II. Speciální část
1. Příčiny zločinu
      K fyziologickým podmínkám, které mohou usnadňovat úchylku člověka od řádně založené sociální normy chování patří:
- zděděné degenerativní změny, dané alkoholismem, nekromanií, otravami, úrazy či nemocemi předků,
- získané degenerativní změny, způsobené vlastními nemocemi, úrazy, alkoholismem, narkomanií a jinými otravami, apod.
     Výskyt deviantních jedinců zdaleka nelze přičítat pouze vlivu okolí. Dlužno připustit také působnost činitele dědičnosti. Ovšem u jedince, který zdědil indispozici k sociálně úchylnému jednání, se tato výraznější zátěž snáze uplatní a ustálí v prostředí, které podporuje zatvrzení této indispozice. (Viz odkazy, č. 1) Přitom ale není ani vyloučeno, že se projeví také v příznivém prostředí, které podporuje ustálení dispozice k dobrému jednání.
     Některé činitele, zvyšující riziko špatné adaptace jedince, nejsou pouze psychického původu a sociální povahy, nýbrž spočívají v jeho základní biologické výbavě. (2)
Jisté procento delikventů se na prvý pohled zdánlivě jeví být "rozenými zločinci", protože náchylnost k asociálnímu jednání hraje při jejich recidivistické kriminalitě velkou roli, zatímco vliv vnějších vlivů ustupuje do pozadí. Podporují to i závěry některých psychiatrů, že nadbytečný počet sexchromozómů podmiňuje u mužů s nadbytečným chromozómem "X" (ve srovnání se zdravými muži) větší úchylnost k asociálnímu jednání, a u mužů s nadbytečným chromozómem "Y" (ve srovnání se zdravými muži) rovněž větší úchylnost k asociální činnosti. (3)
     Přitom se také zdůrazňuje, že pro trestné činy mužů s nadbytečným sexchromozómem "X" je příznačné jejich zaměření proti majetku, než proti lidem; nicméně i mezi těžkými sexuálními delikventy má každý pátý tuto vrozenou vadu.
     Domněnka, že muži s nadbytečným sexchromozomem mají zvýšenou úchylnost k destrukci, k násilí a agresivitě, je však odvozena skoro výhradně z pozorování kriminálních jedinců. Postižení muži s nadbytečným sexchromozómem "Y" jsou charakterizováni podprůměrnou způsobilostí k pohlavnímu styku, a zároveň nadprůměrným psychickým zaměřením v tomto směru; tento rozpor může vést k psychickým poruchám, jež mohou nabýt společensky nebezpečných projevů, zejména u jedinců s nižším IQ. Chování mužů s nadbytečným sexchromozómem "Y" vystihuje spíše označení "impulzivita". (4) Třebaže je tedy impulzivní násilnické jednání mužů s nadbytečným sexchromozómem "Y" časté, přesto trvalé agresivní rysy u nich shledávány nejsou. (5)
      Není prokázána ani přímá souvislost mezi samotnou podprůměrnou inteligencí člověka a mezi agresivním, asociálním chováním; např. u debility není defekt sám o sobě příčinou eventuálního deliktu, který jenom nepřímo vyplývá z nedostatku rozvahy a předvídavosti; sugestibilita intelektuálně defektního jedince je zároveň škodlivá i užitečná: defektní jedinec se v nepříznivém prostředí snáze stane úchylnou osobností, kdežto v příznivém prostředí se stane vyrovnanou a přínosnou osobností pro společnost snáze, než zdravý jedinec.
    Podkladem deviantního chování je často shledávána psychopatie. Vymezení psychopatie jako disociální poruchy je velmi vágní. Nelze popřít, že právě nezvyklé hodnocení a původní nápady psychopatů umožňují těmto jedincům, aby v nepřehledném množství prvků a vztahů snáze postřehli a rozlišili fakta, která psychicky vyrovnaní a "ukáznění" lidé přehlížejí. Myšlení některých psychopatů (zejména schizoidních) je neobyčejně důkladné a soustavné; praktické prosazování jejich závěrů se u nich děje bez ohledu na odezvu okolí a k vlastní škodě. To jim také usnadňuje osvědčit se v situacích, kdy ostatní lidé selhávají (pronásledování, věznění, válka, rodinné tragédie).
      Z charakteristiky psychopatů však také často vyplývá, že jsou na druhé straně schopni nejhorších výstřelků, krutostí a násilností. Nebezpečná je přitom kombinace hysterického a schizoidního založení (v mládí: často schizoidní projevy, plachost, citlivost na neuznání; po dosažení moci: hysterická okázalost, bezcitnost, atd.; viz Napoleon, Hitler, aj.). To ovšem neznamená, že by pro společnost byli krajně nebezpeční jenom psychopaté. Vždyť jejich eventuální ničivé úchylky by nemohly být docela uskutečněny, kdyby se s nimi ochotně neztotožňovaly milionové zástupy "zdravých" lidí.
     Samotný činitel vrozené úchylky některých kriminálních jedinců je faktorem, který má pro jejich asociální jednání pouze v nějaké míře či stupni usnadňující ráz. Z hlediska lidského subjektu není rozhodující vrozená vada, nízká inteligence, ani nepříznivý vliv rozvráceného rodinného prostředí, v němž jedinec vyrůstal, nýbrž skutečnost, zda člověk vlastní vůlí svobodně vzdoruje těmto někdy silným popudům, zda je ovládá a využívá jich ve společenském a kulturním životě k vlastnímu zdokonalení, nebo zda se jim nečinně poddává, a pod jejich vlivem si počíná destruktivně a jedná násilnicky.
   Deontologie se však zabývá s příčinami zločinnosti nejen z hlediska patologické fyziologie, psychiatrie, genetiky, psychologie, sociologie, ale také z etického hlediska.
Z tohoto hlediska lze rozlišit tři hlavní příčiny zločinu:
A. Nevědomost
1) Existuje nevědomost, která způsobuje jednání, uchylující se od řádně založené normy tím, že zbavuje poznání, které by úchylce zabránilo.
2) Dále existuje nevědomost, která prostě doprovází činnost člověka; dotyčný by jednal stejně, i kdyby to, co není, věděl.
3) Konečně nevědomost, která je příčinou úchylky, může být sama úchylná, ale nemusí. Pokud člověk neví to, co může vědět (nepřekonatelná nevědomost), nebo když neví to, co není povinen vědět, není to úchylné. Taková nevědomost omlouvá chybu, jejíž je příčinou, protože ji činí docela dobrovolnou.
Avšak nevědět z nedbalosti nebo ze zvrácené vůle to, co je člověk jako člověk povinen vědět, je úchylné. V takovém případě nevědomost neomlouvá chybu, jejíž je příčinou. Zaviněná čili dobrovolná nevědomost je nepřímou příčinou úchylky od řádné normy; bylo totiž odmítnuto poznání, které by úchylce zabránilo.
Je-li tato nevědomost přímo chtěna, aby se mohlo snáze setrvávat v úchylném stavu či jednání, pak je to doklad silně zvrácené vůle uchýlit se od řádné normy. Pokud je však tato nevědomost chtěna jenom nepřímo (jako se stává tomu, kdo je nevědomý, protože byl líný se učit, takže zaostal, anebo tomu, kdo už neví, co dělá, protože vypil mnoho alkoholu, apod.), pak tato nevědomost poněkud zmenšuje dobrovolnost jeho jednání, které zapříčinila.
B. Přehnaná emoce je příčina úchylky od řádné normy, protože naklání vůli, aby se bezmezně přimkla k tomu, co je příjemné smyslům. Samotná emoce ovšem není úchylná, ani její podněty, pokud jim člověk bezmezně nepodléhá. Vyskytne-li se smyslům dostupné dobro, emoce se při jeho spatření roznítí a strhne vůli do nepořádku. Kdo takto podléhá emoci, ten si uvědomuje, že to, co dělá, je úchylné. Emoce ho však žene. Vůle, stržená emocí, dává souhlas s jednáním, v němž se člověk uchyluje od řádné normy. Emoce může svou výjímečnou prudkostí způsobit takový fyziologický vzruch, že rozum je docela vyřazen a vůle potlačena. V takovém krajním případě už člověk pozbývá odpovědnost za úchylku, které se svým jednáním dopouští. Třebaže však emoce docela nevylučuje odpovědnost za úchylné jednání, přesto ji značně zmenšuje, a to v té míře, v jaké zmenšuje její dobrovolnost. Emoce totiž vyvolává nátlak na vůli a odnímá jí částečně její spontánnost.
C. Zloba: Člověk koná zlo uvážlivě. Vůle při plném poznání a plném souhlasu se zalíbením dává přednost menšímu dobru před dobrem větším. Tedy i bez nevědomosti a bez emoce může z vůle vzejít podnět k úchylce od řádné normy. Člověk zná zlo a volí si je; přitom však nechce zlo jako zlo - protože to člověk chtít prostě nemůže - lidská vůle totiž může směřovat jedině k dobru. Přesto neváhá odhodit větší, skutečné dobro, aby si zvolil menší, zdánlivé dobro, o kterém ví, že je přirozeně nežádoucí.
Tato kategorie lidí, uchylujících se od řádné normy, zahrnuje:
- nemocné, vadné jedince, kterým je vrozena zátěž úchylných sklonů a s ní také záliba v co nejmenším dobru;
- zdravé jedince, kteří však jsou svým temperamentem přitahováni k některým úchylkám od řádné normy. Endokrinologie, pojednávající o vnitřním (do krve) vyměšování různých látek, odhalila důležitost tělesných podmínek.
- Především jde o jedince, kteří ze zlozvyku váznou v nějaké úchylce od řádné normy. To v nich vytváří jistou zatvrzelost, projevující se falešnou potřebou. Ti, kdo zatvrzele váznou v tomto zlozvyku, vracejí se ke své úchylce jako recidivisté, a dopouštějí se jí znovu a znovu, docela bez vzrušení, jaká doprovází emoci. Páchají zločin chladně, ze zloby.
- Konečně, nezávisle na jakémkoli zlozvyku nebo zvráceně ustálené dispozici (uzpůsobení), jsou jedinci, kteří se uchylují od řádné normy ze zloby, protože už není nic, co by zadržovalo jejich lidský úpadek, co by zpomalovalo jejich vzdalování se od sebezdokonalení, ani naděje na věčný život, ani strach z trestu.
      Deontologie se však neomezuje na samotné etické hledisko, které zdůrazňuje nevědomost, emoce a zlobu jako příčiny zločinu, nýbrž usiluje o strukturální prohloubení pomocí psychologie a sociologie. Tomuto přístupu napomáhají různé logické modely a typologie.
    Jestliže nositelé sociálně patologického jednání jsou lidé u kterých převažují motivy "mít, vlastnit, vykořistit, znásilnit" nad motivy "být, dávat, dělit se", pak je možno v deontologii modelovat jako typy modus být a modus mít. Zatímco v prvém modu člověk opravdově žije, plně ovládá své emoce a vůbec sebe sama, ovládá také svůj čas, ale nepoddává se času, ve druhém modu člověk spíše živoří, slouží svým emocím, slabostem, neovládá sám sebe ani svůj čas, dává se strhnout každým nahodilým podnětem. (6)
     Deontologické rozvíjení této typologie nás vede k logickému modelování zhoubné ničivosti, kterou lze označit jako nekrofilii. Nekrofilie představuje dílčí, poměrně utkvělou či zatvrzelou náchylnost k destrukci a smrti. Naproti tomu biofilie je poměrně ustálená dispozice (uzpůsobení) k životu, k růstu, ke zdokonalení, k tvorbě. Biofilie je vždy globální a ucelená, kdežto nekrofilie je - přes svůj individuálně značně vysoký stupeň vždy pouze parciální, dílčí.
     To je ovšem výsledek logického modelování. V praxi se u jedince s převahou nekrofilní orientace nemusí nutně vyskytnout všechny rysy, jimiž se logicky modelovaný typ nekrofilie vyznačuje. Je pravda, že tak rozličné rysy, jako je touha týrat, kult síly, uchvácenost umíráním, rozkladem a požárem, sadismus, snaha znetvořit živoucí struktury ve ztuhlé zkameněliny pomocí přehnaného byrokratického aparátu, patří k téže modelované orientaci.
      V konkrétních případech jsou však rozdíly, odstupňování. kterýkoli z uvedených rysů se může u jedné osoby projevit více než u druhé. Rovněž se od jedné osoby ke druhé liší stupeň či rozsah, v jakém je daná osoba nekrofilní ve srovnání s její celkovou globálně biofilní orientací. Konečně je také různý stupeň toho, jak si konkrétní osoba uvědomuje své dílčí nekrofilní úchylky a do jaké míry si je racionálně zdůvodňuje.
   V návaznosti na tuto odstupňovanost konkrétní reality může prospět lepšímu přehledu příčin zločinnosti propracovanější model Ericha Fromma. (7) Frommův model je vcelku dvojpólový, a zahrnuje produktivní a neproduktivní životní orientaci, avšak v rámci neproduktivní orientace uvádí čtyři různé stupně:
1) Při receptivní orientaci je člověk přesvědčen, že zdroje všeho jeho dobra leží pouze vně, mimo něho. Domnívá se, že to, po čem touží, může získat pouze z toho vnějšího zdroje. Problém lásky je v této orientaci redukován na "být milován". Lidé, u kterých převládá tato orientace, jsou velmi citliví na to, pokud se od nich milovaná bytost odkloní nebo je odmítne. Pokud jsou inteligentní, jsou znamenitými posluchači, protože zásadně nic neprodukují, ale jen pasivně přijímají výsledky. Vyznačují se zálibou v jídle a pití. Jeví sklon k tomu, aby jídle a pitím překlenuli vlastní bojácnost a depresi.
2) Vykořisťovatelská orientace rovněž předpokládá, že zdroje všeho dobra leží vně člověka; že všechno, čeho se chce dosáhnout, nutno hledat v okolí člověka; že člověk sám nemůže nic vytvořit. Jedinec s převahou této orientace neočekává, že něco dostane darem od jiných, nýbrž si to bere násilím nebo lstí. Cítí se být přitahován pouze k člověku, kterého může vzít někomu jinému. Cítí se být přitahován jen takové= skupině, kterou může snadno vykořistit a oloupit. V intelektuálním úsilí má sklon k eklektickému přebírání cizích myšlenek, a nikoli k jejich tvorbě. Místo naivní důvěry a povrchního optimismu, jakým se vyznačuje receptivní orientace, nalézáme zde nedůvěru, cynismus, závist a žárlivost. Ježto jedinci s převahou této orientace způsobují radost a potěšení pouze ty věci, které lze odebrat jiným, přeceňují cizí vlastnictví a podceňují své.
3) Křečková orientace: lidé s převahou křečkovské orientace mají nedůvěru v něco nového a hodnotného, co by mohli získat ze svého okolí. Zážitek bezpečí a jistoty se u nich zakládá na "křečkování" a spoření. Naopak jako ohrožení svých jistot prožívají, pokud mají něco vydat. Je-li vnější svět prožíván jako ohrožení vlastní bezpečnosti, pak logická odezva je zatvrzelost. Stálé "NE" se stává skoro automatickou ochranou proti vpádu. Tvrdošíjné setrvávání je odpověď na nebezpečí vlivu. Lidé s převahou této orientace se domnívají, že vlastní pouze určité množství sil, energie a duševní kapacity,a že toto množství se zmenšuje a nenahraditelně vyčerpává při používání. Důvěrný poměr ve vztazích k jiným lidem považují za ohrožení sebe samých.
4) Tržní orientace spočívá v tom, že se zde neuplatňuje nějaký zvláštní, trvalý a soustavný vztah. V dané orientaci se uplatňují jenom ty vlastnosti, které se dají nejlépe prodat. V popředí nestojí zvláštní postoj, ale pohotovost k zaujmutí takového postoje, jaký je právě okolím nejvíce ceněn. Rozšíření této orientace v 19. a 20. století vnějškově poněkud usnadnil rozvoj trhu v soukromo-podnikatelském hospodářství.
Jak však tyto modelované orientace souvisejí s nekrofilním typem? Nekrofilní úchylnost člověka k omezování dobra a k umenšování životních hodnot je obrácena buď navenek - proti druhým (sadismus), nebo dovnitř, přičemž se často mísí e sexuálním pudem (masochismus).
     V symbiotickém spojení se člověk spojuje s jinými, avšak pozbývá svou nezávislost, nebo jí vůbec nedosahuje; vyhýbá se nebezpečí osamocení tím, že se stává částí někoho jiného, do něhož se dává "pohltit", nebo kterého sám "pohlcuje". První způsob je základem pro to, co se popisuje jako masochismus. Snaha "pohltit" jiné, sadistický aktivní projev symbiotického vztahu, se rovněž objevuje ve směsi s pohlavním pudem jako sexuální sadismus. Čím více se tato touha ovládat bezmocnou osobu mísí s destruktivností, tím je krutější; nicméně i "chtivost vládnout", která je někdy maskována jako "láska", je rovněž výrazem sadismu. Takový sadista si přeje, aby jeho předmět jeho zájmu byl bohatý, mocný, měl úspěch, avšak snaží se zabránit jednomu: předmět se nesmí stát nezávislý, protože by mu pak přestal náležet. Symbiotický vztah je vztah těsné blízkosti intimity s předmětem, ovšem na úkor jeho svobody, nezávislosti a celistvosti.
Jiný vztah se zakládá na odstupu, odklonu a destruktivnosti. Jednotlivec se může marně snažit překonávat zážitek osobní bezmoci tím, že se odkloní od ostatních, jimiž se cítí být ohrožen. Faktický odklon, doprovázený lhostejností, může být překrýván nebo maskován povrchní družností.
Aktivním projevem odklonu je destruktivnost: snaha zničit jiné vyplývá ze zoufalého strachu člověka, aby on sám nebyl zničen. Ježto odklon a destruktivnost jsou pasivním a aktivním projevem téhož vztahu, vystupují často smíšeně v různých proporcích. Jejich rozdíl je ovšem větší než mezi aktivním a pasivním projevem symbiotického vztahu. Destruktivní projev vzniká silnějším a rozsáhlejším blokováním tvořivosti a životního růstu, než prostý odklon. Je zvrácení vůle k životu. Energie neprožitého života se deformuje v energii, která směřuje ke zničení života.
V procesu asimilace (přizpůsobení) a procesu socializace (zespolečenštění) existuje jistá příbuznost mezi různými logicky modelovanými orientacemi (7):
neproduktivní orientace:
1) recept. orientace (příjem) masochistická (věrnost)
2) vykořisťovatelká orientace (braní) sadistická symbióza (autorita)
3) křečkovská orientace (uchování) destruktivní (zajištění)
4) tržní orientace (směna) indiferentní postoj (poctivost)

