|
Ročník XIII., číslo 8.
Srpen 2007
Obsah: K.Orlita, Pozdní léto, E.Lopourová, Otázka, TOP,
Profesionál v
nejvyšších službách (17), E.Lopourová, Bratr, Ct.Martin z Kochemu,
O mši
svaté (6), E.Lopourová, Tam,
Besední řeči
podle Tomáše ze Štítného
(19-20), K.Orlita, Irský čas, Beseda u
pana zpytáka (8), fr.Moti,
Ekologická služba křesťana (7),
Brněnská akademie duchovního života ct.Patrika Kužely. Zprávy______
| |
POZDNÍ LÉTO
Pozdní léto,
stojí na vedlejší koleji trati
se dvěma stříbrnými vlasy
dálavy.
Jen pozdní léto,
mává šípem stěhovavých ptáků
s vlasy dálavy,
ve stříbrném podnosu slunce.
Karel Orlita
+++
OTÁZKA
Myslíte
Že jsem ten stařík
Z bronzu ulitý
Že jsem muž
Který je sytý let
A nikdy není na dohled
Jsem prapůvod všeho
Otec i matka starší než svět
A přec když nejmenší květ dá chlapec dívce
Pak narodil jsem se znova
Láska mezi dvěma
Od věčnosti byla tu
Vždy stejně mladá
Eva Lopourová
+++ |
|
Profesionál uprostřed světa
Jsem vydán za všechny, aby nikdo
nezahynul, kdo ve Mne věří, nýbrž aby měl život věčný. A přece Mne titíž
lidé proklínají, odmítají se modlit, a svolávají všechno nejhorší na
tebe, kdo se hlásíš ke mně. Modlím se však za všechny a zvláště za
tebe jako za Mého učedníka, ale ne, abys byl vzat ze světa. Můj milý Jan
ti vzkazuje: "Nemiluj svět ani to, co je ve světě! Když někdo miluje svět,
není v něm Otcovy lásky. Ve světě totiž vládne tělesná žádost, žádost
vidět příjemné věci a honosný způsob života. Ale nic z toho nemá svůj
původ v Otci, nýbrž je to všechno ze světa." (1 Jan 2,15-16)
Mohlo by se ti to zdát divné, když jednou slyšíte, že vás ve světě
miluji, a jindy, že vás varuji před světem? Samotný svět jako stvoření
je dobrý, protože ho stvořil dobrý Stvořitel. A vy, Moje děti, jste to
nejvzácnější na světě. Především tě v tomto světě miluji, když tě ve
světě obnovuji a vrcholně zdokonaluji. Musím však odsoudit svět, totiž
ty, kdo se ztotožňují s tímto světem jako by byl věčný, kdo se
ztotožňují s porušeným tvorstvem, kdo chtějí přednostně sloužit dnešnímu
poškozenému tvorstvu, kdo se snaží ztotožnit právě s tím nepořádkem ve
světě, s tím zmatkem a odporem proti našemu milosrdnému Otci, kdo se
sami chtějí prohlašovat za pány tohoto světa, kdo se chtějí ztotožnit s
tímto světem, že by jim docela vystačil, že by právě a jedině v ve světě
nacházeli své štěstí, a neočekávali už pak nic ode Mne, a od Mé nabídky
vyššího života. Miluji stvoření, miluje i svět a přináším světu obnovu a
zdokonalení, totiž tomu světu, který každým svým dílem poukazuje na
Mne jako svého Stvořitele, ale i Bratra a Spasitele, na svůj cíl. Nemohu však milovat ten svět, který
vypadává z Mého plánu stvoření, takže odmítá poukazovat a směřovat k
Mému i tvému věčnému Otci. Nemohu milovat ten svět, který je vinou tvorů
narušen, rozpadá se a vyhasíná.
Tento protiklad je tajemstvím vzrůstu a upadání profesionálního života,
profesionální cti a hanby, profesionálního vítězství a ponížení. Podle
toho, zda někdo miluje svět jako stvoření, jestli miluje svět proto, aby ho
zušlechťoval a užíval ke službě sobě a ostatním lidem a současně k oslavě
Mého vyššího
řádu, anebo zda miluje svět bez vyššího řádu nebo dokonce přímo proti
tomuto řádu. Miluji na světě jeho určení k vyššímu řádu, ale nemohu
milovat to, co tě ve světě záměrně nebo neúmyslně odvádí od vyššího řádu
a spolu s odpůrcem vyššího řádu svádí, abys přestal sloužit našemu
věčnému Otci.
Velikost a vznešenost tvé zvláštní profese v nejvyšších službách na obnově a
zušlechtění lidstva a světa, krása tohoto jedinečného povolání spočívá v
soustavném ovládání světa jako něčeho vymykajícího se vyššímu řádu, v
neustálém naplňování světa službou vyšším hodnotám, přiváděním lidstva a
světa stále blíže k našemu odvěkému Otci a k projevům úcty vůči němu.
Ve své modlitbě vrcholného profesionála v nejvyšších službách se
slavnostně zříkám stvoření vykolejeného z vyššího řádu, pokud v té
úchylce svobodně stále vězí, ale ne celého porušeného přírodního
prostředí, které trpí porušováním od inteligentních tvorů. Nemohu se
modlit za ty, kdo se dobrovolně ztotožňují s tímto vykolejeným světem a
kdo v něm ulpívají. Nestavím svou svrchovanou vládu na společnosti
hmotné hojnosti a světského blahobytu. Tam vládne duch tohoto světa,
duch nabídky a poptávky, duch, který všechno měří podle rovnice "dal :
má dáti", duch peněz, moci a násilí.
Přináším právě tobě, obnovenému a zdokonalenému, úplně nový cíl. Zakládám
vládu tebe, kdo máš ušlechtilejší cíl, než prosadit se v tomto
světě a vyniknout v této společnosti hojnosti. Tímto cílem je důvěrné
přátelství a spolupráce s naším Otcem, těsné setkání s tímto naším Otcem
tváří v tvář, s tím, který je svrchovaná Láska, Pravda, Krása a Dobro.
Moje vláda není z tohoto světa. Moje zásady a cíle Mé vlády í naprosto
přesahují omezenost jakékoli společnosti pozemského blahobytu. Moje
svrchovaná vláda zásadně překonává jakékoli uvržení člověka do
zotročujícího koloběhu "Vyráběj - konzumuj - vyráběj - konzumuj..."
Proto vládce světa, který se snaží ovládnout svět a tebe v něm pomocí peněz,
výpočetní techniky, důmyslného řízení výroby, nabídky a poptávky, jakož
i zábavního průmyslu, bude vždy bojovat proti Mně a shromáždění mých
dětí. Ani já, ani shromáždění Mých věrných se nikdy nesmíří s tvým ponížením
na výrobce a spotřebitele. Proto Mi všichni vyznavači okamžitého
požitku a radosti těla a smyslů stále odporují. Koncem druhého
tisíciletí se boj Mých odpůrců a odpůrců tebe a celého shromáždění Mých
věrných vyostřuje do dvou strašných světových válek a do vzniku hrozných ničivých
režimů, fašistického, nacistického a komunistického. Tyto zrůdy vzájemně
spolupracovaly a prolínaly se, ale také se navzájem potíraly.
Sotva se shromáždění Mých věrných snaží více otevírat vůči světu, ihned
se jako na povel tlačí do shromáždění Mých dětí různí světáci a
vycvičení převlékači kabátů, nejrůznější pohyblivé korouhvičky,
otáčející se podle toho, odkud zrovna vane vítr. Ani Mně, ani naší
panenské Máti, navěky jasnému a dokonalému vzoru shromáždění Mých
věrných a
vzoru pro tebe, to ovšem nemůže uškodit. Ale ty, Můj věrný přítel, jako
speciální profesionál v nejvyšších službách obzvlášť se nesmíš dát
zneklidnit, když právě v tom, koho považuješ za svého nejlepšího
bližního, za svého známého, shledáš sluhu vládce světa, maskujícího se
za Mého dokonalého přítele. Odpůrce na tebe doráží nejen z míst, odkud bys
to
běžně očekával, ale i těch míst, odkud bys to pokládal za vyloučené.
Mohou na tebe jako na zvláštního profesionála v nejvyšších službách
udeřit třeba i ze sdělovacích prostředků. Nesmí tě udivit, když zjistíš,
že nějaký sluha vládce světa doslova předsedá ve vedení nějakého podniku
s vývěsním štítem s Mou podobou. Jedná se o zoufalý boj odpůrce proti
tobě. Obrali shromáždění Mých věrných až do blízkosti svatostánků. Kdysi proti shromáždění
Mých
dětí vedli boj ještě otevřeným způsobem, totiž s otevřeným hledím šli
proti shromáždění Mých věrných bodákovým útokem, nepokrytým násilím týrali
Moje děti, když je předhazovali divé zvěři, když je vyhlazovali v
koncentračních táborech.
Dnes vládce světa postupuje v jemných rukavičkách. Tváří se sám jako Můj
přítel. Chodí i na Mou hostinu lásky, aby tu kradl Mé Tělo v podobě
chleba. Nemohu ho odradit od jeho počínání. Jinak bych na něj ztratil
vliv. I za něho přináším svou oběť. Má plná ústa lidských práv, Mých,vyšších základů kultury a společnosti, ale když se od něho dáš ukonejšit
a dáš najevo svou lidskou slabost, okamžitě toho použije proti tobě .
