Jan Gabriel

Srdce nové Evropy

Hra o 6 dějstvích

Osoby: Konstantin-Cyril
           Metoděj

           Gorazd
           Němec - kněz - biskup - voják
           Rastislav, velkomoravský kníže
           Svatopluk, synovec Rastislava
           Viching
           hlasy, stíny,

I. dějství
(Noc, fičí vítr, uklidní se, nezřetelné obrysy prostředí, na scéně je rej stínů, dějí se tu nepřehledné orgie, někdo pije, opíjí se, vykřikne ženský hlas:
Pomoc! Pomoc!
hlasy: Pusť ji! Pusť - zachroptění, pád těla.
: Zanechte té ohavné modloslužby!
: To je zas ten rezavý mnich.
CHACHACHA - POTRHLÝ IR -
KRISTUS VÁS VYKOUPIL SVOU KRVÍ!
JISTĚŽE, STREJDO.
PŘIJMĚTE KRISTA, BRATŘI!
TAK JÓ. PROČ NÉ? SPOKOJEN? -
Dejte se pokřtít, bratři!
Ranní koupel neuškodí.
Budou z vás Boží děti.
To známe.
Znáte?
Už jsem jednou musel do řeky,jinak bych z toho se zdravou kůží nevyšel.
Z donucení? To není žádný křest.
Hm. - Tak počkej.
Na co čekat? Hlavní je věřit.
Až se rozední -
A co pak ?
Vylezu si na babu poklonit se Perunovi.
Bůh tě ochraňuj od takové ohavnosti! Mohu tě zachránit.
Ty?
Jsem biskup Amand.
A co s tím?
Toužím po dokonalosti. - Pane Ježíši, položím pro tebe
život. Jenže oni mě mají za blázna. Vůbec mi neodporují.
Položit život? - To si počkej, až přijdou z Bavor. Oni se už postarají -

(sílí dupot, vojenským krokem přichází někdo scénu)
hlas (zvyklý rozkazovat): Wer da? (Dupot)
Kde seš s tím krámem?
hlas vojáka: Podle rozkazu, excelence! Zde je váš kříž, vaše biskupská berla, váš meč -
(skřípání, tažení něčeho těžkého)
hlas velitele: Hmrr - To je dost ! Co tady dělá ten Ir? Ven s ním!

(ozývá se zápas, křik Ira, vzdaluje se. Zdálky doléhá jeho křik,
pak rány, utichne to)

hlas velitele: Varujte se falešných proroků! Samé bludy!
hlas vojáka: Čiňte pokání, hříšníci! Jinak bude zle!
hlas hříšníka: Otče, těžce jsem hřešil.
hlas velitele: Was? Worüber?
hlas hř.: Zabil jsem, otče.
hlas velitele: Was?
hlas hř: Zabil jsem!
hlas velitele: Nicht verstehen.
hlas hř: Tady je něco - (ozve se kejhání husy)
hlas vojáka: Dej to sem!
hlas velitele: Hmr - Odpouštějí se ti hříchy, In nomine
Patris et Filii et Spiritus Sancti, Amen.
(cinkání kovu, tahání břemen, stolu)
Nejslavnější okamžik - mše svatá.
(cinknutí zvonku)
Hlas vojáka: Na zem, burani!
(ozve se rámus při klekání více lidí.
Ozývá se nezřetelné brumlání, přechází to v šumění stromů a
fičení větru. Rozjasňuje se - svítá, uprostřed stojí stůl s převráceným křížem, na stole rozlité víno, kolem odpadky, křeslo
převrácené
Přichází kníže Rastislav a jeho synovec Svatopluk.
Svatopluk: Přicházejí nás jenom vykrádat.
Rastislav
(Statný muž na prahu stáří, s prošedivělými vlasy, vrásky, s pevným držením těla. Oblečen lépe než druzí, jeho lněný oděv je vyšit červenými, ale i zlatými nitěmi. Jako znak své hodnosti nosí (jen někdy prostou korunu) častěji však nádherný, zlatem zdobený pás, z něhož visí na boku dlouhý meč.): Ehm -
Svatopluk: Mají tady zásobárnu levné obživy a hezkých děvčat. Rastislav: A ještě se tváří jako by nám, buranům, přinášeli vyšší civilizaci.
Svatopluk: Kradou nám ženy!
Rastislav: Ony se ani moc nebrání. Jak znám ty jejich brunhildy, tak se ani nedivím, že se zahledí do našich -
Svatopluk: Pomstu!
Rastislav: A zítra tu bude Karloman s vojskem. -
- Boj není ta správná cesta.
Svatopluk: Strejdo, mluvíš jako zbabělec.
Rastislav: Tak se mnou nemluv!
Svatopluk: Ale kdekdo si to o tobě myslí.
Rastislav: Hm - myslí postaru. Přijal jsem Krista a ne jenom naoko. Bez Krista se už dnes neobejdeš.
Svatopluk: Jenže ti to ti bere statečnost Je to leda pro ženské.
Rastislav: Už nejsme ani muž ani žena. Jsme jen děti Boží.
Svatopluk: (posměšně) Ani ryba, ani pták.
Rastislav (nesouhlasně vrtí hlavou)
Svatopluk: Spíš podlézaví poskoci kdekoho! Jednou poklonkujeme Západ, podruhé na Východ. Kdy už se jednou pokloníme
tomu, který stojí uprostřed nás?
Rastislav vrtí hlavou.
Svatopluk: Postavme se cizákům! Dokážeme stát na vlastních nohou!
Rastislav vrtí nesouhlasně hlavou
Svatopluk: Spojíme se.
Rastislav: Bez Krista nic nezmůžeme.
Svatopluk mává pohrdavě rukou.
Rastislav: Napřed ať někdo vycvičí naše lidi v Kristově učení, aby to měli v malíku.
Svatopluk: To se chceš vážně spoléhat na tyto břichomluvce?! (Ukáže na němce-kněze) Přicházejí s křížem, aby z nás udělali hluchoněmé stádo povolných poskoků!
Rastislav: Najdeme pomoc jinde.
Svatopluk: Kdepak asi?
Rastislav: Dlouho jsi seděl u medoviny. Zatím jsem podnikl nějaké
kroky.
Svatopluk: Schválně, strýčku. Jestli uhodnu - ?
Rastislav vrtí hlavou
Svatopluk: Slíbil jsi vojenskou pomoc Karlomanovi, aby se mohl postavit proti svému otci Ludvíkovi Němcovi?
(Rastislav vrtí odmítavě hlavou)
Pomozme mu!
(Rastislav vrtí odmítavě hlavou.)
Svatopluk: Pomůžeme mu porazit starého, a bude nám zavázán.
Rastislav: Pcha! - Věř Němci! Odkopne tě, sotva tě přestane potřebovat!
Svatopluk: Zkusme to.
Rastislav: Když syn bojuje proti otci, je to jako bratr proti bratru. Není jim pomoci.
Svatopluk: Jsou už přece v sobě! Stačí mu nasytit vojsko.
(Rastislav váhá)
Svatopluk: Jen ať se požerou!
Rastislav: Zatím je to půl na půl.
Svatopluk: Když pomůžeme mladému, tak se vydá za Rýn proti Ludvíku Němci. Takové spojenectví nám prospěje. -
Znají řemesla -
Rastislav (vrtí hlavou) Přijdou jejich bavorští kněží!
A za jejich křížem - - ozbrojenci.
Zezadu se ozývají rozhořčené hlasy: Cože! To se máme kvůli tomu
zřeknout našich dědků a bab a přinášet oběti Němcům?
Svatopluk: Vezmeme jim záminku k válce.
Rastislav: (mávne rukou) Němec? - Najde si záminku vždycky.
Svatopluk: Tak co s tím Karlomanem?
Rastislav: Jednou mu pomůžeš, a příště budeš na řadě ty.
Svatopluk vrtí nechápavě hlavou.
Rastislav: Jsme silní a vytrvalí v obraně, ale jinak pohodlní. Němci dovedou soustřeďovat, co my rozptylujeme. Nás je mnoho, a přece se nedomluvíme. Chybí nám jejich pořádek.
Svatopluk: Dneska se ale mezi sebou rvou jako psi o kost!
Rastislav: Oboř na některého, a uvidíš - hned budou svorni!
Syn zjistí, že košile je bližší než kabát! Křikne-li Němec, že se mu děje křivda,
sto mu běží na pomoc. Kdežto Slověn? - (odmlčí se) (Svatopluk se nevraživě rozhlíží)
Svatopluk: Až se Němci sjednotí, budeme muset jim zase jít na ruku, aby byli spokojení. A to nebudou nikdy.
hlasy pohanů: Pchá! - Ubráníme se! - I bez křtu.
Rastislav: Jenže nás to pořád ochuzuje. Když přijmeš Krista, vezmeš jim záminku k dorážení.
Hlasy rozčilených pohanů: To snad máme rozbít dědky? -
A vykácet posvátné háje? - Cože?
Přestat chodit obětovat na baby?
- Už se neklanět Perunovi? -
Rastislav: Co nám zbývá?!
Svatopluk: Jít do kolen? A před Němci? Nikdy!
Rastislav: Copak musíme přijmout Krista jen od nich?
Svatopluk vrtí nechápavě hlavou
Rastislav: A co kdyby - ?
Svatopluk: Kdyby - kdyby -
Rastislav: Už něco podnikám.
(Svatopluk k němu nedůvěřivě vzhlédne)
Rastislav: Žádám papeže o biskupa z Říma. Posel už je zpátky.
Svatopluk: No, a - ?
Rastislav: Vrátili se sami. Papež nikoho nemá. Svatopluk: Cha, cha, chá! To známe! -Římští zápecníci!
Rastislav vrtí hlavou
Svatopluk: A papež nás odkazuje na Němce, že?
Rastislav: Nemá pro nás žádného biskupa.
Svatopluk: Takže zbývají Němci. Chceš se klanět Západu?
Rastislav: Ještě je tu Východ.
Svatopluk vrtí hlavou:
Není ten východní křest horší než západní? Rastislav: Když nějaký křest, tak ne od těch západních břichomluvců! Hned posílám někoho k císaři Michalovi do Cařihradu.
Svatopluk: Hm -
Rastislav: Vím - nebude to procházka kvetoucí zahradou. Svatopluk: Dneska zápasí Západ s Východem.
Rastislav: Když jdou Němci jsou s Římem, tak půjdeme s Východem.
Svatopluk: Tak! - A budeme jako mezi mlýnskými kameny!
Rastislav: Horší než s Němci to být nemůže.
(Svatopluk vrtí nevěřícně hlavou - ztemňuje se scéna)
Stíny postav tančí divoké tance kolem stromu,
ozývá se juchání a halasné pokřiky, ozývají se přípitky,
cinkání skleniček, kouření, vášnivé objímání,
Ozývá se zatroubení fanfár, postavy se ustrašeně rozprachají, scéna se náhle rozjasní, vstupují velebné postavy-Konstantin a Metoděj mezi stíny krčících se postaviček a stíny stromků)
Konstantin je mladší, slabší, Metoděj je starší, prošedivělý, mírně kulhající na pravou nohu, pravou rukou se opírá o hůl s křížem, oba vousatí. Oděni v černém splývavém rouchu, Konstantin má na prsou kříž. Nesou knihu s nápisem ALFA-OMEGA a ozdobnou schránku.
Rostislav jim jde naproti. Objímá je a vítá. Svatopluk stojí opodál a mračí se. Metoděj zabodne do země hůl s křížem.
Konstantin: Milosrdenství a pokoj vám všem od našeho Pána Ježíše Krista.
Metoděj: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého!
Konstantin: Radost a pokoj všem lidem dobré vůle.
Svatopluk: Co - Cože -
Konstantin: Zde - dopis od císaře Michala.
Rastislav: Přečti nám to!
Konstantin: Ctihodný kníže Rostislave. Císař Michal, vládce konstantipolský a byzantský, píše: Posíláme ti muže ctihodného a zbožného (Konstantin se pokorně ukloní), velmi učeného. Přijmi dar vzácnější nad všechno zlato a stříbro.
Rastislav: Kde máš ten dar?
Konstantin: Písmo svaté psané v rodné slověnštině. (ukáže knihu)
Svatopluk: Raději bych to zlato.
Rastislav: Hm. - Prosili jsme o biskupa.
Konstantin: I na to přijde.
Rastislav: Kdy?
Konstantin: Až tu budou pro to podmínky. Napřed zavedeme
bohoslužbu v rodné řeči a bude tu dost kostelů.
(Rastislav mlčí a zklamaně přechází z místa na místo)
Metoděj: Tady jsou dary.
(a rozkládá je před Rostislavem. Přichází hned Svatopluk výrazy údivu, obdivné zahvízdnutí)
Svatopluk: Zlato! - Šperky! -
Rastislav (už veseleji): Přečti něco z těch knih!
Konstantin: Jsou to knihy Písma svatého. Jsou v rodné řeči. Smíte jako dosud nikdo i odpovídat rodnou řečí. Co odpovídat, smíte radostně hlaholit!
Metoděj: Vlastní psaný jazyk vám umožní - Konstantin: Pro tuto chvíli slyšte oslavnou báseň. Je to proglas -
Rastislav: Hm -
Konstantin (zpočátku nejistě):
Předzpěv jsem svatého evangelia
Jako proroci již dříve předpověděli,
Kristus přichází shromáždit národy,
neboť je světlem celého tohoto světa.
Neb oni řekli: Slepí prohlédnou,
hluší uslyší slovo Písma.
(Shromáždění naslouchají. Rytmus veršů je strhuje, poslouchají,
jedni s otevřenými ústy, jiní podupávají do rytmu) Konstantin to postřehne a dává se strhnout k nadšenému přednesu)
Matouš, Marek, Lukáš a Jan
učí všechen lid a praví:
Vy všichni, kdo svých duší krásu
vidíte a milujete a rádi byste
temnotu hříchů zapudili
a hniloby tohoto světa se zbavili
a rajský život nalezli
a unikli ohni horoucímu,
slyšte nyní svým rozumem,
slyšte všichni lidé slověnští,
Udýchaný Konstantin se na chvíli odmlčí, a ztěžka oddechuje )
(Také Svatopluk, který se doposud mračil, se začne usmívat a přichází blíž poslouchat. Konstantin pokračuje:
otevřte dokořán dveře rozumu,
když jste přijali nyní zbraň tvrdou,
kterou kovají knihy Páně
hlavu ďáblovu mocně potírající.
Svatopluk si spokojeně mne ruce
Konstantin: Jemu náleží všeliká sláva,
čest a chvála, Božímu Synu vždycky
s Otcem i Duchem svatým
na věky věků od všeho tvorstva. Amen

(Postavy na scéně začínají tančit po 2- 3 dokola, umírněné tance, zdálky se ozývají Dvořák-Slov.tance, tančí kolem kříže)

(Rastislav obejme udýchaného Konstantina, a pak i Metoděje)
Rastislav: Tož vás vítám na Velehradě.
Konstantin: Díky za přijetí, moudrý králi. Avšak pohleď, přinesli jsme ještě jednu velkou vzácnost. Jinde by za to zlatem zaplatili.
(Ukáže na skřínku s ostatky. Svatopluk hned ožije)
Tady jsou kosti mučedníka Klimenta, římského papeže. Uložíme je v některém z chrámů, aby tvůj lid získal nebeského přímluvce a ochránce proti pozemskému bezpráví.
(Svatopluk se zase odvrací, kroutí znechuceně hlavou)
Rastislav: Ani nevím, jak poděkovat - Dej to zatím do mého domu.
(Poddaní přinášejí chléb a sůl, víno, medovinu, atd.)
Připíjím vašemu příchodu!
Konstantin:Cestou jsme se zastavili na Blatenském hradě
Rastislav: U Kocela?
Konstantin: Neseme od něho pozdravy.
Rastislav: Kocel (pokyvuje hlavou) - Znamenitý člověk. Otec - ctižádostivý pohan, matka - Němka. Sám žil jako
pes. Za otcova života mu Němci nemohli přijít na
jméno. Tak se obrátil na Východ. Nakonec se z milosti
německých příbuzných stal pánem v blatenském kraji.
Konstantin: Kupci měli pravdu, když říkali, že narazíme na
potíže.
Rastislav: Co se stalo? Metoděj: Měli jsme neshody s latinským knězem.
Konstantin: Ten se vztekal! Prý bereme lidem úctu k latinské
kultuře!
Rastislav: A co Kocel?
Konstantin: Má to těžké. Řím už nestačí. A náš Východ - - už taky mele z posledního.
Rastislav: Samé podrazy? -
Konstantin pokyvuje hlavou.
Rastislav: Místo víry fanatismus
Také Metoděj pokyvuje hlavou
Rastislav: Ale vy jste vydrželi, ne?
Metoděj: Jenže kněz hrozil tresty. Pak ujel -
Konstantin: Prorok říká: Přesťaňte už kulhat na obě strany. Třeba to tady půjde -
Rastislav vrtí hlavou
Metoděj: To, to začíná -
Konstantin: A to bys chtěl hned zřizovat samostatnou křesťanskou obec? Raději nenápadně a klidně pracovat.
(Sešeří se, ozve blesk a hrom, vichřice. Soluňští bratři a jejich žáci se k sobě přitisknou, zpívají "Hospodine, pomyl ny."
Rastislav: Blíží se bouře! Začíná pršet. (Stmívá se)

II. dějství
(Na velké Moravě - Velehrad, v pozadí tři kopce, prostřední z nich je vyšší. Vyniká zde Rastislavovo impozantní vysoko vyvýšené opevněné sídlo: mohutné hliněné a kamenné valy, věže, příkopy. Knížecí palác je roubený, ale z mohutných klád, střecha je z klád, pokrytých netřeskem, aby ji nezapálily ohnivé šípy. V pozadí rozmlouvají Konstantin a Metoděj.
Konstantin: Úchvatné!
Metoděj: Poprvé v rodné řeči. Konstantin: A hned rozuměli a opakovali: Pane, smiluj se!
Radují se v srdcí, že vědí, koho prosí a o co.
Metoděj: Byli jako u vytržení.
Konstantin:Velké vítězství.
Metoděj: Ano, vítězství dobra. A dobro má sdílnou povahu. Šíří
se dál, i když se mu občas odporuje.
(V popředí Rastislav na trůně)
Rastislav: To bylo na poslední chvíli. Jinak jsme byli v kleštích mezi Němcem a bulharským chánem Borisem. Teď je chán poražen.
(Ozve se volání: Sláva! Ať žije Rastislav!, přicházejí na scénu Slavomír, další lidé, oslavují vítězství, tančí, hodně se pije. Muži v kožešinách (medvědů, vlků, lišek, beranů atd) se chovají jako zvířata, jež představují. Pije se medovina a pivo. Dupání do rytmu bubínků a píšťal. Rytmus tance a medovina zachvacuje i ženy, vrhají se do náruče náhodným milencům)