Odkazy:
1) M.Černý, Rodina a dědičnost, 22, Praha l971 Avicenum.
2) P.Zvolský, Genetika v psychiatrii, 216, Praha l977 Avicenum.
3) M.Foresman, In: Brit. J. Psychiat., 117, 353, 1970; W. Züblin, In: Acta Endocr., 14, 137, 1967; W.H.Price - P.B.Whatmore, In: Brit. Med. J., 1, 533, 1967.
4) W.M.Court-Brown - W.H.Price - P.A.Jacobs, In: Brit. Med. J., 2, 325, 1968.
5) J.Money - R.J.Gaskin - H.Hull, In: St. John´s Law Review, 44, 220, 1970.
6) E. Fromm, To Have Or To Be?, 115, New York 1982 Bantam Books; české vyd.: Mít nebo být?, Praha 1992 Naše vojsko.
7) E. Fromm, Člověk a psychoanalýza, 53-57, 65, 88-90, Praha 1967 Svoboda.

2. Sociální patologie
     Velká část příslušníků lidské populace je natolik sugestibilní a přístupná našeptávání, že je ochotna podrobit svou vůli a své jednání komukoli, kdo vystupuje a mluví dost důrazně anebo dost sladce, aby to uchvátilo. Kdo má natolik vyhraněné a pevné přesvědčení, že se postaví vůči davu do opozice, tvoří spíše ojedinělou výjimku, které se mnohdy obdivují pozdější pokolení, ale jíž se současníci vesměs vysmívají.
Na předpokladu, že lidé jsou ovladatelné "ovce" založili diktátoři své totalitní režimy. "Vlčí orientace" je vlastně jen snížená "orientace ovčí". "Vlci" touží vést, ovládat, dobývat a zabíjet. "Ovce" se zase touží podřizovat se a někoho následovat. Proto "vlci" přimějí "ovce" k zabíjení, a "ovce" se tomu přizpůsobují nikoli proto, že by v tom nalézali zalíbení, nýbrž proto, že chtějí někoho následovat. "Vlci" si posléze vymýšlejí různé báchorky o tom, že jejich věc je vznešená, že je třeba bránit ohroženou svobodu, že je nutno pomstít za utiskování národa, třídy, rasy, za zneuctěnou čest, a to všechno proto, aby přesvědčili "ovce", že mají jednat jako "vlci". (1)
    Základ pro nejzhoubnější a nejnebezpečnější projev sociálně úchylného zaměření člověka představuje syndrom destrukce (příznačná ničivost), totiž to co jedince nutká ničit za účelem dosažení co nejmenšího dobra. Tato příznačná ničivost se do značné míry opírá o krajní narcismus člověka. Projevuje se především násilím. Naplno se však projevuje pouze u menšiny lidí. Kdežto u většiny se projevuje v násilí společensky méně závažném. Podle toho lze rozlišit různé stupně násilných projevů:
1) Častým a nejméně společensky závažným patologickým projevem násilí je násilí hravé. K hravému násilí dochází nikoli ve snaze ničit, ani není motivováno zlobou. Hlavním motivací je vystavení dovednosti na odiv, a nikoli samotná ničivost čili snaha o co nejmenší dobro.
2) Vážnější je násilí reaktivní. Reaktivního násilí se často užívá při obraně vlastního nebo cizího života, svobody, důstojnosti, majetku. Vyplývá ze strachu. jeho cílem je sebezachování, nikoli zničení. Přitom obava, že člověk je ohrožen a z toho plynoucí násilí, nemá někdy reálný podklad; zakládá se spíše na manipulaci s lidským myšlením. Někteří političtí vůdcové přesvědčují své příznivce o tom, že jsou vlastně ohroženy (třídní zájmy, rasové či národní zájmy, atd.). Tím u nich vyvolávají vnitřní odezvu v podobě reaktivního nepřátelství.
      Jiným rysem reaktivního násilí je frustrace, daná hrozícím či dostavujícím se nebezpečím. Brání-li se někomu v uskutečňování jeho přání nebo v uspokojování jeho potřeby, setkáváme se u něho s agresivním chováním.
      Této agresivitě je příbuzná agresivita, plynoucí z nenávisti, vyvolané žárlivostí nebo emocí: "B" má nějaký objekt, který vyžaduje "A", nebo je milován osobou, po jejíž lásce touží "A"; v "A" vzniká nepřátelství vůči "B", kterému se dostává toho, po čem "A" marně touží.
     K patologickému se blíží násilí, podmíněné závistí, a dále násilí, sledující pomstu. Při pomstychtivém násilí byla křivda již učiněna, takže zde násilí nemá ráz obrany, ale odvety. Dospělá osoba, životně zaměřená příznivě, k produkování, vykazuje méně motivů, plynoucích z touhy po pomstě než osoba neurotická, která má potíže, když má žít nezávisle a plně, a jež je leckdy ochotna vsadit celou svou existenci na jedinou kartu: na touhu pomstít se. Podobně je tomu u sociálně (též hospodářsky) zaostalých skupin, u nichž se smysl pro pomstu (např. za porážku, kterou národ v minulosti utrpěl) zdá nejsilnějším. Tak jsou sociálním ohniskem touhy po pomstě nižší střední vrstvy, které jsou ve vyspělých společnostech nejvíce odsunuty stranou. podobně jsou ohniskem, v němž se soustřeďují revanšistické nálady, snahy nacionalistické a rasistické. (2)
    Jiným zdrojem pomstychtivého násilí je otřesená důvěra. Člověk vstupuje do života s důvěrou a přesvědčením o převaze dobra, lásky a spravedlnosti. Mezi tím, má-li člověk důvěru v nějakou osobu či nějaké hodnoty a vírou v boha je podstatný rozdíl. Každý člověk prochází řadou deziluzí. Přitom se narušuje jeho dosavadní přesvědčení. Zaniká důvěra v nějaké osoby či hodnoty. Při zradě nepřítele, životního partnera, učitele, politického nebo jiného vůdce, kterým člověk důvěřoval, kupí se deziluze na sebe, až posléze otřesou důvěrou dané osoby. Víra tím však není ohrožena, nýbrž jen oslabena v těch důvodech, které ji eventuálně činí přesvědčenou. Při ztrátě víry je vždy vyloučena víra v hlubší smysl samotného života. Kdežto při ztrátě důvěry v nějakou osobu nebo v nějakou jinou přirozenou hodnotu jde vždy jen o dílčí deziluzi, byť někdy velmi rozsáhlou.
      Odezvou na deziluzi je zmatek. V mnoha případech je výsledek takový, že si osoba buď zachová víru, ale ochuzenou o její přesvědčení vlastní životní zkušeností, tedy oslabenou a nepřesvědčenou; doufá pak v zázrak, který jí vrátí původní mladistvé přesvědčení a pevnost ideálů; nebo ztratí víru, a pak marně překonává své zoufalství tím, že chce brát spravedlnost do vlastních rukou, nebo se pošetile honí za vnějškovými cíli:  peníze, prestiž, moc, atd. Mnohdy se vrhá do mocné autorita nějakého politického vůdce, politické strany apod. Ten, kdo předtím věřil, milovat život, po zklamání odhodil také svou víru, změní se takto v cynika a ničitele. Tak je jeho ničivost jen jedním z projevů jeho zoufalství. Zklamání ze života, doprovázené ztrátou víry, zde vede k úsilí o dosažení co nejmenšího dobra, k nenávisti vůči životu.
3) Násilí jako kompenzace znamená náhražku za kulturně hodnotnou či sociálně prospěšnou činnost, resp.za tvůrčí, produktivní činnost; vyskytuje se proto často u osoby se sníženou potencí (impotence). Jedinec je puzen k tomu zanechat ve společnosti svou stopu. Žene ho touha přetvářet a měnit (ovšem s minimem vlastního tvůrčího přínosu), a nejen být měněn. Schopnost užívat takto svých sil je potence (sexuální potence je pouze jedna z jejích forem). Je-li u člověka snížena nebo omezena schopnost jednat (buď že je slabý, nebo, že si nedůvěřuje, atd.), tedy trpí. Utrpění z nedostatku patřičného uplatnění spočívá ve faktu, že se člověk nemůže vyrovnat se stavem bezmoci a závislosti.
Způsoby kompenzace snížené schopnosti k činu:
a) podrobit se a ztotožnit se s osobou nebo skupinou, která má moc; člověk tak nabývá dojmu, že jedná, zatímco se ve skutečnosti pouze podrobuje, a stává se součástí těch, kdo jednají a mají moc;
b) úsilí o co nejmenší dobro pomocí ničení. Tvoření kulturních hodnot a budování společenských vztahů vyžaduje jisté kvality, které má impotentní osoba v omezené míře. Zničení vyžaduje pouze užití síly, násilí. Jedinec, který není schopen tvořit hodnoty, totiž přivést je k co největšímu rozhojnění, snaží se ničením dospět k co nejmenšímu dobru; tak se podílí jako parazit na existujícím dobru aj. hodnotách tím, že je umenšuje.
     Násilí jako kompenzace je příznakem toho, že život je zmrzačený, torzovitý, nenaplněný. Nicméně i v samotném nutkání usilovat o co nejmenší dobro zničením dobra většího se stále ještě projevuje lidská potřeba žít a překračovat svou omezenost, negativně, barbarsky směřovat k dobru, které člověka nekonečně přesahuje.
4) Násilí jako projev žízně po krvi, jako příznak krvežíznivosti jedince, totiž jeho zloby. Prolévat krev znamená zakoušet život, navenek silný, jedinečný, mocný, vynikající nad jiné. Životní bilance v tomto zvráceném smyslu je následující: zabit tolik, kolik kdo může, je-li něčí život takto uspokojen něčí krví, pak je zase daný jedinec zralý na zabití. Zabíjení v této zvrhlé perverzi je utvrzování života na úrovni nejhlubšího úpadku. Cílem krveprolévání není pouze smrt, nýbrž utvrzování života na nejzvrácenější úrovni.
       V dějinách vůdců, opojených svou mocí a slávou, jsou četné příklady těch, kteří takto "léčili" svou krajní narcistickou pýchu tím, že deformovali okolní realitu tak, aby lépe odpovídala jejich osobní úchylce. Podobní jedinci se rovněž snaží umlčet jakoukoli kritiku. Nemohou totiž snést ohrožení, jaké pro ně představuje zdravý a normální projev veřejnosti. Od Caliguly a Nerona až po Mussolliniho, Hitlera, Stalina, Mao Ce-tunga aj. se setkáváme s osobním úsilím o nalezení těch, kdo by jim zaslepeně, fanaticky důvěřovali, kdo by deformovali realitu k obrazu úchylky, a umlčení jakékoli kritiky. (3)
     Jedná-li se o patologický narcismus, tedy je třeba brát v úvahu především jeho krajní, zhoubnou podobu. V případě krajního narcismu není jeho objektem něco, co dotyčná osoba dělá, vytváří a produkuje, nýbrž něco, co dobývá, vlastní, co má, např. její tělo, její názory, její zdraví, jeho bohatství, její moc, atd. K tomu, aby si takový jedinec uchoval iluzi své velikosti, vzdaluje se stále víc a více od reality, a stále jen zvyšuje svou výbojnost. Krajní narcismus si neklade žádná omezení, a tak záhy přerůstá z individuálního ve skupinový.
     Z hlediska kterékoli organizované skupiny, která chce zůstat skupinou, je důležité, aby její členové vkládali do skupiny svůj "náboj" narcismu. Společnost, která se náležitě nestará o většinu svých příslušníků, usnadňuje svým příslušníkům narcistické uspokojení zhoubného rázu, aby bez větší námahy zabránila vzniku nespokojenosti. Pro chudé a kulturně zaostalé vrstvy společnosti je zdrojem velkého zadostiučinění jejich narcistická pýcha, že patří k mocné skupině. Např. rasový narcismus v hitlerovském Německu a na americkém Jihu: jádro tvoří střední vrstva - ta byla v Německu zaostalá, a zrovna tak na na americkém Jihu byla chudá a kulturně dost izolovaná. měla možnost zadostiučinění: nadnesený obraz o sobě jako o nejobdivuhodnější skupině na světě a o své převaze nad jinými rasami, označovanými za méněcenné. Jiný příklad poskytuje internacionalisticky laděný narcismus chudého a kulturně zaostalého dělnictva v kapitalistické společnosti 19. a začátku 20. století.
      Skupinový narcismus nelze tak snadno odhalit jako narcismus individuální. Pokud nějaký jedinec říká: "Já a moje rodina jsme ti nejobdivuhodnější lidé na světě. jedině my jsme inteligentní. Ostatní jsou hloupí, špinaví, méněcenní", atd., tedy většina lidí snadno pozná nevzdělaného ignoranta, nevyrovnaného člověka, ba snad šíleného. Avšak pokud nějaký řečník nahradí slovo "já" a "moje rodina" slovem "národ", "třída", "rasa", popřípadě se o tom napíše několik manifestů, pak ho mnoho lidé začne chválit a obdivovat pro jeho "lásku k vlasti, k třídě, k rase".
     Tento skupinový narcismus během doby do sebe vtřebával různější sociální struktury: náboženské, nacionální, a jiné. Tak se dostávali proti sobě protestanté a katolíci, Francouzi proti Němcům, Němci proti Slovanům, bílí proti černým, Árijci proti Ne-Árijcům, komunisté proti kapitalistům, atd.
     Zatímco skupinový narcismus vzrůstal, jeho protiváha - hnutí za lidská práva rovněž podléhalo změnám. Těžkou ranou humanismu byla I. světová válka. Tato válka umožnila nástup orgií skupinového narcismu: nacionální hysterie v četných národech, které podněcovaly I. sv. válku, Hitlerův rasismus a nacismus, Stalinovo zbožnění strany, muslimský a hinduistický náboženský fanatismus, atd.
    Třebaže se šíří vědecký způsob myšlení, který tvoří důležitý předpoklad pro odhalení narcismu, a podlomení jeho průbojnosti ve společnosti, přesto většina lidí, i těch, kdo si ve škole osvojili vědecké metody, není příliš ovlivněna vědeckým myšlením. Většina profesionálů v oboru přírodních a společenských věd si neosvojila vědecký přístup, ale stali se z nich jen technokraté. Tak se u nich technika stala novým objektem, v němž se vybíjí jejich narcismus. Narcistická pýcha člověka, že pouze on sám je tvůrcem dříve vysněného světa věcí, a dokonce může zničit celou lidskou civilizaci a společnost, ba i samu zemi, našla v technice nový předmět pro narcistické sebepřeceňování.
    Pokud jde o patologičnost skupinového narcismu, častým příznakem je zde nedostatek rozumného úsudku a jeho objektivity. Jsou-li četná politická hnutí založena na narcistickém sebeoslavování, vede nedostatek objektivity ke zkázonosným důsledkům. Např. Hitler - člověk s krajně vypjatým narcismem, který podnítil skupinový narcismus milionů Němců, přecenil sílu Německa a podcenil nejen sílu spojenců, nýbrž také tuhost ruské zimy. Odmítal vidět skutečnost objektivně: objektivní podmínky neexistují. Jeho přání zvítězit a vládnout se totiž v jeho hodnocení uplatnilo více, než takové skutečnosti, jako byla vlastní výzbroj a podnebí v Rusku. Vyhlazování Židů sloužilo nacistům jako důkaz převahy Árijců. Pro sadistu je totiž okolnost, že může zabít člověka, důkazem převahy toho, kdo zabíjí. V komunistickém Rusku sloužilo stejnému účelu vyhlazování Židů právě tak, jako četných národnostních menšin, provádění stranických čistek a likvidace odpůrců režimu.
     Z dalších příznaků krajního narcismu vyniká okolnost, že výstředně narcistická skupina usiluje o to, aby měla vůdce, se kterým by se mohla ztotožnit. Vůdce je pak skupinou nekriticky obdivován a skupina do něho promítá svůj narcismus. Osobnosti, které jsou jako jedinci obzvláště narcistické, jsou pro splnění tohoto úkolu kvalifikovány nejlépe. Právě narcismus vůdce, který je přesvědčen o své velikosti, a jenž nemá o sobě sebemenší pochybnost, je to, co přitahuje narcismus těch, kdo se mu podřizují. Vždy je k dispozici jisté množství zatížených polopsychotiků, ochotných uspokojovat potřeby narcistické skupiny.