Neútočí přímo a násilím. Jde oklikou, zakukleně a lstivě. Místo
přímého výpadu proti Mým hodnotám, proti Mně, proti shromáždění Mých
věrných, proti tobě jako zvláštnímu profesionálovi v nejvyšších službách,
čeká v záloze, drží se v pozadí a navléká si masku zbožnosti, aby
všechno zpochybnil všechno, co zde konáš. Snaží se Mým přesvědčeným
přátelům a horlivým profesionálům v nejvyšších službách ukrást jistotu,
sebrat jim jakoukoli radost z výsledků jejich obětavé práce a námahy,
uloupit jim nadšení pro Mne a pro naši panenskou Máti, pro shromáždění
Mých věrných. Snaží se ti zaset do srdce semeno nedůvěry,
vzájemné podezíravosti. Kdepak jsou ty časy, kdy státní bezpečnost tajně
sledovala zvláštní profesionály, aby je mohla donutit ke spolupráci s
vládou světa. Ve spotřební demokracii je všechno na prodej. A nejvíce
žádané jsou informace o soukromém životě významných osobností,
zvláštních profesionálů, slavnostně zaslíbených v nejvyšších službách, o
tvých slabostech a vinách! Proto se soukromé pátrací agentury s
vynikající technikou vtírají do tvého soukromí, běžně odposlouchávají
tvé telefony, sledují nejen to, co říkáš na veřejnosti, ale i to, co
říkáš doma, aby získaly nějaké informace o tvých slabostech a mohli je
prodat tomu, kdo za ně nejvíce zaplatí. Ani ty, ani žádný profesionál se
těmto praktikám vládce světa lidským způsobem neubráníš. Jedině s Mou
pomocí, když totiž proměníš celý svůj život v opravdovou a ryzí
spolupráci se Mnou. A potom se zase stává více než jisté to, co vyhlíží
na prvý pohled tak beznadějně a strašně, že totiž i ti, kdo ve službách
vládce světa pronikají do shromáždění Mých dětí, se sami nakonec obrátí
k Nejvyššímu a přijmou s pokorou Mne, abych je také proměnil.
Základem ustavičného napětí mezi světem odcizeným vyššímu řádu a
ovládaným vládcem světa s jeho svedenými služebníky ve světě, a mezi
Mnou a shromážděním Mých věrných, je hřích. Je to hřích vládce světa a
důsledky hříchu tvých svedených prarodičů. Proto jsou marné všechny
iluze o věčném míru, očekávaném ve třetím tisíciletí. Dokud trvá ve tvém
těle onen dvojí zákon, o němž píše apoštol národů, dotud se snaží
projevit onen dvojí zákon vlády, zákon mojí ryzí Lásky a Ducha svatého
proti vládě světa. Proto pořád trvají mezi oběma spory, vývoj stále dál
kolísavě a vlnovitě pokračuje bez jednoznačně vyhraněného zaměření.
Přicházím přemoci a ovládnout svět. Především ohlašuji svou svrchovanou
vládu, vládu ryzí Lásky, našeho věčného Otce, který miluje své dílo v
čele s tebou a přeje ti všechno nejlepší, tedy sám sebe, a také se ti
dává Mým prostřednictvím. Nadále zvu všechny lidi dobré vůle, celé obnovené
a zušlechťované lidstvo k osobní, důvěrné, přátelské, spolupráci na
dovršení díla a vrcholného zdokonalení lidstva a světa, aby v tobě a ve
všech, uvnitř tebe a potom i kolem tebe zvítězil Můj Duch. Jako zvláštní
profesionál v nejvyšších službách přebíráš ode Mne štafetu tohoto boje
proti vládci světa, proti duchu, který odmítá sloužit, jenž si chce na
světě vybudovat pevnost vzpoury, zahradu smyslů a jejich potěšení, tvrz
lidské soběstačnosti. Nechápe, že když dobrovolně nepřijme Můj vyšší
život, nikdy nedosáhne samostatnosti, nýbrž jen upadne otroctví vládce
světa, který je inteligentnější, než veškerá lidská inteligence i se
všemi počítači dohromady.
Nesnaž se o kompromisy mezi Mými nejvyššími místy a světem! Pokaždé dopadly
smutně pro ty, kdo hájili Moji svrchovanou vládu a chtěli ji smířit s
pozemskou mocí. Pokaždé na to doplatili vnitřním štěstím, čistotou i
vírou, kdykoli podnikli tyto marné pokusy. Jako Můj věrný přítel vůbec a tím
spíš jako zvláštní profesionál v nejvyšších službách se koneckonců musíš
rozhodnout pro Mne anebo proti Mně. V takovém potácení na obě strany bys
nenašel stálost. Ve vlažnosti by ses brzy stal studeným, jestliže bys
včas neobrátil vnitřní duchovní zrak k tomu jasnému světlu Mé Pravdy,
která však nepálí, ale jen hřeje ryzí Láskou.
Když hlásáš a šíříš Moji svrchovanou vládu, která přesahuje všechno
každou pozemskou vládu, musíš v sobě ovládnout sebe i účinky působení
světa a jeho vládce. Údělem každého profesionála, který se pokusil
smlouvat se Mnou a dělat ústupky světu, který chtěl koketovat s různými
tajnými nebo okázalými pozicemi světa a současně zůstat věrný mně, byl
pokaždé rozvrat, neštěstí, neklid, nespokojenost.
Jako umírám, abych vstal z mrtvých. Tak také ty, chceš-li dát život
ostatním, a chceš-li být pravým bojovníkem Mé svrchované vlády, nemáš
jinou cestu než ovládnutí a vytěsnění všeho, co chceš přemáhat v
druhých. Oběť je základním důvodem Mojí dokonalé profese. Jako dokonalý
profesionál v nejvyšších službách ti ukládám vzdát se světa s jeho požitky.
Vyžaduji, aby se tvá profese maximálně ztotožnila s obětí, abys i ty,
jenž přinášíš Mé obětované Tělo, sám ses stal podobnou obětí, abys
dovedl ovládnout a vytěsnit touhu světa v sobě. V síle Mojí Pravdy a s
Mými dary prosazuj vyšší život obnoveného lidstva, jaký bude nosný
navěky.
Úsilí o nový život, o novou, poslední
dobu lidstva nemůžeš vést ryze přirozeně, ani kdybys podnítil k činnosti
všechny nevyužité buňky své mozkové tkáně. Zušlechtění lidstva ve světě
nemůžeš dosáhnout žádnými
organizacemi lidských práv, pokud v popředí těchto lidských práv nestojí
právo našeho společného Otce na tebe, na svého tvora. Jakékoli úsilí
o zlepšení stavu lidstva a poměrů ve světě, které je vedeno izolovaně od
našeho věčného Otce nebo proti Mně, a to v zájmu lepšího člověka, se
dříve nebo později obrátí proti každému člověku, a povede k jeho
zotročení, umenšení svobody a zničení.
Jako každý, i ty musíš tento boj vybojovat sám se sebou, aby ses naučil
nést svůj kříž i své přednosti spolu s Mým křížem. Jinak by ti se nestal
prostředkem zdokonalení člověka a služby celému lidstvu a k oslavě
nejvyšších míst. Když bojuješ sám se sebou tento boj poctivě a statečně,
tak budeš se moci směle a s důvěrou vrhnout i do boje s okolním
prostředím. Budeš moci bojovat se světem, který uznává jen tělo a nevidí
za hranice pozemských obzorů.
Jako Můj věrný přítel vůbec, ale zejména zvláštní profesionál v nejvyšších
službách, máš Moje povolání k tomuto boji ve světě. Snaž se však stále spojovat
úsilí obrácené navenek, totiž činnost, směřující k vnějším výkonům, s
úsilím obráceným dovnitř, s ochotou k pravidelným díkům a prosbám ve
shromáždění Mých věrných, s ochotou brát na sebe utrpení a kříže své i
cizí.
Vládce světa dobře ví, že jeho největší zbraní je zesvětštění tebe jako
Mého věrného přítele a profesionála obzvlášť. Buď jako profesionál zadržíš potírání toho, čemu
sám sloužíš, anebo se dopustíš onoho pokrytectví, že bys žádal od
jiných, co sám nesvedeš. Potom tvůj hlas a volání ztratí působnost, nebo
dokonce přivodí ještě větší zhnusení toho, co hlásáš. Ať jsi jako
profesionál jakkoli vzdělán a máš vytříbené chování a vystupování,
přesto musíš zůstat ve svých názorech, postojích a chování ohledně světa
a jeho radostem mým vybraným tajemníkem, který těsně spolupracuje se
mnou. Jinak bys se všemi odznaky svého oddělení od světa byl jen
obíleným hrobem, tím, který si dělá z Mé, nesmírným utrpením opatřené,
profese, pohodlné živobytí. Jak bys mohl bližním ukázat jiný domov, jinou
vlast, jiné štěstí, kdyby celý tvůj život byl hledáním světské vlády a
moci, kdybys zosobňoval jen vyhlížení pozemské kariéry, hmotného
zabezpečení?
