Speciální část - Poruchy životního prostředí

Zjištění stavu
       V současné době narůstají rozpory mezi přírodou a lidskou skupinou. Prudce postupuje těžba přírodních zdrojů surovin a paliva. Vznikají přitom nové soubory, ve kterých se lidská skupina střetá s přírodou. Nevznikají však souladné celky. Množí se útvary naplněné napětím. Tyto útvary je nutno cílevědomě řídit, začleňovat do smysluplného uspořádání a usměrňovat, aby nedocházelo k vážným poruchám jednotlivých souborů životního prostředí lidské skupiny vně (v okolní přírodě) i uvnitř (v člověku samém). Rozdíly v povaze a tempu vývoje jednotlivých složek společensko-kulturního sjednocování lidské skupiny s přírodou způsobují nesoulad a nevyrovnaná rozložení. Překonávání poruch a obnova řádného uspořádání se neobejde bez soustavného zkoumání a měření odchylek od přirozeného vývojového zaměření. Jako výsledek vývoje společensko-kulturní skutečnosti v přírodním prostředí vznikají geosoustavy. Jejich utváření probíhá na základě společensko-kulturních zákonů při působení zákonů vývoje osídlení a přírody. Zásahy společnosti vedou často k lavinovitému zrychlení některých přírodních procesů a k nepřirozenému utlumení jiných. (Např. rozorání suchých stepí, vykácení lesů na horských svazích, vypálení deštných, chemizace půdy.)
     Vnější přírodní prostředí zahrnuje mimo jiné geografické podmínky. Jde o souhrn těch činitelů přírodního prostředí, kterou jsou vnějším předpokladem společenského a kulturního života lidské skupiny. Sem patří vlastnosti půdy, členitost zemského povrchu, zvláštnosti vodstva, květeny, nerostného bohatství, apod. Uvažuje-li se o poruchách tohoto přírodního prostředí, potom úchylné společenské činnosti a kulturní výtvory v sobě zahrnují:
    především uměle způsobené poruchy přirozeného životního prostředí lidské skupiny, znečištění vzduchu, atmosféry a kosmického prostoru. Dále vodstva, povrchu Země a podzemí, důsledné vytěžení rud, paliv, a znečišťujících látek, záření, nepřirozeného zvyšování teploty různých částí životního prostředí, otřesy při podzemních jaderných pokusech, apod. (Tyto poruchy se liší od živelně způsobovaných poruch, jako zemětřesení, sopečná činnost, záplavy, atd.)
     Dále jde o uměle vyvolané poruchy výstavby a činnosti umělého, humanizovaného životního prostředí, bezprostředně navazujícího na vnější přírodní podmínky (poruchy výstavby a funkcí lidských sídlišť a souvisejících zařízení, včetně soustav, které tato sídliště spojují, nedostatečné zásobování pitnou vodou, či zásobování vodou znečištěnou, hlučnost dopravy, prašnost, vadná nebo nedostatečná kanalizace, atd.
      Konečně dlužno počítat s důsledky těchto poruch ve vnitřním životním prostředí člověka, kterými se zabývá celá řada oborů lidské činnosti, jako hygiena, zdravotnictví a lékařství.

     K nejzávažnějším potížím se řadí vyčerpání omezených přírodních zdrojů energie. Změny vnějších přírodních podmínek naší planety jsou stále rozsáhlejší. Proto se stále naléhavěji vynořuje otázka jakosti životního prostředí na naší planetě jako celku. Lidé totiž dospěli ve svém vývoji do období, kdy jejich energetická náročnost a spotřeba začíná už řádově dosahovat energetického objemu přírodních procesů na zeměkouli. Země má velkou zásobu přírodních zdrojů. Stálý růst obyvatelstva a pokrok v technice nás však přibližuje ke stavu, kdy Země už nedokáže přirozenou samoregulací plně obnovovat svůj zdrojový objem. Ten je lidstvem stále víc a více zatěžován, namáhán a spotřebováván. (28)
     Ve druhé polovině 20. století bylo největším zdrojem energetických surovin uhlí. I kdyby obyvatelstvo nadále nerostlo, avšak tempo růstu spotřeby energie na 1 obyvatele by se udrželo na úrovni dvacátého století, pak by nám uhlí stačilo pouze na 100 až 150 let. Horší vyhlídky jsou u jiných druhů surovin. (29)
      Když se zamyslíme nad tím, z jakých zdrojů pochází energie získávaná lidstvem, ukazuje se, že koncem 20. století se na veškeré energii získávané člověkem podílela asi ze 42% tuhá paliva, ze 38% ropa, z 18% zemní plyn, ze 2% přírodní a jaderné elektrárny. (30) Pokud znázorníme světovou výrobu elektřiny na začátku 20. století jako nulu, pak v polovině dvacátého století nastává prudký vzrůst (100 miliard kWh ročně), který se na konci třetí čtvrtiny více než pětinásobně zrychluje. Tempo růstu je v jednotlivých státech různé. (31) Přitom většina získávané elektřiny je získávána spalováním ropy a uhlí, jejichž zásoby jsou omezené.
     Snaha o řešení tohoto nedostatku vedla k budování atomových elektráren (Viz např. Černobyl). Takto nedokonalé technické dílo svými vedlejšími výsledky velmi stupňuje znečišťování životního prostředí kolem člověka, i v člověku samém. Vynálezy volné energie (pohon na vodu, elektřina z atmosféry, atd.) zatím zůstávají odloženy a většinou se nepoužívají.

Znečisťování přírodního prostředí průmyslovými odpady
     Základní složky životního prostředí - půda, voda, vzduch, vztahy mezi nimi, vztahy mezi živými a neživými složkami celé biosféry tvoří onen nenahraditelný podklad, na kterém spočívá lidská existence. Několik desítek kilometrů vzduchu tvoří atmosférický obal Země. Celá pozemská atmosféra je více než milionkrát lehčí, než vlastní hmota Země. Je to oblast, která pod ozónovou slupkou umožňuje přítomnost života, oblast, která za spoluúčasti slunečního záření, oceánů a pevnin vytváří naše pozemské podnebí. Stačí drobné narušení složitých geofyzikálních vazeb v této soustavě a pozemský život je vážně ohrožen. (32)
    Průmyslovými odpady a tekutými úniky je snižována jakost vodních toků a nádrží. Znečišťování ovzduší škodlivými plyny a tuhými částečkami dosahuje v průmyslových oblastech a ve velkoměstech zdravotně nepřijatelného stavu. Je poškozována květena, vznikají ztráty v zemědělské a lesní výrobě. Je znehodnocována půda, roste její zabírání pro skládky odpadu. Hospodářsky vyčíslitelné škody dosahovaly v naší vlasti několika miliard ročně. (33)
     Hlavními původci všech odpadů jsou průmysl a energetika. To platí o pevných odpadech, kterých bylo v Českých zemích a na Moravě (r.1975) kolem 30 milionů tun ročně. Přitom nejvíce odpadů vzniká při přeměně základních paliv na energii. K tomu u nás přispívá vysoká popelnatost a malá výhřevnost severočeského hnědého uhlí. Vzniká tím létavý popílek. (34)

Znečisťování vzduchu
     Největší podíl znečišťujících pevných částic a plynných látek (emisí) pochází ze spalování tuhých paliv (35).
      Plynné škodliviny pocházející z motorových vozidel přesahují u nás ročně 300 tisíc tun. (36)
Zvětšující se podíl chemických příměsí v ovzduší způsobuje větší kyselost deště. Úniky odpadu průmyslových podniků a chemické příměsi narušují tenkou ozónovou vrstvu ve výšce 20-25 km, chránící pozemský život před nadměrnými dávkami ultrafialového záření Slunce.
Znečisťování vody
     Dvacáté století sice přineslo nebývalý rozvoj průmyslu a zemědělství, avšak vody zůstává k použití stejné množství. Nejvyšší nároky mají potravináři, zdravotníci a samo obyvatelstvo. Čistou vodu však žádá také řada dalších průmyslových oborů, energetika, zemědělství, ale také obnova sil člověka ve volném čase.
    Čistota vodních toků se u nás dostala do kritického stavu v šedesátých letech 20. století. (37) Zatímco v roce 1985 bylo do českých a moravských vodních toků vypouštěno 219 tun znečišťujících látek, v roce 1991 to dosahovalo 501 tun. (38)
      Nebezpečný pro vodní toky a jejich organismy je také tepelný účinek. Ten vyplývá z používání vody k chlazení různých technických zařízení. Umělé zvýšení teploty vody ovlivňuje celkovou rovnováhu ve vodním toku. Taková voda však obsahuje i méně kyslíku. rovněž některé jedovaté látky působí na vodní organismy zhoubněji při vyšších než při nižších teplotách. (39)
Znečisťování půdy
     Půda je nejlepším dokladem vzájemné vázanosti živé a neživé přírody. Je jakýmsi hraničním prostorem mezi oběma oblastmi přírody. Vzniká pozvolným narušováním hornin v kamennou drť a prach. Jak se v ní postupně ujímají živé organismy, začíná se pozvolna vytvářet humus. Ve zdravé půdě jsou všechny její živé i neživé složky vzájemně propojeny. Tak jsou způsobilé vyrovnávat mnoho nepříznivých vnějších zásahů. Půda snese opravdu mnoho. Většinu toho, co do ní přijde, účelně rozloží.
Všechno má ale své meze. Ani půda nesnese neustálé překračování těchto mezí. Může být narušena, ba dokonce zničena, např. znečištěním, nebo tím, že ji narušená rostlinná pokrývka vydá napospas odnosu větrem a vodou. (40)
     Úniky odpadů z průmyslu působí ničivě na řadu půdních organismů, brzdí půdotvorné procesy a rozvracejí složitou a napjatou rovnováhu různých fyzikálních, chemických, tepelných a biologických procesů. Dochází ke změnám ve složení celých rostlinných souborů. Některé druhy rostlin uvadají a postupně mizí, jiné, odolnější (zvl. některé traviny) postupně nabývají převahy.
V místech, postihovaných prachem a popílkem rostliny zakrňují - např. u kukuřice bylo u nás zaznamenáno zmenšení organické hmoty skoro o 45%, u krmné řepy o 30%, u obilovin o 25%. V krajích se spadem prachu v rozsahu 200-300 tun na čtvereční kilometr se počítá se ztrátami v rostlinné výrobě kolem deseti procent. (41)
    Spadem kyselého deště na zem přichází půda postupně o živiny nezbytné pro růst lesních porostů. Je třeba sledovat rozšiřování pouští. Ročně jich přibývá na světě na 6 milionů hektarů. Výživa člověka závisí na světové výrobě rostlinstva, kterou nejpočetněji zastupují tropické pralesy. A těch se každoročně vytratí z povrchu Země asi 11 milionů hektarů. (42)
Jednostranné budování měst
     Jednostrannost se zde projevuje takovým budováním měst, které sleduje výhradně některé dílčí prvky okolního životního prostředí (např. příznivé podmínky pro vznik námořního přístavu, pro budování nějakých dolů, zvláštního průmyslu, atd.); přitom se nebere při městské výstavbě a činnosti ohled na celkové uspořádání okolního přírodního prostředí, včetně celkové povahy krajiny. V městských oblastech vytváří lidská skupina zcela změněnou podobu krajiny. Úroveň povrchu bývá často uměle zvyšována.
Ve městech bývá také vyšší teplota než na venkově. Závažnou úlohu při utváření zvláštního městského klimatu mají betonové a asfaltové plochy. Za letních dnů dosahuje teplota asfaltového parkoviště až 45 stupňů Celsia, zatímco teplota okolních trávníků se pohybuje nanejvýše kolem 30 stupňů.. Asfalt pak ohřívá noční vzduch až do příštího rána.
     Jednostranné budování měst se vyznačuje rostoucí prašností, větším spadem popílku a únikem výparů do atmosféry, dále nárustem odpadových látek, vyšším hlukem, atd. Pokud je o hluk, celosvětově se udává zvyšování hladiny hluku průměrně asi o jeden decibel ročně. (43)
     Jestliže vysoký výskyt záporně nabitých částic ve vzduchu horských oblastí spoluvytváří zdravý horský vzduch, pak městské prostředí se již samo o sobě vyznačuje velmi nízkým množství těchto částic ve vzduchu. (44)

Odkazy:
28) J.Kolář, Globální klima a člověk, Viz: Vesmír, 62/1983/1, s.19.
29) P.L.Kapica, Naším domovem je planeta Země, Viz: Vesmír, 52/1973/8, s.227.
30) M.Martiš - J.Šolc, Země, krajina, člověk, Praha 1977 Horizont, s.35.
31) Tamtéž, s.36.
32) Tamtéž, s.42.
33) L.Říha, Výzkumy, technika, ekonomika, Praha 1973, s.108.
34) Martiš, s. 127-128.
35) Statistická ročenka ČSFR - 1992, Praha 1992, s.93.
36) Martiš, s.59.
37) Martiš, s.73; Říha, s.108.
38) Stat. roč. ČSFR - 1992, s.95.
39) Martiš, s.87.
40) Martiš, s.88-89.
41) Tamtéž, s.59-60.
42) Kolář, Tamtéž, s. 19.
43) Martiš, s. 114-115.
44) Martiš, s. 116.


Vymezení poruchy
    Úchylnost společenských činností a kulturních výtvorů, založených na okolních přírodních podmínkách, spočívá v jednak v určitém stupni či rozsahu porušení jejich uspořádání, jednak v jednostranném, křečovitém sevření jejich uspořádání. To je důsledek odklonu od řádu vtištěného Stvořitelem všemu tvorstvu. U odchylných či nepravidelných útvarů společensko - kulturní činností a útvarů, založených okolních přírodních podmínkách, může jít:
1) o poruchu přirozené struktury daných společenských procesů a kulturních výtvorů. Tato porucha zahrnuje:
zmenšení struktury co do rozsahu. Tato zmenšení může vést až k omezení struktury na nejnutnější složky a vazby.
     Porušení některých vazeb a vztahů struktury představuje určitou míru rozkladu samotné struktury a zániku pravidelných činností.
2) o poruchu pravidelných činností struktury:
jednak omezením těchto činností na nejnutnější a podstatné,
jednak vyloučením podstatných funkcí struktury. To zase vede k jejímu zkostnatění a křečovitému sevření, totalizaci.
      Úplné zničení struktury nebo úplné vyloučení jejích činností je přímo zhoubné pro lidskou skupinu, zatímco dílčí porušení je pro lidskou skupinu nezdravé a zhoubné jen z dlouhodobého hlediska, nedojde-li k nápravě poměrů.
     K omezení struktury zde přímo dochází především vyčerpáním přírodních zdrojů surovin a přirozených zásob paliva a jiného nerostného bohatství, bez přiměřené obnovy přírodních zdrojů. Zprostředkovaně k tomu dochází zamořením (např. hlukem měst a průmyslu, znečištěním chemickým, tepelným radioaktivním aj.). To přispívá k tomu, že např. vzduch, voda, půda, nerostné bohatství, květena a celá krajina se v tom stavu, v jakém jsou společensky a kulturně využitelné, vyskytují v okolním prostředí jen v omezené míře.
    Omezení, ba vyloučení dílčích složek struktury společenských činností a kulturních výtvorů, založených na vnějším přírodním podkladě, vede k změnám vztahů v dané struktuře, jakož i k oslabení nebo vyloučení některých funkcí struktury.
     Oslabení fungování struktury společensko-kulturních procesů a výtvorů, spočívajících na vnějším přírodním prostředí, zahrnuje zejména omezení anebo ustrnutí samoregulativního fungování jednotlivých složek struktury, jako třeba vody. Řeka se ve svém toku sama dokáže postupně vypořádat s řadou znečištění. Samočistící způsobilostí vody je u nás v současnosti odstraňováno dvakrát více nečistot než umělými čistírnami. Samočistící vlastnost řeky závisí na rozmanitosti života v její vodě, na teplotě vody, na rychlosti vodního toku, na jeho vířivosti, na hloubce a tvaru říčního koryta a na řadě dalších činitelů. Usměrnění toků bývá ovšem z tohoto hlediska často nepříznivým činitelem; např. v regulovaných úsecích řeky Ondavy klesl ve srovnání s jejími přirozenými úseky počet druhů ryb na pětinu a počet druhů na dně žijících organismů klesl na třetinu; říční tok se změnil také z fyzikálního hlediska. A důsledek? Samočistící vlastnost řeky v těchto úsecích poklesla na čtvrtinu původní činnosti. (45)
     Jiný příklad poskytuje snížená samoregulační činnost půdy. Půda přirozeně rozkládá organické látky. Tímto procesem se nakonec udržuje také její úrodnost. Část organických látek je přeměňována na jednoduché živiny dostupné rostlinám, část přispívá k tvorbě půdního humusu. Avšak možnosti půdy nejsou ani v tomto směru neomezené. Velkým problémem jsou dnes zemědělské odpady. Ty svým složením, ale hlavně svým množstvím, vyhubí mnoho půdních organismů, často zvýší půdní kyselost, a tak omezí samoregulační vlastnosti půdy.
     Populace různých druhů živočišných i rostlinných, mezi kterými vznikají vzájemné vztahy, vytvářejí životní společenstva. Silné porušení těchto ohraničených životních útvarů vnějšími činiteli nejsou vždy způsobilé samostatně se vyrovnat se změnami. To má za následek změny ve skladbě, a vlastně přeměnu v jiný poměrně ohraničený útvar. Člověkem narušená společenstva, jako třeba porosty, nejsou už původními soustavami, způsobilými samousměrňování vlastních procesů, protože jsou řízeny člověkem zvenčí.
      Nepříznivé působení člověka na rostlinstvo v jednotlivých soustavách přírodního prostředí způsobují ohrožení. Přímé ohrožení se týká druhů záměrně člověkem sbíraných (sběr léčivých a aromatických rostlin, atd.), nebo druhů záměrně ničených (plevel, jedovaté rostliny, atd.). Zprostředkované ohrožení spočívá v nepříznivém působení člověka na biosféru (ničení biotypů v důsledku výstavby měst a průmyslu, budování a rozšiřování dopravních sítí, rozšiřování těžby přírodních surovin, atd.). (46)
     Nejzávažnějším činitelem nepřímého ohrožení rostlinných druhů člověkem je šíření kouřových plynů. Působením kysličníku siřičitého, sloučenin fluóru a chlóru, sirovodíku a čpavku ubývá počet druhů v rostlinných společenstvech. (47)

Odkazy:
45) M.Martiš-J.Šolc, Země, krajina člověk, Praha 1977, s. 74-75.
46) Warwick Fox, Toward a Transpersonal Ecology, Boston - London, 1990 Shambhala Publ.
47) F.Procházka, Flóra a člověk, Viz: Vesmír, 52/1973/7, s. 205.

Vývoj poruchy
       Ekologie se může zabývat nepříznivými společenskými dopady třeba zemětřesení, sopečné činnosti, vichřic či záplav. V takových případech jde sice o nepříznivé procesy, které se vymykají lidskému ovládání, škodí člověku, ale nejsou lidsky zaviněné. Kromě toho jsou tyto nepříznivé činitele vnějšího přírodního prostředí omezovány ve svém škodlivém dopadu. Např. zvláštním stavebním řešením budov a jiných zařízení, odolným zemětřesení. Předvídáním těchto poruch seismology, vulkanology, meteorology, astronomy, aj. odborníky. Současná ekologie se však více zabývá těmi nepříznivými účinky působení mezi životním prostředím a lidskou skupinou, které jsou uměle zaviněné. Projevuje se u nich totiž sklon ke zhoršování jakosti životního prostředí.
      Křesťanská ekologie odhaluje za těmito nepříznivými procesy a změnami v životním prostředí jak hřích ze strany konkrétního člověka a lidské skupiny, tak hřích ještě dalších rozumných tvorů. Tito tvorové svévolně a záměrně narušují přirozené uspořádání přírodního prostředí a denaturalizují okolní přírodu. Boží odpovědí na hřích je trest, postihující spolu s hříšníkem i celé jím narušené prostředí vnitřní i vnější (vyhnání z ráje, potopa světa, atd). Tvor, který se trvale uchyluje k této nepřirozené činnosti, se pak zákonitě stává torzem sebe sama, ocitá se na útěku před vlastními životními projevy, i před projevy ryzí, panenské přírody. Uchyluje se ke lži, nenávisti, ničení života, a tak se snaží umenšovat dobro, které mu Stvořitel v přírodě poskytuje.
     Hlavním místem útěku takového člověka je pak zejména velkoměsto. Max Picard to vystihuje slovy: Ulice jsou jako roury, do nichž jsou lidé nasáváni. Několik stromů, které byly spolu s lidmi strženy do města, stojí nejistě na kraji ulice. Nemohou už nalézt cestu zpět na venkov a s námahou se snaží vrůst dolů do asfaltu a zmizet... Lidé se tu scházejí, aby se učili utíkat. Kdo ještě neutíká, tady se to naučí... Díváme-li se shora s domu do ulice, jako bychom se dívali do nějaké strojovny: temné proudy lidí se pohybují sem a tam jako tmavé hnací řemeny strojů, celé město je mašinérie, která neprodukuje nic než útěk.
     Velkoměsto je jakoby zkamenělý útěk. Je vystavěno proti nebi jako pevnost. Všude, kde je nahoře nebe, jsou dole na zemi nastraženy zdi domů. Jen škvíry jsou ponechány mezi okraji střech. Jsou to střílny nebo výhledy, jimiž má být pozorován nepřítel. Domy se pevně drží na zemi asfaltem, aby se nepropadly do země, až proti nim vyrazí nebe. Dráty jsou napjaty od střechy k střeše jako ostnaté překážky. Ulice jsou už jen škvíry mezi domy, nouzové východy pro prchající - leckde jsou však naopak široké: výjezdní plochy, zařízené k útoku proti nebi. A komíny továren jsou napřaženy proti nebi jako hlavně děl.
     Útěk mnohého člověka natolik zachvátil zemi, že se zdá, jako by mu sloužilo a náleželo vše. Pozemský povrch je už jenom půdou útěku. Musí se rozprostírat do široka, aby útěk měl prostor řítit se kam chce. Silnice už nejsou cestami lidí, ale liniemi útěku, spěšně načrtnutými bílými pruhy, ukazateli útěku.
   Neměnné věci země jsou už nepokojné. Jaro, léto, podzim, zima, den a noc. jak ochotně přicházely roční doby na zem, a jak pokojně vyčkávala každá roční doba, až na ni přijde řada. Teď jsou roční doby nepokojné. Jako zvířata před zemětřesením, tak je celá příroda neklidná před útěkem. Už váhá jaro, než přijde (jak dlouho musila čekat zima, než směla přijít!), pak přijde rázem, jako někdo, kdo chce, aby se rychle zapomnělo, že přišel pozdě. Najednou je tu také léto - je to však jenom opozdilec minulého léta; kdosi, kdo se snaží rozpomenout se, jaké bylo ono léto... Podzim přichází jen proto, že přišly ostatní doby. Odvažuje se toho, protože se toho odvážily i jaro a léto.
    Není už důvěry mezi ročními obdobími. Kusy jara vtrhají do zimy a zima vrhá kus svého času do léta, všechno se v roce mísí, strká se a naráží do sebe. Není už důvěry mezi ročními obdobími. Všechno je jakoby poznamenáno velkým zánikem, vše trne v úzkostech a jakoby připraveno vrhnout se na útěk... (48)
     Toto však není jenom umělecký výraz poruchy životního prostředí. Vždyť např. srovnáním všech dostupných kritérií lze vyvodit, že současné teplé období již dospělo do poměrně pozdního období, a že během geologicky krátké doby se může projevit pronikavé zhoršení podnebí. Určitý člověk svou činností v mnoha směrech urychluje a podněcuje procesy, které upomínají již na časnou dobu ledovou. Vytváří tak umělé podmínky, které nemají obdoby v dějinách člověkem narušené přírody. Člověk svými zásahy výrazně zrychluje některé pochody a vytváří podmínky, které do značné míry odpovídají počátku ledové doby. To se ovšem týká jenom některých procesů a jevů vyvolaných obděláváním půdy a pastevectvím, a neznamená to celkové katastrofální zhoršení.
     Ovšem současné zásahy do přírody, zejména znečištění ovzduší průmyslovými zplodinami, mohou plnit velmi vážnou úlohu. Hovoří se o skleníkovém efektu. Z hlediska tepelných poměrů by to znamenalo spíše mírné oteplení, tedy něco, co by se zdálo být příznivé životu. Horší je ale současné zamoření ovzduší jemně rozptýlenými pevnými částečkami a vytváření pásem smogu, což brání plnému využití slunečních paprsků, dopadajících na Zem a způsobuje ochlazení. (49)
     Počátek výskytu např. kyselého deště se časově velmi shoduje se začátkem rozmachu průmyslu v polovině 19. století. Tempo růstu úniku plynných a pevných látek do ovzduší ve 20. století prudce vzrůstá.
     Přirozená samočistící a samoobnovující vlastnost přírody a její možnost vyrovnávat výkyvy, které v ní způsobil člověk, je v oblastech subtropických rozhodně menší než v oblastech mírného pásma. Tropické ekologické soustavy jsou velmi nestálé a křehké. Práh znečištění, po jehož překročení dochází k neodvratným změnám, je v těchto zeměpisných oblastech poměrně nízký.
       Zejména porušování vodních soustav vážně ohrožuje příznivý vývoj dalších pokolení. Člověk by byl schopen vyvolat takto proti sobě odvetný, bumerangový úder přírody, jestliže zavčas nepřijme účinná opatření na její ochranu.
      Přirozený přísun a obměna látek v tocích byl během vývoje soustavy tekoucích vod základem k výstavbě účinného a spolehlivě fungujícího přirozeného zařízení - koloběhu látek. Jejich přeměna a přenos co největším počtem odrůd organismů je zárukou rovnováhy životního prostředí. Tato samočinná soustava byla uzpůsobena na poněkud větší zatížení, než mohla příroda sama naráz vyvolat. Navíc byla "naprogramována" také na nouzové, kritické poměry. Proto také zvýšený přísun různých odpadních látek organického původu nebyl při stupňující se činnosti člověka patrný po řadu staletí. Byl totiž stále ještě v mezích únosnosti. Teprve překročením jistých hranic (jakost, mnohost, častost přísunu různých látek, záření, atd.) dochází rázem k vyhrocení poměrů, které pro soustavu znamenaly změnu programu. Ustálená struktura byla narušena, došlo k nárustu plnění jedné funkce a zakrnění jiných funkcí. Automat byl vystaven podmínkám, za kterých musel řešit nouzové varianty.
     Během doby se při změněných fyzikálních, chemických a tepelných podmínkách vytvořila náhradní, vcelku ustálená společenství organismů, která sice vynikají značným počtem jedinců, ale nedostatečnou škálou různých odrůd a pododrůd. Potom nastává nějaké oživení prostředí, ale využití unášených živin je znesnadněno.
     Přenos živin vzniklých rozkladem organických látek přispívá k nárustu obsahu živin, umožňujících rozvoj sinic a řas. To vede ke kritickým stavům nadprodukce (sinicové vodní květy). Nepříznivě se to projevuje např. ve vodárenských nádržích. Vysoký obsah dusičnanů může způsobovat zejména u kojenců závažná onemocnění. Tyto škodlivé změny brzdí příznivý vývoj životního prostředí vodních soustav.
     Samočistící vlastnost toku zdolává ještě poměrně rychle zvýšený přísun organických látek, ale jejich další růst by znamenal prodlužování narušeného a uzdravělého pásma na úkor zdravého toku, popř. jeho úplné vyloučení. Hranice mezi jednotlivými úseky nejsou ustálené. Mění se během roku vlivem různých činitelů. Jsou ovlivnitelné zejména činností člověka v příznivém i škodlivém slova smyslu. (50)