Konstantin: (mluví stranou scény s Metodějem): Dost otřesné
Metoděj: Slavnost zimního slunovratu. - Nejstarší pohanský zvyk.
Rastislav: Mají co slavit. Úroda hojná, stáda se zvětšila.
Vojna proti Bulharům spojeným s Němci je zažehnána. A také my máme co slavit.
Metoděj: (pokyne hlavou) Naši sadaři vás naučili štěpovat stromky - malíři míchat barvy - písaři zase psát. Konstantin: Naum se činil při stavbě kostela na Velehradě.
Rastislav: A ty, (ke Konstantinovi) Filozofe, jsi nám vycvičil sbor ve zpěvu.
Svatopluk: Tak je důvod k oslavám! Pijte a hodujte! Přejte lidem trochu potěšení! (a vrhne se mezi lid, uchvátí jednu ženu, líbá ji, a vzápětí ji odstrkuje, libá jinou, a pije z dalšího poháru).
Metoděj: U nás doma se také slaví rustikálie. Lidé se poveselí, ale bez těchto divočin.
Konstantin: Tedy, u křesťanského knížete, je takové divočení
divné.
Metoděj: Hej, kníže! - Na slovíčko! - (Poodejdou stranou) -
Svatopluk (rozesmátý, divoký, sebevědomý):
Co bys rád, mníšku? Víno? Ženu? -
Metoděj: Dost! To není důstojné knížete, aby sis takto začínal s různými... Apoštol Pavel ti píše: Abyste se uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže.
Svatopluk:Poslyš, mníšku! (říká ztěžka) Západní kněží nám nezakazovali mít víc žen. Ale to je vedlejší. Děláš na mně svatý oči, a zatím tu pajdáš a bereš lidem radost ze života. Ale pověz mi, je tvoje chromá noha následek hříchů, anebo jsi poznamenán od narození, aby se ti každý vyhnul ?
Metoděj: Trochu ostrý jazyk! Ale sám se s ním můžeš pořezat.
(Svatopluk mávne rukou a vrhne se mezi lid, který spolu s ním ještě divočeji oslavuje.)
Konstantin: (k Rostislavovi) Zakaž to! Je to hnusné a pohanské! Němci o vás tvrdí, že vaše křesťanství je hrubé. Jak jim to chcete vyvrátit, když vidí tohle?!
Rastislav (zavrtí hlavou):
To nejde.
Konstantin: Proč ne?
Rastislav:Vezmi kost věrnému psu, a pokouše ti ruku. Po staletí tu tak slaví slunovrat. To se nedá se zlomit přes noc. Nevezmu jim to. Potřebuji jejich podporu. Ať se ti zítra vyzpovídají!
Konstantin: Tvůj synovec by měl jít první. Copak může pán dělat
to, co kmán?
Rastislav:Nevím, jak u vás - ale u nás je pánu dovoleno víc, než kmánu. Každé z těch děvčat, které měl v náručí, o tom bude vyprávět ještě svým vnoučatům. Proč ho rušit? Svatopluk je silný a chytrý, a umí vést lidi proti nepříteli. Chápu tě, ale chápej ty mě a náš lid.
Bavoráci odmítali chápat náš lid a kde je jim konec?!
Konstantin: -
Rastislav: Vím, že tě to pohoršuje. Jen si kvůli tomu nezoškliv náš lid. (Zvedá se z trůnu a jde mezi veselící se lid. Pak zvolá :)
Zdravím vás, Moravané!
opilé hlasy: Ať žije kníže! Sláva knížeti!
Rastislav:Dobře se bavte! Kéž máte plné mísy a hojnost medoviny a mír po celý rok! - (nesměle, opatrně): Víte, že jsou
tady učenci z Východu. Pracují pro naše společné blaho.
Vaše zábava je ruší při práci. Tak by bylo dobré,
Kdybyste se vzdálili od paláce. Sluhové z paláce vám
přinesou další jídlo i medovinu.
(Někteří hluční lidé se zvedají a odcházejí. Zůstává jen
Rastislav (se vrací ke Konstantinovi, usedne na trůn):
Tvůj císař by mohl zakázat lidu takovou slavnost?
Konstantin:Mohl. - (na chvíli se zamyslel a pak dodal:)
Ale on by to asi taky nezakázal.
-
Rastislav: Jsem rád, že tě mám, Filozofe. Umíš hovořit o tolika moudrých a poučných věcech. A já se potýkám se samými těžkostmi.
Konstantin:Řehoř Bohoslovec praví: Dopouštět se nepravostí hodných těžkého trestu, to se považuje za hřích obecného lidu, jemuž právě proto zákon je přísným vládcem, ale představený a vládce má velkou vinu už tím, že není dokonalý.
Rastislav: Až se přežene zima, budu muset vést vojnu.
Konstantin: Je to nutné?
Rastislav: Němci nedají pokoj. Sbírám všechny bojovníky, které najdu. Nevím, jestli budou stačit.
Konstantin:Co ti radí starší?
Rastislav: (tvrdě) Neposlouchám je! Stařecké žvatlání. To, co
bude, nesu na svých bedrech.
(zamyslí se, opře si hlavu o ruku, Konstantin a Metoděj se modlí)
-
Svatopluk (samomluva u vína) Zachránil nás? Pchá! Na jak dlouho?
Němci se houfují. - Však uvidíš! -
Navíc nepomohl Karlomanovi proti starému. Ten se musel vrátit s prosíkem domů. - Jen co sešikují svá vojska, udeří! -
Kdekdo by před nimi jen poklonkoval. Až půjdeme do kolen. Jenom proto, že lidem kvůli Kristu chybí odvaha k boji. -
Ale Němci z nás nikdy nebudou! - No počkejte!
Zanedlouho si nebudete moci dopřát ani pohár medoviny, ani zadovádět s děvčaty! Ti chytráci z Byzance vám to zakáží! -
A budou nás trápit upíři, protože už prý nesmíme mrzačit těla a kosti mrtvých. Však uvidíte! - Spíše než s mrtvými nepřáteli, dlužno bojovat s živými! -
Němci udeří na Panonii. Kocel je rozčiluje -
Hodilo by se jim pokořit ho. A snad i zničit! -
Ne, ne, (vrtí hlavou) Udeří na nás od spodu! Půjdou na Rastislavova ! Dobýt jeho vysokou pevnost. Chtějí nás rozdělit. Pak nás ovládnou a ještě si rozšíří dunajské panství -
Tam je můžeme sevřít - ale spíše ne -
české rody jsou nesvorné, čeleď jde proti čeledi. Aniž vědí proč, hádají se. Ti se nikdy neshodnou na rozhodujícím činu. -
A k tomu ještě tohle křesťanství! Dělá to z lidí zbabělce
(Mezitím přichází Metoděj a zaslechne poslední věty
Metoděj: Přínos víry se nedá srovnat s žádným jiným dobrem.
Svatopluk: Copak jsou nevěřící špatní?
Metoděj: To nikdo neříká. I pohan může jednat čestně a počínat si
ušlechtile.
Svatopluk: Co tedy víra přináší navíc?
Metoděj: Právě to, že se dáváš do rukou Božích.
Svat.: Copak nemohu bez evangelia poctivě a správně žít?
Metoděj: Pokud žiješ opravdu dobře, tak je to tím, že radostná zvěst evangelia, které třeba ani neznáš nebo vědomě nezavrhuješ, ve skutečnosti už působí v tobě, když poctivě hledáš pravdu a ochotně ji přijmeš, sotva ji najdeš. Právě tato ochota je projev milosti ve tvé duši.
Svatopluk: Napřed se musí přičinit člověk sám! A ne zbaběle uhýbat před nepřítelem a mocnými!
(Metoděj odchází. Svatopluk se chopí vína a vede svou samomluvu.
- Rastislav je bezdětný. Strejda dává přednost
mladším, než jsem já. -
Kdyby u nás platily německé zákony ohledně nástupnictví, tak jsem klidný. Po strýcově smrti by mi žezlo připadlo, ale takto -
Tady neplatí jaksepatří zákony. Strejda slibuje nástupnictví tomu holobrádkovi - i když je mi taky nakloněn.
Slavomír je uhlazenější, kdežto já jdu na všechno zpříma a natvrdo. Kde to nejde pěstí, tam zapřáhnu kotrbu, až něco vydumám. -
Slavomír si žije jako zamilovaný trouba - vzal si ženskou - no - stála by za hřích -
(Sešeří se, zvedne se vítr, dupot koní, záblesky ohně, křik zraněných, silueta vesnice s kostelem)
Rastislav: (s mečem v ruce, udýchaný, volá):
Svatopluku, zůstaň v záloze!
hlas: Obětovali jsme už nějaké usedlosti i s kostely.
Rastislav: Ustupte před nepřítelem!
hlas: Zbořte a spalte tu boudu! -
Ale excelence, vždyť je to kostel! Kostel s křížem! Je tam i svatostánek! -
Spálit! Není křesťanský! My ho nevysvětili! Je pohanský! - Slouží nějakým ohavnostem! - Pryč s ním!
Zum Teufel mit solchem Kreuz!! (Silueta kostela hned vzplane jako louč, padá kříž)
Rastislav: Ustoupit! Stáhnout se ke mně! - Útočte na ně v noci a ze záloh!

(V masivní pevnosti, na pozadí strmý, nezdolná vyvýšená pevnost)
Rastislav: Nebojte se! Máme zásoby! Pevnost je nedobytná. Němec je vyčerpaný.
(Bušení na bránu)
hlas: Kdo tam?
hlas: Viching. Přináším královský list!
Rastislav: Pusťte ho dovnitř!
(Přichází muž, žlučovitý zjev, orlí nos, úhybné pohledy)
Viching: Zde je list!
(Rastislav rozpečetí list a čte)
Viching: Podrobte se králi! Škoda dalšího krveprolití !
(a jen tak mimoděk, jakoby mu to uklouzne):
Svatopluk je poražen.
(Od úst k ústům letí zpráva)
Cože?!
Hrůza!
Jsme bez záloh!
Svatopluk je potřen. Nemůže jít Velehradu na pomoc! Konec našich nadějí!
(Vzdychání, pláč)
Rastislav (vydechne:
Přijímám.
Viching: Král požaduje rukojmí.
Rastislav: Dejte jim rukojmí!
Viching: Přísahej králi poddanství!
Rastislav: Přísahám.
Viching: Přísahej před Bohem všemohoucím - já to zapisuji -
Rastislav: Přísahám před Bohem všemohoucím, že budu i se svými velmoži zachovávat věrnost německému králi.
Viching: Tady odepiš! - A netrap se. Dneska stál Bůh na straně německé. Modli a děkuj Bohu! Zachránil jsi mír! Je konec krveprolévání!
(Rastislav rezignovaně podepisuje. Viching skládá listinu a spěšně odchází. Všichni zůstávají jako zkamenělí, sešeří se. --- Rány na bránu)
1.hlas: Otevřete!
2.hlas: Kdo tam?
1.hlas: Posel od knížete Svatopluka.
2.hlas: Jaké neseš zprávy?
1.hlas: Svatopluk zachránil Velehrad před Němci. Je připraven přijít na pomoc.
Rastislav: Cože? Copak není poražen?
1.hlas: Kdepak! Jenom nepatrné ztráty.
Rastislav: Podlý Viching! To byla lest! - Ach!
Země je zpustošená. Němci odešli vítězně i s rukojmími.
Hlasy: Rostislav se ukvapil! - Sedl Němcům na lep!
Jak se mohl tak zklamat!
Každé dítě ví, že Němec je ochotný vyjednávat, jedině když je poražen! - Všechny nás zklamal! Neschopný kníže !
Svatopluk: Nemusíš dodržovat slovo dané Němcům!
Rastislav: Přísahal jsem.
Svatopluk: Ale oni sprostě lhali!
Rastislav: Já jsem však přísahal doopravdy! Před opravdovým Bohem.
Svatopluk: Nemá to žádnou závaznost!
Rastislav: Před Bohem ano.
Svatopluk: Ale neplatí to před lidmi.
Rastislav: Možná to neplatí před pohany, ale my už patříme Bohu.
(Svatopluk zamítavě vrtí hlavou. Přicházejí Konstantin a Metoděj.)
Poraď mi, Filozofe, jak je to s tou přísahou? Přísahal jsem správně nebo ne?
Konstantin:Slyšeli jste, co bylo řečeno našim předkům: Nebudeš křivě přísahat, ale splníš, co jsi Pánu pod přísahou slíbil. Já však vám říkám: Vůbec nepřísahejte: ani při nebi, protože je to trůn Boží, ani při své hlavě, protože ani jediný vlas nemůžeš udělat světlým nebo tmavým. Ale vaše slovo ať je ANO, ANO - NE, NE. Co je nad to, pochází od zlého. (Mt 5, 33-37)
(Svatopluk nad tím vrtí hlavou.)
Rastislav (chytí se za hlavu):
Přísahal jsem německému císaři a Bohu! Nezbývá, než to plnit.
Svatopluk: Tak si plň svou přísahu sám za sebe, ale mě vynech!
(Přichází Němec a obrací se na Konstantina a Metoděje)
Němec: Tady není pro vás místo!
Metoděj: Kdo jste?
Němec: Zástupce solnohradského arcibiskupa. Sem sahá naše pravomoc. Tak to určil papež! Hleďte zmizet!
Metoděj: Král Rostislav si nás vyžádal.
Němec: To nás nezajímá.
Konstantin:A ten lid zde tu zůstane jako tupé stádo?? Jen tupí poddaní?!
Metoděj: Místo v rodinách, aby žili jako zvěř?! Povolujete jim necudná manželství!"
Němec: Co je vám po tom ! Až uznáme za potřebné, aby se s tím něco podniklo, provedeme to! Půjde to jedním rázem! Nebudeme se s nikým mazlit. Předěláme je přes noc železnou pěstí! (Odchází)
Metoděj: Co budeme dělat?
Konstantin (mávne rukou):
Učíme dál.
Rastislav: To není tak jednoduché. Knězto bude žalovat králi a Ludvík nežertuje - My jsme jeho poddaní. Navíc za tím stojí papež.
Svatopluk: A budou naléhat čím dál, tím víc!
Rastislav (drží se pravou rukou za čelo a uvažuje nahlas:
Ovšem když je nad ním papež - tak by snad stačilo vyložit biskupovi biskupů v Římě, o co tu jde. Požádat ho o zřízení naší křesťanské obce, nezávislé na německé.
Svatopluk: Proč by chodili do Říma? Přišli sem přece z Východu a ne od papeže.
Rastislav: Za pokus to stojí.
Metoděj: Možná.
Konstantin (zavrtí hlavou): Žádat papeže o zřízení nezávislé křesťanské obce lze jedině až za námi budou vidět nějaké výsledky. Musíme dál učit.
Rastislav: Vypravím poselství k papeži sám. Prostřednictvím kupců. Jen pro vysvětlení vaší činnosti na Moravě.
Svatopluk: Zvědové přinášejí zprávy, že Němec sbírá vojsko.
Vojna je na spadnutí.
Rastislav: Musíme získat spojence.
Svatopluk: Byzantský císař je daleko.
Rastislav: Právě proto. - Možná, že by pomohlo získat Čechy a Pšovany.
Nepatrná síla.
Svatopluk: Nepatrná síla. A vůbec, jak je získat?
Rastislav: Sňatkem.
Svatopluk: (překvapeně) Ty, strýci? - V tvém věku?
Rastislav (zavrtí hlavou): A co ty, Svatopluku? Jsi pořád svobodný. Máš nejvyšší čas. Ostatně chceš být jednou mým nástupcem, nebo ne?
Svatopluk (ožije)
Rastislav: Dost možná, že i dovršitelem mého díla na Moravě?
Metoděj: Takový sňatek z rozumu by vyřešil mnohé věci.
Svatopluk: Neříkám, že ne.
(Ozve se bouchání na bránu)
1.hlas: Kdo tam?
2.hlas: Posel z Říma.
1.hlas: Z Říma?
2.hlas: Přináším zprávy pro knížete.
Rastislav: Neseš nějaký list?
2.hlas: Ne.
Rastislav: Co říká papež?
2.hlas: Tvé požadavky se nedají povolit. Podrob se tomu,
co už je jednou ustanoveno!
Rastislav (Kroutí bezradně hlavou) - Co mám dělat? (obrátí se ke Konstantinovi): Co bys dělal na mém místě?
Konstantin: Nejde o nějaké osobní věci. Jde o Boží věc.
Metoděj: Ale co teď?
Konstantin: Naši na Východě mají pořád stejný názor. Vytrvat v začatém díle. - A co ty, kníže? (obrátí se k Rastislavovi) Přeješ si nás tu ještě?
Rastislav: Samozřejmě, že chci!
Konstantin: A my poslechneme. Budeme dál učit.
Rastislav: A co solnohradští? A pasovští?
Konstantin (Pokrčí rameny): To záleží na nich.
Rastislav: Budou si stěžovat u německého krále.
Konstantin. Nemůžeme vědět, co udělají.
Metoděj: Tak si musíme pospíšit s učením.
Rastislav: (povzdechne si) Kdybys byl aspoň takovým biskupem jako je pasovský.
Konstantin: Kdyby - kdyby -
Rastislav: Pak bys mohl světit kněze! Syny našich matek.
Posílali bychom je i do Panonie, a třeba i jinam. Kocel by o ně stál. Němci mu pijí krev. Byl by zajištěn pokoj mezi národy. To by v Římě museli schválit církevní samostatnost pro Moravu.
Konstantin: Jenže - jak slyšíš - v Římě o tom nechtějí slyšet.
Uznají až to, co je vidět a slyšet.
Svatopluk: Ale asi budou slyšet, protože Konstantina a Metoděje hned nic nezastaví.
Rastislav: Němci si budou stěžovat u krále i u papeže.
Svatopluk: A papež řekne, že jste rozkolníci. Metoděj: A co ty o tom víš? Nemluv za Petrova nástupce.
Papež nás vůbec nezná.
Konstantin: Přidržujeme se Písma a všech koncilů, a žádné bludy neučíme.
Rastislav: Zní to pěkně, ale měl by to slyšet papež. Měli byste jet do Říma.
Konstantin: Co by na to řekl Fotios? Jsme jeho služebníci.
Rastislav: Požádejte u vás doma o dovolení jednat s papežem.
Konstantin: Dobrá, tak posílám Gorazda do Konstantinopole. Rastislav: Kdybyste se pak obhájili v Římě, to by byl úspěch!
Metoděj: Uznávám, ale Konstantin tam nechce jít. A sám tam nepůjdu.
Rastislav: Proč nechce jít?
Metoděj: Nemáme žádnou odpověď z vlasti. A také -
Rastislav (nedočkavě): Ale něco je třeba dělat!
Metoděj: Moudrý člověk není ukvapený. Všechno má svůj čas.
Rastislav: Jenže němečtí kněží naléhají, abych vás vyhnal.
Metoděj (ke Konstantinovi): Jak prospět tomuto lidu, aniž bychom ublížili?
-
Konstantin: Papež je nevyzpytatelný. Pokud nás odmítá,
tedy s ohledem na Němce. Co však nebylo možné včera, snad bude zítra možné -
Rastislav (nervózně): Zítra může vypuknout válka!
Konstantin (s klidem): Budeme tu dál učit.
(Přichází Gorazd)
Konstantin: Vítej Gorazde! Co nového u patriarchy Fotia?
Gozard: Chladné přijetí.
Metoděj: Co říká?
Gorazd: Nic.
Metoděj: Co je to za odpověď?! Gorazd: Později řekl, že pokud chce Konstantin jít do Říma, ať jde. Má přece dost svého rozumu.
Metoděj: Takže souhlasí.
Konstantin: Jenom napůl.
Metoděj: Lepší něco, než nic.
Rastislav: Kdybyste šli do Říma -
Konstantin: Záleží na tom, co říct papeži a co papež řekne nám.
Rastislav (se zaraduje): Takže půjdete do Říma?!
Metoděj: Moc se neraduj králi! I kdybychom měli úspěch u papeže, copak si myslíš, že nám Němec dá pokoj?
Rastislav (pokyvuje hlavou): Stěží. Kdo jen trochu zná tohle vlčí plemeno, dobře ví, že asi nedají! Vždycky si najdou
nějakou záminku k válce se Slověny, i když před sebou nebudou postrkovat arcibiskupskou loutku.
Metoděj (ke Konstantinovi):
Měli bychom tam jít, už kvůli tomu ustaranému Rastislavovi.
(Konstantin váhá)
Metoděj: Máme pro papeže jedinečný dárek.
Konstantin: Ostatky jeho předchůdce, mučedníka Klimenta?
Metoděj: Jasně. Uvidí naši dobrou vůli.
Konstantin (váhavě): Konečně, učíme tu už čtyřicet měsíců. Máme zástup bohoslovců.
Rastislav: Kdepak bychom se něčeho takového dočkali od Bavoráků! Ti nás chtějí jenom na hrubou práci.
Metoděj: K tomu všemu se zde rozmáhá i řemeslo! Kliment učí umění, jemné práci s kovy, a vyzná se i v ovocnářství. Ukazuje, jak pěstovat a štěpovat stromy. Naum zase vede stavební činnost. Konstantin: Škola otevřela Slověnům oči. Metoděj: Víš kolik bohoslovců chce studovat dál?
Konstantin: Předal jsem jim všechno, co jsem mohl. Jsem jen obyčejný kněz.
Rastislav: Podceňuj se!
Metoděj: Měli bychom poprosit v Římě o pomoc.
Konstantin: Ano.
Rastislav (pookřeje): Budete potřebovat nějaké dary pro papeže. Dám vám zlato a stříbro!"
Konstantin: My máme něco lepšího.
(Po scéně se rozbíhají postavy, tančí po 2- 3 dokola, , uprostřed je kříž, kolem kterého víří.)

