že dosáhne tohoto krásného cíle, užije-li
k tomu všech prostředků.
Kromě toho dokazuje normální vývoj, že není přerušení ani rozvázání v
tomto božském řetězu modlitby. Tedy platí, že duše, jež opravdově a
věrně začne pěstovat modlitbu, je povolána vystupovat až k nejvyšším
vrcholkům.
Potvrzuje ti to sv.Terezie a sv.Kateřina Sienská (Rozmluvy3. hl),
sv.Vincenc Ferrerský (O duch.životě I. 3), Tomáš Kempenský (Násl. 2,1),
sv.Jan od Kříže (Výstup na horu Karmel, kn.2, hl.4.13). V každém
příbytku Hradu v nitru se ti naznačují některé zvláštní ctnosti, jejichž
pěstování je přípravou na vyšší stupeň modlitby.
Předně odpírání pokušením. "Jakkoli je nejmenší ze všech, přece je tento
první příbytek stejně vábný a plný pokladů. Kdo se dovede ubránit
plazům, kteří se tam s ním dostali, ten se šťastně dostane dále." (Hrad
v nitru, 1. příb., kap.2)
Za druhé, shoda tvé vůle s Mou vůlí. Pamatuj, že v tom spočívá největší
dokonalost, k jaké se můžeš na duchovní cestě povznést. Čím víc pěstuješ
tuto shodu, tím víc přijímáš ode Mne a tím víc také postupuješ na této
cestě. (Hrad v nitru, 2.příb.)
Ve třetím příbytku ti doporučuji pěstování křesťanských ctností, a
modlitby. Tento stav je jistě záviděníhodný. Zdá se, že tě připravuje na
poslední příbytek. Touží po něm tvá duše? Já jí skutečně otevřu. Vždyť
pro své vynikající uzpůsobení smíš ode Mne očekávat každou milost.
Ve čtvrtých příbytcích ti zdůrazňuji pokoru. Dám se přemoci jedině tvou
pokorou a splním všechna tvá přání. Dopřej mi, ať se tebou nakládám
podle své svaté vůle a vedu tě, kam se Mi zlíbí. Kéž je tvá duše pokorná
a odloučená ode všeho, ale skutečně, ne pouze v obrazotvornosti, která
tě tak často mate! Nepochybuj, že dám tvé duši nejen milost klidu, nýbrž
ještě mnoho jiného nad její touhy.
Potom následuje ještě úplnější a dokonalejší odřeknutí. S Mou pomocí
můžeš velmi dobře dosáhnout opravdového sjednocení. Jenže usiluješ o to?
Zříkáš se vlastní vůle a přidržuješ se Mé vůle? K přípravě na tuto
vynikající milost ti pomůže láska. Pros Mne, aby tvá láska nikdy
neochabla! Zachováš-li ji dokonalou, jistě dosáhneš sjednocení.
Stejně je tomu v šestých příbytcích. Tady jde o extatické sjednocení.
Zde máš ty milosti, jež uděluji, komu chci. Snaž se zamilovat si Mne
takovou láskou, jakou tě miluji, a dám ti vše, neboť po ničem netoužím
tolik, jako nalézt, komu bych se mohl dát. Moje dary nezmenšují Moje
bohatství. Zamiluj si Mě upřímnou láskou a přivedu tě k extatickému
sjednocení.
Konečně na vrcholu mystického neopomenu dát tvé duši toto hluboké a
zřejmé vědomí své přítomnosti. Jen Mi zachovej věrnost. Vymýtíš-li ze
své duše všechnu příchylnost ke tvorům a odloučíš-li se od závislosti na
nich, a to z lásky jen ke Mně, ani na chvíli se neomeškám a neprodleně
naplním tvou duši sám sebou. Tvá duše dokonale věrná Mé milosti tedy
neomylně dosáhne vrcholu dokonalosti a obdrží znamenité milosti
nejvyššího mystického sjednocení.
Takovou věrnost však ve skutečnosti zachovává jen velmi málo duší. Nejde
pouze o hříchy zcela dobrovolné. Jde o všechny nedokonalosti, které
škodí věrnému spolupůsobení s Mou milostí, s Mým voláním a s Mou
zvláštní láskou. Tyto nedostatky brzdí působnost Mé milosti a zbavují
tvou duši nadpřirozených darů.
Z mnoha duší, které nejdou za voláním milosti s radostnou ochotou a
neochvějnou věrností, mohu některým přesto dát nové milosti, které je i
při všech nedbalostech mohou přivést na vrchol dokonalosti. To však jsou
mimořádné případy, zkrátka mimo normální postup nadpřirozena. Tyto
mimořádné případy však nepředpokládají žádnou podvojnost duchovního
života. Vztahují se na výjimečné případy mimo tuto samotnou a jedinou
cestu dokonalosti v pravidelném řádu a soustavném pokračování, k nimž
jsou obecně povolány všechny duše aspoň vzdáleně.
