II. Speciální část
1. Deontologické pojetí míru a války
     Vojenská deontologie je normativně, eticky založená věda o profesionálních povinnostech vojáků v souvislostech, kterými se zabývá politologie, sociologie, psychologie, antropologie, sociální psychologie, aj. odborné vědy. Předpokladem uceleného pojetí vojenské deontologie je začlenění tohoto pojetí do širšího, obecnějšího pojetí samotného předmětného pole působnosti, ve kterém se vojenství uplatňuje: totiž míru a války.
    Osudná vada běžného sociologického, politologického, psychologického, historického a jiného obvyklého pojetí míru jako stavu neválčení spočívá v tom, že selhává, má-li pozvednout lidi nad jejich všednost. Mír, hodný člověka a jeho důstojnosti, tedy spravedlivý mír se neobejde bez podpory duchovně mravních hodnot ze strany občanů, bez platného mravního řádu. Pojetí míru jako pouhého stavu neválčení znamená redukci pojmu mír buď na stav napjaté rovnováhy sil, dosažené vyváženým zaváděním technických vynálezů do vojenské výzbroje států, nebo na stav všestranné vyčerpanosti států válkou; pokaždé však znamená přestávku mezi válkami.
    Deontologické pojetí míru odmítá takové pojetí mírového soužití. Vojenská deontologie chápe mír jako spočinutí v řádu, resp. jako důsledek řádu, jako plod spravedlnosti mírněné vzájemnou láskou. Pokud rozvedeme toto pojetí míru, ukazuje se nám, že mír:
- je přirozená podmínka soužití národů;
- je schopnost sdružovat se jejich přirozenou vlastností; - je vzájemnost jejich pravidelných činností;
- závisí na pravém míru v celé lidské společnosti, totiž na spravedlnosti;
- je pokojným soužitím, které pochází z řádu, v němž se dostává spravedlnosti všem lidem, a lidé sami žijí v souladu s řádem, vloženým do jejich přirozenosti;
- nemůže nastat splynutím, protože to není uniformita, ale jednota a rozmanitost, zahrnující a doplňující v jediný celek rozmanitost národů a jejich tradic;
- ačkoli je pravý mír založen na spravedlnosti, v níž se každému dostává toho, co mu patří, je vždy především výsledkem vzájemné lásky a nelze ho bez ní dosáhnout (ani cestou mírové smlouvy).
     Mírové soužití v užším, státoprávním významu, znamená, že eventuální konkurence a střetávání se zájmů mezi lidmi probíhá legálně, v mezích zákona, pomocí legitimních kanálů struktury státní organizace. V opačném případě, který se charakterizuje jako válka, se eventuální protichůdné zájmy různých sociálních skupin natolik vyostřují, že ústí do násilných akcí (1).
Válka jako případné porušení míru představuje určitý stupeň či rozsah nepřítomnosti mírového soužití. Válka je vždy v závislém postavení a poměru vůči mírové politice. Válka je vždy dána realitou mírového soužití, v němž jeho případným porušením vytváří v nějakém omezeném rozsahu mezeru či prázdnosti (2).
       Samotná válka představuje souhrn násilných činů, kterými se jedna mocnost snaží vnutit svou vůli jiné mocnosti. Nejde jen o náhodné násilí mezi skupinami lidí, nýbrž především o násilí organizované (3). Válka je organizovaný ozbrojený konflikt mezi státy, mocnostmi či mocenskými bloky, národy aj. sociálními skupinami. Není to jen souhrn bitev nebo operací. Je stavem, zachvacujícím celou společnost v podmínkách konfliktu, zvrhajícího se do použití ozbrojených sil. Z toho důvodu musí vymezení války přesahovat složitý soubor vojenských opatření. Válka je zvláštní projev politicky nezvládnutého konfliktu mezi společnostmi jako kompaktními celky, a je provázena účastí nejen vojáků a vojenských potenciálů, ale také nevojenských záloh společnosti, takže je doprovázena značnou sociálně-kulturní totalizací (4).

Odkazy:
1) H.Nieburg, Political Violence. The Behavioral Process, 16, New York 1969.
2) J.D.Tooke, Just War in Aquinas and Grotius, London 1965.
3) J.Galtung, Violence, In: Journal of Peace Research, 6 (1969) 167.
4) S.Andrzejewski, Military Organization and Society, London 1954.

2. Systém míru a války
    Člověk potřebuje žít v míru a v souladu se spoluobčany. Potřebuje totiž, aby byl podporován okolím jak při udržování vlastního života, tak při dosahování dokonalosti, při překonávání vlastního omezeného stavu, při sebepřekonání a dosahování vyššího cíle. Sociální spravedlnost ukládá, aby se každému dostalo to, co mu patří. Nestačí však, aby mírové soužití mezi lidmi bylo udržováno příkazy spravedlnosti; musí zde být další opora souladu ve vzájemné lásce, s níž jeden podporuje druhého v dosahování spravedlnosti.
    Mírové soužití jako výsledek spravedlivého řádu, nedílně spojeného s řádem lásky, však nelze přirozenými prostředky dosáhnout jednou provždy, nýbrž je to neustálý proces. Mírové soužití je nutno neustále budovat, a to především systematickou vnitřní obnovou smýšlení, cítění a snažení každého jednotlivce, každé rodiny, každého národa a posléze i větších sociálních celků. Neexistuje mír mezi lidmi, pokud není napřed v nitru každého z nich, jestliže každý nenechá v sobě rozvinout řád, vtištěný do funkční struktury vlastní přirozenosti. Mezilidské vztahy lze upravit v mezistátním a celosvětovém měřítku jedině tehdy, budou-li mobilizovány nejen síly rozumu, ale také síly víry a přesvědčení (1).
  Je možno rozlišit čtyři zdroje, ze kterých vychází spravedlivý mír jako výzva do celé společnosti:
1) Pravda: základ k poznání pravdy představuje z hlediska člověka závaznou povinnost ke spolupráci a obnovuje celou lidskou bytost a sociální pořádek.
2) Jednota: z dosažení plné, ryzí a nepřekroucené pravdy nutně vyplývá jednota ducha, smýšlení, cítění a jednání. Protiklady, spory a rozdíly mínění pocházejí především z toho, že se pravda nezná, nebo že se odmítá, ačkoli je známá, a to pro výhody, jež někteří lidé a skupiny chtějí vyvodit ze lži. Politický zmatek, nepokoj a neklid ve společnosti je projevem myšlenkového rozvratu, a především nejednoty.
    Není aktuálnějšího úkolu, než je názorové sjednocení všech lidé dobré vůle. Ve složitých systémech světových názorů a životních procesů se této snášenlivosti nejspíše dosahuje tehdy: - když se vyzdvihují společné problémy (ekologie, přelidnění): je třeba si všímat spíše společného, než toho, co rozděluje;
- pokud se na různé věci klade různý důraz: předně je žádoucí krajní zdrženlivost při uplatňování univerzality svého názoru, dále ponechávat stranou problémy, které rozdělují, a konečně nevzdávat se vlastního, ale umět z vlastního rozdávat. Tyto tři rysy náleží ke ctnosti snášenlivosti, která dnes při tak velkém počtu lidí nemůže být dost doceněna, a musí ještě získat na významu, pokud se lidstvo nechce vzdát samo sebe.
3) Spravedlnost: každý člověk musí považovat za svou občanskou povinnost a své poslání, aby se veškerou silou zasadil o zdokonalení společnosti, a usiloval o to, aby lidská důstojnost nebyla nějakým způsobem dotčena. Naopak se musí zasadit, aby byly zrušeny všechny sociální přehrady, aby každému byla opatřena všechna pomoc nezbytná k dosažení dokonalého lidského života. Toto poslání je zvláště aktuální v době, kdy v některých společnostech stojí v křiklavém a urážejícím protikladu ke stavu krajní bídy širokých sociálních vrstev a nadbytek a přepych úzké vrstvy společnosti. V jiných společnostech se stále vynakládá vysoká část národního důchodu na špatně pochopenou národní prestiž anebo se vydávají nekontrolovaně nesmírné obnosy na zbrojení. Kromě toho se neustále prohlubuje sociální propast mezi poměrně bohatým a nasyceným Severem a vyhladovělým a přelidněným Jihem.
4) Naříkat nad nějakým rozšířeným zlem nezní povzbudivě. Nestačí ani prosby o jeho odstranění. Je třeba dobro chtít, dovršovat a vyzdvihnout je. V radostné zvěsti evangelia je  vrcholné DOBRO v Pánu Ježíši osobně sděleno tváří v tvář lidské společnosti, aby se šířilo kolem dokola a pronikalo všechny struktury individuálního i společenského života. Z tohoto úhlu je každý člověk dobrý. Je totiž obrazem čistého svědomí, do něhož nesmí vniknout ani stín dvojakosti, vypočítavosti a tvrdosti srdce. Je dobrý, protože je věrný nezměnitelné pevnosti předsevzetí, se kterým srovnává každou myšlenku, každou touhu, každé jednání. A tak toto zosobněné vrcholné DOBRO soustavně vyzařuje do celé lidské skupiny spravedlivý mír, k jehož sociálnímu dovršení podněcuje každého člověka.
    Nelze zanedbat ani vliv technického a hospodářského činitele na zajištění míru. Existence odstrašujících pohotových zbraní, odrazujících svou hrozivostí ty jedince a skupiny, jež neuznávají hodnotu míru, a dále prosperita a vyrovnanost národního hospodářství, to vše objektivně v nějakém rozsahu podmiňuje a usnadňuje upevňování stability a vyváženost fungování struktury mírového soužití. Přesto tyto podmínky míru nelze zdůrazňovat jako rozhodující pro zachování a rozvoj míru, protože tvoří jen vnějškové podmínky míru, kdežto lidská nitra zůstávají mimo jejich dosah (2). Nebude-li rozsáhlé jednostranné zdůrazňování významu techniky a hospodářství pro mír včas usměrněno požadavky lidského rozumu a lásky, způsobí nakonec globální pohromy, ke kterým jsou již připraveny prostředky.
Každý mír, který se zakládá pouze na vládě silnějšího nad slabším, je nespravedlivý. Takový mír nejenže neodstraňuje ani nemírní eventuální zájmové konflikty mezi lidmi, ale ještě je vyostřuje, a tak vytváří základy k válce. Opravdový mír nemůže trvale obsahovat despotismus (3).
   Vítězství neznamená nic, pokud nepřipravuje cestu míru, budovanému na duchovně-mravních hodnotách. Jde o to, zda vítězové dokáží zajistit pro společnost takové politické vedení, jaké se bude snažit o všeobecné smíření a sjednocení na duchovně-mravním základě. Úspěšné použití ozbrojeného násilí samo nevede k nejlepšímu řešení aktuálních sociálních problémů lidstva. Válka totiž není tou silou, která nás pojí. Opravdovou silou je mír.(4)
     Pokud jde o samotné násilí, jde o porušení lidských práv jednotlivce nebo skupiny, a to použitím síly (5). To se může dít buď v přímé fyzické formě (např. ozbrojené násilí) či psychické (např. útok nervovými plyny), nebo v nepřímé formě fyzické (ekonomická blokáda, verbální agrese, např. hrozba, pomluva, urážka, atd.) či psychické (psychologická válka pomocí masových sdělovacích prostředků), nebo kombinací těchto forem.(6)
   Násilí představuje z hlediska sociologického činnost způsobující velké škody na zdraví a životě lidí nebo na materiálních či psychologických podmínkách jejich existence. tyto škody mohou zahrnovat způsobení fyziologických a psychologických poruch, fyzický útlak, majetkovou újmu, atd. (7)
Konkrétní násilí ovšem nelze redukovat na pouhé zlo a omezovat je výhradně na činitel způsobující dezintegraci sociálně-kulturního života. Vždyť některé násilí (např. potrestání provinilců) může usnadňovat pravidelný chod politického aparátu a tak případně funguje sociálně (8). Slovu násilí nutno rozumět nejen - jak je často rozšířeno - jako nespravedlivému užívání síly - nýbrž jako veškerému užívání síly vůbec, jemuž chybí povaha prostředku pozitivního zákona.
    Podle motivu a zaměření války se v minulosti rozlišovalo jednak mezi válkou spravedlivou a nespravedlivou, jednak se rozlišovala válka obranná od útočné. Pro vedení spravedlivé války bývaly tradičně zdůrazňovány tyto předpoklady:
- vyhlášení oprávněným představitelem státu,
- spravedlivý důvod, příčina (potrestání zločinů, zločinců, náhrada škody, odvrácení skutečného nebezpečí útoku, atd.),
- spravedlivý úmysl toho, kdo se uchyluje k válce.
    Jestliže se obrannou válkou hájí stát, který byl napaden útočníkem, v útočné válce jde o potrestání národa či odčinění utrpěné křivdy, někdy o rozšíření území útočníka na úkor napadeného státu. Zda se v konkrétním případě jedná o válku spravedlivou nebo nespravedlivou, nelze v nové době zjistit, protože spravedlivým útočníkem nemusí být nezbytně ten, kdo první začal. (9)
Podmínky pro vedení války je v současnosti nutno posuzovat mnohem rigorózněji než v minulosti. Vyplývá to z následujících skutečností:
1) Moderní válka je prostředek nejenom nákladný, ale také nejistý. Vždyť škody způsobené válkou často převyšují škodu, způsobenou křivdou aj. důvodem, pro který by se válka vedla. Navíc tyto škody postihují jak stranu, která je formálně v neprávu, tak i stranu, na jejíž straně je právo, tak i ostatní lidstvo, na dané válce nikterak nezainteresované.
2) Existence zbraní hromadného ničení, které v dosahu působnosti nelze dostatečně řídit, kontrolovat a regulovat, takže postihují jak útočníka, tak obránce, tak i celé lidstvo. Odtud vyplývá tíhnutí konkrétní moderní války zvrhnout se z lokálního konfliktu v konflikt globální (10).

