Jan Gabriel  Srdce nové Evropy

Rozhlasová hra
(6 dějství)

Osoby:
1. Konstantin-Cyril
2. Metoděj
3. Gorazd
4. Němec.kněz - biskup - voják
5. Rastislav, velkomoravský kníže
6. Svatopluk, synovec Rastislava
7. Viching
hlasy

I.dějství
(Fičí vítr, uklidní se, zdálky doléhá hluk nějaké veselice, smích, cinkot skleniček, náhle se ozve dupot, hluk, vykřikne
ženský hlas:
Pomoc! Pomoc!
mužský hlas: Pusť ji! Pusť ! - zachroptění, pád těla.
mužský hlas: Zanechte té ohavné modloslužby!
Jiný mužský hlas: To je zas ten rezavý mnich.
Jiný hlas se uchechává: Chachacha - potrhlý Ir -
hlas Ira: Kristus vás vykoupil svou krví!
hlas: Jistěže, strejdo.
Ir: : Přijměte Krista, bratři!
hlas : Tak jó. Proč né? Spokojen? -
Ir : Dejte se pokřtít, bratři!
hlas: Ranní koupel neuškodí.
Ir : Budou z vás Boží děti.
hlas: To známe. (posměšně)
Ir : Znáte?
hlas: Už jsem jednou musel do řeky,
jinak bych z toho se zdravou kůží nevyšel.
Ir : Z donucení? To není žádný křest.
hlas : Hm. - Tak počkej.
Ir : Na co čekat? Hlavní je věřit.
hlas: Až se rozední -
Ir: A co pak ?
hlas: Vylezu si na babu poklonit se Perunovi.
Ir : Bůh tě ochraňuj od takové ohavnosti! Mohu tě zachránit.
Jsem biskup Amand.
Hlas : Hm - tak buď rád.
Ir: Toužím po dokonalosti. - Pane Ježíši, položím pro tebe
život. Kvůli tobě sem přicházím z našeho protilehlého světa. Jenže oni mě mají za blázna. Vůbec mi neodporují.
hlas: Hm, ono, není šprochu, aby na tom nebylo pravdy trochu.
Ir: A ještě mi nabízejí pohostinství.
hlas: Položit život? - To si počkej, až přijdou z Bavor. Oni se už postarají - Hraješ si na supermana od jakýchsi protinožců, jenže -

(sílí dupot, ozývá se silněji a silněji vojenský krok)
hlas velitele (rozkazovačně): Wer da?
hlas : Ich bin -
Hlas velitele: Kde seš s tím krámem?
hlas: Podle rozkazu, excelence! Zde je váš kříž, vaše biskupská berla, váš meč -
(skřípání, tažení něčeho těžkého)
hlas velitele: Hmrr - To je dost ! Co tady dělá ten Ir?
Ven s tím vandrákem!

(ozývá se zápas, křik Ira, vzdaluje se. Zdálky doléhá jeho křik,
pak rány, utichne to)

hlas velitele: Varujte se falešných proroků! Samé bludy!
hlas vojáka: Čiňte pokání, hříšníci! Jinak bude zle!
hlas hříšníka: Otče, těžce jsem hřešil.
hlas velitele: Was? Worüber?
hlas hř.: Zabil jsem, otče.
hlas velitele: Was?
hlas hř: Zabil jsem!
hlas velitele: Nicht verstehen.
hlas hř: Tady je něco - (ozve se kejhání husy)
hlas vojáka: Dej to sem!
hlas velitele: Hmr - Odpouštějí se ti hříchy, In nomine
Patris et Filii et Spiritus Sancti, Amen.
(cinkání kovu, tahání břemen, stolu)
Nejslavnější okamžik - mše svatá.
(cinknutí zvonku)
Hlas vojáka: Na zem, burani!
(ozve se rámus při klekání více lidí.
Ozývá se nezřetelné brumlání, přechází to v šumění stromů a
fičení větru. Uklidňuje se to, a ozávají se kroky. Svatopluk: (mladší hlas): Strejdo Rostislave,
oni nás přicházejí jenom vyžírat.
Rastislav (starší hlas, zamručí): Ehm -
Svatopluk: Mají tady zásobárnu levné obživy a hezkých děvčat. Rastislav: A ještě se tváří jako by nám, buranům, přinášeli vyšší civilizaci.
Svatopluk: Kradou nám ženy!
Rastislav: Ony se ani moc nebrání. Jak znám ty jejich brunhildy, tak se ani nedivím, že se zahledí do našich -
Svatopluk: Pomstu!
Rastislav: A zítra tu bude Karloman s vojskem. -
- Boj, mlý Svatopluku, to není správná cesta.
Svatopluk: Strejdo, mluvíš jako zbabělec.
Rastislav: Tak se mnou nemluv!
Svatopluk: Ale kdekdo si to o tobě myslí.
Rastislav: Hm - myslí postaru. Přijal jsem Krista a ne jenom naoko. Bez Krista se už dnes neobejdeš.
Svatopluk: Jenže ti to ti bere statečnost Je to leda tak pro ženské.
Rastislav: Už nejsme ani muž ani žena. Jsme jen děti Boží.
Svatopluk: (posměšně) Ani ryba, ani pták.
Rastislav: Jsi ještě moc mladý, Svatopluku.
Svatopluk: Spíš podlézaví poskoci kdekoho! Jednou poklonkujeme Západ, podruhé na Východ. Kdy už se jednou pokloníme
tomu, který stojí uprostřed nás?
Rostislav : Víš, Svatopluku, to není tak snadné.
Svatopluk: Postavme se cizákům! Dokážeme stát na vlastních nohou!
Rostislav: Boj není cesta.
Svatopluk: Spojíme se.
Rastislav: Bez Krista nic nezmůžeme.
Svatopluk: Ale to z nás budou poskoci těch silnějších!
Rastislav: Napřed ať někdo vycvičí naše lidi v Kristově učení, aby to měli v malíku.
Svatopluk: To se chceš vážně spoléhat na ty bavorské břichomluvce?! Přicházejí s křížem, aby z nás udělali hluchoněmé stádo povolných poskoků!
Rastislav: Najdeme pomoc jinde.
Svatopluk: Kde chceš, strýčku, hledat pomoc?
Rastislav: Dlouho jsi seděl u medoviny. Zatím jsem podnikl nějaké
kroky.
Svatopluk: Schválně, strýčku. Jestli uhodnu - ?
Rostislav: To neuhodneš.
Svatopluk: Slíbil jsi vojenskou pomoc Karlomanovi, aby se mohl postavit proti svému otci Ludvíkovi Němcovi?
Rostislav: Ale kdepak
Svatopluk: Pomozme mu, strýčku!
Rostislav: To se nedělá.
Svatopluk: Pomůžeme mu porazit starého, a bude nám zavázán.
Rastislav: Pcha! - Věř Němci! Odkopne tě, sotva tě přestane potřebovat!
Svatopluk: Zkusme to, strýčku!
Rastislav: Pamatuj si Svatopluku, když syn bojuje proti otci,
je to jako bratr proti bratru. Těm už není pomoci.
Svatopluk: Jsou už přece v sobě! Stačí mu nasytit vojsko.
Rostislav: To by nás zabilo - naši duši by to zabilo!
Svatopluk: Jen ať se požerou!
Rastislav: Zatím je to půl na půl.
Svatopluk: Když pomůžeš mladému, tak se vydá za Rýn proti Ludvíku Němci. Takové spojenectví nám prospěje. -
Znají řemesla -
Rastislav: Kdepak! Přijdou jejich bavorští kněží!
A za jejich křížem - - ozbrojenci.
Zezadu se ozývají rozhořčené hlasy: Cože! To se máme kvůli tomu
zřeknout našich dědků a bab a přinášet oběti Němcům?
Svatopluk: Vezmeme jim záminku k válce.
Rastislav: (pochybovačně) Němec? - Najde si záminku vždycky.
Svatopluk: Tak co s tím Karlomanem?
Rastislav: Jednou mu pomůžeš, a příště budeš na řadě ty.
Svatopluk: Zkusme to, strýčku, násilím jako oni.
Rastislav: To máš tak, Svatopluku, my Slověné
jsme silní a vytrvalí
v obraně, ale jinak pohodlní. Němci dovedou soustřeďovat, co my rozptylujeme. Nás je mnoho, a přece se nedomluvíme. Chybí nám jejich pořádek.
Svatopluk: Dneska se ale mezi sebou rvou jako psi o kost!
Rastislav: Oboř na některého, a uvidíš - hned budou svorni!
Syn zjistí, že košile je bližší než kabát! Křikne-li Němec, že se mu děje křivda,
sto mu běží na pomoc. Kdežto Slověn? - (odmlčí se)
Svatopluk: Až se Němci sjednotí, budeme muset jim zase jít na ruku, aby byli spokojení. A to nebudou nikdy.
hlasy pohanů: Pchá! - Ubráníme se! - I bez křtu.
Rastislav: Jenže nás to pořád ochuzuje. Když přijmeš Krista, vezmeš jim záminku k dorážení.
Hlasy rozčilených pohanů: To snad máme rozbít dědky? -
A vykácet posvátné háje? - Cože?
Přestat chodit obětovat na baby?
- Už se neklanět Perunovi? -
Rastislav: Co nám zbývá?
Svatopluk: Jít do kolen? A před Němci? Nikdy!
Rastislav: Copak musíme přijmout Krista jen od nich?
Svatopluk: A jak jinak, strýčku?
Rastislav: A co kdyby - ?
Svatopluk: Kdyby - kdyby -
Rastislav: Už něco podnikám, milý Svatopluku.
Svatopluk: Cože?
Rastislav: Žádám papeže o biskupa z Říma. Posel už je zpátky.
Svatopluk: No, a - ?
Rastislav: Vrátili se sami. Papež nikoho nemá. Svatopluk: Cha, cha, chá! To známe! -Římští zápecníci!
Rostislav: Špatně tomu rozumíš, Svatopluku.
Svatopluk: A papež nás odkazuje na Němce, že?
Rastislav: Nemá pro nás žádného biskupa.
Svatopluk: Takže zbývají Němci. Chceš se klanět Západu?
Rastislav: Nezapomínej Svatopluku, že je tady ještě Východ.
Svatopluk: (pochybovačně):
Není ten východní křest horší než západní? Rastislav: Když nějaký křest, tak od žádných západních břichomluvců! Nikdo nerozumí té jejich posunčině.
Hned posílám někoho k císaři Michalovi do Cařihradu.
Svatopluk: Hm -
Rastislav: Vím - nebude to procházka kvetoucí zahradou. Svatopluk: Dneska zápasí Západ s Východem.
Rastislav: Když to Němci táhnou s Římem, může jít oklikou s Východem.
Svatopluk: Tak! - A budeme jako mezi mlýnskými kameny!
Rastislav: Horší než s Němci to být nemůže.
Svatopluk: To se mi nezdá, strýčku - To se mi nezdá.

Jejich hlas je překryt sílícím hlukem veselí a slavení,
ozývá se juchání a halasné pokřiky, ozývají se přípitky,
cinkání skleniček.
Ozývá se zatroubení fanfár, Utichá hluk veselí, ozvou se fanfáry.
Svatopluk: Strýčku Rostislave, myslím že tady máme návštěvu
Z Východu. Rostislav: Počkej na mě, Svatopluku. Přijmeme je společně.
mladý hlas Konstantin: Milosrdenství a pokoj vám všem
od našeho Pána Ježíše Krista. Jsem Konstantin.
A tohle je můj bratr Metoděj.
starý hlas Metoděj: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého!
Konstantin: Radost a pokoj všem lidem dobré vůle.
Svatopluk: Co - Cože -
Konstantin: Přinášíme ti, kníže Rostislave,
dopis od císaře Michala.
Rastislav: Přečti nám to, bratře Konstantine!
Konstantin: Ctihodný kníže Rostislave! Císař Michal, vládce konstantipolský a byzantský, píše: Posíláme ti muže ctihodného a zbožného, velmi učeného.
Metoděj: Zde stojí před tebou, bratr Konstantin.
Konstantin: Přijmi dar vzácnější nad všechno zlato a stříbro.
Rastislav: Kde máš ten dar?
Konstantin: Písmo svaté psané v rodné slověnštině.
Svatopluk: Kniha? - To bych raději viděl to zlato.
Rastislav: Hm. - Prosili jsme o biskupa.
Konstantin: I na to přijde.
Rastislav: Kdy?
Konstantin: Až tu budou pro to podmínky. Napřed zavedeme
bohoslužbu v rodné řeči a bude tu dost kostelů.
Metoděj: Tady jsou dary.
Svatopluk: To je něco jiného, strýčku a obdivně zahvízdne.
Svatopluk: Zlato! - Šperky! -
Rastislav (už veseleji): Přečti něco z těch knihy, bratře Kostantine!
Konstantin: Jsou to knihy Písma svatého. Jsou v rodné řeči. Smíte jako dosud nikdo rodnou řečí také odpovídat. Ba co víc! Smíte radostně hlaholit!
Metoděj: Takový vlastní psaný jazyk vám otevře cestu
do kulturní Evropy. Konstantin: Pro tuto chvíli slyšte oslavnou báseň. Je to proglas -
Rastislav: Hm - posloucháme tě, bratře Konstantine, já i můj lid.
Konstantin (zpočátku nejistě):
Předzpěv jsem svatého evangelia
Jako proroci již dříve předpověděli,
Kristus přichází shromážďit národy,
neboť je světlem celého tohoto světa.
Neb oni řekli: Slepí prohlédnou,
hluší uslyší slovo Písma.
Ozývají se výkřiky: To je ono! - To je ono!
Ozývá se podupávání nohou do rytmu)
Konstantin je stržen k nadšenému přednesu)
Matouš, Marek, Lukáš a Jan
učí všechen lid a praví:
Vy všichni, kdo svých duší krásu
vidíte a milujete a rádi byste
temnotu hříchů zapudili
a hniloby tohoto světa se zbavili
a rajský život nalezli
a unikli ohni horoucímu,
slyšte nyní svým rozumem -
Udýchaný Konstantin se na chvíli odmlčí, a ztěžka oddechuje )
Svatopluk: To nezní špatně, strýčku Rostislave. Konstantin: slyšte všichni lidé slověnští,
otevřte dokořán dveře rozumu,
když jste přijali nyní zbraň tvrdou,
kterou kovají knihy Páně
hlavu ďáblovu mocně potírající.
Jemu náleží všeliká sláva,
čest a chvála, Božímu Synu vždycky
s Otcem i Duchem svatým
na věky věků od všeho tvorstva. Amen

Ozývá se zrychlené kroky lidí, kteří se dávají do tance a z dáli zní nějaké písně ze Slovácka, pak se to umírňuje a zdálky se ozývají Dvořák-Slov.tance)

Rastislav: To je úžasné, bratře Konstantine! Lidé nánm tančí kolem Kříže místo stromu.
Svatopluk (pochybovačně stranou) Hm - dřevo jako dřevo.
Rastislav: Vítám vás na Velehradě - tebe bratře Konstantine
i tebe nilý Metoději
Konstantin: Díky za přijetí, moudrý králi. Jenže podívej se na
tohle.
Rostislav: Co to je?
Konstantin: Neseme ještě jednu velkou vzácnost. Jinde by za to zlatem zaplatili.
Svatopluk: Tahle skřínka že je tak drahá?
Konstantin: Jsou to kosti mučedníka Klimenta, římského papeže.
Svatopluk: Já snad spadnu, strýčku Rostislave, oni nám vezou zdaleka jakési staré kosti.
Rostislav: Mlč, Svatopluku. Konstantin: Uložíme je v některém z chrámů, aby tvůj lid získal nebeského přímluvce a ochránce proti pozemskému bezpráví.
Rastislav: Ani nevím, jak poděkovat - Dej to zatím do mého domu.
Přijměte, bratři, chléb a sůl, víno, medovinu -
Připíjím vašemu příchodu!
Konstantin:Cestou jsme se zastavili na Blatenském hradě
Rastislav: U Kocela?
Konstantin: Neseme od něho pozdravy.
Rastislav: Hm - (uznale) - Znamenitý člověk - tenhle Kocel. Otec - ctižádostivý pohan, matka - Němka. Sám žil jako
pes. Za otcova života mu Němci nemohli přijít na
jméno. Tak se obrátil na Východ. Nakonec se z milosti
německých příbuzných stal pánem v blatenském kraji.
Konstantin: Naši kupci měli pravdu, když říkali, že narazíme na
potíže.
Rastislav: Co se stalo? Metoděj: Měli jsme neshody s latinským knězem.
Svatopluk: (posměšně) Ten musel skřípat zubama !
Konstantin: Prý bereme lidem úctu k latinské kultuře!
Rastislav: A co Kocel?
Konstantin: Má to těžké. Řím už nestačí. A náš Východ - - už taky mele z posledního.
Svatopluk: Taky samé podrazy ?
Rastislav: Kroť se, Svatopluku!
Konstantin: Něco na tom je
Rastislav: Místo víry fanatismus ?
Konanstantin: Snad by se to dalo i tak říci.
Rastislav: Ale vy jste vydrželi, ne?
Metoděj: Jenže latinský kněz hrozil tresty. Pak ujel -
Konstantin: Prorok říká: Přesťaňte už kulhat na obě strany. Třeba to tady půjde -
Rastislav: Nevím, nevím.
Metoděj: To, to začíná -
Konstantin: A to bys chtěl, kníže Rostislave, hned zřizovat
samostatnou křesťanskou obec?
Raději nenápadně a klidně pracovat.
(Ozve hrom, vichřice)
Rastislav: Pojďme se schovat! Lid zpívá píseň 828, 1.sloka:
Bože, cos ráčil před tisíci roky rozžati otcům světlo víry blahé,
jenžto jsi řídil apoštolů kroky z východu k naší Moravěnce drahé.
K tobě hlas prosby z této vlasti vane. Dědictví Otců zachovej nám Pane!
Rastislav: Blíží se bouře! Začíná pršet.
hlasy misí ve stupňující se vichřici,
pak všechno utichá

