Jan Gabriel, Srdce nové Evropy

recitál pro jednoho herce

dvojrole – sv.Konstantin a Metoděj

(Noc, fičí vítr, uklidní se, hluk násilí, chroptění, pád těla - dupot, pochod vojenským krokem,)
hlasy:Wer da?
Ich bin -
Podej to!
Podle rozkazu, excelence! Tady je váš kříž, vaše biskupská berla, váš meč -
(skřípání, vlečení něčeho těžkého)
nasupeně - To je dost !
Varujte se falešných proroků!
Čiňte pokání, hříšníci!
Otče, zabil jsem.
Was? - Nicht verstehen.
(ozve se kejhání husy, zakvičení prasete)
Hmr - Odpouštějí se ti hříchy, In nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti, Amen.
(cinkání kovu, tahání břemen, stolu, pak cinknutí zvonku, ozve se rámus při klekání více lidí. Ozývá se nezřetelné brumlání, přechází to v šumění stromů a fičení větru. Uklidní se to a ozývá se šepot lidí
Přicházejí nás jenom vyžírat.
A ještě se tváří jako by nám přinášeli vyšší civilizaci.
Pomstu!
Boj není správná cesta.
Strejdo Rastislave, mluvíš jako zbabělec.
Bez Krista nic nezmůžeme. Napřed ať někdo vycvičí naše lidi v Kristově učení!
Jít do kolen? A před Němci? Nikdy!
A co kdyby - ještě je tu Východ. - Už jsem vyslal poselství k císaři Michalovi do Cařihradu.
(hlasy zanikají v sílící hluku - divoké zpěvy a tance, juchání a halasné pokřiky, ozývají se přípitky, cinkání skleniček. Do toho se ozývá zatroubení fanfár, scéna se rozjasní, osvětlit postavu Konstantina - slabší, shrbený, s Biblí v ruce),.
Milosrdenství a pokoj vám všem od našeho Pána Ježíše Krista.
Radost a pokoj všem lidem dobré vůle.
Ctihodný kníže Rostislave, říkají mi Filozof, ale jmenuji se Konstantin.. Přicházíme s bratrem Metodějem od císaře Michala. Přijmi dar vzácnější nad všechno zlato a stříbro.
(ukáže knihu) a čte z ní:
Předzpěv jsem svatého evangelia
Jako proroci již dříve předpověděli,
Kristus přichází shromáždit národy,
neboť je světlem celého tohoto světa.
Neb oni řekli: Slepí prohlédnou,
hluší uslyší slovo Písma.
Rytmus veršů strhuje posluchače tak, že se ozývá, jak si podupávají do rytmu) Konstantin se dává strhnout k nadšenému přednesu)
Matouš, Marek, Lukáš a Jan
učí všechen lid a praví:
Vy všichni, kdo svých duší krásu
vidíte a milujete a rádi byste
temnotu hříchů zapudili
a hniloby tohoto světa se zbavili
a rajský život nalezli
a unikli ohni horoucímu,
slyšte nyní svým rozumem,
slyšte všichni lidé slověnští,
Udýchaný Konstantin se na chvíli odmlčí, a ztěžka oddechuje, po chvíli pokračuje:
otevřte dokořán dveře rozumu,
když jste přijali nyní zbraň tvrdou,
kterou kovají knihy Páně
hlavu ďáblovu mocně potírající.
Svatopluk si spokojeně mne ruce
Konstantin: Jemu náleží všeliká sláva,
čest a chvála, Božímu Synu vždycky
s Otcem i Duchem svatým
na věky věků od všeho tvorstva. Amen

(zdálky se ozývají Dvořák-Slov.tance, ztmavit, rozjasnit – mohutný Metoděj)