Odkazy:
48) M.Picard, Člověk na útěku, Praha 1970, s. 92-97.
49) V.Ložek, Čeká nás doba ledová?, Viz: Vesmír, 52/1973/1, s.7.
50) F.Kubíček - J.Helan, Nemocná voda, Viz: Vesmír, 54/1975/9, s.227-229.

Příčiny poruchy
     Většina ekologické literatury, která se zabývá činiteli nepříznivých jevů, procesů a útvarů v okolním přírodním prostředí člověka, poukazuje na škodlivý vliv moderní techniky a výstavby měst, dále na nedokonalý způsob uspořádání hospodářských statků ve společnosti, aj. společenské činitele. Přehlíží se především lidská osoba, jako by některé věci samy od sebe vedly k denaturalizaci a ničení přírodního prostředí. (51) Nedbá se na to, že v duchovní podstatě člověka jde především o otázku náboženskou a mravní. Přehlíží se, že jde o důsledek bezbožného názoru na svět a život ve světě. Tento názor se projevuje hmotařským pohledem na svět, požitkářským a spotřebitelským životním stylem. Takový životní postoj snadno upadá do zkamenělosti a zkostnatělosti nepříznivého vztahu vůči Stvořiteli a s ním také ke všemu jeho tvorstvu, zvláště k životu.
     Přehlíží se tedy souvislost mezi vnějším, okolním životním prostředím člověka a mezi jeho vnitřním životním prostředím. Tuto souvislost připomíná světu zejména Jan Pavel II., když v encyklice Centesimus annus pojednává o humánní ekologii. (52)
     Navíc je to jedině křesťanská ekologie, která dokáže rozlišovat poruchy životního prostředí, vyplývající z lidského zavinění, od poruch přírodního prostředí, majících příčiny u mimolidských rozumných tvorů,které Písmo sv.označuje pbrazem hada. Také tyto příčiny a zdroje poruch přírodního prostředí dlužno brát v úvahu, má-li být plně doceněn a zhodnocen přínos vtěleného Božího Slova. Kristus znamená nejen záchranu upadlého lidstva a jeho životního prostředí, ale má svůj obrodný význam pro celý vesmír.
      Žádná věda, ani technika, ani sebelepší uspořádání hospodářských poměrů ve společnosti nevyřeší vztah člověka k přírodě, protože ulpívá na povrchu a neproniká k nejhlubším základům lidského "JÁ".
     Zabýváme-li se nepříznivým dopadem působení techniky na přírodu, pak je třeba si uvědomit, že nejde o techniku jako takovou, nýbrž pouze o určitou, některou techniku. Jde totiž buď o nějakou nedokonale vynalezenou a zkonstruovanou techniku, nebo o nějakou techniku či technologický postup, případně zneužívané některým jedincem nebo jistou skupinou lidí s hmotařským názorem na svět a život.
    Vykořisťování přírody, spojené s její denaturalizací a ničením, je názorným dokladem vykořisťovatelské bezohlednosti požitkáře či nevázaného spotřebitele, zkrátka hmotaře či skupiny materialistů, chápajících se k prosazení svých omezených sobeckých zájmů jakékoli dostupné techniky nebo technologického postupu.
     Hlavní částí celkové soustavy udržování pozemské ekologické rovnováhy jsou oceány. Stačí připomenout, že více než 70% kyslíku v ovzduší vzniká ve světovém oceánu na základě fotosyntézy a tvorby fytoplanktonu. Ten je výchozí látkou složitého a dlouhého potravinového řetězce živých organismů v oceánu. Věda má dostatek důkazů o tom, že stupňující se průmyslová výroba, zvětšující se rybolov a námořní doprava, a následný nárust odpadu v mořské vodě, škodí přírodním procesům v světových oceánech.
     Většina znečištění se do oceánů dostává z pevniny (odpad) a dále v podobě unikající ropy, aj. látek. Jenom ropy se celosvětově dostává ročně (1973) do oceánů asi 2,5 - 5 miliónů tun. (53) Odhaduje se, že naftou jsou znečištěny 4/5 pobřeží Středozemního moře. (54)
     Když říkáme, že okolní přírodní prostředí je vážně ohroženo překotným růstem měst (55) rozšířením znečisťování přírody, nevyplývá to z podstaty města jako takového. Vyplývá to z díla neprozíravých inženýrů, stavitelů měst a těch, kdo rozhodují o budování města a jeho technických sítí. Zejména doprava je technický činitel ohrožující přírodní prostředí. (56)
     Jestliže se škodlivé působení určité techniky v podmínkách společnosti se soukromo-podnikatelským uspořádáním hospodaření uplatňovalo v devatenáctém století poněkud živelně, dvacáté století přineslo změnu směrem ke křečovitému sevření hospodářského života společnosti, ať jde o "svěrací kazajku" soustředěnou ve státě nebo v nějaké politické straně, anebo rozptýlenou ve spotřební společnosti, snažící se penězi a trhem naprosto ovládnout společenský život. V obou případech je okolní příroda vystavena škodlivému náporu určité techniky ve vyšším stupni, pronikavosti a napětí. Čím větší je rozsah takového křečovitého sevření nějaké společnosti, tím více je přírodní prostředí ohroženo soustavnějším a napjatějším škodlivým působením techniky a hospodářství. Např. uvalení embarga na ropu arabskými státy (1973), původně podnícené z Moskvy k hospodářskému ochromení západních demokracií, vytvořilo nepřirozený hospodářský a energetický tlak ve směru zrychlení budování atomových elektráren, aniž byla zajištěna přiměřená bezpečnost chodu těchto zařízení a zneškodnění jejich odpadu (vyhořelého paliva).
     Zatímco v demokraciích je využití atomové energie více pod kontrolou veřejnosti, takže přírodní prostředí a obyvatelstvo jsou chráněny dražšími a spolehlivějšími zabezpečovacími zařízeními (např. "finský model"), v donucovacích režimech se překotně budovaly atomové elektrárny s nedostatečným ohledem na účinky v životním prostředí, zato však s ohledem na okamžitý hospodářský přínos. (Černobyl, Dukovany, Temelín, atd.) Tomuto cíli sloužilo také komunistické vykořisťování uranové rudy v České republice.
      Hospodářský rozvoj společnosti je spojen s přírodním prostředím. Člověk odčerpává k uspokojení svých potřeb z přírodního prostředí různé látky a energie, které přeměňuje v hospodářském procesu. Ve smyslu zákona zachování hmoty a energie se veškerá tato z přírody odčerpaná hmota a energie vypouští nebo ukládá po přeměně zpět do přírodního prostředí jako odpad.
      Koncem 20.století došlo k nebývalému zrychlení tempa tohoto procesu přeměny přírodnin. Vznikly přitom nové látky, v přírodě často neznámé. Nastalo soustřeďování zemědělství, průmyslu a budování měst v takové míře, že příroda není způsobilá vyrovnat se s tím. V České republice je člověkem uvolněný tok přeměněných přírodnin desetinásobně větší, než činí světový průměr. (57)
      Jedním z prvních kroků při zkoumání stavu ovzduší v Evropě je zjištění hlavních oblastí vydávajících znečištění. Ukazuje se, že hlavními původci znečišťování ovzduší Evropy kysličníkem siřičitým jsou průmyslové oblasti Velké Británie, Porúří a další. Je odhaleno šest pásem, ve kterých se do ovzduší vypouští 1 - 1, 8 miliónu tun kysličníku siřičitého ročně. Tři pásma jsou ve Velké Británii, jedno v Porúří, a dvě na území Polska, východního Německa a České a Slovenské republiky. (58)
     Průmyslové odpady ze vzduchu (hlavně z elektráren na hnědé uhlí s vysokým obsahem síry) narušují krajinu, a zejména lesy přímo, i nepřímo - prostřednictvím kyselých dešťů. (59)
    Z hlediska okolního životního prostředí je závažný růst českého zemědělství s těžkou mechanizací a pronikavou chemizací, poškozující zeminu. Každý zásah do složení půdy, který narušuje přirozenou rovnováhu ovlivněním třeba i jen jediné její složky, vyvolává sled změn. Mohou se projevit zhoršením jakosti půdy. Takové nebezpečí hrozí v podmínkách uvedené vypjatosti zemědělské velkovýroby.
    Je-li půda dlouhodobě vystavena jednostranné zátěži, pak se mění. Po stránce druhové chudne a mohou v ní nabýt převahy nejen druhy nevhodné, nýbrž také škodlivé. Zhoršení půdních poměrů se posléze projevuje poklesem výnosů, ale hlavně zhoršením jakosti pěstovaných plodin. Příkladem může být tzv. únava půdy, způsobená dlouhodobým pěstováním monokultur na stejném pozemku (60).
     Vypjatost zemědělské výroby a zvětšování jejího objemu přináší změny v skladbě osevních postupů. V České republice se zvětšilo zastoupení obilovin na úkor travních porostů. (61)
   Dřívější zemědělec býval bytostně spjatý se svou zemí - živitelkou. Býval vlastně "intuitivním ekologem". Nikdy by ho nenapadlo, aby okolní přírodu ničil nepřirozenými zásahy do životního prostředí tak, že by si třeba na pole vysypal nějakou jedovatou chemikálii. (62)
   Hnojiva se mohou stát činitelem, který ohrožuje jakost půdy, a nejen půdy, když jsou užívána v přílišných dávkách a bez ohledu na biologickou únosnost půdního prostředí (63).
    Vzhledem k tomu, že ceny minerálních hnojiv jsou ve srovnání s ostatní zemědělskou technikou poměrně nízké, stává se často, že zemědělci přehnojují rostliny (64).
   Z uvedených skutečností nutno vycházet i při odhalování nepříznivých důsledků používání průmyslových hnojiv, které takto vyvolávají velké změny v přirozené rovnováze organických složek v přírodě (65).
     Zemědělec se pomocí výběrových chemických postřiků uvolňuje od namáhavé práce, přičemž ovšem narušuje biologickou rovnováhu v přírodě (66). Spolu se škůdci, kteří člověku ztěžují práci, hubí také užitečné živočichy. Užitečné ptactvo, které se živí otrávenými škůdci, rovněž hyne. Proto na jaře utichnou hnízda, neboť z otrávených vajíček se už nevylíhnou mláďata. Hubením komárů se dostávají chemické přípravky zase do vody, které otravují ryby. Posléze ani člověk neunikne tomuto jedovatému koloběhu. Otravováním potravin a životního prostředí otravuje vlastně sebe. (67)
     Soustavné lidské narušování biologické rovnováhy v přírodě způsobované jednostrannou technizací a chemizací určitého zemědělství, jakož i jednostrannými výrobními postupy, směřuje ke křečím v životním prostředí, resp. ke křečovitému zemědělství. Tento pojem se týká hospodářství na hranicích pohromy, ke které dojde náhodným střetnutím kritických událostí. Ty prozatím nevznikají souběžně, ale jejich výskyt a prolínání se množí (68).
     K narušení rovnováhy v přírodě směřuje také živočišná výroba. Soustředěná výroba, na rozdíl od dřívější rozptýlené, zatěžuje vodní toky nečistotami více, než připouštějí samočistící vlastnosti těchto vod.
     V živočišné výrobě se projevuje velikášství, přehlížející přirozené zákonitosti a způsob života zvířat, nejen při hromadném ustájení, ale i při zacházení se zvířaty (a to také při porážce) se u zvířat zbytečně vyvolávají stresy. Ukazuje se, že také v tomto biologickém průmyslu úplná automatizace, chemizace a biologizace slouží spíše k odstraňování zápachu a využití odpadu (bioplyn, aj.), zatímco chov zvířat bude vždy vyžadovat značnou míru lidského přístupu a zacházení. (69)
   Rovnice člověk - přírodní prostředí pozbývá vyváženost. Snaha o nejvyšší dostupný okamžitý hospodářský účinek jako projev jednostranných dílčích zájmů přivádí soustavu životního prostředí světa k fyzickým hranicím planety Země a ke zhroucení jako důsledku tohoto procesu. (70)
     Když se někdo staví vůči životnímu prostředí ryze hospodářsky, aniž bere ohled na tvorstvo v jeho přirozené, Stvořitelem dané funkční struktuře, pokud chce vykořistit z přírody to, co si naplánuje bez ohledu na funkční strukturu tvorstva, tedy se ve skutečnosti staví do nesprávného postavení ako samotný Boží tvor. Člověk se pyšně vyvyšuje na místo Stvořitele, ve vztahu k danému stvoření, jakoby chtěl opravovat Boží dílo. Proto si nutně počíná nelidsky a dílo jeho pyšného sebevyvyšování se dříve nebo později s nutností obrací proti němu samému - strůjci narušení přírody.
     Poruchy přirozené funkční struktury životního prostředí jsou podmíněny také jistou politikou, která se snadno uchyluje k ozbrojenému násilí a válečnému ničení. Třebaže východiskem této politiky byl kolonialismus evropských mocností devatenáctého století a první poloviny století dvacátého, přesto šlo tehdy o vcelku ještě nepatrné vykořisťování přírodního prostředí. Naproti tomu ve druhé polovině 20. století se mocensky vyhranila nová koloniální soustava, vynucovaná zájmovými nároky komunistické mocnosti se středem v Moskvě. V rámci dané soustavy, nastalo v obrovském měřítku vykořisťování přírodního bohatství ve vlastech ovládaných národů. Po pádu železné opony v roce 1989 nastal hospodářský boj silných mocností o nové dělení světa, o dosažení přístupu k levnějšímu nerostnému bohatství a k levnější pracovní síle v po-komunistických státech.

       Od poslední čtvrtiny 20.století vystupuje do popředí nový, nebývalý druh ohrožení životního prostředí, a v souvislosti se zaváděním elektromagnetických prostředků (americký systém HAARP. a obdobné systémy ruské, anglické, francouzské, čínské aj.) k ovlivňování podnebí zahříváním ionosféry do civilního (ovlivňování počasí, hledání podzemních dutin a zdrojů nerostných látek, pomocí gigantického tomografu, atd.)  a vojenského využití (umělého navození zemětřesení, ničivé vlny tsunami, manipulaci lidské psychiky, atd.)
      Teoretický předpoklad zde tvoří do krajnosti dovedené upřílišňování geografického činitele. Pokud v pojetí H.T.Bucklea (1821-1862) sloužila tato jednostrannost ke zdůvodnění anglického koloniálního panství, pak jistá geopolitická teorie byla v prvé polovině 20. století zdůvodněním výbojné politiky a vytváření širokého životního prostoru pro velkoněmecké a velkojaponské snahy (F.Ratzel, H.Yabe). Teorie o nutnosti "sjednocování všech proletářů světa" sloužila pak zase k výbojné velkoruské politice. Stala se důmyslnější geopolitickou teorií ke zdůvodnění velkoruského nového kolonialismu s krajním vykořisťováním mocensky a vojensky dostupných přírodních oblastí.
    Vykořisťování přírodního prostředí v podmínkách soustředěně sevřených státních "křečí" komunistických a rozptýleně sevřených států spotřební demokracie nabývá zvláště bezohledného a kritického rozsahu. Představuje tak nepříznivou stránku revoluce životního prostředí (M.Nicholson), na jejímž prahu společnost stojí. Jde o člověkem cílevědomě řízenou světovou změnu přírodního prostředí. Jejím přirozeným podnětem má být lidská úcta k tvorstvu ve funkční struktuře, vlastní danému tvorstvu. Papež Pavel VI. připomíná, že neuvážlivým vykořisťováním přírody vystavuje člověk přírodní prostředí těžkým poruchám, a že dokonce i on sám se může nakonec stát obětí tohoto nesprávného počínání. (71) Samotné městské prostředí, ochuzené o teplo sousedských vztahů a ponořené do chladu bezejmennosti a úzkosti z budoucnosti, místo aby usnadňovalo vzájemná setkání lidí a vzájemnou pomoc, prohlubuje rozdíly a nevšímavost, ba umožňuje nové způsoby vykořisťování. (72) Člověk bez hlubšího duchovního života, nežijící ze svátostného Krista, zde vyhledává jenom naivní víkendový útěk před betonovou džunglí přeplněného města. Takový člověk hledá únik před oblastí zmechanizované hmoty a zotročující technizace. Uchyluje se do zbytku přírody, jako do místa, kde by rád zábavně a rozplytujícím způsobem projevil tíhnutí k ničení. Nejhlubší subjektivní duchovní podstatou narušeného přírodního prostředí je úchylka rozumného tvora od řádu, daného přirozeně i nadpřirozeně. Je provázena zpovrchněním duchovního života. V lidské společnosti se toto zpovrchnění šíří už od časů renesance. Odcizení se člověka Bohu je provázeno odcizením se člověka všemu tvorstvu, jakož i sobě samému, a to se vybíjí vůči okolní přírodě jako její vykořisťování. (73)

Odkazy:
51) P.Duvigneaud, Ekologická syntéza, Praha 1988 Academia.
52) Jan Pavel II., Encyklika Centesimus annus, IV, 38, 1991.
53) R.Hollman, Toward an Environmentally Sound Law of the Sea. A Report of the International Institute for Environment and Development, Washington 1974, s.5. Viz též: W. A. Corson, ed., The Global Ecology Handbook. What You Can Do About Environmental Crisis, Boston 1990 Beacon Press.
54) Viz: Vesmír, 54/1975/1, s.30.
55) Podrobněji viz: Population Bulletin of the United Nations, 1976, č.8,New York 1977 U.N.; J.Pašiak, Človek a jeho sídla, Bratislava 1980.
56) Podrobněji viz: M.Martiš - J.Šolc, Země, krajina, člověk, Praha 1977, s.143-162.
57) Rozbor ekologické situace v ČSSR, Dokument Charty 77, č. 36/83, Viz: Le Monde, 7.1.l984.
58) OECD Observer, 1970, 72, 12.
59) O.Šrámek, Zamyšlení nad perspektivou našich lesů, Viz: Vesmír, 61/1982/9, s.261-264.
60) Z.Filip, Zdravá půda - základ zdravého životního prostředí, Viz: Vesmír, 52/1973/10, s.291-292.
61) J.Janák - B.Úlehlová, Nečisté vody varují, Viz: Vesmír, 54/1975/2, s.37.
62) M.Černoušek, Psychologie životního prostředí, Praha 1986 Horizont, s. 10.
63) Filip, Tamtéž, s. 292.
64) Janák - Úlehlová, Tamtéž, s.37.
65) G.Bujdoš, Priemysel, hnojivá a ludské zdravie, Viz: Vesmír, 54/1975/9, s. 294.
66) Rozbor ekolog. situace, Dokument Ch.77, 2.4.
67) P.Sárkány, Biologicky priemysel - Budúcnost polnohospodárstva, Bratislava 1978 Príroda, s. 22-23.
68) A.Toffler, The Eco-Spasm Report, New York 1975, s.51.
69) Sárkány, Tamtéž, 96-97.
70) D.Meadows a kol., The Limits of Growth, New York 1970, s.192, 184.
71) Pavel VI., Apoštolský list Octogesimo adveniens, I, 13; 1971.
72) Pavel VI., Tamtéž, I, 6.
73) D.Degenhardt, Christentum und Ökologie, Starnberg 1979, kap.
VI. a VIII.