II.dějství
Ozývá se sborový zpěv - Píseň 828 Kancionálu, 2.sloka
Na Velehradě bratři ze Soluně, Cyril a Metod, kázali nám spásu,
ochranu skytli v církvi svaté lůně, učili národ znáti ctnosti krásu. Od doby té nám světlo víry plane, Dědictví Otců zachovej nám Pane. Konstantin: Není to úchvatné, bratře Metoději ?
Metoděj: Jak by ne, bratře Konstantine. Poprvé v rodné řeči. - Konstantin: A hned rozumí a opakují: Pane, smiluj se!
Radují se v srdcí, že vědí, koho prosí a o co.
Metoděj: Jsou jako u vytržení.
Konstantin:Je to velké vítězství pro našeho Pána.
Metoděj: Ano, vítězství dobra. A dobro má sdílnou povahu. Šíří
se dál, i když se mu občas odporuje. Co říkáš, kníže
Rostislave?
Rastislav: To bylo na poslední chvíli. Jinak jsme byli v kleštích mezi Němcem a bulharským chánem Borisem. Teď je chán poražen.
(Ozve se volání: Sláva! Ať žije Rastislav!, ozývá se hluk tančících lidí, juchání. výskaní, cinkot skleniček. Dupání do rytmu bubínků a píšťal. Rytmus tance, cinkot skleniček, pak drsné mužné hlasy: Pojďte sem, holky! Pištění dívek, hlasy mužů: Nám neutečete! -
Konstantin: Otřesné, bratře Metoději.
Metoděj: Inu, slavnost zimního slunovratu. - Nejstarší pohanský zvyk.
Rastislav: Mají co slavit. Úroda hojná, stáda se zvětšila.
Vojna proti Bulharům a Němcům je zažehnána. A také my máme co slavit.
Metoděj: Ano, kníže, naši sadaři vás naučili štěpovat stromky - malíři míchat barvy - písaři zase psát. Konstantin: Naum se činil při stavbě kostela na Velehradě.
Rastislav: A ty, bratře Filozofe, jsi nám vycvičil sbor ve zpěvu.
Svatopluk: Tak je důvod k oslavám! Pijte a hodujte! Přejte lidem trochu potěšení! - Ženy - víno - zpěv ! Metoděj: U nás doma se také slaví rustikálie. Lidé se poveselí, ale bez těchto divočin.
Konstantin: Jenže u křesťanského velmože, je takové divočení
divné.
Metoděj: Hej, bratře Svatopluku! - Na slovíčko!
- Pojďme někam do ústraní.
utichá hluk oslav.
Svatopluk (rozesmátý, divoký, sebevědomý):
Co bys rád, mníšku? Víno? Ženu? -
Metoděj: Dost! To není důstojné křesťana velmože, aby sis takto začínal s různými... Apoštol Pavel ti píše: Abyste se uvarovali smilstva,
ať každý má svou ženu a každá svého muže.
Svatopluk:Poslyš, mníšku! (říká ztěžka) Západní kněží nám nezakazovali mít víc žen. Ale to je vedlejší. Děláš na mně, Metoději, svatý oči, a zatím tu pajdáš a bereš lidem radost ze života. Ale pověz mi, je tvoje chromá noha následek hříchů, anebo jsi poznamenán od narození, aby se ti každý vyhnul ?
Metoděj: Trochu ostrý jazyk! Ale sám se s ním můžeš pořezat.
Svatopluk posměšně: Tak ať! Co je ti po tom? a pak se jeho hlas zase ztrácí ve stupňujícím hluku veselice. Pak se vše
zase ztiší
Konstantin: Kníže Rastislave!
Rastislav: Copak, můj Filozofe?
Konstantin: Zakaž to, kníže! Je to hnusné a pohanské! Němci o vás tvrdí, že vaše křesťanství je hrubé.
Jak jim to chcete vyvrátit, když vidí tohle?!
Rastislav (zavrtí hlavou):
To nejde, Filozofe.
Konstantin: Proč ne?
Rastislav:Vezmi kost věrnému psu, a pokouše ti ruku. Po staletí tu tak slaví slunovrat. To se nedá se zlomit přes noc. Nevezmu jim to. Potřebuji jejich podporu. Ať se ti zítra vyzpovídají!
Konstantin: Tvůj synovec Svatopluk by měl jít první. Copak může
pán dělat to, co kmán? Rastislav:Nevím, jak u vás - ale u nás je pánu dovoleno víc, než kmánu. Každé z těch děvčat, které měl v náručí, o tom bude vyprávět ještě svým vnoučatům. Proč ho rušit? Svatopluk je silný a chytrý, a umí vést lidi proti nepříteli. Chápu tě, ale chápej ty mě a náš lid.
Bavoráci odmítali chápat náš lid a kde je jim konec?!
Konstantin: Přivoláváš na sebe Boží trest.
Rastislav: Vím, že tě to, Filozofe, pohoršuje.
Jen si kvůli tomu nezoškliv náš lid. pak hlasitě volá: Hej hola! Zdravím vás, Moravané!
opilé hlasy: Ať žije kníže! Sláva knížeti!
Rastislav:Dobře se bavte! Kéž máte plné mísy a hojnost medoviny a mír po celý rok! - (nesměle, opatrně): Víte, že jsou
tady učenci z Východu. Pracují pro naše společné blaho.
Vaše zábava je ruší při práci. Tak by bylo dobré,
Kdybyste se vzdálili od paláce. Sluhové z paláce vám
přinesou další jídlo i medovinu.
(Pozvolna utichá hluk veselí a tanců) Rastislav: Podívej, Filozofe! Ruku na srdce!
Tvůj císař by mohl zakázat lidu takovou slavnost?
Konstantin: Mohl. - (na chvíli se zamyslel a pak dodal:)
Ale on by to asi taky nezakázal.
Rastislav: Tak vidíš. - Jsem rád, že tě mám, Filozofe. Umíš promluvit tolika moudrých a poučných věcech.
A já se potýkám se samými těžkostmi.
Konstantin:Řehoř Bohoslovec praví: Dopouštět se nepravostí hodných těžkého trestu, to se považuje za hřích obecného lidu, jemuž právě proto zákon je přísným vládcem, ale představený a vládce má velkou vinu už tím, že není dokonalý.
Rastislav: Až se přežene zima, budu muset vést vojnu.
Konstantin: Je to nutné?
Rastislav: Němci nedají pokoj. Sbírám všechny bojovníky, které najdu. Nevím, jestli budou stačit.
Konstantin:Co ti radí starší?
Rastislav: (tvrdě) Neposlouchám je! Stařecké žvatlání. To, co
bude, nesu na svých bedrech.
(omlčí se, a zatím se tiše ozývá hlas Konstantina
Konstantin: Pojď, bratře Metoději, pojďme se modlit. - Otče náš, jenž jsi na nebesích, jejich společný hlas se vzdaluje
-
Svatopluk: Nejlépe si člověk popovídá se sklenkou vína, cha cha chá! Říkají, že prý nás strýc Rostislav zachránil? Pchá!
Na jak dlouho? Němci se houfují. - Však uvidíme!
Navíc nepomohl Karlomanovi proti starému. Ten se musel vrátit s prosíkem domů. - Jen co sešikují svá vojska, udeří! - Pak se uvidí!
Kdekdo by před nimi jen poklonkoval. Až půjdeme do kolen. Jenom proto, že lidem kvůli Kristu chybí odvaha k boji. -
Ale Němci z nás nikdy nebudou! - No počkejte!
Zanedlouho si nebudete moci dopřát ani pohár medoviny, ani zadovádět s děvčaty! Ti chytráci z Byzance vám to zakáží! -
A budou nás trápit upíři, protože už prý nesmíme mrzačit těla a kosti mrtvých. Však uvidíte! - Spíše než s mrtvými nepřáteli, dlužno bojovat s živými! -
Němci udeří na Panonii. Kocel je rozčiluje -
Hodilo by se jim pokořit ho. A snad i zničit! -
Ne, ne, kdepak (udeří sklenkou o stů) Udeří na nás
od spodu! Půjdou na strýce Rastislavova !
Dobýt jeho vysokou pevnost. Chtějí nás rozdělit.
Pak nás ovládnou a ještě si rozšíří dunajské panství -
Tam je můžeme sevřít - ale spíše ne - slověnské
rody jsou nesvorné, čeleď jde proti čeledi.
Nevědí proč, a hádají se. Ti se nikdy neshodnou na rozhodujícím činu. -
A k tomu ještě tohle křesťanství! Dělá to z lidí zbabělce
Metoděj: Copak, Svatopluku, ty sám u vína? A máš tolik bolesti v srdci.
Svatopluk: Tys to slyšel, bratře Metoději?
Metoděj: Tak, tak. Přínos víry se nedá srovnat s žádným jiným dobrem.
Svatopluk: Copak jsou nevěřící špatní?
Metoděj: To nikdo neříká. I pohan může jednat čestně a počínat si
ušlechtile.
Svatopluk: Co tedy víra přináší navíc?
Metoděj: Právě to, že se dáváš do rukou Božích.
Svat.: Copak nemohu bez evangelia poctivě a správně žít?
Metoděj: Pokud žiješ opravdu dobře, tak je to tím, že radostná zvěst evangelia, které třeba ani neznáš nebo vědomě nezavrhuješ, ve skutečnosti už působí v tobě, když poctivě hledáš pravdu a ochotně ji přijmeš, sotva ji najdeš. Právě tato ochota je projev milosti ve tvé duši.
Svatopluk: Napřed se musí přičinit člověk sám! A ne zbaběle uhýbat před nepřítelem a mocnými!
Metoděj: Nechceš rozumět. - Tak jsem tu zbytečný.
Svatopluk: Jdi v pokoji, bratře Metoději! - Metodějovy kulhavé kroky se vzdalují.
Vidíš, mníšku! Nakonec mu zůstává jediná pravda ve víně. - Rastislav je bezdětný. Pořád dává přednost
mladším, než jsem já. -
Kdyby u nás platily německé zákony ohledně nástupnictví, tak jsem klidný. Po strýcově smrti by mi žezlo připadlo, ale takto -
Tady neplatí jaksepatří zákony. Strejda slibuje nástupnictví tomu holobrádkovi - i když je mi taky nakloněn.
Slavomír je uhlazenější, kdežto já jdu na všechno zpříma a natvrdo. Kde to nejde pěstí, tam zapřáhnu kotrbu, až vydumám nějaký podfuk.
Slavomír si žije jako zamilovaný trouba - vzal si ženskou - no - stála by za hřích - (Zvedá se vítr, dupot koní, řinčení zbraní, křik zraněných, praskot ohně
Rastislav: (udýchaný, volá):
Svatopluku, zůstaň v záloze!
hlas: Obětovali jsme už nějaké usedlosti i s kostely.
Rastislav: Ustupte před nepřítelem!
hlas (rozkazuje): Zbořte tu boudu! - Zapalte to!
Ale excelence, vždyť je to kostel! Kostel s křížem! Je tam i svatostánek! -
Spálit! Není náš! My ho nevysvětili! Je pohanský! - Slouží nějakým ohavnostem! - Pryč s ním!
Zum Teufel mit solchem Kreuz!! (Praskot hořícího dřeva, hroucení stavby)
Rastislav: Ustoupit! Stáhnout se ke mně! - Útočte na ně v noci a ze záloh!
Utichá hluk.
Rastislav: Nebojte se! Máme zásoby! Pevnost je nedobytná. Němec je vyčerpaný.
(Bušení na bránu)
hlas: Kdo tam?
hlas: Viching. Přináším královský list!
Rastislav: Pusťte ho dovnitř!
Viching: Zde je list!
(šustění listiny)
Viching: Podrobte se králi! Škoda dalšího krveprolití !
(a jen tak mimoděk, jakoby mu to uklouzne):
Svatopluk je poražen.
(Od úst k ústům letí zpráva - hlasy:
Cože?! - Hrůza! - Jsme bez záloh!
Svatopluk je potřen. Nemůže jít Velehradu na pomoc! Konec našich nadějí!
(Vzdychání, pláč)
Rastislav (vydechne) Když je to tak - tedy přijímám.
Viching: Král požaduje rukojmí.
Rastislav: Dejte jim rukojmí!
Viching: Přísahej králi poddanství!
Rastislav: Přísahám.
Viching: Přísahej před Bohem všemohoucím - já to zapisuji -
Rastislav: Přísahám před Bohem všemohoucím, že budu i se svými velmoži zachovávat věrnost německému králi.
Viching: Tady odepiš! - A netrap se. Dneska stál Bůh na straně německé. Modli a děkuj Bohu! Zachránil jsi mír! Je konec krveprolévání!
(Ozývá se skřípění pera, pak šustění listiny)
Vyřídím tvé poselství německému císaři, že jsi zachránil mír.
(vzdalující se kroky. Všechno na chvíli ztichne --- Rány na bránu)
1.hlas: Otevřete!
2.hlas: Kdo tam?
1.hlas: Posel od knížete Svatopluka.
2.hlas: Jaké neseš zprávy?
1.hlas: Svatopluk zachránil Velehrad před Němci. Je připraven přijít na pomoc.
Rastislav: Cože? Copak není poražen?
1.hlas: Kdepak! Jenom nepatrné ztráty.
Rastislav: Podlý Viching! To byla lest! - Ach!
Země je zpustošená. Němci odešli vítězně i s rukojmími.
Hlasy: Rostislav se ukvapil! - Sedl Němcům na lep!
Jak se mohl tak zklamat!
Každé dítě ví, že Němec je ochotný vyjednávat, jedině když je poražen! - Všechny nás zklamal! Neschopný kníže !
Svatopluk: Nemusíš dodržovat slovo dané Němcům!
Rastislav: Přísahal jsem.
Svatopluk: Ale oni sprostě lhali!
Rastislav: Já jsem však přísahal doopravdy! Před opravdovým Bohem.
Svatopluk: Nemá to žádnou závaznost!
Rastislav: Před Bohem ano.
Svatopluk: Ale neplatí to před lidmi.
Rastislav: Možná to neplatí před pohany, ale my už patříme Bohu.
Svatopluk. To je nesmysl, strýčku!
Rastislav: Poraď mi, Filozofe, jak je to s tou přísahou? Přísahal jsem správně nebo ne?
Konstantin:Slyšeli jste, co bylo řečeno našim předkům: Nebudeš křivě přísahat, ale splníš, co jsi Pánu pod přísahou slíbil. Já však vám říkám: Vůbec nepřísahejte: ani při nebi, protože je to trůn Boží, ani při své hlavě, protože ani jediný vlas nemůžeš udělat světlým nebo tmavým. Ale vaše slovo ať je ANO, ANO - NE, NE. Co je nad to, pochází od zlého.
Svatopluk: To je bláznoství!
Rastislav Jenže já jsem přísahal německému císaři a Bohu!
Nezbývá, než to plnit.
Svatopluk: Tak si plň svou přísahu sám za sebe, ale mě vynech!
(Ozývá se doput koní, pak pochod vojáků, řinčení zbraní.
Němec: Zieh ab, griechische Schweinehund! Tady není pro vás místo!
Metoděj: Kdo jste?
Němec: Zástupce solnohradského arcibiskupa. Sem sahá naše pravomoc. Tak to určil papež! Hleďte zmizet!
Metoděj: Král Rostislav si nás vyžádal.
Němec: To nás nezajímá.
Konstantin:A ten lid zde tu zůstane jako tupé stádo? ? Jen tupí poddaní?!
Metoděj: Místo v rodinách, aby žili jako zvěř?! Povolujete jim necudná manželství!"
Němec: Co je vám po tom ! Až uznáme za potřebné, aby se s tím něco podniklo, provedeme to! Půjde to jedním rázem! Nebudeme se s nikým mazlit. Předěláme je přes noc železnou pěstí! (vzdaluje se jeho chůze i řinčení zbraní)
Metoděj: Co budeme dělat, Konstantine?
Konstantin Co bychom dělali, Metoději? - Učíme dál.
Rastislav: To není tak jednoduché. Kněz to bude žalovat králi a Ludvík nežertuje - My jsme jeho poddaní. Navíc za tím stojí papež.
Svatopluk: Strýčku Rastislave, dobře víš, že znám Němce.
Budou naléhat čím dál, tím víc!
Rastislav: Víš, Svatopluku, mně z toho snad praskne hlava.
Ovšem když je nad ním papež - tak by snad stačilo vyložit papežovi, o co tu jde. Požádejme ho o zřízení naší křesťanské obce, nezávislé na německé.
Svatopluk: Proč by, strýčku, chodili do Říma? Přišli sem přece z Východu a ne od papeže.
Rastislav: Za pokus to stojí.
Metoděj: Možná. Zkus to, Filozofe.
Konstantin: Žádat papeže o zřízení nezávislé křesťanské obce lze jedině až za námi budou vidět nějaké výsledky. Musíme dál učit.
Rastislav: Vypravím poselství k papeži sám. Prostřednictvím kupců. Jen pro vysvětlení vaší činnosti na Moravě.
Svatopluk: Strýčku, zvědové přinášejí zprávy, že Němec sbírá vojsko.
Vojna je na spadnutí.
Rastislav: Musíme získat spojence. Kde je opatříme, Svatopluku?
Svatopluk: Byzantský císař je daleko.
Rastislav: Právě proto. - Možná, že by pomohlo získat Čechy a Pšovany.
Svatopluk: Nepatrná síla. A vůbec, jak je získat?
Rastislav: Sňatkem.
Svatopluk: Co-cože? (překvapeně) Ty, strýci? - V tvém věku?
Rastislav: Kdepak já. A co ty, Svatopluku? Jsi pořád svobodný. Máš nejvyšší čas. Ostatně chceš být jednou mým nástupcem, nebo ne?
Svatopluk živěji: Ehm.
Rastislav: Dost možná, že máš dovršit mé dílo na Moravě.
Metoděj: Takový sňatek z rozumu by vyřešil mnohé věci.
Svatopluk: Neříkám, že ne.
(Ozve se bouchání na bránu)
1.hlas: Kdo tam?
2.hlas: Posel z Říma.
1.hlas: Z Říma?
2.hlas: Přináším zprávy pro knížete.
Rastislav: Neseš nějaký list?
2.hlas: Ne.
Rastislav: Co říká papež?
2.hlas: Tvé požadavky se nedají povolit. Podrob se tomu,
co už je jednou ustanoveno!
Rastislav: Tak to vidíš, Svatopluku, chce mi někdo závidět úděl knížete na Velké Moravě? - Co mám dělat? Poraď mi, Konstantine! Co bys dělal na mém místě?
Konstantin: Nejde o žádné osobní věci. Jde o Boží věc.
Metoděj: Ale co teď?
Konstantin: Naši na Východě mají pořád stejný názor. Vytrvat v začatém díle. - A co ty, kníže? Přeješ si tu ještě naši misi z Konstantinopole?
Rastislav: Samozřejmě, že chci!
Konstantin: A my poslechneme. Budeme dál učit.
Rastislav: A co solnohradští? A pasovští? Co asi podniknou, Filozofe?
Konstantin: To záleží na nich.
Rastislav: Budou si stěžovat u německého krále.
Konstantin: Nemůžeme vědět, co udělají, že ne, Metoději?
Metoděj: Tak si musíme pospíšit s učením.
Rastislav: Kdybys byl, Filozofe, aspoň takovým
biskupem jako je pasovský.
Konstantin: Kdyby - kdyby -
Rastislav: Pak bys mohl světit kněze! Syny našich matek.
Posílali bychom je i do Panonie, a třeba i jinam. Kocel by o ně stál. Němci mu pijí krev. Byl by zajištěn pokoj mezi národy. To by v Římě museli schválit církevní samostatnost pro Moravu.
Konstantin: Jenže - jak slyšíš, milý kníže, - v Římě o tom
nechtějí slyšet. Uznají až to, co je vidět a slyšet.
Svatopluk: Ale asi budou slyšet, protože Konstantina a Metoděje hned nic nezastaví.
Rastislav: Němci si budou stěžovat u krále i u papeže.
Svatopluk: A papež řekne, že jste oba dva, jak ty Konstantine, tak ty. Metoději, rozkolníci. Metoděj: A co ty o tom, Svatopluku, víš? Nemluv za Petrova nástupce.
Papež nás vůbec nezná.
Konstantin: Přidržujeme se Písma a všech koncilů, a žádné bludy neučíme.
Rastislav: Zní to pěkně, ale měl by to slyšet papež. Měli byste jet do Říma.
Konstantin: Co by na to řekl Fotios? Jsme jeho služebníci.
Rastislav: Požádejte u vás doma o dovolení jednat s papežem.
Konstantin: Dobrá, tak posílám Gorazda do Konstantinopole. Rastislav: Kdybyste se pak obhájili v Římě, to by byl úspěch!
Metoděj: Uznávám, ale Konstantin tam nechce jít. A sám tam nepůjdu.
Rastislav: Proč nechce jít?
Metoděj: Nemáme žádnou odpověď z vlasti. A také -
Rastislav (nedočkavě): Ale něco je třeba dělat!
Metoděj: Moudrý člověk není ukvapený. Všechno má svůj čas.
Rastislav: Jenže němečtí kněží naléhají, abych vás vyhnal.
Metoděj: Poraď, Konstantine! Jak prospět tomuto lidu, aniž bychom ublížili?
Konstantin (váhavě): To máš tak, Metoději. Papež je nevyzpytatelný.
Pokud nás odmítá, tak to dělá na Němce.
Co však není možné dneska, to může být možné zítra.
Rastislav (vybuchne): Zítra může vypuknout válka!
Konstantin (s klidem): Budeme tu dál učit.
(Vrznou dveře)
Konstantin: Vítej Gorazde! Co nového u patriarchy Fotia?
Gozard: Chladné přijetí.
Metoděj: Co říká?
Gorazd: Nic.
Metoděj: Co je to za odpověď?! Gorazd: Později řekl, že pokud chce Konstantin jít do Říma, ať jde. Má přece dost svého rozumu.
Metoděj: Takže souhlasí.
Konstantin: Ano i ne. Jenom tak napůl.
Metoděj: Lepší něco, než nic.
Rastislav: Bratři! Filozofe, i ty Metoději! Co kdybyste šli do Říma?
Konstantin: Záleží na tom, co říct papeži a co papež řekne nám.
Rastislav (radostně): Takže půjdete do Říma?!
Metoděj: Moc se neraduj, kníže! I kdybychom měli úspěch
u papeže, copak si myslíš, že nám Němec dá pokoj?
Rastislav (váhavě): Stěží. Kdo jen trochu zná tohle vlčí plemeno, dobře ví, že asi nedají! Vždycky si najdou
nějakou záminku k válce se Slověny, i když před sebou nebudou postrkovat nějakou arcibiskupskou loutku.
Metoděj: Víš, Konstantine, myslím, že bychom do toho Říma
měli jít. Už kvůli tomu ustaranému Rastislavovi.
Konstantin: váhavě: Nevím, nevím -
Metoděj: Máme pro papeže jedinečný dárek.
Konstantin: Myslíš ostatky jeho předchůdce, mučedníka Klimenta?
Metoděj: Jasně. Uvidí naši dobrou vůli.
Konstantin (váhavě): Konečně, učíme tu už čtyřicet měsíců. Máme zástup bohoslovců.
Rastislav: Bratři, kdepak bychom se něčeho takového dočkali
od Bavoráků! Ti nás chtějí jenom na hrubou práci.
Metoděj: K tomu všemu se zde rozmáhá i řemeslo!
Kliment učí umění, jemnou práci s kovy. Vyzná se i v ovocnářství. Ukazuje, jak pěstovat a štěpovat stromy. Naum zase vede stavební činnost. Konstantin: Škola otevírá Slověnům oči.
Metoděj: Víš kolik bohoslovců chce studovat dál?
Konstantin: Předal jsem jim všechno, co jsem mohl. Jsem jen obyčejný kněz.
Rastislav: Podceňuješ se, Filozofe.
Metoděj: Měli bychom poprosit v Římě o pomoc.
Konstantin: Tak to tedy zkusme, bratře Metoději.
Rastislav (veseleji): Budete potřebovat nějaké dary pro papeže. Dám vám zlato a stříbro!
Konstantin: My máme něco lepšího.
Hovo utichá a místo něho se ozývají jemné tóny Dvořákových Slovanských tanců, které doprovázejí cupot veselých tanečníků a tanečnic. Pak vše utichá.