Díky za přijetí, moudrý kníže Rastislave. Možná tady narazíme na potíže s latinskými knězi. Však už nám hrozili -
ozve blesk a hrom, vichřice, dupot vojenských nohou, ztiší se to
Úchvatné! Poprvé v rodné řeči, a hned rozuměli a opakovali: Pane, smiluj se!
(Ozve se volání: Sláva! Ať žije Rastislav!, ozývá se šum lidských hovorů, nalévá se něco, cinkání skleniček, zpěvy, Dupání do rytmu bubínků a píšťal.
Dost barbarské. - Inu, slavnost zimního slunovratu. - Nejstarší pohanský zvyk.
Mají co slavit. Úroda hojná, stáda se zvětšila.
Vojna proti Bulharům spojeným s Němci je zažehnána.
Jenže i my máme co slavit.
Naši sadaři je naučili štěpovat stromky - malíři míchat barvy - písaři zase psát. Naum se činí při stavbě kostela na Velehradě.
Tak je zase jeden důvod k oslavám!
Ozývá se bujné veselí, výskot, dupot tanečníků, cinkání skleniček
U nás doma se také slaví rustikálie. Lidé se poveselí, ale bez těchto divočin. Hej – Rastislave - slyšíš ? Nezdá se ti to nedůstojné knížete, aby sis takto počínal s ostatními. Apoštol Pavel ti píše: Abyste se uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže.
dupot tance veselení se
Zakaž to! Je to pohanské! Němci o vás tvrdí, že vaše křesťanství je hrubé. Jak jim to chcete vyvrátit, když vidí tohle? Zítra se budou chtít vyzpovídat. A tvůj synovec Svatopluk bude zřejmě první. Copak smí pán dělat to, co kmán?
(hlučnost a zpěvy slábnou)
Řehoř Bohoslovec praví: Dopouštět se nepravostí hodných těžkého trestu, to se považuje za hřích obecného lidu, jemuž právě proto zákon je přísným vládcem, ale představený a vládce má velkou vinu už tím, že není dokonalý.
Přínos víry se nedá srovnat s žádným jiným dobrem. To neznamená, že by nevěřící byli špatní.. I pohan může jednat čestně a ušlechtile.
Co tedy víra přináší navíc? Právě to, že se dáváš do rukou Božích.
Váháš uznat, že bez evangelia poctivě a správně žít? Pokud žiješ opravdu dobře, tak je to tím, že radostná zvěst evangelia, které třeba ani neznáš ani to vědomě nezavrhuješ, ve skutečnosti už působí v tobě, když poctivě hledáš pravdu a ochotně ji přijmeš, sotva ji najdeš. Právě tato ochota je projev milosti ve tvé duši.
- zvedne se vítr, dupot koní, záblesky ohně, křik zraněných)
Mazaný kněz Viching! To byla pořádná lest! Rostislav se ukvapil! -Sedl Němcům na lep! Jenže přísahal jim věrnost.- Sprostě lhali – Jenže Rastislav přísahal doopravdy! Před opravdovým Bohem.
Jak je to se závazností lstivě vynucené přísahy. Před Bohem je závazná, nikoli však pro pohany. Jenže Moravané už patří Bohu.
Jak je to s tou přísahou? Přísahal Rastislav správně nebo ne?
Slyšeli jste, co bylo řečeno našim předkům: Nebudeš křivě přísahat, ale splníš, co jsi Pánu pod přísahou slíbil. Já však vám říkám: Vůbec nepřísahejte: ani při nebi, protože je to trůn Boží, ani při své hlavě, protože ani jediný vlas nemůžeš udělat světlým nebo tmavým. Ale vaše slovo ať je ANO, ANO - NE, NE. Co je nad to, pochází od zlého. (Mt 5, 33-37)
Přísahal německému císaři a Bohu! Nezbývá, než to plnit.
Solnohradský arcibiskup nás vyhání z Moravy. Jenže Rostislav si nás vyžádal. - Solnohradského arcibiskupa to nezajímá.
- Co budeme dělat? – Pokračujme v započatém díle evangelizace.
Co bych dělal na Rostislavově místě? Nejde o žádné osobní věci. Jde o Boží věc.
Císař Michal má pořád stejný názor. Vytrvat v začatém díle. – A když si nás, milý kníže, přeješ ty, tak budeme učit dál.
A solnohradští? A pasovští? - Budou si stěžovat u německého krále.
Tak si musíme pospíšit s učením lidu.
A co když papež řekne, že jsme rozkolníci?
Nemluv za Petrova nástupce. Papež nás nezná. Přidržujeme se Písma a všech koncilů, a žádné bludy neučíme.
Zní to pěkně, ale měl by to slyšet papež. Měli bychom jet do Říma.
Papež je nevyzpytatelný. Pokud nás odmítá, tedy s ohledem na to, co mu o nás nalžou Němci. Co však nebylo možné včera, bude třeba zítra možné - Budeme tu dál učit.
Ostatně máme pro papeže jedinečný dárek. Ostatky jeho předchůdce, mučedníka Klimenta. - Uvidí naši dobrou vůli. - Konečně, učíme tu už čtyřicet měsíců. Máme zástup bohoslovců.
K tomu všemu se zde rozmáhá i řemeslo! Kliment učí umění, jemné práci s kovy, a vyzná se i v ovocnářství. Ukazuje, jak pěstovat a štěpovat stromy. Naum zase vede stavební činnost.