3) Vynalezení a zavádění nové generace zbraní, tzv. neletálních či nesmrtících zbraní, elektromagnetických zařízení, způsobilých ovlivňovat na dálku pocity, nálady, a částečně také myšlení a rozhodování lidských jedinců a skupin na celém světě, do vojenských potenciálů velmocí.
4) Nebývalá složitost a propojenost vztahů mezi státy způsobuje, že spravedlivý důvod k válce se stává něčím, co nelze snadno předem zjistit a rychle a přesně stanovit.
5) Přítomnost mezistátní a mezinárodní organizace, k níž se každý její člen - stát může obrátit se svými skutečně nebo domněle omezovanými zájmy, aby bylo nalezeno mírové řešení dříve, než by se uchýlil k válce (11).

Odkazy:
1) F.Baade, Ráj nebo zničení lidstva, 256, Praha 1965.
2) R.Aron, Paix et guerre entre les nations, 158-162, Paris 1962.
3) E.Roosevelt, Jak on to viděl, 40, Praha 1947.
4) Tamtéž, 166.
5) F.C.Wade, On Violence, In: Journal of Philosophy, New York, 19 (1971) 369; B.Gert, Justifying Violence, In: Journal of Philosophy, Lancaster, 19 (1969) 62.
6) J.Ellerl, Violence, 8, New York 1969; J.Aranguren, Violence and Morality, V/1, 40, Manila 1970; R.A. le Vine - D.T.Campbell, Ethnocentrism. Theories of Conflict, Ethic Attitudes and Group Behaviour, 257, New York 1972.
7) G.Newton, What is Violence? In: The Nation, New York 26 (1968) 820-822; J. Lawrence, Violence. Social Theory and Practice, New York 2 (1970) 37.
8) J.Lawrence, Tamtéž, 35.
9) L.Tapparelli, Saggio teoretico di diritto naturale, 1249, 1252, Roma 1928.
10) J.K.Galbraith, How to Control the Military? New York 1969.
11) M.Halperin, Limited War in the Nuclear Age, New York 1963; S.Brown, New Forces in World Politics, Washington 1974.

3. Postavení války ve struktuře mírového soužití
    Zvláštnost struktury mírového soužití spočívá v takové uspořádanosti postojů, snažení, chování a vůbec činnosti jednotlivců i skupin, jakož i vztahů z těchto postojů a aktivit plynoucích a konečně s nimi přímo souvisejících, aby individuální a kolektivní zájmy nebyly omezeny, nýbrž sladěny a naplněny. Styčnými nosníky a nezbytnými pilíři struktury mírového soužití jsou v podstatě hodnoty; jde o hodnoty mravní, náboženské, umělecko-estetické, výchovné, hodnoty jazykové kultury, hodnoty teorie (hodnoty vědeckých objevů a filozofického poznání), hodnoty státoprávní. Tyto činitele přirozeně vždy vedou k ustavení budovy mírového soužití a tvoří jeho pevné základy. Naproti tomu vliv techniky a hospodářského činitele může v nějaké míře či rozsahu usnadňovat rozvoj mírového soužití a upevňovat jeho stabilitu, ale samy o sobě tyto sociální činitele nezajišťují mír. Naopak živelné pronikání technických vynálezů a hospodářských zájmů, činností a útvarů do struktury mírového soužití, znamená vážné ohrožení míru, zejména když se tento sociální činitel vymyká ovládání a řízení ze strany politiků. Ačkoli právě hospodářská prosperita velmocí a jejich úsilí o rovnováhu vojenských potenciálů se prezentují světové veřejnosti jako hlavní záruky konkrétního míru ve světě, jde ve skutečnosti o velmi nejisté a chatrné opory struktury daného míru.
     Válka na rozdíl od mírového soužití v podstatě přirozeně postrádá vlastní, samostatnou strukturu. Pokud dochází k válce, tak se uskutečňuje v mezích a rámci struktury, která je vlastní podstatnou strukturou míru, a na její úkor. A přesto sociální činnosti, útvary a zařízení, související s vedením války, jsou specificky strukturovány. Jejich struktura má ovšem ryze podmíněný ráz, neboť závisí na struktuře konkrétního míru. Souhrn sociálních činností, institucí a útvarů používaných při vedení války se označuje jako vojenství. Předním vojenským prvkem je armáda čili vojsko. Jde o důsledně organizovanou skupinu speciálně vycvičených, připravených a vybavených osob, zpravidla mužů.
    Armáda je organizace určená k prosazování politických zájmů státu prostředky ozbrojeného násilí, jakož i psychologického nátlaku; takto představuje zařízení, které je jednak nedílnou součástí politické moci, na níž podstatně závisí; proto cílem armády není samotné vedení války, nýbrž zajištění politického smíru, souladu, pokojného soužití mezi různými mocenskými skupinami uvnitř státu i ve vztahu mimo stát (vůči jiným státům a vůči mocenským blokům). Vyznačuje se však značnou mírou samostatnosti na politice a v určitém rozsahu poměrně nezávisle ovlivňuje mocenské poměry v politice vnitrostátní i zahraniční.
     Vojenská organizace je souhrn určitých systémů. Navenek se zdá, že jde především o souhrn systémů vztahů mezi člověkem a technikou, vytvářejících jednotnou organizaci ozbrojených sil státu. Mezi těmito systémy existuje vztah koordinace a subordinace, daný zvláštnostmi politického systému. V tomto vztahu koordinace a subordinace má velký a nezastupitelný význam princip povinnosti. V této souvislosti nabývá na aktuálnosti vojenská deontologie, neboť podstatné pro souhrn systémů vojenské organizace jsou především hodnoty, a to zejména hodnoty duchovní a mravní, ale i výchovné, vědecké, filozofické, světonázorové, aj., jež tvoří základ motivace postojů a jednání.
     Jádro vojenské organizace tvoří vojáci, kteří se formují na principu sjednocení a harmonizace různých vojenských odborností během přípravné fáze. Zvláštností vojenské organizace je vysoký stupeň formalizace vztahů mezi vojáky. Tyto vztahy jsou formálně zakotveny ve vojenském řádu, předpisech a nařízeních. Přitom se klade velký důraz na to, aby nejen subordinační vztahy mezi příslušníky vojenské organizace (tozn. vztahy podřízenosti na různé úrovni organizace) , ale také vztahy koordinace funkčních povinností vojáků při společné obsluze vojenské techniky byly zakotveny ve vojenských předpisech (1).
     Armáda zahrnuje rozsáhlý okruh zařízení, zajišťujících organizační disciplínu a pravomoc článků, postavených výše v organizační hierarchii. Požadavek přesného vymezení dosahu pravomoci každého stupně v hierarchii vůči stupňům nižším je v armádě doveden do krajnosti:
a) Požadavek přednosti bezpodmínečné věrnosti vůči vojenské organizaci státu před věrností vůči jakýmkoli jiným sociálním skupinám je v armádě důsledně institucionalizován. Armádní zařízení si nárokuje pravomoc upravovat chování jednotlivců, kteří jim podléhají. Vojáci na všech stupních jsou podřízeni společné kázni hierarchické poslušnosti, od které se nesmí uchýlit (2).
b) Vojenské instituce, usměrňující postoje a jednání příslušníků armády, se vyznačují jistým univerzalismem. Armáda si nárokuje usměrňování všech společenských oblastí života vojenských osob, což je důsledek požadavku nadřazenosti vojenských norem nad normami všech jiných skupin ve společnosti. Takovýto přístup v armádě je odůvodněný pouze tehdy, jestliže zdůrazňované normy vojenského života mají základ v řádu, který je vlastní fungující struktuře lidské přirozenosti každého vojáka, a pokud berou v úvahu lidskou důstojnost jeho osobnosti.
c) Poslušnost vůči vojenským normám je vštěpována pomocí nejrůznějších prostředků, a to:
- všeobecně především pomocí osobního mravního příkladu těch, kteří stojí na vyšších místech v armádě,
- dále pomocí duchovního formování světového názoru těch příslušníků armády, kteří jsou věřící, náboženstvím,
- dále všeobecně pomocí výchovy, vědeckého poznání a filozofického objasňování, pomocí výchovy občanů v duchu právního státu, apod.,
- a v neposlední řadě také pomocí prostředků, jakých užívá moc, vynucující si poslušnost. Vždy však s ohledem na lidská práva, zejména na ustanovení Listiny základních lidských práv, která je součástí Ústavy České republiky ze 16.prosince 1992: "Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné" (čl.1, hl. I).
d) Armáda vytváří četná zařízení, která navenek zdůrazňují rozdíly mezi jednotlivými stupni vojenské hierarchie, a které tak posilují tyto rozdíly. Vnější symbolika zdůrazňuje neosobní povahu moci reprezentované jednotlivci a napomáhá usměrňování vztahů mezi nimi nikoli podle osobních sympatií, nýbrž podle zavedených pravidel, určujících ráz vztahů mezi jednotlivými služebními pozicemi. Pečlivě stanovený způsob chování usměrňuje chování vojáka v každé obvyklé situaci bez ohledu na vztahy vzájemných sympatií nebo antipatií; především podle toho, jaké postavení tyto osoby právě zaujímají. Stanovený způsob chování je posilován verbálními formulemi, gesty a náznaky. Je zaváděn silně formalizovaný, až mechanizovaný konformismus v poměru ke konkrétním verbálním formulím a gestům, který zdůrazňuje zásady vojenské poslušnosti. Tím se formální poslušnost značně+ odpoutává od nahodilého společenského obsahu situace.
e) V armádě se projevuje snaha připisovat rozdílům mezi jednotlivými stupni vojenské hierarchie skoro až kastovní ráz. Projevuje se to v oddělování se v sociálním a kulturním životě. Tento sociální odstup čili distance se pak naplňuje v poněkud rozdílném životním stylu.
      Sociálně-kulturní strukturu armády lze charakterizovat jako:
1) organizaci, ve které převažují formální vazby nařízené a vynucované nad osobními, neformálními;
2) byrokratickou instituci s hierarchickým odstupňováním;
3) sociální prostředí s vlastní soustavou rozvrstvení a vlastními kulturními hodnotami;
4) sociální skupinu, zřízenou a organizovanou pro vytváření, zajišťování a obranu spravedlivého mírového soužití.
k 1) Převaha formálních vztahů v armádě vyplývá z faktu, že souhrn norem postupu ve vzájemných stycích lidí v ozbrojených silách je přesně vymezen vojenskými řády a předpisy. Proto v armádě výrazně vyniká úřední, formální stránka vztahů. To však neznamená, že by v armádě existovaly pouze formální vztahy. Naopak se vytvářejí také osobní vztahy na základě společných zájmů, sympatií a společných zkušeností z vojenské služby. Ačkoli mají v armádě prvenství vzájemné vztahy dané zvenčí předpisem, přesto pro trvanlivost a účelné a efektivní vojenské využití nařízených formálních vztahů velký význam mají také neformální vztahy, jakož i duchovně-mravní hodnoty, významy a obsahy, formující vojáka vnitřně, nikoli na základě vnějšího nařízení.
k 2) Armáda jako úřední zařízení státu se zjevně zakládá na existenci:
- podřízenosti výlučně vertikální - zdola nahoru,
- odstupňování postavení a hodností s právem povyšování výlučně shora dolů. Tím se armáda liší od jiných sociálních zařízení neúředních, kde existuje oboustranná závislost. A přesto se armáda neobejde bez znalosti a respektování těch neformálních vazeb mezi vojáky, které jakoby křížily vertikální vztahy nadřízenosti a podřízenosti příčnými vztahy horizontálními. Samo velitelské rozhodování se neobejde bez jejich znalosti. Zrovna tak i sám velitel, třebaže se jevím především jako článek odstupňované soustavy pravomoci a podřízenosti, přesto to vše má navazovat na jeho lidskou přirozenost, na jeho působení silou osobního příkladu a osobního mravního postoje a vlivu. Význam tohoto mravního činitele v naší armádě dosvědčuje např. generál Kutlvašr. Ačkoli mu jeho nadřízení vytýkali některé formální nedostatky, přesto uznávali, že "se stará o mravní výchovu a dobrý duch podřízených jednotek; pečuje o podřízené a povzbuzuje je k činnosti; rád uděluje pochvaly", a nakonec museli uznat, že "divizní cvičení v terénu řídil dobře a projevil dobrý smysl pro konkrétní provedení a palbu... a dosáhl dobrých výsledků" (3). Faktory formální organizace, izolované od neformálních vazeb totiž málo ovlivňují iniciativu a činnost vojáka; naopak zde velmi účinně působí neformální vazby, vliv malých, spontánně se utvářejících kolektivů a jejich vlastních zásad.
k 4) Na rozdíl od třech předcházejících strukturálních rysů armády, má tento rys povahu funkcionální, povahu služebnou ve vztahu k politicko-mocenskému uspořádání státu, jakož i ke spravedlnosti, a to nejen ve smyslu právním, ale i ve smyslu mravním.

