|
Ročník XVI., číslo 8.
srpen 2010
Obsah: NAPLNIT MAMINČIN SEN, ZŮSTAŇ TU, AŤ MOHU DÁL, Chvilka mystického
života, RŮŽOVÁ VŮNĚ KRISTOVA Brněnská akademie duchovního života
ctih.Patrika Kužely, křesťanského mučedníka z Osvětimi,
Zprávy____________________
| |
PROMĚŇUJI SE STÁLE NA VÁŽKÁCH ČASU
VÁŽÍM KŘÍŽ, KTERÝ NESU
TŘICET STŘÍBRNÝCH
POPLATEK ZA KAŽDODENNÍ ZRADU
POLIBKEM PŘIVÍTÁŠ SPÁSU
ACH, JAK TO BOLÍ VĚDĚT
ŽE KALICH MUSÍME DOPÍT DO DNA OBA DVA
A STÁLE NÁM DOLÉVAJÍ...
Lady
+++ |
|
Jestli se dostanete do Gumiel Izanu, zeptejte se, koho chcete, a každý
vám odpoví, že místní arcikněz má za ušima, protože lidé obyčejně
nevědí, že něčemu takovému, jako je dar rozlišování duchů, se správně
říká charisma. Prostě sám Duch svatý si ho sám bere do parády tak, že se
nedá jen tak něčím obalamutit.
Oči jako sokol, uši jako rys. Pozoruji a dělám si úsudek. Zvážím důkazy
a vyvodím závěry. Proto se také strýček arcikněz nevyskytoval v
blízkosti svého synovce Dominika ještě ani pár okamžiků, a už mu bylo
jasno. Jeho osvícený pohled pronikl celou tu záležitost už z dálky, a
nepotřeboval k tomu žádnou skleněnou kouli.
Máš před sebou vznešené poslání, chlapče.
Chlapec ztuhl v pokoji děkanské rezidence s otevřenými ústy jako zakletá
postava ze Šípkové Růženky, která se píchla o nastražené vřeténko, a
strejda rozpoznal bez obtíží povahu celé situace z jeho ochablého
výrazu. Viděl před sebou mládence, který nevyhledává světskou slávu a
straní se pozornosti hlučného zástupu, skromného a ostýchavého člověka,
který se hlavně snažil příliš nevyčnívat. Proto teď vypadal jako
zaskočený srnec.
Opravdu máš před sebou velkolepé poslání.
Strejda se tvářil tak nějak rošťácky napruženě, asi jako malý chlapec,
který je ponechán doma bez dozoru, a který nicméně dobře ví, kde je
uložen klíč od špíže s marmeládou. Byl to takový ten lesk v strýcových
očích, který už znal a o němž věděl, že ohlašuje nějakou zakuklenou
radost.
Jak jste na to přišel, strýčku? Snad ne kvůli tomu, co si o mně moje
máti vysnila? - A skoro až dotčeně dodával: Já to mám od maminky každou
chvíli na talíři pečené vařené. Mamince se kdysi zdálo, že prý se stanu
nějakým vynikajícím světoběžníkem, poskakujícím letem světem jako nějaký
pes utržený od boudy, a vy z toho snad usuzujete, že je to pravda? Copak
je moje maminka Otec všemohoucí v nebi? A copak já jsem jako syn povolán
uskutečňovat v životě a ve světě maminčin sen o mně jako o nějakém
světoborném průbojném psisku s planoucí pochodní pravdy v hubě? Mám
samozřejmě synovskou úctu k mé mamince a jejím životním snům, ale nemohu
se přece v životě stále držet maminčiny noční košile. A co můj vlastní
životní sen? Netoužím nějak zvlášť vyniknout ve světě, ale raději bych
se stal mučedníkem pro Krista. Kdo uskuteční můj vlastní sen, zatímco
byl ulpíval na snech mé maminky?
Hm, víš, chlapče, to už si tak maminky nadneseně myslívají o svých
dětech jedináčcích.
Ale spíš je to pro ty děti hrozné břemeno, protože jim to dává iluzi o
vlastní velikosti a nadřazenosti, ačkoli jsme přece každý jen pouhým
nicotným hříšníkem. Strašně snadno by mě to mohlo jako dítě svádět k
rozmazlenosti a k nezdravému sebevyvyšování.
Víte, milý strýčku, kdybych měl podléhat nějakému takovému maminkovskému
vyvyšování mne jako jejího mazlíčka, tak bych raději uvítal od svého
staršího bráchy Antonína, který zrovna mne nemůže dvakrát moc cítit
jakožto nevlastního bratra, tolik vyvyšovaného mou mátí, aby popadl
opratě od koní a spráskal mně ve stáji jako toho maminčina vysněného
pejsánka.
A vás také, milý strýčku, prosím, při vaší arcikněžské důstojnosti,
kdybych si někdy něco začal s nějakým takovým velikášstvím a choval se
povýšenecky, utrhněte tyčku z prvního plotu a dejte mi s ní pořádný
výprask!
No, snad nebude hned tak zle. Uvaž, milý Dominiku, že je třeba myslet a
počínat si vznešeně, tedy nic malomyslného, ani uťápnutého, protože jako
Božímu dítěti ti proudí v žilách královská Krev a jsi povolán k. těm
největším věcem. Ano, tak vysoko je třeba si stavět laťku životního
elánu, a vydat se za tou nejvznešenější láskou, jakou nám zosobňuje náš
Pán Ježíš Kristus a jeho panenská Máti Maria.
Máte pravdu, strýčku, nejlepší bude nekoukat doleva na své vlastní sny,
ani doprava na sny mé maminky a plnit Boží vůli, ať už to s námi zamete,
jak je libo na výšinách.
Tento památný rozhovor mezi čtrnáctiletým chlapcem a zkušeným knězem se
udál krátce před tím, než mládenec v duchu velké inspirace vymetl
všechna studia v Palencii, aby ve svých jedenadvaceti stál na vrcholu
svého poznání, které – jak zjistil - pořád ne a ne skončit. Ani
vysvěcení na kněze mu nepřineslo pocit ukončenosti jeho studia.
Vytrvale studoval, ale pořád si kladl otázku: Jaký smysl má takové
studium, které mi přináší jakési vědomosti, doprovázené nějakým tím
přehledem?
Nechápavě nad tím vrtěl hlavou, ale přišel na to, když ve Španělsku
vypukl hladomor. Ulicí táhly bludné zástupy hladovců s žíznivě
vytřeštěnýma očima. Mezitím stráž vyvážela na žebřiňáku vyzáblé mrtvoly
ke spálení před hradbami.
Prodám tyhle vzácné knihy. Jsou psány na pergamenu, řekl Dominik, načež
chtivá ruka židovského kupce chňapla po rukopisech, aby pak vysázela na
stůl zlaťáky.
Chléb, olivy, olej, fíky, a další potraviny. To vše nakoupil Dominik od
venkovanů. Jen se po nich zaprášilo. A pořád to bylo málo pro tisíce
hladových krků.
Zbláznil ses, Dominiku!? Prodat takové cenné rukopisy od strýce
arcikněze? Jak získáš teď vědomosti?
Kráva a vůl mají taky knihy, a přece jim to není nic platné. Pořád
zůstávají nevědomé.
Jediné, co v jeho očích stálo během studia za psí štěk, bylo jedno
zvláštní povyražení. Zatímco spolužáci nacházeli povyražení v místních
krčmách při opojném doušku zkapalněného slunečního paprsku, Dominikovo
povyražení bylo, když ulevil svému životnímu snu o vlastním mučednictví.
Nabízím se na prodej do otroctví, aby mohl být chlapec jedné chudé
španělské maminky vykoupen z muslimského otroctví!
Skutečně už byl tento obchod skoro uzavřen. Jenže Bůh vytřel zrak
Dominikovým zasněným očím o jeho vlastním mučednictví:
Podívej, milý synu, jsem kavalír a nenechám se trumfnout velkolepostí a
šlechetností tvé oběti z lásky ke Mně a k trpícím lidem. Pohnu srdcem
toho mocného Saracéna tak, že toho zotročeného chlapce zadarmo vrátí
matce. A co víc, zacloumám se srdcem toho mohamedána tváří v tvář tomu,
jaké vznešené věci konám s tebou, aby se obrátil a přijal Mne,
Ukřižovaného za svého Boha a Spasitele.
Zázrak! – Volalo pak celé město a právem, protože to byl opravdu zázrak.
Jenže Dominik pořád dál pro něco planul, že by se na něm dala uvařit
bujabéza.
Neskončilo to ani poté, co mu představený kanonie v Osmě, otec Diego
řekl: Pojď, drahý Dominiku, podrob se pravidlům a staň se tady
kanovníkem.
Celý nažhavený poslechl, třebaže to na něho brzy dolehlo s pádností
utržené pavlače: Jmenuji vás, otče Dominiku, představeným kanonie, řekl
novopečený biskup Diego.
Ještě se však v tom ani neohřál, a už tu přešlapoval biskup s dalším
posláním:
Cesta napříč Evropou. Proč? - Kvůli dánské nevěstě pro kastilského
prince.
Nedomýšlel ani za první roh, o co půjde, ale co je po domýšlení, když má
člověk zlaté srdce! Tak se s tím raději otočil u oltáře, a tam mu to
došlo – Poslušně následuj svého biskupa! Dlužno říci, že když se
dostavila potřeba akce, jednal Dominik s energií a odhodláním, jaké
vzbuzovaly respekt.
Než se nadál, nastoupil na kolotoč světa, který ho však nikdy nedokázal
natrvalo uchvátit. Ocitl se však tváří v tvář podivné přezbožné obludě,
jako když narazíte nosem na zeď. Povstávaly tu prázdné dutiny,
poddávající se strašné iluzi o své dokonalosti a čistotě, prostě kataři.
A co Dominik? Hned v Albi si znovu mocně ulevuje svému snu o vlastním
mučednictví pro Krista, když se dozvídá od krásné dívky:
Víte, odpadla jsem od církve ke katarům kvůli mému zadlužení u lichváře.
Kataři za mě zaplatili dluh a tak jsem vstoupila mezi ně. Poskytují mi
přístřeší a živobytí. Kdybych od nich odešla a vrátila se do církve,
musela bych jim napřed splatit dluh a ztratila bych i střechu nad
hlavou.
Nabízím sám sebe na prodej do otroctví, abych mohl tu dívku vysvobodit z
katarského otroctví a zachránit ji pro Krista a jeho svatou církev.
Nebeský kavalír nepřijal jeho velkorysou oběť, nýbrž zázračně dívku
vysvobodil. Tak mu dal novým zázrakem najevo:
Dominiku, nezvu tě k mučednictví, ale k něčemu jinému.
K čemu? To už zase nebylo jisté. Zato tu najednou byl dusný, parný den,
hrom rachotil už docela blízko a jemu připadalo, že se v ovzduší vznáší
nějaká temná hrozba.
Na Dominikově čele došlo k něčemu, co by pečlivý kronikář zaznamenal
jako zaperlení. Zároveň ho cosi zamrazilo do morku kostí. Hrom rachotil
docela blízko - bylo jasné, že to nebude procházka růžovým sadem. Vždyť
to byl jeden případ z tisíců, které se tu množily jako houby po dešti.