III.dějství
Zpěv ptáků, cikády zpívají, ozývá se chůze.
Kontantin: Ach, ta slunná Itálie.
Metoděj: Myslím, Filozofe, že se celý pozdravuješ. Máš takové křehké zdraví.
Konstantin: To víš. Naberu, drahý Metoději, novou sílu. Hlavně duchovní posilu od Biskupa biskupů, římského Petra.
Metoděj: Tamhle nám jde kdosi naproti. Má zlatý kříž na krku.
Konstantin: Ale taky meč u pasu. Bude to jeden z těch německých -
Němec: Křičí: Lidičky! Kokejte na ty dva řecké šašky!
To jsou oni! Rozkolníci! Schizmatici!
Tos byl ty, holobrádku, kdo pořídil Slověnům nové knihy?
Konstantin: Ano.
Němec: Styď se! A učíš z nich! Jak ses opovažuješ?
Aspoň ty starší, vezmi rozum do hrsti !
Máš mít víc rozumu než ten tvůj potřeštěný bratr, kterému honosně říkají Filozof.
Metoděj: Nechte bratra odpočinout!
Němec: Starý kulhavý blázne! A ty, holobrádku!
jiný hlas: Jak si to představuješ, Řeku? Nemáš na to právo!
Metoděj: Vrháte se na mně jako havrani na sokola!
Němec: Nikdo před tebou se něčeho takového neodvážil!
Konstantin: A co Wulfila? Nepřeložil Písmo svaté do gótštiny?
Němec: Cože? Ten arián! Odpadlík je to.
Metoděj: Snad nějaký podčlověk? Nepřišel snad Ježíš i kvůli němu se svým Božským Srdcem na dlani?
Němec: Pchá !
Konstantin: Ano, byl to arián. A Peršané jsou zase nestoriáni. Tak můžete odmítnout kdekoho, kdo se pokusil o něco nového. Když Maurové dobyli Hispánii, zakázali křesťanům pít na veřejnosti víno a urážet islám. Zato vy chcete zakazovat každému, kdo se trochu liší od naší víry také pít vodu a jíst vezdejší chléb, a
dokonce i dýchat. - Strašná nesnášenlivost!
Němec: Sloužíme Bohu a ne lidem! Jde o Boží Slovo. To se smí učit jen hebrejsky, řecky nebo latinsky.
Konstantin: Copak nepadá déšť na všechny stejně? Nebo slunce nesvítí snad na všechny? Nedýcháme všichni stejný vzduch? To se nestydíte připomínat jenom tři jazyky! Chcete, aby ostatní národy byly kulturně hluché a němé? Copak považujete Boha za tak bezmocného, jako by to nemohl dát, nebo tak závistného, jako by nechtěl? Když tomu nechcete rozumět, tak si aspoň poslechněte, co o tom říká písmo. David volá: Pějte Hospodinu všecky země, pějte Hospodinu píseň novou!"
Metoděj: Ještě se budete od Slověnů hodně učit.
Němec: Snad ne tomu hlaholskému kvákání?
Metoděj: To třeba ne. Zato určitě tomu, jak předávat víru a lásku od srdce k srdci. Jako se to učil miláček Páně na hrudi Spasitele.
(Němec se odmlčí. Ozvou se slavnostní fanfáry, pak se ozve hlas:
Papež Mikuláš vám žehná. Zve vás k osobní audienci.
Metoděj (se rozesměje):
Cha, cha, cha! - Jak se zdá, papež není tak nepřístupný, jak nám namlouvali. Konstantin: Jak by nebyl. Předchází nás zprávy o tom, jaký poklad přinášíme z Krymu.
hlas papeže: Bratři, vítejte v Petrově městě!
(Kroky)
Konstantin: Jsem Konstantin, zvaný Filozof. A ty, Svatý Otče, přijmi
dar, jaký dokážeš plně docenit jedině ty,
římský Biskup biskupů.
hlas papeže:Škoda, že se toho nedožil můj předchůdce papež Mikuláš. Právě byl povolán na věčnost.
Konstantin: A zde přichází tvůj slavný předchůdce, mučedník Kliment.
Po tak dlouhé pouti na Krym a zpátky přes Konstantinopol a Moravu vrací se do věčného města. (Chůze, předávání, šoupání nohou)
hlas papeže: Jsme vám nesmírně vděčni, že jste nám přinesli ostatky našeho předchůdce Klimenta. Jste vítáni ve věčném městě Petrově.
Zdravím vám ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.
Konstantin: Přinášíme také Písmo svaté v slověnském jazyku.
hlas papeže:Ehm - vím o té těžkosti.
Konstantin: Začali jsme psát posvátné knihy a učit v slověnském jazyce.
hlas papeže:U nás se zatím učí Boží Slovo jen hebrejsky, řecky a latinsky. A teď v rodném jazyce? To ještě nikdo nedokázal.
Konstantin: Když mluvíme o tak ušlechtilých věcech a pravdách, které přesahují každého tvora, tak chceme pronést raději pět slov, kterým někdo rozumí, než deset tisíc slov nesrozumitelných.
hlas papeže: Milý synu, Konstanine. Tady nejde jen o člověka.
Jak se s tím vypořádáváte při bohoslužbě?
Máte pro to knihy?
Konstantin: Ano. hlas papeže: Překlady byzantských knih, anebo - vlastní výtvory?
Konstantin: Nic takového, Svatý Otče.
hlas papeže:Co je to za knihy?
Konstantin: V podstatě odpovídají vaším, římským.
hlas papeže:Opravdu?
Konstantin: Jako že je Bůh na nebi. Když jsme poznali poměry na Moravě a v Panonii, viděli jsme, že západní způsoby zbožnosti tam už trochu zapustili kořeny. Navázali jsme na to.
hlas papeže:Ale z Byzance jste byli zvyklí na východní způsoby.
Konstantin: To je pravda, ale na Moravě jsme tyto způsoby tolik neprosazovali.
hlas papeže:Takže jste vzali za základ naše latinské knihy?
Konstantin: Podrželi jsme se starších řeckých knih Řehořových.
A z těch jste přece vycházíte také vy.
Hlas papeže - směje se a říká uznale):
Moudré - zarazí se, Avšak - co lid? Nestýská se mu po latině?
Konstantin: Ani v nejmenším, Svatý Otče.
hlas papeže: Vyváží tento kulturní vzestup Slověnů to, že jazykově poněkud pozbýváme znamení jednoty?
Konstantin (uvážlivě)
Podle svého nejlepšího svědomí mohu říci, že ano. To, co lid možná vábilo svou tajemností, mu dávalo málo. Pokud někdo chtěl růst dál, nerozuměl. Nyní chápe, co slyší, a rozumí tomu, co vyslovuje, ba co dím, přímo srdcem to vyzpívá. A tak je větší přínos z tohoto slověnského hlaholu, než ztráta znamení jednoty, kterou ssebou nesla latina.
hlas papeže (nadšeně)
Skvělé! Milý Konstanine. Znamenité! A přitom tak prosté!
Žehnám vašemu dílu. Vkládám na tyto slověnské knihy ruce.
Konstantin: To není, Svatý Otče, jen moje dílo. Bez bratra Metoděje bych to nikdy nedokázal.
hlas papeže: Žehnám našemu milému Otci Metodějovi a vkládám na něho své ruce. Nyní ještě ať vloží dva biskupové své ruce! - (po odmlce) A nyní - otcové biskupové -
vložte ruce na ostatní slověnské učedníky! Jsou toho hodni!
Nyní bratři, ať Bůh dovrší dílo, které se u vás započalo!
----
Odneseme je na oltář do chrámu Matky Boží. Tam oslavíme Pána bohoslužbou v posvátné slověnštině.
(Ozývá se slověnský hlahol, Hospodine, pomiluj ny..., zvolna slábne a ozývá se sborový zpěv (Kancionál,č.828, 3.sloka):
Jazykem rodným,Boží chválu pěli, mateřskou řečí,knihy svaté psali
získali láskou Kristu národ celý, život nám na vše věky zachovali
Nezhyne rod, jenž věřit neustane, Dědictví otců zachovej nám,Pane
zpěv slábne, až utichá.
Po chvíli se ozvou rány na dveře)
1.hlas: Kdo jsi, bratře, a co tě přivádí do kláštera svaté
Praxedy? Metoděj: Jsem kněz Metoděj a přicházím navštívit bratra
Konstantina.
1.hlas: Bratr toho jména se tu nenachází.
Metoděj: Ale je tu. Přijal mnišské jméno Cyril.
1.hlas: Cyril? Ten zde je.
(Rachot klíčů, vrznutí otevíraných dveří.
Odpočívá na lůžku. Je nemocný. Zavedu tě k němu do cely.
Chůze, odemykání, vrznutí dveří. Cyril: Kdo je to? ale hned se dá do kašle.
Metoděj: To jsem já, bratře Konstantine - vlastně Cyrile.
Cyril: Vítej, bratře!
Metoděj: Buď zdráv! - Jak je ti?
Cyril: Vidíš. Ležím.
Metoděj (náhle): Kdy jsi vůbec onemocněl, bratře? Byl jsem s tebou - denně jsem tě vídal. Ta tvá náhlá nemoc mě zaskočila.
Cyril: Bylo to ve mně už dávno. Tolik se podobám vzhledem, postavou i povahou matce, že mne postihla i nemoc, která udolala ji. Pak ty útrapy cesty k Chazarům a potom ta Morava - tam bývalo vždy chladněji, než v Soluni. A teď ta pouť do Říma, a nemoc už vyrazila do útoku -
Metoděj: (náhle, vzrušeně) Uzdravíš se, Cyrile!
Cyril: Podívej se na ten kus látky. Stále vykašlávám krev.
Metoděj: Cyrile, bratře, musíš se uzdravit!
Co bych si bez tebe počal? Zvláště teď, když
papež Hadrián potvrdil správnost našeho díla mezi Slověny.
Cyril: Bylo to tak úchvatné, když jsme zpívali bohoslužbu slověnským jazykem v chrámu svatého Petra!
Metoděj: A druhý den v chrámu svaté Petronily, a další den v chrámu svatého Ondřeje.
Metoděj: Nato zas u velkého učitele národů, Pavla.
Cyril: (nedočkavě): Co nového?
Metoděj (váhavě, leze z něho pomalu):
Smutné zprávy z Byzance -
Cyril: Jaké?
Metoděj: Patriarcha Ignatios a jeho věrní byli vyhnáni! Cyril Ach, ten Fotios!
Metoděj: Stupňuje odboj až k rozkolu! Všechno je to kvůli vycházení Ducha.
Cyril: Víš, Metoději. To není jen slovíčkaření.
Je to slovní vyjádření toho, že Byzanc jako druhý Řím
už také přestává stačit.
Metoděj: Jenže to neví všechno. Vloni se sešla synoda. Fotios tam zavrhl papeže! Nato došlo k převratu. Nový vládce sesadil Fotia a znovu dosadil Ignatia do úřadu patriarchy. Pak vypravil do Říma posly se závěry falešné Fotiovy synody, kde je zavrhován papež. Ty listiny shořely na římském náměstí. -
Cyril: Fotios a ta jeho ctižádost! Až k rozkolu to dohnal -
Metoděj: Cožpak má ve všem pravdu jenom Řím?
Cyril (se odmlčí a pak říká pomalu a uvážlivě:)
Mezi Bohem a lidmi je jediný prostředník: Ježíš Kristus. Jinak není v nikom spásy. Církev je pouhým nástrojem spásy. Lidé docházejí spásy v církvi, ale vždy jen díky Kristu. Tajemství církve je větší než západní právo a organizace. Je hlubší než naše umění a moudrost východních otců. Proto první Řím s právem a organizací, stejně jako ten druhý Řím s krásou a moudrostí, už praskají ve švech. Všechno volá po všeobjímavém srdci Slověnů.
(Rány na dveře)
1.hlas: Kdo jsi bratře? Co hledáš v klášteře svaté Praxedy?
2.hlas (mužný, rázný, bodrý hlas): Jsem bratr Gorazd.
A přicházím za naším bratrem Konstantinem-Cyrilem.
(rachot klíčů, vrznutí dveří)
Gorazd: Otče Cyrile - (šelest objetí) - ty tu jsi otče Metoději.
Spěchám sem kvůli vážným zprávám. Kupci přinesli zprávy z Moravy.
Metoděj: Co se děje?
Gorazd: Morava je v jednom ohni. Němci udeřili.
Cyril (se rozkašle):
Ubohý lid. Trpím s ním.
Gorazd: Zaútočili na Moravu. Karloman plení nitransko. Druhorozený Karel řádí v Rastislavově kraji.
Cyril: Ubohý Rastislav.
Gorazd: Jistě se stáhl do pevnosti. A ta je nedobytná.
Metoděj: Použijí lsti. Budou počítat se závistí a ješitností. Vyvolají rozpory mezi Slověny.
(Cyril se rozkašle, přitíží se mu)
Gorazd: Mám odejít, Otče Metoději.
Metoděj: Počkej venku, Gorazde.
Cyril: Cítím bratře, jak mi odcházejí síly. - Pomoz mi, bratře.
Pomoz mi, jako jsi mi pomáhal od začátku. Tehdy jsi mě učil chodit a říkat první slova a věty. Ještě že jsme tu spolu. Když stojíš v bráně smrti, hledáš otce, aby ti ulehčil. Hledáš otce, aby ses svěřil.
Metoděj (užasle): Nepoznávám tě, bratře. Ty se přece nemusíš ničeho bát. Kdo žil spravedlivěji, než ty?
Cyril: I spravedlivý hřeší denně sedmasedmdesátkrát. Pomoz mi uzavřít život.
Metoděj: Zpověď ?
Cyril Ano.
Metoděj: Neznám nikoho, kdo by žil tak svatě, jako ty. Jaké mohou být hříchy, na než chceš vzpomínat?
Cyril: Dobře víš, že jsi od dětství mým vzorem. Vždycky jsem se ti chtěl vyrovnat. Býval jsi obratný v lovu, kdežto já tak nemotorný a slabý. Tvá ramena jsou mohutná a postava jako dub, já jsem pořád stejný střízlík - Metoděj (ho přeruší): Bratře Cyrile, tvá velikost přece není
v tvé postavě, nýbrž ve tvé moudrosti.
Cyril: Když říkám, že jsem tě tolik ctil, souvisí to s tím, z čeho se chci vyznat. Zarmucoval jsem rodiče.
Metoděj: Cože? Cyrile! Ty? Nejposlušnější a nejmilejší dítě?
Nikdy ses slovem nevzepřel rodičům. To přece vím.
Žil jsem s tebou ve stejném domě, znám tvé činy.
Cyril: Rodiče by mne byli rádi viděli tak zdatného,
jako jsi býval ty. I když jsem od narození fyzicky slabší, málo jsem se sám přičiňoval o zesílení.
Metoděj: Směřoval jsi k věcem Božím.
Cyril: Ne vždy. A z toho se také vyznáván. V mládí jsem přilnul ke stvořeným věcem. Vzpomeň si na toho krahujce, vycičeného na lov. Tolik jsem si oblíbil. Jednou ho však vichřice zahnala pryč. Už jsem ho neviděl.
Metoděj: Ehm.
Cyril: Byl jsem strašně smutný nad jeho ztrátou. Několik dní jsem ani nejedl. Rodiče byli nešťastní zase ze mě. Trvalo mi to, než jsem přišel na to, že jsem příliš přilnul ke stvořeným věcem. Teprve pak jsem se naplno otevřel Boží moudrosti.