     K udržování a předpokládanému provozu armády je třeba vedle řadových vojáků, technické výzbroje, pomocného technického zařízení (železnice, silnice, atd.) a hospodářských prostředků (zásobování, finanční prostředky, atd.) je třeba důstojnického sboru k jejich řízení. Velitel nestojí nad svěřenou jednotkou či mimo ni, nýbrž je její součástí. Proto se musí vyznačovat všemi rysy vojáka, a musí umět zacházet s technikou, kterou je jednotka vybavena. To je předpoklad výchovy a odborné přípravy podřízených. To se děje prostřednictvím velení.
     Autorita velitele je sociálním a kulturním jevem a je dána následujícími činiteli:
1) sociálně-kulturními faktory, historickými i místními zvláštnostmi;
2) osobností vedoucího, tozn. jeho psychickými vlastnostmi, duchovní vyhraněností jeho světového názoru, morálními vlastnostmi, a jejich uplatňováním se v celém jeho způsobu života, v hodnocení, postojích, jednání a vztazích vůči druhým lidem, v respektování jejich lidské důstojnosti, dále ve vztazích vůči národním aj. hodnotám; vedle toho hraje značnou roli odborná kvalifikace velitele, jeho občanská vyspělost jako příslušníka právního státu, aj. činitele; vedle toho je pro dobrého velitele nezbytné určité vrozené nadání vést lidi, a toto nadání se během výchovy rozvíjí;
3) psychickou i duchovní vyhraněností příslušníků vedeného útvaru, zejména jejich světonázorovou vyhraněností, mravní zralostí, odbornou kvalifikací a občanskou vyspělostí.
      Skupinu profesionálních vojáků spojují s mocenskou elitou státu některé vztahy:
1) Posláním vojáků z povolání je řízení armády, čili zařízení nejsilnější složky společnosti. Mají plnit úkoly, které jsou vymezeny politickým zájmem oprávněné autority, čili státu, a jeho vnitropolitickým a zahraničně politickým zaměřením, a tedy mocenské elity v čele státu. Mocenská elita státu se mění v závislosti na výsledcích demokratických voleb, podle problémů uvnitř státu i dle nebezpečí zahraničního ohrožení státu. Koncem 20. stol. stojí v popředí mocenské elity českého státu především lidé z hospodářských korporací (ekonomové, manažeři, ředitelé hospodářských korporací, bankéři), dále profesionální politikové z politických stran, které dosáhli volebního vítězství, a konečně také vojenští pohlaváři.
2) Funkce vojáků z povolání je spojena s vymezenou sociální pozicí. Mocenská elita státu dbá o to, aby materiální podmínky, politická pozice a prestiž vojáků z povolání odpovídaly funkci, kterou plní. V českém státě bude vždy prioritní funkcí armády obrana státu proti německému útoku, i když si někteří politikové někdy málo uvědomují toto trvalé nebezpečí. Kromě toho trvá nebezpečí ohrožení státní hranice z východu. Odtud vyplývá privilegovanost skupiny profesionálních vojáků, což ji vnějškově zainteresovává na udržení stávající vyrovnanosti mocenských sil a zachování mírového soužití.
3) Činitelem, který spojuje skupinu profesionálních vojáků s mocenskou elitou státu je výrazný elitarismus důstojnického sboru, totiž jeho tendence ke značné uzavřenosti a obtížné prostupnosti svých vstupů, tedy tendencí nepřijímat "vetřelce". To poněkud separuje tyto vojáky z povolání od širších vrstev společnosti; a pokud se tím vytváří v některých oblastech sociálního a kulturního života odstup (distance) od civilistů, tedy je to provázeno tím, že spíše jsou solidární s privilegovanou menšinou, než s širšími vrstvami společnosti.(4)
     Odlišnost důstojnického sboru od jiných sociálních skupin a jeho vnitřní semknutost jsou spjaty s vlastními rysy vojenské organizace. Jde zejména o hierarchickou výstavbu a elitaristické tendence důstojnického sboru.
     Hierarchická výstavba armády spočívá v tom, že všichni její příslušníci jsou zařazeni do nějaké z vojenských hodností; přitom mají pokaždé nad sebou žebříček lidí v hierarchii postavených výše, a pod sebou - kromě řadových vojáků - rovněž značné množství skupin s různou vojenskou pozicí. Takováto výstavba může zdánlivě připomínat četné státní instituce, kde rovněž existuje hierarchie postavení a služebních hodností. Tato podobnost je však náhodná. V armádě totiž pozice v hierarchii vyznačuje zároveň celou pozici společenskou; takováto situace se zpravidla jinde nevyskytuje.
     Hierarchická výstavba armády má specifické rysy. Běžná hierarchická výstavba se vyznačuje tím, že všechny její stupně jsou sebe stejně vzdáleny. To znamená, že taková hierarchie je příznivá vzniku systému mnoha vrstev, totiž tolika, kolik stupňů je ve služební hierarchii; naopak je nepříznivá vzniku větších sociálních skupin, zahrnujících více než jeden hierarchický stupeň. V armádě je tomu obvykle jinak. Mezi nejvyšší poddůstojnickou hodností a nejnižší hodností důstojnickou existuje sociální distance poměrně větší, než mezi jednotlivými hodnostmi poddůstojnickými nebo důstojnickými uvnitř těchto dílčích skupin. Sociální výstavba armády se tedy opírá nejen o prostou hierarchizaci, ale i o přesné odlišení větších společenských skupin v rámci této hierarchizace.
     Důstojníci nejsou v armádě více či méně dohodnutou skupinou lidí, s různými hierarchickými stupni. Tvoří vnitřně odstupňovanou, ale navenek jednolitou sociální skupinu v rámci systému sociálního rozvrstvení v armádě. Tento je sice lze sledovat i v některých skupinách civilní byrokratické administrativy, nicméně v armádě vystupuje nejvýrazněji. Existence odstupňované výstavby armády a v jejím rámci přesně odlišené skupiny důstojníků, způsobuje, že ve vlastním hodnocení a také v hodnocení četných příslušníků jiných sociálních skupin, mají pozici společnou pro ně všechny a odlišnou od civilních skupin. Onen pocit společné sociální pozice mívá v některých společnostech spíše ráz komplexu méněcennosti, než skupinové hrdosti (5).
     Elitní ráz důstojnického sboru je jev, který nevyplývá přímo ze zvláštnosti vojenské služby, ani z vymožeností moderní armády. Přitom lze rozlišit dvě závažné okolnosti:
- důstojnický sbor může být elitní, tozn. v zásadě uzavřený lidem, jejichž společenské postavení je - podle hodnocení vojáků z povolání - nekvalifikuje k tomu, aby se ucházeli o členství v této sociální skupině;
- bez ohledu na to, zda je důstojnický sbor výběrový ve výše uvedeném smyslu, může být výběrový v tom smyslu, že se jeho příslušníci cítí být přesně odlišení, a že se považují za vybranou skupinu, jaké příslušejí zvláštní výsady.
      Sociální postavení vojáků z povolání je jiné, než u ostatních sociálních skupin:
1) Prvním rysem vojenské profese je funkce. Každou profesionální skupinu sice lze vymezovat z hlediska funkce, kterou daná skupina plní, ale funkce vojáků zde zaujímá zvláštní místo. V podmínkách mírového soužití je totiž zdánlivě "neužitečná", tozn. nedochází bezprostředního okázalého uplatnění a aktualizuje se jen v případě nebezpečí. Voják v situaci mírového soužití, a tato situace je a má být udržena jako normální, se v tomto smyslu nachází v docela jiné pozici, než ostatní skupiny povolání. V případě války podléhá normální hierarchie hodnot otřesu nebo dokonce i dočasnému převrácení. Právě tehdy vojenská kompetence nabývá velkého významu ve společnosti.
     Jiným důsledkem zvláštní funkce vojenské profese je to, že jak ze strany civilistů, tak i ze strany samotných příslušníků této skupiny je považována spíše za poslání než za běžné zaměstnání. Povolání vojáka je posláním v tom smyslu, že - podobně jako některá jiná povolání - je prezentováno jako naplnění nějakého vyššího cíle. Dokonce i za normálních, tedy mírových podmínek, je voják z povolání někdy považován veřejným míněním za obránce vlasti, a ne jen za vykonavatele vymezených povinností podle stanovených zásad. To vytváří ve skupině vojáků z povolání zvláštní pocit poslání, povinnosti a cti, ale navíc se přitom vnucuje přesvědčení, že tvoří elitu.
2) Dalším rysem skupiny vojáků z povolání je její spojení s hierarchizovanou sociální výstavbou armády. Ovšem hierarchická organizace není jen výlučně vojenský. Znají ji také jiné profese. Nikde však nemá sociální odstupňovanost tak velký význam jako v armádě. Navíc sociální odstupňovanost armády nenabývá podoby prosté kontinuity pozice. Mezi souhrnem důstojníků jako celkem a ostatními vojáky (poddůstojníky a řadovými vojáky) bývá předěl mnohem větší, než sociální distance mezi nejmladšími a nejstaršími důstojníky. V mnoha armádách je tento sociální odstup mezi důstojníky jako skupinou a zbytkem armády a civilním obyvatelstvem zvláště silně vyznačen.
3) Třetím rysem vojenské profese, že poskytuje příslušníkům dané skupiny nejen vymezené kompetence, ale současně i jisté možnosti k disponování silou. Není to ovšem síla hospodářská, nýbrž především síla fyzická. V disponování touto silou nejsou vojáci docela suverénní. Podléhají státní pravomoci ve sféře formální, a sociálním vrstvám a skupinám , které vyvíjejí na armádu tlak ve sféře faktické. Nicméně vojáci, na rozdíl od jiných profesionálních skupin - mohou snáze prosazovat své vytyčené díle, snáze bránit své skupinové zájmy. Vojáci jako skupina povolaná k udržení a posilování mírového soužití, a obraně vlasti jsou často ochotní prezentovat své skupinové snahy jako realizaci národních zájmů.
4) Dalším vynikajícím rysem vojenské profese je, že není možno přenést vojenské kompetence na kompetence civilní. To zvyšuje exkluzívnost skupiny a její vnitřní semknutost. Úloha tohoto činitele klesá v souvislosti se zaváděním nové techniky, vyžadující od vojáků vysokou kvalifikaci, důležitou také mimo armádu.
     K uvedeným rysům vojenské profese se váží ještě podružné, nicméně nezanedbatelné vlastnosti. Společenské podmínky skupiny vojáků z povolání učinily z ní tradicionalistickou konzervativní skupinu. To má své příčiny:
- úsilí o upevnění společenské pozice;
- v tom rozsahu, v jakém se lidé z civilních pracujících vrstev dostávají do důstojnického sboru, výrazně se separovali od svého prostředí, podřídili se závazným normám;
- buď tradice (např. v USA: třebaže armáda a vojenská technika podléhaly změnám, plantážnický živel byl sociálně-psychologicky a kulturně připravenější k vojenské službě nežli měšťanský) (6), nebo závislost na politickém programu mocenské elity, jehož nepřijetí se v daném politickém systému hodnotí nepříznivě, a má také nepříznivý dopad na udržení stávající sociální pozice.
    Čím více je v armádách demokratických států zastoupen názor nedemokraticky zaměřených lidí, a čím více se takových antidemokratických sil dostává více do důstojnického sboru, tím silněji se prosazuje mezi profesionálními vojáky vytváření pocitu sounáležitosti k vybrané skupině se zvláštní pozici, privilegiemi a závazky.

     Důležitým rysem, kterým je poznamenána struktura mírového soužití, je civilní obrana. Vojenská doktrína, která za II. světové války považovala civilní města za prvořadé cíle útoku, zdůvodňovala civilní obranu jako vojensko-strategické opatření. Civilisté představovali druhou linii obrany. Dnes by civilní obrana nepřispěla k dosažení tradičních vojenských cílů. Ani nejúčinnější rozsáhlá opatření totiž nemohou spolehlivě snížit ztráta na životech a majetku tak, aby se po eventuálním útoku udržela výroba na dostatečné úrovni. Dnes je skoro vyloučené poskytnout větší stupeň ochrany obyvatelstvu před všeobecným útokem, jehož cílem je zápolí. Kromě toho opatření civilní obrany nemůže přímo přispět k úspěchu eventuálních vojenských operací. Města s jejich obyvatelstvem nelze považovat za prvořadé cíle, jako tomu bylo za II. světové války.
     S ohledem na skutečnost, že pro lidskou společnost existuje třebaže velmi umenšená možnost přežít atomovou válku, máme mravní povinnost se na takovou krajní situaci odborně připravit a pomoci lidem překonat nouzi, v níž se mohou ocitnout, a zvýšit jejich pohotovost improvizovat a organizovat.
     Ačkoli současné programy civilní obrany kladou důraz na veřejné úkryty, přece jen do značné míry spoléhají na individuální a místní úsilí.
     Nelze bezmezně spoléhat na to, že se podaří omezenými lidskými silami zachovat navždy mír. Je důležité vědeckým modelováním zkoumat nebezpečí války, do níž se konkrétní mírová politika přirozeně vždy může zvrhnout, a na základě toho učinit rozumná a opatrná opatření k tomu, aby daná válka nepozbyla svou strukturu, závisející na struktuře politické moci, tozn. aby se nevymkla politikům docela, aby se mohla lokálně omezit a ovládat, aby její škody byly minimalizovány. Přitom nemůže být sporu o tom, že daleko důležitější je válce zabránit, než logickým modelováním odhalovat způsoby, jak zmenšit škody očekávané války a usnadnit lidstvu, aby se vzpamatovalo z jejích účinků. Samo poznávací úsilí politologů a vojenských odborníků nestačí k trvalému zabránění války. Zároveň s tím, že se na úrovni lidské a mravní vykonají všechna opatření k zamezení války, je nutno mobilizovat a nasadit všechno lidské úsilí také v oblasti duchovní, a s důvěrou se otevřít možnostem vyšší pomoci.