III.dějství
(Itálie - Řím - římská cesta, oblouk, vpravo v dálce Kolloseum, kostely... Na scénu vstupují Konstantin a Metoděj, poutníci, obtížení knihami a schránkou s Klimentovými ostatky. Objevuje se také němec.kněz.
Němec.kněz (s křížem na prsou a mečem za pasem. Volá na ostatní a ukazuje na Konstantina a Metoděje a pokřikuje:
To jsou oni! Rozkolníci! Schizmatici!
(Ke Konstantinovi):
Tys pořídil Slověnům nové knihy?
Konstantin: Ano.
Němec: Styď se! A učíš z nich! Jak ses opovažuješ?
Metoděj: Nechte bratra odpočinout!
Němec(Ke Konstantinovi):
Jak si to představuješ? Nemáš na to právo!
Metoděj: Jako havrani na sokola!
Němec: Nikdo před tebou se něčeho takového neodvážil!
Konstantin: A co Wulfila? Nepřeložil Písmo svaté do gótštiny?
Němec: Cože? Ten arián! Odpadlík je to.
Metoděj: Snad nějaký podčlověk? Nepřišel snad Ježíš i kvůli němu se svým Božským Srdcem na dlani?
Němec: Pchá !
Konstantin: Ano, byl to arián. A Peršané jsou zase nestoriáni. Tak můžete odmítnout kdekoho, kdo se pokusil o něco nového. Když Maurové dobyli Hispánii, zakázali křesťanům pít na veřejnosti víno a urážet islám. Zato vy chcete zakazovat každému, kdo se trochu liší od naší víry také pít vodu a jíst vezdejší chléb, a
dokonce i dýchat. - Strašná nesnášenlivost!
Němec: Sloužíme Bohu a ne lidem! Jde o Boží Slovo. To se smí učit jen hebrejsky, řecky nebo latinsky.
Konstantin: Copak nepadá déšť na všechny stejně? Nebo slunce nesvítí na všechny? Nedýcháme všichni stejný vzduch? To se nestydíte připomínat jenom tři jazyky! Chcete, aby ostatní národy byly kulturně hluché a němé? Copak považujete Boha za tak bezmocného, jako by to nemohl dát, nebo tak závistného, jako by nechtěl? Když tomu nechcete rozumět, tak si aspoň poslechněte, co o tom říká písmo. David volá: Pějte Hospodinu všecky země, pějte Hospodinu píseň novou!"
Metoděj: Ještě se budete od Slověnů hodně učit.
Němec: Snad ne tomu hlaholskému kvákání?
Metoděj: To třeba ne. Zato určitě tomu, jak předávat víru a lásku od srdce k srdci. Jako se to učil miláček Páně na hrudi Spasitele.
(Němec mlčí. Rozjasňuje se, ozvou se slavnostní fanfáry, pak se ozve hlas:
Papež Mikuláš vám žehná. Zve vás k osobní audienci.
Metoděj (se rozesměje, a povzbuzuje zasmušilého Konstantina):
Cha, cha, cha! - Jak se zdá, papež není tak nepřístupný, jak nám namlouvali. Konstantin: Jak by nebyl. Předchází nás zprávy o tom, jaký poklad přinášíme z Krymu.
hlas papeže: Bratři, vítejte v Petrově městě!
(Vítají se)
Konstantin: (Bere do rukou schránku s Klimentovými ostatky):
Svatý Otče, přijmi dar, jaký dokážeš plně docenit jedině ty, Biskup biskupů.
hlas papeže:Škoda, že se toho nedožil můj předchůdce papež Mikuláš. Právě byl povolán na věčnost.
Konstantin: A zde přichází tvůj svatý předchůdce, mučedník Kliment.
Po tak dlouhé pouti na Krym, kde umírá pro Krista a zpátky přes Konstantinopol a Moravu se vrací do věčného města. (Předává schránku s ostatky sv.Klimenta)
hlas papeže: Jsme vám nesmírně vděčni, že jste nám přinesli ostatky našeho předchůdce Klimenta. Jste vítáni ve věčném městě Římě. Zdravím vám ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.
Konstantin: Přinášíme také Písmo svaté v slověnském jazyku.
hlas papeže:Ehm - vím o té těžkosti.
Konstantin: Začali jsme psát posvátné knihy a učit v slověnském jazyce.
hlas papeže:U nás se zatím učí Boží Slovo jen hebrejsky, řecky a latinsky. V rodném jazyce? To ještě nikdo nedokázal.
Konstantin: Když mluvíme o tak ušlechtilých věcech a pravdách, které přesahují každého tvora, tak chceme pronést raději pět slov, kterým někdo rozumí, než deset tisíc slov nesrozumitelných.
hlas papeže:Tady nejde jen o člověka. Jak se s tím vypořádáváte při bohoslužbě? Máte pro to knihy?
Konstantin: Ano. hlas papeže: Překlady byzantských knih, anebo - vlastní výtvory?
Konstantin: Nic takového.
hlas papeže:Co je to za knihy?
Konstantin: V podstatě odpovídají vaším, římským.
hlas papeže:Opravdu?
Konstantin: Jako že je Bůh na nebi. Když jsme poznali poměry na Moravě a v Panonii, viděli jsme, že západní způsoby zbožnosti tam už trochu zapustili kořeny. Navázali jsme na to.
hlas papeže:Ale z Byzance jste byli zvyklí na východní způsoby.
Konstantin: To je pravda, ale na Moravě jsme tyto způsoby tolik neprosazovali.
hlas papeže:Takže jste vzali za základ naše latinské knihy?
Konstantin: Podrželi jsme se starších řeckých knih Řehořových, ale z těch jste přece vycházíte také vy.
Hlas papeže - směje se a říká uznale):
Moudré - zarazí se, Avšak - co lid? Nestýská se mu po latině?
Konstantin: Ani v nejmenším!
hlas papeže: Vyváží tento kulturní vzestup Slověnů to, že jazykově poněkud pozbýváme znamení jednoty?
Konstantin (zamyslí se):
Podle svého nejlepšího svědomí mohu říci, že ano. To, co lid možná vábilo svou tajemností, mu dávalo málo. Pokud někdo chtěl růst dál, nerozuměl. Nyní chápe, co slyší, a rozumí tomu, co vyslovuje, ba co dím, přímo srdcem to vyzpívá. A tak je větší přínos z tohoto slověnského hlaholu, než ztráta znamení jednoty, kterou ssebou nesla latina.
hlas papeže (rozplývá se):
Skvělé! Znamenité! A přitom tak prosté!
Žehnám vašemu dílu. Vkládám na tyto slověnské knihy ruce.
Konstantin (Ukáže na Metoděje):
Bez něho bych to nikdy nedokázal.
hlas papeže: Žehnám našemu milému Otci Metodějovi a vkládám na něho své ruce. Nyní ještě ať vloží dva biskupové své ruce! - (po odmlce) A nyní - otcové biskupové -
vložte ruce na ostatní slověnské učedníky! Jsou toho hodni!
Nyní bratři, ať Bůh dovrší dílo, které se u vás započalo!
----
Odneseme je na oltář do chrámu Matky Boží. Tam oslavíme Pána bohoslužbou v posvátné slověnštině.
(Ozývá se slověnský hlahol, Hospodine, pomiluj ny..., zvolna doléhá, sešeří se.

Když se rozjasní je Konstantin sám v cele, leží na lůžku - Po chvíli se ozvou rány na dveře)
1.hlas: Kdo jsi, bratře, a co tě přivádí do kláštera svaté Praxedy? Metodějův hlas: Jsem kněz Metoděj a přicházím navštívit bratra
Konstantina.
1.hlas: Bratr toho jména se tu nenachází.
Met. hlas: Ale je tu. Přijal mnišské jméno Cyril.
1.hlas: Cyril? Ten zde je.
(Rachot klíčů, vrznutí otevíraných dveří. Vstupuje Metoděj. Rozjasňuje se. Konstantin-Cyril leží, má na sobě černý hábit, zdobený křížem, odkašlává.
Metoděj přichází ke Konstantinovi-Cyrilovi. Cyril se pozvedne na lůžku a usměje se)
Cyril: Vítej, bratře!
Metoděj: Buď zdráv! - Jak je ti?
Cyril (mávne rukou)
Metoděj (vyhrkne):
Uzdravíš se.
Cyril: Podívej (a ukazuje kus bílé látky s krvavými skvrnami)
Stále vykašlávám krev.
Metoděj: Musíš se uzdravit. Co bych si bez tebe počal? Zvláště teď, když papež Hadrián potvrdil správnost našeho díla mezi Slověny.
Cyril: Bylo to tak úchvatné, když jsme zpívali bohoslužbu slověnským jazykem v chrámu svatého Petra, a druhý den v chrámu svaté Petronily, a další den v chrámu svatého Ondřeje.
Metoděj: Nato zas u velkého učitele národů, Pavla.
Cyril: (nedočkavě):
Co nového?
Metoděj (zaváhá ):
Smutné zprávy z Byzance -
Cyril: Jaké?
Metoděj: Patriarcha Ignatios a jeho věrní byli vyhnáni! Cyril (pokyvuje hlavou): Fotios!
Metoděj: Stupňuje odboj až k rozkolu! Je to spor o vycházení Ducha.
Cyril: To není jen slovíčkaření. Je to slovní vyjádření toho, že Byzanc jako druhý Řím už také přestává stačit.
Metoděj: Jenže to neví všechno. Vloni se sešla synoda. Fotios tam zavrhl papeže! Nato došlo k převratu. Nový vládce sesadil Fotia a znovu dosadil Ignatia do úřadu patriarchy. Pak vypravil do Říma poselstvo se závěry nepravé Fotiovy synody, kde je zavrhován papež. Ty listiny shořely na římském náměstí. -
Cyril: Fotios a ta jeho ctižádost! Až k rozkolu to dohnal -
Metoděj: Cožpak má ve všem pravdu jenom Řím?
Cyril (se zamyslí , potom říká pomalu):
Mezi Bohem a lidmi je jediný prostředník: Ježíš Kristus. Jinak není v nikom spásy. Církev je pouhým nástrojem spásy. Lidé docházejí spásy v církvi, ale vždy jen díky Kristu. Tajemství církve je větší než západní právo a organizace. Je hlubší než byzantské umění a moudrost východních otců. Proto první Řím s právem a organizací, stejně jako ten druhý s krásou a moudrostí, už praskají ve švech. Všechno volá po všeobjímavém srdci Slověnů.
(Rány na dveře)
1.hlas: Kdo jsi bratře? Co hledáš v klášteře svaté Praxedy?
2.hlas: Jsem bratr Gorazd. A přicházím za naším bratrem Konstantinem-Cyrilem.
(rachot klíčů, vrznutí dveří, vstupuje Gorazd, bodrý Moravák)
Gorazd: (obejme se s Cyrilem a Metodějem a vzájemně se zdraví)
Přicházím spěšně pro vážnost zvěstí. Kupci přinesli zprávy z Moravy.
Metoděj: Co se stalo?
Gorazd: Morava je prý v jednom ohni. Němci udeřili.
Cyril (se rozkašle):
Ubohý lid. Trpím s ním.
Gorazd: Zaútočili na Moravu. Karloman plení nitransko. Druhorozený Karel řádí v Rastislavově kraji.
Cyril: Ubohý Rastislav.
Gorazd: Jistě se stáhl do pevnosti. A ta je nedobytná.
Metoděj: Použijí lsti. Budou počítat se závistí a ješitností. Vyvolají rozpory mezi Slověny.
(Cyril se rozkašle, přitíží se mu, Gorazd odchází)
Cyril: Cítím bratře, jak mi odcházejí síly. - Pomoz mi, bratře.
Pomoz mi, jako jsi mi pomáhal od začátku. Tehdy jsi mě učil chodit a říkat první slova a věty. Ještě že jsme tu spolu. Když , stojíš v bráně smrti, hledáš otce, aby ti ulehčil. Hledáš otce, aby ses svěřil.
Metoděj (užasle): Nepoznávám tě, bratře. Ty se přece nemusíš ničeho bát. Kdo žil spravedlivěji, než ty?
Cyril: I spravedlivý hřeší denně sedmasedmdesátkrát. Pomoz mi uzavřít život.
Metoděj: Zpověď ?
Cyril (pokyvuje hlavou)
Metoděj: Neznám nikoho, kdo by žil tak svatě, jako ty. Jaké mohou být hříchy, na než chceš vzpomínat?
(Metoděj pokrčil rameny a přitáhl si stoličku k Cyrilovu loži)
Cyril: Dobře víš, že jsi od dětství mým vzorem. Vždycky jsem se ti chtěl vyrovnat. Býval jsi obratný v lovu, kdežto já tak nemotorný a slabý. Tvá ramena jsou mohutná a postava jako dub, já jsem pořád stejný střízlík - Metoděj (ho přeruší): Bratře, tvá velikost přece není v tvé postavě, ale ve tvé moudrosti.
Cyril: Když říkám, že jsem tě tolik ctil, souvisí to s tím, z čeho se chci vyznat. Zarmucoval jsem rodiče.
Metoděj: Cože? Ty? Nejposlušnější a nejmilejší dítě? Nikdy ses slovem nevzepřel rodičům. To přece vím. Žil jsem s tebou ve stejném domě, znám tvé činy. Cyril: Rodiče by mne byli rádi viděli tak zdatného, jako jsi býval ty. I když jsem od narození fyzicky slabší, málo jsem se sám přičiňoval o zesílení.
Metoděj: Směřoval jsi k věcem Božím.
Cyril: Ne vždy. A z toho se také vyznáván. V mládí jsem přilnul ke stvořeným věcem. Vzpomeň si na toho krahujce, vycvičeného na lov. Tolik jsem si oblíbil. Jednou ho však vichřice zahnala pryč. Už jsem ho neviděl.
Metoděj: Ehm.
Cyril: Byl jsem strašně smutný nad jeho ztrátou. Několik dní jsem ani nejedl. Rodiče byli nešťastní zase ze mě. Trvalo mi to, než jsem přišel na to, že jsem příliš přilnul ke stvořeným věcem. Teprve pak jsem se naplno otevřel Boží moudrosti.
Metoděj: Nebyl to žádný těžký hřích, ani jsi v něm neuvázl.
Cyril: Přesto to vyznávám. -
Metoděj: Ještě něco?
Cyril: Za studijních let se mě jako sirotka ujal strýc Theoktistos, dvorní úředník.
Metoděj: Dlouho vládl za nezletilého císaře.
Cyril: Obdivoval jsem bohatství císařského dvora. Avšak strýc mi vysvětlil, že peníze nestačí, aby se z kupců stali vládci světa. Na to je třeba lidí moudrých a vzdělaných, kteří dovedou chápat věci kolem sebe a z okolních věcí vyčíst řád světa a úmysl Stvořitele. Díky strýčkovi jsem se dostal na Magnaurské vysoké učení. Filosofii nás učil Fotios. Býval jsem v jeho kroužku.
Metoděj: To jsi měl štěstí. Ta akademie byla jinak pro kněze.