Přemožení nabídek světa v životě Mých dětí a profesionálů obzvlášť
přináší úžasnou svobodu, takže přestáváš na čemkoli lpět, jak si to žádá
tvé povolání stát se ým přítelem a spoluvykupitelem na obnově a
vrcholném zušlechtění lidstva a celého světa. ((Pokr.)
| |
+++
BRATR
Seš koketa a chceš mě dostat
Když vyprávěla jsem mu o Bohu
Za to já bratře nemohu
Že svině nekrmí se perlami
Když tedy tvými žilami
Neproudí stejná krev co mýma
Když jed vpouštíš očima otevřenýma
Když jediná skrytá věta
Jsem tvůj pojď ke mně synu
Vyvolá úzkost odpor strach
Pak obrátí se v prach
I všechny písně
Co mezi námi zazněly
Eva Lopourová
+++ |
|
O nejpřednějším knězi při Mši svaté
Třebaže je vznešenost oběti Mše svaté nadmíru veliká, jak
lze poznat už z těch věci, jež jsem posud vyložil, přesto nemůže lépe
poznána být z ničeho jiného, než z osobnosti toho, jenž přináší Bohu
tuto božskou oběť.
Vždyť pravým obětovatelem při Mši svaté není nikdo jiný, než kněz všech
kněží, biskup všech biskupů, jednorozený Syn nebeského Otce, sám Kristus
Ježíš. Tento nejvyšší Kněz pomazaný od Boha Otce, dodává Nejsvětější
oběti Mše svaté tak vysoké vznešenosti, převyšující všechno pomyšlení, a
činí tuto svatou oběť obětí božskou.
Svatý Jan Zlatoústý o tom svědčí slovy: "Také nyní je přítomen tentýž
Kristus, jenž připravil tento stůl, aby jej také vyzdobil. Vždyť to
nepůsobí člověk, aby se přinesené obětní dary, chléb a víno, proměnily v
Tělo a Krev Páně. Působí to sám Kristus Pán, jenž byl za nás ukřižován."
Těmi slovy sv.Jan Zlatoústý jasně vykládá, že Ježíš Kristus sám osobně
vykonává nejpřednější část Mše svaté. Sestupuje totiž s nebe. Proměňuje
chléb a víno ve své Tělo a ve svou Krev. Obětuje sebe sama Bohu Otci za
spásu světa, jako věrný Prostředník prosí za blaho lidu. Kněží při
oltáři jsou pouhými služebníky Kristovými, kteří mu viditelně propůjčují
svá ústa, svůj hlas a své ruce, aby Kristus Pán vykonal skrze jejich
službu tuto Nejsvětější oběť.
Kdyby snad někdo nechtěl věřit slovům svatého Jana Zlatoústého, podám mu
důkaz, jemuž nebude moci odporovat, chce-li zůstat křesťanem obecné
Církve. Ten důkaz vedu ze svědectví naší neomylné svaté Církve obecné,
jež se vyjádřila takto: Oběť Ježíše Krista na kříži je úplně totožná s
obětí Mše svaté, ježto za přisluhování kněží při Mši svaté obětuje
tentýž Obětovatel, jenž se na hoře Kalvárii obětoval na kříži, jen
způsob obětování je rozdílný.
Ó, jak nevýslovné cti a milosti se nám dostává ! Jakým dobrodiním je pro
nás, že náš Spasitel se k nám tolik snižuje, že se stává naším Knězem,
Prostředníkem i Přímluvcem, a sebe sama osobně přináší Bohu Otci za nás.
za oběť!
Totéž učí také sv.Pavel, jenž ve své epištole k Židům píše: „To je ten
velekněz, jakého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný,
oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa, který nemusí jako dřívější
velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za
hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama.
Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, podléhající slabosti, ale
slovo přísahy, dané až po zákonu, ustanovuje Syna navěky dokonalého“ (Žd
7,26-28). Svatý Pavel nám staví před oči vznešenou důstojnost, ke které
nás Bůh povolal, když nám za Kněze a Prostředníka u svého trůnu
ustanovil svého vlastního a jednorozeného Syna, Pána Ježíše, plného
svatostí i dokonalostí, zahrnujícího v sobě veškeré ctnosti, a ne
nějakého křehkého, hříšného člověka.
Nyní uvažme, proč Kristus Pán nechtěl svou oběť svěřit žádnému knězi
vyšlému z lidí?
Nejpřednější příčinou byla ta, že tato Jeho oběť měla být úplně čistá a
neposkvrněná, jak předpověděl prorok Malachiáš slovy: „Od východu slunce
až na západ bude mé jméno veliké mezi pronárody. Na každém místě budou
přinášet mému jménu kadidlo a čistý obětní dar.“ (Ma 1,11). Církev svatá
to vykládá takto: Touto čistou oběti je Mše svatá, jež nemůže být
poskvrněna žádnou nehodností ani zlomyslnosti obětujících. Kdyby byl
vlastním obětovatelem kněz z lidí, mohlo by se stát, že by oběť Mše
svaté byla někdy poskvrněna i znečištěna, a že bychom mohli pochybovat o
tom, zdali oběť přinesena byla Nejsvětějšímu příjemná. Proto Bůh Otec
chtěl, aby si jeho nejsvětější Syn podržel jméno i úřad obětujícího
Kněze pro sebe, jak Mu výslovně praví: "Ty jsi knězem podle řádu
Melchisedechova."
Ačkoliv tedy Mši svatou slouží kněz z lidí, přesto není vlastním
obětovatelem, nýbrž jen služebníkem Ježíše Krista, jenž je sám
nejpřednějším Obětovatelem. Jako obyčejný služebník, když od svého pána
obdrží dukát, aby jej v některém poutním chrámu obětoval, neposkvrní tu
oběť svého pána, i kdyby byl sám ve smrtelném hříchu, kdyby dle vůle
svého pána přinášel onu oběť, tak nemůže ani kněz poskvrnit a znečistit
Nejsvětější oběť Mše svaté, když jménem svého Pána, Ježíše Krista,
přináší oběť Otci nebeskému.
Proč nechtěl Kristus Pán svěřit oběť Mše svaté ani žádnému andělu, ani
žádnému svatému, ba ani své nejčistší Matce, jež je přece dokonale
svatá, ba "milosti plná", jak ji pozdravil archanděl Gabriel, když by
přece nikdo z nich neposkvrnil jeho nejčistší oběť, nýbrž ji co
nejdokonaleji obětoval?
Ó, můj Bože! Jak by musela vzdělat Mše svatá, kterou by sloužil sv.Petr,
nebo sv.Pavel, nebo někdo z nebeských Serafínů? S jak upřímnou radostí i
zbožností by byli přítomni ti, kdo by na vlastní oči viděli, s jakou
uctivostí i pozorností slouží Mši svatou vznešené nebeské kníže!
Samozřejmě, že by se srdce jejich naplnilo nejvroucnější zbožností a
roznítilo se božskou láskou.
Co teprve, kdyby sama Matka Boží obětovala Otci nebeskému na oltáři
svého přemilého a nejsvětějšího Syna? Sama přece zjevila o sobě svaté
Mechtildě: „Obětovala jsem svého Syna v den svého očišťování v
jeruzalémském chrámu Bohu Otci s takovou zbožností, že by s ní nebylo
možno porovnat ani zbožnost všech svatých, kdyby byla vylita do jediného
lidského srdce." Jestliže mohla blahoslavená Bohorodička sloužit Bohu už
za svého pozemského života s takovou nesmírnou zbožností, jak by mu
sloužila teprve nyní při Nejsvětější oběti Mše svaté, když setrvává v
nebi a je zahrnuta všemi Božími milostmi! Jak mocná, jak nad pomyšlení
svatá by byla oběť Mše svaté, kterou by přinášela Nejvyššímu Bohu
přeslavná Matka Boží!
Třebaže by taková Mše svatá, kterou by sloužili velicí svatí nebo
vznešení Serafíni a třeba i blahoslavená Panna Maria, byla nevýslovně
svatá, přesto by nebyla nekonečně svatému Bohu dostatečná svatá,
poněvadž Mu patři taková oběť, jež je přiměřena Jeho neskonalé, božské
Velebnosti. Proto Kristus Pán nechtěl svěřit Nejsvětější oběť Mše svaté
ani andělu, ani světci, a tím méně hříšnému člověku. Chtěl si takovou
oběť ponechat, aby sám každodenně konal oběť přiměřenou svému nebeskému
Otci pro spásu svých milých věřících a obětoval tak nekonečně vznešeným
a nevýslovně mocným způsobem, jak se může líbit jedině Nejsvětější Boží
Trojici.
Z toho plyne, že každá Mše svatá je nevýslovně důstojná, a že každou sám
slaví i obětuje Kristus Pán s takovou zbožností, uctivostí a láskou, že
to převyšuje veškeré pochopení andělů i lidí. Toto zjevil sám Kristus
Pán svaté Mechtildě následujícími slovy: "Samojediný vím a dokonale
chápu, jak se denně obětuji na oltáři za spásu věřících, což nemohou
dokonale pochopit ani Cherubíni, ani Serafíni, ani všechny nebeské
mocnosti."