A co úřední veličiny? - Slon v porcelánu. Když nabubřelí povýšenci v
honosných ornátech utřou hubu, jdou jim v patách křižáci. Samá
spáleniště a katarů ještě víc než předtím.
Proti lesku zlata a blahobytu úředních veličin církve se každý takový
katar honosil ve své těžké anorexii postem, pokračujícím sebevražedně až
k smrti, a schizofrenickým zanedbáváním vlastního zevnějšku, až k úplné
zkáze.
Těžko se s nimi dá vést nějaký rozhovor, povzdechl si Dominik, - Netváří
se zrovna moc vstřícně.
A my se snad tváříme lépe? – Řekl mu pěkně od plic biskup Diego: Místo
chápavého srdce stavíme naši oficiální blahobytnost a povýšenost nadutců.
A když neuspějeme, naženeme tam křižáky, aby to zadupli železnou botou.
Jedna úchylnost korunuje druhou. Odložme svůj blahobyt a přijměme na
sebe ten jejich prostý černobílý oděv.
To řekl, ačkoli si sám vytvořil k jídlu velmi pěkný vztah. Rozhodně
nepatřil k lidem, kteří by si nechali jen tak ujít svačinu. Zdatný
jedlík, jenž si potrpěl na vydatnou krmi s chutným zákuskem k tomu, byl
ve věci stravy až do toho dne většinou v čele pelotonu. Nebylo pochyb,
že pouze přičiněním nějakého nepřítele se mohl nyní zdržovat mimo
jídelnu, kde se podávala krmě. Byl to baculatý podsaditý typ, který
vypadal, jako by ho někdo naléval do šatů a on zapomněl vykřiknout:
Dost!, takže představa zmíněné akce vyvolala na mnohé tváři úsměv.
Nicméně Dominik to vzal pěkně od podlahy: Když čistota, tak tedy čistota
pro Krista, a když chudoba, tak až k žebrotě, a k tomu poslušnost do
krajnosti vůči Kristu a jeho viditelné hlavě v Římě.
Když se Dominik postil, dal se navíc zakovat do řetězu jako otrok a
nosil na sobě tyto okovy až do smrti. V strohých černobílých hadrech
kráčel pěšky světem a vyžebrával si každé sousto. Třikrát za noc klekal
před Ukřižovaným a bičoval se do krve, aby tak vykonal pokání napřed sám
za sebe a své hříchy, potom za nekajícné hříšníky a za jejich obrácení,
a konečně za duše v očistci. Dodnes kvůli tomu připadá Dominik světákovi
jako strašný bigotní fanatik, zatímco když se ctihodný Gandhí dlouhodobě
postí, aby dosáhl nějakého politického cíle ve světě, světák nad tím
uznale pokyvuje hlavou jako by jenom tady šlo nějaké mimořádné
hrdinství, ačkoli je tu přece dvoutisícileté svědectví mučednické
církve.
Úchylové či úchyláci a úchylačky, toužící v přežrané společnosti
blahobytu po vystupňování svých zvrhlých pohlavních choutek, se v
erotických salónech vzájemně bičují a světákům to připadá jako zajímavé
okořenění běžného pohlavního života. Sexuologové si pro to pohotově
vymýšlejí zdůvodnění, že bičování prý ovlivňuje produkci testosteronu,
takže to posiluje příznivé vztahy účastníků takových sado-maso orgií.
Nakonec začnou bájit o tom, že se Muž bolesti, na něhož Pilát posměšně
poukazoval slovy: Ecce homo, asi náramně bavil, když podstoupil bičování
a korunování trním, a když nesl kříž za naše hříchy, a dal se přibít na
kříž a přijal za nás potupnou smrt na kříži.
Naproti tomu záměrné spojování vlastního postu a drsných a bolestivých
projevů pokořování svého vlastního těla jako obětí přinášených Kristu,
trpícímu pro hříchy celého světa a v touze nést spolu s ním díl jeho
utrpení a kříže za své hříchy, za spásu jiných či za duše v očistci
připadá moderním namyšlencům jako strašné šílenství, nehodné
napodobování.
Na obzoru se rýsuje vrcholná kontemplace. Už to není jen rozjímání
Ukřižovaného a jeho svatého Kříže divácky nezúčastněné, nýbrž krajně
zapojené do utrpení Páně jak povzneseným duchem, tak vlastním umrtveným
tělem. Nechat se - místo odměřeného odstupu od Muže bolesti - vtáhnout
do samého jádra Kristovy oběti, aby se s povznesenou duší poddávalo i
tělo, a díky Pánu se stávalo i tělo zapojené do oběti čím dál tím víc
umrtvené a připravené k oslavení. Je konec polovičatému rozjímání Krista
eucharistického, kdy na jedné straně zůstávalo jeviště s oltářem a na
druhé straně hlediště s nezaujatě přihlížejícími čumily. Je nejvyšší čas
pro vzájemné srůstání mezi zvláštním zasvěcencem kněžským a obecnými
zasvěcenci laickými, vedoucím až k vzájemnému obejmutí a políbení v
eucharistické oběti.
Cha-chá! - Posmíval se Dominikovi hrabě Rajmund Toulouský, podezírající
světce z nízkých úmyslů: - Máte poněkud hladový výraz ve tváři.
Hrabě působil jako římský imperátor s bystrýma, pronikavýma očima a
vystrčenou bradou. Ty oči se upínaly na Dominika hromsky nepříjemně, a
dalo se zaslechnout také lehké skřípění zubů.
Hladový?
Vypadáte jako pes, který v dálce zahlédl pěknou kost, není-liž pravda?
Nevidím tu, milý hrabě, žádnou podobnost se psem, který v dálce zahlédl
pěknou kost. Pohled, o kterém snad mluvíte, je toužebný a vztahuje se k
nesmrtelné duši.
Hrabě Rajmund si vzal oddechový čas a párkrát polknul naprázdno. Pak se
ale znovu rozhoupal a podotkl:
Tak byste to také měl dát jaksepatří najevo. Chtělo by to uspořádat
veřejnou rozpravu s katary.
Dominik pokyvoval hlavou: Pravda je, že to, co porozjímám, musím
apoštolsky hlásat dál, totiž veřejně se pochlubit Kristem, a to
ukřižovaným.
Slovo probudilo slovo a veřejná rozprava s katary byla na světě, a ne
jedna. Jenže se z toho pokaždé vyklubala parádní estráda.
Sotva Dominik uslyšel tyhle veřejné rozpravy, shledal, že vlastně nikdy
nenaslouchal skutečné a nefalšované babské hádce, a dlužno říci, že to
na něj udělalo hluboký dojem. Celá záležitost se přitom takříkajíc
rozkošatěla. Účastnici dosáhli stadia, kdy přišlo ke slovu rýpání se v
minulosti a vyhrabávání starých nevyřízených účtů. Kdo měl všech pět
pohromadě, brzy poznal, že tudy cesta nevede.
Tak dost! – Řekl rozhodně Dominik: Není čas na opakování toho, co kdo
řekl. Pán Ježíš nás neposílá vést o něm rozpravy a diskuze. Musím hlásat
Krista a jeho království, kam se každý dostane jedině cestou kříže.
Místo dlouhých řečí začnu soustavně hlásat učení víry, a to tak, jak
jsem to sám prorozjímal před Ukřižovaným.
Komu to, prosím vás, chcete vykládat?
Těm, kdo bloudí a hledají pravdu mimo církev.
Kdepak je najdete? Díky křižákům jsou všichni krtkovitě zalezlí.
Pak musím jít za nimi, do břicha Paříže a měst, do všech těch zapadlých
špeluněk, sklepů, děr a kanálů, kde se zdržují.
Tak bije na poplach, ale přitom nastavuje vlastní kůži.
Zbytečně se namáháte, vrčí na Dominika hrabě Rajmund: - Copak jste už
dostatečně nezažil víc než dost důkazů katarské zlovůle? Jak si vůbec
můžete představovat katara jako nádobu naplněnou mlékem lidské
laskavosti? Musí vám přece být jasné, že v jejich zlotřilé duši není
místa pro světlo a lásku. Přiznejte to! Jejich pohlavár jistě někde žere
drcené sklo a za úplňku páchá satanské obřady, jejichž součástí jsou
lidské oběti. O tom není pochyb! A vy přesto, otče Dominiku, lpíte na
nesmyslné představě, že je schopen obrácení k lepšímu.
Jsem otcem hříšníků, a ne jejich soudcem.
Hrabě už nic neříkal. Seděl mlčky a ohryzek mu poskakoval nahoru a dolů,
jako by polykal něco velmi tvrdého a drsného. Zaškaredil se, ale
neulevil si tak. Hryzl si knír, ani to mu nepomohlo.
Hmmr, zamrčel posléze. Znělo to, jako by mu ta slova páčili z úst
zubařskými kleštěmi.
Tak otec Dominik nadále strká svůj nos do nejrůznějších děr a zákoutí.
Jak jen jsou rozmanité! Někde zurčí konverzace jako bublavá bystřina
kolem skály a nikdo se nad tím nepozastaví, ale jsou také jiná,
klidnější ústraní, kde vládne velebné ticho a členové jsou uhnízděni ve
svých koutech, s očima zavřenýma, odevzdáni do rukou slepého osudu.
Hrad Štěpána z Lervianu je dračí skrýš. Rojí se to tam katary jako v
mraveništi. Nejsou to žádní hlupáci. Rozumu mají až přebráno. Učenost
některých je dokonce neslýchaná. Cizopasí na nevzdělanosti a lenosti
různých duchovních osob. Zapytlačí si také v Písmu svatém.
Opravdový šlechtic ducha je povznesen nad všechny starodávné obludy,
cizopasící na lidském hříchu a zabedněnosti. Proto hledá dračí doupě,
aby zamířil přímo do srdce nestvůry, strašící a trápící všechny lidi
dobré vůle.
Nejrafinovanější sídlí ve Fanjeaux. Stačí se vydat do té dračí sluje a
vytrhnout ze záhuby ty, kdo se dávají svést. Není to zbytečné
hazardování. Devět děvčat zachytil otec Dominik do náruče Kristovy
církve. V jejích očích bylo možné zahlédnout pohled, jakým častovaly
dvorní dámy rytíře ve chvíli, kdy se odvracel od mrtvého draka. Pohled
plný hlubokého obdivu, téměř zbožné úcty. Z toho všeho vzešel klášter v
Prouille, takový mateřský přístav, kam se Dominik vždy znovu a rád
vracíval, ale nikdy dlouho nezdržel.
Můj synu, mně také jde především o spásu duší, ale to víte, církev je
ještě úřad, a úřadování chce papír, řekl mu papež Honorius III., když mu
slavnostní bulou potvrzoval Řád bratří Kazatelů.
Teď uděláte nejlíp, otče Dominiku, když se pěkně někde usadíte a
odpočnete si, radily moudré hlavy a dodávaly: Tady máte pozemky, tamhle
máte domy, tady jsou darovací listiny -
Chřř-chřř! – a do prostoru se snášely útržky listin jako padající
podzimní listí.
Vzdáváme se všech pozemků. A vy, bratři, je nás tady pohromadě tolik, že
bychom zakopávali jeden o druhého. Posílám vás po dvou do různých míst,
kde je vás nejvíc potřeba. Jděte a kažte!