Výhledy vývoje poruchy
     Porušení životního prostředí na jednom místě, v jedné zemi se postupně rozšiřuje také na jiná místa, do vzdálenějších oblastí. Narušování tohoto prostředí, které je v některých státech pronikavější a soustředěnější než v jiných státech, rozšiřuje se vodními, vzdušnými aj. cestami po celé zeměkouli a zasahuje do širšího vesmíru (74). Cenu za znehodnocení životního prostředí neplatí podnikatel, ale celá společnost. (75) Vzájemná propojenost a závislost na naší planetě se stává hlavním činitelem politiky a diplomacie. Energie, přírodní zdroje, přírodní prostředí, překračují meze státních hranic. Obsahují zárodky politického napětí. Vyzývají ke sjednocení mezinárodnímu a mezistátnímu (76).
     Znečištění ovzduší usnadňuje a urychluje změnu pozemského podnebí. Stále si málo uvědomujeme, jak vratká je průměrná teplota pozemské atmosféry. Má to své fyzikální příčiny. Veškeré teplo, které určuje podmínky pozemského podnebí, přichází vlastně jako záření ze Slunce. Stejné množství pozemského tepla se Země opět vyzáří do okolního vesmíru. Dopadající a vyzařující energie Země musí být v rovnováze. Změní-li se množství dopadající energie slunečního záření nebo vyzařovací vlastnost zemského povrchu o několik procent, teplota zemského povrchu se změní. Při ochlazení to může vést až k nové době ledové. Při oteplení se začnou rozpouštět polární ledy. Potom značná část pevniny může být zatopena. Výskyt ledových dob ukazuje, že teplota pozemského povrchu je velmi vratká.
     Teplota zemského povrchu se pak snadno mění. Proces tzv. skleníkového efektu nebyl zatím dost objasněn. Dokonce není ani přesně zjištěno, zda při něm bude průměrná teplota určitě stoupat nebo klesat.
     Rovněž přechod k jaderným zdrojům energie působí zvýšení celosvětové teploty. Třebaže tato tepelná porucha přírodního prostředí není tak pronikavá a rozsáhlá ve srovnání se skleníkovým efektem, nelze ji zanedbávat (77), zejména když přihlédneme k poruchám jaderných elektráren (Černobyl).
     Znečištění okolního přírodního prostředí vede také ke změnám v živé přírodě. Např. zvyšujícím se obsahem pevných částic v ovzduší se zvětšuje množství mikrobů. Nepřímým důsledkem takového zatížení člověka je zhoršení jeho zdraví (78). Ztráty pracovních sil, vzniklé zhoršením jakosti životního prostředí a znečištěním na pracovištích, jsou ještě výraznější (79).
     Hustota dopravních sítí a počet dopravních prostředků roste dnes rychleji, než počet lidí. Svou povahou, rozšířením a vysokým stupněm provozu se doprava řadí mezi nejvýznamnější činitele životního prostředí (80).
      Městské dopravní sítě, po kterých za hodinu projedou tisíce osobních aut a stovky aut nákladních, vytvářejí hlukovou kulisu, dosahující asi 70 decibelů. A přitom už hluk o síle 65 decibelů ohrožuje zdraví člověka. (81)
     Navíc je zde také nehodovost. Ročně na všech silnicích světa zahyne před 200 tisíc lidí. Počet zraněných jde do miliónů, hmotné škody do miliard korun (82).
      Automobilová doprava se neobejde bez silnic. Současně s rozmachem motorismu stále houstne jejich síť. V České republice je (r.1991) skoro 56 tisíc km silnic. (83)
      Pokud jde o důsledky letecké dopravy v životním prostředí, jde jednak o značnou spotřebu kyslíku (při jednom přeletu tryskového letadla přes Atlantik se spotřebuje 35 tun kyslíku), jednak o vypouštění škodlivých látek. Tak houstnoucí letecká doprava ovlivňuje složité děje, probíhající ve vyšších vrstvách atmosféry, kde se vytváří počasí. Je prokázáno, že vzrůstá celková oblačnost. (84)
     Neustálé hromadění podnětů vytváří postupem doby zatěžkávající zkoušku pro člověka - nejen pro jeho biologickou přizpůsobivost, ale také pro jeho psychologické přizpůsobení, vyrovnání se s tlakem otřesného prostředí (hluk, nečistota, přelidnění, atd.). Člověk se bez potíží vyrovná s krátkodobými stresy životního prostředí. Horší je to s dlouhodobými stresy. Při nich se oslabuje sama přizpůsobivost člověka. Člověk se stává podrážděným. Je méně odolný vůči strádáním (frustracím) a zatěžkávajícím zkouškám vůbec.
     Vedle postupné neurotizace, která se záhy projeví v úchylných postojích, chování a vztazích lidí k sobě navzájem, k sobě samému a ke každému stvoření a koneckonců také vůči samotnému Stvořiteli, se posléze objevují také různé civilizační choroby: vysoký krevní tlak, cévní onemocnění, a řada podivných obtěžujících příznaků (např. bolesti hlavy, potivost) bez výraznějších tělesných příčin. Tak se projevuje úzká sepjatost mezi vnějším, okolním životním prostředím a mezi vnitřním životním prostředím člověka.
     Je to mimo jiné také hluk, co škodlivě ohrožuje psychické zdraví člověka. Přispívá k tomu, že se v člověku hromadí napětí, které nemůže snadno vybít jinak, než náhlým výbojným postojem, chováním a jednáním. Výzkumy ukazují, že déle trvající velký hluk - anebo, což je ještě škodlivější - nepravidelně přerušovaný vysoký hluk - může v lidech vyvolávat protispolečenské chování nebo kulturně ničivé jednání. Hluk na hranicích snesitelnosti a jeho účinky v člověku usnadňují změny osvojených a nacvičených způsobů chování, společenských konvencí, zásad mezilidského jednání. Hluk také případně podmiňuje pokles pohotovosti člověka ke spolupráci a zmenšuje jeho ochotu pomoci druhým lidem v nouzi. Americké výzkumy potvrzují, že za příznivých zvukových podmínek pomůže neznámé osobě zvednout ze země upadlou věc 80 % přihlížejících, kdežto za silného a pronikavého hluku pouze 15 % spoluobčanů. (85) Nepříjemný hluk oslabuje prosociální pohnutky jednání lidí, rozleptává ochotu pomáhat, oslabuje v lidech samaritánské motivy jednání, zkrátka obětavost, ochotu pomoci druhému v nouzi (86).
     K případné mravní disfunkci narušeného životního prostředí přispívá také jednostranná výstavba měst. K oslabení případného mravního fungování nějakého města napomáhá přílišná byrokratizace správy, rozdrobení práce při pásové výrobě v průmyslu (87). Také oddělení městské práce od náboženských hodnot, a zrovna tak i odtržení oblasti obchodu, služeb a zařízení k využívání volného času od náboženských hodnot. (88) K tomu přispívá větší chatrnost a vratkost městského společenství víry, které na rozdíl od venkovského společenství víry není posilováno sousedskými aj. mezirodinnými osobními vztahy.
     Obyvatelé města (na rozdíl od venkova) jsou nervově vyčerpanější a otupělejší prací a životem v prostředí více hlučném a nezdravém. Více podléhají přitažlivému působení hromadných sdělovacích prostředků. Těžko se může udržovat radost v nitru dělníka, který opakuje nesčetněkrát denně stejný zmechanizovaný pohyb u stroje. Těžko se může pravá radost uchovat v nitru pracovníka s bílým límečkem, která neustále sedí a počítá. Co ho může udržet nad vodou? Snad ne noviny, kam vrhá politická nenávist a štváčství a běsnění své výplody? Snad ne jiné sdělovací prostředky, které vědomě a záměrně dobíjejí jeho duši senzacemi, hrubostmi a jalovostmi ducha i srdce? (89)
     Zkoumání výstavby města vede k odhalení prostorových pravidelností, pokud jde o výskyt nemocí a společensky úchylných jevů. Statistika dokládá, že město je výrazně členěný prostor, ve kterém jsou souvislá pásma, nebo ohniska obydlená lidmi, kteří jsou častěji nemocní, nebo populacemi s nápadně vysokým výskytem duševních nemocí, sebevražd, rozvodů, zločinů. Výzkumy též potvrzují, že ve městech většiny zemí je větší výskyt duševně nemocných, než na venkově. (90) Třebaže jsou doklady, že výskyt neuróz stoupá zároveň s rozsahem a tempem zprůmyslnění a urbanizace, (91) přesto je jisté, že vliv těchto činitelů na výskyt různých duševních onemocnění se neuplatňuje jednostejně a přímočaře. Zakladatelé tzv. chicagské ekologické školy zkoumali vztahy mezi prostorovým rozložením duševních nemocí ve velkoměstě a mezi různými projevy společensky úchylné činnosti. Výsledky ukázaly, že bydliště nemocničně ošetřovaných duševně nemocných nejsou rovnoměrně rozložena na ploše města, nýbrž že jeví tíhnutí soustřeďovat se v některých oblastech, a že rozložení různých druhů psychóz ve městě není stejné.
     V jednotlivých částech města je zjištěna dost rozdílné onemocnění schizofrenií. Nejvyšší hodnoty byly zjištěny v oblastech nocleháren, hotelů, penzionů, domů obývaných bezdomovci a v ústřední obchodní čtvrti. Nejméně psychotiků bylo v tzv. dobrých obytných čtvrtích. Vcelku byl zjištěn vyšší výskyt schizofrenie ve středu města. U maniodepresivních psychóz bylo zjištěno odlišné rozložení. Tyto psychózy byly shledány častěji u bohatších a společensky výše postavených lidí, zatímco schizofrenie byla shledána především jako onemocnění lidí s nižšími příjmy. Zajímavé je také územní rozložení jednotlivých druhů schizofrenie, totiž paranoidní, hebefrenické a katatonické. Paranoidní a hebefrenická schizofrenie byla nejčastější v oblasti nocleháren, penzionů, hotelů a podnájmů, kdežto katatonická byla nejčastěji v místech, kde bydlelo nejvíce přistěhovalců. (92)
     Městské prostředí, na rozdíl od venkovského, které se vyznačuje sousedskými vztahy, vzbuzuje v člověku:
pocity nejistoty a úzkosti,
citové strádání,
nepřiměřeně vysoké hodnocení vnějších, povrchních věcí (móda),
nervovou předrážděnost. (93)
     Pokud jde ekologii sebevraždy, oblasti s nejvyšší sebevražedností byla shledána ve středu města a ve čtvrtích, přímo navazujících na střed. V místech s vysokou sebevražedností je také prokázán nadprůměrný počet rozvodů, zločinů, případů alkoholismu a jiných úchylných projevů. (94)
Anglické výzkumy města potvrzují, že nejvíce sebevrahů je tam, kde je vysoká míra společenské izolace a úchylné společenské pohyblivosti obyvatelstva (rozvodovost, zločinnost mladistvých, atd.). (95) Jak v Londýně, tak i v českých velkoměstech má sebevražednost podobnou ekologii (96).
Třebaže je doložen vetší výskyt sebevražd ve městech než na venkově, přesto činitel velikosti města hraje přitom poměrně menší roli, než činitel nadměrné a vypjaté společenské pohyblivosti (stěhování, přecházení ze zaměstnání do zaměstnání, z místa do místa, atd.). Např. v českých poměrech se ukazuje, že nejvíce sebevražd je v těch městech, která se vyznačují nadměrnou společenskou pohyblivostí obyvatelstva. (97)
     Co se týká městské zločinnosti, která je vyšší než na venkově, je dokázána souvislost mezi zločinností, strukturou a růstem města, jednak závislost zločinnosti na místních společenských poměrech. (98) Výskyt zločinnosti mládeže se směrem od středu města k jeho okrajům zmenšuje. Úroveň zločinnosti je vyšší v těch místech, kde je soustředěno obyvatelstvo s nižšími příjmy, kde jsou horší bytové podmínky, nedostatek dětských hřišť aj. zařízení pro vyžití mládeže, a dále tam, kde je vážně oslabena společenská kontrola. V těch místech pak bydlí hodně mladých mužů, kteří jsou stíháni pro krádež, a mladých žen, které se živí prostitucí. Místem, kolem něhož se ve velkoměstě soustřeďuje velký výskyt společensky úchylných jevů a procesů, je nádraží. Souvisí to s celkovou jakostí obytného prostředí, s druhem bytů, velikostí nájemného, a také s tím, že v okolí nádraží ve více hotelů, nocleháren apod. Tato místa se rovněž vyznačují velkou společenskou pohyblivostí obyvatelstva.
     Společenský rozklad ve městech je důsledkem působení dvou mechanismů. Na jedné straně trvalých vlastností města, např. snížené společenské kontroly, zvětšení anonymity a různorodosti životních hodnot, a na druhé straně potíží v přizpůsobení přistěhovalců městskému prostředí. (99)
      Soužití obyvatel přelidněných měst s velkou společenskou pohyblivostí se přes každodennost jejich styku vyznačuje citovou vlažností, ba chladem až lhostejností. Když obyvatelé velkoměst vyjedou na venkov, bývají překvapeni srdečnými pozdravy lidí, které znají někdy jen od vidění. Občas se stane, že se vzájemně pozdraví také zcela neznámí pocestní v krajině, turisté v horách, apod. (100)
     K tomuto neblahému mravnímu působení nepříznivých rysů městské výstavby, technizace a průmyslu napomáhá také značný nepřiznivý vliv v oblasti jazyka. Projevuje se mj. dlouhodobou hradbou mlčení (vynucovanou např. hlukem). Dále k tomu napomáhá též umělecko-estetický úpadek v životním prostředí. Dané prostředí totiž působí na člověka také svým smysluplným obsahem. Takový smysl životního prostředí zprostředkovává člověku sdělení, ovlivňující jeho jednání. V tom koneckonců spočívá nedílná součást vnímání a prožívání životního prostředí jako celku. Každé prostorové uspořádání, ať je to lavička v parku, zámecká zahrada, interiér kostela, tovární hala, lavice ve třídě, vyvolává zážitky a příslušné názory, které se dohromady vážou v celostním intuitivním vnímání. Zkušenost získávaná intuitivním vnímáním celku je blízká estetickému zážitku, k němuž se navíc druží ještě pocity, nálady, aj. projevy odpovídající činnostem člověka.
     Co říci o moderním městském sídlišti? Někdy se o něm mluví jako o betonové džungli. Představuje prostředí dopravního a výrobního hluku, špíny a kouře. Co říci o prostředí zemědělské velkovýroby s rozoranými mezemi a poli jednostejně pokrývajícím svahy, kopce i roviny, či se zapáchajícími středisky živočišné výroby? Estetická hodnota přírodního prostředí je zde potlačena.
     Technicky, hospodářsky aj. narušené okolní přírodní prostředí má také ve značné míře neblahé účinky v oblasti teorie. Přivádí člověka k materialismu, ke spotřebitelskému posuzování všeho tvorstva, k chápání, které bere věci a lidi jako smysluplné jedině tehdy, když se dají vyčíslit v penězích a koupit nebo prodat, či třeba uloupit.
    Takové narušené životní prostředí má také škodlivý dopad politický. Ekologické problémy ve značné míře podmiňují politickém spory mezi státy (101). Viz např. spory mezi Kanadou a USA ohledně kyselého deště, nebo celosvětové pohoršení po zamoření atmosféry a spodních vod radioaktivitou v důsledku výbuchu atomové elektrárny v Černobylu (1976).
     Porucha funkční struktury okolního přírodního prostředí má také zpětný škodlivý účinek na hospodářství a techniku, např. drancování ložisek uhlí, nafty, uranu, jakož i vyčerpání zásob rudy hliníkové, měděné a jiné vede k omezení, ba i vyloučení technického a hospodářského využití těchto látek. (102)
     Zabýváme-li se prognózou uměle narušeného okolního přírodního prostředí v českých poměrech, naznačovali ji už mluvčí Charty 77 (103). Tento stav se po roce 1989 nezměnil k lepšímu. Naopak, ještě se zhoršil.

Odkazy:
74) A.D.Ursul, Lidstvo, země, vesmír, Praha 1981, s. 117.
75) B.Commoner, The Closing Circle, New York 1971, s.286.
76) The Secretary of State Speech, 14.7.1975, Milwaukee, Wiscontin, Department of State,2, Washington 1975.
77) P.L.Kapica, Experiment, teorie, praxe, Praha 1982, s.446-447.
78) Congressional Report, 2.12.1975, s.S-20907.
79) U.S.News and World Report, únor 1977, 42.
80) M.Martiš - J.Šolc, Země, krajina, člověk, Praha 1977, s. 143, 150-153.
81) Tamtéž, s.144.
82) Statistická ročenka ČSFR, 1992, Praha 1992 SNTL, s. 443.
83) Tamtéž, s.427.
84) Martiš, Tamtéž, s. 148.
85) M.Černoušek, Psychologie životního prostředí, Praha 1986, s.34.
86) Tamtéž, s.35.
87) H.Cox, The Secular City, London 1968 Penguin Books, s.82-120.
88) Tamtéž, s. 191-200.
89) F.X.Šalda, Kritické projevy, sv.XXIII, Praha 1963 Čs. spis., s. 66-67,
90) J.Musil, Sociologie soudobého města, Praha 1967, s. 180, 258.
91) Tsung-Yi Lin, Effects of Urbanisation an Mental Health, Viz: International Social Science Journal, XI(1959)30.
92) R.E.Faris - H.W.Dunham, Mental Disorders in Urban Health, Chicago 1939.
93) N.P.Gist - S.F.Fava, Urban Society, New York 1964, s.437.
94) R.S.Cavan, Suicide, Chicago 1928; S.FD.Schmid, Suicide in Minneapolis, Minnesota:1928-32, Viz: The Amer. Journal of Sociology, 39(1930)30-48; R.E.Faris, Demography of Urban Psychotics with Special Reference to Schizophrenia, Viz: Amer. Sociolog. Review,III, 1938.
95) P.Sainsbury, Suicide in London, London 1955.
96) Musil, Tamtéž, s.185.
97) Tamtéž, s.263.
98) C.R.Shaw - H.D.McKay, Juvenile Delinquency and Urban Areas, Chicago 1942.
99) Musil, Tamtéž, s. 266, 187, 267.
100) Černoušek, Tamtéž, s. 92.
101) A.Linklater - G.Goodwin, ed., New Dimensions of World Politics, New York 1975.
102) Martiš, Tamtéž, s. 27-35; Viz také: Tschernobyl und seine Folgen, Österreichische Ärztezeitung, 11/1986/6-8.
103) Rozbor ekologické situace ČSSR, I, úvod, viz: Le Monde, 7.1.1984.


Cesty k nápravě
     Proces umělého narušování okolního životního prostředí nabývá v současnosti kritických rozměrů. Proto dosavadní metody a postupy ochrany životního prostředí selhávají.
Technická náprava poruch životního prostředí
     Pokud se jako zjevně nejbližší společenským činitelem těchto vážných poruch okolního životního    prostředí, ukazuje především technika, potom je to zase hlavně technika, která má mít opět prvenství v nápravě tohoto nepříznivého stavu. Technika musí být naplno využívána, a nikoli polovičatě, nikoli zneužívána. Technika má být postavena do služeb lidstva také v oblasti ochrany životního prostředí.
Konstrukce a používání těchto technických zařízení a technologií k obnově vnějšího životního prostředí jsou většinou obecně známé. Některé z nich se v běžném životě už používají. Ukazuje se nejen jejich přínos pro zdravé životní prostředí, ale také hospodářské využití.
    Co tedy brání jejich rychlejšímu zavádění? Hospodářské náklady. Avšak ani to není to hlavní. Především jde o nedostatek vyspělého mravního přístupu k přírodě, o nedostatek ušlechtilého, skutečně kulturního postoje a chování k tvorstvu. A tento nedostatek se projevuje hlavně u vedoucích představitelů společenského života, kteří mají moc činit a provádět v tomto směru zásadní rozhodnutí celosociálního dosahu. Většinou u nich převažuje hledisko omezeného technokratismu a neprozíravého ekonomismu, jakož i ulpívání na úřednických návycích. (104)
      Co to však znamená z hlediska společenského? Mimo jiné také to, že ti, kdo jsou v popředí společnosti a mají tvořit kulturní výběr či elitu společnosti, ve skutečnosti nejsou žádnou kulturní elitou. Zařízení společenského zkoušení, vybírání a rozmísťování jedinců vhodných pro takové služby společnosti, popřípadě jejich vysunutí z příslušných pozic při ztrátě žádoucích vlastností nebo při jejich zneužívání, prostě chybí, anebo nedokonale působí.
      Půdní zdroje naší planety jsou omezeny svou plochou i svou jakostí. Snad až 70 % pevniny není zemědělsky využitelných Pětina všech půd se nachází v příliš chladném podnebí, další pětina v podnebí příliš suchém, 20 % se nachází na příkrých svazích a přes 10 % půdy je málo jakostních.
     Různými technologickými zásahy by se mohlo dnešních 10-11% ornic rozšířit až na 20-25%. Náklady na opatření nezbytná pro získání nových ploch půdy vzrostly v některých západoevropských zemích až 25 x ve srovnání s náklady vynaloženými na získání stejné plochy v 19. století. Tradiční zavlažování přináší jisté zlepšení úrodnosti půdy, ale na druhé straně je tím ovlivňována celá vodní soustava krajiny. (105)
     Co se týče vody a lesů, ukazuje se, že zdrojem mnohých střetů lesního a vodního hospodářství u nás je donedávna prosazovaná přednost řešení nesnází s vypouštěním a spadem špíny s cílem co největší záchrany dřevin. Z celospolečenského hlediska by mělo naopak jít o řešení, ve kterém převažuje účelné zpomalování vypouštění a omezování spadu špíny a zmírňování důsledků způsobovaných tímto poškozením (106).
      Pokud je okolní životní prostředí znečištěno a biologická rovnováha je v něm narušena, potom je nutno technicky usilovat o obnovení rovnováhy. Je třeba podporovat vynalézání a zavádění nových způsobů obnovy biologické rovnováhy v přírodě. Je třeba objevovat potřebné podmínky pro tyto procesy, a to tak, aby se příroda mohla rozvíjet v souladu s potřebami lidské skupiny a přitom aby nebyl narušen řád, který byl Stvořitelem vtištěn všemu tvorstvu, aby jeho struktura vyrovnaně fungovala. Přírodu je nutno léčit z jejích civilizačních nemocí podobně, jako je třeba léčit lidi (107).
     Technická náprava neblahých důsledků zprůmyslnění ve městech spočívá v následujících opatřeních:
Přestěhování průmyslu z paprskovitě budovaného města, zařízeného pro obchod, vládu a školství, a jeho umístění ve městech budovaných v otevřené krajině. Hlavní město vyžaduje středisko obchodu; ve středu. Ve středu odpadají při soustředění budov ubíjející vzdálenosti. Obytné čtvrti jsou určeny k bydlení, kdežto obchodní střed je určen k práci v obchodu a službách. (108)
     Vytlačení ekologické příšery, totiž automobilu, zejména osobního auta z města. Zřízení pěších zón. (109) V celém obvodu města musí mít chodec veškerý prostor pro sebe: park, jesle, hřiště, školy, atd. Nutno odstranit ulice, které slouží jako chodby. Je třeba vynalézt něco, co by nahradilo ulici. Místo, aby se otevíralo množství dveří do ulice, musí zde být jediné dveře daleko od ulice, jimiž by prošlo množství lidí (110).
     Do měst se musí vrátit zeleň parků a zahrad. Zeleň prostoru města plní mnoho úkolů. Překonává vyprahlost betonu, neboť zvyšuje vlhkost prostředí výparem vody. Městská zeleň navíc působí jako účinný lapač prachu. Zeleň se podílí také na snižování hlučnosti (111).
Hospodářská náprava poruch životního prostředí
     S technickou nápravou poruch životního prostředí těsně souvisí hospodářské působení. Údaje o úloze rozvoje výroby doplňují neúplnou, jednostranné geografickou-biologické pojetí ekologie, pokud se přehlíží význam společensko hospodářského podmínění poruch vnitřního, tedy lidského životního prostředí. (112) Ve většině dnešních pojetí ekologie se totiž obvykle zapomíná na tuto vnitřní, lidskou stránku životního prostředí, a odborníci se většinou uchylují k objektivizaci celé otázky. Následkem tohoto objektivismu se pak někteří jedinci i skupiny horlivě zasazují za práva tuleňů, mrožů, žiraf či různých plazů a hmyzu na život, a zároveň přehlížejí ty milióny počatých lidí, kterým je každoročně zabráněno se narodit. Nápravy poruch životního prostředí jsou hospodářsky nákladné. Vynakládané částky rostou, ale stále příliš pomalu (113).
      Třebaže jde o záležitost celosvětového dosahu, dotýkající se všech států, je hospodářská podpora nápravných opatření k obnově fungující struktury narušeného přírodního prostředí různě rozložena v jednotlivých státech. Ke státům s velmi nízkou podporou těchto opatření patří také Česká republika. Koncem 80. let činily roční státní výdaje na ochranu životního prostředí jenom 0,3% národního důchodu a O,85 % celkových výdajů (114). Rozpočty předpokládaných výdajů jednotlivých států na udržení jakosti životního prostředí na základě norem jakosti, se shodují v tom, že se do roku 2000 neočekává jejich výrazné zvýšení.
     Jestliže současné vypracovávání společensko-hospodářských účtů předpokládá zjištění vzájemné závislosti ukazatelů hospodářské a jiné společenské činnosti, potom také soustava ukazatelů jakosti životního prostředí musí být v souladu s rozpočty toku statků a služeb v hospodářství. Musí brát v úvahu využívání přírodních zdrojů v souvislosti s výrobním procesem lidské skupiny. Základním rysem tohoto přístupu je zásada hodnotového peněžního přehledu nejen stupně využívání přírodních zdrojů, ale také škod způsobených znečištěním životního prostředí. Leontief navrhl model světového hospodářství (115).
V závislosti od příjmu na jednoho obyvatele jsou možné čtyři rámcové obměny opatření k nápravě narušování okolního životního prostředí:
      Pokud v nějaké zeměpisné oblasti tvoří příjem na 1 obyvatele méně než 700 amerických dolarů ročně, tak se předpokládá, že státy v této oblasti nemusejí provádět rozsáhlá opatření k nápravě poruch okolního životního prostředí, protože ani úroveň porušování není vysoká ani rozsáhlá.
     Jestliže se příjem na 1 obyvatele v nějaké zeměpisné oblasti pohybuje od 700 do 2000 dolarů ročně, tak se předpokládá, že státy v této oblasti musejí přijmout nápravná opatření v poměru odpovídajícím úsilí USA o ochranu životního prostředí v době na začátku 70. let 20. století.
     Jestliže v 70. letech 20. století byl příjem na 1 obyvatele v nějaké oblasti nižší než 2000 dolarů ročně, ale v následujícím období přesáhl tuto úroveň, předpokládá se, že státy musejí provádět opatření k nápravě porušeného životního prostředí v rozsahu odpovídajícím úsilí USA na začátku 70. let.
     Konečně pokud roční příjem na 1 obyvatele v dané zeměpisné oblasti v 70. létech a v následujícím období přesahuje 2000 dolarů, musí se státy v této oblasti ve svých opatření snažit o to, aby se nezvýšil absolutní objem nečistot, vypouštěných do přírodního prostředí, měřený ve fyzikálních jednotkách, a usilovat o nepřekračování úrovně, jaká byla začátkem 70. let.
     Takové hodnocení ukazuje, že by při daném přístupu nemusela většina států Asie, Afriky a Latinské Ameriky zatím provádět ucelená a nákladná opatření a ušetřené prostředky by mohla využívat k svému společenskému a kulturnímu rozvoji.
      Tento návod však vyžaduje ještě další úpravy, protože samotná výše příjmu jako ukazatel hospodářské úrovně není vždy plně výstižná pro rozsah porušování okolního životního prostředí. Potvrzují to údaje o rozsahu znečišťování životního prostředí v různých zemích (116).
     Z nich vyplývá, že např. Rakousko s příjmem na 1 obyvatele jistě vyšším než Česko vykazuje daleko nižší úroveň porušování životního prostředí. Je tedy třeba brát v úvahu i samotné výsledky měření porušování životního prostředí. Ostatně samotný výbuch atomové elektrárny v Černobylu jasně ukazuje možnosti a meze tohoto pojetí. Vždyť v zemi, kde obyvatelé mají nízkou životní úroveň, jaká by se v přepočtu na roční příjem v dolarech rovnala životní úrovni velmi zaostalé země, došlo k tak závažnému narušení životního prostředí, že to dlouhodobě vážně ohrožuje celé lidstvo.
      Předpokládá se, že státy Severní Ameriky budou v roce 2000 vynakládat 21,2 miliardy dolarů na nápravu porušeného životního prostředí, tedy 0,78% objemu své hrubé domácí výroby. Hospodářsky vyspělé státy Evropy 12,2 mld. dolarů, tj. 0,8% objemu hrubé domácí výroby. Vyspělé státy jako Japonsko budou vydávat 7,5 mld. dolarů, tj. 0,9% objemu hrubé domácí výroby, atd. (117)
      Kromě toho je třeba brát v úvahu, že se tyto výpočty týkají pouze hlavních druhů znečišťujících látek. Proto Leontief uzavírá: Skutečnost, že naše hodnocení ukazuje náklady využívání tradiční technologie ochrany životního prostředí v hospodářsky vyspělých státech jako poměrně nepatrné, nelze vykládat tak, že se svět může vyhnout všem poruchám životního prostředí vynakládáním nízkých prostředků na jeho udržování. (118)
     Odhaduje se, že roku 2.000 budou výdaje na čistící a jiná zařízení k ochranu životního prostředí činit víc než pětinásobné zvýšení prostředků ve srovnání s úrovní v roce 1970 (119).