Metoděj: Nebyl to žádný těžký hřích, ani jsi v něm neuvázl.
Cyril: Přesto to vyznávám. -
Metoděj: Ještě něco?
Cyril: Za studijních let se mě jako sirotka ujal strýc Teoktistos, dvorní úředník.
Metoděj: Dlouho vládl za nezletilého císaře.
Cyril: Obdivoval jsem bohatství císařského dvora. Avšak strýc mi vysvětlil, že peníze nestačí, aby se z kupců stali vládci světa. Na to je třeba lidí moudrých a vzdělaných, kteří dovedou chápat věci kolem sebe a z okolních věcí vyčíst řád a úmysl Stvořitele. Díky strýčkovi jsem se dostal na Magnaurské vysoké učení. Filosofii nás učil Fotios. Býval jsem v jeho kroužku.
Metoděj: To jsi měl štěstí. Ta akademie byla jinak pro kněze.
Cyril: Jenže strýcovo postavení na dvoře se zhoršovalo.
Metoděj: Císař dospíval a chtěl se už už chopit vlády.
Cyril: Mnozí radili strýčkovi, aby se stáhl do ústraní. Strýc myslel, že císař ještě není dost připravený k vládě. Navíc tam byla také císařovna.
Metoděj: Ctižádostivá jako málokdo.
Cyril: Mocný Bardas začal na císařův pokyn odstraňovat strýcovy přátele.
Metoděj: Ehm.
Cyril: Taky jsi jedna z jeho obětí, Metoději. Vyznávám, bratře, že jsem to věděl a neudělal jsem nic pro tvou záchranu. Tak dobře jsem se znal s mladým císařem Michalem.
Metoděj: Nemohl jsi, Cyrile, přímo udělat víc, než jsi podnikl.
Prostřednictví, tvého strýce jsi mi dal zprávu, abych ujel a někam se schoval. Skočil jsem na koně a tradá do hor. Jel jsem až na Horu.
Cyril: Proč jsi, Metoději, tolik riskoval? Jel jsi středem říše!
Metoděj: To víš, Cyrile. Pod svícnem bývá největší tma.
Cyril: Měl jsem o tebe hrozný strach. Dodnes si vyčítám, že jsem tě vystavil takovému riziku. Na dvoře byly hrozné poměry. A já jsem tak dlouho váhal, až bylo pozdě. Proto se z toho vyznávám před Bohem.
Metoděj: Copak se mi něco stalo? Dostal jsem se do bezpečí.
Navíc právě tohle místo - olympský klášter jsem tolik hledal. A konečně jsem to našel. Cyril: Městem proudily zástupy. Provolávaly slávu císaři Michalovi.
A hned zas nenávistná hesla: Pryč s císařovnou!
A pak se to stalo. - Jeden z vojáků mi zabil strýce. A co jsem udělal na jeho obranu? Nic. Vůbec nic. Měl mne rád jako vlastního. Tolik mi pomohl a když zůstal sám a potřeboval pomoc, byl jsem daleko. Je to moje vina.
Metoděj: Ty? - Jsi nemocný, Cyrile! Blouzníš! Jak bys ho mohl ochránit? Copak jsi voják? Bardas ho měl chránit! Proč to neudělal?
Cyril: Ztratil vládu nad vojáky, když se mezi ně vmísila pokřikující lůza.
Metoděj: Nejsi vinen jeho smrtí.
Cyril: Tehdy jsem nahlédl na intrik na císařském dvoře. Když mne císař Michal posílal na Moravu, řekl jsem, že půjdu rád a třeba i bos.
Vyznávám, že jsem opouštěl císaře Michala s lehkým srdcem. Dávno jsem toužil utéci z dvora a od jeho pletich. Vyznávám se tím z malé lásky ke své vlasti. Šel jsem i na Moravu, abych unikl před jedním zlem. Jenže jsem si lid Velké Moravy tolik zamiloval. A teď pro něj trpím. Bojím se, že po mně nezůstane skoro nic. Jestli se knížetem stane Svatopluk, vezme za své i to málo, co jsem po sobě zanechal.
Metoděj Neboj se, Cyrile! Záříš jako jasná hvězda: napřed učitel, pak představený císařské kanceláře, nakonec patriarcha -
Cyril: Víš, Metoději, teď si kdekdo zvyká mluvit o stranách a skupinách, třeba o straně Fotiově a straně Ignatiově, o straně nesmiřitelných a o straně ekumenistů. Tak se lidé třídí a zařazují, až jsou z nich uzavřené sekty. To strašně zjednodušuje pohled
na dění v říši. A bývalo to všechno úplně jiné. U Fotia nebylo žádné stranictví. Nikdo nikomu nepřísahal nenávist. Scházeli jsme se ve Fotiově paláci. Samí vzdělaní lidé, mladí nadšenci. Metoděj Tak, tak, Cyrile. To bývaly jenom neškodné spory nadšených studentů.
Cyril (pomalu, nechápavě): Jak se to mohlo zvrhnout do tak nenávistného stranictví? Snad jsem se neměl od nich odtahovat do ústraní, do samoty na Hoře - ?
Nebyla to moje povýšenost?
Metoděj: Copak svatí neříkají, abys hledal Boha v samotě? Jedině v ústraní můžeš zaslechnout Boží hlas, promlouvající z nitra duše? Kde jinde bys ho měl hledat? - Čím je pro tebe, Cyrile, filozofie? Mrtvá litera nebo živá věda ?
Cyril: Je to poznání věcí božských i lidských, nakolik se člověk může přiblížit Bohu. Filozofie tě učí, abys svými skutky byl obrazem toho, který tě stvořil.
Metoděj: Tak vidíš, Cyrile. Nebyla to žádná pýcha, když jsi šel do ústraní, abys slyšel Boha.
Cyril: Snad. (připustí tiše) - Bože, smiluj se! Metoděj: Určitě.
Cyril: Celý ten mumraj kolem Bardasova nástupu k moci znamenal
konec mé práce v knihovně. To byl konec mých přednášek. Studenti věděli, že jsem příbuzný zavražděného ministra. Pořád mi kladli otázky na politické téma, a já nedovedl s přesvědčivě odpovídat. Odešel jsem do kláštera. Sám jsem si to všechno potřeboval srovnat v hlavě.
Metoděj (pátravě): Ale mnichem ses tehdy nestal.
Cyril: Pořád jsem se nechtěl vzdát naděje na činný život.
Metoděj (povzbudivě): A díky tobě se dozvěděli Bulhaři o Kristu.
Cyril: Přijali Krista, ale hlaholici odmítají.
Metoděj: Zdá se jim to těžké.
Cyril: Ach, Bože, vyznávám, že jsem vytvořil příliš náročné písmo.
Metoděj: Náročné? Moravané a jiní si to přece rychle osvojují!
Cyril: Chtěl jsem nové písmo. Úplně jsem překroutil řecká písmena, i když jsem jim ponechal zvuk. Snad moje svéhlavost? Snad ješitnost?
Metoděj: Jakápak ješitnost, Cyrile? Je to písmo,
které je na úrovni svého poslání -
přinést Boží slovo.
Cyril: Ale ti Bulhaři mne znepokojují.
Metoděj: To není to vina učitele.
-
Ještě něco chceš říci?
Cyril (dýchavičně): To, že jsem na Moravě nedokončil, co jsem měl. Odcházím od rozdělaného díla.
Metoděj: Bůh tě povolává - Bůh tě odvolává.
Cyril: Pane, smiluj se!
Metoděj (odmlčí se a modlí se):
Jsem si jist, že je ti odpuštěno ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.
Cyril (unaveně): Díky. Jistě budeš dobrým zpovědníkem, až se vrátíš na Moravu.
Metoděj: Ale já se tam přece, Cyrile, nevrátím bez tebe!
Cyril: Podívej, Metoději. Jedině tebe jsem označil papeži
za hodného biskupského úřadu pro Slověny.
Metoděj: Zůstanu s tebou! - A pak odejdem do rodné vlasti.
Cyril: Ne, Metoději! - Jdi na Moravu!
Metoděj: Sám? - Ne!
Cyril (sípavě): Byli jsme spolu v jednom zápřahu - - orali jsme jednu brázdu - Já už končím. Vím, že miluješ klášterní život, ale neopouštěj kvůli tomu naše dílo! Vrať se tam! Očisti je od pohanské zloby a mnohomluvnosti jazyka falešných učenců!
Metoděj (po chvíli mlčení)
Nechceš se, Cyrile, rozloučit s Gorazdem?
Cyril: Zavolej ho, Metoději! (chůze, vrzání dveří...)
Metoděj: Tady je.
Cyril: (jakoby nepoznával Gorazda, mluví k němu, jako k různým svým žákům, tiše, sípavě): Synové moji milí. Hlavně ty, Gorazde. -
Nadšení, kterým plane tvé srdce pro Krista, je čistý a svatý oheň. Ale každý oheň, který je zažehnut v člověku, spálí svého nositele. Neunáhli se! Mlčení je někdy náplastí na rány a vodou na plameny. Usilovně studuj, aby tvá touha po spravedlnosti byla provázena touhou po poznání kořenů pravdy. Plevel nezničíš ohněm. Musíš ho pracně vyplet i s kořeny. Jinak získáš úřad, pro který jsi předurčen, ale neudržíš ho.
-
A ty, Klimente - (oddechuje)
Gorazd: Ale Kliment je -
Metoděj přeruší Gorazda: Pšt!
Cyril: - buď trpělivý! Tvou touhou je žízeň po vědění.
Můžeš dokončit, co jsem už nedokázal přeložit.
-
Ty, Naume - zůstaň věrný své práci. Jsi nejlepší krasopisec a umělec, znamenitý stavitel. Tak neváhej! Buduj kostely, krásně je vyzdob a piš knihy!
Bůh ti dal smysl pro krásu a chce, aby jeho daru bylo využito. Bez krásy a umění by dům našeho Pána strádal
-
A ty, bratře Sávo - - máš dar výmluvnosti. - Užívej toho daru k oslavě Boží.
-
Bratře Angeláre - - buď svůj! Pán Bůh ti dává sličnost
a úchvatnost zjevu. Máš dar získávat druhé pro Krista, zvláště ženy. Pamatuj, že bez ostatních, bez obce věřících, bys je neudržel. Nezraď sám sebe. Pak nezradíš ani Boha ani svůj lid.
(Pak mluví jako by všem)
Jsem na vás hrdý, synové moji. - Učili jste se pilně a hodně jste se naučili. Co se dalo naučit z knih, to už znáte. Teď už se musíte učit sami. Život vás naučí. - Jdšte se na Moravu! Opatrujte, co jsme zaseli. Učte dál Božímu Slovu, ale i vědě, umění, řemeslům i zemědělství. Ať se šíří hlahol radostné zvěsti a všechno se to stane kulturou. Jestli se evangelium nestane kulturou, uschne. Jděte k Rastislavovi, k Svatoplukovi a Kocelovi. A poslouchejte svého učitele, Metoděje. Půjde s vámi na Moravu. Bez něho svůj zápas se Západem o duše nevyhrajete.
-
Loučím se s vámi. Jděte v pokoji Kristově !
(ozývá se tichý pláč Gorazda, Cyril: Vidíš, Metoději!
Zrno, které jsme zaseli na Moravě, vzešlo. Škoda, že se nedočkám, až setba zmohutní a zadusí plevel.
(ztěžka oddechuje, ale zvedá se na lůžku, až zavrže, a pak a ze všech sil se modlí):
Bože! Ponechal sis ve službě anděly -
nebe jsi rozepjal a zbudoval zemi a vše,
co je, přivedls k bytí. Ty, který činíš
po vůli těm, kdo se tě bojí a plní tvá
přikázání, vyslyš mou modlitbu! Ochraň své stádo,
k němuž jsi poslal mne, svého nehodného
služebníka! Dej, Pane, ať se tvůj lid rozroste!
Až všechny shromáždíš v jednotě, učiň je lidem
vyvoleným, stejně smýšlejícím ve víře.
Vdechni jim do srdce svou nauku. Je to
tvůj dar, žes nás, nehodné, přijal za hlasatele
Krista. Odevzdávám ti ty, které jsi mi
svěřil. Spravuj je, aby všichni
slavili tvé jméno, mocná Trojice!
(Cyrilův dech se úží, slábne)
Rozlučme se, Metoději! (zasténá, a po chvíli dodává stále tižším a tižším hlasem):
Požehnaný Bůh - který nás nevydal do rukou neviditelných nepřátel - a potřel nástrahy viditelných odpůrců -
(ozývá se tichý pláč, a do toho tichý hlas Metoděje, který se modlí): Otče náš, jenž jsi na nebesích... slábne, a po chvíli odmlčení je přerušen zdálky se blížícím zpěvem pohřebního průvodu.
hlas papeže: Po dlouhé pouti ho Bůh přivedl sem a zde vzal k sobě jeho duši. Ať zde jako ctihodný muž odpočívá!
Metoděj: Svatý Otče, naše matka nás zapřísáhla, aby toho, kdo z nás dříve odejde na soud, dopravil bratr do jeho kláštera a tam jej pohřbil -
Papež ho přeruší:
Pro jeho svatost a lásku přestoupím římský obyčej a pohřbím ho ve vlastní hrobce v chrámě svatého Petra.
Metoděj: Ať je aspoň uložen poblíž ostatků mučedníka Klimenta!
Papež : Staň se!
(zpěv smutečního průvodu se vzdaluje.
Papež: A nyní splním poslední přání Filosofa Konstantina - Cyrila.
Poklekni Otče Metoději! Zde přijmi biskupskou mitru a prsten. A nyní vkládám na tvá ramena toto posvátné pallium Ustanovuji tě arcibiskupem slověnským a moravským!
(odmlčí se a pak pokračuje)
Avšak také já sám - jako Petrův nástupce - bych zde rád něčeho dosáhl.
Metoděj: O co jde, Svatý Otče?
Papež: Ujmout se pravomoci nad Illyrikem, kam tahle Panonie
právem svaté Církve náleží. Jsou to kraje bývalé
římské říše od Dunaje až po Peloponés. K tomu nyní ať
patří také Velká Morava, když o to tamní kníže a lid stojí!
Metoděj: Ano. Také kníže Kocel by se sklonil před arcibiskupem se
sídlem v Sirmiu.
Papež: Ať se tak stane! Sirmium budiž tvé sídlo!
(odmlčí se a pak pokračuje)
Dobrá věc pro budoucnost. Však už dávno mohutní moc Západu a Východu. A co teprve zítra!
Metoděj: Třeba by to mohla být spojnice Západu s Východem -
Papež: Už to tak je, ať už se to komu líbí, nebo ne.
Čím víc duchovně porostou velkomoravští Slověné, tím lepší svorník pro celý svět! Jinak nikdy nebude pokoj.
Metoděj: Odvážný počin. Nedá se čekat, že by Němci sami vydali, co zadupla jejich okovaná bota!
Papež: Tohle poslání svěřuji tobě, Metoději. Jistě toho budeš hoden. Služ tomu oddaně - za všech okolností! Přinese to Evropě mnoho užitku!
-
Neboj se, Metoději. Stojím za tebou. Tady máš můj list GLORIA IN EXCELSIS. Tím zřizuji samostatnou obec pro Slověny. Bůh ti žehnej ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.
Hlas lidu odpovídá sborově: Amen.

