SOCIÁLNÍ UČENÍ CÍRKVE
Tomáš J.Bahounek OP
Brno 1991 Nakl.Petrov Vyd.Krystal


1. Úvod
Odkazy:

2. Sociální encykliky Lva XIII. a okolnosti jejich vzniku
Odkazy:

3. Rozvoj sociálního učení Církve .v českých zemích v 19. století
Odkazy:

4. Sociální encykliky 20. století do II. vatikánského koncilu
Odkazy:

5. Rozvoj sociálního učení Církve v českých zemích
Odkazy:

6. II. vatikánský koncil a sociální učení církve
Odkazy:

7. Dnešní východiska sociálního učení Církve v českých zemích

SHRNUTÍ: Vývoj sociálního učení Církve v českých zemích
ZUSAMMENFASSUNG: Die Entwicklung der Soziallehre in den tschechischen Landern


1. Úvod
Církev a společnost? Náboženství a politika? Je možno slučovat praktické požadavky všedního života s náboženstvím? Náboženství nelze pokládat jen za věc ryze soukromou. Člověk podléhá Bohu i ve své činnosti veřejné a nemůže ji vyloučit z náboženské sféry svého života. Každý, kdo to myslí se svým náboženstvím upřímně, musí se snažit uplatňovat jeho vládu a zásady všude a ve všem. Náboženství je také věcí veřejnou. Zasahuje-li Církev do společenských záležitostí, činí tak cílevědomě. (1)
"Člověk je tvor politický, který se sdružuje" (Aristoteles). Z toho důvodu, má-li se život katolíka projevovat lidsky, potom se musí manifestovat především ve formě společenské, mj. politické.
Společnost však může mít různá státní a politická zřízení. Církev se s těmito zřízeními nikdy bezvýhradně neztotožňuje. Státní orgány, orgány politických stran a strany samy nikterak nenáležejí do hierarchického řádu církve, a nejsou tudíž jejími orgány. Hájí-li nějaká politická strana zájmy církve, činí tak vždy výhradně na vlastní riziko a vlastními prostředky. (2)
Staví-li se proti sobě Církev a svět, Církev a stát, Církev a politika, víra a rozum, nesmí to být chápáno tak, jakoby Církev stála docela mimo svět, mimo společnost, mimo politické dění. Církev a svět se navzájem pronikají. Církev vede nejen dialog se světem, ale dokáže také působit uprostřed světa jako "kvas" (Mt 13, 33) a "sůl země" (Mt 5, 13),jako "semeno" (Mt 13,24) a "světlo světa". (Mt 5,14)
Učení a působení Církve v sociální oblasti patří k nezanedbatelným projevům života církve. Současně má přispívat ke kultivaci lidstva jako velké rodiny a jeho dějin. Proto má Církev právo vždy a všude šířit své sociální učení, jakož i mravně hodnotit politické, hospodářské a vůbec sociální záležitosti, pokud to vyžadují základní lidská práva nebo spása duší.
Církev v nové době nepřišla s novým sociálním učením, nýbrž podle změněných podmínek zdůraznila zásady tradičního učení, jak se utvářely ve světle radostné novozákonní informace. Sociální nauka byla církví hlásána už od prvních staletí. V nové době byla a je rozvíjena podle specifických místních a dobových požadavků příslušnými encyklikami. (3)
Sociální učení Církve zahrnuje nejen vědní disciplíny, které se týkají lidského bytí, ale také disciplíny normativní; používá přitom sociálně-filozofických a sociálně teologických metod. Podle závěrů II. vatikánského koncilu je totiž úkolem Církve hlásat Pravdu neboli Krista a živým způsobem ji učit; zároveň však má také jako autorita vysvětlovat a potvrzovat principy mravního řádu, vycházející z lidské přirozenosti. (4) Mnohé přirozené pravdy sociální filozofie a sociální etiky byly výslovně potvrzeny Božím zjevením a tak dosáhly jistoty, k jaké filozofické myšlení nedospělo.
