Tomáš Jiří Bahounek OP Kde má srdce Evropa Matice cyrilometodějská s.r.o. Olomouc 1994 Obsah 1. Na HRANICI západního impéria 2. Poselství z pralesa 3. Kde má Evropa srdce 4. V osidlech temnot 5. Zrada 6. Bláznův gambit 7. Pochybné vítězství 1. Na HRANICI západního impéria Vrozený instinkt vycítit nebezpečí vyburcoval Rastice ze spánku. Zvedl se z kožešin na lokty a naslouchal. Obklopovala ho hustá, neproniknutelná tma. Slyšel jenom tiché šumění vln. Byl to jemný dech Moravy. Tu a tam zaslechl ševelení listí na stromech. Všechny tyto známé zvuky ho uklidňovaly. Proč tedy, napadlo ho, se tak nečekaně probudil? Byl to snad strach z neznámého, či nějaká pověrčivá úzkost, příznačná pro tolik jeho krajanů? Kdejaké zahoukání uprostřed hlubokých hvozdů polévalo záda mnohých obyvatel těch krajů jako mrazivá lázeň. Těkali očima na všechny strany v hrůze před duchy nepokojně zesnulých předků. Tohle nebyl Rasticův případ. Rastic měl v těchto věcech jasno. Komu za to vděčil? Určitě ne svému strýci, který vládl na Moravě před ním. Nebohý Mojmír říkával: "Křest je politika dneška. Kdo chce přežít, musí být křesťanem." Mojmír byl barbar. Přijal křest jedině s franckým mečem na krku. Jeho synovec k tomu měl ušlechtilejší důvody. Toto nesmazatelné znamení mu pak dalo sílu lehce se přenášet přes každou pověrčivou úzkost. Léta života v ustavičném strachu ze smrti však učinila jeho spánek lehkým jako vánek a současně ponechala otevřený prostor pro vrozený instinkt. Docela blízko bylo nebezpečí, cítil to. Zdálo se mu, že je může zrovna čichat. Oheň dávno vyhasl, takže to mohla být i divoká zvěř, která se přiblížila k lidskému obydlí . Tiše se nahnul, zalovil rukou po boku lůžka a sevřel v ruce rukojeť zbraně. Zvedl pokrývku, vstal z lůžka a po chvilce vyklouzl do tmy. Šumění vln nyní daleko hlasitější překrývalo ostatní zvuky. Rastice však neošálilo. Kdesi ve tmě číhalo nebezpečí. Cítil, jak mu vzadu na zádech vstávají krátké chloupky. Plížil se k břehu Moravy. Pojednou otevřel ústa a mezi zuby mu unikl zvuk podobný zavrčení. Z druhého břehu se k němu kdosi plavil. Slyšel teď výrazněji pravidelné vynořování tyče, kterou někdo odrážel plavidlo. 'Kdo může znát tuhle skrýš, přístupnou jenom z vody? Kdo se může vydávat v noční době na řeku? Patrně někdo, kdo jde najisto. Někdo, kdo chce překvapit.' Soustředěně naslouchal. Museli být už jen několik desítek metrů blízko, když zachytil tlumený hovor. 'Němci,' vydechl a sevřel v ruce pevněji zbraň. Letitá zkušenost mu napovídala: 'Každému z nich raději napřed uštědři ránu, a teprve potom se ptej, co chce! Zřídka přicházejí s dobrými úmysly.' Bylo by zbytečné líčit Rastice jako odvážlivce, podobně jako tvrdit, že rys je odvážný. Rys v nebezpečí uteče, má-li kam. Jeli však zahnán do úzkých, stává se z něho obávanější šelma než jindy. Rastic byl šelma v lidské kůži. Pokud měl cestu k úniku, tedy běžel. Sotva byl ale chycen, proměnil se v dravé zvíře bez nervů, odhodlané bez ohledu na prostředky bojovat o sebezáchovu. 'Když Němci, a v noci poblíž naší skrýše, tak mi jdou po krku. Jako strýcovi.' Věděl, že ho dříve nebo později dopadnou. Jeho svobodomyslnost je jim proti srsti. Znal výbojnou povahu Ludvíka Němce a jeho vazalů. Dříve se to dalo omluvit obranou proti Avarům. Nyní se však poměr obrátil a byli to oni, kdo pod záminkou šíření civilizace dobývali. Rasticova Morava jim stála v cestě. Hledali cestu, jak se ho zbavit. Nuže, byli zde a mířili pomalu k němu. Jejich přítomnost v něm probudila zuřivé rozhodnutí za každou cenu si zachránit kůži. Nebál se. Strach z něho spadl, sotva nabyl jistoty, že se ho snaží všemi prostředky pokořit, a třeba i zabít. A když tak zákeřně, pod závojem noci, tedy jistě zabít! Naslouchal přibližujícímu se plavidlu. 'Kolik jich může být? Tři, čtyři?' Znali jeho povahu a zřejmě nehodlali riskovat. Chtěli ho dopadnout v jeho skrýši, vtrhnout rychle dovnitř. Pak by ho všichni škrtili a přitom by ho ubodali. Díky jeho ostražitosti a bdělosti mu však noc dávala výhodu neviditelnosti. Věděl, že zakrátko budou hledat místo k přistání. Věděl také, že u skály přistát nelze, a tak si našel správné stanoviště. Byli tak blízko, že cítil čísi zrychlený dech, potom čvachtání vody. Ve chvíli, kdy uslyšel prodírání se vysokou trávou, se Rastic pohnul. Vstal, udělal krok vpřed a rozmáchl se zbraní do tmy. Někdo divoce zaječel a spadl do řeky. Potom rychle uchopil mohutný balvan a mrštil jej do místa, odkud přicházely zmatené hlasy ostatních. Zasáhl prám. Nastal okamžik zmatku. Rastic se oháněl zbraní tím směrem a ozvalo se zaúpění. A znovu a znovu, až všechno utichlo a prám se vzdaloval od břehu. Poodstoupil od břehu a přikrčil se. Srdce mu bušilo a širokými nosními dírkami vyrážel trhavý dech. Napadlo ho: 'Milostivá noc. Zakryla mě proti jejich šípům. Milostivý Bůh.' Poklekl a děkoval. Za chvíli se třásl chladem, ale čekal, až se zvuk pravidelně odráženého prámu nadobro ztratí. Teprve potom se zvedl. Opatrně šel ke břehu. Tam zakopl o tělo. Bylo nehybné. Nahnul se k vodě a smýval ze zbraně lepkavou krev. Napadlo ho: 'Kdyby se vrátili, už by se mi nepodařilo je takto překvapit. V našich krajích nebývají Němci jen v takových hrstkách. Musím zmizet! Co nejrychleji pryč! A opevnit se někde.' "Musíme se poradit," oznámil Rastic vojvodům moravských kmenů, které svolal na opevněný vrch Děvín. Poté, co se zde ubránil německému náporu tak, že Ludvík musel s nepořízenou ustoupit, vešlo Rasticovo jméno v širší známost. Všichni se k němu utíkali o pomoc. Dokonce i Frankové. A teď dokonce i Karloman, který se postavil proti svému otci Ludvíkovi. "Mám zprávu, že nitranský kníže zrazuje Slověny. Jedná prý ve Frýzinkách o spojenectví s Němci," oznámil Rastic. "Ten bastard!" "Je to tvůj příbuzný," namítl někdo Rasticovi. "Příbuzný?! Pchá! Nemanželský! Nebýt toho, že se jedna z mých vzdálených sestřenic zapomněla s tím proradným Němcem, byl by pokoj." "Oženil se s Němkou. Ta je vším vina. Proto se tak spatra dívá na náš lid jako na špinavý. Proto s úctou vzhlíží k těm zjemnělým západním způsobům." "Musíme toho zrádného ctižádostivce porazit dřív, než začne jednat. Nesmíme mu dát čas! Jinak bude Morava v jednom ohni! Musíme zaútočit první proti jeho Blatengradu!" "A co Karloman? Pomůžeme mu?" "Když mu pomůžeme porazit otce, bude nám zavázán." "Věř Němci! Odkopne tě jako psa, sotva tě přestane potřebovat," mínil Rastic, "a kromě toho, pomáhat synu proti otci? To je scestné!" "No, ale už jsou v sobě. My to nezpůsobili. Tak jaképak ohledy?" "Myslím, že bychom mu měli poskytnout pomoc tím, že nasytíme jeho vojsko. Ovšem jinak ať se vzájemně požerou. Dokud se spolu rvou, tak máme čas vyřídit zrádce z Nitry! Jinak nám on vrazí nůž do zad!" "To je pravda," ozval se syn Rasticova bratra Bogislava, krátce nový vládce Nitry, a pokračoval: "Zatím jsou jejich síly v rovnováze. Jenom se vzájemně vysilují. Když pomůžeme mladému k vítězství, tak se zaměří za Rýn. Tam vládne Karel, a ten je slabý. Ten ctižádostivec pak bude toužit více po dědictví svých pradědů, než po troše slovanské země." Nitranský měl krásné jméno, jenže jak už to bývá ten, kdo nemá v životě jasno, jako by postrádal vlastní tvář a stejně také jméno. Stydí se za své jméno a v životě si pořád nasazuje nějaké masky. Tváří se jako někdo jiný, než je on sám. Druzí to brzy vytuší. Jak by ne, protože on se nikdy nikomu nedívá do očí. Těká očima z místa na místo a vyhýbá se pohledům. Když ho jeho strýc poslal do Nitry, všichni to uvítali, protože ho rázem mohli nějak oslovit. Na vlastní jméno totiž neslyšel. "Spojenectví s Němci by nám prospělo i jinak. Mají užitečná řemesla." "Jenže naši lidé by s tím dobrým pobrali i to špatné. Kdepak. Naši předkové říkávali: Nevěř Němci, když pěkně mluví, dokud nevíš, co má na srdci!" "Jako ti jejich kněží. Kážou o milosrdenství a dovolávají se Krista, ale za nimi jdou vojenské houfy." "Jistěže," mínil Nitranský, "jinak mluví a jinak jednají. Jenže tohle křesťanství je ohromná moc ve spojení s válečnými zákony. Jejich kněží mluví o nutnosti šířit pravou víru, a pro vojáky je to pak záminka k válce. To se nedá podceňovat." "To se snad máme kvůli tomu zřeknout našich dědků a přinášet oběti Němcům?" "Těžko říct. Každopádně by se jim tak vzala záminka k válce." Ozval se stařec: "Němec si vždy najde záminku k boji. Co mu záleží na tom, jeli v právu či ne?" "Co tedy s Karlomanem?" "Pomůžemeli, tak pozná naše slabiny a příště nás porazí." "O jakých slabinách mluvíš, Rastici?" "Jsme silní a vytrvalí v obraně, ale jinak pohodlní. Slověné se jen těžko odtrhnou od svých domovů. Na druhé straně ale Němci dovedou soustřeďovat, co my rozptylujeme. Nás Slověnů je mnoho, a přece nejsme docela jednotní a chybí nám dokonalý pořádek." "Dnes ovšem vidíme, že se Němci mezi sebou rvou jako psi o kost!" "Jen se oboř na některého, a může být i v neprávu, a uvidíš hned budou svorni! Syn zjistí, že otec je bližší než cizinec a košile bližší než kabát! Křikneli Němec, že se mu děje křivda, sto mu běží na pomoc, kdežto Slověn opouští bratra třeba jen z pohodlnosti. Nyní musíme jednat. Nedávejme čas vlastizrádci!" Lidský život je přirozeně ovládán dvěma činiteli: první je láska k ženám a druhý je strach před smrtí. Nitranský se nevraživě rozhlížel po svém okolí. Pokud si kdo pamatoval, vždycky se takto mračil na všechny kolem sebe. A nejvíc na svého strýce. A přece to byl právě on, Rastic, kdo svým pohotovým rozhodnutím a bystrým jednáním odvrátil pohromu a vrátil vlasti klid. Zrádce byl zaskočen. "Dobijte ho! Ten nesmí vyváznout!," křičeli jezdci, zatímco rozprášený šik jeho oděnců prchal. Zachroptěl a padl tváří do moravské půdy. "Co máš proti svému strýci?," ptali se ho známí. "Přece nás zachránil!" "Zachránil? Na jak dlouho? Už dnes je jasné, že po porážce nitranského zrádce se Němci znovu smlouvají proti Moravě. Tentokrát zase s vládcem Bulharska." "S carem Borisem?" "Přesně tak. Však uvidíte! Navíc neposkytl Karlomanovi pomoc proti jeho otci. Tomu pak nezbylo, než se vrátit s prosíkem domů. Jen co sešikují svá vojska, udeří každý z jedné strany. Pak budeme v dvojím ohni!" "Mluvíš, jako by ses na to přímo těšil." Neřekl na to nic a odešel. "To je každému jasné, o co mu jde. O moc. Vidí, že Rastic je bezdětný a že dává příliš přednost jinému synovci. A ten je přece mladší než Nitranský." "Ehm. To se mu nedivím. Kdyby u nás platily německé zákony ohledně knížecího nástupnictví, mohl by být bezstarostný. Po strýcově smrti by mu žezlo jistě připadlo." "Ale i když zde takové zákony neplatí, každý ví, že mu to Rastic přislíbil." "Ovšem za zády může Rastic něco péci s mladším synovcem. A proto je tak neklidný." "Však je taky uhlazenější, kdežto Nitranský je tvrdý a příkrý. Kde nic nezmůže pěstí, tam chce všeho dosáhnout lstí. Jako s tou ženskou, za kterou se pořád ohlížel. Nakonec ji dostal ten druhý." "Nikdy na ni nešel zpříma, jako chlap." "Takový už je Nitranský." "Hm. Asi se bojí otevřenosti, aby snad nebyl odmítnut." "Máš pravdu! Proto chodí raději oklikami." Ztlumili hlas. Přicházel Rastic. Všichni utichli. "Dozvěděl jsem se o spiknutí Němců s Bulhary proti Moravě." "Teď nás drží pěkně z obou stran!," ozval se pichlavě Nitranský. "To není pravda. Podnikl jsem tyhle kroky: rychlý posel odvezl východnímu císaři zprávu o tom, že car Boris a divocí jezdci bulharští se spojili s německým králem. Němci chtějí posílit svou moc na úkor Byzance. Moravané zastaví Němce, ale ty, císaři, udeř na Bulhary! Před krátkou dobou přinesl posel zprávu o porážce Borisova vojska!" Ze všech stran zazněl hlahol: "Sláva!! Vítězství!!" "Nikdo nemá prozíravějšího panovníka! Skutečně obratný a znamenitý vůdce," radovali se Moravané. Veselil se i mladý Rasticův synovec se svou novomanželkou. Jen Nitranský se ušklíbal: "To je halasu! Jednou mu něco vyšlo." "Co pořád máš?" "Ostatně co je to za člověka? Říká o sobě, že je křesťan, a přesto tady trpí kdejaké pohanství! A všelijaké zlořády! A nevázanost manželského života! Takový svinčík by Němci nestrpěli! Kdepak za pasovských kněží! Tohle tady nebývalo! Jde to tu od desíti k pěti!" Bručel na celý svět a nespravedlnost, až jako vždy vyprázdnil celý džbán medoviny, trochu zahořklé, přesto mu dobře chutnající. Nitranský dovedl pít. Medovina byla výtečná, dobře uležená, divokým chmelem kořeněná. Jenže k čemu je dobrá, když není základem života. Na chvíli rozehřeje srdce, ale trvale nemůže utěšit. Seděl úplně sám v hodovně, matně osvětlené zkomírající loučí. Tak tomu bývalo často. Nejraději býval sám se svými znepokojivě těkajícími nápady. Avšak ani Rastic neměl uprostřed pokojného soužití, které zavládlo na Moravě, docela klid. "Nemyslete si, že nastal čas míru. Prožíváte jenom stav příměří," říkali mu kupci, dovážející zboží z jihu na sever. "Co se tam na severu o nás mluví?" "Říkají, že Moravané jsou otevření a pohostinní. A to Němci řeknou jen o málokom, kdo není z jejich