Odkazy:
1) E.Fromm, Lidské srdce, jeho nadání k dobru a zlu, 11-12, Praha 1969.
2) E.Fromm, Tamtéž, 20.
3) E.Fromm, tamtéž, 60-61.

3. Poslání policie ve společnosti
      Poslání policie ve státě vyplývá z jejího zákonného vymezení: Policie je ozbrojeným bezpečnostním sborem, který plní úkoly ve věcech vnitřního pořádku a bezpečnosti v rozsahu vymezeném ústavními zákony, zákony a ostatními obecně závaznými předpisy. (1)
     Předmětné pole působnosti policie z hlediska sociálně psychologického vcelku je veřejné střetávání zájmů, tvořících nejzávažnější skupinu mezilidských konfliktů. Zde se vytvářejí ohniska největších nebezpečí v mezilidských vztazích. Konflikty zájmů mají neblahé důsledky pro řádný, normální život jedinců i skupin (2).
     Policie konkrétně plní následující úkoly:
- chrání bezpečnost osob a majetku;
- spolupůsobí při zajišťování veřejného pořádku, a byl-li porušen, činí opatření k jeho obnovení;
- vede boj proti terorismu;
- odhaluje trestné činy a zjišťuje jejich pachatele;
- koná vyšetřování a vyhledávání o trestných činech;
- zajišťuje ochranu státních hranic ve vymezeném rozsahu;
- zajišťuje ochranu ústavních činitelů České republiky a bezpečnost chráněných osob, kterým je při jejich pobytu na území České republiky poskytována osobní ochrana podle mezinárodních dohod;
- zajišťuje ochranu zastupitelských úřadů a ochranu objektů zvláštního významu;
- dohlíží na bezpečnost a plynulost silničního provozu a spolupůsobí při jeho řízení;
- odhaluje přestupky, a pokud tak stanoví zvláštní zákon (§ 24 Zák. ČNR č.186/1992 Sb.), přestupky objasňuje;
- projednává přestupky, pokud tak stanoví zvláštní zákon (§ 16 Tamtéž);
- vede evidence a statistiky potřebné pro plnění svých úkolů;
- vede celostátní pátrání; přitom je oprávněna zveřejňovat údaje nezbytné k identifikaci hledaných osob;
- získává, soustřeďuje a vyhodnocuje informace sloužící ochraně ekonomických zájmů České republiky;
- na základě vyrozumění orgány Vězeňské služby České republiky provádí úkony související s bezprostředním pronásledováním osob, které uprchly z výkonu vazby nebo z výkonu trestu odnětí svobody;
- zadržuje svěřence s nařízenou ústavní nebo uloženou ochrannou výchovou, kteří jsou na útěku, a spolupůsobí při jejich vyhledávání;
- plní též úkoly státní správy podle zvláštního zákona (3).
      Při provádění služebních zákroků a služebních úkonů je policista povinen dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní a nepřipustit, aby osobám v souvislosti s touto činností vznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo služebním úkonem. (§ 6, odst.1 Zák. ČNR č. 283/91)
    K projevům neúcty vůči osobám, patří např. potupa, pomluva, nactiutrhání. Potupa je nespravedlivé porušení úcty vůči přítomné osobě. Děje se pozitivně, když se slovem (nadávkou) nebo činem (výsměchem, ironií nebo arogancí, násilným úkonem) dává najevo pohrdání, nebo negativně, když se opomene povinný projev úcty. Kdo se dopustil potupy, je povinen poskytnout postiženému náhradu za poškození dobrého jména a cti. Náhrada se děje omluvou, vnějším projevem úcty, a pod. Odvolání potupy se má dít před osobami, které byly svědky potupení osoby. Od povinnosti náhrady osvobozuje okolnost, že si potupená osoba zjednala náhradu sama (důrazně se ohradila, potupu opětovala, aj.).
     Pokud jde o ohrožování dobrého jména osoby, dobré jméno čili dobrá pověst člověka je jedna ze základních hodnot, které máme chránit. Je to dobré mínění o morálních hodnotách člověka nebo nějaké skupiny, církve apod. Kdo porušuje toto dobré mínění o jedinci (či skupině), zbavuje ho dobrého jména. Děje se to pomluvou, nactiutrháním aj.
      Pomluva je nepravdivé připisování chyb někomu, kdo je ve skutečnosti nemá. Nactiutrhání je nespravedlivé vyjevování nebo zveřejňování skrytých chyb nějaké osoby. Jak nactiutrhání tak pomluva porušují přirozené lidské právo na vnější čest ve společnosti. Závažnost těchto způsobů ohrožování dobrého jména osoby či skupiny se měří podle velikosti škody, kterou někomu způsobují. Velikost škody závisí na tom, co se vypráví, dále na okolnostech, komu se to vypráví a jak široký okruh lidí slyší vyprávění, jaké postavení ve společnosti mí postižená osoba, atd.
Zvláštní případy tvoří veřejné zločiny, za které byl někdo odsouzen:
- je dovoleno je zveřejňovat, protože provinilec, který byl ve věci odsouzen, pozbyl tímto soudním výrokem také právo na dobrou pověst v dané látce;
- je přípustné zveřejňovat zprávu o zločinu někoho, kdo sice nebyl odsouzen, ale zločin byl veřejně spáchán (např. zločiny komunistů); toto je však omezeno pouze na místní hranice společenství, kde byl zločin veřejně znám, a dále na časové hranice veřejné známosti daného zločinu: je nemorální znovu zveřejňovat zprávu o zločinu, který byl sice veřejně spáchán, ale upadl už v zapomenutí.
     Kromě negativního mravního příkazu opomenout vše, co by poškodilo něčí dobré jméno či pověst, je policista zavázán také pozitivně učinit vše pro to, aby něčí dobré jméno či pověst zůstalo zachováno. Na to je nutno pamatovat při udáních, zejména anonymních. Zásadně se nemá napomáhat k poškozování něčí pověsti jak tím, že se někdo (zejména v tísni) otevřeně vyzývá, aby někdo vyjevil něco nepříznivého o někom dalším, tak tím, že se takovému poškozování něčí dobré pověsti ochotně naslouchá. Policista je naopak mravně zavázán podle vhodnosti a možnosti zabránit pomlouvačným nebo nactiutrhačným řečem, a není-li to možné, alespoň jim nenaslouchat.
    Důležitá výchozí zásada pro postoj a jednání policisty vůči občanovi je presumpce neviny, neboli předpoklad neviny u každého, jemuž nebyla jeho vina za zločin nebo přestupek prokázána. Přitom jsou důležité také okolnosti, za jakých došlo k nějakému přestupku.
     V případě přestupku, jde o zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně zákonem označeno, nejde-li o jiný správní delikt podle zvláštních právních předpisů nebo o trestný čin. Naopak přestupkem není takové jednání, jímž někdo odvrací útok na zájem chráněný zákonem, nebo nebezpečí přímo hrozícímu zájmu chráněnému zákonem, jestliže tímto jednáním nebyl způsobem zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo možno odvrátit jinak. (4)
     Tak třeba při zadržení občana pro příliš rychlou jízdu vozidlem, musí policista zachovávat zdrženlivý přístup, třebaže tato rychlost jeho jízdy byla nesporně prokázána, a to až do objasnění okolností, za jakých se tato rychlá jízda děla. Mohlo jít např. o naléhavý nouzový převoz rodičky do porodnice, o převoz zraněného nebo postiženého infarktem do nemocnice atd. Takové okolnosti by totiž změnily samotný ráz činu tak, že by nemuselo jít nutně o přestupek, i když se tak na první pohled jevil. Zákon uvádí, že na občana, obviněného z přestupku, se hledí jako by byl nevinen, pokud jeho vina nebyla vyslovena pravomocným rozhodnutí (5).
     Výchozí zásadou policisty pro jeho postoj a jednání vůči občanovi je tedy zdrženlivost a stanovení strategie a taktiky zásahu.
      Strategie patří mezi nejdůležitější činitele ovlivňující rozhodování lidí v konfliktních situacích. Slovo strategie je původně vojenským termínem, znamenajícím vědu a umění vedení vojska. Od původního významu slova strategie se odvozuje také obecnější význam: pečlivě vypracovaný plán, postup, metoda k dosažení nějakého cíle. Vojenský a soupeřivý rys ustupuje do pozadí. Jádro však zůstává: stanovení a řízení prostředků k dosažení nějakého cíle.
    Stanovení strategie představuje úvod k jednání. Zvolený druh strategie, která má být použita, ovlivňuje samotný ráz setkání policisty s danou situací. Výzkumy v tomto směru ukazují jednoznačný závěr: Nabídnutí spolupráce v prvním kroku vede téměř bez výjimky k vyšší úrovni spolupráce v dalším průběhu konfliktního střetnutí dvou lidí. Pro další nadějný rozvoj spolupráce mezi policistou a občanem je lépe, když se od počátku setkání policisty s občanem volí stejná strategie oběma partnery, než když každý volí jinou strategii. (6) K této volbě stejné strategie může velmi napomoci úvodní komunikace mezi policistou a občanem. Iniciativu v tomto směru má policista. Ten má svým úvodním slovním projevem, ale i postojem a jednáním navodit u občana shodnou strategii postupu. Jestliže dojde k zadržení občana, jemuž se bez vysvětlení dají např. odebrat otisky prstů, pak nelze očekávat shodnou strategii postupu mezi policistou a občanem, a tím méně jakoukoli spolupráci občana.
    Policista je povinen při provádění služebního zákroku a služebního úkonu, spojeného se zásahem do práv a svobod osob poučit je o jejich právech. (§ 6, odst. 1, Zák. ČNR 283/91) Ještě dříve však policista má použít výzvy: Jménem zákona! (§ 9, odst. 1, 2, Zák. 283/1991), a prokázat svou příslušnost k policii. Policista při výkonu své pravomoci prokazuje příslušnost k policii stejnokrojem s identifikačním číslem, služebním průkazem a odznakem služby kriminální policie (§ 10, odst. 1, 2, téhož zákona).
     Teprve potom zákon stanoví oprávnění požadovat prokázání totožnosti občana (§ 13, téhož zákona).
     Takto samotný zákon určuje výchozí postup pro navázání spolupráce policisty s občanem tak, aby z obou stran byla pokud možno zvolena shodná strategie.
     Taktika ve svém původním vojenském významu označuje dovednost (či umění) uspořádat vojáky do určitého útvaru před začátkem boje a vhodně jich užívat podle vývoje bojové situace. Význam tohoto slova se však posléze rozšířil na dovednost či umění využívat prostředků, které jsou k dispozici k dosažení nějakých cílů. Když srovnáme původní smysl označení taktika a strategie, tak se ukazuje, že strategie zahrnuje daleko širší oblast činnosti, a že se vztahuje na činnost trvající déle, že taktika. Proto lze říci, že taktika je dílčím úsekem strategie, neboť řeší dílčí úkoly, o kterých strategie pojednává.
Všeobecně lze rozlišovat čtyři druhy taktických zásahů: sliby, přísahy, inspekční zásahy, hrozby.
      Slibem se rozumí takový zásah do rozvoje vzájemných vztahů mezi dvěma nebo více lidmi, jaký navazuje na úvodní informaci typu: Budete-li v následujícím kroku volit takový postup, jak si to přeji já, povede to k vašemu prospěchu, např. odměně (7). V konfliktních situacích přicházíme do styku se dvěma typy slibů. Jedním typem jsou sliby odvolávající se na odměnu, která je definována v termínech již jednou předem daných. Jiným typem slibu se počítá s odměnou, která není předem určována, a je tedy stanovena dodatečně.
      Přísaha v původním náboženském smyslu znamená vzývání Božího jména, majícího dosvědčit pravdivost výpovědi nebo úmyslu splnit nějaký slib. V širším smyslu vyjadřuje zdůraznění pravdivosti nějakého výroku, nebo ujištění o splnění nějakého závazku pomocí závislosti na absolutních hodnotách. Jde tu o sdělení závazku, kterou sdělující osoba (osoba zapřísahající se) přijímá na sebe. Závaznost tohoto sdělení si přitom ten, komu je sdělována, nemůže vynutit. Ten ji má vzít na vědomí a zachovat se podle toho.
     Před druhou osobou, se kterou jsem v konfliktním vztahu, se mohou zavázat, že vykonám něco, co pro ni může mít buď příznivý nebo nepříznivý důsledek. Svou přísahou mohu navodit stav, který pro druhou osobou může být příležitostí ke zneužití ale i ke spolupráci. Přitom mohu přísahou omezit počet možností (alternativ), které mám, a ponechat si např. pouze jedinou. Ta může mít pro druhého ráz posílení nebo oslabení naděje. Oba tyto typy přísah byly experimentálně zkoumány.
   Přísaha bezpodmínečné nabídky spolupráce. Mezi různými druhy strategie je poměrně nadějná strategie nepodmíněné spolupráce. Někteří badatelé se domnívají, že volby spolupráce, které jsou v těchto strategiích navíc oproti tomu, co se dá logicky očekávat, mají signální význam. Něco partnerovi naznačují. Ten se v řadě případů dovtípí. Kdy? Na tuto otázku se pokusil odpovědět sociální psycholog Osgood. Zdůraznil přitom nutnost naprosté nevázanosti tohoto projevu na jakoukoli podmínku. Nesmí tedy jít o nějaký slib typu: Já ti dám to a to, když ty uděláš toto, nebo Dám ti tohle, ale ty pak musíš toto. Druhou podmínku, kterou Osgood zdůraznil, lze označit jako výraznost sdělení. Gesto spolupráce nemá být provedeno tak, aby uniklo pozornosti, aby bylo přehlédnuto, aby bylo považováno za chybu, za opomenutí atd. Proto má před nepodmíněným projevem spolupráce předcházet zřetelné sdělení tohoto záměru spolupráce partnerovi, kterého se týká. Toto sdělení ho má přesvědčit, že to, co bude následovat, není náhodné, nýbrž záměrné. O tom, proč se to dělá, se ve sdělení nevypovídá. Druhá strana se nad tím má zamyslet a sama na to přijít.
     Inspekce v původním smyslu (z lat. inspectare) znamená nahlížet dovnitř. Dělá-li se to několikrát po sobě, opakovaně, pak pro to latina užívá slova inspecere. Během doby se rozšířil přenesený význam tohoto slova: hlouběji prozkoumat, prohlédnout. U policie se pak rozšířil také termín perlustrace (z lat. perlustro, prohlížet). Při inspekci a perlustraci nejde o docela jednoduchý postup či metodu, vyvolávající vždy a všude docela jednoznačný účinek. Velice při tom záleží na souvislosti čili kontextu - na souvislosti strategické, časové aj., jakož i na tom, o jaký druh inspekce a perlustrace přesně jde.
     Hrozba je taktickým druhem zásahů, jaký lze postavit na opačný pól, než na jakém stojí slib. Hrozba je sdělení, avšak nikoli neutrální, nýbrž jednoznačně adresné. Se slibem má společné pouze to, že podobně jako slib užívá i hrozba podmíněného způsobu vyjadřování: Když se neudělá to, co vyžaduji, pak nastane... Hrozba však na rozdíl od slibu nevypovídá o něčem hodnotově příznivém. Experimentálně bylo prokázáno, že úroveň spolupráce byla výrazně vyšší tam, kde nebylo možno volbě přisuzovat význam význam hrozby či trestu (8).
     Sama hrozba vyšetřování je závažným sociálním nátlakem, který dotváří psychologickou atmosféru sklíčenosti, obav a podezírání. Tento nátlak, vycházející z oficiálních zdrojů a vyjádřený v právních normách, je ještě stupňován souborem formálně nezavedených opatření sociálního nátlaku.
     Z uvedeného se tedy ukazuje, že podmínky, za kterých tyto taktické zásahy působí, hrají důležitou roli. Jsou to zejména otázky strategického kontextu, tj. do jaké souvislosti daný zásah přichází a do dotváří jeho význam.
     Závažným předpokladem pro stanovení strategie a taktiky výchozího postupu policisty vůči občanovi během konfliktní situace, je sama povaha předpokládaného přestupku nebo zločinu. Povaha a rozvrstvení zločinnosti, jakož i jejích sociálních příčin zaznamenávají v industrializované společnosti značné změny (9). To ovlivňuje také povahu narušených sociálních vztahů, s jakými se setkáváme u delikventa (1O).
     Klasifikace (typologie) pachatelů není jen součástí zkoumání osobnosti pachatele a příčin trestné činnosti, nýbrž také prostředkem modelování a formování postupů policisty vůči pachateli. Z řady typologií pachatelů si všimněme některých sociálních charakteristik závažných forem trestné činnosti:
1) v dopravě,
2) vůči majetku,
3) proti lidskému životu a zdraví,
4) závažně narušující občanské soužití,
5) sexuální delikty.
k 1) Zvláštnost trestné činnosti v dopravě spočívá v tom, že mnohdy jde o jednání, jehož společenská nebezpečnost vyplývá pouze z toho, že k němu došlo v souvislosti s dopravou, a že pachatelé bývají často řidiči motorových vozidel. Většinou nejde o osoby s antisociálním zaměřením. Trestné jednání pachatelů zde nebývá motivováno zištností, pomstychtivostí, apod.
k 2) Nejčastějšími případy trestné činnosti vůči majetku jsou krádeže státního nebo prostě cizího majetku. Děje se na úkor státu (daňové podvody) či spotřebitele (předražováním zboží).
k 3) Pachatelé vražd se převážně vyznačují nízkou úrovní vzdělání a kvalifikace. U těchto případů delikvence vzrůstá surovost a agresivita. U pachatelů ublížení na zdraví je typická častá recidiva. Úmyslné ublížení na zdraví je převážně deliktem mladších věkových kategorií. Pachatelé se vyznačují nižší kulturní a vzdělanostní úrovní a svou úlohu zde má také psychopatie a mravní zaostalost nebo zvrácenost
k 4) Pachatelé výtržnictví se zřejmě nerekrutují jen z antisociálních skupin typu chuligán, skean-head, atd. Vzrůstá zde podíl alkoholismu. Je zde vysoký podíl recidivismu (asi 50 % v polovině 70. let). U příživnictví lze sledovat rovněž vysoký podíl recidivy (asi 60 %); v případě prostitutek a pasáků jde o věkově mladou kategorii.
k 5) Znásilnění se vyznačuje surovostí spojenou se sadismem, popř. s ublížením osobám velmi nízkého věku. Velkou roli zde hraje vliv alkoholu (asi 5O %). Skupinové případě jsou v zásadě nebezpečnější, avšak u mládeže je skupinovost znásilnění řídkým zjevem (11).
      Vedle typu pachatele hrají ve volbě strategie a taktiky přístupu policisty vůči němu důležitou roli také věk pachatele, jeho pohlaví a psychopatologické rysy.
      Pokud jde o věk, nejnepříznivější věkové období pro spolupráci s policií je doba doba dospívání. Dospívání je všeobecně kritickým údobím pro tvořivé řešení mezilidských konfliktů. Lidé v pubertě nebo těsně po ní jsou nejméně ochotní k dohodě, ke spolupráci, tj. projevit v konfliktní situaci důvěru vůči druhým lidem.
      Co se týká pohlaví, jednoznačně vyšší úroveň spolupráce byla prokázána u mužů. Muži, kterým se několikrát podařilo vyřešit konflikt vzájemnou spoluprácí jsou ochotnější pokračovat v tomto způsobu řešení vzájemných zájmových sporů nežli volit druhou, soupeřivou možnost v dalším styku. U žen tomu je jinak. Jestliže dvě ženy řešily sérii svých konfliktů soupeřivým způsobem, pak pravděpodobnost dalšího soupeřivého postupu výrazně převyšuje pravděpodobnost změny řešení směrem ke spolupráci. Jinak řečeno: ženy, které se jednou přiklonily soupeřivému způsobu řešení sporů, mají sklon ulpívat na tomto způsobu. Zatvrzují se v tomto způsobu řešení konfliktů a stále více na něm lpí. U mužů tato tendence zjištěna nebyla. Důvěra ženy se zřejmě získává mnohem obtížněji než důvěra muže. Avšak získá-li se, pak je k jejímu otřesení zapotřebí většího úsilí, než je tomu u muže. Na druhé straně bylo zjištěno u muže, že mnohem snáze ustoupí od jednostranného využívání vůle partnera nežli žena (12).
Obzvláštní pozornost vyžaduje taktika a strategie postupu policisty vůči lidem s psychopatologickými rysy v konfliktních situacích. Výsledky výzkumů prokazují, že se osoby s určitými patologickými rysy odlišují od normálních především tím, že nedovedou využít příležitosti k tomu, aby si dojednali další způsob součinného, vzájemného řešení konfliktů. Psychopatologie je vlastně selháním komunikačního procesu v mezilidských vztazích. (13)
   Z kriminologického hlediska nejsou důležité ani tak stavy, zakládající nepříčetnost, jako spíše poruchy dosahující ve smyslu trestního práva krajně umenšené příčetnosti. Jde konkrétně o tyto poruchy: některé případy psychopatií, oligofrenií a demencí, encefalopatií (tj. psychických poruch v důsledku poruchy mozku zejména při úrazu), dále stavy vyvolané požitím alkoholu (třebaže odpovědnost podle trestního práva nesnižují) a omamných látek.
    Takové osoby selhávají ve svízelných a náročných životních situacích a řeší je nepřiměřeně, někdy také trestným činem. Na druhé straně dlužno uvést, že nositel této poruchy - pokud by se ho včas ujali vhodní vychovatelé (např. bratři salesiáni) ještě jako problematického dítěte a byla-li mu poskytnuta zvláštní duchovně mravní péče (např. u řádových sester), může být společnosti prospěšnější, než intelektuálně vyspělý jedinec, který pro své povahové nedostatky nebo zvrácenosti neukončí řádnou školní docházku, ani se nevyučí, nenajde uspokojivé zaměstnání, oddává se alkoholismu, atd.