Papež Lev XIII. zdůraznil (5) úzkou souvislost mezi filozofií a politikou. Přitom položil důraz na učení sv. Tomáše Akvinského. Důvodem byla výtečnost, s níž se v díle sv. Tomáše projevil střízlivý realismus, vyznačující se smyslem pro živou, funkční strukturu.
V sociálním učení Církve se tak osvíceně spojuje moment normativní se sociologickým a vůbec antropologickým v duchu pojetí, které se vymyká monofaktorovosti různých dobově módních směrů (např. ekonomismus atd.), ani neupadá do krajnosti pouhého polyfaktorového funkcionalismu. Samo strukturalistické pojetí zde totiž nemá smysl samo o sobě. Proč? V rámci sociálně-kulturní struktury lidstva, která je složena z mnoha prvků, majících základ v lidské přirozenosti, existuje jeden prvek, který se svým původem, prostředky a cílem vymyká přirozenosti, neboť je nadpřirozený. V tomto momentu se celý strukturalismus sociálního učení Církve stává osvíceným.
V sociálním učení Církve se spojuje moment nadpřirozený, moment přirozeně normativní a moment filozofický a vědecký (zahrnující psychologii, sociologii a vůbec antropologii); kromě toho se zde prosazuje jako určitá norma také učení sv. Tomáše.
Křesťanská sociologie je tedy částí sociální nauky Církve (vedle teologie, filozofie, sociální psychologie atd.), a toto sociální učení Církve je částí církve. Křesťanskou sociologii lze vymezit jako soubor poznatků o podstatě a řádu lidské společnosti a kultury a o normách a úkolech, které vyplývají ze společenského založení lidského tvora, jež jsou použitelné v konkrétních historických podmínkách.
Věřící mají studovat základy sociologie tak, aby byli schopni jednak se podílet na rozvoji sociálního učení církve, jednak účastnit se správného používání tohoto učení v jednotlivých případech v sociálně-kulturní praxi. (6) Jan XXIII. výslovně zdůraznil (7) potřebu studia sociologie: "Přejeme si, aby se křesťanská sociologie přednášela jako povinný studijní předmět na katolických školách všech stupňů, zejména v seminářích. Navíc by křesťanská sociologie měla být zahrnuta do nábožensko-výchovné práce farností a apoštolských hnutí."
Křesťanská sociologie je nejen souborem praktických návodů na řešení sociální otázky, a zahrnuje nejen výběr jistých poznatků moderní sociologie, použitelných při sociální výchově křesťanů, nýbrž především je to součást křesťanské antropologie. Zahrnuje, jak již uvedeno- vedle vědních disciplín, týkajících se lidského bytí, rovněž disciplíny normativní, hodnotící. Vychází z toho, že zásady přirozeného práva a pravdy zjevení mají společný základ v Bohu. Třebaže jde o oblasti rozdílné, setkávají se v jedné lidské osobě, vykoupené Kristem. Bohem stvořená lidská přirozenost se bytostně vztahuje ke Kristu a je zahrnuta do řádu vykoupení. Dědičný hřích sice dezintegroval lidskou přirozenost, avšak nezničil její strukturu, nezničil vlohy a síly člověka v podstatě. Člověk ovšem dokáže žít tak, jak to žádá Bůh a jeho vlastní lidská důstojnost jen s pomocí Boží milosti.
Konečně je podstatné, že se křesťanská sociologie zabývá přirozeným společenským řádem ve vztahu k nadpřirozenému řádu spásy. Pokud se tímto druhým zabývá křesťanská sociologie, pak vstupuje na půdu teologie.
Přitom je třeba mít na paměti, že vše přirozeně řádné je vázáno na Krista a přísluší k jedné ekonomii spásy, protože veškeré stvoření je soustředěno v Kristu. (8) Tím ovšem není řečeno, že by skutečnost Církve byla nadřazena skutečnosti lidské společnosti a kultury. Křesťanská sociologie uznává relativní svébytnost sociálně-kulturních útvarů (státu, umění, hospodářství atd.). Tento její postoj má základ v evangeliu. (Mt 22,21) Někdejší směšování náboženské oblasti života člověka s ostatními sférami sociálního a kulturního života odporovalo duchu evangelia. (9)