Ó, můj Bože! Jak znamenité a nevýslovné musí být toto sebeobětování
Ježíše Krista při Mši svaté na oltáři, když ani nejmoudřejší mocnosti
nebeské ho nemohou pochopit! Ó, nejmilejší Ježíši! Jak nevyzpytatelné
musí být Tvoje obětování, když sám dosvědčuješ, že jedině Ty sám je
můžeš dokonale poznat svým božským rozumem a svou božskou moudrosti! Ó,
jak nadmíru šťasten musí být člověk, jenž se zbožně účastní Mše svaté a
tak zasluhuje, abys za něho konal toto nevystižitelné a spasitelné
obětování!
Uvažuj přece, milý čtenáři, ve svém srdci o těchto slovech, a sleduj,
jak veliký prospěch ti musí přinášet zbožné prožívání Mše svaté, když se
při ní Ježíš Kristus sám za tebe obětuje, když vystupuje jako
Prostředník mezi božskou Spravedlností a tvou nespravedlností, a když od
tebe odvrací nebo alespoň zadržuje spravedlivý trest, který zasluhuješ
pro své každodenní pochybení.
Ó, kdybys to vše správně poznával, jak velice by sis zamiloval Mši
svatou! S jakou zbožností bys ji prožíval! A jak nerad by ses od ní
zdržoval! Ba raději bys oželel ztrátu na svých časných statcích, než
abys zanedbáním Mše svaté, tolik spasitelné, poškozoval svou duši!
Horliví křesťané prvých století rádi uvažovali o vznešenosti a
znamenitosti Mše svaté. Proto si také Mši svatou tak vroucně zamilovali,
že raději ztratili život, než aby zameškali Mši svatou. O tom vypravuje
znamenitý dějepisec Baronius tuto podivuhodnou událost z roku 303.
V africkém městě Alutě, kde byly z rozkazu pohanského císaře Diokleciána
zbořeny všechny křesťanské svatyně, shromáždili se mnozí křesťané, muži
i ženy, přes císařský zákaz v jistém domě, aby tam sloužili Mši svatou.
Byli však od pohanů vyslíděni, zajati a odvedeni k císařskému soudci na
veřejné náměstí. Na tom náměstí byl také misál a jiné památné knihy, jež
pohané odňali křesťanům, s velikou potupou vrženy do ohně. Náhle však
Bůh seslal velký liják, jenž uhasil oheň. Tak byly knihy uchráněny od
spálení. Soudce se toho tak poděsil, že poslal zajaté křesťany, třicet
čtyři muže a sedmnáct žen, ve vojenském průvodu do města Kartága k
samému císaři. Zajatci se s radostí vydali na cestu. Neustále zpívali
Bohu chvalozpěvy. Když byli předvedeni k císaři, představil mu je
vojenský důstojník slovy: "Tyto zlomyslné křesťany jsme, ó, císaři,
zajali ve městě Alutě, když přes tvůj zákaz sloužili svou nepravou
bohoslužbu." Císař rozkázal, aby jednoho zajatce obnažili,. natáhli na
skřipec a rozdírali ostrými háky. Zatím však jeden z křesťanů, jménem
Telika, zvolal hlasem zvučným: "Proč trýzníš, tyrane, jedině tohoto? My
všichni jsme křesťané. Všichni jsme zároveň s ním prožívali Mši svatou."
Na to císař rozkázal, aby obnažili i Teliku, natáhli na skřipec vedle
prvého a rozdírali. Pak se ptal: "Kdo je vůdcem vašeho shromáždění?" Ten
odpověděl: "My všichni spolu s knězem Saturninem. Ty však, ó, zlosyne,
jednáš proti veškeré spravedlnosti, že nás kvůli tomu trýzníš. Nejsme
ani vrazi, ani loupežníci, aniž jsme se ničím neprovinili." Císař na to
řekl:
"Měl jsi plnit náš rozkaz a zanechat své nepravé bohoslužby." Telika mu
však odpověděl: "Nedbám o jiný rozkaz, než rozkaz mého Boha, za něhož
rád zemru. " Po těch slovech nařídil císař, aby Teliku od skřipce
odvázali a odvedli do žaláře bez pokrmu i nápoje.
Potom předstoupil pohanský bratr svaté Viktorie a žaloval na radního
Dativa, že odvedl jeho sestru ke Mši svaté. Světice však řekla: Docela
dobrovolně jsem vešla do onoho domu na Mši svatou, a ne z návodu
nějakého člověka. Vždyť jsem křesťanka. Proto jsem povinna poslouchat
Kristův zákon." Bratr jí na to řekl: "Mluvíš jako bláznivá" Avšak ona
řekla: "Nejsem bláznivá, nýbrž křesťanka " Tu řekl císař: "Chceš se svým
bratrem odejít zase domů?" Odpověděla: "To neudělám. Jsem křesťanka a
uznávám za své bratry a sestry ty, kdo trpí pro Ježíše Krista." Na to
řekl jí císař: "Zachraň se přece a poslechni radu svého bratra " Ona
však odpověděla: "Neodejdu od svých bratří i sester, neboť se ti
přiznávám, že jsem s nimi byla na Mši svaté a přijala Nejsvětější
Svátost." Sotva to císař uslyšel, rozkázal, aby jeho lidé užili všech
prostředků, aby světici odvrátili od její víry, avšak nepodařilo se to.
Viktorie byla velice sličná a pocházela z nejpřednějšího rodu ve městě.
Když ji rodiče proti její vůli chtěli provdat, seskočila s vysokého
okna, dala si od kněze Saturnina ostříhat vlasy a vstoupila mezi Bohu
zasvěcené panny.
Po té se císař obrátil ke knězi Saturninovi a řekl: "Ty jsi je všechny
shromáždil přes náš rozkaz?" Saturnin odpověděl: "Shromáždil jsem je z
rozkazu Páně, a konali jsme společně jeho božskou službu." Císař se
tázal: "Proč?" Kněz odpověděl: "Poněvadž nesmíme opomíjet Mše svaté."
Císař se dále tázal: "Jsi ty původcem tohoto shromáždění a ty jsi je
všechny k tomu přemluvil?" Kněz odpověděl: "Ano, sám jsem sloužil Mši
svatou." Po té odpovědi jej císař nechal obnažit a rozdírat železnými
háky tak dlouho, až z něho vytékaly vnitřnosti. Načež nechal ho odvést k
ostatním do žaláře.
Potom císař rozkázal, aby mu byl předveden sv.Emerik. Řekl mu: "Kdo
jsi?" Emerik odpověděl: "Jsem původce tohoto shromáždění, neboť Mše
svatá byla sloužena v mém domě." Císař se ptal dále: "Proč jsi tyto lidi
přes náš zákaz pustil do svého domu?" Odpověděl: "Nemohl jsem jim v tom
zabránit, poněvadž jsou mými bratry, a protože nemůžeme bez být Mše
svaté." Potom byl i on rozedrán háky a pak odveden do žaláře.
Zatím řekl císař jako soudce ostatním: -"Doufám, že si vezmete příklad z
těchto ubožáků a nepromrháte tak lehkomyslně svůj život." Svatí
mučedníci však jednomyslně prohlásili: "Jsme křesťané, a proto budeme
plnit zákon Ježíše Krista, i kdybychom proto museli prolít krev svou."
Nato řekl soudce jednomu z nich, jenž se jmenoval Felix: "Neptám se, zda
jsi křesťanem, ale jestli jsi ve shromáždění a při Mši?" Svatý Felix
odpověděl: "Jak se pošetile ptáš? Copak může být křesťan bez Mše svaté a
Mše svatá bez přítomnosti křesťana? Zuřivý ďáble! Pravím ti, že jsme
byli ve vší zbožnosti shromážděni, a že jsme se při Mši svaté co
nejhorlivěji modlili." Sotva to ukrutník uslyšel, byl stržen takovým
vztekem, že nařídil povalit toho muže svatého na zem a utlouci klacky.
Takto celý den trýznil zuřivý soudce mučedníky. Když nastávala noc,
rozkázal zavřít všechny do velikého žaláře a strážcům pohrozit trestem
smrti, kdyby se opovážili podat jim nějaký pokrm nebo nápoj. Rodiče,
ženy i děti nepřátelé zajatců sice přišli k žaláři a tajně jim nesli pod
šaty nějaké občerstvení. Jenže strážci je bedlivě prohledali, všechno
jim odebrali, ba docela hanebně zbili ty zbožné a soucitné lidi. Přesto
však zůstali tito věrní přátelé s pláčem a bědováním dnem i nocí před
žalářem, protože doufali, že snad pohnou ukrutníka k slitování. Ten však
se zatvrdil ve své zlosti natolik, že nechal většinu věrných služebníků
a služebnic Ježíše Krista mořit hladem i žízní, až na to zemřeli
přebolestnou smrtí.
Tento děj, který Baronius doslova vypsal ze starých soudních spisů,
jasně dokazuje, jak byla Mše svatá sloužívána v nejrannějších dobách po
Kristu Pánu a jak se jí křesťané účastnili s takovou ochotou i
zbožností, že raději podstoupili bolestnou smrt, než aby byli zameškali
Mši svatou. Proč tolik horlili pro Mši svatou? Samozřejmě proto, že
poznávali velikou vznešenost Mše svaté a ovoce rádi se jí chtěli
účastnit. Tomu se snaž učit i ty, abys povzbuzen jejich příkladem,
svatou láskou přilnul k této tak spásonosné oběti. (Pokr.)
| |
+++
TAM
Máte to tam napsaný paní
Zvolala za pultem žena
Zákazníci jako pěna
Konečně hry a chleba
Ženská co neví
Kolik co stojí
A přitom máte napsaný
Na noční obloze
potoku zurčení
letu čmeláka
šípku zbarvení
kožíšku osmáka
bouřce zahřmění
Že svět je krásou spasený
Když Mým polibkem
Zachvěje se stvoření
Eva Lopourová
+++ |
|
(podle
Tomáše ze Štítného)
Zde už se vypravuje o Nejsvětější Trojici, v níž je Bůh trojí v Osobách
a jeden bytostně.