      Pro navázání příznivého a oboustranně spolupracujícího kontaktu jak s psychicky vadným a současně nebezpečným jedincem, tak i např. s sociálně nebezpečnou skupinou (např. s davem drancujícím obchody, se skupinou teroristů, se skupinou skean-headů, apod.) je důležité osvojit si některé zásady a postupy psychoterapie. Nejde tu ani tak o samotnou léčbu, jako spíše o využití jejích metod pro pohotové a úspěšné splnění služebních povinností policisty.
      V psychoterapii se totiž používá různých psychicky zaměřených postupů a metod (utěšování, rozmlouvání, povzbuzování, vyvracení nesprávných názorů, atd.), které nejsou jen výsadou psychiatrů a lékařů. V medicínské teorii a praxi jsou však nesporně nejvíce soustavně rozpracovány a používány. Nicméně každý člověk se celoživotně prakticky zabývá psychologickou problematikou., protože styk s lidmi, jejich postoje, nálady, záměry, povaha a charakter jsou pro něho existenčně důležité. Jsou však vrcholně existenčně závažné pro policistu, zejména při zásahu vůči nebezpečnému agresivnímu jedinci nebo skupině.
    Psychoterapie se dělí na kausální a podpůrnou. Kausální psychoterapie se snaží odstranit činitele, které považuje za příčinu obtíží. Některé jsou evidentní (velké tragédie, prožitek náhlé katastrofy, těžké zranění, atd.). Protože je ale známo, že i neobyčejně těžké životní pohromy snášejí různí lidé odlišně, musí se také zde přihlížet k povahovým svéráznostem jednotlivců. Postižený získává během působení psychoterapeuta některé důležité poznatky. V upravené zkušenosti zakouší nové, jiné reagování na své projevy a jednání, jež ho dříve uváděly do konfliktu s okolím. Mění se jeho postoj k lidem (složka emocionální), upravuje svůj názor na ráz svých obtíží a na svůj podíl na jejich vzniku a udržování (racionální složka), osvojuje si nové postoje a jednání, které mu usnadňují styk a soužití s lidmi (volní, akční složka). Důležité je, aby postižený našel během procesu použití psychoterapetických metod pochopení, oporu, jistotu, vyhlídky na zlepšení jeho stavu a situace.
      V kauzální terapii je nutno získat co nejvíc objektivních informací o životě a povaze postiženého, protože on sám údaje často zkresluje.
      Podpůrná psychoterapie nejde ke kořenům situace a konfliktů buď proto, že obtíže nejsou tak velké, aby bylo nutno podnikat tuto náročnou práci, nebo proto, že postižený nemá dost silou motivaci, anebo že uživatel psychoterapie nemá dost zkušeností nebo má málo času na kauzální psychoterapii (např. při požadování výkupného za rukojmí).
       V policejní praxi je často účelné využívání krátkodobé psychoterapie. Krátkodobá psychoterapie se řídí určitými zásadami:
- Rozpoznává vitalitu případu a běžnou hladinu energetického nasazení a využívá toho k podpoře postiženého v jeho krizi.
- Je úzce zaměřena na ohnisko a orientována na problém.
- Dodává odvahu ke vhodnému probrání problematiky a vyjádření emocí. Vyhýbá se méně podstatným záležitostem (14).
      Účinnost psychoterapie pro navázání spolupracujícího kontaktu s psychicky vadným či narušeným podezřelým či delikventem se zvyšuje účastí psychologa. Má ji používat každý policista jakékoli hodnosti, protože její účinek pro navázání spolupracujícího kontaktu je tím větší, čím dříve je zahájena, protože např. neurotické poruchy tíhnou k tomu, aby se staly chronickými, což zmenšuje vyhlídky postiženého na spokojenost a životní uplatnění, a rovněž to omezuje možnost navázání spolupracujícího kontaktu.
   Je důležité, aby policista svými výroky, postojem, mimikou neuváděl postiženého do nepříznivého psychického stavu, neprohluboval v něm zoufalství, pocit osamocení a úzkost. Postižený pak zaujme nepříznivý postoj a názor ke své situaci: buď nedbá na spolupráci a odmítá ji, nebo se na policistu pasivně upne, jakoby sám nedokázal nic. Postižený musí vidět, že policista postupuje jinak než laici, zkrátka kvalifikovaněji, musí získat k jeho postupu důvěru, ale nikoli pasivně oddanou, nýbrž takovou, jaká v něm posiluje vědomí samostatnosti a odpovědnosti vůči společnosti jako celku.
    K prostředkům a postupům psychoterapie, použitelným v policejní praxi k navázání, upevnění a usoustavnění součinného vztahu mezi policistou a občanem patří především stručný výklad vzniku konfliktní situace, doplněný povzbuzováním a radami.
      Jestliže se běžná policejní vyšetřovací a jiná činnost podobá dlouhému a vyčerpávajícímu maratónskému běhu, potom naléhavý zásah v cílové rovince připomíná krátkodobý sprint. Sprint není o nic méně vyčerpávající než maratón. Není to krátký výsek běhu na dlouhé trati. Není to jen zrychlený závěr maratónu. Má jiné postupy, jiná pravidla, jiné zákonitosti. Jeho úspěšnost vyplývá z předběžné soustavné přípravy.
      Policejní deontologie je velmi specifickou oblastí širšího oboru, zabývajícího se služebními povinnostmi profesionála v závislosti na mravních a právních normách chování ve společnosti, objasňovanými sociologií, psychologií, psychiatrií a jinými vědami. Policejní deontologie je v rostoucí míře chápána jako samostatná odnož mateřského odvětví, vymezuje si své vlastní předmětné pole působnosti. Přitom není ničím exkluzívním, tedy výlučným, nýbrž řeší běžné a časté případy. Je denním chlebem řadového policisty. Klade nároky na rychlé a pohotové, tedy rozhodování, účelnost, systematický postup. Vyžaduje kuráž a připravenost, nesnese váhání, ale ani zbytečné riskování.
      Zákon České národní rady o přestupcích (ze 17.5.1990) uvádí, že orgán policie je povinen přijímat oznámení o přestupcích, které objasňuje a co nejrychleji vyřizuje (§ 59, odst.2). Avšak nejen hlášení o přestupcích, ale také jakékoli jiné naléhavé případy avizované telefonem mají zde především cíl: Shromáždit základní údaje a rozhodnout se pro první reakci.
Okamžitá rozhodnutí vyžadují, aby si policista položil otázky:
- Jste skutečně patřičná služba, pro adresu, věk a různé okolnosti postiženého? Mnoho služeb je rajonizováno. Mládež může mít oddělené služby. Sama povaha případu (dopravní nehoda, násilí proti životu nebo proti majetku, atd.) může rovněž vyžadovat zásah specializovanějšího útvaru.
- Jste dostatečně kompetentní radit někomu po telefonu, nebo byste se měl poradit se starším kolegou?
- Neměla by být informace postoupena někomu jinému?
- Máte docela jasno tom, o co volajícímu jde a co od policie požaduje?
Důvěrná sdělení
      Dobrá rada pro jakákoli důvěrná sdělení: nikdy nesdělujte telefonicky informace, když nevíte určitě, s kým mluvíte, a je-li daná osoba oprávněna takové informace obdržet.
     Pokud nepoznáte hlas volajícího, jak si můžete být jisti, že je opravdu tím, za koho se vydává? Delikventi se někdy vydávají za policisty, úředníky, obhájce anebo jiné kompetentní osoby, aby se domohli žádoucích informací o výsledcích vyšetřování a jiných věcech. V ještě horším případě se může za kompetentní osobu vydávat někdo, kdo chce získat informace, aby např. zastrašil svědka, nebo mu dokonce ublížil, apod.
     Volající vyhrožující poškozením sebe nebo jiných lidí či majetku: V případě hrozby sebepoškozením nebývá obtížné zjistit jméno, adresu a telefonní číslo volajícího; je vhodné doporučit volajícímu, aby zatelefonovat svému ošetřujícímu lékaři; dále je žádoucí mít přehled o telefonních číslech psychologů pro takovou pomoc, ale také o možnostech kněze, a nabídnout takové spojení volajícímu.
Důležitou zásadou pro policistu u všech těchto případů je neodkládat telefon, snažit se prodlužovat rozhovor otázkami a jinak, aby mohlo být zjištěno místo, odkud se telefonuje.
V případě, že sám vstoupíte do konfliktní situace, kdy jde o ohrožení života nebo majetku, jako svědek máte většinou sklon zasáhnout a pomoci, zejména je-li ohrožen další člověk. Vhodnější však většinou je:
- na chvíli se zamyslet, zvážit možnosti a naplánovat akci,
- informovat o povaze incidentu a o místě, kde nastal,
- je-li čas, probrat záležitost se službou, která má pohotovost.