Cyril: Jenže strýcovo postavení na dvoře se zhoršovalo.
Metoděj: Císař dospíval a chtěl se už už chopit vlády.
Cyril: Mnozí radili strýčkovi, aby se stáhl do ústraní. Strýc myslel, že císař ještě není dost připravený k vládě. Navíc tam byla také císařovna.
Metoděj: Ctižádostivá jako málokdo.
Cyril: Bardas začal na císařův pokyn odstraňovat strýcovy přátele.
Metoděj: Ehm.
Cyril: Taky jsi jedna z jeho obětí, Metoději. Vyznávám, bratře, že jsem to věděl a neudělal jsem nic pro tvou záchranu. Tak dobře jsem se znal s mladým císařem
Michalem.
Metoděj: Copak jsi sám něco mohl dělat? Poslal jsi mi zprávu po strýci, abych ujel a někam se schoval. Skočil jsem na koně a tradá do hor. Jel jsem až na Olymp.
Cyril: Proč jsi tolik riskoval? Jel jsi středem říše!
Metoděj (s úsměvem): Pod svícnem bývá největší tma.
Cyril: Měl jsem o tebe hrozný strach. Dodnes si vyčítám, že jsem tě vystavil takovému riziku. Na dvoře byly hrozné poměry. A já jsem tam dlouho váhal, až bylo pozdě. Proto se z toho vyznávám před Bohem.
Metoděj: Copak se mi něco stalo? Dostal jsem se do bezpečí.
Navíc právě tohle místo - olympský klášter jsem tolik hledal. A konečně jsem to našel. Cyril: Mšstem proudily zástupy. Provolávaly slávu císaři Michalovi. A hned zas nenávistná hesla: Pryč s císařovnou! A pak se to stalo. - Jeden z vojáků mi zabil strýce. A co jsem udělal na jeho obranu? Nic. Vůbec nic. Měl mne rád jako vlastního. Tolik mi pomohl a když zůstal sám a potřeboval pomoc, byl jsem daleko. Je to moje vina.
Metoděj: Ty? - Jsi nemocný! - Blouzníš! Jak bys ho mohl ochránit? Copak jsi voják? Bardas ho měl chránit! Proč to neudělal?
Cyril: Ztratil vládu nad vojáky, když se mezi ně vmísila pokřikující lůza.
Metoděj: Nejsi vinen jeho smrtí.
Cyril: Tehdy jsem nahlédl na intrik na císařském dvoře. Když mne císař Michal posílal na Moravu, řekl jsem, že půjdu rád a třeba i bos.
Vyznávám, že jsem opouštěl císaře Michala s lehkým srdcem. Dávno jsem toužil utéci z dvora a od jeho pletich. Vyznávám se tím z malé lásky ke své vlasti. Šel jsem i na Moravu, abych unikl před jedním zlem. Jenže jsem si lid Velké Moravy tolik zamiloval. A teď pro něj trpím. Bojím se, že po mně nezůstane skoro nic. Jestli se knížetem stane Svatopluk, tak vezme za své i to málo, co jsem po sobě zanechal.
Metoděj (uchopí nemocného za ruku): Zbude, bratře, zbude. Zazářils jako jasná hvězda: napřed učitel, pak představený císařské kanceláře, nakonec patriarcha -
Cyril: Víš, Metoději, teď si kdekdo zvyká mluvit o stranách a skupinách, třeba o straně Fotiově a straně Ignatiově, o straně nesmiřitelných a o straně ekumenistů. Tak se lidé třídí a zařazují, až jsou z nich uzavřené sekty. To strašně zjednodušuje pohled na dění v říši. A bývalo to všechno úplně jiné. U Fotia nebylo žádné stranictví. Nikdo nikomu nepřísahal nenávist. Scházeli jsme se ve Fotiově paláci. Samí vzdělaní lidé, mladí nadšenci. Metoděj (pokyvuje hlavou): To bývaly jenom neškodné spory nadšených studentů.
Cyril (zamyšleně): Jak se to mohlo zvrhnout do tak nenávistného stranictví? Snad jsem se neměl od nich odtahovat do ústraní, do samoty - ? Nebyla to moje povýšenost?
Metoděj: Copak svatí neříkají, abys hledal Boha v samotě? Jedině v ústraní můžeš zaslechnout Boží hlas, promlouvající z nitra duše? Kde jinde bys ho měl hledat? - Čím je pro tebe filozofie? Mrtvá litera nebo živá věda ?
Cyril: Je to poznání věcí božských i lidských, nakolik se člověk může přiblížit Bohu. Filozofie tě učí, abys svými skutky byl obrazem toho, který tě stvořil.
Metoděj: Tak vidíš, bratře. Nebyla to žádná pýcha, když jsi šel do ústraní, abys slyšel Boha.
Cyril: Snad. (připustil tiše) - Bože, smiluj se! Metoděj: Určitě.
Cyril: Celý ten mumraj kolem Bardasova nástupu k moci znamenala konec mé práce jako knihovníka. To byl konec mých přednášek.
Studenti věděli, že jsem příbuzný zavražděného ministra. Pořád mi kladli otázky na politické téma, a já nedovedl s přesvědčivě odpovídat. Odešel jsem do kláštera. Sám jsem si to všechno potřeboval srovnat v hlavě.
Metoděj (pátravě): Ale mnichem ses tehdy nestal.
Cyril (zavrtěl hlavou): Ještě jsem se nechtěl vzdát naděje na činný život.
Metoděj (pokyvuje hlavou): A díky tobě se dozvěděli Bulhaři o Kristu.
Cyril: Přijali Krista, ale hlaholici odmítají.
Metoděj: Zdá se jim to těžké.
Cyril: Vyznávám Bože, že jsem vytvořil příliš náročné písmo.
Metoděj: Náročné? Moravané a jiní si to přece rychle osvojují!
Cyril: Chtěl jsem nové písmo. Úplně jsem překroutil řecká písmena, i když jsem jim ponechal zvuk. Snad moje svéhlavost? Snad ješitnost?
Metoděj: Jakápak ješitnost? Je to písmo, které je na úrovni svého poslání - přinést Boží slovo.
Cyril: Ale ti Bulhaři mě znepokojují.
Metoděj: To není to vina učitele.
-
Ještě něco?
Cyril (dýchavičně): To, že jsem na Moravě nedokončil, co jsem měl. Odcházím od rozdělaného díla.
Metoděj: Bůh tě povolává - Bůh tě odvolává.
Cyril: Pane, smiluj se!
Metoděj (odmlčí se a modlí se):
Jsem si jist, že je ti odpuštěno ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. (udělá pravou rukou kříž)
Cyril (unaveně): Díky. Jistě budeš dobrým zpovědníkem, až se vrátíš na Moravu.
Metoděj: Ale já se tam přece nevrátím bez tebe!
Cyril: Jedině tebe jsem označil papeži za hodného biskupského úřadu pro Slověny.
Metoděj: Zůstanu s tebou! - A pak odejdu do rodné vlasti.
Cyril (vrtí hlavou): Jdi na Moravu!
Metoděj: Sám? - Ne!
Cyril (sípavě): Byli jsme spolu v jednom zápřahu - - orali jsme jednu brázdu - Já už končím. Vím, že miluješ klášterní život, ale neopouštěj kvůli tomu naše dílo! Vrať se tam! Očisti je od pohanské zloby a mnohomluvnosti jazyka falešných učenců!
Metoděj (po chvíli mlčení)
Nechceš se ještě rozloučit s Gorazdem?
Cyril (kývne hlavou)
Metoděj (poodejde a přivádí Gorazda)
Cyril (jakoby nepoznával Gorazda, mluví k němu, jako k různým svým žákům, tiše, sípavě):
Gorazde. (Gorazd přistoupí blíž, přiklekne k lůžku)
Nadšení, kterým plane tvé srdce pro Krista, je čistý a svatý oheň. Ale každý oheň, který je zažehnut v člověku, spálí svého nositele. Neunáhli se! Mlčení je někdy náplastí na rány a vodou na plameny. Usilovně studuj, aby tvá touha po spravedlnosti byla provázena touhou po poznání kořenů pravdy. Plevel nezničíš ohněm. Musíš ho pracně vyplet i s kořeny. Jinak získáš úřad, pro kt7erý jsi předurčen, ale neudržíš ho.
-
A ty, Klimente - (oddechuje)
- buď trpělivý! Tvou touhou je žízeň po vědění. Ty můžeš dokončit, co jsem už nedokázal přeložit.
-
Ty, Naume - zůstaň věrný své práci. Jsi nejlepší krasopisec a umělec, znamenitý stavitel. Tak neváhej! Buduj kostely, krásně je vyzdob a piš knihy!
Bůh ti dal smysl pro krásu a chce, aby jeho daru bylo využito. Bez krásy a umění by dům našeho Pána strádal
-
A ty, bratře Sávo - - máš dar výmluvnosti. - Užívej toho daru k oslavě Boží.
-
Bratře Angeláre - - buď svůj! Pán Bůh ti dává sličnost
a úchvatnost zjevu. Máš dar získávat druhé pro Krista, zvláště ženy. Pamatuj, že bez ostatních, bez obce věřících, bys je neudržel. Nezraď sám sebe. Pak nezradíš ani Boha ani svůj lid.
(Pak mluví jako by všem)
Jsem na vás hrdý, chlapci moji. - Učili jste se pilně a hodně jste se naučili. Co se dalo naučit z knih, to už znáte. Teď už se musíte učit sami. Život vás naučí. - Vraťte se na Moravu! Opatrujte, co jsme zaseli. Učte dál Božímu Slovu, ale i vědě, umění, řemeslům i zemědělství. Ať se šíří hlahol radostné zvěsti a všechno se to stane kulturou. Jestli se evangelium nestane kulturou, uschne. Jděte k Rastislavovi, k Svatoplukovi a Kocelovi. A poslouchejte svého učitele (ukáže na Metoděje). Můj bratr Metoděj půjde s vámi. Bez něho svůj zápas se Západem o duše nevyhrajete.
(Gorazd pokyvuje hlavou)
Loučím se s vámi. Jděte v pokoji Kristově !
(Gorazd si utírá slzy, odchází. Nato se Cyril obrátí k Metodějovi)
Zrno, které jsme zaseli na Moravě, vzešlo. Škoda, že se nedočkám, až setba zmohutní a zadusí plevel.
Metoděj (náhle): Kdy jsi vůbec onemocněl, bratře? Byl jsem s tebou - denně jsem tě vídal. Ta tvá náhlá nemoc mě zaskočila.
Cyril: Bylo to ve mně už dávno. Tolik se podobám vzhledem, postavou i povahou matce, že mne postihla i nemoc, která udolala ji. Pak ty útrapy cesty k Chazarům a potom ta Morava - tam bývalo vždy chladněji, než v Soluni. A teď ta pouť do Říma, a nemoc už vyrazila do útoku -
(Cyril ztěžka oddechuje, ale probírá se, pozdvihne se na lůžku a ze všech sil se modlí):
Bože! Ponechal sis ve službě anděly -
nebe jsi rozepjal a zbudoval zemi a vše,
co je, přivedls k bytí. Ty, který činíš
po vůli těm, kdo se tě bojí a plní tvá
přikázání, vyslyš mou modlitbu! Ochraň své stádo,
k ěmuž jsi poslal mne, svého nehodného
služebníka! Dej, Pane, ať se tvůj lid rozroste!
Až všechny shromáždíš v jednotě, učiň je lidem
vyvoleným, stejně smýšlejícím ve víře.
Vdechni jim do srdce svou nauku. Je to
tvůj dar, žes nás, nehodné, přijal za hlasatele
Krista. Odevzdávám ti ty, které jsi mi
svěřil. Spravuj je, aby všichni
slavili tvé jméno, mocná Trojice!
(Cyrilův dech se úží, slábne, jeho ruka křečovitě svírá ruku Metoděje)
Rozlučme se ! (zasténá, a když Metoděj vyhoví, dodává stále tižším a tižším hlasem):
Požehnaný Bůh - který nás nevydal do rukou neviditelných nepřátel - a potřel nástrahy viditelných odpůrců -
(ztichne Metoděj pokleká u lůžka bratra a tiše se modlí. Svítá)
Z druhé strany přichází papež, provázený postavami se svícemi. Přicházejí k hrobu, papež pokleká a tiše se modlí. Pak se zvedá a Dá pokyn lidem, a ti hned kladou Cyrila do přinesené rakve)
Jedna z postav se svící:
Po dlouhé pouti ho Bůh přivedl sem a zde vzal k sobě jeho duši. Ať zde jako ctihodný muž odpočívá!
Metoděj: Svatý Otče, naše matka nás zapřísáhla, aby toho, kdo z nás dříve odejde na soud, dopravil bratr do jeho kláštera a tam jej pohřbil -
přeruší ho hlas papeže:
Pro jeho svatost a lásku přestoupím římský obyčej a pohřbím ho ve vlastní hrobce v chrámě svatého Petra.
Metoděj: Ať je aspoň uložen poblíž ostatků mučedníka Klimenta!
hlas papeže: Staň se!
(Postavy zvedají rakev s Cyrilem a odcházejí)

hlas papeže: Splním poslední přání Filosofa Konstantina - Cyrila.
Poklekni Otče Metoději! Zde přijmi biskupskou mitru a prsten. A nyní vkládám na tvá ramena toto posvátné pallium (bílý pruh zdobený šesti černě vyšitými kříži, jehož jeden konec splývá na prsa, druhý na záda)
Ustanovuji tě arcibiskupem slověnským a moravským!
(odmlčí se a pak pokračuje)
Avšak také já sám - jako Petrův nástupce - bych zde rád něčeho dosáhl.
Metoděj: O co jde?
hlas papeže: Ujmout se pravomoci nad Illyrikem, kam tahle Panonie
právem svaté Církve náleží. Jsou to kraje bývalé
římské říše od Dunaje až po Peloponés. K tomu nyní ať
patří také Velká Morava, když o to tamní kníže a lid stojí!
Metoděj: Ano. Také kníže Kocel by se sklonil před arcibiskupem se
sídlem v Sirmiu.
hlas papeže: Ať se tak stane! Sirmium budiž tvé sídlo!
(Metoděj pokorně přikývne)
hlas papeže: Dobrá věc pro budoucnost. Však už dávno mohutní moc Západu a Východu. A co teprve zítra!
Metoděj: Třeba by to mohla být spojnice Západu s Východem -
hlas papeže: Už to tak je, ať už se to komu líbí, nebo ne.
Čím víc duchovně porostou velkomoravští Slověné, tím lepší svorník pro celý svět! Jinak nikdy nebude pokoj.
Metoděj: Odvážný počin. Nedá se čekat, že by Němci sami vydali, co zadupla jejich okovaná bota!
hlas papeže: Tohle poslání svěřuji tobě, Metoději. Jistě toho budeš hoden. Služ tomu oddaně - za všech okolností! Přinese to Evropě mnoho užitku!
(Metoděj polkne naprázdno.)
Neboj se, Metoději. Stojím za tebou. Tady máš můj list GLORIA IN EXCELSIS. Tím zřizuji samostatnou obec pro Slověny. Bůh ti žehnej ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. (Metoděj se klaní a křižuje)
Hlas lidu odpovídá sborově: Amen.


IV.dějství - Rub a líc
(Na Velké Moravě, v pozadí tři vršky s křížem, ale to vše je zatemňováno mraky, dýmem, požárem, neklidem, boji, žena
s dítětem v náručí pláče, jiná lomí rukama a pláče nad zabitým
mužem a modlí se u kříže.
Opodál pocestný, rozdělá a na zem položí ubrousek, prostře,
rozdělá si jídlo a hoduje, usedá, vedle se rozloží dva pocestní,
popíjejí ze džbánu nebo z plácaček, hrají karty....
ustrašeně balí jídlo,končí hru a podezíravě si přihlížejí příchozí.)
Hlasy: Otec Metoděj! - Otec Gorazd! -
Vracejí se - Naši otcové! Vítejte doma.
Kde zůstal Filozof?
Gorazd: V Římě - odebral se k Pánu. Ale otec Metoděj je zde.
Hlasy- žena s pláčem: Otče! - Zabili mi muže! - Němci.
Vy mne vyslechnete. - Pomozte nám! - Hrozné věci -
Metoděj: Slyšeli jsme o tom u Kocela.
Gorazd: A co kníže? Jsou o něm zprávy?
hlas ženy:Rostislav už není mezi námi - (poslední slova zajíkne v pláči)
Gorazd: Co je s ním ?
-
hlasy žen: Posílali jsme do Němec výkupné. Bavorští slibovali milost. -
Nakonec to přišlo - kníže Rostislav v okovech -
Plivali na něj -
Vrazili - mu - do očí - rozžhavený - (zajíká se pláčem)
Gorazd: Jak se to vůbec - ?
hlas ženy: Němci dotírali ze všech stran. Ničili všechno na potkání. Gorazd: Ale Děvín přece nedobyli.
hlasy žen: Kníže se opevnil. - Čestným bojem by Moravu nedostali.
Tak dobře se kníže připravil na válku. Každý si ho vážil.
Gorazd: No tak co ? hlasy žen: No - jak už to u nás bývá, v patách proslulosti jde závist.
A nejvíc to štvalo toho nitranského morouse.
Gorazd: Svatopluka?
hlas ženy: Ale třeba to tak špatně nemyslel -
(Metoděj se podíval nechápavě)
Jednoho dne se tady vynořil ten starý podvodník - ten prožluklý skřet. Pořád se do všeho vměšuje.
Metoděj: Kdo?
hlasy žen: Viching. A povídá, že Karloman má prý už plné zuby válčení. Kolik ti spolu vypili medoviny a vína! A pak Viching povídá: Jářku, proč by Slověni a Němci nemohli být dobrými sousedy? Svatopluk nestačil vyvalovat oči. A čím víc pil, tím méně chápal. - A když Rostislav odmítá mír, domluv se s Němci ty, nitranský kníže! Rostislavovi je hej, když je na Děvíně. Ale co lid? Jemu na lidu nesejde. A lid trpí. Když nechce on, jednej s Karlomanem sám! Je právě ve Frýzinkách.
Metoděj: A co Svatopluk?
hlasy žen: Naletěl. Vydal se jednat o míru do Frýzinek.
- Jenže Rostislav se o tom dozvěděl a bral to za zradu.
Metoděj: A nebyla to zrada?
hlas ženy: Svatopluk to myslel dobře. Chtěl pro nás mír.
Gorazd: A co Rostislav?
hlasy žen: Kníže? Inu, tvářil se jako by nic, vystrojil hostinu
a pozval tam Svatopluka. Když se ho král uprostřed
hostiny ptal na ty Němce, Svatopluk vyskočil od stolu
a dal se na útěk. Skočil na koně
a uháněl pryč. A Rostislav za ním. -
Najednou z hloubi lesa vyrazil houf.
Všichni na knížete, strhli ho z koně a spoutali. A hned
se vrátil Svatopluk a sám mu nasadil na krk smyčku. Jen
posmíval se: Cha, cha, cha! Kdepak jsi nechal zálohy,
milý strýčku? Potom ho vláčel za koněm až do Nitry.
A odtud - vyčerpaného a zmučeného přímo do rukou
Karlomanových pochopů (rozpláče se).
Metoděj: A co lid? Nebyl Svatoplukovým zločinem pobouřen?
hlasy žen: A jak! Většina vypověděla poslušnost tomu odrodilci a zaprodanci. Někteří ho ale omlouvali.