Odkazy:
1) S.Andrzejewski, Military Organization and Society, London 1954.
2) G.Clémenceau, Velikost a bída jednoho vítězství, 117, Praha 1930.
3) Vojenský historický archív, Kvalifikační listina K.Kutlvašra, In: J.Slanina - Z.Vališ, Generál Karel Kutlvašr, 25, Praha 1993 Naše vojsko.
4) M.Janowitz, The Professional Soldier, Glencoe 1960.
5) M.Janowitz, Sociology and the Military Establishment, New York 1959.
6) J.J.Wiatr, Wojsko, spoleczenstwo, polityka w Statach Zjednoczonych, Warszawa 1962.
7) H.Kahn, On Thermonuclear War, Princeton 1960; Přemýšlení o nemyslitelném, Praha 1966 NV

4. Vývoj mírového soužití a válka
   Dvacáté století se stalo svědkem prudkého rozmachu všech druhů násilí. Toto století překonává předcházející staletí počtem válek, počtem válečných obětí, rozsahem ničení a účinností použitých prostředků násilí (1).
    Mír, který nastal po II. světové válce, vyplynul z dohod mezi vítěznými mocnostmi a jejich armádami. takový mír je i nadále opřen o vojenský potenciál velmocí a hrozbu jeho použití. V USA byla sice po II. světové válce zrušena vojenská povinnost a pronikavě zmenšena velikost ozbrojených sil ( z 11,4 mil. vojáků v r. 1945 na 1,65 mil. v r. 1947), ale když Sovětský svaz ještě v r. 1948 udržoval 2,9 mil. mužů ve zbrani (2), a soustavně rozvíjel vojenský potenciál, USA kompenzovaly svůj prudce se prosazující demokratizační trend v armádě intenzívnějším zbrojením (3).
     Avšak jednota, kterou západní demokracie utvořily pro válku, je ničím proti jednotě, kterou musí vybudovat pro mírové soužití. Sotva se po válce ozvou hlasy, že už není zapotřebí jednoty, teprve pak začne nejvážnější práce (4). Ustavení a vybudování mezinárodní organizace, řešící politické spory mezi národy a státy, se neděje naráz, nýbrž ponenáhlu; a podle dosavadních zkušeností, pokaždé až na podnět daný ničivými důsledky nějaké války. Tak jistým chabým pokusem o podobné zařízení byla Společnost národů, založená po I. světové válce. Teprve II. světová válka přiměla politiky, aby tuto ideu důsledněji realizovali v Organizaci spojených národů. Tato organizace i nadále postrádá účinnou mezistátní autoritu, podstatně podloženou mravně a právně, a objektivně podepřenou politickou mocí a vojenskou silou. V jejím působení se často projevují zájmy světových velmocí někdy bez ohledu na práva menších národů, nebo se zde projevuje těžkopádnost, zdlouhavost rozhodování a úzkostlivá ztrnulost, aby spravedlivým rozhodnutím či opatřením nebyla postižena velmoc a její politicko-zájmová sféra.
      Během 20. století dochází ke zvláštním změnám složení ozbrojených sil. Výrazný je zejména nárůst technické a organizační byrokracie. Vcelku se ukazuje, že na jedné straně víc a více vojáků působí mimo vlastní sféru vojenství ( v diplomacii, ve výzvědné službě, aj.), na druhé straně vzrůstá úloha velkého počtu pracovníků, zabezpečujících a pomocných služeb a prostředků k posílení účinnosti armád. Pokud v minulosti byla válka považována za záležitost vojáků, kdežto mezinárodní vztahy a soužití mezi státy za věc politiků, zvl. diplomatů, tedy ve 20. století se konkrétní válce víc a více mění v ozbrojený mír, a značně se stírají hranice mezi příměřím a spravedlivým mírem. Hranice mezi konkrétní válkou a mírovým soužitím se objektivně posunuly, poněvadž konkurenční příprava války je ve skutečnosti už do jisté míry sama válkou (5).
   Navenek se zdá, že konkrétní mír už není možno brát vážně; vážná se zdá být pouze válka; každý muž a každý národ je buď přítelem nebo nepřítelem; lidé jsou v pokušení vytvářet si mechanickou představu války. Bude-li prakticky všechno jednání, směřující k mírové smlouvě, zřejmě pokládáno za smířlivectví či poraženectví, ne-li dokonce za zradu, pak by aktivní úloha diplomata ztratila smysl, neboť diplomacie by byla jenom předehra k válce nebo válečná mezihra. A v takové situace je diplomat často nahrazován představitelem ozbrojených sil (6).
   Stupeň případného okleštění mírového soužití mezi konkrétními národy vztahy sociálně nespravedlivými se ve 20. století povážlivě zvyšuje (7). Zjevně lákavá možnost přirozeného spontánního vzniku trvalého demokratického míru je dána postupným hromaděním náhodných předpokladů, které ve svém souhrnu znamenají poměrné ustálení mírových sil ve světě a jejich rovnováhu, avšak neznamenají trvalé zajištění míru (8).
    S modernizací zbraní hromadného ničení a jejich automatizací a kybernetizací, a dále pak zaváděním elektromagnetických zbraní se předpokladem pro další přežití lidské skupiny stává víc a více mírové uspořádání mezi národy (9); nikoli však pouze takové mírové uspořádání, které znamená jen přirozenými prostředky soustavně a postupně podloženou rovnováhu sil a zájmů, byť i převážné většiny lidstva (10). Základem věku míru může být jen osvícená politika všeobecného a úplného uplatnění moudrosti v řízení lidské přirozenosti, jejíž mocí by se všechno lidské soužití udržovalo ve spravedlivých poměrech; aby každý jednotlivec, národ i stát, zevnitř ani zevně neznepokojován nebezpečím, měl možnost pokojně žít, bezpečně uchovávat to, co je jeho, a užívat co nejsvobodněji společné svobody. Tato osvícená mírová politika bude politikou globální a univerzální; naplní se ve znovushromáždění všech národů světa ve svornosti, a to s urovnáním a odstraněním všech válek v lidském pokolení a se zamezením i samotných příčin k válkám (11).
     Současný rozvoj zbraní hromadného ničení a elektromagnetických zbraní nesmrtících, jimiž lidská skupina víc a více ohrožuje sebe samu, má jediný smysl v tom, že se stále více dává člověku i celému lidstvu najevo, že se ocitá na křižovatce. Z tohoto rozcestí vede dvojí cesta: buď spoléháním se na ryze lidské síly a schopnosti či výhradně přirozené prostředky ke světové válce a smrti, anebo všestranným využitím sil přirozených právě tak, jako sil vyšších, nadpřirozených k věčnému míru a životu. Existence zbraní hromadného ničení, jimiž se lidstvo může mnohonásobně zničit, a existence zbraní elektromagnetických, způsobilých dálkově ovlivňovat lidi pomocí jejich citů, afektů, nálad a jiných psychických pochodů, závislých na těle, ohrožujících lidstvo novou donucovací soustavou, přirozeně podněcuje každého člověka i celou lidskou společnost k duchovně-mravní obnově, k vlastnímu všestrannému přirozenému rozvoji, ale také k úsilí o překonání mezí vlastní lidské přirozenosti s pomocí vyšších sil nadpřirozených, kterým se člověk má vždy v pokorné modlitbě otevírat právě tak pohotově, jako je připraven k použití vlastní přirozených sil.

Odkazy:
1) S.Wolin, Violence and Western Political Tradition, In: Violence. Causes and Solution, 30, New York 1970.
2) M.Šůra, Od Roosevelta ke Kennedymu, 15-16, Praha 1963 SNPL.
3) Tamtéž, 24.
4) E.Roosevelt, Jak on to viděl, 92, Praha 1947.
5) D.Senghaas, Rüstung und Militarismus, 38, Frankfurt a.M. 1972.
6) Ch.W.Mills, Mocenská elita, 252, Praha 1966 Orbis.
7) E.J.Kongston-McCloughry, Defence, Policy and Strategy, 18, London 1960.
8) H.A.Kissinger, A World Restored, 317, New York 1964.
9) J.D.Bernal, Welt und Krieg, 472, Berlin 1960.
10) J.F.Kennedy, The Strategy of Peace. A New Approachs on Foreign Policy, 4-5, New York 1965 Harper & Brothers.
11) J.A.Komenský, Všenáprava, kap. XII, odst.1-4, 179-180 Praha 1950 Orbis.