(ozývají se Dvořákový Slovanské tance)
jsou přehlušeny dupotem koní, řinčením zbraní a praskáním ohně. Konstantin upadá na zem a málem mu upadne bible
Vrhají se na mě ako havrani na sokola!
Prý se nikdo něčeho takového neodvážil! A co Wulfila? Nepřeložil Písmo svaté do gótštiny? Vím, že to byl arián! A Peršané byli zase nestoriáni. Tak můžete odmítnout kdekoho, kdo se pokusil o něco nového. Když Maurové dobyli Hispánii, zakázali křesťanům pít na veřejnosti víno a urážet islám. Zato vy chcete zakazovat každému, kdo se trochu liší od naší víry také pít vodu a jíst vezdejší chléb, a dokonce i dýchat. -Strašná nesnášenlivost!
Takový nerozum! Boží Slovo se prý smí učit jen hebrejsky, řecky nebo latinsky.
Copak nepadá déšť na všechny stejně? Nebo slunce nesvítí na všechny? Nedýcháme všichni stejný vzduch? To se ti zápaďáci nestydí připomínat jenom tři jazyky! Chtějí snad, aby ostatní národy byly kulturně hluché a němé? Copak považují Boha za tak bezmocného, jako by to nemohl dát, nebo tak závistného, jako by nechtěl? Když tomu nechtějí rozumět, ať si aspoň připomenou, co o tom říká Písmo! David volá: Pějte Hospodinu všecky země, pějte Hospodinu píseň novou!"
Ještě se budou od Slověnů učit, jak předávat víru a lásku od srdce k srdci. Jako se to učil miláček Páně na hrudi Spasitele.
(ozvou se slavnostní fanfáry)
radostně Papež nám žehná. Zve nás k osobní audienci.
( rozesměje se)
Jak se zdá, papež není tak nepřístupný, jak nám namlouvali. A jak by nebyl. Předchází nás zprávy o tom, jaký poklad přinášíme z Krymu.
Konstantin (pokleká a drží v rukou něco zabaleného:
Svatý Otče, přijmi dar, jaký dokážeš plně docenit jedině ty, Biskup biskupů.
A zde přichází tvůj svatý předchůdce, mučedník Kliment.
Po tak dlouhé pouti na Krym a zpátky přes Konstantinopol a Moravu vrací se do věčného města. Přinášíme také Písmo svaté v slověnském jazyku.
Když mluvíme o tak ušlechtilých věcech a pravdách, které přesahují každého tvora, tak chceme pronést raději pět slov, kterým někdo rozumí, než deset tisíc slov nesrozumitelných.
Jenže nejde jen o člověka. Dovedeme se s tím vypořádat i při bohoslužbě. Máme pro to knihy. Odpovídají římským.
Když jsme poznali poměry na Moravě a v Panonii, viděli jsme, že západní způsoby zbožnosti tam už trochu zapustili kořeny. Navázali jsme na to.
Podrželi jsme se starších řeckých knih Řehořových, ale z těch jste přece vycházíte také vy, na Západě.
A lidu se po latině ani trochu nestýská.
Podle svého nejlepšího svědomí mohu říci, že tento kulturní vzestup Slověnů vyváží to, jazykově poněkud pozbýváme znamení jednoty. To, co lid možná vábilo svou tajemností, mu dávalo málo. Pokud někdo chtěl růst dál, nerozuměl. Nyní chápe, co slyší, a rozumí tomu, co vyslovuje, ba co dím, přímo srdcem to vyzpívá. A tak je větší přínos z tohoto slověnského hlaholu, než ztráta znamení jednoty, kterou ssebou nesla latina.
(Ozývá se slověnský hlahol, Bože, cos ráčil před tisíci lety zvolna doléhá, pak to slábne. Stmaví se scéna. Po chvíli se ozvou rány na vrata. Rozjasní se. Nasvítit Metoděje - mohutný, ramenatý, ale silně kulhající na pravou nohu,pravou rukou se opírá o hůl s křížem) ztmaví se a pak znovu nasvětlit)
Jsem kněz Metoděj a přicházím navštívit bratra Konstantina. Je u vás v klášteře sv.Praxedy a přijal mnišské jméno Cyril.
(Rachot klíčů, vrznutí otevíraných dveří, chůze)
Vítej, bratře! Jak je ti?
shrbený bratr Konstantin-Cyril kašle a sípe: Stále samá krev.
ramenatý Metoděj: Musíš se uzdravit. Co bych si bez tebe počal? Zvláště teď, když papež Hadrián potvrdil správnost našeho díla mezi Slověny na velké Moravě.
Bylo to tak úchvatné, když jsme zpívali bohoslužbu slověnským jazykem v chrámu svatého Petra, a druhý den v chrámu svaté Petronily, a další den v chrámu svatého Ondřeje.
V Konstantinopoli to jde od desíti k pěti. – Právě vrcholí spor o vycházení Ducha. A není to jen nějaké slovíčkaření. Jde o to, že Byzanc jako druhý Řím už také přestává stačit.
Až k rozkolu to Fotios dohnal -
Cožpak má ve všem pravdu jenom Řím?
Mezi Bohem a lidmi je jediný prostředník: Ježíš Kristus. Jinak není v nikom spásy. Církev je pouhým nástrojem spásy. Lidé docházejí spásy v církvi, ale vždy jen díky Kristu. Tajemství církve je větší než západní právo a organizace. Je hlubší než byzantské umění a moudrost východních otců. Proto první Řím s právem a organizací, stejně jako ten druhý s krásou a moudrostí, už praskají ve švech. Všechno volá po všeobjímavém srdci Slověnů.
Cyril (pokleká) Cítím, jak mi odcházejí síly. - Pomoz mi, bratře Metoději.
Pomoz mi, jako jsi mi pomáhal od začátku. Tehdy jsi mě učil chodit a říkat první slova a věty. Ještě že jsme tu spolu. Když, stojíš v bráně smrti, hledáš otce, aby ti ulehčil. Hledáš otce, aby ses svěřil.
Metoděj (užasle): Nepoznávám tě, Konstantine. Ty se přece nemusíš ničeho bát. Kdo žil spravedlivěji, než ty?
Cyril: I spravedlivý hřeší denně sedmasedmdesátkrát. Pomoz mi uzavřít život.
Met: Zpověď? Neznám nikoho,kdo by žil tak svatě, jako ty. Jaké mohou být hříchy, na než chceš vzpomínat?
Cyril: Metoději, dobře víš, že jsi od dětství mým vzorem. Vždycky jsem se ti chtěl vyrovnat. Býval jsi obratný v lovu, kdežto já tak nemotorný a slabý. Tvá ramena jsou mohutná a postava jako dub, já jsem pořád stejný střízlík –
Metoděj: Bratře, tvá velikost přece není v tvé postavě, ale ve tvé moudrosti.
Cyril:Když říkám, že jsem tě tolik ctil, souvisí to s tím, z čeho se chci vyznat. Zarmucoval jsem rodiče.
Metoděj: Cože? Ty? Nejposlušnější a nejmilejší dítě? Nikdy ses slovem nevzepřel rodičům. To přece vím. Žil jsem s tebou ve stejném domě, znám tvé činy.
Cyril:Rodiče by mne byli rádi viděli tak zdatného, jako jsi býval ty. I když jsem od narození fyzicky slabší, málo jsem se sám přičiňoval o zesílení.
Metoděj:Směřoval jsi k věcem Božím.
Cyril:Ne vždy. A z toho se také vyznáván. V mládí jsem přilnul ke stvořeným věcem. Vzpomeň si na toho krahujce, vycvičeného na lov. Tolik jsem si oblíbil. Jednou mi ho však vichřice zahnala pryč. Už jsem ho neviděl.
Metoděj: Ehm.
Cyril: Byl jsem strašně smutný nad jeho ztrátou. Několik dní jsem ani nejedl. Rodiče byli nešťastní zase ze mě. Dlouho mi to trvalo, než jsem přišel na to, že jsem příliš přilnul ke stvořeným věcem. Teprve pak jsem se naplno otevřel Boží moudrosti.
Metoděj: To nebyl žádný těžký hřích, ani jsi v něm neuvázl.
Cyril: Za studijních let se mě jako sirotka ujal strýc Theoktistos, dvorní úředník.
Metoděj: Dlouho vládl za nezletilého císaře.
Cyril: Díky strýčkovi jsem se dostal na Magnaurské vysoké učení. Filosofii nás učil Fotios. Býval jsem v jeho kroužku.
Metoděj: To jsi měl štěstí. Ta akademie byla jinak pro kněze
Cyril: Jenže strýcovo postavení na dvoře se zhoršovalo.
Metoděj: Císař dospíval a chtěl se už už chopit vlády.
Cyril: Bardas začal na císařův pokyn odstraňovat strýcovy přátele. Však jsi, milý Metoději taky jsi jedna z jeho obětí. Vyznávám, že jsem to věděl a neudělal jsem nic pro tvou záchranu. Tak dobře jsem se znal s mladým císařem Michalem.
Metoděj: Copak jsi mohl něco dělat? Poslal jsi mi zprávu, abych ujel a někam se schoval. Skočil jsem na koně a tradá do hor. Jel jsem až na Olymp.
Cyril: Měl jsem o tebe hrozný strach. Dodnes si vyčítám, že jsem tě vystavil takovému riziku. Na dvoře byly hrozné poměry. A já jsem tam dlouho váhal, až bylo pozdě. Proto se z toho vyznávám před Bohem.
Metoděj: Copak se mi něco stalo? Dostal jsem se do bezpečí.Navíc právě tohle místo - olympský klášter jsem tolik hledal.
Cyril: Tehdy jsem nahlédl na intrik na císařském dvoře. Když mne císař Michal posílal na Moravu, řekl jsem, že půjdu rád a třeba i bos.
Vyznávám, že jsem opouštěl císaře Michala s lehkým srdcem. Dávno jsem toužil utéci z dvora a od jeho pletich. Šel jsem až na Moravu Jenže jsem si lid Velké Moravy tolik zamiloval. A teď pro něj trpím. Bojím se, že po mně nezůstane skoro nic. Jestli se knížetem stane Svatopluk, tak vezme za své i to málo, co jsem po sobě zanechal.
Metoděj: Zbude, bratře, zbude. Zazářils jako jasná hvězda: napřed učitel, pak představený císařské kanceláře, nakonec patriarcha -
Cyril: Víš, Metoději, teď si kdekdo zvyká mluvit o stranách, třeba o straně Fotiově a straně Ignatiově. Tak se lidé třídí a zařazují, až jsou z nich uzavřené sekty. A bývalo to všechno úplně jiné. Nikdo nikomu nepřísahal nenávist. Scházeli jsme se ve Fotiově paláci. To bývaly jenom neškodné spory nadšených studentů.
Jak jen se to mohlo zvrhnout do tak nenávistného stranictví? Snad jsem se neměl od nich odtahovat do ústraní, do samoty - ? Nebyla to moje povýšenost?
Metoděj: Copak svatí neříkají, abys hledal Boha v samotě? Tak vidíš, bratře Cyrile. Nebyla to žádná pýcha, když jsi šel do ústraní, abys slyšel Boha.
Cyril: Snad. (připustil tiše) - Bože, smiluj se!
Metoděj: Ještě něco, bratře?
Cyril (dýchavičně): To, že jsem na Moravě nedokončil, co jsem měl. Odcházím od rozdělaného díla.
Metoděj: Bůh tě povolává - Bůh tě odvolává.
Cyril: Pane, smiluj se!
Metoděj: Jsem si jist, že je ti odpuštěno ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. (udělá pravou rukou kříž)
Cyril (unaveně): Díky. Jistě budeš dobrým zpovědníkem, až se vrátíš na Moravu.
Metoděj: Ale, , já se tam Cyrile bez tebe přece nevrátím!
Cyril: Jedině tebe, Metoději, jsem označil papeži za hodného biskupského úřadu pro Slověny.Jdi na Moravu!
Metoděj: Sám? - Ne!
Cyril (sípavě): Byli jsme spolu v jednom zápřahu - - orali jsme jednu brázdu - Já už končím. Vím, že miluješ klášterní život, ale neopouštěj kvůli tomu naše dílo! Vrať se tam! Očisti je od pohanské zloby a mnohomluvnosti jazyka falešných učenců!
Sémě, které jsme zaseli na Moravě, vzešlo. Škoda, že se nedočkám, až setba zmohutní a zadusí plevel.
(Cyril ztěžka oddechuje, ale probírá se, pozdvihne se z pokleku a ze všech sil se modlí):
Bože! Ponechal sis ve službě anděly -
nebe jsi rozepjal a zbudoval zemi a vše,
co je, přivedls k bytí. Ty, který činíš
po vůli těm, kdo se tě bojí a plní tvá
přikázání, vyslyš mou modlitbu! Ochraň své stádo,
k němuž jsi poslal mne, svého nehodného
služebníka! Dej, Pane, ať se tvůj lid rozroste!
Až všechny shromáždíš v jednotě, učiň je lidem
vyvoleným, stejně smýšlejícím ve víře.
Vdechni jim do srdce svou nauku. Je to
tvůj dar, žes nás, nehodné, přijal za hlasatele
Krista. Odevzdávám ti ty, které jsi mi
svěřil. Spravuj je, aby všichni
slavili tvé jméno, mocná Trojice!
Rozlučme se (zasténá)
Požehnaný Bůh - který nás nevydal do rukou neviditelných nepřátel - a potřel nástrahy viditelných odpůrců – Dokonáno je.
(mohutný, ramenatý Metoděj pokleká a tiše se modlí. Svítá, ozvou se fanfáry)

