srpen 2000

Ročník VI. číslo 8. srpen 2000

Obsah: Sv.Dominik, J.T.,Radostně do III.tisíciletí, T.B.,Eucharistická obnova světa, sv.Hyacint, B.,Maria učí sv.přijímání, J.V., Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely, Zprávy, Nové knihy.______________________________________

Sv.Otec Dominik (8.8.) Hymnus z ranních chval

Jásavý hymnus a nový
zanoťme novým nápěvem
svatému Dominikovi
ať sborově dnes zapějem.

Když svět se chýlí k západu,
hle, nová hvězda vychází
dát vězňům viny svobodu,
hlasatel spásy přichází.

Nauku evangelickou
seje a sytí světa chlad,
zahání zhoubu kacířskou
a tak zakládá nový řád.

On je ten skromný pramének
rozrostlý v mocný veletok,
jenž nese světu jistý lék,
za nápoj skýtá vzácný mok.

Zapějme slávu, čest novou
v Trojici Bohu jednomu,
přímluvou Dominikovou
ať dá slast věčnému domu.

Radostně do třetího tisíciletí (8)
Jak se stane z šedivé nuly hrdina? Jak vznikne z bezejmenné masy Boží lid? Pokusíme se to objasnit pomocí Ježíšova podobenství o marnotratném synu. Toto podobenství lze nazvat slavností "ztracených" - neboť jeden se tu druhému ztratil. Otec synům a synové sobě navzájem a otci. Kam vede toto odcizení? Jak se rozuzluje toto smutné nedorozumění? Když mladší syn daleko od otcovského domu stojí před morální nicotou a fyzickou bídou, jde do sebe. Jeho bezvýchodná situace - a nic jiného - je důvodem jeho rozpomenutí se na otcovský dům. Bída ho přivádí k rozumu: "Tu šel do sebe..." (Lk 15,17-19..)
Syn už si nic nenamlouvá. Uznává svou vinu a tím je dokonán rozhodující krok k obratu. Přesto však - svému otci ještě neporozuměl. Došel k tomu jenom z donucení bídou. Doufá sice v milost, ale přitom doufá, že bude přijat za nádeníka - to je to nejhorší, co si dovede představit, protože on stále ještě uvažuje v pojmech tohoto světa: v pojmech výkonu - odměny - trestu. Ještě nezná svého otce.
Tak se vydává na cestu k domovu - a nyní se kupí události. OTEC na něho už čeká, dokonce mu spěchá v ústrety (a to je něco naprosto neobvyklého v prostředí starověkého Východu: spěchat je běžně pod jeho důstojnost), potom objímá a líbá svého syna na znamení odpuštění. Obejmutí a políbení je vnější projev odpuštění otce, který horoucně a něžně miluje své dítě. TEPRVE v tomto okamžiku dochází synovi, kdo je jeho otec: ten, který ho nadšeně a bez podmínky miluje, který promíjí, který je vůči viníkovi nezaslouženě milostivý. Široko daleko není vidět žádný uražený otec, který by požadoval vysvětlení a náhradu škody. OTEC byl asi smutný, když ho syn nechápal, když nevěřil jeho objímavé lásce. ALE nyní, poté co syn konečně oklikami a blouděním porozuměl otcově lásce, nyní otec připravuje SLAVNOST a raduje se. Láska se totiž raduje vždycky, když je pochopena, když je přijata v důvěře. A CO SE DĚJE DÁLE?
Hodný starší syn, který zůstal doma, začne žárlit a zlobit se: Pro mě jsi nikdy takovou slavnost nepřipravil, ačkoli jsem ti celý čas věrně sloužil a nikdy jsem nepřekročil tvůj příkaz, a nyní přichází tento tvůj syn
- ta pochybná existence, domů a ty děláš slavnost. OTEC se snaží svého staršího syna vyvést z jeho myšlení VÝKON - ODMĚNA: "Synu, ty jsi celý čas u mě, co je mé, je také tvé, pojď dovnitř" podej svému bratrovi ruku. Raduj se s námi. Od staršího bratra se tu žádá mnoho: má podat ruku svému bratrovi, který se po rozmařilém životě vrátil domů, uznat ho jako bratra, radovat se společně s bratrem nad nově darovaným společenstvím a tak dovršit OTCOVU radost. Hana Hegerová zpívá v jedné písni: Tak už je tady čas, kdy láska nastavila dlaň a zeptala se nás: Kdo bude vlastně platit daň? Utíkat bez placení to nemá žádný styl, povinnost zuby cení, tak jako krokodýl. Odpověď na otcovskou lásku k dětem znamená plnit vůli otce. A víme, že otec si nevymýšlí žádné chomouty pro své děti. Chce mít děti dokonalé, svaté, žijící pravdivě, a ne ve sladkých lžích, ne v sebeklamech. Jestli starší syn odpověděl láskou na otcovu lásku, to nevíme. Jisté je, že v uznání svého bratra bez závisti spočívá spása staršího, údajně hodného či spravedlivého. A v tom je také základ vzniku duchovního společenství.
Jak se může vytvořit z anonymní masy hrdinský lid ? Jestliže se má vytvořit jakékoli duchovního společenství, TEDY v něm musí vládnout řád. Ale není to žádný řád, který bychom si my příchozí vymýšleli, nýbrž řád, který je stanoven Bohem, je v naší přirozenosti. Nestačí přijít do Božího domu a tvářit se, že jsme tím prokázali Pánu Bohu nějakou milost. Vyžaduje se naše proměna v Kristu.
Jak se ta proměna stane? Jedině, když v podobenství o marnotratném synovi pochopíme sebe sama jako mladšího marnotratného syna, ale také jako staršího navenek hodného a poslušného syna.
Předně, když se poznáme v mladším synu, který utekl z domu, nemusíme si zoufat. Před Bohem neexistuje žádný člověk ztracený. Smíš se vrátit domů, ať jsi kdokoliv, ať si máš cokoli vyčítat. Musíš jen dovolit odejít své hrdosti a přijmout s prázdnýma rukama Boží milosrdenství. Nesmíš se sám ospravedlňovat ani omlouvat. Bůh promíjí bezpodmínečně, ALE vyžaduje změnu našich srdcí podle pravdy.
Za druhé, když se poznáme ve starším synovi, který zůstal doma, tak se octneme před otázkou: DOVOLUJEME BOHU BÝT BOHEM, tozn. uznáváme otce prakticky jako milujícího bezpodmínečně, promíjejícího bezpodmínečně? A kdy to činíme? Tehdy a jedině tehdy, až uznáme bratra a sestru, kteří žijí jinak než my, kteří se snad ocitli ve sporu s morálkou a zákonem, ale šli do sebe, změnili svůj život, a my je uznáváme bez závisti a radujeme se spolu s nimi nad novým společným životem.
Mnohdy se chápání Ježíše Nazaretského zatemňovalo a převracelo kázáním o PEKLE. Avšak Bůh Ježíšův je docela jiný, než naše staromódní představy, opírající se o naše úzkosti a pudová hnutí. Bůh bezpodmínečně promíjí, takže to není hrozný, děsivý a tvrdý Bůh. DAR je u Ježíše na 1.místě: jsi přijat, ať jsi kdokoliv, jsi potvrzen, ať si musíš cokoli vyčítat, ale musíš sebrat všechny síly a přestavět svůj život podle Boží vůle. Bůh ti přitom pomůže. TO JE POSELSTVÍ RADOSTI, to je první krok. A PAK následuje druhý krok: jdi dovnitř a přijmi také druhého. Jestliže ho Bůh nesoudí, ale odpouští mu a on zahajuje nový život, ANI TY HO NESUĎ! Nevíš, jaká osobní dramata se odehrávají v těch, kdo žili a žijí jinak než ty.
Co to znamená uznávat druhé? Vždycky znovu promíjet, po deseti zklamáních ještě znovu otevřít náruč pokorně přicházejícímu bratru či sestře. Uznávat druhé znamená: nejít přes mrtvoly. PAMATUJ, že k tomu, aby byly mrtvoly, není nutný revolver ani dýka, nýbrž často stačí umrtvující pohled, pichlavé slovo, ledové mlčení.
ALE BŮH SE ZAJÍMá O ČLOVĚKA a raduje se z člověka. Evangelium je radostná zvěst a to znamená: JSI PŘIJAT. Jsi uznáván. JDI A PŘIVEĎ TAKÉ OSTATNÍ. JDI A NECH UPLATNIT I DRUHÉ! A jedině tak je možné společenství. POKUD to nechápeš, tak nechápeš ani podstatu duchovního společenství. A tím méně chápeš duchovní společenství, ve kterém se říká a prožívá PRAVDA. A ta Pravda je svrchovaně krásná, třebaže je někdy velmi drsná, velmi strohá. J.T. (Pokr.)