5. Vývoj duchovně-mravních činitelů míru a války
     Třebaže válka nepramení v lidské přirozenosti, ani není původcem lidské přirozenosti chtěná, přesto je ve společnosti dopouštěna, bývá někdy mravně zdůvodňována jako spravedlivá. Ani křesťanské náboženství, ani mravnost člověku nezakazují působit v armádě (1). Rovněž mu v minulosti nezabraňovaly účastnit se se zbraní spravedlivé války (Viz: sv.Augustin, Klement Alexandrijský, Origenes, aj.). Asi ve 3. stol. byl ve křesťanské společnosti v širší míře opouštěn zásadně odmítavý postoj k válce, resp. bylo opouštěno jednostranné učení o neodpírání zlu (2).
    Učení, která nabývalo převahy, dovolovalo, aby křesťan sloužil jako voják, a to i pod nekřesťanským vládcem, avšak závazek vojenské poslušnosti byl omezen odpovědností k víře (3). Teprve v díle sv.Augustina dosáhlo učení o válce ucelenější podoby (4). Sv. Augustin uváděl, že některá válka je nutné zlo, které nelze jednoznačně považovat za neštěstí, neboť v sobě obsahuje něco posvátného. Zvláště pak válka proti zatvrzelým hříšníkům a odporujícím pohanům vystupuje v jeho učení jako prostředek, mající náboženskou a mravní hodnotu. Některá válka může být ospravedlněna, protože přirozené právo připouští, aby člověk odvracel zlo také pomocí násilí. Křesťané směli na rozkaz Boží nebo oprávněné autority vést spravedlivou válku. Sv.Augustin zdůraznil závislost spravedlivého rázu války na splnění jistých podmínek:
1) musí existovat spravedlivý důvod k válce; tímto důvodem může být odstranění či odčinění způsobeného bezpráví, nebo odvrácení hrozícího bezpráví;
2) bezpráví, které válka způsobí, nemá převýšit bezpráví, které má válka odčinit nebo odvrátit;
3) válku musí schválit po předběžném uvážení příslušná autorita;
4) motivem rozhodnutí autority, která schvaluje válku, musí být úsilí dosáhnout spravedlnosti (5).
Během "stěhování národů", kdy nebylo možno zabránit válkám v důsledku expanze kulturně zaostalých národů do Evropy, byly mnohé války trpěny. Církev však pro jejich zmírnění zaváděla řadu opatření. "Boží mír" (Treuga Dei) byl snad nejúčinnějším zařízením tohoto druhu. U jeho vzniku stál opat Odilo z Cluny. Aspoň po čtyři dny v týdnu (čtvrtek, pátek, sobota, neděle) se k uctění utrpení a vzkříšení Páně, a také v postní době nesměly vést ozbrojené boje. Porušovatelům tohoto opatření hrozily církevní tresty (zejména exkomunikace).
    Záhy také vznikly různé rytířské řády, které přispěly k diferenciaci "svaté války" v rámci spravedlivých válek, jakožto války vedené autoritou, v církevním zájmu, na obranu věřících proti islámu, šířenému mečem. Vedly také ke zmírnění nelidských stránek ozbrojeného boje; k podřízení boje kodexu rytířské cti. Rytířské řády také jiným způsobem vedly k humanizaci války a k zintenzívnění působení duchovně mravních hodnot na strukturu mírového soužití. Např. cílem řádu trinitářů (zal. r.1198) bylo vykupování křesťanů zavlečených do otroctví; za 600 let osvobodili trinitáři nad 900 tisíc křesťanů; přitom jich samých zahynuli v této službě mírovému soužití přes 7 tisíc. Obdobný řád Panny Marie od Marcede (zal. r.1218) se zasloužil o vykoupení asi 65 tisíc křesťanů z otroctví (6).
    Vojenské rytířské řády také přispěly k omezení živelného pronikání techniky na strukturu konkrétního míru a na válku. Např. křižáci tradičně lpěli na určité výzbroji a taktice vedení války, a použití technicky třeba i dokonalejších zbraní , jakož i uplatnění lsti v taktice vedení války pokládali za nečestné; na to zajisté i tragicky dopláceli už v boji se Saracény a při výpravách na osvobození Jerusaléma, neboť muslimové se neostýchali použít všech známých technických vynálezů k ničení (např. vynález střelného prachu, damascénská ocel), a uchylovali se k různým lstivým úskokům. Tato konzervace konkrétní války (rytířskou etikou) na určité technické úrovni přesto vydržela až do husitské doby; husité se nenechali omezovat nějakými morálními zábranami, a neváhaly zavádět do vojenství a vedení války vyspělejší techniku a nové taktické postupy, při kterých býval vyloučen rytířský způsob boje: muž proti muži.
     Duchovně-mravní předpoklady spravedlivé války, nastíněné sv.Augustinem, rozvinul v této neklidné době sv. Tomáš Akvinský (1225-1274). Vytříbil zejména zásady války vyhlášené autoritou vládce (7): kromě případu obranné války proti nevyvolanému útoku má vláda právo sama vyhlásit a vést válku, pokud neexistuje vyšší instance, k níž by se mohl obrátit o mírové zadostiučinění; oprávněná autorita tedy může rozpoutat třeba i útočnou válku, pokud má spravedlivý důvod; má-li vládce opravdový úmysl obnovit porušený řád; vyváží-li dobro, které chce dosáhnout, zlo, které válka ssebou přináší; pokud jeho bojové prostředky jsou úměrné cíli, a nejsou-li užívány nepřiměřeným způsobem a v nepřiměřeném rozsahu. Za takových okolností nese státník odpovědnost, kdežto občané, povinní poslušností vůči státu, nenesou odpovědnost za zlo, způsobené v boji. Taková válka, zahájená a vedená svrchovaným vládcem, byla oprávněná a ospravedlněná pouze pro nedostatek vyšší mezistátní organizace, které by vládci podléhali.
S ohledem na to, že ve středověké společnosti neexistovala nějaká vyšší světská mezistátní organizace ani zařízení k řešení mocenských konfliktů mezi státy, bylo podloženo vedení oprávněných válek. Nebyl tedy opodstatněný pozdější pacifismus některých renezančních a humanistických myslitelů. Např. Erasmus Rotterdamský ve svém "Pláči míru" vyhlašoval, že všechny evropské války byly zaviněny chabým poznáním a nedostatečným vzděláním. Ve svém pacifismu se se uchyloval k názoru, že nespravedlivý mír je lepší, než nejspravedlivější válka, a proto je třeba vyloučit každé násilí a jakoukoli válku (9).
     Je však třeba vzít v úvahu okolnost, že v dané době nastal živelný příliv technických vynálezů a hospodářských činitelů do struktury míru a války. Zavedením střelného prachu jako prostředku ničení se konkrétní válka změnila: k síle se připojil důmysl a lest. Rytíři touto zákeřnou zbraní, kde tělesná síla a dovednost a osobní statečnost ustupuje do pozadí, pohrdali. Jádrem vojska se pak stala početnější pěchota se střelnými zbraněmi. Bitva u Grunwaldu (1410) přenesla vítězství taktiky pěchoty nad tradičně vyzbrojenými rytíři s tradiční bojovou taktikou.
     Živelný průnik techniky a hospodářství do struktury míru a na válku se projevil zejména za husitských válek: husitské vojsko bylo složeno z malé jízdy (cca 500 jezdců) a z pěchoty (max 3000 mužů); bylo vyzbrojeno válečnými vozy (cca 2OO), samostříly, houfnicemi atd. Speciální vojenská technika podmínila členění vojska do zvláštních útvarů podle jednotlivých druhů zbraní a ovlivnila i taktiku vedení války. Snaha o využití momentu překvapení nepřítele k jeho porážce vedle u husitů ke zdůraznění důležitosti výzvědné služby (9).
       Bezuzdný militarismus má však své duchovně-mravní kořeny v zemi, kde Martin Luther učil, že člověk je následkem dědičného hříchu docela zkažen a neschopen dobra. Jakápak škoda takového člověka, zahyne-li ve válce? Lidský život jakoby už neměl hodnotu. Nauka o hodnotě člověka stvořeného k Božímu obrazu a vykoupeného Kristem jakoby pozbyla význam pro lidský život (10).
     Základem vztahů obou konfesí v Německu se stal věčný mír augspurský (1555). Místní a dobové revoluční zmatky a politický neklid jej však oklešťovaly a zanášely jej novými a novými pochybnostmi. Sporný výklad míru umožňoval evangelickým stavům různě obcházet jeho meze a ohrožovat místní pozice Říma. Při uzavírání augspurského míru zde navíc působila skupina expektantů, poměrně nerozhodných říšských stavů, kteří doufali v možnost kompromisu a tvořili tak jakýsi nárazník mezi bojovými tábory a tím napomáhali zachraňovat soudržnost říše. Po tridentském koncilu (1545-63) se však tato skupina rozpadla. Proto se pak ve druhé polovině 16. stol. stále ostřeji proti sobě stavěli protestanté a stoupenci papežského Říma; konfesní rozchod totiž přivodil také kulturní a politický rozkol a 3Otiletou válku.
     Teprve polovina století přinesla vestfálský mír (1648). byl to zčásti kompromis obětující nejslabší, zčásti odměna pevné sebedůvěry těch, kdo vytrvali až do konce. Římská církev mocensky nevyhrála svůj restituční zápas a navíc zaplatila za politickou dohodu Německu rozsáhlým zesvětštěním duchovně-mravních hodnot. papež Inocenc X. marně protestoval proti této okázalé fixaci statu quo, silně určovaného hospodářskou vyčerpaností Evropy.
    Habsburský imperialismus zaznamenal také neúspěch. Vestfálským mírem byl císař nucen starší španělskou větev svého rodu ve spárech rostoucí převahy francouzské, zatímco síly odporující jeho převaze v Německu, Nizozemsku i Švýcarsku získaly konečné záruky své nezávislosti. Století plné bojů, zabarvených náboženskými hledisky od války šmalkaldské až k boji o Prahu (1648), končilo tedy v atmosféře nepochybné únavy, vyčerpání a bídy. Vestfálský mír byl pouhým příměřím (11). Představoval spíše jenom nový zákon vztahů mezi národními suverenitami. Tato smlouva byla na hony daleko od spravedlivého mírového uspořádání. Pouze zakotvovala rovnováhu, spočívající na vyrovnanosti sil mocných států, počínajících si jakoby právě jim bylo svěřeno poslání zajistit politické řízení Evropy.
      Požadavky národní suverenity šly souběžně s neustálým opakováním konfliktů. Tyto donucovaly lidskou společnost postupně si uvědomovat naléhavou nutnost zorganizovat se, aby byly zlepšeny naděje na mezinárodní mír. Pevné teoretické pilíři struktury světového míru vybudovali Francisco Suarez a Francisco de Vittoria už v 16. století (12). Lze je shrnout do několika bodů:
1) Mezinárodní společnost má být organizována na základě přijetí vzájemné závislosti a omezení zvláštních práv každého státu.
2) Vedle tohoto vertikálního politického sjednocení, v němž se spojují národní suverenity podle měřítka mezinárodního obecného blaha, je třeba vyhradit významné místo pro horizontální výměnu mezi národy na sociální a kulturní úrovni. Tyto horizontální vztahy posilují stmelují lidi, ale přitom dovolují pochopit odlišná hlediska a přijmout nutné ústupky. Vyvolávají prostředí jednotící sympatie, která pomáhá překonávat národní podrážděnost.
3) Důležité je nebudovat jednotu na uniformitě zemí a kultur. Mezinárodní organizace musí respektovat zvláštnosti různých prostředních společenství. Mezinárodní organizace tak chrání státní a územní seskupení, která jsou pak přirozeným pojivem mezinárodního života. Soubor takové mírové organizace, která je nadána mezinárodní autoritou, bude pak moci konec válečným konfliktům národů. Z tohoto uspořádání pak vyplývá nutnost obecného mezinárodního tribunálu, který by byl schopen urovnávat státní konflikty, a byl by k tomu vybaven přiměřenou prováděcí autoritou.
     Přesto došlo k nárustu závislosti struktury konkrétního míru a války na jednostranných teoriích osvícenců, a to příliš nepřispělo k omezení válek a k zabezpečení míru. Dle Rousseaua je totiž mír za stávajícího státního zřízení, neodpovídajícího jeho filozofickým důvodům, zcela vyloučený. Základním kamenem budoucího "věčného míru" má být změna daného státního zřízení. A tak musela Evropa koncem 18. a zač. 19. stol. prožívat bouře a války francouzské revoluce a po ní císařství. Hospodářská vyčerpanost mocensky rozdrobené Evropy na konci francouzského impéria v nebývalém rozsahu podmiňovala iniciativu představitelů evropských mocností k nastolení míru. Mír, k němuž dospěl Vídeňský kongres (1815) pomocí zřízení tzv. Svaté aliance (14), byl však jen pohodlnou realizací tehdy módní koncepce evropského federalismu (15), nastíněné Kantem, navazujícím na dílo Roussaeua.
   Kantovo učení o "věčném míru" doplnilo odkaz Rouseaua stanovením vnějších, mimostátních podmínek míru a teoretickým rozvinutím základů mezinárodního práva, pokud jde o válku. Kant uvádí, že válka je projevem bezzákonnosti mezi národy a státy; přitom však tvrdí, že mírové soužití mezi lidmi není přirozeným stavem, nýbrž válečný stav je mu přirozenější, zatímco mír se musí dodatečně, uměle zajišťovat smlouvami (16). Právo a spravedlnost mají být dosazeny do mezinárodních vztahů; stát a národ mají být učiněny právnickou osobou, bytostí naplněným nějakým morálním a spravedlnostním citem. Míru pak lze dosáhnout pouze na základě federalismu svobodných států. Tento federalismus států má být budován na stejném právním základě jako zřízení jednotlivého státu uvnitř; důležité je zde právo národů; federalismus má vlastně spočívat na právu světoobčanů. Pokud se měl nastolit věčný a trvalý mír pomocí Svaté aliance, ovlivněné právě takovýmito teoretickými konstrukcemi, přirozeně musel vzbudit pochybnosti zkušeného politika, jakým byl např. Metternich (17). Nicméně nelze přehlížet jistý pokrok, který doznalo působení mezinárodního práva v 19. století na mírové soužití tím, že velmoci, zaujímající výsostné postavení v Evropě postupně uzavřely mezi sebou dohody, a vystupovaly mezi sebou jako ručitelé mezinárodního míru (18). "Evropská dohoda", podmíněná hegemonií předních velmocí, nevedla sice k trvalému míru, nicméně tvořila hodnotný přínos k rozvoji působení mezinárodního práva na mírové soužití v době, kdy mezinárodní společenství nebylo skoro vůbec zorganizováno (19).
V této době poměrného zintenzívnění státoprávního působení na mír se vynořily také teoretické chiméry o naprosté, jednostranné a nevyhnutelné závislosti míru a války na hospodářství a technice (Marx, Engels, aj.). Už Hegelovo velebení vojensky silného pruského státu podkopávalo mírové fungování státu a práva, a přispívalo k tomu, že německá inteligence byla vzdělávána a cvičena ve smyslu militarismu (20).
     Také rozlišování vojenského typu společnosti od typu industriálního, k němuž evoluce automaticky má vést lidskou společnost, bylo v díle Herberta Spencera svérázným projevem jednostranného důrazu na závislost války od techniky a ekonomiky.
     Přesto na základě takovýchto teorií, ale ve skutečnosti současně také oslabením duchovně-mravního působení na mírové soužití a válku, docházelo od začátku 20. století (zejména v Německu) k nebývalému nárustu vlivu techniky na mírovou politiku velmocí, což se projevilo zbrojením, vedoucí k porušené rovnováhy vojenských potenciálů evropských mocností (21).
     Síla pruského státu spočívala na značně rozbujelém nepřátelství v konkrétním lidském a sociálním životě, vyrůstající ze všech náchylností k rivalitě, žárlivosti, závisti, nedůvěřivosti a panovačnosti. Prušáctví vyrostlé uprostřed nebývale rozšířeného evropského politického zmatku, snažilo se vydat v prostředí severního Německa to, co bylo díle Tritschkeho a Bernhardiově vyjádřeno vyhraněnou a důslednou formulí. Lidé, podléhající zátěži této pangermánské tradice neznali žádné vyrovnání mezi dvěma jedinci, jak v individuálním životě tak v životě národním; znali jen heslo "Ty, nebo já". Tento postoj vlastně tvořil mravně zvrhlý základ vypovězení války celému lidstvu (22).
    Mezi různými sociálně-kulturními činiteli, které byly příznivé pro utváření profesionálního důstojnického sboru hrála stále větší roli rivalita národních států, určující arnádám jiné místo, než dřívější feudální rivalizace. Důstojníci jsou jmenováni od představitelů státní moci, která reprezentuje národ a vystupuje jeho jménem. Důstojníci začínají považovat svou činnost za zvláštní povolání. Vykonávání tohoto povolání vyžaduje, aby se mu věnovali trvale jako službě národu, nikoli jen feudálovi.
   Tyto přeměny na jedné straně otevíraly přístup do důstojnických pozic lidem, kteří nezaujímali žádnou jinou sociální pozici, vyplývající z majetku nebo z původu. Armáda se pro ně stávala významným kanálem sociálního vzestupu,a to za cenu přijetí elitaristické vojenské koncepce. na druhé straně tyto změny učinily z armády úkryt pro šlechtické a aristokratické potomky, které jinde pozbyly svou dřívější sociální pozici.
     Pokud jde o dynamiku vztahů mezi civilní mocí a armádou, německá armáda byla vůči monarchii loyální potud, pokud se tato věrnost shodovala s jejími vlastními snahami a zájmy.
Předhitlerovské Německo mělo za sebou dlouhou tradici nezávislosti armády na civilní politice státu a vměšování armády do záležitostí civilního politického života. Německé císařství nebylo systémem, ve kterém by armáda byla skutečně kontrolována nevojenskými kruhy. A navíc: tato armáda měla svou politiku, podporovala konzervativní síly a potírala liberální snahy. Po úpadku císařství se situace změnila ještě více ve prospěch armády. Armáda nahradila tradiční monarchismus doktrínou, že právě ona tvoří hlavní oporu státu a je nositelem jeho nejvyšších hodnot. později tato doktrína našla vášnivého opěvovatele v Hitlerovi (23).
    Ve Velké Británii vláda přistoupila k regulaci vztahu vojenské a civilní moci po napoleonských válkách. Tehdy veřejné mínění začalo projevovat obavy, že také v Anglii může dojít k dominaci vojenského činitele. Byla zavedena důsledná kontrola vojenských záležitostí při současném vytlačování jejího hlasu z politiky. Tento stav byl upraven, poté, co kníže Wellington formuloval zásadu, dovolující upravit vztahy vojenské a civilní moci na základě spolupráce a určité harmonie (24).
    Problémy se vyskytly za I. světové války, kdy se tu projevila nedostatečná souhra mezi civilními politickými orgány a vojenským velením. Jestliže tato souhra byla během I. sv. války nedostatečná, za II. sv. války jí bylo dosaženo upevněním pozice předsedy vlády, který byl současně ministrem obrany (Churchill).
     Také Spojené státy americké představují společnost s tradicí civilní kontroly nad armádou. Ohledně kontroly nad armádou se vedly vleklé spory mezi presidentem a Kongresem. Převaha přitom přecházela z jedněch rukou do druhých. Během války Jihu proti Severu se Lincolnovo presidentství vyznačovalo monopolizací kontroly nad ozbrojenými silami v rukou presidenta. Po občanské válce se proporce sil výrazně změnila ve prospěch Kongresu. Vojenské obsazení Jihu bylo radikálním Kongresem prosazeno proti presidentu Johnsonovi. Kongres si dokonce vyhradil právo jmenovat vojenských velitelů. Tak bývala otázka kontroly nad vojenskými silami v americké politice ohniskem sporů, ale nikoli mezi armádou a civilní mocí, nýbrž mezi dvěma civilními orgány - výkonnou a ústavodárnou mocí.
   Během občanské války vzrostl význam presidentského úřadu, a také po válce došlo větším zásahům ústřední vlády do záležitostí států (zejména jižních, vzbouřeneckých států). Šlo ovšem o válku občanskou, která byla co do vlivu na vnitřní politiku vždy závažnější než válka zahraniční. První světová válka a ještě více druhá, a po ní následující léta "studené války" měly důležitý vliv na vztahy vojenské a civilní moci. Postavily na pořad dne otázku potřeby vojensko-civilní konzultace o záležitostech zahraniční politiky.
    Budování sociálně-kulturních pilířů struktury mírového soužití mezi národy se v 19. a 20. století často omezovalo na tvorbu teoretických a právních nosníků této budovy. Konkrétní válka byla uváděna především do závislosti na jisté filozofii práva zatížené zprvu idealismem, pak materialismem. Konkrétní mírové úsilí se opíralo o pojetí států jako právnických jednotek, subjektů, jež spolu vedou soudní spor. Příliš abstraktní teorie, o kterou se opíralo mírové hnutí, upadla do relativismu: hlásala omezení válek, ale nedokázala válce zabránit; navíc, pokud se jednalo o výraz potrestání, pokládala vznik války za nevyhnutelný. Tato mlhavá idealistická filozofie poskytovala na jedné straně důvody, přesvědčující některé lidi k pacifistickému názoru a postoji, k zaslepenému neodpírání zlému a zavírání očí před hrubým násilím; na druhé straně utvrzovala např. mnohé Němce v jejich národní povýšenosti (25).
     První světová válka vzešla z rozsáhlého duchovně-mravního úpadku, jež se projevil rozmáhající se sebevražedností a zločinností, zvráceným životním názorem mnoha lidí, podporovaným důvody filozofie Rousseauovy, Kantovy, Hegelovy, Nietscheovy, a inspirovanými hrdiny uměleckých děl Goethových, Byronových, Mussetových, Lermontovových, Puškinových aj. (26).
      Ačkoli nelze naplno souhlasit se schematickou teorií, která přičítá první světovou válku výhradně na vrub vlivu ekonomiky a techniky, nelze popřít, že se v této válce projevil důsledek rozsáhlého nekontrolovaného, živelného pronikání techniky a hospodářství do struktury mírového soužití. Bylo by ovšem jednostranné a chybné hledat ve vlivu techniky a ekonomiky jediný, nebo snad nejsilnější činitel vzniku války. Ani technika ani ekonomika nemohou samy o sobě nějakým automatismem podnítit jakoukoli válku, kdyby se k nim nepřipojil především činitel mravní: rozhodnutí svobodné vůle člověka, a současně také činitel duchovní. Duchovní kořeny první světové války spočívaly v rozšířeném ateismu. To se projevilo zásadně odmítavým postojem vedoucích politiků a státníků vůči mírovým výzvám papežů Pia X. (27) a Benedikta XV. (28) Např. mírovou nótu Benedikta XV., adresovanou "Hlavám válčících národů", kategoricky odmítla berlínská vláda, turecká vláda se jí cítila být dotčena, spojenecký blok ihned velmi rozhodně odmítl nótu: Francie pro věc Alsaska a Lotrinska, a proto, že papežská nóta postavila na roveň útočníky i napadené; ani vlády Belgie, Itálie, Velké Británie a USA ji nepřijaly (29): president Wilson souhlasil s touhou papeže po míru, ale nebyl ochoten přistoupit na okamžité zahájení mírového jednání ani na navrhovaný návrat k předválečným poměrům. (3O) Tak první světová válka ničila dál miliony lidských životů v podstatě pro vlažnost náboženské víry a zatvrzelou neochotu politiků následovat papeže v jeho mírovém úsilí, a to nejen politiků pruských, ale také např. i presidenta Wilsona a mnoha dalších. Rovněž o výsledcích této války v podstatě rozhodoval vedle náboženského činitele především celkový stav mravní (31). Zdá se, že násilnosti proti lidskosti se nakonec hubí svými vlastními výstřednostmi. V psychologických momentech přesvědčení německého vojáka s jeho vedoucí ideou "Německo nade vše" jsou závažné příčiny předčasného vyčerpání, které ho přivedlo k žádosti o příměří dříve, než vojáka francouzského, který bojoval za svou nezávislost (32).
     Během svého trvání však první světová válka objektivně usnadnila vznik některých zrůdných novotvarů politického života, jako bylo např. bolševické Rusko. Vyčerpávající válka, kterou bolševici formálně ukončili přistoupením na německé podmínky Brest-litevského míru, se fakticky přenesla ze zahraniční do vnitropolitického života Ruska a v něm se dlouhodobě zakonzervovala. Na základě materialistické teorie o závislosti politiky a vojenství na technice a hospodářství, bylo v bolševickém Rusku cílevědomě zavedeno podřízení většiny techniky a ekonomiky zájmům armády a politické moci. Tak se vytvořil dlouhodobě obávaný ostrov militarismu ve struktuře světového míru.
    Po první světové válce se vynořily různé teorie, zabývající se důsledky koncepce kasárensko-vězeňského státu, inspirované mj. také sovětským militarismem (33). Clausewitzův názor, že válka i mír, vycházející ze stejného stavu mysli, směřují různými prostředky k témuž cíli, tento názor se začal šířit mezi národy, které se tak utvrzovaly v domněnce, že že existují jenom stavy více nebo méně trvalého ustálení míru a války (34).
   Takové teorie vyhovovaly požadavkům značného počtu lidí, pro něž byl poválečný mír životní pohromou, o jakou nestáli. Tito lidé sehráli neblahou roli ve velkých přeměnách poválečného období. reprezentovali značný podíl sociální nespokojenosti, který bylo možno demagogicky zneužít nacistickou stranou. německá nacistická strana byla zároveň organizací uznávající zásady vojenské disciplíny a vůdcovství. Do výstavby národně socialistické strany byla svévolně zakomponována kdysi ušlechtilá idea Řádu německých rytířů, a to za účelem jejího zneužití k vytvoření vůdčí vrstvy, která by promýšlela a důsledně zaváděla národně socialistický program, militantní postoj četných Prusů a pangermánskou zahraniční politiku. S touto rytířskou tradicí Hitlera navenek spojovalo také zaměření činnosti, směřující na Východ.
    V hitlerovském systému byla armáda podrobena přísné kontrole. Tato kontrola armády byla charakteristická tím, že neponechávala nedotčenu vnitřní organizaci armády, že usilovala o výměnu kádrů ve směru žádoucím pro vládnoucí nacistickou stranu, a že deformovala armádu ve smyslu nacistického programu (35).
     Druhá světová válka nebyla způsobena žádnou "zlovolnou" temnou silou ekonomiky a techniky ani abstraktně pojatého kapitalismu (Lenin), která by vtáhla lidstvo proti jeho vůli do víru válečného ničení, nýbrž ji svobodně přivodili docela konkrétní jedinci, kteří od začátku války zatvrzele vzdorovali mírovým výzvám papežů Pia XI. a Pia XII. (36)
    Pro poválečnou dynamiku sociálně-kulturních faktorů mírového soužití je příznačná změna samotného základu vojenského potenciálu. Konvenční munice byla nahrazena jadernou municí. Zavedení raketových jaderných zbraní se odrazilo ve změně povahy ozbrojeného zápasu. Rozšířený akční rádius těchto zbraní setřel obsah pojmů fronta a týl. Organizační výstavba vojsk se stala mnohem složitější. Zvýšila se složitost organizace vzájemné součinnosti v boji. Vzrostla potřeba informací o nepřátelských prostředcích hromadného ničení. problém však nespočívá jen v růstu objemu informací nezbytných k přijetí rozhodnutí, ale také v jejich neobyčejné dynamičnosti, a tím i v jejich rychlém zastarávání.
     Náročnost organizace a řízení boje v soudobých podmínkách se promítá také do charakteristiky funkce velitele: tradiční představa velitele - hrdiny jako předního a nejlepšího bojovníka, ovládajícího různé typy zbraní, se stále výrazněji přesouvá k pojetí velitele - organizátora-manažera, který představuje důležitou spojku, zařizující účelné uspořádání života, výcvik a řízení svěřené jednotky. Funkce velitele ve výcvikovém procesu a v použití armády je navíc zvýrazněna neopakovatelností situací, ve kterých působí; vždyť výchovu, výcvik a použití armády jakožto dynamické činnosti nelze realizovat podle předem připravených schémat či strnulých postupů, a to ani při známém obsahu a jasném cíli. podřízení přijímají informace nejen podle jejich vlastního obsahu, ale většinou také podle toho, kdo je jejich původcem, jaká je to osobnost, jaký velitel, jakou má autoritu.
    Rozsáhlé pronikání techniky do vojenského systému vede také ke změnám ve struktuře konkrétního mírového soužití, poznamenaném tzv. "studenou válkou" resp. "ozbrojeným mírem". I po značné neutralizaci účinnosti raketových zbraní hromadného ničení nákladným vybudováním kosmického štítu, a po rozpadu Sovětského svazu, nevzniká automaticky světový mír, ani důvěra v trvalost tohoto míru; nadále trvá ohledně Číny a hospodářsky zaostalých jižních zemí, ba i těch sil ve světě, které usilují o světovládu pomocí peněz. Přítomnost moderní techniky, kterou lidé vylákali z tajemství přírody a zneužili ji v nesmírné nástroje ničení, přináší lidské společnosti nesmírné riziko. Je ti i svůdný prostředek k prosazení vůle některých jedinců i skupin na úkor ostatních. aniž je třeba jich použít, sama jejich existence a pohotovost ovládání poskytuje těmto jedincům a skupinám příležitost k vydírání ostatních. Zbraně hromadného ničení jsou dnes v rukou několika mocností, jejichž počet se zvyšuje. Přitom možnosti okamžitého řešení stupňujících se problémů Afriky, Číny aj. zemí (hospodářských, populačních aj.) je obtížně proveditelné. Lidská společnost stojí více než kdykoli dříve před rozhodnutím: buď pokračovat ve zvětšujícím se zatěžování struktury mírového soužití působením techniky a ekonomiky, a dříve nebo později nutně dojít ke katastrofě; nebo zahájit soustavné omezování a zavádění stále důslednější a pohotovější civilní kontroly vojenství, jakož i pronikání vlivu techniky a hospodářství do struktury mírového soužití (37).
     Přitom samo toto subjektivní podstatné rozhodnutí nevede přímo a hned k předpokládanému účinku v objektivní realitě. Budování struktury mírového soužití mezi národy tedy vyžaduje více než dočasné vyjádření dobré vůle, nebo dokonce jen vnějšího gesta. Vůle k budování struktury mírového soužití se jako mravní kategorie musí neustále obnovovat a posilovat. Bez nadsázky lze říci, že jedinou její posilou, která tuto dobrou vůli v podstatě přirozeně vždy dokonale integruje, je náboženská víra. ostatní činitele, jako výchova, vědecké a filozofické poznání, právní zařízení aj. ji pouze usnadňují a podmiňují, ale samy od sebe ji nezajišťují.
    Vzhledem k nestálosti dobré vůle k pozitivní výstavbě mírového soužití u konkrétních lidí, zůstávají v tomto budování, pro které se lidé svobodně rozhodují, značné mezery. Během postupující kontroly živelného pronikání hospodářských a technických útvarů a činností do struktury konkrétního míru a vojenství, a během dílčí redukce vojenství /spočívající především v nahrazování ekonomicky náročných a technicky nepřesných obranných systémů jinými systémy levnějšími, přesnějšími, snáze ovladatelnými/ (38), se tyto podmínky míru a prvky vojenství přenášejí jednak ze země do makrokosmu - např. kosmické obranné systémy (39), jednak do mikrokosmu (mikrominiaturizace elektroniky, atd.).
     Tento vývoj zatíženosti struktury mírového soužití technikou, který dává mírovému soužití lidstva charakter makrokosmický, mikrokosmický a biokosmický (s ohledem na to, že také ekologické problémy jsou tím vtaženy mezi využitelné součásti vojenských potenciálů), klade stále větší důraz na duchovně-mravní připravenost vojáků a zejména představitelé armády v politice.
      Lidská společnost je takto stále otevřeněji vedena na rozcestí, vyžadující čím dál tím hlubší, jednotnější a pevnější rozhodnutí lidstva (nejen hrstky přičinlivých politiků na mírových konferencích), jak dokonaleji řídit vliv ekonomiky a techniky na výstavbu mírového soužití. Vždyť i v mravních činitelích míru a války existuje u některých lidí vážné úskalí. To se projevuje buď náchylností k nezodpovědnému optimismu nebo tíhnutím k bezútěšnému pesimismu. K oběma těmto přehnaným životním názorům a postojům se často druží důvody technokratů. Potom se na jedné straně vyskytují názory, že už sama existence vyspělé techniky, uzpůsobené k hromadnému ničení, automaticky bez ohledu na svobodnou vůli člověka ohrožují život lidstva či nutně vedou k jeho zničení (40); proto lidstvo musí nutně ihned odzbrojit a zničit všechny tyto nástroje. Takový nutný automatismus rozvíjející se techniky pojatý jako nevyhnutelně destruktivní, je stejně nereálný jako opačný automatismus, podle kterého jsou za existence zbraní hromadného ničení jakékoli války samovolně nutně vyloučeny (41).
   Stoupenci "samonegace válek" doplňují technokratický automatismus scientistickým racionalismem: "Poté, co technika svými vynálezy učinila válku neupotřebitelnou, musí svými novými vynálezy přispět k tomu, že bude jako nepotřebná uznávána všeobecně a novými formami a metodami mezinárodní politiky vyloučena a nahrazena" (42). Hlavní prostředek odvrácení války je podle nich sama ničivost války a prostředky, jakými se může vést. (43) Pokud dnes vládne mír, je tomu podle toho díky samotné odstrašující strategii, která se zakládá na předpokladu, že jaderné mocnosti dnes disponují zničujícími prostředky, jejichž použití by vedlo ke společné sebevraždě (44). Tak tito technokraté-optimisté lehkomyslně vkládají příliš mnoho důvěry do pronikavosti lidského rozumu a síly dobré vůle, zatímco praktické jednání věnují úsilí o další zbrojení.
     Existence konkrétní techniky, vč. vojenské techniky sama automaticky nezpůsobuje ani válku, ani ji docela nevylučuje. Mezi absurdností totální války a nemožností opravdového míru prochází naděje lidstva po úzké hraně umírněnosti ve válce (45). Připustíme-li, že může vzniknout přežitelná válka, neznamená to zdůvodňování omezeného násilí ani obhajobu lokálních válek jako prostředků politiky. Válka už nemůže plnit takovou funkci, jakou plnila v minulosti, neboť existuje mezinárodní organizace, k níž se může každý obracet pro řešení svých omezovaných nebo nenaplňovaných práv.
     Stabilizace struktury mírového soužití a harmonizace jejích funkcí vyžaduje vyžaduje zavádění kontroly kontroly pronikání hospodářských a technických útvarů a činností do výstavby míru a vojenského potenciálu. To zahrnuje vedle negativní stránky projevující se omezováním zbrojení, především stránku pozitivní. Pokud jde o negativní stránku, tedy nejbližším prostředkem omezení šíření zbraní hromadného ničení je přirozeně mírový soud všeobecného sdružení národů a států. Ten musí dohlížet na to, jak všichni plní mírové plány a zamezit pohotovým a účinným opatřením vznik války. Jeho důležitým prostředkem je omezení šíření zbraní hromadného ničení, ať už přímo (jejich poskytováním spojencům velmocí ve vojensko-politických seskupeních), nebo nepřímo (např. poskytnutím atomových reaktorů a zařízení příslušné technologie, pomocí nichž lze získat materiály k výrobě zbraní jiným státům). Mezinárodní agentura musí důsledně kontrolovat "pohyb" štěpných materiálů a techniky, zneužitelné k výrobě zbraní hromadného ničení, a zabraňovat vlastnímu zneužití dané techniky.
     Co se týká stránky pozitivní, ta se nezastavuje na pouhém odzbrojování, ani na omezování vlivu techniky a ekonomiky na strukturu míru a vojenského potenciálu, nýbrž jde o kultivaci struktury mírového soužití a vojenského potenciálu pomocí hodnot náboženství, mravnosti, umění, výchovy, vědy a filozofie, státu a práva. Pozitivní stránka budování mírového soužití spočívá v kulturním zhodnocení technických a hospodářských podmínek míru a vojenství; v jejich naplnění lidským významem, projevujícím se především duchovně-mravním životem, který kulturně předstihne úroveň rozvoje vojenské techniky, aniž ji ničí, ruší nebo omezuje. Chtít pouze upustit od lidských prostředků a sil by bylo nesmyslné. Nemají být všechny pouze odhozeny, odsunuty ani opuštěny, nýbrž mají být významově otevřeny onomu mohutnému sestupování Lásky nestvořené mezi lidi.
    Pokud rozlišujeme prostředky trpělivosti a odvahy k utrpení od prostředků útočnosti či odvahy k útoku, a dáváme přednost těm prvým, není třeba proto zavrhovat jakékoli užití síly - síly tělesně donucovací. Člověk se nemá bránit přiměřenému užití spravedlivého násilí, je-li toho naprosto zapotřebí. Avšak takové prostředky, ač se shodují s tělesnou a porušenou přirozeností člověka, jsou proti-přirozené z hlediska ducha, který nás vede k sebepřekonání a k vyšší, nadlidské integrace. Jestliže lidé, na kterých závisí vůle sáhnout k násilí, mají za cíl opravdu humanistickou transformaci světa a nastolení vyššího života, potom jsou nejen povinni ze všech sil vtisknout otěže spravedlnosti prostředkům, pocházejícím ze světa divochů, a naprosto odmítnout užití síly jako prostředku přesvědčujícího nebo usnadňujícího. Je nutno znásilnit i samotnou sílu, aby vyvážili ono násilí, jehož se síla dopouští na duchu. Jinými slovy dlužno podřídit sílu lásce tak, aby se v nich vskutku stala nástrojem konané lásky, a aby v činech jimi řízených nedocházelo ke spravedlivému užitý tělesných bojových prostředků, leda jen jako k poslednímu útočišti.
     Dále je třeba, aby dříve než prostředky síly (útočné nebo donucovací) byl uznán a použit celý svět prostředků jiných, mezi nimiž také ty, jež lze nazvat bojovými prostředky duchovními: především trpělivost a dobrovolné utrpení, projevujících se v nejrůznějších formách, jež jsou vlastně prostředky lásky a pravdy. Jedině tím může být vyvážena a obrácena ve vítězství ona "méněcennost" duchovně žijícího člověka v řádu bojových prostředků, plynoucí z toho, že on je zavázán usměrňovat je spravedlností, a že se v něm urážejí motivy duchovní.
     Ryze přirozený postup pozitivního budování struktury mírového soužití bude v konkrétní praxi vždy vystaven nebezpečí svého zvratu, doprovázeného nepřirozeným rozbujením nekontrolovaného a živelného pronikání technických a hospodářských činností a útvarů do struktury mírového soužití a vojenského potenciálu. Navíc riziko zvrácené totalizace případného mírového a vojenského hyperfungování techniky a ekonomiky se s dalším pokrokem lidstva rovněž zvětšuje. Labilita struktury mírového soužití se zvětšuje zejména se zaváděním elektromagnetických zařízení, schopných na dálku ovlivňovat lidskou psychiku (HAARP, atd.). Tak se víc a více ukazuje, že záruka navěky vybudovaného míru je závislá od vyšší pomoci, o kterou se lidstvo musí stále usilovněji ucházet a pokorně se jí v modlitbě otevírat.