Metoděj: Svatý Otče, nejsem hoden takové pocty, jako je biskupská mitra a prsten. – Je-li to Boží vůle, tedy přijímám. Pokorně přijímám i posvátné pallium (bílý pruh zdobený šesti černě vyšitými kříži, jehož jeden konec splývá na prsa, druhý na záda). Mám být arcibiskupem slověnským a moravským? - A navíc se pravomoci nad Illyrikem, kam tahle Panonie právem svaté Církve náleží. Přijímám Sirmium jako své sídlo!
Jistě to bude dobrá věc pro budoucnost. Však už dávno mohutní moc Západu a Východu. A co teprve zítra!
Třeba by to mohla být spojnice Západu s Východem -
Čím víc duchovně porostou velkomoravští Slověné, tím lepší svorník pro celý svět! Jinak nikdy nebude pokoj.
Metoděj: Je to od vážené řešení. Ovšem nedá se čekat, že by Němci sami vydali, co zadupla jejich okovaná bota!
Doufám, že k jejich přesvědčení bude stačit papežský list GLORIA IN EXCELSIS, který zřizuje samostatnou obec pro Slověny. (Metoděj se klaní a křižuje)
setmí se a ozývá se polyfonní hudba, pat ztichne a ozývají se Slovanské tance, ale víc a víc je to překrýváno pochodujícími vojsky, pochod slábne.
hlas:Dominus vobiscum
(sám si polohlasem odpovídá): Et cum Spiritu tuo.
Benedicat vos omnipotens Deus, Pater et Filius, et Spiritus Sancti.
Sám si odpovídá: Amen.
hlas: Ite, missa es
(sám si odpovídá)
Deo gratias.
Metoděj (tlumeně): Osvícení břichomluvci. -
Ať se stane, cokoliv, nedáme si naši školu v ústraní Hory svatého Klimenta rozmetat!
Bavorští biskupové se rozčilují. Prý mají na Velkou Moravu historické právo!"
Jako by nevěděli, že dávno před nimi tady byli křesťané z Vlach a z Řecka a také iroskotští, a Bůh ví, kteří ještě další! Že prý učím v jejich oblasti. Kdybych věděl, že je jejich, byl bych ji minul, ale je Petrova a jeho nástupce v Římě.
Chcete mi vyhrožovat násilím? Přecházíte-li neoprávněně přes staré hranice a tím bráníte učení Božímu, dejte si pozor, abyste si nerozbili hlavu, když se budete snažit kostěnou lebkou prorazit železnou horu!
Metoděj sražen padá na zem a dostává rány: Pro Krista a věrnost svaté Církvi klidně strpím vaše rány, otče biskupe pasovský. Také vy jste si pospíšil se svými kopanci, otče biskupe Anno z Frýzinek. Od tebe, bratře Svatopluku, se asi velké pomoci nedočkám. Vím, že jsi zradou svého strýce Rastislava Němcům, uchvátil jeho knížecí trůn. Teď je z tebe první kolaborant Velké Moravy. A pro vás, ctihodný otče Adalvine, metropolito solnohradský jsem já, metropolita Velké Moravy jsem jen grekische schweinehund. Máte pro mě jen rány svým jezdeckým bičíkem. Dobře znám i vás, otče biskupe Hermannrichu, který zrovna dáváte svým pochopům příkaz, aby mě násilím za vlasy odvlekli do vězení ve švábském Ellwangenu!