IV.dějství - Rub a líc
hlasy: Kdo to přichází?

Zůstaňte schovaní. Já to zjistím. Nevylézejte, dokud
nezavolám. Mohou to být Němci.

Gorazd: Bratři! Nepoznáváte mě. Jsem Gorazd.

hlasy: (udiveně): Jaký Gorazd?

Gorazd: Přece Gorazd. - Konečně doma. Znovu na Velké Moravě!

(ozve se kulhavý krok)

hlasy: Kdo je to?

Gorazd: Nebojte se! To je Otec arcibiskup Metoděj.

Hlasy: Otec Metoděj!
Vracejí se - Naši otcové! Vítejte doma.
Kde zůstal Filozof?
Gorazd: V Římě - odebral se k Pánu. Ale otec Metoděj je zde.
Hlasy: (ženský pláč): Otče! - Zabili mi muže!
Vy mne vyslechnete. - Pomozte nám! - Hrozné věci -
Metoděj: Slyšeli jsme o tom u Kocela.
Gorazd: A co kníže? Jsou o něm zprávy?
hlas ženy:Rastislav už není mezi námi - (poslední slova zajíkne v pláči)
Gorazd: Co je s ním ?
-
hlasy žen: Posílali jsme do Němec výkupné. Bavoráci slibovali milost. -
Nakonec to přišlo - kníže Rastislav v okovech -
Plivali na něj -
Vrazili - mu - do očí - rozžhavený - (zajíká se pláčem)
Gorazd: Jak se to vůbec - ?
hlas ženy: Němci dotírali ze všech stran. Ničili všechno na potkání. Gorazd: Ale Děvín nedobyli.
hlasy žen: Kníže se opevnil. - Čestným bojem by Moravu nedostali.
Tak dobře se kníže připravil na válku. Každý si ho vážil.
Gorazd: No tak co ? hlasy žen: No - jak už to u nás bývá, v patách proslulosti jde závist.
A nejvíc to štvalo toho nitranského morouse.
Gorazd: Svatopluka?
hlas ženy: Ale třeba to tak špatně nemyslel -
Gorazd: Otče Metoději, tomu nerozumím.
ženy: Jednoho dne se tady vynořil ten starý podvodník - ten prožluklý skřet. Pořád se do všeho vměšuje.
Metoděj: Kdo?
hlasy žen: Viching. - A povídá, že Karloman má prý už plné zuby válčení. - Kolik ti spolu vypili medoviny a vína!
A pak Viching povídá: Jářku, proč by Slověni a Němci
nemohli být dobrými sousedy? -
Svatopluk nestačil vyvalovat oči. A čím víc pil, tím méně chápal. -
A když prý Rastislav odmítá mír, domluv se s Němci ty, nitranský kníže! Rastislavovi je hej, když je na Děvíně. Ale co lid? Jemu na lidu nesejde. - A lid trpí. Když nechce Rastislav, jednej s Karlomanem sám! Zrovna je ve Frýzinkách.
Metoděj: A co Svatopluk?
hlasy žen: Naletěl. Vydal se jednat o míru do Frýzinek.
- Jenže Rastislav se o tom dozvěděl a bral to
za zradu.
Metoděj: A nebyla to zrada?
hlas ženy: Svatopluk to myslel dobře. Chtěl pro nás mír.
Gorazd: A co Rastislav?
hlasy žen: Kníže? Inu, tvářil se jako by nic, vystrojil hostinu
a pozval tam Svatopluka. Když se ho král uprostřed
hostiny ptal na Němce, Svatopluk vyskočil od stolu
a dal se na útěk. - Skočil na koně a uháněl pryč.
A kníže Rastislav za ním. -
Najednou z hloubi lesa vyrazil houf.
Všichni na knížete, strhli ho z koně a spoutali. A hned
se vrátil Svatopluk a sám mu nasadil na krk smyčku. Jen
posmíval se: Cha, cha, cha! Kdepak jsi nechal zálohy,
milý strýčku? Potom ho vláčel za koněm až do Nitry.
A odtud - vyčerpaného a zmučeného přímo do rukou
Karlomanových pochopů (rozpláče se).
Metoděj: A co lid? Nebyl Svatoplukovým zločinem pobouřen?
hlasy žen: A jak! Většina vypověděla poslušnost tomu odrodilci a zaprodanci. Někteří ho ale omlouvali.
Gorazd: Omlouvali Svatopluka?
hlasy žen: Jak by ne. Chtěl pro nás mír. Kdyby to přišlo dřív, mohl by žít můj muž. Svatopluk to myslel dobře, jenže se mu to vymklo z rukou. Kdo mohl tušit, že jsou Němci takoví? -

hlas muže: Pozor! Už jdou! Schovejte se! Zachraň se kdo můžeš!

Metoděj: Nikam neutíkej, Gorazde. Nemáme se čeho bát.

(spěch, doupot, ztišení, - pak rázný dupot, řinčení zbraní)

Němec (velitelsky): Cože? Zase ty, Řeku? Kliď se odtud!

Tady bude pořádek. Tomu vašemu kvákání je už odzvoněno!
Metoděj: Klid, Gorazde.
hlas ženy: Pomozte mi! Vojna mi vzala muže.
Němec: Trpíš kvůli svým hříchům. Obrať se a čiň pokání!
hlas ženy: Vyznávám se. Jsem hříšnice. Lituji všeho.
Němec: Nicht verstehen. Was wollen Sie, schwester?
hlas ženy : Prosím o rozhřešení.
Němec: (zařve): Ruhe !!
hlas ženy: Tady je něco z našeho chovu. (zakvikne prase) Němec: In nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti. Odpouštějí se ti hříchy. Jdi v pokoji!
(ozve se zazvonění kovu o stůl)
Němec: nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti.
hlas ženy: Amen.

Němec: Dominus vobiscum
(sám si polohlasem odpovídá): Et cum Spiritu tuo.
Benedicat vos omnipotens Deus, Pater et Filius, et Spiritus Sancti. (nato výhružně) No tak !
hlas ženy: Amen.
Němec-kněz: Ite, missa es
(sám si odpovídá)
Deo gratias.

(ozve se skládání kovového nádobí, pak chůze, a a vzdalující
se kroky a řinčení zbraní. Následuje ztišení.
Po chvíli ticha se ozávají z dálky se blížící kulhavé kroky, doprovázené šuštěním a šepotem.

Metoděj: Tak tohle měla být, milý Gorazde, slavná hostina lásky.
Gorazd (tlumeně): Osvícení břichomluvci.
Metoděj: Ať se stane, cokoliv, nedáme si školu rozmetat!
Gorazd: Budu ti stát po boku, otče Metoději.
Metoděj: I kdybych tu nebyl, musíš pokračovat v díle. Ve svatém pokoji, v našem ústraní na Hoře. Tam je
naše útočiště. Hlavně, ať se tam neustále připravují další bohoslovci. Pro všechny případy tě, milý Gorazde,
vybavuji zvláštními pravomocemi - jak jste o tom

cestou mluvili.
hlas ženy: Jede sem novopečený kníže.

(dupot koní, řičení zbraní.
Svatopluk: Bratři nejmilejší! Vítejte!
Metoděj (chladně) Zdravím tě, kníže Svatopluku.

Svatopluk: To jsi ty, Metoději?

Metoděj: Jak vidíš. A zde je Gozard.
Svatopluk: Kde máš Filozofa?

Metoděj: Na pravdě Boží.
Svatopluk: Já vím, už jste slyšeli, co se stalo strýci.
Není to moje vina. To všechno Viching. A Němci!
Metoděj: Teď jsi u nich pořád na hostině?
Svatopluk: Ále - k čemu je to dobré, když mi nic nechutná?
Sjednal jsem mír, ale nevěděl jsem, co provedou strejdovi. Ale pomstím se, až přijde čas!
Metoděj: Smluvil sis přece mír. Když ho porušíš, budou
tě mít za zrádce.
Svatopluk: Tak ať!
Metoděj: Karloman ti to dlouho trpět nebude.
Svatopluk: Dej mi pokoj, Metoději!
(dupot koní, řinčení zbraní)
Němec: (velitelsky) Svatopluku!
Co tady hledá ten řecký pes?
Nechceme ho tady!
Řekli jsme si přece u Karlomana, ať táhnou z Moravy. Tak ať odpajdá někam jinam! Ty seš tu přece kníže! Tak to zařiď!
Svatopluk: Metoději. Ukaž mu tu papežskou listinu!
(šustění papíru)

Němec: (sprostě): Chlape bídná ničemo, komus to ukradl? Vždyť to
má i papežskou pečeť! Kde to sebral?
Metoděj: Jsem arcibiskup slověnský pro Moravu a Panonii.
Jsem apoštolský legát.
Němec (výhružně): Já ti dám legáta!
Gorazd: Listina je pravá! A ty, chovej se s úctou k moravskému arcibiskupovi.
Němec: Bavorští biskupové zde byli první! Máme na ty kraje historické právo!
Gorazd: Omyl! Dávno tady byli křesťané z Vlach a z Řecka a také iroskotští, a Bůh ví, kteří ještě další.
Němec:(výhrůžně):
Učíš v naší oblasti, Řeku! To ti neprojde.
Metoděj: Kdybych věděl, že je vaše, byl bych ji minul, ale je Petrova a jeho nástupce v Římě.
Němec: Tady je naše oblast. A my se odtud nehneme!
(Nato zakřičí:)
Hola, bratři, máme zde v revíru škodnou!
(Dupot koní, řeičenbí zbraní)
Metoděj: Přecházíte-li neoprávněně
přes staré hranice a tím bráníte učení Božímu, dejte si pozor, abyste svůj mozek nerozlili, budete-li chtít kostěnou lebkou prorazit železnou horu!
Němec: Tohle si odpykáš, Řeku!

jiný hlas: Schweinehund!

Svatopluk (ironicky):
Netrapte mi mého Metoděje. Vždyť už se zapotil, jakoby stál u pece.
Metoděj (pohotově): Ano, pane. Je to tak, jako když lidé jednou potkali upoceného Filozofa a ptali se ho: "Proč se potíš? On odpověděl: "S hrubou cháskou jsem se přel."
Němec: Já ti dám hrubou chásku, ty ničemo! Víš kdo já jsem? Biskup pasovský! A je tu se mnou také
frýzinský biskup Anno, a také
sám ctihodný otec Adalvin, metropolita solnohradský!
hlasy Jen mu dejte co proto, otče Harmanrichu!
Němec-kněz (švihne jezdeckým bičíkem, udeří a zařve):
Tu máš, co zasloužíš, dobytku jeden!
(ozývají se zvuky zápasu, dupot, trhání oděvů, údery, výkřiky)

Gorazd: Už ti jdu na pomoc, Otče Metoději!

Němec: Ty jdeš na pomoc? Tak tu máš!

(úder, pád těla)

Hlasy jeden před druhého:
Schweinehund! - Zatracený schizmatiku!
Kde máš tu Hadriánovu bulu?!
Ať ti ji omlátím o tu tvou sprostou hubu!
Němec: Co s tím přivandrovalcem ?
Hm. - To bude krátký soud .
Barbar řecký! - Zavřít ho, až shnije!
Kam s ním?!
Do nějaké zatuchlé díry! Ať tam pojde!
Do Ellwangenu!!
V té švábské díře mu bude dobře. Chopte se ho!
(Dupot, řinčení zbraní, vzdalující hluk, všechno utichne.
Němec: Začíná pršet. - Je to se sněhem.
Kdepak se, Svatopluku, ohřejeme? - Pověz!
Kdepak mají džbánek dobrého vína moravského?
Nebo i medoviny.

No tak, knížátko! Nedej se prosit od svých

osvoboditelů! Pohosti nás přece ve své překrásné pevnosti! (jízlivě)
Svatopluk: Jezte, pijte, co hrdlo ráčí!

Němec (dotčeně): Ne jako doma. My jsme tady, Svatopluku, doma.
Konečně už někdo udělá pořádek na Velké Moravě.
Cha, cha, chá!
Svatopluk (uznale): Na to musí přijít Němec! Inu, německá důkladnost a dobrá organizace!
(Ozývá se šum hospodského ruchu, cinkání skleniček, hlasy, smích, zpěvy opilců, ozývají se zpěvy slováckých písniček: Vínečko bílé - Vinečko rudé, jsi o mé milé. Budu ťa pít, co budu žít...

Divoké tance, výkřiky, juchání, ozývají se přípitky, cinkání skleniček

Hlasy: Na zdraví! - Zum Woll! - Ať slouží!!
opilý zpěv: Pijme pivo s bobkem, jezme bedrník!
Nebudeme stonat, nebudeme mřít!
Jak ta babka povídala,
co do lesa chodívala,
na ten bedrník, na ten bedník!
Opilé hlasy: Nalej ! - Přidej!
Ještě pečeni! - Dej sem tu medovinu!
(opilý zpěv, potácivé kroky, žbluňkánínějako nápoje do krku)

Svatopluk: (hádá se opile sám se sebou) Co jsem mohl dělat? -
Zavřeli ho - arcibiskup sem, arcibiskup tam.
Mohl jsem se vzepřít?! - No přece - nemohl! Byly by z toho zbytečné bojůvky - Kdo pochopí, co musí kníže podstoupit, aby zachránil mír svému lidu? Kdo to pochopí? - Nikdo! - Nikdo mi nerozumí!! (žbluňkot nápoje
do hrdla) - Všechno to spískali Němci!
(Ozve se dupot koní, řinčení zbraní)
Svatopluk: (opile) Co chcete?!
Němec : Pevně ho držte! - Spoutat!
Svatopluk: (opile) Pusťte mne, chlapi! - Víte kdo jsem? - Kníže Svatopluk! Pusťte, ničemové!
Němec : Utáhni to!
Svatopluk: Pomstím se vám!! -
Němec: Drž hubu, zrádče!
Svatopluk: Co si to dovoluješ?!
Němec: Zrádce zůstane zrádcem.
Svatopluk: Kdo vás poslal? - Pusťte mne! Však se domluvíme.
Němec : Nedá se mu věřit.
Král Ludvík má pravdu. Takové Svatopluky je lepší držet pod zámkem.
Svatopluk: Kam mě vlečete?!
Tam, kam patříš, pse!
(Zabouchnutí dveří, řinčení zámku, vzdalující se kroky, ztišení)
-

(Zpěv ptáků v lese)

Gorazd: To je zima. - V noci jsem promokl. - Bohu díky, že žiji.
- Otče náš, jenži jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé...
hlas ženy: Gorazde! Tys to přežil?
Gorazd: Jen tak - tak.
hlas ženy Co si počnem?
Gorazd: - Až co řekne Otec Metoděj.
hlas ženy: Zavlekli ho do Švábska.
Gorazd: Potom půjdeme do ústraní, na Horu. Tam je
naše Atheneum, naše vysoké učení.
hlas ženy Co tam ?
Gorazd: Pokračovat.
hlas ženy Jsme sami, Otče Gorazde.
Gorazd: Ale nebudeme dlouho. Konstantin s Metodějem
nám dali školu. A my budeme dál vzdělávat všechny
Moravany,kdo touží poznat Boha a zasvětit se mu.
hlas ženy: (nedůvěřivě) Ehm.
Gorazd: Nebude jich málo. Němci jim vzdělání nedopřejí.
A já mám ucelený program studia. Jeho středem je láska k moudrosti, filó-sófia.
hlasy žen: Mnoho Moravanů si klade otázky: Jak to, že vůbec jsme? Jaký smysl má život v takovém blázinci? - Němec odpověď nedá. Ani nezná naši řeč.
Gorazd Sami k tomu ani nedojdou.
hlas ženy Ale co živobytí?
Gorazd: Bůh se postará. - Mohu použít své
znalosti Galena a Hippokrata.
hlas ženy Ranhojič je dnes potřeba všude.
Gorazd: Budou k nám vodit na Horu nemocné, budeme je uzdravovat a učit tomu umění naše bratry.
hlas ženy: Jen aby ses tam ve zdraví dostal -
Gorazd: Už to není daleko.
hlas ženy Jenže na každém rozcestí jsou Vichingovy stráže.
Gorazd: Viching? On už je zase zde?
hlas ženy Nejenže tu je. Náramně se přičiňuje o naše zotročení.
(ozve se dupot koní)

hlasy: Schovat se! Hlouběji do lesů.

(dupot koní slábne, ozývá se jen šustění listí, jak jdou lidé lesem)
-
(Ozvou se fanfáry, dupot koní, řinčení zbraní)

Němec: Přijíždí naši vojáci.
(dupot koní, pak kroky, řinčení zbraní)

Němec: To jsi ty, Vichingu?

Viching: Ano. Přicházím od samotného Arnulfa.
Němec: Jaké vezeš zprávy?
Viching: Arnulf vám blahopřeje za zdárné vyřešení
moravské otázky.
Němec: Arnulf? Ten mladíček? Ani nechápe, o co tu jde.
Viching: se uchechntne.
Němec: Usekli jsme Moravě hlavu.
Viching (posměšně): Metoděj i Svatopluk teď hnijí v nějaké díře.
Němec: Zbavit se jich je jedna věc, ale horší je
udržet si Moravu.
Viching: Hm - hm.
Němec: Jsou nestálí. Těžko se jim vládne.
Viching (nenávistně): Bičem na ně!
Němec: A teď se ještě dovolávají svého arcibiskupa
Metoděje. Je prý ustanoven papežem. Jak jim zavřít hubu, psům slověnským?
Viching: Vysmát se jim. Metoděje se jim zachtělo,
milánkům ? Tady ho máte! Argument na čumák.
Němec se hrubě rozchechtá
Ale - ale něco se jim, Vichingu, bude muset říct.
Viching: A když jde o papeže, stačí říct: Ani sám papež
není žádný Pánbůh. Kristus je středem a jádrem
Církve. Ten je uprostřed vás, když se sejdete
dva nebo tři v jeho jménu. To vám nestačí? Cožpak nevěříte evangeliu?
Němec (mu zatleská): Tebe, bratře Vichingu, potřebujeme na Moravě jako sůl.
Viching (úlisně): Hmm - možná, že bych je uměl udržet na uzdě.
Němec: A jak?
Viching: Hmm -
Němec: No tak, Vichingu, nedělej drahoty!
Viching: Musíš znát tu zvláštní přilnavou povahu těch psů.
Němec: A když ji znáš, co tedy?
Viching: Využít toho třeba při bohoslužbě.
Němec: Co to meleš?
Viching: Stačí jim dovolit, aby se během
bohoslužeb třeba směli všichni držet za ruce.
Němec(nedůvěřivě):Hm. - Myslíš, že to stačí?
Viching: A když tak rádi hlaholí, tak je naučíme pět,
šest latinských slov, aby je mohli omílat pořád dokola.
Němec: A co ti ostatní?
Viching: Kteří?
Němec: Ti, co se s tím nespokojí.
Viching: Vojáci si už s nimi poradí. Zůstanou sami a
někde shnijí.
Němec (se rozemsměje): Hm. Třeba to není tak špatné.
Viching: Však uvidíš! A budeme je mít na udici.
(Oba se smějí a odcházejí, ztiší se. Pak je slyšet, jak na scénu přicházejí lidé klekají na zemi, drží se vzájemně za ruce a zpívají pořád dokola slabým, dvojhlasem:
Ubi caritas et amor, Deus ibi est.
(Viz: Zpěvy z Taizé, 70) Postupně se přidává třetí hlas.)
Někdo rozdělává oheň, takže postupně praská.

hlasy: Zapalte svíci. Je tu špatně vidět, otče Gorazde.