Křesťanská sociologie vychází ze stvoření a vykoupení. Proto vidí sociálně založeného člověka nejenom jako obraz Boha - Stvořitele, ale i jako tvora vykoupeného Kristem; jako bytost povznesenou k vyššímu pořádku a povolanou k tomu, aby se s Boží pomocí stala účastníkem a příslušníkem superspolečnosti Boží. Proto je nutno rozvíjet křesťanskou sociologii v návaznosti na teologické kategorie i mimo přirozené právo. Tak je třeba zkoumat např. sociální význam solidarity a spjatosti všech lidí navzájem, jak vyplývá z učení o stvoření, o stvoření muže a ženy, o vykoupení Kristem, o pojmu Boží děti a o mystickém těle Kristově.
Rovněž je třeba soustavně sledovat antisociální účinek hříchu a jeho následku, jakož i historicko-teologický význam učení o antikristu a o ovládnutí světových dějin stále se navracejícím Kristem.
Ze sociálně-teologického hlediska přísluší křesťanské sociologii úloha osvětlovat pochybnost jakéhokoli sociálního utopismu. (Sk 1,6) Stále znovu se objevují snílci a utopisté, slibující pozemský ráj. Křesťanská sociologie učí, že před Posledním soudem nebude žádného ráje, navzdory všem falešným prorokům z Východu i ze Západu. Ani nejhorlivější laikové nedokáží vybudovat trvalý a dokonalý křesťanský řád; celý svět je totiž v moci zlého. (I J 5, 19) Na konci všech dob nedosáhne pozemský řád a instituce stavu křesťanského naplnění, ale budou přemoženy a řízeny navracejícím se Kristem. (Ř 3, 6)
Od 18. století se snaží sociální utopie spásy zahalovat své přísliby do nejasné a mnohoznačné ideologie "pokroku". Při pokroku záleží vždy na tom, co opouští¬me a k čemu se blížíme. Učedníci zanechali své sítě a šli za Ním. (Mt 4,20; 19,27) Avšak člověk je k Božímu obrazu a podobě stvořen jako svobodný. Může tedy při kráčení kupředu opustit Pána a vydat se za cizími bohy. (Dt 11, 16) Může minout správnou cestu (2Pt 2, 15) a stále se Bohu vzdalovat. (2 Trn 2, 16)
Technický a hospodářský pokrok nepřipravují přímo "nové nebe a novou zemi". (Zj 21, 1) Pravý pokrok se děje spíše řízením víry, lásky a naděje. Kráčení kupředu a uchovávání (tradice) správně chápeme nikoli jako protiklady, ale jako dva základní postoje člověka nezbytné k životu. Ne vše minulé je hodno uchování.
V mnoha oblastech existuje odůvodněné opuštění všeho dosavadního. Zde je na místě návrat ke kořenům.
Křesťan nemůže pouze konformně plavat s proudem, nýbrž by měl prorážet vlny.
Mezitím byly otřeseny dvě ideologie, které uchvátily mnoho lidí naší doby: ani technologický pokrok v hospodářství a v blahobytné společností, ani revoluční vymoženosti socialistického zřízení nedokázaly přinášet lidem štěstí a svobodu.
Cílem křesťanské sociologie není ani pozemský blahobyt, ani nové triumfální zkrášlování okolní společnosti, nýbrž takový sociální řád, ve kterém člověk může co nejlépe plnit Boží vůli a vést křesťanský život. Je tedy třeba odmítnout jak sociální utopismus, tak i spiritualistická křesťanská ghetta, kde jsou všichni donucováni ke klášternímu způsobu života. Toto jednostranně spiritualistické křesťanství nepřiznává hodnotu křesťanské víře v sociální a kulturní sféře lidského života a ponechávalo by svět jeho osudu.
Víra v to, co přichází, nás neodvrací od světa, ale činí nás vnitřně volnými, takže dokážeme silou víry formovat pozemskou skutečnost.