(dupot vzdalujících koní a pochodujícího vojska slábne, a ozývá se divoká hudba, ozývá se juchání a halasné pokřiky, přípitky Zum Wohl!, Ať slouží cinkání skleniček,! -!! opilé zpěvy) – zhasíná světlo, hluk utichá
za chvíli se ozývá řinčení přibližující se chůze okovaných bok po chodbě, řinčení klíčů, odemykání a vrzavé otevírání dveří. vyjasňuje se objevuje se Metoděj v poutech.

Díky Bohu, že mám tak železné zdraví! Konstantin by něco takového nepřežil ani hodinu.
Dej mu Pán Bůh věčnou slávu. Měl křehčí náturu. Já jsem zase spíš po otci. Ale také už nejsem jako jsem býval. Nebýt té nohy - (pohladí si pravou nohu, na kterou vždy silně dopadá)- možná, že bych odtud dokázal utéci. Vzpomínám, jak jsem k tomu zranění přišel. Byli jsme s Konstantinem na Krymu. Hledali jsme ostatky umučeného svatého papeže Klimenta. Konstantin vedený Duchem svatým šel na jedno místo u břehu a povídá: Tady kopejme, bratře! Trvalo jen pár hodin. Najednou vidím bělající se kosti. Bez meškání skočím do jámy, abych odstrčil nešetrného kopáče a volám: Pozor, bratře! Stojíš na svatých kostech - !
Současně mne bodlo v noze, až jsem upadl. Inu, taková ukvapenost - ale pro svatou věc. Jenže ta noha bolí dál. Už jsem si zvykl - jenže nedokáži, co jsem svedl v mládí.
Věřím však v Boží prozřetelnost. Bůh o mně ví, i kdybych byl všemi lidmi zapomenut. Má se mnou plán, jedinečný, neopakovatelný. Římský papež mi svěřil poslání na Moravě.
Jak spletité jsou cesty Boží! V sousední cele hnije proradný Svatopluk. Němci ho dali do chládku, sotva jim zradil Rastislava a pomohl dobýt Moravu. Je kluzký jako had. To se na knížecím trůně po svém strýci dlouho neohřál.
(rozhodí rukama, pak je sepne a tiše se modlí. Po chvíli modlitby, ozve se z dálky zvon vyzvánějící poledne, pozvedne hlavu a zvolna říká polohlasem – báseň - Zahradníček):
Slyším zvon. Poledne. Anděl Páně.
Hlas Církve, hlas andělský dosud zní,
abych nezapomínal, na čí straně
zápasím tady v tmě žalářní.