Děti ptají: Tatíku, rozumně jsi nás přivedl k tomu, že Bůh je jeden; ale
když věříme, že Bůh je v Trojici, rádi bychom slyšeli o tom, jak je v
Trojici počet, když přece v tom, co je právě jedno, není počet.
Otec: Právě jste řekly, že v jednom není počet, ale počátkem počtu je
jednotka. Podobnost toho, ukazuje jak je v Bohu to, co jsem řekl, ale ne
že by to také bylo, že jednotka je počátek počtu. Chci však podle sv.
Bernarda vyslovit naučení. Uvažujete-li zvláště o Osobách, když říkáte:
jsou tři, tedy je tu počet: jiný je Syn, jiný Otec, jiný Duch svatý;
neboť Otec není Syn ani Duch svatý, a Syn není Otcem ani Duchem svatým,
a Duch svatý není Synem ani Otcem, nýbrž osobně je Otec Otcem, Syn Synem
a Duch svatý svatým Duchem. Pak-li mluvíte o Božství, když uvažujete, že
jedno patří všem třem Osobám a každé z nich zvláště, neboť každá Osoba
je úplný Bůh a všecky tři spolu jsou jeden Bůh, v jehož jednotě Božské
není žádný počet ani rozdíl.
A proto věřte a vyznávejte, že věříte, třebaže rozumem nemůžete
obsáhnout to, že v Osobách jednoho Boha je Trojice, a v Božství je
jednota, v níž jsou tři různé Osoby. Každá Osoba má v sobě věčný život.
Třebaže Syn přijal počátek od Otce a Duch Svatý vychází od obou, přesto
má Syn všechnu plnost tím nevýslovným urozením z Otce a také Duch svatý
tím pochodem. A v pokorné víře zasloužíte, že to uzříte a v radostném
duchu vyslovíte s žaltářníkem stejná slova, jaké řekla kdysi královna,
když poznala Šalomounovu moudrost: O čem jsme slýchali, to jsme viděli v
městě našeho Boha (Ž 48,9). A vyslovíte ještě další chválu, neboť ani
polovina toho, co je chvály hodné, nám není sdělena.
20. Uvádí se podobenství, abychom mohli snáze porozumět a tak věřit o
Nejsvětější Trojici.
Děti se ptají: Věříme, že je to tak, i věřily bychom, i kdybychom vůbec
nerozuměly, neboť je psáno: Neuvěříte-li, neporozumíte. Milost nás však
vede k poznávání, jelikož může být poznán ten, jehož víra ukazuje, že je
takého milování hoden.
Otec: Když to tak je, že je z milosti milé přemýšlet i mluvit o Bohu,
jehož nelze tak, jak je, vyslovit, chválím to. A proto chci ještě
promluvit o té nevýslovné Nejsvětější Trojici, a ukázat, jak jen mohu,
kde by se dalo nejlépe proniknout k tomu velikému poznání.
Řekl bych, že v svatých andělech, ježto je Písmo nazývá Boží podobností,
jenže jsou našemu poznání vzdálení. O nás však Písmo uvádí, že jsme
obraz Nejsvětější Trojice, máme sebe před sebou, v sobě, v obrazu Božím,
takže můžeme patřit na Boha. Ale nedomnívejte se, že by člověk byl
obrazem Božím pro podobnost svého těla k Bohu. To pro svou mysl, pro
svou duši se celý člověk nazývá obrazem Božím, jako se pro napsání
nějakého obrazu nazývá obrazem i ta deska, na níž je napsán ten pravý
obraz Nejsvětější Trojice, tak je v naší duši to nejdůstojnější.
Důstojnost naší duše není rovná důstojnosti těla. Když sleduješ duši,
poznáváš, že je jen jedna a má své tři moci, z nichž každá je jiná než
dvě ostatní: mysl, rozumová znalost a milost. Mysl jakoby jaksi ze sebe
urodila rozum, a milost pak vychází od mysli k rozumu i od rozumu k
mysli. Mysl se poznává a miluje se, a nemohlo by jí být milé, že je,
kdyby sebe nepoznávala. A když mysl poznává, že je, a je jí milé, že se
zná, to je celá lidská duše a v ní je patrná ta trojice: mysl, rozum a
milost. V tom můžete poznávat obraz Nejsvětější Trojice, oné všechno to
převyšující Trojice v Bohu. Sledujte i to, jak mysl ze sebe jaksi skrytě
rodí rozumovou znalost. Když mysl myslí sebe, tak rodí rozumovou znalost
jako ze sebe, a pak bude milost vycházet z toho obojího, takže je mysli
milé, že je a že se zná. A také i rozumové znalosti je milé, že se zná,
a že zná, že je. A rozumová znalost není menší než mysl, neboť jako je
mysl, tak se zná, ani milost není menší pro mysl a pro rozumovou znalost
toho, neboť se miluje tak mnoho, jak je a jak se zná. A zase: Mysl je v
milosti, když si pamatuje, že miluje, neboť mysl je paměť a milost je v
paměti, když je. A také v rozumové znalosti je to obojí, a znalost je v
každém z nich. Vida, jak podivuhodně je patrná jakási trojice v naší
duši v podivuhodné to jakési nerozdílnosti, avšak v jasném rozlišení!
Nejsvětější Trojice to však převyšuje, ježto je, ví, a chce vše
neproměnně. V této podobnosti je však ještě veliká nepodobnost. Naše
zrcadlo je učiněno k našemu obrazu, avšak, třebaže je v něm náš obraz a
nějaká podobnost k nám, není to však ještě náš obraz, jakým opravdu
jsme. Také i mezi Božskou velebností a mezi naší duší, v níž je obraz
Boží, rozumějte, že je něco podobného, avšak je mezi tím nepodobnost.
Neboť Bůh je Stvořitel, kdežto duše je stvoření, Bůh je neproměnný,
kdežto duše je proměnná. Jako zase námi malovaný nebo vyřezaný obraz je
nám v něčem podobný, ale ještě více nepodobný. A to mějte na paměti o
Nejsvětější Trojici, že Bůh ve své moci je vždy ve věčnosti bez počátku
a nikdy nebyl bez moudrosti. Božská moudrost je vždy v Božské moci a
vždy z ní vychází podivuhodným Božským záměrem a vždy vyšla v plnosti
Božství, a tedy ne tak, že by někdy nevyšla, a vychází z ní vždy ne tak,
že by někdy nebyla ve plné své dokonalosti. Ta svrchovaná moudrost se
vždy rodí z té svrchované moci a vždy je dokonale urozena. Ta všemohoucí
Moc, jež rodí, je Otec. Svrchovaná moudrost, nestvořená, ale od Otce
urozená je Syn. Syn je vždy věčný, jako je věčný Otec, Otec je vždy v
Synu a Syn v Otci, Syn je s Otcem a Otec se Synem. Od Otce i od Syna
vždy vyšla a vychází také rovná milost čili Boží láska, Duch svatý,
která není o nic menší, než je Syn nebo Otec.
A jako vždy říkám, čemu z toho co slyšíte nebo čtete nemůžete rozumět,
to doplňte vírou, tak to platí i při tom, že Otec i Syn i Duch svatý je
jeden Bůh v nedílné Nejsvětější Trojici, v jehož jménu jsme byli
pokřtěni. A také, když říkám, že Božská moc je Otec, a moudrost, že je
Syn, a milost, že je Duch svatý, uvažujte o tom opatrně. Sv.Augustin
píše, že to nelze snadno vypovědět ani není snadné o tom myslet, neboť
je-li ta Trojice trojí, kdo může říci, že by to nebylo tím i jedním
činem? A kdo to smí vyslovit neuvážlivě a lehkomyslně, jako by to bylo
jakýmkoli činem jakékoli věci? Sv.Augustin dodává: Vyznej svou víru a
přednes svému Pánu Bohu: Svatý, Svatý, Svatý Pane, Bože můj, ve tvém
jménu jsme pokřtěni Otče, i Synu i Duchu svatý! Tomu věřte, to
vyznávejte: Všemohoucí Otec, všemohoucí Syn, všemohoucí Duch svatý,
avšak ne jako tři všemohoucí, nýbrž jeden všemohoucí. A tak mluv o všem
jiném: o moudrosti, o dobrotě a cokoli může být řečeno o Bohu, ježto je
to bytostně jeho. Neboť jaký je Otec, takový je Syn, takový je i Duch
svatý, avšak je to Otcova vlastnost, že je Syn od něho, tím neslovným
urozením, a Synova, že je urozen od Otce, a Ducha svatého, že pochází od
Otce i od Syna. (Pokr.)
| |
+++
IRSKÝ ČAS
Nesmělý,
déšť ve slunci kopretiny
s duhou přes bedra
jdoucí krajiny.