Sv.Otec Dominik Hymnus z nešpor

O, Matko Církvi, zajásej,
je slavnost tebou čekaná.
Vždyť máš dnes čest v nebeský rej
uvést nového občana.

Řádu bratří kazatelů
Vůdce a Otec Dominik,
vyšel z časného údělu,
dnes je nebeský osadník.

Tělesné schrány zbavený
požívá slávy nebeské,
místo žebrácké haleny
halí se v roucho královské.

Vůně z hrobu se linoucí
a divy sluhy Kristova,
to je svědectví živoucí
o slávě věčného Slova.

Zapějme slávu čest novou
v Trojici Bohu jednomu
přímluvou Dominikovou
ať dá slast věčného domu. Přel.br.Patrik Kužela

Eucharistická obnova světa
Kristus Pantokrator přebývající ve svatostánku
O to prosím, i když nechápu, jak ale může pokojné Srdce Ježíše důvěrně a srozumitelně odpovědět srdci každého z nás. Jak může promlouvat kdo je mlčenlivý? Mlčení zpravidla svědčí o nedostatku sdílnosti. Avšak někdy je mlčení nejdokonalejším výrazem hlubokého pohnutí, ale takový výraz je přechodný a nevede k předání informace a tím méně k přetvoření adresáta sdělení. Co však nedokáže žádný z tvorů, toho divu je schopna božská moc. Nemluví ve vichřici, ani v zemětřesení, ani v ohni, ale v tichém vánku (1 Kr 19,11-12), jímž promlouvá k chápavému srdci tichým šepotem. Pokud je na světě místo, kde se Srdce Ježíše Krista rozlévá bez hlaholu slov a řinčení polnic, tedy je to ve svátosti jeho Lásky. Eucharistické Srdce Ježíšovo nás zve k hostině Lásky, aby nás zasvětilo do té podivuhodné bezeslovné řeči, neboť se tato řeč podobně jako lidská řeč osvojí jen jejím častým cvikem. Voláš ke mě a zveš mne k účasti, a já slyším jen šumění deště.
Nauč mě, Nejsvětější Srdce, své pokojné řeči!
Jsem zde, má milá dušinko, abych tě přemluvil, uvedl na poušť a promlouval ti k srdci (Oz 2,16). Já nejsem zrádných rtů, ani jazyka záludného a odmlčuji se, když ruce svatokrádežné a jazyky utrhačné znesvěcují mé posvátné Tělo, protože jinak by má slova byla ostrými šípy (Ž 120,2-4), kdežto mé prokletí ve věčné trpělivosti. Mluvím však k těm, kdo mě hledají, a ti mne nalézají. "Moje ovce slyší můj hlas." (Jan 10,27) Něžně tě podebírám, ovečko věrná, jež umíš pohotově odpovědět, když tě zvu k následování, i tebe, jež slyšíš, ale nepřicházíš vždycky, abych vás pozvedl k naslouchání Božího Slova nejvíce chápavým Srdcem Nejsvětějším.
Do jaké pouště musíme dojít, abychom zaslechli líbezný šepot andělů a zaposlouchali se do úchvatné písně trávy vlnící se vánkem? Je to Spasitelův svatostánek. Zde jste vzdáleni světského ruchu, ovládáte své touhy a vášně napřimujete vzhůru, kde zmizelo vše rušilo neutuchající a nepřetržitý proud Ducha Boží Lásky, navěky oživující vaše srdce. Nebraň se, má lásko, tomu, aby v tvém srdci "nastalo na nebi mlčení aspoň na půl hodiny" (Zj 8, 2). Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení, protože kdybych i pak vás hodlal oslovit, já váš Bůh a Pán, musel bych projít mezi vámi a ubírat se bez vás dál. Buďte proto ve střehu, abyste nepropásli slova eucharistického Ježíše, Srdce pokojného, neboť si přeje být vámi slyšen a vtiskovat vám navěky tvar své vrcholné informace.
Nestačí jenom naslouchat. Je třeba slyšet a naplno se vydat slyšenému. Mé Slovo je pronikavé, laskavě a něžně sestupuje do všech záhybů bytosti, dokonce i do těch, které jsme cílevědomě dávno pohřbili, a ony dřímou v zapomenutých sklípcích. Přicházím tam vnést oživující Světlo. Je to čin, protože to slovo činí to, co praví. Nebraňte v působnosti tomu činu a neoslabujte jeho účinnost. Můj Otec nebeský, ve svém věčném mlčení, pronesl v sobě věčnou řečí své Slovo, aby navenek vyjádřil nádheru své podstaty, a vy jste přilnuli k této vrcholné informaci, když jste uvěřili. Já jsem počal ve svém Srdci slovo, jež jsem pronesl při Poslední večeři: "Vezměte, toto je mé tělo, toto je má krev." (Mk 14,24) Copak není toto posvátné slovo zastřeným sáláním mé vlastní podstaty do vašich ochablých a smutných srdcí?!
Přestaňte váhavě přešlapovat a přijměte mě, moji milovaní, dejte se osvěžit a posílit z mého stolu. Tato hostina je připravena pro vás všechny, protože nikoho z nás předem nevylučuji z účasti. Uchvácení, skloňte se před Srdcem toho, který se vám dal. Kéž by tepny vašeho srdce přilnuly k samému tomu Srdci, když ve vás proudí už jen moje Krev! Pak by už nic nebránilo naplnění vnitřního života trojjediného Boha ve vás podle mého nejvroucnějšího přání i přání našeho Otce nebeského, abyste všichni byli jedno se mnou a skrze mne s Bohem, skrze Krista, našeho Pána.
Jak může být ten, který žije a chce žít tak hluboce vnitřním a skrytým životem, obrácen docela navenek a vládnout celému vesmíru? Ježíš Kristus je vnitřní slovo Otce nebeského, a když na sebe přijal naši lidskou přirozenost, aby konal mimo Otce službu vnějšího Slova, nepozbyl tím onu vlastnost vnitřního slova, jež zůstává v Otci, ale jež proniká do mikrokosmu uvnitř srdce každého člověka, přicházejícího na svět, aby ho posvěcoval.
Tak jsi se vrátil do mlčení Boží velebnosti, rozmlouváš už jenom se svým Otcem a to jeho velebnou řečí. A přesto, Pane Ježíši, říkáš, že k nám chceš promlouvat ze svého eucharistického úkrytu, který nebeskou stanicí ve světě jako lidským smyslům dostupné místo pro setkávání Božího lidu putujícího vesmírným časoprostorem s nebem vypouklým do světa. Co ještě k tomu dodáš, Pane, když už jsi všechno pronesl? Slovo, které zde pronášíš, je chápání a milování všech těch darů poznání poskytnutých během dějin. Je to slovo ducha a života, vnitřní slovo tvého Srdce.
Ježíši, jak jen být pozorný uvnitř i navenek, při hlásání i naslouchání radostného sdělení? Jak mám otevírat Tvým, božským způsobem mikrokosmos ve svém srdci laskavému pronikání pravdy, jež se dává slyšet, aniž by pronášela nějaká lidským smyslům dostupná slova, ale jež rázem vstupuje do středu mikrokosmu, aby v něm celé životní prostředí milostivě přetvořila v božské prostředí? Přijď, Pane, Maran atha! T.B. (Pokr.)