Poledne. Srpen. Velké slunce prázdninové
bije v zdi, bije v dlažbu, tlačí se do mé cely.
Jsem sám a ta promlouváš ke mne, jasný kove.
Záštito! Kníže vojsk nebeských! Michaeli!

Jsem sám a v druhých celách jsou také sami.
A hloupost ďáblova, psí štěkot, ó rouhání,
jež slov nemá,
při hlaholu tvém umlkají jak šustot slámy,
na níž zde uléháme vždy mezi výslechy dvěma.
I sláma si stěžuje. I sláma - suše a tence:
kolébaly ji rozlohy nedozírné. Skřivani. Modro.
A v ten čas
pila rosu a slunce. V ten čas od března do července,
ta sestra vánků. Tma v kořenech, korunoval ji klas.
Teď svlečena ze všeho. Žal slamníků žalářních
úděl její.

Jako my bez ornátů. Jako my vyrváni
z lidských lánů,
jež v dechu Božím se kolébají a naklánějí,
tvář ke zdi, ruce prázdné, voláme k svému Pánu.

Jsou strašní. Vydal nás moci jejich. Moc jejich nás láme.
Stojíme v šeru. Tam venku hodina dvanáctá
městem kráčí. Zvon zní.
Žár, ticho. Zvon zní. Hlas promluvil, nasloucháme.
Jsme kněží. Jsme vyvolení. Vybral si nás Pán žní.

Pokoj, pokoj na vězněné i na věznici
s úpěním ústa svolávají a ruka žehná.
Naše ruka. Dlaň jediná zadarmo dávající.
Probodená.
(Zešeří se a ztemní, z temnoty ozářená Metodějova hlava)
Dávno bych se byl mohl dostat z této špinavé díry a jít na Moravu, ovšem ne jako biskup moravský. Jen jako obyčejný kněz ve službách německé vrchnosti. To bych zradil svatého Otce, to byl zradil Cyrilův odkaz, to bych zradil Krista jako Jidáš za hrst stříbrných.
Svatopluk takové zábrany nikdy neměl. Se smíchem přišel do mé cely, abych zradil Moravu a přísahal věrnost německé vrchnosti, a zachránil si aspoň holý život. Už je asi doma. Dovedu si představit, jaký zmatek musí být na Moravě, když se Němci odhodlají pustit ven toto proradného Svatopluka. Slavomír jistě vede záškodnickou válku proti okupantům a Němci s tím terorismem nemohou pohnout. ---

Včera tu otravoval jeden sluha biskupa Hermanricha. Prý, aby mě přezkoušel – mně -arcibiskupa moravského a panonského
Chtěl vědět, jestli prý neučím bludným naukám o Duchu svatém. Když se mě zeptal, z koho vychází Duch svatý, tak mu říkám:
Odpověď máš v Písmu. Je psáno: Až přijde Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, ten bude svědčit o mně.
Urazil se, ze prý : My známe Písmo svaté.To nás nemusí nikdo učit!
I kdyby mě prý pustili, tedy leda jako kněze pro Velehrad, pověřeného biskupem Hermanrichem. A musel bych zapomenout na tu „slověnskou hatmatilku“, jak se vyjádřil o Cyrilově odkazu. Tady prý vládne latina.
Nepodléhám pasovskému biskupovi. Jsem arcibiskup moravský a slověnský se sídlem v Sirmiu. To poslání mi určil papež Hardián II. Jsem jeho řádný legát. Pokud půjdu na Moravu, tedy z pověření římského papeže.
Vysmál se mi. Hadrián prý už není mezi živými. Jeho nástupcem je Jan VIII. A ten o mně nikdy ani neslyšel.
To mně ale vůbec nevadí. Ať Hadrián, nebo Jan, stejně je to Petrův nástupce a já jsem za Moravu zodpovědný jedině jemu a Bohu.
(Ozývá se klapot vzdalující se chůze. Metoděj rozhodí rukama, pak je zase sepne a poklekne)

Bože, modlím se za ty, kdo jsou tu uvězněni, a nedovedou
se utíkat k tobě. Za sebe i za všechny Slověny. Ani jsem
netušil, jak velkou láskou miluji ty duše, které jsi mi
svěřil. Bože, pouč mě, jaká má být modlitba pastýře za jeho ovce.
Za co se modlí dobrý pastýř? -
- povzdechne - Ach, už vím. – Radost a naděje, smutek a úzkost dnešních lidí.
O to jde. Aby byl každý potěšen. Ta radost má být především radostnou
zvěstí a výzvou k radosti. Tak je to.
- To je evangelium podle mého gusta! Velké potvrzení světa a člověka.
Radost ze stvoření! - A tato bytostná radost ze stvoření je korunována
radostí ze záchrany, z vykoupení.
- Snad se podobám bláznu, který se směje ve vězeňské díře.
Jenže mám pádný důvod k radosti. Ve víře mám sílu zvítězit
nad pokušením a zlem.
- Znamenitá stránka této studené a vlhké díry je ticho a volný
čas. Kde jinde mohu lépe splnit svou
každodenní povinnost, abych se v modlitbě, myšlenkách i
srdcem vydával na pouť po celé svěřené pastvě? Taková je
mapa mé modlitby. To se ale týká každého. Každému svěřuje
Bůh všechny a všem svěřuje každého člověka, živého i mrtvého.
Bože, zjev se mou modlitbou především jako
Milosrdenství, ať vyjdeš vstříc trpícímu člověku! Bože, dej, ať se
ve mně zpřítomňuješ uprostřed světa Ty sám, který jsi milosrdná Láska -

(Sveze se na bok. Vzhlédne k doléhajícímu světlu)
Mříž nad námi dělá kříž. Ležíme na slamníku.
A zvenčí z tmy živé sem vlétají smrtihlavi.
Letí a pod stropem v mrtvém tichu
kol mrtvého světla tančí svůj tanec vrávoravý.