Gorazd: Ale na zápisky to stačí.
Hlavní je pro nás rozmluva, kterou na své životní pouti
vedeš s Bohem. Všichni jsme poutníci.
Prvním poutníkem byl Abrahám. Kamkoli jdeš, tam opakuješ Abrahámovu pouť k Bohu.
hlas: Opravdu v tom není žádný rozdíl?
Gorazd: Jedině ten, že Hospodin ukázal Abrahámovi zaslíbenou zemi teprve až uvěřil. My tu zaslíbenou zemi máme stále před nosem.
hlas: NO, a co s tím?
Gorazd: Abrahám se stal poutníkem, protože vsadil všechno na ctnost víry. Tak se stáváme poutníky i my. Jedině tak tvoříme budoucnost. A pamatujte si, i Abrahám nadělal spoustu chyb. Ale pokaždé se zvedl a šel dál.
hlas:To bylo kdysi, ale co dnes?
Gorazd: Všude jsou stejné podmínky pro nový pohyb.
(Ozve se dupot koní, řinčení zbraní)

hlas: Zhasněte světlo! Uhaste oheň! - To Viching s vojáky.

Hlasy však pokojně zpívají a připojují se
ke zpěvu Ubi caritatis..., Zvyšuje se hlasitost jejich zpěvu. Nato dupot vojenských bot, štěkot psů, řinčení zbraní. Zpěv se ztišuje

Viching: Kde jsou?
Němec: Nejsou tu, ctihodný Vichingu. Jen pár těch zpěváčků. -
Viching (důrazněji): Povídám, kde jsou ti rozkolníci!?
(Ozývá se zpěv vají hlasitěji a hlasitěji)
Viching: Nikdo nic neví? - Víme, kdo za tím stojí! To Gorazd! Nezodpovědný kněz! Místo, aby se staral jako dobrý pastýř o Velehrad, toulá se a podněcuje temné síly v podzemí! I na něho dojde!
hlas vojáka: A co tyto podvratné živly?
Viching: Nechte je! Jsou to malé ryby - (pak zlostně k Moravanům)
Na vás si ještě posvítíme! Vzdalující se dupot, ztišuje se zpěv modlících se. Šustění listí, praskot větviček.
hlas: Kdo je tam?
Gorazd: To jsem já, Gorazd.
hlas: Vyvázl jste?
Gorazd: Bůh mě ochránil.
hlas: Čím to, otče Gorazde, že tahle církev sice má klíče,
ale neotvírá jimi? Jen s nimi hrká jako Metodějův žalářník?
Gorazd: Je to strašná odpovědnost, bratři. Otvírat cestu do nebe se musí i přes možné omyly, které z toho mohou vzejít. Říkám to i sám za sebe. Ani já nejsem neomylný.
hlasy žáků: Má to nějaký smysl? -
Vichingova stráž nás všude honí! -
Jakýpak to může mít smysl?
Gorazd: Chceme a modlíme se a děláme všechno proto, aby budoucnost stála před námi jako Boží vláda. A my tu jsme jako nástroj jejího přiblížení a naplnění. Podnikáme to s vědomím, že jsme nedokonalí, sami o sobě nanicovatí, ale přece jenom nástroj, a že tento nástroj bude Tvůrcem odložen právě v tom okamžiku, kdy ze své vůle přestane být nástrojem.
hlas: Kam jenom jdeme, Otče Gorazde?
Gorazd: S Boží pomocí

každý jen za sebou,
za svojí tváří -
má-li ji ještě.
Ale i ti,
co žádnou nemají,
musí se kamsi pohybovat
po špičkách, stínem, ložnou tmou,
náhradní tvář si z krve snovat.
Nelze ten zákon obejít!
-
Je to tak lehké
ve vlastní tváři tvář svou nepoznávat.
Je to tak těžké
s tváří žít -
hlas: Nejstrašnější je pomyšlení, proč vlastně jsme tak rozerváni? Proč se tu ukrýváme v podzemí? Co nás
tolik odděluje od těch hodných zpěváčků, držících se

za ruce -
anebo prostě snesitelnějších.
Proč my jsme tu a oni tamhle?
Proč Duch svatý dopouští všechno to rozdělení?
Gorazd: Na to se dá odpovědět dvěma způsoby. Ta horší odpověď svádí všechno rozdělení na hořký plod našich hříchů.
hlas: A ta lepší?
Gorazd: Spočívá v tom, že i rozdělení je snad nějaká cesta, po
které putujeme k objevování ohromného bohatství Kristovy radostné zvěsti.
hlas: Která z těch dvou odpovědí ospravedlní stále propastnější rozdělení?
Gorazd: - Ani jedna. Musí přijít čas, kdy se projeví sjednocující
láska! Rozdělení se nepochybně příčí Kristovu ustanovení. Je třeba neustále jednat pravdivě v lásce.
hlas: A dennodenně být zas a znovu zklamán - ?
Gorazd: Myslím, bratři, že silnější než zklamání je skutečnost, že jsme se s novou silou vydali na cestu, na jejímž konci je velké sjednocení. To, co nás spojuje, je totiž větší než to, co nás rozděluje.
hlas: Ale, co to je, otče Gorazde?
Gorazd: Není to jen něco, nýbrž někdo. Skutečným příznivcem celého toho našeho růstu zůstává Duch svatý. Jedině jemu přísluší rozhodnout, kdy bude růst naší jednoty dostatečně zralý i po lidské stránce.
hlas: A co z našeho lidského hlediska?
Gorazd: Stačí pouze objevit jednotu, která ve skutečnosti už
existuje.
hlas: To se lehko řekne, ale -
Gorazd: Začít hned s povstáním lásky!
hlas: Cože?
Gorazd (pomalu):
Vše více
než cílem náhod
ve smyčce žalu
- a pak bych spěchal
s povstáním lásky...
hlas: Nechápu.
Gorazd (pomalu):
Touha a naše Slunce
k větrům odpovídají,
které jsme pili -
ale také jedům,
které se lijí
k troskám hvězd
a k troskám sebe -
- ale tím více spěchám
s povstáním lásky...
hlas žáka: Ehm.
Gorazd (pomalu):
Živly však nikdy nestárnou
a stále mučí vesmír;
stále obcházejí:
- s povstáním lásky
začít hned...
(Ozve se dupot koní, řinčení zbraní, slyšet shon, dupot lidí, rány a úpění. Pak to utichne a zpěv modlících zeslábne.

V.dějství - Vězení
(Ozývá se bouchnutí dveří, řinčení klíčů, s velkou ozvěnou, doléhá úpění mučeného člověka)
hlas: Díky Bohu, otče Metoději, že máš tak železné zdraví! Metoděj: Jsi věrný žák. Ani v tomto neštěstí mě neopouštíš -
hlas: Otec Konstantin by něco takového nepřežil ani hodinu.
Metoděj: Dej mu Pán Bůh věčnou slávu. Měl křehčí náturu. Já jsem zase spíš po otci. Ale také už nejsem jako jsem býval. Nebýt té nohy -
- možná, že bych odtud dokázal utéci.
hlas: To ti udělali oni, otče?
Metoděj: Kdepak. To už je dávno. Byli jsme na Krymu.
Hledali jsme ostatky umučeného svatého papeže Klimenta.
hlas: Jak?
Metoděj: Postupovali jsme podle vyprávění bratří. Mučitelé ho prý nakonec hodili do moře. Potupně - před veškerým lidem. To aby zastrašili křesťany na Tauru.
Mohlo to být na mnoha jiných místech, ale Konstantin vedený Duchem svatým šel na jedno místo u břehu a povídá: Tady kopejme, bratře! Trvalo jen pár hodin, kopáči se střídali a umdlévali, reptali a pochybovali. Postupně se jejich práce stala bezmyšlenkovitou činností. Najednou vidím bělající se kosti. Bez meškání skočím do jámy, abych odstrčil nešetrného kopáče a volám: Pozor, bratře! Stojíš na svatých kostech - !
Současně mne bodlo v noze, až jsem upadl. Inu, taková ukvapenost - ale pro svatou věc. Jenže noha bolí dál.
hlas: Stále ?
Metoděj: Už jsem si zvykl - jenže nedokáži, co jsem svedl v mládí.
hlas: Podívej se na ty mříže, otče Metoději. (Metoděj se podívá na mříž) Odtud neunikneš.
Metoděj (si povzdechne)
hlas: Je to konec.
Metoděj : Musíš věřit v Boží prozřetelnost. Bůh o tobě ví, i kdybys byl všemi lidmi zapomenut. Má s tebou svůj plán, jedinečný, neopakovatelný.
hlas: Možná, že jsme se narodili právě pro tuto chvíli -
Metoděj: Římský papež mi svěřil poslání na Moravě.
hlas: Řím je daleko a papež neví, co se tu děje.
Metoděj: Musíme podat zprávu do Říma."
hlas (s bolestným smíchem): Nemáš nic na psaní! - Pšt! Přichází stráž! (řinčení, dupot)

Metoděj: (zavolá): Haló!
hlas: (neurvale) Co je to tady?!
Metoděj: Potřebuji své psací náčiní!
hlas (hrubý smích)
Metoděj: Dejte mi mé psací náčiní!
hlas: Jestli tam budu muset slést, ty řecký pse, tak leda abych ti přidal několik ran!
(doléhá vzdalující se řinčení. - za chvíli se ozývá šustění, pak padne na zem nějaký balíček.
Metoděj: Copak to je? (šustivě rozbaluje): Ach, psací náčiní.
Metoděj (polohlasem): Kdo jsi?
hlas: Pšt - Vrátím se pro list.
Metoděj: Bohu díky. (pak píše skřípajícím perem a pomalu si říká, obsah toho, co píše.):
Já, Metoděj, arcibiskup velkomoravský, odvolávám se
proti uvěznění a týrání německými biskupy. Brání mi v Božím díle na Moravě.
(Nato šustivě skládá list. a polohlasem volá):
Příteli!
hlas: Ne tak nahlas!
Metoděj: Tady je list. Je pro papeže.
(Venku se pak se ozve zaúpění.)
hlas: (hrubý smích) A je po něm! - Zrádce! - A ty, Řeku,
nedostaneš ani sousto!
Metoděj: tiše se modlí: Otče nás, jenž jsi na nebesích... Po chvíli modlitby, ozve se z dálky zvon vyzvánějící poledne, Metoděj říká polohlasem):
Slyším zvon. Poledne. Anděl Páně.
Hlas Církve, hlas andělský dosud zní,
abych nezapomínal, na čí straně
zápasím tady v tmě žalářní.

Poledne. Srpen. Velké slunce prázdninové
bije v zdi, bije v dlažbu, tlačí se do mé cely.
Jsem sám a ta promlouváš ke mne, jasný kove.
Záštito! Kníže vojsk nebeských! Michaeli!

Jsem sám a v druhých celách jsou také sami.
A hloupost ďáblova, psí štěkot, ó rouhání,
jež slov nemá,
při hlaholu tvém umlkají jak šustot slámy,
na níž zde uléháme vždy mezi výslechy dvěma.
I sláma si stěžuje. I sláma - suše a tence:
kolébaly ji rozlohy nedozírné. Skřivani. Modro.
A v ten čas
pila rosu a slunce. V ten čas od března do července,
ta sestra vánků. Tma v kořenech, korunoval ji klas.
Teď svlečena ze všeho. Žal slamníků žalářních
úděl její.

Jako my bez ornátů. Jako my vyrváni
z lidských lánů,
jež v dechu Božím se kolébají a naklánějí,
tvář ke zdi, ruce prázdné, voláme k svému Pánu.

Jsou strašní. Vydal nás moci jejich. Moc jejich nás láme.
Stojíme v šeru. Tam venku hodina dvanáctá
městem kráčí. Zvon zní.
Žár, ticho. Zvon zní. Hlas promluvil, nasloucháme.
Jsme kněží. Jsme vyvolení. Vybral si nás Pán žní.

Pokoj, pokoj na vězněné i na věznici
s úpěním ústa svolávají a ruka žehná.
Naše ruka. Hlaň jediná zadarmo dávající.
-
Probodená.

(Všechno utichne, pak se ozve řinčení kovových pout člověka, který se v nich pohne. Povzdechnutí.
Svatopluk: Podivný osud knížete. - Asi se už zblázním. -
Proč mě raději rovnou nezabili?
Proč jsem neskončil jako strýc Rastislav? Zasloužil bych to víc než on. Proč jen do mě nevrazili meč? Tak krátké, a tak rychlé. Ale tohle - nesnesu! Strašné ticho - a ta hrozná samota! Co je to s tím tichem, že je stalo tak úděsné? Největší štěstí jste proměnili v hrůzu. Po čem jeden touží, toho se zde děsí jako - jako -
hlas: Jako smrti?
Svatopluk: zdešeným hlasem: Co - co to bylo? - Kdo to mluví?
hlas: Hádej. Možná tvůj žalářník.
Svatopluk: Smrt by zde byla vysvobozením. Nedá se vyjádřit ta hrůza.
hlas: Tak už to chápeš?
Svatopluk: Co?
hlas: Aby se strach stal odolným proti rozumu, musel bys ovládnout ticho.
Svatopluk: Proč?
hlas: Aby nebylo úniku. To je hlavní: strach, který se zmocní ticha a samoty, zmocní se smrti. Smrt přestala být únikem ze strachu. Strach nabízí samotu bez hranic a ticho bez mezí. Smrtí neujdeš strachu, ale jen upadneš do strachu bez hranic.
Svatopluk: Jsem tu zaživa pohřben.
hlas: Konečně uznáváš, že mluvíš z hrobu.
Svatopluk: A co ty? Vyrábíš mrtvoly?
hlas: Sloužím králi a říši.
Svatopluk: Co v té vaší říši vůbec platí? Argument na čumák?
hlas: Hlavní slovo má příroda.
Svatopluk: Tak přece jen právo silnějšího. Kvůli tomu osvobozuješ strach od rozumu?
hlas: Příroda neví nic o právu silnějšího.
Medvěď uloví laň, jako drozd sezobne žížalu. A nemluví o moci nad srnkami, natož nad drozdy a žížalami. Ale člověk loví všechno: medvědy, jeleny, srny, drozdy i žížaly, bojuje se vším živým i neživým. Celou přírodu dobývá jako nepřátelskou tvrz. Teprve, až se lidé unavili a chtěli vybít na potkání, vymysleli si nějakou umělou přírodu. A co z toho vzešlo: umělý svět upadá. Pak jsou jen samí zbabělci, změkčilci - úplná zbahnilost. Ochočený pes ztrácí neochvějnost instinktů a bojovnost. Vrať jim svobodu, pusť je do volné přírody, a zahynou. Sám to víš nejlépe.
Svatopluk: Jenže jaké je řešení?
hlas: Strach žene k životu a k úniku ze života. Nesneseš život bez naděje na únik. Pud sebezáchovy tě podněcuje k životu.
Svatopluk: Podivné.
hlas: Podivné?
Svatopluk: Když věříš ve smrt, nemusíš věřit v ďábla.
Jestli nesmrtelnost potřebuje ďábla, tak na co?
hlas: Nesmrtelnost je ráj pro boha, ale peklo pro lidi.
Svatopluk: Proč peklo pro lidi?
hlas: Protože nesmrtelný je jenom strach.
Svatopluk: Ehm. Dá se tlumit pivem, vínem, medovinou -
hlas: Celá kultura je víra v únik. Každý se chce vysvobodit
ze strachu. - Je to hráz proti strachu.
Svatopluk (nejistě): Je tady vůbec něco svatého?
hlas: Lidskost. Láska.
Svatopluk: Lidskost? Láska?
hlas: V opravdové kultuře se prodejná ženská dává z lásky. Všechny ženy jsou tu od malička vedeny k přesvědčení, že zlaté srdce má jen ta, která se kdekomu nezištně nabízí. A muž, který odvozuje svou hodnotu od ženy, je pro kulturu a lidskost bezcenný. Takový je šťastný leda tady - ve vězení.
Svatopluk: Která ženská ti tak strašně ublížila?
hlas: Taková jako tobě. Kdo myslíš, že tě sem, Svatopluku, dostal?
Svatopluk: Karloman.
hlas: Hm. A kdo mě?
Svatopluk: Nevím, ale věřím, že by mi ženská mohla přinést štěstí.
hlas: Kterápak?
Svatopluk: Ta, co hýbe celým světem.
hlas: Pustý výmysl.
Svatopluk: Že výmysl?
hlas: To se ví. Myšlenka je krvavý pot hlavy zadrhlé ve smyčce.
Co na tom, že ti z toho někdo udělá filozofii a krasořečnění. V jednom máš pravdu: kde se svět netočí kolem Boha, tam se točí kolem ženské.
Svatopluk: Spíše s ní padá. Neznáš Písmo?
hlas: Posloužila ďáblu, a kdo poslouží Bohu?
Svatopluk: To nedává smysl.
hlas: Svět je samý nesmysl. Největší nesmysl je hledat ve
světě smysl. Když je všechno nesmysl, pak jen ve smrti je smysl a dobrodiní. Jedině smrtí unikneš
z nesnesitelného koloběhu.
Svatopluk: Život je bláznivá hra a jeden z ní musí něco vytěžit -