Odkazy:
1) Lk 3, 14; Mt 8, 5-10; Sk 10, 1.
2) Sv.Justin, Apologia pro Christianis; Tertullian, De Corona; Lactanius, De Divinis Institutionibus.
3) A.C.F.Beales, Katol. církev a mezinárodní řád, 129, Praha 1946 Universum.
4) Sv.Augustin, De civitate Dei, O Boží obci, Praha 1950.
5) D.V.Scully - St.Augustine on Peace and War, in: Clergy Review, 3 (1920) 106-120.
6) B.Ráček, Církevní dějiny, 105, Praha 1939 Vyšehrad.
7) Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologica, II, II, 30.
8) S.Zweig, Triumf a tragika Erasma Rotterdamského, 59-60, Praha 1970 Odeon.
9) B.Chudoba, Jindy a nyní, 130-132, Praha 1946 Vyšehrad.
10) D.Pecka, Základy míru v křesťanství, In: Revue Na hlubinu, Olomouc 1926, XXI, 128.
11) G.Castella, L´histoire Universalle, III, 14-17, Zürich 1956.
12) F.Suarez, De legibus ac de Deo legislatore; F.de Vittoria, De jure belli.
13) J.J.Rousseau, La Contrat Social, 1762.
14) J.Pirenne, Sainte Alliance comme un systéme d´equilibre universal; Le Sainte Alliance, I, Neuchatel 1946.
15) B.Mirkine, Un projet de Fédération européenne en 1804, Paris 1933 Mélanges; M.Biblie, La communauté internationale, Paris 1949 Sirey.
16) I.Kant, Metaphysische Anfangsgründe de Rechtslehre Zum ewigen Frieden, 1795.
17) F.L.Hillier, De la Sainte Alliance au Pact Atlantique, sv. 27-28, Neuchatel 1954.
18) C.Dupuis, Le principe d´equilibre et le concert européen, 114, Paris 1909.
19) R.Pinto, Les organisations européens, 10, Paris 1965 Pavot.
20) F.W.Foerster, Evropa a německá otázka, 41-42, 126-9, 475-6, 530, Praha 1938 Vyšehrad.
21) J.Šusta, Světová politika v letech 1871-1914, V., 48-53, Praha 1930 Vesmír.
22) Foerster, Tamtéž, 146-147.
23) M.Howard, Soldiers and Governments: Nine Studies in Civil-Military Relations, 86-90, London 1957.
24) Tamtéž, 28.
25) Foerster, Tamtéž, 448, 435-436.
26) T.G.Masaryk, Světová revoluce, 413-420, Praha 1938 Čin.
27) Podr. viz: E.Beneš, Světová válka a naše revoluce, I, 484-5, Praha 1928 Čin.
28) Tamtéž, 477, 486-488.
29) Tamtéž, 489-490.
30) Tamtéž, 494-495.
31) T.G.Masaryk, Tamtéž, 422.
32) G.Clémenceau, Velikost a bída jednoho vítězství, 109-110, Praha 193O.
33) A.Vagts, A History of Militarism, New York 1937.
34) Clémenceau, Tamtéž, 176.
35) G.A.Craig, The politics of the Prussian Army 1640-1945, 462, 479, Oxford 1955.
36) Viz např. encyklika Pia XI. "S palčivou bolestí" zaměřená proti německému nacismu a jeho militarismu ze 14.3.1937; dále jeho encyklika "Divini Redemptoris" z 19.3.1937, namížená proti ruskému internacionalismu a jeho militarismu; dále četné výzvy Pia XII., vyhlášené za války rozhlasem a jinými sdělovacími prostředky, In: Pius XII., Mír ze spravedlnosti, Praha 1947 Atlas.
37) C.P.Snow, The Moral Un-neutrality of Science, In: Science, 27.6.1961.
38) R.Osgood, Limited War Revisited, 57, 1979 Boldner.
39) Ukazuje se, že např. možnosti konfrontovat a měnit přírodní prostředí Země, které přináší rozvoj techniky, lze využít jako faktor síly v arzenálu prostředků na dosažení politických cílů. Podrobněji viz: G.MacDonald , Unless Peace Comes. A Scientific Forecast of New Weapons, 181, New York 1968 Calder.
40) H.Goldwitzer, Zum Ergebnis der bisherigen Beratungen, In: Unsere Welt, 411, München-Wien-Basel 1985.
41) W.Allgöwer, Technik besiegt den Kriegen, 47, Frankfurt a.M. 1959.
42) H.Lindemann, Ist der Krieg noch zu retten?, 12, Bern-Stuttgart-Wien 1963.
43) L.Bone, Disarmement: Its Politics and Economics, 50, Boston 1962.
44) A.Zischka, Krieg oder Frieden, 23, 1961, Gütersloh.
45) R.Aron, La société industrielle et la guerre, 55, Paris 1959.