Státoprávní náprava poruch životního prostředí
     S hospodářským činitelem nápravy porušeného přírodního prostředí těsně souvisí stát a právo. Důležitou součástí státoprávní péče o životní prostřední je právní normování. Tak třeba v roce 1970 byl v USA schválen zákon o čistotě ovzduší. Tento zákon stanovil přípustné normy znečišťujících látek ve výfukových plynech spalovacích motorů dopravních prostředků a normy pro palivo. (120)
     Pokud jsou v České republice přijímány právní normy ohledně škodlivin v přírodním prostředí, bývají málo účinné. Zaostává kontrola provádění těchto právních norem a postihování porušování je nedůsledné a nízké. (121)
      Od 70. let 20. století se ukazuje čím dál tím jasněji, že politika zaměřená pouze na jednotlivé složky životního prostředí: půdu, vodu, ovzduší, je způsobilá řešit narušené přírodní prostředí jenom v omezené míře.
     Doposud nebyly zavedeny účinné prostředky mezistátního působení, které by mohly důsledně zamezit znečišťování životního prostředí. Některé státy stále podnikají pokusy s jadernými výbuchy. Radioaktivní znečištění horních vrstev atmosféry ohrožuje celé lidstvo, ať už toto znečištění pochází od nedokonale používané techniky (nedokonale zabezpečený chod atomových elektráren, apod.), nebo od zneužívané techniky (zkoušky atomových zbraní, aj.). Plutonium zavedené do životního prostředí se dotýká jak současného lidstva, tak budoucích pokolení. Je nutno vytvořit autoritativní mezistátní a mezinárodní organizaci, která by účinně kontrolovala, jak se plní opatření na ochranu přírody, která jsou nezbytná pro život celé planety. (122)
     Mezinárodní spolupráce při ochraně okolního přírodního prostředí jde souběžně s uvolňováním mezinárodního napětí. Přijetí a uznání dohodnutých norem ovzduší, spodních vod a půdy přináší všem národům užitek. (123) Mezi nevyřešenými nesnázemi je také vypracování a přijetí norem, které by chránily oceán před znečišťováním, kontrola jejich dodržování, způsoby zodpovědnosti států za způsobené škody, jakož i způsoby a postupy urovnávání možných sporů. (124)
     Někteří odborníci se snaží prosadit uplatnění věcných měřítek (jako je např. celistvost mořského prostředí, vzájemná spjatost procesů v něm probíhajících, omezenost živých zdrojů oceánu, ekologická narušitelnost oceánu) jako důvodů ve prospěch vybudování zařízení mezinárodní kontroly umělých zásahů ve světovém oceánu. Vzrůstající možnosti člověka využívat okolního životního prostředí a zasahovat do něj znamenají konec období, kdy se řešení závažná pro celou lidskou společnost mohla opírat o pojetí státních hranic. Praktickým výrazem tohoto pojetí jsou návrhy nejenom územně, ale také funkčně řídit činnosti na ovládnutí oceánu v rámci mezinárodního a mezistátního řádu; a rovněž tak provádět je v souladu s hranicemi danými ekologicky, a nikoli státními hranicemi nebo politickými zájmy.
     Na druhé straně další odborníci, soustřeďující se na zvláštnosti zeměpisné polohy států, na zvláštnosti ekologických údajů a rozdělení zdrojů různých oblastí, prosazují oblastní rozčlenění mořského práva, vytváření soustavy dílčích dohod o výzkumu, technice ochrany a využití oceánu. (125) Provedení takových návrhů by znamenalo oslabení ne-li dokonce zvrácení úsilí o vypracování všeobecně přijatelné mezinárodní dohody. Na základě pojetí oblastního rozčlenění se dnes vypracovávají programy pomoci zaostalým státům při zkoumání a využívání hospodářských zásob pobřežních oblastí. Přitom se berou v úvahu možnosti uvolnit tyto státy od nákladů na ochranu mořského prostředí. Tyto výpočty se opírají o skutečnost, že zaostalé státy nemají dost vlastních finančních prostředků, techniky ani dostatek odborných a zkušených pracovníků pro práci v mořském prostředí. Předpokládá se tedy, že budou při ovládání pobřežních oblastí ještě dlouho záviset na zahraniční pomoci. (126)

Politická náprava poruch životního prostředí
     Náprava uměle narušeného okolního životního prostředí má svou stránku politickou a mocenskou. V podmínkách, kdy člověk má možnosti poznávat vesmír v jeho odlehlých oblastech, a pustošit jej právě tak, jako své nejbližší životní prostředí - Zemi, je třeba úspěchy vědy a techniky postavit do služeb míru. Pokroku vědeckých objevů a technických vynálezů ve všech státech a mocnostech je třeba využívat nezávisle na jejich politických poměrech, uspořádání a zájmech, a to k rozvoji mírového soužití mezi národy a státy světa.
     Pozornost politických programů upoutává stále víc a více péče o přírodní prostředí. Začátek tohoto procesu je možno sledovat v nebývalém zájmu veřejnosti o takové ožehavé záležitosti, jako je znečištění atmosféry a vody, radiace. Dále se stále častěji objevuje v mezistátním přístupu k výzkumu a ovládání vzdálenějších oblastí vesmíru právě tak, jako nejbližších (např. dno světového oceánu). (127)
     Možná, že lidstvo bude v blízké budoucnosti vládnout natolik silnými prostředky, že bude schopno zasáhnout do procesu ochlazování životního prostředí a do značné míry zmírnit jeho dopad. Ovšem je třeba, aby tyto zásahy nenarušily světovou rovnováhu, např. koloběhu vody, což by přineslo více škody než užitku. Okolní životní prostředí nelze ovládnout hrubým násilím, nýbrž citlivou a zasvěcenou spoluprácí s jejími mocnými silami, které mohou stejně sloužit jako škodit. (128)
      Je to obdobné, jako s ovládáním vnitřního životního prostředí člověka. Nelze ho dosáhnout křečovitým sevřením do svěrací kazajky příkazů, jak by k tomu vybízela třeba freudovská psychoanalýza, nýbrž osvíceným podřízením nižších sil silám vyšším při současném střízlivém mírnění působnosti nižších sil tak, aby se nic z jejich životního náboje neztrácelo, a všechno bylo tvořivě využito. Velkým nedostatkem ekologických politických programů je zaměřenost na vnější, okolí životní prostředí, a zanedbávání vnitřní, humánní ekologie. Hnutí Green Peace, jakož i obdobné hnutí "Zelených" usiluje o obnovu a rozvoj okolního prostředí, vč.ochrany zvířat, ale naopak zase někdy usiluje o zavedení potratu a antikoncepce, a málo dbá na základní buňku lidské ekologie, totiž rozvíjející se rodinu. V tomto směru mají ekologové z tohoto hnutí ještě nějaká temná a nejasná místa.
     Přes souhrnnost politické nápravy porušeného okolního životního prostředí nelze těžkosti s tím spojené řešit ráznými a přímočarými opatřeními, chtějícími jedním skokem obsáhnout všechno, nýbrž postupně a rozlišeně případ od případu. Zákonem života ve všech jeho projevech je totiž stupňovitost. (129) Všechny naše úkoly v oblasti nápravy životního prostředí a všechny naše energetické aj. úlohy nelze řešit současně a jednostejným způsobem. (130)
Teoretická náprava poruch životního prostředí
      Podstatným předpokladem jakýchkoli cílevědomých a účinných politických opatření k nápravě narušeného životního prostředí je jejich teoretický, filozofický a vědecký základ. Křesťanská ekologie chápe řešení vztahu člověk - životní prostředí hlouběji než každá jiná ekologie. Předně tento vztah pro ni není vztah dvourozměrný, nýbrž vícerozměrný:
Člověk - životní prostředí vnější a životní prostředí vnitřní,
celé tvorstvo - Stvořitel, oživující Duch a Vykupitel-Obnovitel.
     Teprve v tomto mnohorozměrném pohledu se ukazuje řešení otázek životního prostředí jako dynamický a soustavný proces. V tomto procesu tvoří náprava uměle, rozumným tvorstvem způsobených poruch životního prostředí pouze jednu, a to menší část řešení, třebaže se v současnosti jeví jako nejvíce ožehavá a nejdůležitější. Na rozdíl od dočasné obnovy či nápravy, je předcházení a ochrana trvalý proces. Co je však vlastní pro řešení otázek životního prostředí z hlediska křesťanské ekologie je pojetí samotného řešení jako naprosto a souhrnně dokonale fungující struktury zosobněné v Ježíši Kristu. Jeho působením se nejenom napravuje to, co bylo uměle způsobeno v důsledku lidské pýchy, ale také to, co bylo a je v celém vesmíru porušeného vlivem rozumných duchových tvorů, uchylujících se od Stvořitele. Kristus má zásadní význam nejen pro řešení vztahu člověk-životní prostředí a člověk-Bůh, nýbrž také pro vyřešení vztahu tvorstvo-Stvořitel. Kristus má rozměry kosmické - v makrokosmickém, mikrokosmické i biokosmickém dosahu. Takový pohled na působení Krista má hluboké teologické základy u Cyrila Alexandrijského a jiných východních otců a v současnosti nachází dost pokračovatelů. (131)
     Toto Kristovo obnovující působení v celém tvorstvu se projevuje také prostřednictvím lidstva, kterou sé svobodně zvolil, aby je zachránil. A v tomto ohledu je pak podstatným sjednocujícím a ucelujícím činitelem, obnovujícím řádné fungování struktury životního prostředí především vykoupený Boží lid, šířící evangelium, a tak radostně obnovující správný tvar stvoření.
     Toto pojetí křesťanské ekologie je nejlépe otevřeno přílivu vědeckých objevů a filozofických soustav, zabývajících se životním prostředím. Věda musí soustavně zkoumat zdroje a příčiny hlavních obav a nesnází státu: energetiky, stavu životního prostředí, potravin a obyvatelstva. (132) Je třeba usilovat o stále přesnější, podrobnější a úplnější výzkum vztahů mezi pevninou, oceánem a ovzduším i mezi zákonitostí udržení biologické plodnosti naší planety. Odhalením změn v životním prostředí lze získat určité výchozí údaje o tempu a rozsahu narušení jakosti biosféry, a pak na této teoreticko-poznávací základně lze přijímat pohotová opatření nejen pro řešení významných úkolů dneška, ale také pro výhledová opatření. Tyto objevy umožní stanovit směry změn jakosti životního prostředí a provést včasné kroky k odvrácení jejich dopadu nepříznivého pro život. (133)
   Teoretické řešení nápravy poruch životního prostředí se vyznačuje jistou kosmizací. Zatímco v minulosti převládal ve vědeckém a filozofickém poznání geocentrismus, neboli zeměstředné zaměření, dnes se projevuje ve vědě a ve filozofii kosmický rozměr. Den od dne sílí snaha o prosazení geokosmického zaměření. Toho však může být naplno dosaženo jedině při uznání, že člověk s celým vnitřním a vnějším životním prostředím, které sahá od hlubin lidského srdce až k nejvzdálenějších vesmírným galaxiím, má svůj střed v Kristu-Vykupiteli a Obnoviteli všeho stvoření.
    Kosmické rysy ve vědeckém poznání jsou spojeny s překonáváním zeměstředného zaměření v poznávací i v předmětné praktické činnosti. Vypouštěním létajících zařízení do vesmíru se vytvářejí věcné podmínky pro nové poznávací poměry. Spočívají v tom, že člověk zkoumá pomocí samočinných vesmírných zařízení mimozemské předměty v mimozemském prostředí, jakož i pozemské věci z vesmíru. Samočinné kosmické stanice zpravidla předcházejí přímé zkoumání vesmíru lidmi. Samočinná zařízení pohybující se ve vesmíru jsou levnější, protože jejich rozměry a váha jsou menší, než je tomu u pilotovaných kosmických lodí. Koncem 20. století připadá na jeden pilotovaný let průměrně 20-30 startů samočinných stanic.
     Kosmický program lidstva věnuje pozornost jak samočinným sondám (134), tak přímé účasti člověka na kosmických letech. Řešení otázky člověk-stroj nebo člověk-automat se při použití na rozvoj kosmonautiky provádí vcelku stejně jako v pozemském měřítku. Člověk pracující se strojem, se samočinným zařízením a užívající techniky ke svým poznávacím účelům zůstává zde přirozeně hlavním článkem.
   Samotná kosmizace vědy spočívá v naplňování vědeckých teorií, metod poznání a objevitelské činnosti kosmickým obsahem. Dokonce to vede i ke vzniku nových vědních oborů, jako třeba kosmické fyziky, kosmické biologie či kosmické geologie. Takových kosmických prodloužení věd můžeme dnes napočítat velmi mnoho. Zároveň je kosmizace spojena nejen s dalším vyčleňováním nových věd, se vznikem kosmických doplňků, nýbrž také s dalším sjednocováním a spojováním poznatků při řešení úkolů ovládání vesmíru, s rozvojem obecnějších vědeckých pojetí. Ale všechno, co přináší nové vědecké poznání, je současně stále novým svědectvím a jasnějším potvrzením správnosti pěti cest svatého Tomáše, vedoucích přemýšlivého člověka k Bohu. Všechno opravdové vědecké poznání svědčí o stvořitelské a vykupitelské působnosti Boží. Tak se kosmizace vědy a filozofie víc a více stává kosmizací soustřeďující se v Kristu.
     Věda svými objevy plní náboženské poslání také nepřímo, tím, že vyvrací názory nepřátelské náboženské víře. Tak objevení atomové energie odhaluje prázdnotu hmotařství, a chudáci marxisté a pozitivisté, kteří tolik spoléhají na hmotnost světa a smyslovou ověřitelnost svého poznání, neboť ztrácejí pevnou půdu pod nohama. Pro ekology takového zaměření je to tím trapnější, že se jim přírodní prostředí rozplývá před očima. Bude-li to boží vůle, nastane přeměna libovolného množství hmoty na Zemi či jinde ve vesmíru v plápolající energii. Veškerá atomová jádra jsou totiž převoditelná na energii, a proto se hmota může měnit v oheň.
     Výchozí tvrzení materialistů, že začátkem a základem všech přírodních procesů je hmota, že jedině hmota je sama existence, a že právě ona existuje přede vším i po všem a nikdy nepřestává existovat, se ve světle moderní vědy ukazuje absurdní. Pojetí věčnosti pouze hmotného světa nelze vědecky dokázat. I současná věda, zabývající se původem vesmíru, dokazuje začátek a konec světa. I kdybychom spolu s hmotaři pokládali hmotný svět a pohyb za věčný, a pohyb bychom chápali jako změnu vůbec, ani v takovém případě by nebyl prvotní hybatel zbytečný. I kdyby byl svět stvořen navěky, neobešel by se bez všemohoucího Stvořitele. (135)
Výchovná náprava poruch životního prostředí
     Důležitou složkou souboru nápravných opatření k obnově životního prostředí je také výchova. Především rodinná výchova má člověku poskytnout správný obraz životního prostředí, prostředí domova. Tento osvojený obraz, zážitek a zkušenost tepla domova si člověk odnáší do celého svého života a snaží se jej prosazovat a uskutečňovat v domově celé lidské skupiny, jímž je především naše modrá planeta. Rodinná výchova zahrnuje mimo jiné také příklady úcty k tvorstvu a k životu.
    Vztah člověka k přírodnímu dění a hlavně úcta k životu vyrůstá ze samotné rodiny, jehož kulturní prostředí domova je příznivě nakloněno životu a vždy otevřeno k jeho předávání. Tento výchozí názorový postoj a hodnotový žebříček tvoří základ pojetí životního prostředí člověka. Tento názor a postoj úcty k tvorstvu a k životu se pak ve školské výchově jenom upřesňuje v podrobnostech. Přitom se člověk učí samostatnosti, aby jeho výchova dospěla v sebevýchovu, upřesňovanou pomocí hromadných sdělovacích prostředků.
     Výchova, zejména školská je ve svém působení na životní prostředí člověka tradičně zaměřena spíše na vnitřní, než na vnější životní prostředí. Posláním výchovy je však obojí, protože by měla obsáhnout člověka v jeho celistvosti, tedy nejen po stránce vnitřní, ale i co do jeho vztahu k okolí. Posláním výchovy je upevnit v člověku takovou strukturu, jaká je vlastní jeho přirozenosti a zároveň rozvinout její harmonické fungování.

      Hlavní důsledek spojení duchovního a hmotného základu v lidské přirozenosti je cíl. Cílem je vzorný tvar životního vývoje, zejména u člověka. Cílem lidského života je subjektivně blaženost a plnost života. Je to dokonalý rozvoj funkcí lidských struktur, zejména těch vyšších, ušlechtilejších. V jejich činnosti se plně projevuje lidský život. Věcným cílem je nadpřirozený Původce všeho stvoření. Během výchovy je třeba upevnit v duši dítěte vzorný tvar života, aby se mohlo stát naplno lidským tvorem. Tento vzorný tvar ve výchově zahrnuje rozvoj intelektu, tedy zásobu poznatků doprovázenou přehledem, vyhraněný charakter, pevnost vůle a zásadovost, jíž podléhá i cit.
      Druhý důsledek spojení duchovního a hmotného základu v lidské přirozenosti jsou požadavky této přirozenosti. Vznikají z přirozeného životního dění. Toto vnitřní, lidské životní prostředí klade požadavky na úrovni zažívací (trávicí, aj.) a živočišné (kde lidská přirozenost skýtá rozsáhlou škálu pudů, vášní, projevů a snažení). Projevy a snahy po jiných věcech tvoří bohatý život vztahů v okolnímu životnímu prostředí, k lidem a k ostatním tvorům. Život těchto vztahů je zabarven nábojem vášnivosti a tužeb. Vnitřní životní prostředí člověka se v nich neliší od projevů okolního životního prostředí na úrovni rostlinné a živočišné. Samovolnost těchto projevů je stejná u člověka, jako u ostatního živého tvorstva. Avšak u člověka má do projevů tohoto druhu zasáhnout ukázňující a zušlechťující pronikavost vedoucího rozumu a síla vůle.
      Působení výchovy na životní prostředí se projevuje ponenáhlu a neokázale, protože působí jen jedna ze složek na celek vnitřního a vnějšího životního prostředí. Toto působení výchovy nelze ztotožňovat s vlastním posláním výchovy. Výchova se liší od vyučování, které se zaměřuje na jednu část výchovy (hlavně na vzdělání rozumových schopností). Výchova směřuje k celku životního prostředí člověka. Celistvost života zahrnuje všechny stránky lidské bytosti, které mají být vychovány, tedy také vůli, cit, vášně, ale i vztahy k okolnímu životnímu prostředí. Škola však nestačí na soubornou, ucelenou výchovu. Zaměřuje se spíše k rozumu. Učitelům jde hlavně o vědomosti, kdežto to, co žáci dělají mimo vyučování je mnohdy příliš nezajímá. Působení školy je spíše výukové, než výchovné. Škola působí více na paměť a rozum, méně na vůli a city.
      Poslání školy ve výchově jako činitelé obnovy narušeného životního prostředí je pouze pomocné. Dítě totiž nepatří škole, nýbrž rodině. Rodiče tedy mají přirozené právo žádat, aby škola plynule navazovala na výchovné působení rodiny. Totéž platí o hromadných sdělovacích prostředcích. Jejich působení je dílem vzdělávací, dílem zábavné. Avšak národ tvořený samovolně z rodin přes sousedství a obecní společenství, má právo vyžadovat, aby hromadné sdělovací prostředky jako prostředky formující veřejné mínění působily pravdivě a v návaznosti na výchovu v rodině.