kmene." "A jinak?" "Jinak vás moc nechválí." "Proč?" "Bojí se vás. Švábi i Sasi! Kde jsem chvíli pobyl, tam jsem se zanedlouho dozvěděl, že Slověné mají být drženi pod karabáčem, jinak prý začnou ohrožovat německy mluvící lid." "Proč bychom je ohrožovali?" "Oni berou jako své ohrožení už i to, když se jim někdo snaží vyrovnat." "Slyšíte?!," řekl Rastic ostatním vojvodům. "Jestli vám mohu poradit, přijměte co nejdříve kříž a pokloňte se římskému papeži a německému císaři! Vezmete Němcům záminku k válce. Jste hodní lidé a máte dobrou medovinu. Tak vám to radím." "Abys tu měl bezpečné cesty pro své kšefty, že ano?," vyjel proti němu kdosi. "Jen abyste brzy nelitovali." "Má pravdu," uznával Rastic. "Němci se znovu sjednocují." "Ubráníme se jim i bez křtu!" "Jenže stálé válčení ochuzuje i nás," připomenul, a pak začal o křesťanství: "Když je přijmeme za své, vezme se jim jedna záminka k dorážení." "To snad máme rozbít dědky?" "Vykácet posvátné háje?" "A co jiného nám zbývá?!" "Pokleknout před Němci?! Nikdy!" "A kdo říká," ozval se Rastic, "že je nutné přijmout to jen od nich? Vždyť se můžeme obrátit přímo do Říma. Víte, co by to bylo, kdybychom byli vlastní, na Němcích nezávislá křesťanská obec?" "O tom by se dalo uvažovat." "Vypravíme tedy poselství k papeži. Požádáme ho o biskupa, který by samostatně vedl a spravoval obec našich věřících." Poslové byli zanedlouho zpátky, ale sami, bez biskupa. "Papež uvítal naši touhu po křesťanství, ale žádného duchovního nám neposlal." "To jsou pěkní křesťané v tom Římě," utrousil Nitranský. "Mají šířit světlo Kristovo, ale když jde do tuhého, tak zůstanou za pecí!" "Neznáš jeho důvody!," okřikl ho Rastic. "Tak počkej s úsudkem!" "Jaké může mít důvody?" "Třeba je příliš zavázán králi Ludvíku Němcovi. Ten mu prý zase pomáhal potlačovat příliš rozbujelou moc církve v západofrancké říši." "Ponechává nás odkázané na Němce." "Nemůže prý jinak," hlásil posel, "protože v celém Římě nemá žádného vhodného slovanského kněze, natož biskupa." "Ještě je tady ale Byzanc." "V zásadě nejsem proti. Nevím sice, jestli je ten římský křest lepší než řecký, ale jedno je jisté: nebudemeli mít své vlastní kostely a zpívat křesťanskému Bohu, nikdo se nás nezastane." "Pokud naši lidé mají přijmout křesťanství, ať je tedy přijmou raději od kohokoli jiného, než od těch přísných německých sucharů." "Ovšem nemysleme, že to bude procházka kvetoucí zahradou. Dnes zápasí o prvenství dva světy Řím a Byzanc. Němci jsou s Římem, a my půjdeme s 'druhým Římem'." "Bude nám jako mezi mlýnskými kameny!" "Možná, ale horší než s Němci to být nemůže." 2. Poselství z pralesa Probudilo ho ostré světlo. Bylo pozdě v noci. Teprve před krátkou chvílí usnul ve své cele, ale spal pokojně. Žil pravidelným rytmem, vyrovnaně a šťastně, jako ten, komu se jeho největší záliba stala životním povoláním. Veliký myslitel, a bezesporu také prozíravý politik, a přitom člověk načisto nenápadný, ani trochu se nevyvyšující. Žil si tu nyní šťastně v ústraní, aby se svými společníky dosahoval vrcholných výkonů, k jakým je lidský rozum určen. Takovýto vpád do jeho života nemohlo vyvolat nic všedního. "Je čas," budil jej kdosi a svítil mu loučí do očí. "Čas? Jaký čas?" "Čas pro jednání s pánem. Je to jeho vůle." Zvedl se z prostého lůžka, oblékl oděv a následoval muže. Cestou se k nim přidal ještě jeden muž, snad jen o něco málo starší. Také byl vytržen ze sna a skromného příbytku. Nyní kráčeli se svými průvodci ztichlými chodbami. Šli zcela rozhodně, aniž znali důvod okamžitého povolání. Jeden byl mladší, asi pětatřicetiletý, bez vousů, dobré postavy a útlý jako dívka, s výraznou tváří a vysokým čelem, nápadně silnými rty a očima světélkujícíma chvílemi jako moře. Druhý byl mnohem robustnější, vousatý, asi o sedm let starší, a jako ti, kdo už účtovali se životem, spíše málomluvný, postrádal nevtíravé elegance mladšího druha, i jeho temperamentu, někdy až překvapujícího. Kdo byli ti dva muži oduševnělých tváří s bystrýma očima? Starší z nich, bez ohledu na svůj věk, stále jaksi vzhlížel ke svému druhu. Ten však zarytě mlčel a jeho pohled mířil kamsi do dálky. Jako by pohledem pronikal všechny věci, ba i tmu, kterou jen světlo jejich průvodce chabě prozařovalo. Když vstřebal pokoj jeho pohledu i vystupování, vrátil se ke vzpomínkám. 'Co všechno jsme spolu už prožili. Mysleli si, inu, vrchnost, že bratra nechají zastrčeného někde v knihovně nebo v úřadu. Jak se v něm všichni spletli! Utekl jim! A pak poznali, že nemají široko daleko lepšího obhájce. Ještě byl kluk, a dokázal, že má víc za ušima než nějaký patriarcha. A po tom, co předvedl světu u kalifa v jeho sídle severně od Bagdadu! A jak tam všem vytřel zrak, načež se ho Arabové pokusili úkladně zavraždit! Ovšem, kam se na něho hrabali. Zanedlouho byl zase zpátky. Nějakou dobu se zdálo, že si dá pokoj. To už jsme byli spolu. Jenže copak vás lidi nechají? Hlavně ti mocní! Sotva se objevily nějaké nesnáze, kdo je může odstranit, jedině můj bratr. Tentokrát za ním přišli kvůli nějakým kočovným kmenům severně od Černého moře. Poklidně si tam žili, ale najednou jim nastaly těžkosti. Židé jim nedali pokoj. K tomu do nich ještě začali vrtat Arabové s tím svým Mohamedem. Kdekdo by to odmítl. Povídám mu: "Nechej to být, bráško! Ještě ses doma ani neohřál." Jenže můj bratr je z jiného těsta. Odpověděl na tu výzvu: "Proč ne?! Když jde o takovouto věc, tak půjdu s radostí, třeba i pěšky a bos a beze všeho." "Copak musíš ve světě všechno vytrhnout jenom ty sám?!" "Nemyslím. Však můžeš jít se mnou!" Od té doby jsem se od něho nehnul. Na chvíli jsme se zastavili v Chersonu, ale stálo to za to. Než jsem se tam trochu rozhlédl, bratr se pocvičil v hebrejštině, a pak ani nevím čím to ovládal najednou ještě taky samaritánštinu. Kroutil jsem nad tím hlavou. Potom jsme se dozvěděli o tom pokladu: "Doposud tam leží někde v moři." "Najdu ho a vynesu ho z moře," řekl znenadání bratr. Vůbec jsme nic takového neměli v úmyslu. Rozmlouval jsem mu to: "Vždyť je to jako hledat jehlu v kupce sena!" Bratr zavrtěl hlavou a já věděl, že když ho bude hledat, tak ho najde. Najednou jsem si byl jist, že by ho mohl najít, protože na takové věci měl čich. Tak mu ale říkám: "Teď přece jdeme za něčím jiným." "To nás nezdrží." Rybáři nás zavezli lodí až do těch míst. Když jsme tam dojeli, šel bratr kupodivu přímo na jedno místo. "Tady budeme kopat." "Proč myslíš, že zrovna zde?" "Některé stopy mne o tom ujišťují." "Jakže, stopy?! Ještě po létech?" Pokýval hlavou: "Celé to tu zrovna dýchá takovým pokladem." Pokrčil jsem rameny a dali jsme se do práce. Pak jsme na něco narazili. No, to jsem si mohl myslet, že to najdeme, když bratr zamířil přesně na tohle místo, ačkoliv tady nikdy předtím nebyl... Vyzdvihli jsme všechno, co tam bylo, a odvezli jsme to sebou. "Musím o tom všem pořídit podrobný zápis." "Nestačí, že to máme?" "Hm. Jednou se nám to může hodit." Nevím, zda nám tohle zdržení nebylo na škodu, ale jedno je jisté: Nejdřív jsme padli do zajetí kočovníků. Zachránila nás bratrova vyřídilka. Vzápětí nás přepadli uherští lupiči. Div, že nás nepobili. Přiznám se, že bych byl už už skoro zpanikařil. Bratr však zachoval chladnou krev, klid a rozvahu. Jenom nebesa vědí, jak jsme z toho vyvázli. Zanedlouho jsme se lodí plavili napříč Azovským mořem. Když už jsme se přiblížili k cíli své cesty, potkali jsme jejich vyslance. Mazaný chlapík. Dělal všechno možné, aby nás odvrátil od další cesty. Ale bratr mu jen uvedl několik pádných důvodů, a on zůstal s otevřenými ústy, a ještě nám dělal průvodce. Chagan měl vyšší úroveň, třebaže se nás zprvu snažil opít: "Připíjím ve jménu jediného Boha, který stvořil všechno tvorstvo!" Jenže bratr je filozof do morku kostí. Však mu tak lidé s oblibou říkají. Takže nějaký ten pohárek navíc mu stěží zasukuje jazyk. Spíš naopak. Chopil se číše a pravil: "Piji ve jménu jediného Boha a jeho Slova, jímž stvořil tvorstvo, i oživujícího Ducha, jímž všecko dále trvá." "V tom se různíme." "A když tobě někdo prokazuje úctu, ale tvým slovem a duchem pohrdá, kdežto jiný má v úctě všechno trojí, který z obou je uctivější?" Těžko se na to chaganovi odpovídalo. Zato se do něho pustili Židé. Měli po ruce víc důvodů a rafinovanějších. Modlil jsem se, aby to dobře dopadlo. Filozof jim všechno vyvrátil jejich zbraní biblí. Nakonec jim sklaplo. A přece ještě zatvrzele omílali: "My jsme ze Sema, požehnané jeho potomstvo, požehnaní otcem Noemem, kdežto vy ne!" A tak jim i tohle vyložil: "Požehnání vašeho otce není nic jiného než chvála Boha, zatímco Sema se to netýká. Zní to přece takto: 'Požehnaný buď Bůh Semův'." Nakonec někteří Židé přijali bratrovy důvody a dokonce uznali, že Kristus je Spasitel, a přijali křest. Bratr velebil Boha a pochválil tyto proselyty slovy: "Právě vy, Židé, přijímající Krista, jste velkým požehnáním pro církev." Jenže oni stále ještě zůstávali více Židy než křesťany. A tak zase hned přišli s chytráckým nápadem: "Vlastně teprve my, obrácení Židé, tvoříme pilíř církve, kterou Kristus založil, ale která se pak zpronevěřila svému poslání. Po latinském Římu musí následovat jedině Jeruzalém." Druhý den přišli na řadu mohamedáni. Jejich důvody však nebyly ani zpola tak důmyslné jako židovské. Tak jim brzy došel dech. Filozof se projevil jako jedinečný obhájce opravdové víry. Nakonec to uznal i chagan a projevil se jako ušlechtilý panovník. "Nabízím vám bohatství." "Co s tím?," vrtěl hlavou bratr. "Tak řekni, co bys chtěl? Nic ti neodmítnu." "Ehm. Tak mi dej všechny řecké zajatce, které tu máš!" Propustili mu jich na dvě stovky. A tak byla zpáteční cesta hned veselejší.' Když je oba přiváděli do paláce, bylo už ráno. Tam ho oslovil sám velký mocnář Michal: "Potřebujeme tvé služby." "O co jde?" "Zvláštní mise na Moravu. Poslechni si sám jejich vyslance. Však ty už jim budeš rozumět. Oni mluví skoro po našem," řekl a dal pokyn k předvedení hostů. "Dorazili jsme díky Bohu zdrávi. Náš lid už dávno nepatří k nějakým barbarům. Má moderní názory, nicméně..." "Není tak docela kulturně na úrovni," dodal jiný z hostů. "Přišlo k nám mnoho křesťanských učitelů z Vlach, Řecka a z Němec, a každý nás učí nějak jinak. My Slověné však jsme lid prostý a nemáme, kdo by nás vyučil pravdě a rozumně nám ji vyložil. Potřebujeme někoho, kdo by nás vedl k pravdě a objasnil její smysl." "Zkrátka někoho, kdo by nás vcelku uvedl do spravedlnosti." Pojednou se do jejich hovoru vložil císař: "Slyšíš, Filozofe, co říkají moravští poslové? Já vím, Filozofe, že jsi unaven, ale je třeba, abys tam šel. Tuhle věc nemůže vykonat nikdo lépe, než právě ty." "Jsem sice unaven a taky tělesně nemocen, ale rád tam půjdu! Ovšem jak je to s jejich jazykem? Mají nějaké písemnictví?" "Ne." "Hm. Tak to je potíž. Vysvětlovat jim to jen ústně je jako psát na vodu. Kdopak z toho může být moudrý?" Tehdy se ozval patriarcha Fotios: "No, promysli to. Co by se s tím dalo dělat? Vždyť by to pro tebe a tvého bratra nemuselo být nic tak obtížného. Oba jste přece Soluňané, takže mluvíte čistě slověnsky." Když se vraceli domů, starší bratr se ozval: "Zase by nás chtěli do něčeho nastrčit." "To se napřed musí uvážit," odpověděl zamyšleně Filozof. V tu chvíli bylo jeho druhovi všechno hned jasné: 'Tak už zase má něčeho plnou hlavu. Já jsem klidný. A ne, že by bratr byl nějaký dobrodruh, ale když se jedná o takovou věc, nemusí ho nikdo dvakrát přesvědčovat. Párem volů by ho doma nikdo neudržel.' Snažil se ho aspoň trochu mírnit. "Odpočiň si. Jenom trochu naber sil. Nemysli si, že tě tam naše vrchnost posílá jenom z veleušlechtilých důvodů." Zavrtěl odmítavě hlavou. "Můžeš vzít jed na to, že vím, o co jde naší vrchnosti." "Schválně, o co?" "Už dlouho jde naší vládě o ovládnutí Bulharů. Těch Bulharů, kteří pořád ohrožují brány našeho hlavního města. Když teď Moravané sami prosí o duchovní pomoc z Východu, tak tím nabízejí naší vládě také spojenectví proti Bulharům a proti Frankům. Kdyby se naší vládě povedlo dosáhnout vlivu na Moravě, která sousedí s Bulharskem z druhé strany, pak by snáze ovládla Bulhary. To je přece nabíledni. A kromě toho..." "Co ještě?" "Ještě ten Fotios." "Je to můj dobrý přítel." "Přítel sem, přítel tam. Ale v téhle věci má také svůj zájem. Jde mu o rozšíření vlivu konstantinopolského patriarchátu." "Zřejmě ne tak docela. To by tam přece poslali nějakého biskupa, aby tam zřídil samostatnou křesťanskou obec." "Možná, že chtějí splnit požadavky Moravanů jenom napůl. Stejně by pro ně nemělo žádný smysl zřizovat takovou samostatnou obec na Moravě, dokud by se jim to nepovedlo v Bulharsku. Asi tam chtějí poslat někoho, aby ověřil stav věcí." "Každopádně se mi z těch dvorních intrik zvedá žaludek. Cítil bych se lépe na nějaké zastrčené Moravě, i když to nebude žádný med." "Ovšem co tam kdo nadělá bez písma?" "Právě o tom uvažuji. Moravané se podle všeho snaží písemně vyjadřovat. Ale zřejmě v tom nebude jednoty. Někteří