Zásady zacházení s naléhavým případem:
    Cílem je rozhodnout, zda je nutný zásah policie, a jakého druhu. Není-li přímý zásah nutný, rozhodnout, je-li možno nějak zasáhnout nepřímo, např. prostřednictvím rodiny, školy, sdělovacích prostředků aj.
     Nutno uvážit podle stupně společenské nebezpečnosti případu nutnost zajištění. Do značné míry to vyplývá ze zákona.
Policista je oprávněn zajistit osobu, která:
a) svým jednáním bezprostředně ohrožuje svůj život nebo život a zdraví jiných osob nebo majetek;
b) se pokusila o útěk při předvedení;
c) na policejním útvaru slovně uráží jinou osobu nebo policistu anebo úmyslně znečišťuje či poškozuje zařízení nebo policejní majetek (§ 14, odst.1, Zák. 283/1991).
      Zákon dává policistovi oprávnění k omezení pohybu agresivních osob:
1) Osobě, která fyzicky napadá jinou osobu nebo policistu nebo poškozuje cizí majetek nebo se pokusí o útěk, může být omezena možnost volného pohybu připoutáním k vhodnému předmětu.
2) Omezení volného pohybu může trvat nejdéle do doby, než osoba od jednání upustí nebo než bude umístěna v policejní cele. (§ 16 Zák. 283/1991)
    Práva policisty jsou však omezena ustanovením Hlavy 2., odd. 1., čl. 7, Listiny základních lidských práv, která součástí Ústavy České republiky ze 16. prosince 1992. Toto ustanovení zní:
1) Osobní svoboda je zaručena.
2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze po neschopnost dostát smluvnímu závazku.
3) Obviněného nebo podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech stanovených v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 24 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu...
4) Zatknout obviněného je možno jen na písemný odůvodněný příkaz soudce...
5) Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.
6) Zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu.. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodně do 7 dnů.

Případ úmyslného sebepoškozování a sebevražedného jednání
Úkon vědomého sebepoškození má u osoby, která si už ublížila, tři momenty:
- riziko, ve kterém se dotyčný ocitl,
- utrpěné zranění,
- pravděpodobnost, s jakou chtěl a eventuálně i nadále chce spáchat sebevraždu.
     Dává-li dotyčný najevo vysoký stupeň záměru k sebevraždě anebo se u něj vyskytují mnohé z rysů sebevražedných pokusů, musí být prvním krokem při zásahu udržet dotyčného naživu. Vzhledem k tomu, že jako předpoklad dalšího sebevražedného pokusu nebo dokonané sebevraždy bývá uváděna beznaděj čili zoufalství, a to častěji než sama depresivní nálada, je nutno domluvou posilovat jeho sebedůvěru a naději. Důležité je také nalézt pro rozhovor vhodné prostředí. Je-li dotyčný schopen hovořit otevřeně, velmi napomůže setkání s ním v diskrétním prostředí, kde nebude naslouchat nikdo nezasvěcený. Je žádoucí spíše spolupráce policie s knězem, než s psychiatrem. Samo sebepoškozování člověka totiž není duševní nemocí, a většina lidí, kteří si ublíží nejedná ani tak pod vlivem psychické nemoci, jako v důsledku zkratového jednání ve zdánlivě bezvýchodné situaci. Při kontaktu s dotyčným nutno pamatovat na to, že pro něho někdy může sebepoškození znamenat vyřešení jeho problémů spíše než známku toho, že nesnáze budou dále pokračovat. (15)
     Člověk vyhrožující sebepoškozením: občas se policista setká s případem, kdy lidé dramaticky vyhrožují, že si něco udělají nebo že se doopravdy zabijí. Může třeba vylézt na střechu domu a hrozit skokem. Bez ohledu na teatrálnost takové hrozby musí být takový případ náležitě posouzen. Dotyčný totiž může spáchat to, čím vyhrožuje.
Přesto je užitečné vzít v úvahu následující body:
- rozmyslet celou věc dříve, než ji začnete probírat s dotyčným,
- potlačit vlastní rozčilení a řiďte se následujícími zásadami. Ve vaší odezvě může být pro dotyčného důležité:
- pohotová odpověď,
- klidné vzezření,
- vcítění do silných emocí dotyčného,
- direktivnost při podpoře přizpůsobivých strategií řešení problému a zamezení nepřizpůsobivých strategií,
- zapojení rodinných příslušníků, jakož i kněze do problému.
     Jiným případem je nátlak např. na vládu či úřady pomocí hladovky. Takový nátlak pomocí hladovky je morálně zdůvodnitelný, pokud sleduje pozitivní hodnotu (propuštění nespravedlivě odsouzeného, obnovu narušeného přírodního prostředí), ale nikoli hodnotu negativní (např. potrestání nějaké skutečně nebo údajně provinilé osoby). Důležitý je klidný rozhovor, stálá ochota naslouchat dotyčnému a jeho požadavkům.
     Pokud by dobrovolná hladovka vedla až k sebepoškození člověka je morálně nepřípustná, a měla by být i proti vůli dotyčného vnějším zásahem (např. umělou výživou) přerušena. O takovémto umělém přerušení hladovky by se mělo uvažovat také u člověka dlouhodobě držícího hladovku; na jisté hranici totiž dochází k tak rozsáhlým fyziologickým a následně i psychickým změnám, že při jeho narušeném organismu a psychice nelze již mluvit od zcela dobrovolném a plně svobodném úkonu.
    Problémový alkoholik: je třeba si uvědomovat mnohotvárnost násilného a antisociálního jednání, spojeného s alkoholismem. Problémový alkoholik, tj. jedinec soustavně řešící své problémy nadměrným požíváním alkoholu je zmatený a dezorientovaný.
      Má-li být s alkoholikem, navázán kontakt naladěný příznivě a ve smyslu spolupráce při řešení konfliktní situace, nelze k němu přistupovat přezíravě a jednostranně direktivně. Důležité je dát najevo pochopení pro jeho problémy. Když vypráví o svých nesnázích, které vlastně sám přivodil alkoholismem, stačí říci prostě: To pro vás musí být skutečně hrozné. Nejde o farizejské litování, ale prosté konstatování. Přitom je důležité posilovat jeho přesvědčení, že konečně někdo chápe, že má problémy, a že by se jich rád zbavil. Na tomto názoru a postoji důvěry lze zakládat součinnost při dalším postupu v řešení konfliktní situace (16).
      Narkomani: zneužívání drog je povětšinou úkazem mládí. Vedle toho statisticky závažný je také návyk žen ve středním věku na hypnotika a analgetika, legálně předepisovaná lékaři.
Většina narkomanů vyhlíží docela normálně. Psychologicky trpí úzkostí a apatií, depresemi, sklonem k sebepoškozování. V sociálním ohledu je situace narkomanů charakterizována krizí ve vztazích, zmateným životním stylem, odsouzením pro přechovávání drog, pro podvody a krádeže peněz na drogy, nezaměstnaností, prostitucí.
      Chronické zneužívání drog může vést k psychickým onemocněním, těžko odlišitelným od jiných vážných psychických poruch, jako je schizofrenie.
      Strategie přístupu k narkomanům je v zásadě obdobná jako u alkoholiků. U postoji k narkomanům je důležité:
- Předně není na místě bít na poplach a příliš se zneklidňovat u každého případu, kde se náhodně ukázala narkomanie. Vždyť stejně jako u alkoholu mnoho lidí pobírá v určitém životním období drogy, a přesto žádné újmy nedojde.
- Avšak u lidí s těžkou závislostí na drogách je třeba se chovat chápavě, podpůrně a dodávat jim odvahu a sebedůvěru (17).
      Případ onemocnění následkem infekce HIV: často je o homosexuály, prostitutky a narkomany. Pro kontakt s nimi je důležité vědět, že infekce HIV není přenosná stiskem ruky, objetím, použitím nádobí, ručníku nebo denním kontaktem s lidmi. (18)
      Zacházení s případem násilí: postup jednání s násilníkem je třeba předem uvážit s ohledem na to, zda hlavní příčinou jeho násilnictví je alkoholismus, nuda, přistižení při zločinu, nebo otevřený terorismus atd.

     Nekonfrontační přístup k projevům násilí vyžaduje, aby byl násilník jasně informován o tom, o co jde a kdo je kdo. To je obzvlášť důležité, je-li jeho chápání zastřeno alkoholickým či narkotickým opojením. Důležité informace opakujte několikrát.
- Pomalu se k násilníkovi přibližujte ze směru, který pro něho není překvapivý ani ohrožující, tj. raději k němu přistupovat čelem než z boku nebo zezadu;
- Zastavte se asi dva metry před ním, když jej oslovujete, tedy mimo jeho dosah.
- Mluvte pomalu, jasně a důvěryhodně. Musíme mluvit dostatečně hlasitě, abyste měli jistotu, že vás dobře slyší, ale nesmíte křičet.
- Představte se srozumitelným způsobem.
- Snažte se ho uklidnit, uvést do stavu pohody.
- Dejte najevo své vcítění do jeho konfliktní situace. Naznačte mu, jak na vás působí.
- Užívejte vedle slovního projevu také neverbálních signálů. K nim patří především postoj: např. sednout si do křesla, klidně se opřít, ale zůstávat vzpřímený. To naznačuje zájem bez jakékoli hrozby. Pohled na dotyčného: odložte psaní poznámek. Dejte najevo, že vás dotyčný a jeho případ obzvláště zajímá, a že to není jen jeden z řady každodenních případů. Navíc vám to umožňuje lépe sledovat reakce dotyčného. Nedělejte žádné náhlé, prudké pohyby, ani sebevědomá gesta, že snad všechno stejně víte.
- Posuďte, jaké informace jsou pro vaši další strategii postupu rozhodující. Mohlo by se také stát, že na získání důležitých informací nebudete mít dost času. Neklidný alkoholik nebo vnitřně labilní jedinec, který se snadno vyvede z rovnováhy, nesnese dlouhé vyšetřování a výslech, a zatvrdí se.
- Nebuďte agresivní, příliš naléhavý, nepřecházejte do konfrontace. Ve své pedantské snaze řádně vyšetřit celý případ se můžete stát naléhavějším, a tedy více znesnadňujícím plynulý průběh jednání více, než byste si přál.
- Nejde tu o žádné vítězství v bitvě. Je lépe plout po proudu, tj. v mezích možností nalézt společnou řeč s dotyčným, empatickým, vciťujícím způsobem se svést s dotyčným. Chce-li přerušit rozhovor, aby si došel na WC, nebo se napil, neužívejte této jeho tísnivé situace, abyste ho rychle přitlačil ke zdi, a pak že mu to bude dovoleno. Nemuselo by to nutně vést k tomuto uspěchanému výsledku, ale naopak k narušení spolupráce při vyšetřování.
Hrozbu násilím je nutno brát zrovna tak vážně jako samotné násilné chování. Nejjednodušší je neuspěchaný, klidný přístup. Ostatní pak mají čas naplánovat další kroky, např. mohou přivolat posilu, hasiče, sanitku s lékařem, atd.

     Konfrontační přístup k projevům násilí je jasně stanovena zákonem. Konfrontační přístup totiž znamená použití donucovacích prostředků a zbraně.
Donucovacími prostředky jsou podle Zák.č. 283/1991, § 38, odst.1:
a) hmaty, chvaty, údery a kopy sebeobrany,
b) slzotvorné prostředky,
c) obušek,
d) pouta,
e) služební pes,
f) vytlačování koňmi,
g) technické prostředky k zabránění odjezdu vozidla,
h) zastavovací pás a jiné prostředky k násilnému zastavení vozidla,
i) vodní stříkač,
j) zásahová výbuška,
k) úder střelnou zbraní,
l) hrozba střelnou zbraní,
m) varovný výstřel.
Speciální donucovací prostředky podle Zák. č.26/1993, § 39a odst.2 jsou:
a) dočasně zneschopňující prostředky,
b) speciální vrhací prostředky, pokud nemají povahu zbraně nebo speciální zbraně podle tohoto zákona;
c) speciální úderné prostředky.
      Policista je oprávněn použít donucovací prostředky v zájmu ochrany bezpečnosti osob, své vlastní a majetku a ochrany veřejného pořádku, proti osobě, která je ohrožuje. (odst.2, § 1, Zák. č. 283/91)
     Avšak před použitím donucovacích prostředků je policista povinen vyzvat osobu, proti které zakročuje, aby upustila od protiprávního jednání s výstrahou, že bude použito donucovacích prostředků. Od výzvy s výstrahou může upustit jen v případě, že je ohrožen jeho život anebo život nebo zdraví jiné osoby a služební zákrok nesnese odkladu (odst. 3, Tamtéž).
      Policista je povinen dbát, aby použitím donucovacího prostředku nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání (Odst.5, § 38, Zák. č.283/1991).
      Jestliže by použití donucovacích prostředků bylo zřejmě neúčinné, pouze tehdy je přípustné použití zbraně policistou. (Odst. 3, § 39 Zákona č. 283/1991) Jako před použitím donucovacích prostředků, tak i před použitím zbraně je policista povinen vyzvat osobu, proti které zakročuje, aby upustila od protiprávního jednání s výstrahou, že bude použito zbraně (Odst.4 § 39 Zák. č.283/1991).
       Zvláštní omezení ukládá policistům § 41 Zák. č. 243/1991, podle kterého nesmí použít vyjmenované donucovací prostředky a zbraně proti těhotné ženě, osobě vysokého věku, osobě se zjevnou tělesnou vadou nebo chorobou a osobě mladší 15 let.
     Zakročují-li policisté pod jednotným velením, rozhoduje o použití donucovacích prostředků a zbraně velitel jednotky. Rozhodnutí velitele zakročující jednotky a jeho nadřízeného o použití donucovacích prostředků a zbraně musí být zadokumentováno na zvukovém nebo písemném záznamu (§ 42 Zák. č.243/1991).