Esteticko-umělecká náprava poruch životního prostředí
     S ohledem na to, že krásno činí pravdu přijatelnější a rovněž usnadňuje konání dobra a zušlechťování člověka, je krásno a s ním také umění důležitým činitelem obnovy a rozvoje jak vnitřního, lidského životního prostředí, tak šíření hodnot do okolního životního prostředí. Zakoušení a prožívání krásy naplňuje vnitřní, lidské prostředí podněty, které vstřebávají hmotnou stránku pudových hnutí, naplňují jej bohatstvím duchových požitků, které se stávají každému, kdo je zakusil, životní potřebou a nedovolují mu, aby ustrnul v oblasti hrubých požitků ryze tělesných.
     Krása je podobně jako dobro a pravda přesažnou jakostí všeho tvorstva, a jako taková může být poznána člověkem, jeho intelektem. Způsob poznávání krásna není ovšem takový, jakým poznáváme pravdu, není přemítavý, nýbrž intuitivní, nazíravý. Lidské smysly jsou pouze prostředkem nehmotné schopnosti lidského intelektu chápat podstatu krásy.
     Vnitřní duchovní podstatou estetického zážitku je činnost intelektu, případně se k němu připojuje také citový doprovod. Estetický zážitek je záležitostí celého, vnitřního, lidského životního prostředí. S ohledem k různému nadání a vlohám člověka se vnímavost vůči kráse vyskytuje u lidí v nestejné míře, i když každý zdravý člověk má k estetickému poznání ve svém intelektu podstatné nadání. Estetickou vnímavost dlužno rozvíjet.
     Vnímavost pro přirozené krásno se pěstuje zejména názorem. Především vkusná úprava domácího a školního prostředí nesporně podporuje rozvoj vnímavosti člověka vůči kráse. (136) Jestliže dnes málokterá matka zpívá svým dětem např. ukolébavky, těžko se tento nedostatek později vyrovnává ve škole, neboť právě v předškolním věku má hudební výchova mimořádný význam. (137) Hudební výchova v předškolním věku, zakládající se na harmonickém, zpěvném a libozvučném hudebním klimatu bezprostředního okolního prostřed, zejména prostředí domova je výchozí podmínkou hudebního vývoje v pozdějších věkových stupních. Zde se rozhoduje o dalším vývoji národní hudební kultury a o celém životním prostředí vlasti, jak je slibně připomíná česká hymna Kde domov můj.
    V nejútlejším dětství se estetická vnímavost člověka utváří vlivem vlastního zážitku ladnosti a vůbec krásy okolního životního prostředí domova. Tato vnímavost dítěte se dále rozvíjí hlavně působením názoru, tvořícím se také působením vychovatelova taktního upozorňování na krásu jednotlivých přírodních jevů (Ž 18, 2, Mt 6, 28) jako odrazu krásy nadpřirozené.
     Estetická vnímavost a tvořivost člověka se přirozeně rozvíjí také vnímáním a prožíváním krásy projevů vlastního, vnitřního, lidského životního prostředí, prožíváním vlastních pohybů jako výsledku svobodného ovládání a dosahování vyrovnané souhry tělesných a duševních sil. K dětským hrám, plnícím také estetické poslání, se váže také hra a sport. Krása v pohybu se zde projevuje ovládáním vlastního těla. Během procesu rozvoje člověka lze rozlišit postup začínající hrou. Hra je poměrně nezávazná činnost, způsobilá stát se činností uměleckou, čímž nabývá význam pro všestranný rozvoj vnitřního, lidského životního prostředí, a návazně pak také okolního životního prostředí.

Mravní náprava poruch životního prostředí
      Mravní základ obnovy narušeného životního prostředí vyplývá z uvědomění si skutečnosti vzájemné závislosti lidstva, z poznání vzájemné závislosti všech lidí a národů světa. (138) To by však byla uznána jenom vnější stránka celé záležitosti. Ve skutečnosti tu jde také o vnitřní, lidské životní prostředí. To vyžaduje přednostní vybudování vztahu člověka k sobě samotnému jako tvoru, vztahu ke všemu tvorstvu a konečně vztahu ke Stvořiteli. Na tom se zakládá životní názor, postoj a jednání člověka jako vyspělé osobnosti. Tento jeho názor, postoj a jednání se týká nejenom jiných lidí, ale také všeho ostatního tvorstva a jeho Stvořitele. Ostatní tvorové mají s člověkem společné to, že směřují k dokonalosti, k dobru přiměřenému sobě, a trpí případnou nepřirozenou poruchou ze strany některých rozumných tvorů.
    Kdo si uchoval čisté, neotupené svědomí, chápe, že jeho potřeba účasti na osudu všeho tvorstva, a zejména živého tvorstva je docela přirozená. Laskavý a dobrotivý postoj člověka k tvorstvu je přirozeným požadavkem etiky.
    Nespornou skutečností však je to, že se člověk ve svém postoji a jednání vůči tvorstvu neustále dostává do postavení, kdy se musí rozhodovat, zda má k vlastnímu rozvoji či zdokonalení zničit tu nebo onu věc, zda zabít nebo nechat žít. Člověk je v mnoha případech nucen obětovávat tvory, aby zachránil jiné tvory, kteří jsou jimi ohrožováni, nebo aby uchránil vlastní existenci a zajistil si přiměřený rozvoj či zdokonalení. Je záležitostí každého z nás, aby se rozhodl, zda na základě nějaké nevyhnutelné nutnosti dopustí zničení, zánik jiného tvora, či dopustí utrpení ba smrt živého tvora. Nejde o bolestínský postoj k přírodě ani o naivní vegetariánství, nýbrž jde o to, aby člověk usiloval o vyloučení zla, jež způsobí živému tvoru či neživému (nerostu) tím, že bezmyšlenkovitě dopouští jejich utrpení, porušování nebo dokonce zánik.
    Etika, která by se nezabývala lidským postojem vůči ostatním tvorům přírody, nebyla by úplná. Boj proti nelidskosti dlužno vést soustavně a důsledně. Musí dojít i na to, že neuvážené porušení přírodního prostředí nebo zabíjení zvířat jako pouhá hra (býčí zápasy, kohoutí zápasy, atd.) či vzrušující zábava (lovecká vášeň) bude prožívána jako hanba naší kultury.
     Mravní povaha lidského rozvoje vyžaduje úctu také vůči bytostem, které tvoří součást okolního přírodního prostředí. Těmto bytostem přísluší úcta, a to z trojího hlediska:
     První úvaha spočívá v důsledném uvědomění si, že nelze libovolně a nezodpovědně užívat různé druhy bytostí, živé či neživé: živočichy, rostliny, nerosty, přírodní zdroje a živly, jen podle vlastních potřeb hospodářských a jiných. Naopak, je třeba brát ohled na přirozenosti každé bytosti, a na její vzájemnou spojitost v uspořádané soustavě, který tvoří právě vesmír.
    Další úvaha vyplývá ze skutečnosti, že přírodní zdroje jsou omezené, a některé z nich nejsou obnovitelné. Užívat jich tak, jakoby byly nevyčerpatelné a obnovitelné, anebo se snažit o naprostou nadvládu nad nimi, bylo by nebezpečné. Hrozilo by totiž nebezpečí, že jich zakrátko nebude moci užívat nejen současné pokolení, ale ani ta pokolení, která přijdou později.
     Poslední úvaha se týká vztahu k následkům v jakosti života, které přináší rozvoj v průmyslových zemích. Víme, že následkem jednostranného zprůmyslnění je třeba znečištění životního prostředí, vážně ohrožující zdraví obyvatel.
   Z toho jasně vyplývá, že rozvoj a jeho plánování, životní zdroje a způsob jejich používání nelze oddělovat od mravních zákonů. (139)
    Výchozí přirozený zákon mravnosti lze vyjádřit slovy: Jednej s druhými tak, jak bys chtěl, aby druzí jednali s tebou. Tento jednoduchý příkaz je pro každého rozumného tvora samozřejmý. Avšak při vyvozování důsledků z tohoto příkazu v jednotlivých případech se nelze omezovat na to, že těmi druhými rozumí člověk pouze druhé lidi, nýbrž že za nimi musí vidět všechny ostatních tvory, zejména živé tvory, ale nemůže přehlížet ani ty neživé. Výchozím přirozeným základem mravnosti je tedy úcta k tvoru, zejména k tvoru živému, a především k tvoru rozumnému. Dobro zde znamená vést tvorstvo k dokonalosti jemu přiměřené. Úcta k tvorstvu, zejména k živému tvorstvu zavazuje člověka, a zejména věřícího člověka tak, jako je mu přirozená náklonnost a láska ke všemu Božímu dílu. Jedině etika úcty a lásky k tvorstvu je úplná. Etika, která by se zabývala pouze chováním člověka vůči ostatním lidem a k Bohu, by nesporně byla hluboká, nicméně nebyla by docela úplná. Láska k Bohu musí zahrnovat také lásku k božímu dílu, ke stvořeným bytostem, k přírodě.
    Mravním hodnocením, postojem a jednáním vůči všem Božím tvorům dochází člověk k úplnějšímu a zodpovědnějšímu vztahu k vesmíru. Láskou a úctou k tvorstvu se stáváme plněji a živěji zbožnými, docházíme všestrannější účasti na životě Božím. Tak nás sám nadpřirozený Původce všeho jsoucna může snáze strukturovat podle sebe, tedy vést k sebepřekonání jako přirozených bytostí.
   Přitom ovšem nejde o udržení a zachování všeho tvorstva v nedotčeném, syrovém či panenském stavu, ani o zachování či udržení života nějakého živočicha či rostliny nebo nerostného bohatství za každou cenu a za všech okolností. Spíše jde o strukturální humanizaci tvorstva (a s Boží pomocí také divinizaci, zbožštění), včetně okolního přírodního prostředí. Nejedná se tedy o setření rozdílů mezi rozumnými a nerozumnýmni tvory, ani mezi nerozumnými tvory živými a neživými. Třebaže neživé tvorstvo má být podřízeno tvorstvu živému a obojí pak tvorstvu rozumnému, má se toto podřizování uskutečňovat s ohledem na přirozenou funkční strukturu tvorstva. To vyžaduje velmi zodpovědný, vědecky obeznámený a rozvážný postup ze strany člověka. (140)
    Mravnost, zušlechtěná v duchu evangelia je mravností, která činí podstatný rozdíl mezi člověkem a ostatní stvořenou přírodou, a která uvážlivě rozlišuje také v nerozumném tvorstvu mezi živým vyšším a nižším, a mezi neživým. Nicméně v hodnocení, v rozhodování, postojích a odpovědném jednání vůči tvorstvu bere vždy se stejnou odpovědností v úvahu funkční strukturu, jaká je přirozeně vlastní tomu tvoru, jehož se lidské jednání úzce dotýká. Z tohoto hlediska není bezcenná, nehodnotná sama funkční struktura nižších živočichů (hmyzu, apod.), ani funkční struktura těch zdánlivě bezvýznamných rostlin, ba ani funkční struktura nerostů, rozptýlených v okolním životním prostředí. Už proto, jaké služby poskytuje třeba neživá příroda člověku (např. svými nerosty a zdroji). Už proto, jaké nedocenitelné služby poskytuje hladovějícímu a mrznoucímu člověku přírodní rostlinstvo a zvířectvo, které tak v utrpení pozbývá vlastní strukturu a bytí. Takže mimo jiné také z těchto důvodů se utváří vztah opravdové úcty člověka k ostatním tvorům. Odtud vyplývá jistý závazek člověka brát v úvahu, uznávat a uchovávat přirozenou funkční strukturu tvorstva. Všude, kde to není nezbytně nutné pro záchranu a náležitý rozvoj člověka, má člověk prokazovat tvorstvu laskavost: má tvorstvu usnadňovat dosažení dokonalosti přiměřené zase příslušnému tvorstvu - podle jeho přirozené funkční struktury.
    Není třeba hubit každý hmyz, který se člověku zdá být nepříjemný - na některý si lze s mírnou dávkou odříkavosti zvyknout, jiný stačí prostě odpuzovat z lidských obydlí např. různými zvuky mimo práh lidské vnímavosti, aj. Kdekoli je nerozumné tvorstvo nuceno nějak sloužit člověku, tak je každý člověk jako tvor přirozeně zavázán zabývat se utrpením, které musí kvůli němu nést. Člověk si přirozeně nemůže dovolit, aby se děla zbytečná bolest, za kterou nelze brát odpovědnost, pokud jí jen lze zabránit. Když se tak špatně zachází s tvory, že se rozléhá při nakládání a dopravě řev žíznících nebo týraných zvířat, když ještě v mnohých jatkách vládne surový a hrubý přístup, způsobující zbytečné utrpení zvířatům, když v našich kuchyních nacházejí v mukách smrt zvířata pod nešikovnýma rukama, když musí zvířata trpět od nemilosrdných lidí zbytečné utrpení, nebo jsou-li vydána napospas krutým hrám i dospělých, neseme na tom vinu všichni společně. (141)
       Křesťanská ekologie nám však připomíná, že navzdory všemu úsilí člověka o zodpovědný přístup k životnímu prostředí - jak k vnitřnímu lidskému životnímu prostředí, tak i vůči okolnímu (tomu nejbližšímu pozemskému prostředí, které ho obklopuje, i tomu nejodlehlejšímu - v mimozemském vesmíru) je přirozené lidské snažení vždy nedokonalé. Člověk je totiž stále náchylný k omylu a chybnému kroku nebo zkratovému jednání. To může přivodit nové porušení přírody. Také zde zůstává člověk odkázán na Boží pomoc. Vždyť jedině s nadpřirozeně danou milostí může člověk vytrvat ve svém úsilí o zlidšťování přírodního prostředí při zachovávání funkční struktury vlastní jednotlivým tvorům v přírodě.
      Proto také péče o životní prostředí, prováděná člověkem, předpojatě se uzavírajícím před působením Boží milosti, který spoléhá výhradně na přirozené prostředky a síly, nemůže být ani trvalá, ani vpravdě zodpovědná a upřímná. K takovým slepým uličkám lze počítat i tzv. hloubkovou či hlubinnou ekologii (Deep Ecology). Toto hnutí a teorie vychází z panteismu (chápajícího celou přírodu jako božstvo) a ústí do nezodpovědných snah o výběr "lepšího člověka" jeho křížením pomocí počítačů a zásahů do lidského genetického kódu atd.

       O co jde této hlubinné ekologii (Deep Ekology)? Je to vlastně odnož hnutí Nová doba (New Age), které se snaží nahradit křesťanství, především katolické. Čím? Buď theosofií, která uznává pojem nějakého "boha", nebo anthroposofií, která hledá vrchol všeho bytí v člověku. Lidé, hlásající tuto pseudovědeckou pověru, tvrdí, že zahajují novou dobu. Nazývají křesťanství náboženstvím doby ryby. Ryba totiž symbolizovala prvním křesťanům souhrn křesťanské spásy. Ryba se řecky nazývá ichthys, a to mohlo být chápáno jako počáteční písmena jiných slov, totiž Iesus CHristos Theou HYios Sótér, což v překladu značí Ježíš Kristus Boží Syn Spasitel. Druhá věc, kterou tvrdí hlasatelé Nové doby, je to, že prý jsme podle astrologů vyšli z dosahu působnosti souhvězdí Ryby a octli se pod vlivem souhvězdí Vodnáře. Pod vlivem hvězd se má prý dovršit sjednocení lidské kultury na základě všeobecného dorozumění, a to se stane vanutím lidskosti. Toto samospasitelné hnutí se rozvíjí pod ochranou Organizace Společnosti Národů. Jak se to stane přesněji?
      Předně, početné rodiny budou mít mnoho potomků, ale jejich jakost musí být plánovitě řízena, přičemž méně jakostní nebudou podporováni.
      Měřítkem toho, kteří budou podporováni, budou možnosti naší planety uživit je.
      Rozhodující bude eugenika (nauka o zlepšování dědičného vývoje) podle pohlavní hygieny)
Tak se prý vypěstuje nový druh člověka, zbaveného nedokonalostí minulých pokolení. Jejich plození bude mít ráz posvátnosti a bude se konat obřadně, tedy při nějakých shromážděních, a to pod dohledem zvláštních satanských spolků, např. Řád chrámu východu. Tzv. Lucis Trust (Sdružení světla) má pro tyto záležitosti svou odbornou Arcane School (Školu tajemství), kde bylo v roce 1986 navrženo, aby se plození řídilo dle ročních dob, resp. aby se obřady a plození shodovaly s přírodními obdobími, příznivějšími pro plození, a tak aby se země vrátila bohu. To bude naplnění programu hloubkové ekologie, která má svůj časopis Earth First - Prvotní Země. Tento program zahrnuje omezení počtu obyvatel Země na 100 miliónů. K jeho naplnění pomáhá šíření AIDS. (142)
      Jedině Boží milost, v modlitbě pokorně očekávaná člověkem, který podniká všechno, co je v jeho přirozených silách pro obnovu tváře země, otevírá smysluplný výhled trvalého a soustavného strukturálního zlidšťování a současně zbožšťování přírody. To platí o vnitřním životním prostředí člověka, jako o vnějším. Náprava se zde děje cestou pokání a odpuštění ve svátosti smíření a cestou růstu z Krista svátostného a v Kristu. Předpokladem obnovy řádu v okolním životním prostředí je obnova vnitřního lidského životního prostředí tak, aby se stalo živým příbytkem a domovem Krista. Kristovým přebýváním v tomto životním prostředí se z Boží milosti stává lidské životní prostředí božským. Není to náhlý proces zvratu, ale je to růst, proměňující nejprve vnitřní životní prostředí člověka a odtud se zvolna šíří do okolního prostředí.

Náboženská náprava poruch životního prostředí
        Vědecké poznání dosvědčuje, že v celé přírodě vládne podivuhodný řád. Dosvědčuje také velikost člověk, který objevuje tento řád a vytváří si vhodné prostředky, aby dosáhl vlády nad přírodou tak, aby mu sloužila. Vědecký pokrok však svědčí také o nekonečné velikosti Boha, který stvořil vesmír i člověka. (143)
       Kdyby člověk při svém ovládání přírodního prostředí odmítal uznávat Stvořitelův nadpřirozený řád, pak by mu se všechny schopnosti, síly a dovednosti užívané k ovládání přírody rozplynuly pod rukama. Dokonce by se výsledky jeho snažení obrátily proti němu samému. Porušoval by totiž řád, který je Stvořitelem vtisknut všemu stvoření. Podle tohoto řádu harmonicky funguje struktura stvoření. A tento přirozený řád životního prostředí se shoduje s řádem nadpřirozeným. Poukazuje k němu jako ke svému základu.
       Vesmír není mrtvý, ani nesmyslný. Svědčí o rozumnosti svého Stvořitele. Vedle toho jsou v něm stopy rozumného snažení některých tvorů, lidí. Avšak kromě člověka, duchovně-hmotného tvora stvořil Bůh ještě jiné rozumné tvory, totiž bytosti ryze duchovní. Některé z nich se od Boha a Jeho řádu svobodně uchylují a popírají ho. Následně tím věčně trpí také vlastní jejich řád stvoření, a poněkud tím trpí ostatní stvoření (Např. hříchem našich prapředků). Právě proto je v samotném životním prostředí už před lidským pádem něco rušivého, škodlivého a úchylného. Proto krása, pravda a dobro jsou v přírodě člověku poněkud skryty a člověk se k nim musí namáhavě a postupně dopracovávat. Vlivem lidského pádu a jeho následků se v životním prostředí člověka prosadila úchylka od řádu. Na úrovni přirozené ji nebylo možno překonat. Došlo k přerušení spojení mezi vnitřním, lidským životním prostředím a vnějším, okolním životním prostředím. Zbývalo jen čekat na vyhasnutí života v lidském prostředí.
       Stvořitel se však smiloval nad trpícím stvořením a poslal svého vlastního Syna, aby obnovil řád a život. Zvolil k tomu cestu lidské přirozenosti. Bylo to nanejvýše vhodné proto, že právě ve svedeném člověku se ona úchylka od řádu, patrná ve stvoření dávno před lidským hříchem, naplno projevila: především přerušením spojení mezi vnitřním, lidským životním prostředím a prostředím okolním, vnějším. Ježíš Kristus svým dílem, smrtí a jejím překonáním nadpřirozeně obnovil platnost řádu a ohrožený život v člověku i v celém přírodním prostředí. Obnovil živé spojení mezi vnitřním, lidským životním prostředím a okolním vnějším životním prostředím. Kristus má tedy význam nejen pro člověka, ale pro celé stvoření. Překonal totiž smrt jako takovou a jejího původce, zlého ducha. Kristus má dosah nejen všelidský, ale také kosmický. Křesťanský univerzalismus tedy zahrnuje vedle všeho lidstva také všechno ostatní stvoření. Teprve z takto obnovené struktury lidské přirozenosti, právě tak jako z obnovené struktury celého vesmíru dokonale jasně vyniká krása, pravda a dobrota stvoření. Teprve skrze Krista se obnovuje krása, pravda a dobrota celého životního prostředí.
      Když se tedy v Kristu obnovuje řád stvoření, jak to, že se dnes projevují nějaké nepříznivé ekologické jevy? Je tomu tak proto, že obnova, které pro stvoření docílil Vtělený Boží Syn, se rázem uskutečnila v duchovní podstatě, zatímco případně, podmíněně byla otevřena evoluce růstu v Kristu. K dovršení je třeba lidské účasti, lidské práce. Bůh nás stvořil bez nás, ale nespasí nás bez nás. Jsme zbaveni tíživého jha otroctví, k němuž nás naprosto spoutával hřích, a můžeme se svobodně rozhodnout. Právě proto, že se někteří rozhodují proti řádu, pokračuje v některých místech narušování životního prostředí. Avšak to jsou jen místně a dobově omezené (byť i značně rozšířené) úchylky, protože vcelku postupuje proces růstu celého vesmíru do krásy, pravdy a dobroty Ježíše Krista.
      Proces růstu určitého životního prostředí člověka v Kristu a s Kristem není rovnoměrný ani jednostejný, nýbrž se v něm projevují výkyvy, ba i krize. Jsou to krize růstu, protože vcelku vývoj přirozeně ústí ke Kristu. Jiný přirozený směr vývoje není možný.
      Ve 20. století zaznamenává učitelský úřad církve jednu z dosud největších rozvojových krizí růstu životního prostředí vykoupeného Božího lidu. Je to v prvé řadě církev, kdo připomíná lidstvu, příliš zaujatému zaslepenými společenskými pokusy s různými "-ismy", aby se odpoutalo od těchto zmatených pokusů vyřešit něco bez Boha, jinak na to doplatí celá lidská skupina a celé jeho životní prostředí. Tak zasílá kardinál M.Roy poselství nejvyššímu tajemníkovi Organizace spojených národů (19.11.1970): Je třeba se znovu pustit do uvažování o využití a řízení zdrojů planety, aby stále zvětšující se projevy marnotratnosti, plýtvání a znečišťování v ´bohatých spotřebních společnostech´ neohrožovaly naděje chudých národů a celého lidstva na přežití a rozvoj.
      Papež Pavel VI. poukázal na stupňující se nebezpečí plynoucí z nerozumného využívání přírody (144). Jan Pavel II. pokračuje v rozvoji křesťanské ekologie, a to výslovně v duchu sv.Františka jako zvláštního zastánce ochrany a ochránců stvořené přírody. Připomíná, že spotřební společnost škodí celému lidstvu nejen tím, že vyvolává rozšiřování oblastí bídy, ale také stupňujícím se odčerpáváním surovinových zdrojů. Tím také vážně ohrožuje přírodní prostředí. (145) Jako znamení doby označuje kromě jiného také růst cen energie a základních surovin, doprovázený vědomím ohraničenosti a přírodního prostředí planety Země. (146) Současně však ukazuje na to, že křesťanská ekologie se zabývá nejen okolním životním prostředím, nýbrž také vnitřním, lidským životním prostředím. To je možné jen díky Ježíši Kristu, který v duchovní podstatě obnovil hříchem zničené spojení mezi vnitřním životním prostředím člověka a okolním, vnějším prostředím. Křesťanská ekologie tedy zdůrazňuje jednak božskou, nadpřirozenou stránku životního prostředí, jednak stránku přirozenou, ve které má důležité místo samotný člověk.
      Stvoření je výlučnou záležitostí Boha. Člověk sám nemůže vstoupit do oblasti Boha, nadpřirozeného Pána stvoření, nýbrž je přirozeným pánem ve stvořené přírodě, kde vystupuje jako spolupracovník Boží při dokonání Božího díla. Bůh není "inženýrem v důchodě", nýbrž neustále udržuje svět a obnovuje stvoření svým vtěleným Slovem. Na člověka se přenáší odpovědnost za dokonání Božích záměrů podle příkladu Kristova života. (147)
         Spojení mezi lidským životním prostředím a okolním, vnějším přírodním prostředím, je tedy po Kristu v duchovní podstatě obnoveno. Člověku je dána možnost účasti dovršit toto spojení také co do případné podmíněnosti. Lidský podíl však nespočívá jen v nějakém odtažitém postupu a duchovním růstu, ale především v docela určité činnosti - v práci, která má docela osobní ráz. (148) Kromě toho má také společenský ráz, a to především rodinný. Rodina je totiž první a základní buňkou humánní ekologie. (149) Je-li obzvláštním přínosem ženy do rodiny vytváření zvláštního významuplného prostředí, označovaného domov, potom je také třeba zdůraznit neobyčejný význam ženy pro obnovu životního prostředí nejen v měřítku mikrosociálním, ale i v měřítku makrosociálnímm zahrnujícím především naši planetu Zemi jako domov celé lidské skupiny.