Jeden z bratrů prudce zaúpěl, jako trýzněná duše, které druhá trýzněná
duše přišlápla kuří oko. Neočekávaná výzva ho zasáhla silou argumentu do
nosu. Místností se rozlehl jeho hlas nikoli nepodobný zvuku trouby
anděla Posledního soudu:
Ale, otče Dominiku, vždyť nemáme ani vindru.
Tak je to nejlepší. Aspoň vás nic nebude zatěžovat.
Otče Dominiku, vy jste nezdolný optimista. Pokud byste se ocitl na
Pompejích za výbuchu vulkánu, nejspíš byste řekl: No, no, snad nebude
hned tak zle!
Zmateně na něho zírali a nijak se nezdáli sdílet jeho slunnou náladu.
Celý Dominik. Nikdy nikomu nic nenařizoval. Pochopil, že bratr má
zapotřebí chlácholení a povzbudivé šveholení. Udělal by pro bratra, co
by chtěl, jen aby poslechl jeho výzvu. Klidně by si před ním třeba i
kleknul na kolena a se slzami v očích ho prosil: Zkus to, bráško! To
víš, strach má velké oči.
Místo toho však tentokrát otec Dominik řekl:
Něco vám, bratři, přece jenom dám na cestu. Získal jsem to jedné noci v
lese poblíž Toulouse. Vzpomínám si, jak tehdy umlklo šumění stromů a
lístky sotva dýchaly, jen jemný vánek přinášel sebou neznámou vůni, sovy
houkaly a sýčkové sýčkovali. Nad hlavou mi majestátně čnělo nebe a v
dáli se třpytila klidná vodní hladina, zrcadlící tisíce hvězdiček –
prostě ideální prostředí pro velkou inspiraci. A právě tam to ke mně
přikvačilo.
Pak jim vtiskl do ruky pletenec všelijakých součků a kamínků.
Co to má být?
Ze rtů jednoho z bratří vyšlo zabublání, jako když se topí zdatný
plavec.
Můj původní růženec.
Bratrova brada poklesla na způsob zvadlé lilie a z ochablých úst se
vydralo: Júúú!, citoslovce prozrazující silnou emotivní nálož.
Najednou všichni byli plní nadšení a odhodlání pokračovat v úsilí na
vyčistění Augiášova chléva svého srdce naplněného nezvyklými úzkostmi a
obavami z toho, co bude dál.
Tehdy se rozednilo, a už tu bylo nádherné jitro. Jako by nějaký obr
odzátkoval velkou láhev plnou destilované vůně trávy, stromů, sena,
květů, vod a strání. Bylo to jitro, které podněcovalo muže k hrdinským
činům i velkým sebezáporům, jitro, které křičelo do uší: Vypni hruď a
poddej se velkému hrdinství!
To víte, jsme teprve na začátku velkých věcí. Byla by ostuda, kdyby
někdo z našeho řádu nebyl u toho.
| |
+++
STROMY V RÁJI
jen dech se tají,
nad stromy v ráji
okusíš
po dlouhé cestě
pochopíš
Lady
+++ |
|
Větroplach!
Nesmíš takhle mluvit o Dominikovi! – Hájil ho Mannes.
Je to větroplach! – Trval na svém Antonín: - Dělal takové psí kusy už ve
Valencii jako bohoslovec s rudýma ušima!
Dominik je náš bratr.
Bratr? - Pchá. Leda tak nevlastní. Je větroplach po matce. Máma se
zapletla s tím Guzmánem, místo aby zůstala i do své smrti věrná našemu
nebohému otci.
Tohle nebudu poslouchat, Antoníne! Urážíš naši milovanou maminku, která
nám vždy byla laskavou mátí, a urážíš i jejího manžela Felixe Guzmána,
který se jí i nás laskavě ujal po smrti našeho otce, a byl nám vždy
milujícím otcem.
A stejně vždycky všechno prošlo spíš jeho vlastnímu synáčkovi Dominikovi
než mně.
Mannes vrtěl odmítavě hlavou: To si domýšlíš, Antoníne. Otec k nám býval
ke všem stejně spravedlivý, ale tys dělával takové roštárny, že to s
tebou nebylo k vydržení. Jediné moje štěstí, že jsem nebýval bit spolu s
tebou, bylo to, že mám klidnější povahu a nedám se tam snadno strhnout k
nějakým lotrovinám. To ti říkám na rovinu, třebaže jsi dneska farním
knězem. Zřejmě ses ale do dneška nedal na pokání.
A já ti zase říkám, že necháš-li se strhnout Dominikem, tak je s tebou
konec. Jsi o nějaký ten rok starší než Dominik, takže bys měl mít víc
rozumu, než on, a já jsem zase starší než ty, takže tohle ber jako
bratrské napomenutí! Dominik má sedět s ostatními kanovníky na místě,
modlit a zpívat Bohu chválu, jak se sluší a patří na kanovníka. A vidíš,
má šídlo v zadku. Lítá si po světě, kde ho nikdo nezve. Zneužívá zmatků
v Occitanii, aby se pod záminkou obracení bludařů na víru potloukal v
cizině mezi všelijakými obejdy a tahal se s kdejakými ženštinami. Chodí
v hadrech jako ti bezdomovci a nedbá na důstojnost našeho kněžského
stavu. S ženskými to jistě dobře válí – hm, má po starém Guzmánovi
pohledný kukuč i dovede se před nimi dobře naparovat, jako to –
Héronova báně zvaná Mannes byla právě tak-tak na prasknutí. Vyletělo z
ní střelhbitě:
Polepši se, brácho! Někdy je dobré, když se i farář obrátí!
Pak už se kůň vzepjal pod nasazenými ostruhami a zanechával za sebou
oblak prachu, když uháněl pryč.
Kde vězíš tak dlouho? – Ptali se ho kanovníci.
Byl jsem jenom navštívit příbuzné.
Už se vrátil otec biskup ze severní cesty.
Otec Diego de Azevedo?
Samozřejmě.
Namydlený blesk by měl zpoždění. Takový je už Mannes. Jinak zosobnění
přísloví o tiché vodě, meloucí břehy, ale když volá představený,
prasknou všechny hráze, zadržující jeho přičinlivost.
Milý synu, rád bych vás někam poslal.
Jsem připraven.
Ovšem toto je něco neobvyklého. – Occitanie. Musel jsem tam nechat
vašeho bratra Dominika samotného, ale to nestačí.
Kanovníkovi se zdálo, že poskočil na židli o dobré dvě stopy, ale pak do
ní dopadl zpátky poněkud roztřeseně. Zablekotal:
A – a - a – co - co je tam tttaak náročného, otče biskupe?
Země posedlá tmou, můj synu.
Celá biskupská rezidence se otřásla, ale pak se vše upokojilo. Zmateně
se rozhlížel, nicméně biskup Diego seděl na křesle docela klidně,
třebaže v téže chvíli někde v těsné blízkosti mladého kanovníka nejspíš
uhodil blesk, zahřměl hrom a vypukla bouřka, ke které se nějakou dobu
schylovalo. Její síla by nesporně šokovala rosničku, od níž by možná
někdo před chvílí loudil předpověď, neboť sice hlásala nevlídné počasí,
ale určitě nepočítala s něčím tak obrovským. Jeho nervová soustava byla
ve znamenitém stavu, ale nastalá situace se mu promítla jako kombinace
Posledního soudu s protržením sypané přehrady na zdivočelé alpské řece.
Zatímco biskup vykládal něco o zásadě kněžské obedience, obavy pominuly,
slunce zase vykouklo zpoza mraku. Letmý pohled na kříž způsobil, že mu
tváře zrůžověly a on si blaženě připomínal hrdého bojovníka Cida,
šlechetného rytíře bez bázně a hany. Statečný a hrdý muž, o němž
prozpěvuje celá rodná Kastilie: Ó, jaký to služebník, jen dobrého mít
pána!
Brzy nabyl jistoty, že věrný služebník přece nesmí a nemůže být bez
pomoci shůry deptán, ani když leží chycen v síti temných sil,
doléhajících na Occitanii.
Tak dobrá, vydám se tam, kam mě posíláte.
S větrem o závod štval koně, aby měl co nejrychleji celou tu patálii s
Dominikem z krku, aniž by tušil, že tahle patálie nejenže tak rychle
neskončí, ale naopak, že on sám bude nadmíru překvapen sám sebou. Tak
pracuje Duch svatý, že zjistíme, že všechno, co jsme si lidsky domýšleli
o sobě i o druhých, je jenom velký klam. Je však dobré zjistit to brzy,
a ne až na konci života.
Kdepak, otec Dominik tady není, dozvěděl se na biskupství v Toulouse. –
Nejspíš bude v Prouille.
Uhnaný kůň uvolněně oddechoval, když v nedalekém Prouille přišel o
jezdce.
Dvojité vydechnutí: Bratře! - předcházelo pádu do náruče, kde jedna ruka
nejenže ztratila povědomí, která je levice a která pravice, ale také
jistotu, čí je která. Teprve, když se roztočený svět zastavil a okolní
věci nabyly svých obrysů a místo šedivé kaše se ukázaly barevné skvrny,
objevil se Mannesovi nový svět, o jakém neměl tušení.
Jestli měl kdy Matouš-Levi oči navrch kvůli hromadě peněz na celnici,
nebylo to nic proti vystrašenému pohledu ve tváři Dominikově,
obletovanému jemu oddanými křehulkami v prouilleském domě. Jedna z těch
kalupinek právě přišívala novou záplatu na jeho už tolikrát látaný
hábit, a skoro se s tím oděvem mazlila jako s milovaným dítětem, a
každou niť nábožně zulíbala v pomyšlení, že to bude nosit milovaný Otec.
Kdyby se snad byla píchla jehlou do prstu, vůbec by nevykřikla, nýbrž by
jen zbožně děkovala nebesům za to požehnané zranění. Druhá mu právě se
stejnou něhou opravovala proděravělá bagančata, protože jakékoli nové
škorně rozhodně odmítl. Další přičinlivka vařila vydatnou polévku, aby
se vyčerpaný otec trochu pozdravil, ale netušila, že on se zase spokojí
s několika tvrdými kůrkami chleba, které byly připraveny pro slepice.
Ponenáhlu se Mannesovi vyjasňuje: Tak tohle bylo jedno z těch břemen,
které svatý Zakladatel tak těžko nese.
Jak pronikavě se liší bratrův přístup k ženě od běžného přístupu světáka
vůči ženě! Světák sleduje očima rozšířenýma úžasem, ale zakalenýma
chtivostí dravce zde drobnou světlovlasou dívku, tam zase vytáhlou
brunetku, a řadí jednu po druhé do kategorie „docela ujde“, a všímá si,
jak náhlé uzardění silně přispívá k dívčímu půvabu. To už světák
vyskakuje z místa, těká očima a ve své lačnosti nervózně přešlapuje. I v
tomto occitanském kraji, zohyzděném všelijakými pověrami a bludy a
zastíněném lživým duchem světa se totiž stává, že se dívka zardívá, když
obědvá a u jejich stolu se zastaví jakýsi lidský slimák ze světa a
nenasytně na ni civí. Podívá se na slimáka, jak by výjimečně zhýčkaná
princezna pohlédla na housenku, která se jí nějak dostala do salátu, a
pak odvrací oči a drží je odvrácené, dokud ji dobrý otec Dominik
neujistí: Už je to pryč, sestřičko.