Gorazd: Omlouvali Svatopluka?
hlasy žen: Jak by ne. Chtěl pro nás mír. Kdyby to přišlo dřív, mohl by žít můj muž. Svatopluk to myslel dobře, jenže se mu to vymklo z rukou. Kdo mohl tušit, že jsou Němci takoví? -

(Přicházejí lidé, každý si sám sedá, rozdělá a na zem položí
ubrousek, prostře, rozdělá si jídlo a hoduje, jiní dva se
rozloží, popíjejí pivo nebo z plácaček, hrají karty....

Někdo přichází, všichni hned ustrašeně balí jídlo,
končí hru a podezíravě vyhlížejí příchozího)

(Na scénu přichází německý kněz s mečem u pasu. Když spatří Metoděje s Gorazdem, vykročí drze proti
němu)
Němec: Kliďte se odtud! Tady bude pořádek. Tomu vašemu kvákání je už odzvoněno!
(usedne)
hlas ženy: Pomozte mi! Vojna mi vzala muže.
Němec: Trpíš kvůli svým hříchům. Obrať se a čiň pokání!
hlas ženy: Vyznávám se. Jsem hříšnice. Lituji všeho.
Němec: Nicht verstehen. Was wollen Sie?
hlas ženy : Prosím o rozhřešení.
Němec (Zavrtí nechápavě hlavou)
hlas ženy: Tady je něco z našeho chovu. (zakvikne prase)
Němec: (udělá ledabyle kříž pravou rukou a říká):
In nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti. Odpouštějí se ti hříchy.
(Potom se Němec zvedne, jde ke stolu, postaví na něj kalich, a pokřižuje se se slovy:)
In nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti.
hlas ženy: Amen.
(Němec mlčky roztáhne ruce, pochvíli je vztáhne ruce nad kalich, pak zvedne hostii a položí ji na stůl, poklekne, pozdvihne kalich a zas položí na stůj, poklekne. Potom se chvíli mlčky modlí, pak přijme Tělo Páně a potom Krev Páně, načež se opět chvíli modlí, a konečně se ozve)
Němec Kněz: Dominus vobiscum
(sám si polohlasem odpovídá): Et cum Spiritu tuo.
Benedicat vos omnipotens Deus, Pater et Filius, et Spiritus Sancti. (nato výhružně) No tak !
hlas ženy: Amen.
Němec: Ite, missa es
(sám si odpovídá)
Deo gratias.
(Zdálky to sleduje Metoděj s Gorazdem)
Gorazd (tlumeně):
Osvícení břichomluvci.
Metoděj: Ať se stane, cokoliv, nedáme si naši školu rozmetat!
Gorazd: Budu ti stát po boku.
Metoděj: I kdybych tu nebyl, musíš pokračovat v díle. Ve svatém pokoji, v našem ústraní na Hoře je
naše útočiště. Dbej, ať se tam neustále připravují další bohoslovci. Pro všechny případy tě, milý Gorazde, vybavuji zvláštními pravomocemi -
(Němec-Kněz a ženy odcházejí. Z druhé strany přichází Svatopluk.)
Svatopluk (vítá je): Bratři nejmilejší! Vítejte!
Metoděj (chladně) : Zdravím tě, kníže.
(Gorazd se ukloní)
Svatopluk: Já vím, už jste slyšeli, co se stalo strýci.
Není to moje vina. To všechno Viching. A Němci!
Metoděj: Teď jsi u nich pořád na hostině?
Svatopluk: K čemu je to dobré, když mi nic nechutná?
Sjednal jsem mír, ale nevěděl jsem, co provedou strejdovi. Ale pomstím se, až přijde čas!
Metoděj: Smluvil sis mír. Když jej porušíš, budou
tě mít za zrádce.
Svatopluk: Tak ať!
Metoděj: Karloman ti to dlouho trpět nebude.
Svatopluk: Dej mi pokoj!

(na scénu přichází Němec s biskup.křížem u pasu má meč. Ignoruje Metoděje a Gorazda a jde k Svatoplukovi.)
Co tady hledá ten řecký pes?
(pohodí hlavou k Metodějovi)
Řekli jsme si přece u Karlomana, že mají táhnout z Moravy. Tak ať odpajdá někam jinam! Ty seš tu přece kníže! Tak to zařiď!
Svatopluk (k Metodějovi):
Ukaž mu papežskou listinu!
(Metoděj mu podá listinu, ten ji rozvine a pak se osopí na Metoděje)
Chlape bídná ničemo, komus to ukradl?
Metoděj: Jsem arcibiskup slověnský pro Moravu a Panonii.
Jsem apoštolský legát.
Němec (výhružně): To tak!
Gorazd (se hned přiblíží):
Listina je pravá! A ty, chovej se s úctou k moravskému arcibiskupovi.
Němec: Bavorští biskupové zde byli první! Máme na ty kraje historické právo!"
Gorazd: Omyl! Dávno tady byli křesťané z Vlach a z Řecka a také iroskotští, a Bůh ví, kteří ještě další!
Němec (výhrůžně na Metoděje):
Učíš v naší oblasti!
Metoděj: Kdybych věděl, že je vaše, byl bych ji minul, ale je Petrova a jeho nástupce v Římě.
Němec: Tady je naše oblast. A my se odtud nehneme!
(Pak jde na okraj scény a volá)
Hola, bratři, máme zde v revíru škodnou!
(Na scénu přichází další Němec s mečem u pasu)
Metoděj: Přecházíte-li neoprávněně přes staré hranice a tím bráníte učení Božímu, dejte si pozor, abyste svůj mozek nerozlili, budete-li chtít kostěnou lebkou prorazit železnou horu!
Němec: Tohle si odpykáš!
(Také další Němec spustí proti němu nadávky a řvou jeden přes druhého, až to i Svatoplukovi přijde trapné).
Svatopluk (jakoby žertovně):
Netrapte mi mého Metoděje. Vždyť už se zapotil, jakoby stál u pece.
Metoděj (pohotově): Ano, pane. Je to tak, jako když lidé jednou potkali upoceného Filozofa a ptali se ho: Proč se potíš? On odpověděl: S hrubou cháskou jsem se přel.
Němec (rozkřikne se na Metoděje):
Já ti dám hrubou chásku, ty ničemo! Víš kdo já jsem? Biskup pasovský! A je tu se mnou také
frýzinský biskup Anno, a také sám ctihodný otec Adalvin, metropolita solnohradský!
hlasy Jen mu dejte co proto, otče Harmanrichu!
Němec (švihá jezdeckým bičíkem Metoděje a řve):
Tu máš, co zasloužíš, řecký pse!
(srazí Metoděje na zem, zlostně do něj kope,
Gorazd mu vyrazí na pomoc, ale Němec ho úderem srazí k zemi, že zůstane omráčený ležet.
Hlasy (jeden před druhého spílají Metodějovi)
Schweinehund! - Zatracený schizmatiku!
Kde máš tu Hadriánovu bulu?!
Ať ti ji omlátím o tu tvou sprostou hubu!
(Svatopluk tomu nečinně přihlíží)
Němec: Co s tím přivandrovalcem ?
Hm. - To bude krátký soud .
Barbar řecký! - Zavřít ho, až shnije!
Kam s ním?!
Do nějaké zatuchlé díry! Ať tam pojde!
Do Ellwangenu!!
V té švábské díře mu bude dobře. Chopte se ho!
(Scéna ztemní, zahřmí a někdo surově vleče Metoděje za vousy ze scény.)
Němec: Začíná pršet.
Je to se sněhem.
Chtělo by to někde se ohřát.
Takhle na džbánek dobrého vína moravského.
Nebo i medoviny.
(ke Svatoplukovi):
Kníže nás pohostí v tom svém překrásné pevnosti, že ano? (jízlivě)
(Svatopluk pokyvuje hlavou)
Jezte, pijte, co hrdlo ráčí! Konečně už někdo udělá pořádek na Velké Moravě.
Cha, cha, chá!
Na to musí přijít Němec! (pokyvuje uznale): Inu, německá důkladnost a dobrá organizace!
(Všichni odcházejí, stmívá se, ozývá se šum hospodského ruchu, cinkání skleniček, hlasy, smích, zpěvy opilců)

(Na jevišti se tančí divoké tance kolem stromu, ozývá se juchání a halasné pokřiky,
ozývají se přípitky, cinkání skleniček, kouření, vášnivé objímání,
Hlasy: Na zdraví! - Zum Woll! - Ať slouží!!
opilý zpěv: Pijme pivo s bobkem,
jezme bedrník!
Nebudeme stonat, nebudeme mřít!
Jak ta babka povídala,
co do lesa chodívala,
na ten bedrník,
na ten bedník!
Hlasy: Nalej mi vína!
Přidej!
Ještě pečeni!
Dej sem tu medovinu!

(opilý zpěv, je šero, na scénu se potácí opilý Svatopluk se džbánem ze kterého si přihýbá, hádá se sám se sebou).
Svatopluk: Co jsem mohl dělat? - Zavřeli ho - arcibiskup sem, arcibiskup tam. Mohl jsem se vzepřít?! - Ne - nemohl! Byly by z toho zbytečné bojůvky - Kdo pochopí, co musí kníže podstoupit, aby zachránil mír svému lidu? Kdo to pochopí? - Nikdo! - Nikdo mi nerozumí!! (Přihne si
ze džbánu) - Všechno to spískali Němci!
(Na jeviště vtrhnou Němci-vojáci, gestapáci, německé helmy, vrhnou se na Svatopluka, zápasí s ním a spoutávají ho)
Svatopluk: Co chcete?!
Němec : Pevně ho držte! - Spoutat!
Svatopluk: Pusťte mne, chlapi! - Víte kdo jsem? - Kníže Svatopluk! Pusťte, ničemové!
Němec : Utáhni to!
Svatopluk: Pomstím se vám!! -
Němec: Drž hubu, zrádče!
Svatopluk: Co si to dovoluješ?!
Němec: Zrádce zůstane zrádcem.
Svatopluk: Kdo vás poslal? - Pusťte mne! Však se domluvíme.
Němec : Nedá se mu věřit.
Král Ludvík má pravdu. Takové Svatopluky je lepší držet pod zámkem.
Svatopluk: Kam mě vlečete?!
Tam, kam patříš, pse!

(Svítá, Gorazd se probouzí, třese se zimou, pozvolna se zvedá a kleká na kolena, drží se za hlavu, pak spouští ruce dolů a modlí se.)
hlas ženy: Gorazde! Tys to přežil?
Gorazd: kývne
hlas ženy Co si počnem?
Gorazd: - Až co řekne Otec Metoděj.
hlas ženy: Zavlekli ho do Švábska.
Gorazd: Potom půjdeme do ústraní, na Horu. Tam je
naše Atheneum, naše vysoké učení.
hlas ženy Co tam ?
Gorazd: Pokračovat.
hlas ženy: Jsme sami.
Gorazd: Ale nebudeme dlouho. Konstantin s Metodějem nám dali školu. A my budeme dál vzdělávat všechny Moravany, kteří touží poznat Boha a zasvětit se mu.
hlas ženy: Ehm.
Gorazd: Nebude jich málo. Němci jim vzdělání nedopřejí.
A já mám ucelený program studia. Jeho středem je láska k moudrosti, filó-sófia.
hlasy žen: Kdekdo se u nás: Jak to, že vůbec jses? Jaký smysl má život v takovém blázinci? - Němec odpověď nedá. Ani nezná naši řeč.
Gorazd Sami k tomu ani nedojdou.
hlas ženy: Ale co živobytí?
Gorazd: Bůh se postará. - Mohu použít své znalosti Galena a Hippokrata.
hlas ženy Ranhojič je dnes potřeba všude.
Gorazd: Budou k nám vodit na Horu nemocné, budeme je uzdravovat a učit tomu umění naše bratry.
hlas ženy: Jen aby ses tam ve zdraví dostal -
Gorazd: Už to není daleko.
hlas ženy: Jenže na každém rozcestí jsou Vichingovy stráže.
Gorazd: Viching? On už je zase tady?
hlas ženy: Nejenže tu je. Náramně se přičiňuje o naše zotročení.


(Odcházejí ze scény. Druhou stranou přichází Viching s němec.vojáky a něm.knězem)
Viching: Přicházím od samotného Arnulfa.
Němec: Jaké máš zprávy, Vichingu?
Viching: Arnulf vám blahopřeje za zdárné vyřešení moravské otázky.
Němec: Arnulf? Ten mladíček? Ani nechápe, o co tu jde.
Viching (pokyvuje hlavou)
Němec: (pokračuje): Usekli jsme Moravě hlavu.
Viching (posměšně): Metoděj i Svatopluk teď hnijí v nějaké díře.
Němec: Zbavit se jich je jedna věc, ale horší je udržet si Moravu.
Viching (pokyvuje hlavou)
Němec: Jsou nestálí. Těžko se jim vládne.
Viching (nenávistně): Bičem na ně!
Němec: A teď se ještě dovolávají svého arcibiskupa Metoděje. Je prý ustanoven papežem. Jak jim zavřít hubu, psům slověnským?
Viching: Vysmát se jim. Metoděje se vám zachtělo,
milánkové? Tady ho máte! Argument na čumák.
Němec (se rozesměje) - A papež!
Viching: Ani sám papež není žádný Pánbůh. Kristus je středem a jádrem Církve. Ten je uprostřed vás, když se sejdete dva nebo tři v jeho jménu. To vám nestačí? Cožpak nevěříte evangeliu?
Němec (mu zatleská):
Tebe, bratře Vichingu, potřebujeme na Moravě jako sůl.
Viching (úlisně): Hmm - možná, že bych je uměl udržet na uzdě.
Němec: A jak?
Viching (zatvářil se tajemně)
Němec: No tak! Ven s tím!
Viching: Musíš znát tu zvláštní přilnavou povahu těch psů.
Němec: A když ji znáš, co tedy?
Viching: Využít toho třeba při bohoslužbě.
Němec: Co to meleš?
Viching: Třeba by stačilo dovolit jim, aby se během bohoslužeb směli všichni držet za ruce.
Němec (nedůvěřivě): Že by - ?
Viching: A když tak rádi hlaholí, tak je naučíme pět, šest latinských slov, aby je mohli omílat pořád dokola.
Němec: A co ti ostatní?
Viching: Kteří?
Němec: Ti, co se s tím nespokojí?
Viching: Vojáci si už s nimi poradí. Zůstanou sami a někde shnijí.
Němec (se rozesměje): Hm. Třeba to není tak špatné.
Viching: Však uvidíš! A budeme je mít na udici.
(Oba se smějí a odcházejí, scéna zhasíná a je slyšet, jak na scénu přicházejí lidé klekají na zemi, drží se vzájemně za ruce a zpívají pořád dokola slabým, dvojhlasem:
Ubi caritas et amor, Deus ibi est.
(Viz: Zpěvy z Taizé, 70) Postupně se přidává třetí hlas.)
Gorazd zapaluje svíčku.
Gorazd: Je tu špatné světlo. Ale na zápisky to stačí.
Hlavní je pro nás rozmluva, kterou na své životní pouti
vedeš s Bohem. Všichni jsme poutníci.
Prvním poutníkem byl Abrahám. Kamkoli jdeš, tam opakuješ Abrahámovu pouť k Bohu.
hlas: Opravdu v tom není žádný rozdíl?
Gorazd: Jedině ten, že Hospodin ukázal Abrahámovi zaslíbenou zemi teprve až uvěřil. My tu zaslíbenou zemi máme stále před nosem.
hlas: NO, a co s tím?
Gorazd: Abrahám se stal poutníkem, protože vsadil všechno na ctnost víry. Tak se stáváme poutníky i my. Jedině tak tvoříme budoucnost. A pamatujte si, i Abrahám nadělal spoustu chyb. Ale pokaždé se zvedl a šel dál.
hlas:To bylo kdysi, ale co dnes?
Gorazd: Všude jsou stejné podmínky pro nový pohyb.
(Ozve se dupot koní, řinčení zbraní, Gorazd zhasíná svíčku ozývá se útěk některých bratří. Jiní hlasitě poklekají a připojují se ke zpěvu Ubi caritatis..., Zvyšuje se hlasitost jejich zpěvu. Nato dupot vojenských bot, blýskání baterkou, štěkot psů, Přichází Viching. Zpěv se ztišuje
Viching: Kde jsou?
hlas vojáka: Nejsou tu. Jen pár těch zpěváčků. -
Viching (důrazněji): Povídám, kde jsou ti rozkolníci!?
(Ozývá se zpěv hlasitěji a hlasitěji)
Viching: Nikdo nic neví?! - Víme, kdo za tím stojí! To Gorazd! Nezodpovědný kněz! Místo, aby se staral jako dobrý pastýř o Velehrad, toulá se a podněcuje temné síly v podzemí! I na něho dojde!
hlas vojáka: A co tyto podvratné živly.
Viching (k vojákům): Zatím je nechte!
(potom k hlasům z okolí): A na vás si ještě posvítíme! Viching opouští scénu. Vzdalující se dupot, scéna ztemňuje, ztišuje se zpěv modlících se. Z druhé strany na scénu nejistě a pomalu vchází Gorazd se svící a usedá
hlas: Čím to, otče Gorazde, že tahle církev sice má klíče,
ale neotvírá jimi? Jen s nimi hrká jako Metodějův žalářník?
Gorazd: Je to strašná odpovědnost, bratři. Otvírat cesta do nebe se musí i přes možné omyly, které z toho mohou vzejít. Říkám to i sám za sebe. Ani já nejsem neomylný.
hlasy žáků: Má to nějaký smysl? -
Vichingova stráž nás všude honí! -
Jakýpak to může mít smysl?
Gorazd: Chceme a modlíme se a děláme všechno proto, aby budoucnost stála před námi jako Boží vláda. A my tu jsme jako nástroj jejího přiblížení a naplnění. Podnikáme to s vědomím, že jsme nedokonalí, sami o sobě nanicovatí, ale přece jenom nástroj, a že tento nástroj bude Tvůrcem odložen právě v tom okamžiku, kdy ze své vůle přestane být nástrojem.
hlas žáka: Kam jenom jdeme?
Gorazd: Kam jdeme? Každý jen za sebou, za svojí tváří - má-li ji ještě. Ale i ti,
(ukáže v ten směr, kudy odešel Viching s vojákem )
co žádnou nemají,musí se kamsi pohybovat
po špičkách, stínem, ložnou tmou,
náhradní tvář si z krve snovat.
Nelze ten zákon obejít!
-
Je to tak lehké
ve vlastní tváři tvář svou nepoznávat.
Je to tak těžké
s tváří žít -
hlas žáka: Nejstrašnější je pomyšlení, proč vlastně jsme tak rozerváni? Proč se tu ukrýváme v podzemí? Co nás
tolik odděluje od těch hodných -
(Přitom ukáže na zpívající modlitebníky držící se za ruce)
hlas žáka: - nebo prostě snesitelnějších.
Proč my jsme tu a oni tamhle?
Proč Duch svatý dopustil všechna ta rozdělení?
Gorazd: Na to se dá odpovědět dvěma způsoby. Ta horší odpověď svádí všechno rozdělení na hořký plod našich hříchů.
hlas žáka: A ta lepší?
Gorazd: Spočívá v tom, že i rozdělení je snad nějaká cesta, po
které putujeme k objevování ohromného bohatství Kristovy radostné zvěsti.
hlas žáka: Která z těch dvou odpovědí ospravedlní stále propastnější rozdělení?
Gorazd: - Ani jedna. Musí přijít čas, kdy se projeví sjednocující
láska! Rozdělení se nepochybně příčí Kristovu ustanovení. Je třeba neustále jednat pravdivě v lásce.
hlas žáka: A dennodenně být zas a znovu zklamán - ?
Gorazd: Myslím, bratři, že silnější než zklamání je skutečnost, že jsme se s novou silou vydali na cestu, na jejímž konci je velké sjednocení. To, co nás spojuje, je totiž větší než to, co nás rozděluje.
hlas žáka: Ale, co to je, otče Gorazde?
Gorazd: Není to jen něco, nýbrž někdo. Skutečným příznivcem celého toho našeho růstu zůstává Duch svatý. Jedině jemu přísluší rozhodnout, kdy bude růst naší jednoty dostatečně zralý i po lidské stránce.
hlas žáka: A co z našeho lidského hlediska?
Gorazd: Tady stačí pouze objevit jednotu, která ve skutečnosti už existuje.
hlas žáka: To se lehko řekne, ale -
Gorazd: Začít hned s povstáním lásky!
hlas žáka: Cože?
Gorazd (pomalu):
Vše více
než cílem náhod
ve smyčce žalu
- a pak bych spěchal
s povstáním lásky...
žák (nechápavě zavrtí hlavou)
Gorazd (pomalu):
Touha a naše Slunce
k větrům odpovídají,
které jsme pili -
ale také jedům,
které se lijí
k troskám hvězd
a k troskám sebe -
- ale tím více spěchám
s povstáním lásky...
hlas žáka: Ehm.
Gorazd (pomalu):
Živly však nikdy nestárnou
a stále mučí vesmír;
stále obcházejí:
- s povstáním lásky
začít hned...
(Ozve se dupot koní, řinčení zbraní, zhasíná svíce, slyšet shon, dávají se na útěk, blesky a ohně, kouř, rány a úpění. Šešeří se a zpěv modlících zeslábne.