6. Vývoj fungování mírového soužití a války
     První světová válka urychlila změny v Evropě tak, že zde usnadnila vznik demokratických států. Jako katalyzátor usnadnila tyto změny v menším rozsahu také v jiných světadílech (1). Tato válka totiž, nejenže urychlila zánik čtyř velkých absolutistických říší, přeměnu tří z nich v republiky, a čtvrté z nich v šest nových států národních, nýbrž podnítila také otázku samostatnosti a svéprávnosti některých národů asijských, oživila otázku svobody moří, mezinárodního soudnictví atd. tak bylo položena otázka demokratizace nejen uvnitř států, ale i mezinárodního a mezistátního soužití (2).
     Ve vnitrostátním životě se tento proces projevil především jistou demokratizací politických institucí ve většině bývalých absolutistických států, omezením politického vlivu vojenských vrstev, posílením kontroly výkonné moci zákonodárnými sbory aj. V mezinárodním životě se demokratizační proces, urychlený válkou, projevil především vyhlášením zásady národního sebeurčení, ustavením nových národních států a důrazem na decentralizaci a autonomizaci států a složených útvarů (Např. Velká Británie). (3)
   Ježto ale za první světové války a po ní nebyla dostatečně stabilizována struktura světového míru, ani nebyl vykořeněn militarismus, a také to, že války během prvé poloviny 20. stol. pouze urychlily přesunutí ohniska válečného nebezpečí z Německa do Ruska, přispělo to k demoralizaci mnoha občanů demokratických států, hlavně mládeže (4).
     Až donedávna bylo možno válce přisuzovat značnou sociální a kulturní funkci, poněvadž byla vedena z právních důvodů a dle jistých pravidel (5), a ježto samotným vypovězením války se přesně odlišovat stav míru od stavu války. Válka v minulosti působila jako důležitý katalyzátor ekonomického a technického rozvoje společnosti. Dávala podnět k novým vynálezům, odhalovala nové využití stávajících vynálezů, vedle k rychlému rozvoji nových odvětví výroby (6). Stupeň tohoto případného fungování války se však během vývoje přirozeně zmenšuje. Vzniklé škody a ztráty totiž převyšují přínosy. Navíc války ve 20. století zrychlují vyhranění rozporů mezi hospodářsko-sociálními skupinami. Tak už během I. sv. války došlo k vyostření těchto rozporů a vzrůstu požadavků dělnictva (7). Zvedla se vlna socialistického hnutí, přičemž v některých státech se vedle něho, a někde také proti němu rozvinulo agrárnictví (8). V Rusku došlo ke vzniku politicko-mocenského novotvaru, čerpajícího sami svou existenci právě z kritické, nepřirozené situace, jakou tam v politickém a hospodářském životě navodila světová válka. Také během druhé světové války došlo k bouřlivému nárustu hospodářsko-sociálních rozporů, a navíc došlo k rozšíření a zmohutnění socialistického novotvaru; rozšířila se totiž sféra jeho faktického vlivu do Evropy a jinam; socialismus přitom překročil hranice jedné země a se militarizovanou neokoloniální soustavou.
     Dynamika politického fungování ozbrojeného míru či studené války v demokratických státech přináší po druhé světové válce některé změny ve strategii udržování struktury mírového soužití ve světě. Tak těsně po skončení druhé světové války se v mezinárodní politice demokratických států vyhranila strategie "totální odvety". Byla podmíněna tím, že se v dané politice prosazoval vliv americké armády jako nejsilnější armády světa, vyzbrojené atomovou bombou. Od začátku 50. let se začala prosazovat strategie "předsunutých hranic"; byla podmíněna tím, že také Sovětský svaz získal pomocí špionáže do své výzbroje atomovou bombu; tím byl neutralizován zastrašující vliv vojenského atomového potenciálu západních demokracií. Strategie "omezené války" se uplatňovala jako mocenský účinek připravenosti západních demokracií vést lokální války, a to s cílem vyloučit na různých místech světa omezené teroristické útoky sil, podporovaných ze Sovětského svazu a jeho satelitů. Kubánská krize podnítila změnu. Strategie "pružného reagování (1961-1970) vedla k aktivizaci zahraniční politiky demokratických států světa v čele s USA a ke zvýšení její manévrovací schopnosti. Strategie "realistického odstrašování" spočívala v úsilí o politicky kontrolovanou vyrovnanost a rovnováhu mezi hrozbou pružným operativním zásahem vojska s konvenčními zbraněmi a speciálním výcvikem, a hrozbou raketovou válkou. Odezvou na toto omezení vlivu vojenství na politiku demokratických států byla sovětská okupace Afganistánu (1980), soustavná teroristická činnost řízená až do roku 1989 hlavně Sovětským svazem a jeho satelity po celém světě. Strategie "eskalačního dominování" znamenala návrat k rozšíření vlivu vojenství a války na postup udržování stability mezinárodního mírového soužití, avšak nyní pod plánovitější a všestrannější kontrolou ze strany politiků. Během této strategie v 80. letech začaly demokratické státy budovat nákladný kosmický systém protiraketové obrany, neutralizující vojenskou účinnost raketových zbraní. Tohle vše dokládá jen soustavný koloběh, vynucující si stále nákladnější zbrojní systémy, a to vše se děje za situace, kdy na přelidněném Jihu planety umírají lidé hladem.
     Toto krátké přihlédnutí k dynamice fungování mezinárodního mírového soužití ve druhé polovině 20. století názorně dokládá pravdivost slov papeže Jana XXIII., že zastavení výroby zbraní hromadného ničení, jejich účinné omezení nebude možné, jestliže zároveň nedojde u lidí ke změně ve smýšlení. Místo nejisté zásady míru, která se opírá o rovnováhu vojenských potenciálů, musí nastoupit přesvědčení, že pravý mír lze budovat jenom na vzájemné důvěře (9). Vývoj oslabování vnějškové závislosti struktury mírového soužití na vojenských potenciálech cestou odzbrojování je právě tak dlouhodobý proces, jako proces pozitivního budování struktury mezinárodního míru na základě hodnot náboženství, mravnosti, vědy, filozofie, práva a jiných výtvorů. Navíc definitivní mír nelze přirozenými prostředky natrvalo dosáhnout, nýbrž je nutno ho neustále budovat (10). Dokonce ani vynález a šíření tzv.neletálních, nesmrtících zbraní elektromagnetických neznamená ukončení ničivých válek, nýbrž spíše ještě větší ohrožení celého lidstva celosvětovým donucovacím režimem. Je třeba usilovat o důslednou mezinárodní kontrolu vynalézání a zavádění elektromagnetických zbraní do vojenských potenciálů, která se provádí od poslední čtvrtiny 20.století.