Maria učí svatému přijímání
8. Ovoce účasti na svátosti lásky
První účinek svátosti lásky se týká především toho, kdo přijímá, tedy hlavně svaté Panny. Maria je totiž první člověk, který dokonale a svatě přijal živého Ježíše. Přijímání je úkon víry, naděje a lásky v jednotící lásce Boží. Úkon zbožnosti je dán nadpřirozeným přátelstvím. Je to úkon výjimečně záslužné ceny. Toto nadpřirozené přátelství je spojeno se zdrojem veškerých zásluh - s obětí kříže a uskutečňuje se ve jménu přátelství s ukřižovaným Kristem.
Zásluha se měří láskou. Jakou cenu má tedy náležitá účast na Nejsvětější Svátosti, která je svátostí lásky? Tato zásluha spojená s úkonem naší účasti spočívá v naší duši navěky a nemůže zmizet, jako nelze zastavit proud života, vycházející od Boha a znovu se k Bohu vracející. V každém přijímání je tedy prvek, který nelze dát, osobní nezcizitelná a nevykořenitelná zásluha, jež je věčným znakem, který Bůh dal našim pomíjivým úkonům, jež jsme vykonali z lásky k Bohu. Avšak je v něm ještě něco. Náležitě vykonané přijímání Nejsvětější Svátosti, tedy přijaté jako výsledek oběti, je v podstatě příznivou Boží odpovědí na naši prosebnou oběť. Bůh nás ve skutečnosti přitahuje svým pozváním, aby se nám sám dal. Přicházíme pouze na Boží výzvu pronesenou Ježíšem Kristem: "Vezměte a jezte... Vezměte a pijte!" Přijímáním chce Bůh něco dát, a to především tomu, kdo uposlechne a přijde. Dává své tělo, přijaté od Marie Panny. Dává je jako záruku a zdroj účinné obnovy svého přátelství. Přijímání v nás rozvíjí působnost milosti ve zvláštní podobě přátelského spojení s ukřižovaným Bohočlověkem a Obnovitelem. Jednota přátelství s Kristem, ale nikoli pomyslným, ani přímo s Kristem oslaveným, jak ho v nebi vidí blažení bez svátostného závoje, nýbrž s Kristem ukřižovaným, s Kristem v jeho obnovném díle. Vlastním účinkem přijímání je tedy připodobnění ukřižovanému Kristu, jak připomíná náznak potravy. Vlastním účinkem přijímání je milost těsného spojení s Kristem v provádění jeho poslání. Přijímání dává přijímajícímu proniknout do hloubky tajemství spásy světa. Přijímání dává svátostným smířením správně uzpůsobenému příjemci více milosti osobního vykoupení. Současně mu dává více síly k uskutečnění vnitřního mystického života, k němuž je každý z nás pozván od křtu svatého. Dostává se mu duchovní posily k přechodu od nezasloužené milosti Božího dětství k dospělému přátelství s Bohem. Přijímání dává každému z nás více síly k uskutečnění svého křesťanského poslání, jímž je pracovat ze všech sil v církvi a v jednotě s ostatními bratry a sestrami na spáse celého lidstva, v němž žijeme. To je onen vznešený, zušlechťující a kultivující účinek přijímání, který nelze pominout, když se opravdovou lítostí a svátostným smířením s Bohem a se všemi Božími tvory naplno otevřeme eucharistické účasti spojené s obětí.
Tak je přijímání skutečně naším chlebem v pozemském vyhnanství, potravou, seslanou z nebe, aby nás posílila na cestě k nebeské dokonalosti. Je to pravý pokrm na cestu, jako jím byl prorokovi chléb, který Boží posel položil k jeho hlavě, znavené únavou a obavami z nebezpečí pouště, a který mu umožnil dojít až na vrchol hory Božího zjevení. V přijímání přichází Kristus, aby nás posílil v hloubi duše a stal se naším věrným průvodcem na životní cestě. Přichází, aby nám na naší životní pouti rozněcoval srdce jako učedníkům na cestě do Emauz. Kristus přichází k tomu, kdo ho přijímá do svého vnitřního nejdůvěrnějšího příbytku, ve svátosti smíření otevřeného pro setkání s Bohem. Kristus přichází k tomu, kdo odpovídá na jeho pozvání a řádně očištěn a upraven ve svátostmi smíření přichází k hostině. Při této hostině připravené pro každého z nás se nepodává žádná pouze přirozená potrava, ale nabízí se nám sám Beránek Boží. Přichází jako náš Boží Přítel, který jedná jako nejlepší přítel, když se vydává za své přátele. Prvním a nejlepším z Božích přátel, který Panu Ježíši nejlépe odpověděl na jeho pozvání, je Matka Boží - Maria. Svatá Panna dala svému Synu Božímu všechno lidské, co Ježíš spolu s celým Božím dědictvím obětoval za každého z nás na kříži. (B.)
Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely (8)
Mládí br.Kužely: Filosofie a bohosloví: Po maturitě vstoupil František Kužela do dominikánského řádu. Byl oblečen do bílého řádového šatu a dostal jméno Patrik. Po obláčce prožil br.Patrik rok noviciátu. Byl to rok ticha a samoty, v němž jeho duše byla zalita velikými milostmi a rostla do nesmírných hloubek. Po noviciátě byl br.Patrik připuštěn k prvním řeholním slibům, jež složil v září 1936, a po nich začal studovat. Za dva roky usilovné práce, jež se střídala s modlitbou a zkoumáním sebe, seznámil se br.Patrik s hlavními zásadami filosofie podle sv.Tomáše Akvinského (thomismu). Upevnila se logika jeho myšlení, objasnily se mu vědecky základní pojmy o věcech a o životě. Byl nadšen silou, celistvostí a svěžestí, aktuálností křesťanského, thomistického světového a životního názoru. Jako většina řádových studentů, byl i br.Patrik pro svůj výborný prospěch a vzorné řeholní chování poslán do ciziny. Měl dokončit filosofii a bohosloví na vysokých řádových školách v Belgii a ve Francii. Když však Němci obsadili násilně ČSR, byl nucen vrátit se předčasně domů. Také popsání jednotlivých událostí a zachycení Patrikova duchovního i vědeckého růstu a zrání patří do životopisu. Zde uvedeme pro zajímavost opět jen zlomkovitý pohled - vzpomínku.
"S bratrem Patrikem, jemuž chci věnovat tuto kytičku vděčných vzpomínek, jsem se poznal blíže až na řádovém vysokém učilišti filosoficko-theologickém v Olomouci (studentát). On byl v prvním ročníku a já v posledním před svěcením (1936-1937). Stýkali jsme se tedy pouze rok, ale mohu říci, že se mi podařilo nahlédnout dosti do jeho krásné duše a poznat mnohé přednosti jeho vzácného charakteru.
Scházívali jsme se často, téměř denně. Pomáhal mi zdokonalovat se v češtině, ve které byl skutečným odborníkem, hlavně ve výslovnosti. A pak, uměl pěkně přednášet básně. Proto mě mohl velmi dobře sledovat i při řečnických cvičeních, při kazatelství (homiletika). Ale o tom všem ještě později.
Jak si vzpomínám, porozuměli jsme si duševně velmi brzy, zanedlouho po jeho příchodu do studentátu, po několika společných vycházkách. Co přitahoval k němu každého, to byla jeho mírnost, přívětivost a laskavost. Dával pozor i v řeči, aby nikomu neublížil. I když se navenek zdál přísný a odměřený, ve skutečnosti, kdo ho blíže poznal, viděl, že je velmi jemnocitný. Když jsem mu někdy vyčítal, že je na mne jaksi přísný, dovedl mi to vysvětlit i jemným žertem: že to jinak nejde, chceme-li dosáhnout pokroku v učení...