Obnova životního prostředí v duchu křesťanské ekologie tedy zahrnuje následující postup:
Kristus-Vykupitel,
obnova spojení vnitřního lidského životního prostředí a okolního životního prostředí,
člověk a jeho práce,
lidská rodina,
význam ženy pro obnovu životního prostředí, a mezi ženami především Panny Marie.
      Ve vesmíru je každá duše pro Boha v Kristu. Ale každá skutečnost kolem nás, i hmotná, je pro lidskou duši. Tedy každá okolní skutečnost je prostřednictvím lidské duše v Kristu. Tento stručný myšlenkový postup nám odhaluje nevyčerpatelná tajemství vesmíru.

Ve vesmíru je každá duše pro Boha v Kristu.
      Bylo by však zúžením domnívat se, že duše je určena pro Krista ve smyslu právně-vlastnickém. Svět se dovršuje ve společenství mezi osobami, takže i mezi dvěma dušemi trvají nějaké společenské vztahy.

Ve vesmíru směřuje každý duch k Bohu, a každá skutečnost kolem nás, i hmotná, je pro lidskou duši.
      Žijeme ve vesmírném prostředí (v prostředí složeném z milionů atomů a jejich částic; mezi miliony lidí, a mezi miliony hvězd a galaxií). Proto se musíme zbavit určité nevnímavosti vůči skutečnostem příliš malým nebo příliš blízkým, právě tak, jako vůči skutečnostem příliš velkým či příliš vzdáleným. Kořeny bytí každého z nás sahají nesmírně daleko. Naše duše oživuje buňky našeho těla. Prostřednictvím hmoty neseme v sobě nerozluštitelné spojené všech vlivů a sil, působí na nás jako na živé organismy. Svou hmotnou stránkou během života také vstřebáváme nesmírné množství kosmických i bližších, pozemských vlivů. Ještě výraznější a pro nás jako lidské bytosti vlastnější je působení vesmíru a bližšího pozemského okolí na naši duši. Nelze se domnívat, že by naše tělo přijímalo všechny tyto vlivy docela nezávisle na duši. Všechno, co tělo přijímá, osvojuje si také duše, a to na své úrovni a svým způsobem. Nemůže však uniknout styku s vesmírem, třebaže v duchovní podstatě jsme svobodní a můžeme se rozhodnout, zda se některému vlivu poddáme nebo zda mu budeme vzdorovat.
     Někteří učitelé duchovního života tvrdí, že Bůh chce jenom duše. Třebaže je však duše zvlášť stvořena, přece jen ve své činnosti a růstu je spojena s hmotným tělem, které je obklopeno okolním prostředím. Bůh tedy v každé lidské duši miluje a žehná celému světu, neboť tato duše je s tělem tohoto světa zvláštním způsobem spojena.
      Posláním člověka v tomto světě je tedy nejenom to, aby projevil svou poslušnost, nýbrž má svou věrností budovat (počínaje sebou samým, svým vnitřním životním prostředím) jisté dílo, do něhož vstupuje něco z tohoto světa, ze Země. Má se účastnit díla, které dalekosáhle přesahuje jeho osobní úspěch: lidské dotvoření světa v duchovní podstatě obnoveného Kristem.
     Úsilím a růstem jednotlivých lidských duší se vtiskuje správný tvar hmotnému tělu, přičemž se rozvíjí fungující struktura vnitřního životního prostředí člověka. To se projevuje také navenek, působením na okolní životní prostředí. Tak se v případné podmíněnosti dotváří celé přírodní prostředí, které v duchovní podstatě obnovil Kristus.
Souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady přináší závěr.
      Spjatost duší s Bohem a světa s dušemi se musí chápat jako souvislosti složek a celku jediné struktury. Bůh zaměřuje všechny prvky vesmíru k sobě. Působení Ježíše Krista, vtěleného Syna Božího přesahuje oblast lidské činnosti a dotýká se celé skutečnosti, včetně hmoty. Dílo Vtělení bude dovršeno teprve tehdy, až všechno, co je, bude opět přivedeno ke konečné jednotě s Vykupitelem a Středem všeho.
      Plnost Krista vychází z celého stvoření (Ef 4, 13). Dílo stvoření pokračuje dále. Na základě vzájemné propojenosti mezi duší, hmotou a Kristem, přispívá člověk svou prací nepatrně, přesto však skutečně k dovršení podmínek Kristovy plnosti. Jan Pavel II. uvádí, že i když je třeba pečlivě rozlišovat pozemský pokrok od růstu Kristova království, přesto má velkou důležitost pro Boží království, pokud přispívá k lepšímu uspořádání lidské společnosti. (150)
      Přirozená a nadpřirozená činnost ve světě jsou navzájem spjaty v jednotu, která je však vnitřně jasně rozlišena. Cokoli však člověk vykoná ve svém životním prostředí, to se případně připojuje k tomu, co Kristus v duchovní podstatě obnovil v celém vesmíru. Podivuhodný řád vesmíru duchovně navěky dokonale obnovený v Kristu však obsahuje ve značném rozsahu případný nepořádek a nesoulad. Tento zmatek a rozkol ve světě nepochází od Stvořitele, nýbrž od těch rozumných tvorů, kteří se od Božího řádu odvracejí. Jejich neochota sloužit řádu, od Stvořitele vtištěnému všem tvorům vesmíru, projevuje se jako snaha naprosto panovat všemu stvoření, zmocnit se ho násilím, tedy bez ohledu na jeho přirozenou funkční strukturu. Bůh vyzývá člověka k naplnění a ovládnutí přírody (Gn 1, 28), nikoli k jejímu zničení.
       Samotná lidská činnost jednotlivců i skupin, čili ono vznešené úsilí, jímž se lidé snaží během staletí zlepšovat své životní podmínky, je ve shodě s Božím záměrem. Z toho je jasné, že radostná zvěst Nového zákona neodvrací od budování světa, ale píše k tomu lidi ještě více zavazuje. (151)
      Pokud člověk v narušeném přírodním prostředí, zejména ve městském prostředí, zakouší nový druh osamělosti či odcizenosti, tedy je úkolem především křesťanů pracovat zde v takových společenských a kulturních strukturách, jaké osloví jednotlivce a celé skupiny radostnou zvěstí Nového Zákona a pomohou jim vyprostit se z bezejmennosti lidských dětí ztrácejících se ve městě a dospět k božímu dětství v Kristu. Budovat město jako životní prostředí pro lidi a jejich přitažlivá společenství, vynalézat nové způsoby a podoby styků a vztahů, nalézat původní způsob uplatňování společenské spravedlnosti, ujímat se odpovědnosti za společnou budoucnost, která se ukazuje být obtížná. To jsou některé z úloh, kterých se mají křesťané přednostně účastnit.
      Lidem stísněným ve městech, v bezejmenné směsi, která se stává nesnesitelnou, dlužno přinést poselství naděje v podobě prožívaného bratrství a příbuzenství vůbec, jakož i pomocí docela určité spravedlnosti. Křesťané, chápající svou zodpovědnost, neztrácejí odvahu před obludností železo-betonové džungle města. Mají před očima příklad proroka Jonáše, který prošel město Ninive, aby v něm hlásal zvěst Božího milosrdenství. Je pravda, že starověké město, popisované v bibli, je často místem hříchu a lidské pýchy. Avšak také Jeruzalém je biblické město, svaté město, město setkání s Bohem, a příslib města jako střediska Boží vlády, založené Kristem v lidských poměrech. (152)
      Čím dokonaleji rozvíjí člověk svou činnost, tím více je ovlivňován také předmětem svého snažení. Poznává, že v poměru ke všemu co je, je nesmírně malý, takže mnohem více přijímá, než dává. Lidský život lze dělit na činný a trpný, podle jednoduchého rozlišení, že to, co neděláme účinným způsobem, to trpně podstupujeme. Trpnosti se uplatňují nejenom jako nezbytné odezvy našich činností. V reflexi a ve svobodě se vynořujeme sami ze sebe pouze nepatrným krůčkem. Je toho skutečně nesmírně málo, co v sobě, ve svém vnitřním životním prostředí opravdu známe a co skutečně ovládáme. Ještě méně je toho, co známe a ovládáme v okolním životním prostředí. Všude ve vnitřním i vnějším životním prostředí jsou nejasnosti, obtížené přísliby a hrozbami, a duchovním úkolem křesťana je objasnit a oživit je přítomností Krista.
      Mezi naznačenými silami je jeden druh sil, který podporuje lidské snažení a vede k úspěchu. Jiné síly však znesnadňují a komplikují lidskou cestu k dokonalosti. Omezují lidské schopnosti rozvoje.
Spolupráce s Kristem na obnově životního prostředí.
    Člověk v narušeném životním prostředí může uznat, že přijímá nějakou poruchu jako Bohem dopuštěnou, ale k takovému uznání smí dojít až na konci řady činů, nikoli na začátku. V prvém oka+mžiku lidského postoje k poruše životního prostředí, na začátku svého setkání s poruchou, musí člověk vycházet z přesvědčení, že Bůh touží osvobodit člověka od této nesnáze. Odtud vyplývá postoj člověka vůči poruše životního prostředí, která teprve nastává. Čím rozhodněji se člověk v této chvíli brání všemu, co pro něj vyplývá z dané poruchy životního prostředí, tím více je zajedno s úmysly a činností Boží.
     Jestliže ovšem převládne porucha v životním prostředí (např. proděravění ochranné ozónové vrstvy kolem naší planety), pak člověk má přesto ze všech sil pokračovat ve vnitřním odporu. Neustává-li v odporu vůči té nepříznivé poruše, ale přijímá ji s vírou, otevírá se mu nový rozměr, v němž Bůh může přeměnit toto zlo v dobro, třebaže je celá věc z pozemského hlediska ztracená. Tohle je však stanovisko nesmírně vzdálené od onoho nečinného odevzdání se do Boží vůle. Člověk nemůže naplnit Boží vůli pouhým nečinným postojem, pouhým přihlížením. S Boží vůlí je však zajedno jedině tehdy, když užívá všech svých sil a schopností v práci, ve které tvořivě přispívá ke zlepšení poměrů. Nevykoná-li člověk všechno to, co je v jeho silách, aby postupně někde obnovoval porušený řád a tvořivou prací naplňoval mezeru v řádu, která vzniká poruchou, potom není na správném místě, kde by měl být a kde ho Bůh chce mít.
      Boží výzva k člověku, aby naplnil zemi a ovládl ji, ukazuje především na práci či tvorbu jako na činnost, kterou má člověk vykonávat na zemi. Člověk je obraz Boží mimo jiné proto, že dostal od Stvořitele příkaz k ovládnutí země. Plněním tohoto pověření se v každém člověku projevuje činnost samotného Tvůrce vesmíru.
     Práce, chápaná jako převodní činnost, začínající v lidském nitru a směřující k okolním věcem, vyžaduje, aby člověk vládl zemi. Země označuje ten úsek viditelného vesmíru, který člověk obývá. Výzva k ovládnutí země má široký dopad. Ukazuje na všechny zdroje, které země v sobě skrývá, a které člověk může uvědomělou činností objevit a účelně využít.
     Zvláštním úkolem církve je odhalit a rozvinout takovou spiritualitu práce, která pomůže všem lidem, aby se jejím prostřednictvím přiblížili k Bohu, Stvořiteli i Vykupiteli, aby se podíleli na jeho spasitelných plánech s člověkem a se světem. Když člověk pracuje, nemění jenom okolní životní prostředí, ale zdokonaluje i sám sebe, své vnitřní, lidské životní prostředí. Ve světle Kristova kříže a zmrtvýchvstání nabývá lidská práce na obnově životního prostředí hlubšího rozměru. Křesťan nalézá v lidské práci část Kristova kříže a přijímá ji v témže duchu vykoupení, v jakém Pán přijal za nás svůj kříž. V stejném světle, které k nám proniká z Kristova Zmrtvývstání, nalézáme vždycky světlo nového života nového dobra, jakoby příslib "nového nebe a nové země", na kterých má člověk a svět účast právě prostřednictvím námahy spojené s prací. Toto nové dobro, ovoce lidské práce je už částečkou "nové země". (153)
      Nestačí však jenom stálou prací usilovat o nápravu narušeného životního prostředí, jakož i o zachování a udržení celého našeho zdravého životního prostředí. Lidské úsilí k obnově životního prostředí se totiž musí projevovat činným způsobem navenek, nýbrž také trpným způsobem směrem k vnitřnímu životnímu prostředí. Někteří lidé, sledující škody v životním prostředí způsobené lidskou činností obrácenou navenek, se dokonce dostávají do druhé krajnosti, takže mluví o škodlivosti lidské práce (154). Ve skutečnosti však je zapotřebí obojí. Vnější činorodost projevující se v práci, přetvářející okolní životní prostředí, a vnitřní úsilí, projevující se v modlitbě a rozjímání, přetvářející vnitřní životní prostředí člověka. To je také smysl benediktinského hesla ora et labora, modli se a pracuj, z něhož duchovně roste evropská kultura. Z modlitby má vycházet vlastní spiritualita lidské práce na obnově a rozvoji životního prostředí, a do ní má rovněž ústit.
      Kromě toho má všechno lidské úsilí pro obnovení zdravého životního prostředí povahu nejen osobní a týkající se vnitřního životního prostředí jednotlivého člověka, a makrokosmický, týkající se okolního životního prostředí, nýbrž také povahu společenskou. První a základní společenskou strukturou "humánní ekologie" je rodina. (149) Na prahu třetího tisíciletí stále ještě zůstává nedoceněn význam ženy jako toho lidského příslušníka rodiny, který se zvláštním a neopakovatelným způsobem podílí na vytváření společensko-kulturního prostředí, kterému se říká domov. Ještě nedozírnější a dalekosáhlejší je poslání ženy při obnově a tvorbě domova celé lidské rodiny, jímž je celé širší životní prostředí, navenek poněkud omezené možnostmi planety Země. Avšak Jan Pavel II. na tento závažný rozměr poslání ženy nezapomíná. jasně hovoří o zvláštním prorockém poslání dnešní ženy: vytvořit zvláštní kulturu pro člověka a jeho města. (155)
    Tělesná zdatnost, pronikavost a přesnost přemítavého myšlení by ovšem muži málo prospěla, protože lidské životní prostředí v užším slova smyslu (domov) a v širším slova smyslu (globální, okolní přírodní prostředí), dokáží manželé budovat zase jen pod vedením ženy. Tyto vlastnosti: vytvářet domov - nejen v užším smyslu - rodinného prostředí, ale také v širším smyslu - ve smyslu okolního přírodního prostředí jako domova celé lidské rodiny, uplatňují právě ženy zvláštním nenahraditelným způsobem.
      Lidská společnost není jenom shluk jednotlivců. Je to především velká rodina, složená zase z rodin. To je smysl výroku sv.Tomáše Akvinského, podle něhož posláním ženy je doplňovat mužovy nedostatky. To platí nejen o manželství a rodině, ale také o okolním životním prostředí celé lidské rodiny, které vlivem mužné dravosti a překotnosti úsilí průmyslové společnosti bylo závažně narušeno a ohrožuje samo lidstvo.
       Nelze přehlížet význam ženy pro tuto kulturu, která bez její zvláštní péče by snadno pozbyla v bezejmenné šedi průmyslově-spotřební společnosti svou lidskou tvář (156). Mezi všemi ženami má pak pro obnovu a rozvoj životního prostředí lidské rodiny největší význam Panna Maria.
Maria, Matko Boží, oroduj za nás!

Odkazy:
104) J.Stoklasa, Ekonomie kontra ekologie?, Viz: Vesmír, 61/1982/2, 46.
105) M.Martiš - J.Šolc, Země, krajina, člověk, Praha 1977 Horizont, s. 92, 51, 188.
106) Tamtéž, s. 191-192.
107) P.L.Kapica, Experiment, teorie, praxe, Praha 1982 Ml.fronta, s.446, 410-411.
108) S.Daria, Le Corbusier, sociolog urbanismu, Praha 1967 Odeon, s. 124, 144, 155, 149.
109) M.Černoušek, Psychologie životního prostředí, Praha 1986 Horizont, s. 110; H.Librová, Pestří a zelení, Brno 1994 Veronika, s.56-62.
110) Daria, Tamtéž, s.76-77.
111) Tamtéž, s. 147-157; Martiš, Tamtéž, s. 122-123.
112) C.Drbal, Perspektivy zdraví, Praha 1970 Avicenum, s.51-52, 56.
113) European Community, 66, Oct.,1976; Le Monde. 7.1.1984.
114) Le Monde, 7.1.1984
115) American Economic Review, Dec., +974, 823-824.
116) Statistická ročenka ČSFR, Praha 1992, s.648.
117) W.Leontieff, The Future of World Economy, New York 1977, s.53.
118) Leontieff, Tamtéž, s.55.
119) Leontieff, Tamtéž, s.52.
120) Clean Air Act Amendments of 1970. Public Law 91-604, 42 USC 1857.
121) Podrobněji viz: V.Smil, Viz: Vesmír, 45/1966/ 5.
122) P.L.Kapica, Naším domovem je planeta Země, Viz: Vesmír, 52/1973/8, s.228; P.Stoler, How Safe Is Safe?, Viz: Time, 2.6.1986, č.22.
123) R.Train, Viz: Christian Science Monitor. 18.11.1976.
124) R.Hollman, Toward an Environmentally Spund Law of the Sea. A Report of the International Institute for Environment an Development, Washington 1974, s.82.
125) Science, Technology and Diplomacy in the Age of Interdependence. Committee on International Relations, U.S. House of Representatives, Washington 1976, s. 324.
126) Perspectives on Ocean Policy, Washington 1974, s.325.
127) Z.Brzezinski, Between Two Ages, New York 1970, s.61.
128) V.Ložek, Čeká nás doba ledová? Viz: Vesmír, 52/1973/1, s.7.
129) Jan XXIII., Pacem in terris, V, Praha 1969 Vyšehrad, 62, 63.
130) G.Ford, Viz: Environmental Quality. the Fifth Annual Report of the Council on Environmental Quality, V., Washington 1974.
131) Viz např. A.Ganoczy, Theologie der Natur, 1982; M.Rock, Theologie der Natur und ihre anthropologisch-ethischen Konsequenzen, 1983; J.Grzesicy, Ochrana naturalnego šrodowiska czlowieka - problem teologiczno-moralny, 1983.
132) R.Train, Long-Range Planning. Committee on Science and Technology House Representatives 94th Congress, 2nd Session, Washington 1976, No. 94-98, 38.
133) H.K.Afshar, The Earth´s Impending Physical Environment Round the Year 2000 and the Problems of Developing Countries, I, Teheran 1973, s.332.
134) E.Lindeman, Space: A New Dimension for Mankind, New York 1969, s.48.
135) G.Wetter, Der dialektische Materialismus, sein System in der Sovjetunion, Wien 1956, s.331.
136) T.Malý, Pedagogika, Řím 1979 Křest. akademie, s.290-292.
137) V.Holzknecht - V.Poš, Člověk potřebuje hudbu, Praha 1969 Panton, s.44, 80, 84.
138) G.Goodwin - A.Linklater, New Dimensions of World Politics, New York 1975, s.20-21.
139) Jan Pavel II., Sollicitudo rei socialis, IV, 34.
140) Podrobněji viz: D.Birnbacher, Ökologie und Ethik, Stuttgart 1983; C.Merchant, The Death of Nature, New York 1980.
141) A.Schweitzer, Nauka úcty k životu, Praha 1974, s. 33-36, 43, 66-67.
142) B.Devall - G.Sessions, Deep Ecology, Utah 1985 Salt Lake
City; A.Naess, The Deep Ecology Movement, Viz: Philosophical
Inquiry, 8/1986/1-2; M.Tobias, ed., Deep Ecology, San Diego
1984. M.Burdman, Il Lucis Trust, satanismo all´ombra delle
Nazioni Unite, Viz: Nuova Solidarieta, 28.1.1989, s.12.
143) Jan XXIII., Pacem in terris, úvod, Praha 1969 Vyšehrad, s.7.
144) Pavel VI., Apoštolský list Octogesima adveniens, 1971, čl.21.
145) Jan Pavel II., Encyklika Redemptor hominis, 1979.
146) Jan Pavel II., Encyklika Laborem exercens, 1981, III, čl.12.
147) A.Ganoczy, Der schöpferisch Mensch und Schöpfung Gottes, 1976.
148) Jan Pavel II., Laborem exercens, II, 6; III, 15.
149) Jan Pavel II., Encyklika Centesimus annus, IV, 39, 1991.
150) Jan Pavel II., Laborem exercens, V, 27.
151) Pastorální konstituce II. vat.koncilu Gaudium et spes, 34.
152) Pavel VI., Octogesima adveniens, I, 6.
153) Jan Pavel II., Laborem exercens, II, 4; V, 24, 26, 27.
154) Ch.Schütze, das Grundgesetz vom Niedergang. Arbeit ruiniert die Welt, München 1989; H.Librová, Pestří a zelení, Brno 1994 Veronika, s.47-49.
155) Jan Pavel II., Promluva k účastníkům Národního kongresu italských žen na téma: Ženy, nová evangelizace a humanizace života, 4. prosince 1993, Viz: Osservatore Romano, 49/93, s.4, Viz: Světlo, Týdeník Matice cyrilo-metodějské, 16. 1. 1994 Olomouc, s.12.
156) T.Bahounek OP, Pastorální teologie, Olomouc 1991 MCM, s.95; H.Librová, Pestří a zelení, Brno 1994 Veronika, s.81-85.