(Ozve se řinčení klíčů, rázné kroky vojáka)

hlas: Přichází jeho veličenstvo Karloman, vévoda bavorský.
Svatopluk: Konečně bude moje poprava?
hlas: Ještě sis takovou smrt nezasloužil.
(hluboký hlas s drsným humorem a jízlivostí:)
Nevypadáš, jako by ti u nás chutnalo, kmotříčku! Ale ještě tě notný kus zbyl. Zdá se, že našim krysám příliš nechutnáš!
Svatopluk: Jen když ti zůstala tvoje laskavost, pane.
hlas: Dopustili jsme se na tobě nespravedlnosti. Křivě tě obvinili ze zrady.
Svatopluk: Kdo?
hlas: Osočili tě závistníci, ale pravda vyšla najevo.
Svatopluk: Kdo?
hlas: Tvůj bratr - Slavomír.
Svatopluk: (vybuchne): Cože?! Ten ničema? I ženu mi odloudil. - Neštítil se zradit příbuzného?
Hlas: Něco se naučil o tebe, něco od nás. Chápej ho - chtěl
ovládnout Moravu, která ti právem náleží. A daří se mu to! Už má i Velehrad.
Svatopluk: Tohle mi nejde dohromady se Slavomírem. Není to žádný bojovník.
hlas: To jsme si taky mysleli. Proto jsme ho nechali naživu.
Svatopluk: Doufali jste, že Morava zůstane bez vůdce.
hlas: Trochu jsme se přepočítali. A dneska už jsou Slověni z Moravy zase na koni.
hlas: Slověn zůstane Slověnem. Jak říká Viching, Slověn musí
být pod cizí knutou - západní nebo východní -
Svatopluk: Slavomír není žádný vůdce.
hlas: A přece je vede.
Svatopluk: To nechápu.
hlasy (zvědů, překotně oznamují): - Vyráží z hvozdů na malé houfy. -
- Žádná cesta tam už není bezpečná. Kupci z Jihu se bojí cestovat přes Moravu. Obchod vázne. Moravu zachvacuje hrůza a teror. -
- Navíc přicházíme o výkupné za kupce, které držíme.
- Podnikli jsme nájezd na Moravu. -
- Kdyby jen jeden - Jenže zbabělý Slověn se vyhýbá
přímému střetu. -
- So eine Memme!! -
- Útočí ze zálohy a pak zmizí v pralese nebo na blatech.
- So ein Feigling!
- Našinec je tam ztracen. Nikdo se tam nevyzná.
- Potřebujeme místní průvodce!
- Jsou nespolehliví. -
Svatopluk: Tak to přece dál nejde! Copak se nikdo nenajde?
hlas (panovačný, váhavě): - Víme, že jsme se na tobě dopustili příkoří. - Rádi bychom to odčinili. Pomůžeme ti, Svatopluku. Přijmi pomocnou ruku! Za tvé nepřítomnosti Morava hrozně trpí.
hlasy (překotně ohlašují) - Gliňané pobijí nějaké lupiče.
A pak se ukáže, že jsou to saští rytíři.
- Drevané pomstí únos svých panen nájezdem na panství
vévody saského. - Rataři zabijí několik německých mnichů. Někdo prý tvrdí, že jsou to nepřátelští zvědové. Stodorané kupují meče a pavézy, a červený kohout si sedá na blahobytné statky.
- A všechny spojuje nenávist k nám.
- Kde se jen bere ta zloba v Slověnech? A to tvrdí,
že jsou křesťané! Ale kde mohou, tak nám škodí. Samý útok. Samý teror!
- Přitom jsme se jim pokaždé snažili přinést trochu
pořádku do toho slověnského hnoje!
- Sami si vládnou nedovedou, ale náš vyšší řád odmítají.
- A tvůj strýc? Příliš spoléhal na Východ. Myslel si, že postaví proti německo-latinské moci moc řecko-slověnskou. Jenže kdo mu z Východu pomohl?
-
- Lid na Moravě trpí bezvládím! Pamatuj, Svatopluku, bezvládí je horší, než ta nejhorší vláda.

Hlas (panovačně, pomalu): Nikdo nezná Slověny a Moravu, tak jako ty, Svatopluku.- Dáme ti vojsko a postavíme tě do čela.
Osvobodíš Moravu, zbavíš ji teroristů a zachráníš mír.
Až zlomíš Slavomírův odboj, potvrdíme tvé panství na Moravě!
Svatopluk: Moje?
hlas: Koho jiného? Ve tvých žilách koluje také ušlechtilá krev.
Svatopluk: To je pravda.
hlas: A jedině my jsme státotvorný činitel Evropy.
Svatopluk: Ehm.
hlas: Dokážeš vést naše vojsko na Moravu?
Svatopluk: Jak by ne. Kdo by se nedal přemluvit, v této špinavé díře?
hlas: Jsi ochoten vést válku proti vlastním?
Svatopluk: Když jsou to takoví zrádci jako Slavomír, tak půjdu rád. Pomohu tím svému lidu.
hlas: Dovedeš uklidnit poměry na Moravě?
Svatopluk: S vojskem to dokáži. Nastolím tam německý pořádek.
hlas: Přísahej, Svatopluku, na tento kříž!
Svatopluk: Přísahám Karlomane, na Kristův kříž, že se ti nezpronevěřím. Přísahám, že zůstanu vždy věrným služebníkem německého krále.
hlas: K tomu ti dopomáhej Bůh!
(vrznou dveře vězení a ozve se belhání člověka)
hlas: Pojď, bratře.
Dejte mu jíst a pít co hrdlo ráčí! A oblečte ho, jak se sluší na našeho bratra a soudruha!
(Řinčení nádobí, žbluňkání nápojů do hrdla, dolévání nápojů, pak to slábne a utichá.
Hlas: Moc toho nevydrží, nitranský kníže. -
Schweinehund! - Kdo zradil jednou, zradí zas - - Musíme ho dobře hlídat -- ale to musíme tak jako tak, tady nebo na Moravě. -- Musí mít po boku někoho z nás, aby mu včas vrazil dýku -
Všechno se ztišuje, pak se do ticha ozvou přibližující se kroky, ozve se řinčení klíčů, vrznou dveře§
hlas: Vstávej, řecký pse! Přichází ctihodný Goteram.
Metoděj: Copak tu asi chce, sluha pasovského biskupa?
hlas: (povýšeně): Přicházím z pověření jeho excelence Hermanricha, biskupa pasovského. Biskup se ve své velkodušnosti rozhodl, že by ses mohl vrátit na Moravu.
Metoděj: Cože?! Smím odejít?
hlas: Možná. Až se ujistíme, že neučíš bludným naukám o Duchu svatém. Musíš se podrobit přezkoušení.
Metoděj: Přezkoušení? Kdo mě má zkoušet?
hlas: Já jsem tím pověřen.
Metoděj: Biskup Hermanrich tě poslal, abys přezkoušel mě, arcibiskupa moravského a panonského?
hlas (nervózně poklašlává)
Metoděj (pobaveně): No dobrá, vyzkoušej si mne.
hlas: Tak mi pověz, řecký heretiku, z koho vychází Duch svatý?
Metoděj: Tohle tě zajímá? Odpověď máš v Písmu. Je psáno: Až přijde Utěšitel, kterého vám pošlu
od Otce, Duch pravdy, ten bude svědčit o mně.
hlas (pokašlává a pak) - Známe Písmo svaté.
(podrážděně) Tomu nás nemusí nikdo učit!
Metoděj: Copak ses neptal?
hlas: I kdybychom tě pustili, tedy
jen jako kněze pro Velehrad, pověřeného biskupem Hermanrichem. A musel by sis musel odpustit
tu slověnskou hatmatilku. Tady vládne latina,
a nebudou tu žádné vaše výpotky!
Metoděj: Nepodléhám pasovskému biskupovi. Jsem arcibiskup moravský a slověnský se sídlem v Sirmiu. To poslání mi určil papež Hardián II. Jsem jeho řádný legát. Pokud půjdu na Moravu, tedy z pověření římského papeže.
Hlas: S tím si nelam hlavu. Hadrián už není mezi živými. Jeho nástupcem je Jan VIII. A ten o tobě nikdy ani neslyšel.
Metoděj: Nevadí. Je to Petrův nástupce a já jsem za Moravu zodpovědný jenom jemu a Bohu.
Hlas: Na Moravu máme historické právo jedině my. Byli jsme tam první a nejdéle tam působíme.
Metoděj: Možná ani, možná ne. Je nesporná pravda, že bavorští bratři přinášeli světlo křesťanské víry Slověnům dávno před naším příchodem.
hlas: Tak vidíš!
Metoděj: Nestačí ale říci, jak dlouho to dělali, ale jakým způsobem to prováděli. Je psáno, že Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. Kdo však vstupuje dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otvírá a ovce znají jeho hlas. Za cízím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.
hlas: Slovní hříčka!
Metoděj: Ale vy hovoříte k těm ovečkám hlasem, kterému nerozumí. O takových je psáno: Nechte je, slepí vedou slepé. A když vede slepý slepého, oba spadnou do jámy. Vyvarujte se tohoto osudu. Když nechápete, že musíte mluvit k lidu jeho řečí, nectíte Krista, ale Piláta, který ve třech jazycích přibil Kristovo jméno na kříž.
hlas: Drzý chlape!
Metoděj: Dožadujete se uznání za délku své práce na Moravě. Copak nevíte, co řekl majitel vinice dělníkovi, který se za celodenní práci domáhal vyšší odměny než ten, který pracoval jedinou hodinu? Spíše než délka pobytu na vinici má být výsledek práce měřítkem odměny.
Co udělá hospodář s těmi, kdo špatně spravovali jeho vinici? Přijde a zahubí je a vinici dá jiným.
hlas: Známe Písmo lépe, než nějaký pajdavý Řek!
Metoděj: Ale nedokázali jste získat Slověny pro Krista. Vykrádali jste jim sýpky, odváděli jim ženy, ale udržovali jste je v pohanství. Jejich pověry vám dávaly dobrou záminku k nájezdům. Jste jako ti, o nichž je psáno: Běda vám, zákoníci a farizejové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kteří chtějí vejít.
hlas: I já ti odpovím slovy Písma, hnusný Řeku! Takoví lidé jako ty jsou lžiapoštolové, lstiví pracovníci, kteří se přestrojují za apoštoly Kristovy. A není divu; vždyť sám satan se přestrojuje za anděla světla. Není tedy nic divného, jestliže i jeho služebníci se přestrojují za služebníky spravedlnosti; a jejich konec bude podle jejich skutků!
(Zatímco rozzuřený hlas oddechuje)
Metoděj: Řehoř Bohoslovec píše: Neustáváme si zasazovat vespolek rány jedni druhým, nejen těm, kteří se od nás liší svým náhledem ve víře, ale nyní povstáváme už i proti pravověrným, kteří s námi bojují o stejné věci. To je ovšem počínání přehanebné a prabídné. To mluvil o tobě, Goterame.
hlas (vybuchne): Stejný rozvratník, jako ty!
Metoděj (klidně): Svatý Řehoř Naziánský byl kanonizován i v západní církvi, pokud vím. - Měl by ses vyzpovídat,
Goterame, pro urážku svatého.
hlas: Fuj! Že se s tebou špiním, odporný Řeku! Mohl jsi dostat skvělou příležitost ve službách otce Hermanricha. Právě jsi zahodil svou budoucnost. Moravu nikdy nespatříš, za to ti ručím!
(Ozývá se klapot vzdalující se chůze.)

Metoděj: Bože, modlím se za ty, kdo jsou tu uvězněni, a nedovedou
se utíkat k tobě. Za sebe i za všechny Slověny. Ani jsem
netušil, jak velkou láskou miluji ty duše, které jsi mi
svěřil. Bože, pouč mě, jaká má být
modlitba pastýře za jeho ovce. Za co se
modlí dobrý pastýř?
- Ach, už vím. - Radost
a naděje, smutek a úzkost dnešních lidí. O to jde. Aby
byl každý potěšen. Ta radost má být především radostnou
zvěstí a výzvou k radosti. Tak je to.
- To je evangelium podle mého gusta! Velké potvrzení světa
a člověka. Radost ze stvoření! - A tato bytostná radost
ze stvoření je korunována radostí ze záchrany,
z vykoupení.
- Snad se podobám bláznu, který se směje ve vezeňské
díře. Jenže mám pádný důvod k radosti. Ve víře mám sílu
zvítězit nad pokušením a zlem.
- Znamenitá stránka této studené a vlhké díry je ticho a volný
čas. Kde jinde mohu lépe splnit svou
každodenní povinnost, abych se v modlitbě, myšlenkách i
srdcem vydával na pouť po celé svěřené pastvě? Taková je
mapa mé modlitby. To se ale
týká každého. Protože každému Bůh svěřuje všechny a všem
svěřil každého člověka, živého i mrtvého.
Bože, zjev se mou modlitbou především jako
Milosrdenství, ať vyjdeš vstříc trpícímu člověku! Dej, ať se ve mně zpřítomňuješ uprostřed světa Ty sám,
který jsi milosrdná Láska -
- -
Mříž nad námi dělá kříž. Ležíme na slamníku.
A zvenčí z tmy živé sem vlétají smrtihlavi.
Letí a pod stropem v mrtvém tichu
kol mrtvého světla tančí svůj tanec vrávoravý.

Tančí. V kout stropu pak usedají ty krásné můry
a v sametový plášť křídel až po hlavu zahaleny
jako králové chaldejší hledí sem dolů shůry
na křídlech znaky noci, jež nebudou rozluštěny -

Dokola kolem poušť žalářní. Poušť. Daleko
k slitování -
Ó, Kriste, smiluj se nad námi!

(všechno utichá, pak náhle zahřmí, ozývá se pobíhání a zmatené volání lidí. Rány na bránu.)
1.hlas: Kdo tam?
2.hlas: Posel z Moravy.
1.hlas: Otevřít bránu. (zavrzání)
2.hlas: Německé vojsko je na hlavu poraženo! Nikdo další nepřežil!
1.hlas: Jak se to stalo?
2.hlas: Svatopluk zavedl Němce vojsko do léčky. Zavedl je mezi Dyji a Dunaj, a pak nechal zavřít stavidla. Voda se zvedla a kdo
nezůstal v močálech, toho Slověni ubili -
1.hlas: Takže ten nitran chlap nakonec dosáhl toho, co jsme mu slibovali?
2.hlas: Ano. Slověné na Velké Moravě ho přijali za pána! 1.hlas: Zapomněli už na jeho zradu Rastislava?
2.hlas: Jedna zrada se překrývá novou, větší zradou. 1.hlas: Teď je všemu konec. Jsme bez vojska.
3.hlas: Konec ještě není. Zkusíme to jinak.
1.hlas: Jak? Kdopak nám pomůže?
3.hlas: Viching?

2.hlas: Kdepak. Ten leží Slověnům v žaludku.

1.hlas: Kam čert nemůže, tam pošle babu.

(Rány na bránu)
1.hlas: Kdo tam?
2.hlas: Posel z Říma. Biskup Pavel.
1.hlas: Otevřít! (zavrzání) - Jaké neseš zprávy?
2.hlas: Zde je list od papeže Jana.
1.hlas: Přečti nám ho.
(šustění papíru)
2.hlas: Frýzinský biskup Anno a pasovský biskup Hermanrich se zbavují úřadu na tak dlouho, dokud nepropustí arcibiskupa Metoděje! Jednali s ním nezákonně a jako tyrani! Současně všechny, kdo se podílejí na jeho odsouzení a věznění, dávám do klatby. Žádný z královských biskupů nesmí zpívat mše, pokud by Metoděje zadržoval... Zároveň posílám biskupa Pavla jako svého legáta. Ten dohlédne na vysvobození Metoděje a na jeho nové uvedení do arcibiskupského úřadu na Moravě.
1.hlas: Jak se to tak mohlo - ?
3.hlas: Muselo se jednat o nějaký omyl. Já, biskup Anno, jsem oddaný služebník Svatého Stolce. Chci to dokázat nejen slovy, ale i skutky. Proto vyhlašuji sbírku na potřeby papežského dvora -

VI.dějství - Vyhnanství
Ozývá se veselý zpěv, provolávání slávy Ať žije Metoděj! Ať žije Velká Morava! zdálky doléhá Dvořák Slovanské tance)

Sláva našemu otci!
Vítáme našeho pastýře!!
Gorazd: Otče Metoději!

Metoděj: Díky Bohu, že žiješ, Gorazde.
ozvou se slvnostní fanfáry.

Hlas: Přichází Kníže Svatopluk, velký osvoboditel Moravy od Němců!
Svatopluk: Otče Metoději. Společné utrpení nás tolik sblížilo, že ano. Není nad přátelství dvou muklů. Dosáhl jsem vítězství nad Němci.
Metoděj: Vítězství v poli ještě neznamená vítězství v srdcích.
Svatopluk: Po všech těch útrapách tě vítám zase na Moravě.
(Ozývají se hlasy rozjásaných Moravanů, zpěvy, tance... Pak se zpěv utiší.

Metoděj: Copak mi chceš řici, Gorazde?

Gorazd: Jenom to, že Svatopluk vítal Vichinga zrovna tak.

Metoděj: Jen když nám dá pokoj k práci.