Jak jsem pozoroval, získání a udržování dobroty, přívětivosti a ochoty ho stálo někdy mnoho duševní námahy a trpělivosti. Já sám vím, že jsem ho mnohokrát i obtěžoval, že jsem žádal od něho pro sebe mnoho času. A také Otec Magister (představený řádových bohoslovců) mu dával nějaké práce, které stály mnoho času i námahy, hlavně jazykovou úpravu a tiskovou opravu článků do "Filosofické revue" (korektury). Ale nikdy nikoho neodmítnul, ani mě, věnoval se mi vždycky, kdykoli jsem ho o to poprosil. jednou jsem ho prosil, zda by mi nemohl něco přeložit z franštiny, z Gihra o mši sv. Ochotně mi udělal obšírný výtah z obou svazků - dva dost silné sešity.
Když mi dával hodiny češtiny a sledoval má cvičení v řečnictví, musel mít se mnou zvlášť velikou trpělivost. Často jsem si stěžoval, že mi to nejde, že ho nedovedu napodobit v přednesu, a že nikdy nebudu schopen dosáhnout takové důkladnosti, jakou ode mne vyžaduje. A ti mi jednou mile, ale přitom s důrazem řekl: "Bratře, vymažte si ze svého slovníku slovo nemohu. Všechno, co rozumný člověk chce, pomalu zmůže svou vůlí a vytrvalostí." A sám mi jednou prozradil, jak se také musel vytrvale učit zpaměti zvláštním slovním výrazům z češtiny, než nabyl jistoty v jejich užívání.
Dobrota srdce, upřímnost a přímost povahy mu získávaly důvěru. Sám byl dost málomluvný, ale dovedl každého vyslechnout se zájmem, s porozuměním a s trpělivostí. Vím, že jsem ho často snad i unavoval svými stížnostmi na špatné zdraví a na těžkosti v denním životě, ale vždy mne vyslechl a snažil se povzbudit. Jeho samého jsem nikdy neslyšel stěžovat si na utrpení. Trpěl vyrážkami a dělaly se mu vřídky na krku. Ale nestěžoval si. Když jsem ho politoval, říkal, že to nic není, že je to maličkost. Bylo to z krve. Na čištění krve mu dělaly dobře jablka. Když je měl, zanedlouho mu vředy zmizely. Ale jak jsem viděl, nikdy se ovoce nedomáhal, když mu nebylo přiděleno. Nestěžoval si ani na utrpení z minulého života, ani na spolubratry.
Neslyšel jsem ho ani jednou za celý rok, že by někoho odsuzoval nebo posuzoval (kritizoval). Když se op někom zmínil, tedy jenom v dobrém. Vím, že i když jsem sám udělal nějakou narážku, anebo vyslovil nějakou stížnost na některého bratra, že buď si toho nevšímal, anebo zavedl řeč na jiné věci. Měl veliký odpor k přetvářce a lži. Miloval přímost, stručnost a věcnost. Dovedl vždycky dodržet slovo a měl rád dochvilnost.
Byl velmi pokorný a skromný. Když jsem ho někdy pochválil, anebo mu lichotil, hned se začervenal a odmítal chválu. Viděl jsem ihned, že je mu to nepříjemné. Nerad rozprávěl sám o sobě. Někdy jsem mu již vyčítal, že vedu slovo jen já sám. Ale on vždy opakoval s milou skromností, že by mi také rád vyprávěl o svých vnitřních zážitcích, ale že to nedovede, že na to není zvyklý. Často však také říkal, že raději poslouchá a rád se poučí, hlavně o duchovních věcech.
Velmi rád mne poslouchal, když jsem mu vyprávěl obsah nějaké duchovní knížky, kterou jsem četl. S nadšením poslouchal, a sám se zúčastňoval hovoru, když se hovořilo o budoucím apoštolátě. Tu jsme si často slibovali, že si budeme vzájemně pomáhat, to jest, vyměňovat si aspoň písemně své názory a duchovní zkušenosti, a upozorňovat se na dobrou duchovní literaturu pro apoštolát.
Br.Patrik měl ve srovnání se mnou mnoho povahových předností. A přece se stále snažil duchovně se zdokonalovat, pokračovat hlavně v řeholní dokonalosti. Byl vždy velmi vděčný za každé upozornění, a prosil mě, abych ho upozorňoval na jeho chyby a povahové nedostatky. Říkal jsem mu, že ho stále ještě znám jen nedokonale, i když se s ním stýkám častěji. Zdůrazňoval jsem mu, že mi musí více říkat o svém vnitřním smýšlení a cítění, a že potom ho budu moci už lehčeji posoudit i upozornit na nedostatky. Viděl jsem, že při takových výčitkách hodně vnitřně bojoval a několikrát mi se smutkem říkal: "Věřte mi, bratře, že i já chci být upřímný k Vám tak, jak jste Vy ke mně. Rád bych vyhověl Vaší žádosti, ale nejsem na to zvyklý. Proto chcete-li poznat mé smýšlení, dávejte mi otázky. A já se budu snažit na každou Vám upřímně odpovědět."
Začal jsem tedy s touto novou metodou. Dával jsem mu otázky a on mi na ně stručně odpovídal. Ale ani tímto způsobem jsem se od něho nedověděl mnoho. Nedovedl jsem ho prostě přivést k tomu, aby mi vyprávěl něco dalšího o svých vnitřních zážitcích. Zakrátko mě tedy toto vyptávání omrzelo, neboť jsem viděl, že mu to dělá těžkosti a že se nerad svěřuje se svými duchovními tajemstvími. Nyní - po delším časovém odstupu - nevidím již nedokonalost v jeho duchovní uzavřenosti. Naopak, zračí se mi v ní vysoká duchovní vyspělost: bratr Patrik si dovedl v usebranosti a skrytosti svého srdce vyřešit životní problémy a těžkosti sám s Pánem Bohem a nebyl odkázán na lidské útěchy.
Sám se mi jednou přiznal, že jako student rád o prázdninách cestoval pěšky. A tak např. za jedny prázdniny obešel dokola celé Čechy. Ptal jsem se ho, s kým cestoval. Pravil, že obyčejně sám. Divil jsem se, zdali mu nebylo smutno. Pravil, že ne. Že sám si mohl lépe všímat krásy celé přírody i jednotlivých krajů. Jistě již tehdy nerozjímal jenom o přírodě, ale i o jejím Stvořiteli. O svých těžkostech a nepříjemnostech na cestách se mi nechtěl rozhovořit.
S jeho uzavřeností a nehovorností jsem se dlouho nedovedl nijak smířit. Jednou na vycházce se mě opět ptal, v čem by se měl zdokonalit. A tu jsem mu řekl opatrně, že se mi zdá, že by se přece měl víc snažit vymanit se z uzavřenosti, že by měl být víc společenský - zkrátka, že by měl přece jen víc navenek projevovat svou laskavost a svou pozornost vůči okolí. V první chvíli byl jakoby trochu zaražený. Ale když se trochu zamyslel, pravil skromně, že mám pravdu a že je mi vděčný za toto upozornění. A hned mne prosil, abych mu poradil, při jaké příležitosti by měl projevovat svou bratrskou lásku víc i navenek. Za nějaký čas jsme se dostali po Vánocích asi na týden na Sv.Kopeček, na prázdniny. Tam jsem mu tehdy poradil, že má nyní dobrou příležitost projevovat laskavost a pozornost např. při obědě a při večeři, při obsluze bratří u stolu. Velmi ochotně mě poslechl. A sám jsem byl svědkem i o velkých prázdninách v létě, jak neúnavně obsluhoval a přijímal vždy s mírným úsměvem i případné ironické poznámky. Snažil se opravdu být více pozorný ke spolubratřím i navenek, a častěji mi opakoval, že je mi vděčný za toto upozornění.