se snaží zapsat zvuky své mluvy latinskou abecedou, další zase řeckou, a jiní třeba zase německy. To všechno je ale cizí a nepřiměřené domácí mluvě." "Chceš si snad troufnout do nové abecedy?" "Nevím, ale možná, že by při tom velmi prospěly nějaké zkušenosti se samaritánštinou. Musím o tom podumat," řekl Filozof. "Hm. A co podnikneme teď?" "Posedíme trochu v chládku chrámových zdí." Když se Filozof na nějakou dobu odmlčel, prolomil jeho starší bratr sám hradbu ticha: "Zdá se, že tu Moravu můžeme pustit z hlavy." "A co tě nemá! Právě naopak! Byl by to hřích tam nejít, když už mám pro ně sestavenu abecedu!" "Jakže?!," zkoprněl starší bratr, "myslíš, že to uvítají?" "Pochybuji. Zřejmě chtěli něco jiného." "Co?" "To už je jedno. Ovšem dostanou něco mnohem lepšího." "Jak to myslíš?" "Uvidíš později." Císařský dvůr si ovšem potrpěl na velkolepě vyhlížející vystupování. A tak předal moravským poslům list, ve kterém uváděl: Nyní bylo dosaženo toho, abyste také vy byli připočteni k velkým národům, které mají kulturní jazyk. Současně ti posílám učeného Filozofa. Má na tom z nás všech největší zásluhu. Přijmi tedy dar větší a vzácnější nad všechno zlato a stříbro i drahé kamení a pomíjivé bohatství. Hleď s ním ihned upevnit tu věc, abys po sobě zanechal památku příštím pokolením, podobně jako veliký císař Konstantin! "Samozřejmě, že tě tam samotného nepustím," řekl rozhodně starší bratr. "Uvidíš, že mě tam budeš potřebovat. I když nejsem kněz jako ty." "Nebudeš sám. Rád bych tam vzal všechny naše žáky pokud budou chtít." "Musejí ovšem vědět, že je to divočina." "Už jsem jim to řekl. Cesta je ale dost známá, aspoň kupcům. Povedou nás." Cestou se dozvídali některé podrobnosti o cíli své výpravy. Od koho? Od kupců i od Moravanů. "Máme na cestě Blatengrad. Můžeme zastavit a posílit se." "Přijmou nás?" "Určitě. Je to kraj knížete Kocela." "Kocela?" "Znamenitý člověk. Měl těžké mládí. Otec, pohan toužící po moci, nesnášenlivý, zrádný. Matka, Němka urozeného původu, snad zamilovaná, snad prodaná. Sám žil jako psanec, žebrák. Dokud otec žil, byl psancem u Němců. Hledal tedy pomoc u Bulharů a Srbů, aby se nakonec zase pokorně smiřoval s Němci. Nakonec se z milosti německých příbuzných stal pánem zde v blatenském kraji. Po příkladu svého otce pak vyznával lesk, nádheru, sílu i moc." "Kupci měli pravdu," pochvaloval si Filozof, když dorazili do Blatengradu. Ještě se tam ale neotočili, a už nastaly komplikace. "To, co provádíte, bere lidem úctu k latinské kultuře!," zlobil se místní kněz a Kocelovi vyhrožoval: "Ať s tím přestanou! Jinak se seberu a ujedu vám!" Kocel jen pokrčil rameny a řekl: "To je těžké. Starý Řím už přestává stačit. A druhý Řím, byzantský, ten už taky mele z posledního. Oba jsou unaveni a zbytky sil vyčerpávají v intrikách. Je potřeba třetího Říma. Jinak tady vcelku nebude nikdy jasno, ale pořád jenom jakési pološero: místo víry jenom pověry a fanatismus, místo vzdělanosti, osvěty a umění jenom tápání a násilí." A co Filozof s ostatními? Nepřestali. Tak tedy odjel do Solnohradu. "To to pěkně začíná," zlobil se starší bratr. 3. Kde má srdce Evropa Trosečníci, vržení bouří na tajuplný ostrov, plný nástrah a nebezpečí, nebyli žádní cestovatelé ani dobrodruzi. A ostrov nebyl v moři, a přece byl jakoby zakletý uprostřed světadílu. Přes všechny pokusy se jej dosud nikomu nepodařilo odčarovat a zbavit letitých nánosů, působících skoro magicky. A přece byl, při své kouzelné tajuplnosti, tolik potřebný pro všechny, kdo široko daleko obývali tento světadíl. Jako by se právě z něho pumpovala krev do všelidského snažení, ale po každém novém výronu podnětnosti vždy znovu ochabla a na chvíli uvadla. Bylo třeba proniknout k prameni životodárné síly. Bylo nutno prosekat se pralesem. Museli se ubránit divoké zvěři. Zatím však zdroj zůstával nepřístupný. Tak prožíval Filozof příchod na Moravu. "Zdejší lid je dočista prostinký," mínil jeho starší bratr. "Ze všeho nového a nevídaného se raduje jako dítě." "Skutečně." "A ten jejich vládce, Rastic, nás přijal s velkou úctou." "Podle mého byl dost zklamán. Měl v očích jakýsi smutek." "Myslel, že přijde někdo, kdo tady zřídí samostatnou obec věřících." "To by nestálo za ty nepříjemnosti. Však jsi viděl, co to dělalo u Kocela. Raději pracovat nenápadně a bez velkého halasu." "Říkáš nenápadně, ale hned chceš, aby se tu začalo stavět tak, jak se staví u nás." "V takovém prostředí, jako je zde, se přece nedá něco podnikat," odpověděl Filozof. "Nelíbí se ti?" "To neříkám. Je to honosná pevnost, ale má to všechny vojenské rysy. Než tady, tak to už by pak bylo lepší ve volné přírodě, třeba někde na palouku." Rasticovo prastaré, a už jeho předchůdcem zvelebované sídlo, kdekomu opravdu imponovalo svou ohromností. Byly zde mohutné hliněné a kamenné valy, příkře vystupující, parkány, věže, příkopy, mosty, ne snad všechno jen dřevo, jako jinde u Slověnů. Bůh ví, že tu snad byly zbytky nějaké pevnosti římské, záhy opanované Seveřany, anebo pozůstatky avarského zbrojiště. Místo výhodné, jistě nejvýhodnější ze všech Rasticových hradů, zbudovaných proti Němcům. Velký knížecí palác byl roubený, ale z tak ohromných klád, že mohl odolat i největšímu německému praku. Střecha byla rovněž z klád, pokrytých netřeskem, aby ji nezapálily ohnivé šípy, dolétající z mohutných vrhačů. A tak zde nyní skoro přes noc vyrostla stavba vpravdě kulturní podle řeckého způsobu, třebaže jen dřevěná. Bylo konečně trochu důstojnější místo pro úžasný poklad, kdysi nalezený Filozofem na Krymu. "Mají tam stále plno lidí," divili se Moravané. "Protože jim to nařídil Rastic!" "Kdoví, jestli jen proto." "Stejně nakonec všichni uposlechnete! Opustíte naše bohy! Zapomete na své dědky!" "Ale Němci z nás nikdy nebudou!" "Stará písnička. Nějak příliš se jich bojíte! Nepomohli vám už tolikrát proti nim staří bohové? A když už zvítězíte, ani kořist si podle své libosti nesmíte rozebrat!" Pokyvovali hlavou. Tak je tomu v zákoníku: "Vítězství v boji není v přemnohé síle, ale v moci od Boha. Dáli Bůh vítězství, náleží knížeti vzít si šestou část a dále vše ostatní náleží vzít si všemu lidu a rozdělit se rovným dílem mezi velké a malé." "Zanedlouho si nebudete moci dopřát ani pohár medoviny, ani zadovádět s děvčaty! Ti noví vám to zakazují!" Mlčeli, protože to věděl každý, že "máli kdo ženu a souloží s otrokyní, je třeba, aby tato byla knížetem prodána do jiné země, a výnos se má rozdat chudým. Rovněž smilník nemá jíst leda chléb a vodu po sedm let. A máli kdo dvě ženy, ať pozdější vyžene s jejími dětmi a sám po sedm let zůstává o chlebě a o vodě." Anebo: "Svedlli někdo dospívající dívku, která ještě neměla třináct roků, ať je prodán se vším svým jměním a výnos dán dívce." "A budou vás trápit upíři, protože prý teď nesmíte mrzačit těla a kosti svých zesnulých. Však uvidíte, čeho se dočkáte! Škoda mluvit!" Uplynulo několik měsíců od doby, kdy se soluňští bratři se svými pomocníky ocitli na Moravě. Jejich působení nezůstalo však dlouho skryté. Už za dva měsíce o tom věděli Němci. Ludvík Němec okamžitě podal zprávu papežovi: "Připravujeme tažení proti Rasticovi. Rastic se snaží vymknout z naší zájmové oblasti." Mikuláš I. mu to schvaloval: "Vyprošuji vám Boží požehnání pro vaše vznešené dílo." Válka Moravanů s Němci, předvídaná zkušenými lidmi, nedala na sebe dlouho čekat. Podezřelého hemžení na pravém břehu Dunaje přibývalo. Zejména v dolinském kraji, jemuž kdysi z Comageny vládli Římané, a u Vindobony, tonoucí v blatech. Právě odtamtud přinášeli zvědové nejednu důležitou zprávu. Nebylo ji ovšem možno získat bez rizika. Němci totiž za řekou slídili po každém podezřelém člověku jako lišky po drůbeži. S Moravany se nikdy nemazlili. Pokud z jejich zajetí vyšel některý živ, tedy zaručeně oslepený a zbavený jazyka. Moravané však bývali smělí a hrdí na svůj rod. Dovedli tiše umírat za otčinu i děti, když nemohli vyváznout z léčky ani lstí, ani zápasem proti velké přesile. Kolik jich umučili neslýchaným způsobem, když nechtěli zradit Moravu? A přesto se našli mnozí další, kterým štěstí přálo více. Srdnatě se dokázali připlížit až do nepřátelských ležení a uniknout pátravým očím vazalů hraběte Engelšalka. Ti pak přinášeli zprávy, po nichž dychtil Rastic právě tak, jako jeho synovec z Nitry. Nitranský nešťastník trpěl víc než ti, které přišlápla německá bota. Nemohl se docela vyhýbat té, po níž tolik toužil. Nemohl ji pohrdavě míjet. Jinak by si toho ostatní všimli. Přesto jím cloumal hněv a veliká bolest. Třebaže se jí totiž chtěl až do konce svého života vyhýbat, toužil po ní, navzdory hlasu svého rozumu, stále vášnivěji. Dychtil po ní jako vytažená ryba po vodě a současně ji nenáviděl stále zaslepeněji. Proklínal dívku jako čert nebe. Dva pocity se v něm tak strašně střetaly, až hlava třeštila. Neuspokojitelná touha, spalující v nitru jako rozevřený jícen pece všechno krásné, dobré, pravdivé a ušlechtilé, válčila s fanatickou pomstychtivostí. Nemohl dívku získat, když jednou řekla jinému své ano, a přitom měla takový pohled, že by za ni kdekdo snad i dýchal. Hrozivé zprávy o Němcích poněkud rozptylovaly jeho hoře. Když nepřicházely takové zlověstné zvěsti, tehdy se nitranský morous uchyloval k číši; pil ze žalu. Uprostřed pak, silně opilý, s hlavou třeštící, vyrazil zběsile do pustiny, štval koně mezi světélkujícími močály a černými haldami uhlí, vybraného z milířů. Pokud jej někdo zahlédl ve svitu měsíce, hned roznášel zprávy: "Upír řádí na blatech!! Zachraň se, kdo můžeš!" Přišly nové zvěsti o Němcích a postupně jich přibývalo: Němec houfuje vojska! Bude vojna! Bude zle! Co s námi bude?! Nitranský škarohlíd pil pak méně. Všechno ho to totiž vybízelo k obezřetnosti: "Musím si zachovat jasnou mysl! Tentokrát půjde jistě o všechno!" "Ale zdá se, že se chystají jen proti Moravanům," namítali jiní. "Kdepak. Němec se na Moravě nezastaví!" "Povídá se, že od Řezna jde sám král s velkým vojskem! Vezou prý ohromné válečné stroje," hrozili se někteří. Nitranský však tvrdil: "Nejspíš udeří na Panonii. Rozčiluje je, že Kocel už nechce poslouchat. Hodilo by se jim pokořit ho. Donutit k větší povolnosti! A snad i zničit!" "Ne, ne," vrtěl hlavou jiný bojovník, "Němci udeří na Moravu odspodu a půjdou na Děvín! Chtějí nás rozdělit na dva slabší celky. Ty pak snáze ovládnou, a přitom si rozšíří dunajské panství." "To bychom je tu ale mohli jaksepatří sevřít." "To těžko." "Proč ne? Kdyby také Češi prudce napadli Němce z boku a Rastic od Velehradu proti Dunaji " "Zbytečné řeči! Každý ví, jak jsou české rody nesvorné, čeleď proti čeledi, aniž vědí proč, hádají se. Proto se nikdy neshodnou na rozhodujícím činu." Filozofa to však příliš nezneklidnilo. Spíše ho to podnítilo k usilovnější práci. Zanedlouho mohli Moravané nejenom číst bibli a bohoslužebné přepisy ve své řeči, ale dostali do rukou také občanský zákoník. "Strašné!," reptali pak mnozí z nich. "Latiníci nám dopřávali více svobody! Mohli jsme se ženit a vdávat, s kým kdo chtěl. Najednou už to nejde. Prý jsou některé svazky proti přírodě!" "Nevědí, co vlastně chtějí," zlobili se mnozí žáci nové vysoké školy, zřízené na Velehradě. "A přitom je jim zrovna teď dopřáno kráčet touto úzkou pěšinkou k vlastní světovosti." Filozof pokyvoval hlavou a myslel si: 'Ano, budeli nám to dopřáno, tak vytvoříme nejen pro Velkou Moravu, ale i pro všechny Slověny nové, v pořadí už třetí podání stejných nesmrtelných hodnot. Zkrátka po prvním Římě latinském a druhém Římě řeckém bude následovat třetí Řím v duchovním Velehradě.' Jeho starší bratr, jako by odhadl jeho myšlenky, řekl: "Podaří se to! Nejsme tu ještě ani celý rok, a už jsou vidět výsledky. Přišli jsme jen s hrstkou věrných, a už máme kolem sebe celý zástup zapálených srdcí! Koho by před nedávnem napadlo, že v tomto srdci Evropy začne tak požehnaně pulzovat vysokoškolský život!" Třebaže Karloman uprostřed léta onemocněl, jeho vojevůdce se setkal s Ludvíkem Němcem a jeho vazaly v Kremsmünsteru. Byl s nimi Karlomanův písař, kněz Viching, švábský rodák, dále králův písař, a konečně solnohradský arcibiskup. Tam padlo rozhodné slovo: "Napřed dobýt hrad Děvín!" Den poté, kdy Němci začali pálit vesnice, vyrojila se z hvozdů jejich ohromná síla jako mračno kobylek. "Strašné!," prchali zděšeně vesničané, "člověk by nevěřil, že kdy uvidí podobnou podívanou!" Rastic byl denně zpravován o německém pochodu. Zanedlouho pochopil jeho záměr: "Je to jasné. Naše vojska musí ihned vyrazit z Velehradu! Je třeba se dostat k Dyji! Němec míří na Děvín. Musíme Němce předstihnout!" "A co Nitranský?" "Bude jenom dorážet na Němce, ale zatím se vyvaruje přímého útoku." Bitva svedená toho horkého srpnového dne byla krátká. Nitranští bojovníci ustoupili před německým náporem a drželi se toho, co Rastic nařídil: "Zůstat v záloze!" Obětovali proto i nějaké usedlosti i s kostely. "Zbořte a spalte tu boudu!," zavelel Němec u kostela. Kdosi namítl: "Kostel je s