Třebaže je hlavním úkolem křesťanské sociologie zkoumat základy společnosti a kultury ve světle radostné novozákonní informace, bude muset vždy usilovat o to, aby pochopila znamení doby. Jinak se dostane do nebezpečí, že podlehne abstrakci a odcizí se konkrétnípřítomné realitě. Z toho plyne, že křesťanská sociologie musí pečlivě dbát na ověřené výsledky empirického bádání, sociálních dějin, sociální psychologie, demografických výzkumů a prognóz atd. a vyhodnocovat je, zejména v současnosti, kdy sociální rozvoj pronikavě přetváří způsob existence člověka.
Mnozí sociologové jako Kroeber, (10) Sorokin (11) aj. shledávají, že společnosti, ať už mají zřízení kapitalistické ve smyslu soukromopodnikatelském nebo totalitně socialistické, přirozeně "konvergují", přičemž se jejich odlišnosti stírají. Jejich vývoj osciluje bez trvalejšího trendu. Společnost se přirozeně integruje a směřuje k hybridu, obsahujícímu všechny příznivé prvky společností předcházejících. Někteří z nich (12) však naznačují, že uskutečnění vlády člověka nad sebou samým je možné pouze za předpokladu existence absolutních hodnot. Analýzou sociálně-kulturní reality se však dozvídají, že ve světě není žádných trvalých hodnot. Zdárný růst společnosti a kultury tedy vyžaduje hodnoty nadpřirozeného původu. Je nesporné, že se společnost přirozeně oscilující bez trendu může ubírat kupředu, ale zároveň je jisté, že s přibližujícím se cílem jejího přirozeného snažení se zpomaluje tempo jejího růstu. Je tomu jako s raketou přibližující se světelné rychlosti. Současně totiž vzrůstá choulostivost dalšího rozvoje společnosti a zvětšuje se nebezpečí sociálních a kulturních novotvarů. Čím je společnost přirozeně integrovaější a ušlechtilejší hybrid, tím je náchylnější k násilným zvratům a totalizacím. Tak se společnost ocitá na rozcestí, z něhož další pokrok je stále závislejší na Boží milosti.
Rostoucí aktuálnost křesťanské sociologie a celé sociální nauky Církve vyplývá z toho, že při rozvoji techniky a hospodářství směřuje vývoj společnosti dvěma směry: buď integrace, šlechtění a hybridizace na ryze přirozeném základě, a tato cesta se vyznačuje tím větší nestabilitou a náchylností k zvrhlým novotvarům (resp. ke stále zhoubnějším totalitárním zvratům různého typu - národního, mezinárodního, rasového aj.), čím blíže je svému cíli, nebo budování společnosti v modlitbě orientované k Boží pomoci a s Boží milostí vstříc superspolečnosti Boží jako totální integraci, nadpřirozeně zajištěné proti jakémukoli zvrhnutí a regresu. Naše studie si v této situaci klade za cíl:
1. Nastínit hlavní rysy sociální nauky Církve v českých zemích za sto let od vydání encykliky Rerum novarum.
2. Vymezit charakteristické rysy jejího vývoje v českých zemích.
3. Objasnit sociálně-kulturní souvislosti a příčiny jejího specifického utváření, jakož i důsledků ve společnosti.
4. Naznačení současných úkolů a žádoucích trendů budoucího rozvoje sociálního učení církve.
Potřeba objasnění těchto souvislostí v českém sociálně-kulturním prostředí vyniká jako obzvláště aktuální, protože v době stoletého výročí jejího vývoje od vydání enc. Rerum novarum,je vlivem čtyřicetiletého totalitarismu očividně narušena kontinuita. K obnovení kontinuity je zapotřebí odhalení a poznání toho, co zde přinesla minulost v dobových souvislostech, aby mohly vyniknout její příznivé (popř. slabé) stránky, na něž by se dalo navázat (event. je překonat).