Nesmělý,
úsměv v zrcadle hladiny
a v kruzích slétlých hvězd,
On jediný,
Nesmělý,
svět.
Karel Orlita
+++ |
|
(Z deníku mého pradědečka)
Praha, 25.srpna Léta Páně 1872
|
Když jsem ráno sestoupil z pokoje do jídelny, tvářil jsem se spokojeně
podle zásady dobře oholen, dobře naladěn. Velkomyslně mi dal nahlédnout
do schématu vynálezu biopumpy, na kterém prý úporně pracoval celou noc.
Bleskově jsem si pořídil jeho náčrt do deníku, takže to mohu svoje
zápisky doložit tímto výtvorem. Ani jsem se však nestačil zavřít svůj
deník, už na mně prof.Hovadík vybafl otázku:
Jak se vypovídá pravda v Bohu – bytostně, nebo na způsob Osoby?
Myslím, že na způsob Osoby, ale někdo tvrdí, že se vypovídá bytostně.
Jak to tedy je?
Kdosi se odvolával na Augustina, a říkal: Vše, co v Bohu obsahuje vztah
k počátku, se vypovídá na způsob Osoby. Pravda je takového druhu.
Nejvyšší podoba počátku bez jakékoliv nepodoby, z níž povstává nepravda.
Pravda se tedy v Bohu vypovídá na způsob Osoby.
Když přišla řeč na mně, řekl jsem: Jako se nic nepodobá sobě, tak se nic
nerovná sobě.
|
|
Protože se nic samo
nepodobá sobě, tak podobnost v Bohu s sebou nese odlišnost Osob. Stejné
zdůvodnění platí pro rovnost. Avšak pravda je jakási rovnost. Pravda
tedy s sebou nese odlišnost Osob v Bohu.
Kromě toho všechno, co v Bohu zahrnuje vznikání z nižšího, se vypovídá
na způsob Osoby. Pravda však zahrnuje nějaké vznikání z nižšího, neboť
pravda, stejně jako slovo, označuje pojetí rozumu. Proto se i pravda,
stejně jako slovo, vypovídá na způsob Osoby.
A co když tady existuje pouze jedna pravda tří Osob? Je tedy na způsob
bytosti, a ne na způsob Osoby.
Ozval jsem se se svou trochou do mlýna: Musíš říci, že se pravda v Bohu
dá uvažovat dvojím způsobem, buď ve vlastním smyslu, nebo jakoby
přeneseně.
Uvažuješ-li pravdu ve vlastním smyslu, pak by vyžadovala rovnost Božího
rozumu a věci. Protože však první věc, kterou Boží rozum poznává, je
bytost Boží, skrze niž poznává všechny ostatní věci, tak i pravda v Bohu
obsahuje především rovnost Božího rozumu a věci, jež je bytostí Boží, a
následně rovnost Božího rozumu se stvořenými věcmi.
Chtěl jsem ještě cosi říct, ale vztyčený prst prof.Hovadíka naznačoval,
že se pravda začne ukáže teprve nyní. Načež nás zaplavil svými divuplody.
Leč Boží um a Boží bytnost se neshodujíť jako vyměřující s vyměřovaným,
neboť jedno není prvotí druhého, nébrž jsouť dozajista totéž. Tož
pravda, která jest výsledkem takové rovnosti, nemáť zhola žádný ráz
prvotě, ať už jest brána ze strany bytnosti, či ze strany umu, neboť
jest v obou případech jedna a táž. Jako jest tu nahlížející a nahlížená
věc totéž, tak jest tu pravda věci i pravda umu táž bez jakéhokoliv
nástinu prvotě. Uvažuje-li se arci pravda Božího umu, nakolik se shoduje
se stvořenými věcmi, tak sice bude ještě ostávat touž pravdou - stejně
jako Bůh myslí týmž aktem sebe i ostatní -, leč do jejího pojetí jest
přidán srozum prvotě vůči stvoření, ke kterému se Boží um vztahuje jako
míra a příčina. Avšak každé jméno, které v božství nezahrnujeť srozum
prvotě či toho, co pochází z prvotě, nebo zahrnujeť srozum prvotě vůči
stvoření, se naříká bytostně. Tož uvažuje-liť se pravda v božství ve
vlastním smyslu, naříká se bytostně. Pravda se přesto připisuje Osobě
Syna, stejně jako umba či jiné skutečnosti, které přináležejí umu.
Kdykoli jsem už nabýval dojmu, že se mi snad konečně podaří přiblížit
chápavým srdcem prof.Hovadíkovi, hned mě zavedl novými slovními divuplody do nepřekročitelného močálu. Třeba slůvkem umba. Možná tím
myslel umění. To však jenom moje dohady. Pan profesor se nikdy
nezdržoval s nějakým výkladem svých pojmů. Mrkl jsem po ostatních. Kromě
profesora na tom nikdo nebyl nikdo z nich o moc lépe. Každý z nás jsme
bezútěšně hleděli před sebe. Nikdy jsem byl moc nápaditý a tyto výpravy
za nalezení pravdy do země s hraničním nápisem „Hic sunt leones“ mi
odebraly i ty drobty inspirace, kterém jsem občas míval.
Musel jsem si přiznat, že mi naprosto schází cokoli, co by se podobalo
konstruktivnímu plánu tažení.
V tomhle světě nikoho jeden nikdy neví, na čem je. Jestli jsem měl někdy
pocit, že si po nějakém úsilí a po nějakém výkonu zasloužím spočinutí u
cíle cesty, tak to bylo tohoto dne, kdy jsem srkal silný ruský čaj,m
kterým nás častovala milostpaní Hovadíková. Připadal jsem si jako
znavený a vyčerpaný hebrej, kterého Mojžíš vláčí čtyřicet let pouští
tak, že už skoro poztrácel zbytky naděje, že nějaká zaslíbená země
opravdu někde je.
Ačkoli jsem za těch nedávných mukyplných události už leckdy málem
zapomínal, co bylo původním účelem toho, že jsem se vydal na pospas
prof.Hovadíkovi, aby mě vzal s sebou do těch temných míst, přece jen
jsem na to nezapomněl tak docela; a musím říct, že jsem během těch dní
pociťoval jisté zklamání z profesora. Plánováno to bylo tak, že se s ním
někde osvěžím svou mysl novým poznáním a těle občerstvím na vzduchu a
jednoduchou stravou, a že snad takto povzbudím svůj mozek k vynikajícím
výkonům
Nyní na mě doléhaly nejčernější myšlenky. Bylo mi jasné, že jsem se
vydal do spárů otravy, který se dost možná nudil a toužebně vyhlížel
někoho, na jehož bedra by mohl vložit svoje bohatství neuplatněných
konverzačních námětů. Přitom z něho vyletovala slova záhadná jako
netopýři ze stodoly. Byl zosobněná přednáška na aktuální téma. Pro
člověka, který se o to trochu zajímá, ale je příliš líný, než aby si
toto téma vyhledal v knihovně, by to bylo fascinující. Ve mně to však
probudilo horečné chvění, které se čas od času blížilo k hranicím
vražedné mánie. Tehdy mě napadalo, že sekyrka může mít i jiné použití,
než na kácení stromů. Našemu národu moc nescházelo, aby přišel o jednoho
ze svých buditelů.
Mým bezprostředním impulzem bylo zahřímat, , zvednout se, otočit se na
podpatku a hrdě vypochodovat z místnosti. Přibrzdilo mě jen pomyšlení,
že by to značně narušilo můj poznávací záměr.
Už jsem se uklidňoval, když tu se mi pojednou znovu zabodlo do zadku
jakési šídlo, takže jsem vyskočil jako losos při tření. Nebylo to žádné
šídlo. Byl jenom dobrý nápad, jakých nemívám dost po ruce. Měl jsem výhodu v
delších pažích, ale v klinči bych se soupeřem nemusel mít snadné pořízení.
Profesor se prudce ošil, ale zdálo se, že se hned zase rozpáral.
No – co - co? Vyjekl na mně. očích se mu divě zablesklo. A než jsem si
uvědomil, co ho to popadlo, poplácal mě po zádech, ale tak, že jsem
poskočil jako malé jehně.
No dovolte! vykřikl jsem.
Eeech, povzdechl si profesor. To jenom z návalu nápaditosti.
V tónu jeho hlasu bylo něco sychravého, jako kdyby vydechl severák.
Přičítal jsem to tomu, že patrně ještě nesnídal. Osobně jsem teprve po
snídaničce schopen pohlížet na svět s tou slunnou veselostí, která ze
mne dělá člověka všeobecně oblíbeného.
Neříkal jsem nic, ale připadalo mi to spíše jako pohlazení pohrabáčem.
Myslím, že jsem dost uznalý člověk. Při svých chabých vypravěčských
schopnostech však zdaleka nemohu vylíčit, co všechno jsem na besedě s
prof.Hovadíkem během těch pár dnů vytrpěl. Nicméně, i kdybych to dovedl,
bylo by asi lépe o tom pomlčet. Autor má umět probudit soucit s hrůzou,
jak nám to radí Aristoteles, ale všechno má svoje meze. Řecké tragédie
se řídily železným zákonem, že veškeré zlo se musí odehrát mimo jeviště,
a já se teď tomuto obdivuhodnému pravidlu ochotně přizpůsobuji. Snad
postačí, když řeknu, že jsem těch pár dnů prožíval krušné časy. Po tom,
co jsem tu zažil několik debat a přednášek o pravdě, jsem podle všeho
myšlenkově upadl natolik, že pokud jsem se někdy dostal ke slovu,
většinou jsem se ztrácel v profesorově blábolení.