křížem." Obrátili se tedy na solnohradského arcibiskupa, ale ten mávl rukou: "Není křesťanský! Naši ho nevysvětili! Je pohanský anebo slouží nějakým ohavnostem! Pryč s ním!" "Zum Teufel mit solchem Kreuz!," ozývalo se z různých stran. Kostel hned vzplanul jako louč. Když dospěli k Děvínu, nastalo dlouhé, dlouhé obléhání. Rastic se s bojovníky stáhl do hradu. Nitranští bojovníci spolu s horaly zůstali venku a pouštěli Němcům žilou ze zálohy, krytí hlubokými hvozdy. Děvín byl mohutně opevněn a odolával. Měl bohaté zásoby. Zato Němci zásoby postrádali. A potom to přišlo. Jakoby temný blesk z čistého nebe došla ohromující zvěst: "Nitranský je poražen! Nitranský je poražen!!" Odkud se vzala tahle zpráva? Donesl ji na Děvín kněz, písař Viching: "Přináším královský list! Rastic se má poddat císaři! Je škoda dalšího krveprolévání!" A jen tak mimoděk, jako by mu to uklouzlo: "Nitranský je poražen." "Cože?! Když je Nitranský poražen, tak nemůže přijít Velehradu na pomoc! To je konec našich nadějí!" Letělo to od úst k ústům. Ta tam byla ochota srdnatých Moravanů, už tak dost unavených válkou, vést dál boj. "Přijímám," vydechl Rastic. "Král požaduje rukojmí." Dostal je. "Přísahej králi poddanství." Nato Rastic potvrdil přísahou, že bude i se svými velmoži zachovávat králi věrnost. Vzápětí se ale ukázalo, že to všechno byla podlá Vichingova lest. Smutek a sklíčenost se pak nadlouho zakořenily mezi Moravany: "Země je zpustošená. Němci odešli vítězně i s rukojmími. Rastic se ukvapil! Sedl Němcům na lep." Lidé rychle zapomněli na jeho někdejší zásluhy. Každý se od něho odtáhl. Nejvíce se na něho zlobil Nitranský, protože drtivá porážka Němců byla na dosah ruky: "Není třeba dodržovat slovo dané Němcům!" "Přísahal jsem." "Ale oni sprostě lhali!" "Já jsem však přísahal doopravdy." "Nemá to žádnou závaznost," tvrdil Nitranský. Ani Filozofovi nebylo veselo. Vždyť po uzavření potupného míru začali znovu proudit na Moravu bavorští kněží. Učeností nesahali Filozofovi ani po paty. Kde šlo o nějaké hádky, tam je umlčel pádnými důvody. Až jim zbylo jenom násilí, lež a pomluvy. "Pro vás tady není místo!," obořil se na soluňské bratry zástupce solnohradského arcibiskupa. "Sem sahá naše pravomoc. Tak to určil papež! Hleďte odtud zmizet!" "A lidé tu zůstanou jako bezejmenná masa? Jen tupí otroci?! Místo v rodinách ale žili jako zvěř?! Povolujete jim necudná manželství!" "Co je vám do toho! Až my uznáme za potřebné, aby se s tím lidem něco podniklo, provedeme to! Půjde to jedním rázem! Nebudeme se s nikým mazlit. Předěláme je přes noc obrněnou pěstí!" Filozof mávl rukou a učili dál. Jenže pak se ozval také Rastic: "To není tak jednoduché. Arcibiskup to bude žalovat králi a Ludvík nežertuje. My jsme teď jeho poddaní. Navíc za arcibiskupem stojí papež." "A budou naléhat čím dál tím víc," mínil Nitranský. "Ovšem když je nad ním papež," uvažoval Rastic nahlas, "tak by stačilo vyložit biskupovi biskupů v Římě, o co tu jde. Požádat ho o zřízení naší křesťanské obce, nezávislé na německé." "Proč chodit do Říma?," odmítl Filozof. "Nás sem poslal patriarcha Fotios, a ne papež." "Za pokus by to ale stálo. Stačilo by to jen vysvětlit." Bratři zavrtěli svorně hlavou a učili dál. Nakonec ale přece jenom našel Rastic spřízněnou duši kupce, cestujícího na jih. "Je třeba dopravit dary pro papeže Mikuláše a taky vyřídit pozdravení ode mne a od nové obce moravské. Budeš mít doprovod. A sám také nepřijdeš zkrátka." Dal si tedy říci. V Římě ale moc nepochodil. I když tam přivezl bohatý dar a vyřídil poselství. Mikuláš byl starý muž, zkušený a velmi opatrný. Říkal si: 'Slověnským poměrům nerozumím. Ostatně také už přišly německé stížnosti na nějaké Řeky na Moravě.' Byl však spravedlivý a nechtěl, aby se někomu stala křivda. Dlouho museli čekat na odpověď. Později si je k sobě dal ještě párkrát povolat: "Jaký je vůbec rozdíl mezi těmi Němci a Slověny? Proč Slověné odmítají poslouchat německou vrchnost?" Kupec se to pokusil zjednodušeně vysvětlit: "Slověné se povahou liší od Němců. Často je mezi nimi válka, a proto kříž z německých rukou je odedávna Slověnům protivný. Navíc Moravané Němcům nerozumí ani slova, a ti nadutí medvědi by se nesnížili k jejich mluvě. Jaká pak může být víra, když chybí jasné zdůvodnění?!" Papež je nakonec propustil se slovy: "Požadavky Moravanů nemohu povolit. Ať se podrobí tomu, co je jednou ustanoveno." Když se to dozvěděl Rastic, kroutil nad tím hlavou. Zato soluňští bratři se tomu ani trochu nedivili. Mladší z nich vybuchl: "Co jste čekali?! Mě to nepřekvapuje! A přitom tady přece nejde o nějaké naše osobní věci. Jde o Boží věc, ne o naši." "Ale co nyní podnikneme?," ptal se starší. "Budeme dál učit, jak jsme dosud poctivě učili. Náš patriarcha z Konstantinopole vzkazuje, abychom mužně vytrvali ve svém díle. A my poslechneme." "A co solnohradští? A pasovští?" Filozof pokrčil rameny. "Budou si stěžovat u německého krále," ozval se Rastic. "Ehm. Tak si musíme pospíšit s učením." Rastice to ale neuklidnilo. Naopak tím usilovněji přemýšlel: 'Kdyby byl Filozof aspoň takovým biskupem, jako je pasovský. Pak by mohl vysvětit něco kněží! Synů slovanských matek. Posílali bychom je do Čech, do Panonie a třeba i jinam. Kocel by o ně hodně stál. Němci mu také pijí krev! Byl by tady zajištěn pokoj mezi národy lépe než jakýmkoli jiným způsobem. Ale to by v Římě museli schválit samostatnost pro Moravu. Jenže tam o tom nechtějí slyšet. Ale asi budou slyšet, protože ty dva nic nezastaví, a Němci si budou stěžovat jak u krále, tak u papeže.' Opravdu to na sebe nedalo dlouho čekat. "Papež o vás říká, že prý jste schizmatikové." "To ovšem není pravda. Přidržujeme se Písma a všech koncilů a žádné bludy neučíme," řekl starší z bratří. "Všechno to zní pěkně, ale měl by to slyšet papež." "Co by na to řekl Fotios? Jsme jeho služebníci." "Mohli byste ho požádat o dovolení jednat s papežem. Kdybyste se pak obhájili v Římě, považ ten úspěch!" "To uznávám, ale bratr tam nechce jít. A sám tam nepůjdu." "Proč je tak umíněný?! Tak tvrdohlavý?!" "To není umíněnost. Moudrý člověk prostě není ukvapený. Pro něho má všechno svůj čas." "Jenže Němci stále víc naléhají, abych vás vyhnal ze země." Bratři se pak radili se svými žáky o Rasticově požadavku: "Jak prospět tomuto lidu, aniž bychom mu ublížili?" Sava a Gorazd se přimlouvali za výpravu do Říma: "Papež je tajuplný ve svých předsevzetích jako málokdo. Nás jistě odmítal z ohledu na Němce, ale doufám, že zavane jiný vítr na Tibeře, a co včera nebylo možné, snad bude možné zítra." Nakonec řekl Filozof: "Budu tu dál učit. Gorazd s dalšími dvěma žáky by mohli jet k patriarchovi Fotiovi. Uvidíme, jak u něho pořídí." Do týdne vyrazili. Nenadáli se však tak chladného přijetí. Fotios je vyslechl nápadně zamlkle. Neřekl nic, jen pokrčil rameny. Teprve později jim dal odpověď. Byla však neslaná nemastná: "Pokud Filozof se svým bratrem chtějí jít do Říma, ať si jdou, neli, pak ať nechodí. Když půjdou, nijak zvlášť nám to neublíží. Konečně, oba mají svůj rozum." "Vypadá to skoro jako souhlas," říkali si cestou na Moravu. "Ovšem jenom podmínečný." "Lepší něco, než nic." "Kdyby šli do Říma... " "Bude záležet na tom, co oni řeknou papeži a co římský papež řekne jim!" Během několika měsíců Rastic zešedivěl. Byl trvale pod hrozným tlakem událostí stále naléhavějších. Přicházely hrozivé zprávy: "Němci budují silné vojsko! Válka proti Moravanům je na spadnutí." Současně ale nosil v hlavě jeden nápad, který se mu zdál být znamenitý. Týkalo se to jeho synovce v Nitře: 'Nitranský bude mým nástupcem. Dost možná, že i dovršitelem díla, až Morana zaklepe na dveře. Každý přece musí trochu myslet na poslední věci. Nitranský je svobodný. Žije samotářsky a začíná stárnout. Pomalu, ale jistě. Měl by se oženit. Má nejvyšší čas. Proč nechce? Že by se snad trápil pro nějakou nešťastnou lásku? Snad by se jeho sňatkem mohlo vyřešit připoutání Čechů a Pšovanů k Moravě. Musíme to tak udělat.' Do toho však vtrhl radostný návrat poslů z Konstantinopole. "Fotios souhlasí s cestou bratří k papeži! Třebaže jen tak napůl." Rastic se hned radoval, třebaže to byl poloviční úspěch. 'I kdyby bratři uspěli u papeže, dají konečně Němci pokoj? Stěží. Kdo jen trochu zná tohle vlčí plemeno, dobře ví, že asi nedají! Vždycky si najdou nějakou záminku k válce se Slověny, i když před sebou nebudou postrkovat arcibiskupskou loutku.' Filozof dosud váhal. Nikoli z povýšené učenosti, ani z prázdné umíněnosti. Jeho bratr však byl povolnější: "Měli bychom tam jít, už s ohledem na starosti toho starého dobrého moravského knížete." "A co papež? Co tam?!" "Máme pro něho jedinečný dárek." "Snad nemyslíš na svatoklimentský poklad?" "Přesně tak. Ten, který jsme vykopali na cestě k Chazarům. Takový dar je k nezaplacení! Uvidí naši dobrou vůli a hned se bude tvářit jinak." 4. V osidlech temnot Už čtyřicet měsíců. Po celou dobu nebyli bratři ve spojení s domácím kulturním světem. Během těch tří roků nespatřili na ostrově jiné známky trvalejší vyšší kultury, kromě těch, které tam sami přinesli a zavedli. Z Německa doléhaly jen vyhrůžky a násilí, lež, podvod a zrada. Kupci, kteří tudy procházeli, zajímali se o kulturu jen potud, pokud šlo o bezpečnost cest a záruku pro neporušenou dopravu zboží. Avšak živná půda zde byla. A bratři to jasnozřivě vytušili. Proto se na Velehradě shromáždil celý zástup vysokoškoláků. Jen Kocel jich poslal celou padesátku. A učili se tam stejným oborům a řečem, jako se učilo v Konstantinopoli. "Kdepak bychom se něčeho takového dočkali od Bavoráků! Ti by z nás chtěli mít jen zástup hlupáků na hrubou práci!," pochvalovali si Slověni. Se zadostiučiněním to sledoval i Rastic a ostatní pánové: "K tomu všemu se zde ještě rychleji než dosud rozmáhá i řemeslo! Kliment učí umění, jemné práci s kovy, a vyzná se i v ovocnářství. Ukazuje, jak pěstovat a štěpovat stromy. Naum zase vede stavební činnost podle byzantských vzorů." Jenže škola určená pro všechny nadané zájemce otevírala oči pro vyšší poslání. Hromadilo se tu množství hotových vysokoškoláků, kteří žádali: "Chceme jít dál!" "To už není v mých silách. Předal jsem vám všechno, co jsem mohl. Jsem jen obyčejný kněz, a můj bratr ještě méně," odpovídal Filozof. "Podceňujete se! Nebuďte tak skromní!" "Měli bychom poprosit v Římě o pomoc!" "Za pokus to stojí. Půjdu s vámi." Rastic se do toho vmísil: "Budete potřebovat nějaké dary pro papeže. Dám vám zlato a stříbro!" Filozof zavrtěl hlavou a jeho bratr dodal: "My už pro něho máme něco lepšího." O pár měsíců později jim stejnou nabídku učinil také Kocel. A bratři stejně mávli rukou. "Řekněte si, co byste chtěli," vyzýval je Kocel. "A co vaši zajatci?" "Nabízím vám je. Kolik jich budete chtít." "Kolik dáte." "Třeba celých devět stovek!" "Dobrá. Bereme. A smíme s nimi nakládat podle libosti?" "Ovšemže." "Tak je propouštíme na svobodu." To byl šok pro ty zajaté Bulhary a Němce. Vypravovali pak o tom, kudy šli. "Měli bychom také domluvit plán kulturního působení mezi Slověny." "Právní podklad by zde byl," mínil Kocel. "Jaký?" "Stará panonská metropole v Sirmiu. Sice už dávno zanikla, ale může být obnovena s výsadou, že je určena právě pro Slověny." "Ano. Ale aby to působení zasáhlo i mezi Slověny v panonských krajích, jižně od řeky Drávy." "Tam můžete působit také," ujišťoval je Kocel. "To není tak jisté. Musí se vyžádat dovolení od akvilejského patriarchy." "Tak tam zajděte." Patriarcha jim ovšem řekl: "V zásadě nemám námitek, ale trochu mne zaráží ten váš hlahol, který kolem toho tropíte." "To je dané vlastnostmi jejich řeči." Patriarcha nad tím vrtěl nechápavě hlavou. "U všech kulturních národů se od začátku používá k těm nejušlechtilejším věcem jejich živý jazyk. Proč by se i tady nemělo začínat u živého jazyka?" Patriarcha to nechápal. Tak i v této otázce jim zbýval už jedině papež. Zamířili tedy tím rozhodněji do Říma. Na cestě byly ale Benátky. Starší bratr na to ještě dlouho, dlouho vzpomínal: Latiníci se vrhli na bratra jako havrani na sokola. Jeden přes druhého na něj doráželi: "Jak si to představuješ?! Jak to, že jsi pořídil Slověnům nové knihy a učíš je z nich? Přitom to nikdo jiný před tebou nikdy takhle nedělal! To není možné, leda hebrejsky, řecky nebo latinsky!" Filozof jim odpověděl: "Copak nepadá déšť na všechny stejně? Nebo slunce snad nesvítí na všechny? Nedýcháme snad všichni stejný vzduch? To se tedy nestydíte připomínat jenom tři jazyky, a chcete, aby ostatní národy byly kulturně slepé a hluché?! To považujete Boha za tak bezmocného, jako by to nemohl dát, nebo tak závistného, jako by nechtěl? Když tomu nechcete rozumět, tak si aspoň poslechněte, co o tom říká Písmo. Vždyť David volá: 'Pějte Hospodinu všecky země, pějte Hospodinu píseň novou!'" Těmito a jinými ještě pádnějšími důvody je umlčel, takže zůstali jako opaření. To už se ale o nich dozvěděli v Římě, a sotva začalo padat listí ze stromů, už tu byl posel: "Papež Mikuláš vám žehná a zve k návštěvě!" "Cha, cha, cha!," rozesmál se starší bratr, aby ještě víc potěšil mladšího, stále churavějšího. "Jak se zdá, papež už není vázán někdejšími ohledy na východofranckou říši!" Rádi poslechli a vydali se na cestu. A tak se blížili Věčnému městu spolu s Vánocemi. Navíc se rozšířila zvěst o tom, jaký znamenitý poklad z Krymu přinášejí. Poklad, jaký dokáže plně docenit jedině papež. Avšak nikoli už Mikuláš, protože byl právě povolán na věčnost. A tak jim naproti vyšel sám nový papež Hadrián v čele zástupu Římanů, nesoucích svíce. Sám první přijal do chvějících se rukou schránku se vzácným svatoklimentským pokladem. Tak se po dlouhé pouti na Krym a zpátky přes Konstantinopol a Velkou Moravu vrátil poklad zase tam, kam patřil. Později ovšem zazněla z otcovských slov Hadriána také nota vyčítavá: "Jak jste se opovážili psát knihy a učit ve slověnském jazyce? U nás se to přece dělá jen řecky a latinsky!" "Když mluvíme o tak ušlechtilých věcech a pravdách, které přesahují každého tvora, tak chceme pronést raději pět slov, kterým někdo rozumí, než deset tisíc slov nesrozumitelných." "A co když nejde jenom o člověka? Jak se s tím vypořádáváte při bohoslužbě? Jaké máte pro to knihy? Jsou to překlady byzantských knih, anebo vlastní výtvory?" "Nic takového," odpověděl Filozof, "v podstatě odpovídají vašim, římským knihám. Když jsme totiž poznali poměry na Moravě a v Panonii a viděli jsme, že západní způsoby zbožnosti tam už trochu zapustily kořeny, hleděli jsme na to navázat, třebaže jsme sami byli zvyklí na východní způsoby." "Takže jste vzali za základ naše latinské knihy?" "Ano i ne. Podrželi jsme se starších řeckých knih Řehořových, ale z těch jste přece vycházeli také vy." "Ehm," ozval se uznale papež, "ovšem co lid? Nestýská se mu po latině?" "Ani v nejmenším!" "Vyváží ale tento kulturní růst Slověnů to, že jazykově pozbýváme znamení jednoty?" "Jsem přesvědčen, že ano. To, co lid možná vábilo svou tajemností, mu dávalo málo. Pokud někdo chtěl růst dál, nerozuměl. Nyní chápe, co slyší, a rozumí tomu, co sám vyslovuje, ba co dím, přímo srdcem vyzpívá. A tak je větší přínos z tohoto slověnského hlaholu, než ztráta znamení jednoty, kterou s sebou nesla latina." "Skvělé!," rozplýval se Hadrián II. "Znamenité! A přitom tak prosté!" S velikou vážností pak vzal do rukou slověnské knihy, políbil je a vložil na ně své ruce. Pak je vložil i na Filozofova staršího bratra. Dvěma biskupům pak uložil: "Vložte ruce na ostatní slověnské učedníky! Jsou toho hodni!" 'Potom jsme všichni byli účastni toho, jak sám římský papež položil v chrámě Matky Boží slověnské knihy na oltář,' vzpomínal starší bratr. 'V noci pak za účasti římských biskupů zazníval také u svatého hrobu apoštola Petra slověnský hlahol.' Filozof nepřestával vzdávat Bohu náležité díky. Otřesné zprávy z domova však kalily jejich radost. Z jakého domova? Z Byzance? Či snad z Moravy, kterou Filozof bral také za svou? Hrozivé zvěsti přicházely z obou končin. "Patriarcha Ignatios a jeho věrní jsou vyhnáni!," uváděli řečtí uprchlíci z Konstantinopole. "Kdo to způsobuje?" "Fotios! To on vystupňoval odboj až k otevřenému rozkolu! Je to spor o vycházení Ducha." "To je jenom slovní vyjádření toho, že Byzanc jako druhý Řím je už také odepsaná." "A pak ta hrozná synoda v létě 867. Fotios tam zavrhl papeže! Nato došlo k převratu. Nový vládce sesadil Fotia a znovu dosadil Ignatia do úřadu patriarchy. Pak vypravil do Říma poselstvo se závěry nepravé Fotiovy synody, kde je zavrhován papež. To jsou ty listiny," řekl posel a ukázal na oheň, rozdělaný na římském náměstí. Bratři byli zdrceni, zejména Filozof. K bolestem, které mu už dlouho způsobovala nemoc, se teď připojil zármutek a zklamání z Fotia. Na Moravě to nebylo o mnoho lepší. Němečtí vyslanci dotírali na Slověny: "Jakým právem se proti nám opevňujete?!" "Vyhrožujete nám," odpovídal Rastic. "Na co ty pevnosti?" "Copak je to zakázané?" "Vazal se nesmí opevňovat proti svému pánu!" "Nic o tom nevím, že bych byl poddaným Ludvíka Němce!" "Máš krátkou paměť! A co mírová smlouva? Tehdy ses nám poddal." "Vaší lstí. To mne nezavazuje!" "Co vykládáš? Tohle víckrát neopakuj! A proč jste zase poslali své lidi do Říma? Co tam chtějí? Tady o všem rozhodujeme my, a žádný papež! Ti vaši Řekové tady nemají co pohledávat! Na to nemají právo!" "Ještě nám chvilku vypravujte o právu! Vy, Němci, kteří po něm šlapete, kudy chodíte!" "Jsme dost silní, abychom Moravě kdykoli připomenuli, kdo je tady pánem!" "Aspoň nějaké vaše upřímné slovo. Chlubíte se silou, ale Bůh ponižuje všechny pyšné." "Aha, už ses taky vyučil u toho Filozofa." "Proč jste k nám vůbec přijeli?" "Jedeme s královským poselstvím. Musíš ihned zbourat všechna opevnění, vystavěná proti nám! Odvolej své poselství z Říma! A také dej vyhnat z Moravy všechny ty Řeky!" "Jenom tohle?" "Zatím si král nic víc nepřeje." "Zatím? A co bude chtít potom?" "To nevíme. Ale podřiď se!" "A když ne?" "Pak bude vojna!" "Hm. Tak ať je. Ubráníme se." "Budete poraženi!," hrozili Němci. "Nebojíme se!" "Tak ať rozhodnou meče!," zařval Němec a bez dalších slov opouštěli síň. "Nemohl jsem dát najevo slabost nebo strach," říkal Rastic, "ale teď záleží nejvíc na tom, kdo bude dřív připraven k boji. Musíme rozeslat posly do Nitry, do Panonie, ale i do Říma! Až se budou vracet z Říma, aby se daleko vyhnuli Němcům! Karloman je všeho schopen. Kdo vedl válku proti vlastnímu otci, půjde třeba i proti papeži!" "Tak vida!," posmívali se škodolibí škarohlídi. "To bylo nějakých řečí o tom, jak nás křesťanství ochrání! A ochránilo nás řecké křesťanství? Došlo na naše slova! Zradili jste naše dědky a ten váš nový Bůh je málo platný. Nakonec krev stejně poteče!" "Je potřeba jednoty. Musíme se semknout, a ne žalovat!" Filozof měl chabé zdraví a už před odchodem na Moravu si stěžoval: "Jsem unaven a nemocen." Nové zvěsti mu na zdraví nepřidaly. "Odcházím," zmínil se zanedlouho po Vánocích svému bratrovi. "Kam?" "Domů." "Do Konstantinopole?" Zavrtěl hlavou a tiše odpověděl: "Za hlasem svého srdce." "Na Moravu? Copak neslyšíš, co se tam chystá?!" Znovu zavrtěl hlavou a řekl: "Tentokrát už nikam do ciziny. Odcházím do kláštera u svaté Praxedy." Doprovodil ho tam. Druhý den přijal jejich hábit a řekl svému bratrovi: "Teď už jsem nový člověk, Cyril." "Zůstanu tady s tebou," rozhodl se jeho bratr. "A pak odejdu domů." "To nejde. Musíš se vrátit na Moravu!" "Sám?! Ne!" "Podívej, bratře, byli jsme spolu v jednom zápřahu a orali jsme jednu brázdu, a já už tady končím. Dobře vím, že miluješ takovýhle život, ale neopouštěj kvůli tomu naše rozdělané dílo! Vrať se tam! Očisti je od veškeré pohanské zloby a mnohomluvného rouhavého jazyka nejrůznějších falešných učenců! Vdechni jim do srdce slovo nauky, která nám byla svěřena! K tomu ti dopomáhej Bůh," řekl a vydechl naposledy. "To bylo jeho poslední přání," řekl papež. "Avšak také já sám bych zde rád něčeho dosáhl." "O co jde?" "Rád bych dosáhl pravomoci nad starým Illyrikem, kam spadá také Panonie s ústředím v Sirmiu. Je to velká oblast, zahrnující skoro všechny země bývalé Římské říše od Dunaje až po Peloponés. K tomu by patřila také Morava, když o to tamní vláda stojí." "Ano. Kocel mi říkal, že by chtěl arcibiskupa se sídlem v Sirmiu." "Tohle je velmi důležité pro budoucnost. Už dneska se zde rýsuje rostoucí moc Západu a Východu. Co teprve zítra!" "Myslíte, že právě to by mohl být vhodný klín, vražený mezi Západ a Východ?" "Nejde o to, zda by to mohlo být klínem. Ono jím to totiž ve skutečnosti je, ať už se to komu líbí, nebo ne. Ale ještě více by to mohl být svorník pro celou Evropu! Jak by řekli Němci, kdyby se to nebáli říci o Velké Moravě, velká kramle. Dokud se to nepodaří, nebude zde pokoj." "To je odvážný počin. Nedá se přece čekat, že by Němci sami vydali to, kam šlápla jejich okovaná bota!" Ještě se nestačil vzpamatovat z bratrovy smrti a domyslet velkolepé papežské plány, a už jej Hadrián II. oslovil: "Máš teď velké poslání! Jistě toho budeš hoden. Určitě tomu budeš oddaně a za všech okolností sloužit! Zrovna tak, jako to činil tvůj mladší bratr. Přinese to světu mnoho užitku!" Metoděj polknul naprázdno. Pak se podle papežových pokynů vydal ke Kocelovi do Panonie. Přijížděl jako papežův vyslanec. Zastihl ho velmi neklidného. "Nikdo neví, co se vlastně bude dít. Kolem jsou jen samé intriky a nástrahy. Hrozná doba! Jaké zprávy přinášíš z Říma?" "Dobré zprávy," odpověděl a podal mu Hadriánův list Gloria in excelsis. "Papež zřizuje samostatnou obec. Bude ryze slověnská!" "Skvělé," uznával Kocel. "To bude mít Rastic radost, ale jen abychom se toho ve zdraví dočkali!" Kdyby jen tušil, co Rastice zatím potkalo. 5. Zrada Když se ruka k ruce vine, tak prý se dílo podaří. Co však se stane, když se zrada k zradě lepí? Napětí velkomoravských Slověnů se stupňovalo tak, že vypuknutí otevřené války málem uvítali jako nějakou úlevu. Ukázalo se, že ten strach měl velké oči. Německá vojska vtrhla ze tří stran do země. Králův syn Karloman ničil nitransko, zatímco druhorozený Karel plenil a hubil všechno živé v Rasticově kraji, až dorazil k samotnému Děvínu. Tam byla zlomena francká pýcha. Karel, stejně jako kdysi jeho otec, stanul s otevřenými ústy. V úžase vzhlížel ke strmé skále, zatímco shora se ozýval posměšný křik. Ani se nepokusil o útok a odtáhl. Rastic zvítězil, a bez boje. Jen díky své prozíravosti. Obezřetně totiž nechával po léta budovat opevnění. Teď si vysloužil pověst nepřemožitelného vládce. Jak už to ale mezi Slověny bývá, v patách proslulosti kráčívá závist. Snad nejvíc užírala nitranského škarohlída. Nemohl se snad dočkat, kdy už dosáhne moci? Anebo byl tak zoufalý ze své zhrzené lásky? Či se shlédl v tom, co mu někdo nabídl? Kdo? Jednoho dne ho nalezl u svého sídla. Už na něho čekal. Hubený, po lících svraštělý, zažloutlý pokušitel. "Co ten tady chce?," zavrčel nitranský pán. "Nevím," řekl správce hradu, "člověk se od něj nic nedozví. Ten, když nechce, tak neslyší a jen mlčí." "Nikdy nám štěstí nepřinesl." "Taky si myslím. A nedá se odbýt, a nedá!" "No, co se dá dělat. Když už tady jednou je, tak ho vpusť dovnitř. A přineste nějaké víno." "Markrabě Karloman ti posílá pozdravy, kníže." "No, pěkně děkuju. Jenom na to jsem čekal," ušklíbl se Nitranský. "Ale on to myslí upřímně! Z dobrého srdce." "Ehm. To známe." Potom si ale řekl: 'Je to sice šelma, ale můžeme ho pohostinně přijmout, aby nemyslel, že jsme nějací skrblíci.' A dal mu přinést jídlo a pití. Viching poseděl, popil a rozpovídal se: "Tentokrát je dohoda spolehlivá. Karloman je už syt válčení. Konečně, už není žádný mladík. Už se dost naplahočil. Má rodinu. Chce být doma. Přejme mu toho pokoje." "Ale jistěže." "Proč bychom nemohli být konečně dobrými sousedy? Pravda je, že se všechno trochu zamotalo s těmi soluňskými bratry, ale to je jejich věc." "Však papež Hadrián " "Á že je přijal a uznal. Tomu se dost divím." "Náš lid vám nerozuměl." "Ale když lidé chtějí, tak se vždycky domluví." Nitranský nestačil vyvalovat oči. A čím víc pil, tím méně chápal: 'Co tu chce ten člověk? Přece ho neposlali zbytečně sem do té nepohody? Je to Karlomanova pravá ruka!' "A co ty? Taky už stárneš! Proč ti Rastic nesvěří křeslo? Tomu nerozumím." "Cítí se ještě mladě." "Myslíš?," řekl, a pak důvěrně dodal: "Domluv se nějak s Karlomanem. Oběma vám bude dobře. Měli byste si to všechno spolu probrat. Není nad klidnou rozmluvu. Ty na to přece máš," ťukl se významně do hlavy. "O čem bych s ním měl jednat?" "A to já nevím. Já takovým věcem nerozumím." "Jak bych já mohl." "A kdo, když ne ty?" "Tak mohl bych to zkusit." "Měl bys." Ať už tomu bylo tedy jakkoli, Nitranský následoval svého nitranského předchůdce. V čem? V tom, že se přece jen vydal do Frýzinek, nebo někam v ten směr. To ovšem nemohlo ujít pozornosti Rasticových lidí: "Cože?! On jedná s Němci?! Je to spolehlivá zpráva?" "Ručím za to vlastním krkem!" "Pak musím jednat rychleji než on! Povolejte mi Budivoje! Okamžitě!" Za několik minut byl u něho. "Zrada!" "Kdo?!" "Zase z Nitry! Přiveď všechny spolehlivé lidi!" "Ehm." "Připravte hostinu a pozvěte i Nitranského! Ty budeš v záloze. Vezmi si k tomu své lidi! Na dané znamení se na něho vrhněte a zabte ho!" Ale jak už to v těchto krajích bývá, zlá doba netrpí nouzí o zrádce. Když byla hostina v nejlepším, přiblížil se Budivoj k Nitranskému a zasykl mu do ucha: "Zachraň se, dokud je čas!" Ten se raději neptal a vytratil se z hodovní síně. Na smluvené znamení vypukl zmatek. Rastic postřehl zradu a vykřikl: "Zavřít bránu! Pospěšte! Rychle!" Pozdě. Nitranský už uháněl na koni hvozdem. "Za ním!," zvolal Rastic a skočil na oře. Stíhal ho. Družina se hnala za ním, ale opožďovala se. Pojednou osaměl. A tu najednou z hloubi pralesa vyrazila smečka Budivojových ozbrojenců. Strhli Rastice z koně a spoutali ho. "Zrada! Zrada!!," vyrazil ze sebe. To už se vracel Nitranský. Sám mu