V.dějství - Vězení
(Ve vězení, v pozadí mříže, ostnatý drát, odněkud doléhá úpění mučeného člověka, vlevo na jevišti vnitřek jedné cely, kde je Metoděj v okovech, rozcuchaný, v zuboženém stavu. U zdi je trocha slámy. V pravé půli jeviště je druhá cela, kde je s okovy Svatopluk. Světla nasvítí Metoděje. Rozpráví s někým v sousední cele, kterého však není vidět, nýbrž jen doléhá hlas zamřížovaným oknem.

hlas: Díky Bohu, otče Metoději, že máš tak železné zdraví! Metoděj: Jsi věrný žák. Ani v tomto neštěstí mě neopouštíš -
hlas: Otec Konstantin by něco takového nepřežil ani hodinu.
Metoděj: Dej mu Pán Bůh věčnou slávu. Měl křehčí náturu. Já jsem zase spíš po otci. Ale také už nejsem jako jsem býval. Nebýt té nohy - (pohladil si pravou nohu, na kterou dopadal) - možná, že bych odtud dokázal utéci.
hlas: To ti udělali oni, otče?
Metoděj: Kdepak. To už je dávno. Je to památka na Krym.
Hledali jsme ostatky umučeného svatého papeže Klimenta.
hlas: Jak?
Metoděj: Postupovali jsme podle vyprávění bratří. Mučitelé ho prý nakonec hodili do moře. Potupně - před veškerým lidem. To aby zastrašili křesťany na Tauru.
Mohlo to být na mnoha jiných místech, ale Konstantin vedený Duchem svatým šel na jedno místo u břehu a povídá: Tady kopejme, bratře! Trvalo jen pár hodin, kopáči se střídali a umdlévali, reptali a pochybovali. Postupně se jejich práce stala bezmyšlenkovitou činností. Najednou vidím bělající se kosti. Bez meškání skočím do jámy, abych odstrčil nešetrného kopáče a volám: Pozor, bratře! Stojíš na svatých kostech - !
Současně mne bodlo v noze, až jsem upadl. Inu, taková ukvapenost - ale pro svatou věc. Jenže noha bolí dál.
hlas: Stále ?
Metoděj: Už jsem si zvykl - jenže nedokáži, co jsem svedl v mládí.
hlas: Podívej se na ty mříže, otče Metoději. (Metoděj se podívá na mříž) Odtud neunikneš.
(Metoděj si povzdechne a pokyvuje hlavou)
hlas: Je to konec.
Metoděj (zavrtí hlavou): Musíš věřit v Boží prozřetelnost. Bůh ví o tobě, i kdybys byl všemi lidmi zapomenut. Má s tebou svůj plán, jedinečný, neopakovatelný.
hlas: Možná, že jsme se narodili právě pro tuto chvíli -
Metoděj (zavrtí hlavou): Římský papež mi svěřil poslání na Moravě.
hlas: Řím je daleko a papež neví, co se tu děje.
Metoděj: Musíme podat zprávu do Říma."
hlas (s bolestným smíchem): Nemáš nic na psaní! - Pšt! Přichází stráž! (řinčení, dupot)

Metoděj: (zavolá k mřížím): Haló!
hlas: (neurvale) Co je to tady?!
Metoděj: Potřebuji své psací náčiní!
hlas (hrubý smích)
Metoděj: Dejte mi mé psací náčiní!
hlas: Jestli tam budu muset slést, ty řecký pse, tak leda abych ti přidal několik ran!
(doléhá vzdalující se řinčení. Najednou do cely vlétne mřížemi balíček)
Metoděj (ho zvedá a rozdělává a říká si tiše pro sebe:)
Psací náčiní.
Metoděj (polohlasem): Kdo jsi?
hlas: Pšš - Vrátím se pro list.
Metoděj: Bohu díky.
(Rozdělá psací náčiní a píše a polohlasem předříkává):
Já, Metoděj, arcibiskup velkomoravský, odvolávám se
proti uvěznění a týrání německými biskupy. Brání mi v Božím díle na Moravě.
(Pak skládá list dopisu a zabalí do něj kámen. Potom se zvedne a polohlasem volá):
Příteli?!
hlas: Pššt!!
Metoděj: Tady je list. Je pro papeže.
(Hodí zamřížovaným oknem dopis. Někdo ho chytí, ale pak se ozve venku zaúpění.)
hlas: (hrubý smích) A je po něm! - Zrádce! - A ty, řecká svině, nedostaneš ani sousto!
Metoděj (rozhodí rukama, pak je sepne a tiše se modlí. Po chvíli modlitby, ozve se z dálky zvon vyzvánějící poledne, pozvedne hlavu a zvolna říká polohlasem):
Slyším zvon. Poledne. Anděl Páně.
Hlas Církve, hlas andělský dosud zní,
abych nezapomínal, na čí straně
zápasím tady v tmě žalářní.

Poledne. Srpen. Velké slunce prázdninové
bije v zdi, bije v dlažbu, tlačí se do mé cely.
Jsem sám a ta promlouváš ke mne, jasný kove.
Záštito! Kníže vojsk nebeských! Michaeli!

Jsem sám a v druhých celách jsou také sami.
A hloupost ďáblova, psí štěkot, ó rouhání,
jež slov nemá,
při hlaholu tvém umlkají jak šustot slámy,
na níž zde uléháme vždy mezi výslechy dvěma.
I sláma si stěžuje. I sláma - suše a tence:
kolébaly ji rozlohy nedozírné. Skřivani. Modro.
A v ten čas
pila rosu a slunce. V ten čas od března do července,
ta sestra vánků. Tma v kořenech, korunoval ji klas.
Teď svlečena ze všeho. Žal slamníků žalářních
úděl její.

Jako my bez ornátů. Jako my vyrváni
z lidských lánů,
jež v dechu Božím se kolébají a naklánějí,
tvář ke zdi, ruce prázdné, voláme k svému Pánu.

Jsou strašní. Vydal nás moci jejich. Moc jejich nás láme.
Stojíme v šeru. Tam venku hodina dvanáctá
městem kráčí. Zvon zní.
Žár, ticho. Zvon zní. Hlas promluvil, nasloucháme.
Jsme kněží. Jsme vyvolení. Vybral si nás Pán žní.

Pokoj, pokoj na vězněné i na věznici
s úpěním ústa svolávají a ruka žehná.
Naše ruka. Hlaň jediná zadarmo dávající.

Probodená.

(Zešeří se a ztemní. Zvolna se rozjasňuje v druhé cele se Svatoplukem s pouty na rukou i na nohou. Zvedá se ze slámy a drží se za hlavu)
Svatopluk: Asi se už zblázním. - Proč mě raději rovnou nezabili? Proč jsem neskončil jako strýc? Zasloužil bych to víc než on. Proč jen do mě nevrazili meč? Tak krátké, a tak rychlé. Ale tohle - nesnesu! Strašné ticho - a ta hrozná samota! Co je to s tím tichem, že je stalo tak úděsné? Největší štěstí jste proměnili v hrůzu. Po čem jeden touží, toho se zde děsí jako - jako -
(Zamřížovaným oknem k němu dolehne hlas.)
hlas: Jako smrti?
(Svatopluk se hrůzou otřese)
Svatopluk: Kdo to mluví?
hlas: Hádej. Možná tvůj žalářník.
Svatopluk: Smrt by tady byla vysvobozením. Ani se nedá vyjádřit ta hrůza –
hlas: Tak už to chápeš?
Svatopluk: Co?
hlas: Aby se strach stal odolným proti rozumu, musel bys ovládnout ticho.
Svatopluk: Proč?
hlas: Strach, který se zmocní ticha a samoty, zmocní se smrti. Smrt přestala být únikem ze strachu. Strach nabízí samotu bez hranic a ticho bez mezí. Smrtí neujdeš strachu, ale jen upadneš do strachu bez hranic.
Svatopluk: Jsem tu zaživa pohřben.
hlas:Konečně uznáváš, že mluvíš z hrobu.
Svatopluk: A co ty? Vyrábíš mrtvoly?
hlas: Sloužím králi a říši.
Svatopluk: Co v té vaší říši vůbec platí? Argument na čumák?
hlas: Hlavní slovo má příroda.
Svatopluk: Tak přece jen právo silnějšího. Kvůli tomu osvobozuješ strach od rozumu?
hlas: Příroda neví nic o právu silnějšího.
Medvěd uloví laň, jako drozd sezobne žížalu. A nemluví o moci nad srnkami, natož nad drozdy a žížalami. Ale člověk loví všechno: medvědy, jeleny, srny, drozdy i žížaly, bojuje se vším živým i neživým. Celou přírodu dobývá jako nepřátelskou tvrz. Teprve, až se lidé unavili a chtěli vybít na potkání, vymysleli si nějakou umělou přírodu. A co z toho vzešlo: umělý svět upadá. Pak jsou jen samí zbabělci, změkčilci - úplná zbahnilost. Ochočený pes ztrácí neochvějnost instinktů a bojovnost. Vrať jim svobodu, pusť je do volné přírody, a zahynou. Sám to víš nejlépe.
Svatopluk: Jenže jaké je řešení?
hlas: Strach žene k životu a k úniku ze života. Nesneseš život bez naděje na únik. Pud sebezáchovy tě podněcuje k životu.
Svatopluk: Podivné.
hlas: Podivné?
Svatopluk: Když věříš ve smrt, nemusíš věřit v ďábla.
Jestli nesmrtelnost potřebuje ďábla, tak na co?
hlas: Nesmrtelnost je ráj pro boha, ale peklo pro lidi.
Svatopluk: Proč peklo pro lidi?
hlas: Protože nesmrtelný je jenom strach.
Svatopluk: Ehm. Dá se tlumit pivem, vínem, medovinou -
hlas: Celá kultura je víra v únik, vysvobození ze strachu. Je to hráz proti strachu.
Svatopluk (nejistě): Je tady vůbec něco svatého?
hlas: Lidskost. Láska.
Svatopluk: Lidskost? Láska?
hlas: V opravdové kultuře se prodejná ženská dává z lásky. Všechny ženy jsou tu od malička vedeny k přesvědčení, že zlaté srdce má jen ta, která se kdekomu nezištně nabízí. A muž, který odvozuje svou hodnotu od ženy, je pro kulturu a lidskost bezcenný. Takový je šťastný leda tady - ve vězení.
Svatopluk: Která ženská ti tak strašně ublížila?
hlas: Taková jako tobě. Kdo myslíš, že tě sem dostal?
Svatopluk: Karloman.
hlas: Hm. A kdo mě?
Svatopluk: Nevím, ale věřím, že by mi ženská mohla přinést trochu štěstí.
hlas: Kterápak?
Svatopluk: Ta, co hýbe celým světem.
hlas: Pustý výmysl.
Svatopluk: Výmysl?
hlas: To se ví. Myšlenka je krvavý pot hlavy zadrhlé ve smyčce.
Co na tom, že ti z toho někdo udělá filozofii a krasořečnění. V jednom máš pravdu: kde se svět netočí kolem boha, tam se točí kolem ženské.
Svatopluk: Spíše s ní padá. Neznáš Písmo?
hlas: Posloužila ďáblu, a kdo poslouží tomu bohu?
Svatopluk: To nedává smysl.
hlas: Svět je samý nesmysl. Největší nesmysl je hledat ve světě smysl. Když je všechno nesmysl, pak jen ve smrti je smysl a dobrodiní. Jedině smrtí unikneš z nesnesitelného koloběhu.
Svatopluk: Život je bláznivá hra a jeden z ní musí něco vytěžit -

(Ozve se řinčení klíčů, blížící se dupot, vstupuje do vězení voják-gestapák. Za ním se ozývá hluboký hlas. Svatopluk se dívá, nikoho ve tmě nevidí a snaží se prohlédnout tu tmu.)
hlas stráže: Je zde jeho veličenstvo Karloman, vévoda bavorských zemí.
Svatopluk: Konečně bude moje poprava?
hlas stráže: Ještě sis takovou smrt nezasloužil.
(Ozývá se vězením hluboký hlas, pak s drsným humorem a jízlivostí ozývá:)
Nevypadáš, jako by ti u nás chutnalo, kmotříčku!
Ale ještě tě notný kus zbyl. Zdá se, že našim krysám příliš nechutnáš!
Svatopluk: Jen když ti zůstala tvoje laskavost, Karlomane.
Hlas-Karlomana: Dopustili jsme se na tobě nespravedlnosti. Křivě tě obvinili ze zrady.
Svatopluk: Kdo?
hlasKarlomana: Osočili tě závistníci, ale pravda vyšla najevo.
Svatopluk: Kdo?
hlasKarloman: Tvůj bratr - Slavomír.
Svatopluk (zachvěje se, sevře ruce v pěsti): Cože?! Ten ničema? I ženu mi odloudil. - Neštítil se zradit příbuzného?