Sesul jsem se zpátky na židli a tam jsem setrval jako hromada
zapomenutého štěrku. Měl jsem pocit slabosti a vyčerpanosti. Nenadálá
radost má často takovýto účinek, prostě ochromuje. Matně si uvědomoval,
že mi prof.Hovadík něco říká. Bez zájmu na něj pohlédl. Místo toho jsem
pořádně přihnul chladnoucího čaje.
Pokýval jsem uznale hlavou a vrátil jsem se k profesorovým slovům,
poněkud překvapen, že mám hlavu stále pevně na svém místě. Přesto jsem
si nebyla tak docela jist, zda mi co nevidět neupadne.
Na pana profesora účinkovalo moje tiché, zdvořilé, uctivě ponížené až
servilní přikývnutí dost překvapivě. Z očí mu zmizel sebejistý pohled.
Teď už nebyl tak jednoznačně přesvědčen, že nic nevím. Jeho sebedůvěra
klesla možná až pod rosný bod, neboť se mu v mžiku orosilo čelo, takže
by mu přišel vhod jeho vynález vzduchem chlazeného klobouku. Bryskně
jsem pokračoval v profesorově řeči. Můj hlas znovu nabyl na síle.
Vedle toho uvažuješ pravdu v božství přeneseně nebo jako podobenství
tehdy, když o ní uvažuješ co do způsobu, jakým se nachází ve stvořených
věcech. Uvádíš, že v nich je pravda, pokud stvořená věc napodobuje svůj
počátek, to znamená Boží rozum. Podobně takto uvádíš, že pravda v
božství je nejvyšší napodobení počátku, které přísluší Synovi. Podle
tohoto pojetí pravdy přísluší pravda ve vlastním smyslu Synu a vypovídá
se na způsob Osoby. Tak o ní mluví Augustin.
Ale – ale - co moje námitky?
Odpověď na první z nich je jasná z toho, co bylo řečeno. K další námitce
stačí říci, že rovnost v božství někdy zahrnuje vztah, který znamená
odlišnost Osob. Když se řekne, že Otec a Syn jsou si rovni, tak výrazem
rovnost myslím věcnou odlišnost. Jindy však nemyslíš výrazem rovnost
odlišnost věcnou, nýbrž jen pojmovou. Když třeba uvádíš, že Boží
moudrost je rovná Boží dobrotě. Proto není třeba, aby tato rovnost
zahrnovala odlišnost Osob. A taková je rovnost zahrnutá ve výrazu
pravdy, protože pravda je rovnost rozumu a bytosti.
Nakonec jestiť žádoucno říct, že pravda je sice pojata rozumem, nicméně
výraz pravda nevyjadřuje ráz pojetí tak, jako výraz slovo. Proto se
nejedná o podobnou věc.
Profesor na mě civěl jako sůva z nudlí, nicméně jsem si stál při svém.
(Pokr.)
+++
Odkud pocházejí poruchy životního prostředí
Ekologové poukazují na škodlivý vliv techniky a hospodářství. Snadno
přehlížejí osobní účast určitého člověka, který to vlastní vinou
zapříčiňuje, tedy především tvoji osobu, jako by nějaké věci samy od
sebe vedly k denaturalizaci a ničení přírodního prostředí. Nedbají na
to, že v duchovní podstatě jde především o tvou otázku náboženskou a
mravní. Přehlížejí, že jde o důsledek bezbožného názoru tebe jako
určitého člověka na svět a život ve světě. Tento názor se projevuje
hmotařským pohledem na svět, požitkářským a spotřebitelským životním
stylem. Takový životní postoj snadno upadá do zkamenělosti nepříznivého
vztahu vůči Stvořiteli a s ním také ke všemu jeho tvorstvu, zvláště k
životu.
Zanedbávají souvislost mezi tvým vnějším, okolním životním prostředím a
mezi tvým vnitřním životním prostředím. Tuto souvislost připomíná světu
zejména Jan Pavel II., když v encyklice Centesimus annus pojednává o
humánní ekologii. (IV, 38)
Navíc jsi to právě ty, křesťan, který – na rozdíl od pouhého ekologa -
dokážeš rozlišovat poruchy životního prostředí, vyplývající z lidského
zavinění, od poruch prostředí, majících příčiny u jinde, u ďábla. Také
tyto příčiny poruch přírodního prostředí dlužno brát v úvahu, jestli má
být jaksepatří doceněn a zhodnocen přínos vtěleného Božího Slova.
Kristus znamená nejen tvou záchranu jako hříšníka a porušeného prostředí
v tobě samém, nýbrž má svůj obrodný význam pro celý hříchem poškozený
svět.
Žádná věda, ani dokonalejší technika, ani sebelepší uspořádání
hospodářských poměrů ve společnosti nevyřeší tvůj vztah k přírodě,
protože ulpívá na povrchu a neproniká k nejhlubším základům tvého "JÁ".
Zabýváš-li se nepříznivým dopadem působení techniky na přírodu, pak si
uvědom, že nejde o techniku jako takovou, nýbrž pouze o některou
techniku v rukou určitého člověka. Jde o nějakou nedokonale vynalezenou
a zkonstruovanou techniku, nebo o nějakou techniku či technologický
postup, případně zneužívané nějakým jedincem s hmotařským názorem na
svět a život.
Vykořisťování přírody, spojené s její denaturalizací a ničením, je
dokladem dravé bezohlednosti určitého požitkáře či nevázaného
spotřebitele, zkrátka hmotaře či skupiny materialistů, chápajících se k
prosazení svých omezených sobeckých zájmů jakékoli dostupné techniky
nebo technologického postupu.
Když řekneš, že okolní přírodní prostředí je vážně ohroženo překotným
růstem měst rozšířením znečisťování přírody, tak nezapomeň, že to
nevyplývá z podstaty města jako takového. Vyplývá to z díla určitých
neprozíravých inženýrů, urbanistů a politiků, kdo rozhodují o budování
města a jeho technických sítí.
Tvůj hospodářský rozvoj je spojen s přírodou. K uspokojení svých potřeb
odčerpáváš z přírodního prostředí různé látky a energie, které
přeměňuješ v hospodářském procesu. Podle zákona zachování hmoty a
energie se veškerá hmota a energie odčerpaná z přírody vypouští nebo
ukládá po přeměně zpět do přírodního prostředí jako odpad.
Koncem 20.století došlo ke zrychlení procesu přeměny přírodnin. Vznikly
nové látky, v přírodě neznámé. Nastalo soustřeďování zemědělství,
průmyslu a budování měst v takové míře, že příroda nebyla způsobilá
vyrovnat se s tím.
Soustavné narušování biologické rovnováhy v přírodě způsobované tvou
jednostrannou technizací a chemizací zemědělství, a dále také tvými
jednostrannými výrobními postupy, vede k prudkým zvratům v životním
prostředí. Tento pojem se týká hospodářství na hranicích pohromy, ke
které dojde náhodným střetnutím zvrácených procesů. Ty zprvu neprobíhají
souběžně, ale jejich výskyt a prolínání se množí.
Rovnice „TY : OSTATNÍ BOŽÍ STVOŘENÍ“ ztrácí vyváženost. Tvoje snaha o
nejvyšší dostupný okamžitý hospodářský zisk jako projev tvých
jednostranných dílčích zájmů přivádí soustavu životního prostředí světa
k fyzickým hranicím planety a k jejímu zhroucení.
Když se stavíš vůči životnímu prostředí jen ziskuchtivě, totiž ryze
hospodářsky, bez ohledu na Boží tvorstvo v jeho přirozené, Stvořitelem
dané živoucí skladbě, tehdy se jako tvor vyvyšuješ na místo Stvořitele,
jako bys chtěl Boží dílo opravovat. Dílo tvého pyšného vyvyšování se
dříve nebo později s nutností obrací proti tobě samému - strůjci
narušení přírody.
Poruchy přirozené funkční skladby životního prostředí jsou podmíněny
také nějakou tvou politikou. Ta se snadno vymyká z rukou a zvrhá k
ozbrojenému násilí a válečnému ničení. Přitom se týká nejen lidí, ale i
ostatního Božího stvoření, které tě obklopuje. Východiskem takové
politiky byl kolonialismus 19. století. Šlo o tvoje příležitostné
vykořisťování přírodního prostředí, ať už jako britského nebo
francouzského kolonialisty. Ve 20. století se mocensky vyhranila
koloniální soustava, vynucovaná tvými zájmovými nároky, ať už jsi se
výslovně nebo mlčenlivě hlásil ke komunistické mocnosti se středem v
Kremlu nebo kapitalistické mocnosti se středem na Wall Streetu. Nebyla
to žádná dějinná nutnost, nýbrž svévolné dílo tebe jako nezodpovědného
jedince, člena tzv. Velké trojky. Spolu s ostatními dvěma jedinci jste
na Jaltě nestoudně rozporcovali svět na zájmové oblasti tří mocností. Po
pádu železné opony mezi komunistickým Východem a kapitalistickým Západem
vypukl zápas o nové dělení světa, o levnější nerostné bohatství a
pracovní síly. Stupňuje se tvoje bezohledné drancování přírodních
zdrojů, zejména boj o pitnou vodu, plyn, ropu, barevné kovy. Neděje se
to samo od sebe, jako že by to páchalo nějaké strašné zařízení. Máš na
tom vinu právě ty, kdo to podnikáš, ale i ty, kdo k tomu mlčíš, a tak to
podporuješ. Kdo proti této tvé rozpínavosti násilím brání svou vlast,
tomu dáš nálepku terorista a jeho vlastenectví bereš za záminku
válečných tažení do jeho země, abys mu ji ještě víc poničil a vyloupil.