nasadil smyčku na krk a posmíval se: "Cha, cha, cha! Kdepak jsi nechal zálohy, milý strýčku?" "Bídáku," procedil Rastic mezi zuby. Potom jej vlekl za koněm až do Nitry. A odtud vyčerpaného a zmučeného přímo do rukou Karlomanových pochopů. "Dobrá práce," pochválil Ludvík Karlomana a nařídil: "Přikovat těžkým řetězem! Postavíme ho před soud. Ať ho odsoudí k smrti!" "Moravští Slověné přinášejí dary," ohlásil sluha."Prosí o milost pro Rastice." Ludvík letmo přehlédl dary a řekl: "Ať přinesou desetkrát tolik a dostane milost." Byly tam v nejkratší možné době. "Dobrá," řekl. "Co jsem slíbil, splním. Ušetřím jeho život. Oslepte ho!" A byly mu vypáleny oči rozžhaveným kůlem. Příšerně zaúpěl, že to muselo dolehnout skoro až na Moravu. Plivali a močili na něj. Potom v kobce jakéhosi zapomenutého kláštera čekal Rastic na svou smrt. A Velká Morava? Tonula teď v požárech a dýmu napořád. Do těchto velkomoravských poměrů přicházel Metoděj, ale tentokrát už nejen jako Soluňan, ale nyní navíc i jako papežský legát a arcibiskup slověnský pro Moravu a Panonii. Vrátil se totiž napřed do Říma, kde znovu stanul před papežem. Udělal to podle Kocelovy vůle. Hadrián po zralé úvaze vložil ruce na jeho hlavu a propůjčil mu arcibiskupskou hodnost. "Protestujeme!," bouřili se bavorští biskupové. "Byli jsme tam první! Máme na ty kraje historické právo!" "Omyl! Dávno před vámi byli na Moravě křesťané z Vlach a z Řecka a také iroskotští, a Bůh ví, kteří ještě další!" "A co ty tady děláš? Učíš v naší oblasti!," osopili se na Metoděje. On však odpověděl: "Kdybych věděl, že je vaše, byl bych ji minul, ale je svatého Petra." "Tady je naše oblast. A my se odtud nehneme." "Přecházíteli z řevnivosti a lakoty neoprávněně přes staré hranice a tím bráníte učení Božímu, dejte si pozor, abyste svůj mozek nerozlili, budeteli chtít kostěnou lebkou prorazit železnou horu." "Tohle si odpykáš!," spustili proti němu nadávky a řev jeden přes druhého, až to i Nitranskému přišlo trapné. Tehdy se ozval, jako by šprýmoval: "Netrapte mi mého Metoděje. Vždyť už se zapotil, jako by stál u pece." "Ano, pane. Je to tak, jako když lidé jednou potkali upoceného Filozofa a ptali se ho: 'Proč se potíš?' On odpověděl: 'S hrubou cháskou jsem se přel.'" "Já ti dám hrubou chásku, ty ničemo!," rozkřikl se na něj pasovský biskup Hermanrich a začal ho bít jezdeckým bičíkem. Byl to stejný Hermanrich, který proslul svými díly o životech svatých. "Dobytku jeden!," řval nyní jak tur. Solnohradský metropolita Adalvin se přidal. Ani frýzinský biskup Anno, velký podporovatel varhanní hudby, nezůstal pozadu. Spílali mu jeden přes druhého: "Schweinehund! Zatracený schizmatiku! Kde máš tu Hadriánovu bulu?! Ať ti ji omlátíme o tu tvou sprostou hubu!" Přitom ho surově bili a týrali. I brixenský biskup Säben si sprostě přisadil. Nitranský zrádce tomu nečinně přihlížel. "Hned ho odsoudíme! Barbara řeckého!," vykřikovali "důstojní" hodnostáři říše německé. Tak podávali živý důkaz toho, že člověk může být biskupem z Božího požehnání, ale i z Božího dopuštění. "Zavřít ho, až shnije!" A bylo po soudu. "Kam s tím zlosynem?" "Do nějaké zatuchlé díry! Ať tam pojde!" "Do Ellwangenu!!," zařval kdosi, popadl Metoděje za vousy a táhl ho ven. Surovým způsobem ho vlekli v mrazu a dešti až do Švábska. "Díky Bohu, že máš tak železné zdraví," utěšoval ho jeden z jeho žáků, kteří se ani v neštěstí nedali od svého učitele odtrhnout. "Tvůj nebohý bratr by něco takového dávno nepřežil." "Musíme o tom podat zprávu do Říma." "Kdepak. Nedostaneš nic na psaní," vysmáli se mu jeho věznitelé. Jeho druhům se však podařilo něco opatřit. Napsal zprávu pro papeže. Krkolomným způsobem ji pronesli ven a poslali po kupcích. A pak další a zase a znovu a znovu. Po tři roky se tento nezákonně odsouzený a uvězněný arcibiskup moravský odvolával do Říma. "Odvolávám se proti nezákonnému odsouzení, proti nelidskému týrání a věznění..." Tak psal potají stále znovu a s vypětím všech sil svá odvolání a pokaždé s většími a většími nesnázemi vyhledával sebemenší skuliny, kudy dostat zprávu do Říma. Je však smutným dokladem tehdejších hrozných poměrů na papežském dvoře, že i tam působili němečtí spiklenci, kteří tyto zprávy zadržovali. Konečně až třetí rok se mu to podařilo. "Jsem mnich jménem Lazar. Přicházím ze Švábska. Musím hovořit s papežem!" "Co mu chceš?" "To mohu sdělit jedině jemu." Teprve po delší době se mu setkání s papežem podařilo. "Přináším zprávu od Metoděje, moravského arcibiskupa." "Od koho? A kdo to je?," zatvářil se papež nechápavě. Nebyl to už Hadrián II., nýbrž jeho nástupce Jan VIII. "Metropolita velkomoravský a papežský legát." "Ehm," svítalo mu: "Musím si dát přinést doklady ohledně Slověnů. O co se tam tehdy jednalo?" Trvalo mu nějakou dobu, než se seznámil s okolnostmi případu. Potom ovšem začal jednat, a přísně: "Frýzinský biskup Anno a pasovský biskup Hermanrich se zbavují úřadu na tak dlouho, dokud nepropustí arcibiskupa Metoděje! Jednali jste s ním nezákonně a jako tyrani! Současně všechny, kdo se podílejí na jeho odsouzení a věznění, dávám do klatby. Žádný z královských biskupů nesmí zpívat mše, pokud by Metoděje zadržoval... Zároveň posílám biskupa Pavla jako svého legáta. Ten dohlédne na vysvobození Metoděje a na jeho nové uvedení do arcibiskupského úřadu na Moravě..." Mnich Lazar už Moravu nespatřil. Byl úkladně zavražděn poté, co splnil své poslání. "Muselo se jednat o nějaký omyl," psal frýzinský biskup zpátky do Říma. "Jsem oddaný služebník Svatého Stolce. Chci to dokázat nejen slovy, ale i skutky. Proto vyhlašuji sbírku na potřeby papežského dvora..." Papež mu vzápětí odepsal: "Správně, milý synu. Pošli sem sebrané peníze a pošli s nimi ještě dobré varhany a varhaníka... Pokud jde o toho Metoděje, nebraňte mu v díle..." Kam se však vracel Metoděj? "Zůsťaň u mne v Panonii, jak dlouho chceš!," nabízel mu Kocel, třebaže nedlouho předtím zakoušel i on sám německé zastrašování: "Jestli ho budeš mít u sebe, tak ti to spočítáme!" Kocel se však nebál. "Uchránil jsem tady všechno, co jste tu s bratrem zavedli." "Máš zde pořádek," chválil ho Metoděj, "ale doma mne čekají." "Tím bych si příliš nebyl jist. Ale u mne najdeš zázemí kdykoli." Morava byla zločinem nitranského zrádce tak pobouřena, že se rázem rozpadla na dvě zlověstně hlučící části. "Zaprodanče! Odrodilče! Tebe nikdy poslouchat nebudeme!," tvrdila větší část, kdežto menší část omlouvala Rasticova synovce: "On to myslel dobře, jenže se mu to nějak vymklo z rukou. Kdo mohl tušit, že jsou Němci takoví? Za všechno mohou jenom ti Němci!" Na Velkou Moravu padl nadlouho temný stín německého poručníkování. "Té vaší slověnštině je odzvoněno," prohlásili latiníci, kteří přicházeli z Vlach a z Němec. A tak se i v tomto směru rozběhl vedle sebe skutečný život lidu v podzemí a navenek stavěné způsoby, očekávané a vyžadované od Němců. A nitranský zrádce? Když zjistil, jak ukrutně naložili Němci s jeho strýcem, prahnul touhou po pomstě: "Prokletý Viching! Ten to odnese! K čemu je to dobré, že mě zvou na hostiny, když mi nic nechutná?! Na každém kroku jim budu škodit!" Sotva však udělal první pokus, Karloman ho odrazil a zuřil: "Je to sprostý zrádce! Nedá se mu věřit!" "Lépe by bylo ho držet pod zámkem," řekl král Ludvík. "Raději dřív, než nám vyvede nějakou neplechu." A tak, když byl Nitranský zase jednou opilý, přepadl ho německý houf a odvlekl ho do německého vězení. "Kam mě vlečete!?" "Drž hubu!" Malátně se jim poddával. Zavlekli ho až do Omuntesbergu. "Do díry s ním!" A tak se vlastizrádce nakonec ocitl bok po boku s některými svými zrazenými krajany. Jinak docela ztratil spojení s otčinou. "Přiveďte mi toho šaška! Ať se pobavím," říkával pak někdy Karloman. To si jenom chtěl svou dlouhou chvíli okořenit pohledem na poníženost jeho někdejšího odpůrce a oddávat se sladkému pocitu opojení z moci. Zanedlouho však Nitranský leccos vytušil. Karlomanův dvůr začínal vůčihledně pustnout a chátrat. "Kde jsou všichni?" "Odešli." "Kam?" "Přece na Moravu. Tam je pro nás lepší živobytí." "Jak to? Nemám žádné zprávy z Moravy," vzdychal Nitranský. "Jak se jim daří, krajanům?" Někdy německé vězení zachytilo nějakého židakupce, a pak se trochu dozvěděl. "S Moravou to už není tak slavné, jako to bývalo za Rastice. Němci si u vás zařídili náramně pohodlný život. Co jim chybí? Je tam tepleji než u nich tady doma. Poddaných je dost. A jsou pohostinní. A hlavně poměry tam už jsou solidnější." "Jak to?" "Lidé se uklidnili. Už se tolik nevzpírají německé nadvládě." "Postrádají vůdce." "Ano, chybí jim stratég. Nikdo je nedokáže sjednotit. Náramně teď zvlčili." "Jenže ona ryba i host třetí den smrdí. A tak je to i s Němci na Moravě. Každý musí vidět, jak bezostyšně vyžírají naše stavení!" "Hm. Jestli se jim nelíbí to nebo ono? Co naplat, nic nenadělají. Jen moravského vína mají vždycky dost. A tak utápějí národní hrdost," tvrdil kupec. 6. Bláznův gambit "Cože?! Ti slověnští psi už zase zvedají hlavy?!," zlobil se Karloman. "Slověn zůstane Slověnem," řekl Viching. "Musí být trvale pod německou knutou." "Ale říkali jste, že bez vůdce jsou ztraceni. A dneska už jsou zase na koni!" "Neměli nikoho, ale už zase mají." "Koho?" "Slavomíra. Je to Rasticův příbuzný." "Jak to, že jste ho nechali naživu?" "Není to žádný vůdce." "A přece je vede." "Váhal prý, ale dali mu nůž na krk. "Ták? Žádný vůdce to není, a přesto nám škodí." "Vyráží z hvozdů na malé houfy." "O to jde. Žádná cesta před ním není bezpečná! Kupci z jihu se už bojí cestovat. Obchod vázne! Přicházíme o každé výkupné za židovské kupce, které tady držíme! Musíme podniknout proti nim výpravu!" "To už jsme dělali několikrát. Slověn se vyhýbá přímému střetu s námi." "So eine Memme!!" "Útočí jenom ze zálohy a pak zmizí v pralese nebo na blatech." "So ein Feigling!" "Náš člověk je tam ztracen. Nikdo se tam nevyzná." "Opatřte si jejich průvodce." "Jsou nespolehliví." "Ale takhle to už dál nejde! Copak se nikdo nenajde?" "A co Nitranský?" "Ten zrádce?! Schweinehund!" "Kdo zradil jednou, zradí zas," uvažoval nahlas Karloman. "Museli bychom ho dobře hlídat, aby... ale hlídat ho musíme tak jako tak." Ještě dlouho váhal, ale moravská válka, tak podivně započatá, se neustále protahovala. Až jednou rozkázal: "Přiveďte sem tu slověnskou krysu!" Zakrátko tu byl. Vévoda bavorských zemí ho přijal s německy drsným humorem: "Nevypadáš, jako by ti u nás chutnalo, kmotře. Ale ještě tě notný kus zbyl. Zdá se, že našim krysám příliš nechutnáš." "Jen když mi zůstala tvoje laskavost, pane." "Jak se vynacházíš? Bavil ses lovem potkanů? Je jich tam prý v té díře dost!" "Děkuji za optání, princi. Tady je lépe než tam, ale člověk prý zvykne všemu, dokonce i krysám, ba i těm židovským kupcům, co pořád naříkají, až uši brní." "Cha, cha, chá! S těmi tě dali dohromady?" "Ano, pane, a musím říci, že mi z této smíšené společnosti byly krysy milejší." Mocnář se uchechtl: "Zbyl ti dobrý vtip. Tak pobuď chvíli mezi dobrými lidmi. Dejte mu jíst a pít!" Nitranský se na to vrhl lačně jako zvíře, hlavně na medovinu. "Jen si dopřej!" Ani si nenaléval do poháru, nýbrž pil přímo z velkého džberu. S odporem se na to dívala Gizela, sestra Arnulfova, a neméně štítivě na něj hledělo služebnictvo. Nepotřeboval mnoho a byl samý smích. Ten už se začal vytrácet z Karlomanova dvora. Od nynějška měl postaráno o vtipného šaška. 