Odkazy:
1) E.Beneš, Šest let exilu a druhé světové války, 266-268, Praha 1946.
2) E.Beneš, Světová válka a naše revoluce, II, 538-9, Praha 1929.
3) Tamtéž, 540-541.
4) A.Maurois, Dějiny USA, 111-112, Praha 1966 Mladá fronta.
5) T.G.Masaryk, Světová revoluce, 559, Praha 1938 Čin.
6) S.Silver, Science and Society, In: Science Journal, New York 4 (1969) 42.
7) F.Peroutka, Budování státu, I, 335-336, Praha 1933 F.Borový.
8) E.Beneš, Světová válka a naše revoluce, II, 546-7, Praha 1929
9) Jan XXIII., Okružní list Pacem in terris III, 36, s.45-46, Praha 1969 Vyšehrad.
10) Konstituce II. vat. koncilu Gaudium et spes, V, 78, s.105, Praha 1969 Vyšehrad.

9. Duchovně-mravní profil vojáka
Lze modelovat dva typy, jímž se vojáci přibližují:
- typ vojáka - stratéga,
- typ vojáka - taktika.
     V souvislosti s rozsáhlou transformací moderní války, měnící se ve válku studenou, ve které úkoly velitele často přebírá politik, nabývá taková typologie aktuálnosti také u civilních politiků. Úkoly, které velitel dříve plnil samostatně, dnes se promítají do zvláštních nároků na osobní kvality politika, zejména na jeho kvality duchovní, psychické a mravní. Jak od velitele, tak od politika vyžaduje dnes převážně operativní ráz řízení především schopnost rychle reagovat na nepředvídané, nově vzniklé situace. Neúplnost informací, které jsou podkladem pro výběr nejlepší alternativy rozhodnutí vyžadují od politika jako od vojáka velkou představivost a tvůrčí myšlení.

     I po pádu železné opony roste ve světě napětí, podobné studené válce, které je podmíněno zaváděním elektromagnetických zbraní do vojenských potenciálů světových mocností.
     Autorita zde závisí na kvalitách jeho osobnosti. Patří k nim vedle zvláštního nadání a mravních ctností také řídící a organizační schopnosti a dovednosti, zahrnující mj. také vlastnost získat si důvěru podřízených.
       Opojení z moci, jež poskytuje vojákovi ovládání nebývale ničivých vojenských systémů dovede rozleptávat zdravou soudnost, ba i naočkovat iluzi velikosti. Takovému nebezpečí není konkrétní jedinec schopen čelit pouhou přirozenou inteligencí, byť i nadprůměrnou. Testy inteligence, kterým se během Norimberského procesu podrobili představitelé politického života a armády fašistického Německa, prokázaly jejich nadprůměrný stupeň inteligence. V duchovní podstatě je to totiž především jasné chápání cílů od Boha člověku stanovených, co může uschopnit lidi, kterým je svěřeno velení nad armádou se zbraněmi hromadného ničení, aby splnili vlastní závazky. Jedině tak mohou rozhodovat, organizovat a řídit s vědomím vlastní odpovědnosti a s nestranností. Je-li člověk v nějaké armádě hromadně nucen k tomu, aby se dopouštěl nejhorších zločinů, často nemá odvahu odmítnout splnění rozkazu, ačkoli neplatní žádný zákon, který by ho mohl k tomu donutit (69).
    Proto velení armády v právním státě, ba samotný demokratický stát musí mít ve svém středu vybrané lidi, duchovně vynikající a ryzího mravního charakteru, zkrátka elitu, vybíranou z odborníků, politiků a vynikajících osobností kulturního života státu a církve. Armáda  v demokratickém státě se neobejde bez zařízení pro soustavnou duchovně-mravní formaci vojáků, jejich testování, výběr a rozmísťování, avšak působící také kontrolně a s možností včas vysunout lidi zaostávající nebo se uchylující a nahradit vhodnějšími. Bez podobného aparátu, soustavně a cílevědomě budovaného a obnovovaného, by veřejná občanská kontrola nad policií či armádou byla ponechána živelnosti a náhodnosti.

Mravní ctnosti vojáka.
K hlavním ctnostem patří: opatrnost, spravedlnost, statečnost a mírnost.
       Opatrnost (rozvážnost, rozumnost) je podle Aristotela přednostně obsažena ve všech ctnostech, protože ukazuje střední cestu mezi krajnostmi. Opatrnost má tedy zvláštní místo mezi ostatními ctnostmi. Opatrnost lze vymezit jako ctnost praktického rozumu, řídící lidské jednání v souladu s pravdou.
      Někdy se opatrnost jako ctnost vojáka směřuje s vojenským uměním. Ve skutečnosti má opatrnost společné s uměním (které směřuje ke krásnému dílu) to, že je to praktická obratnost a dovednost. Avšak liší se od umění tím, že směřuje k mravnímu dobru, zatímco umění míří k estetickému krásnu a jeho mravní cíl je libovolný. Opatrnost se musí umět rychle vpravit do nejrůznějších situací a ve všech musí pohotově nalézat řešení. Tato stálá a přitom velmi proměnlivá pohotovost praktického rozumu pomáhá všem ostatním mravním ctnostem najít správný cíl.
      Opatrnost (rozvážnost, rozumnost) se liší od rozumění, které se týká chápání a myšlení, kdežto opatrnost se týká vůle a jednání. Nestačí tedy sklon k přemýšlivosti, nýbrž je třeba získat ctnost opatrnosti, totiž pohotovosti k snadnému a náležitému opatrnému rozhodování a jednání. Např. pilot řídící letadlo nemá čas na dlouhé rozmýšlení, nýbrž musí mít na trenažéru osvojenou pohotovost k bleskovému rozhodování a volbě mezi několika krajnostmi. S rozvojem vojenské techniky se ukazuje stále vetší potřeba této ctnosti. Vždyť technika, zvláště výpočetní technika spojená se zbraní hromadného ničení, se stává rychlejší než lidské rozhodování. Je stále méně a méně času na rozhodování, a přitom rozhodnutí je stále zodpovědnější.
     Vojenská technika může být sice pojištěná proti chybným rozhodnutím lidského činitele, ale to ji zbavuje operativnosti při použití a ubírá jí to na nebezpečnosti s ohledem na moment překvapení nepřítele, a tím to také zbavuje danou techniku odstrašujícího účinku u nepřítele, který se spíše může uchýlit k prvnímu úderu.
     Spravedlnost jako ctnost je stálá a pevná vůle dávat každému to, na co má právo. Upravuje člověka v jeho vztahu k jinému, aby poměr byl vyrovnaný. Je-li takový, je spravedlivý. Ctnost spravedlnosti nespočívá v myšlení, nýbrž ve vůli. Spravedlivý je ten, kdo správně jedná, nikoli ten, kdo něco poznává.
     Spravedlivé jednání znamená střed mezi konáním bezpráví a trpěním či snášením bezpráví. První znamená přílišné jednání, druhé znamená nedostatečné jednání. Střed je přímo předmětem spravedlnosti. Jiné ctnosti mají svůj správný střed podle stanovení rozumu. Spravedlnost stanoví střed mezi dvěma krajnostmi: bezpráví činit - bezpráví trpět.
     Spravedlnost ve společnosti sice zajišťují zákony, avšak ctnost spravedlnosti znamená vnitřní stálou pohotovost člověka rozhodovat se a jednat spravedlivě.
    Většina rozepří, společenského napětí a konfliktů pochází z toho, že se porušuje něčí právo. Sv.Augustin vykládal slova žalmu: "Spravedlnost a mír se políbily" (Ž 84,11) takto: "Jednej spravedlivě a budeš mít pokoj. Chceš mít pokoj? - Měj tedy rád spravedlnost, protože je to přítelkyně pokoje." Opravdový mír se nedá zajistit ani zbrojením za účelem dosažení rovnováhy vojenských sil, ani tím že obě strany zničí všechny zbraně tak, že budou všichni vysílení. Tak se dá zajistit jenom krátkodobé příměří. Trvalý mír je však výsledkem každodenní spravedlnosti.
    Statečnost má v profesionální etice vojáka zvláštní místo. Avšak pojetí statečnosti je dnes velmi zatížené různými předsudky. Němečtí nacisté obviňovali křesťanství, které hlásá lásku k nepříteli, že zbavuje člověka mužnosti a oslabuje jeho bojeschopnost. Zvláště jimi zdůrazňovaný Friedrich Nietzsche obviňoval křesťanství ze zbabělosti. Také Marx tvrdil, že křesťanství ochromuje vůli mas k třídnímu boji. Proti výsměchu nacistů napsal papež Pius XI., že "pokora v duchu evangelia a modlitba o Boží milost se mohou dokonale spojit se sebedůvěrou a hrdinstvím. Církev až dodnes čítá více dobrovolných mučedníků, než kterýkoli jiný morální kolektiv. Nepotřebuje se tedy od nikoho učit o hrdinství citů a činů." (70)
Výchova k statečnosti
   Ve vojenství se často klade důraz na drill, otupění člověka jeho cvičným vystavováním opakovanému střetání se s nepříjemnostmi. Toto však vede spíše k otupělému návyku, k otrlosti, než k uvědomělé statečnosti. Statečnost vyžaduje od člověka tolik odvahy, aby neustoupil vyhrůžkám, které by ho měly přimět k nemorálnímu jednání.
   K takovému projevu statečnosti patří u vojáka také síla dobrovolně na sebe vzít riziko, spojené s vojenskou operací. Přitom jde zpravidla o okamžiky, kdy není možné vyhnout se nebezpečí zranění, ba i ztráty života.
    Učit se předvídat obtíže: Lidé si často dodávají odvahu tím, že zmenšují hrozící nebezpečí, že si namlouvají, jako by kolem bylo vše jisté a spolehlivé. Avšak statečnosti prospívá podívat se nebezpečí přímo do očí. I ten, kdo si obyčejně nepočíná statečně, může se v duchu připravit na nebezpečí, a tou přípravou se stane silnější pro chvíli, která teprve nastane. Předvídat zde, to znamená cvičně zvažovat různé eventuality a vypracovávání různého postupu, taktiky a strategie.
    Učit se trpělivosti snášet zlo: Pro většinu lidí znamení statečnost činnost, obrácenou navenek. Ve skutečnosti bývá snazší činným způsobem bojovat proti zlu, nežli zlo trpně snášet. Navíc trpělivost se může stát pláštíkem slabosti, lenosti či zbabělosti. Kolik věcí se může napravit a má se napravit, místo toho, aby se "trpělivě" snášely. Kolik je na našich silnicích umístěno značek "Pozor nerovnost", místo aby nerovnost byla opravena. Trpělivost nás vede ke klidnému a houževnatému snášení zla, které nemůžeme odstranit. Trpělivost je zvláště důležitá pro vojáka s ohledem na přítomnost zbraní hromadního ničení, kdy hlavní smysluplné použití takových zbraní je odstrašujícím demonstrování jejich přítomnosti. Zde je velké trpělivosti ve štěpení a stupňování odstrašujícího účinku demonstrování jistých zbraní.
      Mírnost, umírněnost či uměřenost (temperamentia) je ctnost, která mírní tělesné žádosti. Toto mírnění neznamená jejich naprosté potlačení nebo ničení, nýbrž dosažení středu rozkoších a zálibách. Mírní je tak, že zůstávají podřízeny, takže se z podřízených složek nestanou vládnoucí.
Zvláštní etická výbava vojáka a zvláště velitele je velkomyslnost. Jde o povznesenost lidského ducha k velkým věcem: touží, vyhledává a uskutečňuje velké věci. Ne každá povaha stačí na to, aby byl člověk velkomyslný. Mnozí lidé zůstávají uzavřeni do omezenosti svého duševního okruhu, rozhledu, zájmů a snah.