Takové drancování přírodního prostředí představuje zápornou stránku tvé
revoluce životního prostředí. Jde o tebou cílevědomě řízenou světovou
změnu přírodního prostředí. Nikdo se jí nevyhne, ale ty jako křesťan se
přičiň o to, aby se přirozeným podnětem stala tvoje úcta k tvorstvu ve
funkční skladbě, jaké Bůh původně dává svému stvoření. (Pavel VI.,
Octogesimo adveniens, I, 13; 1971)
Jakékoli tvoje odcizení se Bohu by bylo provázeno tvým odcizením se
všemu Božímu tvorstvu, jakož i tobě samému. Vybíjelo by se to pak vůči
okolní přírodě jako její drancování a dohánělo by to některé ekologické
snílky o pozemském ráji k terorismu, revolucionářství a jiným zoufalým
činům. Také proto má právě tvoje křesťanská služba zdravému životnímu
prostředí takovou závažnost fr.Moti (Pokr.)
+++
Jaký mám, Pane, užitek z častého přistupování ke svátosti pokání a
smíření?
Tento užitek vyplývá předně ze svátosti samé, dále ve tvé kajícné může
odstranit tvoje hříchy a chyby, nýbrž ji může učinit čistější než lilie
a bělejší než sníh (Ž 51,9).Dobrá zpověď je ti vynikajícím prostředkem k
větší rozvážnosti a pozornosti duše, aby se nedopouštěla svých už
navyklých hříchů.
Tvoje duše se zbavuje záliby ve hříchu a stává se bdělejší, aby do něj
opět neupadla, když jej musí litovat a umiňovat si, že se polepší.
Svátostná milost vrací tvé vůli sílu, aby mohla mocněji odporovat
nezřízeným náklonnostem přirozenosti.
Když prostřednictvím zpovědníka poznávám tvoje hříchy, snažím se tě jich
zbavit naznačením prostředků a pomoci k nápravě.
Konečně pamatuj, že i nejdokonalejší duše musí být vedeny po obtížných
cestách duchovního života. Většinou však nemají možnost dosáhnout výhod
vedení mimo zpověď. Proto, i kdybys neměl žádný těžký hřích, přistupuj
ke svátosti smíření nejen pro rozhřešení od všedních hříchů, nýbrž také
aby odhalil své zlé náklonnosti, nebezpečí, jež ti hrozí, abys žádal
potřebné rady k lepšímu odpírání pokušení a k dokonalejšímu užitku ze
všech Mých milostí.
Nemá však častá zpověď pro mě nějaké nebezpečné úskalí?
Může je mít. Když se často zpovídáš, ohrožuje tě chvatnost a zvyková
povrchnost, a pak i nedostatek potřebné lítosti a pevného předsevzetí,
které potřebuješ ke zlepšení stavu své duše.
Uvažuj o tom, jak se zpovídáš. Možná, že i tvoje zpovědi spočívají z
nějakých vzorečků, jež se odříkáváš bez ducha a za nimiž přijde vždy
stejný seznam několika hříchů, takže by je mohl tvůj zpovědník odříkat
už napřed sám, když pozná, kdo je u zpovědnice. Kdyby neznal tvou
zřejmou dobrou vůli, když takto přistupuješ ke svátostnému usmíření, byl
by v pokušení pochybovat o platnosti tvé lítosti a tudíž i rozhřešení.
Jak se mohu při časté zpovědi vyhnout hrozícímu nebezpečí a dosáhnu
užitku, pro který je určená?
Chceš-li, aby měla tvoje častá zpověď skutečný užitek, vykonávej ji s
velikou vážností, s upřímnou lítostí a s účinným pevným předsevzetím,
pokorně a prostě.
Zpověď ze všedních hříchů, o které tu mluvím, nevyžaduje ovšem
vyčerpávající podrobný výčet jako vyznání z těžkých hříchů. Vyžaduje
však tvoje vyznání ze všech nevěrností, které vážně škodí tvé duši. Náš
milý Augustin ti píše o zpovědi toto: „Jak může lékař zahojit ránu,
kterou se mu nemocný zdráhá ukázat? A jak lékař tvé duše, zpovědník,
může napravit tvoje chyby, nedáš-li mu je poznat? Jak tě zbaví nadvlády
tvých zálib, jež, i kdyby byl jen slabé, mají tě v moci, jestliže je
skrýváš? Jak tě může bránit proti ďábelským pokoušením, jež tě zdržují,
tísní a lákají, jestliže mu ty nástrahy neukážeš?"
Nemusíš vyznávat své všední hříchy úplně a vyčerpávajícím způsobem,
třebaže by to bylo velmi žádoucí. Nezbytně nutná je však tvoje lítost
aspoň nad jedním ze všedních hříchů, ze kterých se zpovídáš.
Neodpouštím nikomu, kdo nemá upřímnou a nadpřirozenou lítost nad svými
hříchy. Sv.Řehoř ti vzkazuje, že známkou tvé opravdové zpovědi nejsou
slova, nýbrž bolest tvé kajícnosti. Teprve tehdy poznávám, že prožíváš
skutečné obrácení, jestliže se snažíš vyznané hříchy vyhladit přísností
přiměřenou jeho bolesti. Rovněž tvou snahu po dokonalosti v duši
nepoznávám podle počtu tebou vyznávaných hříchů, nýbrž podle upřímné
lítosti osvědčované nad sebemenším vědomě spáchaným hříchem.
Chceš-li, aby se tvá duše očistila i od malých nedokonalostí, což se
předpokládá při časté zpovědi, snaž se spojovat lítost s pevným
rozhodnutím, že se jich víc nedopustíš. Můžeš ovšem předvídat, že do
nich znovu upadneš následkem křehkosti, které nejsou uchráněny ani
nejčistší duše.
Podle svých dosavadních zkušeností se budeš obávat, že se asi ještě
často budeš zpovídat ze stejných nedokonalostí. Avšak ve chvíli vyznání
musíš být rozhodnut vyvarovat se jich a využít prostředků polepšení.
Když opravdově toužíš nalézt v časté zpovědi účinnou pomoc pro svůj
duchovní pokrok, snaž se přistupovat ke svátosti smíření s nejhlubší
pokorou a velikou prostotou. Prorok volá: „Srdcem zkroušeným a zdeptaným
ty, nepohrdáš!“ (Ž 51,19) Sv.Tomáš poznamenává: "Zpověď souvisí s
pokorou. Musí být pokorná, protože tam vyznáváme svou slabost a bídu." (Supl.
9,4) Mají-li být tvoje city pokory upřímné a hluboké, musí tvá duše,
která se snaží vyvarovat těžkých hříchů, upínat ani ne tak k samým
hříchům, jako spíše k jejich vztahu k Mé nejvyšší velebnosti a k
nesmírným darům, jimiž tě zahrnuji.
I kdyby tvůj hřích byl nebo se ti zdál sebemenší, přesto Mi ubírá vnější
slávu, jaká by ti měla být jako horlivému křesťanu nadevše drahá.
Některý hřích u někoho možná nevzbuzuje zvláštní zlobu, pokud se mi
nedostalo zvláštní milosti, nicméně představuje nepochopitelný nevděk u
tebe, kterému dopřávám hojnost všech Mých darů. Takto pochopíš tak
upřímně zdůrazňované zahanbení u svatých nad sebemenšími nedostatky,
jimiž se provinili v Mé službě.
Vyhni se však hrbaté pokoře, prostě neupřímné, strojené. Kéž se
vyznačuje důvěřivou prostotou, která je stejně daleko od přehánění jako
od zakrývání. Snaž se ve své duši o pravdivost, opravdovost. V tomto
ohledu vyznávej své hříchy tak, jak je vidíš přede Mnou, aniž by ses
zabýval dojmem, jakým budou působit na zpovědníka, anebo výtkami, jichž
se ti třeba kvůli nim dostane.
Takovým způsobem ti bude častá zpověď přinášet veliký užitek. Bude ti
přinášet nadpřirozené dary a mocně pomáhat, aby tvá ušlechtilá duše
bezpečně a pokojně pokračovala na cestě dokonalosti. (Pokr.)
+++
Zprávy: * V říjnu (7.10.-28.10.) se v BRNĚNSKÉM ANGELIKU koná Setkání mezi
uměním: BRNĚNSKÁ DIECÉZE – ŽIVÝ ORGANISMUS. Ze života brněnské diecéze
(Fotografie: Libor Teplý, Jan Hanuš, Jaroslav Horák, Jiří Zacha, Stanislav
Chlup)
+++ |