Na Sv.Kopečku, o vánočních prázdninách, chodíval jsme s bratrem Patrikem častěji do lesa. Pod jeho dozorem jsem se cvičil v řečnických pravidlech a hlavně v zesilování hlasu. Trpělivě mě poslouchal vždy s větší vzdálenosti a upozorňoval mě přísně, ale přitom laskavě na nedostatky, hlavně, aby přednes nebyl jednotvárný (monotónní). Mnohokrát už jsem byl znechucen, a chtěl jsem s cvičením přestat, zvláště když se nám i někteří již posmívali. Ale bratr Patrik mě povzbuzoval znovu a znovu, abych se nedal ničím odradit. Ovoce námahy se dostavilo. Při prvém cvičném kázání jsem dostal pochvalu. Ale v duchu jsem si myslel: "Hlavní pochvala patří bratru Patrikovi, který mě naučil dobrému vyslovování (artikulaci) a řečnickému měnění hlasu (modulaci)." On mi zpracovával první kázání také řečnicky i slohově, proto jsem se je lehko naučil a snadno se mi přednášelo. Kdykoli jsem byl jako kněz-misionář pochválen za dobrý přednes, vždy jsem si v duchu vzpomínal, že za to vděčím především bratru Patrikovi, a často jsem to naznačil i ústně. Od něho jsem se naučil houževnatosti i vytrvalosti v práci, jimiž člověk mnohdy překonává i překážky, na prvý pohled nepřekonatelné.
Ještě na jednu příhodu si vzpomínám, ve které se jeví laskavá a pozorná povaha bratra Patrika. Bylo to r.1939 na podzim. Byl jsem tehdy členem našeho kláštera v Uherském Brodě. Bratr Patrik pozval do Vlčnova, svého rodiště, Otce Silvestra a Otce Reginalda na vinobraní a na prohlídku vlčnovských vinných sklepů. Přitom pozval i mě. Tehdy, po roku studia v Belgii, jsem u něho viděl ještě větší změnu, než po mém upozornění na Sv.Kopečku. Dovedl být i navenek již tak nenuceně společenský a pozorný, že jsem se mu musel obdivovat. Druzí dva pozvaní Otcové šli na obědě na faru, kdežto mne bratr Patrik pozval k sobě domů, aby mi představil své rodiče. Připravil pro mne takovou hostinu (řízky, atd.), jako by byl svátek. Byl ke mně velmi milý a stále mě pobízel do jídla. Pak jsme se ještě trošku prošli a znovu vzpomínali na časy, které jsme spolu prožili ve studentátě (o Olomouci). Velmi litoval, že jsem mu v dopise nenaznačil, že byl měl zájem o francouzskou kazatelskou literaturu. Říkal, že by mi byl v Paříži v antikvariátě sehnal lacino knihy od nejlepších francouzských kazatelů (Lacordaire, Bossuet, Bourdalou...)
Líto je mi, že se ztratilo (a okupace) několik jeho listů. V nich bylo též vidět, jak dovedl být věrný, a když mu někdo prokázal nějaké služby, nikdy mu to nezapomněl.
Dosud si živě představuji, jak jsem se s bratrem Patrikem srdečně loučil ve Vlčnově na cestě. Znovu jsme si ještě slibovali, že budeme mezi sebou udržovat vzájemný písemný styk a že nic nezměníme na našem upřímném, bratrském a přátelském poměru. Toto naše poslední loučení nám oběma připadalo velmi těžké, neboť už začala doba války. V podvědomí jsme asi oba měli úzkostlivou otázku, kdy a kde se znovu setkáme. Boží Prozřetelnost rozhodla jinak, než jsme plánovali my. Povolala ho urychleně do nebe jako zralý plod. Jak bolestně na mně působila jeho smrt, o tom nebudu psát. Nedovedl bych to vyjádřit. Ale věřím, že bratr Patrik zůstal i po smrti takový, jaký byl zde: věrný k těm, kdo se k němu obracejí.
Nakonec bych chtěl ještě shrnout a zdůraznit jeho několik příznačných rysů:
Co ve mně nejvíc budilo úctu, to byla jeho pevnost a neoblomnost jeho charakteru, stálá duševní vyrovnanost a povznesenost nad náladovost. Měl pevné mravní zásady a od těch se nikdy neodchyloval. Varoval se nejen těžkých a dobrovolných lehkých hříchů, ale i mravních nedokonalostí a hrubosti v řeči. Malá ukázka: když mi něco nešlo, měl jsem ve zvyku říkat, že "je to blbé", a jiné méně uhlazené výrazy. A bratr Patrik mi jednou řekl dost přísně a vyčítavě: "Prosím Vás, bratře, vymažte si - odstraňte si tato slova ze svého slovníku. ta se nehodí pro vzdělaného člověka." Sám také skutečně vždy hovořil pěknou češtinou a varoval se zásadně i hrubých a ostřejších výrazů.
Jak jsem již naznačil, nikdy neposuzoval druhé, nikdy se nechvástal a nevedl prázdné řeči. A nač si ještě zvlášť vzpomínám, je to, že jsme spolu ani jednou za celý rok neměli hádku a ani jednou jsme se mezi sebou nehněvali. O malicherných věcech se nikdy nepřel. Ve svých zásadách, mravních i vědeckých, byl pevný, a dovedl odůvodnit svůj postoj. Ale nikdy jsem ho neslyšel, že by se byl s někým dohadoval ostře.
Dále bylo u něho zvlášť obdivuhodné to, že uměl dokonale ovládat své vnitřní cítění, náladovost, odpor a náklonnost (sympatie, antipatie). Když jsem mu někdy naznačil svou náklonnost, např. slovy, že s ním rád chodím na vycházku anebo v dopisu, že mi chybí jeho přítomnost - dovedl se i po této stránce ovládat. Byl laskavý, milý a uctivý ke každému. Ale tentýž postoj si vynutil svým chováním nakonec i on od každého, kdo se s ním stýkal delší dobu.
Pravda, tehdy jsem si ještě nedovedl vysvětlit, proč je bratr Patrik v tomto ohledu jiný než ostatní, a v čem tkví jeho "tajemství". nyní, kdy jeho vnitřní, duchovní život je ještě více znám, hlavně z jeho duchovních básní a poznámek, i mě je to jasnější. Chápu, jak hluboko žil duchovně již tehdy ve studentátě a jak hluboko byl spojen s Bohem. Pro Boha a v Bohu miloval své bližní a řeholní bratry, proto ho nedovedlo nic vyrušit z jeho duševní vyrovnanosti. Ano, jen toto úzké spojení s Bohem, život v Boží přítomnosti a vzorné zachovávání řeholních předpisů nám odhalují Patrikovo tajemství. Proto dovedl být tak laskavý, trpělivý a pokorný v těžkých životních okolnostech a pevný ve svých zásadách až do smrti.
Br.Patrik ukázal, že se dá spojit hluboký duchovní život a stálá usebranost v Bohu i s vnější charitativní činností, a že tedy svatost nám nevadí, nýbrž pomáhá i ve společenském styku. A že vnější činnost nám neuškodí, je-li řízena z vnitřku.
Bratr Patrik nám je vzorem osobní houževnatosti a vytrvalosti, jak v učení (studium), tak v mravním a duchovním životě. Stálým sebezáporem a pěstováním ctností si získal podivuhodnou duševní vyrovnanost (harmonii), která mu umožnila vzestup k takovým vrcholům mystického spojení s Bohem.
Bratr Patrik je vzorem hlavně bohoslovcům, především ovšem řeholním, ale i světským. Je jim vzorem, jak se mají vážně a svědomitě připravovat na svůj budoucí kněžský stav a jak mají být nadchnuti apoštolskými ideály.
Bratr Patrik je vzorem - a jistě i pomocníkem - i těm studentům, které volá Pán jemným hlasem svědomí ke své vznešené službě.
Své osobní vzpomínky jsem napsal jednak z vděčnosti k bratru Patrikovi, kterému jsem zavázán hlavně za dobrý příklad. Ale psal jsem je též proto, aby dopomohl k oslavě Boha v jeho novém věrném služebníkovi, ideálním řeholníku a zároveň mučedníku za Boha za drahou vlast".
Bratr Patrik zemřel násilnou smrtí, která by mohla mít i ráz mučednictví za věrnost Bohu a Církvi. Ale v tom není celá velikost jeho osobnosti. Ta tkví především v jeho čistém a bezúhonném, ideálním a vzorném životě, v jeho soustavném úsilí o zdokonalování všech přirozených vloh a schopností; v jeho hrdinné spolupráci s Bohem, s nadpřirozenem, s milostí. Úcty si zaslouží nejen Patrikova smrt, nýbrž i Patrikův život.