HlasKarl.: Něco se naučil o tebe, něco od nás. Chápej ho - chtěl
ovládnout Moravu, která ti právem náleží. A daří se mu to! Už má i Velehrad.
Svatopluk: Tohle mi nejde dohromady se Slavomírem. Není to žádný bojovník.
hlasKarl.: To jsme si taky mysleli. Proto jsme ho nechali naživu.
Svatopluk: Doufali jste, že Morava zůstane bez vůdce.
hlasKarl.: Trochu jsme se přepočítali. A dneska už jsou Slověni z Moravy zase na koni.
hlasKarl.: Slověn zůstane Slověnem. Jak říká Viching, Slověn musí být trvale pod cizí knutou -
Svatopluk: Slavomír není žádný vůdce.
hlasKarl.: A přece je vede.
(Svatopluk nechápavě kroutí hlavou)
hlasy (zvědů překotně hlásí): Vyráží z hvozdů na malé houfy. -
- Žádná cesta tam už není bezpečná. Kupci z Jihu se bojí cestovat přes Moravu. Obchod vázne. Moravu zachvacuje hrůza a teror. -
- Navíc přicházíme o výkupné za kupce, které držíme.
- Podnikli jsme nájezd na Moravu. -
- Kdyby jen jeden - Jenže zbabělý Slověn se vyhýbá přímému střetu. -
- So eine Memme!! -
- Útočí ze zálohy a pak zmizí v pralese nebo na blatech.
- So ein Feigling!
- Našinec je tam ztracen. Nikdo se tam nevyzná.
- Potřebujeme místní průvodce!
- Jsou nespolehliví. -
Svatopluk (zavětří šanci): Tak to přece dál nejde! Copak se nikdo nenajde?
hlasKarl. (váhavě): - Víme, že jsme se na tobě dopustili příkoří. - Rádi bychom ti odčinili co, které jsme ti způsobili. Pomůžeme ti, Svatopluku. Nabízíme ti pomocnou ruku. Za tvé nepřítomnosti Morava hrozně trpí.
Hlasy (zvědů překotně hlásí): Gliňané pobijí nějaké lupiče.
A pak se ukáže, že jsou to saští rytíři. Drevané pomstí únos svých panen nájezdem na panství vévody saského. - Rataři zabijí několik německých mnichů. Někdo prý tvrdí, že jsou to nepřátelští zvědové. Stodorané kupují meče a pavézy, a červený kohout si sedá na blahobytné statky.
- A všechny spojuje nenávist k nám.
- Kde se jen bere ta zloba v Slověnech? A to tvrdí, že jsou křesťané! Ale kde mohou, tak nám škodí. Samý útok a teror.
- Přitom jsme se jim vždycky snažili přinést trochu pořádku do toho slověnského hnoje!
- Sami si vládnou nedovedou, ale náš vyšší řád odmítají.
- A tvůj strýc? Příliš spoléhal na Východ. Myslel si, že postaví proti německo-latinské moci moc řecko-slověnskou. Jenže kdo mu z Východu pomohl?
-
- Lid na Moravě trpí bezvládím! Pamatuj, Svatopluku, bezvládí je horší, než ta nejhorší vláda.
(Svatopluk pokyvuje hlavou)
HlasKarl. (klidně a rozvážně):
Je jasné, že nikdo nezná Slověny a Moravu,
tak jako ty, Svatopluku.
Dáme ti vojsko a postavíme tě do čela. Osvobodíš Moravu. Zbavíš ji teroristů a přineseš lidu mír.
Až zlomíš Slavomírův odboj, potvrdíme tvé panství na Moravě!
Svatopluk: Moje?
hlasKarl: Koho jiného? Ve tvých žilách koluje také ušlechtilá krev.
(Svatopluk pokyvuje hlavou)
Svatopluk: To že bys udělal, Karlomane?
hlasKarl: Vím, co dělám - (pak potichu stranou, jako pro sebe)
jedině my jsme ten pravá státotvorný činitel.
(Svatopluk pokyvuje hlavou)
hlasKarl: Dokážeš vést naše vojsko na Moravu?
Svatopluk: Jako nikdo jiný. (potichu pro sebe): Ostatně kdo by se
nedal přemluvit, v této špinavé díře?
hlasKarl: Jsi ochoten, Svatopluku, vést válku proti vlastním?
Svatopluk: Když jsou to takoví zrádci jako Slavomír, tak půjdu rád. Pomohu tím svému lidu.
hlasKarl.: Vážně bys dokázal uklidnit poměry na Moravě?
Svatopluk: S vojskem to dokáži. Nastolím tam německý pořádek.
hlasKarl: Přísahej, Svatopluku, na tento kříž!
Svatopluk: Přísahám, Karlomane, na Kristův kříž, že se ti nezpronevěřím. Přísahám, že zůstanu vždy věrným služebníkem německého krále.
hlasKarl: K tomu ti dopomáhej Bůh!
(potom otevřou dveře vězení, světlo vpadne do cely a Svatopluk se zvedá a vychází z cely)
hlasKarl: Pojď, bratře.
Dejte mu jíst a pít co hrdlo ráčí! A oblečte ho, jak se sluší na našeho bratra a soudruha!
(Scéna pohasíná. Ozývá se Karlomanům hlas)
Schweinehund! - Kdo zradil jednou, zradí zas - - Musíme ho dobře hlídat -- ale to musíme tak jako tak, tady nebo na Moravě. -- Musí mít po boku někoho z nás, aby mu včas vrazil dýku -

(Stmaví se světlo, sešeří se, a rozjasňuje se světlo v Metodějově cele. Metoděj zpola leží na slámě, zpola sedí a opírá se zády o zeď. Ozve se řinčení klíčů, vstupuje stráž)

hlas stráže: Přichází ctihodný Goteram.
Metoděj (zvedá se říká si pro sebe)
Copak tu asi chce, sluha pasovského biskupa?
hlas: (povýšeně): Přicházím z pověření jeho excelence Hermanricha, biskupa pasovského. Biskup se ve své velkodušnosti rozhodl, že by ses mohl vrátit na Moravu.
Metoděj: Cože?! Smím odejít?
hlas: Možná. Až se ujistíme, že neučíš bludným naukám o Duchu svatém. Musíš se podrobit přezkoušení.
Metoděj: Přezkoušení? Kdo mě má zkoušet?
hlas: Já jsem tím pověřen.
Metoděj: Biskup Hermanrich tě poslal, abys přezkoušel mě, arcibiskupa moravského a panonského?
hlas (nervózně poklašlává)
Metoděj (pobaveně): No dobrá, vyzkoušej si mne.
hlas: Tak mi pověz, řecký heretiku, z koho vychází Duch svatý?
Metoděj: Tohle tě zajímá? Odpověď máš v Písmu. Je psáno: Až přijde Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, ten bude svědčit o mně.
Hlas (pokašlává a pak) Známe Písmo svaté.
(podrážděně) Tomu nás nemusí nikdo učit!
Metoděj: Copak ses neptal?
hlas: I kdybychom tě pustili, tedy jen jako kněze pro Velehrad, pověřeného biskupem Hermanrichem. A musel by sis musel odpustit tu slověnskou hatmatilku. Tady vládne latina, a nebudou tu žádné vaše výmysly!
Metoděj: Nepodléhám pasovskému biskupovi. Jsem arcibiskup moravský a slověnský se sídlem v Sirmiu. To poslání mi svěřil papež Hardián II. Jsem jeho řádný legát. Pokud půjdu na Moravu, tedy z pověření římského papeže.
Hlas: S tím si nelam hlavu. Hadrián už není mezi živými. Teď je papežem Jan VIII. A ten o tobě nikdy ani neslyšel.
Metoděj: Nevadí. Je to Petrův nástupce a já jsem za Moravu zodpovědný jenom jemu a Bohu.
Hlas: Na Moravu máme historické právo jedině my. Byli jsme tam první a nejdéle tam působíme.
Metoděj: Možná ani, možná ne. Je nesporná pravda, že bavorští bratři přinášeli světlo křesťanské víry Slověnům dávno před naším příchodem.
hlas: Tak vidíš!
Metoděj: Nestačí ale říci, jak dlouho to dělali, ale jakým způsobem to prováděli. Je psáno, že kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. Kdo však vstupuje dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otvírá a ovce znají jeho hlas. Za cizím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.
hlas: Slovní hříčka!
Metoděj: Ale vy mluvíte k těm ovečkám hlasem, kterému nerozumí. O takových je psáno: Nechte je, slepí vedou slepé. A když vede slepý slepého, oba spadnou do jámy. Vyvarujte se tohoto osudu. Když nechápete, že musíte mluvit k lidu jeho řečí, nectíte Krista, ale Piláta, který ve třech jazycích přibil Kristovo jméno na kříž.
hlas: Drzý chlape!
Metoděj: Dožadujete se uznání za délku své práce na Moravě. Copak nevíte, co řekl majitel vinice dělníkovi, který se za celodenní práci domáhal vyšší odměny než ten, který pracoval jedinou hodinu? Spíše než délka pobytu na vinici má být výsledek práce měřítkem odměny.
Co udělá hospodář s těmi, kdo špatně spravovali jeho vinici? Přijde a zahubí je a vinici dá jiným.
hlas: Známe Písmo lépe, než nějaký pajdavý Řek!
Metoděj: Ale nedokázali jste získat Slověny pro Krista. Vykrádali jste jim sýpky, odváděli jim ženy, ale udržovali jste je v pohanství. Jejich pověry vám dávaly dobrou záminku k nájezdům. Jste jako ti, o nichž je psáno: Běda vám, zákoníci a farizejové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kteří chtějí vejít.
hlas: I já ti odpovím slovy Písma, hnusný Řeku! Takoví lidé jako ty jsou lžiapoštolové, lstiví pracovníci, kteří se přestrojují za apoštoly Kristovy. A není divu; vždyť sám satan se přestrojuje za anděla světla. Není tedy nic divného, jestliže i jeho služebníci se přestrojují za služebníky spravedlnosti; a jejich konec bude podle jejich skutků!
(Zatímco rozzuřený hlas oddechuje)
Metoděj: Řehoř Bohoslovec píše: Neustáváme si zasazovat vespolek rány jedni druhým, nejen těm, kteří se od nás liší svým náhledem ve víře, ale nyní povstáváme už i proti pravověrným, kteří s námi bojují o stejné věci. To je ovšem počínání přehanebné a prabídné. To mluvil o tobě, Goterame.
hlas (vybuchne): Stejný rozvratník, jako ty!
Metoděj (klidně): Svatý Řehoř byl kanonizován i v západní církvi, pokud vím. - Měl by ses vyzpovídat, Goterame, pro urážku svatého.
hlas: Fuj! Že se s tebou špiním, všivý Řeku! Mohl jsi dostat skvělou příležitost ve službách otce Hermanricha. Právě jsi zahodil svou budoucnost. Moravu nikdy nespatříš, za to ti ručím!
(Ozývá se klapot vzdalující se chůze. Metoděj rozhodí rukama, pak je zase sepne a poklekne)

Metoděj: Bože, modlím se za ty, kdo jsou tu uvězněni, a nedovedou
se utíkat k tobě. Za sebe i za všechny Slověny. Ani jsem
netušil, jak velkou láskou miluji ty duše, které jsi mi
svěřil. Bože, pouč mě, jaká má být
modlitba pastýře za jeho ovce. Za co se
modlí dobrý pastýř?
- Ach, už vím. - Radost
a naděje, smutek a úzkost dnešních lidí. O to jde. Aby
byl každý potěšen. Ta radost má být především radostnou
zvěstí a výzvou k radosti. Tak je to.
- To je evangelium podle mého gusta! Velké potvrzení světa
a člověka. Radost ze stvoření! - A tato bytostná radost
ze stvoření je korunována radostí ze záchrany,
z vykoupení.
- Snad se podobám bláznu, který se směje ve vezeňské
díře. Jenže mám pádný důvod k radosti. Ve víře mám sílu
zvítězit nad pokušením a zlem.
- Znamenitá stránka této studené a vlhké díry je ticho a volný
čas. Kde jinde mohu lépe splnit svou
každodenní povinnost, abych se v modlitbě, myšlenkách i
srdcem vydával na pouť po celé svěřené pastvě? Taková je
mapa mé modlitby. To se ale
týká každého. Protože každému Bůh svěřuje všechny a všem
svěřil každého člověka, živého i mrtvého.
Bože, zjev se mou modlitbou především jako
Milosrdenství, ať vyjdeš vstříc trpícímu člověku!
Dej, ať se ve mně zpřítomňuješ uprostřed světa Ty sám,
který jsi milosrdná Láska -

(Sveze se na bok a spočine na slámě. Vzhlédne k zamřížovanému oknu.)
Mříž nad námi dělá kříž. Ležíme na slamníku.
A zvenčí z tmy živé sem vlétají smrtihlavi.
Letí a pod stropem v mrtvém tichu
kol mrtvého světla tančí svůj tanec vrávoravý.

Tančí. V kout stropu pak usedají ty krásné můry
a v sametový plášť křídel až po hlavu zahaleny
jako králové chaldejší hledí sem dolů shůry
na křídlech znaky noci, jež nebudou rozluštěny -

Dokola kolem poušť žalářní. Poušť. Daleko
k slitování -
Ó, Kriste, smiluj se nad námi!

(Zešeří se, chvíli ticho, ale pak propukne bouře, hromy a blesky,
pobíhání a zmatené volání lidí. Rány na bránu.)
1.hlas: Kdo tam?
2.hlas: Posel z Moravy.
1.hlas: Otevřít bránu. (zavrzání)
2.hlas: Německé vojsko je na hlavu poraženo! Nikdo další nepřežil!
1.hlas: Jak se to stalo?
2.hlas: Svatopluk zavedl Němce vojsko do léčky. Zavedl je mezi Dyji a Dunaj, a pak nechal zavřít stavidla. Voda se zvedla a kdo nezůstal v močálech, toho Slověni ubili -
1.hlas: Takže ten nitran chlap nakonec dosáhl toho, co jsme mu slibovali?
2.hlas: Ano. Slověné na Velké Moravě ho přijali za pána!
1.hlas: Zapomněli už na jeho zradu Rastislava?
2.hlas: Jedna zrada se překrývá novou, větší zradou. 1.hlas: Teď je všemu konec. Jsme bez vojska.
3.hlas: Konec ještě není. Zkusíme to jinak.
1.hlas: Jak? Kdopak nám pomůže?
3.hlas: Viching?

2.hlas: Kdepak. Ten leží Slověnům v žaludku.

1.hlas: Kam čert nemůže, tam pošle babu.

(Rány na bránu)
1.hlas: Kdo tam?
2.hlas: Posel z Říma. Biskup Pavel.
1.hlas: Otevřít! (zavrzání) - Jaké neseš zprávy?
2.hlas: Zde je list od papeže Jana.
1.hlas: Přečti nám ho.
(šustění papíru)
2.hlas: Frýzinský biskup Anno a pasovský biskup Hermanrich se zbavují úřadu na tak dlouho, dokud nepropustí arcibiskupa Metoděje! Jednali s ním nezákonně a jako tyrani! Současně všechny, kdo se podílejí na jeho odsouzení a věznění, dávám do klatby. Žádný z královských biskupů nesmí zpívat mše, pokud by Metoděje zadržoval... Zároveň posílám biskupa Pavla jako svého legáta. Ten dohlédne na vysvobození Metoděje a na jeho nové uvedení do arcibiskupského úřadu na Moravě.
1.hlas: Jak se to tak mohlo - ?
3.hlas: Muselo se jednat o nějaký omyl. Já, biskup Anno, jsem oddaný služebník Svatého Stolce. Chci to dokázat nejen slovy, ale i skutky. Proto vyhlašuji sbírku na potřeby papežského dvora -

VI.dějství - Vyhnanství
(V pozadí se tyčí tři hory s prostřední vyšší horou), bližší pozadí: v levé části jeviště: Velehrad, kostely, kříž, v pravé části jeviště krásná pevnost, na rozdíl o vyšší pevnosti Rastislavovy, je spíše nižší, hradby, střílny, zamřížovaná okna, a pod.Nasvětlena spíše levá část, přichází Metoděj s mitrou a berlou, všichni mu vybíhají naproti, veselý zpěv, provolávání slávy, přicházejí lidé v slováckém kroji a tančí. Postavy začnou tančit po 2- 3 dokolečka, umírněné tance, zdálky doléhá Dvořák Slovanské tance)

Sláva našemu otci!
Vítáme našeho pastýře!!
(Přichází mu naproti především Gorazd)
Gorazd: Otče Metoději! (padnou si do náruče)
(Přichází Svatopluk)
Gorazd: Kníže Svatopluk, všemi obdivovaný osvoboditel Moravy od Němců!
(Svatopluk se přihlouple usmívá a rozpačitě rozkládá rukama)
Metoděj: Vítězství v poli ještě neznamená vítězství v srdcích.
(Svatopluk pokýval hlavou a objal Metoděje)
Svatopluk: Po všech těch útrapách tě vítám zase na Moravě.
(Kolem nich se rozběhnou rozjásaní Moravané a Moravanky v slováckých krojích a tančí kolem nich kolečko. Zpívají po moravsku, juchají. Metoděj jim žehná. Část jich odtančí do pravé strany jeviště. Ztiší se zpěv. Svatopluk se k nim připojuje a přijímá pohár vína a popíjí s nimi.
Gorazd (nahne se k Metodějovi a řekne polohlasem):
Vichinga vítal zrovna tak.
(Metoděj shovívavě pokývá hlavou)
(zbytek mládeže ztichne vychází druhou stranou, je slyšet jak poklekají, přimykají se k sobě a zticha zpívají:
Confitemini Domino quoniam bonus. Confitemini Domino, Aleluja!
Gorazd: Jako hladový pes se Viching potuluje se kolem stola mocných. Čeká, až spadne nějaká kost. Jakoby nic se potlouká kolem latinských biskupů. Samé intriky. Je jich tu víc, než dost. Ještě si s nimi ještě užijeme.
Metoděj: Vložme to do vyššího řízení. Je tady tolik radostných věcí! Sleduji otevřená srdce Slověnů. Jako houba do sebe sají pravdu, když ji mohou naplno prožívat.
(Gorazd pokyvuje hlavou)
Metoděj: A co Svatopluk? (Pohodil po něm hlavou) Pořád má takovou žízeň?
Gorazd: Pořád. Zrovna pije ze žalu nad zesnulou manželkou.
A přitom, dokud žila - Bože - pomož, ať nehřeším!
(Metoděj smutně pokývá hlavou)
Gorazd: Viching vytrubuje, že papež prý zakázal slověnštinu.
Metoděj (zavrtí hlavou):
Petrův nástupce chce pro Slověny jen to nejlepší.
Vzkazuje to po biskupu Pavlovi. Tak jsem mu vysvětlil, že už to nezávisí na mně. Když už se jednou otevřela stavidla, slověnský proud se valí jako řeka. I kdybych sám chtěl, nejde to zastavit. Ostatně oni v Římě vědí, že jako apoštolský legát mám nějaká práva. A tak to i biskup Pavel uznává. Sám říká, že uvidíme za pár let, jestli by se to dalo nějak zabrzdit.´ Ale já vím, že latinský Řím a řecký Řím by bez tohoto třetího Říma nemohly dýchat oběma plícemi.
Gorazd: Však oni už si latiníci najdou něco jiného, aby nám házeli klacky pod nohy.
Metoděj (mávne rukou):
Nepředbíhej. Zatím máme klid. Poskytují nám velmožové podporu?
(Gorazd kývne hlavou)
Metoděj: Staví nám nové školy a kostely?
(Gorazd znovu kývne)
Metoděj: Tak vidíš. Stačí napnout síly, aby to tak vydrželo
Gorazd: Co dělat?
Metoděj: Zvykové právo už nestačí. Naučme velmože, kteří mají poddané, aby se při soudech řídili nějakými zásadami. Hlavně v rodinném a manželském životě.
Gorazd (pokývá znalecky hlavou a dodá):
Tohle tady skřípe na každém kroku.
Metoděj:Kromě toho si to můžeme namířit také do ciziny a -
(Svatopluk se do toho vmísí)
Svatopluk: Do ciziny? - V tom už něco podnikám.
Metoděj (s úsměvem): Opravdu?
Svatopluk: Třeba na Vislansku. Samí pohani. Obrátím je na víru.
Gorazd: Jenže to děláš po germánsku, ohněm a mečem.
Metoděj: To se dá zlepšit. Gorazde, podej psací potřeby a piš!
Gorazd (rozdělává psací potřeby a chystá se psát):
Metoděj: Dopis pohanskému knížeti na Visle. (Diktuje)
Milý bratře, udělal bys dobře, kdyby ses dal dobrovolně pokřtít ve své zemi, abys nemusel přijímat křest jako zajatec a proti své vůli v cizí zemi. Pak si vzpomeneš na má slova. Metoděj, arcibiskup
(Gorazd složí dopis)
Gorazd: Hosté na slavnost se už sjíždí.
Metoděj: Křest knížete Bořivoje. To už je co říct. Gorazd: Teď už se to šíří do Čech z Moravy a ne jen z Německa. A tak to srdce Evropy začíná oživovat celé okolí
(přichází Viching)
Gorazd: (utrousí poznámku)
Zase ten vychrtlý Šváb.
Metoděj: Asi ho někdo pozval.
Gorazd: Ten se všude zve sám.
(Viching se k nim přiblíží, šklebí se)
Viching: Bratři! Moudří lidé, jak praví filozof, zapomínají na to, co bylo, pro to, co je dnes. Co bylo, bylo, pokusme se o to.
Gorazd: To už známe. Němec je u konce s dechem, tak mává mírovou smlouvou.
Viching: Němci jsou taky křesťané -
(Vmísí se do toho Svatopluk)
Svatopluk: A mořili nám Metoděje, křesťana!
Viching: Karloman nabízí mír. Co mu vzkážeš?
Svatopluk: Bez ostatních velmožů nejednám.
Viching: Mělo by se ale jednat!
Svatopluk (vybuchne):
Chceš mluvit o mírové smlouvě? Dobrá! Jenže napřed bys musel mluvit náhradách za německá pálení! A ve hřivnách!
(Svatopluk se podívá po Metodějovi a pak dodá):
A také jde o vyvázání Čechů ze závislosti na německém biskupovi.
(Viching koktá)
Eh, to - to je těžká věc. Sám bych proti tomu nic neměl, ale řezenský biskup, s tím to bude horší. Ale přednesu to králi.
(Viching se hledí vytratit, a na odchodu si pro sebe brumlá): Příliš horká hlava - vychladnout - a také ženská společnost obměkčí mužské srdce - třeba -
(Ztmaví se levá část jeviště)