Třebaže je bratr jako zvláštní zasvěcenec celým srdcem přibitý ke
Kristovu kříži, přesto kvůli tomu nevypukne okamžitě v nitru takového
celibátníka naprostá sterilita, ani odpor či nenávist k příslušnici
slabšího pohlaví, ani neztratí smysl pro krásu Božího stvoření, která
přirozeně nesporně vrcholí v ženě. Jistě si také bratr tu a tam
povzdechne o ženě, která se rozhodne k němu připojit:
Ach, jak je krásná a něžná! Dýchal bych za ni – nicméně nestačí mi
taková láska, protože toužím po ještě větší lásce. Nestačí mi ani taková
krása, protože chci zakoušet ještě větší krásu, a tou je svrchovaná
Krása Spasitele, který se k nám tak hluboce sklonil, až neměl o podoby
ani krásy. Chci zakoušet krásu naší Královny, Marie, která je celá
krásná, a není na ní stín kazu, dokonce ani touha zkazit se a porušit
svou krásu. Každá z těch rozkošných stvoření, která se na mne každou
chvíli nalepují jako mouchy na med, je v celé své kráse jenom lesklý
střípek, jaký patří dosadit do mozaiky hodné umělce v basilice San
Vitale, aby vznikl důstojný obraz naší Královny Marie.
Jeden se ovšem nemůže vyhnout příslušnicím opačného pohlaví zcela a za
všech okolností, neboť ženy se někdy vynořují s překvapivou náhlostí.
Avšak otec Dominik si pěstuje nouzový postup a neselhávající taktiku
vytrácení se ve chvílích nebezpečí, jako mrštně mizí pod hladinu kachny
potápky, takže se v úzkém kruhu bratří dobře ví, že ačkoli se věnuje
raději evangelizaci mladých žen než kohokoli jiného, k bytostem takto
získaným Pánu se nenalepuje, ani u nich neulpívá, a chtěla-li některá s
ním navázat důvěrnější sblížení, činila by tak na vlastní nebezpečí.
Když Mannes vidí Dominikovu sklíčenost, zejména jde-li o bratra spjatého
duchovně rodinným poutem s milovanými sestřičkami, nešetří námahou ani
časem: Musím mu ulevit a vrátit zdravou barvu do tváří.
Ponenáhlu se vyvíjí tajemný postup - kdekoli Dominik ustupuje do pozadí,
tam vystupuje do popředí Mannes. Vypadá to prostě, jenže není to tak
snadné.
Víš, bratře, vysvětluje otec Dominik, vstup do našeho řádu je pro toho,
kdo se k němu rozhodne, nejdůležitějším krokem v životě, protože tady
platí: Chceš-li být dokonalý, opusť vše — i sebe! Nestačí opustit jen
majetek, vzdát se i koně, na kterém jsi dosud jezdil a chodit pěšky.
Musíš obětovat i to, čím jsi jako člověk — svobodnou vůli. Někomu je
zatěžko opustit už pouhý majetek. Mnohem víc je třeba zapřít to, čím
jsi, takže už přestáváš být sám sebou, už nejsi ani muž ani žena. V tom
je dokonalost, úplné následování Krista. Jen velkomyslné srdce, plné
radostné obětavosti, je schopno takového rozhodnutí. Jeho provedení je
posledním a největším úkolem vlastní vůle.
Slovo „obrácení“ může být u toho, kdo vstupuje do kláštera z pohnutého
světského života, oprávněné, neboť uplynulá léta byla pro jeho duši
poněkud ztracená a teprve následující léta nabývají smysluplnosti pro
jeho rozvoj ve ctnostech. U vyvolených však slovo „obrácení“ znamená
přechod od dobrého k dokonalému, k nejlepšímu. Takovými jsou ti, kdo od
dětství touží po dokonalosti a stali se snad i duchovními, jako ty. Pro
tebe je den řeholní profese „obrácením“, protože se povznášíš k
nejdokonalejšímu stavu, čistě nadpřirozenému s pevným rozhodnutím vést
dokonalý život, hrdinský život ctnosti.
Víš, Mannesi, opravdový řád bratří Kazatelů je teprve v plenkách. Zatím
dychtivě čekám na papeže Honoria III., až milostivě podepíše a zapečetí
pod rybářským prstenem schvalovací listinu.
Kdesi na dně Mannesovy bytosti zlověstně trčí varování starším bratrem,
farářem Antonínem: Pozor na něho! Větroplach! - Přesto si otec Mannes
počíná uprostřed této temnoty jako Maria, která také neví, jak se to má
stát a přece souhlasí: Staň se!
Bílé roucho s černou kápou se snáší, aby překrylo všechno to, co má
ustoupit do pozadí. Prosté černobílé roucho, jaké oblékají albigenští
bludaři, vzdalující se zlatu, barvitosti a nádheře církevních prelátů a
hodnostářů. Tak Mannes zdánlivě splývá s šedou masou bludařů, ale
neztrácí se v ní díky Královnině Růženci.
Hlavně musíme vyrazit do velkých měst, kde je nejvíc bloudících hledačů
pravdy mimo církev.
Prvních šestnáct věrných a neohrožených se vydává do díla.
Paříž. Královské město. Tady se shromažďují bludné duše. V krčmách to
bzučí jako v úlech. Nejrůznější špeluňky, sklepy a stoky. Jenže tu
neproudí ten pravý duch, Spiritus Sanctis, nýbrž jenom zkapalněný
sluneční paprsek, jak ho dodala vinice a pozemsky vyšperkovali vinaři.
Opravdu tam chcete jít mezi ně? Ani městská stráž se tam neodvažuje
vstupovat.
Skutečně nezáviděníhodné podmínky a krušné chvíle jsou mezi nepřáteli
Krista. Pařížské špeluňky, sklepy a stoky jsou různé a všeho druhu.
Někde zurčí konverzace jako alpská bystřina kolem skály, a jinde vládne
velebné ticho a všichni přítomní jsou uhnízděni ve svých koutech, s
očima zavřenýma, odevzdanýma do rukou temného Osudu. Někde se ovšem
vynořují záhadné komplikované existence, vyvolávající zlé duchy, místy
cílevědomě, jindy z pouhé zvědavosti anebo pouhé hlouposti. Mannes si
pokorně přisedává mezi ostatní:
Peníze? – Nemám. Podělte se se mnou o kousek toho Božího dárku, prosím.
Tak se bratr docela osvobozuje pro hlásání Krista. Nic výbojného, ani
přehnaný halas, žádná provokace. Jenom pokojně naslouchá a občas přihodí
polínko do ohně rozpravy. Tato Mannesova pokojná síla a vnitřní
vyrovnanost je pro bloudící duše něčím neodolatelným.
A už se vynořuje z masy řada pomocníků.
Sestry už mají svůj dům v Prouille, ale bratři jsou stále vydáni
napospas příležitostnému přístřeší.
Založíme bratrům nějaké trvalé vlastní ústraní. Konvent svatého Jakuba.
Mannes si možná připadal jako přespolní běžec, ale nemohl si pomoci.
Stále znovu se vracel k soustavnému duchovnímu vedení sester v Prouille,
jak ho o to prosil Dominik. Současně odbíhal do Paříže, aby se
přesvědčil, jestli pomoc těch, které oslovil svým projevem, je něco
platná. Byla platná. Pokaždé uviděl o jedno patro víc, až nakonec
spatřil i střechu.
Jednoho dne se po vyčerpávajících bezvýsledných hovorech s bloudícími v
Paříži rozvlní i tak tichá voda, jakou zosobňuje Mannes:
Tohle řečnění nemá cenu. Tady musí stát pořádná škola, kde se soustavně
podává svaté učení církve. Kristu a jeho církvi neškodí zdaleka tolik
tihle bloudící albigenští, jako strašně škodí nevzdělanost nás,
křesťanů, ve víře.
Založme tedy nějaké učiliště v Paříži.
Tak se začala rodit pařížská univerzita, hezky kámen ke kameni, cihla k
cihle, jedno patro po druhém.
Skvělé! – Chválí ho otec Dominik: Vím, že mi chceš pomoci, ale teď bych
tvou pomoc, Mannesi, ocenil spíše v Madridu. Máme tam řadu našich
sester, zasvěcujících se mnišskému životu, ale nevíme si s tím rady.
Bratr Petr kolem nich zmateně pobíhá a nadělá víc zmatku než užitku.
Sestry?
Ano. Naši bílí bratři hlásající Krista potřebují naléhavě řádně
zavedenou modlitbu v klášteře mnišek. Tam se vytváří duchovní zázemí
dalšího rozvoje řádu. Kdyby nám, otcům, chyběla tato duchovní záloha
mnišek, zastavil by se rozvoj řádu a také stávající bratři by snáze
splývali s masou bloudících nepřátel Krista a podléhali by svodům světa.
Sotva se toho ujal Mannes, klášter si poskočil, jako by se cvičil na
sarabandu, pak se nadechnul, až se zdálo, že snad zgumovatěl, ale
neprasknul. V krátké době se dostavilo tolik nových sester, že se zdálo,
že snad vyšlapou zvláštní cestičku. Už se zvětšuje a přistavuje další
křídlo. Řád na to reagoval tak, jako by se konečně nadechnul oběma
plícemi.
Když Goethův chorus mysticus zpívá na konci Fausta: Vzhůru za věčným
ženstvím!, tedy básník jen matně vytuší ono tajemství věčné Ženy podle
míry kosmu, svaté Panny Marie, Královny řádu bratří Kazatelů.
Barcelona a její okolí zaznamenaly soustavný dominikánský pohyb. Otec
Mannes, pravda, setrvával v ústraní kláštera v rozjímání, ale sotva
nabral plné naběračky milostí, už se rozběhl po misijním kázání tam či
onde. Svou vytříbenou a květnatou výmluvností rozkvedlal život celé
diecéze tak, že se zvedly úplné zástupy povolání do řádu. On se však
vždy vracel k sestrám:
Díky vám, milé sestřičky, za vaše modlitby, oběti a kající pobožnosti.
Potom však přišel okamžik velkého loučení s Otcem Dominikem:
Jaké požehnání, že jsem na těch posledních pět nebo šest roků Dominikova
života směl uvolnit jeho ruce od starostí o ženské domy, konventy a
kláštery, takže se náš velký Zakladatel mohl s plnou vervou rozběhnout
za těmi nejzávažnějšími úkoly řádu! – Děkoval Bohu otec Mannes, když se
loučil s mladším bratrem.
Povolávám vás, otče Mannesi Guzmáne, abyste se zúčastnil vyšetřování
všech skutků a okolností, týkajících se vašeho bratra Dominika Guzmána,
psal mu papež Řehoř IX.
Díky tomu se podařilo něco překvapivého. Doposud se vnějším nezaujatému
pozorovateli zdálo, že snad něco probíhalo v životě svatého Zakladatele
zmateně a neurčitě, že snad jen tak popleteně přebíhal z místa na místo,
a že to, co přitom konal v ústraní, uniklo pozornosti. Nic závažného
skrytého však nezůstalo utajené. Našlo se víc než dost svědků, kteří ho
vždycky koutkem očka sledovali, a teď o tom vydávali svědectví s rukou
na Písmu svatém. Stěží kdy se našel takový světec nebo světice, u něhož
by se kdy podařilo tak zmapovat každý krok jeho života. Dokonce ani
kameny na hrobě si nedaly pokoj, dokud nedosvědčily pomocí četných
zázračných uzdravení, čí že to vlastně ostatky pod nimi spočívají.