Svatá Růžena (28.srpna) Hymnus z ranních chval

Nebe již hýří purpurem
růžové jitro stříká nach
Růženě zpívat chválu jdem,
té svaté panně v modlitbách.

Tedy ji chvalte, andělé,
duchů se řády přidají,
lidé ji chvalte vesele,
jak slavné skutky žádají.

Na oltář lásky obětní
jde první v plané Indii,
podporu mocnou svět má v ní,
nevinnou skvoucí lilii.

Slepým dá světla požívat,
jazyk uvolní z poroby,
chromým dá vstát a pobíhat
a hojí všechny choroby.

Trojice chvála ti stálá
buď vzdána dnes i v každý čas,
Růžena kam se dostala
k blažené svatbě přizvi nás.

5. Br.Patrik a sv.Metoděj
Na Moravě se dají zjistit stopy křesťanství již po roce 500. V této době totiž iroskotští misionáři (např.biskup Amand) šířili křesťanství v Bavorsku a v okolí, a na Moravě jsou zbytky iroskotského chrámu v Modré u Velehradu. Na Slovensku světí salcburský arcibiskup první křesťanský chrám r.830 v Nitře. Čeští šlechtici se dávají hromadně pokřtít r. 845 v Řezně.
Ale když Němci zacházejí se Slovany i po křtu jako s pohany, chápou Slované, že Němcům jde především o poplatky a nadvládu. Němečtí biskupové nepřicházejí jenom s láskou a s modlitbou, nýbrž jako světští páni s mečem a se žoldnéři. Proto Slované odmítají křesťanství z Německa a prosí přímo v Římě o misionáře, mluvící slovansky. A protože je Řím nemá, prosí o ně r.862 v Cařihradě. Rostislav (846-870), vládce Velké Moravy, píše ve své žádosti: "Náš lid se odvrátil od pohanství a drží se křesťanského zákona. Ale nemáme takového učitele, který by nám vysvětlil pravou, křesťanskou víru naším jazykem, aby i jiné kraje - vidouce to - učinily jako my. Proto nám pošli, ó vládce, takového biskupa a učitele." Tak píše současník těchto událostí v Životě Konstantinově. A V Životě Metodějově se dodává: "Přišli k nám mnozí učitelé, křesťané z itálie, z Řecka i z Německa, ale učí nás každý jinak." (ŽK 14, ŽM 5)
Slované tedy byli pokřtěni, ale nebyli náležitě poučeni o nové víře. Proto se do jejich křesťanství mísilo mnoho pověr a pokračovalo se často v pohanském nevázaném způsobu života. Cařihradský císař Michal III. posla ke Slovanům dva bratry: filosofa Konstantina, jenž přijal později jméno Cyril, a organizátora - otce Metoděje. Bratři pocházeli ze Soluně, a "všichni Soluňané mluvili tehdy čistou slověnštinou". Ti si vybrali vhodné a zbožné pomocníky. Během střídající se vroucí modlitby a usilovné práce sestavili slověnskou abecedu, přeložili do slovanského jazyka Nový Zákon a Žalmy, a vydali se na Moravu k Rostislavovi (ŽK 14-15, ŽM 5).
A na Moravě? Věnovali se neúnavně svému apoštolskému poslání: odhalovali bludy a pověry, vzešlé vinou povrchní práce misionářů - cizinců, a srpem své výmluvnosti vymýtili zkázonosné trní neřesti. Všude zasévali semeno Božího slova. Chodilo po hradech, městech a vesnicích a vštěpovali do uší nevěřících slova života. Srozumitelným jazykem učili všechen lid, že křtem dosáhne odpuštění hříchů a že jinak nemůže být nikdo spasen. Modlitby a výmluvná slova svatých apoštolů způsobily, že v srdci knížete i lidu zasvitla vlitá Boží milost. A tak kníže i lid, bez pochybností ve víře, s velikou radostí duše, a s velikou nadějí ve spásu časnou i věčnou, naléhali vroucími prosbami, aby je svatí bratři posvětili neporušitelnými svátostmi katolické víry. Ti radostně zaplesali a prosili co nejvroucněji Pána za obrácení svěřeného lidu a za naplnění jeho tužeb Bohem. A věčnému Králi králů dali darem smrtelného krále, očištěného křtem, i s jeho národem. A tak, z Božího milosrdenství vstoupil nejslovutnější národ Moravy do přístavu bezpečnosti - ne bojem ani válkami, nýbrž vírou! A stal se národem svatým, určeným ke spáse. "Ach, jaká byla tehdy radost svatých Božích, když viděli, že všichni sedí v popelu kajícnosti sklánějí hlavu pod zbožné pravice Božích kněží! Ó, zázračná laskavosti všemohoucího Boha! Ó, nevyslovitelná sladkosti Boží dobroty!" - Těmito slovy líčí obrácení Moravanů tak zvaná "Moravská legenda", jež vznikla spojením "Římské legendy" a "Privilegia moravské církve", psaných současníky obou bratří. (J.Stanislav, Životy slovanských apoštolov Cyrila a Metoda, Vyd.Matica slovenská, Turč.sv.Martin 1950, str.153-154)
Sv.Cyril a Metoděj však věnovali zvlášť velikou péči výchově a výuce domácích, slovanských žáků, kteří měli pak sami pokračovat v jejich apoštolském díle. Jeden rukopis "Života Konstantinova" praví: "Když přišel Cyril (s Metodějem) na Moravu, s velikou ctí ho přijali knížata Rostislav a Svatopluk, uvedli jej do nového paláce a vzdali mu velikou čest. Cyril se poradil s knížaty (a žádal), aby mu shromáždili učedníky, kterým by vštípil písmo i nauku. Knížaty to učinila brzy a shromáždila 50 mladých mužů. Cyril je požehnal, učil je a dal jim knihy." (Stanislav, Tamtéž, str.43,ŽK15)
Můžeme směle říci, že tak na Moravě r.863 vznikla vlastně jakási "Slovanská vysoká škola filosoficko - theologická", a tedy první universita, jejímž zakladatelem a prvním rektorem byl sv.Cyril. Uspořádal, organizoval ji asi podle vzoru vysoké školy theologicko - filosofické v Cařihradě, kde Cyril přednášel jako řádný profesor - "se vší hodností a pomocí" - filosofii domácí i cizí. "Metoděj mu pokorně sloužil a učil s ním." Tato škola nebyla přímo v městě (civitas), neboť sídlo mocného vládce bylo plní rozptylujícího ruchu. Podle starého, stále živého podání byla v blízkých Sadech, kde jsou dodnes kamenné rozvaliny velikých staveb a kostel zasvěcen P.Marii, kam ročně putovaly zástupy věřících Moravanů. (J.M.Veselý, Most a cesta domů, Řím 1990, J.M.Veselý, Hrob a sídlo arcibiskupa Metoděje, Praha 1992)
Čemu se tam učilo? Především se tam přednášela filosofie, čili jak říkají současné zprávy: "gramatika a musica" (ŽK 43). Víme, že sv.Cyril byl profesorem filosofie na vysoké škole v Cařihradě. Ovládal "gramatiku, Homéra (tj.poetiku) a geometrii, dialektiku a všechny filosofické nauky, rétoriku, aritmetiku, astronomii a musiku a všechno ostatní helénské vědění." Na otázku, co je to filosofie, odpověděl již jako mladý student v Cařihradě: "Poznání božských a lidských věcí, nakolik se může člověk přiblížit k Bohu; učí člověka, že se má svými skutky stát obrazem a podobou toho, jenž ho stvořil." (ŽK 14-15)
Podle tohoto výměru předmětem filosofie (Obiectum formale, quod...) je všechna poznatelná skutečnost, Bůh a svět (omne scibile). Světlem, v němž se to poznává, je lidský rozum - "člověk" (Ob.formale, sub quo). Z poznání božských a lidských věcí vyplývají zákony lidského jednání a vůbec dění (operatio sequitur esse). Jinými slovy, z řádu věcí se poznává, že cílem člověk je žít jako Boží obraz k Boží podobě. Tak filosofie zkoumá nejen řád pevné skutečnosti, jsoucna (ontologie), nýbrž i řád plynulé skutečnosti, tj. činnosti (ethica, dynamismus).
Tento výměr je tedy dokonalý a je aristotelský. Křesťanský platonik by např. řekl: "Nakolik člověk může být osvícen Bohem." Tozn., že sv.Cyril byl přívržencem a pokračovatelem sv.Jana Damašského (Damascenus), jenž zemřel r.754, tedy krátce před Cyrilem. Sv.Jan však byl geniálním předchůdcem aristotelské scholastiky a vynikajícím způsobem připravil cestu sv.Tomáši Akvinskému (thomismu). Sv.Cyril tudíž patřil k příznivcům a předchůdcům téhož realistického směru. Cyrilův život se vůbec nápadně podobá životu sv.Tomáše Akvinského (čistota, chudoba, moudrost, pokora). Filosofické základy cyrilometodějského učení jsou aristotelské.
Kromě filosofie se vyučovalo theologii, liturgie a církevnímu právu. Zachovala se nám i sbírka církevních zákonů - Nomokánon - jíž užívali. Zdůrazňuje se v ní např. božský původ prvenství římského biskupa. Sv.Metoděj jako bývalý císařský místodržitel mezi balkánskými Slovany, měl zvlášť právnického ducha, který se projevil např. při jednání s násilnickými německými biskupy (ŽM 9).
V liturgice se tvořil nový, slovanský obřad. V exegesi Písma sv. se dělal nejen výklad, nýbrž i překlad do staroslověnštiny. To vše předpokládalo veliké vzdělání a svatost. Vyučované předměty se musely ovládat staroslověnsky a řecky nebo latinsky, protože z nich r.869 dělaly žáci zkoušky v Římě. Přitom se předpokládala i hluboká propracovanost domácího jazyka, kterým se sdělovaly tyto předměty lidu. Staroslověnské překlady Písma a liturgických modliteb i původní práce ("Legendy" a pod.) jsou po stránce naukové a jazykové mistrovsky dokonalé a jejich staroslověnština sloužila jako ideální vzor všem jednotlivým slovanským jazykům.