(Rozjasňuje se pravá část a otevírá se výhled na opevnění překrásnou pevnost. Svatopluk sedí na překrásně zdobeném trůnu. Náhle se ozývá se dupot koní, vzrušené hovory, které se stupňují)
Hlas: Kníže Svatopluku! Ty jsi uzavřel nějaký mír bez nás?
(Svatopluk mlčí)
Vynechal jsi velmože? Jednal jsi o nás bez nás?!
Svatopluk: Lidi, vy nevíte, co je ve hře.
Každý vrabec na střeše to zpívá, Ta ženská tě obloudila.
Svatopluk: Všichni se pletou. Nikdo nemá pravdu.
hlas: A co německé náhrady?
Svatopluk: To máte těžké. Nakonec oni u nás taky utrpěli -
hlas: (spráskne ruce):
Takže my se jim nakonec ještě sami omluvíme?!
Svatopluk: Ne.
(Nato se strhne hádka. Přichází arcibiskup Metoděj s berlou)
Metoděj: Bratři! Přestaňte! - Vyvarujte se sporů a hádek. Němec by rozvrat na Moravě uvítal ze všeho nejvíc!
Svatopluk: Zaručím se za ten mír! Vlastním životem!
hlas: Prázdné řeči.
Svatopluk: Právě přijíždí záruka míru.
(Ozvou se fanfáry)
hlas: Přijíždí moravská kněžna s doprovodem!

Viching: Nakonec mají všichni radost.

Svatopluk: Vítám vás všechny na naší svatební slavnosti! Jezte,
pijte, hodujte, veselte se!
Požehnejte nám, otče!
Metoděj: Žehnám vám ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

ženský hlas: Nicht verstehen. Was?

(Hraje moravská hudba, zpěvy, tanec, juchání, připíjení, cinkot skleniček. Provolávají slávu knížeti.)
Ať žije kníže Svatopluk! Osvoboditel vlasti!
Ať žije mír!
hlasy: Tohle má na svědomí Viching.
Ani ďábel by to lépe nevymyslel.
Tak bude mít franský král špeha přímo v knížecí ložnici.
(Přichází Gorazd. Viching popíjí, pak chytí jednou z děvčat za ruku, přitáhne ji k sobě, posadí na klín a dává jí pít víno, pak se s ní objímá. Svatopluk usedne na trůn a na klíně má dvě děvčata, objímá se s nimi. Veselý zpěv:
Vínečko bílé, jsi od mej milej,
budu ťa pít, co budu žít...
Vínečko rudé, jsi od tej druhé...)
Metoděj (se chvíli modlí a pak se obrátí na Gorazda):
Nemohu se na to dívat. Doufal jsem, že mu to manželství přinese aspoň jakési vyrovnání. Teď vidím, co z toho je. Samá neřest! A přímo na knížecím dvoře!
GorazdViching jim všem dává rozhřešení. A ke všemu ještě ty pletichy mezi Vichingem a kněžnou -
Metoděj: Gorazde, vezmi si na starost naše záležitosti ohledně knížete. Nechci sem vnášet nějaké osobní záležitosti. Nemyslím to, jak se ke mně choval dříve. To mu odpouštím. Jenže to, co se tady, v překrásné pevnosti - hrozné!
Gorazd: Nepříjemný úkol.
Metoděj: Mm dost jiné práce. Zbývá dokončit právnické spisy.
(Metoděj odchází, následován Gorazdem. Stmívá se, ozývá se hrubý smích, rozbíhá se neřestná život naplno)

(Rozjasňuje se v levé části jeviště. Velehrad, Na zdi kříž a obraz bohorodičky. Metoděj sedí v berlou v ruce.
hlasy: - Úděsná sláva, otče Metoději.
Příšernou podívanou nám uchystal náš kníže s novou kněžnou! A takový mír, že se z toho zvedá žaludek i otrlým!
- Ta cizinka si omotává našeho knížete kolem prstu. - Krok za krokem spoutává srdce bojovníka růžovými pouty vášně, silnějšími než železné okovy.
(Přichází Gorazd a slyší to)
Gorazd: Ovládne-li sladkým slovem knížete, přinutí ho jednat proti Slověnům.
hlasy: - A to bohatství, ten přepych, který je teď v Svatoplukově překrásné pevnosti -
- Kněžna si to přeje. Tak to musí být.
- Cokoli kníže podniká, dělá jen aby se jí zalíbil.
- A Němka dělá to, co jí našeptává Viching.
- Ten dělá pro sebe a pro franskou říši! Tak se máme na co těšit!
- Zabít ho!
Metoděj: (káravě) Nikdo ať na nic takového ani nepomyslí!
hlas: - Stejně to není možné. Kněžna nedá na Wichinga dopustit.
Metoděj: Copak Svatopluk nadobro ztratil soudnost?
hlas: - Zatím se utíká jen k pití.
Gorazd: Obávám se, otče Metoději, že ho ta žena nakonec zneužije ho proti tobě i proti moravskému lidu.
(Metoděj zavrtí hlavou)
Už dnes Viching všude štve proti Velehradu.
Metoděj: A co na to říká Svatopluk?
Gorazd: Umývá si ruce jako Pilát. Ať prý si tyhle spory vyřídí kněží mezi sebou! Anebo s papežem! Tak tam poslal kněze Jana. Ovšem ten v Římě všechno tak překroutil, že tě pak papež pozval do Říma.
Metoděj: Co na tom?
Gorazd: Ale musel jsi tam jet. A bylo ti to jistě nepříjemné.
Metoděj (pokrčí rameny): Osobní pocity musí stranou. Tady je ve hře celá Morava, a možná i víc.
Gorazd: A čeho jsi dosáhl?
Metoděj: Samozřejmě, že námitky udavačů, že něco špatně učím, jsem lehce vyvrátil. Jenže navíc prosadil Moravu jako suverénní velmoc. A co víc! Moravské knížectví.
hlas: - No a co s ním?
Metoděj: Dosáhl jsem jeho uznání jako státu, který nepodléhá moci žádného jiného státu. A tak se stalo, že papež od té doby oslovuje velkomoravského knížete jako milovaného syna a slavného vladaře.
hlas: Je to tak důležité?
Metoděj: Nejde tu ovšem jen o jeho oslovení, ale o mezinárodní uznání. A toho se mu tím také dostalo. Navíc se dosáhlo mnohem víc, než jsem očekával. Jen si to přečtěte!
(Sáhl stranou a podal listinu Gorazdovi. Gorazd čte:
Zkoumali jsme tedy Metoděje a shledali jsme, že je pravověrný. Nařizujeme, abyste ho přijali jako svého pastýře s náležitou úctou, důstojností a radostnou myslí, protože jsme příkazem naší Autority potvrdili privilegium jeho arcibiskupství a rozhodli jsme, aby navždy zůstalo v platnosti. Též onoho kněze jménem Viching, kterého jste nám poslal, zvoleného za biskupa, vysvětlili jsme pro Vislany a bude sídlit v Nitře a přikazujeme, aby byl svého arcibiskupa ve všem poslušný... Konečně slověnské písmo, vynalezené Konstantinem Filozofem, právem schvalujeme, aby v něm zaznívaly chvály bohu...
Metoděj (s úsměvem): Tak vidíte, bratři. Zloba Vichingových latiníků i divoké nápady opilého knížete se obrátily ku prospěchu Velké Moravy! Ani jsem o to neusiloval, a ctižádostivý Viching sice dosáhl přes knížecí postel vytouženého cíle, ale mne vytlačil ještě výš - na metropolitu moravského! Slyšíte, bratři? To je ale kříž!
hlasy: -A přece se bojím - Němci nám nedají pokoj.
-Mají dlouhé prsty.
Metoděj: Nebojte se, bratři. Věřte, že Pán Bůh má ještě delší prsty. Opravdu. A to je to nejdůležitější pro každého z nás: abychom neměli strach. Sotva se dáme vystrašit, že ten či onen má v hrsti celý svět, už má ďábel zpola vyhráno. My se přece ničeho nemusíme bát?
hlas: Ale -
Metoděj: Moc Kristova kříže a vzkříšení je větší než veškeré zlo, jehož by ses mohl a měl obávat. Zkus překročit práh naděje! Nezastavuj se u něj! Jdi dál! Nech se v srdci osvobodit od strachu ze sebe sama!
hlas: Ale oni budou stále škodit a škodí, jako ten Viching. Právě přinesl papežskou listinu s příkazem vyhnat tě i s tvými žáky z Moravy.
Metoděj: Ani my nejsme tak docela bezbranní.
(Vyjmul ze schránky jednu z listin opatřenou pečetí a podal ji Gorazdovi)
Přečti to, bratře.
Gorazd (čte):
Do Metodějových rukou jsou svěřeny všechny slověnské země, takže nechť je proklet ten, koho prokleje, a nechť je požehnán ten, komu požehná...
hlasy: - Takže Viching ?
- Ano, přinesl podvrh!
- Bídák!
- Kde je?
Gorazd: Stáhnul se do Nitry. Tvrdí, že prý má tajné pokyny od papeže. Ale co víc! Bavorští latiníci na Moravě se stavějí za něho. Vypovídají poslušnost Metodějovi.
Metoděj: Snad si dají říct. Pokusím se je přesvědčit.
Gorazd: Poštvali na nás psy.
Metoděj (sepne ruce a modlí se)
Gorazd: Nezbývá, že využít pravomoci, kterou ti papež svěřil.
(Ozve se dusot kopyt, řinčení okovů, dupot okovaných bot, přichází Viching s vojákem. Ozývají se rozkazy: Rozejděte se! Tady není nic k vidění! Rozejděte se! (Náhle se zableskne)
Metoděj (zahřmí) Nenič mi mé dílo, Vichingu!!
Viching: Táhni odtud, řecký pse!
Metoděj: Pro tvé hříchy se sám odsekáváš od Kristova Těla!
Svým slovem potvrzuji tuto pravdu. A všechna místa, která si usurpuješ, nitransko a vislansko, ba i překrásná pevnost trpí kvůli tobě.
(Viching s vojákem odchází. Sešeří se, vítr fouká, Metoděj se chytí se pravou rukou za srdce, vyrazí bolestný vzdech.

Metoděj: A-ach!

Gorazd: Co je s tebou, Otče Metoději.
Metoděj: (mávne rukou) Ať se stane cokoliv - Gorazde - pokračuj v mém díle na Velehradě!
(potom se vztyčí a potom ukáže pravou rukou vzhůru kolem k obecenstvu): A vy všichni, slyšte!

(Pak ukáže na Gorazda):
Gorazd je muž zbožný a je z vaší země. Ovládá latinu právě tak jako slověnštinu.
(na chvíli se odmlčí, potom řekne)
Pojďme do domu Božího!
(ztemní se)
-
(Hromy, blesky, vítr, dusot kopyt, řinčení zbraní, výkřiky. Lidé se drží za ruce a modlí se:
Confitemini Domino quoniam bonus.
Confitemini Domino, Aleluja!
(Objeví se Viching, za ním dupot a hluk vojáků.)
Viching: (zuřivě) Kde je pohřben? Kam jste dali Metodějovo tělo?
(Přichází Gorazd)
Gorazd: Usurpuješ si biskupský úřad!
Viching: Cha, cha! Neznáte papežovu listinu?
Gorazd: Falešná jako ty sám, podlý Vichingu!
Viching: Chopte se ho!

hlas: Rozkaz!
(setmí se zahřmí)
hlas: Co s ním?
Viching: Hlídat! (a důrazně dodá) - Dokud je Gorazd naživu, jakoby žil Metoděj!
hlas: Co s ostatními?
Viching: Vymést ze země!
(Zhasíná, Vítr fučí, vichřice, déšť.)
hlas vojáka: Ještě kněží. Vyhnat?
hlas Vichinga: Dělejte si s nimi, co chcete! Tady po nich nesmí zůstat ani stopa!
hlas vojáka: Prodáme je kupcům. A ti je prodají dál - Maurům.
hlas Vichinga: To je ono! Trochu nápaditosti a ještě vyděláme.
hlas vojáka: A co tihle zpěváčci? (Zdálky doléhá zpěv skupiny)
Confitemini Domino quoniam bonus, Confitemini Domino, Alelu-ú-ja!
(Zpěvy z Taizé, 22)
hlas Vichinga: Třetinu likvidovat - třetinu vystěhovat – třetinu převychovat !
(Ozývá se hluk spojený s rozháněním, řinčení okovů, výkřiky bolesti... Bouře, blesky, déšť, setmí se - volání:
Brr! To je zima! Kde se schovat? Tati! Mami! Bratři, kde jste?
(střelba, volání o pomoc, úpění, otroctví, okovy)
Scéna se trochu rozjasňuje, je na ní skupina lidí, jeden se tísní ke druhému, osamělý dav.
(Nasvětlit obraz Karla IV. a ozývá se volání)

hlasy: Otče vlasti, slyšíš nás?! - Náš velký Karle IV!
Vyslyš nás!! - Pomoz svému lidu!
(Světlo se zvolna stmaví, hluk války, záblesky, střelba, nálety,
volání)
Tatíčku! - Mami! - Kde jsi?
Kde je můj domov? - Naše vlast?! Otčina!
(Jinde nasvětlit obrazy TGMasaryka a Rastislava Štefánika)
hlasy: Tatíčku Masaryku! - Slyšíš nás? -
(Vzápětí se zableskne, všechno zhasne, je to přerváno hlukem děl,války, pochodujícím vojsky, střelba, stmavění, goebbelsovská propaganda -slyšet německy- pochod BadenBadenMarsch, SAmaschieren, - pak odjinud doléhá ruská propaganda - budovatelský pochod, řinčení okovů na nohou, ostnatý drát se promítá na stěně.
Pomoc! Otče, Vyslyš nás!
(Postupně to slábne, ozývá se ruch dopravy, brzdy, - z dálky přichází hudba - začínají se objevovat reklamy, hraje jazz, scéna se mírně rozjasňuje, jsou vidět osoby s nákupem či aktovkou, spěchající z práce do práce, do toho záblesky světelných reklam, a zvuky reklam...)
Do toho se ozývá se zpěv – ponenáhlu sílí
 

Kolik to bouří nad vlastí se sneslo,
o život bylo zápasit nám v boji,
mohutné sídlo Svatopluka kleslo,
Velehrad víry bez pohromy stojí.
[: Apoštolů to dílo požehnané:
Dědictví otců, zachovej nám, Pane! :]

se rozsvítí na stranách jeviště svisle shora dolů dva světelné kužele - naznačují dvě světla ozývá se zpěv písně - zprvu hlasitěji)

Velehrad náš, ten rozkvétá vždy znova
a žádná moc už nám jej nerozboří
pokud náš národ v hloubí srdce chová

důvěru k Matce, která divy tvoří.
[: Maria za nás prosit nepřestane,
Dědictví otců, zachovej nám Pane! :]

(Postupně na scénu vtančí osoby po 2-3, tančí dokola, umírněné
tance, za doprovodu Dvořákových Slovanských tanců, během dalších
svou slok se stupňuje hlasitost Slovanských tanců
Otcové naši, svaté apoštolé,
ctí vaše jména stále národ vděčný.
Neopouštějte nikdy svého pole,
ať vaše setba dozraje v plod věčný.
[: Ať na ni rosa požehnání kane:
Dědictví otců, zachovej nám Pane! :]
(Mírně se zvyšuje hlasitost následující sloky písně, ale
vzápětí je to překryto směsí Slovanských tanců a hudby disco)
I když se pyšná nevěra kol vzmáhá
a peklo seje koukol nových zmatků,
nebudem dbáti odvěkého vraha,
nedáme sobě bráti věčných statků.
[: Víře vždy věrni budou Moravané:
dědictví Otců, zachovej nám, Pane! :]
(Do všeho se hlasitěji vměšuje hudba disco, na kterou divoce
poskakují hipies, závěrečný dojem hudebního zmatku, a blesků
disco, ve kterém jasně vynikají jen dva světelné kužele
- (sv.Cyril a Metoděj)