Poté, co papež Řehoř IX. svatořečil otce Dominika dne 3. července léta
Páně 1234, vyrazil otec Mannes na misijní kázání do rodné Caleruegy, a
vyzýval:
Postavte tady klášter řádu bratří Kazatelů!
Krátce na to se rozloučil s tímto světem a byl pochován v rodném kraji v
klášteře svatého Petra Gumiela léta Páně 1235. U jeho prostého hrobu
však docházelo k četným zázrakům, až se to stalo poutním místem. Řehoř
XVI. pozvedl otce Mannese na oltář k úctě jako blahoslaveného léta Páně
1831.
| |
+++
MAYA
prach usedá na tvé sny
probuď se, sedmikrásko
mráz už tě nespálí
jen zasype tě hvězdný lesk
zastudí tě u srdce
nakrátko
než přejdeš most
který tě dělí od SEBE
od Lásky bez podmínek
Lady
+++ |
|
Úplné eldorádo! - Rozplývala se polštářovitě naducaná náplň krajek a
záhybů honosného šatu španělského granda. Samo sebou, že to nebylo pravé
eldorádo, o jakém si každý mohl nechat jenom zdát od časů, kdy se
domorodý vládce Muisca nechal pokrýt zlatým prachem, aby se podrobil
obřadu svého zasvěcení slunečnímu božstvu skokem do jezera Guatavita.
Pak se ta krajková nádhera jaksi zadrhla, načež se pohnula stranou a
váhavě se nakláněla, jako náměsíčník trpící bolestivými puchýři na nohou
a navíc zápasí s rušitelem blahých snů.
Hmrrr! Někomu se to nezdá? Vždyť je to ráj na zemi! Z latifundií se nám
valí tolik druhů plodin - sara, kinna, kvinoa, papas, achi, dýně, a k
tomu záplava zeleniny – palma sabal, chaote, plody sechium edule,
maniok, batáty, jamy, oka, uluka, anu. A kolik chutí! Chirimoia, papája,
avokádo, rajče, kakao, ananas, oranže, jahoda, malina, ostružina. A těch
ořechů – akažu, para, hikora!
Zatímco jazyk naprázdno polykal sbíhající se sliny, polštář se znovu
navzduchoval, aby se opět nadouval: A to všechno máme, aniž pohneme
malíčkem u nohy. Bohu díky za našeho slavného Františka Pisarra, když
blahé paměti obratně převzal celé Inkovo zběsilé hospodářství! Stačilo
jenom vzít toho Atahualpu pod krkem, a teď si lebedíme na jeho výsluní
my – Španělé.
No, pár tisícovek indiánů při tom zařvalo - , přizvukoval mu Gaspar de
Flores y del Oliva, honosící se sice urozeným původem, méně však
prázdnýma kapsama.
Pchá! – Tihle opičáci - Ozvalo se z krajek: - však jich ještě bude.
Nedávno jsme otevřeli stříbrné doly na vrchu Cerro Rico v Potosí. Pro
nás nebe na zemi, pro ně peklo pod zemí. Ostatně kdyby nezařvali ve
stříbrných dolech, tak by se navzájem pozabíjeli při svých lidských
obětech slunečnímu božstvu Iinti.
Jako bych to nevěděl, uchechtl se Gaspar, - když sám dělám správce
jednoho dolu ve městě Quives. Bez indiánů bychom to nevyrvali ze země.
Přece nemohu být útlocitný k nějakému tomu vedlejšímu indiánskému
odpadu, zvlášť když se mé ženě narodilo už jedenácté dítě. Jakpak asi je
mám uživit?
Tak to je ta vaše Růže, jejíž křtiny jsme nedávno zalévali tequilou?
Pokřtili jsme ji podle babičky jménem Isabela, ale říkáme jí s mou Marií
Růže. A jak by ne, když to v její kolébce tak libě vonělo růžemi a ona
doopravdy vypadala jako z růže květ.
Však doroste a bude to krasavice jako tvá Marie.
Jeho oči se potáhly skelným služebným výrazem. Pokaždé se takto
potahovaly, kdykoli stál před vrchností. Upíral je asi půl metru nad
temeno jeho ctihodnosti, jako by hovořil k nadpřirozenému soudnímu
zapisovateli, který se vznáší nad scénou.
Jen aby nám nevyschl tento zdroj příjmů, protože se tady pořád
potloukají nějací dominikáni a rozeštvávají naše poklidné živobytí.
Ten starý frátr Bartoloměj de las Casas je už přece dávno pryč.
Jenže napsal spoustu knih na obranu těch indiánských opic a ve Španělsku
se o tom příliš dobře ví.
Hm, tam jsou vděční za každou libru stříbra a zlata, protože královská
pokladna je kvůli luteránům povážlivě prázdná. Takže každý papežský list
proti vykořisťování rudochů skončí zase někde v šuplíku.
Zlověstně vyhlížející obloha s mraky, stahujícími se nad vysušeným
pouštním pásem Costa a nad Sierrou, rozervanou mezi horskými masivy And
a úrodnými políčky v údolí, byla svědkem hrozných poměrů a jakoby se
občas vytrhla Hospodinu z rukou, přehnala se zemí jako ničivé El Niňo. S
obdobnou důrazností dotírala den ode dne ustrašená hlava rodiny Floresů
na svou dorůstající ratolest, poté, co ve svých jedenácti létech přijala
biřmovací jméno Růžena:
Jářku, Růžo, musíš se co nevidět bohatě provdat. Živobytí jde od desíti
k pěti. Indiáni padají jako mouchy a zdatnější negry nestačíme dovážet z
Afriky, a my – Španělé, tady přece nejsme na práci. Ostatně slyšíš to
sama, jak pro samou záduchu už ani nemohu dýchat. - Tak sípal a skřípěl,
až se zdálo, že má v krku nějakou píšťalku.
Nikdo z Limy nemohl říci, že se z Růženy neklube půvabná dívčina,
dokonce ani slibný ženich, který se právě vynořil ze zástupu u prahu
otcovského domu se srdcem na dlani, by to neřekl, dokonce ani ve chvíli,
kdy ho urazila poznámkou o trapném jelimánkovi. Avšak i kdyby nebyla tak
půvabná, její životní elán by sám stačil vyvolat dojem tělesné krásy.
Mládenec s rudýma ušima v ní shledával ztělesnění ideálu letního dne.
Když se ve svém spěchu cestou do svého křestního kostela svatého
Sebastiana, zastavila, aby pohladila zevlující kočku, bylo mu jasné, že
svým dotykem povýšila tu kočku do nové, lepší, nadpozemské životní
úrovně, a jeho mladistvé srdce pro ni zahořelo.
Upadlá lidská přirozenost, vzdychající po ztraceném ráji, prožívá horror
vacui čili strach z prázdného prostoru. A tohle byl nesporně citlivý
mladík a po několik dlouhých měsíců zelo jeho srdce prázdnotou, všechno
bylo zameteno a vyzdobeno, opatřeno nápisem: Buď vítána, milovaná
Růženo. Zdálo se, že se tato dívka vřítí dovnitř a vyplní prázdnotu.
Nebyla to nejkrásnější dívka, jakou kdy viděl. Po Panně Marii
Guadaloupské byla druhá v pořadí. Měla v sobě něco něžného, co se těžko
vyslovuje, a on se s něčím takovým ještě nesetkal. Křečovitě polykal.
Jeho dobře vyvinutý hrudník se nadýmal pod umně vyšívanou náprsenkou.
Byl to čas, který doháněl muže k velkým činům, doba, která na něho
křičela: Vypni hruď a poddej se hlasu svého srdce, hrdý caballero!
Chvíli zevloval před jejím domem a pro případ, že by někdo šel náhodou
kolem, se tvářil jako palma v květináči. Poté, co byl odmítnut, krátce
zasténal a vytratil se s namáhavou hbitostí podoben kočce na rozpálené
střeše. Zato Gaspar de Flores zavřeštěl jako kočka s přišlápnutým
ocasem, což patrně zkrátilo o léta život papoušků znenadání probuzených
na blízkých palmách. Hůř se vedlo Růženě.
Co si ta pitomá Růžena myslí! Bác! Bác!
Snášela otcovské rány jako hrdinka jejích snů, svatá Kateřina Sienská.
Šmik – šmik! – Tak zněla její odpověď všem dalším nápadníkům a zvlněné
kadeře vlasů odlétly mezi odpadlé ústřižky látek a nití v krejčovské
dílně. Zřídila ji doma matka, aby si početná rodina udržela nějaký další
zdroj obživy. Otec čím dál tím víc polehával a sípavě hřímal z postele:
Musíš se bohatě provdat, Růžo! Koukej se po nějakým nápadníkovi! Za celý
život nevyděláš, co vyvdáš s dobrou partií!
Nebudu vám na obtíž, prosila, - jen když mě necháte modlit se před
oltářem s Matkou Boží a Jezulátkem. Stačí mi třikrát týdně kousek chleba
a voda jen tak, abych neumřela, a budu dřít v krejčovně nebo na zahradě
do úmoru.
Blázníš! Nejsi žádná indiánka. Jsi Španělka a musíš dělat našemu rodu
čest! Dovedeš číst i psát, ale musíš mít i pěstěné ruce a všechno, co
šlechtí dívku. Celá Lima musí vidět tvou krásu!
Ne.
Bác! Bác! - K otcovským ranám přibyly mateřské, a k nim se připojily
ještě její vlastní. Nedovolila svým ranám ustat v krvácení.
Jemné prstíky ustoupily hrubou prací zdrsnělým prstům s oděrky a
polámanými nehty. Krásné šaty s krajkami a závojem uvízly natrvalo ve
skříni. Zato staré pracovní hadry držely celodenní službu. Třikrát do
týdne získal nějaký chuďas vydatné jídlo, protože se spokojila s chlebem
a vodou. Když se dozvěděla o nějakém důlním závalu, spěchala na pomoc,
až sama vypadala jako indiánský horník, zachráněný ze zavaleného dolu.
Malá jeskyňka na nářadí v zahradě, a hlavně - vybavená křížkem. Starý
polámaný křížek, a přesto není k zahození. Naopak, má svůj život. Pohne
se živě na stěně, sotvaže ho někdo přijme za svůj a zaslíbí se Kristu, i
kdyby to slyšeli jen oni dva.
To je to pravé místo! Slibuji ti, můj ukřižovaný Miláčku, celé své srdce
a věčnou lásku.
Cha, cha, cha! Koza pitomá! Já ti dám zaslíbení Bohu! Nechej to mnichům
a jeptiškám! Bác! Bác!
Deset let těžkého žaláře nebylo nic proti tomu, do čeho se doma sama
uvěznila kvůli Ukřižovanému. Tělesné utrpení, snášené nyní spíš od matky
než od chorého otce, ale také duševní nápor a vydírání celou rodinou.