Oběti násilí a katastrof
     Zásahem vůči násilníkovi nekončí úkol policisty. Zůstávají zde ještě různě postižené oběti násilí a katastrof (např. oběti znásilnění, oběti týrání). Pokud přežili konfliktní situaci, tedy se u nich často projevuje šok či poúrazová stresová porucha. Potřebují pomoc. Příznaky této jejich poruchy:
- Znovuprožívání násilné a šokující události: nutkavě se vrací znovuprožívání události, dostavují se nepříjemné sny o události, náhlé pocity nebo jednání, jako by událost znovu nastala; intenzívní úzkost tváří v tvář pozůstatkům neštěstí nebo věcem, které je připomínají; pocity viny, že dotyčný přežil a nepomohl dost ostatním.
- Vyhýbání se podnětům spojeným s událostí anebo otupělost povšechným pocitem zodpovědnosti. To se projevuje: snahou vyhýbat se myšlenkám a pocitům spojeným s událostí; vyhýbání se činnostem nebo situacím, které připomínají událost; ztrátou paměti na událost; ztrátou zájmu o důležité činnosti, např. o zaměstnání, o školu, atd.; zakoušením pocitu cizoty, opuštěnosti a odosobnění; neschopností normálně přijímat okolní podněty;
- Přetrvávání projevů předrážděnosti: obtížné usínání, hněv a podrážděnost, slabá koncentrace, přehnaná bdělost, nepřiměřeně velká odezva na překvapení, fyziologická výbojnost na podněty, které symbolizují nebo připomínají stresovou událost.
      Přístup policisty vůči obětem musí být velmi taktní. Nutno přivolat lékařskou pomoc. Ušetřit postižené všeho, co by mohlo připomínat konfliktní situaci a prohlubovat jejich šok, tedy např. pokud možno ušetřit je výslechu, podávání svědectví, účasti na rekonstrukci zločinu, potvrzování totožnosti nějaké oběti zločinu, nebo je alespoň maximálně oddálit.
      Je důležité, aby policisté byli důvěrně seznámeni s příznaky, které se objevují u člověka v reakci na velké životní ztráty a vůbec na zármutek. Vždyť ukončením násilné situace, postihující občany, nekončí úkol pro policii. Naopak začíná fáze vyšetřování a zjišťování všech okolností konfliktní situace, výslechů svědků, atd. Je třeba pokračovat dál v provádění strategie rozvoje součinnosti občanů a policie.

Lze rozlišit čtyři fáze reakce na zármutek:
- otupělost,
- touha a hledání: v tomto stadiu je ztráta ještě často popírána; častý je vztek;
- dezorganizace: problémy v domácím a pracovním provozu;
- reorganizace: obnova integrace.
Byly popsány čtyři fáze odezvy na velké životní ztráty (19):
1. Přijetí ztráty jako reality. Tuto realitu by měl přijmout i policista, včetně všeho, co z ní vyplývá pro něho a jeho další součinné vztahy s postiženým na uzavření případ.
2. Zážitek bolesti ze ztráty. Nesnažme se tomuto problému vyhnout. Přátelé, příbuzní, policisté to dělávají. Přehlížení pocitů může být nebezpečné a může to vést k pozdějšímu depresivnímu onemocnění.
3. Přizpůsobení se situaci, v níž je zesnulý postrádán. Teprve jeho nepřítomností přijde dotyčný na to, koho vlastně ztratil.
4. Vložení emocionálního náboje do nového vztahu. Mnoho lidí přitom selhává. Mají totiž pocit, že znehodnocují postrádanou bytost a že se vůči ní nějak zpronevěřují tím, že si budují nový vztah. V tomto ohledu potřebují povzbuzením dodání sebedůvěry a odvahy.
     Policista by si tyto fáze odezvy na zármutek měl uvědomovat, aby při dalším jednání s postiženým neprohluboval jeho životní krizi, ale naopak aby jednal s postiženým na základě zkušenosti a znalosti jeho stavu.
    Respektovat lidi v zármutku znamená nejen účastně přihlížet, ale také pomáhat jim překonat všechna čtyři fáze. To znamená uchovávat je v povědomí reality a významu ztráty, usnadnit jim, aby vyjádřili své pocity, poskytnout jim praktickou pomoc, pomoci jim obstát v emocionálním strádání a zajišťovat jim podporu. Důležité přitom je rozeznat patologické reakce na zármutek, který se může nepříznivě odvíjet několika způsoby:
- Může trvat příliš dlouho. Nelze však snadno určit, co příliš dlouho znamená. Postižení si bývají vědomi, že nejsou schopni zvládnout situaci, a to se během času příliš nemění. Zármutek může trvat celá léta a může vést k depresi, ba i k sebevraždě. Může také vyústit do neschopnosti vrátit se do zaměstnání nebo vytvářet nové vztahy.
- Může být odložen. Odezva na zármutek může být zcela opožděna anebo se může dostavit krátká, avšak docela nemístná ranná odezva. Často teprve po nějaké době, která uplyne od ztráty nebo od nesnází se u něho rozvinou příslušné pocity opuštěnosti a bezmoci.
- Může být výstřední. Neodpovídá ani tak délce, jako spíše povaze odezvy na velké životní ztráty. Postižený se sám může začít obávat smrti a projevují se jako poruchy chování aj.
- Může také zůstat skrytý. Parkes (20) hovoří o afektivních ekvivalentech zármutku. Nejsou již afektivní a projevují se jako poruchy chování nebo psychosomatické choroby.

     Policista nemá vidět člověka, postiženého konfliktní situací, jen jako izolovaného jedince, zosobňujícího jeho případ, nýbrž ho má vidět v jemu vlastních životních vztazích: jako člena rodiny, pracovní skupiny a vůbec sociálního systému. Ostatně musí-li policista v rámci vyšetřování svého případu vstupovat do životní situace člověka reagujícího na velkou životní ztrátu, pak může a má vstupovat nikoli jako vetřelec do soukromí; nemá narušovat intimitu osobního, rodinného aj. života člověka. Tohle se však může uskutečnit jedině pokud ovládá a využívá metod a postupů tzv. krizové intervence (21).
     Co je to metoda krizová intervence? Metoda krizové intervence má mnoho společného s normálním posouzením naléhavého případu. Jde tu o zvláštní postupy a metody, výběrově užívané při práci s lidmi, kterou nepředstavují nějakou zdravotní, ani sociální úchylku, nýbrž se ocitnou v krizi. Taková strategie umožní okamžité a účinné zacházení s prudkými reakcemi při nadměrně náročných životních událostech. Proto je třeba ujasnit si normální vzorec přizpůsobení a jeho vliv na řešení problémů.
     Normální vzorec přizpůsobení byl již popsán v souvislosti odezvou na velké životní ztráty. Schematicky ho lze vyjádřit takto:
1. fáze: okamžitá odpověď: otupělost,
zklamání,
nedůvěra.
2. fáze: plné rozvinutí reakce: úzkost,
zoufalství,
vztek,
sebeobviňování,
netečnost,
malomyslnost.
3. fáze: vyšetření: uznání a plány do budoucna.
Proces přizpůsobení má několika variant, uplatňujících se podle typu události:
Ztráta - opuštění nebo osamocení,
- ztroskotání vztahu nebo sňatku,
- ztráta zaměstnání,
- nedostaví se očekávané: např. se nedostaví očekávané povýšení, nezdařená zkouška, potrat místo dítěte, narození defektního dítěte místo zdravého, atd.
Změna - vývoj: adolescence, rodičovství, měsíční pauza,
nemoc ve stáří, atd.
- vztahy: opuštění domova.
- životní dráha: ukončení školy, přijetí na vysokou školu či do zaměstnání, promoce, povýšení.
Dlužno si připomenout, že krizi mohou vyprovokovat také chtěné životní změny, jako je sňatek, pracovní postup, aj. Takové změny vytvářejí novou soustavu vzájemné zodpovědnosti a - což je důležité - mohou narušit stávající soustavu podpory, jíž se dotyčnému dosud dostávalo.
     Pro úspěšné zvládnutí krizové situace je užitečné modelování krize. To vyžaduje, abychom vyšli z předpokladu, že každý člověk žije ve stavu emoční rovnováhy, která je neustále ohrožována. Většinou jde o nepatrné zvýšení napětí, krátkodobé a často nepozorovatelné (1. fáze), jež samovolně navodí vzorce přizpůsobení. Ty se střetají s problémem tak dlouho, dokud se znovu neobnoví emoční rovnováha. Např.: někdo přijde pozdě do zaměstnání a celkem samovolně si ze sebe vystřelí, aby odlehčil situační napětí.
     Je-li hrozba příliš velká, přestávají samovolné odezvy působit, napětí se stupňuje a je už zakoušeno jako nepohoda a obavy (2. fáze). Člověk nyní podniká zcela cílevědomé pokusy řešit problém. Může jít o neorganizovanou činnost pomocí zkusmé metody: pokus a chyba. Např. je-li člověk přistižen při krádeži v obchodě, může v rychlém sledu: - popřít obvinění - zaplatit zboží - přijmout obvinění, ale předstírat, že si nepamatuje - přijmout obvinění a žádat o spojení s právním zástupcem, atd.
     Tváří v tvář velkým ohrožením, na které mechanismy 2. fáze nestačí, stupňuje se napětí a mobilizuje docela nové vzorce přizpůsobivého chování (3. fáze). Pevná přesvědčení mohou být zpochybněna anebo může být problém nově definován tak, že z něho zbude jenom část.
Charakteristika krize:
- obvyklé přizpůsobení a řešení během 1 až 6 týdnů,
- postižený naznačuje během krize potřebu pomoci,
- postižený je během krize mnohem přístupnější vnější pomoci,
- východiskem se činnost postiženého a zásah druhých.
     Má-li být metoda krizové intervence účinná, musí se docílit setkání s fází zvýšené ochoty pro vnější pomoc a pro možnost změn. Sotva odezní prudká krize, situace se ustaluje, a ochota a připravenost ke změnám klesá. Pokud nenastala žádná změna, je nezbytné další zvýšení napětí, protože další postup přináší možnost dalšího zásahu.
Metoda krizové intervence spočívá v nabídce náležité pomoci s cílem:
- usnadnit dorozumění,
- umožnit správný odhad problému,
- pomoci vyjádřit emoce,
- obnovit sebedůvěru,
- mobilizovat podporu,
- podpořit účelné řešení problému.
Účelné řešení problému:
- je časově ohraničeno,
- nezahrnuje pouze jedince, nýbrž také rodinu,
- zaměřuje se na problém, konflikt,
- podporuje spíše spoléhání sama na sebe než závislost,
- přináší pomoc člověku s problémy.
Sama metoda krizové intervence usnadňuje objasnění a vyšetření problematického případu, a současně napomáhá jeho řešení.
Jak zahájit rozhovor?
- představením sebe i všech ostatních přítomných účastníků,
- seznámit se se členy rodiny postiženého,
- uvedením toho, co už je o případu známo,
- od počátku dávat jasně najevo, že řešení si postižený nemůže opatřit sám, nýbrž při řešení krize bude hrát značnou roli celá rodina.
     Následující posilování součinného spojení s postiženým je tím více usnadňováno, čím více je do záležitosti vtahována rodina. Přitom ale dlužno dbát na to, že příbuzní mají sklon znehodnocovat hledisko postiženého, neboť nikde prorok neznamená tak málo jako ve svém domově a ve vlastním domě (Mt 13, 57). Přesto však je třeba dát rodině najevo, že vcelku chápete hledisko postiženého přinejmenším stejně (ne-li více) vážně a zodpovědně, jako činí příbuzní. Jedině tak lze s rodinou postiženého udržovat s jistým odstupem součinné spojení, a tím pomáhat i jeho překonání konfliktní situace, i potřebám vyšetřování případů.

Odkazy:
1) § 1, odst. 2. Zákona České národní rady č. 283 ze dne 21. června 1991 o Policii České republiky.
2) J.Křivohlavý, Konflikty mezi lidmi, 78, Praha 1973 Avicenum.
3) § 2 a 3 Zákona České národní rady č. 26 ze dne 21. prosince 1992.
4) § 2, Zákona České národní rady ze 17. května 1990 ve znění z.č. 344/92 Sb., z.č. 359/92 Sb., z.č. 337/92 Sb. a z.č. 67/93 Sb. o přestupcích.
5) § 73, odst.1, Tamtéž.
6) Křivohlavý, Tamtéž, 221-222.
7) J.Křivohlavý, Experimentální výzkum účinnosti slibů, In: Psychologia a pathopsychologia dieťata, V, 1970, 2, 119-130.
8) J.Křivohlavý, Konflikty..., 255.
9) Podrobněji viz např.: D.Chapman, Sociology and the Stereotype
of the Criminal, London 1968; G.Geis - H.A.Bloch, Man, Crime and Society, The Forms of Criminal Behavior, New York 1962 Random House; M.B.Clinard, Sociology of Deviant Behaviour, New York 1963 Holt.
10) J.Nezkusil a kol., Čs.kriminologie, 127, Praha 1978 Panorama.
11) Tamtéž, 245-246.
12) J.Křivohlavý, Konflikty..., 269-273.
13) L.Richterová - V.Trnka - V.Holub - J.Mečíř, Psychopathologie, Praha 1969 SZN; Z.Dytrych - J.Čáp, Utváření osobnosti v náročných životních situacích, Praha 1968 SPN.
14) T.M.Brown - I.M.Pullen - A.I.F.Scott, Emergentní psychiatrie, 28, Praha 1992 Ed.Psychoterapie.
15) K.Hawton - J.Catalan, Attempted Suicide. A Practical Guide to Its Nature and Management, Oxford 1987 Oxford Med. Publ.
16) B.Ritson, Recognition and Treatment of Alcohol-Related Disorders, In: Practitioner, 230 (1986) 435-441.
17) M.A.Plant, Drugs in Perspective, London 1987 Hodder and Stoughton.
18) D.Miller, Living with AIDS and HIV, London 1987 Macmillan Education.
19) W.J.Worden, Grief Counselling and Grief Therapy, London 1983 Tavistock.
20) C.M.Parkes, Bereavement, Studies of Grief in Adult Life, Harmonsdsworth 1986 Pelican Books.
21) J.Bancroft, Crisis Intervention, In: S.Bloch (ed.), An Introduction to the Psychotherapies, Oxford 1979 Univ.Press; D.A.Aguilera - J.M.Messick, Crisis Intervention, Theory and Methodology, St.Louis 1986 Mosby; C.P.Ewing, Crisis Intervention as Psychotherapy, New York 1978 Oxford Univ. Press.