Tančí. V kout stropu pak usedají ty krásné můry
a v sametový plášť křídel až po hlavu zahaleny
jako králové chaldejší hledí sem dolů shůry
na křídlech znaky noci, jež nebudou rozluštěny -

Dokola kolem poušť žalářní. Poušť. Daleko
k slitování -
Ó, Kriste, smiluj se nad námi!

(Zešeří se, chvíli ticho, ale pak propukne bouře, hromy a blesky,
pobíhání a zmatené volání lidí. Rány na bránu. – pak ztišení – ozývá se veselá hudba ze Slovácka, juchání, cinkání skleniček, volání „AŤ ŽIJE SVATOPLUK – OSVOBODITEL! VLASTENEC!

ozve se Metoděj: Jako arcibiskup moravský vám přináším požehnání ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

Was?Nicht verstehen.

(Hraje moravská hudba, zpěvy, tanec, juchání, připíjení, cinkot skleniček. Provolávají slávu knížeti.)
Ať žije kníže Svatopluk! Osvoboditel vlasti! Ať žije mír!
Metoděj: Nemohu se na to dívat. Doufal jsem, že mu to manželství s Němkou přinese aspoň jakési vyrovnání. Teď vidím, co z toho je. Samá neřest! A přímo na knížecím dvoře Viching jim všem dává rozhřešení. Nechám to na starosti, Gorazdovi. Ať si vezme na starost naše záležitosti ohledně knížete. Nechci sem vnášet žádné osobní záležitosti. Nemyslím to, jak se ke mně choval dříve. To mu odpouštím. Jenže to, co se děje tady, v překrásné pevnosti mikulčické- to je hrozné!
Mám dost jiné práce. Zbývá dokončit právnické spisy.
(ozývá se hrubý smích, rozbíhá se neřestný život naplno)
(Rozjasňuje se – promítnutý obrys tří hor s Velehradem, kříž a obraz bohorodičky. Metoděj v berlou v ruce.
Příšernou podívanou nám uchystal kníže Svatopluk s novou kněžnou! A takový mír, že se z toho zvedá žaludek i otrlým! -
- Ta cizinka si omotává knížete kolem prstu. - Krok za krokem spoutává jeho bojovné srdce růžovými pouty vášně, silnějšími než železné okovy.
Ovládne-li sladkým slovem knížete, přinutí ho jednat proti Slověnům.
A to bohatství, ten přepych, který je teď v Svatoplukově překrásné pevnosti -
- Kněžna si to přeje. Tak to musí být.
- Cokoli kníže podniká, dělá jen aby se jí zalíbil.
- A Němka dělá, co jí našeptává Viching.
Všude štve proti Velehradu.
A co na to Svatopluk?
Umývá si ruce jako Pilát. Ať prý si tyhle spory vyřídí kněží mezi sebou! Anebo s papežem! Tak tam poslal kněze Jana. Ten ovšem v Římě všechno tak překroutil, že mě pak papež pozval do Říma.
Musel jsem tam jet. A bylo to nepříjemné.
Osobní pocity musí stranou. Tady je ve hře celá Morava, a možná i víc.
Samozřejmě, že námitky udavačů, že něco špatně učím, jsem lehce vyvrátil. Jenže navíc jsem prosadil Moravu jako suverénní velmoc. A co víc! Moravské knížectví.
Dosáhl jsem jeho uznání jako státu, který nepodléhá moci žádného jiného státu. A tak se stalo, že papež od té doby oslovuje velkomoravského knížete jako milovaného syna a slavného vladaře.
Nejde tu ovšem jen o jeho oslovení. Jde o mezinárodní uznání. A toho se mu tím také dostalo. Navíc jsem dosáhl mnohem víc, než jsem očekával. Je to tu černé na bílém. (Zašustí listinou a čte z ní)
Zkoumali jsme tedy Metoděje a shledali jsme, že je pravověrný. Nařizujeme, abyste ho přijali jako svého pastýře s náležitou úctou, důstojností a radostnou myslí, protože jsme příkazem naší Autority potvrdili privilegium jeho arcibiskupství a rozhodli jsme, aby navždy zůstalo v platnosti. Též onoho kněze jménem Viching, kterého jste nám poslal, zvoleného za biskupa, vysvětlili jsme pro Vislany a bude sídlit v Nitře a přikazujeme, aby byl svého arcibiskupa ve všem poslušný... Konečně slověnské písmo, vynalezené Konstantinem Filozofem, právem schvalujeme, aby v něm zaznívaly chvály bohu...
Metoděj (s úsměvem): Tak vida. Zloba Vichingových latiníků i divoké nápady opilého knížete se obrátily ku prospěchu Velké Moravy! Ani jsem o to neusiloval, a ctižádostivý Viching sice dosáhl přes knížecí postel vytouženého cíle, ale mne vytlačil ještě výš - na metropolitu moravského! Slyšíte, bratři? To je ale kříž!
Bratři se bojí. - Němci prý nedají pokoj.
Pořád jim opakuji: Nebojte se, bratři. Věřte, že Pán Bůh má ještě delší prsty. Opravdu. A to je to nejdůležitější pro každého z nás: abychom neměli strach. Sotva se dáme vystrašit, že ten či onen má v hrsti celý svět, už má ďábel zpola vyhráno. My se přece ničeho nemusíme bát.
Moc Kristova kříže a vzkříšení je větší než veškeré zlo, jehož by ses mohl a měl obávat. Zkus překročit práh naděje! Nezastavuj se u něj! Jdi dál! Nech se v srdci osvobodit od strachu ze sebe sama!
Viching si zrovna opatřil falešnou papežskou listinu s příkazem vyhnat mě i s mými žáky z Moravy.
Jenže ani my však nejsme tak docela bezbranní. (přitom zamává papežským listem opatřeným bulou a čte z něho)
Do Metodějových rukou jsou svěřeny všechny slověnské země, takže ať je proklet ten, koho prokleje, a ať je požehnán ten, komu požehná... (odkládá list)
Když ten Vichingův podvod praskl, stáhl se do Nitry. Má prý tajné pokyny od papeže. Ale co víc! Bavorští latiníci na Moravě ho podporují. Vypovídají mi poslušnost. - Ale snad si dají říct. Pokusím se je přesvědčit. -
Ne, zase to nevyšlo. Poštvali na nás psy.
Metoděj (sepne ruce a modlí se)
Nezbývá, že využít pravomoci, kterou mi papež svěřil.
(Ozve se dusot kopyt, řinčení okovů, dupot okovaných bot, Ozývají se rozkazy: Rozejděte se! Tady není nic k vidění! Rozejděte se! (Náhle se zableskne)
Metoděj (zahřmí) Nenič mi mé dílo!!
Svými hříchy se Vichingu odsekáváš od Kristova Těla!
Svým slovem potvrzuji tuto pravdu. A všechna místa, která uchvacuješ, ba i překrásná pevnost trpí kvůli tobě.
(Sešeří se, vítr fouká, Metoděj se chytí se pravou rukou za srdce, vyrazí bolestný vzdech.
A-ach!
Ať se stane cokoliv - - pokračuj v mém díle na Velehradě!
(potom se vztyčí a potom ukáže pravou rukou kolem k obecenstvu):
A vy všichni, slyšte! - Gorazd je muž zbožný a je z vaší země. Ovládá latinu právě tak jako slověnštinu.
(na chvíli se odmlčí, potom řekne)
Pojďme do domu Božího!
(ztemní se)
-
(Hromy, blesky, vítr, dusot kopyt, řinčení zbraní, výkřiky, do toho doléhá pokojný zpěv:
Confitemini Domino quoniam bonus.
Confitemini Domino, Aleluja!
(dupot a hluk vojáků, setmí se zahřmí)
Zdálky doléhá zpěv skupiny)
Confitemini Domino quoniam bonus, Confitemini Domino, Alelu-ú-ja!
(Zpěvy z Taizé, 22)
ozývá se hlas z tlampače: Třetinu likvidovat - třetinu vystěhovat - třetinu
převychovat !
(Ozývá se hluk spojený s rozháněním, řinčení okovů, výkřiky bolesti... Bouře, blesky, déšť, setmí se - volání o pomoc - střelba, , úpění)
Scéna se trochu rozjasňuje (promítnout obraz Karla IV. a ozývá se volání o pomoc)
(Světlo se zvolna stmaví, hluk války, záblesky, střelba, nálety, volání o pomoc)
(Promítnout obrazy TGMasaryka a Rastislava Štefánika)
(Vzápětí se zableskne, všechno zhasne, je to přerváno hlukem děl, nálety
(Postupně to slábne, ozývá se ruch dopravy, brzdy, - z dálky přichází hudba - začínají se objevovat reklamy, hraje jazz, scéna se mírně rozjasňuje, chůze, šum lidí na ulici, záblesky a zvuky světelných reklam, reklam...)
Promítnout obraz Jana Pavla II.,
Hlasy: (přidávají se jeden k druhému, až spontánně zpívají píseň, viz Kancionál, Charita 1990, str.484, sloka 4)