Hanba tobě, farizejko! Rodina strádá, otec churaví a ty si hraješ na
zbožnou! Přitom je Lima plná skvělých nápadníků a ženichů. Jak bys nás
jenom vytrhla z bídy, kdyby ses bohatě vdala a ulehčila mámě těžké
břímě! Potvoro farizejská! Ale počkej, já tě vyzdobím.
Pověs na ni všechny rodinné šperky! – Sípalo to z otcova lůžka jako když
řeže plech rezavou pilou: - A vystroj Růženu za nevěstu! Ať se líbí!
Nalíčit tváře!
Nezbývá než rozedřít tváře kůrou a nasypat do nich pepře. Ojé! To hoří!!
– Strašný pohled na její zanícenou tvář.
Co se ti to stalo? Cos to provedla, Růženo!
Ústa dívky mlčí, ale srdce volá: Můj Pane, ode dneška ti obětuji
každodenní půst o chlebě a vodě! Už nikdy nevezmu do úst ani kousek
masa! Raději přijmu zeměžluč, myrhu či pelyněk. To ti obětuji, má Lásko
na kříž přibitá, za své hříchy, za spásu hříšníků, zvláště těch s temnou
pletí, za duše v očistci! Můj milý Ježíši, chci odtrpět všechno, co moji
rodáci páchají na indiánech.
Teprve když se křik v domě slil v jednu mohutnou řeku dunění a hukotu a
železný řetěz se zakousl hluboko do jejího útlého pasu a její šat nasákl
krvavými šrámy, přicházela odpověď, jaká ji nenechala na pochybách a v
nejistotě. Konejšivé hlasy důvěrně blízkého Průvodce. Hravé přistupování
Dítěte Nejvyššího. Božská hra s božským Dítkem. Něžné doteky
Neviditelného a přece tak důvěrně Blízkého. Neotálí se svým objetím a
nezdráhá se s políbením čisté duše.
Pojďte za mnou do sakristie! - Vyzval kněz paní Marii de Flores.
Když tam vešla, stál ve dveřích způsobem zlověstným a velebným, z něhož
bylo patrné, že si nechce jenom přátelsky popovídat.
Přestaňte už konečně trýznit svou dceru Růženu, když ji Duch svatý
přitahuje od dětství k duchovnímu stavu! Jinak nedostanete svátostné
rozhřešení ani svaté přijímání. - Právě zakládají sestry klaristky v
Limě klášter. Vede je neteř limského arcibiskupa Otce Turibia. Zjistil
jsem, že by vaši Růženu ochotně přijali mezi sebe. Dobře vědí, jaké
krásné krajky dokáže Růžena vyšívat. Hlavně, že je bílá. O takové mají
zájem.
Hm, konečně, Růžena by tím byla venku z domu i bez věna. – Ozývalo se z
otcova lůžka hlasem připomínajícím bubnování na hrnec a práci pokoutních
dráteníků a brusičů.
Tak ať si táhne do kláštera, ta nevděčná farizejka, když chce opustit
rodiče s dětmi v krajní nouzi!
Úplná závrať štěstí, že se celý svět roztočil. Úchvatný kolotoč
událostí. Všechny věci ztrácejí svůj tvar a barvy. Dokonce i bratr,
vyprovázející v neděli domácího blázínka Božího z rodného domu se
nestačí divit, ovšem něčemu jinému.
Počkej, zastavíme se ještě u Panny Marie Růžencové, odbočuje Růžena
cestou do dominikánského kostela.
Sotva poklekne před oltářem, nohy vypovídají službu. Úplně olověné.
Nedají se odtrhnout a zvednout od klekátka.
Tak půjdeš, nebo ne! – Zlobí se bratr. – Takhle tam dojdeme až za tmy.
Potom se ale vytrácí a jeho naléhání slábne.
Hlavně, že je bílá. O takové mají zájem.
Hlavně, že je bílá. O takové mají zájem.
Hlavně, že je bílá. O takové mají zájem.
Ach, můj Pane, kéž by tady jednou povstal klášter svaté Kateřiny, kde by
se společně bílé sestry jako rudé a černé slavně zaslíbily a obětovaly
celým srdcem Ukřižovanému!
Proč najednou vrtíš hlavou? – Diví se bratr.
Už to jde, zvedá se z klekátka. – Jdeme domů.
Jak to, že domů?
Prostě tam nepůjdu. Vracím se domů.
Ty seš doopravdy potrhlá. Konečně se ti může splnit tvůj sen a najednou
zase nechceš. - Vrtí hlavou bratr a vracejí se domů.
Jářku! – Vyjekla matka, když je znovu uviděla ve dveřích a v téže chvíli
zaúpěla a zaječela na způsob kočky přivřené mezi dveřmi. Otec se polekal
tak, že ačkoli už léta nevstal z lože, nyní z něho povyskočil skoro až
ke stropu o nějakých deset stop, a když dopadl zpátky do postele, křuplo
to tam, jako když praskne kredenc. Jeho zaječení působilo, jako by mu
nějaký taškář zapálil pod peřinou řecký oheň. Poté, co se přesvědčil, že
má lebeční kryt na pravém místě, ulevil si:
Mordhardy! Kde se tu berete?
Tak co vlastně chceš, ty naše tvrdohlavá ovce? – Ječela matka s
rozšklebenou maskou božstva, kterému Inkové zapomněli přinést krvavou
oběť. V mládí tak půvabná, ale nyní jako by chtěla napodobovat hlavy na
průčelí chrámové plošiny v Chavinu de Huántar, jež mají vyceněné tesáky
divoké kočky. Kdepak se tam asi vzalo to uctívání kočičího božstva?
Nakonec se matčino ječení vzlykavě zlomilo: Já se z té Růže zblázním! -
Právě tehdy nabyla podoby „Plačícího božstva“, které je ústřední
postavou oblasti Tiahuanaca.
Musím jít takovou cestou jako svatá Kateřina Sienská.
Á, naše Růžena si bude vybírat, pošklebovala se matka.
A tak zůstala ve světě, aby tu byla jako ta, která není ze světa. Silná
pravice ji pozvedla z chrámové podlahy při jejím přijímání do Třetího
řádu.
Co žádáš? – Ozvalo se z bílého roucha.
Milosrdenství Boží a vaše.
Když se ztratila v přijatém bílém rouchu, to už nebyl kolotoč opojení z
úžasných možností, které se otevírají. To bylo překvapivé objetí a
políbení Miláčkem ukřižovaným v chrámě. To bylo něžné podebrání ovečky
pastýřem. Unášelo ji to, ale ne jako nějaký povětroň, nýbrž do
nadpozemských sfér blaženosti a neutuchající radosti.
Jsem snad opilá? - Rozhlížela se ustrašeně. Všude samé vstřícné pohledy
a úsměvy, bratrská ruka nabídnutá ku pomoci. Skoro až nervózně uskočila
kvůli tak nezvyklé všeobjímavosti.
Zůstala mezi těmi, kdo ji v rodném domě tolik potřebovali, ale už k nim
nepatřila, třebaže jim posloužila. Co se změnilo v jejím životě po
slavných slibech a přijetí bílého roucha svatého Dominika a zaslíbení se
jeho cestě k dokonalosti? Navenek skoro nic. Dřina v zahradě a v
krejčovně trvá dál jako předtím. Přitom se však stále víc a víc spojuje
s Bohem.
Cože! Růženo! Tys tu zůstala kvůli nám? – Vzala ji dojatá matka se
slzami v očích do náruče.
Zůstala a nezůstala. Od památného dne byla jako přibitá na tom jednom
jediném místě, v limském chrámě svatého Dominika, u toho oltáře, protože
právě tady se jí otevřel přívod netušeně velkých milostí. Jedině zde, ve
službě svatého růžence, v kajících obětech, v práci na mešních rouchách,
která vlastnoručně vyšívala pro chrám, jí přitékal nebývale velký proud
milostí. Pravda je, že také jinde jí tekly tyto milosti. Tady stříbrné
doly s indiány na smrt vyčerpanými, chrchlajícími ze svých zaprášených
plic. Zde špitál svaté Anny pro rudochy, tam zase špitál svatého
Bartoloměje pro černochy, onde zase špitál svatého Lazara pro malomocné.
Všude čeká živý trpící Kristus k ošetření, a ještě víc k objetí,
posílení, povzbuzení, doprovázené vzdechem Růženy:
Pane, rozmnož mé bolesti, ale zároveň i mou lásku!
Lidičky, poslouchejte! - Volala na limském trhu, kde prodávala všechno,
co vypěstovala v zahrádce: - Z Kristova pověření a slovy Páně vám
připomínám: Musíme hromadit námahy na námahy, máme-li dosáhnout důvěrné
účasti na Božím životě, slávy Božích dětí a dokonalého štěstí duše.
Jenže nikde jinde nenacházela milosti v takové hojnosti a s takovou
vytrvalostí jako právě v tom Božím domě, kde přijala a dennodenně
obnovovala svůj slib chudoby, čistoty a poslušnosti v kajících
pobožnostech a obětech pro jejího ukřižovaného Miláčka. Kříž přestával
být pouhým ohraničeným dřevem. Ztrácel své přirozené tvary a hrany.
Všechny se tajemně rozplývaly. V jejím náručí ožíval kříž s ukřižovaným
Miláčkem. Každou chvíli se leskl potem, slzami a krví.
Kéž by smrtelníci poznali, co znamená Boží milost, jak je krásná,
vznešená a drahocenná, kolik v sobě ukrývá pokladů, radostí a slastí! -
Místo štěstí ve světě by všichni vyhledávali obtíže, nemoci a muka, aby
dosáhli neocenitelného pokladu milosti. On je konečným ziskem a ovocem
ochoty trpět. Nikdo by nenaříkal na kříž a námahy, které na něj
doléhají, kdyby znal váhy, na kterých byly předem váženy.
Tady jsem našla všechno, - šeptala, když hladila hřbety knih a rukopisů
v klášterní knihovně, kde uklízela a utírala prach. Tady je život
svatého Dominika, zde díla svatého Rajmunda Pennafortského a svaté
Kateřiny, kázání Mistra Eckharta, a konečně spisy blaženého Jindřicha
Suzona a díla ctihodného Ludvíka Granadského.
Když se po desetihodinové dřině v zahrádce a při vyšívání, a po dalších
deseti hodinách kajících pobožností v kostele už nemohla ani udržet na
nohou, spočinula na lůžku z několika polen stažených řemeny, plných
rozbitých střepů, ostrých kamínků a bodláků.
Růženo, vydala ses nebezpečnou cestou, - slýchala od zpovědníků,
šmikajících vzduchem vztyčeným ukazovákem: - Neměla bys žádat od Boha,
aby na tebe navalil další kříž.
Ráda prosím Pána: Můj Ježíši, přenes na mě ještě víc svého utrpení, ale
také ve mně rozmnož Boží lásku. Modlím se: Vzbuď Boží povolání v srdci
mladých mužů, zejména indiánů, a pozvedni je až ke svátosti kněžství.
Kéž se také podaří zřídit u nás klášter svaté Kateřiny pro rozjímavé
mnišky nejen bílé, ale i temné pleti!