4. Individuální a společenská odpovědnost za právní stát
     Stát se neobejde bez člověka. Avšak dříve, než se jednotlivec stane občanem, plnoprávním státním příslušníkem, stává se členem společenství rodinného. Jako člen rodiny se spontánně stává členem společenství národního. Každé z těchto společenství má svá práva nezávislá na státním zákonodárství. Především ale jedinec sám, jakožto svobodná bytost ve svém vztahu k jiným svobodným bytostem a k věcem, má určitá práva, do kterých stát nemůže zasahovat. Naopak to přirozeně určuje strukturu státní moci.
     Vzhledem k tomu, že tu jde o přirozené rysy společenské povahy člověka, proto nemohou být potlačeny tím, že by byl člověk zařazen a vtěsnám do státní společnosti. Naopak musí být vstřebány a pojaty do soustavy státu bez podstatných změn. Vždyť cílem státu není přetvářet lidskou přirozenost. Cílem státu je pomáhat plnému rozvoji lidské přirozenosti.
     Člověk je od přirozenosti svobodný a existující pro sebe. Každý jedinec je obdařen vůlí, a touto vůlí je schopen svobodně se ve státě rozhodovat. Lidská svoboda je svorníkem v klenbě každé rozumné lidské skupiny.
     Rovnost svobody spočívá obecně v tom, že všichni lidé podléhají stejnému vyššímu zákonu a jeho důsledku - přirozenému zákonu mravnímu, lidskému.
     Rovnost svobody ve zvláštním smyslu - pokud jde o občanskou společnost - spočívá v tom, že všichni lidé jsou povinni řídit se pozitivním právem a jeho zákony. Z toho obecně vyplývá, že vláda nad občany je vládou nad svobodnými bytostmi, resp. že směřuje k dobru ovládaných.
      Každé svobodné rozhodnutí, každá svobodná volba ve státě vyžaduje cílevědomé zvnitřnění, vyzrálé podle mravních požadavků, tedy podle požadavků harmonicky fungující struktury lidské přirozenosti. Státní uvědomění, k němuž se moderní člověk pozvedá, je důsledek humanitních snah.
     Právní demokratický stát spočívá na mravní vyspělosti nejširších vrstev společnosti (1). Demokracii vyjadřuje především pojem lidství (2). V demokracii musí být každý respektován jako osobnost, avšak demokracie předpokládá také své pozitivní hodnocení ze strany občanů, a z toho vyplývající postoj a účast na veřejném dění ve státě. Zvrácení demokracie v demagogii jako deformaci demokratické vládní formy je tím více nasnadě, čím méně se občané a rodiny starají o veřejné veřejné záležitosti, o politický život státu a čím více daným zřízením pohrdají (3).
      Třebaže má lidský jedinec, rodina, národ svá přirozená práva, která stát musí brát v úvahu a zohledňovat, přesto nedílnou součástí přirozených práv člověka jsou také povinnosti (a to i vůči právnímu státu), o které se jedinec, rodina, národ a jiné skupiny mají právě tak pohotově ucházet jako o svá nezadatelná práva.

Odkazy:
1) T.G.Masaryk, Cesta demokracie, I, 264, Praha 1933; II, 390, 404, Praha 1934.
2) E.Beneš, Nesnáze demokracie, 6-7, Praha 1924.
3) A.Fuchs, Autorita, 59, Praha 1930 Melantrich.

5. Vztah policie a veřejnosti
   Již v předcházejících kapitolách jsme si připomenuli fakt, že za právní stát a tedy také za bezpečné a vyrovnané soužití občanů mají odpovědnost jak jednotlivci, tak celá společnost. Není to tedy pouze úkol a poslání policie jako zvláštní sociální instituce, zřízené právě pro tento zvláštní cíl, ale také záležitost občanů a jejich spolupráce. Tato spolupráce policie s veřejností se však opírá o vzájemnou důvěru. Vzájemná důvěra mezi lidmi je vzácná květinka, která se snadno při nešetrném jednání snadno ztratí, a těžko se znovu ujímá. O tuto důvěru a z ní plynoucí spolupráci je tedy třeba pečovat, vytvářet pro ní příznivé podmínky. Je však nesmírně důležitá. Např. rozsah a působnost italské Mafie je markantním dokladem toho, jak málo účinné je působení policie, nepodpořené veřejností.

Podmínky vzniku důvěry a růstu spolupráce lze rozdělit do několika skupin:
1) Předně je to souhrn podmínek, vyjádřitelných hodnotovým složením konfliktní situace.
2) Druhá skupina podmínek se týká znalostí účastníků.
3) Do další skupiny lze zahrnout postoje účastníků konfliktního střetnutí.
4) Čtvrtou skupinu podmínek důvěry a spolupráce veřejnosti s policií tvoří možnost dohovoru účastníků, tj. sdělování zpráv, komunikace.
5) Poslední skupinu tvoří sociální podmínky.

k1) Vliv hodnotového složení konfliktní situace na vznik důvěry a posilování spolupráce
A) Předně nutno rozlišovat vliv kvalitativně odlišného druhu složení konfliktní situace. Přitom hraje velkou roli:
a) Obtížnost navázání spolupráce v situacích soutěžení a spolupráce. Tato problematika se poněkud komplikuje v podmínkách demokracie, kdy vedle státní policie působí ještě policie městská a soukromá. Vytvoří-li se však mezi nimi zásady spolupráce a vzájemné podpory vede to k příznivějším výsledkům, než v situace jediné, státní policie. K ještě lepším výsledkům vede zapojení širší občanské veřejnosti do boje se zločinem. Soupeření se zde vždy mnohem snazší, než skutečně spolupracovat.
b) Dále hraje značnou roli nadřazenost situací sebeobětujících se hrdinů nad situacemi dvou lidí zápasících o výhodnější místo. Výzkum (1) ukazuje, že konfliktní situace s možností spolupráce typu sebeobětujících se hrdinů jsou lepší pro dosažení spolupráce a pro její další rozvoj nežli situace dvou lidí zápasících o osobně výhodnější výsledek.
c) Konečně hraje velkou roli nadřazenost situací částečného oboustranného podílení se na moci nad konfliktními situacemi s možností naprostého ovládání jedinců. Ukazuje se, že možnost sdělení vlastní ochoty ke spolupráci příznivě působí na vznik důvěry a růst spolupráce.
      Z toho všeho plyne, že složení hodnot, o které v konfliktu jde, je přední podmínkou spolupráce. Je možno poznat zákonitosti, jimiž se řídí ochota ke spolupráci. V praxi je pak možno v řadě případů změnit hodnotové složení konfliktní situace. Třeba i tak, že sami na základě nové zkušenosti či nového přesvědčení provedeme přesuny v žebříčku našich hodnot. Uvědomíme si třeba to, že pokojné soužití má větší hodnotu než zápas o vyšší prestiž, apod. V tom je naděje pro příznivé řešení mezilidských konfliktů.
B) Vliv nesouměrnosti konfliktní situace
Až dosud jsme se věnovali pouze konfliktním situacím, které vypadají úplně stejně z hlediska zdůrazňovaných hodnot, o něž oběma stranám jde. Ale co situace, ve kterých jde oběma stranám o jiné hodnoty? Zde je dosažení součinnosti daleko obtížnější. Je-li situace obou partnerů v konfliktním střetnutí stejná, pak je mnohem větší naděje na dosažení součinnosti v řešení konfliktu, než vypadá-li tato situace jakkoliv odlišně v pohledu jednoho a druhého účastníka.
C) Vliv záměrného měnění výše jednotlivých hodnot
Úroveň součinnosti se snižuje, zvyšuje-li se pokušení, tj. roste-li kladná hodnota, kterou člověk může získat, podlehne-li pokušení porušit tichou dohodu a zklamat partnerovu důvěru, nebo dostane-li strach a nenabídne ruku ke spolupráci. Úroveň součinnosti se snižuje také tehdy, když se zhoršuje úděl podvedeného mučedníka, tj. připadá-li mu více negativních hodnot. Čím větší je zisk z oboustranné spolupráce v poměru k tomu, co se stane při oboustranném soupeření, tím lepší spolupráci je možno očekávat.
k2) Vliv znalosti situace
Konfliktní situace, do které se dostáváme, je možno odstupňovat a seřadit podle toho, kolik toho o nich víme. Na jedné straně budou situace, o kterých nevíme skoro nic (Např. jsme v konfliktu s člověkem, kterého skoro neznáme. Nevíme, o co mu jde. Nevíme, jak řešil podobné situace v minulosti. Nemáme možnost se sním domluvit, ani mu podat zprávu), kdežto na druhé straně budou situace, o nichž toho víme dost (Např. jsme v konfliktu s člověkem, kterého dobře známe. Víme, o jaké hodnoty mu jde. Přitom známe dobře i to, co nás čeká, když zvolíme tu či onu možnost řešení konfliktu). Mezi těmito dvěma krajními polohami situací leží odstupňovaně řada situací, o nichž toho víme více nebo méně.
A) Znalost hodnot dané situace: čím je znalost hodnot dané situace větší, tím vyšší je také úroveň dosahované součinnosti mezi účastníky konfliktního střetnutí.
B) Znalost partnera a jeho situace: Ti partneři, kteří se už někdy viděli, vykazují vyšší úroveň součinnosti než ti, kteří se seznamují teprve v dané konfliktní situaci. Dále: informace o tom, že partner má o sobě nízké mínění a málo sebedůvěry, vedou k mnohem větší ochotě s ním spolupracovat a posilují u druhého důvěru k němu. Vcelku lze říci, že znalost partnera je jedna z důležitých podmínek vzniku důvěry a navázání a posilování vzájemné součinnosti. Je dobré vědět toho o partnerovi dost. Avšak je žádoucí mít o něm spolehlivé a zaručené údaje. V jednotlivých druzích informací o partnerovi nutno rozlišovat. Ne každá informace zde má hodnotu, i když je pravdivá. Mezi nejcennější patří údaje o společenské situaci partnerovy osobnosti, o jeho morálním profilu a o výstavbě jeho hodnotového žebříčku. Je třeba se informovat o tom, jak se choval vůči jiným lidem v jiných konfliktních situacích.
k3) Vliv postoje účastníků konfliktního střetnutí
     Důvěryhodní lidé důvěřují partnerovi více než lidé nedůvěryhodní. Platí přísloví "Podle sebe soudím tebe". Produktivní životní orientaci účastníků konfliktního střetnutí lze považovat za přední činitel rozhodování v konfliktní situaci. Osoby orientované k tvůrčí součinnosti volí často vyšší úroveň spolupráce, protože se v tom projevuje jejich hluboce zakořeněný životní postoj.
k4) Vliv možnosti domluvy - komunikace s partnerem v konfliktním střetnutí
     Má-li člověk možnost sdělit druhému co od něho očekává, pak s ním jaksi spontánněji jedná v duchu spolupráce. Na druhé straně, pokud sděluje druhému vlastní strategický záměr, pak to výrazněji ovlivňuje druhého, než jeho samého.
     Velká účinnost co nejrannějšího rozhovoru spočívá patrně v tom, že jeho působení není ještě kříženo vlivem komplikujících (trapných aj.) zkušeností. Člověk zřejmě obtížně zapomíná na rány, které utržil, a na zklamanou důvěru. Je zřejmě lépe rozříkat si věc dříve, než se začne jednat. Kde leží další nejvhodnější doba pro nastolení rozhovoru? Ukazuje se, že je to tehdy, když se už zakusila radost i zklamání, a kdy se hledá východisko z kritické situace. Tehdy může mít mluvené slovo pravý účinek. Pravým a příhodným časem je tedy také chvíle nejvyšší motivace hledání nových cest pro řešení konfliktních situací
     Vliv délky rozhovoru: čím více času mají účastníci konfliktního střetnutí k dispozici, tím vyšší je úroveň jejich následné součinnosti. Avšak prvořadě důležitou úlohu zde plní obsah toho, o čem se mluví.
Vliv obsahu rozhovoru: při komunikaci se dosahuje tím větší spolupráce, čím více sdělovaná zpráva obsahuje strategický záměr a návrhů typu "fair play". Návrhy typu "fair play" označuje takové návrhy na řešení konfliktní situace, jaké mohou být oběma stranami považovány za spravedlivé a oboustranně přijatelné.
k5) Působení společenských podmínek
     V konfliktní situaci, kdy se dva lidé poprvé poznávají, oba často považují každou další náhodnou osobu za spojence toho druhého, a podle toho se chovají. U obou vzniká často předpoklad typu můj soupeř se spolčuje s každým neznámým proti mně (2).
     Vliv příznivě nebo nepříznivě naladěného veřejného mínění na člověka a jeho rozhodování: Lidé v okolí dvou soupeřících partnerů se mohou tvářit nezaujatě, neutrálně. Avšak mohou se také v nějaké míře vměšovat do jejich konfliktu. Jedním z nejjednodušších způsobů, jak se vložit do záležitostí dvou lidí v konfliktu, je hodnocení jejich jednání, posuzování jejich rozhodování, vyjadřování mínění o tom, jednají-li špatně nebo dobře, atd. Výzkumy podobného chování (3) ukazují, že výbojnost jednání účastníků konfliktu se výrazně zvyšuje, když se dozví od okolních pozorovatelů nepříznivé hodnocení jejich dosavadního jednání. Lze tu sice počítat s umírňujícím působením uklidňujícího sdělení přítele z okolí, ale také s provokujícím a zneklidňujícím působením lidí hádajících se v okolí.
     Na rozdíl od těchto vcelku jednoduchých obecných podmínek vzniku důvěry a růstu spolupráce při řešení konfliktů, jejich praktická aplikace na konkrétní příklady z policejní praxe se liší případ od případu. Není záměrem této příručky zaznamenávat výčty různých případů, lišících se navíc okolnostmi. Také by to znamenalo utápět se v jejich nepřehledném výčtu. Spíše je důležité, aby si každý, kdo se danou problematikou zabývá, osvojil obecné zásady, ze kterých by pak vyvozoval důsledky ve své zvláštní praxi.