Jiné duše naproti tomu nikdy nenastupují tuto cestu, ani o ni nedbají, a
když ji nastupují, v každém případě zůstávají jenom na cestě. Je to však
vždy jedině jejich vinou. Tím není řečeno, že by nemohly dosáhnout aspoň
nějaké dokonalosti. Ta by však byla velmi daleko za dokonalostí duší
věrných nebo zvláště omilostněných.
Sv.Terezie Mi dává za pravdu, že nevedu všechny duše k sobě stejnou
cestou. Tak, ačkoli všechny sestry jednoho kláštera pěstují modlitbu,
neplyne z toho, že by byly všechny nazíravými sestrami Je to nemožné
(Cesta dokonalosti, kap.19). Avšak v další kapitole (22) dodává: že k
sobě volám všechny. A jak by ne, když jsem sama Pravda. Kdyby tato
hostina nebyla pro všechny, nezval bych všechny; a když je zvu, proč
bych říkal: Dám vám pít. Mohl bych říci: Přijďte všichni, neztratíte nic
v mé službě, dám vám nebeskou vodu, komu se Mi zalíbí. Avšak z toho, že
nekladu žádné omezení do svého pozvání ani do svého slibu, jasně vidíš,
že, když se někdo nezastaví na cestě, všichni budou pít tuto živou vodu.
Sv.Terezie dobře vidí, že si tato dvě naučení odporují jen zdánlivě.
Proto vysvětluje, že zmínkou o dvou cestách chce utěšit ony ze svých
sester, které, protože nejsou věrné všem milostem, mají naději pouze na
menší dokonalost, nebo aspoň že neuznám za vhodné přehlédnout jejich
nevěrnosti a uvést je do radostí nazírání.
I když ke Mně vede víc cest, přesto neříkám jedněm, aby šli touto cestou
a druhým, aby šli nějakou jinou, nýbrž v přemíře svého milosrdenství
připouštím, aby všichni šli pít z této božské studnice. (Cesta
dokonalosti, kap. 21)
Proto hned od začátku modlitby měj naprostou důvěru, že tě nechám
zvítězit, a že tvé snahy budou korunovány úspěchem. Neboj se, že tě
nechám zahynout žízní, když tě přece zvu k osvěžení touto vodou. To ti
stále opakuji, protože si přeji uchránit tě od skleslosti mysli, do
které upadají duše, které znají Mou dobrotu jen z víry a ne z osobní
zkušenosti. (Cesta dokonalosti, kap. 25)
Nezapomeň, že před každým povznesením tě připravuji ponížením. Přijímej
je jako přípravu na poslední příbytek a skutečně ti ho otevřu, budeš-li
o to stát. (Hrad v nitru, 3. příb., kap. 1)
Divíš, se, proč tedy taková nepatrná menšina dosahuje těchto výšin
nazírání? Jistě proto, že je velmi omezený počet těch, kdo odkládají své
sobectví a velkodušně pěstují lásku k bližnímu a úplně se oddávají lásce
ke Mně.
Už v mém Horském kázání můžeš jasně sledovat, jak řídká výjimka mezi
těmi, kdo Mě vyhledávají, je ten, kdo žije podle vznešeného programu
dokonalosti, který představuji svým učedníkům, stejně jako tobě. Je mi
smutno, když vidím, jak málo je těch, kteří chápou a dokonale svým
životem uskutečňují ona dvě přikázání úplného odříkání: Chce -li kdo za
mnou přijít, zapři sám sebe, a zamiluj si Mě z celého svého srdce, z
celé své duše a z celé své mysli. - Kdyby bylo víc těch, kdo by věrně
prováděli tato dvě přikázání, ve stejném poměru by vzrostl počet těch,
kterým bych dopřál, aby se povznesli k výšinám nazírání.
Nestačí jen chtít hluboce nazírat a leccos si pro to odpírat, nýbrž si
přeji i tvou prosebnou modlitbu. Proto podněcuji sestru Terezii, aby se
modlila ke Mně, svému božskému Mistru, aby v tobě láska nikdy neochabla.
Zachováš-li ji dokonalou, spolehni se, že ti dopřeji slíbené sjednocení.
Můžeš si být jist, že když vymýtíš ze své duše všechnu příchylnost ke
tvorům a odpoutáš se od závislosti na nich, ovšem ne z nějakého
škarohlídství, nýbrž z lásky ke Mně, který přesahuji všechny tvory, hned
tě naplním sám sebou. Když dávám tyto milosti právě tobě, dávám ti je z
čisté blahovůle. Kdyby Mě však každý miloval tak, jak miluji každého,
dal bych je všem.
Z toho chápeš, proč dopřávám svatým už na zemi dosáhnout mystického
sjednocení se Mnou a proč se dokonalá svatost nemůže beze Mne obejít. (Pokr.)
+++ |