Při všem tom poustevničení nezůstávala opuštěná. A vida, kdo to
přichází! Martin de Porres v bílém rouchu dominikána s jedním růžencem
po boku a druhým na krku. Uprostřed znemravělé zahálčivé smetánky limské
jasně vynikají takové zjevy jako bratr Jan Macias, otec biskup Turibius
de Mogrovejo, František Solano.
Třebaže zůstala nablízku všem potřebným z rodiny, nebyla to žádná domácí
puťka. Kdykoli narazila na nějakou do nebes volající nespravedlnost,
ukázala nízkou zápalnou teplotu své bytosti. Úplně se rozechvěla, sotva
postřehla podrobnosti celé té pohromy. Pak se ukázala být ženou okamžité
a rozhodné akce. Hned se jí v nitru vynořovaly plány, jako když k
hladině plynoucí řeky Rimac vystupují bublinky. Tam bývala den co den k
vidění při praní zakrváceného hábitu. Než byste řekli švec, měla po ruce
nejméně sedm nápadů na řešení, jeden lepší než druhý. V mžiku dokázala
vybrat ten nejlepší a nejprostší. Nyní už její rozrušení pominulo. Byla
klidná, mrazivě až okázale klidná, jak by řekl Martin de Porres, který
ji dobře znal. Vypadala jako sestra, která má v rukávě eso, jež nakonec
rozhodne. Potom se opravdu projevila její houževnatá zaberaněnost.
Pršely dopisy k vlivným osobnostem v Madridu ohledně strašných poměrů
barevného lidu v Novém světě. K nim přikládala i tučné peněžní dary na
podporu uskutečnění vytoužených záměrů.
Jsem ohromen tvou skopovou tvrdohlavostí, říkal jí udiveně její duchovní
vůdce Jan della Castillo, povoláním ranhojič.
Růžena si pomyslela: Nevidím v tom nic skopového a dokonce ani
tvrdohlavého. Rozhodně to nemá nic společného s tvrdou šíjí, a to mohu
doložit krvavými šrámy přímo na svém těle, ale to by ses, můj milý
felčare, jinak zděsil.
Každopádně jí tento felčar léčil, jak jen mohl, když poslední dvě roky
života pokašlávala jako porouchaný důlní vrátek, vyvážející ven
vytoužené útroby stříbrného dolu. Přitom ji pomáhal porozumět mystickému
životu, odhalujícímu vnitřní život Boží.
Pozor na něj! Je to pouze světský felčar a žádný teolog, upozorňoval
Růženu zpovědník.
Když naposledy vydechla v jedenatřiceti letech, roztrhl se pytel se
zázraky na její přímluvu. To už celá Lima věděla, kdo byla ta místní
figurka, působící dojmem bláznivosti, na níž by si smlsli všichni
moderní psychiatři. Raději být bláznem pro Krista, než podlehnout
šílenství světa! Papež Klement IX. ji blahořečil léta Páně 1667 a
Klement ji kanonizoval o čtyři roky později.
+++
BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CTIH. PATRIKA KUŽELY, KŘESŤANSKÉHO
MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI
RŮST VNITŘNÍ MODLITBY
Svého času se různí zájemci o duchovní život vyptávali, v čem spatřuje
svatý Tomáš a jeho žáci mystiku? Mystika nebyla objevena až svatým Janem
od Kříže a svatou Terezií z Avily, protože mystika není celá dána jen
vysvětlením psychologických pochodů v mystikově duši. Mnohdy se ptáme, v
čem záleží podstatně, čím se živí, čím se zabývá, z čeho žije. A na to
odpovídá svatý Tomáš vyčerpávajícím způsobem. Napsal nejen spisek o
dokonalém duchovním životě, ale také četná díla o darech Mého Ducha, a
také celý jeden spis o milosti a pak o ctnosti lásky, jakož i podrobné
výklady k PseudoDionýsiovi.
Pro svatého Tomáše vrcholí duchovní život v lásce, kterou vlévám do
duše, tak, že si ji přetvářím, až se jí dostává nejen prosté účasti na
posvěcující milostí, nýbrž také na Mém životě, když působím v duši, aby
si Mne zamilovala Mou láskou, aby žila Mým životem, aby mohla posléze
říkat spolu se svatým Pavlem, že žije, ale nežije už sama, nýbrž nechává
v sobě žít Mne, otcovsky stvořitelského i bratrsky spásonosného. Tato
láska sama je vnímavá, zvídavá, má své poznávání okoušením, ale svatý
Tomáš je přitom dost opatrný, když pro tebe v pozemských poměrech
nepřipouští, aby ses tu přímo dotýkal samého Mne v Mé podstatě, abys Mne
okoušel v Mé podstatě. Proto mluví o poznání jakoby zkušenostním (STh,2,II,24
a 44,4k2), když píše, že se to děje jakýmsi spřízněním či spojením se
Mnou. Toto souznění či spříznění nastává láskou, jež tě spojuje se Mnou,
protože každý kdo ke Mně přilne, stává se se Mnou spřízněný.
Dobře víš, jak si očišťuji tuto lásku. Očišťuji si ji neobyčejně pečlivě
a naléhavě právě proto, že tato láska má takovou důležitost, když je v
ní podstata tvé dokonalosti ve světských podmínkách. Ovšem rozum se také
snaží pronikat po svém to, co přináší láska. Láska ostatně nezatouží po
něčem neznámém a nepoznaném. Má-li se tvoje duše rozletět láskou tak
bezvýhradně a naprosto, pak potřebuješ, abych povznesl tvoje poznání,
naplnil je, podobně jako láska. Ostatně když láska umdlévá slastí, rozum
se snaží nějak vyjádřit v pojmech to, co láska prožila. Proto se dají
těžko odloučit od sebe obě schopnosti a vložit mystické zážitky jen do
jedné schopnosti. Obě tvoje nejvyšší schopnosti jsou nerozlučně spojeny
a navzájem si předávají své zkušenosti.
Když si očišťuji Mou nadpřirozenou lásku v tvé bytosti, když se tvá duše
ve své lásce nechává ode Mne povznášet, tak Mi necháváš chtít cokoliv a
činit cokoliv s tebou, jen když odpovídáš na všechno Mariiným: Ať se mi
stane podle Tvého slova. Když je tedy tvoje duše takto láskou spojena se
Mnou, protože láska je jednotící, tehdy nastává vrchol duchovního
života, spojení přetvářející tvou duši. Ovšem než vystoupíš na tento
vrcholek, znovu se ohlédni a přehlédni ještě jednou stupně vnitřní
modlitby.
Vnitřní modlitba je především tvůj důvěrný hovor, Moje dítě, se Mnou
otcovským, mateřským i bratrským, hovor důvěryplný, oddaný, otevírající
se Mi se slepou bezvýhradností a s očekáváním. Takto ti dopřávám důvěrně
rozmlouvat se Mnou, protože přebývám posvěcující milostí v tobě jako ve
svém příbytku, jsem v tobě Mou milostí zabydlen. Nezůstávám však v tobě
nečinně. Nepřebývám v tobě jako cizinec, nýbrž jsem v tobě právě jako
milenec u milenky, jako otec i matka u svého dítěte, jsem v tobě jako v
živém svatostánku. Proto také od tebe očekávám, že ani ty se nebudeš ke
Mně chovat cize, ale že se ke Mně něžně přivineš, že se Mnou budeš
důvěrně obcovat, že se Mnou budeš důvěrně rozmlouvat a jednat.
Mou posvěcující milostí totiž dostáváš podíl na Mé přirozenosti. Z toho
plyne také tvoje účast na Mém nadpřirozeném životě. Uskutečňuje se to
nadpřirozenými ctnostmi, vírou, nadějí a láskou. Jimi Mne poznáváš a
miluješ podobně, jako poznávám sám sebe, a miluješ Mne Mým milováním,
totiž účastí na Mém poznávání a milování. Vždyť v duši spravedlivého
otcovsky věčně plodím Moji druhou, synovskou Osobu a ze Mne otcovského i
bratrského věčně vychází Moje třetí Osoba v Mém oblažujícím Duchu.
Jak Mě chceš poznat ještě dokonaleji než vystupňovanou účastí na Mém
vlastním poznávání a milování? Toto je ono zkušenostní poznávání Mne,
protože tu sám v tobě, hlavně skrze božské ctnosti a dary Mého Ducha
působím účast na Mém životě. Jaképak ještě další okoušení Mé
přítomnosti? Čím? Rozumem? Spočívá ve vlitém nazírání, které je
naroubováno na víru a rozvíjí se dary Mého Ducha v důvěrném a líbezném
spočinutí v Mé jistotě. Vůlí? Dar moudrosti tě přitáhne ke Mně tak, jako
k vrcholu, až něžně přilneš jenom ke Mně. Pak Mě poznáváš v sobě
přítomného, nesmírného, velkého a dobrého. Cítíš tuto Mou lásku k tobě a
tvou ke Mně. Cítíš oheň a sladkost této lásky. Protože pak jsem sama
svrchovaná Láska, přibližuješ se touto zkušeností nejblíže k Mému
okoušení.
Proto je mystický život otevřen právě tobě uprostřed všech ostatních,
kteří jsou v posvěcující milosti, tedy nikoli izolovaně od ostatních,
ale spolu s nimi. Je to jen vyvrcholení života milosti. Tohle je
nesporně vznešenější názor na mystiku než stavění mystiky do zcela
mimořádného zázračného charismatického zážitku v podstatě nějaké duše
bez účasti rozumu, jen v uchopení vůlí a láskou bez představ a bez
tvaru. Jinak by to neodpovídalo struktuře celého tvého života, kde
všechny tři tyto schopnosti, rozum, vůle i smyslová dychtivost jsou
spojeny, protože ony tvoří celého člověka. Když chceš růst v této účasti
na Mém životě, potřebuješ žít právě vnitřní modlitbou, kterou vrůstáš do
poznávání a milování Mne z oné vnitřní sourodosti, spřízněnosti se Mnou.
Vidíš tedy, Moje milovaná dušinko, jak se musíš především povznášet nad
smyslové věci, abys v nich nehledala cíl a smysl a celé štěstí svého
života. To je úkon především askeze, aby ses osvobodila od tíhnutí
rozpoutané žádostivosti, která je podporována nevědomostí v rozumu,
který sám od sebe jasně neví, co mu opravdu prospívá, protože snadno
přehodí cíle s prostředky, podobně jako vůle se správně nerozhodne pro
pravé dobro, když jí to rozum jasně a spolehlivě nepředstaví. Tvoje
žádostivost je porušená jako sama tvoje přirozenost. Zdráhá se podřídit
vedení rozumu i vůle. Zdráhá se podřídit osvícenému rozumu a posilněné
vůli, natož rozumu, tápajícímu svými silami, a vůli, ponechané napospas
své vlastní slabosti.
Tak je důležité na začátku naplnit obrazivost, vést smyslovou dychtivost
rozumem, naplněným Mými pravdami, a vůlí, zapálenou láskou k Mému Dobru,
které ti tyto pravdy odhalují. Proto si hned na začátku rozjímání hleď
pokojně uvážit, rozvážit, zdůvodnit pravdy o Mně a o sobě, o tvém životě
a cíli ve Mně. Především rozumem si objasni, kdo jsem a jaké proto z
toho plynou závazky pro tebe. Hned od začátku rozjímej podle jasně
stanovené osnovy, která ti umožní hodně si ty pravdy ujasnit, uvědomit
je, takřka vstřebat a jimi se naplnit, aby se staly tvou životní
zkušeností a součástí tvého světového názoru. Osvoj si vyzkoušené
vodítko k rozjímání, osvědčenou knihu od církevně vyhlášených svatých či
světic, podávající dobře členěnou, správně podanou látku. Znamenitá je
osnova cvičení svatého Ignáce, ale také Tomáše Kempenského Čtvero knih o
Mém následování.