6. Použití Public Relations v policejní praxi
     Vedle podobného převážně individuálního působení policisty, usilujícího o dosažení smířlivého a součinného jednání na řešení konfliktní situace, nelze přehlížet význam působení policie na spolupráci veřejnosti při boji s antisociálním jednáním. Jde o budování celkové atmosféry důvěry v úspěšný postup policie v součinnosti s veřejností.
      Jde o teorii a praxi Public Relations. To znamená péči o dobré veřejné vztahy. Public Relations zahrnuje činnosti vycházející z důvěry a posilující důvěru (4). Celá policie a její útvary, pověřené vedením péče o veřejné vztahy musí působit všestranně jednotně. Slova a činy musí tvořit jeden celek. Jinak by to oslabilo důvěru veřejnosti v policii a ochromilo součinnost občanů v boji antisociálním chováním některých jedinců i skupin. Veřejnost se nechá dlouho vodit za nos. Fakta o zločinnosti a jiných nepříznivých společenských jevech a výsledcích činnosti policie musí být zveřejňována v nezkreslené podobě, i kdyby to mělo být pro policii momentálně nepříznivé.
Hlavním posláním činnosti Public Relations u policie je:
- informování veřejnosti,
- rady veřejnosti,
- vyjednávání s částmi veřejnosti při zachovávání zásad dialogu na základě vnitřní i vnější komunikace policie.
Organizace Public Relations
Policejní útvar pro Public Relations se má zaměřovat především na - rozbory a plánování,
- poradenství,
- předávání informací a přípravu zvláštních publikací,
- spolupráci se sdělovacími prostředky (Kriminální ústředna pátrá, Akta XY, atd.),
- vnitřní i vnější komunikaci a motivování,
- organizaci (koordinaci činností),
- kontrolu a vyhodnocování zpětné vazby.
Nejčastější chyby v provádění Public Relations
- obecná prohlášení, jednostranná komunikace,
- nadřazování vytváření prestižní tváře policie nad skutečnou spolupráci s veřejností,
- nedůvěra a podezíravost ve vztahu k novinářům, reportérům a vůbec sdělovacím prostředkům; zásadní neochota informovat veřejnost, utajovat zločiny nebo aspoň jejich souvislosti, vedoucí např. do vyšších politických kruhů,
- okázalé přidělení vyšetření nějaké nepříznivé skutečnosti, která veřejnost velmi znepokojuje, k vyřízení anonymní komisi, pracující dlouhodobě, takže veřejnost mezitím na problém zapomene,
- zkrášlující a nicneříkající statistické zprávy,
- zahleděnost útvaru Public Relations do vlastního úseku bez ohledu na to, že právě z přiřazení k vrcholovému vedení vyplývá závazek součinnosti a práce pro policii jako celek, a ne pouze pro její části.
Pohotová, koncepční a koordinovaná činnost policie ve smyslu Public Relations se vyznačuje těmito rysy:
- soustavností a četností informačních kanálů a vazeb,
- intenzívním dialogem s nejdůležitějšími částmi veřejnosti,
- věcným a veřejným projednáváním spočívajícím ve vzájemné důvěře dovnitř (od veřejnosti k policii) i navenek (od policie k veřejnosti),
- nápaditostí a tvůrčím přístupem k akcím a událostem,
- rychlou reakcí v případě navazování nových kontaktů, rychlým vyřizováním všech dotazů z veřejnosti,
- hodnotnými publikacemi vydávanými policií.

      Mezi lidmi je velmi rozšířený názor, že činnost útvaru zabezpečujícího Public Relations se omezuje na práci se sdělovacími prostředky. To je ovšem část takové činnosti, i když část důležitá (Vedle toho jsou zde ještě jiné prvky činnosti ve smyslu Public Relations, jako třeba vypisování odměny sponzorem pro toho, kdo pomůže přivést na stopu či usvědčit pachatele zločinu, atd.).
     Značnou část snažení ve smyslu Public Relations lze skutečně opsat slovy umění přihlásit se o slovo. Jenže když se někdo přihlásí o slovo, pak musí splnit očekávání, jinak ho stihne výsměch (5).
    Jazyk, užívaný při práci s veřejností, pokud se neobrací na odbornou veřejnost, musí být co nejdůsledněji zbaven úředních a odborných výrazů. Nic neodpuzuje tak jako text, který se snaží ohromit odborností tam, kde to není na místě.
    Velkou chybou je jednostranná komunikace. Pokud vysíláme nějaké informace, tak bychom také měli pečlivě sledovat jejich odezvu, a měnit se podle toho. Jednostranné vysílání bez sledování odezvy nemá cenu, to není komunikace.
    Jsou organizace, které se domnívají, že čím více sdělení dostanou do veřejnosti, tím intenzívnější bude odezva. Také zde platí známé rčení, že méně je někdy více. Neškodí se na nějaký čas odmlčet. Za jistých okolností to může vyvolat očekávání. Navíc, je-li mlčení spojeno s pozorným nasloucháním, může být pro Public Relations velmi užitečné.
     Zpráva je sdělení, o němž se předpokládá, že bude předáno dále, když bude shledáno zajímavým a důležitým. Zpráva se považuje za základní novinářský žánr. Její styl je krajně úsporný. Zpráva by měla obsahovat odpovědi na otázky: kdo - co - kde - kdy - proč - jak.
     Sdělení pro tisk bývá nejčastější formou komunikace s hromadnými sdělovacími prostředky. Na rozdíl od zprávy může obsahovat komentující a hodnotící skutečnosti, citáty a odkazy. Sdělení pro tisk se má doplňovat fotografií, grafem aj.
     Rozhlas a televize mají na naše jednání větší vliv, než si připouštíme. Rozhlas zatím nebyl překonán v rychlosti a pohotovosti žádným prostředkem, může být poslouchám kdekoli a kdykoli. Umožňuje operativní vstupy přímo do vysílání prostřednictvím telefonu. Rozhlas sehrává mezi prostředky roli podněcovatele pozornosti. Ten, kdo zaslechl zprávu v rozhlase, si počká na její další publicistické zpracování. Pokud šlo skutečně o významnou událost, bude ji sledovat v televizi. Doplňující a shrnující informace si veřejnost přečte v tisku.
     Je věcí názoru, zda prezentovat záležitosti policie na tiskové konferenci nebo volit jinou cestu. Pokud není událost přiměřená, je lepší volit formu tiskového sdělení nebo jiným způsob komunikace se sdělovacími prostředky. Tiskovými konferencemi by se v zásadě mělo šetřit.
     Nutno pamatovat na zásadu, že zdaleka ne vše, co připadá důležité policistovi, je také důležité z hlediska sdělovacích prostředků a veřejnosti. Proto policista, který není určen pro kontakt se sdělovacími prostředky, nesděluje žádné závažné skutečnosti veřejnosti.
      Práce policisty je především prací s lidmi na veřejnosti, a taková práce může být a bývá pramálo uspokojující. Je nesporné, že neustálý styk s veřejností, množství kontaktů, zvládání krizových situací je frustrující, ale na druhé straně může přinést i pro jedince nezanedbatelné sebepoznání, protože při plnění svých povinností vystavuje na veřejnosti svou osobnost. A péče o veřejné vztahy mu v tom může pomoci. Péče o veřejné vztahy sama o sobě společnost zajisté nezlepší. Může však přispět k jeho zprůhlednění.

7. Policista a informace
     Obecné stanovisko pro vztah policisty k informaci bylo právě uvedeno. Je však nutno připomenout ještě některé zvláštní podmínky pro způsob opatřování informací, jejich uchovávání a zacházení s nimi. Předně je nutno věnovat pozornost operativní technice.
     Operativní technikou se pro účely Zákona o policii rozumí zejména elektrotechnické, radiotechnické, fototechnické, optické, mechanické a jiné technické prostředky a zařízení anebo jejich soubory používané utajovaným způsobem při
a) vyhledávání, otevírání a zkoumání dopravovaných zásilek a provádění jejich vyhodnocení za využití kriminalistických metod,
b) odposlouchávání a zaznamenávání telekomunikačního provozu,
c) pořizování obrazových, zvukových nebo jiných záznamů
v případech, že jsou užívány způsobem, kterým je zasahováno do ústavních práv občana. (§ 35 Zákona ČNR č.26/1993)
     LISTINA ZÁKLADNÍCH LIDSKÝCH PRÁV, která je součástí Ústavy České republiky uvádí, že nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením (Hl.2., čl. 13 Listiny základních lidských práv).
      Zákon stanoví, že operativní techniku lze používat jen v případech, kdy odhalování trestných činů je jiným způsobem neúčinné anebo podstatně ztížené, a to pouze na dobu nezbytně nutnou. (§ 36 odst.1, Zák. č. 283/1991)
      Povolení vydávají prokurátoři, kteří jsou k tomu určeni generálním prokurátorem české republiky. (§ 36 odst.3 Zák. č.26/1993)
     V povolení musí být výslovně uvedeno odůvodnění, druh operativní techniky, která může být použita, místo použití, doba trvání jejího použití, údaje o sobě, ke které může být operativní techniky použito, pokud je její totožnost známa, a číslo telefonní stanice, pokud z ní může být pořizován zvukový záznam.
     Prokurátor stanoví dobu trvání použití operativní techniky nejdéle na dobu šesti měsíců. (§ 36 odst. 4, 5, Zák. č. 26/1993)
    V průběhu používání operativní techniky je služba kriminální policie nebo služba ochrany ekonomických zájmů povinna soustavně zkoumat, zda trvají důvody jejího použití; jestliže tyto důvody pominou, jsou povinny použití operativní techniky bezodkladně ukončit. (§ 36 odst. 7, Zák. č. 26/1993)

      Pojednáváme-li v rámci policejní deontologie o práci s informacemi, pak nás etické hledisko vede k dvěma závažným pojmům: pravdivost a tajemství.
      Pravda se dělí na všeobecnou a zvláštní. První se týká všeobecného předmětu, který může a má každý člověk poznat. Zvláštní pravda je poznatelná pouze některým lidem.
Tajemství lze dělit takto:
- přirozenost věcí vyžaduje utajení,
- byl dán slib uchovat tajemství,
- zachovávání tajemství je dáno dohodou,
- zachovávání nějakého tajemství je na základě všeobecné dohody dáno vykonáváním určitého povolání (v tomto případě policejního) nebo úřadu.
     Z hlediska mravního jednání člověka se pravdy týká ctnost pravdomluvnosti, která vede člověka, aby pohotově mluvil podle pravdy; tajemství se týká zase ctnost diskrétnosti.
Pravdomluvnost ukládá člověku mluvit podle pravdy. Co to přesně znamená? Slova jsou znamení, která přirozeně vyjadřují to, co je v mysli. Je tedy nepřirozené, když nějaké slovo vyjadřuje něco, co v mysli není.
     Takové pojetí poněkud omezuje význam slova. Vždyť slova mohou přirozeně sloužit také jiným účelům než k vyjádření toho, co je v mysli. Shoda slova s myslí je záležitost technická, tedy po mravní stránce indiferentní. Např. omyl, nesprávné vyjádření, přeřeknutí, neznalost řeči vytvářejí sice neshodu vnějšího slova s myslí, ale vymykají se z oblasti etiky. Dále se setkáváme s problémem poměrnosti slov. Lidské slovo není přesné znamení. Jeho význam je pružný, tvárný. Liší se podle různých okolností, podle společenského prostředí, a jinak.
      Etické pojetí užívání slov závisí na cíli: zda cíl, k němuž se užívání nějakých slov, ustavených v řeči, je dobrý nebo špatný. Přitom platí zásada: všeobecná prravda musí být vždy pravdivě řečena. Nepravda v této oblasti je vždy nemorální. Pokud jde o zvláštní pravdu, musíme připomenout, že základ pravdivosti je v jakési společenské dohodě, podle které má každý vždy mluvit pravdu, aby druhému umožnil pravdivé usuzování a pravdivé jednání. Dobro pravdivosti je třeba sledovat v širších souvislostech, v souvislostech vzájemné důvěry mezi lidmi. Proto je možno vymezovat lež jako mluvu proti mysli, která porušuje důvěru mezi lidmi. Takto lež zůstává lží i tehdy, když by ji člověk pronesl, aby si zachránil život. Toto přísné pojetí pravdy a lži se ovšem neobejde bez připuštění možnosti záměrného zastírání. Záměrné zastírání spočívá v tom, že se slova používají v jiném, vedlejším smyslu, resp. že jim člověk v mysli něco přidává nebo ubírá. Lze rozlišit dvojí zastírání:
- mluvící přikládá slovům zcela jiný význam a pouze on sám má klíč k jejich pravému významu; takové zastírání je vlastně lží, a proto je to eticky nepřípustné;
- mluvící využívá dvojznačnosti slov, zamlčuje něco, vyhýbá se přímé odpovědi na otázku, zvoláním odvádí pozornost jiným směrem, přidává neskutečné podmínky. Posluchač má přitom možnost pochopit pravý smysl slov. Takové zastírání je eticky přijatelné k utajování pravdy.
     Tahle teorie zastírání či zamlčování je spojena s určitými potížemi. První z uvedených způsobů zamlčování je eticky nepřijatelná. Druhý způsob je sice eticky přijatelný, ale vede k dalším nesnázím. Takové zastírání pravdy buď někoho oklame, a pak vyvstává otázka, kdy a proč je dovoleno někoho oklamat; nebo někoho neoklame, takže on to odhalí, a pak nedosahuje svého cíle, kterým je vlastně oklamání druhého.
     V některých případech se však posluchači nesmí poskytnout ani ta nejmenší možnost odhalit pravdu, a v takových případech není mravně dovoleno použít ani zamýšleného zastírání, protože někdy nestačí ani mlčet. Jediným východiskem je pak mluvení nepravdy. Jaké jsou to případy? Záchraně vyššího dobra (život, čest, tajemství) je dovoleno mluvit dílčí, částečnou nepravdu, ba někdy je to i nutné. K záchraně vyššího dobra lze užít nepravdy, pokud je mezi nepravdou a tím, co se má ochránit rozumná přiměřenost.
    Na druhé straně bezdůvodné klamání nějakého člověka či více lidí je vždycky mravně špatné.
Jak si tedy počínat při zachovávání tajemství?
     Každý člověk má právo na své soukromí. Oblast soukromého života má zůstat oddělena od oblasti veřejného života. Přitom hranice není přesně určena. Veřejné blaho vyžaduje, aby byl zachován rozdíl mezi soukromím jednotlivce, rodin nebo celých skupin (mládeže, apod.) a životem veřejným.
     S vykonáváním policejního povolání je nutně spojen závazek respektovat intimitu soukromí lidí. Zachovávání tajemství u policisty se týká nejen širší veřejnosti, se kterou přichází do styku při výkonu svého povolání, ale také spolupracovníků a spolupracovnic, nadřízených a podřízených. Tajemstvím jsou vázáni také nadřízení, představení, kteří na základě své hodnosti přicházejí do styku s tajemstvími a skrytými záležitostmi svých podřízených.
     Závaznost zachovat tajemství je různá. Některá tajemství mají závaznost naprostou, jiná poměrnou. V okolnostech, kdy dochází ke střetu mezi různými dobry, je možno obětovat je většímu dobru.
Důvody, které osvobozují od zachovávání tajemství u policie:
- v některých případech veřejné blaho vyžaduje zrušení tajemství (např.zrušení lékařského tajemství v době epidemie),
- dobro třetí osoby někdy vyžaduje prozrazení svěřeného tajemství,
- vlastní dobro člověka může z přiměřeného důvodu připustit prozrazení tajemství,
- dobro nositele tajemství někdy opravňuje k prozrazení tajemství.
     Na druhé straně vyzvídání cizích tajemství porušuje právo člověka na soukromí. Všeobecně není dovoleno otvírat cizí dopisy a nahlížet do nich. Avšak v některých zvláštních případech je možno dovolení předpokládat, v jiných případech se dokonce stává nutným pro záchranu vyššího dobra. Toto vyzvídání však může být mravně dovoleno z důvodů, jaké byly výše uvedeny. Avšak každý, kdo nespravedlivě vyjevil tajemství, je povinen nahradit postiženému vzniklou škodu.
    Z toho všeho vyplývá význam a potřebnost etického přístupu k práci policisty. Navíc se ukazuje, že význam etického vzdělání policistů a následně také jejich kultivovaného přístupu k veřejnosti neustále roste. Je to dáno potřebou důvěry veřejnosti k policii. Je to dáno potřebou podpory veřejnosti nejen při boji se zločinností, ale především při předcházení zločinnosti.

Odkazy:
1) M.Guayer - A.Rapoport, Leader and Hero, 1968, Michigan Univ.
2) Y.M.Epstein - H.A.Horstein, Report of Research, 1968 Columbia Univ. Press.
3) M.Deutsch, Status Report, 1967 Columbia Univ. Press.
4) F.Ronneberg - M.Rühl, Theorie der Public Relations, Opladen 1992.
5) P.Němec, Public Relations, Zásady komunikace s veřejností, 50-51, Praha 1993 Management Press