Udržování a rozvoj zdravého životního prostředí
      Soustavný rozvoj náboženských hodnot přirozeně tvoří duchovní podstatu a vždy dokonalý základ jakékoli kultivace a rozvoje životního prostředí člověka. To ovšem není zásluha jen člověka. Lidská společnost učinila neobyčejné objevy a dosáhla skvělých výsledků v oboru vědy a techniky. Avšak základní obrat, ten původní, doprovázející dějiny lidstva a celého vesmíru, to je obrat od pádu k povstání, od smrti k životu. Děje se to Vtělením Božího Slova do lidské přirozenosti, smrtí a Zmrtvýchvstáním Ježíše Krista.
     V Kristu se nadpřirozeným obratem dostává celému stvoření kulturní hodnoty. Tato hodnota stvoření se udržuje a rozvíjí jedině díky Kristovu konečnému vítězství nad smrtí i nad zlem, zosobněném ve zvrhlém rozumném duchu. Toto působení kulturních hodnot s křesťanstvím v popředí zasahuje celé přírodní prostředí tak, že mu vtiskuje řádný tvar. Kulturní hodnoty soustředěné kolem křesťanství upevňují a rozvíjejí v daném stvoření jeho vlastní funkční strukturu, jakou mu dal Stvořitel. Toto působení je po Kristu přirozeně nevykořenitelné.
      Kultivace životního prostředí vykoupeného Božího lidu však není naprostá ani docela úplná. Není totiž zcela hotové. Díky Kristu je dokonalá pouze v duchovní podstatě člověka, zatímco ve svých případných podmínkách je teprve na počátku rozvoje. Rozvíjení těchto případných podmínek působení kulturních hodnot je právě posláním, k němuž je člověk Bohem volán. Smrt a Zmrtvýchvstání Bohočlověka je neustálá výzva člověku, aby svou vlastní účastí přispíval k dovršení rozvoje zdravého životního prostředí, směřujícímu k nové zemi. Podmínky působení náboženských a jiných kulturních hodnot v životním prostředí se v určitých případech liší od jednoho člověka ke druhému, od společnosti ke společnosti, a také u stejného člověka a téže společnosti v různých dobách.
      Předcházení poruchám životního prostředí přirozeně vyžaduje vyrovnání a sladění podmiňujícího působení jednotlivých složek a celku struktury společensko-kulturní skutečnosti Božího lidu na zachování a rozvoj životního prostředí. Potom působení náboženské složky této struktury na životní prostředí má odlišný ráz.
     Křesťanství je složka společensko-kulturní struktury lidstva, ale současně tuto přirozenou strukturu přesahuje. Přesahuje ji ve svém původu, ve svém cíli, i ve svých prostředcích (svátostech), jimiž k danému cíli vede, protože tento původ, prostředky a cíl jsou nadpřirozené. Proto sladění působení jednotlivých složek společensko-kulturní struktury Božího lidu na životní prostředí vyžaduje nikoli rovnost, nýbrž co největší rozvoj případného, ekologicky podmiňujícího působení náboženských hodnot. Je to dáno nadpřirozeně, že u ekologické činnosti náboženství je nejlepší fungování shodné s největší činností.
     Z hlediska křesťanského dějinného výhledu má rozhodující přednost skutečnost, zda "Syn člověka nalezne na zemi víru" (Lk 18,8). K čemu by bylo lidské úsilí, jež by snad vedlo k lepšímu zajištění toho, aby třeba lišky měly svá doupata a ptáci svá hnízda, kdyby Syn člověka neměl kam položit hlavu? (Mt 8,20) A naopak, najde-li Kristus trvalý domov v nějakém životním prostředí vnitřním (lidově řečeno v srdci určitého člověka) a vnějším (v jeho okolním prostředí), dostane se zde lidstvu jako Boží dar trvalého, nezvratného, naprostého sjednocení s životním prostředím.
      Náboženské hodnocení životního prostředí, a od něho se odvíjející jakákoli smysluplná péče o životní prostředí jako o lidsky fungující strukturu, je určeno tím, že Bůh dal zemi a všechno, co je na ní, k užívání všem lidem a národům, takže stvořených statků se má dostat všem spravedlivou měrou. (157) Všichni neseme odpovědnost za budoucnost světa. Už od počátku zdůrazňuje Písmo svaté, že svět byl lidstvu dán jako polotovar, který má být ovládnut a zlidštěn. Tato světskost světa je lidské rodině svěřena Stvořitelem. Proto ono někdy dost jednostranně prosazované zesvětšťování, samo o sobě není ani nenáboženský ani protináboženský proces. Je to vnitřně napjatý rozvoj celého světa. Je to rozvoj lidského světa, jak je nám svěřen, abychom v něm spolupracovali se Stvořitelem. Věřící chápe, že člověk a celá lidská rodina řídí samostatně své záležitosti a odpovědně přijímá své osvobození a vyvozuje z toho veskrze lidské, tedy společenské a kulturní důsledky. Mnozí věřící dlouho přijímali jistý zesvětšťovací proces přinejmenším se smíšenými pocity. Někdy jej hodnotili jako odpad od víry v Boha, jindy zase jako falešné úsilí hříšného člověka o nezávislost. Tento proces zesvětšťování ale neodporuje náboženství. Je prostě rozvojem Božího světa vykoupeným Božím lidem. Boží lid zbavuje své životní prostředí všech mytologických představ, takže se během dějin poměry v životním prostředí polidšťují. Svět se stává předmětem a látkou lidského řízení.
       Naše životní prostředí během putování Božího lidu dějinami roste a zraje. Růst a zrání životního prostředí probíhá oddělováním špatných prvků a spojováním vesmírů, které každý věřící kolem sebe buduje. Tento pohyb, dosud málo okázalý a spíše skrytý, se nám často zdá být příliš pomalý, nevýrazný. Jak by ne. Vždyť pohyb vesmíru je příliš dlouhý proti měřítku lidského života. Přesto lze očekávat, a jsou k tomu pádné důvody, že Kristova přítomnost se pojednou rázem prosadí. Tím dospěje zlidšťování světa k vrcholu - ke zbožštění. Tehdy se v životním prostředí lidské skupiny prosadí Boží vláda naplno, dokonale (nejen v duchovní podstatě, ale i co do případné podmíněnosti). Prosadí se natrvalo a nezvratně. Do té doby zůstává každé lidské úsilí o rozvoj případných podmínek sjednocení vnitřního životního prostředí s okolním životním prostředím pouze nedokonalé. Do té doby bude stále ohrožené novým zvratem a rozkolem. Očekávání nové země však nesmí oslabit, nýbrž spíše povzbudit k úsilí o zvelebení této země. (158)
     Konečné dovršení božského prostředí ve světě si vyžádá nahromadění lidského úsilí, snažení a touhy, projevujícím se v modlitbě a v jednání. Odpor světa, poznamenaného hříchem ďábla i člověka, vůči silám dobra a pravdy může zkoušet lidskou víru v přibližující se Boží vládě Ježíše Krista. Řešení této zkoušky se však nabízí v nesporném růstu přitažlivosti Ježíše Krista pro každého člověka. Zároveň se také nabízí v růstu lidského zájmu o přípravu a dovršení Boží vlády ve světě.
      Co oživuje tento zájem člověka? Vědomí těsné spojitosti Kristova vítězství se zdarem díla, o které usilují lidé v daném životním prostředí. Nadpřirozený činitel je kvas, který má přetvořit přirozenost člověka a jeho životního prostředí.
      Pokrok vesmíru a lidské rodiny nesoupeří s růstem Boží vlády ve světě, ani není plýtváním sil, jimiž by měl člověk sloužit Bohu. Čím více bude člověk ve svém polidšťovaném životním prostředí a lidstvo tvořit jednotu, (aniž by tím byla setřena jedinečnost a osobitost každého člověka), tím bude stvoření krásnější a dokonalejší, zkrátka více uskutečněno. Dokonat, zbožštit neznamená něco zrušit, nýbrž umocnit a dotvořit. Milost neruší přirozenost, nýbrž ji zušlechťuje a kultivuje.
      Prostředí, které člověka obklopuje, představuje vnější stránku jeho vnitřního prostředí. Opravdové úsilí o udržení a rozvoj životního prostředí může vycházet v podstatě jedině z křesťanského univerzalismu a křesťanské lásky. Křesťanský univerzalismus má rozměr mnohem širší, nežli jen ten, že spojuje všechny lidské rodiny, rody a národy v jednu velkou lidskou rodinu. Kristus totiž sjednocuje všechno tvorstvo. Navěky obnovuje dokonalé spojení mezi vnitřním životním prostředím člověka a mezi okolním životním prostředím. (V duchovní podstatě k tomu dochází naráz, co do případné podmíněnosti zahajuje Kristus novou evoluci růstu a zdokonalování.) Přitom jde jednak o obnovu a rozvoj řádných vztahů jednotlivých složek a procesů v rámci vnitřního životního prostředí člověka, jednak jde o obnovu a rozvoj řádných vztahů jednotlivých částí a celku v mezích struktury celého tvorstva. Kristus obnovuje mír a pokoj v celém tvorstvu, tedy nejen v lidské rodině. Soulad a uspořádanost poměrů a vztahů v celém vesmíru by bez jistého vnitřního pokoje, obnoveného Kristem v každém člověku, byl jenom náhodnou shodou okolností a neměl by žádného trvání.
       Společensko-kulturní předcházení poruchám struktury životního prostředí má nepochybně také svou stránku státoprávní, politickou, hospodářskou, technickou a jinou. Samo toto společensko-kulturní předcházení musí být funkčně strukturováno. Její složky se musí uplatňovat souladně a ve vzájemné součinnosti. Politické, státoprávní, technické a hospodářské předcházení poruchám životního prostředí vyžaduje větší skromnost při plánování a provádění velkých zásahů do přírody. Tato skromnost spočívá v tom, že si člověk nesmí namlouvat, že zná každý dosah svého počínání. Naivní jistota, tvrdošíjnost a nekompromisnost v tomto ohledu nesmí být hodnocena jako přednost. Člověk se nemá opájet dosaženou produktivností své činnosti, pokud zároveň nezajistí zdravý základ i projev této činnosti. Spíše než nebezpečnými pokusnými technickými stavbami např. atomových elektráren, je třeba vědecky objasnit způsoby bezpečného využití jaderných procesů, zejména zvládnutí termojaderného spojení a vytvoření uzavřených oběhů zejména v zemědělství, aj.
      Sebevíce vypjaté úsilí několika přírodovědců a snad i politiků o udržování a rozvoj zdravého životního prostředí by zůstalo bez účinku a trvalejšího dopadu, kdyby se toto snažení neopíralo o duchovní rozvoj těchto i ostatních lidí v Kristu a z Krista. Jako si Bůh Stvořitel a Vykupitel nepřeje porušování životního prostředí, a přesto to dopouští pro svobodný odklon rozumných tvorů od Boha, tak ani církev katolická neboli všeobecná nemá účast na porušování životního prostředí. Pokud dochází k porušení životního prostředí, církev může ovlivňovat viníky pouze duchovně.
       Společenské zákroky církve na udržování a rozvoj životního prostředí mohou spočívat na třech zásadách: papež zprostředkuje a nabízí své služby jako nadnárodní autorita, jako autorita nezávislá na jakémkoli politickém zájmu a mocenském dohledu, jako nositel božského pověření učit národy, tedy jako strážce přirozeného práva, společného všem lidem, jež by mělo být nerozborným základem jejich vzájemných vztahů a jejich vztahů k životnímu prostředí. K vytvoření záruk zdravého životního prostředí nestačí mezinárodní smlouvy a stanovené normy, ani pouhé porady a výměna poznatků o stavu životního prostředí, pokud nejsou uznávány nároky přirozeného a božského práva.
     Mezi různými způsoby duchovního působení Božího lidu na zachování a rozvoj zdravého životního prostředí je velmi důležitá modlitba. Modlitbou se může každý člověk v duchovní podstatě dokonale podílet na zachování a upevnění stálosti fungující struktury životního prostředí. Jako případná podmínka ustálení fungující struktury životního prostředí však modlitba určitých lidí nepůsobí dokonale, nýbrž jen v jistém stupni a rozsahu. Tato míra působnosti se liší od člověka ke člověku, od společnosti ke společnosti. Modlitba není kouzelný proutek, který by měl při pronesení příslušného zaklínadla měnit svět podle lidského přání. Modlitba není k tomu, aby přenášela na Boha lidskou odpovědnost za stav životního prostředí. Bůh člověka nepostavil do světa, aby se člověk kriticky díval, co by měl bůh ještě vylepšit. Modlitba nenahrazuje lidské jednání, nýbrž je duchovně formuje, usměrňuje a zaměřuje.
       Vlivem duchovního působení náboženství se podstatně strukturuje činitel mravní, umělecký, aj., který pak působí na ustálení a rozvoj fungující struktury zdravého životního prostředí. Ekologický názor, zahrnující uspořádání žebříčku hodnot, doprovázené celkovým přehledem. Odpovídající postoj, jednání a chování vůči životnímu prostředí, se tedy správně utváří jedině na základě náboženské morálky.