Odkazy:
1) A. Fuchs, Novější papežská politika, II,.14, Praha 1930.
2) Tamtéž, 15 - 16.
3) Zejména Rerum novarum; 1891; Quadragesimo anno 1931; Mater et magistra, 1961; Pacem in terris, 1963; Populorum progressio, 1967, atd.
4) Dignitatis humanae, 14.
5) Aeterni Patris, 1879.
6) Apostolicam actuositatem, 31.
7) Mater et magistra, 223.
8) Kol I, 16; 2, 10; Er I, 22.
9) Gaudium et spes, 36.
10) A. Kroeber, Configurations or Culture Growth, 1944.
11) P. A. Sorokin, The Basic Trends of our Time, New Haven 1964; Mutual Convergence of U.S. and the USSR to the Mixed sociocultural Type, Mexico 1961.
12) P. A. Sorokin, Social and Cultural Dynamic´s, III, New York 1937-1941.

SHRNUTÍ: Vývoj sociálního učení Církve v českých zemích
Studie si klade za cíl:
1. Nastínit hlavní rysy sociální nauky Církve v českých zemích za sto let od vydání encykliky Rerum Novarum.
2. Vymezit charakteristické rysy vývoje této nauky v českém prostředí.
3. Objasnit sociální příčiny zvláštního formování sociální nauky Církve v českých zemích a její důsledky ve společnosti.
4. Naznačit současné úkoly sociálního učení Církve a ukázat trendy jejího rozvoje.
Potřeba poznání těchto souvislostí v českém prostředí vyniká tím více, že je vlivem čtyřicetiletého totalitarismu narušena kontinuita.
V 19. století nastal mezi českými katolíky duchovní vzmach. Byl výrazem širšího rozmachu katolictví za pontifikátu Lva XIII., charakterizovaného nejen diplomaticko-politickými úspěchy, ale také dvěma závažnými činy v oblasti kulturní:
1. Plodná obnova střízlivě realistické filozofie sv. Tomáše. Tato obnova dodala pevný rámec teoretickému myšlení místo dosavadního eklekticismu a synkretismu.
2. Probuzení zájmu o společnost a křesťansko-sociální hnutí. Nejvýznamnější pro toto období je rozvoj sociologie v rámci velkolepé křesťansko-filozofické soustavy. Tento rozvoj byl podnícen soustavným studiem díla sv. Tomáše. Jeho dílo označila encyklika Aeterni Patris jako východisko všeho teoretického uvažování v Církvi. Bylo nutno jednak nově vysvětlit soustavu učení sv. Tomáše, jednak toto učení uvést v soulad s výsledky přírodních a společenských věd. Kromě toho bylo zapotřebí apologeticky vyvracet námitky odpůrců a řešit v rámci této soustavy některé aktuální dobové problémy. Výzvy Svatých otců ke studiu sociální otázky a k rozvoji Katolické akce se setkávaly v českých zemích se značným ohlasem. České duchovenstvo a katoličtí laikové se dali do práce. Čím obtížnější byla sociálně-politická situace českého katolicismu v rakousko-uherské monarchii, tím houževnatěji a intenzívněji byla českým duchovenstvem rozvíjena křesťanská sociologie.
Morava nezůstala pozadu za dílem českých kněží na poli sociální nauky církve. Naopak, získala před nimi jistý náskok. V roce 1906 byla na brněnském semináři zřízena katedra sociologie, první katedra tohoto druhu na teologických učilištích celé rakousko-uherské monarchie. K těm, kdo ve 20. století postavili českou sociologii na vlastní nohy, patřil František Reyl. Velkolepým zjevem české křesťanské sociologie prvé poloviny 20. století byl dále Bedřich Vašek. V duchu sociální nauky Církve spojoval sociologické poslání s úkolem pastýřským a vychovatelským. V této době se však již vynořila celá plejáda vzdělaných katolíku. Ti ve svém záběru obsáhli také sociální nauku církve.
Centrum křesťanské sociologie se přitom přesunulo z Brna, kde mělo dlouhou tradici, do Olomouce. Ve 20. létech 20. století se katoličtí myslitelé začali soustřeďovat kolem skupiny dominikánů, vydávajících v Olomouci periodika s vysokou odbornou úrovní. Vedli Otcové Silvestr M. Braito, Method Habáň, Jiří M.Veselý, Reginald M. Dacík, Emilián Soukup a Antonín Čala. Sociální učení Církve a křesťanská sociologie nabyly v českých zemích zvláštních rysů.
Rozvoj sociálního učení Církve a křesťanské sociologie se u nás neobejde bez navázání kontinuity na to, co zde bylo vykonáno v prvé polovině 20. století.
Křesťanská sociologie a celá sociální nauka Církve vyniká otevřeností vůči konkrétním sociálním faktům, ale také vůči podnětům metodologickým. Tato její otevřenost vyplývá z toho, že se opírá o učení evangelia a dílo sv. Tomáše Akvinského. Tak působí jako oplodňující kvas i jako usměrňující norma. Proto je křesťanská sociologie povolána využívat též metodologických modelů spolu s ostatními sociologickými metodami poznání tak, aby ani tato metoda modelování nebyla přeceňována na úkor jiných metod.