'Svoboda to není,' myslel si Nitranský, 'ale je tu lépe než tam dole. A hlavně dost pití.' Pro ten opojný doušek by dal všechno. Vtipkoval, smál se jako blázen a bavil celý dvůr. "Dopustili jsme se na tobě nespravedlnosti," řekl mu jednoho dne Karloman a obejmul ho. "Křivě jsme tě obvinili, ale teď už vyšla pravda najevo." "Jaká pravda?" "To, že tě osočili závistníci. Hlavně Slavomír." "Cože, Slavomír?!," vyskočil Nitranský. To jméno slyšel s bolestí v srdci. Neslo v sobě ztrátu té, kterou nešťastně miloval. "Právě ten! Chtěl se zmocnit Moravy, která právem náleží tobě. A povedlo se mu to! Dobyl už i Velehrad. Ale abychom odčinili příkoří, kterého jsme se na tobě dopustili, pomůžeme ti. Dáme ti vojsko. Až ho porazíš, potvrdíme tvé panství na Velké Moravě." Slověni na Velehradě zažili hrozný otřes. "Strašná zvěst! Sám Nitranský vede Němce proti nám!" "Tak hluboko klesl!" "A takové míval vysoké plány." "Běda, syn svého lidu táhne v čele nepřátelských vojsk! Vede je na Děvín!" "Německý poskok!" Nitranský zatím radil: "Přímý útok na Děvín je k ničemu. A Moravané se také vyhýbají přímému střetu. Musíme je tedy obklíčit. Jedna část vojska půjde zprava a další dvě části obchvatem." "Veď nás!" "Povedu, ale nemohu být se všemi naráz. Musím přejíždět a nejde to přímo. Jsou zde močály." Tu noc nikdo nespal ani v ležení moravského vojska. Zejména když je vzbudilo troubení. Pak se ze tmy vynořil vousatý muž v německých barvách: "Jsem zplnomocněnec Nitranského." "Toho vlastizrádce?" "Nesu zprávu pro Slavomíra." "A co vzkazuje?" "Jste obkličováni! Nesmíte se ale vzdávat!" "Co to říkáš?" "Jste v pasti. A záleží na Nitranském, jestli z toho vyváznete." "A co chce Nitranský?" "Nic." "Nic?" "Opravdu nechce nic. Chce se pomstít Němcům a vám posloužit." "Nevěřte tomu. To je lest!" "Tak bojujte a prohrajete. Vždyť on tady zná každou stezku a má k tomu velké vojsko." "Kdyby nás chtěl zničit, tak nebude posílat takového vyslance." "A co bychom tedy měli dělat?" "Nitranský povede Němce pod Velehrad, ale oklikami. Zavede je do močálů mezi Dunajem a Moravou. Vy půjdete v odstupu za nimi. Příští noc velehradští přebrodí Moravu a jak uvidí oheň, udeří jim v čelo, a vy zase zezadu. Německé heslo zní 'Kessel'," řekl muž a zmizel v temnotě. "Tady je dobrá rada drahá," chytal se Slavomír za hlavu. "Pokud je to past, tak..." "Ale kdyby to byla pravda, pak by Němci z močálu nevyšli." "Do rána už dlouho nezbývá. Musíme se rozhodnout." Pak padlo osudné rozhodnutí: "Strašné rozhodnutí!," držel se zanedlouho za hlavu vládce. "Proč jenom jsme ho raději nezabili? Proč jsme mu dopřávali sluchu? Ale vypadalo to tak lákavě. Tak slibně. A teď ty strašné ztráty. Taková porážka! Už dlouho neviděly národy taková jatka. A ti, kdo přežili, odvlečeni do zajetí." "Takže on, ta šelma nitranská, znovu zradil?" "Ale jak to mohl sám všechno způsobit?" "Zná krajinu. A naši mu věřili. Využil okamžiku překvapení." "Hrozné." "Ale ještě hroznější věci nás čekají!" "Co ještě?" "Tohle pohne všemi ostatními našimi nepřáteli. Důvodů k rozbrojům je na všech stranách dost: tam víra, tam zase majetek, jinde zase minulé křivdy a bezpráví." "Nech toho sýčkování! Dost na tom, co se stalo." Přesto však krajinu jako oheň zachvátil vír války: Gliňané pobili nějaké lupiče, a pak se ukázalo, že jsou to sasští rytíři; Drevané mstili únos svých panen nájezdem do vesnic na panství vévody saského; Rataři zabili několik německých mnichů, protože měli zato, že jsou to nepřátelští zvědové; Srbové nechtěli zapomenout na hrozné zpustošení své země; Stodorané kupují meče a pavézy, a červený kohout si vybírá blahobytné statky. A všechny spojuje nenávist ke krutým Němcům. "Nejhorší je, že ten nitranský mizera přece dosáhl toho, na co jsme ho lákali. Slověné na Moravě ho přijali za pána. A my už nemáme sil, abychom ho dostali ze sedla!," vztekal se Karloman. "Copak všichni zapomněli na jeho předchozí zradu Rastice?" "Jedna zrada se překrývá novou, větší zradou," mínil Viching. "A Rastic? Příliš spoléhal na Východ. Myslel si, že postaví pro ti frankoněmeckolatinské moci novou moc, řeckoslověnskou. Jenže kdo mu z Východu pomohl?" "Teď je všemu konec," lamentoval Karloman, "jsme bez vojska." "Konec ještě není," ozýval se Viching. "Zkusíme to jinak." "Jak?" "Uvidíme." "Vítězství v poli ještě neznamená vítězství v lidských srdcích," řekl Metoděj, když se vracel na Moravu. "Sláva našemu otci! Vítáme svého pastýře!," radovali se Slověni a spolu s nimi také Nitranský: "Po všech těch útrapách tě vítám!" Biskup jim žehnal, třebaže ho v první chvíli napadlo: 'A Vichinga jsi také tak vítal, že ano? Však mne o tom krajané podrobně zpravovali, jak si ten švábský skřet pospíšil, aby byl na Moravě dříve.' Gorazd mu podrobně vysvětloval: "Ten musí být vždycky všude! A všechno obzírat přes svůj orlí nos, aby mu nic neušlo. Jako hladový pes se potuluje kolem stolu mocných tohoto světa a čeká, kdy spadne dolů nějaká kost. Jakoby nic se potlouká kolem latinských biskupů. Však už intrikuje! Je jich tu víc než dost. Však si s nimi ještě užijeme." "Vložme to do vyššího řízení," říkával mu Metod. "Vždyť je tu tolik radostných věcí! Vidím tu všude otevřená srdce Slověnů. Jako houba do sebe sají pravdu, když ji mohou naplno prožívat." "Ale papež prý zakázal slověnštinu." "Spíš jenom chtěl," odpověděl vousatý muž velebného vzezření. "Vzkazoval to po biskupu Pavlovi. Vysvětlil jsem, že už to nezávisí na mně. Když už se jednou otevřela stavidla, slověnský proud se valí nezadržitelně vpřed jako řeka. I kdybych sám chtěl, nejde jej zastavit. Ostatně oni v Římě vědí, že jako apoštolský legát mám některá mimořádná práva. A tak to i biskup Pavel uznával. Sám říkal: 'Uvidíme za pár let, jestli by se to dalo nějak zabrzdit.' Ale já vím, že latinský Řím a řecký Řím by bez tohoto třetího Říma nemohly dýchat oběma plícemi." "Však oni už si latiníci najdou něco jiného, aby nám házeli klacky pod nohy." Metod mávl rukou: "Nepředbíhejme událostem. Zatím můžeme být klidní. Poskytují nám velmožové všemožnou podporu?" "Poskytují." "Staví nám nové školy a kostely?" "Ovšemže." "Tak musíme napnout všechny síly k tomu, aby takové poměry vydržely." "Jak?" "Zvykové právo už nestačí. Musíme učit všechny velmože, kteří mají pod svou mocí poddané, aby se při soudech řídili jistými zásadami. Hlavně v rodinném a manželském právu! Tohle tady na Moravě skřípe na každém kroku." "Ehm." "Kromě toho si to musíme namířit také do ciziny." Nezůstal však jen při velkých plánech. Zejména když viděl moravského knížete, jak se po germánském způsobu obracení na víru mečem ohlíží směrem k Visle, sedl a napsal mocnému pohanskému knížeti na Visle dopis: "Udělal bys dobře, kdyby ses dal dobrovolně pokřtít ve své zemi, abys nemusel přijmout křest jako zajatec a proti své vůli v cizí zemi. Pak si vzpomeneš na má slova." To se i stalo. Tak se slověnský proud rozléval z velehradského pramene dál, do Polska, ale i do Čech. Tam s sebou strhl knížete Bořivoje a jeho ženu Ludmilu. Ten tajuplný velkomoravský ostrov už přestával být zemí nikoho. Najednou přináší vláhu světadílu, který se už už měnil ve vyprahlou poušť. "Zase si to nedal ujít, ten vychrtlý Šváb," poznamenal Gorazd. "Třeba ho na slavnost na Velehrad někdo pozval." "Ten se všude zve sám! Koukejte, jak se šklebí!" A nebylo divu. Viching nepochybně chápal dosah křtu Přemyslovce a také dosah smlouvy, která visela ve vzduchu. Prožluklý skřet Viching byl žlutější než jindy. Kdykoli na něho pohlédl Nitranský, lezl očima po stropě. Potom se ale otřepal a řekl: "Kníže, moudří lidé, jak praví filozof, zapomínají na to, co bylo, pro to, co je dnes. Co bylo, bylo, smažme to!" "To už známe. Němec je u konce s dechem, tak mává mírovou smlouvou." "Přece jsme křesťané..." "A mořili jste Metoděje, křesťana!" "Karloman nabízí mír. Co mu vzkážeš?" "Sám o tom nejednám. Muselo by se jednat se všemi Slověny." Do rušných oslav náhle vpadla rušivá nota: "Nitranskému zesnula žena!" "Však o ni nikdy moc nedbal! Byl to jen sňatek z rozumu! Strýc ho do toho kdysi přistrčil. Dávno se vytratila z jeho života." Ve skutečnosti se přitom v jeho životě něco hnulo. Dokud ještě dýchala, mnoho o ni nedbal. Teď ovšem knížeti zavanulo nitrem cosi jako výčitka. "Chtěl bych, aby ji sám Metoděj vyprovodil na poslední cestě!" O slavném pohřbu se na Velehradě znovu vynořil švábský intrikán. Kníže na něho udeřil: "Měli bychom o něčem jednat!" "O čem? O mírové smlouvě?" "Napřed by se muselo jednat o náhradách za německá pálení! A ve hřivnách! Ale teď mi jde o vyvázání Čechů ze závislosti na řezenském biskupovi." "Hm. To je těžká věc," koktal Viching. "Sám bych proti tomu nic neměl, ale řezenský biskup, s tím to bude hůř. Ale přednesu to králi." A přednesl. Král Arnulf vybuchl: "Náhrady?! Zbláznil se?! Pokladnice jsou prázdné." "To nevadí. Jednat by se mohlo." "Ale bez náhrad nechce o ničem slyšet!" "Ále," mávl rukou Viching. "Je to horkokrevná povaha. Nechme ho trochu vychladnout! Mám něco v hlavě. Zatím by stačilo uspořádat nějaký lov. To zabere celý den a o podmínkách se nebude jednat. Pak přijdou na řadu hostiny..." "No a co dál?" "Snad kdyby se tam mohla objevit princezna Gizela." "Ty lišáku!" "Dámská společnost obměkčuje mužská srdce..." Stalo se podle pokynů vychytralého Vichinga, který byl přesvědčen, že kam čert nemůže, tam nastrčí ženskou. Moravský kníže se dvorně držel po jejím boku, aby Němcům ukázal, že není žádný buran z lesa. A Gizela se na chvíli tvářila jako hodná dcera. Slovo dalo slovo a ruka byla v rukávě. Na Velehradě na něho už čekali moravští velmoži: "Ty jsi uzavřel nějaký mír bez nás?!" "Ta ženská tě obloudila!" "A co německé náhrady?" Kníže odpovídal vyhýbavě: "Nakonec prý taky u nás utrpěli. " "Takže se jim nakonec ještě my sami omluvíme?" Nato se strhla hádka. Zkušený Metoděj se do toho vmísil: "Vyvarujte se nějakých sporů a hádek. Němci by rozvrat na Moravě uvítali ze všeho nejvíc!" Byl horký podzim, když moravští páni přiváželi svému knížeti vytouženou princeznu Gizelu. A mírová smlouva? Nedala na sebe dlouho čekat. Moravský kníže ji uzavřel s králem Arnulfem. "Ten mír musí být ještě lépe zajištěn," mínil Viching. "Jak?," ptala se Gizela. "Moravský kníže by měl jít za kmotra Arnulfovu nemanželskému synovi, dát mu své jméno a přitom ho přijmout za vlastního syna." "To nebude chtít." "Ty to dokážeš," zašeptal jí Viching důvěrně do ucha, neboť měli k sobě snad víc než přátelské vztahy. A také to dokázala. Nebylo ještě dlouho po této velkolepé svatbě, když arcibiskup Metoděj řekl Gorazdovi: "Nemohu se na to dívat. Doufal jsem, že mu to manželství přinese aspoň jakési vyrovnání. Teď vidím, co z toho je. Musel bych je oba pořád napomínat. Samá neřest! A přímo na knížecím dvoře! Viching jim oběma dává rozhřešení. A ke všemu ty vztahy mezi Vichingem a kněžnou..." Odmlčel se. "Buď tak laskav a vezmi si na starost všechny naše záležitosti, které mají nějaký vztah ke státu. Nechci do našich vztahů ke knížeti vnášet nějaké příliš osobní záležitosti. Nemyslím to, jak se ke mně choval dříve. To mu odpouštím. Jenže to, co se tam děje dnes, to je hrozné!" "Rád to splním, i když je to nepříjemný úkol." "Stejně mám dost práce. Musím ještě dokončit nějaké právnické knihy. Ostatní písemnictví můžeš řídit spolu s Klimentem, Naumem, Angelárem a Sávou." Od té doby byl Gorazd nenáviděn Vichingem a jeho spiklenci snad ještě víc než Metoděj... 7. Pochybné vítězství "Nenič mi mé dílo!!," zahřmělo jako hrom burácející z čistého nebe. Každým z přítomných to projelo jako blesk a otřáslo tak, že ještě dlouho zůstávali zkameněle stát. Otřes nepocházel jen z toho samotného projevu. Spíše vycházel z pronikavého kontrastu s pokojně majestátním vzezřením jeho původce. Co přimělo toho velebného kmeta k tak důraznému vystoupení? Co ho přivedlo k tak tvrdému a zásadnímu kroku, aby vzápětí navždy umlčel a odsekl odvěkého nepřítele? To, co dokáže pochopit jen matka, když jí berou a vraždí vlastní děti, docela maličké, bezbranné. "Vrahové! A ještě jsou na to hrdí! Jakým právem?! Pro ně žádné právo není! Jen bezejmenná síla dějin či slepý tlak kosmu!" "Úděsná sláva,!" chytali se Moravané za hlavu. "Příšernou podívanou nám uchystal náš kníže s novou kněžnou! A takový mír, že se z toho zvedá žaludek i otrlým!" S úzkostí sledovali, jak si cizinka omotává jejich knížete kolem prstu. Povzdechli si: 'Krok za krokem spoutává srdce bojovníka růžovými pouty vášně, silnějšími než železné okovy.' Také Gorazd i jeho učitelé se obávají: 'Ovládneli sladkým slovem knížete, přinutí ho jednat proti všem Božím dětem, co jich tu je.' Jejich úzkosti a obavy se dennodenně víc naplňovaly: S Gizelou pronikla Arnulfova výzvědná služba přímo až do manželského lože moravského knížete. "K čemu takový přepych?" "Kněžna Gizela si to přeje." "Hm. Cokoli kníže podniká, dělá jen, aby se jí zalíbil," reptali velmožové. "A Němka dělá to, co jí našeptává Viching." "A ten Šváb?" "Ten dělá pro sebe a pro franckou říši! Tak se máme na co těšit." "Zabít ho!" "Máš rozum? Kněžna na něj nedá dopustit. Nedá se nic dělat. Tady máš víno! Pij! Tam je pravda." A víno rozhánělo pochmurné myšlení. Na Moravu znovu přicházeli kněží bavorští, ale i vlašští. Byli sice podřízeni moravskopanonskému arcibiskupovi na Velehradě, ale klid nebyl. "Nemá právo působit v Panonii!," vykřikoval Jan z Benátek. Byl to sice Slověn z Istrie, ale vzdělání nabyl vlašského. "A tady na Moravě nemá též co pohledávat!," přisazoval si Viching. "Beztoho učí špatně." "Co učí špatně?" "Všechno!," odsekl Šváb a honem vymýšlel různé záminky, ale pak narychlo vychrlil: "A ještě barbarskou řečí!" "Je to vina knížete. Ryba smrdí od hlavy!" Kníže ale o ničem nechtěl slyšet: "Já tomu nerozumím. Tyhle spory si vyřiďte mezi sebou! Anebo s papežem!" "Dobrá. Tak nás pošli do Říma," nabízeli se o překot Jan a Viching. Mávl rukou. "Proč je nepošleš do Říma?," vrtala do něho kněžna. Podvědomě tušil, že za Vichingovou přičinlivostí musí být jenom nějaká lest. "Protože tomu nerozumím. A nevím, koho mám podpořit, jestli Metoda, nebo ty, kdo jsou proti němu." "Jak to, že nevíš? To chceš pořád nadržovat tomu Řekovi? Vždyť do tebe jenom ryje! Pořád má něco proti tobě! Nemá porozumění pro život, pro lásku! Suchar jeden! Vždyť té jeho slověnštině není ani pořádně rozumět!" Nakonec se tedy rozhodl a udělal, co chtěla Gizela: "Pojedeš do Říma," řekl Janovi, "ať to rozhodne papež. Já tomu nerozumím." Jan to ovšem obrátil naruby a řekl papeži: "Na Moravě jsou