Ekologická morálka je odříkavá
      Ekologická morálka vyžaduje od člověka růst ve ctnostech, neboli poměrné ustalování jistých vnitřních uzpůsobení. To posléze činí člověka pohotovým k správnému hodnocení, ke správným postojům a jednání, obrácenému jak dovnitř - k vnitřnímu životnímu prostředí, tak navenek k ostatnímu tvorstvu. Ovládání životního prostředí uvnitř člověka nelze tedy oddělovat od ovládání životního prostředí, které člověka obklopuje. (159)
      Některé signály ve světě svědčí o růstu morálky dobrovolné chudoby nebo přinejmenším skromnosti. Tuto nenápadnou, ale zásadní proměnu nazval Inglehart (160) "tichá revoluce". Dokládá ji údaji zjištěnými výzkumy. Změnu životního názoru shledává především u mladších věkových skupin - v poválečném pokolení podíl "po-materialistů" početně už převažuje nad podílem osob zaměřených materialisticky. Tento sociolog však vykládá přesun od upřednostňování hmotných statků k upřednostňování jiných hodnot jako nutný výsledek pokročilého vývoje techniky a zprůmyslnění, což je nesprávné popírání lidské svobody.
     Také v naší vlasti se objevují příznaky šířící se morálky dobrovolné (nevynucené) skromnosti. Vedle hrdinské morálky, projevující se okázalými výkony v okolním světě, se začínají více vyskytovat představitelé přirozené odříkavé morálky. Silným podnětem je přitom snaha o pevnější spjatost s životním prostředím (161).
Nezastupitelná úloha ženy
      V posledních letech nabývá stále většího významu důstojnost ženy a její povolání. Nastává hodina, a již nastala, kdy se plně rozvíjí povolání ženy, hodina, kdy žena získává ve společnosti možnosti, vliv, vyzařování, jakých dosud nedosáhla. Proto ve chvíli, kdy lidstvo prochází tak hlubokou proměnou, mohou ženy, osvícené duchem evangelia, pomoci lidstvu, ohroženému úpadkem. Nedostižným vzorem jim zůstává Panna Maria, Matka Boží, neboť je výjimečné pouto mezi touto ženou a celou lidskou rodinou i s jejím životním prostředím. Stejná žena, která se stává biblickým vzorem, má své poslání v konečném výhledu světa a člověka, vyjádřeném v knize Zjevení svatého Jana. Je to žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy. (Zj 12, 1) Můžeme říci: "žena" podle míry kosmu, podle míry celého díla stvoření (162).
     Nezměrná láska, která vyzařuje z této Matky a vytváří životní prostředí, v němž dítě vyrůstá v osobu, znamená pro Matku oběť a zřeknutí se sebe samé až k ztrátě vlastní osobnosti, až k ztrátě vlastní tváře.
     V blahoslavené Panně se žena ujímá velkého úkolu v zápase lidstva o obnovu tváře země. Tato prostá dívka z lidu naplno otevřela své vnitřní životní prostředí, aby se mohlo stát prvním pozemským příbytkem samotného Boha. Jde tu o vytvoření zdravého, krásného a člověka důstojného životního prostředí. Svět byl dán lidstvu k zvelebení, aby mu toto přírodní prostředí bylo pravým domovem. Avšak pád rozumných tvorů a jeho důsledky, jakož i novodobé zprůmyslnění, ke kterému mužná civilizace vzepjala dnešní společnost, nedůstojně poznamenává přírodu a porušuje její účelnou výstavbu a krásu. Smutně a cize vyhlížející trosky krajiny, ovzduší a toků, právě tak jako mlčky trpící rostlinstvo a celá živá příroda čekají na svou ochránkyni. Čekají, aby vykoupený Boží lid pocítil na modré planetě teplo domova a netoužil uniknout do odlehlých míst vesmíru.
    Psychologickou stránkou nábožensko-mravního názoru na životní prostředí jakožto podstatného základu veškeré ostatní společensko-kulturní prevence poruch životního prostředí, je nazírání a zkušenostní osvojování životního prostředí. Životní prostředí tvoří v procesu vnímání neoddělitelnou jednotu s člověkem. Nelze tvrdit, že člověk vystupuje jako oddělená bytost vůči okolnímu prostředí, ve kterém se nachází. Především toto okolní životní prostředí je spojeno s vnitřním životním prostředí, a do značné míry je takto okolní životní prostředí vnějškovým projevem a průmětem lidského nitra. Zároveň svým vnímáním si člověk vytváří odraz vnímané skutečnosti. Přitom je s tímto prostředím spojen v jednotě poznávajícího a poznávaného. Z toho vyplývají důležité závěry pro vnímání okolního životního prostředí. Vztah člověka a okolního životního prostředí lze sledovat jako část soustavy, ve které k vnímání dochází, a jednotlivé složky, do kterých lze psychologicky celou soustavu rozložit, jsou určovány celou soustavou, do které jsme začleněni. Již samotným vnímáním, tedy procesem, kdy do okolního životního prostředí okázale nezasahujeme, měníme poněkud své vnitřní životní prostředí, třeba jen tím, že připisujeme nějaké významy své zkušenosti z okolního světa. Jen málokdy pouze vnímáme. S vnímáním často souvisí jednání, na prostých i souhrnných úrovních.
     V rámci prostředí jsme neustále řízeni soustavou zpětné vazby. Činností se přesvědčujeme o přiměřenosti svého vnímání, o vhodnosti či nevhodnosti prostředí pro vykonávané činnosti ve vztahu k celkovým potřebám a k účelu činnosti. Máme-li porozumět vztahu mezi vnímajícím a jednajícím člověkem, dlužno sledovat organismus a psychiku v neustálém zasazení do struktury daného prostředí. A prostředí hraje dvojí roli. Předně poskytuje zdroje poznání a tyto poznatky člověku dávají možnost odhalovat pravděpodobné důsledky různých způsobů jednání. Za druhé samo prostředí představuje prostor, ve kterém činnost probíhá. Skutečné důsledky naší činnosti jsou výsledkem našich záměrů. Jsou však do značné míry také důsledkem příležitosti nebo omezení, plynoucích z povahy prostředí. Jinými slovy: vnímání okolního životního prostředí je spjato s činností v daném prostředí. Jde o napjatý proces, v němž vnímání okolního prostředí do jisté míry určuje lidské jednání.
      Účinná preventivní péče o okolní životní prostředí je v duchovní podstatě smysluplná jedině na podkladě nábožensko-mravní kultivace vnitřního životního prostředí člověka. Jedině tak se ochrana přírody stává jednotnou složkou humanistického, mírumilovného snažení lidské rodiny o jakost životního prostředí. Tato jakost má dva základní rysy: ekologickou rovnováhu a ekologickou rozmanitost. Z nich vyplývá harmonie a rozmanitost estetická.
       Ačkoli v samotném stvoření původně naprosto jasně vyniká jeho vnitřní struktura, v současném vesmíru naprosto jasně vyniká jeho vnitřní struktura jedině skrze Krista. Vždyť mezi okamžikem stvoření vesmíru Stvořitelem a obnovení tvorstva Kristem se nachází období, kdy je tato původní dokonalost a krása poněkud narušena. Současný vesmír tedy naplněn krásou jedině díky působnosti Bohočlověka. Proto třeba sledování pravidelnosti tvaru krystalů, geometrické přesnosti fungující struktury včelích buněk, posloupnosti a opakovatelnosti polohy větví a listů na stromech, květů, semen rostlin, atd. vede člověka k uznání symetrie. Symetrie tvarů předmětů v přírodě jako výraz proporcionality, souměrnosti a harmonie udivuje lidi svou dokonalostí. Teprve v Ježíši Kristu se stává skutečností to, o čem snili už pythagorejci, když přikládali symetrii tvarů v přírodě význam větší, než jí příslušel. A proto až svatý Augustin správně poznává, že symetrie, symetrické obrazce a tělesa (kruh, koule) mají mystický význam a představují ztělesnění dokonalosti vtěleného Syna Božího. V Kristu nabývá pravý význam Pythagorova učení o harmonii, uvádějícího, že zkrátí-li se délka struny nebo flétny 2 x, zvýší se tón o jednu oktávu; zkrácení v poměru 3 : 2 a 4 :3 odpovídá kvinta a kvarta. Okolnost, že nejdůležitější harmonické intervaly lze dosáhnout pomocí poměrů čísel 1,2 a 3,4, o kterém mohli pythagorejci jenom snít, že ho lze užít mystickým závěrům, že všechno je číslo nebo, že všechno se uspořádává v souladu s čísly, nabývá opravdu mystické hloubky jedině skrze Krista, stojícího uprostřed tvorstva a obnovujícího plnost jeho uskutečnění, jeho krásy a pravdy. Samotná čísla 1,2,3,4 tvoří teprve díky Kristu Obnoviteli všeho stvoření slavnou tetrádu. V jednom starověkém orákulu byla tetráda naivně přisuzována delfskému orákulu. Důvod? Uvádělo se, že tetráda je hudební stupnicí sirén. Geometrickým výrazem tetrády je trojúhelník z deseti bodů: jeho základ tvoří 4 body, plus 3, plus 2 a jeden bod leží uprostřed, ale tím je ve skutečnosti Kristus.
     Sledování přírody vedlo zároveň se vznikem pojmu symetrie, také ke vzniku pojmu asymetrie. Jedno z jejích prvních vyjádření se nachází v tzv. zlatém dělení. Pythagoras vyjadřoval zlatou proporci vztahem A : H = R : B, přičemž H a R jsou aritmetické a harmonické průměry veličin A a B
R = (A + B) : 2, H = 2AB : (A + B).
      Avšak smysl toho všeho, proč tomu tak je, odhalil díky Kristu až svatý Augustin, který tak pokřtil Pythagorův odkaz.
      Kepler (163) obrátil pozornost k významu této proporce v botanice a nazval ji božský řez. Leonardo da Vinci nazýval tuto proporci zlatým řezem. Proporce zlatého řezu umožňuje umělcům nacházet souladné a krásné řezy celku i částí, jednotu různorodého. V souhrnu užívají kombinace zásady symetrie a asymetrie. Od časů renesance je pozornost umělců poutána k božskému řezu. (164)
      Použití zlatého řezu je pouze zvláštním případem obecného zákona periodické opakovatelnosti jedné a téže proporce v souhrnu, v podrobnostech celku. Zkoumání otázky božského řezu vede k závěru, že se zde setkáváme s tím, jak je matematickými a geometrickými prostředky (pomocí symetrie a asymetrie) vystihována proporcionalita nacházející se v přírodě a dokonale zosobněné v Kristu, Obnoviteli tvorstva.
     Symetrií v neživé přírodě se snad nejvíce zabývá krystalografie. Sledování krystalů vede ke zjištění, že jeden a tentýž krystal může být zároveň anizotropní i izotropní, spojitý i nespojitý v poměru k různým jeho vlastnostem. Sledujeme tedy v jednom a tomtéž krystalu protikladné, navzájem se vylučující vlastnosti. Tento protiklad je logicky nutný. Např. všechny krystaly kubické soustavy, jsou veskrze anizotropní, v řadě vlastností (pružnost, pevnost, atd.), současně jsou ale izotropní, nespojité v tepelném rozšíření. Všechny kubické krystaly mají v tepelném prostředí symetrii koule.
    Avšak nejen krystalografové, ale také fyzikové a ostatní přírodovědci jsou při sledování přírody uchvacováni symetrií. Proto každý fyzik dennodenně užívá v otevřenější či zastřenější formě pojmu symetrie. Fyzikové často užívají podmínky symetrie, ovšem s ohledem na to, že podmínky symetrie jsou pro ně jednoduché a skoro už dopředu zřejmé, často zanedbávají vymezování symetrie v jednotlivých jevech. Když nějaké příčiny vyvolávají známé důsledky, pak se musí prvky symetrie příčin znovu projevit ve vzniklých důsledcích. (165)
     Přírodovědci při svém bádání v úžase sledují, že jak živočichové, tak i rostliny tíhnou k pentagonální symetrii, tedy k symetrie, jasně spjaté s proporcí božského poměru, které je cizí anorganickému světu. Z hlediska zásady symetrie je těžké odmítnout existenci ostré hraniční linie mezi strukturami neorganické přírody a strukturami živých bytostí. U struktur živých bytostí se postupně uplatňuje odstupňování od dokonalé symetrie (kulová) k méně dokonalé symetrii a je patrná převaha nesouměřitelného vztahu božského poměru. U struktur neživých bytostí sledujeme opačný jev, totiž směřování k dokonalejší symetrii, jakož i k nutné podmínce větší mechanické stálosti a k vyloučení každého odchylného vztahu v periodičnosti os symetrie.
      Mezi Haeckelovými mřížovci (Radiolaria) je možno nalézt všech pět pravidelných mnohoúhelníků, zatímco mezi krystalickými formami minerálů docela chybí pravidelný dvanáctistěn a čtyřiadvacetistěn. Tyto dvě formy se v krystalografii nevyskytují. Je dokázáno, že se v ní ani vyskytovat nemohou, protože jejich index (koeficienty, vyjadřující poměry hran a tří základních os symetrie) jsou iracionální. Jeden ze základních zákonů krystalografie, který je matematicky podložen teorií dělení prostoru, říká, že indexy libovolné hrany krystalu jsou malými celými čísly. Pentagonální dvanáctistěn mřížovce (Radiolaria) je docela pravidelný, a to nutně vede k závěru, že není výsledkem principu dělení prostoru, zjištěného v krystalografii. (166)
     Už Platon (Timaios) uváděl dvanáctistěn (dodekaedr) jako tvarově nejušlechtilejší těleso mezi ostatními geometrickými tělesy. Dvanáctistěn podle Platona představuje trojrozměrné rozšíření symetrie pětiúhelníků, ale také záležitost božského poměru. Zatímco v organickém světě je pětičetná symetrie častá, nelze ji nalézt v symetrických útvarech neorganické přírody. (167) Pozoruhodné jsou v tomto směru úvahy francouzského badatele Ghyka o rozdílech struktury živé a neživé přírody, a o spojení těchto základů s principem nejmenšího úkonu. Princip nejmenšího úkonu a všechny jeho rozlišné výrazy (Hamilton, Curie, Gibbs, Boltzmann, Mie) postrádají v živé přírodě tu naprostou převahu, kterou vládnou ve světě neorganických soustav. Statistická rovnováha vedoucí ke krásným krystalickým mřížkám je poslední starostí živého organismu. Jsou dva další zákony, s nimiž musí základy symetrie a rovnováhy v případě nedokonalé formy počítat. Jsou to zákony růstu a rozmnožování, ovládané zákonem substance, nikoli však akcí nebo energií. Hamiltonův princip umožňuje předpovídat budoucí rozvoj čistě fyzikálně-matematické soustavy, i kdyby měla rozměry hvězdného vesmíru. (168)
     Proč se však pojednává o této, mimo jiné estetické funkci přírody v kapitole, zabývající se předcházení poruchám životního prostředí? To proto, že toto estetické fungování stvoření je vrcholným způsobem obnoveno a dovršeno v Kristu. Právě bohočlověk je ten střed všeho stvoření, v němž je toto stvoření dovršeno a dokonáno. Pro člověka se zde však ještě nachází výzva k následování. Jde-li o krásu stvoření, zbývá tu příležitost pro umělce, aby názorně pojal a přiblížil ve svém díle Krista jako vševládného Obnovitele a Pána tvorstva.
     Psychologickou stránkou esteticko-umělecké prevence poruch životního prostředí je symbolická a estetická hodnota prožívání životního prostředí. Je výrazně patrná např. v městském prostředí, které je kulturně symbolické samo o sobě. Na druhé straně představuje rozsáhlou paletu rozmanitých symbolů. Estetické rozměry krásy mají být ve městech zastoupeny ve značném rozsahu. (169)
      Estetické vnímání okolního životního prostředí je do značné míry východiskem uměleckého přetváření okolního světa. Okolní životní prostředí je však naplno vnímatelné jedině skrze Krista-Obnovitele tvorstva. Bohočlověk tvoří jakýsi tajemný krystal dokonalosti uprostřed vesmíru, a jedině v něm jako v nejvybroušenějším hranolu se světlo světa dokonale rozkládá a názorně předvádí v celé své krásné paletě barev a harmonických zvuků. Toto je zvláště důležité ve městech, kde při soustředění obyvatelstva je narušení estetického fungování struktury přírodního prostředí zvláště snadné.
Esteticko-umělecká prevence je zde základem tak zvaného zářícího města, kde lidé nadšeně tvořivě spolupracují a s radostí užívají volného času ve zdravém prostředí. Vždyť jejich zářící město je vkloubeno do souladně fungující struktury přírodního prostředí. (170)
       To, co tvoří přirozenou podstatu zářícího města není jen prosté zasazení města do krajiny, nýbrž umělecké ztvárnění města i okolního životního prostředí v nedílné jednotě. (171) K této tvořivé účasti na přirozeném dotváření tvorstva je člověk stále vyzýván Kristem, třebaže to, co tvoří nadpřirozenou podstatu tohoto zářícího města je nebeský Jeruzalém, v němž vrcholí Boží vláda. Očekávání tohoto nového nebe a nové země není oslabením naší lidské účasti, nýbrž naopak nejúčinnější posilou, dodávající člověku stále novou chuť do díla.
       Ve změněných ekologických podmínkách sídlišť nelze budovat plochy zeleně jenom náhodně, bez tvůrčí intuice, beroucí vedle estetické hodnoty také ohled jak na nároky a vlastnosti užívaných dřevin, tak i na celé vlastní prostředí. Mnohem více než technologie práce se změnily požadavky na funkční plochy zeleně. To vše je v tvůrčí intuici umělce bráno v úvahu. (172) Je-li zde nejlepším stavebním materiálem beton, sklo a zeleň, pak je to právě umělec-urbanista-architekt, kdo pečlivě dbá, aby si vedle betonu udržela tento přívlastek také zeleň. Pojetí rovnocennosti těchto složek se při tvůrčím ztvárňování města prosazuje jen velmi pomalu.
    Jestliže esteticko-umělecká náprava narušeného přírodního prostředí nutí k poměrně méně tvůrčímu, nýbrž spíše jen vyrovnávajícímu šíření zeleně do špinavých a hlučných měst, tedy esteticko-umělecké předcházení poruch životního prostředí zde vede k mnohem tvořivějšímu a svobodnějšímu budování města spolu s ostatním životním prostředím. Při tomto procesu už nejde jen o to vrátit člověka do původní, panensky neporušené, syrové přírody, nýbrž vytvářet zářící město v nedílné jednotě s polidštěnou zářící přírodou, s jasně vynikajícím středem zbožštělého vesmíru v Ježíši Kristu.
    Svatým darem umění se učíme dívat na stvořené a nám svěřené přírodní prostředí jako na stopu Boží lásky a všemocnosti. Darem umění nalézáme v tomto tvorstvu nikoli nejvyšší skutečnosti, a tedy ani poslední cíl svého vrcholného štěstí. Je nám to můstkem k Bohu. Proto nepohrdáme tvory, ale ani jim nepodléháme. Vidíme jejich meze a slyšíme je jasně promlouvat, ba dokonce hlasitě volat a zpívat o Bohu, svém Stvořiteli a Obnoviteli.
     Tak si Duch svatý vychovává všechny, kdo jsou poslušní jeho hlasu. Osvobozuje je od přílišné závislosti na tomto polidštěném životním prostředí. Jedině ten, kdo se nechá takto osvobodit, je hoden toho, aby došel k tajemnému spojení s Bohem, k dokonalosti.
     Každý člověk má spravovat své svěřené životní prostředí jak s ohledem na jeho přirozenou funkční strukturu, směřující k přiměřené dokonalosti, tak i s ohledem na svůj poslední cíl. Takováto dokonalá správa je v podstatě ryze duchovní. Z toho plyne potvrzení toho, k čemu nás vyzývá svatý Jan od Kříže a další mystikové. Kdo chce dojít k dokonalosti, ten se musí zbavit závislosti na tvorstvu. Jde o závislost také fyzickou a psychickou. Sotva se od ní osvobodí, Bůh mu odhalí pravou hodnotu a krásu tvorů. Ten, kdo vidí duchovním zrakem ubohost, bídu a omezenost věcí stvořeného životního prostředí, není žádný škarohlíd. Sami ekologové ho vyvádějí z pokušení podléhat takovému klamu, že by snad byl pesimistou. Vidí ubohost v poruše svého vlastního, vnitřního přirozeného životního prostředí. Sotva však naplní tuto přirozenost Boží silou a zaměřením k Bohu, pak vděčně postřehuje ve všech tvorech úsměv shovívavého a milosrdného Boha. Pak se v nich klaní Stvořiteli i Vykupiteli. V nich oslavuje Stvořitele i Vykupitele a zakouší čistě a svatě jejich krásu jako svatý František, blahoslavený Jindřich Suzo a mnoho jiných.
     Takto se u světců a světic spojuje umírněný optimismus s posvátnou bázní. Pán velebí plačící, ty, kdo se nedají omámit tvory. V tomto světle hodnotí světci a světice také své vlastní stvořené dary, síly a schopnosti svého vnitřního, lidského životního prostředí. Objevují je v Božích rukou. Tak je jejich svatost vede blíže k Bohu. Protože v této blízkosti a z hlediska této blízkosti chápou, jak je Bůh hoden nesmírné lásky. Chápou, že vše, co mu dosud dali, je zdaleka málo. tím spíše dovedou rozlišovat citová zanícení od skutečné činorodé a obětavé lásky. Bez výhrad uznávají, že dokud neumějí kráčet cestou víry, láskyplně vynalézavé ve svých projevech, obětavé a pokorné, tak žádné citové vzmachy nic neznamenají. Nepropadají tedy falešnému mysticismu, ani se nesnaží levně dobrat Boží blízkosti nějakými mechanickými cviky jogínů, sladkými vzněty ani poetickými city a sny.
     Posvátné zanícení, hluboký pokoj a májová radost vycházejí ze svatého spojení lásky účinné, tvořící, které uskutečňuje volání hlubin lidského životního prostředí, prozářeného posvěcující milostí. Tak, jak to vyjadřuje heroický výkřik sv. Tomáše, který na otázku: Co žádáš za věrnou službu Bohu? volá: Pane, nic, než Tebe! Jde tedy o svrchované vědění a vrcholné umění rozlišovat, kdo je Bůh a kdo je člověk a co jsou ostatní tvorové, jakož i umět poctivě a věrně podle toho uspořádat celé své životní prostředí vnitřní i vnější.
     Růst životního prostředí je stálý pohyb k sjednocení přirozené struktury člověka a sladění jejích činností. Cokoli by se však opíralo výhradně o přirozené činitele samoregulace výstavby a fungování lidské struktury, dříve nebo později by se zvrátilo do strnulé křeče, až by posléze podlehlo rozpadu. Jedině život vtěleného Slova a Pravdy a ustanovených svátostí navěky naprosto sjednocuje strukturu životního prostředí člověka.
      Duch svatý vtiskuje lidskému životu formu a tak mu dává pravé bytí. O člověku lze uvažovat z dvojího hlediska. Pokud je, a dále pokud má nějaké vlastnosti. Bytí jako takové vtiskuje podstatná forma. Podstatnou formou lidského života je duše. Každý člověk má však ještě nějaké vlastnosti. Ty ho činí takovým, jakým je. Ty ho také odlišují od ostatních. Člověk, který jako takový díky své duši, může přijmout další formu. Třeba vzdělanost nebo uměleckou tvořivost. Takové formy ho utvářejí druhotně a činí z pouhého člověka vzdělance nebo umělce.
     Mohlo by se zdát, že Duch svatý formuje životní prostředí člověka podobně. Avšak Duch svatý dosahuje ve struktuře tohoto životního prostředí víc. Na rozdíl od lidského vzdělání či umělecké tvořivosti, které jen přirozeně v nějaké míře případně dočasně usnadňují sjednocení struktury lidského životního prostředí, ba v nějaké míře také slaďují funkce dané struktury, Duch svatý sjednocuje strukturu lidského životního prostředí naprosto. Právě tak harmonizuje i její činnosti.
    Ve vtěleném Božím Slově je struktura lidské přirozenosti navěky naprosto sjednocena. Její funkce jsou v Božím Slově natrvalo dokonale sladěny. Tuto skutečnost nelze zvrátit ani smrtí ani jinými přirozenými nebo nepřirozenými prostředky.
     Francouzský psycholog Jean Piaget uvádí, že struktura se přirozeně vyznačuje třemi rysy: totalitou, samoregulací a transformací. Jako taková je pomíjivá. I když se uvádí jako jeden z jejich rysů moment samoregulace, přesto právě v tomto svém rysu vyžaduje stálou obnovu. To však je přirozeně trvale nemožné. Ryze přirozenými prostředky lze v struktuře životního prostředí člověka dosáhnout vždy jen dočasného, místního sjednocení. Je-li toto sjednocení odkázáno na čistě přirozené prostředky, zvrhá se posléze v křečovité sevření, aby vzápětí podlehlo rozkladu. Jedině v Duchu svatém se docílí navěky nezvratné sjednocení struktury našeho životního prostředí. Jedině v Duchu svatém se dosahuje její trvalé všestranně sladěné fungování.
     Samotná struktura přirozenosti životního prostředí člověka je díky jeho svobodné vůli otevřená. Avšak tato její otevřenost je dvojaká. Buď může vést ke křečovitému stažení upnutému na ryze přirozené prostředky sjednocování; to pak vede k umenšování lidské svobody v otroctví hříchu, k neřestem, ke zvrácenostem a posléze k rozpadu jako vrcholu záchvatu totalizační křeče. Anebo může vést k naprostému sjednocení v Duchu svatém. Toto naprosté sjednocení je pak navěky nadpřirozeně zajištěno před jakýmkoli zhoubným zvratem. Tehdy dochází k umocňování lidské svobody do nekonečna - ve svobodu Božích dětí.
     Co se při tomto působení milosti odehrává v přirozené struktuře životního prostředí člověka? Pro odpověď je třeba se obrátit k samotnému vnitřnímu životu tohoto nadpřirozeného činitele. Přirozeným rozumem lze o cíli duchovního života, jímž je Pravda, Krása, Dobro, a tedy vrcholná Skutečnost, poznat to, co náleží Bohu jako příčině všech věcí. On je jejich tvůrčí mohutností, jež je společná třem Osobám. Přirozeným rozumem lze poznat rozdílnost Osob, jakož i to, že v tomto vrcholném tajemství nejsou žádné nesrovnalosti.
      Předně plození Slova se děje rozumovým způsobem. Stejná rozumová činnost přísluší všem třem osobám. Tak by se mohlo zdát, jakoby se všechny tři měly do nekonečna plodit. Dlužno však rozlišovat rozumovou činnost společnou všem třem Osobám, co platí jen o Bohu Otci. Podle toho, co Zjevení a úvod k Evangeliu sv. Jana uvádějí o Slovu, jež je "v Bohu" a "je Bůh", se ukazuje, že v Bohu je rozumové vycházení Slova. toto rozumové vycházení zaslouží označení plození (J 1,18). Živý se totiž rodí z živého a dostává přirozenost podobnou přirozenosti plodícího. Boží Slovo není jen obrazné podobenství Boha Otce, nýbrž podstatné jako On, živé jako On, je osobou jako On, a přece se od něho liší.
Druhé vycházení se děje způsobem lásky. Všechny tři Osoby se milují. Zase by se mohlo zdát, že každá z nich by měla do nekonečna vydechovat jinou Osobu. Dlužno však rozlišovat podstatnou lásku společnou všem třem Osobám, lásku pojmovou nebo aktivní vydechování, a lásku osobní, kterou je samotný Duch svatý. V Bohu probíhá vycházení cestou lásky, jako u člověka láska k dobru vychází z poznání dobra. Toto druhé vycházení ovšem není plozením, protože láska (na rozdíl od poznání) nevstřebává svůj předmět, ale směřuje k němu.
      Božské vztahy, které se vylučují, jsou skutečně od sebe odlišné právě proto, že se vylučují. Bůh Otec není Bůh Syn, protože nikdo neplodí sám sebe, a Duch sv. není ani Bůh Otec ani Bůh Syn, ale přesto Otec je Bůh, Syn je Bůh a Duch sv. je Bůh. Osoby jsou si zde rovné v důsledku číselné jednoty přirozenosti a existence. To má za následek jednotu moudrosti, lásky a mohutnosti. Tak jsou si přesně rovny tři úhly rovnostranného trojúhelníka. Proto u Boha není dokonalejší plodit než být plozen. Věčné plození nezpůsobuje božskou přirozenost Syna, nýbrž mu ji jen sděluje. Ta přirozenost předem trvá v Otci, a v Synu a v Duchu svatém není méně nestvořena než v Otci. Otec je principem, z něhož vycházejí Syn a Duch sv. v číselné jednotě nekonečné přirozenosti, jež je sdělována.
     Vztahy tří Osob jsou vrcholným výrazem rozumového života a nejvyššího života lásky. Tři ryze duchové Osoby jsou si navzájem otevřeny. Liší se jen svými vztahy. Všechna Otcova osobitost spočívá v trvajícím a nesdělitelném vztahu k Synovi. Právě tak Synovo Já je jeho vztah k Otci. Osoba Ducha svatého je jeho vztah k oběma prvním osobám, ze kterých vychází jako z jediného principu. Každá ze tří Osob se liší od ostatních svým vztahem k ostatním. Spojuje je tedy bez jakéhokoli sobectví právě to, co je odlišuje tak, jako je tomu se třemi úhly trojúhelníku.
      Jak se tedy vliv Boží milosti natrvalo projevuje ve struktuře životního prostředí křesťana? Podobně jako se milost ve křtu svatém natrvalo otiskuje do přirozené struktury životního prostředí člověka. Předně je nesporné, že do neosobních vlastností dané struktury (totalita, samoregulace a transformace) se Bůh promítá osobním způsobem. Tak totalita dané struktury přijímá nesmazatelnou stopu Boha Otce Stvořitele. Moment samoregulace dané struktury přijímá navěky stopu Boha Syna, Vykupitele, udržujícího z lásky Boží k tvorstvu celé toto stvořené dílo, třebaže se nachýlilo k zániku (J 3, 16). Moment transformace je navždy poznamenám osobním proměňujícím působením Ducha svatého.
    Samotná Piagetova idea fungující struktury s uvedenými třemi rysy by však bez účasti nadpřirozeného působení jaksi visela ve vzduchoprázdnu. Podobně jako nějaké perpetum mobile. Proměňující působení Boží milosti ve struktuře lidské přirozenosti se projevuje jako zárodek její věčného, naprostého sjednocení. Tento zárodek je na jedné straně nezničitelný, na druhé straně však otevřený rozvoji lidskou účastí na svátostech Kristovy Církve. Růst životnosti a trvanlivosti přirozené struktury vnitřního životního prostředí člověka a harmonizace jejího fungování, což se děje ve svátostech, znamená proměňování dané struktury ve strukturu zbožštělého prostředí, která je navěky naprosto sjednocená.
      Projevy dokonale uskutečněného působení milosti ve fungující struktuře vnitřního životního prostředí Božího dítěte lze sledovat u spravedlivých, svatých a světic. U nich je nejvíce patrné osobní promítání se Nejsvětější Trojice do různých momentů struktury jejich přirozenosti, včetně důsledků pro život.
      Zvláštní přítomnost Nejsvětější Trojice ve struktuře přirozenosti spravedlivých se značně liší od všeobecné Boží přítomnosti ve všech tvorech jako uchovávající příčina. Třebaže zvláštní přítomnost Nejsvětější Trojice v přirozené struktuře vnitřního životního prostředí spravedlivých lidí předpokládá obecnou přítomnost v celém vesmíru, přesto milostí posvěcující, vlitými ctnosti a dary Ducha sv. je Bůh skutečně zpřítomňován ještě zvláštním způsobem, jako zkušenostně poznatelný předmět, z něhož se duše spravedlivého může těšit, a který někdy zkušenostně poznává aktuálním způsobem. Bůh tam působí nejen jako vzdálená milovaná Osoba, nýbrž skutečně. Dává se Božímu dítěti poznat.
      K tomu, aby božské Osoby přebývaly v našem vnitřním životním prostředí, je třeba, abychom je mohli poznat nejen abstraktně jako vzdálené, nýbrž také zkušenostně, experimentálním způsobem, založeným na vlité ctnosti, která nám poskytuje souznění s vnitřním Božím životem.
     Avšak k tomu, aby v nás přebývala Nejsvětější Trojice, není nezbytné, aby to téměř experimentální poznání bylo pořád a nyní. Stačí, abychom ho měli možnost dosáhnout milostí ctností a darů. Tak Nejsvětější Trojice působí v přirozené struktuře vnitřního životního prostředí spravedlivého člověka i během jeho spánku a dokud zůstává ve stavu milosti. Občas se ale stává, že se nám Bůh dává zakusit jako Duše naší duše, život našeho života, jako vyšší formy přirozené struktury našeho životního prostředí. (Ř 8, 15-17)
     Tak Duch svatý vydává svědectví našemu duchu účinkem synovské lásky, který v nás působí. Toto zkušenostní, experimentální poznání Boží přítomnosti v nás pochází z živé víry, osvícené darem moudrosti.
      Proto Syn uvádí: "Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl" (J 14, 26). Tak Nejsvětější Trojice nově utváří přirozenou strukturu životního prostředí spravedlivého člověka ve strukturu životního prostředí Božího dítěte (I Kor 3, 16). Přitom ještě dost jasně nevynikají vztahy mezi jednotlivými Osobami. Kdežto u blažených tyto vztahy vynikají jasně. Proto mají jasné zkušenostní poznání Nejsv. Trojice, neboť na ni patří v samotné struktuře své přirozenosti. (173)

Odkazy:
157) Pastorální konstituce II. vatikánského koncilu Gaudium et spes, čl. 69.
158) Jan Pavel II, Laborem exercens, V, 27.
159) K.Bayertz, GenEthik. Probleme der Technisierung menschlicher Fortpflanzung, Riebeck bei Hamburg 1987 Rowohlt, s.187-188.
160) R.Inglehart, The Silent Revolution. Changing Values and Political Styles Among Western Publics, Princeton 1990.
161) H.Librová, Pestří a zelení, Brno 1994 Veronika, s.89-121.
162) Jan Pavel II., Apoštolský list Mulieris dignitatem, úvod, 1; VII, 30, 1988.
163) J.Kepler, Mysterium Cosmographicum de admirabili proportione orbium caelestium, 1596.
164) M.Gika, Estetika proporcii v prirodě i iskujstve, Moskva 1936, s. 19.
165) P.Curie, Oeuvres, Paris 1908, s.148-149.
166) F.M.Jaeger, Lectures on the Principle of Symmetry, Amsterdam 1920, s.195-196.
167) H.Weyl, Symmetry, Princeton 1952, s.63.
168) Gika, Tamtéž, s.104.
169) M.Černoušek, Psychologie životního prostředí, Praha 1986, s. 29, 52-53, 61.
170) Le Corbusier, La Ville radieuse, Paris 1933 Edition de l´Architecture d´aujurd´hui.
171) Le Corbusier, Les Trois Etablissements humaine, Paris 1959 Ed. de Minuit.
172) J.Maritain, Creative Intuition in Art and Poetry, New York 1955.
173) Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologica, I, 43, 3.