Kolik to bouří nad vlastí se sneslo,
o život bylo zápasit nám v boji,
mohutné sídlo Svatopluka kleslo,
Velehrad víry bez pohromy stojí.
[: Apoštolů to dílo požehnané:
Dědictví otců, zachovej nám, Pane! :]


(Během písně se nasvětlit promítnutý obraz sv.Cyrila a Metoděje nebo rozsvíti na obou stranách jeviště se zpívajícím lidem, svisle shora dolů dva světelné kužele - naznačují dvě světla (sv.Cyril a Metoděj), ozývá se zpěv písně - zprvu hlasitěji)

Velehrad náš, ten rozkvétá vždy znova
a žádná moc už nám jej nerozboří
pokud náš národ v hloubí srdce chová

důvěru k Matce, která divy tvoří.
[: Maria za nás prosit nepřestane,
Dědictví otců, zachovej nám Pane! :]

Otcové naši, svaté apoštolé,
ctí vaše jména stále národ vděčný.
Neopouštějte nikdy svého pole,
ať vaše setba dozraje v plod věčný.
[: Ať na ni rosa požehnání kane:
Dědictví otců, zachovej nám Pane! :]

I když se pyšná nevěra kol vzmáhá
a peklo seje koukol nových zmatků,
nebudem dbáti odvěkého vraha,
nedáme sobě bráti věčných statků.
[: Víře vždy věrni budou Moravané:
dědictví Otců, zachovej nám, Pane! :]

(Do všeho se na konec hlasitěji vměšuje hudba disco, závěrečný dojem hudebního zmatku, a blesků disco, ve kterém jasně vynikají jen dvě promítnuté postavy (sv.Cyril a Metoděj) nebo jen symbolicky dva světelné kužele ---