hrozné poměry. Za všechno může Metoděj! Jenom dělá lidem zmatek v hlavách. Zkrátka učí jinak. Už ani kníže, starý dobrák kuřeti by neublížil si s ním neví rady! I on sám si už není jist, jestli Metod učí pravdivě." Papež poslal knížeti dopis. Psal mu: "Velmi se podivujeme, že váš Metoděj, pro vás ustanovený papežem Hadriánem, jak jsme se doslechli, učí prý jinak, než jak nám ústně i písemně vyznal. Proto mu nařizujeme, aby se k nám dostavil a osvědčil, zdali tak zachovává a věří, jak slíbil, či nikoliv." Němka však docílila u moravského knížete ještě víc: "Správně by tam měl jet také Viching, aby se slyšela i druhá strana. Proč ho papež nepozval?" Kníže zavrtěl nechápavě hlavou. "Tak ho tam pošli sám! To by byl biskup!" Knížeti se v první chvíli chtělo při takovém nápadu zvracet. Vedle Gizely si však brzy na tu myšlenku zvykl, zejména když zase byla povolnější a když si to vínem a medovinou v hlavě přerovnal. Nakonec jí vyhověl a napsal Vichingovi doporučení pro papeže: "Posílám Vám Vichinga, kněze hodného biskupského úřadu, kterého jsme pro to vybrali..." Metoděj věděl hned, kolik uhodilo. Jen zavrtěl hlavou a řekl si: 'Ta ženská ho dokonale připravila o rozum. Ale osobní pocity stranou. Tady je ve hře celá Morava. Na tuhle jeho nedůvěru zde nemohu odpovědět stejným způsobem. K čemu také připomínat minulé křivdy a ústrky?' Počínal si jako prozíravý právník a státník evropského formátu. Samozřejmě, že námitky udavačů proti tomu, co učí, lehce vyvrátil. Jenže navíc prosadil Moravu jako suverénní velmoc. A Moravské knížectví? Jako stát, který nepodléhá moci žádného jiného státu. A tak se jedině jeho přičiněním stalo, že papež napříště oslovoval velkomoravského knížete jako milovaného syna a slavného vladaře. Nešlo tu ovšem jen o jeho oslovení, ale o mezinárodní uznání. A toho se mu tím také dostalo. Psal mu: "Zkoumali jsme tedy Metoděje a přibrali jsme k tomu naše učené bratry... Pak jsme shledali, že je pravověrný a poslali jsme vám ho zase zpět. Nařizujeme, abyste ho přijali jako svého pastýře s náležitou úctou, důstojností a radostnou myslí, protože jsme příkazem naší autority potvrdili privilegium jeho arcibiskupství a rozhodli jsme, aby navždy zůstalo v platnosti. Též onoho kněze jménem Viching, kterého jste nám poslal, zvoleného za biskupa, vysvětili jsme pro Vislany a bude sídlit v Nitře a přikazujeme, aby byl svého arcibiskupa ve všem poslušný... Konečně slověnské písmo, vynalezené Konstantinem Filozofem, právem schvalujeme, aby v něm zaznívaly chvály Bohu... Nařizujeme, aby se evangelium ve všech kostelích vaší země pro větší úctu četlo latinsky, a potom aby se přeložené do slověnského jazyka zvěstovalo uším lidu, který nerozumí latinským slovům, jak se to v některých obcích samozřejmě děje..." Metoděj se usmíval, když spočíval u hrobu a jako by skládal účty svému nebohému bratru: "Zloba Vichingových latiníků i divoké nápady opilého knížete se zde tentokrát obrátily ku prospěchu Velké Moravy! Ani jsem o to neusiloval, a ctižádostivý Viching sice dosáhl přes knížecí postel vytouženého cíle, ale mne vytlačil ještě výš metropolita Metoděj! Slyšíš, bratře? To je ale kříž!" Úsměv přebíhal také po tváři Vichinga. Byl však mrazivý a škodolibý: "Knížete mám v hrsti. Gizela ho pohlídá. A také sám toho na něho vím dost. Cha, cha, chá! Tak si mohu také troufnout trochu zahrát v politice! Času je dost, protože Metod míří přes Chorvatsko. A také v Panonii se zdrží." V padělatelské dílně, zřízené přímo v Římě, už Vichinga znali. Vždycky dobře platil a míval čerstvé zprávy. A mluvil německy jako oni. Vítali ho už zdálky. "Tak co to bude tentokrát?" "Máte pečetidlo papežské kanceláře?" "U nás máme všechno. A co nemáme hned, ukradneme do zítřka." "Potřebuji papežskou bulu." "Maličkost. Od kterého papeže má být?" "Od Jana VIII." "Ještě od tohoto?" "Jakto ještě?," podivil se Viching. "No, neměl bych ti to říkat, ale když jsi krajan a měl jsi od nás už několik zakázek, tak ti to povím," nahnul se k němu blíže a zašeptal: "Už tam dlouho nebude." "Hm. To se mi hodí ještě víc." Než se nadál, měl hotovou bulu i se všemi pečetěmi. Tentokrát to bylo zadarmo. Viching si spokojeně mnul ruce. Stačilo je postrašit: "Pitomci! Mám vás prozradit? Cha, cha, chá!" Nato se ještě chvíli pobavil s jednou sličnou Římankou. Té ovšem zaplatit musel. Jinak by bylo po důvěrnostech a letěl by jaksepatří, dědek žlučovitá. A pak už vyrazil na Moravu. Tam se mu nějakou dobu opravdu zdálo, že udělal díru do světa: "Ach, tihle slověnští burani. V životě nebyli dál než v sousedním lese. Koukají na každou bulu s pečetí jako opaření." "A co je v ní psáno?" "Hm. Zavolejte si toho vašeho slavného Gorazda! Ať vám to přečte!" Gorazd s úžasem zíral na slova v listině a pak pomalu četl: "Přikazujeme shromáždit všechen moravský lid a přečíst před ním náš list. Metoděje a jeho žáky přikazujeme vyhnat ze země! Pravomoc pak svěřujeme tomuto... "To je strašné," naříkali lidé, "jak nám někdo může brát takového učitele a pastýře?" "Nedá se nic dělat," řekl kníže, "má to papežskou pečeť. Pak je to vůle papeže." "Nedáme si to líbit!," křičeli někteří další. Nějakou dobu trvaly nejasnosti a zmatky, ale ty zmizely, sotva dorazil Metoděj. "Zde je papežská bula! Čtěte!" Jak předčítali před shromážděným lidem, rozjasňovala se jim tvář. Zejména když pak zaslechli: "Do Metodějových rukou jsou svěřeny všechny slověnské země, takže nechť je proklet ten, koho prokleje, a nechť je požehnán ten, komu požehná..." Jako slunce vycházející z mraků byla hned prozářena temnota německých pletichářů. "Takže Viching " "Přinesl podvrh!" "Bídák!" "Kde je?" "Stáhnul se do Nitry. Tvrdí, že prý má tajné pokyny od papeže. Ale co víc! Bavorští latiníci na Moravě se stavějí za něho. Vypovídají poslušnost Metodějovi." "Snad si dají říct. Pokusím se je přesvědčit." A tak objížděli s Gorazdem a dalšími žáky Moravu. Někde odmítli otevřít. Jinde dokonce vyhrožovali: "Táhni, barbare! Poštveme na tebe psy!" "Nezbývá, než využít pravomoci, kterou ti papež svěřil." K prokletí pak opravdu došlo. A Metoděj o tom napsal stížnost papeži do Říma. Papež mu odepsal: "Chválím Tvou horlivost! Ujišťuji Tě, že jsem Vichinga nepověřil žádným tajným posláním ani jsem mu nedal žádné tajné příkazy a listy. Můžeš v klidu dokonat započaté dílo. Dám to podrobněji vyšetřit." Zloba nepřátel na tom ovšem neustala. Intriky proti Metodějovi sahaly nesporně dál. Zasáhly nepochybně i na císařský dvůr v Konstantinopoli. "Císař se na něho zlobí. Však uvidíte, až ho dopadne. Odpyká to životem." "Proč by se měl císař zlobit?" "Však on dobře ví, proč!" K překvapení mnohých opravdu přišel císařský list Metodějovi na Velehrad. Stálo v něm: Ctihodný otče, velmi Tě toužíme spatřit. Prokaž nám dobro a obtěžuj se k nám, abychom Tě viděli, dokud jsme na tomto světě, a přijali Tvé požehnání. "Musím tam jet," řekl Metoděj. "Je to nebezpečné," namítal Gorazd. "Určitě tě tam také pomluvili!" "Nelze všude vidět jenom zlý úmysl." "Mluvili o tom už dřív! Bezpochyby tě pomluvili, jako bys dosáhl přízně římského papeže nějakou zradou císaře Basilia!" On však zavrtěl hlavou a řekl: "Nezdá se mi, že by rozsah záběru tohoto nenávistného tažení byl v lidských silách." "Ale náhoda to není," trval na svém Gorazd. "Ať už za tím stojí kdokoli nebo cokoli, nemám se čeho bát," vysvětloval s klidem Metod. "Za mé nepřítomnosti to zde, Gorazde, veď! Svěřuji ti vše." Byl klidný, a přece s jistou úlevou si oddechl až v Konstantinopoli. "Jak je to někdy prosté," říkal si Metoděj, "někdy hledáme složité příčiny kosmické a nevím jaké pro něco, co je úplně jednoduché." Císař přijal Metoda s velkou poctou a radostí: "Cítím, že už dlouho nebudu žít. Chtěl jsem tě ještě někdy vidět..." a dal si mnohé vypravovat a také se vyptal: "Jak pokračuješ v tom slověnském díle? Tak? Dobře to učíš! Ponechal bys mi tu pár tvých žáků s knihami? Díky. Splním ti každé přání! Jen si řekni." "Zahlédl jsem tu několik německých zajatců. Chtěl bych je." "Vezmi si je s sebou." A tak se dostali na svobodu. "Viching a jeho latinští spiklenci intrikují dál!" Metoděj vzhlédl od nové knihy o právních poměrech na Moravě. Tyhle zprávy doléhaly k němu na Klimentek jen jako vzdálené hřmění. "Koho pokládáš, ctihodný učiteli, za hodného, aby se stal tvým pokračovatelem na Velehradě?" Ukázal na Gorazda: "Je to muž svobodný a z vaší země. Ovládá latinu právě tak jako slověnštinu." Vichingovy intriky se však zdály být nekonečné. Zrovna tak, jako vášnivá závislost moravského knížete na Gizele. A tohle temné pouto se zdálo být rozhodující. "Musíš jet do Říma!," podněcovala Vichinga stále jakási temná síla. "Metoděj je nemocen. Dlouho nebude. Gorazdovu volbu musí potvrdit papež. Je třeba rychle jednat!" Zprávy z Říma ho těšily: "Papež Jan VIII. byl otráven a pak doražen kladivem." "Marinus I. je slabý." "Novým papežem je Hadrián III. Jsou tu samé zmatky." Wiching se spěšně vydal do Říma. Byl už tam nějaký pátek, když ho zastihla zpráva z Moravy: "Na to jsem čekal!," vyhrkl, sotva zvěděl, že Metoděj už není mezi živými. "A do práce!" Avšak zanedlouho byl i v Římě smutek: Hadrián III. zemřel. "Jak se dostanu do archívu?," ptal se svých známých. "Archív se někam stěhuje." "Nepotřebují pomocníka?" "Určitě." Ochotně jim šel pomáhat. Později vyslechl užaslý papež Štěpán V. Vichingovy nářky z Moravy: "Kdybyste věděli, co tam na Moravě páchají Metodějovi žáci! Ale jacípak jsou to žáci?! Hanba mluvit! Bludy, bludy, samé bludy! Poctivého člověka stíhají klatbou! Sám kníže moravský mě posílá. Zde je jeho doporučující list." "Musíme se podívat na písemnosti do archívu," říkal Štěpán a Viching se v duchu uchechtl: "Jen si tam hledej." Papež se neunáhlil a napsal list moravskému knížeti: Podivujeme se, když slyšíme, že Metodějovi žáci špatně učí a vyhledávají spory... Metoděj si prý vyvolil svým nástupcem Gorazda. Musí se nám napřed představit, než ho schválíme do úřadu... Štěpán dostal odpověď z Moravy a nepospíchal příliš se sejmutím klatby z Vichinga. Ten se ostatně ani netvářil, že by o něco takového stál. Jen mávl rukou a popichoval dál. "Gorazd už se dávno ujal úřadu i bez papežského schválení." "Potom bychom museli poslat na Moravu našeho legáta Dominika, aby mu to zakázal, dokud se nám nepředstaví." Viching se občas zašel podívat do padělatelské dílny, jak pokračuje jeho nová listina. Platil zlatem. Po návratu na Velehrad se vytasil s obsáhlou listinou, adresovanou moravskému knížeti: Chválím Tvou příchylnost k pravému učení. Toho učení se podrž! Proto ti posílám zpět biskupa Vichinga. Dobře učí a je Ti oddaný. Přijměte ho jako svého pastýře a učitele, který povede všechnu správu vaší obce... Koho prokleje, bude proklet, komu požehná, bude požehnán. Smí dát vyvést za hranici země každého, kdo by po dvojím napomenutí neuposlechl této listiny... Sotva se Viching objevil na místě Metoděje, na Moravě vypukl zmatek. "Co s tím?," ptal se bezradně kníže. "Nestarej se o to! Já to vyřídím," uklidňoval ho Viching. "Starej se raději o Maďary." Ponechal mu tedy volnou ruku. "Zmocnil ses protiprávně úřadu," vytýkali mu Gorazd s Klimentem. "Nečetli jste listinu?" "Je falešná jako ty sám!" Vyřítili se na ně němečtí zbrojnoši a odvlekli je do vězení. "Co s ostatními?" "Vyvést na hranice!" Hnali je pak nahé uprostřed zimy. Sotva se některý zastavil a pokusil o návrat, přivlekli ho znovu ven s mečem nasazeným na krku. Jiné popichovali před sebou kopím. Tak je zahnali daleko od města. "Jsou tu ještě kněží a jáhni. Máme je také vyhnat?" "Dělejte si s nimi, co chcete," velel Viching. Zmučené a ztýrané je pak prodali Židům. "Konečně nějaká náhrada za naše ztráty na Velké Moravě," smáli se Židé, když je odváděli spoutané do Benátek a prodávali dál. Jen hrstce se podařilo uniknout do Makedonie. Viching zatím vypravil posla do Německa k Arnulfovi: "Rychle se spojte s Maďary! Zaútočte na Moravu!" Poslechl, ale Moravané se semkli kolem knížete a odrazili je. "Viching to byl! Zradil nás Němcům! Přiveďte mi tu ďábelskou zrůdu!," řval kníže. "Zmizel." "Hledejte ho!" Bylo to marné. Dávno byl na Arnulfově dvoře. Teprve později se dověděli, kam směřoval: "Sotva se objevil na královském dvoře, Arnulf ho jmenoval svým kancléřem. Ihned se ujal úřadu. Nato obsadil biskupský stolec v Pasově, ale ani tam nezůstal dlouho. Byl suspendován ze Solnohradu. Bůh ví, kde se objeví příště." Nitranský osaměl. On, moravský kníže, zůstal sám. Opilý mocí, blahobytem a vínem. Sotva prasklo jeho ledové srdce, udeřila německá vojska a uchvátila Čechy. To byla jenom část výhry v této satansky důmyslné hře: Metoděj už není mezi živými a žáci jsou rozehnáni. Avšak Metodějova klatba není doposud sejmuta. Dodnes doléhá tato klatba na Vichingovu černou duši. Současně také dopadá na všechny ty kraje a jejich obyvatele až do dnešních potomků, na ty, které Viching strhl do svého vlivu. Roztěkané duše volají po upokojení a pravém smíru.