Jazykozpyt (filologie) patřil k jedné z geniálních vloh sv.Cyrila. Aby se naučil "mluvnickému umění", byl ochoten již jako hoch dát za to svůj otcovský podíl. V Cařihradě rozluštil tajemné nápisy na Šalamounově poháru. Uměl arabsky (saracénsky), židovsky, samaritsky, gotsky, řecky, latinsky a staroslověnsky. Do staroslověnštiny přeložil ještě doma se svými žáky Nový Zákon a Žalmy. Na Moravě přeložil liturgické modlitby z kněžských hodinek a "tajemnou", tj.mešní a svátostnou službu. Společné, veřejné modlitby se většinou zpívaly a proto předpokládaly hluboké vzdělání hudební. Toto hluboce kulturní, slovanské křesťanství zapouští silné kořeny. A snad také vlivem tohoto cyrilometodějského ovzduší vyrůstá později právě na Moravě veliký hudební teoretik dominikán Jeroným z Moravy - Hieronymus de Moravia (+ 1260).
Po smrti sv.Metoděje v Římě r.869 Sv.Stolice jmenovala sv.Metoděje nástupcem Cyrilovým a tedy i rektorem moravské vysoké školy. Počet vyučených žáků i za něho ustavičně rostl (celkem asi 200 kněží a 7 biskupů). Těsně před svou smrtí se sv.Metoděj odloučil od veškerého hluku světa, vzal si ze svých žáků dva kněze rychlopisce a přeložil z řečtiny do staroslověnštiny všechny knihy Písma kromě knih Makabejských. Překlad anebo snad úpravu překladů provedených již dříve - dělal od 25.března do 26.října na Hoře sv.Klimenta. Mimo to přeložil i další spisy církevních Otců.
Tato svatá práce ovšem nebyla bez obtíží. Za 4 roky po svém příchodu na Moravu skončili svatí bratři výuku a výchovu prvních žáků. nechali na Moravě knihy a rozhodli se vrátit do ticha svých klášterů. (Římská legenda, str.144) Ale němečtí biskupové je obžalovali u Sv.Stolice z bludů, z pověr a rouhání, protože slověnsky nejen kázali, ale zavedli slověnštinu i do bohoslužby. Proto je papež volá do Říma. Cesta sv.Metoděje a Cyrila se však pro oba proměnila ve vítězoslavný triumf. Profesoři i žáci jsou v Římě zkoušeni, schváleni a vysvěceni. Cyril tam r.869 umírá ctěn všemi jako světec a zázračný učenec. Metoděj je vysvěcen na "biskupa Slovanů", jmenován Cyrilovým nástupcem i na vysokém učilišti a vrací se na Moravu.
A Němci? S úžasem sledovali rozmach křesťanství na Moravě. Solunští apoštolové odhalili před světem, že němečtí kněží křtili Slovany bez předepsaného poučení. A křtili je především proto, aby "získali oblast", aby měli záminku vydírat od nich poplatky a držet je pod svou mocí. Pověry, bludy a pohanské neřesti - zaviněné špatnou přípravou na křest - byly Němcům vlastně vítány, aby před světem dokazovali, že Slované přes všechny "křesťanské" snahy Němců zůstávají tvrdošíjně pohany a barbary, a že tedy nezbývá nic jiného než pálit, vraždit a zotročovat... (jako v Polabí a u Lužických Srbů). Sv.Cyril a Metoděj však odhalili pravou skutečnost: barbarství a pohanská rozpínavost jsou na straně Němců a jsou křížem jenom zastírány. Slované jsou civilizovaní a chtějí opravdové křesťanství. A zatímco na Západě kultura čeká na své probuzení v drobných klášterních a biskupských školách, Morava má kvetoucí univerzitu podle vzoru cařihradské Akademie.
Němečtí biskupové se začali bránit útokem: udali, obvinili svaté bratry v Římě z toho, co páchali sami. Ale pravda Páně zvítězila.
A tu se stala neslýchaná věc. Němečtí biskupové zajali biskupa Metoděje, vracejícího se r.870 z Říma, odvlekli ho do Bavorska a krutě ho věznili až do r.873. Mezitím totiž zemřel papež Hadrián II. a než nastoupil nový papež Jan VIII., byl sv.Metoděj vydán napospas zvířeckosti německých biskupů. Nemohl ho bránit ani Rostislav, neboť byl r.870 lstí a zradou Svatoplukovou zajat také, uvězněn v Řezně, oslepen a v žaláři umučen.
Ale r.873 nový papež Jan VIII. ostře zakročuje proti věznitelům a Metoděj se vrací slavně na Velehrad jako arcibiskup obojí Moravy, tj. jako církevní představený, metropolita západních a jižních Slovanů. Ještě několikrát němečtí biskupové obžalovali Metoděje v Římě, ale každá jeho obhajovací cesta do Říma byla vítězstvím: byl schválen jeho postup i slovanský jazyk při obřadech. A tak se přiblížila Metodějova smrt (r.885). Za pomoci Svatopluka, nečestného Rostislavova nástupce, prosadil zrádný biskup Viching (Němec), aby byl jmenován Metodějovým nástupcem právě on - Viching. A ten roku 888 vyhnal Metodějovy žáky z Moravy a pokusil se zničit celé Metodějovo dílo. Metodějovi Žáci se zachránili v Čechách a v Bulharsku. Němci zničili v Čechách slovanský obřad r.1097. Bulharští žáci se zoufale přidali vlastně k Cařihradu. Věrní zůstali jedině v Ochridě.
Exkomunikační listy, jimiž r.873 Jan VIII. vylučoval z Církve a zbavoval úřadu německé biskupy, a tak hájil sv.Metoděje, nám ukazují, co všechno vytrpěl sv.Metoděj v německém vězení.
"Učíš v naší oblasti!" Vytýkali němečtí biskupové r.870 Metodějovi, vracejícímu se z Říma s plnou mocí Sv.Stolice: "Odejdi odtud!" Avšak Metoděj se hájí: "Kdybych věděl, že je to vaše oblast, odstoupil bych, je však Petrova! Ale vy z řevnivosti a z lakoty přestupujete dávné hranice (diecézí) proti všemu právu a činíte překážky Božímu učení."
Listy Jana VIII. potvrzují, že Metoděj měl pravdu. Jan VIII. píše Adalvinovi, salcburskému arcibiskupovi: "Nediv se, že jsme řekli, že bratr náš Metoděj má svůj stolec znovu obdržet s tvým přispěním, protože se sluší, aby ty, který jsi příčinou jeho svržení, byl příčinou znovuobsazení svěřeného úřadu." (Stanislav, str.163)
Panonie, to jest území obojí Moravy, patřila odedávna pod přímou pravomoc Sv.Stolice sv.Petra, a ta tam poslala Metoděje jako biskupa. Proto Jan VIII. přikazuje Pavlovi, biskupu z Ankony, jenž nesl exkomunikační listy německým biskupům: "Adalvinovi a pasovskému biskupu Harmanrichovi pověz: Vy jste bez právního (kanonického) nálezu odsoudili biskupa poslaného Apoštolskou Stolicí. Drželi jste ho v žaláři, trýznili bitím po hlavě a do tváře, znemožnili jste mu konání bohoslužby a tři roky ho odháněli od jeho sídla, ačkoli Svatou Stolici prosil v těchto letech mnohými listy a posly. Neuráčili jste se přijít na soud, naopak snažili jste se mu uniknout. A teď jste chtěli dělat soud bez Apoštolské Stolice..." Proto jsou zmínění němečtí biskupové na tak dlouho vyloučeni z účasti na bohoslužbách, na jak dlouho to znemožnili Metodějovi. Mají se s Metodějem vyrovnat, a pak přijít ještě k soudu do Říma. (Stanislav, str.164-166)
Jan VIII. píše samému Hermanrichovi do Pasova: "Na oplakávání tvé nepravosti, myslíme, nestačí ani potok slz. Neboť kterého - nechceme říci biskupa - kterého světského člověka, ba co víc: kterého tyrana nelidskou zuřivost nepřevýšila tvá svévole, anebo nepřekonala tvá zvířecí ukrutnost? Bratra a spolubiskupa našeho Metoděje jsi stíhal trestem žaláře. A trýznil jsi ho (nechávaje ho stát) delší dobu v nejtužší zimě a v hrozném dešti pod širým nebem... a natolik jsi se nechal strhnout běsněním, že bys ho byl tloukl bičem na koně, když byl vlečen na schůzku (vašich) biskupů, kdyby ti v tom nebyli zabránili ostatní. Je to, ptám se, (počínání hodné) biskupa? Jaký je to biskup, který tolik ubližuje biskupovi, a to ještě vysvěcenému rukou Apoštolské Stolice a od ní osobně určenému! Nechceme však teď zkoumat, co jsi páchal, abychom nemusili bezodkladně vyhlásit, co se patří. Ale mocí Boha všemohoucího a svatých apoštolských knížat Petra a Pavla a naší... zbavujeme tě pro přítomnou dobu účasti ve svátostech Kristových a společenství s tvými kněžími..." (exkomunikace a suspense). Hermanrich se má okamžitě vyrovnat s Metodějem a pak přijít co nejdříve do Říma k soudu, a to s biskupem Pavlem a "s týmž nejsvětějším bratrem naším Metodějem". Jinak ho stihne spravedlivý trest za tak velikou nadutost a opovážlivost. (Stanislav,str.167-8)
Jan VIII. píše frisinskému biskupovi Annonovi: "Tvá smělost a nadutost přesahuje nejen oblaka, ale i samo nebe. Uchvátil jsi úřad Apoštolské Stolice a osobil sis jako nějaký patriarcha soud nad arcibiskupem... s bratrem svým, arcibiskupem Metodějem, jenž byl pověřen poselstvím Apoštolské Stolice k národům (apoštolský legát), zacházel jsi spíše jako tyran... odloučil jsi ho od konání svatých služeb a uvrhl do žaláře... a přitom hovoříš, že jsi vlastním člověkem sv.Petra..." A uvádí, že nevyrovná-li se s Metodějem do září tak, aby Metoděj mohl z lásky k Bohu zapomenout na všechny nespravedlnosti, začne platit exkomunikace. (Stanislav, str.169-170) Krátce na to všichni tito biskupové zemřeli. (Život Metodějův,10)
J.Veselý OP (V násl.pokr. se objeví tyto duchovní kořeny a souvislosti s hrdinskou smrtí br.Patrika Kužela)