(zdálky doléhá zpěv:)
Confitemini Domino quoniam bonus. Confitemini Domino, Aleluja!
Gorazd: Jako hladový pes se Viching potuluje se kolem stolu mocných. Čeká, až spadne nějaká kost. Jakoby nic se potlouká kolem latinských biskupů. Samé intriky. Je jich tu víc, než dost. Ještě si s nimi ještě užijeme.
Metoděj: Vložme to do vyššího řízení. Je tady tolik radostných věcí! Sleduji otevřená srdce Slověnů. Jako houba do sebe sají pravdu, když ji mohou naplno prožívat.
Gorazd: Nic jiného nám nezbývá, Otče Metoději.
Metoděj: A co Svatopluk? - Pořád má takovou žízeň?
Gorazd: Ještě větší. Zrovna pije ze žalu nad zesnulou manželkou.
A přitom, dokud žila - Bože - pomož, ať nehřeším!
Metoděj: Neodsuzuj ho, Gorazde. Je slabý.
Gorazd: Viching vytrubuje, že papež prý zakázal slověnštinu.
Metoděj: O tom nic nevím. Vím, že
Petrův nástupce chce pro Slověny jen to nejlepší.
Vzkazuje to po biskupu Pavlovi. Tak jsem mu vysvětlil, že už to nezávisí na mně. Když už se jednou otevřela stavidla, slověnský proud se valí jako řeka. I kdybych sám chtěl, nejde to zastavit. Ostatně oni v Římě vědí, že jako apoštolský legát mám nějaká práva. A tak to i biskup Pavel uznává. Sám říká, že uvidíme za pár let, jestli by se to dalo nějak zabrzdit.´ Ale já vím, že latinský Řím a řecký Řím by bez tohoto třetího Říma nemohly dýchat oběma plícemi.
Gorazd: Však oni už si latiníci najdou něco jiného, aby nám házeli klacky pod nohy.
Metoděj : Nepředbíhej. Zatím máme klid. Poskytují nám velmožové podporu?
Gorazd: Ano.
Metoděj: Staví nám nové školy a kostely?
Gorazd: Ano.
Metoděj: Tak vidíš. Stačí napnout síly, aby to tak vydrželo
Gorazd: Co dělat?
Metoděj: Zvykové právo už nestačí. Naučme velmože, kteří mají poddané, aby se při soudech řídili nějakými zásadami. Hlavně v rodinném a manželském životě.
Gorazd: Tohle tady skřípe na každém kroku.
Metoděj: Kromě toho si to můžeme namířit také do ciziny a -
(Kroky, zpěv Svatopluka)
Svatopluk: Cože, co si říkáte? Do ciziny? - Jako kníže mám

o všem vědět. Sám v tom taky něco podnikám.
Metoděj: Opravdu?
Svatopluk: Třeba na Vislansku. Samí pohani. Obrátím je na víru.
Gorazd: Jenže to děláš po germánsku, ohněm a mečem.
Metoděj: To se dá zlepšit. Gorazde, podej psací potřeby a piš!
Gorazd: Zapisuji to.
Metoděj: Dopis pohanskému knížeti na Visle. (pomalu diktuje)
Milý bratře, udělal bys dobře, kdyby ses dal dobrovolně pokřtít ve své zemi, abys nemusel přijímat křest jako zajatec a proti své vůli v cizí zemi. Pak si vzpomeneš na má slova. Metoděj, arcibiskup.
Slož ten dopis, opatři pečetí a pošli s ním posla!
Gorazd: Hotovo. Nechejme práce, otče Metoději.
Hosté na slavnost se už sjíždí.
Metoděj: Křest knížete Bořivoje. To už je co říct. Gorazd: Teď už se to šíří do Čech z Moravy a ne jen z Německa. A tak to srdce Evropy začíná oživovat celé okolí
(rázné vojenská chůze, řinčení zbraní)
Gorazd: Zase je tu ten vychrtlý Šváb - i se svou stráží.
Metoděj: Viching? - Asi ho někdo pozval.
Gorazd: Ten se všude zve sám. Poslechni si, co nám řekne!
Viching: Bratři! Moudří lidé, jak praví filozof, zapomínají na to, co bylo, pro to, co je dnes. Pokusme se o to.
Gorazd: To už známe. Němec je u konce s dechem,
tak mává mírovou smlouvou.
Viching: Němci jsou taky křesťané -
Svatopluk: A mořili nám Metoděje, křesťana!
Viching: Co bylo, to bylo. Buďme křesťané a odpusťme si. Kdo z nás je bez viny? Karloman nabízí mír. Co mu vzkážeš, Svatopluku?
Svatopluk: Bez ostatních velmožů nejednám.
Viching: Mělo by se ale jednat!
Svatopluk (vybuchne):
Chceš mluvit o mírové smlouvě? Dobrá! Jenže napřed bys musel mluvit náhradách za německá pálení! A ve hřivnách!
-
A také jde o vyvázání Čechů ze závislosti na německém biskupovi.
Viching (koktá)
Eh, to - to je těžká věc. Sám bych proti tomu nic neměl, ale řezenský biskup, s tím to bude horší. Ale přednesu to králi.
Víš, Svatopluku, jsi moc horká hlava - jen vychladnout - a také ženská společnost obměkčí tvé mužské srdce - třeba -
(Ztichne slavnostní šum, přípitky, dupot tančících, až je ticho)
-
Ozývá se dupot koní, vzrušené hovory, které se stupňují)
Hlas: Kníže! Ty jsi uzavřel nějaký mír bez nás?
Svatopluk: (vyhýbavě) É - ani nevím.
Hlas: Vynechal jsi velmože? Jednal jsi o nás bez nás?!
Svatopluk: Lidi, vy nevíte, co je ve hře.
hlas: Každý vrabec na střeše to zpívá, Ta ženská tě obloudila.
Svatopluk: Všichni se pletou. Nikdo nemá pravdu.
hlas: A co německé náhrady?
Svatopluk: To máte těžké. Nakonec oni u nás taky utrpěli -
(někdo spráskne ruce):
Takže my se jim nakonec ještě sami omluvíme?!
Svatopluk: Ne.
(Nato se strhne hádka. Ozve se kulhavý krok a pak prudce zabuší berla.)
Metoděj: Bratři! Přestaňte! - Vyvarujte se sporů a hádek. Němec by rozvrat na Moravě uvítal ze všeho nejvíc!
Svatopluk: Zaručuji se za ten mír jako velkomoravský kníže!
Vlastním životem!
hlas: Prázdné řeči.
Svatopluk: Právě přijíždí záruka míru.
(Ozvou se fanfáry)
hlas: Přijíždí moravská kněžna s doprovodem!
Gorazd: A Viching si už mne ruce.

Svatopluk: Vítám vás všechny na naší svatební slavnosti! Jezte,
pijte, hodujte, veselte se!
Požehnejte nám, otče!
Metoděj: Žehnám vám ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

ženský hlas: Nicht verstehen. Was?

(Hraje moravská hudba, zpěvy, tanec, juchání, připíjení, cinkot skleniček.)
Ať žije kníže Svatopluk! Osvoboditel vlasti!
Ať žije mír!
hlasy: Tohle má na svědomí Viching.
Ani ďábel by to lépe nevymyslel.
Tak bude mít franský král špeha přímo v knížecí ložnici.
Veselý zpěv:
Vínečko bílé, jsi od mé milé,
budu ťa pít, co budu žít...
Vínečko rudé, jsi od tej druhé...)
Metoděj: Gorazde, nemohu se na tohle divočení dívat. Doufal jsem,
že to manželství přinese Svatoplukovi aspoň jakési vyrovnání.
Teď vidím, co z toho je. Samá neřest! A přímo na knížecím dvoře!
Gorazd: Viching jim všem dává rozhřešení. A ke všemu ještě ty pletichy mezi Vichingem a kněžnou -
Metoděj: Gorazde, vezmi si na starost naše záležitosti ohledně knížete. Nechci sem vnášet nějaké osobní záležitosti. Nemyslím to, jak se ke mně choval dříve. To mu odpouštím. Jenže to, co se tady, v překrásné pevnosti - hrozné!
Gorazd: Nepříjemný úkol.
Metoděj: Mm dost jiné práce. Zbývá dokončit právnické spisy. (kulhavé kroky, provázené klepotem berly se vzdalují, ozývá se hrubý smích, divé tance, smích....
pak se z ticha ozývají ustrašené hlasy:

hlasy: - Úděsná sláva, otče Metoději.
- Příšernou podívanou nám uchystal náš kníže s novou kněžnou! A takový mír, že se z toho zvedá žaludek i otrlým!
- Ta cizinka si omotává našeho knížete kolem prstu. - Krok za krokem spoutává srdce bojovníka růžovými pouty vášně, silnějšími než železné okovy.

Metoděj: Slyšíš to, Gorazde?
Gorazd: Ano. Ovládne-li sladkým slovem knížete, přinutí
ho jednat proti Slověnům.
hlasy: - A to bohatství, ten přepych, který je teď v Svatoplukově překrásné pevnosti -
- Kněžna si to přeje. Tak to musí být.
- Cokoli kníže podniká, dělá jen aby se jí zalíbil.
- A Němka dělá to, co jí našeptává Viching.
- Ten dělá pro sebe a pro franskou říši! Tak se máme na co těšit!
- Zabít ho!
Metoděj: (káravě) Nikdo z vás ať na nic takového ani nepomyslí!
hlas: - Stejně to není možné. Kněžna na něj nedá dopustit.
Metoděj: Copak Svatopluk nadobro ztratil soudnost?
hlas: - Zatím se utíká jen k pití.
Gorazd: Obávám se, otče Metoději, že ho ta žena jednou zneužije proti tobě i proti moravskému lidu.
hlas: Už dnes Viching všude štve proti Velehradu.
Metoděj: A co na to říká Svatopluk?
Gorazd: Umývá si ruce jako Pilát. Ať prý si tyhle spory vyřídí kněží mezi sebou! Anebo s papežem! Tak tam poslal kněze Jana. Ovšem ten v Římě všechno tak překroutil, že tě, Otče Metoději, pak papež pozval do Říma.
Metoděj: Co na tom?
Gorazd: Ale musel jsi tam jet. A bylo ti to jistě nepříjemné.
Metoděj: Osobní pocity musí stranou. Tady je ve hře celá Morava, a možná i víc.
Gorazd: A čeho jsi dosáhl?
Metoděj: Samozřejmě, že námitky udavačů, že něco špatně učím, jsem lehce vyvrátil. Jenže navíc je teď Morava jako suverénní velmoc. A co víc! Moravské knížectví.
hlas: - No a co s ním?
Metoděj: Je uznána jako stát, který nepodléhá moci žádného jiného státu. Papež už dneska oslovuje velkomoravského knížete jako milovaného syna a slavného vladaře.
hlas: Je to tak důležité?
Metoděj: Nejde tu jen o jeho oslovení, ale o mezinárodní uznání. A toho se mu tím také dostalo. Navíc se dosáhlo mnohem víc, než jsem očekával. Jen si to přečtěte!
(zašustí listina)
Gorazd (čte): Zkoumali jsme Metoděje a shledali jsme, že je pravověrný. Nařizujeme, abyste ho přijali jako svého pastýře s náležitou úctou, důstojností a radostnou myslí, protože jsme příkazem naší Autority potvrdili privilegium jeho arcibiskupství a rozhodli jsme, aby navždy zůstalo v platnosti. Též onoho kněze jménem Viching, kterého jste nám poslal, zvoleného za biskupa, vysvětlili jsme pro Vislany a bude sídlit v Nitře a přikazujeme, aby byl arcibiskupa Metoděje ve všem poslušný. - Konečně slověnské písmo, vynalezené Konstantinem Filozofem, schvalujeme, aby v něm zaznívaly chvály bohu...
Metoděj (nadšeně): Tak vidíte, bratři. Zloba Vichingových latiníků i divoké nápady opilého knížete se obracejí ku prospěchu Velké Moravy! Ani jsem o to neusiloval. Ctižádostivý Viching sice dosáhl vytouženého cíle, ale mne vytlačil ještě výš - na metropolitu moravského! Slyšíte, bratři? To je ale kříž!
hlasy: -A přece se bojím - Němci nám nedají pokoj.
-Mají dlouhé prsty.
Metoděj: Nebojte se, bratři. Věřte, že Pán Bůh má ještě delší prsty. Opravdu. A to je to nejdůležitější pro každého z nás: abychom neměli strach. Sotva se dáme vystrašit, že ten či onen má v hrsti celý svět, už má ďábel zpola vyhráno. My se přece ničeho nemusíme bát?
hlas: Ale -
Metoděj: Moc Kristova kříže a vzkříšení je větší než veškeré zlo, jehož by ses mohl a měl obávat. Zkus překročit práh naděje! Nezastavuj se u něj! Jdi dál! Nech se v srdci osvobodit od strachu ze sebe sama!
hlas: Ale oni budou stále škodit a škodí, jako ten Viching. Právě přinesl papežskou listinu s příkazem vyhnat tě i s tvými žáky z Moravy.
Metoděj: Ani my nejsme tak docela bezbranní.
(Zašustí nějaká listina.
Přečti to, Gorazde.
Gorazd (čte): Do Metodějových rukou jsou svěřeny všechny slověnské země, takže ať je proklet ten, koho by proklel, a požehnán ten, komu požehná...
hlasy: - Takže Viching ?
- Ano, přinesl podvrh!
- Bídák!
- Kde je?
Gorazd: Stáhnul se do Nitry. Tvrdí, že prý má tajné pokyny od papeže. Ale co víc! Bavorští latiníci na Moravě se stavějí za něho. Vypovídají poslušnost Metodějovi.
Metoděj: Snad si dají říct. Pokusím se je přesvědčit.
Gorazd: Poštvali na nás psy.
Metoděj: Modleme se, bratři.
Gorazd: Nezbývá Otče Metoději, než využít pravomoci, svěřené papežem.
(Ozve se dusot kopyt, řinčení zbraní, dupot okovaných bot, rázné vojenské kroky.)
hlasy (rozkazují): Rozejděte se! Tady není nic k vidění! Rozejděte se! (Náhle zahřmí)
Metoděj (mohutným hlasem) Nenič mi mé dílo, Vichingu!!
Viching: Táhni odtud, řecký pse!
Metoděj: Pro tvé hříchy se sám odsekáváš od Kristova Těla!
Svým slovem potvrzuji tuto pravdu. A všechna místa, která si usurpuješ, nitransko a vislansko, ba i překrásná pevnost trpí kvůli tobě.
(vojenská chůze a řinčení zbraní se vzdalují, vítr fouká, Metoděj (zaúpí): Ach!

Gorazd: Co je s tebou Otče Metoději?

Metoděj: Jen taková slabost srdce. - Ať se stane cokoliv

- Gorazde - ty pokračuj v mém díle na Velehradě!
- A vy ostatní, slyšte! Gorazd je zbožný
a je z vaší země. Ovládá latinu právě tak jako slověnštinu.
(na chvíli se odmlčí, potom řekne)
Pojďme do domu Božího!
(ozývá se kulhavá chůze a klepot berly, zvuk se vzdaluje
-
(Hromy, blesky, vítr, dusot kopyt, řinčení zbraní, výkřiky. Lidé se tiše modlí:
Confitemini Domino quoniam bonus.
Confitemini Domino, Aleluja!
(Ozve se dupot, řinčení zbraní, vojenský ryk.
Viching: (zuřivě) Kde je pohřben? Kam jste dali Metodějovo tělo?
Gorazd: Vichingu! Ty si usurpuješ biskupský úřad!
Viching: Cha, cha! Neznáte papežovu listinu?
Gorazd: Falešná jako ty sám!
Viching: Chopte se ho!

hlas vojáka: Rozkaz!
(dupot,hluk, řinčení zbraní, rány)
hlas: Co s ním, ctihodný Otče Vichingu?
Viching: Hlídat! (a důrazně dodá) - Dokud je Gorazd naživu, jakoby žil Metoděj!
hlas: Co s ostatními?
Viching: Vymést ze země!
(Vítr fučí, vichřice, déšť.)
hlas: Ještě jsou tu kněží. Máme je také vyhnat?
Vichinga: Dělejte si s nimi, co chcete! Tady po nich nesmí zůstat ani stopa!
hlas: Prodáme je kupcům. A ti je prodají dál - Maurům.
Vichinga: To je ono! Trochu nápaditosti a ještě vyděláme.
hlas: A co tihle zpěváčci? (Zdálky doléhá zpěv skupiny)
Confitemini Domino quoniam bonus, Confitemini Domino, Alelu - ja!
(Zpěvy z Taizé, 22)
Viching: Třetinu likvidovat - třetinu vystěhovat - třetinu
převychovat !
(hluk spojený s rozháněním, řinčení okovů, výkřiky bolesti... Bouře, blesky, déšť, setmí se - volání:
Otče, tati, mami. Bratři, kde jste?
(střelba, volání o pomoc, úpění, řinčení okovů, pak se to pozvolna uklidní, začne fičet vítr a meluzína)

hlasy: Zzzima ! - Hlad! - Přitiskni se ke mně! - Brrr!

Ke komu půjdeme? - Ke našemu králi.

zoufalé volání: Karle! Otče vlasti!

hlasy: Otče, slyšíš nás?! - Vyslyš nás!! - Pomoz svému lidu!
(zahřmí blesk, hluk války, záblesky, střelba, nálety, výbuchy, křik zraněných.
hlasy: Otče! - Mami! - Kde jsi?
Kde je můj domov? - Naše vlast?! Otčina!
hlasy: Tatíčku Masaryku! - Tatíčku Štefániku! Slyšíš nás? -
(Zahřmí, a hřmění přerůstá v dělovou kanonádu, hluk války, svištění nalétavajících letadel, výbuchy bomb, mezi tím pochodování vojsk za doprovodu nacistických pochodů: BadenBadenmarsch, SA-maschieren, střelba, výbuchy bomb, pochodující útvary, zaznívá ruský vojenský pochod, řinčení okovů na nohou, zavírání železných dveří, řinčení klíči.
hlasy: Pomoc! Otče, Vyslyš nás!
(Postupně to slábne, ozývá se ruch dopravy, brzdy, - z dálky zaznívá discohudba,jazz, svištění brzd a klaksonů, rozjíždějící se auta, reklamy nabízející zboží. - Pojednou se to sklidní, ozve se kulhavá chůze doprovázená klepotem berly. Pak se ozývá
vemlouvavý otcovský hlas papeže Jana Pavla II, jak zpívá latinsky Otčenáš. Přidávají se k němu hlasy, které zpívají s ním, ale posléze ustupuje tento zpěv do pozadí před sílícím sborovým zpěvem (Píseň,Kancionál, č.828., sloka 4,Charita 1990, str.484)

(Zpěv sboru překrývá papežův hlas, ozývá se zpěv písně - zprvu hlasitěji)

Kolik to bouří nad vlastí se sneslo,
o život bylo zápasit nám v boji,
mohutné sídlo Svatopluka kleslo,
Velehrad víry bez pohromy stojí.
[: Apoštolů to dílo požehnané:
Dědictví otců, zachovej nám, Pane! :]

Slábne zpěv i hlas papeže, zpívajícího Otčenáš, a pokračuje
vmixování dalšího hudebního projevu, ozývají se

Dvořák, Slovanské tance, během dalších
svou slok se stupňuje hlasitost Slovanských tanců, takže se
přehluší zpěv písně i papeže. Mixování hudby a zpěvu papeže i
sborového zpěvu se střídavě prolíná s tím, že čas od času vynikne
vždy jen jedna melodie.

Velehrad náš, ten rozkvétá vždy znova
a žádná moc už nám jej nerozboří
pokud náš národ v hloubí srdce chová

důvěru k Matce, která divy tvoří.
[: Maria za nás prosit nepřestane,
Dědictví otců, zachovej nám Pane! :]


Otcové naši, svaté apoštolé,
ctí vaše jména stále národ vděčný.
Neopouštějte nikdy svého pole,
ať vaše setba dozraje v plod věčný.
[: Ať na ni rosa požehnání kane:
Dědictví otců, zachovej nám Pane! :]

Do zpěvu prudce vpadá disco-hudba, metal, ale přece jen zpěv
sboru docela nepřehluší.

I když se pyšná nevěra kol vzmáhá
a peklo seje koukol nových zmatků,

nebudem dbáti odvěkého vraha,
nedáme sobě bráti věčných statků.
[: Víře vždy věrni budou Moravané:
dědictví Otců, zachovej nám, Pane! :]

(Do všeho se silně vměšuje hudba disco, doprovázená divokým
dupotem, řinčením náramků a jiných kovových ozdob.