Když konáš poctivě tuto přípravu, a snažíš se prožívat všemi schopnostmi
Moje pravdy, zjednodušuje ti to ponenáhlu tento styk se Mnou a s Mými
pravdami. Ponenáhlu přecházíš od pravd ke středu všech těchto pravd.
Rozjímání se ti stává brzo prostou, ale žhavě zapojenou usebraností,
která je přípravou na milost nazírání, v němž tě sám poučuji, tak, že
nejprve oslovuji tebe a ty Mi pak odpovídáš. Kdo se pokorně a ochotně
ponořuje do Mých pravd, toho si povolávám a hlouběji ho zasvěcuji.
Přijde chvíle, kdy Můj Duch, přebývající v tobě, se ujme tvého vedení.
Začne v tobě působit takové poznávání a milování Mne, jakého bys nebyl
schopen ani s prostým působením posvěcující milosti v sobě. Vlévám ti v
tomto stavu láskyplné poznání Mne, podobně jako Moje sebepoznání je
láskyplné a Moje láska je dokonale objímavá. U někoho roste více láska,
u jiného spíše poznávání. Ale obojí musí růst. Vtahuji si tvou duši
dovnitř, dávám jí nadpřirozenou usebranost, spočinutí v sobě, spočinutí,
které nehledá, nepřemítá, nesrovnává, nýbrž nechává se naplňovat láskou
a poznáním. Dokud ti to sám nevlévám, trpělivě vyčkávej a zatím ještě
neodkládej své přemítavé rozjímání. Teprve v této vlité usebranosti ti
sám zastavuji přemítavé, hledající poznání. Činím to tak, že se tvé duši
stává při veškeré touze i v běžném nervovém stavu obtížné rozbíhat se po
pravdách, protože shledáváš, že nic nezískáváš ze slov, která ti jindy
připadala tak zajímavá.
První vlastnost vlité modlitby usebranosti, soustředěnosti v Mém poznání
je, že nyní za několik okamžiků hlouběji pronikáš do Mých pravd a více z
nich a o nich poznáš, než dříve za mnohá léta přemítavého postupu
rozumu. To je ona nenaučená moudrost prostých, ale zato Mně oddaných
duší.
Další vlastností tvé duše je, že hoří vírou a láskou k víře a obětavostí
pro víru, její láska je účinná až k hrdinství, velkodušnost tu ukazuje
na Mé působení, na působení Mne mimořádně přítomného a působícího v
duši. To je ono poznávání skrze účinky lásky, jak o nich svědčí svatý
Tomáš. (STh,2,II,180,1). Svatá Terezie opakuje skoro Tomášovými slovy,
že tato láska vstupuje do duše s nesmírnou sladkostí. Naplňuje duši
slastí a radostí. (Život, hl. 27.) To je ona vlitá láska, o které mluví
Andělský učitel. (STh,1,II,11,2).
Svatý Jan od Kříže nazývá tuto modlitbu nazíravým poznáním lásky,
poznání vlité a láskyplné. (Temná noc, kn. II. hl. 18.)
Svatá Terezie popisuje stupně této vnitřní modlitby v sedmi komnatách
(Hrad nitra). Ukazuje, jak si postupně připoutávám tvoje schopnosti,
abych ti je naplnil Mnou samým. Nejprve spoutávám tvou vůli, pak rozum,
posléze obrazivost a smyslovou dychtivost. Je to sice popisování Mého
postupného rozpínavého zmocňování se tebe, ale i to mnoho napoví, pokud
je to spojeno s další vlastností, totiž s přijetím trpného očišťování a
se vzrůstem tvého poznávání a zamilovávání si Mne.
Třetí vlastností je vzrůst ve ctnostech a ve vnitřní modlitbě. První
stupeň tvoří modlitba klidu. V ní je podvázána především tvoje vůle.
Vůle už úporně nehledá, nechává se zaplavovat prožíváním Mé Dobroty jako
hlavního a ústředního svého předmětu. Zakoušíš velikost Mé Dobroty tak,
že to nedovedeš ani vyslovit. Modlitba klidu je přerušována obdobími
vyprahlosti a trpnou zkouškou smyslů. To proto, abych byl opravdu jen
sám, a sice jen Moje duchovní Dobro, sám v duchovním prožívání, jak jsem
toho hoden, tvým hlavním a výlučným dobrem, abys všechno ostatní
sledoval a oceňoval jenom ve Mně. Modlitbu klidu, kterou spočineš sladce
v Mém náručí jako ve svém středu, doprovází vzrůst ctností, hlavně
veliké lásky ke Mně. Tvoje duše prožívá nesmírný klid ve Mně, tak, že
Mne najednou zakoušíš jako svého, důvěrně svého, blízko u sebe. Tvoje
duše je tak ovládána Mým působením, že už nechce pod Mým vedením a
naplněním Mým Dobrem, vůbec nic.
Pokud pokorně přijímáš toto Moje spoutání tvé vůle, potom uchvacuji
tvoje poznání s pamětí i obrazivostí. Nadchází modlitba druhého stupně:
modlitba prostého spojení. Tvoje duše už nehledá obrazy ani myšlenky o
Mně. Nic ji nevyrušuje. Někdy bývá toto spojení neúplné, takže paměť a
obrazivost jsou ještě zapojeny a vyrušují rozum svými vzpomínkami a
obrazy. Svatá Terezie ti vzkazuje, aby sis v tomto stavu nevšímal ani
obrazivosti, ani paměti jako dvou pošetilých panen. I v tomto stavu si
očišťuji tvou duši. Posílám někoho, kdo je ti blízký, jako příbuzní,
životní partner, přátelé a známí, aby tě obviňovali, že se nepravdivě
stavíš svatým. Vysmívají se ti jako bláznu. Nechávám tě pronásledovat,
podněcuji tvoje přátele, aby tě opustili. K vnějšímu dorážení dopouštím
i dorážení vnitřní prostřednictvím zmenšení tvé sebedůvěry, aby sis i ty
sám přestal důvěřovat. Potom na tebe dopouštím obavy, abych tě sám
neopustil nebo abys nepropadl sebeklamu. Tvůj rozum je zde tak spoután,
že nemůže uchopit pravdu. Připadáš si tak tupě, jako by bez myšlenky.
Chci, aby sis, Moje duše, odvykla své sebejistotě ve svých vysokých
vzletných myšlenkách, abych mohl nyní tvou mysl naplnit Mou svrchovanou
Pravdou. Teď už tě nikdo z lidí nepotěší. Dokonce ani ty sám sebe
nedokážeš vyvést z této mrtvé polohy, takže zůstáváš jako zastavené
kyvadlo hodin.
Neboj se! Nebýt pod Mou otcovskou a bratrskou ochranou i pod ochranou
anděla strážného, pokorně stále vyprošovanou a na kolenou očekávanou,
mohla by ses snadno ocitnout na prahu těžkého psychického onemocnění.
Musíš se spolehnout jenom na Moje milosrdenství. Konečně poznáváš svou
bídu a vrháš se slepě jen do Mého náručí. Teď se ti dostává takového
poznání Mé velikosti v lásce a dobrotě a moudrosti, že ti smysly někdy
prostě nestačí a nastává celková nebo částečná extáze. (Život, hl. 17.)
Ocitáš se na prahu nejvyšší komnaty, sedmé, na prahu přetvářejícího
spojení. Napřed ještě očišťuji nadpřirozenou lásku v tobě. Osvobozuješ
se i od jistoty své lásky, od sebezalíbení v této jistotě. Zdá se ti, že
nemůžeš konat některé úkony lásky, že tedy úplně postrádáš lásku. Tak
přichází chvíle, kdy si uvědomuješ nesmírnost Mé láskyhodnosti a
propastnost ubohosti tvé lásky. Spaluje tě touha zemřít láskou v Mém
náručí a splynout se Mnou v jediném žhavém eucharistickém políbení, a
tak živoříš jen proto, že neumíráš. Teď jsou všechny tvé schopnosti
vtaženy do středu, kde přebývám jako tvůj Otec i Bratr i Duch od nás
obou. Dosahuješ mystického poznání tohoto tajemství. Už nemůžeš
pochybovat o tajemné přítomnosti a životě všech tří Mých Osob v sobě.
Žiješ se Mnou otcovským i mateřským, bratrským i přátelským, obcuješ se
Mnou. Postihuješ Mé vnuknutí, že opravdu jsem v tobě, důvěrně a
láskyplně nabídnutý k požívání. Teď vystupují všechny ctnosti k vrcholu
hrdinského stupně. Obětuješ prostě všechno, a necháváš Mne prostě
působit všechno v tobě.
Žiješ tím, že jsem Životem tvého života. Hoříš touhou, přesvědčit
každého na potkání o sladkosti Mé lásky a chceš přivést každého na
potkání k Mé svrchované Lásce. Z vlastní zkušenosti víš, Moje duše, jaké
lásky jsem hodný a ráda bys všechny získala pro to, aby Moje věrná láska
byla milována tak, jak si to zaslouží. Až dosud schoulená v Mém náručí
pojednou zakoušíš, jak ti narůstají křídla. Chceš jít k duším a také k
nim jdeš. Ani nejpřísnější klauzura nezadrží tento tvůj apoštolský oheň,
jímž propuká účinně zapojená kontemplace, získávající všechny pro
kontemplaci. Rozdáváš z plnosti modlitby, spojené se Mnou, z důvěrného
obcování se Mnou poznaným, objímaným. Rozdáváš a musíš rozdávat, i
kdybys byla jen prostinkou sestrou v klausuře. Najdeš si cestu k duším,
jako svatá Terezička Ježíškova.
To vše vychází z Mé tajemné skutečnosti a skryté přítomnosti posvěcující
milosti v tobě.
Jak to přijde, že se k vyšším stupňům duchovního života nedostávají
všichni, když jsou všichni pozváni? - Většina Mých dětí staví sebelásku
jakéhokoliv druhu proti tomu, abych se nestal nadobro nejvyšší Láskou
jejich srdce a vrcholným předmětem jejich rozumu. Většina Mých dětí se
obává ztráty své svobody zvláště v tak zdánlivě zajištěné oblasti, jako
je jejich nitro, a myslí si, že bych jim snad nedal Mou nekonečnou
svobodu. Většina Mých dětí zatím ještě netuší, jak jejich vnitřní
svobodu a jejich myšlení dokážou vládcově světa okleštit a skoro až
vyloučit dálkově působícími elektromagnetickými zbraněmi, zasahujícími
člověka v tom, v čem je závislý na smyslech. Odstraň sebelásku a svou
zabedněnost do sebe, a otevřeš si cestu k nejtěsnějšímu spojení všech
tvých schopností se Mnou bratrským i otcovským a k dokonalé svobodě,
kterou ti nadpřirozeně garantuji. B.
+++ |