Svatá Růžena (28.srpna) Hymnus z ranních chval
Národy všechny jásejte,
snášejte růže ze zahrad,
Růženě chválu jásejte
z východu slunce na západ.

Od prsu takřka matčina
dotčena dary milosti
a plna Boha nadšená,
zjednává duchu vítězství.

Nevinné údy mučila,
rozličný způsob volila,
čelenku z ostnů stočila,
žlučí si jídlo polila.

Kajícnost už ji nebolí,
odměny štědré dochází,
již novou píseň hlaholí
všude Beránka provází.

Dárci všech těchto milostí
buď chvála s neustálou ctí,
vše Trojí jeden s moudrostí
řídí přes čas do věčnosti.
Přel.br.Patrik Kužela OP

+++
Zprávy z III.OP: Na svátek sv.Benedikta, dne 11.7.2000 byli přijati do noviciátu III.řádu sv.Dominika v Brně sestra Terezie a bratr Martin de Porrés. Modleme se za jejich další duch.růst a za další povolání.
Na jubilejní slavnosti sv.Cyrila a Metoděje, 5.7.2000, na Velehradě přijal br.Gabriel Miroslav Částek, terciář OP a jeden ze zakládajících členů "Prvního sdružení přátel bl.Otce Cormiera" v Brně, čestné uznání z rukou Mons.Hrdličky. Představitelé katolické církve a s nimi také představitelé církve pravoslavné a ostatních křesťanských církví projevili tímto způsobem našemu br.Částkovi vděčnost za dílo jeho apoštolátu. Dlouhá léta provozuje br.Gabriel M.Částek v těžkých podmínkách své křesťanské divadlo jednoho herce s hudebním doprovodem. Se svým hudebním asistentem objíždí naši vlast, aby i v těch nejzapadlejších vesničkách svědčil dramatickou formou o Ježíši Kristu, jeho Matce Církvi a Božím království. Modleme se za jeho dílo.
_____________________________________________________________
Nové knihy: "První sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera" v Brně vydalo svou druhou knihu "Andělské dobrodružství". Obsahuje 250 stran literárně-uměleckého podání duchovního života podle sv.Tomáše a Mistra Eckharta. Formou eseje a rozmluv s andělem strážným a andělem pokušitelem se přibližuje učení Andělského doktora. Cena 120.- Kč pro terciáře OP, 150.- pro ostatní.
Další kniha, kterou toto sdružení vydává (3.v pořadí), nese název "Zavoláš srdce mé". Obsahuje 96 stran umělecky podané cesty k dokonalosti. Každý jde za svou životní hvězdou, ale je tolik úskalí...
Knihy jsou k dostání v knihkupectví, a dále i na adrese: Brno, Březinova 41., tel.:05-748711, nebo u O.Tomáše u sv.Michala, Brno, Dominikánská, tel.05-0603333126.