ZUSAMMENF ASSUNG: Die Entwicklung der Soziallehre in den tschechischen Landern
Die Studie hat zum Ziel:
1. Die Hauptziige der Soziallehre der Kirche in den tschechischen Landern in Zeitraum von 100 Jahren seit dem Erscheinen der Enzyk1ika Rerum Novarum zu zelgen.
2. Charakterziige der Entwick1ung dieser Lehre in der tschechischen Umwelt festzu1egen.
3. Sozia1e Ursachen der besonderen Formierung der Soziallehre der Kirche in den tschechischen Landern, sowie ihre Fo1gen in der Gesellschaft zu erk1aren.
4. Die gegenwartigen Aufgaben der Soziallehre der Kirche anzudeuten und Richtungen ihrer Emwicklung zu zeigen.
Der Bedarf, diese Zusammenhange in der tschechischen Umwelt kennenzulernen, ist desto mehr aktuell, weil die Kontinuitiit heutzutage unter dem Einfluss des 40jahrigen Totalregimes unterbrochen wurde.
lm 19.Jahrhundert kam es unter den tschechischen Katholiken zu einem geistlichen Aufschwung. Er wurde zum Ausdruck des breiten Aufschwungs des Katholizismus unter Pontifikat vOn Lev XIII., der nicht nur durch diplomatisch-politische Erfolge, sondern auch durch zwei wichtige Taten im Kulturgebiet bekannt war.
1. Die fruchtbare Wiederaufnahme der niichtern realistischen Philosophie von St. Thomas. Diese Wiederaufnahme gab einen festen Rahmem dem theoretischen Denken statt des bisherigen Eklektizismus und Synkretismus.
2. Erwachen des Interesses fur die Gesellschaft und christlichsoziale Bewegung.
Das wichtigste fur diese Zeit ist die Entwicklung der Sozialwissenschaft im Rahmen des groBziigigen christlichphi1osophischen Systems. Diese Entwick1ung wurde durch das standige Studium des Werkes von St. Thomas angeregt. Die Enzyklika Aeterni Patris bezeichnete sein Werk als Ausgang aller theoretischen Erwagungen in der Kirche. Es war notig, einerseits das System der Lehre von St.Thomas neu zu erkliiren, andererseits diese Lehre mit den naturwissenschaftlichen und Gesellschaftswissenschaften in Einklang zu bringen. Ausserdem war es notig, die Einwiinde der Gegner apologetisch zu dementieren und im Rahmen dieses Systems einige aktuelle Zeitprobleme zu losen.
Der Aufruf der Heiligen Vater zum Studium der Sozialfrage und zur Entwicklung der Katholischen Aktion fanden in den tschechischen Liindern ein lebhaftes Echo. Die tschechische Geistlichkeit und katholische Laien gingen an die Arbeit. Je schwerer die sozialpolitische Lage des tschechischen Katholizismus in der oesterreichisch-ungarischen Monarchie war, desto ausdauernder und intensiver wurde die christliche Sozialwissenschaft von der tschechischen Geistlichkeit entwickelt.
Mahren blieb hinter dem Werk der tschechischen Priester auf dem Gebiet der Soziallehre der Kirche nicht zuriick. lm Gegenteil gewann es vor ihnen einen gewissen Vorsprung. ImJahre 1906 wurde im Briinner Seminar das Katheder fiir Sozialwissenschaft errichtet, das erste Katheder dieser Art in den theologischen Anstalten der ganzen osterreichisch-ungarischen Monarchie. Zu denen, die im 20. Jahrhundert die tschechische Sozialwissenschaft auf eigene Beine gestellt haben, gehorte auch František Reyl. Eine groBe Gestalt der tschechischen christlichen Sozialwissenschaft der ersten Hiilfte des 20.Jahrhunderts war auch Bedřich Vašek. lm Geiste der Soziallehre der Kirche verband er die soziologische Sendung mit der Hirten- und Erziehungsaufgabe. Zu dieser Zeit erschien schon eine grosse Menge von gebildeten Katholiken. Die haben die Soziallehre der Kirche in ihre Tiitigkeit aufgenommen.
Das Zentrum der christlichen Sozialwissenschaft verschob sich aus Briinn, wo sie schon eine lange Tradition hatte, nach Olomouc. In den 20er Jahren begannen sich die katholischen Denker um die Gruppe der Dominikaner zu konzentrieren, die in Olomouc Periodika mit hohem fachlichen Niveau herausgaben. Sie wurden von P. Silvestr M. Braito, P. Magister Method Habáň, P. Reginald M. Dacík, Emilián Soukup, Jiří M.Veselý, und Antonín Čala gefiihrt. Die Soziallehre der Kirche und die christliche Sozialwissenschaft gewannen in den tschechischen Landern spezielle Zuge.
Die Entwicklung der Soziallehre der Kirche und der christlichen Sozialwissenschaft konnen bei uns auf die Anknupfung der Kontinuitat nicht verzichten. Sie muss daran ankniipfen, was schon in der ersten Hiilfte des 20. Jahrhunderts geschaffen wurde.
Die christliche Sozialwissenschaft und die ganze Soziallehre der Kirche zeichnen sich durch Offenheit gegen konkrete soziale Fakta aus, aber auch gegen methodologische Anstosse. Diese Offenheit geht daraus hervor, daB sie sich auf die Lehre des Evangeliums und auf das Werk von St. Thomas stiitzt. Aus diesem Grunde ist die christliche Sozialwissenschaft berechtigt, auch methodologische Modele zusammen mit anderen soziologischen Methoden der Erkennung auszunutzen, damit nicht einmal diese Methode der Modellierung zum Nachteil anderer Methoden uberschutzt wi